Naruto (7) - Chuninské zkoušky, část 2. (část 1/3)

Společně s ostatními týmy přicházíme na místo srazu akorát při plném rozbřesku. Je to zvláštní místo. Ocitáme se na holé zelené pláni. Před námi stojí vysoký plot a za ním je něco jako džungle z listnatých stromů. Přes ty stromy není skoro vidět dovnitř. Na plotě je plechová cedule s nápisem: ZÁKAZ VSTUPU.

„Co-co je to za místo?“

Zdá se, že Naruta pohled na ohraničenou arénu trochu děsí. Hm, není jediný, ale mě tohle hrůzu nenažene. Odvracím pohled od Naruta zpátky k tomu místu. Před plotem stojí dlouhý stůl se židlemi pod malou stříškou. Sedí tam tři jouninové (nejvyšší ninjové) ve stejných šedých kombinézách jako měli zkoušející v prvním části testu.

Vedoucí druhé zkoušky – Anko Mitarashi – stojí před nimi s rukama založenýma do boků a přísně se na nás dívá. Tahle ženská je mi opravdu nesympatická.

„Tady se bude konat druhá část Chuninské zkoušky. Tréninková aréna číslo 44. Jinak se jí říká: ‚Les smrti‘,“ tajemně se zachechtá.

Dobře, tentokrát to nevypadá, že by se nás snažili zastrašit pouhými slovy. Tohle bude skutečně tvrdý oříšek, ale upřímně se na tuhle část těším nejvíce… i když bych asi neměla. Co když budu muset někomu ublížit? Boj o život mi nevadí, pokud proti mně bude stát jen sama příroda, ale ostatní lidé… Nesmím nikomu ublížit! Nesmím vidět krev! Doufám, že mě k tomu nikdo nedonutí.

Slunce postupuje pomalu po nebi. Všímám si podivného kamenného kvádru, jak se potácí po trávě. Co to je za šaškárnu? Zdá se, že středem jeho zájmu je právě Naruto. Nevím proč, ale moc mě to nepřekvapuje. Tenhle šašek podivné situace doslova přitahuje.

Při té myšlence se jen ušklíbnu a sleduji, jak Naruto před tím obrovským kvádrem pískové barvy chvíli utíká, než se k němu se zdviženým ukazováčkem otočí. Jen se s pobaveným úšklebkem plácnu do čela. Do oka mi padne Kabuto, který stojí s dvojicí mužů kousek ode mě. Oba dva na sobě mají stejné oblečení jako on, ale jejich tváře jsou zahalené pod tmavě modrými rouškami. Jeden z nich má tmavé brýle a druhý dost podobné brýle jako Kabuto. Ten se teď zdá být troch podrážděný. Se založenýma rukama pozorujeme to ubohé představení. Úsměv mi padá z tváře.

„Hej Konohamaru, vylez. Vím, že si to ty. Okamžitě mi řekni, co tu děláš,“ začne řvát Naruto a tak si opět získává mou pozornost a jistě i všech ostatních.

„Tu svou reputaci si skutečně zasloužíš. Jsi opravdu úctyhodný protivník,“ ozve se z kvádru uznalý chlapecký hlas.

Kvádr mizí a na jeho místě se objevují tři malé děti – dva kluci a jedno děvče. Všude je spousta kouře, z kterého se děti rozkašlou a pak se postupně všichni tři přestaví. Bože. Hloupější nástup jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Věděl jsem, že jste to zase vy. Rušíte nás. Všichni se připravují na to, že se za chvilku zúčastní druhé části Chuninské zkoušky. Teď opravdu nemám čas na to, abych si tu s vámi hrál,“ zamračí se Naruto a založí si ruce do pasu.

„Nešli jsme tak dalekou cestu, abychom si tu s tebou hráli,“ namítá jeden z chlapců. Má na sobě tmavě modrou šálu, žluté triko a světle modré tříčtvrťáky. Myslím, že se představoval jako Konohamaru. V hnědých rozcuchaných vlasech má modré brýle místo čelenky.

„Konohamaru má pravdu,“ odkývá zrzavá dívenka v růžovém triku s tmavou vestou a šedými třičtvrťáky jménem Moegi. Má na hlavě stejná brýle jako Konohamaru. „Jsme tady, protože píšeme reportáž.“

„Jakou reportáž?“ drbe se na hlavě nechápavě Naruto.

„Dostali jsme za úkol od vedení novin ninjovské akademie, abychom napsali článek o právě probíhající výběrové Chuninské zkoušce,“ obeznamuje ho Konohamaru.

„A proto od vás všech potřebujeme získat spoustu informací. Potřebujeme, abyste spolupracovali,“ dodává Moegi.

„Tomu se mi nechce věřit,“ namítá Naruto.

„Hej prcci. Co tu děláte?“ okřikne je Anko.

