Naruto (8) - Chuninské zkoušky, část 2. (část 2/3)

Otáčím se k němu a znovu nasazuji ten sladký úsměv s doufáním, že to na něj uhraju.

„Myslíš, že bychom se po těch zkouškách mohli ještě vidět? Jako na rande,“ spustí a zrudne u toho jako rajče. Jeho tvář si koresponduje s barvou jeho vlasů.

Uf, jsou to úplní pitomci. Páni, mám víc štěstí než rozumu. Už poznávám ta srdíčka v očích každého z nich. Vážně takhle na ostatní chlapce působím? Lhala bych, kdybych řekla, že mi po těch letech Zakuova ponižování nelichotí.

„No, jasně. Stačí, když si mě pak najdete,“ pokud to přežijete, amatéři. Mávnu rukou a rychle mizím.

„Ale počkej, jak se jmenuješ…?“

Na jeho další otázku už neodpovídám. Mizím bezpečně v lese. Na mé tváři můžete nalézt vítězný úšklebek. Kdyby jen tušili, že ještě před tím, než jsem se jim ukázala, jsem použila svoji techniku Skleněného klonu. Tato technika funguje na bázi kopírování. Ze skleněných vláken se vytvoří postava, která je na vzhled i chování totožná s tou mojí. Část mé chakry se přenese i do těla klonu, takže může také používat techniky k boji nebo k čemukoliv. Naše mysli jsou při tom také totožné, takže klon se chová přesně tak, jak bych se zachovala já. Když klon už dál nepotřebuji, tak ho prostě nechám zmizet.

Můj klon měl tentokrát za úkol zaměstnat pozornost trojice ninjů. Moje skutečné já bylo celou dobu za nimi a šacovalo jejich věci, ve kterých jsem našla oba dva svitky. Jen co jsem se od nich dostala dostatečně daleko, mohl odejít i můj klon a jeho práce byla u konce. Až to zjistí, tak budou asi pěkně naštvaní. Směju se sama pro sebe. Spokojeně si prohazuju oba svitky mezi rukama.

„To není moc moudré,“ upozorní mě již známý chlapecký hlas.

Trochu mě to poleká. Okamžitě zaujímám útočnou pozici. Je to ten kluk z klanu Hyuga. Necítila jsem jeho chakru, takže se musel skrývat, nebo jsem byla tolik zaujatá svým vítězstvím, že jsem ho prostě necítila? To je už jedno.

„Co?“ vyhrknu směrem k němu.

Stojí ležérně opřený o strom a šklebí se na mě tím svým samolibým úsměvem. „Takhle tu do všech stran ukazovat, že už máš oba svitky. Mohl by tu totiž být někdo, kdo by ti je chtěl ukrást.“

„Jsi to snad ty?“

„Možná,“ zcela úmyslně používá stejnou frázi jako já, když jsem s ním mluvila před pár hodinami. „Přišlo by to docela vhod. Vyzkoušel bych si tvoje schopnosti. Protože zatímco jsem tě sledoval, jsem neviděl nic moc zajímavého. Jen pár pouťových triků, na které se mohli nachytat jen ubozí neználkové. Tohle by na mě nefungovalo.“

„Jak už jsem řekla, já nechci s nikým bojovat. Prostě mě nech jít. Takový génius jako ty si přeci získá svitky někde jinde a bude to mnohem větší zábava,“ zatvrzuji se s nepřátelskou tváří.

Znovu se zašklebí. „No co. Jsme tu jen my dva. Bude to jeden na jednoho. Sice to v žádném případě neznamená, že ten souboj bude vyrovnaný, ale tvoje vrozená schopnost by ti mohla alespoň pomoc zůstat o něco déle naživu.“

Zahazuji svůj hraný překvapený výraz a nasazuji ten usměvavý.

„Co je tu k smíchu?“ zpozorní Neji.

„Jenom to, že si mě asi před tím vůbec neposlouchal. Protože kdyby jo, věděl bys, že já umím vycítit chakru, i když se jí snažíš tak rafinovaně skrývat. Celou dobu jsem věděla, že mě sleduješ.“

„A?“

„A… záměrně jsem tě dovedla až sem, co nejdál od mého skutečného já. Měl by ses víc snažit,“ zašklebím se a pokrčím rameny. V tom okamžiku se celá moje silueta mění ve sklo a tříští se na prach. Byl to opět jen další z mých skleněných klonů. Musí mu to teď jistě vrtat hlavou.

„Použila skutečný klon. Jeho chakra mě zmátla. Možná jsem ji podcenil.“

Asi jsem tím trochu riskovala, protože vytvoření několika klonů mě stálo hodně chakry, takže se teď budu pouze soustředit na to, jestli nevycítím někoho ve své blízkosti, abych se mu včas vyhnula. Kromě těchto dvou jsem vytvořila ještě další a rozmístila jsem je všude po lese, aby alespoň na chvíli zaměstnali ostatní účastníky. Neji měl jen malou šanci to rozpoznat, protože moje klony fungují na způsob těch stínových – moje chakra se jednotlivě rozprostře mezi všechny a tím pádem jsou prakticky nerozeznatelné od originálu.

