Naruto (6) - První test dokončen

Po úklidu třídy máme trochu toho volna, než zítra nastoupíme na druhou část zkoušky. Kin a Zaku zase někam zmizeli. Ach jo, šli napřed beze mě. Vsadím se, že pak stejně budou nadávat, že jsem se moc loudala. Ať si počkají. S uraženým výrazem vycházím ze třídy.

„Nalo-chan?“ ozývá se za mými zády milý hlas.

Otáčím se k němu a okamžitě se mi rozzáří oči radostí. „Kamizuki-san!“

„Chtěl jsem ti pogratulovat ke splnění první zkoušky.“

„Děkuju!“ zaraduji se znovu a nasazuji spokojený úsměv. „Ale měla jsem spíš jen obrovské štěstí.“

„To je dobře. Štěstí je jednou ze základních vlastností, které musí každý správný ninja mít,“ usměje se. „Rád bych si s tebou ještě chvíli povídal, ale mám ještě nějaké papírování, takže ti přeji hodně štěstí do další zkoušky a měj hezký zbytek dne.“

„Vám taky pěkný zbytek dne.“

Když jsem na prahu hotelového pokoje, nestačím se divit. Je prázdný. Kam šli Zaku a Kin? Raději bych se bez nich neměla nikam vydávat. Už tak jsou na mě dost naštvaní. Zalezu si do postele a přečtu si nějakou knížku.

„Tak už si zpátky?“ zabručí hlas za mými zády.

Už přišli. Oba stojí mezi dveřmi a na obličeji mají ty podlé výrazy.

Nasazuji nejistý úsměv. „Tak jsme to nakonec zvládli.“

„Jo, zvládli,“ přikývne Kin.

„Doufám, že si nezapomněla na to, co jsem ti slíbil.“

„Ale… ale… vždyť jsem udělala všechno, co jste chtěli.“

„A to je dobře, protože jinak by bylo všechno ještě těžší… pro tebe,“ zašklebí se pobaveně Zaku.

„Um, Zaku, nechceš to nechat až po zkouškách? Na zítra ji potřebujeme při smyslech alespoň do začátku,“ zamračí se Kin zamyšleně.

„Neboj se, Kin. Však ona se k těm zkouškám doplazí, i kdybych jí tam měl přitáhnout za vlasy.“

Zakuova ruka vystřelí proti mně a hrubě mě chytá pod krkem. Jsem vyděšená. Proč se mu nikdy nedokážu postavit?

„Hm, jdu ven hlídat, aby to nikoho nepřilákalo.“ Kin odchází z místnosti s protáhnutým obličejem.

Nedokážu se na ni dost dobře soustředit. Mermomocí se snažím svýma štíhlýma rukama vymanit ze Zakuova bolestivého sevření, protože vím, co bude následovat.

„Zaku-senpai, prosím,“ žadoním. „Proč mě tak nenávidíš?“

Naklání se k mému uchu a začne do něj šeptat ta bolestivá slova. „Protože si jen přítěž. Jsi malá, ošklivá a ufňukaná holka, která mě otravuje už jen tím, že dýchá.“

„Zaku-senpai… já tě mám ráda… i přes to všechno bych ti odpustila…“

„Já nehledám odpuštění. Copak to stále nechápeš? Baví mě ti ubližovat a nezáleží mi na tom, co při tom cítíš!“

Jeho hrubé zacházení se začíná stupňovat. Odhazuje mě ke zdi. Zády se od ní odrazím přímo na podlahu. Všechny kosti v mém těle jsou při nejmenším naražené. Byla to taková šlupka, že se divím, že nemám vyražený dech. Přikračuje ke mně blíž a znovu mě sbírá.

„Tak a teď přijde na řadu tvůj trest.“

Vidím tu temnotu v jeho očích, když říká ta slova. Těší se na to, až mi bude ubližovat. Stejně jako celé ty dva roky, co ho znám.

„Ne! Já už nechci!“ zakřičím odhodlaně a vymaňuji se z jeho sevření. „Gurason: Garasushīrudo.“

Jinak známý jako Skleněný štít v kategorii mé vrozené schopnosti. Patří k těm úplně základním technikám, kdy se před mým tělem objeví skleněná zaoblená deska, která odráží lehké útoky a také znemožní komukoliv bližší přístup, dokud tuto techniku držím… nebo dokud ji protivník neprolomí.

