Vzpomínky
Dalšího rána se major
necítí o nic lehčí. Už tak těžký balvan ještě zatížily bolestné vzpomínky,
které rozvířila ta tajemná žena s nachovýma očima. Zvedne rozespalý pohled
ke stropu a založí si ruku za svou hlavu. Ta bílá barva mu otevírá bránu do chrámu
jeho mysli.
Bylo to ještě v době, kdy Amon byl poručík a ta dívka s nachovýma očima, jež nesla jméno Nala, byla jeho nadřízená – majorka sapphirehallské armády.
Oba byli dobrými vojáky už od svých počátků. Bylo to možná způsobeno tím, že jako spousta dalších válečných sirotků byli vychováni v citadele a učili se, jak být užiteční zemi už od raného dětství. Nebylo tudíž žádným překvapením, že city u těchto dětí byly častokrát potlačovány až v podstatě zapomenuty. Takže i když vyrůstaly bok po boku jako bratr a sestra, jen stěží by se u nich dalo mluvit o přátelství nebo lásce. Vždy k sobě chovaly vzájemný respekt, ve kterém by se jen těžko hledal jiný cit než úcta. Přesto všechno si právě tyhle dvě děti k sobě našly cestu navzdory všemu a všem. Jejich vzájemný respekt ústil v něco víc, aniž by si to snad uvědomovaly.
Jednoho deštivého dne, kterých bylo v té době skutečně pomálu, tehdy ještě poručík Amon Flare procházel okolní lesy kolem města. Dostal od majorky zprávu, že se s ním chce sejít právě na tomhle místě v tuhle hodinu.
Cestou z citadely Amonovy vlasy nasákly vodu tak moc, že zplihly a konečně dosahovaly jeho ramenům. Oči barvy temnoty pátraly po okolí a prakticky se ztrácely v černotě deštivé noci. Už na kraji lesa si Amon uvědomoval, že je to více než podezřelé, že se s ním Nala chce sejít za hradbami města v těchto nočních hodinách v takovém nečase. Všechny pracovní záležitosti spolu vždy řešili v citadele. Ale i přes svoje pochyby byl rozhodnutý se s ní setkat. Přemýšlel o tom, jaké byly její důvody, aby ho posílala do takového počasí noc před důležitou misí. Mohla to být nějaká zkouška. Nikdy by nezpochybňoval žádný rozkaz z vedení obzvláště pokud byl přímo od ní. Snažil se být perfektní voják pro každou situaci. Tak ho to přeci celá ta léta učili a ona na to nahlížela stejně. Pracovali spolu už tolik let. Znali se lépe než kdokoliv jiný. Musela mít tedy vážný důvod.
„Majorko,“ zasalutuje Amon s vážným výrazem ve tváři. Jeho pohled míří nad jeho hlavu do korun listnatých stromů.
Nachází ji sedět na větvi uprostřed černého lesa nedaleko města. Celá tahle situace je dost zvláštní a neoficiální, ale pln respektu a slušnosti se na nic neptá. Amon vypadá velmi formálně se zdviženou rukou u čela v perfektně padnoucí uniformě. Nala si ho prohlíží z vysoké větve, na které se v ten okamžik postaví. Ještě chvíli ho nechává stát na dešti a jen pozoruje, jak mu pramínky vody stékají po světlé tváři. Nehne se ani o milimetr. Byl by ochotný tam pro ni stát věčnost, aniž by se vůbec zeptal, jaké jsou vlastně důvody tohoto podivného setkání.
V její tváři je také velmi vážný výraz. Její srdce je tížené mnoha pocity. Takovými, s kterými se i to nejotupělejší srdce jednou setká. Srdce vojáků je znala lépe než kterákoliv jiná. Byly to ty temné a nešťastné pocity jako žal, nenávist a bolest. Jako by jí tyhle emoce na chvíli svázaly ústa. Mlčí a hledí do té kamenné tváře.
Amon stále věrně stojí v křečovité pozici. Jediné, čím hýbe, jsou jeho oči. Pátravě si jí prohlíží a přemýšlí nad tím, co se bude dít dál. Čeká na to, až konečně něco řekne. Něco bylo jinak. Obyčejně se na její tváři objevoval pobavený úšklebek, když ho nalezla takto zuboženého po zadání nějakého nesmyslného úkolu. Občas bývala plná arogance a sarkasmu, kterými se snažila skrýt tu prázdnotu v jejím nitru. To si alespoň Amon myslel. Tentokrát tam nebyl ani náznak těchto emocí ba dokonce vypadala v mnohem zuboženějším stavu nežli on a mimořádně měla i více útrpný výraz, kterým ten jeho snadno trumfla. A to se Amon pyšnil titulem mistra mučednických výrazů, i když se mnohým zdály spíše prázdné, ale ona jim rozuměla na rozdíl od těch ostatních. Oči jsou oknem do duše, říká se. Jejich oči dokázaly prozradit každičký pocit, který alespoň na malý okamžik vykoukl na povrch, dívali-li se do nich navzájem. Ale i když se zdálo, že Nala a Amon šli stejnou cestou, ve skutečnosti se rozcházeli. Ve chvíli, kdy se z dětí stali dospělí, si každý našel vlastní způsob, jak se s bolestí a zármutkem vyrovnat. A právě tihle sirotci dospěli příliš brzy.
Konečně seskakuje a dopadá na promočenou zem, až to hlasitě šplouchne a voda se rozskočí kolem jejích vysokých černých bot. Amon každý její pohyb stále pátravě sleduje. Nemá na sobě uniformu ani plášť, který by ji chránil před deštěm. Dle její promočené košile a kalhot usuzuje, že musela být na dešti velmi dlouho. Její rty mají namodralou barvu a lehce se třesou. Je skutečně velká zima.
Popojde k němu pár kroků blíž a trhne s jeho rukou přiloženou u čela. Amon je o něco vyšší než ona, takže musí ruku zvednout o trochu výš.