Jsem už dostatečně blízko věže. Vidím ji vysoko nad stromy. Je kulatá z červených cihel a střechu má udělanou ze světlého dřeva. Kolem se to zatím nehemží žádnou výraznou chakrou, což je skvělá zpráva. Začíná se stmívat a já vím, že dnešní večer strávím v jejím bezpečí. Děkuju! Hm, ale náhle se zastavuji nad pár schody u vchodových dveřích do věže. Cítím tu velmi silnou a děsivou chakru. Přimykám se celým tělem k těm velkým červeným dveřím s pečetí na bílém papírku. Mezi stromy se objevuje Gaara a jeho tým z Písečné. Proč je jeho chakra teď tak výrazná? Stalo se něco zlého? Bojím se, že jestli na mě přijde, tak udělá svoje slova skutečná a to by znamenalo, že mě totálně rozdrtí. V jeho očích je něco, čeho se děsím, a pokud bych si troufla na Nejiho, tak na tohohle chlapíka si rozhodně nevěřím!

„Co je, Gaaro?“ spustí ta blondýnka se čtyřmi culíky na hlavě.

Zavětřil mě? Sakra! Proč mám z toho tak špatný pocit? Vždycky mi z toho kluka trochu běhal mráz po zádech, ale svým způsobem na něm bylo něco, čím se mi zdál zajímavý. I přes jeho slova se ke mně nechoval jako nepřítel.

„Vylez. Vím, že si tam,“ spustí tím monotoniím hlasem.

Do háje! Zatnu zuby a vykouknu zpoza věže. Trojice stojí u dalších vchodových dveří a pozoruje mě. Všichni mají tak přísné výrazy. Bojím se, že všechny tři neporazím. Vlastně nemám žádnou šanci. Dle jejich chakry je mi jasné, že jsou na úplně jiném levelu než já.

„Aha, to je ta ze Zvučné,“ zašklebí se ten kluk s fialovými pruhy na obličeji. V černé kapuce a oblečením stejné barvy není skoro vidět. Jenom jeho bílý vak, který neustále vláčí sebou na zádech, v temnotě doslova září.

„He-he,“ zasměji se nejistě. „Gaaro-kun, ahoj.“

„Gaaro-kun?“ zašklebí se pobaveně ten chlapec v černém. „Asi si myslí, že se znáte.“

„Hm, kde máš zbytek týmu?“ zeptá se ta blondýna. Její výraz se nijak nemění. Kdybych si hledala kamarády, tak ona by určitě nebyla… Sakra! Teď opravdu není vhodná doba nad tím přemýšlet.

„Oni jsou…“ přerušovaně vydechuji.

„Co na tom záleží? Sejmeme ji a jdeme,“ mávne rukou ten s tím líčením.

V tuhle chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Kluk s vakem na zádech si ho sundává a staví vedle sebe. Gaara opět zvedne ruku, aby ho zastavil.

„Hm, chceš to udělat sám?“ zamračí se na něj.

„Jo, jděte. Za chvíli za vámi dorazím,“ odpovídá Gaara svým osobitým tónem.

Kluk v černém se znovu zamračí. „No, dobře.“

Dvojice tedy odchází. Zaraženě civím do té bezcitné tváře.

„Víš, že to nemusíme dělat. Pokud máte oba dva svitky, tak nemá smysl mezi sebou bojovat,“ snažím se ho přesvědčit.

Nereaguje. Místo toho se rozchází směrem ke mně. Jeho oči září jako oči démona lačnící po krvi. Jsem totálně nahraná. Zaku? Kin? Teď vás opravdu potřebuji. Proč jsem jen byla zase tak domýšlivá? Třesu se děsem. Couvám do zadu, dokud nenarazím zády do zdi. Dochází mě a pevně mě chytá pod krkem a přiráží na doraz.

„Řekl jsem, že pokud tě tady potkám, tak tě zabiju.“

Vytřeštím vyděšeně oči. Myslí to vážně. Nemohu skoro dýchat. „Nesnažím se tvoje slova zpochybnit,“ spustím přiškrceným hlasem. „Jen… tvoje oči… Gaaro-kun, já asi rozumím tomu, jak se cítíš. Dokážu z tebe vycítit všechny ty pocity. Je tam tolik hněvu a zármutku. Možná nejsme stejní a nemáme ani stejnou minulost, ale ty pocity máme společné. Prosím, nenuť mě, abych uvolnila tu nestvůru, co je uvnitř mě!“ zaškemrám. Tohle je poprvé, co jsem někomu přiznala, jak se doopravdy cítím, a co se ve skutečnosti schovává pod tou slupkou roztomilé dívenky.