Zaku se ovšem jen ušklíbne. „Nebuď naivní. Vždyť víš, že na mě ty tvoje techniky nepůsobí.“ Jedním mávnutím své ruky tříští celý můj štít na prach. Jeho zvukové vlny sou na takové úrovni, že dokážou porazit i moji vrozenou techniku Skla.

Dostávají se až do mých uší. V bolesti kleknu na zem. „Přestaň s tím!“

„A s čím? Vždyť jsem ještě ani nezačal.“

Ne. Nechci na to myslet. S každým takovým okamžikem přichází ta touha. Touha vzepřít se mu a ukázat mu, že není radno si se mnou zahrávat. Ale neudělám to. Neudělala jsem to celé dva roky a neudělám to ani teď. Já tomu odolám. Můžu být lepší člověk. Můžu být lepším člověkem, než je Zaku. Jednou mu to možná dojde a najde tu správnou cestu.

Držím se za hlavu a horké slzy mi stékají po tvářích. Klečím na podlaze v předklonu a s víčky pevně sevřenýma k sobě se modlím, aby to už všechno skončilo. Najednou je to tu znovu. Zaku mě chytá za levé rameno.

V okamžiku, kdy si myslím, že přijde to nejhorší, se rozrazí dveře dokořán. Neodvažuji se ani pohnout. Jen na malou škvírku otevřu oči.

 Mezi dveřmi stojí Kin. „Nerada ruším, ale koukala jsem, že sem míří několik jouninů z Listové. Asi nám přišli oznámit místo konání druhé zkoušky, takže byste to tady asi měli ukončit, aby si ničeho nevšimli-“

Nenechávám Kin ani domluvit. Využívám Zakuovy nepozornosti a vybíhám ze dveří.

„Počkej!“ zařve za mnou Zaku.

„Nech ji být. Nebude dělat problémy. Jsem si jistá,“ zastavuje ho rozvážným hlasem Kin.

Utíkám a neohlížím se. Stále mám víčka jako přimražená k sobě. Po tvářích mi tečou horké slzy. Najednou se zastavuji, když obličejem narážím do pevné postavy před sebou. Zvednu svůj překvapený pohled vzhůru.

„Ahoj maličká, copak se ti stalo?“ ptá se mě takový podivný chlap. Má na sobě jouninskou vestu a čelenku má převázanou přes levé oko. Pusu a nos mu překrývá maska. Hm, je dost divný, ale jeho chování je příjemné stejně jako jeho hlas.

„Kakashi, vždyť to dítě děsíš,“ zasměje se mnohem hlubší hlas druhého muže, který jde s ním. Jeho ruka přistane na rameni toho druhého muže. Nasazuje obrovský zářivý úsměv. Pečlivě si ho prohlížím od hlavy až k patě. Má na sobě stejnou zelenou kombinézu jako Lee. Vlastně má i stejné vlasy a obrovské obočí. Hm?

„Huh,“ vydechnu a rychle se vracím myšlenkami na zem. O krok ustupuji a stírám si slzy z obličeje. „Omlouvám se. Nechtěla jsem do vás narazit.“

„Nic se nestalo, ale… jsi v pořádku?“ zeptá se mě se skutečně starostlivým tónem ten první muž. Jeho vlasy mají šedou barvu a jsou vyčesané nahoru.

„Jo, jen jsem se uhodila,“ zalžu. Tak narychlo mě nenapadá žádná dobrá výmluva. Měla bych rychle zmizet, než vzbudím nějaké podezření. „Musím už jít. Ještě jednou se omlouvám a přeji vám krásný den.“

Rychle se otočím a odběhnu pryč jiným směrem.

Ten první muž, kterého oslovil Kakashi, se zdá být zamyšlený.

„Co se děje, Kakashi?“ ptá se zaujatě Gai v zelené kombinéze.

