„Majore, hodně
štěstí,“ popřeje mu Crysta. Na ní je to velice formální loučení. Nikdy Amona
neoslovovala jeho hodností nebo titulem. Bylo tomu tak jedině v případě, že na
něj byla naštvaná a chtěla mu ukázat svou odměřenost, ale to většinou nemělo
žádný dopad, protože Amon tomu gestu stejně nerozuměl. Další situací, ve které
toto oslovení používala, byla tato. Na lodi na očích všech vojáků se nehodilo,
aby mu neslušně tykala.
„Držte se, majore!“ zahřmí hlas kapitána a loď se pomalu odráží od břehu zpátky na širé moře.
Břehy ostrova, na kterém se hrdě tyčilo město Echelon, jsou poseté zelenými kopci plnými stromů. Amonovi nezbývá nic jiného než vyrazit do nezmapovaného terénu. Podle zpráv SZS by nemělo být těžké se přes lesy dostat. Po setmění by měl být u Crysty i s hlášením z Echelonu. Aby to všechno stihl, měl by vyrazit na svou misi.
„Takže tohle je ten les,“ rozhlíží se s hloubavým výrazem ve tváři. „Zajímalo by mě, proč tuhle oblast nehlídají. Zdá se, že je to snadná přístupová cesta.“
Za mostem si dává oddechovou pauzu. Sedá si pod další mohutný dub, kterých je tenhle les plný, a otevírá čutoru, aby doplnil nějaké tekutiny. Slunce se už dost posunulo. Každou chvíli se bude stmívat. Možná už je blízko východu z lesa. Bylo by už načase. Po pěti minutách se zase staví na nohy. Cesta, která se před ním otevírá se zdá být schůdná jen jedním směrem. Je to vyšlapaná lesní cestička, kolem které roste velmi hustý porost ze stromů a keřů, který je prakticky neprostupný. V Amonovi to budí nepříjemné pocity. Přímo to vybízí k tomu, aby si myslel, že je to past. Ale podle zdrojů od SZS by se tady neměli zdržovat žádní vojáci. Při své ostražitosti pokládá ruku na rukojeť meče. Jsou to dva do sebe propletení hadi a místo očí mají rudé drahokamy. V Sapphirehallu bylo jen pár takových – na zakázku dělaných – mečů, v jejichž vzhledu se skrýval příběh. Byl to dar od Abernanta pro svoje tři svěřence.
„Amone, co pro tebe značí ti dva hadi?“
Jeho pozornost jako obvykle patří jen jí. Přemýšlí nad tím jak její vlasy září ve svitu slunce. Svou otázkou ho rychle vyvádí z jeho nesmyslných myšlenek.
„Koukala jsem na tvůj nový meč. Je pěkný, ale nějak nerozumím významu jeho rukojeti,“ usměje se na něj milýma očima Nala. Jednou rukou jemně přejíždí po hlavici meče, která vykukuje zpoza Amonova pláště.
„Ach, no…“ zaráží se s pohledem upnutým na dva hady protikladných barev s krvavýma očima.
„Jestli mi to nechceš říct, tak nevadí,“ pokrčí děvče rameny. „Ukážu ti ten svůj. Chceš?“
Amon jen mlčky přikývne a pokouší se na sobě vyloudit milý úsměv. Nala vytáhne z pouzdra široký meč, na jehož čepeli jsou po každé straně tři zpáteční hroty.
„Ale vždyť na té rukojeti není nic zvláštního. Je úplně obyčejná,“ podiví se mladý Amon při pohledu na hladkou černou rukojeť.
Nala se jen pobaveně zasměje. „Ano, to je. Asi si moc nepotrpím na přehnanou parádu. Přesto všechno má pro mě tenhle meč obrovský význam. Nemusí být zdobený, aby měl svou vlastní osobnost. Podívej se na něj pořádně a řekni, co vidíš.“
Amon si bere meč do rukou a prohlédne si ho. „Vidím ostny vycházející z obou stran jeho ostří. Ve žlábku má vyryté runy jako každý sapphirehallský meč a na hlavici má jeho znak.“
Nala natahuje obě ruce, aby si meč opět převzala. „A teď ti řeknu, co vidím já. Vidím sílu. Víš, k čemu jsou ty zpáteční ostny?“
Amon jen zakroutí hlavou. Ještě je příliš mladý na to, aby věděl, jak se meč vůbec drží, natož jak se s ním bojuje.
„Slouží k tomu, aby rozervaly nepřítele vedví. Stačí ho zabodnout a pak s ním prudce trhnout zpátky. Není šance to přežít. Ale na takový úder je potřeba velké množství síly.“
„Jak může taková malá holka jako ty mít takovou sílu?“
„Všechno má svůj čas. Jednou budu výjimečná bojovnice,“ mrkne na něj potutelným pohledem. „Podle tohohle meče můžu s jistotou říct, že jeho majitel je silný. Je krutý, když druhému člověku dokáže způsobit něco takového.“
„Nebo je milosrdný,“ namítne Amon.
„Cože?“
„No, pokud jsou rány způsobené tím mečem smrtelné. Může to znamenat, že jeho majitel přál svým nepřátelům rychlou smrt, aby netrpěli.“
„Amone, za vším vidíš to dobré, že?“ usměje se na něj vřele děvče. „Přála bych si, aby si byl můj přítel napořád. Je škoda, že jsme tím, kým jsme.“
„Co tím chceš říct?“
„Dostali jsme meče. Znamená to tedy, že brzy budeme vojáci. Staneme se součástí těchto mečů,“ posmutní. „Už to nebude hra, ale skutečnost. Podívej se na pana Abernanta… Vojáci zůstávají sami.“
Smutně sklopí pohled ke svým rukám. Zpoza pláště na něj vykoukne rukojeť jeho meče. „Má to znázorňovat dobro a zlo. Jsou vzájemně propojené. Člověku by jistým způsobem nemělo chybět ani jedno.“
„To je opravdu chytré, Amone. Hadi byli odedávna symbolem dobra a zla. Tvůj meč má tedy také osobnost, ale to tenké ostří je jak pro holky,“ zachichotá se.
„Není tenké. Je normální,“ zamračí se uraženě chlapec.
„Jen tě škádlím!“
Vchází mezi hustou spleť stromů, která jako by tvořila bránu k cestě mezi nimi. V tu chvíli zafouká silný vítr, který rozhází Amonovy vlasy všude kolem jeho hlavy. Je cítit magií.
„Vrať se. Tady tě nic nečeká.“
„Možná mají důvod, proč tuhle oblast nehlídají,“ zamračí se a pokračuje dál. Ten zvuk větru mu zněl jako ženský hlas. Ty nepříjemné pocity se ještě více stupňují. „O tomhle SZS nic nehlásilo. Co to sakra bylo? Možná jen moje představa. Mám plnou hlavu těch vzpomínek a už z toho začínám bláznit.“
Ale ani po pár krocích ho neopouští ten nepříjemný pocit. Ve svém životě se s magií již setkal. Jako malý kluk chodil s Abernantem a Nalou často lovit. V lesích kolem Sapphirehallu žilo mnoho tajemných bytostí, které nesly podobu prazvláštních zvířat. Dobře si vzpomínal na tu vůni. Nerad by se tu střetnul třeba s Umikami, kterým se říkalo bozi vlků. Byla to obrovská zvířata prorostlá magií, která se ráda ujímala vedení ve smečkách z běžných vlků. Díky své magii dokázali ovládat jejich mysli, a proto bylo velice těžké se jim ubránit a nenechat se zabít. Kdyby se měl dnes pustit do střetu s celou smečkou vlků v čele s mohutným zlovlkem, asi by nedokázal zabránit tomu, aby nezpůsobil rozruch.
„Varování jsi vyslyšel,“ zazní ten hlas ještě jednou. Tentokrát je mnohem více zřetelný a důrazný.
Znovu se zvedá vítr, který se změní v malý vír. Vtáhne do sebe část spadaného listí. Točí se prudce dokola a šlehá Amona do tváře.
