Zlomená srdce - Kapitola 3

Pátrání

„Amone, jsem rád, že tě vidím!“ roztáhne ruce Abernant a poctí ho šťastným úsměvem při jeho návratu do města.
Na majorově tváři se ovšem zračí zamyšlený výraz. Nemá ani z poloviny blízko k pocitu štěstí nebo spokojenosti.
To Abernanta nijak neodradí od jeho neskrývané radosti. Byl už na takový výraz u majora zvyklý. „Pojď blíž a podej hlášení,“ pokyne rukou ke stolu, u kterého sedí ve své kanceláři tak jako obvykle.
Amon poslechne rozkaz a zavře za sebou dveře. Rychlými kroky přikračuje ke stolu. „Pane,“ zasalutuje a po chvíli svou ruku opět připaží. „Ti zatracení psi popravili naše muže dřív, než jsme se k nim dostali. Crysta a jednotka Overkills drží město. Jeden z mých mužů zemřel v boji-“
„Člen jednotky Overkills? Amone, poslal jsem s tebou nejlepší muže, tak jak se to stalo?“ zuří Abernant. Prudce svou pěstí udeří do desky stolu. „Poslední dobou mi připadáš úplně mimo. Na co myslíš? Je to kvůli té ženě?“
„Pane…“ vydechne překvapený major. „Echelonští vojáci byli ve značné přesile. Měli kvalitní vybavení. Kromě toho tábory u města obsahovaly velké množství zásob.“
„Rozumím…“ uklidňuje se nakonec generál a uvolňuje napětí ve své tváři. „Takže z tvého pohledu se Echelon jeví jako předsunutá základna pro cizí armádu?“
„To přesně nevím, ale není vyloučena ani tato možnost,“ odpovídá na jeho otázku. „Z rozhovoru dvou echelonských strážných jsem zaslechl jméno Talus. Vypadá to, že všechny rozkazy pochází od tohoto muže.“
„Dobře. Zajištění města je pro nás úspěch,“ pokyvuje hlavou Abernant. Jeho výraz se mění na zcela smířený a klidný. „Našich lidí je škoda. Cítím s nimi. Nechám poslat pro jejich těla a zařídím pro ně pohřeb, jaký si zaslouží.“
Amon jen mlčky sleduje jeho změnu nálady. Nerozumí pocitům v jeho hlase a váhá nad tím, jak je mohl vyslovit s takovým tónem.
„Omlouvám se za to, jak jsem na tebe vyjel.“
„Nemáte se za co omlouvat, pane. Je pravda, že jsem pár posledních dnů byl duchem mimo, ale přísahám, že to nemá co dočinění s částečným selháním naší mise. Svou práci odvádím naplno a soustředěný. Ti muži jsou pro mě všechno, co mám.“
„Ach, ano. Já vím. Lepšího vojáka jsem si nemohl přát. Nicméně mám pro tebe informaci, která by mohla trochu ulehčit tvé mysli.“
„Jakou informaci?“
„Jde o tu ženu, co jsi mi nahlásil. Agenti SZS ji vystopovali a zjistili, že se jedná o zlodějku, která ráda cestuje po světě. Její reakce ve městě byla čistě automatická. Nepřeje si žádné další problémy se zákonem.“
Takže to nakonec byla skutečně jen náhoda? Ta žena neměla žádný hlubší význam. Pro mě ano… Zamotala mi hlavu a spustila koloběh vzpomínek, které jsem tak dlouho potlačoval. Už je to deset let a já si až teď uvědomuji, že se bez ní jen těžko obejdu.V Amonově hlavě to šrotuje na plné obrátky. Pohled má sklopený ke svým botám a se zmučeným výrazem uvažuje, co pro něj tahle informace znamená. „Takže…“
„Ta podoba byla čistě náhodná. Měl by si hodit za hlavu události minulosti. Nala byla vynikající voják a jako spousta takových položila život za tuhle zemi. Nemá cenu rozškrabávat staré rány,“ dodává vážným hlasem Abernant. „Teď je velmi důležité, aby ses plně soustředil na svou práci. Když je město pod naší kontrolou, čeká tě další úkol.“
Amon zvedá svůj pohled zpátky do jeho tváře. Hodlá se plně řídit generálovými slovy a soustředit se zejména na práci.
