Naruto (1) - Seznamování s nováčky (část 1/3)

"No tak, Nalo-chan, přece nechceš zničit příležitost i svým partnerům, že ne? Tak jsem tě přeci nevychoval," dobírá si mě mistr svým syčivým hlasem.

Huh, cože? Aha, to mluví o těch Chuninských zkouškách, které se konají v Zemi ohně. Byly to zkoušky, které dávaly příležitost geninům (nižším ninjům) povýšit na chuniny (střední ninji). S tímto povýšením ninjové získávají těžší mise a celkově se ve své kariéře posunou dál.

Na chvíli jsem zase byla duchem jinde. Podle mě je zcela zbytečné se těch zkoušek účastnit. Proč bych si měla své schopnosti dokazovat nějakou hloupou hodností? I jako genin jsem už splnila několik misí třídy B, které jsou jen pro ninji od chunina výš.

Eh, už jsem zase domýšlivá. Ve skutečnosti je to jen strach. Nechci nikam jezdit s Kin a Zakuem. Teď, když tam nebude mistr, se budou určitě chovat hrubě.

"Co to je? Je to snad strach, co vidím v tvých krásných velkých očích?" pokračuje. Se svojí usměvavou tváří se sklání ke mně a jemně mě poplácá po hlavě. "Bojíš se, že bys to nezvládla?"

"Um, ne. Vlastně si na to docela věřím. Pečlivě trénuji, ale to vy dobře víte. Jen… Nemůžete jet s námi?"

"Ha-ha," rozesměje se. V uších mi to zní jako výsměch. "Musíš si uvědomit, že pokud se staneš chuninem, tak už pro mě za tvými zády nebude místo. Ber to jako zkoušku dospělosti. Musíš se osamostatnit."

Smutně skloním hlavu. Pokud bych jela sama, bylo by to o něčem jiném, ale když tam se mnou budou ti dva… ah.

"Kam zmizelo to odvážné dítě, které se úplně samo vydalo napříč světem, aby našlo svůj nový domov, hm?" zeptá se mě mistr a tázavě zvedne obočí.

"Nikam! Jsem to pořád já, mistře!" vyhrknu odhodlaně.

"Tak vidíš. Zakuovi a Kin na té zkoušce hodně záleží. Přeci jenom jsou o dva roky starší než ty, takže je na čase, aby povýšili. Přece bys jim tuhle příležitost nechtěla vzít."

Pozoruje mě těma svým pronikavýma očima. Jde z nich hrůza, ale já je milovala už od první chvíle, co jsem do nich pohlédla. Viděla jsem v nich svůj odraz, který mě přesvědčoval o tom, že u tohohle muže najdu svůj domov. Jsem mu tolik vděčná.

"Ano, mistře. Máte pravdu. Pojedu tam a vynaložím ze sebe maximum."

"To se mi líbí. Jdi do svého pokoje a sbal si věci."

Stojím před velkou výzvou. Chuninské zkoušky jsou něco jako zkouška toho, jestli jste už dostatečně zralý ninja na lepší a nebezpečnější mise.

Víte, pojem ninja je velmi důležitý. Samozřejmě, že vykonáváme i bojové mise, ale styl našeho boje se trochu liší od toho, co byste očekávali. Nemáme meče a nejsme oblečeni v černých overalech s bůrkou. Naše bojové schopnosti jsou obsaženy v chakře, která nám proudí celým tělem. Je to tajemná síla, kterou nemá každý člověk. Díky této energii jsme schopni používat něco, co se na první pohled může zdát jako magie, ale není tomu tak. Ovládáme sílu živlů. Využíváme k tomu techniky tvořené ručními pečetěmi. Nejlépe vám to vysvětlím na názorném příkladu, takže čtěte pozorně, ať vám ta chvíle neunikne.

Smutně vydechuji. ,Přece bys jim tuhle příležitost nechtěla vzít,' promítám si v hlavě ještě jednou mistrova slova, když si představím, co mě tu asi čeká. Těch zkoušek se nebojím, ale děsí mě, že musím trávit čas se svými takzvanými týmovými partnery - Kin Tsuchi a Zaku Abumi. Je to možná tím věkovým rozdílem, že si s nimi tolik nerozumím. Přeci jenom mi je teprve dvanáct a jim táhne už na patnáct. V takovém věkovém rozdílu se jen těžko hledají společné zájmy a témata. Někdy si říkám, že bych raději nebyla tolik výjimečná, jak o mě mistr stále tvrdí. Třeba by mě přiřadil k týmu s mými vrstevníky. Budu se raději držet zpátky.