„Nevím. Něco na té dívce bylo zvláštního. Nevšimnul sis?“

„Ještě aby ne!“ vykřikne radostně Gai. „To je to děvče ze Zvučné, co se tak zalíbilo Leeovi. V tom případě na ní musí být něco speciálního.“

„To jistě, ale to jsem zrovna nemyslel. Všimnul sis jejích kolen? Měla je obě celé sedřené, jako kdyby klečela ve skle.“

„Říkala, že se uhodila. Možná někde spadla.“

„Tak proč krvácela i z uší?“

Gai jen pokrčí rameny. „Myslíš, že za tím je něco víc?“

„Nevím, ale asi bychom si na tu trojici ze Zvučné měli dávat větší pozor.“

„Možná máš pravdu. Od svých studentů jsem slyšel, že prý s nimi byli nějaké problémy před prvním testem. Napadli jednoho adepta a podle Leeho to byla právě tahle dívka, co se ty dva další snažila zastavit.“

„Takže je tedy dost možné, že jsou v jejich týmu nějaké rozepře.“

Už neběžím. Poslední slzy jsem setřela u těch samých schodů, kde jsem poprvé potkala Sasukeho. Přecházím rovnou k malému rybníku, po kterém plují krásné růžové lekníny. Sednu si na jeden ze studených kamenů. Au. V kolenou mám ještě zabodnuté nějaké sklo, které na podlaze zbylo z mé techniky. Pomalu se ho snažím vytáhnout z drobných ranek, a pak si odvazuji zakrvácené obvazy, abych si mohla rány omýt ve vodě. Najednou se před mým obličejem objevuje bílý kapesník. Chvíli na něj zaraženě civím.

„Zase krvácíš?“ ozývá se mě již známý hlas.

Beru do ruky kapesník a spatřuji jeho majitele. Ten kluk z Písečné se studenýma očima zírá přímo do mé tváře. stojí nehnutý naproti mně.

„Děkuji.“

Pokřivím zahanbeně tvář a obracím se k hladině rybníka, ve které smočím kapesník, abych si vyčistila rány. Stále ho vidím v odrazu. Nehnul se ani o centimetr. Na co čeká?

„Myslím, že jsme ještě neměli tu možnost se představit,“ spustím a zvedám k němu oči s nataženou rukou. „Jmenuji se Nala.“

Jen k ní shlédne. „Gaara.“

Aha. Tak tohle mi asi bude muset stačit. Dobře. Stahuji svou ruku zpátky k tělu. „Proč jsi ke mně tak milý?“

„Milý?“ přimhouří překvapeně oči.

„Už po druhé si mi dal kapesník,“ ušklíbnu se pobaveně. Když to řeknu takhle nahlas, tak to zní docela vtipně.

„Myslel jsem, že bys ho mohla potřebovat. Tímhle tempem vykrvácíš ještě před druhou zkouškou.“

Co na tom záleží? Má můj život vůbec nějaký smysl? Jsem jen na obtíž. Jsem hloupá a slabá. Nedokážu se nikomu postavit, protože nedokážu někoho zranit. Ta bolest… ta touha. Neměla jsem sem nikdy jezdit.

„Jsi asi hodně slabá. Myslím, že by si měla odstoupit ze zkoušek… jinak tam umřeš. Jsem si tím jistý.“

Umřu? Ne, stane se něco mnohem horšího. Pokud se poddám tomu pocitu. Té žízni po krvi. Zemřou všichni v mém dosahu. Nesmím dovolit tomu démonovi v mém nitru, aby mě ovládnul.

Pyšně zvedám hlavu. „Hm, aby ses později nedivil.“

„Vyhrožuješ mi?“ Jeho výraz je stále stejný. Jeho prázdné oči ani nemrknou při těch slovech. Mluví pomalu monotónním hlasem. Nedává do toho žádné emoce. Jeho postoj se ovšem mění. Je ochotný bojovat hned teď a tady.

Neměla bych vyvolávat zbytečné nepokoje. Hlavně ne v řadách uchazečů. Pokud mě bude chtít sejmout v druhé části zkoušky, mohla bych mít docela problém. Nebojím se ani tak o sebe jako o Kin a Zakua… Ale proč bych se o ně měla bát? Nic dobrého do mého života nikdy nepřinesli.

