Naruto (5) - Chuninské zkoušky, část 1. (část 2/2)

Tiše následuji zkoušejícího po klidné ulici Konohy.

Kamizuki na mě hodí usměvavý pohled. „Řekni mi, jak jsi to dokázala vyřešit takhle rychle? Jakou jsi použila techniku? Protože jsem si skoro ničeho nevšiml.“

Zamračím se. To mě tu zkouší? Snad si nemyslí, že mu osobně přiznám, že jsem podváděla.

Uraženě si zakládám ruce na prsa. „Nepodváděla jsem. Jsem jen chytrá.“

Na jeho tváři se objevuje pobavený úšklebek. „Nepovídej. Ale krev člověku z nosu nezačne téct jen tak.“

„Jestli jste si to zapsal do toho svého notýsku, tak si to koukejte rychle vyškrtnout a vrátit nám body, protože ta krev mi začala téct, protože se mi dost zavařil mozek, když jsem vymýšlela všechny ty správné odpovědi,“ zatvrdím se.

Zastavuje se a prstem mi ukáže do překvapeného obličeje. „A já si zase myslím, že si dost chytrá na to, než aby si mi tu přiznala, že si podváděla a ohrozila tak sebe a své partnery,“ poklepe mi na nos.

Nasazuji svůj šibalský úsměv. „Hm,“ zamručím.

Izuma se hlasitě zasměje. „Tak pojď. Zvu tě na limonádu.“

Naše kroky se zastavují u jednoho ze stánků. Mají tu velké množství nejrůznějších ovocných limonád. Rozhodně si dám pomerančovou. Tu mám nejraději. Vybírám si a sedám si vedle Kamizukiho na vysokou židličku. Když přede mě milá paní postaví sklenici s dlouhým brčkem, oči se mi rozzáří jako dva lampiony. Už dlouho na mě nebyl nikdo takhle milý… natož nějaký cizí člověk. Hm, možná se ze mě přeci jen pořád snaží vyloudit informace, aby nás pak mohli diskvalifikovat.

Povzdechnu si. „Všichni jste tady tak milý. Také bych si jednou přála patřit do takové vesnice.“

Izuma ke mně střelí překvapeným pohledem od své višňové limonády. „Vždyť jsi přeci ze Skryté zvučné, ne?“

„Hm,“ zamručím a vzpomenu si na svoje dva společníky. Vlastně jsou to jediný lidé včetně mého mistra, se kterými jsem se ve vesnici blíže seznámila. „Ale vyrůstala jsem ve Skryté mlžné a vlastně ani odtud nepocházím. Moji rodiče zemřeli ve válce pár dní po tom, co jsem se narodila. Zbyla mi na ně jenom tahle fotka.“

Rukou zašátrám v kapse a vytahuji z ní starou potrhanou fotku. Je na ní žena v červených šatech s bílou zástěrou. Má dlouhé rovné šedé vlasy v culíku a moc hezký obličej. V něm má zasazené velké fialové oči. Vedle ní stojí muž s purpurovými vlasy, jako mám já. Má je dlouhé asi tak do půlky zad a z ofiny má udělané na každé straně obličeje jeden culík. Má hluboké černé oči a na nich naražené brýle. Oba svírají v náručí malé miminko.

„Tohle je jediná věc z té doby, která se mnou cestuje už od raného dětství. Zezadu na ní jsou napsaná jména. Moje rodiče se jmenovali Kime a Shimoto Kushimo.“

„To jsou hezká jména,“ usměje se Kamizuki a bere si fotografii do svých rukou, aby si ji prohlédl. „To miminko jsi ty?“

„Ne. To je můj bratr Ren,“ dodávám. Můj šťastný výraz se rázem mění ve smutný. „Hm, na nikoho z nich si nepamatuju.“

„Ve formuláři si vedená jen jako Nala. Proč nepoužíváš i své příjmení?“

„Vlastně Nala ani není moje jméno. Dostala jsem ho od lidí, kteří se o mě starali. Pravděpodobně jsem se jmenovala úplně jinak. Nechci používat to příjmení, pokud ani neznám své křestní jméno. Totiž když tahle fotka byla pořízena, tak jsem ještě nebyla na světě. Na rubu jsou napsaná ta jména, která patří lidem na té fotografii, ale ne to moje. Já jsem v tu dobu ještě ani neexistovala. Mám u sebe tuhle fotografii, protože si přeju, aby to byla pravda a tohle byla moje rodina, ale jistá si tím být nemůžu.“