„Tady Konohamaru říká, že prý píšou reportáž pro noviny ninjovské akademie.“

„Vzpomínám si, že Hokage-sama se o něčem takovém zmiňoval. Já jsem to zapomněla,“ zasměje se rozpačitě Anko a podrbe se na hlavě. „Poslouchejte. Teď budeme mít desetiminutovou přestávku. Poskytněte těmto mladým reportérům všechny informace, které budu potřebovat.“

„Kruci. To tím opravdu musíme projít?“ mračí se Naruto.

Mluví mi celkem z duše. Rychle se stahuji do ústraní za ostatní uchazeče, kteří zaujatě stojí blízko u téhle trojice. Nepotřebuju být středem pozornosti. Raději si sednu támhle do stínu pod ten velký strom a těch deset minut využiju na krátký odpočinek. Když ty velké oči té zrzavé dívky mě stále tak úpěnlivě sledují.

„Chci rozhovor s tou krásnou slečnou!“ rozjaří se a ukáže směrem ke mně. „Jednou bych chtěla být krásná jako ona!“

Okamžitě zkoprním na místě s vytřeštěnýma očima. Když si konečně uvědomuji, co řekla, rozpačitě se usměju. Jsem určitě červená jako rajče. Je to tak milé. Všichni na mě civí. Zase vidím v očích kluků pumpovat pomyslná srdíčka a v těch dívčím… jej, Sakura je zase dost vytočená. Ale proč tentokrát?

Přikračuje k té dívce blíž a začne ječet: „A proč nechceš být raději krásná jako já?!“

„Hm,“ zamyslí se Moegi a prohlédne si ji od hlavy až k patě. „Ty máš moc velké čelo.“

„Ha-ha,“ začne se nahlas smát Ino a chytá se za břicho. Sakura očividně vypění ještě víc. Yamanaka na ni posměšně ukáže prstem. „Máš to mít. Nebuď tak domýšlivá, Sakuro.“

„Promiň, slečinko, ale můj příběh není zrovna jeden z těch zajímavých,“ usměji se a pohladím jí po hlavě.

„Bylo mi to hned jasné,“ založí si ruce na prsa Sakura s palčivou poznámkou.

„Tak začnu já,“ spustí Naruto nadšeně.

Obracím se k nim zády a odcházím k tomu stromu, který jsem si už vyhlédla. Moegi se za mnou obrací se svým zklamaným pohledem. Nerada lámu její dětské srdíčko, ale dnes nemám ani pomyšlení na dávání nějakých přihlouplých rozhovorů. Zavírám oči a zcela se oprošťuji od dané situace.

„Myslím, že už bys měla vstávat, pokud nechceš prošvihnout něco důležitého,“ ozve se milý hlas nade mnou.

Otevírám rozespale oči a spatřuji nad sebou Sasukeho tvář. Páni. Je opravdu moc hezký. Hlavně když se usmívá. Jsem stále trochu zasněná. Konečně si uvědomuji, že jsem na těch pár minut usnula. To je trochu trapné. Sasuke ke mně natahuje ruku, aby mi pomohl vstát ze mě. Ochotně ji přijímám a vyšvihávám se na nohy.

„Au,“ vyjeknu. Rány na pravém koleni se mi zase otevřely. Obvaz do sebe nasál spoustu krve. Ten flek už neskryju.

„Co se ti to stalo?“ ptá se zaraženě Sasuke.

„To nic!“ vyjeknu. „Upadla jsem a rozřízla si koleno. Nic to není.“

„Určitě? Proč si s tím nezašla za některým z lékařských ninjů?“

„Jak říkám, není to nic, co bych nerozchodila,“ zasměju se, i když mi ve skutečnosti do smíchu vůbec není. Ta bolest je dost nepříjemná. Tuhle zkoušku mi to dost ztíží.

Sasuke si mě změří pohledem, ale z našeho rozhovoru nás vyvadí hlas Anko.

„To víte. Les smrti se to nejmenuje jen tak. A co nejdříve poznáte proč,“ zasměje se radostně. Zdá se, že ona si skutečně užívá naše zděšení z toho místa.

„Ten les opravdu vypadá pěkně strašidelně,“ zajíkne se Sakura.

„‘To víte, les smrti se to nejmenuje jen ták‘,“ začne Anko imitovat Naruto. „‘A co nejdřív poznáte proč.‘“

Je opravdu hloupý. Sice jsem si zatím Anko moc neoblíbila, ale jeho imitace je dost ubohá!

„Cha. Chcete nás vystrašit. To se Vám nepodaří. To si teda pište,“ dokončuje svoji myšlenku už svým hlasem a prstem ukáže směrem k ní.

Mitarashi se jen zašklebí. „Máme nějak moc odvahy, ne?“

Udělá rychlý pohyb, při kterém jí z rukávu vyjede kunai přímo do dlaně a skoro nepozorovatelnou rychlostí ho hodí směrem k němu. Ten proletí kolem jeho hlavy a dokonce usekne jednomu chlapci kus vlasů. To je ten ze Skryté travnaté, ze kterého mám opravdu divný pocit. Po té se zabodne přímo do země. Anko se stejnou rychlostí přemístí nepozorovaně za Naruta.