„Kolikrát ti mám říkat, že v soukromí přede mnou salutovat nemusíš? No tak, Amone, přeci jsem tě učila, že až jednou nastoupíš na moje místo, musíš být vstřícný nadřízený. Vím, že budeš silný a spravedlivý, a že tě všichni vojáci budou milovat,“ vydechne majorka se zamyšleným pohledem, když strhává jeho ruku k boku. „Pohov, vojáku!“
Její slova jsou velmi zvláštní. Bylo běžné, že ho za salutování v soukromí napomínala. Byla zvyklá, že ještě jako malé děti si tykali a nechtěla se zbavovat toho starého zvyku. Snad z nostalgie a sentimentu, anebo to pro ni byla alespoň malá vzpomínka na to, čemu oni říkali dětství. Ať už význam toho byl jakýkoliv, vždy mu to připomínala. Však slova, která tentokrát dodala – jako by sama pro sebe ve svých myšlenkách – byla velmi neobvyklá. Nikdy se nezmínila o tom, že by ji měl na jejím postu nahradit. Samozřejmě Amon počítal s tím, že nebude poručíkem do konce svého života, ale nikdy o tom nemluvili. Rozhodně ne takto. Plus uvědomění si toho, že naposledy ho oslovila jeho jménem možná, když mu bylo pět. Obvykle pro ni byl jen voják nebo poručík. Jsou to jen další znamení, že něco není v pořádku, ale opět mu jeho slušnost a respekt k hodnosti nedovoluje se zeptat přímo.
Majorka se odvrací a ukazuje mu svá záda. „Copak už je to tak dávno?“ hlesne tlumeným hlasem.
Nala nedávala svoje emoce najevo, natož aby s ním o nich mluvila. Ale dnes je něco jinak. Její oči i hlas promlouvají tolika různými pocity, kterým ovšem Amon nedokáže dát jméno, a tak neví, jak by se měl v takové situaci zachovat. Je to tak nové, i když někde daleko v paměti si uvědomuje, že mezi nimi bylo něco, co by dokázal nazvat přátelstvím. Ale možná to skutečně bylo už příliš dávno, aby si vzpomněl, jaký to byl vlastně pocit.
„Ani nevím. Je to už delší doba, co jsem to přestal počítat. V armádě jsme prakticky od malička,“ opět reaguje na její otázku, aniž by se zeptal na jedinou ze svých pochyb o dané situaci.
Nala sklopí pohled zpátky ke svým botám a promne si zmrzlé ruce. Je to žal, co se kromě jiného zračí v jejím pohledu. Ta bolest prorůstá jejím hrudníkem jako zhoubná nákaza. Nikdy si ty city tolik nepřipouštěla jako v tuhle chvíli. Cítí, že se její osobnost rozpadá na kusy. Uvědomila si tolik věcí za velmi krátký čas, ale ani jemu o nich nemůže říct.
„Je to až děsivé uvědomění, když si pomyslím, že jsme stále ještě tak mladí. Je nám sedmnáct let a neznáme nic jiného než armádu,“ pronese opět do větru.
Její hlas hovoří s velmi zvláštním podtónem, kterému Amon nedokáže porozumět. Začíná pochybovat o tom, že její slova patří jemu. Stále mu ukazuje svá záda a její postava se lehce třese. V tento okamžik poruší všechny zákony etiky, kterými se dosud řídil, a nechá se prostoupit tím pichlavým pocitem, že je mezi nimi stále něco víc než jen respekt a úcta, což mu pomáhá ospravedlnit následující gesto. Přikračuje o krok blíž a pokládá svou ruku v rukavici na její promočená záda.
Konečně si získává její pozornost. Otáčí se k němu s překvapeným výrazem ve tváři. On sám je svým gestem překvapen. Stahuje svou ruku opět k boku a stále míří temnýma očima do její tváře. Nedá mu to a vyřkne svou první otázku: „Stalo se něco, majorko? Myslel jsem, že si chceš promluvit o té zítřejší misi.“
„Je to opravdu to, co si myslíš?“ zeptá se a do její tváře se opět vrací její obvyklý chladný výraz. „Máš nejvytříbenější intuici na celém severním kontinentu. Určitě si pochopil, že kdybych se chtěla bavit o práci, nesnažila bych se tě dostat za zdi…“ odmlčí se a znovu se zhluboka nadechne, aby vyslovila své poslední slovo se značnou dávkou znechucení v hlase: „Sapphirehallu.“
Amon se zaráží. Upře svůj nechápavý výraz do jejího zamračeného obličeje, který rázem přetéká nenávistí. Tu poznal zcela zřetelně. Mohl by se domnívat, že patřila Sapphirehallu. Tahle situace začíná být mnohem víc znepokojivá, než se zprvu zdálo.
„A proč tedy? Moje intuice je možná dobrá, ale stále nechápu, o co tu jde. Vždyť…“ zarazí se a hledá ta správná slova. Nakonec jen zakroutí hlavou a sáhne po zapínání svého černého pláště. „Podívej se na sebe. Celá se klepeš.“
Odepíná si ho a přehazuje ho přes její promoklá ramena. Jeho výraz je stále dost znepokojený.
„Asi to moc nepomůže. Měla by ses raději okamžitě vrátit do města a převléct se do něčeho suchého.“
„Ne!“ zastavuje jeho myšlenky zvýšeným hlasem, přičemž se v její tváři zračí přísný pohled upřený přímo do jeho obličeje. Uvědomuje si, že možná přešel tu pomyslnou hranici slušnosti.
„Majorko, o čem jste tedy se mnou chtěla mluvit?“ Záměrně odběhne od tykání zpátky k vykání, aby se zase distancoval.
Nala jen sklopí rozpolcený pohled do země se slabým zavrčením vycházejícím z hloubky její hrudi. Pevně ovine své ruce kolem trupu, aby se alespoň trochu zahřála.
„Jsem opravdu tak špatná, Amone?“
Nechápavě na ni hledí.
„To není respekt, co vidím v tvých očích. Je to strach. Nenávidíš mě?“
„O čem to mluvíš? Já… Obdivuji tě. Jak můžu nenávidět někoho, kdo je pro mě dokonalý?“ spustí zcela upřímně. Vyrazila mu svou otázkou dech, a tak odložil všechnu etiku a začal mluvit čistě o svých skutečných pocitech bez další strojené přetvářky.
Nala zvedá překvapený pohled do jeho tváře. Jeho výraz je stále stejný, ale Amon nenosil oči, které by dokázaly lhát. Jeho slova byla upřímná tak jako on sám.
Její brada se při té myšlence lehce zatřepe. Zprvu si myslel, že je to zimou, ale brzy pochopil, že tentokrát tomu tak není. Nebyl to dokonce ani vztek. Způsobily to emoce, kterým opět nerozuměl.
