Úsvit
Obloha nese rudou
barvu. Krvavý úsvit by bylo nejvýstižnější
popsání dnešního rána. A i přes to, že barvy jsou tak hřejivé, atmosféra
zůstává na bodu mrazu, který se odpudivě vkrádá pod kůži. A i přes to, že
slunce září oslnivým světlem, jeho
myšlenky jsou temné jako sama noc. Stojí na strmém okraji hory Faith, jejíž
název byl odvozen od nedaleko ležícího města, jehož úsvit byl ještě krvavější
než jinde.
„Nejsem Ďábel… Nejsem ani Bůh… Přesto jsem vedl své muže do krveprolití, kde se rozhodovalo o životě a smrti.“
„Dělali jsme jenom to, co jsme museli. Bylo to pro zájmy země. Nešlo to jinak.“
„Měl bych se vrátit zpět a podat hlášení.“
Uklidňuje třes v nejistých rukách a vydává se k úpatí hory. Jeho kroky ho vedou dál na východ. Je to ještě dlouhá cesta, ale on nespěchá. Ty myšlenky nezůstaly na vyvýšenině hory, jak předpokládal. Nese si je sebou a při svých pomalých krocích má tak spoustu času znovu se jim postavit tváří v tvář.
„To město jsem celé spálil na popel… ženy… děti… Co jsem to udělal?“
Už je to jen kousek do hlavního města severního kontinentu, Sapphirehallu. Přesto ho neopouští myšlenky, které se snažil zanechat za sebou a rozplynout ve vznášejícím se kouři nad domy ve Faithvalley. Ještě naposledy se ohlédne. Přes husté stromy už nelze dohlédnout tak daleko, aby ho mohl spatřit. Jediné, co jeho oči uvidí, je černý kouř vznášející se k obloze a zahalující vycházející slunce do šedého kabátu.
„Majore!“ zasalutují dva vojáci hlídající hlavní bránu ve stříbrných zbrojích s modrými uniformami pod nimi.
Není třeba předkládat doklady. Kdyby jim nestačila jeho černá sapphirehallská zbroj, tak jeho tvář – z části skrytou pod delšími černými vlasy – tu zná snad každý zelenáč. Je plná jemných rysů, takže vždy vypadal mladší, než ve skutečnosti je.
„Pane,“ zastavuje ho jeden z dvojice s určitým odstupem, aby snad neurazil jeho hodnost. „Povídá se, že potyčky v Echelonu se začínají vyostřovat.“
„K tomu ti nemám, co říct, vojáku,“ odtuší svým přirozeným způsobem. Tón jeho hlasu je vždy jistý jako jeho pohled.
„Chápu, pane. Omlouvám se za zdržení,“ zasalutuje na rozloučenou a lehce se zardí ve tváři.
Major vzbuzuje respekt, i když je ještě tak mladý, že by mohl být vrstevníkem těchto mužů bez pořádné hodnosti. Kromě vysokého postavení a neomylných schopností, které ho do něj dostaly, je specifický i svým zjevem. Jeho černé vlasy dosahující skoro po ramena si jdou ruku v ruce s odstínem hlubokých očí. Je zvláštním i svým způsobem rozmlouvání, při kterém snad nikdy nezmění tón svého hlasu. Vždy mluví tiše a klidně. Všechny tyto detaily pospolu tvoří záhadného muže, který si nikoho příliš nepřipouští k tělu už dlouhá léta. Nejblíže je své jednotce vojáků, kteří si ho váží a respektují ho jako svého nadřízeného, ale nikdo nepřekročil tu pomyslnou hranici přátelství.
Rychlým krokem pokračuje dál, ale zase se zastavuje, když spatří první dům v ulici. Pokaždé, když tudy prochází, udělá to samé. Je to takový rituál, kterého si pořádně ani on sám není vědom. Má tolik vzpomínek na tento dům. Byl to domov jeho rodičů, se kterými tady žil do svých pěti let. Vzbuzuje to další chmurné myšlenky.
