Bleach (1) - Duchařské historky

Když Ichigo ráno vstával z postele, necítil se jinak, něž kterýkoliv jiný den. Uvědomil si to až potom, co se v koupelně podíval do zrcadla po pravidelné ranní hygieně. Jeho tvář se pod jasně oranžovými vlasy zdála být zamračená více než obvykle. Vráska na jeho čele se dost prohloubila.

„Ichi! Ichi!“ ozývá se z chodby radostný dětský hlas. Patří Yuzu, jedné z Ichigových mladších sester.

„Co je, Yuzu?“ zavolá zpět a otře si svůj mokrý obličej do ručníku. Pokládá ho zpátky na místo a vychází ven.

„Dneska je náš velký den! Konečně se budeme moc s Karin zapsat mezi dospěláky!“ září její velké hnědé oči.

„Ah, o čem to mluvíš?“ vydechne unaveně a přechází z chodby do svého pokoje, aby si tam vzal věci do školy.

„Chceme jít večer na přijímání nováčků na-“ spustí rychle hnědovlasé děvče.

„Dost, Yuzu!“ okřikne ji nevrlý starší bratr. Nelíbí se mu sestřino nadšení. Je to možná způsobené tím, že už nějakou dobu plní práci shinigami.

Tato práce nebyla vůbec lehká. Musel posílat všechny Prázdné duše do Pekla, aby si odpykaly tresty za to, co napáchaly za svého života, nebo do Soul Society, kde měly konečně dojít klidu. Abyste tomu rozuměli, Ichigo se o tuhle práci neprosil. Převzal moc shinigami od její původní vlastnice, aby zachránil své sestry. Nikdo, dokonce ani Rukia, původní shinigami, nečekal, jakým směrem se všechno zvrtne. Ale stalo se, co se stalo. Tak tu Ichigo teď stojí s unaveným výrazem ve tváři z nevyspání.

Rukia teď už pravděpodobně vyskakuje z okna jeho pokoje, aby také mohla jít do školy. Zatímco nemá svou moc, přebývá v jeho šatní skříni a nutí ho plnit mise, které mu zadá. Dokud se její moc zcela neobnoví, je na něm zcela závislá.

Znamenalo to, že jeho pohled na věci kolem duchů se rázně změnil. Prakticky každý den potkával ztracené duše, Prázdné, kteří se snažili ubližovat lidem nebo jiným duším. Jeho mysl tím dost utrpěla.

„Vím, co chceš říct a nemám z toho moc radost. To chcete obě stanovat mezi těmi hňupy od nás ze školy? Budou vás celou noc strašit a vykládat vám nesmysly, z kterých nebudete moct týden spát!“

„Ale no tak, bratříčku, proč jsi tak podrážděný?“ posmutní Yuzu. Její velké hnědé oči shlédnou k zemi. „Každý si tím přeci prošel. Už nám bude s Karin jedenáct a nechceme propásnout tenhle rok.“

„Hm,“ zamračí se Ichigo a přetahuje si přes hlavu tričko.

„Prosím, bratříčku, moc pěkně prosím,“ udělá na něj Yuzu smutné oči a zatáhá ho za ruku, aby na sebe strhla jeho pozornost. „Pokud tam nepůjdeme, tak nás nikdy mezi dospěláky na škole nepřijmou.“

„Rozmyslím si to,“ odsekne Ichigo a vychází ze dveří s taškou přes rameno. „Ale teď musím jít do školy.“ Zabouchává za sebou dveře a ani se na rozloučenou neohlédne.

Na ulici jeho krok dochází Rukia, která - přesně jak předpokládal - vyskočila z jeho okna na ulici, aby ji neviděli jeho sestry nebo otec. „O čem jste se to se sestrou bavili? Jaké přijímání nováčků? To má být nějaká sekta?“

„Ha-ha,“ zasměje se pobaveně Ichigo. „Ne. Jde o takovou tradici. Kdysi dávno na naší školu chodila jedna holka, která zemřela. Říká se, že její duch se mstil všem, kteří jí ublížili. Vznikla z toho strašidelná historka, a tak každý rok v tuto dobu, chodí starší žáci stanovat do lesa. Když je dětem v naší škole deset let, tak probíhá přijímání, kdy jim u velkého ohně je vyprávěn ten strašidelný příběh a během noci je ve stanech straší. Kdo to vydrží celou noc, je považován za přijatého člena, protože prokázal odvahu a neutekl. Je to taková hovadina,“ povzdechne si.

„Oh, a co se stane s těmi, kteří utečou nebo se neúčastní?“ zeptá se velmi zaujatě Rukia. Její velké černé oči se rozzáří zvědavostí.

„Nic. Jsou považováni za strašpytlíky. Já osobně jsem se toho nikdy neúčastnil a taky žiju,“ pokrčí rameny Ichigo. Jeho nezaujatý výraz v hlubokých hnědých očích se začíná prohlubovat.

„Proč ne? To ses bál?“ zašklebí se pobaveně Rukia.

„Cože? Ne. Ale byl to rok po smrti mojí mámy. Nějak jsem ztratil zájem o taškařice vzniklé z něčí smrti,“ dokončí svou větu s pokusem neukázat své emoce.

„Aha,“ zastydí se Rukia a sklopí pohled do země. „Chápu.“

„Kurosaki-kun, copak ty nevíš, co je dnes za den?“ ptá se tázavě Orihime. Její obličej s příhlouplým výrazem se tiskne přes jeho lavici velmi blízko k jeho tváři.

„Hm, vím a co jako?“ zamračí se a přimhouří při tom oči. Odtahuje se a zakládá si odtažitě ruce na prsa.