„Já… myslím… že to nezvládnu,“ vydechne po chvíli. Teď se třese i její hlas a pohled. „Nejsem dokonalá, jak si myslíš. Nikdy… Nikdy jsem se neměla stát vojákem. Uvnitř mě to hoří.“
„O čem to mluvíš? Jsi nejlepší voják, jakého jsem kdy poznal. Jsi silná, odvážná a…“
„Bezcitná?“ vyhrkne po chvíli a přeruší tak jeho proslov. „To je to slovo, které hledáš. Všichni si to myslí, protože všichni chtějí, aby to tak bylo, a proto to tak je. Nekonečný koloběh. Všechny nás to poznamenalo a možná si to ani neuvědomujeme.“
Opět se v její tváři zračí nepřítomný výraz jako by její slova nepatřila jemu, ale prostě je jen tak volně vypouštěla do vzduchu.
„Já dokážu cítit,“ vydechne po chvíli. V ten okamžik se v její tváři odrazí něco nečekaného. Její brada se opět zatřese a její oči zvlhnou. Není to ale způsobené deštěm a chladem. Mohl by v tu chvíli odpřisáhnout, že se chystala k pláči, ale majorka před ním nikdy neplakala.
„Myslím, že se dnes necítíte ve své kůži,“ začne jí znovu vykat s odměřeným pohledem. V tu chvíli ještě nechápal, co se mu snažila říct. Bylo to jako by k němu promlouvala zcela cizí žena nějakým pro něj neznámým jazykem. „Možná byste se měla omluvit z následující mise. Věřím, že plukovník Lanelli to zvládne i bez vás. Můžu vás zastoupit bude-li třeba.“
S jeho slovy její zranitelný výraz mizí. Pevně přimkne rty k sobě v tvrdou linku a nasazuje svůj střežený pohled plný nenávisti. Amon byl zmatený z jejího chování, protože ukázala slabost, které si do té doby nebyl vědom. Takhle ji neznal a potřeboval ji vidět zase silnou a chladnou jako sochy, které stojí v chodbách hradu. Sám Amon spouštěl koloběh, o kterém mluvila a ani si to neuvědomoval.
„Nepokoušej se zpochybňovat moji způsobilost, poručíku,“ zvedne hrdě hlavu a opět se k němu obrací zády, aby se nasměrovala obličejem k městu. „Myslím, že je načase vydat se zpátky do citadely a dopřát si trochu spánku. Zítra mě čeká těžká mise. Možná jedna z těch nejtěžších.“
Když se staré rány otevírají, jeho mysl je stejně zmatená jako byla tenkrát. Vrátí-li se zpátky k této události, její chování bylo víc než podezřelé. Možná chtěla zemřít. Možná věděla, že zemře. Kdyby alespoň chápal, o čem tehdy mluvila.
Tahle žena s nachovýma očima přeci musí mít nějaký význam. Určitě to byl osud, že na ni narazil. Nala mívala na území Arcadie vzdálené příbuzné. Echelon je mohl najít a snažit se je použít proti Sapphirehallu. Vědí tam přeci nejlépe, jak si Naly severní kontinent vážil. Zažili to na vlastní kůži. Tahle situace začíná být skutečně vážná, jak sám Abernant podotkl. Major by se mohl zeptat Kenty. Ten by jistě věděl nejvíce, ale tolik trápení si nezaslouží. Bývali si přeci blízcí, takže by mu ani po těch letech vzájemného mlčení nechtěl zbytečně ubližovat. Musí se ihned vrátit do přítomnosti a neklopýtat v dávné minulosti. Je to už přeci skoro deset let, co zemřela. Deset dlouhých let, kdy ji viděl vydechnout naposledy.
Vstává unaveně z postele a protahuje si své ztuhlé svaly. Posbírá všechno oblečení, které včera odhodil na podlahu a znovu si obléká svou uniformu i s černým brněním. Dnes následuje další ze škály dlouhých a náročných dnů, kterých je poslední dobou požehnaně.
Bloumá zamyšleně po chodbě mlhavým krokem. Není sebejistý s hlavou hrdě zdviženou vzhůru tak jak tomu bývalo obvykle. Plouží se a jeho hlavu něco velmi tíží, takže je sklopená s hloubavým pohledem zabodnutým do země.
„Zjistil Abernant už něco o té ženě? Její oči… Proč mi to zase vrací ty vzpomínky? Byla voják a vojáci umírají. Neměl bych si tím zatěžovat déle mysl. Je to už deset let.“
„Dobré ráno, Amone, jdeš právě včas,“ usměje se jeho směrem a rukou mu pokyne, aby se připojil.
Amon přikračuje ke stolu a pohlédne do hromady papírů na generálově stole.
„Jak si se vyspal?“ zeptá se ještě mimo téma mise Abernant, když vidí na svém svěřenci, že je duchem úplně jinde.
Major si ospale promne oči. Kruhy pod nimi napovídají, že měl dlouhou noc. Abernant by rád věděl, co ho rušilo z jeho spánku. Od doby, co se vrátil z Faithvalley, se chová jinak. Tohle u něj nikdy nezažil, dokonce ani po Nalině úmrtí. Trpěl v tichosti a stále plnil rozkazy Sapphirehallu hrdě se zdviženou hlavou a ostřím svého meče. Tentokrát je to jiné.
„Celkem dobře, pane,“ odpovídá na otázku a na okamžik k němu mihne unaveným pohledem.
Generál se na něj dívá hloubavýma očima. Na jeho tváři se nachází slabý náznak úšklebku. Amon si toho ovšem nevšímá a znovu shlédne do papírů.
„Dobrá tedy… přejdu k věci. Připravil jsem všechny potřebné dokumenty,“ spustí Abernant a také shlédne na stůl. „Jak jsem řekl včera, mise se bude skládat z několika bodů. Tady u sapphirehallských břehů je připravená transportní loď. Nalodíš se se svým oddílem Overkills, a pak vyplujete k Echelonu.“
Abernant zapátrá v papírech a vytahuje navrch mapu.