Ten na chvíli odkloní svůj zrak a pravou rukou si zakryje oči. Když znovu pohlédne před sebe, vír je pryč a místo něj tam stojí krásná žena s hořkým úsměvem na rtech. Její postava je štíhlá a vysoká obepnutá růžovými splývavými šaty s rukávy, které zcela zakrývají její ruce. Má dlouhé vlnité černé vlasy po pás s modrým odleskem v zapadajícím slunci. Její tvář je tak perfektní, že se dá jen těžko popsat. Kočičí oči lemují černé řasy, které je ještě více zvýrazňují. Barva těch očí je chladně modrá jako barva pomněnek. Úzký drobný nos si lichotí s plnými perfektně vykrojenými rty pod ním.
Amon ještě dlouhou chvíli jenom mlčí a sleduje ji. Jeho oči jsou podezíravě přimhouřené. Nemůže se zbavit toho nepříjemně štiplavého zápachu magie ve svém nose.
„Už jsem si myslela, že sem nikdo nepřijde,“ usměje se tajemná kráska a přikročí krok k němu. Její kroky jsou prakticky neslyšné. Skoro jako by se vznášela několik centimetrů nad zemí.
Amon jen mlčky přihlíží a nepohne se ani o kousek ze svého místa. Jen stáhne svou hlavu dál. Vytahuje krk, jako když se zvíře snaží zastrašit potencionální nebezpečí svou mohutností.
„Hm, ty toho asi moc nenamluvíš, co? Dle tvé výzbroje bych řekla, že jsi voják,“ spustí žena velmi líbezným tónem. Konečkem prstu přejede po jeho lesklém opasku. Kočičíma očima rychle zamíří do jeho tváře a opanuje ho smyslným úsměvem „Ty jsem tu potkávala často, ale žádný z nich nebyl oblečený jako ty… a dokonce ani z poloviny tak hezký,“ lichotí mu stále líbivějším hlasem a zamrká dlouhými řasami. „Ty nejsi z tohohle kontinentu, že ne? Už je to dlouho, co mě někdo přišel navštívit. Všichni se od tohohle místa drží dál. Už se mi stýskalo po lidské společnosti.“
Amon ji ostražitě sleduje svým střeženým pohledem s rukou stále položenou na rukojeti meče. Nehne se ani o centimetr. Žena ho obchází kolem dokola a také si ho pečlivě prohlíží. Nemůže si nevšimnout jeho napětí a připravenosti k útoku.
„Hezký meč,“ usměje se znovu a staví se přímo naproti majorovi. „Mám ráda hady,“ vydechne a její hlas se při těch slovech lehce zatřepe vzrušením.
Nerozumí tomu, co se tu děje. Stále ji sleduje opatrným pohledem. Uvažuje nad tím, o co se ta žena pokouší, kdo to je a proč je na tomhle místě.
„Mají červené oči,“ zamýšlí se a při tom si jemně prstem přejede po plných ústech. „V mnohých kulturách je červená spojovaná se sexualitou a vášní.“
Opět se na jeho čele objeví hluboká vráska jako by vůbec nechápal, o čem to vlastně hovoří.
Žena se jen pobaveně ušklíbne. „Ne, to jistě nemá nic společného s tebou. Vsadím se, že se odkazuješ spíš na druhou stranu mince. Ty oči mají spíš znázorňovat sílu, prudkost, syrovost a agresivitu; oheň a krev. Přesně to totiž vidím v tvých očích.“ Její hlas je náhle hrubší a vášnivější. V očích se jí objevuje divokost. Štíhlou rukou se pomalu začne natahovat k té slonovinové tváři. Její oči jsou zcela zahleděné do těch jeho jako by nic kolem nich neexistovalo. Najednou se ozve hlasité plesknutí. Široce rozevře svůj pohled.
Amon jednou rukou chytá tu její, zatímco tou druhou stále střeží rukojeť svého meče pro případ potřeby. Kůže pod jeho prsty je jemná jako samet, ale to mu nebrání v tom, aby stiskl ještě surověji, aniž by jeho tvář dala najevo jediný náznak emoce.
Žena rychle vymaňuje svou ruku z bolestného sevření a stahuje ji zpátky ke svému tělu.
„Možná mají lidé dobrý důvod, proč sem už nechodí,“ odtuší Amon po chvíli. Zdá se, že vůbec neposlouchal, co mu celou dobu říkala. Dokázal se soustředit jen na tu pronikavou vůni magie, která zaplňovala prostor kolem něj a snažila se omámit jeho smysly. Major ovšem nebyl jako jiní lidé. Už od malička byl imunní vůči všem druhům magie, se kterými se do té doby setkal. Takže ať se tahle žena pokoušela o cokoliv, její kouzla nemohla otupit jeho ostražitost. „Sama si mě před něčím varovala.“
„Ach, ano. Nic není jen černé nebo bílé, a i na něčem špatném může být trochu dobra. Dávám všem šanci odejít, dokud je čas.“
Amon se zamýšlí. Přesně vystihla význam jeho meče. Chtěl by vědět, jak velké nebezpečí pro něj představuje. Snaží se ho svádět nebo jsou její úmysly mnohem temnější? „Před čím přesně je varuješ?“
Znovu se na její líbezné tváři objevuje hadí úšklebek. „Nikdy jsem nepotkala člověka, co by byl jako ty. Tolik bych si přála tě poznat blíž.“
„To není odpověď.“
„Jistě to už cítíš. Nikdo nemůže odolat mému kouzlu,“ její svůdný pohled se blíží k Amonově tváři.
Hledí na ni se svým nezaujatým výrazem. „Nemám čas se tu s ní zdržovat. Ale nechci jí ublížit, pokud pro mě neznamená nebezpečí. Nevím, o co se svými kouzli pokouší, ale je čas jít,“ usmyslí si. „Madam, myslím, že je na čase přestat s tou hrou. Nikomu se nemusí nic stát, pokud mě necháte projít,“ odtuší svým přirozeným tónem bez jediného emocionálního náznaku.
Z ženina hrdla se najednou začnou chrlit dusivé zvuky. Pokládá si ruku na ústa. Po chvíli nechává propuknout hlasitý smích, který se začne rozléhat po celém lese.
„Je šílená,“ zamračí se a stiskne rukojeť svého meče o něco pevněji.
Vráska na jeho čele se začíná prohlubovat.
„Polibky. Nezáleží na tom, jestli jsou od žen nebo mužů. Ten tvůj bych měla moc ráda ve své sbírce,“ olízne si hladově rty, až jí oči zajiskří vzrušením. „Nikdo nikam nepůjde, dokud ho nebudu mít!“
Žena se natahuje k jeho ústům těmi svými. Stahuje svůj obličej dál a sleduje ty lačné rty zamyšleným pohledem. „Takže se mě pokouší svádět? Něco se mi na celé téhle situaci nezdá.“
Její ústa jsou už tak blízko, že ucítí její voňavý dech plný magie přímo na své kůži. V tu chvíli pevně chytí svůj meč za rukojeť a vytáhne ho z pouzdra. Lesklé ostří ochladí její sametový krk. Její oči se opět rozevřou překvapením. Amon odtahuje svou tvář, co nejdál může, aniž by se za celou dobu pohnul ze svého místa.
„Jak jsem řekl, nech mě projít a nechám tě žít. Už mě trochu tlačí čas, takže mě opravdu začíná svrbět ruka.“ Jeho hlas opouští všechna slušnost. Rychle vyměnil vykání za tykání.
„Kdo jsi?“ vyhrkne s vyděšeným výrazem ve tváři. „Není možné, aby si odolal mému kouzlu!“
„Tak to si narazila. Na mě kouzla neplatí.“
„Jsi démon? Nebo snad Chaos sám?“ vydechne po chvíli žena. Pomalými kroky začne couvat pryč od jeho postavy.
„Démon?“
„Faithvalley…“
„Kdo jsi?! Tohle je tvoje práce?!“
„Nahlédla jsem do tvého nitra. Jsi stejný jako já. Musíš tu se mnou zůstat. My nepatříme mezi ty podřadné tvory, kteří si myslí, že vládnou tomuhle světu. Jen jeden polibek a budeme spolu už na věčnost,“ zašeptá žena tónem, který hladí na duši.