„Cože? Ty se nechceš účastnit každoročního táboření v lese? Je to ták napínavé a vzrušující! Všechny ty strašidelné hry, výzdoba a příběhy! Nemůžu se dočkat, ale pravděpodobně se zase rozbrečím tak jako každý rok,“ i při těchto slovech velké černé oči Orihime září štěstím. Je opravdu dost potrhlá. Toho si Ichigo i ostatní všimli už dávno.

„Ten příběh jsem už slyšel nejmíň stokrát a to jsem tam ani jednou nemusel být. Podle mého názoru bychom měli nechat mrtvé odpočívat v pokoji a ne se pořád vracet k takové tragédii jako by to byla nějaká zábava,“ pronese podrážděně Ichigo. Vstává ze své lavice a vychází na chodbu. Nechce dál poslouchat řeči, které vychází z jejích úst.

„Um,“ zaráží se Orihime a její šťastný výraz je rázem pryč. Po krátkém rozmyšlení ho zase nasazuje. Rychle vybíhá za Ichigem na chodbu a srovnává s ním krok. „Ah, už vím, co je za problém. Tys totiž ještě nebyl přijat. Ale z toho si nic nedělej, já ještě taky ne. Nikdy tam totiž nevydržím až do konce, proto doufám, že tenhle rok už to konečně zvládnu a dokážu si, že se nebojím!“

„Hm, tebe ten příběh pořád děsí?“ pokrčí nechápavě rameny s rukama založenýma v kapsách černých kalhot od školní uniformy.

„Tebe snad ne? Musel bys tam být a nasát tu atmosféru, aby si to pochopil. No tak, pojď taky a třeba nás přijmou oba v jeden rok. Nebylo by to skvělé?“ raduje se Orihime nad svým nápadem a bere Ichiga nenuceně za ruku, aby ho zastavila v jeho chůzi.

Ichigo její nadšení rozhodně nesdílí. Zastaví se a obrátí se na ní se zamračeným pohledem. Její tvář stále září a culí se. Zářivé oranžové vlasy jí splývají podél obličeje. Ichigo jen poraženě vydechne. Bez nějaké odpovědi opět opouští její přítomnost. Děvče jen smutně sklopí ramena, ale už ho nenásleduje. Ichigo prochází kolem počítačové učebny. Nepřeje si nic jiného, než aby tenhle bláznivý den už skončil. Z každé místnosti a vlastně z každého koutu slyší jen, jak se všichni baví o dnešním přijímání nováčků a o tom tajemném příběhu, který se kolem něj snáší.

„Jsem tu na škole nová. Ještě jsem o tom příběhu neslyšela,“ ozývá se dívčí hlas z počítačové učebny.

Ichigo dovnitř zvědavě nakoukne. Dvě dívky sedí u jednoho počítače a projíždí si staré články a fotky z případu sebevraždy mladé studentky tady na škole.

„Oh, tak to musíš jít večer na přijímání nováčků. Taky jsem si tím před pár lety prošla a je to vážně síla,“ reaguje druhé z děvčat a myší najede na fotku té mrtvé dívky.

Fotka pochází z ročenky. Její tvář vypadá velice mile a roztahuje se na ní velký bílý úsměv. Purpurové vlasy má rozpuštěné a v nich nosí černou čelenku. Vypadá šťastně, ale Ichigo mohl vidět ten smutek v jejích očích i navzdory tomu, že její tvář se smála.

„To je ona? Páni, je moc hezká. Nemyslíš?“ žasne to první děvče.

Ichigo jen zakroutí hlavou nad oběma dívkami a otáčí se zpátky ke své třídě. Orihime s tím už snad dá pokoj. Sedá si na své místo a okamžitě k němu přistupují jeho spolužáci.

„Ichigo, tak už si konečně po těch letech změnil názor a jdeš na tu sešlost? Myslím, že nemá cenu to přijímání pořád odkládat,“ pronese Keigo a upře na něj své hnědé oči.

„Hm…“ zamručí nezaujatě Ichigo na jeho poznámku. Hledí ven z okna a snaží se myslet na něco jiného.

„Neříkej, že tě to ani trochu neděsí?“ špitne s vytřeštěnýma očima Mizuiro.

„Právě naopak! Je k smrti vyděšený, a proto se tam bojí jít,“ poznamenává se zdviženým prstem Keigo a tváří se u toho jako kdyby věděl všechno na světě.

Ichigo k němu jen hodí znuděný výraz, kterým jako by mu říkal: ,To myslíš jako vážně?‘

„Ale vážně, Ichigo, nejde přeci jen o to přijímání, ale není nic lepšího, než vyděšené holky, které se k tobě tisknou, aby si je ochránil,“ rozzáří se oči Keigovi, který by líbal nohy jakékoliv dívce, která by byla ochotná mu obětovat alespoň hodinu svého života.

„Tak už se zklidni, Keigo. Tenhle rok tam půjdu kvůli svým dvou mladším sestrám,“ rezignuje Ichigo s dlouhým výdechem. „Je jim deset, tak chtějí jít na zasvěcení.“

„To je druhá nejlepší věc!“ vyhrkne nadšeně Keigo. „Když starší spolužáci zasvěcují malé nováčky, kteří při tom ječí děsem!“

„Jsi vážně blázen, Keigo,“ zakroutí hlavou Ichigo, ale jeho reakce vyčaruje náznak úsměvu na jeho zasmušilé tváři.