„Echelonské břehy jsou silně monitorovány. Není tedy možné, aby tam zakotvila sapphirehallská loď,“ pokračuje Abernant a prstem poklepe na tři echelonské břehy ve spodní části mapy. „Vysadíme tě severně od Echelonu. SZS hlásí, že tahle část ostrova není vůbec monitorována, takže je to zřejmě nejschůdnější cesta do Echelonu,“ klepne na místo prstem a pak sjede dolů za most, kde jsou postavena echelonská tábořiště. „Až se dostaneš z lesa ven, budeš na nepřátelském území. Věřím v tvoje schopnosti, Amone. Přes tohle území se budeš muset dostat, aniž by se o tobě nepřátelé dozvěděli.“ Abernant posune prst po mapě směrem na jihovýchod k Echelonu. „Jakmile se dostaneš do města, snaž se vyhýbat echelonské milici. Někde tam drží dva z našich vojáků. Tvůj úkol ve městě je tedy jasný: lokalizovat budovu, ve které drží naše lidi, a rozmístění vojáků v Echelonu.“
„Ano, pane.“
„Jsi velmi schopný voják, Amone, ale já nechci v armádě hrdiny. Opustíš utajeně město a vydáš se na severozápad.“ Abernant opět ukáže prstem na řečené místo za mostem v horním cípu menšího sousedního ostrova. „V tom místě bude čekat jednotka Overkills dočasně pod velením poručice Crysty. Sdělíš jim všechny informace, které o městě zjistíš. Od té chvíle převezmeš velení. Vaší misí bude záchrana našich dvou lidí.“
„Rozumím, pane.“
„Věřím, že vše vyjde, jak má. Ty vezmeš rukojmí zpět do Sapphirehallu a jednotka Overkills zůstane dočasně pod velením Crysty v Echelonu, který zajistí. Až dorazíš do Sapphirehallu, nahlásíš situaci. To je vše.“
Abernant zvedá svůj pohled od map do majorovy tváře. „Máme ještě trochu času, takže pokud chceš, můžeš si něco zařídit. Až budeš připraven, tak mi dej vědět.“
„Rozumím, pane,“ zasalutuje poslušně Amon. „Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, generále.“
„Něco ohledně mise ti není jasné?“
„Ne, pane. Nejedná se o nic kolem mise,“ namítá major. „Jde o tu ženu. Máte nějaké nové informace?“
„Amone, říkal jsem ti přece, že to už nadále není tvoje starost. Teď se soustřeď jen na svou misi,“ pokárá ho generál se zamračeným výrazem ve tváři.
„Samozřejmě, pane. Odpusťte. Jsem připraven na misi vyrazit okamžitě.“
„Dobrá. Přeji šťastnou cestu.“
Amon přikývne s rychlým zasalutováním na výraz úcty a opouští kancelář. V tu chvíli se po chodbě rozlehnou těžké kroky. Vojáci vzpřímeně stojí na svých místech a zvedají ruce k čelu na pozdrav majora, který jim poděkuje krátkým přikývnutím. Před východem z citadely naráží na poručici Crystu a svoji jednotku Overkills. Společně se vydávají hlavní bránou z města k pobřeží, které leží jen pár minut jižně od hradeb.
***
Bylo to ještě v době, kdy Amon byl poručík a ta dívka s nachovýma očima, jež nesla jméno Nala, byla jeho nadřízená – majorka sapphirehallské armády.
Oba byli dobrými vojáky už od svých počátků. Bylo to možná způsobeno tím, že jako spousta dalších válečných sirotků byli vychováni v citadele a učili se, jak být užiteční zemi už od raného dětství. Nebylo tudíž žádným překvapením, že city u těchto dětí byly častokrát potlačovány až v podstatě zapomenuty. Takže i když vyrůstaly bok po boku jako bratr a sestra, jen stěží by se u nich dalo mluvit o přátelství nebo lásce. Vždy k sobě chovaly vzájemný respekt, ve kterém by se jen těžko hledal jiný cit než úcta. Přesto všechno si právě tyhle dvě děti k sobě našly cestu navzdory všemu a všem. Jejich vzájemný respekt ústil v něco víc, aniž by si to snad uvědomovaly.
Jednoho deštivého dne, kterých bylo v té době skutečně pomálu, tehdy ještě poručík Amon Flare procházel okolní lesy kolem města. Dostal od majorky zprávu, že se s ním chce sejít právě na tomhle místě v tuhle hodinu.
Cestou z citadely Amonovy vlasy nasákly vodu tak moc, že zplihly a konečně dosahovaly jeho ramenům. Oči barvy temnoty pátraly po okolí a prakticky se ztrácely v černotě deštivé noci. Už na kraji lesa si Amon uvědomoval, že je to více než podezřelé, že se s ním Nala chce sejít za hradbami města v těchto nočních hodinách v takovém nečase. Všechny pracovní záležitosti spolu vždy řešili v citadele. Ale i přes svoje pochyby byl rozhodnutý se s ní setkat. Přemýšlel o tom, jaké byly její důvody, aby ho posílala do takového počasí noc před důležitou misí. Mohla to být nějaká zkouška. Nikdy by nezpochybňoval žádný rozkaz z vedení obzvláště pokud byl přímo od ní. Snažil se být perfektní voják pro každou situaci. Tak ho to přeci celá ta léta učili a ona na to nahlížela stejně. Pracovali spolu už tolik let. Znali se lépe než kdokoliv jiný. Musela mít tedy vážný důvod.
„Majorko,“ zasalutuje Amon s vážným výrazem ve tváři. Jeho pohled míří nad jeho hlavu do korun listnatých stromů.
Nachází ji sedět na větvi uprostřed černého lesa nedaleko města. Celá tahle situace je dost zvláštní a neoficiální, ale pln respektu a slušnosti se na nic neptá. Amon vypadá velmi formálně se zdviženou rukou u čela v perfektně padnoucí uniformě. Nala si ho prohlíží z vysoké větve, na které se v ten okamžik postaví. Ještě chvíli ho nechává stát na dešti a jen pozoruje, jak mu pramínky vody stékají po světlé tváři. Nehne se ani o milimetr. Byl by ochotný tam pro ni stát věčnost, aniž by se vůbec zeptal, jaké jsou vlastně důvody tohoto podivného setkání.