Amon má ovšem v tu chvíli pocit jako by se kolem jeho hrdla ovíjel had. Srdce mu buší vztekem a zoufalstvím.
„Nejsem jako ty,“ vydechne po chvíli. Jeho dech se uklidňuje. Stahuje svou volnou ruku podél těla. Jeho pohled je zabodnutý do země. Nemůže vidět jeho tvář ani výraz, protože jsou skryté ve stínu. „Nejsem démon.“ S prázdnými slovy meč vyráží proti jejímu hrudníku a s chladným zvukem zasouvajícího se ostří potřísní jeho ruce krev. Jeho pohled spočine přímo naproti té dokonalé tváři. S posledním výdechem sleduje právě tu chladnou a na první pohled bezcitnou tvář schovávající se za clonou černých rozcuchaných vlasů.
„Nemáš duši…“ zajíkne se žena. Ozve se bolestné zakvílení z hloubky jejího hrudníku. „Protože… jinak by si nemohl… odolat mému kouzlu…“
Nepotřebuje už další slova, aby věděl, co je tahle žena ve skutečnosti zač. Je to jen nestvůra, která vzala život všem lidem, jejichž těla teď tlí ve stínu stromů. Udělal dobře, když ukončil její život. To si alespoň myslel.
Když se její tělo zhroutí na zem, všímá si, že není lidské. Pod dlouhými splývavými šaty se skrývá tlustý hadí ocas, který tvoří část jí samé. Po chvíli i její tělo začíná pomalu práchnivět.
„Nečekal jsem takové uvítání. Doufám, že vojáci z Echelonu nebudou tak přítulní.“
Konečně se dostává z útrob lesa. Kolem něj se snáší temnota. Jediné světlo do této tmy vnáší stříbrný měsíc, který právě nabírá tvar velkého kola, a drobné hvězdy, kterými je posetá celá obloha. Občas se přes nebe přežene černý mrak, takže noc není zase tak jasná. Amon by to přijal jako službu od Stvořitele, kdyby snad věřil, že nad nimi skutečně někdo bdí, jak káže náboženství Světla a tmy, ale kdyby to byla pravda, dovolil by, aby jeho ruce rozhodovaly o životě a smrti jiných? Díky těm černým mrakům má ovšem větší šanci, že nebude v nepřátelském táboře ani následně v Echelonu zpozorován. Pro jistotu si ještě přes hlavu přetahuje kapuci a zahaluje si tvář pod černou roušku, než vstoupí do prvního nepřátelského tábora, který míjí po cestě.
„Je to tu opravdu dobře hlídané.“
Brzy naráží na další tábor. Ten se zdá být o něco živější. Vojáci v tmavomodrých stanech něco oslavují. Stráž venku se klepe zimou a s protivnými výrazy se rozhlíží kolem sebe. Asi jsou znechucení tím, že musí čekat venku, zatímco se ostatní dobře baví.
Ani průchod přes tenhle tábor nebyl nic těžkého.
Konečně se dostává k Echelonu. Jeho hradby jsou tvořeny vysokými dřevěnými kůly. Tyčí se až k obloze, ale to majora ani na okamžik nezdrží. Rychlostí a mrštností šelmy se přes ně dostává na druhou stranu. Schován v temnotě noci pod strážní věží ho nelze zpozorovat. Pečlivě se rozhlédne po městě, než udělá další krok. Je plné vojáků, kteří jsou skutečně ostražití na rozdíl od těch, které potkal v táborech. Dostat se přes ně bude celkem oříšek.
Při své cestě městem pečlivě kontroluje každé stanoviště jednotlivých vojáků, aby mohl Crystě a jednotce Overkills dát přesné informace. Jako černý stín schovaný v plášti noci se dostává až do středu města. Celé to trvalo sotva pár desítek minut. Echelon není příliš velké město. Nachází dveře, které střeží dva vojáci.
„Co uděláme s těmi sapphirehallskými psy?“ zeptá se jeden toho druhého.
„Sapphirehallští psi?“
„Těžko říct,“ pokrčí rameny druhý voják a šlehne pohledem ke dveřím. „Záleží na tom, jak se Alucard rozhodne. Možná se pokusí se Sapphirehallem vyjednávat.“
„Zásoby, které nám poslal Talus, ještě nějakou dobu vystačí,“ pokývá hlavou ten první. „Až přijde ta chvíle, budeme schopni město bránit.“
„Vypadá to jako věznice. Musí je držet tady.“ Amon se zadívá na dveře za vojáky. „Kdo je ten Talus? To jméno jsem ještě neslyšel.“
Mezitím Crysta
netrpělivě přechází od jednoho stanu k druhému. Jednotka Overkills je
rozprostřená po celém prostoru tábora a s klidem v očích sleduje
nervózní poručici. To, že se o něj tolik strachuje, je pro ně docela úsměvné.
Oni dobře vědí, že major by se nedal tak snadno chytit na obyčejné průzkumné
akci.
„Vojáci, za chvíli vyrazíme!“ zakřičí najednou na celý tábor Crysta a zastavuje se na místě.
Všichni na ni překvapeně pohlédnou.
„Poručice, naše rozkazy jsou počkat na příchod majora,“ namítá rotmistr.
„Zatraceně! Čekáme už dlouho a major se tu ještě neobjevil,“ zavrčí nevrle Crysta. „Nezapomínejte, že teď spadáte pod moje velení!“
„Madam, ještě chvíli bych počkal,“ uklidňuje ji rotmistr. „Neznáme přesnou situaci. Nechci svoje lidi poslat na jatka.“
„Dobře, počkáme ještě půl hodiny.“
Půlhodina uběhla
jako nic a od majora ještě nepřišla žádná zpráva. Crysta tedy svolává všechny
vojáky a začíná probírat jejich situaci.
„Nevíme přesné rozmístění stráží, proto budeme jednat s největší opatrností,“ spustí vážným hlasem.
Nejednou se z dálky ozve hvízdání.
„Madam, to je znamení.“
Crystě se na tváři roztáhne úlevný úsměv. Zapíská nazpět. V tu chvíli se z keřů vynoří temná postava.
„Majore!“ zasalutují vojáci jednohlasně.
Jeden z nich okamžitě vybíhá Amonovi naproti s připraveným brněním, které odložil před tím, než se vydal na misi, aby nebyl jeho tíhou omezován při průzkumu. Nicméně do boje se mu bude hodit.
„Věděla sem, že to zvládnete, majore!“ vydechne nadšeně Crysta. Dle jejího výrazu ve tváři má velkou chuť mu skočit kolem krku, ale to se před jeho jednotkou nesluší.
Amon si stahuje roušku z úst a kapuci. Neobětuje jí ani jediný pohled. Jeho pozornost náleží pouze vojákovi, který mu pomáhá se obléct do brnění.
„Jaká je situace v Echelonu?“ zeptá se po chvíli Crysta.
„Je to celkem špatné. Je jich opravdu mnoho. Mají dobré vybavení a velké zásoby. Tohle musel financovat někdo zámožný.“
„Myslíte někoho z venku?“ dál mu před jeho muži vyká podle všech kodexů. „Takže využívá lidi z Echelonu jen jako loutky.“
„Těžko říct. Pouze z tohohle se to nedá soudit. Neříká ti něco jméno Talus?“
„Talus?“ zamýšlí se Crysta a poklepe si při tom ukazováčkem na bradu. „Ne, tohle méno je mi cizí. Proč?“
„Zaslechl jsem ho z rozhovoru dvou echelonských vojáků. Vypadá to, že to on stojí za tím financováním.“
„A rozmístění stráží?“
„Před městem jsou dva hlídané kempy, ale pozornost vojáků není tak vysoká, jak by mohla. Využijeme momentu překvapení.“
„Rozumim, to zvládnem,“ pokývá hlavou Crysta. „S vámi po boku nás nemůže nikdo porazit, Amone,“ mrkne na něj. „Tak připravit chlapy. Vyrazíme!“
Jejich zastávka
v prvním echelonském táboře je plná krve, jak se dalo očekávat. Pod sapphirehallskými
meči umírá jeden nepřítel za druhým. Amon ve svém nitru cítí, že je něco jinak
než kdy dřív. Zabíjení pro něj má úplně jiný význam. Těžko se mu drží meč
v ruce, a ještě hůře se mu s ním máchá.