Odvážně vstávám z kamene. Stavím se přímo naproti Gaarovi. Je tak o 6 cm vyšší než já, takže musím zvednout pohled vzhůru. Očima se zabodávám do toho jeho ledového pohledu.

„Nevyhrožujeme si tu tak nějak navzájem?“ Na mé tváři se objeví náznak úsměvu. Nevím, jak moc vážně náš rozhovor bere on a z jeho výrazu to jistě ani nepoznám, ale v jeho přítomnosti se cítím uvolněná. Sama tomu pocitu nerozumím.

„Tvoje oči…“ zamýšlí se a sám ty svoje přimhouří.

„Co je s nimi?“ vyhrknu překvapeně. Možná jsou ještě stále zarudlé z toho pláče. Vlastně si uvědomuji, že celá moje tvář teď musí být rudá a napuchlá. Je to trochu ponižující, když jsem se k jeho tváři natáhla tak blízko, takže teď může vidět každý ten nedokonalý detail mého obličeje. Doufám, že mi z nosu nevisí nudle. To by byl teprve trapas. Při té myšlence se musím zasmát.

Zaraženě na mě zírá. „Vysmíváš se mi?“

Jen zakroutím hlavou a na mé tváři se stále zračí náznak milého úsměvu.

Jen sklopí pohled a otáčí se ke mně zády. „Dnes s tebou nebudu bojovat, ale pokud na tebe a tvůj tým narazím během další zkoušky, nebude důvod se držet zpátky.“

Překvapeně vykulím oči. Řekla bych, že on je právě ten typ člověka, který nejde pro ránu daleko. Proč na mě nezaútočil? Doslova jsem si o to říkala. Což mi připomíná, jak strašně hloupá vlastně ve skutečnosti jsem. S někým takovým bych se neměla pouštět do křížku nejen kvůli Kin a Zakuvi, ale hlavně kvůli sobě. Ty jeho ledové oči jsou… plné nebezpečí. Přistihla jsem se, že mě to snad přitahuje? Možná je to ta temná stránka prahnoucí po krvi. Možná mi to už všechno jen leze na mozek. Zatracené zkoušky!

Při soumraku se vracím do hotelového pokoje. Možná jsem si raději měla ustlat někde pod mostem a počkat do svítání. Pravděpodobně mě ubijí k smrti. Smutně vydechnu a beru za kliku. Zapadající slunce lemuje siluetu ženy sedícího zády ke vchodu na posteli.

„Jsem zpátky,“ vydechnu poraženě.

„Hm,“ zamručí Kin. „Zaku šel pro něco k večeři. Potřeboval se uklidnit.“

Její hlas se zdá být klidný.

„Zlobíš se na mě?“

Jen skloní hlavu ke svým prsům. „Nalo, teď mě dobře poslouchej, protože ti dám jednu důležitou radu. Už nikdy nesmíš Zakuovi ukázat, že se ho bojíš. Zvyknul si za ta léta na tvou podřízenost, ale ty jsi přeci silnější než on.“

Nikdy jsem od Kin neslyšela žádná povzbuzující slova. Třeštím oči a nejsem schopná se ani pohnout. Je to opravdu Kin, kdo to teď mluví? Vzpomínám si na mlhavé okamžiky ve Zvučné po tom, co jsme se seznámily, kdy mi možná dala najevo nějakou náklonnost, ale…

***

Byl to jeden z těch prázdných podvečerů, kdy jakoby život ztratil svůj smysl. Smutně koukám z okna a snažím se mezi úzkými mřížemi zahlédnout alespoň jednu hvězdu. V tom mi ale brání mohutné koruny huňatých stromů. Jen smutně vydechnu a skloním svůj pohled k večeři.

„Všechno nejlepší, Nalo,“ povzdechnu si do vzduchu prázdné místnosti, kde nebylo nic víc než postel a jedna skříň.

Datum svého narození jsem nikdy přesně neznala. Pamatuji si, že se svými adoptivními rodiči jsme prostě zvolili nějaké datum podle kalendáře a vždy v tento den jsem si mohla vybrat, co budeme dělat. Nebylo toho mnoho, protože otec byl hodně nemocný a celkově jsme neměli ani moc peněz, ale já byla šťastná za každý takový den.