Zabralo to? Jeho stisk se uvolňuje. Překvapeně rozevírá oči. Staví mě pomalu nohama na zem. Překvapeně hledím do té jeho křečovité tváře. Oběma pěstmi silně udeří do stěny věže a její omítka popadá na zem. Po té udělá to samé s hlavou. Ta rána mi projede levým uchem. Jsem tak vyděšená, že se nedokážu ani pohnout. Jeho tělo mě drží v jakémsi zajetí, aniž by se mě dotýkal. Konečně se vracím zpátky, když slyším jeho útrpné sténání po mé levé straně. Co se to právě stalo? Je celý napnutý a rychle dýchá. Pomalu zvedám své rozklepané ruce a obejmu ho kolem torza jeho těla. Levou lící se tisknu k té jeho rozechvělé tváři. Vlastně se třese úplně celý. Je vzteklý? Možná, ale víc mi to připadá jakoby ho něco velmi bolelo. Ne tělesně ale vnitřně. Nevím, jak moc dobře bych v tuhle chvíli měla zareagovat. Stačí jen jeden chybný krok a zabije mě. Určitě.

„Gaaro-kun, mám tě ráda. Choval ses ke mně hezky, i když si to ani neuvědomuješ. Moje hranice toho, co už je milé, je dost posunutá díky nepříznivé minulosti, ale-“

„Přestaň mluvit,“ zatvrdí se. Jeho hlas je vzteklý ale tichý. Z jeho hrudi vychází nějaké vrčení. „Odejdi nebo tě zabiju.“

Ještě chvíli se nedokážu ani pohnout. Pevně ho držím ve svém sevření a přála bych si zastavit ten třas jeho těla. Chtěla bych mu pomoci od té bolesti. Po tvářích mi steče slza. Nepláču, protože bych se bála. Pláču sama nad sebou, jak jsem neschopná někoho zachránit. Při té myšlence ho stisknu ještě víc a nosem se zabořím do jeho černého trika.

Neměla bych dál dráždit hada bosou nohou. Rychle ho zase pouštím a podlézám pod jeho levou rukou. Ještě se na malý okamžik ohlédnu, než zmizím ve věži. Celý se třese. Hlavu má zabořenou do rozpadlé omítky věže stejně tak jako pěsti. Jeho obličej je napnutý a má zatnutou čelist. Najednou zvedá svou tvář proti mně. V tu chvíli hledím do tváře skutečného démona.

„Běž už!“ křičí rozlíceně.

Trhám pečeť, která je na dveřích věže. Rychle je otevírám a mizím za nimi. Jen co je přibouchnu, opřu se k nim zády. Jsem ještě dost rozklepaná. Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Dýchám zrychleně a stále nedokážu pochopit, že jsem dokázala přežít. Vyčerpaně sjedu až na zadek. Tak jo. Je čas, abych si odpočinula. Dnes už odsud nevystrčím nos. Schoulím se na zem, tam kde jsem a tisknu víčka k sobě. Nepřeji si nic jiného než ten pocit nepředstavitelného děsu, co nejrychleji zaspat.

Když další den otevírám oči, všechny hrůzy minulého večera mě opouštějí. Slunce, které se do věže dostává malým okénkem, mě uklidňuje. Překuluji se na záda a zahledím se do prázdného stropu. Měla bych jít ven a vyhlížet Zakua a Kin, nebo alespoň sehnat něco k jídlu. Jsem vysílená. Tak mě tak napadá, že snad nebude žádný problém, když jsem pečeť na dveřích narušila předčasně. V žádných pravidlech se o tom přeci nemluvilo. Hm. Ať tak či tak, můj život je pro mě pořád cennější než nějaké zkoušky.

Sedám si. Nejprve si prohlédnu prostředí pokoje. Je to jen obyčejná prázdná místnost s bílými stěnami a podlahou z šedého kamene. Naproti dveřím visí na stěně tabule s černě napsanými verši, které jsem si večer ani nevšimla. Vstávám a prohlédnu si ji zblízka.

Pokud toužíš po nebi, hledej moudrost a dosáhni tak cílu vyšších. Pokud vlastnosti země jsou ti cizí, trénuj tělo a tento problém zmizí. Když nebe a země jsou otevřena najednou, riskantní cesta se změní ve schůdnou. Sám … je tajná cesta, jak se dostat z tohoto místa.

Hm, zamýšlím se. Na hádanky nejsem zrovna nejbystřejší hlava, ale řekla bych, že to znamená, že až budeme připraveni na zakončení zkoušky, máme otevřít oba získané svitky najednou. Chybí tam ještě jedno slovo, ale to snad zatím nepotřebuji vědět. Proberu svoje úvahy až se zbytkem týmu.

Opatrně otevírám dveře. Venku je klid. Cítím více chakry než včera večer, takže bych měla být rozhodně ostražitější. Bude asi bezpečnější mít svitky stále u sebe a hlídat si je než je nechávat nehlídané ve věži. Kdoví, jestli najdu cestu zpátky. Ha-ha.