„V tomhle domě…“
Řadový voják sapphirehallské armády byl vždycky hrdým členem této rodiny. Amon k němu vzhlížel jako ke svému vzoru. Pokaždé, když si na sebe oblékl uniformu a zbroj, malý Amon hleděl na svůj zrcadlící se odraz v naleštěné oceli a nepřál si nic jiného než jednou kráčet v otcových stopách.
Ten den by tomu nebylo jinak, ale okolnosti návratu jeho otce z mise nepřinášely vůbec žádnou radost a až do Amonovy dospělosti mu navždy vzaly úsměv z jeho líbezné tváře. V ten okamžik, kdy vešel do domu, aby svého otce uvítal, zmizela záře z jeho hlubokých černých očí. Vzal mu ji ten bolestný výraz v otcově obličeji, který jako bez ducha stál na svém místě u knihovny. Tentokrát namísto čtení jedné ze svých knih jen vyhlížel z okna se slzami v očích.
„Tati, kdy se vrátí máma?“ spustí tázavým tónem plným dětské nevědomosti. Byl si vědom toho, že s jeho matkou nebylo něco v pořádku. Byly to už tři dny, co ji vzali do hospice, a stále se mu od ní nedostala žádná zpráva. Byl tedy po dobu těchto dnů v péči jejich sousedky, dokud se otec nevrátil domů.
Ten se k němu pomalu otočí. Z Amonova výrazu hádá, že není tak lhostejný k probíhajícím událostem, jak by se mohlo zdát.
„Víš, Amone, maminka se vydala na…“ zachvěje se mu hlas při hledání těch správných slov pro svého syna, „dalekou cestu. Už se nevrátí.“
„Jak to že se nevrátí?“
V tu chvíli pro něj nemohlo být nic bolestivějšího než oznámit svému dítěti, že jeho milovaná matka už nechodila mezi živými. Nedokázal utěšit svou bolest, natož aby věděl, jak zahnat tu jeho. Měl pocit, že to není v jeho silách.
„Pojď ke mně, Amone,“ nastavuje mu svou náruč a snaží se zadržet slzy, aby to nedělal všechno ještě těžší.
Zmatené dítě ustupuje. Kdoví co se mu honilo hlavou, nebo jaké myšlenky poznamenaly jeho život do budoucna. Dokázal vnímat jen vlastní bolest a stesk. Nebyl v tom sám. Jeho otec se necítil o nic lépe, ale ty černé oči přes slzy neviděly jeho utrpení.
„To kvůli tobě se nevrátí!“ vyřkne tahle slova, aniž by si uvědomil, že je to jako by po svém otci hodil nožem.
„Co to povídáš?!“ nasazuje nevěřícný výraz raněný muž. Slzy mu kanou po tvářích ještě intenzivněji. „Já tvoji matku miloval!“ dodává tvrdým tónem.
Amon znovu zmateně ustoupí. Jeho dětská mysl je zahalena v nevědomosti. Neví, co si o tom má myslet. Ztrácí se v těch nejčernějších myšlenkách a nikde nenachází světlo, které by ho vyvedlo z té temnoty.
„Promiň,“ vydechne již tišším hlasem Amonův otec a znovu se pokouší přiblížit ke svému synovi s nataženou rukou. „Nechtěl jsem na tebe křičet.“
Jemu ovšem tato slova nestačí. Možná kdyby tušil, že je to naposledy, co svého otce vidí, nikdy by z té místnosti neutekl.
„Amone, počkej!“ zavolá za ním, dokud má pocit, že ještě není tak daleko, aby ho neslyšel. Nakonec jen smutně svěsí ramena. „Promiň. Vrať se,“ hlesne tichým hlasem už jen sám pro sebe. Znovu se otočí k oknu a nechává hořké slzy dál stékat po svých tvářích. „Riono, nevím, jestli to bez tebe zvládnu.“
Sklesle si opře svou bradu o hrudník. Sleduje, jak se jeho ruce opět třesou. Dnešní den je v jejich znamení. S těmi činy se vrací i tyhle vzpomínky. Je to přeci už tolik let a stejně to v něm vzbuzuje pocity, které zná nejlépe. Ani jeden z nich není krásný a hřejivý jako záře slunce, které se už na obloze posunulo o něco výš.