„No…“ prohlédne si ji pozorně Izuma. „Ať je to, jak chce, tak si upřímně myslím, že tomu muži na fotce se nezapře, že je to tvůj otec. Stačí se podívat na ty vlasy. Je málo lidí, kteří by měli takový odstín. A když se podíváš na tu ženu, tak její obličej je stejně krásný jako ten tvůj. Její oči mají stejný tvar a barvu jako ty tvoje.“

Oplatím mu jeho milá slova úsměvem. „Děkuji. Ale stejně si myslím, že raději zůstanu u jména, které jsem nosila celý život, a tahle fotografie bude jen připomínkou toho, co jsem mohla mít.“

„Hlavní je, abys byla šťastná. To pro tebe jistě rodiče chtěli. A pokud si teď nerozumíš s lidmi kolem sebe, tak nevěš hlavu. Jsi ještě dítě. Počkej pár let a jednou si najdeš muže, který tě bude milovat. Budete spolu mít krásné děti, které zahrneš vší láskou, která tobě byla odebrána. Můžeš změnit svůj osud, jen pro to musíš něco udělat. A tehdy budeš neskonale šťastná i ty.“

Září mi oči štěstím. Tenhle muž a jeho slova jsou pro mě tolik významná. Ani od svého mistra jsem nikdy neslyšela tolik povzbudivých slov.

„Děkuji,“ přikyvuji, „Kamizuki-san!“

Když se vracíme do místnosti, všímám si, že Naruto je už opravdu v koncích. Jeho výraz mluví za vše. Pečlivě sleduje hodiny, které nemilosrdně ohlašují čtyřicátou minutu testu. Má už jen dvacet minut. Copak se chce spoléhat, jen na tu poslední otázku?!

Sedím v lavici a rozjímám o tom, co přijde dál. Všechno se mi zdálo až příliš jednoduché. A všechno, co říkal Izuma… Hm, cítím, že každou chvíli přijde nějaký bod zlomu, který tohle rozlouskne.

Ve tváři pana Morina čtu, že se něco chystá a moje domněnky jsou pravdivé. „Tak jo. Vypadá to, že jsme vyhodili ty neschopné. Teď přijde ten pravý test. Čas uplynul. Uvidíme, jak si s tím poradí,“ s pohledem upřeným k hodinám spustí: „Takže teď vám tedy milý studenti zadám desátou otázku.“

Naruto je očividně odhodlaný. Přece se nemůže spoléhat jen na jednu otázku. Pokud mu tyhle přišly těžké, tak je prakticky nemožné, aby jako poslední vybrali nějakou jednoduchou.

Na druhou stranu Sasuke se zdá být nezaujatý a dokonce až znuděný. Asi není tak vnímavý, jak jsem si původně myslela. Z tohohle přímo křičí, že se jedná o nějakou boudu.

Sakura je očividně šťastná, že už to bude mít za sebou. Plně s ní soucítím. Všechen ten stres ze mě opadnul, ale ten divný pocit, že se něco chystá, mě sžírá zevnitř.

Blondýnka z Písečné se zdá být dost rozhozená. Hm, ten kluk s fialovým líčením tu ještě není. Pokud nepřijde do doby, než ohlásí poslední otázku, tak budou mít velký průšvih.

„No, ale před tím musím říct ještě něco. Pro poslední desátou otázku přidávám ještě jedno speciální pravidlo,“ dodává Ibiky.

Hm, opravdu nečekané, pomyslím si ironicky. Bylo mi to jasné už od začátku. Moje obavy se začínají prohlubovat. Tak ven s tím!

V pokračování ho vyrušuje ten chlapec v černém hábitu, který odešel na toaletu. Vrací se spolu s tím podezřelým zkoušejícím. Ten má oči bílé, jako kdyby byly mrtvé, a celkově dělá dost prkenné pohyby.

„Máš celkem štěstí,“ pronese jeho směrem pan Morino. „Řekni, pomohlo ti nějak, že sis hrál s tou loutkou?“

Chlapcův výraz teď mluví za vše. Přišel na to. Takže loutka. No jistě, proto vypadá tak zvláštně. Hm, říkala jsem si, že by museli být hloupí nebo slepí, kdyby jim nedošlo, že s ním není něco v pořádku.