„Právě, že takový jako jsi ty, většinou ve hře končí jako mrtvoly mezi prvními,“ pošeptá mu tajemně do ucha. Naruto je z toho celý otupělý. Z malé rány na tváři, kterou mu způsobil její kunai mu vyteče trocha krve. Anko vezme jeho obličej z druhé strany do dlaně. Naruto se na ni vyděšeně podívá.

Tají se mi dech. Nedokážu myslet na její neuvážený přístup, ale jen a jen na tu krev. Cizí krev ve mně budí ty nejděsivější pocity. Probouzí ty temné stíny v mé hlavě. Teď ne. Teď se to nemůže stát. Kin ke mně pohlédne. Ví, co není v pořádku, a tak se posouvá kousek doprava, aby mi zabránila ve výhledu. Konečně se uvolňuji ze svého křečovitého zatuhnutí a vydechuji.

Slyším veselý smích Anko. „Už tě vidím, jak si celý pokrytý mojí oblíbenou červenou barvou.“

Vyděšeně polknu při té představě. Já to nezvládnu! Měla bych to vzdát! Teď nebo nikdy. Zvedám pohled a všímám si, že mě pozoruje jeden pár cizích očí. Je to Sasuke. Zdá se být dost zaražený. Ale ne. Všimnul si mého divného chování a teď mu to určitě vrtá v hlavě.

„Páni. Tu to ale sebralo. Myslel jsem si, že je silnější. Hm, možná má Kiba pravdu a nebude to tak velký soupeř, jak jsem si zprvu myslel.“

Musím to ustát. Přeci mě to nezastaví. Dokázala jsem splnit spoustu misí, aniž by se ten démon dostal na povrch. Dokážu to i teď. I když je pravda, že za ty roky se to začíná stupňovat. Nejsem si jistá, jestli to ustojím ve větším množství.

První děsivý pocit ze mě opadnul. Úlevně vydechuji a zvedám pohled k dvojici. Anko stírá Narutovu krev z jeho obličeje. Z ničeho nic vytahuje další kunai. Ta tajemný chlapec z Travnaté vesnice k nim přistupuje blíž a ze zadu podává Anko její odhozený kunai. Uh, podává ho ovšem pouze svým dlouhým jazykem. Je skoro jako hadí.

„Prosím. Váš zahozený kunai,“ spustí šišlavým hlasem chlapec.

„Díky. To je od tebe milé,“ zaculí se Anko. „Řeknu ti. Není radno stát tak blízko za mnou s tímhle pohledem, pokud teda nechceš skončit pod drnem.“

Bere si svůj kunai zpátky. Chlapec schovává svůj jazyk zpátky do pusy.

„Omlouvám se. Pohledem na tu rudou krev jsem se moc rozvášnil. Také jste nechtěně usekla trochu mých drahocenných vlasů. Reagoval jsem instinktivně,“ omluví se ten podivný kluk a odchází.

Nemám z něj ani trochu dobrý pocit. Promnu si ruce, když mě v nich zamrazí z toho pomyšlení.

Anko konečně pouští zděšeného Naruta ze svého sevření. „Tak dobře.“

Kluk z Travnaté prochází kolem vytřeštěné Sakury. Dle jejího výrazu bych hádala, že na něj má dost podobný názor jako já. Třeba jsem se v ní zmýlila a je také alespoň částečně vnímavá.

Naruto si přitiskne na zraněnou tvář dlaň a snaží se s ní zastavit krvácení.

„Vypadá to, že letos se nám tady sešlo hodně horkokrevných ninjů. Bude to zábava,“ pochlebuje si spokojeně zkoušející.

Narutův výraz je více než zamračený.

„Než zahájíme druhou část Chuninské zkoušky, musíme vyřídit nějaké papírování,“ spustí Anko již vážným hlasem. Staví se k plotu a z kapsy vytahuje štos papírů. „Potvrzení o souhlasu. Všichni, co se chtějí účastnit druhé části, si to přečtou a podepíší.“

„Proč jako?“ ptá se Naruto.

„Protože při téhle zkoušce umírají lidé. Takže musím mít váš souhlas, jinak by to byla moje zodpovědnost. A myslím, že je jasné, že se všichni určitě nevrátíte,“ opět se pobaveně zasměje. „Takže vysvětlím vám, o co v druhé části půjde. Tady. Pošlete to dál.“

Anko podává papíry Narutovi. Ten je rozesílá dál. Také se mi jeden dostává do rukou. Jen letmo si ho projedu očima. Hm. Takže tu opravdu půjde o život. Sakra! Té krvi se snad nakonec opravdu nevyhnu. No to bych se na to…! Uf, musím to zvládnout. Prostě musím! Budu myslet na to, co mi říkala Kin. Jsem silnější!

