Tak vás všechny vítám u své první recenze na tomto webu.
Jak mohlo už všem dojít, bude se jednat o recenze na knihy, které jsem
přečetla. Už podle názvu jste poznali, že cílem této recenze bude sci-fi kniha
od spisovatele Ricka Yanceyho a to "Pátá vlna" (The 5th Wave), kterou
jsem dočetla docela nedávno. Nevím, jak jste na tom vy, ale já film neviděla,
takže v recenzi určitě nečekejte nějaké srovnávání. Bude se jednat čistě o můj
subjektivní názor na přečtenou knihu.
Přejdu tedy rovnou k věci. Ke knize jsem se dostala docela
náhodou, když jsem si v knihkupectví prohlížela svou oblíbenou sekci
"sci-fi a fantasy" a hledala jsem něco nového na čtení. Myslím si, že
osobně jsem na výběr knih náročná. Teď to nemyslím tak, že bych četla jen
obecně branou "skvělou literaturu". Je spousta knih, které mě nutili
na základce/střední číst a nebavily mě, i když byly obecně brány jako literární
skvosty, ale na druhou stranu jich tam byla spousta těch, které mě nadchly a
bavily (např. "Pán much" od Williama Goldinga, na kterou jistě udělám
další recenzi. Neskutečný kousek umění!). Miluji knihy, které umí v člověku
nabudit nějakou emoci. Tak by to podle mě mělo být. Ale mám ráda i spoustu
knih, které mě tzv. "jen bavily'". Tím myslím, že se mi třeba líbil
příběh, hlavní myšlenka, styl psaní autora, zamilovala jsem si nějakou postavu
atd. Důvodem, proč o tom tak obsáhle píši je, že kniha "Pátá vlna" ve
mě moc emocí nevzbuzovala, i když některé části knihy k tomu dost vybízely. Je
to přeci příběh o invazi mimozemšťanů a vyhlazení lidstva. Nicméně po té
emocionální stránce mě zaujalo spíše to, jak si tak čtete roztomilou vzpomínku
nebo myšlenku, při které se usmějete, a náhle vám úsměv ztuhne, když dočtete
konec odstavce, který vás z toho roztomilého pocitu rychle vyvede. Například
cituji: "… Jedna fotka s krásným klukem Benem, vytržená z ročenky, protože
Ben byl můj budoucí přítel a/nebo/možná budoucí manžel - aniž by to tušil.
Sotva věděl, že existuju. Znala jsem několik lidí, které znal i on, ale byla
jsem pro něj holka v pozadí, za několika vrstvami, které nás oddělovaly. Jediná
špatná věc na Benovi byla jeho výška - byl asi o patnáct centimetrů vyšší než
já. No, teď už vlastně dvě věci: jeho výška a skutečnost, že je mrtvý."
Ale abych knize příliš nekřivdila, našla se pasáž, která mě dohnala k slzám.
Byla to ta část, ve které umírá maminka hlavní hrdinky. Nemyslím si, že by to
bylo způsobeno stylem, jakým to spisovatel napsal, ale spíš osobním vcítěním se
do situace. Já a moje maminka spolu máme velmi silné pouto, takže byť jen
představa, že tu už nebude, by mě dohnala k slzám.
Hlavní hrdinka mi byla celkem sympatická. To její provázení
přítomností do minulosti a zase zpátky bylo také dobré, nenudilo. Uměla dobře
vyjádřit, jak jí chybí ta "obyčejná" minulost, kterou tehdy
proklínala. Tak to je. Přiznejme si, že takový už prostě jsme. To, co máme, nám
není dost dobré, ale líbali bychom nohy tomu, kdo by nám to vrátil v situaci, v
jaké se nacházela právě Cassie, hlavní hrdinka. To byla další věc, která se mi
na knize líbila; ta reálnost, (kterou ovšem střídaly občasné absurdity, o
kterých se ještě zmíním). Nadchlo mě, jak spisovatel čerpal ze všech známých
faktů o mimozemšťanech. Hned, jak se na začátku zmiňuje o motivu sovy, jsem si
vzpomněla na film "Čtvrtý druh", který je podle skutečných událostí.