„No, dobře. Sedni si,“ dodává hlavní zkoušející.

Ale zdá se, že mu to prošlo. Ts, tak to jsem nemusela být tak vynervovaná, když mu prochází i takto okatý trik, o kterém takhle veřejně prohlásí, že na něj přišel. Naštvaně si zakládám ruce na prsa a chvíli to odvádí moji pozornost od nejistoty z poslední otázky.

Ten zmalovaný kluk jde tedy na své místo, ale cestou něco malého upustí na lavici té blondýnky, co je tu s ním. Jsou strašně nápadní! Nebo je to možná tím, že se mi už konečně vrací smysly? Měla bych se ještě narychlo spojit se Zakuem a Kin a zjistit, jestli si stihli opsat všechno. I když, co když o to vůbec nejde? Přišel na podvádění toho kluka a řekl to před celou třídou, a přesto ho nevyhodil. To dost znevažuje jeho prvotní přístup. Bude v tom nějaký háček… něco, co se jistě týká té poslední otázky.

„Teď vám to tedy vysvětlím. Je to totiž hodně drastické pravidlo.“

Ibiki Morino… no jistě. To jméno jsem tu zaslechla. Ti jouninové, kteří mají na starosti dnešní nováčky z Listové, se o něm bavili. Je to velitel mučící a výslechové jednotky tady v Konoze. Teď je to jasné. Možná šlo pouze o psychický nátlak, abychom udělali chybu. Musí se mu nechat, že je v tom skutečně dobrý.

Huh, Naruto, pokus se uklidnit. Snaží se nás jen zastrašit. Pomyslím si a podívám se jeho směrem. Mohla bych s ním spojit svou mysl, ale raději nebudu plýtvat svou chakru, dokud si nebudu jistá tím, že nám nic nehrozí od poslední otázky, kde by se možná mohla ještě hodit.

Naruto hlasitě polkne.

„Tak zaprvé: Abyste všichni věděli, u desáté otázky vám dávám možnost rozhodnout se, zda na ni budete odpovídat nebo ne.“

Už si konečně získává i Sasukeho pozornost.

„Co to má znamenat?“ ozve se hlas té culíkaté dívky z písečné. „A co se stane, když se rozhodneme neodpovídat?“

„Tak se vám všechny dosud získané body z předchozí části zredukují na nulu a tedy budete diskvalifikováni a stejně tak budou diskvalifikováni i zbývající dva členové týmu. Takže se sami rozhodněte,“ odpovídá chladným hlasem proktor.

Hm, tohle se mi nelíbí. A jaká budou pravidla v odpovídání na tu otázku? Můžeme zase podvádět nebo to bude přísnější? Měla bych se už spojit s Kin a Zakuem a zeptat se jich na jejich názor. Co když ta otázka bude mnohem těžší než ty předešlé?

„A máme vůbec na výběr? To je jasné, že na ni budeme odpovídat.“

„Samozřejmě. A k tomu patří i další pravidlo.“

Informace o dalším pravidle se ostatním už přestává líbit. No, nedivím se. Je jich tu už opravdu dost. Další pravidlo… Je to tady. Konečně vypluje na povrch další háček. Ještě chvíli počkám. Hm… nemám z toho moc dobrý pocit.

„Pokud se rozhodnete odpovědět, ale vaše odpověď bude špatná, ponesete za to následky. Už nikdy se nebudete moci zúčastnit výběrové Chuninské zkoušky,“ pokračuje pan Morino.

Ha!

„Takovéhle nesmyslné pravidlo neexistuje!“ vyletí ze svého místa ten kluk s psíkem na hlavě. „Vím na sto procent, že spousta lidí, co tu jsou, dělají Chuninskou zkoušku už po několikáté.“

Po místnosti se rozezní Ibikiho výsměšný smích. „Tak to hold máte smůlu. Je to vaše chyba. Skládáte totiž zkoušku letos, kdy jsem zkoušející já. Proto vám dávám možnost vzdát se a radši se přihlásit příště. Pokud nechcete podstoupit to riziko, tak prostě odejděte. Pak se můžete přihlásit, kolikrát budete chtít.“

Spojím se raději jen s Kin, ať zbytečně neplýtvám chakru. Není tak horkokrevná jako Zaku, takže by mohla přijít s nějakým obstojným řešením. Přeci jen jsem tu, protože tihle dva se chtějí stát chuniny, takže záleží hlavně na nich.