„Ani nevím, kdo tenhle dům teď vlastní.“
Jako by tomu snad sám osud nechtěl, padá mu pod nohy další překážka. Doslova. Amon akorát prochází kolem vyhlášené putyky ve městě, když z jejích dveří přímo před něj padá postarší pán, který má již značně vypito. Vydává ze sebe neurčité skřeky a rozmachuje rukama do vzduchu jako by si ani neuvědomoval, před kým se tady předvádí.
„Já bych spal, panáčku! Dneska je ale hic.“
Při jeho posledních slovech zavírá oči a začíná podřimovat přímo uprostřed ulice.
Na tváři vojáka se objevuje zamračený výraz. „Teď by ho každý lehce okradl,“ zamýšlí se major. Přivádí ho to k tomu, že ho tu nemůže jen tak nechat ležet. „Pane, vstávejte! Tady nemůžete vyspávat.“
„Nech mě bejt, ty napudrovanej panáku!“ okřikne ho nevychovaný opilec a rukou mu máchne před obličejem, aby ho od sebe odehnal.
Amon se podrážděně vzpřímí. „Já jsem major sapphirehallské jednotky, pane,“ spustí přísným hlasem. Tohle chování ho dokáže rozpálit do běla. „Uvědomujete si, že se právě dopouštíte-“ Jeho hlas ztrácí na ráznosti a ve zlomku vteřiny se vytratí úplně, aniž by dokončil svou myšlenku.
Brání mu v tom pocestný, který vybíhá z hospody jako by byl honěný bičem. Naráží do Amona plnou vahou a až v ten okamžik na něj upře svůj pohled. Major se naštvaně otáčí. Dnešní události už mu lezou krkem. Spatřuje ženu, ale její tvář i vlasy jsou rafinovaně zakryté pod roušku pískové barvy. Jediné, co pod širokou kapucí září, jsou dvě oči velmi specifické barvy. Není moc lidí, jejichž oči by byly zabarvené do nachově fialové.
Nastává chvíle ticha. Amon je zaražen barvou těch očí a žena s nimi nadále visí v jeho obličeji.
„Amone?“ hlesne opravdu tichým hlasem.
„My se známe?“ zamračí se přísně major a prohlédne si celou její postavu. Má na sobě obvyklé oblečení měšťanů a přes to je tolik podezřelé. Má prosté hnědé šaty a pískový plášť. Nikde na něm nemá ani smítko, jako by si ho právě přinesla od švadleny.
Žena se probouzí z překvapení a rychle sklání svůj pohled do země. „Ne. Omlouvám se, majore. Jenom mi to vyklouzlo. Není slušné vám tykat.“
Z jeho hrudi se vydere podezíravé zamručení. Tahle situace je tak všední, a přesto mu jeho vnitřní hlas říká, jak se zdá podezřelá.
Žena se rychle otáčí na patách a chce zmizet z jeho dohledu. „Když dovolíte…“
Zastavuje ji silným sevřením na rameni. „Nedovolím,“ odtuší vážným tónem. Jeho ruka přitom ani na malý okamžik neupustí na drtivém stisku. „Sundejte si kapuci a ukažte mi svoji identifikaci.“
„Bojím se, že to nepůjde,“ polkne žena. Její dech se zrychluje. Ruka na jejím rameni se s tichým zavrzáním zatne o něco silněji. Bolestně nakloní svou tvář k tomu rameni, ale neobrátí se k němu čelem.
Major nepatří k násilnickým povahám, ale jeho vojenská výchova mu někdy bránila v tom odhadnout intenzitu své síly. Žena mu ovšem nedává najevo slabost. Amon si uvědomuje, že ho jeho intuice opět nezklamala. „Nemáte identifikační doklady? V tom případě budete muset jít se mnou.“
Major natahuje svou druhou dlaň k její hlavě, aby strhl kapuci, která brání v poznání její tváře. Cizinka o krok ustupuje, když se hrubou silou vymaňuje z jeho tyranského sevření. Konečně se k němu znovu obrací tváří a pečlivě sleduje každý jeho nadcházející pohyb.