Ale! A je to tady. Já nejsem fanoušek milostných zápletek.
Když o nějaké chci číst, tak si vezmu do ruky román od Jane Austen nebo něco
jiného z červené knihovny. Když otevřu knížku o invazi mimozemšťanů, tak chci
prostě číst o mimozemšťanech. Jak jsem se sama zmínila v jednom z předchozích
článků, tak kdyby záleželo na mě, tak do svých příběhů tu lásku taky necpu,
jenže doba si o to říká. Stejně jako jsem ustoupila já, tak chápu i Yanceyho
záměry. Když teenager vezme do ruky knížku, tak chce číst o lásce i v příběhu,
kde podle mě nemá co dělat (a mě tam akorát překáží, ale to jsem celá já );
chce, aby v té spleti temnoty bylo alespoň malé světlo. Takže v tomto případě
dobrá.
Zajímavé až reálné pojetí celé invaze mimozemských
návštěvníků zazdívaly tuctové a absurdní situace (o kterých jsem se zmiňovala
již výše). Měla jsem z nich pocit, že autor vytvořil skvělou hlavní linii, ale
všechno kolem tak nějak vytahal od jinud a snažil se (jako s tou láskou), aby
tam bylo i to, co vidíte v každém americkém filmu. Bohužel právě tohle na lidi
působí, takže opět vlastně nemám co vytknout.
Tak abych jen nekritizovala (dělám to totiž nerada), když
jsem knihu poprvé otevřela, hned se mi nějakým zvláštním způsobem zalíbila.
Měla jsem chuť číst dál. To je něco, co je u knížky nedocenitelné. Pro mě je
mnohdy hodně těžké takovou knihu najít (zase ta moje náročnost ). Bavilo mě
číst za každou z postav, takže za to má ode mě spisovatel opravdu velké plus!
Kniha je psaná v ich-formě; kromě jedné části. Líbilo se mi,
jak autor popisuje myšlení mimozemšťana v lidském těle. Další velké plus pro
autora je jeho um popsat okolí, emoce, postavy a prostě všechno k tomu, aby si
čtenář dokázal vše představit.
A konečně se dostávám ke konci. Nemám ráda, když něco čtu,
celou dobu čekám, jak to skončí, a pak se vlastně dozvím, že se nic nedozvím.
Jako u spousty knížek v dnešní době je konec otevřený, aby se dal napsat další
díl. Chápu to. Je to marketingový tah, bez nějž by to v dnešní době asi nešlo.
Nicméně alespoň doufám, že jestli se (což se s velkou pravděpodobností stane)
autor rozhodne pokračovat, tak vysvětlí víc o těch mimozemských návštěvnících.
Ta část se mi v knížce zdála poněkud odfláknutá, ale je možné, že to bylo
záměrně.
Takže moje celkové dojmy z knihy jsou kladné. Rozhodně ji
doporučuji pro všechny, kdo rádi napětí a něco trochu nového. Kniha je vážně
čtivá, takže si myslím, že se jí v klidu prokouše kdokoliv. Má něco kolem 440
stránek, což není nic velkého. Kdybych měla trochu více volného času, měla bych
ji přečtenou mnohem dřív. Věřím, že když si čas uděláte stejně jako já, tak
toho nebudete litovat. Dolů ještě dám své hodnocení a tohle je tedy k této
recenzi opravdu vše. Doufám, že se vám líbila, a že jste si z ní něco odnesli.
Snad vás i navnadila k přečtení této knihy.
Moje hodnocení: 3/5
A ještě jedna zajímavost na konec. Jak jsem již říkala, tak
knížky miluji a ráda se o ně starám. Nechci, aby se mi zničily, když je sebou
neustále někam nosím, a tak si vyrábím vlastní obaly. Občas to ale přeženu s
kreativitou. Pak to dopadne jako můj
obal na "Pátou vlnu". Každému musí být hned jasné, že je to obal na
knihu o mimozemské invazi a vyhlazení světa. :D
0 comments:
Okomentovat