"Co se tak loudáš?!" okřikne mě Zaku a podívá se na mě těma zlýma černýma očima.

Hrkne ve mně. Snad na mě nebude chtít zase používat tu techniku. Raději přidám do kroku.

"Zaku, nevšímej si jí. Víš, co říkal mistr," napomene ho Kin.

"K čertu s tím!" zakleje podrážděně Zaku a odvrací svou rozzlobenou tvář pryč.

Tohle si určitě vyžeru. Proč musí být chuninská zkouška jen pro tříčlenné týmy? Je pozdě na to si stěžovat. Už jsem to slíbila mistrovi. Takže to tu budu muset nějak přetrpět. Určitě by mě teď pořádně pokáral, kdyby věděl, na co myslím. Vždycky říkal, že ninja musí být tvrdý a nesmí si nic nechat líbit. Ale já prostě nevím, jak se těm dvěma bránit. Hrubou sílu určitě používat nechci, a když jim něco řeknu, tak ji většinou oni použijí proti mně. Tomu se říká slepá ulička. Proto jsem se rozhodla jít cestou nejmenšího odporu, která se nazývá: IGNORACE.

Kdyby na mě mistr nebyl vždycky tak hodný, asi bych utekla a našla si nějaký nový domov, kde budu mít skutečné přátelé. Měla bych si dát facku! Před problémy se přeci neutíká. Ty se řeší. Kromě toho jsem mistrovi skutečně zavázaná, že mi zachránil život, když mě našel jako opuštěného sirotka bez domova a vzal mě pod svou ochranu a naučil mě spoustu technik. Hm, ale přes to všechno čím dál častěji přemýšlím o tom, jak asi žijí v jiných vesnicích.

Nejdřív jsem si nebyla jistá tím, jestli budu schopná ve zkoušce někomu ublížit. Moje schopnosti jsou obstojné, ale já nemám ráda násilí. Kromě toho na nás bude vynaložený hrozný tlak a upřená všechna pozornost. Ani jedna z těch věcí mi nedělá dobře, ale mistr mě ujistil, že to jistě zvládnu. Jeho slovům plně důvěřuji.

Zastavuji se u vchodové brány do Skryté listové. Slyším spousty hlasů a… To je smích? Všude jsou rozjařené tváře dětí i dospělých. Kromě lidí z vesnice je tu i spousta dalších uchazečů o post chunina, kteří se sem sjeli ze všech zemí. Páni, většina z nich vypadá starší než já. Určitě mě budou všichni podceňovat. Možná že s tím začnu i já. Všichni tihle ninjové musí už mít velké zkušenosti. Co když zpanikařím a použiju nějakou techniku, před kterou mě mistr varoval? Huh, musím si to všechno zopakovat, takže…

"Nalo-chan, teď ti poradím, jak se máš chovat, až přijdeš ke zkouškám. Nikdy nesmíš nepříteli ukázat svoje nejlepší zbraně hned na začátku. Bude na tebe vynaložen velký tlak, kterému musíš odolat. Takže se vyhýbej zbytečným konfliktům, do kterých tě budou chtít ostatní zatáhnout, aby zjistili tvoje schopnosti. Říkám to hlavně kvůli tomu, že vím, jací jsou Kin a Zaku."

"Ano, mistře, dám si pozor."

"Dobře. Další věcí je, aby si nepoužívala svoje genjutsu schopnosti."

Genjutsu jsou schopnosti, které užívají chakru v nervové soustavě oběti a pomocí ní vytvářejí iluze. Doslova je to tedy ,Technika iluzí'.

"Cože? Proč? Vím, že v nich nejsem moc dobrá, ale myslím, že na ostatní geniny budou stačit a zároveň se díky tomu vyhnu zbytečnému násilí!"

"Už jsem řekl. Není vhodné, aby si ukázala, jak moc si silná. Mohlo by to vyvolat pochybnosti. Rozumíš? Myslím si, že jsi dost schopná, abys to zvládla se svým ninjutsu a to mě vede k dalšímu bodu. Svoji vrozenou schopnost použij až na samotný závěr, kdyby bylo nejhůř."