Po konci vyučování si udělá Ichigo ještě jednu zastávku, než se vydá domů. Jeho kroky ho vedou k pomníku, který je vystaven v malém parku za školou. Každý rok k němu nosil květinu, i když ducha té dívky ještě nikdy neviděl. Pravděpodobně už odpočívala s ostatními dušemi v Soul Society a měla konečně klid. Tenhle rok je ovšem něco jinak. Už z dálky Ichigo cítí, že se něco změnilo. Pomník je celý rozmlácený a fotografii té dívky je pryč. Ichigo se zděsí. Jeho úzké hnědé oči se rozšíří překvapením.

„Kdo tohle mohl udělat?“

Ichigovo dobré srdce se rozhodlo, že tohle místo tady nemůže takhle nechat, a proto dal pomník zase do pořádku. Jeho kroky ho zavedly zpátky do školy, aby vytiskl fotku ze stránek, které si dnes prohlížely ty dvě školačky, a mohl ji poté vrátit do rámečku. Ještě naposledy se zahledí do té šťastné tváře se smutnýma očima a pokládá bílou lilii na mramorový pomník. Jeho práce tu dnes byla hotová.

Den se s nocí sešel. Za šera se místo velkého placu několik kilometrů od lesa rozprostřelo rozsáhlé tábořiště, které se začalo hemžit lidmi. Jsou tam, jak starší žáci, tak i úplní nováčci, kteří netrpělivě vyčkávají na zasvěcení.

Ichigo nesdílí stejné nadšení pro věc jako jeho dvě mladší sestry, Yuzu a Karin. Bloumá se kousek od placu a prohlíží si takzvanou Stezku smrti, po které se o půlnoci nováčci i s doprovodem vydají, aby si našli svůj stan, kde musí přečkat celou noc. Samozřejmě je touhle cestou všichni ostatní straší.

„Ahoj Ichigo,“ zavolá na něj jemu známý dívčí hlas.

„Rukio, ty jsi tu taky?“ ohlédne se na ni překvapeně.

„To je přeci jasné, nemohla jsem si nechat ujít svoje zasvěcení, no ne? Ha-ha,“ směje se.
Rukia byla na škole také prvním rokem. Nastoupila tam, aby byla s Ichigem v neustálém kontaktu. On momentálně vlastnil všechnu její sílu, kterou potřebovala k tomu, aby se mohla vrátit do Soul Society k ostatním shinigami, kteří zde mají svou základnu.
Po té se k němu přiklání a pošeptá mu: „Kromě toho Prázdní milují takové události, takže se tu každou chvílí můžou začít hemžit. Je to zvláštní, co? Jako by věděli, o co jde.“

„Hm, jsem rád, že jsi z toho tak nadšená,“ pronese zatrpkle Ichigo.

„Oh, už to začíná,“ zvolá radostně Rukia a popadá Ichiga za ruku. „Tak pojď. Je to přeci i tvůj večer.“

Rukia dotáhne Ichiga k ohni. Spolu s ostatními nováčky si sedají do první řady. Ichigův výraz je znechucený. Zmateně se rozhlíží kolem sebe, když je obklopen samými dětmi a hned vedle nich vidí dva zářivé obličeje zaujaté Rukii a Orihime.

„Horší už to snad ani být nemůže,“ posteskne si v duchu a plácne se rukou do čela. „Prosím, ať je to rychle za mnou.“

Středem tábořiště je velké ohniště. Za ním sedí jeden ze starších žáků. Ten na sobě má podivnou róbu a obličej pomalovaný barvami. Na druhé straně ohniště naproti němu sedí všichni nováčci a napjatě vyčkávají, co se bude dít. Za nimi sedí zbytek starších žáků, rodiče a další návštěvníci, kteří se zvyklosti účastní.

A Ichigo trpí.

Ten starší žák, který sedí za ohněm, najednou dramaticky roztáhne ruce, které díky dlouhým rukávům jeho hábitu vypadají jako křídla netopýra. „Přišli jste sem, abyste si vyslechli děsivý příběh jedné ztracené duše,“ začne vyprávět rádoby tajemným tónem hlasu. Jeho vyprávění je doprovázené různými zvuky, které vydávají starší žáci sedící za nováčky. Má to podpořit tu strašidelnou atmosféru, „Tahle duše vždycky nebyla jen duší,“ pokračuje starší žák v příběhu a neustále máchá rukama.

„Takhle duše nebyla duší? Co to je za debilní větu?“ zamračí se Ichigo a podrážděně si založí ruce na hruď.

„Ticho! Kazíš atmosféru!“ okřikne ho naštvaně Rukia.

„Hm, ty to nějak hltáš. Prý atmosféru.“ Ichigo si znuděně položí tvář do dlaně a dál přes plameny pozoruje maníka, který se pokouší dovyprávět celý příběh se vším všudy.

Dává tomu skutečně všechno, když kolem sebe máchá rukama a nasazuje hlas na ten nejhlubší tón. „Měla totiž jméno. To jméno bylo Naomi Hikari. Život k ní ovšem nebyl vlídný. Už od raného dětství byla terčem posměchu a šikany. Když už dále nedokázala snášet všechno to ponižování a tyranizování ze strany svých spolužáků, rozhodla se, že skoncuje se svým životem. Vylezla na střechu budovy naší školy, a pak-“ udělá dramatickou odmlku a rychle ukáže prstem ke škole. „Skočila!“

Všechny děti se polekají včetně Orihime, která si pokládá ruku na srdce. Ichigo se na ně podívá nechápavým výrazem.

„Tím to ale zdaleka neskončilo. Pár dní po její smrti zemřel první z těch krutých spolužáků a brzy na to další a další. Dokud postupně nebyli odstraněni všichni. Nikdo nikdy nepřišel na příčinu jejich smrti a jejich vraha dodnes nenašli. Ale my víme, kdo tohle všechno udělal. Byl to pomstychtivý duch té mladé dívky… Booo!“

Při jeho zakončení znovu všechny děti poposkočí děsem. Ichigo jen znechuceně zakroutí hlavou a vstává.