V její tváři je také velmi vážný výraz. Její srdce je tížené mnoha pocity. Takovými, s kterými se i to nejotupělejší srdce jednou setká. Srdce vojáků je znala lépe než kterákoliv jiná. Byly to ty temné a nešťastné pocity jako žal, nenávist a bolest. Jako by jí tyhle emoce na chvíli svázaly ústa. Mlčí a hledí do té kamenné tváře.
Amon stále věrně stojí v křečovité pozici. Jediné, čím hýbe, jsou jeho oči. Pátravě si jí prohlíží a přemýšlí nad tím, co se bude dít dál. Čeká na to, až konečně něco řekne. Něco bylo jinak. Obyčejně se na její tváři objevoval pobavený úšklebek, když ho nalezla takto zuboženého po zadání nějakého nesmyslného úkolu. Občas bývala plná arogance a sarkasmu, kterými se snažila skrýt tu prázdnotu v jejím nitru. To si alespoň Amon myslel. Tentokrát tam nebyl ani náznak těchto emocí ba dokonce vypadala v mnohem zuboženějším stavu nežli on a mimořádně měla i více útrpný výraz, kterým ten jeho snadno trumfla. A to se Amon pyšnil titulem mistra mučednických výrazů, i když se mnohým zdály spíše prázdné, ale ona jim rozuměla na rozdíl od těch ostatních. Oči jsou oknem do duše, říká se. Jejich oči dokázaly prozradit každičký pocit, který alespoň na malý okamžik vykoukl na povrch, dívali-li se do nich navzájem. Ale i když se zdálo, že Nala a Amon šli stejnou cestou, ve skutečnosti se rozcházeli. Ve chvíli, kdy se z dětí stali dospělí, si každý našel vlastní způsob, jak se s bolestí a zármutkem vyrovnat. A právě tihle sirotci dospěli příliš brzy.
Konečně seskakuje a dopadá na promočenou zem, až to hlasitě šplouchne a voda se rozskočí kolem jejích vysokých černých bot. Amon každý její pohyb stále pátravě sleduje. Nemá na sobě uniformu ani plášť, který by ji chránil před deštěm. Dle její promočené košile a kalhot usuzuje, že musela být na dešti velmi dlouho. Její rty mají namodralou barvu a lehce se třesou. Je skutečně velká zima.
Popojde k němu pár kroků blíž a trhne s jeho rukou přiloženou u čela. Amon je o něco vyšší než ona, takže musí ruku zvednout o trochu výš.
„Kolikrát ti mám říkat, že v soukromí přede mnou salutovat nemusíš? No tak, Amone, přeci jsem tě učila, že až jednou nastoupíš na moje místo, musíš být vstřícný nadřízený. Vím, že budeš silný a spravedlivý, a že tě všichni vojáci budou milovat,“ vydechne majorka se zamyšleným pohledem, když strhává jeho ruku k boku. „Pohov, vojáku!“
Její slova jsou velmi zvláštní. Bylo běžné, že ho za salutování v soukromí napomínala. Byla zvyklá, že ještě jako malé děti si tykali a nechtěla se zbavovat toho starého zvyku. Snad z nostalgie a sentimentu, anebo to pro ni byla alespoň malá vzpomínka na to, čemu oni říkali dětství. Ať už význam toho byl jakýkoliv, vždy mu to připomínala. Však slova, která tentokrát dodala – jako by sama pro sebe ve svých myšlenkách – byla velmi neobvyklá. Nikdy se nezmínila o tom, že by ji měl na jejím postu nahradit. Samozřejmě Amon počítal s tím, že nebude poručíkem do konce svého života, ale nikdy o tom nemluvili. Rozhodně ne takto. Plus uvědomění si toho, že naposledy ho oslovila jeho jménem možná, když mu bylo pět. Obvykle pro ni byl jen voják nebo poručík. Jsou to jen další znamení, že něco není v pořádku, ale opět mu jeho slušnost a respekt k hodnosti nedovoluje se zeptat přímo.
Majorka se odvrací a ukazuje mu svá záda. „Copak už je to tak dávno?“ hlesne tlumeným hlasem.
Nala nedávala svoje emoce najevo, natož aby s ním o nich mluvila. Ale dnes je něco jinak. Její oči i hlas promlouvají tolika různými pocity, kterým ovšem Amon nedokáže dát jméno, a tak neví, jak by se měl v takové situaci zachovat. Je to tak nové, i když někde daleko v paměti si uvědomuje, že mezi nimi bylo něco, co by dokázal nazvat přátelstvím. Ale možná to skutečně bylo už příliš dávno, aby si vzpomněl, jaký to byl vlastně pocit.
„Ani nevím. Je to už delší doba, co jsem to přestal počítat. V armádě jsme prakticky od malička,“ opět reaguje na její otázku, aniž by se zeptal na jedinou ze svých pochyb o dané situaci.
Nala sklopí pohled zpátky ke svým botám a promne si zmrzlé ruce. Je to žal, co se kromě jiného zračí v jejím pohledu. Ta bolest prorůstá jejím hrudníkem jako zhoubná nákaza. Nikdy si ty city tolik nepřipouštěla jako v tuhle chvíli. Cítí, že se její osobnost rozpadá na kusy. Uvědomila si tolik věcí za velmi krátký čas, ale ani jemu o nich nemůže říct.
„Je to až děsivé uvědomění, když si pomyslím, že jsme stále ještě tak mladí. Je nám sedmnáct let a neznáme nic jiného než armádu,“ pronese opět do větru.
Její hlas hovoří s velmi zvláštním podtónem, kterému Amon nedokáže porozumět. Začíná pochybovat o tom, že její slova patří jemu. Stále mu ukazuje svá záda a její postava se lehce třese. V tento okamžik poruší všechny zákony etiky, kterými se dosud řídil, a nechá se prostoupit tím pichlavým pocitem, že je mezi nimi stále něco víc než jen respekt a úcta, což mu pomáhá ospravedlnit následující gesto. Přikračuje o krok blíž a pokládá svou ruku v rukavici na její promočená záda.