„Prostě tímhle testem prověříme všechny vaše schopnosti přežití.“

Shikamaru se i při těchto slovech stále tváří dost otráveně. Jeho přístup má taky něco do sebe. Možná bych měla míň řešit tyhle věci a prostě to tolik neprožívat. Hm, Gaarův výraz je stále dost neměnný. Ani očima nezavadí o to, co je napsané na papíru, kterým v podstatě potvrzujeme, že souhlasíme s tím, kdybychom náhodou umřeli.

 Anko vytahuje a rozevírá bílý svitek. Je na něm mapa. „Začneme popisem oblasti, ve které budete teď bojovat. Tréninková aréna číslo 44 má kruhový tvar. Po obvodu je 44 uzamčených vstupních bran a uvnitř jsou řeky a les. Uprostřed, zhruba 10 km od každé brány, se nachází věž. No, a naše zkouška přežití se bude odehrávat právě v této aréně. Vaším úkolem bude,“ pokračuje v popisu a schovává bílý svitek do kapsy a místo něj vytahuje dva další. Jeden je také bílý a ten druhý modrý. Tyhle dva ovšem nerozevře, „jakýmkoliv způsobem získat tyto svitky od ostatních týmů,“ dokončuje svoji větu.

„Svitky?“ zaráží se Kabuto.

Prohlédnu si je pořádně a jsou na nich napsaná dvě slova – modrý je země a bílý je nebe.

„Ano. Vaše týmy budou mezi sebou bojovat. A cílem bude, abyste získali svitek nebe a svitek země. První část zkoušky úspěšně splnilo celkem 26 týmů. Polovina těchto týmů tedy dostane do své ochrany svitek nebe, zatímco druhá polovina dostane svitek země. Tedy abyste splnili druhou část zkoušky, musíte získat oba tyto svitky.“

„To je všechno? A co s nimi máme udělat?“ ptá se Sasuke.

„Všichni tři členové týmu společně musí ty svitky donést do věže uprostřed,“ pokračuje Anko.

„No jo, ale to znamená, že minimálně 13 týmů tímto testem neprojde,“ děsí se Sakura. „To je přeci celá polovina.“

„Ještě se musíte vejít do časového limitu. Na tuhle část budete mít přesně 120 hodin. Do pěti dnů musíte dorazit se svitky, jinak končíte,“ doplňuje Anko.

„Pět dní tam uvnitř?“ hrozí se Ino.

„Co tam jako budeme jíst?“ děsí se Choji.

„Stačí se koukat kolem sebe. Les je plný jídla. Můžete jíst, co hrdlo ráčí,“ odbije ho Anko.

„Ale pozor. Les je také plný lidožravých bestií, smrtícího hmyzu a jedovatých rostlin,“ upozorňuje vážně Kabuto. „To jste nějak vynechala.“

Anko se jen ironicky zašklebí k přechytralému Kabutovi.

„To je děs,“ mudruje Choji.

„Si pako nebo co? Proto se to jmenuje zkouška přežití!“ křičí na něj Ino.

„Za těchto podmínek je skoro nemožné, aby test dokončilo 13 týmů. Je to příliš těžké,“ dodává Neji.

„Vzhledem k podmínkám je to prakticky nemožné vezme-li v úvahu, že je necelá padesátiprocentní šance, že si vybereme proti sobě tým, který má svitek, který potřebujeme. V případě, že narazíme na tým se stejným svitkem a dojde k boji, je jasné, že ho nevydáme. Pokusíme se ho zbavit, abychom znemožnili dalším týmům projít a zvýšila se nám tak šance do další části zkoušky. Nebo si ho prostě necháme jen jako zálohu pro jakýkoliv případ,“ spustím si sama pro sebe. Zase přemýšlím moc nahlas.

Neji, který stojí vedle mě, ke mně obrátí pohled. „Hm, to je dobrá úvaha. Nebudeš tak hloupá.“

Ts, tenhle kluk už mi opravdu leze krkem. Jeho chování je horší než hrozné. Zamračím se na něj.

„Máš úplnou pravdu, Nalo-san,“ usměje se na mě Lee. „S postupem času to bude víc a víc obtížnější. Bude těžké se po bojích zotavit. Nebudeme mít dost času na spánek. Je to opravdová výzva.“

„Navíc budeme neustále obklopeni nepřáteli. I ve spánku musíme počítat s všelijakým nebezpečím,“ přidává se k probírání situace Sasuke.

„No, v testu budou neúspěšní nejen ti, co nezískají oba dva svitky, ale pokaždé se najdou i týmy, které nezvládnou překonat překážky lesa cestou k věži,“ podkládá naše domněnky Anko.

V davu se objevuje Shikamarova vztyčená ruka. „Pardon, ale je během zkoušky povoleno odstoupit?“

„Samozřejmě, že ne. Stejně jako uprostřed bitvy taky nemůžete říct: ‚Takže končím.‘ Teda můžete, ale pak je s vámi konec,“ pokrčí rameny Anko.