Vrozená dědičná schopnost, Kekkei Genkai, doslovně to znamená "technika omezená na dědičnost krve", jsou schopnosti, předávané geneticky v určitých klanech. Je několik druhů těchto schopností. Některé jsou skryté v oku ninji. Jiné - jako ta moje - spočívají v míchání různých typů elementární chakry, což vytvoří nový element unikátní pro uživatele, který je obvykle nemožný používat pro normální ninji. Je to něco, v čem jsem byla speciální a lišila jsem se od ostatních už od dětství. Myslím, že kdybych tuhle schopnost neměla, nikdy bych nebyla tak dobrá.

"Ale mistře… Myslela jsem, že na zkoušce chuninů máme ukázat to nejlepší, co v nás je. Mám přece tolik schopností, tak proč jim je nemůžu ukázat? Je mi jasné, že nemůžu odhalit to nejlepší hned na začátku, ale…"

"Nalo-chan, myslím to s tebou dobře. Musíš si uvědomit, že tvoje schopnosti převládají schopnosti těch ostatních. Jen tě chci ušetřit těch pohledů. Lidé umí být krutí, když je někdo příliš jiný než oni."

Hm, máte pravdu, mistře. Nechci, aby na mě lidé koukali tak jako Kin a Zaku. Už nikdy nechci vidět takové pohledy. Možná kdybych nebyla tak moc jiná, mohli jsme být přátelé.

Zeptala bych se svých společníku na radu, jak se zbavit protivníka, aniž bych mu musela způsobovat nějakou fyzickou bolest, ale Kin by jistě řekla něco ve smyslu: ,Nebuď tak ufňukaná. To že máš vrozenou schopnost z tebe nedělá hrdinu. Hlavně se snaž neumřít.' A naopak Zaku by řekl: ,Hm, a nemysli si, že pro to hnu prstem. Doufám, že je ti jasné, že všechno potřebné obstaráš sama, dokud nepůjdeme každý sám za sebe?!' To je pro ně typické.

Hm, vydechuji smutně. Samozřejmě že Kin a Zaku mi během té krátké chvíle zamyšlení zmizeli z dohledu. To je jim podobné. Stále dělají jako bych neexistovala, ale když je něco potřeba, přijdou za mnou s jejich výhružkami.

Na jednu stranu si říkám, že jim přeji, aby se stali chuniny. Konečně bychom mohli každý jít svou cestou. Třeba by mě přiřadili k nějakému lepšímu týmu, se kterým bych si alespoň rozuměla.

Zvedám hlavu k zatažené obloze. Přichází soumrak. Rozhlížím se po vysokých domech a hledám si pěkné místo, kde bych mohla pozorovat hvězdnou oblohu. Jedna věž se tyčí přímo nedaleko našeho ubytování. To bude to místo.

"Nalo-kouhai, ty nemehlo, hni sebou! Pomůžeš nám s kufry."

"Pomoc si s nimi sám, Zaku-senpai!" okřiknu ho na zpět. Tady venku si troufnu na hrdinské pokřiky. Vím, že před těmi lidmi si nic nedovolí. Možná jsem jim slíbila, že většinu práce ve zkoušce udělám za ně, protože moje schopnosti na to stačí, ale nošení kufrů k tomu nepatří.

Beru do rukou jenom svoji část zavazadel a vycházím na schody do patra, kde už na nás čeká připravený pokoj. Kin stojí u okna. Její krásné dlouhé černé vlasy jí splývají podél zad. Usměji se. Na konci má uvázanou fialovou stuhu, kterou jsem jí dala jako dárek, když jsem byla přirazena do jejich týmu. Možná mě má přeci jen ráda a její chování mě má jen naučit být silnější.

"Co na mě tak koukáš?!" okřikne mě a střelí ke mně svůj zamračený pohled. Její temně černé oči vždycky působí tak hrozivě.

Zaraženě do těch očí civím jako do bezedné studny. Zašklebí se a hodí si své krásné vlasy přes rameno. "Mistr říkal, že na tebe mám dohlížet, takže doufám, že se nebudeš potulovat po vesnici."

"Přemýšlela jsem, že bych se šla možná na chvíli projít…"

"Ne, dnes zůstaneš tady! Nebudu tě zítra před nástupem honit po všech čertech… Nechci, aby si tu byla zbytečnou přítěží."