Konečně si získává její pozornost. Otáčí se k němu s překvapeným výrazem ve tváři. On sám je svým gestem překvapen. Stahuje svou ruku opět k boku a stále míří temnýma očima do její tváře. Nedá mu to a vyřkne svou první otázku: „Stalo se něco, majorko? Myslel jsem, že si chceš promluvit o té zítřejší misi.“
„Je to opravdu to, co si myslíš?“ zeptá se a do její tváře se opět vrací její obvyklý chladný výraz. „Máš nejvytříbenější intuici na celém severním kontinentu. Určitě si pochopil, že kdybych se chtěla bavit o práci, nesnažila bych se tě dostat za zdi…“ odmlčí se a znovu se zhluboka nadechne, aby vyslovila své poslední slovo se značnou dávkou znechucení v hlase: „Sapphirehallu.“
Amon se zaráží. Upře svůj nechápavý výraz do jejího zamračeného obličeje, který rázem přetéká nenávistí. Tu poznal zcela zřetelně. Mohl by se domnívat, že patřila Sapphirehallu. Tahle situace začíná být mnohem víc znepokojivá, než se zprvu zdálo.
„A proč tedy? Moje intuice je možná dobrá, ale stále nechápu, o co tu jde. Vždyť…“ zarazí se a hledá ta správná slova. Nakonec jen zakroutí hlavou a sáhne po zapínání svého černého pláště. „Podívej se na sebe. Celá se klepeš.“
Odepíná si ho a přehazuje ho přes její promoklá ramena. Jeho výraz je stále dost znepokojený.
„Asi to moc nepomůže. Měla by ses raději okamžitě vrátit do města a převléct se do něčeho suchého.“
„Ne!“ zastavuje jeho myšlenky zvýšeným hlasem, přičemž se v její tváři zračí přísný pohled upřený přímo do jeho obličeje. Uvědomuje si, že možná přešel tu pomyslnou hranici slušnosti.
„Majorko, o čem jste tedy se mnou chtěla mluvit?“ Záměrně odběhne od tykání zpátky k vykání, aby se zase distancoval.
Nala jen sklopí rozpolcený pohled do země se slabým zavrčením vycházejícím z hloubky její hrudi. Pevně ovine své ruce kolem trupu, aby se alespoň trochu zahřála.
„Jsem opravdu tak špatná, Amone?“
Nechápavě na ni hledí.
„To není respekt, co vidím v tvých očích. Je to strach. Nenávidíš mě?“
„O čem to mluvíš? Já… Obdivuji tě. Jak můžu nenávidět někoho, kdo je pro mě dokonalý?“ spustí zcela upřímně. Vyrazila mu svou otázkou dech, a tak odložil všechnu etiku a začal mluvit čistě o svých skutečných pocitech bez další strojené přetvářky.
Nala zvedá překvapený pohled do jeho tváře. Jeho výraz je stále stejný, ale Amon nenosil oči, které by dokázaly lhát. Jeho slova byla upřímná tak jako on sám.
Její brada se při té myšlence lehce zatřepe. Zprvu si myslel, že je to zimou, ale brzy pochopil, že tentokrát tomu tak není. Nebyl to dokonce ani vztek. Způsobily to emoce, kterým opět nerozuměl.
„Já… myslím… že to nezvládnu,“ vydechne po chvíli. Teď se třese i její hlas a pohled. „Nejsem dokonalá, jak si myslíš. Nikdy… Nikdy jsem se neměla stát vojákem. Uvnitř mě to hoří.“
„O čem to mluvíš? Jsi nejlepší voják, jakého jsem kdy poznal. Jsi silná, odvážná a…“
„Bezcitná?“ vyhrkne po chvíli a přeruší tak jeho proslov. „To je to slovo, které hledáš. Všichni si to myslí, protože všichni chtějí, aby to tak bylo, a proto to tak je. Nekonečný koloběh. Všechny nás to poznamenalo a možná si to ani neuvědomujeme.“
Opět se v její tváři zračí nepřítomný výraz jako by její slova nepatřila jemu, ale prostě je jen tak volně vypouštěla do vzduchu.
„Já dokážu cítit,“ vydechne po chvíli. V ten okamžik se v její tváři odrazí něco nečekaného. Její brada se opět zatřese a její oči zvlhnou. Není to ale způsobené deštěm a chladem. Mohl by v tu chvíli odpřisáhnout, že se chystala k pláči, ale majorka před ním nikdy neplakala.
„Myslím, že se dnes necítíte ve své kůži,“ začne jí znovu vykat s odměřeným pohledem. V tu chvíli ještě nechápal, co se mu snažila říct. Bylo to jako by k němu promlouvala zcela cizí žena nějakým pro něj neznámým jazykem. „Možná byste se měla omluvit z následující mise. Věřím, že plukovník Lanelli to zvládne i bez vás. Můžu vás zastoupit bude-li třeba.“
S jeho slovy její zranitelný výraz mizí. Pevně přimkne rty k sobě v tvrdou linku a nasazuje svůj střežený pohled plný nenávisti. Amon byl zmatený z jejího chování, protože ukázala slabost, které si do té doby nebyl vědom. Takhle ji neznal a potřeboval ji vidět zase silnou a chladnou jako sochy, které stojí v chodbách hradu. Sám Amon spouštěl koloběh, o kterém mluvila a ani si to neuvědomoval.
„Nepokoušej se zpochybňovat moji způsobilost, poručíku,“ zvedne hrdě hlavu a opět se k němu obrací zády, aby se nasměrovala obličejem k městu. „Myslím, že je načase vydat se zpátky do citadely a dopřát si trochu spánku. Zítra mě čeká těžká mise. Možná jedna z těch nejtěžších.“
***
Když se staré rány otevírají, jeho mysl je stejně zmatená jako byla tenkrát. Vrátí-li se zpátky k této události, její chování bylo víc než podezřelé. Možná chtěla zemřít. Možná věděla, že zemře. Kdyby alespoň chápal, o čem tehdy mluvila.
Tahle žena s nachovýma očima přeci musí mít nějaký význam. Určitě to byl osud, že na ni narazil. Nala mívala na území Arcadie vzdálené příbuzné. Echelon je mohl najít a snažit se je použít proti Sapphirehallu. Vědí tam přeci nejlépe, jak si Naly severní kontinent vážil. Zažili to na vlastní kůži. Tahle situace začíná být skutečně vážná, jak sám Abernant podotkl. Major by se mohl zeptat Kenty. Ten by jistě věděl nejvíce, ale tolik trápení si nezaslouží. Bývali si přeci blízcí, takže by mu ani po těch letech vzájemného mlčení nechtěl zbytečně ubližovat. Musí se ihned vrátit do přítomnosti a neklopýtat v dávné minulosti. Je to už přeci skoro deset let, co zemřela. Deset dlouhých let, kdy ji viděl vydechnout naposledy.