Ty zdatnější týmy ukončují zkoušku už dnešního dopoledne. Takže je zde spousta dobrých ninjů. Cítím také hodně chakry mezi stromy. Pravděpodobně čekají na ostatní týmy, aby je přepadli hned u věže a okradli je o jejich svitky. Začíná tu opravdu přituhovat. Měla bych sebou hodit a vrátit se rychle do věže. Zaku a Kin jsou zatím v nedohlednu.

„Podívej se, Yoroii, co se tady schovává za pískle.“

Sakra! Našli mě? Ta blbá vyhledávací technika, na kterou se tolik musím soustředit! Specializovala jsem se jen na chakru Kin a Zakua. Myslela jsem, že tohle místo je čisté, tak jak…? Musejí být opravdu rychlý. Zvedám polekaně hlavu vzhůru. Stojí nade mnou dva muži se zakrytými tvářemi. No jasně, jsou to ti dva, co patří do týmu s Kabutem. Ten tu s nimi ovšem není. Necítím ani jeho chakru.

„Myslíš, že umí i něco jiného než vyděšeně zírat do našich tváří?“ prohodí znovu pobaveně chlapík s podobnými brýlemi na nose, jako nosí Kabuto.

„To nevím, Misumi. Vypadá jako jedna z těch začátečníků,“ prohodí ten druhý, který se tedy jmenuje Yoroi. Je ták vysoký.

„Možná bychom se měli podívat, jestli nemá nějaký svitek, kdyby to náhodou Kabuto pokazil,“ pokračuje opět ten, jehož jméno je Misumi.

„Jo, to bychom asi mohli.“

Vyděšeně polknu. Sakra! Vzpamatuj se, Nalo. Tihle dva tě hodlají rozcupovat na kousky. Nesmíš se nechat. No tak! Ven s nějakým nepředvídatelným tahem. Musíš je překvapit.

Yoroi ke mně začne natahovat ruku. V taijutsu jsem naprosto levá. Pokud budou chtít bojovat tělo na tělo, tak jsem tu určitě skončila. Proti dvěma dospělým chlapům nemám absolutní šanci. Musím se dostat na určitou vzdálenost a až tehdy začít s bojem.

Zahýbám se dozadu a udělám mrštný kotoul vzad, pak se odrážím nohama od země a vyskakuji na jednu z větví. Okamžitě zakládám první pečeť.

„Ale-ale… To se podívejme. Slečna se prý nechce vzdát bez boje?“ pošklebuje se Misumi.

„Měla bys to raději vzdát. Neublížíme ti, když nám vydáš svitek dobrovolně,“ ujišťuje mě Yoroi.

Vzdát se? Teď když jsem se dostala tak daleko? Tahle nabídka pro mě opravdu není moc výhodná. Musím to dotáhnout do konce. Díky dostačujícímu spánku jsem nabrala dost energie a doplnila chakru, takže mám šanci.

„Gurason: Skleněné vězení!“ vykřiknu. V tom okamžiku se z mých rukou vymršťují skleněná vlákna, která se snaží chytit ty dva do pasti. Yoroi té technice uskakuje, ale Misumi se chytil. Tak aspoň jeden.

„Ha-ha,“ rozesměje se po chvíli Misumi. To mě opravdu zaráží. „Tenhle trik jsme už viděli před první zkouškou. Bylo nám jasné, že to bude první věc, kterou uděláš.“

Struktura Misumiho těla se najednou mění. Ani pevné sevření skelných vláken ho nedokáže stáhnout dostatečně. Je jako gumový panák a z mé techniky Vězení se snadno vyprošťuje.

„Díky neuváženosti tvého týmu jsme měli možnost tě analyzovat. Nejsi bojový typ ale spíš obraný. Pokud to jde, přímému boji se vyhneš. A podle toho, co říkal Kabuto, jsi senzibil, ale máš v tom určité mezery. Zvládáš ještě techniku Přenosu mysli. Plus víme ještě pár drobných informací, které se nám budou jistě hodit,“ dodává Yoroi, který stojí na větvi naproti mě.

Sakra! Udělala jsem tolik chyb. Ten bídák Kabuto! Ale vždyť jsou to jeho týmový kolegové. Je jasné, že se s nimi podělí o nasbírané poznatky. V žádném případě bych mu to neměla brát za zlé. Byla to jen moje chyba, že jsem se mu odhalila. Musím teď myslet! Jak z téhle situace vybruslím? Mají pravdu v tom, že umím hlavně obraná jutsu (techniky). Pokaždé jsem na misích měla Zakua a Kin, kteří se starali o útoky.

Au! Kolem hlavy mi proletí kunai, který mě pořeže na tváři. Cítím, jak mi kapička krve stéká po obličeji. Sakra! Tohle není vůbec dobré.

„Nespi tam!“ zavolá na mě Yoroi a už si připravuje házecí hvězdice.