„Kin-senpai? Slyšíš mě?“

„Hm… Co je?“

„Co si o tom myslíš? Neměli bychom to raději vzdát a zkusit štěstí příště?“

„Ts, raději mlč a seď. Já jsem rozhodnutá udělat zkoušky tento semestr, takže žádné vzdávání není v plánu. Zaku bude jistě stejného názoru. Tak se tomu koukej přizpůsobit. A Nalo? Běda jestli to pokazíš.“

Fajn. Jak chceš. Já jsem svoji část splnila, takže jestli to teď pokazím, nebude to moje vina, že zůstanete geniny do konce života. Uraženě si zakládám ruce na prsa. Svoje výhružky si klidně může strčit za klobouk.

Zdá se, že Sakura je také dost frustrovaná a Ibikiho radostný smích tomu moc nepomáhá ulehčit.

„Takže vážení začneme,“ spustí pan Morino. „Bude to v podstatě jednoduché. Kdo se rozhodl neodpovídat, ať zvedne ruku. Až potvrdíme počet, můžete opustit místnost.“

Narutův výraz je vyděšený. Vsadím se, že ve vlastní hlavě bojuje s tím, jestli má říct ano nebo ne. Musí to být těžké i pro Sasukeho a Sakuru, když vědí, koho mají v týmu. Hlavně tedy pro ni. Její pohled je opět zaražený v Narutových zádech.

Hm, vidím napětí ve všech tvářích v místnosti. Tohle je opravdu těžké rozhodnutí pro většinu z nich. Pravděpodobně bych se také vzdala, kdyby záleželo na mě. Ale mě tahle zkouška může být ukradená. Jediné po čem toužím, je zavděčit se svému mistrovi a na to stačí, když budu i obyčejný genin, který na sobě ovšem pilně pracuje. Moje schopnosti budou narůstat, ať budu mít jakoukoliv hodnost, pokud se budu snažit.

Otáčím se dozadu, abych viděla, jak na tom je asi Kabuto. Ten se zdá být klidný. Jednou rukou si podpírá bradu a nezaujatě sleduje pana Morina. Hm, vypadá celkem sebejistě. Asi si na tu otázku opravdu věří. Vlastně ani nevím, kdo další je v jeho týmu.

„Myslím,“ ozývá se chlapecký hlas z prvních řad. Otáčím se tím směrem. Chlapec z Listové, který právě sedí přímo vedle Naruta vstává ze svého místa. Je celý rozklepaný a slova se mu těžko dostávají na jazyk. Zvedá ruku nad hlavu, „Myslím si… Myslím, že to nezvládnu. Já to vzdávám.“

Izuma se podívá do svého notesu. „Číslo 50: diskvalifikováno. Číslo 130 a 111: také diskvalifikováni.“

„Je mi to moc líto, Geraii, Inaho,“ zafňuká ten kluk ke svým partnerům, kteří také vstávají ze svých míst, a společně tato trojice odchází.

Tak tohle byl ten první podnět, který odpálil časovanou bombu. Za chvíli se začnou zvedat lesy rukou těch, kteří si dostatečně nevěří.

„To snad ne.“

„Taky končím.“

Hm, jak jsem předpokládala. Tohle gesto rozhodně snížilo morálku v této místnosti. Naruto musí být zoufalý. Pravděpodobně se také nechá zlomit a brzy se přihlásí… Přeci musí taky trochu myslet na Sasukeho a Sakuru, kteří by si za jeho špatnou odpověď odnesli stejný trest.

Ze svých míst se zvedají další a další. Páni. Jak jsem byla k tomu vlažná, tak se už také začínám třást. Co když jsou Zaku a Kin opravdu dobře připraveni a já jim to zkazím, protože jsem se na nějaké intelektuální znalosti totálně vykašlala? Jsem dobrá ve svém ninjutsu, ale na tohle si opravdu moc nevěřím.