Vstává unaveně z postele a protahuje si své ztuhlé svaly. Posbírá všechno oblečení, které včera odhodil na podlahu a znovu si obléká svou uniformu i s černým brněním. Dnes následuje další ze škály dlouhých a náročných dnů, kterých je poslední dobou požehnaně.
Bloumá zamyšleně po chodbě mlhavým krokem. Není sebejistý s hlavou hrdě zdviženou vzhůru tak jak tomu bývalo obvykle. Plouží se a jeho hlavu něco velmi tíží, takže je sklopená s hloubavým pohledem zabodnutým do země.
„Zjistil Abernant už něco o té ženě? Její oči… Proč mi to zase vrací ty vzpomínky? Byla voják a vojáci umírají. Neměl bych si tím zatěžovat déle mysl. Je to už deset let.“
„Dobré ráno, Amone, jdeš právě včas,“ usměje se jeho směrem a rukou mu pokyne, aby se připojil.
Amon přikračuje ke stolu a pohlédne do hromady papírů na generálově stole.
„Jak si se vyspal?“ zeptá se ještě mimo téma mise Abernant, když vidí na svém svěřenci, že je duchem úplně jinde.
Major si ospale promne oči. Kruhy pod nimi napovídají, že měl dlouhou noc. Abernant by rád věděl, co ho rušilo z jeho spánku. Od doby, co se vrátil z Faithvalley, se chová jinak. Tohle u něj nikdy nezažil, dokonce ani po Nalině úmrtí. Trpěl v tichosti a stále plnil rozkazy Sapphirehallu hrdě se zdviženou hlavou a ostřím svého meče. Tentokrát je to jiné.
„Celkem dobře, pane,“ odpovídá na otázku a na okamžik k němu mihne unaveným pohledem.
Generál se na něj dívá hloubavýma očima. Na jeho tváři se nachází slabý náznak úšklebku. Amon si toho ovšem nevšímá a znovu shlédne do papírů.
„Dobrá tedy… přejdu k věci. Připravil jsem všechny potřebné dokumenty,“ spustí Abernant a také shlédne na stůl. „Jak jsem řekl včera, mise se bude skládat z několika bodů. Tady u sapphirehallských břehů je připravená transportní loď. Nalodíš se se svým oddílem Overkills, a pak vyplujete k Echelonu.“
Abernant zapátrá v papírech a vytahuje navrch mapu.
„Echelonské břehy jsou silně monitorovány. Není tedy možné, aby tam zakotvila sapphirehallská loď,“ pokračuje Abernant a prstem poklepe na tři echelonské břehy ve spodní části mapy. „Vysadíme tě severně od Echelonu. SZS hlásí, že tahle část ostrova není vůbec monitorována, takže je to zřejmě nejschůdnější cesta do Echelonu,“ klepne na místo prstem a pak sjede dolů za most, kde jsou postavena echelonská tábořiště. „Až se dostaneš z lesa ven, budeš na nepřátelském území. Věřím v tvoje schopnosti, Amone. Přes tohle území se budeš muset dostat, aniž by se o tobě nepřátelé dozvěděli.“ Abernant posune prst po mapě směrem na jihovýchod k Echelonu. „Jakmile se dostaneš do města, snaž se vyhýbat echelonské milici. Někde tam drží dva z našich vojáků. Tvůj úkol ve městě je tedy jasný: lokalizovat budovu, ve které drží naše lidi, a rozmístění vojáků v Echelonu.“
„Ano, pane.“
„Jsi velmi schopný voják, Amone, ale já nechci v armádě hrdiny. Opustíš utajeně město a vydáš se na severozápad.“ Abernant opět ukáže prstem na řečené místo za mostem v horním cípu menšího sousedního ostrova. „V tom místě bude čekat jednotka Overkills dočasně pod velením poručice Crysty. Sdělíš jim všechny informace, které o městě zjistíš. Od té chvíle převezmeš velení. Vaší misí bude záchrana našich dvou lidí.“
„Rozumím, pane.“
„Věřím, že vše vyjde, jak má. Ty vezmeš rukojmí zpět do Sapphirehallu a jednotka Overkills zůstane dočasně pod velením Crysty v Echelonu, který zajistí. Až dorazíš do Sapphirehallu, nahlásíš situaci. To je vše.“
Abernant zvedá svůj pohled od map do majorovy tváře. „Máme ještě trochu času, takže pokud chceš, můžeš si něco zařídit. Až budeš připraven, tak mi dej vědět.“
„Rozumím, pane,“ zasalutuje poslušně Amon. „Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, generále.“
„Něco ohledně mise ti není jasné?“
„Ne, pane. Nejedná se o nic kolem mise,“ namítá major. „Jde o tu ženu. Máte nějaké nové informace?“
„Amone, říkal jsem ti přece, že to už nadále není tvoje starost. Teď se soustřeď jen na svou misi,“ pokárá ho generál se zamračeným výrazem ve tváři.
„Samozřejmě, pane. Odpusťte. Jsem připraven na misi vyrazit okamžitě.“
„Dobrá. Přeji šťastnou cestu.“
Amon přikývne s rychlým zasalutováním na výraz úcty a opouští kancelář. V tu chvíli se po chodbě rozlehnou těžké kroky. Vojáci vzpřímeně stojí na svých místech a zvedají ruce k čelu na pozdrav majora, který jim poděkuje krátkým přikývnutím. Před východem z citadely naráží na poručici Crystu a svoji jednotku Overkills. Společně se vydávají hlavní bránou z města k pobřeží, které leží jen pár minut jižně od hradeb.
❥
Vstává z dřevěné lavice a vychází na palubu. Je tam část jednotky, posádka a kapitán za kormidlem. Amon se otáčí k pravoboku. Přeleze několik dřevěných beden a zapře se lokty do lodi. Jeho černé oči spočinou na klidně se vlnící hladině. Dnes je krásné počasí a vane jemný vánek. Všechno se zdá být tak mírumilovné. Kdyby Amonova duše mohla dosáhnout stejného pocitu klidu, byl by vděčný. Ale stále se nemůže zbavit té podivné bolesti na hrudi. Jemně si ji promne dlaní s útrpným výrazem ve tváři.