„To jsem si mohl myslet. To je ale otrava,“ založí si znuděně ruce na prsa.

„Takže teď komu a za co hrozí diskvalifikace,“ pokračuje Anko. „Za prvé,“ – zdvihne prst – „týmu, který nedorazí včas a v plném počtu do věže uprostřed, a který nebude mít svitky nebe a země. Za druhé,“ – zvedne druhý prst – „týmu, který nebude mít všechny tři členy schopné samostatného pohybu a uvažování. Za třetí,“ – další prst nahoře – „Platí tu jasné pravidlo a to je, že za žádných okolností se nesmíte podívat, co je ve svitcích napsáno. To můžete až na věži.“

„A co se stane, když se svitek náhodou otevře a já to přečtu?“ zkouší to Naruto.

„Myslím, že to stačí říct takhle, mladíku. Radši nechtěj ani vědět,“ zasměje se. „Chunin nebo jounin často pracujete s tajnými dokumenty. Tímto dokážete svoji důvěryhodnost. Končím s vysvětlováním. Podepsané potvrzení o souhlasu támhle vyměňte za svitky.“

Anko ukáže směrem k přístřešku se třemi jouniny.

„Pak si zvolte vstupní bránu a počkejte tam na znamení pro vstup. Jo, a měla bych pro vás ještě jednu radu: Neumírejte.“

Hm, nějaká chytrá rada. Zamračím se. Zní to opravdu tvrdě. Hlavně vůči mému malému-velkému problému. Zamyšleně si promnu bradu. Zvláštní je, že to původní natěšení mě vůbec nepustilo. S něčím takovým jsem počítala už od začátku. Je to zkouška mých schopností a sebekontroly. Tohle nesmím podělat!

Jouninové pod přístřeškem zatahují červené závěsy, aby tak nebylo vidět na stůl se svitky. Ostatní týmy tak neuvidí, co budou mít ti další za svitek. Sasuke si sedá opodál a kouká na ně. V ruce svírá svoje potvrzení. Na všech vidím tu nervozitu, jestli to mají podepsat. Hlavně Naruto je u vytržení. Odvádím svou pozornost zpátky k Sasukemu. Opírám se zády o ten samý kámen.

„Tak jaké z toho máš pocity?“

„Nemůžu se dočkat,“ zakřením se.

„Opravdu? Zprvu ses mi zdála trochu polekaná.“

„Ále, ta počáteční nervozita už opadla. Už není kam couvnout,“ zamávám před jeho obličejem svým podepsaným potvrzením.

„Konečně tě zase poznávám,“ zasměje se na mě Sasuke. „Ale co ty kolena? Nebude tě to trochu brzdit?“

„Ts, jestli se snažíte najít moje slabiny, pane, tak to jste na špatném místě. Moje kolena jsou v pořádku,“ zvednu pyšně hlavu.

„Ha, dobře, ale pokud s naším týmem narazíme na ten váš, tak vás nebudeme šetřit,“ upozorňuje hravým hlasem.

„Neboj se, to samé platí o nás!“ přikyvuji.

Po krátké chvíli se závěs roztahuje a zpoza něj vykoukne jeden z jouninů. „Vše připraveno k rozdání svitků jednotlivým týmům,“ oznámí a zase ho zatáhne.

„Poslouchejte. Až dostanete svitek, tak vás některý ze zkoušejícím doprovodí ke vstupní bráně,“ spustí Anko. „Všichni vstoupíte do arény společně přesně v půl třetí.“

Vytvoří se dlouhá fronta a všechny týmy se postupně vystřídají. Po té jsou ostatními jouniny odvedeni k jednotlivým branám.

Náš tým dostal za potvrzení modrý svitek země. Zaku si ho ihned dává do kapsy. Jsme odvedeni k bráně číslo dvacet, které je připevněné přímo nad vchodem do arény. Jsou to prostě velké dveře v plotě uzavřené několika řetězy se zámkem.

„Konečně přišlo to, na co čekám,“ zaraduje se Zaku. „Předvedeme se a splníme naše úkoly.“

Jounin, který nás sem odvedl, se podívá na hodinky a sundává řetěz dolů. Jen co odbije půl třetí, otevírá nám dveře pro vstup. Rychle všichni vběhneme dovnitř. Zaku se po pár metrech zastavuje a otáčí proti mně svoji dlaň, kterou mě strčí do hrudníku a tím mě zastavuje. Překvapeně se podívám do jeho usměvavého obličeje.

„Takže teď ti to vysvětlím. Ty půjdeš a seženeš nám svitky. Až to uděláš, tak zamíříš rovnou k věži a tam na nás počkáš, jasné?“

„Cože? Jak to myslíš? Vždyť jeden svitek už máme. Stačí nám sehnat svitek nebe. Měli bychom to udělat společně.“

„Ty jsi mě asi nepochopila. Říkám ti, že ty seženeš oba svitky. Jen tak pro případ. A pak se hned vydáš k té věži a počkáš tam na nás. Je na tom něco k nepochopení?“

„Ale… Proč?“

„Řekněme, že já a Kin máme ještě jiné věci na práci. Tak běž.“

„Ale-“ rozohním se.