Sakura má oči vytřeštěné přímo do Narutových zad. Její výraz vypadá, jako kdyby se mu snažila něco telepaticky říct. Pravděpodobně si přeje, aby odstoupil. Ale-ale… Zdá se mi to, nebo Sakura právě zvedá ruku? Ale proč by…? Hm, už chápu. Dělá to kvůli Narutovi. Ten kluk je asi dost paličatý a bezohledný, když se ještě nepřihlásil. Myslím, že Sakura dělá dobře. Počkat. Teď zvedá ruku Naruto! Takže by to nakonec nebyl takový hlupák, aby kvůli ješitnosti zkazil život sobě i svému týmu? Zajímavé. Je opravdu zážitek tyhle lidi sledovat. Jsou tak plní emocí a překvapení. Narutova ruka už je úplně nahoře. Klepe se jako před popravou. Do jeho obličeje nevidím, ale pan Morino na něj tak zvláštně hledí. Najednou se ozve hlasitá rána, když Naruto praští svou zdviženou rukou do stolu.

„Co si o mě myslíte? Já nikdy zbaběle neuteču. Na tu otázku odpovím, a pokud si myslíte, že zůstanu navždy geninem, tak se mýlíte. Stanu se hokagen díky svojí ohnivé vůli. Tohle mě rozhodně nezastaví. To si pište!“

Páni. Na tom klukovi asi vážně něco bude. Ne že by byl nějak ohleduplný vůči ostatním, ale kuráž mu rozhodně nechybí. Nutí mě to k úšklebku.

Sasuke se také šklebí, ale jeho výraz je spíš nevěřícný. Sakura svou ruku také dala dolů.

„Zeptám se tedy ještě jednou,“ spustí Ibiki. „Došlo vám, že tahle volba ovlivní váš život? Vzdejte to, dokud je čas.“

„Já nehodlám nikdy vzít svoje slova zpět,“ prohlásí hrdě Naruto. Má opravdu zápal pro věc a je plný odhodlání. Jakoby se ten kluk, co tu před pár minutami seděl a třásl se strachy, úplně vyměnil s někým docela jiným. Opět mě pohání ta chuť mu zatleskat. Ha-ha. „Tohle je moje cesta ninji.“

Myslím, že ta jeho slova povzbudili všechny, co ještě přemýšleli o tom, že by se také vzdali. Vidím to na jejich tvářích. Vidím, jak je naplnil úlevou a odhodláním. Je to možná hlupák, ale dokáže dobře působit na ostatní. Také se cítím o něco lépe, když to řekl. Pokud teď prohrajeme a odejdeme domů se sklopenou hlavou, nebudu se cítit tak mizerně. Jen doufám, že Zaku… Tají se mi dech při tom pomyšlení. Otáčím se jeho směrem. Huh, právě se dívá přímo na mě těma jeho nepřátelskýma očima. Nervózně polknu.

„Co to mezi nimi je?“ pomyslí si Kabuto, když se dívá na pohledy, které si se Zakuem vyměňujeme. „Zdá se mi, že s tím klukem není něco v pořádku. Pokud jí udělal to co mě, tak bůhví, co ještě jiného…“ Při tom pomyšlení mu zapraskají klouby.

Moji pozornost si získává ten divný zvuk za mými zády. Znovu se otáčím za sebe na Kabuta. Jeho tvář je mířená přímo na mě. Jeho pohled je tak… temný. Všímám si jeho zatnuté ruky. Raději se rychle otáčím zpátky před sebe. Co to se všemi je? Copak není nikdo, kdo by mě mohl mít alespoň trochu rád? Ah, pořád si jen stěžuju. Jsem přeci docela ráda sama… a taky mám svého mistra, když je nejhůř.

Pan Morino teď jistě přemýšlí nad tím, jak Narutova slova zapůsobila na ostatní. Jeho pohled se otáčí k ostatním zkoušejícím, kteří k němu kývnou, a on zase kývne na ně. Asi to znamená, že je už rozhodnuto a všichni, co sedí v této místnosti, dostanou poslední otázku, která rozhodne o našem nadcházejícím osudu.

Při tomhle pomyšlení mnou proběhne mráz. Otáčím se na Izumu, který sedí jen kousek ode mě. Hm, na jeho tváři je milý úsměv mířený ke mně. Nevím proč, ale z nějakého tajemného důvodu mě to uklidňuje. Zvládnu to, ať přede mě postaví cokoliv, a vynaložím na to veškeré úsilí.