„Konečně se něco děje,“ zvolá pozitivní ženský hlas za jeho zády.
Do uší se mu vkrádá zvuk kroků procházejících se po dřevěné palubě směrem k němu. Crystyna usměvavá tvář se vynořuje po jeho pravé straně. Všímá si jí periferním viděním, ale neotočí se k ní. Smutně vydechuje a zapře se do lodi svými velkými dlaněmi. Jeho pohled je stále upřený před sebe na širou hladinu.
„Říkáš to, jako by sis tuhle situaci přála,“ namítne odtažitým hlasem. Jeho pohled je zase prázdný stejně jako hlas. Ani jediný náznak nějaké emoce.
„Ne, tak to neni,“ zakroutí nesouhlasně hlavou poručice a opře se dlaněmi vedle něj. Její hlas už není tolik pozitivní, ale lehký úsměv ji stále neopouští „Jen sem dlouho nebyla na žádný misi a to papírování… však to znáš.“
„Jasně. Papírování nebaví nikoho,“ přikyvuje souhlasně, ale jeho tvář je stále bez výrazu. Jako by jeho slova patřila moři a ne jí. „Divím se, že Echelon zaútočil na naše lidi. Vždyť zná sílu Sapphirehallu,“ vydechne po velmi krátké odmlce.
Crysta si uvědomuje, že jeho myšlenky se opět toulají daleko od ní. „Vždycky se najde někdo, kdo dělá rozruch. Tentokrát je to Echelon,“ pokrčí rameny na jeho poznámku. „Ale máš pravdu, že je to divný, že tolik riskujou.“
„Už mě to zabíjení unavuje, Crysto,“ zavrčí a zatnutými pěstmi jemně udeří do míst lodi, do kterých se ještě před okamžikem zapíral. Jeho tvář se v tu chvíli pokřiví v bolestný úšklebek. Shlédne svým nepřítomným pohledem na své ruce.
Crysta je jeho reakcí trochu zaražená. V takovémto rozpoložení ho opravdu ještě nikdy neviděla. Od návratu z Faithvalley se major chová velmi divně a není to jenom Abernant, kdo si toho všiml.
„Je to záchranná mise,“ odtuší po krátké odmlce. „Abychom něco získali, musíme něco obětovat, Amone.“
„Máš pravdu,“ vydechne a opět nasazuje neprostupnou masku. „Navrátíme dva z našich vojáků jejich rodinám, ale co ti ostatní?“
„My to přece nezačli. Jenom plníme rozkazy,“ spustí důraznějším hlasem Crysta. Nasazuje velmi seriózní výraz. „Děláme správnou věc.“
„Asi ano,“ vydechne. V jeho hlase je velmi dobře znatelná nejistota. Nevěří vlastním slovům.
Crysta se na něj znovu usměje a jemně se dotkne prsty hřbetu jeho ruky. „Nebuď takovej pesimista.“
S lehkým zmučeným zavrčením, které vyjde z jeho hrudi, odtáhne svou ruku dál od té její.
„Než dorazíme ke břehům, vrátim se do kajuty,“ spustí střeženým hlasem poručice. „Když tak mi přiď říc, až tam budem.“
Amon jen neurčitě zamručí jako odpověď. Jeho myšlenky jsou opět úplně vzdálené od lodi a všeho dění na ní. Pravděpodobně si ani nevšiml, že už odešla.
„Nejsem si už tolik jistý jako dřív. Jaké má SZS vůbec informace? Co když uvedli o Faithvalley špatné? Ne, to je nesmysl. Proč se mi to pořád honí hlavou? Měl bych na to přestat myslet.“
Z jeho přemýšlení ho vyrušuje opatrný mužský hlas. Amon se vrací zpátky do přítomnosti. Stojí u něj jeden z vojáků Overkills, který na sobě nese stejnou uniformu a zbroj jako každý voják v Sapphirehallu.
„Ano?“
„Proč Echelon zaútočil na naše muže?“
„To já sám nevím, vojáku,“ vydechne.
„Chtěl jsem vám jenom ještě říct, že je to pro mě velká čest patřit do Overkills!“ spustí hrdým hlasem a zvedne přitom hlavu. „To, co jste nás učil, teď použijeme proti nepřátelům. Velmi si vás vážím, pane.“
„Děkuji,“ přikývne. „Doufám, že při misi nebudou žádné komplikace.“
Voják znovu zasalutuje. „Nebudu vás již zdržovat, pane. Myslím, že jste měl namířeno za poručicí.“
„Asi ano,“ odtuší Amon zmateně. Ve skutečnosti si vůbec nepamatuje, co mu ještě před několika okamžiky říkala. Přechází palubu zpátky ke vchodu do kajut. Na konci velké lodi spatřuje Crystu sedící na jedné z dřevěných lavic s hlavou opřenou o stěnu lodi.
„Crysto?“
Jeho hlas ji ruší z odpočinku. Překvapeně otevře oči a pohlédne na něj. „To už tam budem?“
„Vlastně ani nevím,“ vydechne Amon. Na jeho čele se prohloubí ta vráska nejistoty.
Crysta se spokojeně usměje. „Takže ses za mnou přišel podivat jen tak?“ Zvedá se na špičky, aby byla co nejblíže jeho obličeji. „Jak milý. Máme dost času a vojáci si sem nedovolej vstoupit… Takže jak to vidíš, Amone?“
Podívá se na ni svým neznalým pohledem. Jeho tvář je bez výrazu s lehkým nádechem nechápavosti. „Jdu se podívat za kapitánem. Možná už každou chvílí budeme u břehů.“
Crysta se nespokojeně zamračí. Jiskřičky v jejích očích vyhasly. Se založenýma rukama na prsou a pokřiveným obličejem si sedá zpátky na dřevěnou lavici.
Amon se rychle obrací na patách a odchází pryč. „Proč to na mě pořád zkouší? Svoje jsem jí k tomu řekl už dávno.“
Jeho kroky ho zavedou zpátky na palubu. Na horizontu se v bílé mlze začnou objevovat zelené kopce.
„Majore, první cíl je před námi! Jsme severně od Echelonu. Tady vás vysadíme,“ zahřmí kapitánův hlas. „Pak odvezu zbytek na jejich stanoviště.“
„Rozumím,“ přikyvuje.
0 comments:
Okomentovat