„Nalo, teď není dobrá doba na hrdinství. Prosím, udělej to, o co tě Zaku žádá. Je to skutečně důležité,“ vmísí se do rozhovoru Kin a zastavuje tak můj hněv.

„Hodná holka,“ vysměje se mi Zaku a během mžiku okamžiku jsou oba dva pryč.

Hm… Nechali mě tu napospas divoké přírodě a ještě divočejším protivníkům. Nemám u sebe žádné jídlo a vlastně ani žádné zbraně. K čemu by mi taky byly. V boji na blízko nemám absolutní šanci. No, měla bych dát na slova Kin a vydat se hledat ty svitky. Pokud se k věži dostanu dost rychle, mohla bych noc přenocovat tam, což by bylo určitě lepší, než někde venku. Takže můžu jen doufat, že se ti dva vrátí dostatečně rychle. Pokud tam budu hodně brzy a oni ani poslední den nebudou v dohlednu, vydám se jim naproti.

Poraženě svěsím ramena a vydávám se do korun stromů. Okolí se zatím zdá být dost klidné. Sem tam nějaká velká potvora plazící se po zemi, ale v korunách jsem zatím na nic nenarazila. Doufám, že ani nenarazím. S mými zkrvavenými koleny jsem jako mucholapka na problémy. Seskakuji dolů. Je tu spousta ovocných keřů. Trhám nějaké ovoce a vychutnávám si jeho trochu nakyslou chuť. Z křoví najednou vyletí obrovský bleděmodrý motýl, který kmitá křídly ve slabých paprscích slunce, které se sem snaží prodrat hustými korunami stromů.

Usměji se. Tohle místo je prostě úžasné. Nevím, proč z toho Anko dělala takové haló. No, pravda ale je, že nebezpečí bude jistě číhat každým krokem, kterým se přiblížím k věži. Měla bych si raději pospíšit.

Tohle je přesně chvíle, kdy jsem vděčná za svoje sensibilní schopnosti. Díky nim dokážu vycítit nebezpečí už z úctyhodné vzdálenosti. Cítím velmi specifickou chakru právě teď. Řekla bych, že patří tomu chlapci z klanu Hyuga. To by mohl být úctyhodný protivník, ale měla bych si dávat raději větší pozor. Jsou tam ještě tři další. Možná bych to přeci jen měla omrknout. Vykouknu zpoza kmenu vysokého stromu. Neji je už pryč. Zbývá pouze trojice Ino, Shikamaru, Choji. Vypadají dost ztraceně a to mě celkem rozesmává. Možná bych je mohla trochu postrašit. Seskakuji z větve přímo před ně. Ino začne hlasitě ječet a Shikamaru se hned schovává do křoví a Choji… hm? Stojí a tváří se jako by byl úplně v jiné dimenzi. Co to s nimi je? Přimhouřím podezíravě oči a zakládám si ruce do pasu.

Ino mě pozoruje. Když se chvíli nic neděje, ukáže na mě prstem. „Ha! Vidíte. Je sama. Myslím, že to je naše jediná příležitost. Když budeme stát proti nějakému jinému týmu, tak se odsud nikdy nedostaneme!“ začne spekulovat.

Shikamaru vylézá ze křoví a rychle jí vlastní rukou zacpává pusu. „Blázníš? Viděla jsi její schopnost? Její technika Vězení je lepší než moje stíny,“ namítá. „Kromě toho je velká pravděpodobnost, že ti dva čekají někde v korunách a každou chvílí se na nás vrhnou.“

„Tak to nechte na mě. Proti mojí velikosti ta chudinka nemá žádnou šanci!“ zasměje se sebevědomě Choji.

Jen se pobaveně ušklíbnu.

„Ah, něco vám vysvětlovat je hrozná otrava,“ mávne rukou Shikamaru a protočí očima.

„Už jste skončili?“ zeptám se pobaveně.

Všichni tři vytřeští oči. Nahodím svůj milý úsměv.

Ino si okamžitě kleká na kolena. „Ne. Prosím! Pokud nám vezmeš i tenhle svitek, tak jsme úplně nahraní!“

„Hm. Nechci vám vzít váš svitek,“ přiznávám se.

„Co? Nechceš?“ třeští překvapeně oči Ino.

„Vím, jak se teď asi musíte cítit. Najdu si raději rovnocenné soupeře,“ zvedám sebevědomě hlavu k obloze.

„Cože? To nás jako podceňuješ?“ zamračí se Ino.

Jen se nahlas pobaveně nasměju. Tak přeci jen se tam alespoň ždibíček sebevědomí najde. Hm, uvidíme.

„Tak si to chceš zkusit?“ vyzývám ji.