Amon se zaráží a zpozorní o to víc. Volnou ruku pokládá na rukojeť svého meče, kterou znázorňují dva hadi proplétající se do sebe, a je připraven ji do citadely dotáhnout třeba i násilím. Může to být vetřelec, který se snaží zjistit potřebné informace o nadcházejících plánech sapphirehallského království. Možná kdyby mu ty oči nebyly tak známé, nezačal by se pídit po jejím původu. Pravdou ovšem je, že podobné oči vídával daleko ve své minulosti.
„Hej ty! Co tam děláš?! Stůj a ani se nehni, nebo si to ještě víc zavaříš!“ ozve se hlasité volání z jedné ze sapphirehallských uliček. Z davu vybíhá voják, který má na starosti řádný chod města.
Žena využívá Amonovy chvilkové nepozornosti a rozbíhá se směrem pryč mezi ostatní měšťany, aby se rychle ztratila z jeho dohledu. Cestou si promne pohmožděné rameno a bolestně vydechne. Rychle zatíná zuby a potlačuje myšlenku na bolest, aby nebyla v davu nápadná.
Voják přibíhá k majorovi a popadá za ruku opilého muže, který se během jeho rozhovoru s mladou cizinkou snažil využít situace a okrást ho.
„Pane, když mě teď omluvíte tak odvedu tohohle ničemu hezky do lochu.“
Major přikyvuje. Ani nedokázal pořádně vstřebat slet událostí. Když si to konečně uvědomuje, rozbíhá se směrem za ní.
Během té doby se už žena dostává k hlavní bráně. Ještě naposledy se ohlédne. Tohle nepatrné kouknutí jí ovšem zažene do úzkých. Jako by náraz do majora pro dnešek nebyl dost, dostává se o několik hodností výš. Celou vahou spadne přímo do náručí plukovníka sapphirehallské armády.
„Znám tyhle oči,“ zašklebí se plukovník a strhává ženě roušku z úst. „Jsi jí tolik podobná, a přesto jsi někdo úplně jiný.“
Žena bez dechu sleduje jeho usměvavou tvář. Není kam utéct. Pokud ji okamžitě nepustí, budou z toho velké problémy.
„Nejsem Ďábel… Nejsem ani Bůh… Přesto jsem vedl své muže do krveprolití, kde se rozhodovalo o životě a smrti.“
„Dělali jsme jenom to, co jsme museli. Bylo to pro zájmy země. Nešlo to jinak.“
„Měl bych se vrátit zpět a podat hlášení.“
Uklidňuje třes v nejistých rukách a vydává se k úpatí hory. Jeho kroky ho vedou dál na východ. Je to ještě dlouhá cesta, ale on nespěchá. Ty myšlenky nezůstaly na vyvýšenině hory, jak předpokládal. Nese si je sebou a při svých pomalých krocích má tak spoustu času znovu se jim postavit tváří v tvář.
„To město jsem celé spálil na popel… ženy… děti… Co jsem to udělal?“
Už je to jen kousek do hlavního města severního kontinentu, Sapphirehallu. Přesto ho neopouští myšlenky, které se snažil zanechat za sebou a rozplynout ve vznášejícím se kouři nad domy ve Faithvalley. Ještě naposledy se ohlédne. Přes husté stromy už nelze dohlédnout tak daleko, aby ho mohl spatřit. Jediné, co jeho oči uvidí, je černý kouř vznášející se k obloze a zahalující vycházející slunce do šedého kabátu.
„Majore!“ zasalutují dva vojáci hlídající hlavní bránu ve stříbrných zbrojích s modrými uniformami pod nimi.
Není třeba předkládat doklady. Kdyby jim nestačila jeho černá sapphirehallská zbroj, tak jeho tvář – z části skrytou pod delšími černými vlasy – tu zná snad každý zelenáč. Je plná jemných rysů, takže vždy vypadal mladší, než ve skutečnosti je.