„Rozhodli jste se správně,“ pokývá hlavou Ibiki. Prosím, tak už to déle nenatahujte, nebo se tady zblázním nedočkavostí. Jaká je poslední otázka?! „Nyní oznamuji, že úplně všichni, co vydrželi a zůstali v místnosti, úspěšně složili první část zkoušky.“

Cože?! Myslím, že jsem právě dostala infarkt. Krve by se ve mně nedořezalo. A podle výrazu všech ostatních, bych si troufla tvrdit, že nejsem jediná. Narutovi padá tužka z ruky stejně jako brada na lavici.

Sakura se zapírá dlaněmi do lavice a vstává s rozohněným výrazem ve tváři. „Tak počkat. Co to jako má znamenat? To už jsme udělali zkoušku? A co je s desátou otázkou?“

Po místnosti se znovu rozezní pobavený smích pana Morina. Na obličeji se mu roztáhne ten nejpříjemnější úsměv, jaký jsem v životě viděla. Moc se nehodí k jeho nebezpečné vizáži a už vůbec ne k jeho bez kompromisnímu chování a trochu drsnému přístupu, které předvedl před chvílí. „Nikdy žádná desátá otázka nebyla. Ale jestli chcete, berte to rozhodnutí jako desátou otázku.“

„Co?“

No, spadl mi skutečně kámen ze srdce. Ale moje hlava nějak stále nedokáže uvěřit, že po tom všem je to vlastně tak strašně jednoduchá zkouška. A my jsme ji skutečně prošli. Musí v tom být ještě nějaký háček. Prostě musí!

„Cože?“ vyletí ze svého místa ta culíkatá blondýna ze Skryté písečné. „Tak k čemu bylo těch předchozích devět otázek, kterými jsme se trápili? Byly zbytečné?“

„Nebyly zbytečné. Těch devět otázek, které jste dělali na začátku, totiž naprosto splnilo svůj účel. Tím jsme si totiž ověřovali, jestli vůbec máte a jaké jsou vaše schopnosti v získávání informací.“

„Schopnost v získávání informací?“

„Takže popořadě,“ začne vysvětlovat pan Morino. „Podstatou celé zkoušky byl bodovací systém. Jestli uspějete nebo skončíte, nezávisí jen na počtu vašich bodů, ale na celkovém součtu bodů celého týmu. Tím pádem jsme na vás vynaložili obrovský tlak, protože jste se museli snažit nejen za sebe, ale i za celý tým.“

„Ehm. Myslel jsem si, že se o něco takového snaží. Proto mě to nerozhodilo,“ prohlásí sebevědomě Naruto a nasazuje nezaujatý výraz.

Kdežto Sakura za ním zuří, protože Naruto pěkně lže. Všichni jsme viděli jeho zoufalý výraz během zkoušky, kdy nevěděl kudy kam a absolutně neměl tušení, co a z jakého důvodu se kolem něj děje.

Hinata vedle něj se zasměje.

„A další věc: těch devět otázek jsme udělali tak, abyste na ně nemohli znát odpověď. Vy jste ale museli odpovědět na co nejvíc z nich. Řekl bych, že jste všichni došli k naprosto stejnému závěru, že si budete muset někde sehnat správné odpovědi, abyste měli body. Jinak řečeno: podvádění bylo jádrem této zkoušky. Vybrali jsme tři dobrovolníky z našich řad, kteří se přestrojili za geniny a zamíchali jsme je mezi vás. Tito dva ninjové měli sloužit jako zdroj správných odpovědí,“ osvětluje dál Ibiki.

„Cože?!“ třeští oči Naruto.

„Dalo celkem zabrat, než jsem je našel,“ spustí jeden kluk.

„Jo, mě taky,“ odpovídá mu na to druhý.

„Ha-ha. Mě to bylo jasné hned od začátku. Nemůžu uvěřit, že si toho někdo nevšimnul. Viď, Hinato?“ snaží svou nevědomost skrýt za silná slova Naruto.

Podle Sasukeho výrazu bych si tipla, že je mu to zcela jasné.

Pobaveně si zakládám ruce na prsa. Konečně ten stres zmizel. Upřímně ani já jsem nedošla až k takovému závěru, ale byla jsem blízko. Nu což.

„Je jasné, že ti, co podváděli moc okatě, byli diskvalifikováni. To proto, že získat správné informace, může být někdy otázkou života a smrti. Ve všech bitvách lidé riskují své životy, aby se informací zmocnili.“

Pan Morino si rozvazuje šátek, který má přes celou hlavu a sundává si ho. V tu chvíli se na ně upnou překvapené pohledy všech. Odhaluje nám totiž svou poničenou vrchní část hlavy.