Dnes je to datum. Řekla bych… Můžu jen věřit mému provizornímu kalendáři na zdi. Už je to rok, co se mě můj nový mistr ujal a představil mi mé nové partnery. Hm, ti teď plní prý nějakou tajnou misi, na kterou se nehodím… nehodím… Hodím se vůbec na něco?

Sklopím hlavu. Znovu mi do obličeje slezou všechny vlasy. Jsou tak protivné! Nenávidím je! Nenávidím všechno, co je na mě! Popadám nůž položený vedle talíře. Šmik. Kus mé ofiny se válí na podlaze.

„Co to děláš?“ zakřičí ženský hlas mezi dveřmi.

Polekaně se k ní otáčím. Stojí tam Kin se svým vážným výrazem a rukama založenýma v pase.

„Už mě ty vlasy otravují,“ zajíknu se. „Pořád mi lezou do očí.“

„Hm,“ zakroutí hlavou a přistupuje ke mně blíž. Bere mi nůž z ruky a sedá si přede mě na postel. Jednou rukou podebere moji ustřiženou ofinu a snaží se jí nožem upravit. „Trochu ti to srovnám.“

Když skončí, prohlédne si mě a usměje se. „To je lepší. Otoč se.“

Aniž bych ze sebe vydala hlásku, dělám, jak mi řekla. Sebere mé vlasy do obou rukou a začne z nich splétat cop. „Nos je sepnuté a nebudou tě už otravovat.“

„Děkuju,“ mile se na ni usměju.

Kin mi můj pohled oplatí zamračením. Vždycky je tak odměřená, ale alespoň mi neubližuje na rozdíl od Zakua.

Posmutním. „Proč…? Proč mě tu nikdo nemá ráda, Kin-senpai?“

Podívá se na mě tím samým odměřeným pohledem. „O čem to mluvíš? Mistr se k tobě přeci chová hezky. Měla by si projevit trochu víc vděčnosti.“

„Asi máš pravdu,“ přikývnu pokorně.

Nikdy bych na něj nedala dopustit, ale možná je pravda, že místo věčného stěžování bych mu měla svou vděčnost dát najevo tvrdou prací a plněním jeho snů.

***

Od toho okamžiku jsem svůj účes nezměnila. Ofina i cop mi od té doby zůstaly. Jen vlasy mi trochu povyrostly. V tom okamžiku jsem pomyslela na to, že mě Kin možná dokáže uznávat.

„Kin-senpai? Proč ses mě nikdy nezastala?“

„Vždyť jsem ti to právě řekla. Kdybych si myslela, že jsi nějaká chudinka, co potřebuje zachraňovat… pravděpodobně bych tě už sama zabila, aby si byla ušetřená tohohle života. Ty se na to být ninjou nehodíš. Ne, pokud se budeš dál litovat. Musíš se tomu postavit čelem a ukázat svou pravou sílu.“

„Ale-“ Rozklepou se mi kolena, když si vzpomenu na tu neustávající chuť po krvi. Co když se to zvrhne a probudím tak peklo na zemi?

„Žádná ale!“ rozohní se. „Ještě jednou zafňukáš a já se postarám o to, aby tě po druhé zkoušce už nikdo nenašel… živou,“ zamračí se na mě těma přísnýma černýma očima.

Polekaně polknu. Možná to tak skutečně je. Možná mě Kin uznává a svým chováním vůči mě se jen snaží mě udělat silnou. Dnes v noci budu mít o čem přemýšlet.

Další den ráno opět vstávám dřív. Moc jsem toho nenaspala. Ještě teď jsem rozklepaná. Zbytek večera sice proběhl v klidu a tichosti, ale nemám dobrý pocit ze Zakuova pohledu. Pořád se tak zlověstně zubí a ještě neprohodil ani jednu poznámku k mé osobě, což mu není moc podobné.

Dnešek bude asi nejnáročnější den z celé zkoušky. Jsem vyřízená a všechno mě bolí. Rychle si převazuji obě nohy novým obvazem, abych hlavně zamaskovala ty rány. Konečně vyrážíme vstříc další části zkoušky.

(Pokračování příště)