„Hej, chlape, ještě jsem neskončil,“ okřikne ho ten starší žák, co vypráví příběh.

Ichigo jen mávne rukou a pokračuje pryč.

„Posera!“ odfrkne si pobaveně chlapec.

Ichigo se rozhlíží po blízkém lese se zasmušilým výrazem ve tváři. V jeho hledáčku se náhle objeví postava v lesní mlze. Snaží se zaostřit, ale to se mu nedaří.

„Ichigo!“ ozve se volání za jeho zády, které upoutává jeho pozornost. Je to Rukia, která k němu běží se svým mobilem v ruce. Bylo to jasné znamení toho, že na radaru se objevil nový Prázdný. „Všude tě hledám. Máme problém a opravdu veliký!“

Nenechává mu ani chvíli na to, aby to vstřebal, a svojí speciální rukavicí vytahuje jeho duši z těla. Shinigami totiž nemá lidskou formu. Je to také jen duše. Aby Ichigo mohl zastávat funkci shinigami, musela být jeho duše na čas vyjmuta z jeho lidské schránky. Bezvládně tělo ovšem pak většinu času jen tak někde leželo a to nebudilo dobrý dojem v lidech, kteří ho našli. Rukia si naproti tomu musela nechat vytvořit umělé tělo u obchodníka, aby mohla trávit čas mezi lidmi, dokud se zcela nezotaví. obyčejní lidé totiž duše vidět nemohou, proto nemohou vidět ani shinigami.
Ichigo už jako člověk byl výjimka. Už od dětství mohl vidět duše a díky tomu se seznámil i s Rukiou. Mohla za to jeho netradiční duševní síla, která mu otevřela nové možnosti. Ze stejného důvodu mohl vykonávat práci shinigami, aniž by ho přenos moci zabil. Jeho duše je dostatečně silná, aby se s tím dokázala vypořádat.

Ichigovo tělo padá bezvládně do trávy a nad ním se objevuje jeho duše ve své černé uniformě Shinigami. U pasu má velký široký meč, který se nazývá zanpaktou. Je to zbraň shinigamiho, díky které může posílat ztracené duše tam, kam patří.

„Sakra! Říkal jsem, ať mě před tím vždycky upozorníš!“ rozčiluje se a hledí při tom na své bezvládné tělo ležící v trávě. Nesnášel, když tohle Rukia dělala z nenadání. Dělala to tak pokaždé, ale stále si na to ještě nezvykl.

„Vždyť jsem tě upozornila. Um, na to teď není čas. Musíme sebou hodit, nebo se někomu něco stane.“

Ichigo přikyvuje a vyráží společně podle signálu na Rukiině telefonu. Dostávají se na parkoviště nedaleko školy. Je tam doslova hrobové ticho a tma. Svítí zde jen několik lamp, které jako by byly něčím rušeny a v nepravidelných intervalech problikávají.

„Signál jde určitě odsud,“ řekne Rukia a ještě jednou to pečlivě překontroluje.

Ichigo se začne kolem sebe rozhlížet. „Nikoho nevidím, ale vůbec z toho nemám dobrý pocit.“

Rukia také odtrhne pohled od displeje. V dálce se ve tmě začne rýsovat lidská postava. „Támhle někdo jde!“ ukáže prstem tím směrem.

Ichigo okamžitě bere do ruky svůj meč. „Um, nevypadá jako Prázdný,“ mhouří oči do temnoty.

„Dej hlavně pozor. Může to být past,“ upozorňuje Rukia.

„Tu tvář jsem už někde viděl,“ zamračí se Ichigo a pokouší se vzpomenout. Najednou se jeho oči rozevřou překvapením. „To je ta dívka, co spáchala sebevraždu!“

S jeho slovy se postava zastavuje přímo pod jednou lampou a na jejím obličeji se objevuje pobavený úšklebek. Konečně oba mohou její obličej vidět jasně a zřetelně. Skutečně je to ta dívka z fotografie v ročence, ale jakoby jí zároveň nebyla. Její tvář nenese ten milý úsměv a její fialové oči jsou prázdné. Na sobě má růžový top bez ramínek a bílou sukni ke kolenům. Přes ramena má přehozený béžový podzimní kabát a na nohou natažené vysoké černé boty. Purpurové vlasy má rozpuštěné podél zad a dlouhá ofina lemuje její bledý obličej.

Všechny Ichigovy svaly se okamžitě napnou vztekem. Zatíná čelist.

Zvedá pohled vzhůru již postrádající jediný náznak emoce ve svém výraze. Její tvář je prázdná stejně jako ten pohled. Nechává ruce volně svěšené podél těla bez jediného slova nebo dalšího pohybu. Studený vítr rozvíří její vlasy kolem obličeje a její kabát se vzpurně mihotá v jeho spárech. Ani se nepohne a jen bezduše zírá před sebe, jakoby dvojici přehlížela. V tom pohledu je něco démonického.

Ichigo se připravuje na svůj výpad. „Přijde ti to vtipné?! Jak si dovoluješ brát na sebe její podobu?!“ Icigo soucítil s každou duší. A i když tu Naomi nikdy osobně nepotkal, ta starost o její pomník v něm zanechal něco osobního.