"Až budeme v tomhle boji každý sám za sebe, můžeš si jít prohlédnout město," dodává Zaku, když do místnosti přináší poslední zavazadla. "Aspoň od tebe bude na chvíli klid a nebudu se muset dívat na ten tvůj ošklivý obličej."

Ať to je, jak chce, teď není vhodná doba na hádky. Poraženě si lehám do postele a vytahuji knížku. Periferním viděním si všímám, jak se Zaku pobaveně pošklebuje. Hlupák…

Do uší se mi dere zpěv ptáků. To už je ráno? Protáhnu se a promnu si oči. Ještě je šero. Musí být opravdu časně. Kin a Zaku ještě spí. Hm, já už nezaberu. Najednou mě popadl takový záchvat nadšení. Opravdu se na tu zkoušku těším a na všechny výzvy, které přede mě postaví. A snad se pak těch dvou zbavím jednou pro vždy! Radostně shazuji nohy z postele na dřevěnou podlahu. Ta lehce zavrže.

Sakra! Nechci Zakua a Kin probudit. Můžu tuhle situaci využít a jít napřed. Zdá se, že ti dva spí jako zabití. Lehce našlapuji na zrádné plaňky. Rychle si spletu dlouhý cop z purpurových vlasů a natahuji na sebe své oblečení. Sepíšu jim krátký vzkaz a mizím z místnosti, jak nejrychleji to dokážu.

Ah, při rozbřesku je Konoha úchvatná. Jen těžko bych ji mohla porovnat se Skrytou zvučnou. Tam jsem rozbřesk vídávala jen malým mřížovitým okénkem ve zdi mého pokoje. Když si to tak vezmu, tak za ty tři roky jsem toho z naší vesnice příliš neviděla. Tak využiju příležitosti a podívám se, jak to vypadá alespoň tady.

Ze všech stran na mě dýchá vůně dřevěných domů. Pod nohama cítím tvrdou hliněnou půdu. Na horizontu spatřuji vysokou skálu s vytesanými tvářemi. Působí to dost monumentálně, když uvážím, že všechny čtyři obličeje patří Hokagům, kteří Listovou spravovali. Hokage je něco jako vůdce tady v Konoze. Obvykle to bývají nejsilnější ninjové z vesnice, ale není to pravidlo. Kage dohlíží na aktivity vesnice, přiděluje ninjům mise a rozhoduje v záležitostech bezpečnosti vesnice. Každý kage má svůj titul upraven podle země, ve které se nachází (Hokage - Skrytá listová; Kazekage - Skrytá písečná; Mizukage - Skrytá mlžná; Raikage - Skrytá oblačná; Tsuchikage - Skrytá kamenná). V soustrastné době je Hokagem v Konoze Hiruzen Sarutobi. Jistě ho tu uctívají tolik jako já svého mistra. Hm, možná bychom si doma také měli něco takového pořídit.

Při této myšlence se uculím.

Z domů začínají s rozbřeskem vycházet i lidé. Stánky vytahují své rolety a ukazují všechno, co nabízí. Všude je to samí úsměv. Líbí se mi, jak tu všechno hraje krásnými barvami. Dokonce i uniformy některých ninjů mají různé barvy. U nás ve Zvučné nosíme všichni dost podobné oblečení. Hlavně je barevně sladěné - šedá, černá a bílá. Pamatuji si, jak jsem si u mistra vydupala, že nebudu nosit stejné oblečení jako každý ostatní ninja. Ustoupil a nechal mě si ušít vlastní uniformu, i když jsem samozřejmě musela splnit barevný limit. Ha-ha. Zaku a Kin se ovšem drží klasiky. Oba dva nosí černobílé kalhoty a šátek kolem krku ve stejné barvě. Svoje černé čelenky mají na čele. K tomu nosí černé boty. Já trochu vybočuji. Strakatý vzor se mi příliš nelíbil, a tak jsem volila jednobarevné kusy látky. No, nikdy jsem nebyla moc zručná, takže nakonec z toho vznikly šaty, na které jsem neměla dost látky, takže abych svou chybu zamaskovala, na břiše až přes pravý bok jsem nechala vykrojený trojúhelník. Šaty jsou celé bílé s černým lemem a černým tříčtvrtečním rukávem na levé ruce. Na pravé straně jsou skoseny, aby mizely v podpaží. Nohy mám odshora až dolů obvázané obvazy a nosím na nich nazuté černé boty. Na pravém nadloktí mám uvázanou ochrannou čelenku se znakem Skryté zvučné (nota). Na rukou mám natažené fialové rukavice. Ty jsem dostala od svého mistra, když jsem vystudovala akademii. Byl na mě velmi pyšný. Viděla jsem to v jeho výraze. Vždycky se na mě mile usmíval. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pohled, když mi je podával.