„Tak konečně bok po boku, majore!“ zašklebí se Crysta a zvedá svůj meč vysoko k hlavě. Staví se vedle Amona a po jeho boku se pouští do nepřátel.
Jeho ruka je ovšem velmi těžká. Nesdílí její nadšení. Cítí se unavený. Možná na něj stále působí ta magie, se kterou se dnes setkal, ale to nedává žádný smysl. Nikdy v minulosti s tím problém neměl a ta tajemná bytost s hadím tělem sama řekla, že její kouzlo na něj nefunguje. Je to něco jiného. Je to tíha jeho srdce, co ho stahuje dolů. Zasazuje poslední ránu a hledí do té bledé tváře s vyděšeným výrazem, který hledí přímo do očí smrti.
„Majore!“ ozve se křik za jeho zády.
Ohlédne se za svá záda a v tu chvíli to spatří. Mezi těly echelonských vojáků leží ještě jedno ve stříbrné zbroji s fialovou uniformou pod ní.
Amonův výraz je plný zármutku. Pevně svírá svůj meč, ze kterého právě skapává krev jeho obětí vedle jeho nohy. „Jak si to říkala? Abychom něco získali, musíme něco obětovat?“
Crysta přikračuje krok k jeho boku a útěšně mu pokládá ruku na rameno. „Zemřel pro dobrou věc, majore. Musíme jít dál.“
Strhává ruku ze svého ramene a zahledí se do její tváře tím nejtemnějším pohledem. „Zemřel zbytečně!“ vykřikne a stiskne její zápěstí o něco pevněji.
Všichni na něj překvapeně hledí. Nikdy neviděli majora v takovém rozpoložení. Jeho hrubost nejvíce překvapuje samotnou Crystu. Drtí její zápěstí ve své dlani a jeho pohled by v tu chvíli zabíjel. Není to ten samý Amon, kterého znávala, kterého si zamilovala. Možná si začíná konečně uvědomovat, že i za tak dlouhou dobu, co spolu slouží, ho vlastně vůbec nezná.
Major si rychle uvědomuje situaci a tlumí svůj hněv. Pouští její ruku ze své dlaně a otáčí se k ní zády. Jeho tvář se opět vrací do normálu. „Tohle se už nesmí opakovat,“ zatvrdí se a vydává se na cestu do dalšího nepřátelského tábora.
Crysta si promne svou pohmožděnou ruku. Její tvář stále nese ten překvapený výraz. Pro jeho chování vždy nalezla omluvu. Tak tomu je i tentokrát. Jistě je rozrušený ze smrti svého muže. To se přeci dá pochopit. Dále ho následuje už jen v tichosti i se zbytkem jednotky Overkills, která právě přišla o jednoho člena a přítele.
Hned v dalším
táboře je čeká nepříjemné přivítání. Když se jejich zbroj vynoří z temnoty
okolního lesa, zpozorují je dva z echelonských vojáků čekajících na stráži.
„Co tu dělají sapphirehallští vojáci?! Vyhlaste poplach!“
Ovšem, než se jeho slova stačila dostat dál, rychlý šíp mu proráží lebku a už navždy umlčí jeho ústa. Než stačí ostatní z tábora probrat situaci, cvičená jednotka sapphirehallských vojáků je smete z povrchu zemského jako tornádo a nezastavitelně míří přímo k městu. Odvážně a neohroženě si probíjí cestu přes hradby až k samotnému srdci Echelonu.
„Dobrá spolupráce, Amone!“ mrkne na něj Crysta, když společně porazí poslední pár vojáků, kteří jim ještě bránil v cestě. Zdá se, že zcela zapomněla na události v prvním nepřátelském táboře a naladila zase svoji hravou náladu. „Měl bys už sám přijít na to, že my dva se k sobě hodíme.“
„Crysto, tohle není nejvhodnější čas ani místo,“ zamračí se Amon a otře si své ostří do karmínového pláště. „Kromě toho jsem ti k tomu své už řekl dávno.“
Crysta by na jazyku měla ještě několik slov, která by mu chtěla říct. Přemýšlela nad tím, že všechno, co jí kdy řekl, byly jen lži, které nalhával sám sobě. Vždycky v tom byla ona. To kvůli ní zapomněl, co skutečné city vlastně znamenají. Její smrt ho otupila. Ale skutečně nebyla vhodná doba, o tom teď zase začínat. Stiskne proto rty velmi pevně k sobě, aby zabránila své horké hlavě vypustit něco, čeho by později litovala.
„Jdeme pro rukojmí.“
„Ty di. Já to tady pohlídám,“ přikývne Crysta a staví se před velké dřevěné dveře budovy, ve které podle Amona drží jejich muže.
Major přikyvuje a ostražitě vchází dovnitř. Tlumené světlo lamp zvenku osvětlí tichou místnost. Nezdá se, že by tu číhalo nějaké nebezpečí, proto stahuje svůj meč k boku. Rozhlédne se ještě jednou. Vysokou černou botou stoupne do louže nějaké lepkavé tekutiny. Sklápí svůj pohled k podlaze a konečně spatří dvě těla ležící v kalužích krve. Oči se mu rozevřou překvapením a celá jeho tvář zrudne vztekem.
„ABY TO CHAOS VZAL!“ zakřičí z plných plic a silně udeří pěstí do zdi, až jeho klouby bolestně zapraskají. Amon nevěřil v žádná božstva, ale v temných chvílích jako byla tahle dokonce i on promlouval k pánovi podsvětí. „ZATRACENÍ BASTARDI!“ Obyčejně major nebýval sprostý, ale tahle situace a náhlý nával emocí v něm probouzí jeho alter ego.
Podlamují se mu kolena a klesá k zemi. Sevřenými pěstmi s hlasitou ozvěnou praští do země, ale jeho úder není už tak silný. Bolest ho brzy dohání spolu s nepopsatelně skličujícími pocity. Nával vzteku střídá zoufalost. Zrychleně dýchá, aby se uklidnil.
„Takhle to být nemělo. Měli jsme je přeci dovést domů k rodinám. Proč to takhle skončilo? Nesplnili jsme misi a mnoho lidí zbytečně přišlo o život.“
„Mám zase ten divný pocit. Lidi vidím umírat častěji než západ slunce. Tak o tomhle jsi tehdy mluvila? Takové byly ty pocity, co jsi cítila?“
„Myslím… že ti konečně začínám rozumět. Kéž bys tu mohla být a pomoct mi utáhnout tohle břemeno. Vím, že ty bys to dokázala. Co je to za pocit?“
„Nic s tím už neudělám. Nejde to vrátit zpět. Musím to říct ostatním,“ usmyslí si a rozhodně bere za kliku. Do místnosti se vkrade rudo-oranžová záře. „Začíná se rozednívat.“
„Takže naši chlapi…“ vydechne, ale svou myšlenku nedokončí. Pokusí se jí zapudit s raněným výrazem ve tváři. „Co je s nima?“ naléhá na něj. „Sou mrtvý?“
„Ano,“ přikyvuje s tlumeným hlasem. „Přišli jsme pozdě.“
„Možná je zabili kvůli nám. Protože sme vtrhli do města.“
„Takové byly rozkazy. Jednali jsme do posledního detailu podle nich,“ zatvrdí se Amon. Sám cítí v té větě zvláštní napětí jako by si těmi slovy už nebyl tak jistý jako dřív. „Vždyť to měla být záchranná mise! Vše bylo naplánováno. Šlo to dobře. Tak kde se stala chyba?“
„Amone…“ vydechne znovu Crysta. Natahuje svou ruku k jeho tváři a pohlédne do těch utrápených očí s povzbudivým výrazem. „Obsadili sme město. Aspoň to se nám povedlo.“
Z jeho hrdla se vydere zavrčení na protest proti jejímu pozitivnímu náhledu na celou věc, se kterým se nedokáže tak pokojně smířit jako ona.