„Ichigo, pozor,“ zastavuje ho Rukia. „Může to být past.“

„Myslíš, že je to ten hajzl, co zabil moji…“ poslední slova s nechutí spolkne. Chtěl mluvit o smrti svojí matky. Není to tak dávno, co se dozvěděl, že za její úmrtí mohl jeden z Prázdných, když se snažila malého Ichiga před ním chránit. Byl to opravdu silný parchant a používal podoby dívek a žen, aby lákal své oběti do svého chřtánu. „To on používal takovou techniku.“

Rukia jen mlčky pokrčí rameny. „Je to možné…“

V Ichigovi začne vřít krev ještě víc. Připravuje se k útoku. Jedním velkým skokem se dostává až před tajemnou dívku. Rozmachuje se svým širokým mečem. Cíl mu už nemůže uniknout. Stále se snaží v její tváři zahlédnout nějaký náznak znepokojení nebo jiné emoce, ale je bez šance. Děvče se na něj ani neohlédne. Její obličej má stále kamenný výraz a ruce drží pevně připnuté podél boků. Nehne ani brvou. Jediné, co se pohybuje, jsou její vlasy, které vlají ve větru. Už stačí jen milimetr a je vedví. V tu chvíli se stane něco nečekaného. Děvče vystřeluje svoje dlaně vzhůru a chytá mezi ně Ichigův meč jako by to byl jen list papíru. Ichigo se zaráží a konečně dopadá chodidly na zem. Překvapeně třeští oči do její tváře, která se za tu chvíli ještě ani jednou nepohnula. Jen ty ruce, které svírají jeho meč ve svých dlaních. Je mezi nimi zaseknutý jako ve tvrdém kameni. To děvče musí mít neskutečnou sílu.

„Rukio, co je to sakra za hajzla?“ zavrčí Ichigo a snaží se ze všech sil vyprostit svůj meč z toho sevření. Z hrudi se mu při tom pokusu derou únavné a vzteklé vzdechy a po tváři mu stéká pot.

Děvče se ani nepohne. Nevypadá to, že by se musela příliš snažit, aby meč udržela. Jakoby Ichigova síla byla jen mávnutí motýlího křídla.

„To… nevím…“ žasne Rukia. Nedokáže uvěřit vlastním očím, když hledí na tu podívanou.

Ta dívka v žádném případě nevypadá jako Prázdný. To byly odporné příšery monstrózních velikostí a prapodivných tvarů. Jejich kůže byla většinou černá a jejich tváře zakrývala maska. Hlavním znamením byla velká díra v jejich hrudi, která poukazovala na to, že tyto příšery nemají srdce a ani city. Ichigo může jen s jistotou říct, že schopnosti této dívky nejsou lidské. Ani její chování nevykazuje náznak nějaké lidské vlastnosti nebo nějaké emoce. Jen tam tak stojí a svírá meč mezi svými dlaněmi. Její pohled míří někam do dálky. Nehýbe se a nemluví. Je jako socha.
Ichigo se pokouší svou čepel vymanit ještě vehementněji než před tím, ale je bez šance. Tehdy se dívka konečně pohne. Jsou to právě její oči, které se zadívají hluboko do těch Ichigových. Ten nádherný odstín burgundského vína mu je tolik známý. Není již pochyb o tom, že je to ona. Tedy její tvář patřila dívce, které nosil každý rok květiny v tento den, ale nemůže říct, kdo to je ve skutečnosti. Někdo na sebe vzal její podobu anebo to je její duše?

Ichigo zuří. Znovu zatne zuby. Kolem jeho čokoládových očí se objevují vrásky vzteku. „Co na mě tak čumíš? Řekni něco nebo raději bojuj!“ zařve z plných plic do její klidné tváře.

„Hm, vidím, že jsem narazila na špatného shinigami a ještě k tomu bez kousíčku vychování,“ pronese chladně dívka. Její výraz se ani při jednom z těch slov nezmění. Očima shlédne až k jeho patám, aby si pečlivě prohlédla celou jeho osobu. Dle jejího úsudku na sobě má klasické černé kimono, které shinigami nosí. V rukou svírá skutečnou zanpaktou, s kterou shnigami bojují. Ale něco bylo jinak. Jeho vůně byla jiná.

„Cože?“ zeptá se nechápavě Ichigo. V jeho výraze se zračí překvapení.

„Ty nejsi skutečný shinigami. Převzal si jen sílu někoho jiného. Řekla bych, že té dívky, co stojí támhle za tebou. Oba voníte stejně,“ pronese směrem k Rukie. Po té sklání pohled do země se zklamaným výdechem. „Vy mi nepomůžete.“

„O čem to tu sakra mluvíš? Kdo jsi? A proč vypadáš jako ta dívka? Tak sakra odpověz!“

„Jsi vzteklý jako nevychovaný čokl,“ pošle k němu znovu svůj chladný pohled.

„Fajn, tak si to nech pro sebe. Stejně tě rozsekám.“

Znovu se na její tváři objevuje náznak toho pobaveného úšklebku jako před tím, než její tvář ztvrdla jako kostka ledu. „A jak to chceš asi tak udělat bez zanpaktou?“

Ichigo se znovu pokouší svůj meč vyrvat z jejích spárů. „Sakra, má neskutečnou sílu. A ten její výraz… Co to má znamenat? Jak to udělala, že nevypadá jako Prázdný?“

„Hm, myslím, že už to můžeš vzdát. Nechci zabít tebe ani tvou společnici. Tak mě nechte být. Potřebuji jen najít jiného shinigami, který bude mít jisté kvality, a ne jen pouhou napodobeninu jako jsi ty.“

Ichigo znovu vzteky vyletí. Jeho tělo se začíná obklopovat modrou září. Je to ta nepřiměřeně silná duševní energie.
Dívku kvůli ní začnou pálit ruce. Zamračí se. Pouští jeho meč a rychle uskakuje z dosahu jeho rány. Znovu se na její tváři objevuje úšklebek. „Zajímavé. Tohle se ještě nikomu nepodařilo. Možná, že nakonec nejsi zase tak marný.“

„Ještě jsem ani nezačal.“ Ichigo se znovu proti ní rozeběhne.