Na ulici se míjím s jedním klukem. Má dlouhé černé vlasy a pohublý obličej. Usmívá se na mě, ale brzy uhne pohledem jinam. Hm, je to zvláštní pocit jako bych ho znala, ale nemůžu si vybavit k jeho tváři žádné jméno nebo událost. Na čele má čelenku Skryté travnaté, což byla taková ostrá vlnovka. Pochybuji, že bych někoho od nich měla možnost potkat.

Jen pokrčím rameny a pokračuji dál delší cestou ke stadionu. Procházím kolem rybníka, kde jsou dlouhé schody. Někdo sedí úplně dole pod nimi. Je to mladý chlapec asi tak v mém věku. Má na sobě velké modré triko a bílé kraťasy. Na čele má uvázanou modrou čelenku se znakem listu. Je tedy odsud z Konohy. Kin mě upozorňovala, že se nemám s nikým bavit, protože by to mohlo ohrozit naši zkoušku. Mohla bych jim vyzradit něco, co by poté použili proti nám. Ne že bych na její rady nějak dávala, mám totiž vlastní hlavu, ale život ve Zvučné mě naučil se lidí raději stranit.

Procházím kolem něj, když můj pohled zavadí o jeho zamyšlený obličej. Vypadá poněkud ztrápeně. Možná potřebuje s něčím pomoc.

"Ahoj. Jsi v pořádku?" spustím a přikračuji k němu o krok blíž.

Zvedá ke mně ten sklíčený pohled, který se rychle mění na nepřátelský. Hm, má hluboké černé oči jako Kin s pohledem, kterým na mě vždycky kouká Zaku. To není úplně příjemná kombinace. Jeho obličej je celkem pěkný. Kolem něj má upravené černé vlasy. Jeho pohled mi napovídá, že si svého zjevu je vědom a asi bude pěkně namyšlený. Takové lidi nemám moc ráda.

"Co chceš?" odsekává. Ruce má stále založené před obličejem a lokty se zapírá do svých kolen.

"Nic, jen jsem se chtěla ujistit, že si v pořádku."

Podrážděně zavrčí. "Super, další fanynka, která má potřebu se mi vnucovat."

Co si to ten spratek dovoluje? Přesně jak jsem předpokládala. Možná je to moje vina… Je to už dlouho, co jsem mluvila s někým jiným než je mistr, Zaku nebo Kin. Možná už nevím, co se sluší a patří, ale… tahle reakce je poněkud přehnaná.

Zamračeně se zapřu rukama do boků. Měla bych mu ukázat… ale ne. Teď se to nehodí. Třeba bude také dělat chuninskou zkoušku a akorát bych vyzradila svoje trumfy. Měla bych se držet zpátky a mít na paměti, co mi říkal mistr. Ale…

"Co si to dovoluješ? Abys věděl, tak mé jméno je Nala ze Zvučné a odmaturovala jsem už v devíti letech, kdy ty si sotva uměl používat shurikeny. Možná mám dobré srdce, že se starám, ale o kluka jako jsi ty, bych nikdy nemohla mít skutečný zájem," zatvrdím se. "Jsi otravný!" dodávám a otáčím se na odchod. V tu chvíli se mi na tváři objevuje vítězný úsměv. Když se nedíval, použila jsem svojí techniku: Hansha Mira (Odraz zrcadla), díky které teď můžu sledovat jeho vyvalený výraz, který za mnou posílá. Tohle mu jistě mnoho dívek neříká. Ale vy jistě chcete spíš vědět něco o té mé technice, takže…

Hansha Mira je ninjutsu (umění ninjů), které se dá použít pouze s mojí vrozenou schopností. Spočívá na principu zrcadla, které není vidět. Pošlu ho na nějaké místo a jeho odraz se mi potom zobrazí přímo před očima. Samozřejmě se dá zahlédnout z nějakého úhlu při dobrém světle, ale to není moc velká vada. Nespotřebovává moc chakry. Je to vlastně jedno ze základních ninjutsu mé vrozené schopnosti.