„Pane,“ zastavuje ho jeden z dvojice s určitým odstupem, aby snad neurazil jeho hodnost. „Povídá se, že potyčky v Echelonu se začínají vyostřovat.“
„K tomu ti nemám, co říct, vojáku,“ odtuší svým přirozeným způsobem. Tón jeho hlasu je vždy jistý jako jeho pohled.
„Chápu, pane. Omlouvám se za zdržení,“ zasalutuje na rozloučenou a lehce se zardí ve tváři.
Major vzbuzuje respekt, i když je ještě tak mladý, že by mohl být vrstevníkem těchto mužů bez pořádné hodnosti. Kromě vysokého postavení a neomylných schopností, které ho do něj dostaly, je specifický i svým zjevem. Jeho černé vlasy dosahující skoro po ramena si jdou ruku v ruce s odstínem hlubokých očí. Je zvláštním i svým způsobem rozmlouvání, při kterém snad nikdy nezmění tón svého hlasu. Vždy mluví tiše a klidně. Všechny tyto detaily pospolu tvoří záhadného muže, který si nikoho příliš nepřipouští k tělu už dlouhá léta. Nejblíže je své jednotce vojáků, kteří si ho váží a respektují ho jako svého nadřízeného, ale nikdo nepřekročil tu pomyslnou hranici přátelství.
Rychlým krokem pokračuje dál, ale zase se zastavuje, když spatří první dům v ulici. Pokaždé, když tudy prochází, udělá to samé. Je to takový rituál, kterého si pořádně ani on sám není vědom. Má tolik vzpomínek na tento dům. Byl to domov jeho rodičů, se kterými tady žil do svých pěti let. Vzbuzuje to další chmurné myšlenky.
„V tomhle domě…“
***
Řadový voják sapphirehallské armády byl vždycky hrdým členem této rodiny. Amon k němu vzhlížel jako ke svému vzoru. Pokaždé, když si na sebe oblékl uniformu a zbroj, malý Amon hleděl na svůj zrcadlící se odraz v naleštěné oceli a nepřál si nic jiného než jednou kráčet v otcových stopách.
Ten den by tomu nebylo jinak, ale okolnosti návratu jeho otce z mise nepřinášely vůbec žádnou radost a až do Amonovy dospělosti mu navždy vzaly úsměv z jeho líbezné tváře. V ten okamžik, kdy vešel do domu, aby svého otce uvítal, zmizela záře z jeho hlubokých černých očí. Vzal mu ji ten bolestný výraz v otcově obličeji, který jako bez ducha stál na svém místě u knihovny. Tentokrát namísto čtení jedné ze svých knih jen vyhlížel z okna se slzami v očích.
„Tati, kdy se vrátí máma?“ spustí tázavým tónem plným dětské nevědomosti. Byl si vědom toho, že s jeho matkou nebylo něco v pořádku. Byly to už tři dny, co ji vzali do hospice, a stále se mu od ní nedostala žádná zpráva. Byl tedy po dobu těchto dnů v péči jejich sousedky, dokud se otec nevrátil domů.
Ten se k němu pomalu otočí. Z Amonova výrazu hádá, že není tak lhostejný k probíhajícím událostem, jak by se mohlo zdát.
„Víš, Amone, maminka se vydala na…“ zachvěje se mu hlas při hledání těch správných slov pro svého syna, „dalekou cestu. Už se nevrátí.“
„Jak to že se nevrátí?“
V tu chvíli pro něj nemohlo být nic bolestivějšího než oznámit svému dítěti, že jeho milovaná matka už nechodila mezi živými. Nedokázal utěšit svou bolest, natož aby věděl, jak zahnat tu jeho. Měl pocit, že to není v jeho silách.
„Pojď ke mně, Amone,“ nastavuje mu svou náruč a snaží se zadržet slzy, aby to nedělal všechno ještě těžší.
Zmatené dítě ustupuje. Kdoví co se mu honilo hlavou, nebo jaké myšlenky poznamenaly jeho život do budoucna. Dokázal vnímat jen vlastní bolest a stesk. Nebyl v tom sám. Jeho otec se necítil o nic lépe, ale ty černé oči přes slzy neviděly jeho utrpení.