„Gurason: Skleněný štít!“

Tenhle štít sice nezabírá proti Zakuovu zvuku, ale proti nožům a hvězdicím se hodí. Jen ho musím udržet dost dlouho. Oba dva mě bombardují jejich příručními zbraněmi. Sakra! Pokud rychle něco nevymyslím, vyplýtvám zbytečně spoustu chakry. Hlavně nesmím být nepozorná. Jistě čekají na okamžik, aby se ke mně dostali blíž a mohli zaútočit. V tu chvíli bych jistě neměla žádnou šanci. Mysli! Mysli! Mysli!

„Suiton: Oceán!“

Nastavím ruku tak, aby mířila přímo na Misumiho stojícího na zemi. Silný proud vody, který vystřeluje z mé ruky, by ho mohl sejmout. Kdepak. Zpozoroval můj útok rychle a vyskakuje na větev vedle Yoroie. Já dělám pravý opak a dopadám na zem přímo do louže. Sakra!

„Tak tohle je všechno, co umíš? Dobrá. Teď bychom už mohli začít bojovat. Nějak mě to oťukávání nebaví,“ spustí Yoroi a opět společně dopadnou na zem.

Oba dva se ke mně blíží pomalu. Vědí, že toho už moc nezvládnu. Ještě jsem nic od včerejšího odpoledne nejedla. Mám poslední zbytky chakry. Sakra! Musím se přeci nějak bránit. Ne, musím zaútočit.

„Raiton: Úder blesku!“

Ruku nořím přímo do té obrovské louže vody, kterou jsem tady vytvořila svým Suitonem (živlem vody). Oba dva v ní stojí po kotníky. Jak je známo tak voda a blesk dokážou být dobrými partnery. Sleduji, jak můj živel blesku probíjí hladinu velké louže. Přímý zásah je jasný. Držím ho ale jen tak dlouho dokud je neomráčím.

Vyčerpaně padám dozadu. Ten poslední Raiton (živel blesku) vypotřeboval mou zbylou chakru. Jsem nahraná. Teď už nevstanu. Zůstanu tu ležet napospas ostatním soupeřům.

„Bojovalo se tu,“ slyším z dálky známý chlapecký hlas.

„Vypadá to, že jsou tu všichni vyřízení,“ vydechne hlas dívky, který je mi také povědomí.

„Kdepak, slečinko,“ zachraptí hlas Yoroie.

Zvedám unaveně hlavu. Rozmazaným pohledem spatřuji trojici Lee-Neji-Tenten, jak stojí u velké louže a rozhlíží se. Yoroi vstává ze země a snaží se pomoci na nohy i svému partnerovi. Jak to? Nemůžou přeci být tak odolní. Tenhle Raiton se běžně používá jako vraždící zbraň. Sakra! Určitě jsem neodhadla dostatečné množství a je to omráčilo jen na několik sekund.

„Radil bych vám, abyste si šli po svém. Tohle je naše oběť,“ upozorní příchozí trojici Yoroi a vydává se směrem ke mně.

Z posledních sil se snažím odplazit, co nejdál to jde. Nemám vůbec žádnou šanci. Yoroiova podrážka se mi zaboří mezi lopatky a přiráží mě k zemi. Můj obličej se utápí v bahně.

„Tenten! Lee! Jdeme,“ zavelí Neji.

„Tak počkat! Tohle přeci nemůžou dělat! Bojovala statečně, takže by si zasloužila trochu respektu!“ brání mě Lee ve své zelené kombinéze. Jeho velké a kulaté oči se mračí.

„Jediné, co od nás dostane, bude další nakládačka,“ přidává se do toho Misumi.

„Lee, jdeme. Tohle není náš boj,“ upozorní Neji vážným tónem. „Už jsme skoro u věže, takže nemá cenu vyvolávat další zbytečné bitky.“

Ještě chvíli. Prosím, vydrž to ještě chvíli. Zatínám pěsti do bahna a čerpám kapičky chakry.

„V žádném případě!“ zatvrdí se Lee a zaujímá svůj bojový postoj. Ten se souboje tělo na tělo nebojí. Asi bude velmi dobrý v taijutsu. „Pokud chtějí její svitky, tak ať si je vezmou a odejdou. Neměli by dál ubližovat bezbranné dívce.“

„Lee! Přestaň dělat neuváženosti!“ okřikne ho nakonec i Tenten. Její hlas je starostlivý. Nemá strach o zkoušku, ale bojí se o svého týmového partnera a zároveň i přítele.

Bezbranné dívce? Kdepak. Překročili už moji hranici bezbrannosti. Zabiju je! Zabiju je a nebudu kvůli tomu smutná! Zatnu zuby. Cítím tu palčivou bolest v mém žaludku. Přichází to.

„Gurason: Tříštivý pták!“

Vystřelím svou rukou vzhůru a namířím jí přímo Yoroiovi do obličeje. Jedno malé sklíčko vylétne z mé ruky neskutečnou rychlostí. Před mým útokem ho ovšem ochrání jeho černé brýle. Nevadí. Podařilo se mi díky tomu odvést jeho pozornost a uvolnit tak jeho tlak na má záda.