„Informace jsou to nejdůležitější, co můžete mít,“ dodává rázně pan Morino

Takže jizvy nemá jen v obličeji. Jen těžko se mi na to kouká. Je jasné, že ty popáleniny a všechny ostatní rány na jeho hlavě jsou následkem nějakého bolestivého mučení. Musí to být silný chlap, když něco takového dokázal přežít. Možná je to taky důvod, proč je vhodný na takovou práci, jakou dělá.

V Narutově tváři vidím děs a hrůzu. Proktor si znovu zavazuje hlavu.

„Jenže informace, které násilím získáte od nepřítele nebo od nějaké jiné osoby, nemusejí být vždy správné nebo přesné. Jedno si ale pamatujte, špatné informace mohou způsobit nejen smrt vašich týmových kolegů, ale třeba i zkázu celé vesnice. Tuhle zkoušku jsme proto udělali tak, abychom vás donutili použít metody, jak získat správné informace. Ti, kteří je nedokázali získat nenápadně, odpadli. Do posledního.“

„Tomu rozumím,“ přikyvuje blondýnka z Písečné. „Ale stejně mi nejde na rozum, na co byla ta poslední otázka.“

„Desátá otázka,“ odtuší Ibiki. „Zřejmě vám to nedošlo, ale byla nejdůležitější z celého testu.“

Hm, ráda si spolu s ostatními poslechnu, jak to vlastně myslel. Nebýt Kin už bych to dávno vzdala. Jasné tedy je, že touhle zkouškou bych sama neprošla. Znamená to taky, že nemám kvality hodné chunina? Hm, celou dobu jsem byla asi až příliš domýšlivá.

„Co tím myslíte, pane?“ zeptá se Sakura.

„Hned ti to vysvětlím. Šlo tam o to, jestli budete nebo nebudete pokračovat ve zkoušce. Prostě jsme vám dali na výběr mezi dvěma drastickými možnostmi,“ začíná s vysvětlováním a názorně zvedne dva prsty do tvaru véčka. „Když byste se vzdali, celý váš tým bude rovnou vyloučen. Ale když byste pokračovali, ale pokazili odpověď na zadanou otázku, už byste nikdy nemohli podstoupit Chuninskou zkoušku znovu. Byla to nehorázná pod pásovka pro vás všechny. Ale co kdybych tu otázku položil takhle? Představte si, že jste všichni hodnosti chunin a vaší misí je získat nějaké tajné dokumenty. Nemáte vůbec žádné informace o tom, kolik na vás číhá nepřátel, a jak jsou silní. Navíc je pravděpodobné, že na vás nepřítel čeká, a proto nastražil past. Co uděláte? Zkusíte do toho jít? Nebo se budete bát o svůj život? Nebo couvnete, protože nechcete ztratit někoho z týmu? Nebo se rozmyslíte a tuhle misi raději ukončíte? Odpověď je jasná. NE. Existuje spousta misí, které nesmíte odmítnout, ať jsou rizika jakákoliv. Někdy prostě musíte překonat strach a postavit se nebezpečí čelem. Ninja hodnosti chunin musí mít schopnosti velitele a to jsme si u vás chtěli ověřit. Lidi, co nedokážou čelit nejisté budoucnosti a raději se drží zpátky, aby se jim něco nestalo, srabi, co si chtějí zachránit život, jakmile přijde do tuhého, ti prostě odmítají využít šance. Ubožák, kterému chybí odhodlání vést další ninji, by se prostě nikdy neměl stát chuninem. To je můj osobní názor. Vy, kteří jste tady a šli jste do toho, jste správně odpověděli na desátou otázku. Věřím, že v budoucnu budete statečně čelit větším obtížím. Můžete vstoupit do druhé části zkoušky. První část Chuninské zkoušky tady končí. Zlomte vaz. Doufám, že uspějete. Vím, že toho hodně dokážete.“

Huh, tak tímhle testem bych rozhodně neprošla. Nechtěla jsem obětovat Zakua a Kin. Znamená to tedy, že bych nedokázala vést svůj tým do nebezpečí? Upřímně… nikdy jsem nebyla moc vůdčí typ. Tohle je poprvé za celou dobu, co začínám celkem pochybovat o tom, že jsem vhodným adeptem na hodnost chunina. Vždycky jsem byla samotář, co dělal jen mise určené pro jednoho člověka, kde jsem vsázela pouze svůj život.