„Loď, která tě vyzvedne, by měla připlout každou chvílí. Budem držet pozice ve městě, dokud neobdržíme nový rozkazy.“
Amon jen spěšně přikývne a opouští její přítomnost. Nastává chvíle, kdy by si přál být chvíli sám. Začíná si uvědomovat, že jeho proměna nezačala od událostí ve Faithvalley, ale od chvíle, kdy ztratil Nalu. Vždycky ho svým vedením dokázala udržet v sedle za jakékoliv situace. Měla takovou zvláštní schopnost, díky které vždycky věděla, co v kterou chvíli říct, aby zahnala jeho pochybnosti nebo výčitky. Možná to bylo tím, že i když byl jejich vztah formální, měli k sobě velmi blízko. Znala ho lépe než kdokoliv jiný.
„Držte se, majore!“ zahřmí hlas kapitána a loď se pomalu odráží od břehu zpátky na širé moře.
Břehy ostrova, na kterém se hrdě tyčilo město Echelon, jsou poseté zelenými kopci plnými stromů. Amonovi nezbývá nic jiného než vyrazit do nezmapovaného terénu. Podle zpráv SZS by nemělo být těžké se přes lesy dostat. Po setmění by měl být u Crysty i s hlášením z Echelonu. Aby to všechno stihl, měl by vyrazit na svou misi.
„Takže tohle je ten les,“ rozhlíží se s hloubavým výrazem ve tváři. „Zajímalo by mě, proč tuhle oblast nehlídají. Zdá se, že je to snadná přístupová cesta.“
Za mostem si dává oddechovou pauzu. Sedá si pod další mohutný dub, kterých je tenhle les plný, a otevírá čutoru, aby doplnil nějaké tekutiny. Slunce se už dost posunulo. Každou chvíli se bude stmívat. Možná už je blízko východu z lesa. Bylo by už načase. Po pěti minutách se zase staví na nohy. Cesta, která se před ním otevírá se zdá být schůdná jen jedním směrem. Je to vyšlapaná lesní cestička, kolem které roste velmi hustý porost ze stromů a keřů, který je prakticky neprostupný. V Amonovi to budí nepříjemné pocity. Přímo to vybízí k tomu, aby si myslel, že je to past. Ale podle zdrojů od SZS by se tady neměli zdržovat žádní vojáci. Při své ostražitosti pokládá ruku na rukojeť meče. Jsou to dva do sebe propletení hadi a místo očí mají rudé drahokamy. V Sapphirehallu bylo jen pár takových – na zakázku dělaných – mečů, v jejichž vzhledu se skrýval příběh. Byl to dar od Abernanta pro svoje tři svěřence.
***
„Amone, co pro tebe značí ti dva hadi?“
Jeho pozornost jako obvykle patří jen jí. Přemýšlí nad tím jak její vlasy září ve svitu slunce. Svou otázkou ho rychle vyvádí z jeho nesmyslných myšlenek.
„Koukala jsem na tvůj nový meč. Je pěkný, ale nějak nerozumím významu jeho rukojeti,“ usměje se na něj milýma očima Nala. Jednou rukou jemně přejíždí po hlavici meče, která vykukuje zpoza Amonova pláště.
„Ach, no…“ zaráží se s pohledem upnutým na dva hady protikladných barev s krvavýma očima.
„Jestli mi to nechceš říct, tak nevadí,“ pokrčí děvče rameny. „Ukážu ti ten svůj. Chceš?“
Amon jen mlčky přikývne a pokouší se na sobě vyloudit milý úsměv. Nala vytáhne z pouzdra široký meč, na jehož čepeli jsou po každé straně tři zpáteční hroty.
„Ale vždyť na té rukojeti není nic zvláštního. Je úplně obyčejná,“ podiví se mladý Amon při pohledu na hladkou černou rukojeť.
Nala se jen pobaveně zasměje. „Ano, to je. Asi si moc nepotrpím na přehnanou parádu. Přesto všechno má pro mě tenhle meč obrovský význam. Nemusí být zdobený, aby měl svou vlastní osobnost. Podívej se na něj pořádně a řekni, co vidíš.“
Amon si bere meč do rukou a prohlédne si ho. „Vidím ostny vycházející z obou stran jeho ostří. Ve žlábku má vyryté runy jako každý sapphirehallský meč a na hlavici má jeho znak.“
Nala natahuje obě ruce, aby si meč opět převzala. „A teď ti řeknu, co vidím já. Vidím sílu. Víš, k čemu jsou ty zpáteční ostny?“
Amon jen zakroutí hlavou. Ještě je příliš mladý na to, aby věděl, jak se meč vůbec drží, natož jak se s ním bojuje.
„Slouží k tomu, aby rozervaly nepřítele vedví. Stačí ho zabodnout a pak s ním prudce trhnout zpátky. Není šance to přežít. Ale na takový úder je potřeba velké množství síly.“
„Jak může taková malá holka jako ty mít takovou sílu?“
„Všechno má svůj čas. Jednou budu výjimečná bojovnice,“ mrkne na něj potutelným pohledem. „Podle tohohle meče můžu s jistotou říct, že jeho majitel je silný. Je krutý, když druhému člověku dokáže způsobit něco takového.“
„Nebo je milosrdný,“ namítne Amon.
„Cože?“
„No, pokud jsou rány způsobené tím mečem smrtelné. Může to znamenat, že jeho majitel přál svým nepřátelům rychlou smrt, aby netrpěli.“
„Amone, za vším vidíš to dobré, že?“ usměje se na něj vřele děvče. „Přála bych si, aby si byl můj přítel napořád. Je škoda, že jsme tím, kým jsme.“
„Co tím chceš říct?“
„Dostali jsme meče. Znamená to tedy, že brzy budeme vojáci. Staneme se součástí těchto mečů,“ posmutní. „Už to nebude hra, ale skutečnost. Podívej se na pana Abernanta… Vojáci zůstávají sami.“
Smutně sklopí pohled ke svým rukám. Zpoza pláště na něj vykoukne rukojeť jeho meče. „Má to znázorňovat dobro a zlo. Jsou vzájemně propojené. Člověku by jistým způsobem nemělo chybět ani jedno.“
„To je opravdu chytré, Amone. Hadi byli odedávna symbolem dobra a zla. Tvůj meč má tedy také osobnost, ale to tenké ostří je jak pro holky,“ zachichotá se.
„Není tenké. Je normální,“ zamračí se uraženě chlapec.
„Jen tě škádlím!“
***
Vchází mezi hustou spleť stromů, která jako by tvořila bránu k cestě mezi nimi. V tu chvíli zafouká silný vítr, který rozhází Amonovy vlasy všude kolem jeho hlavy. Je cítit magií.
„Vrať se. Tady tě nic nečeká.“
„Možná mají důvod, proč tuhle oblast nehlídají,“ zamračí se a pokračuje dál. Ten zvuk větru mu zněl jako ženský hlas. Ty nepříjemné pocity se ještě více stupňují. „O tomhle SZS nic nehlásilo. Co to sakra bylo? Možná jen moje představa. Mám plnou hlavu těch vzpomínek a už z toho začínám bláznit.“
Ale ani po pár krocích ho neopouští ten nepříjemný pocit. Ve svém životě se s magií již setkal. Jako malý kluk chodil s Abernantem a Nalou často lovit. V lesích kolem Sapphirehallu žilo mnoho tajemných bytostí, které nesly podobu prazvláštních zvířat. Dobře si vzpomínal na tu vůni. Nerad by se tu střetnul třeba s Umikami, kterým se říkalo bozi vlků. Byla to obrovská zvířata prorostlá magií, která se ráda ujímala vedení ve smečkách z běžných vlků. Díky své magii dokázali ovládat jejich mysli, a proto bylo velice těžké se jim ubránit a nenechat se zabít. Kdyby se měl dnes pustit do střetu s celou smečkou vlků v čele s mohutným zlovlkem, asi by nedokázal zabránit tomu, aby nezpůsobil rozruch.
„Varování jsi vyslyšel,“ zazní ten hlas ještě jednou. Tentokrát je mnohem více zřetelný a důrazný.