„Démonická iluze: Brány pekla!“

Tahle technika patří mezi genjutsu (techniky iluze). Brány pekla dokážou člověku ukázat neskutečné utrpení. Je to jedna z těch složitějších technik, takže si bere hodně chakry. Oběť chycená v této technice si prochází všemi branami pekla. Je tu ovšem možnost, jak se z techniky vymanit. Když je někdo hodně zkušený, snadno ji prohlédne. Proto pak stačí techniku jen uvolnit jednou univerzální pečetí, díky které se dá většinou uvolnit z většiny genjutsu.

Yoroi se kolem sebe rozhlédne a usměje se. „Myslíš si, že jsem úplný hlupák? Tuhle techniku jsem prokouknul okamžitě. Uvolnit!“

Stojím před ním a jsem celá rozklepaná strachy.

„Taky umím pár takových triků. Ukážu ti je.“ Yoroi se připravuje k pečetím. Přistupuje ke mně ještě o krok blíž, ale najednou se s hrůzou v očích zastavuje. „Co-co to je?“ Bahno pod jeho nohama se mění v bažinu a začíná ho pohlcovat.

Moje postava se promění v listy a přenese se za něj. Vytahuji z kapsy kunai. „Tady ti už nic nepomůže.“

Napřahuji se a…

Ve skutečnosti všichni stojíme na svých místech. Nemám dost chakry, takže jsem tuto techniku mohla použít jen na jednoho z nich. Ale podle Yoroiova stavu usuzuji, že si Misumi už nebude chtít začínat další souboj. Yoroi je uvězněn ve své hlavě. Bezvládně leží s obličejem v blátě. Moji techniku možná zprvu prokouknul, ale jak jsem sama již říkala, zrovna tahle patřila k těm pokročilejším, takže by musel vynaložit trochu více chakry, aby se z ní dostal. Té mu ovšem tolik nezůstalo. Zcela ho pohltila a on sám se propadal do horoucího pekla.

Moje tělo se třese vyčerpáním. Nechápu, jak ještě mohu stát na nohou. Přikračuji k němu s opravdovým kunaiem v ruce. Ukončím to.

„Nalo-san?“

Leeho hlas mě dostává pryč z mého vlastního transu. Co jsem to chtěla udělat? Sakra! Nechala jsem se unést. Ta palčivá bolest mě k tomu zase donutila. Tohle nesmím…! Zatínám zuby a odhazuji kunai do listí.

Misumi vstává ze země a vrací se ke svému partnerovi. „Co jsi mu to provedla?“

„Je uvězněn v jejím genjutsu,“ poznamená znale Neji.

„Zastav to a já ti slibuji, že tě necháme jít.“

„Uvolnit,“ poklepu mu prstem na čelo.

Yoroi se vrací zpátky do reality. Okamžitě se oba dva seberou a odejdou.

„Páni, Nalo-san! To bylo úžasné. Už jsem se bál, že jsi na dně své chakry a ty jsi přitom jen vyčkávala na svůj proti úder!“ volá radostně Lee a pomáhá mi zpátky na nohy.

Já se tak dobře necítím. Bůh ví, co by se stalo, kdyby tu nebyl, kdyby nezahnal to zvíře zpátky do klece. Mohla jsem je tu zabít všechny. Jsem nestvůra.

Neji na mě hledí podezíravýma očima. Je to také senzibil a ještě k tomu vlastník byakuganu (bílého oka), takže určitě cítil změnu v mé chakře. Ví, že se mnou není něco v pořádku. „Tyhle techniky genjutsu jsou opravdu těžké. Není možné, aby si je zvládala jako genin tvého věku.“

„Já… Akademii jsem vystudovala v deseti letech. Během těch dvou let jsem měla dost času se zdokonalit ve svých technikách.“

Stále si mě měří tím podezíravým pohledem. Tohle asi nezamluvím. Jsem jen naštvaná, že jsem jim ukázala tolik ze své síly. Budou se mě teď všichni bát. Smutně svěsím hlavu na prsa.

„Nalo-san, můžeme ti nějak pomoci?“ ptá se Lee.

„Ne, ale mockrát ti děkuji. Já si teď musím najít něco k jídlu a vrátím se do věže.“

„Vrátíš?“ ptá se nechápavě Tenten. „Ty už jsi tam byla?“

„No, ano… Čekám na svůj tým.“

„Sama?“ třeští oči znovu Tenten. „Kde tedy jsou?“

„Získala jsi sama oba svitky a teď na ně čekáš ve věži. Máte zajímavý způsob spolupráce,“ šklebí se na mě Neji.

„Sama?!“ vyhrkne znovu Tenten.

Nemá cenu se tu s nimi dál bavit. Je to akorát jen horší a horší. Radši se vypařím.