Dívka je ovšem velmi rychlá a snadno se jeho útokům vyhýbá.

Ichigova zuřivost se začíná stupňovat a jeho bojechtivost nebere konce. „Přestaň si se mnou hrát a pojď bojovat! Copak je tohle všechno, co umíš? Utíkat?!“

„Jak jsem už řekla, nechci tě zabít, ale možná jsem trochu změnila názor ohledně tvých kvalit,“ zastavuje se s vážným výrazem ve tváři. „Máchat s mečem umíš a tvoje síla je také úctyhodná, ale co to ostatní? Troufl by sis na Prázdného kategorie A?“

„Co to zase plácáš?“ zastavuje se i Ichigo a dává si čas na rozdýchání. „Jaké kategorie?“

„Prázdní jsou rozděleni do několika kategorií podle jejich nebezpečnosti. Lehčí stupně jsou v kategoriích D a C. Střední jsou v B. Ti nejsilnější jsou potom v kategoriích A a S,“ vysvětluje Rukia a stále překvapeně civí na tajemnou dívku.

„Proto říkám, že je tenhle poskok k ničemu. Nemá žádné znalosti. Ale oba dva společně, byste mohli být užiteční,“ zašklebí se znovu děvče.

„Kdo je u tebe poskok, ty mrcho?“ zamračí se Ichigo. Znovu ho vyburcovala k dalšímu útoku.

Dívka s tváří Naomi se na něj jen znovu ušklíbne a opět uskakuje. Podrážkami bot přistane na problikávající lampě. „Tak co? Troufl by sis?“

„Jasně, ale nejdřív vyřídím tebe!“ zakřičí na ni nahoru výhružným tónem.

Dívka jen protočí oči. „Kuráž ti také nechybí. To je dobré… Ale řekni, nejsi ty trochu horkokrevný? Máš možná svaly, ale já potřebuji někoho s mozkem,“ poklepe si názorně prstem na spánek.

„Děláš si ze mě srandu?“ běsní Ichigo. Jeho tvář je rudá vztekem.

„Ale ne. To víš, že tvoje slova beru zcela vážně. Nicméně na mě ještě opravdu nemáš. Ale když trochu zapojíš i svou oranžovou hlavu a ne jen svaly, tak by si mohl být velmi nápomocný,“ usměje se. „To je vše, co jsem se tím snažila říct.“

„Pořád nechápu, o co ti jde. Pokud chceš zabíjet další Prázdné, tak proč to neuděláš sama? Na co potřebuješ shinigami?“

„Konečně nějaká logická otázka. S tím zapojením hlavy sis to vzal rychle k srdci.“

„Neser mě!“ zatíná vztekle čelit.

„Um, ještě by to chtělo vytříbit to vychování…“ zamračí se na něj znechuceně.

Ichigo na ni znovu vztekle zaútočí.
Dívka uskakuje a vyšvihává se na větev. „Tak dobře. Uklidni se. Mám jistou techniku, ale ta jejich duše zničí. Potřebuji shinigami na to, aby je první třídou poslali do Pekla, kam patří za všechno, co mi provedli,“ zatíná vztekle pěsti při té vzpomínce.

„Huh, kdo sakra jsi?“

„Zase ta samá otázka. Hm, to jsme to dopracovali akorát na začátek téhle přihlouplé konverzace?“ zamračí se znuděně dívka a zakládá si ruce na prsa. „Nicméně má tvá otázka znamenat, že se tedy už chceš bavit slušně a bez zbytečného řvaní?“

„Ichigo, dej pozor,“ zavolá Rukia. „Určitě je to past. Prázdným se nedá věřit.“

Děvče jen smutně vydechne a sklopí zahanbeně oči do země. „Ah, to je pravda,“ pokývá souhlasně hlavou a znovu pozvedne pobavený pohled k Ichigovi. „A vlastně proč bych se měla bavit s tebou? Ty jsi jen podřadný služebníček. Měla bych jít přímo za zdrojem.“ Děvče seskakuje ze stromu a obrací se směrem k Rukii.

Ichigo k ní rychle přikračuje a dává před ní svůj meč, aby jí zabránil v dalším přesunu. „Drž se od ní dál.“

Děvče k němu pobaveně zvedne pohled. „Už jednou jsem se tě přeci ptala: ,Jak chceš bojovat bez meče?'“
Zvedá dva prsty a dotýká se čepele. V tu chvíli jeho zanpaktou mizí. Ichigo se začne překvapeně rozhlížet kolem sebe. Nechápe, co se stalo, a kam jeho meč zmizel. Rukia je také překvapená. Nikdy se nesetkala s Prázdným, který by měl takové schopnosti, ale hlavně nikdy neviděla takového Prázdného, který by měl podobu člověka.

„Co-co to je? Kam…?“ koktá zaraženě Ichigo a nechápavě hledí do té chladné tváře dívky.

„Tak. Co kdyby si ho šel hledat jako poslušný pejsek? Já si zatím v klidu promluvím s tvojí paničkou. Hm?“

„Přísahám, že tě rozsekám na malé kousíčky!“ ukáže rozzuřeně prstem do její tváře.