„To kvůli tobě se nevrátí!“ vyřkne tahle slova, aniž by si uvědomil, že je to jako by po svém otci hodil nožem.
„Co to povídáš?!“ nasazuje nevěřícný výraz raněný muž. Slzy mu kanou po tvářích ještě intenzivněji. „Já tvoji matku miloval!“ dodává tvrdým tónem.
Amon znovu zmateně ustoupí. Jeho dětská mysl je zahalena v nevědomosti. Neví, co si o tom má myslet. Ztrácí se v těch nejčernějších myšlenkách a nikde nenachází světlo, které by ho vyvedlo z té temnoty.
„Promiň,“ vydechne již tišším hlasem Amonův otec a znovu se pokouší přiblížit ke svému synovi s nataženou rukou. „Nechtěl jsem na tebe křičet.“
Jemu ovšem tato slova nestačí. Možná kdyby tušil, že je to naposledy, co svého otce vidí, nikdy by z té místnosti neutekl.
„Amone, počkej!“ zavolá za ním, dokud má pocit, že ještě není tak daleko, aby ho neslyšel. Nakonec jen smutně svěsí ramena. „Promiň. Vrať se,“ hlesne tichým hlasem už jen sám pro sebe. Znovu se otočí k oknu a nechává hořké slzy dál stékat po svých tvářích. „Riono, nevím, jestli to bez tebe zvládnu.“
***
Sklesle si opře svou bradu o hrudník. Sleduje, jak se jeho ruce opět třesou. Dnešní den je v jejich znamení. S těmi činy se vrací i tyhle vzpomínky. Je to přeci už tolik let a stejně to v něm vzbuzuje pocity, které zná nejlépe. Ani jeden z nich není krásný a hřejivý jako záře slunce, které se už na obloze posunulo o něco výš.
„Ani nevím, kdo tenhle dům teď vlastní.“
Jako by tomu snad sám osud nechtěl, padá mu pod nohy další překážka. Doslova. Amon akorát prochází kolem vyhlášené putyky ve městě, když z jejích dveří přímo před něj padá postarší pán, který má již značně vypito. Vydává ze sebe neurčité skřeky a rozmachuje rukama do vzduchu jako by si ani neuvědomoval, před kým se tady předvádí.
„Já bych spal, panáčku! Dneska je ale hic.“
Při jeho posledních slovech zavírá oči a začíná podřimovat přímo uprostřed ulice.
Na tváři vojáka se objevuje zamračený výraz. „Teď by ho každý lehce okradl,“ zamýšlí se major. Přivádí ho to k tomu, že ho tu nemůže jen tak nechat ležet. „Pane, vstávejte! Tady nemůžete vyspávat.“
„Nech mě bejt, ty napudrovanej panáku!“ okřikne ho nevychovaný opilec a rukou mu máchne před obličejem, aby ho od sebe odehnal.
Amon se podrážděně vzpřímí. „Já jsem major sapphirehallské jednotky, pane,“ spustí přísným hlasem. Tohle chování ho dokáže rozpálit do běla. „Uvědomujete si, že se právě dopouštíte-“ Jeho hlas ztrácí na ráznosti a ve zlomku vteřiny se vytratí úplně, aniž by dokončil svou myšlenku.
Brání mu v tom pocestný, který vybíhá z hospody jako by byl honěný bičem. Naráží do Amona plnou vahou a až v ten okamžik na něj upře svůj pohled. Major se naštvaně otáčí. Dnešní události už mu lezou krkem. Spatřuje ženu, ale její tvář i vlasy jsou rafinovaně zakryté pod roušku pískové barvy. Jediné, co pod širokou kapucí září, jsou dvě oči velmi specifické barvy. Není moc lidí, jejichž oči by byly zabarvené do nachově fialové.
Nastává chvíle ticha. Amon je zaražen barvou těch očí a žena s nimi nadále visí v jeho obličeji.
„Amone?“ hlesne opravdu tichým hlasem.