„Hm. Ještě jednou děkuji, Lee-kun.“

Udělám jednu ze základních pečetí genjutsu a zmizím pomocí mých genjutsu listů.

Když jsem už dost daleko, sedám si do stínu jednoho ze stromů. Jsem totálně vyčerpaná. Tyhle zkoušky se začínají vymykat kontrole. Nevím, jestli budu schopná to dál ustát. Co se ještě může stát? Kdyby tam Lee nebyl… Stop! Musím na to přestat myslet. Moje kontrola se ještě dá kočírovat. To je přeci dobré znamení. Ti chlápci mě dostali na dno mých sil, ale zvládla jsem to. Myslím, že v tomhle stavu se zpátky do věže nedostanu. Huh, ale jestli tady usnu, tak mě… můžou…

Rychle zvedám hlavu vzhůru ke hvězdné obloze. Do háje! To mě to tak vyšťavilo, že jsem usnula na celý zbytek dne? Musím rychle sehnat něco k jídlu nebo nakonec umřu hlady. Za támhle tím stromem jsem viděla pár keřů s ovocem. Nasbírám si jich pár do zásoby a rychle se vrátím do věže. V noci tu chodí spousta divoké zvěře gigantických rozměrů. Nerada bych nějakou potkala.

Další den ráno se mi nevstává tak dobře jako poprvé. Je třetí den a já jsem skutečně vyřízená. Rány na kolenou se mi stále otevírají, jak s nimi často hýbu. Nemají čas se zatáhnout. Jen doufám, že nechytnu žádnou infekci. Poslední desinfekci jsem vypotřebovala po tom včerejším boji. Doufám, že dnešek bude klidnější. Jen vykouknu, nasbírám zásoby a vyhledávací techniku použiju až v bezpečí místnosti ve věži. Měli by se tu už každou chvílí objevit.

Jak jsem se rozhodla, tak taky udělám. Venku je to cítit samou chakrou. Je to opravdu nebezpečné. Dnes bych si měla nabrat dost zásob, aby mi zbyly i na další dva dny. Jen pro jistotu. Zaku a Kin budou jistě po té cestě také vysílení, takže jim nějaké občerstvení přijde vhod.

Pokračuji tiše lesem, aby mě nikdo nezpozoroval. Nepotřebuji vzbudit rozruch jako při tom včerejším incidentu. Co je to za zvláštní chakru? Někoho mi připomíná, ale nedokážu si k ní přiřadit obličej. Je velmi specifická. Za mými zády se ozve šustění listí. Ostražitě se obracím s připraveným kunaiem v ruce.

Za mnou stojí ten zvláštní kluk ze Skryté travnaté s hadím jazykem a potutelně se směje.

„Nechci bojovat!“ zavolám.

„Ha, to je mi jasné,“ vysměje se mi. „Můžu tě uklidnit. Já taky nepřišel s tebou bojovat.“

Úlevně si oddechuji, ale nepovoluji na ostražitosti. Tomuhle chlápkovi se nedá věřit. Ty oči, huh.

Obchází mě, ale na okamžik se zastavuje a podívá se do mého překvapeného obličeje. „Co je?“

„Máš hrozně podobné oči jednomu člověku, kterého znám.“

„Opravdu? A máš toho člověka ráda?“

Usměju se. „Jistě. Je to můj mistr.“

Jen se tajemně zasměje a pokračuje ve své cestě. Hned jak zmizí v korunách stromů, pokračuji v hledání nějakých potravin. Ten kluk je opravdu divný a z těch jeho očí jde strach. Přesně jako z těch mistrových. Neměla bych dlouho lelkovat. Bůhví na koho ještě můžu při cestě narazit.

Během zbytku dne jsem si nasbírala nějaké zásoby. Mělo by to vystačit na delší čas. Kde jen můžou být? Co je tak zdrželo? Možná ty jejich plány. Ale co to vlastně bylo za plány? Oba se chovali tak divně. Asi mi nezbývá než počkat do dalšího dne, a pak je vyrazit hledat.

Dnešní ráno snáším už o něco lépe. Je čtvrtý den. Nikde v blízkosti věže necítím chakru Zakua ani Kin. Sakra! Počkám do večera a půjdu je hledat. V přítmí bude snazší se schovat nepřátelům, kterých se kolem věže opravdu požehnaně nakupilo. Doufám, že se nedostali do nějakých potíží. Byla bych nerada, aby všechno naše úsilí přišlo vniveč.

Chvíli jím. Chvíli zase odpočívám. Občas zkontroluji okolní chakru. Čas ubíhá podezřele rychle a je tu soumrak. Nastává večer. Kin se Zakuem jsou v nedohlednu. Snažím se pomocí svých sensibilních schopností vyhledat jejich chakru v blízkosti věže, ale místo toho nacházím spoustu jiné chakry. Kolem věže se to začalo hemžit nepřáteli. Je jich ještě víc než dnes ráno. Bude mnohem nebezpečnější je jít hledat, ale co když je zdržel právě někdo z nich a oni teď potřebují mojí pomoc? Neměla bych být tolik sobecká. Rozhoduji se, že to půjdu obhlédnout alespoň do nejbližšího okolí.