Děvče se tváří zcela nad věcí. Po chvíli trapného ticha jí její úsměv padá ze rtů. Jen se nechápavě praští do čela. „Ach jo, jsi opravdu neodbytný,“ zakroutí hlavou. „Tímhle způsobem se nikam nedostaneme. Takže tu tedy můžeš zůstat, ale prostě nemluv. Já rovnou začnu. Ve zkratce se situace má tak, že od doby, co jsem Prázdným, jsem řekněme… udělala pár blbostí,“ spustí svůj příběh velmi zdráhavým tónem. „Občas jsem někoho zabila,“ pokrčí rameny. „No, znáte to,“ zasměje se nejistě. „Jste přeci shinigami… Jenže tohle jednání mojí duši vůbec neulehčilo v trápení a udělalo věci spíš horší,“ přiznává se se sklíčeným výrazem. „Proto teď hledám silného shinigami, aby mi pomohl moje chyby napravit. To je vše.“

„Tyhle výrazy sis cvičila hodně dlouho, viď?“ probouzí se ze šoku Ichigo. Tón jeho hlasu je o něco mírnější, ale nemůže se zbavit znechucení ve své tváři.

„Docela mi to jde, ne?“ zašklebí se pobaveně, ale její tvář náhle tuhne a hlas zvážní. „Ale vážně, řekla jsem, aby si mlčel!“

„Nemůžu mlčet. Vždyť je to naprosto absurdní příběh. Jsi Prázdný, takže nemůžeš litovat toho, žes někoho zabila!“

„Ano, já vím. Ta věc s Prázdnými. Vždyť jsou vlastně všichni stejní… bla, bla. Další předpjaté blbosti. Nicméně to, co říkám, je pravda. Nemusíš za tím hledat nic speciálního. Jsem stále to monstrum poháněné pomstychtivostí. Chci, aby všichni ti hajzlové skončili v Pekle. Jsem sobec. O nic víc nejde. Moje vlastní zájmy jsou prostě silnější než podstata mojí prázdné duše. Vycítila jsem vaši přítomnost a vzhledem k umístění jistě část mého příběhu znáte. Takže jsem vás přišla požádat, abyste-“

„Poslali ty Prázdné do Pekla,“ vydechne skoro neslyšně Rukia.

„Ta-dá!“ zaraduje se dívka. „Alespoň jeden z vás mě poslouchá. Je vidět, kdo je tu šéf a kdo jen poskok.“

Ichigo začne znovu zuřit nad její poznámkou. „Rukio, proč tohle říkáš?“

„Kdo jsi?“ vydechne znovu s uneseným výrazem zaraženým do dívčiny tváře. Zcela ignoruje Ichigovy otázky.

„Ale to už jsem přeci říkala,“ zamračí se znuděně dívka. „Copak vám to ještě nedošlo?“

Oba dva se zaráží.

„Takže opravdu... Naomi Hikari…? Ale to přeci není možné,“ kroutí hlavou Ichigo.

„Poskok dostává jen půl bodu, protože jeho odpověď je jen z poloviny pravda. Ano, jsem Naomi Hikari a v tom případě to možné prostě je. Jsem toho důkazem.“

„Jak to že tvoje tělo vypadá normálně?“ ptá se Rukia. „Nejsi obyčejná duše."

„Jo, tohle. No, to je tím, že to není moje duchovní tělo. Nechala jsem si ho udělat na míru od jednoho obchodníka. Stejně jako ty, jak vidím. To víte, je to kvůli vám, shinigami, protože vy se raději bavíte s někým, kdo vám je podobný, než se zrůdou v masce a s dírou v hrudi. Není to tak?“

„Nejsme první shinigami, za kterými jsi přišla?“

„To si myslíš, že jsem celé ty roky někde lelkovala? Jasně, že nejste první,“ zamračí se na Ichiga. „Ale nemějte žádný strach. Nikoho z nich jsem nezabila. Možná sem tam nějaké to zlomené žebro a občas třeba otřes mozku a bezvědomí, ale nikdy nic, co by nebylo zapotřebí k tomu, abych unikla. Žádná smrt.“

„A to ti jako máme věřit?“ zatvrdí se Ichigo.

„A proč ne? Zní to tak nepravděpodobně? Opravdu byste mi ulehčili spoustu dalších let dlouhého hledání. Copak jsou opravdu všichni shinigami tak tvrdohlaví?“ posteskne si. „Tak jaká je vaše odpověď?“

„Já ti řeknu, jaký je skutečný příběh. Přišlas sem s tímhle hloupým a od základu smyšleným příběhem, aby sis pochutnala na malých dětech, které tomu příběhu z hloubi duše věří. Ale nenapadlo tě, že by tu mohli být dva shinigami, kteří by tě dostali, a tak na nás zkoušíš tenhle nesmysl a doufáš, že tě necháme odejít.“

„Věř si, čemu chceš, ale jeden malý detail v tvém příběhu bych pozměnila. Je to jen jeden shinigami a jeho poskok. Což mi vlastně opět připomíná, že s tebou se vůbec nebavím,“ pronese arogantně jeho směrem a opět se otáčí svou tváří k Rukii.

„Co si o sobě myslíš, ty mrcho?!“ zuří Ichigo a otáčí se na zamyšlenou Rukiu. „Rukio, tak jí to řekni! Řekni jí, že je úplně šílená, jestli si myslí, že jí budeme věřit. A že jí zničíme!“

„To stačí, Ichigo,“ zastavuje ho Rukia přísným hlasem.

„Cože?“ vytřeští překvapeně oči.