„Ino jen tak plácá. Jsme ti opravdu moc vděční, že nás ušetříš,“ vměšuje se do toho Shikamaru.

„Ale no tak,“ spustím povzbudivě a znovu se na ně usměji tím nejmilejším úsměvem, který dokážu. „Přestaňte se podceňovat. Vsadím se, že vaše techniky budou více než obstojné. Pravidlo číslo jedna zní: ‚Nikdy nenechat nepříteli znát svou slabost.‘“

„To je sice pravda, ale neukazuješ nám jí teď i ty? Jsi tak milosrdná. To by se dalo považovat za slabost,“ polemizuje Shikamaru. Je to docela důvtipný chlapík.

Jen se zasměji. „Asi ano. Nicméně musím jít a najít nějaký jiný svitek než ten váš, takže se s vámi loučím.“

„Počkej! Kde máš tedy svůj tým?“ ptá se zmateně Ino.

„Oh, oni… jsou tady… blízko. Tak ahoj,“ vymlouvám se a nabírám tempo, abych se vyhnula dalším otázkám, které by mě nakonec mohli dostat do úzkých. Protože právě můj tým je moje největší slabina.

„Nejde náhodou tím směrem, kde zmizel Hyuga?“ zamyslí se Ino směrem k Shikamarovi.

„Jo, měli bychom jí to asi říct, když na nás byla tak hodná,“ pokrčí rameny Shikamaru.

„Třeba to vzdala, protože jí bylo jasné, že by nás tak snadno neporazila!“ poznamenává Choji.

„To určitě,“ odfrkne si Shikamaru a vybíhá směrem ke mně. „Nalo-san? Počkej.“

Zastavuji se a otáčím se jejich směrem. „Hm? Tak přeci si to chcete zkusit? Budu něžná. Slibuji,“ mrknu na ně laškovným pohledem.

„Ha-ha. Ne. Jen ti chceme říct, že tím směrem, kam se teď právě chystáš, šel ten mladý kluk z klanu Hyuga,“ upozorňuje Shikamaru. „Myslím, že ses s ním už setkala.“

„Neji-san, že?“ odtuším.

Shikamaru jen pokývá hlavou. Znovu k němu pošlu jeden roztomilý úsměv.

„Je milé, že máte o mě takový strach, ale já už dávno vím, že tudy prošel. Cítila jsem jeho chakru. Právě proto za ním jdu.“

„Jsi blázen? Je to génius! Ani ty na něj se svou schopností nemáš!“ podceňuje mě Ino.

„Uvidíme,“ pokrčím rameny a mizím v korunách stromů.

„Ta holka jde na smrt,“ utrousí zaraženě Choji.

„No, ale snažili jsme se jí zastavit,“ krčí rameny Ino.

„Hm, to je otrava,“ mračí se Shikamaru.

Možná mají pravdu a nemám na něj, ale já se s ním nechci utkat. Chci jenom zjistit, co je to vlastně za člověka. Jeho chování mě po celou dobu hrozně irituje. Kdybychom přeci šli do střetu, tak mi nemá co vzít, protože žádný svitek u sebe nemám a pochybuji, že by byl schopný mě zabít. Jeho oči jsou sice arogantní, ale tohle by neudělal. Jsem přeci senzibil, takže to poznám.

Prodírám se korunami stromů, aniž bych dala vědět o své přítomnosti, ale co jsem se dočetla o lidech z klanu Hyuga, tak jsou to také senzibilové. Vsadím se, že o mě už dávno ví. Po pár dalších metrech se zastavuje.

„Tvou chakru cítím už delší dobu. Sleduješ mě?“ utrousí do větru.

Seskakuju ze stromu na zem. Otáčí své prázdné bílé oči směrem ke mně.

„Možná.“

„Jestli chceš, můžeme bojovat. Skončím to s tebou rychle,“ věří si Neji a zaujímá bojové postavení. „Ty jsi ta ze Zvučné? Myslím, že by byla zajímavá zkušenost, vyzkoušet si kolik toho vydrží tvoje výjimečné schopnosti, než padneš k zemi.“

Jen se zašklebím. „Jestli chci? Tak to je moje odpověď jasná: ne.“

Na Nejiho tváři poznávám samolibý úšklebek. Uvolňuje své bojové postavení. „Myslel jsem si to. Vím, že ty žádný svitek nemáš, takže pro mě už nemá žádnou cenu se s tebou zdržovat.“

Je hodně vnímavý. Asi mu to došlo, když jsem neskrývala svou přítomnost. Pravděpodobně mě v chytrosti tolik nepodceňuje jako jiní.

„Ale ne snad kvůli tomu, že bych z tebe měla strach. Jen nemám ráda boj, ve kterém musím úmyslně někomu ubližovat,“ přiznávám a snažím se ho tím tak trochu sesadit z toho sebejistého postoje.