Znovu se zvedá vítr, který se změní v malý vír. Vtáhne do sebe část spadaného listí. Točí se prudce dokola a šlehá Amona do tváře.
Ten na chvíli odkloní svůj zrak a pravou rukou si zakryje oči. Když znovu pohlédne před sebe, vír je pryč a místo něj tam stojí krásná žena s hořkým úsměvem na rtech. Její postava je štíhlá a vysoká obepnutá růžovými splývavými šaty s rukávy, které zcela zakrývají její ruce. Má dlouhé vlnité černé vlasy po pás s modrým odleskem v zapadajícím slunci. Její tvář je tak perfektní, že se dá jen těžko popsat. Kočičí oči lemují černé řasy, které je ještě více zvýrazňují. Barva těch očí je chladně modrá jako barva pomněnek. Úzký drobný nos si lichotí s plnými perfektně vykrojenými rty pod ním.
Amon ještě dlouhou chvíli jenom mlčí a sleduje ji. Jeho oči jsou podezíravě přimhouřené. Nemůže se zbavit toho nepříjemně štiplavého zápachu magie ve svém nose.
„Už jsem si myslela, že sem nikdo nepřijde,“ usměje se tajemná kráska a přikročí krok k němu. Její kroky jsou prakticky neslyšné. Skoro jako by se vznášela několik centimetrů nad zemí.
Amon jen mlčky přihlíží a nepohne se ani o kousek ze svého místa. Jen stáhne svou hlavu dál. Vytahuje krk, jako když se zvíře snaží zastrašit potencionální nebezpečí svou mohutností.
„Hm, ty toho asi moc nenamluvíš, co? Dle tvé výzbroje bych řekla, že jsi voják,“ spustí žena velmi líbezným tónem. Konečkem prstu přejede po jeho lesklém opasku. Kočičíma očima rychle zamíří do jeho tváře a opanuje ho smyslným úsměvem „Ty jsem tu potkávala často, ale žádný z nich nebyl oblečený jako ty… a dokonce ani z poloviny tak hezký,“ lichotí mu stále líbivějším hlasem a zamrká dlouhými řasami. „Ty nejsi z tohohle kontinentu, že ne? Už je to dlouho, co mě někdo přišel navštívit. Všichni se od tohohle místa drží dál. Už se mi stýskalo po lidské společnosti.“
Amon ji ostražitě sleduje svým střeženým pohledem s rukou stále položenou na rukojeti meče. Nehne se ani o centimetr. Žena ho obchází kolem dokola a také si ho pečlivě prohlíží. Nemůže si nevšimnout jeho napětí a připravenosti k útoku.
„Hezký meč,“ usměje se znovu a staví se přímo naproti majorovi. „Mám ráda hady,“ vydechne a její hlas se při těch slovech lehce zatřepe vzrušením.
Nerozumí tomu, co se tu děje. Stále ji sleduje opatrným pohledem. Uvažuje nad tím, o co se ta žena pokouší, kdo to je a proč je na tomhle místě.
„Mají červené oči,“ zamýšlí se a při tom si jemně prstem přejede po plných ústech. „V mnohých kulturách je červená spojovaná se sexualitou a vášní.“
Opět se na jeho čele objeví hluboká vráska jako by vůbec nechápal, o čem to vlastně hovoří.
Žena se jen pobaveně ušklíbne. „Ne, to jistě nemá nic společného s tebou. Vsadím se, že se odkazuješ spíš na druhou stranu mince. Ty oči mají spíš znázorňovat sílu, prudkost, syrovost a agresivitu; oheň a krev. Přesně to totiž vidím v tvých očích.“ Její hlas je náhle hrubší a vášnivější. V očích se jí objevuje divokost. Štíhlou rukou se pomalu začne natahovat k té slonovinové tváři. Její oči jsou zcela zahleděné do těch jeho jako by nic kolem nich neexistovalo. Najednou se ozve hlasité plesknutí. Široce rozevře svůj pohled.
Amon jednou rukou chytá tu její, zatímco tou druhou stále střeží rukojeť svého meče pro případ potřeby. Kůže pod jeho prsty je jemná jako samet, ale to mu nebrání v tom, aby stiskl ještě surověji, aniž by jeho tvář dala najevo jediný náznak emoce.
Žena rychle vymaňuje svou ruku z bolestného sevření a stahuje ji zpátky ke svému tělu.
„Možná mají lidé dobrý důvod, proč sem už nechodí,“ odtuší Amon po chvíli. Zdá se, že vůbec neposlouchal, co mu celou dobu říkala. Dokázal se soustředit jen na tu pronikavou vůni magie, která zaplňovala prostor kolem něj a snažila se omámit jeho smysly. Major ovšem nebyl jako jiní lidé. Už od malička byl imunní vůči všem druhům magie, se kterými se do té doby setkal. Takže ať se tahle žena pokoušela o cokoliv, její kouzla nemohla otupit jeho ostražitost. „Sama si mě před něčím varovala.“
„Ach, ano. Nic není jen černé nebo bílé, a i na něčem špatném může být trochu dobra. Dávám všem šanci odejít, dokud je čas.“
Amon se zamýšlí. Přesně vystihla význam jeho meče. Chtěl by vědět, jak velké nebezpečí pro něj představuje. Snaží se ho svádět nebo jsou její úmysly mnohem temnější? „Před čím přesně je varuješ?“
Znovu se na její líbezné tváři objevuje hadí úšklebek. „Nikdy jsem nepotkala člověka, co by byl jako ty. Tolik bych si přála tě poznat blíž.“
„To není odpověď.“
„Jistě to už cítíš. Nikdo nemůže odolat mému kouzlu,“ její svůdný pohled se blíží k Amonově tváři.
Hledí na ni se svým nezaujatým výrazem. „Nemám čas se tu s ní zdržovat. Ale nechci jí ublížit, pokud pro mě neznamená nebezpečí. Nevím, o co se svými kouzli pokouší, ale je čas jít,“ usmyslí si. „Madam, myslím, že je na čase přestat s tou hrou. Nikomu se nemusí nic stát, pokud mě necháte projít,“ odtuší svým přirozeným tónem bez jediného emocionálního náznaku.
Z ženina hrdla se najednou začnou chrlit dusivé zvuky. Pokládá si ruku na ústa. Po chvíli nechává propuknout hlasitý smích, který se začne rozléhat po celém lese.
„Je šílená,“ zamračí se a stiskne rukojeť svého meče o něco pevněji.
Vráska na jeho čele se začíná prohlubovat.
„Polibky. Nezáleží na tom, jestli jsou od žen nebo mužů. Ten tvůj bych měla moc ráda ve své sbírce,“ olízne si hladově rty, až jí oči zajiskří vzrušením. „Nikdo nikam nepůjde, dokud ho nebudu mít!“
Žena se natahuje k jeho ústům těmi svými. Stahuje svůj obličej dál a sleduje ty lačné rty zamyšleným pohledem. „Takže se mě pokouší svádět? Něco se mi na celé téhle situaci nezdá.“
Její ústa jsou už tak blízko, že ucítí její voňavý dech plný magie přímo na své kůži. V tu chvíli pevně chytí svůj meč za rukojeť a vytáhne ho z pouzdra. Lesklé ostří ochladí její sametový krk. Její oči se opět rozevřou překvapením. Amon odtahuje svou tvář, co nejdál může, aniž by se za celou dobu pohnul ze svého místa.
„Jak jsem řekl, nech mě projít a nechám tě žít. Už mě trochu tlačí čas, takže mě opravdu začíná svrbět ruka.“ Jeho hlas opouští všechna slušnost. Rychle vyměnil vykání za tykání.
„Kdo jsi?“ vyhrkne s vyděšeným výrazem ve tváři. „Není možné, aby si odolal mému kouzlu!“
„Tak to si narazila. Na mě kouzla neplatí.“
„Jsi démon? Nebo snad Chaos sám?“ vydechne po chvíli žena. Pomalými kroky začne couvat pryč od jeho postavy.