Cestou narážím na chakru, která je mi dost známá. Patří Sasukemu a jeho týmu… a je tam ještě někdo. Myslím, že to je Kabutova chakra. Sakra. Mají velké problémy. Všude kolem nich se rozprostírá silné pole genjutsu. Měla bych jim jít pomoci? Ne, akorát mě to zdrží. Ale… nemůžu je tam přeci nechat. Alespoň zruším tu techniku a zbytek už nechám na nich. Hlavně se nesmím dostat do nějakého zbytečného boje.

„Dál nemůžu,“ slyším vyčerpaný hlas Sakury.

Klesá k zemi a rukama se zapírá do hlíny. Naruto stojí nad ní.

„Jak dlouho už vůbec jdeme? Ta věž se mi zdá pořád stejně daleko,“ stěžuje si Sakura s pohledem zabodnutým do špičky věže mezi stromy.

„Ale nevypadá, že by byla daleko. Něco tu nehraje,“ zamýšlí se Naruto.

„Zdá se, že jsme si toho nevšimli, ale už jsme asi padli do pasti,“ vydechne smutně Kabuto a ukáže směrem k jednomu z blízkých stromů. „Koukněte. Nepřipomíná vám to něco?“

Je na něm kunaiem zabodnutá obří stonožka. Všichni se na ní podívají s překvapenými výrazy.

„Co to…? Jak je to možné? Co to jako znamená?“ začne vyvádět Naruto.

„Je to iluze,“ poznamenává Sasuke.

„Myslím, že ano. A my jsme do ní úplně spadli,“ posteskne si Kabuto. „Zmátlo nás, že jsme vůbec nikoho nepotkali. Tak jsme si nevšimli, že chodíme v kruhu.“

„Sledují nás?“ zeptá se Sasuke.

„Asi ano. Podle mě čekají, až nám dojdou síly, a pak na nás ze zálohy zaútočí,“ přikyvuje Kabuto.

„Tím pádem jejich plán vyšel na výbornou,“ poznamenává Sasuke.

„To ano. Brzy se nám ukážou,“ dodává Kabuto.

Prodírám se tím křovím, které mi brání v rychlejším pohybu a daří se mi zrušit tu chabou techniku genjutsu.

„Uvolnit!“

Konečně vycházím ven k nim. Všichni ke mně hodili překvapené pohledy. Co je? Nasazuji svůj přátelský úsměv.

„Ahoj všichni.“

Naruto na mě okamžitě vystartuje se zdviženým prstem. „To ty si na nás použila iluzi! Mě to bylo hned jasný, když Kabuto říkal, že genjutsu je jedna z tvých silných stránek!“

Kdy ti něco takového říkal? A kde vůbec sebral takovou informaci? Možná umím pár triků, ale rozhodně bych to nenazývala nějakým převratným uměním. A co si vůbec dovolujete o mě mluvit za mými zády? Zamračím se a nasazuje nepřátelský postoj se založenýma rukama na prsou. Zdá se, že Kabuto nemá na jazyku snad jiné jméno než to moje. Přestává se mi to líbit.

„No tohle. Takový podraz! Vydávala si se za Sasukeho kamarádku a on ti na to skočil,“ pokračuje rozhořčeně.

„Naruto, vždyť ty ses s ní bavil taky,“ nasazuje svůj zahořklý výraz Sakura. Když nad tím tak přemýšlím, tak mě asi opravdu nemá moc ráda. Ale nějak nechápu proč. A vlastně koho to zajímá.

„Jen jsem jí testoval. Věděl jsem už od začátku, co je to zač,“ ohrazuje se proti jejímu tvrzení Naruto.

No jasně, ty hlupáku. Jako obvykle umíš jen vyvozovat závěry z určité situace a vydávat je za své dlouhodobé dedukce. Začínáš mě tím trochu štvát.

„Cože? Nechápu, o čem to mluvíte. Vycítila jsem vaši čakru a zjistila, že jste všichni uvězněni v genjutsu. Použila jsem techniku ‚Uvolnění‘, abych vás z toho dostala, ale to je asi stejně jedno, protože už vás mají,“ mávnu nad nimi rukou.

„Ale nepovídej! Tak kde ses tu tak najednou vzala? Nejdeš náhodou opačným směrem?“ zeptá se podezíravě Naruto a ukáže směrem ke věži, která se momentálně tyčí za mými zády.

Sasuke také nasazuje podezíravý výraz. Když si ho tak prohlížím, vypadá dost zuboženě. Tomu tahle zkouška dala asi pořádně zabrat. „Naruto má pravdu. Jde od věže zpátky do džungle. Kromě toho to její lidé nás napadli.“

(Pokračování příště)