„My se známe?“ zamračí se přísně major a prohlédne si celou její postavu. Má na sobě obvyklé oblečení měšťanů a přes to je tolik podezřelé. Má prosté hnědé šaty a pískový plášť. Nikde na něm nemá ani smítko, jako by si ho právě přinesla od švadleny.
Žena se probouzí z překvapení a rychle sklání svůj pohled do země. „Ne. Omlouvám se, majore. Jenom mi to vyklouzlo. Není slušné vám tykat.“
Z jeho hrudi se vydere podezíravé zamručení. Tahle situace je tak všední, a přesto mu jeho vnitřní hlas říká, jak se zdá podezřelá.
Žena se rychle otáčí na patách a chce zmizet z jeho dohledu. „Když dovolíte…“
Zastavuje ji silným sevřením na rameni. „Nedovolím,“ odtuší vážným tónem. Jeho ruka přitom ani na malý okamžik neupustí na drtivém stisku. „Sundejte si kapuci a ukažte mi svoji identifikaci.“
„Bojím se, že to nepůjde,“ polkne žena. Její dech se zrychluje. Ruka na jejím rameni se s tichým zavrzáním zatne o něco silněji. Bolestně nakloní svou tvář k tomu rameni, ale neobrátí se k němu čelem.
Major nepatří k násilnickým povahám, ale jeho vojenská výchova mu někdy bránila v tom odhadnout intenzitu své síly. Žena mu ovšem nedává najevo slabost. Amon si uvědomuje, že ho jeho intuice opět nezklamala. „Nemáte identifikační doklady? V tom případě budete muset jít se mnou.“
Major natahuje svou druhou dlaň k její hlavě, aby strhl kapuci, která brání v poznání její tváře. Cizinka o krok ustupuje, když se hrubou silou vymaňuje z jeho tyranského sevření. Konečně se k němu znovu obrací tváří a pečlivě sleduje každý jeho nadcházející pohyb.
Amon se zaráží a zpozorní o to víc. Volnou ruku pokládá na rukojeť svého meče, kterou znázorňují dva hadi proplétající se do sebe, a je připraven ji do citadely dotáhnout třeba i násilím. Může to být vetřelec, který se snaží zjistit potřebné informace o nadcházejících plánech sapphirehallského království. Možná kdyby mu ty oči nebyly tak známé, nezačal by se pídit po jejím původu. Pravdou ovšem je, že podobné oči vídával daleko ve své minulosti.
„Hej ty! Co tam děláš?! Stůj a ani se nehni, nebo si to ještě víc zavaříš!“ ozve se hlasité volání z jedné ze sapphirehallských uliček. Z davu vybíhá voják, který má na starosti řádný chod města.
Žena využívá Amonovy chvilkové nepozornosti a rozbíhá se směrem pryč mezi ostatní měšťany, aby se rychle ztratila z jeho dohledu. Cestou si promne pohmožděné rameno a bolestně vydechne. Rychle zatíná zuby a potlačuje myšlenku na bolest, aby nebyla v davu nápadná.
Voják přibíhá k majorovi a popadá za ruku opilého muže, který se během jeho rozhovoru s mladou cizinkou snažil využít situace a okrást ho.
„Pane, když mě teď omluvíte tak odvedu tohohle ničemu hezky do lochu.“
Major přikyvuje. Ani nedokázal pořádně vstřebat slet událostí. Když si to konečně uvědomuje, rozbíhá se směrem za ní.
Během té doby se už žena dostává k hlavní bráně. Ještě naposledy se ohlédne. Tohle nepatrné kouknutí jí ovšem zažene do úzkých. Jako by náraz do majora pro dnešek nebyl dost, dostává se o několik hodností výš. Celou vahou spadne přímo do náručí plukovníka sapphirehallské armády.
„Znám tyhle oči,“ zašklebí se plukovník a strhává ženě roušku z úst. „Jsi jí tolik podobná, a přesto jsi někdo úplně jiný.“
Žena bez dechu sleduje jeho usměvavou tvář. Není kam utéct. Pokud ji okamžitě nepustí, budou z toho velké problémy.
0 comments:
Okomentovat