„Démon?“
„Faithvalley…“
„Kdo jsi?! Tohle je tvoje práce?!“
„Nahlédla jsem do tvého nitra. Jsi stejný jako já. Musíš tu se mnou zůstat. My nepatříme mezi ty podřadné tvory, kteří si myslí, že vládnou tomuhle světu. Jen jeden polibek a budeme spolu už na věčnost,“ zašeptá žena tónem, který hladí na duši.
Amon má ovšem v tu chvíli pocit jako by se kolem jeho hrdla ovíjel had. Srdce mu buší vztekem a zoufalstvím.
„Nejsem jako ty,“ vydechne po chvíli. Jeho dech se uklidňuje. Stahuje svou volnou ruku podél těla. Jeho pohled je zabodnutý do země. Nemůže vidět jeho tvář ani výraz, protože jsou skryté ve stínu. „Nejsem démon.“ S prázdnými slovy meč vyráží proti jejímu hrudníku a s chladným zvukem zasouvajícího se ostří potřísní jeho ruce krev. Jeho pohled spočine přímo naproti té dokonalé tváři. S posledním výdechem sleduje právě tu chladnou a na první pohled bezcitnou tvář schovávající se za clonou černých rozcuchaných vlasů.
„Nemáš duši…“ zajíkne se žena. Ozve se bolestné zakvílení z hloubky jejího hrudníku. „Protože… jinak by si nemohl… odolat mému kouzlu…“
Nepotřebuje už další slova, aby věděl, co je tahle žena ve skutečnosti zač. Je to jen nestvůra, která vzala život všem lidem, jejichž těla teď tlí ve stínu stromů. Udělal dobře, když ukončil její život. To si alespoň myslel.
Když se její tělo zhroutí na zem, všímá si, že není lidské. Pod dlouhými splývavými šaty se skrývá tlustý hadí ocas, který tvoří část jí samé. Po chvíli i její tělo začíná pomalu práchnivět.
„Nečekal jsem takové uvítání. Doufám, že vojáci z Echelonu nebudou tak přítulní.“
Konečně se dostává z útrob lesa. Kolem něj se snáší temnota. Jediné světlo do této tmy vnáší stříbrný měsíc, který právě nabírá tvar velkého kola, a drobné hvězdy, kterými je posetá celá obloha. Občas se přes nebe přežene černý mrak, takže noc není zase tak jasná. Amon by to přijal jako službu od Stvořitele, kdyby snad věřil, že nad nimi skutečně někdo bdí, jak káže náboženství Světla a tmy, ale kdyby to byla pravda, dovolil by, aby jeho ruce rozhodovaly o životě a smrti jiných? Díky těm černým mrakům má ovšem větší šanci, že nebude v nepřátelském táboře ani následně v Echelonu zpozorován. Pro jistotu si ještě přes hlavu přetahuje kapuci a zahaluje si tvář pod černou roušku, než vstoupí do prvního nepřátelského tábora, který míjí po cestě.
„Je to tu opravdu dobře hlídané.“
Brzy naráží na další tábor. Ten se zdá být o něco živější. Vojáci v tmavomodrých stanech něco oslavují. Stráž venku se klepe zimou a s protivnými výrazy se rozhlíží kolem sebe. Asi jsou znechucení tím, že musí čekat venku, zatímco se ostatní dobře baví.
Ani průchod přes tenhle tábor nebyl nic těžkého.
Konečně se dostává k Echelonu. Jeho hradby jsou tvořeny vysokými dřevěnými kůly. Tyčí se až k obloze, ale to majora ani na okamžik nezdrží. Rychlostí a mrštností šelmy se přes ně dostává na druhou stranu. Schován v temnotě noci pod strážní věží ho nelze zpozorovat. Pečlivě se rozhlédne po městě, než udělá další krok. Je plné vojáků, kteří jsou skutečně ostražití na rozdíl od těch, které potkal v táborech. Dostat se přes ně bude celkem oříšek.
Při své cestě městem pečlivě kontroluje každé stanoviště jednotlivých vojáků, aby mohl Crystě a jednotce Overkills dát přesné informace. Jako černý stín schovaný v plášti noci se dostává až do středu města. Celé to trvalo sotva pár desítek minut. Echelon není příliš velké město. Nachází dveře, které střeží dva vojáci.
„Co uděláme s těmi sapphirehallskými psy?“ zeptá se jeden toho druhého.
„Sapphirehallští psi?“
„Těžko říct,“ pokrčí rameny druhý voják a šlehne pohledem ke dveřím. „Záleží na tom, jak se Alucard rozhodne. Možná se pokusí se Sapphirehallem vyjednávat.“
„Zásoby, které nám poslal Talus, ještě nějakou dobu vystačí,“ pokývá hlavou ten první. „Až přijde ta chvíle, budeme schopni město bránit.“
„Vypadá to jako věznice. Musí je držet tady.“ Amon se zadívá na dveře za vojáky. „Kdo je ten Talus? To jméno jsem ještě neslyšel.“
❥
„Vojáci, za chvíli vyrazíme!“ zakřičí najednou na celý tábor Crysta a zastavuje se na místě.
Všichni na ni překvapeně pohlédnou.
„Poručice, naše rozkazy jsou počkat na příchod majora,“ namítá rotmistr.
„Zatraceně! Čekáme už dlouho a major se tu ještě neobjevil,“ zavrčí nevrle Crysta. „Nezapomínejte, že teď spadáte pod moje velení!“
„Madam, ještě chvíli bych počkal,“ uklidňuje ji rotmistr. „Neznáme přesnou situaci. Nechci svoje lidi poslat na jatka.“
„Dobře, počkáme ještě půl hodiny.“
❥
„Nevíme přesné rozmístění stráží, proto budeme jednat s největší opatrností,“ spustí vážným hlasem.
Nejednou se z dálky ozve hvízdání.
„Madam, to je znamení.“
Crystě se na tváři roztáhne úlevný úsměv. Zapíská nazpět. V tu chvíli se z keřů vynoří temná postava.
„Majore!“ zasalutují vojáci jednohlasně.
Jeden z nich okamžitě vybíhá Amonovi naproti s připraveným brněním, které odložil před tím, než se vydal na misi, aby nebyl jeho tíhou omezován při průzkumu. Nicméně do boje se mu bude hodit.
„Věděla sem, že to zvládnete, majore!“ vydechne nadšeně Crysta. Dle jejího výrazu ve tváři má velkou chuť mu skočit kolem krku, ale to se před jeho jednotkou nesluší.
Amon si stahuje roušku z úst a kapuci. Neobětuje jí ani jediný pohled. Jeho pozornost náleží pouze vojákovi, který mu pomáhá se obléct do brnění.
„Jaká je situace v Echelonu?“ zeptá se po chvíli Crysta.
„Je to celkem špatné. Je jich opravdu mnoho. Mají dobré vybavení a velké zásoby. Tohle musel financovat někdo zámožný.“
„Myslíte někoho z venku?“ dál mu před jeho muži vyká podle všech kodexů. „Takže využívá lidi z Echelonu jen jako loutky.“
„Těžko říct. Pouze z tohohle se to nedá soudit. Neříká ti něco jméno Talus?“
„Talus?“ zamýšlí se Crysta a poklepe si při tom ukazováčkem na bradu. „Ne, tohle méno je mi cizí. Proč?“
„Zaslechl jsem ho z rozhovoru dvou echelonských vojáků. Vypadá to, že to on stojí za tím financováním.“
„A rozmístění stráží?“
„Před městem jsou dva hlídané kempy, ale pozornost vojáků není tak vysoká, jak by mohla. Využijeme momentu překvapení.“
„Rozumim, to zvládnem,“ pokývá hlavou Crysta. „S vámi po boku nás nemůže nikdo porazit, Amone,“ mrkne na něj. „Tak připravit chlapy. Vyrazíme!“
❥
„Tak konečně bok po boku, majore!“ zašklebí se Crysta a zvedá svůj meč vysoko k hlavě. Staví se vedle Amona a po jeho boku se pouští do nepřátel.