Z mého zklamaného přemýšlení mě vyvádí Naruto. Ten šťastně vystřelí ze židle a začne rozhazovat rukama na všechny strany. „Jo! Jasně! Sám to řekl. Dokážu to! Dokážu to! Jo! Jo!“

Všichni kolem něj na něj nevěřícně zírají. Jen se ušklíbnu. Naruto mi na celé téhle hektické zkoušce docela zvedá náladu. Nemá cenu zaobírat se tím, co bylo. Postoupili jsme do další části zkoušky, takže není třeba se tím trápit. Musím myslet na přítomnost. V další části jistě nic nepokazím!

Pan Morino se na Naruta usmívá. Asi i jemu se líbí ten přehnaně temperamentní přístup. Ah. Opírám si hlavu o ruku a konečně nasazuji spokojený výraz.

Během okamžiku se ozve hlasitá rána následovaná tříštěním skla. Jedno z oken se rozlétne do všech stran. Objevuje se v něm obrovská černá koule, která přilétne přímo před tabuli. Koule se rozevře. Je to jen nějaká bláznivá ženská s obrovským černým plátnem přes sebe. Má na sobě nějaký síťovaný overal, pískovou sukni a přes to ještě krémový kabát. Její obličej obklopují krátce střižené modré vlasy v culíku a do tváře má zasazené dvě velké šedé oči. Do dvou rohů toho hadru zabodne knaie a ty potom hodí ke stropu, aby se zabodly. Tím to obrovské plátno rozvěsí přímo před Iikiho obličejem, který mizí za touhle černou podivností. Je na ní bílý nápis: Druhá část Chuninských zkoušek.

Nástup je trochu šílený, ale musím jí nechat, že je dost originální. Překvapeně nezírám jen já, ale úplně všichni v místnosti.

„Co? Co se to děje?“ koktá Naruto.

„Koukejte toho nechat. Teď není čas na oslavy,“ zařve ta ženská. „Já jsem vaše zkoušející pro druhou část Chuninské zkoušky. Anko Mitarashi. Vyrážíme tedy na druhou část.“ Zvedne nadšeně pěst a zařve ještě hlasitěji než doposud. „Všichni za mnou!“

Přiznávám, že zírám. Vůbec tuhle podivnou ženštinu nepobírám. Má být naší zkoušející? Vždyť je oblečená jako nějaká šlap… um. Vzhledem k jejímu mladistvému vzhledu bude jistě o něco mladší než všichni ostatní jouninové. Ale jak se něco takového mohlo stát jouninem, to asi jen tak nepochopím. Všichni mlčky civí na její představení s nechápavými výrazy. V tu chvíli zpoza černého plátna vykoukne hlava pana Morineho. Dle jeho výrazu soudím, že jí asi nemá úplně v lásce.

„Musejí si myslet, že jsi blázen,“ odtuší.

Sakuřin výraz mluví zcela za vše. Trochu pobledla v obličeji. Vsadím se, že někoho takového určitě nečekala. Hlavně po tom, co předvedl pan Morino. Úroveň těchto zkoušek opravdu poklesla.

„Zbylo jich 78? Ibiki, nechal si projít 26 týmů? Ta první část teda musela být nehorázně jednoduchá,“ zakroutí znuděně hlavou Anko.

„To bych neřekl. Spíš tu máme hodně vynikajících studentů,“ pochlebuje si pan Morino.

„Hm. No jo, co se dá dělat? Druhá část ale bude mnohem drsnější. Nejmíň půlka z nich jí neprojde,“ pošklebuje se Mitarashi.

„Že nejmíň půlka z nás neprojde?“ třeští vyděšeně oči Sakura.

„Ah, začínám se docela těšit. Podrobnosti vám řeknu zítra, až se potkáme. Zkouška bude jinde, takže se zeptejte svých mistrů, kdy a kde se sejdeme. Pořádně se připravte. To je všechno,“ dokončuje svůj proslov a odchází ze třídy opět tím samým oknem, kterým před chvíli dovnitř vtrhla.

„A uklízet to bude kdo?“ zamračí se pan Morino jakoby sám pro sebe. Jeho děsivý pohled zamíří k nám. Všichni polekaně vyletíme z místa.

A tím skončila první zkouška.

(Pokračování příště)