Rukia zvedá svůj zamyšlený pohled k Naomi. „Dobrá, řekněme, že bychom tvému příběhu mohli uvěřit a chtěli ti pomoci, co bude potom s tebou? Ať máš umělé tělo, ať jsou tvé úmysly jakékoliv, pořád jsi Prázdný a to nutkání zabíjet je i v tobě. Prázdní se nikdy nemohou změnit.“

„Ano, to je pravda,“ pokrčí smutně rameny Naomi, ale není to skutečný pocit smutku… spíš jen nějaký záblesk vzpomínky z její minulosti. „Jak už jsem řekla, tohle tělo jsem si nechala udělat na zakázku. Zaplatila jsem za něj opravdu dobře, a tak jsem si tam nechala udělat pár vychytávek. Tahle na pohled lidská schránka mi pomáhá to nutkání potlačovat. Nicméně stále je to dost nestabilní. Um, zpátky k tvé otázce. Pokud to pro mě uděláte a pomůžete mi, tak vám dovolím… Ne, požádám vás o to, abyste mě také zabili,“ přiznává. Její tvář je zcela vážná stejně jako tón jejího hlasu. „Může to znít ještě víc absurdně než to, co jsem vyprávěla před chvíli, ale upřímně si nepřeji nic jiného než dát klid své duši.“

Oba dva na ni opět překvapeně civí.

Ichigo vypění. „Jak si můžeme být jistí, že až tě zbavíme těch, kteří ti nejsou po chuti, tak nás nezabiješ nebo prostě jen nezdrhneš? Jak už bylo řečeno, Prázdní zůstávají Prázdnými, takže se tvému slovu příliš věřit nedá.“

„To asi opravdu nedá, ale nic víc než to slovo vám dát momentálně nemůžu,“ pokrčí znovu rameny Naomi. „Snad vás motivuje alespoň myšlenka, že vás zavedu ke třem Prázdným typu A, kteří jsou již dlouho na seznamu vážně hledaných zločinců,“ otáčí se směrem k Rukie. „Ty ta jména budeš jistě znát. Jsou to Daunrodo, Suu a Sukuizu.“

Rukia překvapením rozevře obě oči. „Tak platí!“ vyhrkne spěšně, jakoby si tuhle příležitost nechtěla nechat ujít za žádnou cenu.

Naomi se vítězně ušklíbne.

„Co to vykládáš, Rukio? Zešílela jsi? Co když je to past a ona nás naservíruje těm bastardům rovnou pod nos?“ šílí Ichigo vzteky.

„Myslím, že nemáme moc na výběr. Buď jí nebudeme věřit a můžeme se pokus jí zabít. Nějaká pravděpodobnost, že se to povede tu jistě je, ale ne moc vysoká. Nebo jí můžeme věřit a s její pomocí můžeme svět zbavit tří… možná čtyř velmi závažných vrahů, kteří se krmí na lidských obětech už léta,“ snaží se ho přesvědčit Rukia. „Věř mi, že je mi mnohem míň po chuti spřáhnout se s Prázdným než tobě, ale takováhle nabídka se prostě nedá odmítnout.“

„Měl by si poslechnout svou nadřízenou. Alespoň někdo tu má totiž mozek v hlavě a ne v kalhotách.“

„Ale…“ Ichigo stále s nechápavým výrazem hledí do Rukiiny rozhodnuté tváře.

„Dobrá tedy,“ rozmáchne Naomi rukama. „Vidím, že tvůj poskok má pořád nějaké připomínky a mě už to opravdu nebaví poslouchat, takže vám nechávám čas na rozmyšlenou. Zítra touhle dobou vás tu budu očekávat a hned se vrhneme do práce. Pokud nepřijdete, najdu si někoho jiného. To je ode mě asi vše.“ Naomi se svými posledními slovy zmizí jako pára nad hrncem. Jako kdyby splynula s mlhou.

„Huh, signál je pryč,“ hledí překvapeně na displej Rukia.

Z tábořiště se najednou ozve hlasitý křik. Oba dva tam okamžitě přiběhnou. U cesty ke stanovišti stojí dvě malé dívky.

„Myslíš, že je opravdu mrtvý?“

Rukia a Ichigo si všimnou, že našli Ichigovo prázdné tělo. Rukia musí okamžitě zakročit.

„Ale-ale, děvčata, co to tu děláte? He-he, tak jste ho našli. Tenhle panák vás měl vyděsit a vidím, že se to i podařilo,“ spustí nervózně Rukia a pokouší se tělo odtáhnout dál.

„Ale, paní, ten kluk vypadá jako brácha dvou našich spolužaček.“

Rukia začne panikařit. Ichigo se jen plácne do čela. Ví, že jeho duši nemohou vidět. Přichází ke svému tělu, aby se do něj vrátil. „Booo!“ vykřikne na obě děvčata, když ho opět ovládá.

Obě začnou nahlas řvát a utíkají pryč.

Ichigo se začne smát. „Keigo měl pravdu. Není nic lepšího, než děsit malé děti.“

Rukia je stále zamyšlená.

Ichigo se přestává smát, když si toho všimne. „Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Dobrý nápad? Ne. Ale asi bych litovala do konce života, kdybych to nezkusila. Můžeme zachránit tolik životů.“

„Hm, a vážně si myslíš, že na to mám?“ zapochybuje Ichigo.

To Rukiu poněkud zaskočí. Nemá ovšem čas si rozmyslet správnou odpověď. Z keřů vyskočí Orihime v pyžamu a utíká z lesa pryč. „Je tu oživlá mrtvola! Oživlá mrtvola!“ volá z plných plic a ani si nevšimne dvojice stojící u cesty.

Oba dva se za ní překvapeně ohlédnou.

„Nebyla to Inoue-san?“ ptá se zaraženě Rukia.

„Něco mi říká, že ani tenhle rok neprojde přijímáním,“ zašklebí se Ichigo.

(Pokračování příště)