Jeho ruka je ovšem velmi těžká. Nesdílí její nadšení. Cítí se unavený. Možná na něj stále působí ta magie, se kterou se dnes setkal, ale to nedává žádný smysl. Nikdy v minulosti s tím problém neměl a ta tajemná bytost s hadím tělem sama řekla, že její kouzlo na něj nefunguje. Je to něco jiného. Je to tíha jeho srdce, co ho stahuje dolů. Zasazuje poslední ránu a hledí do té bledé tváře s vyděšeným výrazem, který hledí přímo do očí smrti.
„Majore!“ ozve se křik za jeho zády.
Ohlédne se za svá záda a v tu chvíli to spatří. Mezi těly echelonských vojáků leží ještě jedno ve stříbrné zbroji s fialovou uniformou pod ní.
Amonův výraz je plný zármutku. Pevně svírá svůj meč, ze kterého právě skapává krev jeho obětí vedle jeho nohy. „Jak si to říkala? Abychom něco získali, musíme něco obětovat?“
Crysta přikračuje krok k jeho boku a útěšně mu pokládá ruku na rameno. „Zemřel pro dobrou věc, majore. Musíme jít dál.“
Strhává ruku ze svého ramene a zahledí se do její tváře tím nejtemnějším pohledem. „Zemřel zbytečně!“ vykřikne a stiskne její zápěstí o něco pevněji.
Všichni na něj překvapeně hledí. Nikdy neviděli majora v takovém rozpoložení. Jeho hrubost nejvíce překvapuje samotnou Crystu. Drtí její zápěstí ve své dlani a jeho pohled by v tu chvíli zabíjel. Není to ten samý Amon, kterého znávala, kterého si zamilovala. Možná si začíná konečně uvědomovat, že i za tak dlouhou dobu, co spolu slouží, ho vlastně vůbec nezná.
Major si rychle uvědomuje situaci a tlumí svůj hněv. Pouští její ruku ze své dlaně a otáčí se k ní zády. Jeho tvář se opět vrací do normálu. „Tohle se už nesmí opakovat,“ zatvrdí se a vydává se na cestu do dalšího nepřátelského tábora.
Crysta si promne svou pohmožděnou ruku. Její tvář stále nese ten překvapený výraz. Pro jeho chování vždy nalezla omluvu. Tak tomu je i tentokrát. Jistě je rozrušený ze smrti svého muže. To se přeci dá pochopit. Dále ho následuje už jen v tichosti i se zbytkem jednotky Overkills, která právě přišla o jednoho člena a přítele.
❥
„Co tu dělají sapphirehallští vojáci?! Vyhlaste poplach!“
Ovšem, než se jeho slova stačila dostat dál, rychlý šíp mu proráží lebku a už navždy umlčí jeho ústa. Než stačí ostatní z tábora probrat situaci, cvičená jednotka sapphirehallských vojáků je smete z povrchu zemského jako tornádo a nezastavitelně míří přímo k městu. Odvážně a neohroženě si probíjí cestu přes hradby až k samotnému srdci Echelonu.
„Dobrá spolupráce, Amone!“ mrkne na něj Crysta, když společně porazí poslední pár vojáků, kteří jim ještě bránil v cestě. Zdá se, že zcela zapomněla na události v prvním nepřátelském táboře a naladila zase svoji hravou náladu. „Měl bys už sám přijít na to, že my dva se k sobě hodíme.“
„Crysto, tohle není nejvhodnější čas ani místo,“ zamračí se Amon a otře si své ostří do karmínového pláště. „Kromě toho jsem ti k tomu své už řekl dávno.“
Crysta by na jazyku měla ještě několik slov, která by mu chtěla říct. Přemýšlela nad tím, že všechno, co jí kdy řekl, byly jen lži, které nalhával sám sobě. Vždycky v tom byla ona. To kvůli ní zapomněl, co skutečné city vlastně znamenají. Její smrt ho otupila. Ale skutečně nebyla vhodná doba, o tom teď zase začínat. Stiskne proto rty velmi pevně k sobě, aby zabránila své horké hlavě vypustit něco, čeho by později litovala.
„Jdeme pro rukojmí.“
„Ty di. Já to tady pohlídám,“ přikývne Crysta a staví se před velké dřevěné dveře budovy, ve které podle Amona drží jejich muže.
Major přikyvuje a ostražitě vchází dovnitř. Tlumené světlo lamp zvenku osvětlí tichou místnost. Nezdá se, že by tu číhalo nějaké nebezpečí, proto stahuje svůj meč k boku. Rozhlédne se ještě jednou. Vysokou černou botou stoupne do louže nějaké lepkavé tekutiny. Sklápí svůj pohled k podlaze a konečně spatří dvě těla ležící v kalužích krve. Oči se mu rozevřou překvapením a celá jeho tvář zrudne vztekem.
„ABY TO CHAOS VZAL!“ zakřičí z plných plic a silně udeří pěstí do zdi, až jeho klouby bolestně zapraskají. Amon nevěřil v žádná božstva, ale v temných chvílích jako byla tahle dokonce i on promlouval k pánovi podsvětí. „ZATRACENÍ BASTARDI!“ Obyčejně major nebýval sprostý, ale tahle situace a náhlý nával emocí v něm probouzí jeho alter ego.
Podlamují se mu kolena a klesá k zemi. Sevřenými pěstmi s hlasitou ozvěnou praští do země, ale jeho úder není už tak silný. Bolest ho brzy dohání spolu s nepopsatelně skličujícími pocity. Nával vzteku střídá zoufalost. Zrychleně dýchá, aby se uklidnil.
„Takhle to být nemělo. Měli jsme je přeci dovést domů k rodinám. Proč to takhle skončilo? Nesplnili jsme misi a mnoho lidí zbytečně přišlo o život.“
„Mám zase ten divný pocit. Lidi vidím umírat častěji než západ slunce. Tak o tomhle jsi tehdy mluvila? Takové byly ty pocity, co jsi cítila?“
„Myslím… že ti konečně začínám rozumět. Kéž bys tu mohla být a pomoct mi utáhnout tohle břemeno. Vím, že ty bys to dokázala. Co je to za pocit?“
„Nic s tím už neudělám. Nejde to vrátit zpět. Musím to říct ostatním,“ usmyslí si a rozhodně bere za kliku. Do místnosti se vkrade rudo-oranžová záře. „Začíná se rozednívat.“
„Takže naši chlapi…“ vydechne, ale svou myšlenku nedokončí. Pokusí se jí zapudit s raněným výrazem ve tváři. „Co je s nima?“ naléhá na něj. „Sou mrtvý?“
„Ano,“ přikyvuje s tlumeným hlasem. „Přišli jsme pozdě.“
„Možná je zabili kvůli nám. Protože sme vtrhli do města.“
„Takové byly rozkazy. Jednali jsme do posledního detailu podle nich,“ zatvrdí se Amon. Sám cítí v té větě zvláštní napětí jako by si těmi slovy už nebyl tak jistý jako dřív. „Vždyť to měla být záchranná mise! Vše bylo naplánováno. Šlo to dobře. Tak kde se stala chyba?“
„Amone…“ vydechne znovu Crysta. Natahuje svou ruku k jeho tváři a pohlédne do těch utrápených očí s povzbudivým výrazem. „Obsadili sme město. Aspoň to se nám povedlo.“
Z jeho hrdla se vydere zavrčení na protest proti jejímu pozitivnímu náhledu na celou věc, se kterým se nedokáže tak pokojně smířit jako ona.
„Loď, která tě vyzvedne, by měla připlout každou chvílí. Budem držet pozice ve městě, dokud neobdržíme nový rozkazy.“
Amon jen spěšně přikývne a opouští její přítomnost. Nastává chvíle, kdy by si přál být chvíli sám. Začíná si uvědomovat, že jeho proměna nezačala od událostí ve Faithvalley, ale od chvíle, kdy ztratil Nalu. Vždycky ho svým vedením dokázala udržet v sedle za jakékoliv situace. Měla takovou zvláštní schopnost, díky které vždycky věděla, co v kterou chvíli říct, aby zahnala jeho pochybnosti nebo výčitky. Možná to bylo tím, že i když byl jejich vztah formální, měli k sobě velmi blízko. Znala ho lépe než kdokoliv jiný.
0 comments:
Okomentovat