„Hm, dobře. Nemám moc čas se tu s tebou vybavovat, takže když řeknu, že svitek u sebe nemám, necháš mě jít vlastní cestou? Svoje schopnosti můžeme poměřit jindy, pokud to přežiješ.“

„Dobře,“ přikyvuji a je mi nějak jedno jestli lže. Boj s ním by vynaložil spoustu úsilí a prolil by jistě i nějakou krev. To prozatím nechci riskovat. „Věřím ti.“

Neji se chce otočit a jít svou cestou, ale ještě se na okamžik otočí za svým ramenem. „Jsi zvláštní.“

Přikračuji k němu krok vpřed. Jen se zašklebím při pohledu na jeho reakci těla. „Nemysli si, že jsem nějaká důvěřivá nanynka. Spíš naopak. Ale mám určité schopnosti, které mi řeknou, jestli lžeš anebo ne stejně jako je vlastníš ty. Například teď si lehce znejistil. Zaujímáš obranou pozici. Tvoje svaly na pravé ruce jsou zatnuté. Jsi připravený každou chvílí vystřelit rukou vzhůru, pokud se ještě přiblížím.“

Během mých slov se napětí v jeho těle uvolňuje, ale stále je dost obezřetný. „Tyhle pouťové triky na mě nepůsobí. Jak jsem řekl, nemám čas se tu s tebou vybavovat,“ zamračí se a obrací se k odchodu.

„Hodně štěstí,“ zavolám za ním, ale těžko říct, jestli mě při té rychlosti slyšel.

Stejně je to blbeček. To jeho otravné sebevědomí mu trochu závidím. Ale myslím, že moje taktika funguje dobře. Měla bych si rychle přestat hrát a najít někoho, komu bych mohla vzít svitek. Chci to mít už za sebou. Noc už bych mohla strávit alespoň ve věži.

Moje kroky mě vedou dál. Dostávám se k toku jedné z řek. Bingo. Z koruny stromu sleduji trojici chlapců z Listové, kteří se omývají pravděpodobně po nějakém boji v proudu. Jsou dost vysmátí. Hm, znamená to tedy, že by mohli mít oba svitky? Za zkoušku to jistě stojí. Jejich věci a většina oblečení leží na pobřeží. Vsadím se, že tam jsou i ty svitky.

„Že jsme to ale měli štěstí…“ směje se jeden z nich na ostatní. Je obtloustlý a pod nosem má směšný knírek.

„Ahoj kluci,“ zakřičím k nim a seskakuji na zem.

Všichni tři okamžitě zpozorní a vybíhají z řeky. Jsem dostatečně daleko, aby měli čas zaujmout obrané postavení před svými věcmi. Takže jsem na to narazila. Svitky jsou určitě v té hromadě.

„Co to má být? To je nějaká chabá taktika? Prostě si sem nakráčíš a ještě k tomu úplně sama?“ přimhouří podezíravě oči jeden z vysokých habánů. Jeho postava je dost svalnatá. Má rezavé vlasy a pihatý obličej. Přísně si mě měří zelenýma očima.

No, trochu mi zatrne. Pokud by chtěli rvačku v taijutsu, tak jsem jednoznačně nahraná.

„Jo. No, to víte. Vlastně jsem myslela, že bychom se tomu zbytečnému boji vyhnuli, co říkáte? Dejte mi svůj svitek a já zase půjdu. Nechci nikomu zbytečně ubližovat,“ pokrčím rameny s tím roztomilým úsměvem, co mi jde nejlíp, až to vypadá, že svá slova nemyslím vážně.

Chvíli na mě všichni tři překvapeně koukají, a pak se všichni začnou nahlas sborově smát.

„Jsi snad úplně blbá? Máš možná hezký obličej, ale to ti určitě nepomůže v tom, abychom se vzdali našich svitků,“ spustí další z chlapců, který má plavé vlasy dosahující k ramenům. Jeho modré oči na mě hledí výsměšným pohledem stejně jako oči těch ostatních z trojice.

Mám to ale štěstí! „Vašich svitků? Vy už máte oba dva? No to je skvělé. Usnadní mi to spoustu práce!“ zamrkám rozmarně řasami.

„Co? Nejsi jen hloupá, ale i hluchá? Copak si mě vůbec neposlouchala?“ zamračí se znovu chlapec s plavými vlasy. Už je mým výstupem trochu podrážděný. Hm, nejvyšší čas se stáhnout.

Jen pokrčím rameny a nesměle se zasměju.

„Pokud chceš naše svitky, tak budeš muset projít přes nás,“ zamračí se ten obtloustlý z kluků, co byl do teď ticho, a připravuje si svoje ruce pro založení první bojové pečeti.

„No, dobře. Omlouvám se. Zapomeňte na to. Radši se otočím a půjdu si po svých,“ začnu před sebou mávat rukama a předstírám strach. Rychle se otáčím a dávám se na úprk.

„Hele, počkej!“ zakřičí ten svalovec se zrzavými vlasy.

Zastavuji se s hrůzou v očích. Sakra! Odhalili mě?

(Pokračování příště)