Pokračuji dál cestou ke stadionu. Zcela z hlavy vytlačuji toho nevychovaného idiota. V tu chvíli za sebou slyším dupot a hlasitý křik.

"Nalo, ty budižkničemu!" křičí za mnou ještě rozespalá Kin. "Říkala jsem ti, že bez nás nemáš nikam chodit!"

"Nechávala jsem vám vzkaz, že jdu napřed," zamračím se.

"To ano, ale jak můžeme vědět, že si nám nezdrhla? Vždyť si to byla ty, kdo sem vlastně vůbec nechtěl jít!" ohrazuje se Zaku. Jeho přístup je zvláštní. Nikdy mi nepřišlo, že by mu na chuninských zkouškách tolik záleželo.

"Dobře, omlouvám se, ale měli bychom už raději jít. Pokud nechceme přijít pozdě."

Poraženě skláním hlavu a pokračuji ve své cestě následovaná nabručenou dvojicí.

V hale je tolik lidí. Slyším jejich hlasy už z chodby. 301. Jsme tu. Nemám ráda přílišnou pozornost. Co když na mě budou všichni civět, až vejdu dovnitř? Ale na co by koukali…? Jak říká Zaku, jsem ošklivá a jinak nemám nic, čím bych byla výrazná. Mávnu nad svými myšlenkami rukou a rychle vcházím za Kin.

Jen co se dveře otevřou, všechny pohledy se skutečně strhnou přímo na nás. Je to divné. Chlapci se usmívají, ale dívky na nás sesílají nenávistné pohledy. Co se děje? Zastřehnu šuškání dvou chlapců stojících hned vedle mě. Jeden z nich má na sobě zelenou kombinézu a kolem pasu červenou ochranou čelenku se znakem Listové. Ten vedle něj má bílou bundu, dlouhé hnědé vlasy a podivné bílé oči. Jeho výraz je dost arogantní. Stojí se založenýma rukama na prsou. Chlapec s černými vlasy ostříhanými podle hrnce na mě naopak může oči nechat. Jakoby v nich pumpovala malá srdíčka?

"Je nádherná!" vykřikne. Myslím, že to slyšeli všichni.

S vytřeštěným pohledem se rychle odvracím směrem ke Kin a dobíhám ji, abych byla co nejrychleji pryč z jeho zorného pole.

Trochu mě to děsí. Ale... asi mluví o Kin. Neměla bych být tolik domýšlivá. Ona je opravdu moc krásná a není těžké se do ní zakoukat. Ale podle mě je v místnosti spousta krásných dívek stejně jako Kin. Zvednu k ní oči. Zpraží mě zlým pohledem. Zůstávám zaraženě stát na místě, zatímco Kin a Zaku pokračují k nejbližší lavici, na kterou by se posadili. Všímám si, že zaražené pohledy nemíří dál za ní, ale jsou stále upnuté na mě. Takže to opravdu myslel mě? Myslí si, že jsem krásná? Zčervenám jako rajče. Vždycky jsem byla ponižovaná lidmi, které jsem znala, a teď slýchám komplimenty od úplně cizích lidí.

No tak, Nalo! Nesmíš být příliš domýšlivá. I když si myslí, že si krásná, tak tě rozhodně kvůli tomu nenechají vyhrát! Rychle nasazuji vážnou tvář a všechny obdařím nepřátelským pohledem. Okamžitě se zbavuji jejich pozornosti. Jen ten mladý černovlasý kluk s velkýma kulatýma očima na mě stále zírá.

"Ahoj," usměju se na něj nejistě, ale najednou mě Kin popadá za rameno a táhne mě k jejich místu s rozčíleným pohledem.

"Drž se od nich dál, ano?"

"Kin-senpai, nech mě laskavě na pokoji, ano?"

"Hm," zamračí se na mě a naštvaně si založí ruce na prsou. "Chceš si hrát na dospělou? Tak fajn. Dělej si, co chceš. Ale uvědom si, že na tobě závisí náš osud ve zkoušce, takže pokud něco pokazíš, tak si to pěkně schytáš!"

"Trhni si!" ohradím se a popocházím od nich dál.

"Problémy?" přichází ke mně ten kluk v zeleném a pitomě se směje.

Jsem ještě trochu podrážděná tím výstupem, co předvedla Kin, ale už dlouho na mě nikdo nemluvil tak milým hlasem jako tenhle vzhledově nepříliš atraktivní chlapec s tlustým obočím a obrovskýma černýma očima. Hm, co asi svým přístupem zamýšlí? Jsme přeci rivalové. Chce ze mě snad tímhle přístupem získat nějaké informace? No jasně, všiml si, že jsme se s Kin nepohodly a chce to použít proti nám.

"Ne, všechno je v pořádku," odsekávám a uraženě si zakládám ruce na prsa.

To ho uvádí do ještě větších rozpaků. Všímám si, jak rudne a ten jeho hloupý úsměv se mu roztahuje po celé tváři. Z jeho hrudníku se dere takový zvláštní zvuk, který má asi představovat rozpačité uchechtávání. Ještě chvíli naproti mně tupě stojí s rukou drbající se na hlavě a výrazem, jako by nevěděl kudy kam.

Přimhouřím zlověstně oči a změřím si ho tímhle pohledem. Hm, v lidech se moc nevyznám, ale tenhle kluk nevypadá jako ten typ, který by kul nějaké pikle. Třeba se opravdu snaží být jen milý. Na co asi myslí?

"Je tak krásná. Asi tak tisíckrát krásnější než Sakura! Možná je mými řečmi podrážděná, protože takové lichotky slýchává každý den. Pokud nepřijdu s něčím originálním, určitě mě tahle bohyně odpálkuje. Ach, Lee, mysli! Mysli!"

Možná vymýšlí nějakou strategii, jak se dostat k informacím o našem týmu a o tom jak funguje naše spolupráce. Možná bych měla trochu ubrat a být milá, a pak to použiju proti němu. Musíš být chytřejší, Nalo!

Uvolňuji svůj naštvaný postoj a volně svěšuji ruce podél těla. Za jeho zády si všímám dvojice, která přikračuje směrem k nám. Je to ten kluk s dlouhými hnědými vlasy, který má dost podobný účes jako Kin, a bílýma očima, se kterým se ten druhý kluk v zeleném bavil, když jsem vešla do místnosti. Spolu s ním přichází jedno z děvčat. Má na sobě růžové kimono a zelené tříčtvrteční kalhoty. Svoje hnědé vlasy má svázané ve dvou rovnoměrných drdolech na každé straně hlavy.

"Ahoj," spustí milým hlasem doprovázeným s úplně stejně roztomilým úsměvem jako je její celkový vzhled. "Lee, seznámíš nás?"

"Oh, ano!" vzpřímí se ten podivný kluk, ale jeho nadšený obličej se rázem mění. "Um… um…"

Moje ruka vystřeluje naproti té hnědovlasé dívce. "Já jsem Nala. Těší mě," usměji se.

"Moje jméno je Tenten," zakření se děvče roztomilým hlasem a podává mi ruku na seznámení. "A tohle je Neji," ukáže směrem k zamračenému klukovi se zvláštně bílýma očima. Musí patřit ke klanu Hyuga. Vždycky jsem byla fascinovaná jejich technikami. Můj mistr mi dal spoustu svitků, ve kterých o nich byla sepsána spousta užitečných informací o jejich vrozené schopnosti. Byl to ten druhý druh ukrytý v očích. Proto měly tak zvláštní barvu. Hm, myslím, že se mi ty informace budou nakonec ve zkoušce hodit.

"Ahoj," zamávám mu a také mu podávám ruku.

Podívá se na mě svým arogantním pohledem, ale ruce nechává stále založené na prsou. "Hm, ahoj," zavrčí a obrací se k Leeovi a Tenten. "Pojďte se posadit."

Oba na něj chvíli překvapeně zírají načež se Tenten obrátí spěšně zpátky ke mně. "Omlouvám se, Neji to jistě nemyslel špatně."

"V pořádku. Myslím, že spousta z nás teď není naladěných na dobrou vlnu," pokrčím rameny a nechávám je odejít.

Tak Neji Hyuga. Hm… Myslím si, že máš o sobě až příliš vysoké míněný. Neměl by mě podceňovat. Přimhouřím zlověstně oči při této myšlence.

Všímám si, že ke mně cestou posílá taky jeden takový pohled. Nakonec by to tu mohlo být ještě zajímavé. O čem se teď asi baví? Že by probírali strategie, jak mě obelstít a získat informace? Na tým, ve kterém je člen klanu Hyuga, bych si jistě měla dát obzvlášť pozor.