„Vrátíš se zítra do Echelonu a promluvíš s echelonským majorem. Jeho jméno je Alucard Henri. Má prsty v incidentu, který se tam odehrál. Zjistíš od něj, co je potřeba jakýmikoliv prostředky,“ spustí důrazným hlasem Abernant. „Nebude-li chtít mluvit, použij svoje muže, aby mu rozvázali jazyk. Loď bude připravená zítra ráno. Pošlu s tebou vojáky, kteří vystřídají Overkills.“
„Pane, to jméno… Alucard Henri…“
„Ano. Je to ten samý muž, kterého vyslýchala Nala při vaší práci v Echelonu před deseti lety.“
„Rozumím, pane,“ vydechne. Jeho oči nesou zvláštní odlesk. Jsou prázdné tak jako tomu bývalo většinu času, ale tentokrát je v tom něco jiného. Snaží se potlačit všechny ty zlé pocity, kterých je plný.
Abernant to dokáže vidět a s ohledem na nadcházející misi ho tato skutečnost znepokojuje. „Tahle mise byla náročná. Cením si práce vás všech. Do zítřka máš volno.“
„Děkuji, pane!“
„Podám tuhle informaci SZS. Snad něco zjistí o tom Talusovi a o samotném incidentu v Echelonu,“ dodává nakonec. „Teď můžeš jít.“
„Pane,“ zasalutuje Amon a otáčí se k odchodu. Jeho kroky jsou rychlé a přímé. Hned, co vyjde ze dveří, nabírá směr ke svému pokoji. Dnes si nepřeje nic jiného než být sám, a ještě na chvíli přemýšlet, než se zcela odevzdá svému úkolu v Echelonu.
Cestou ho ovšem někdo zastavuje. „Majore!“ zasalutuje Slaine. Všímá si jeho zamyšleného pohledu a překvapeně se zaráží. Nemohl si nevšimnout, že právě vychází z Abernantovy kanceláře. „Jak to šlo v Echelonu?“
„Nestojí to za řeč, Slaine,“ odbijí ho nevrlý major. Ani ho nenapomene za salutování, i když je očividné, že jsou v chodbě jen oni dva.
„To musí být hodně zlé,“ posmutní Slaine a vypouští tak svou myšlenku nahlas. Až později si uvědomuje, že by bylo možná lepší nechat si ji pro sebe. „Omlouvám se. Neměl bych-“
„To nic. Nepleteš se,“ vydechne tlumeným hlasem Amon na jeho poznámku.
„Máte další rozkazy, pane?“
„Zítra se opět vydávám do Echelonu.“
„Aha. Co tam máte za úkol tentokrát?“
„Mám zjistit co nejvíce o tom, proč se Echelon postavil proti Sapphirehallu… znovu.“
„To není moc práce pro vás, co, pane?“ ušklíbne se pobaveně. „Vyslýchání byla spíš parketa majorky-“ zaráží se a jeho oči se rozšíří. „Omlouvám se! Nevím, co mě to napadlo.“
Amon na něj zírá s otevřenýma očima dokořán. „Proč o ní teď začal mluvit? Proč se mě všechno snaží vracet zpátky k ní? Ví o tom, co se stalo, a snaží se mi ublížit? Ne, Slaine nemá důvody, které by ho k tomu vedly. Je to snad náhoda nebo osud?
Slaine si provinile posune čelenku výše, aby pořádně nasála všechen pot, který se mu teď řine z čela. „Teď mě omluvte. Mám volno, a tak si jdu orazit od toho papírování do města. Ještě jednou se vám hluboce omlouvám.“
Voják se spěšně otáčí na patách a snaží se rychle zmizet z trapné situace.
„Slaine!“ vyhrkne náhle Amon. Dle svého výrazu je sám zaskočen.
„Pane?!“ otáčí se jmenovaný jeho směrem.
„Mám teď také volno. Mohl bych se přidat?“
Slaine na něj překvapeně hledí. Major nepatřil k těm, kteří by se snažili udělat si mezi ostatními vojáky přátele. Od všech se dočkával respektu, ale nikdy nepřekročil s nikým tu pomyslnou hranici, která vede k přátelství, a pokud se to snad někdy stalo, bylo to už velmi dávno.
„Samozřejmě, pane. Mám schůzku s Kentou. Určitě bude rád, že vás po té době zase uvidí jinde než v citadele.“
„Děkuji. Jen se půjdu převléct a přijdu za vámi.“
„Ach, ano. Budeme sedět v hospodě na rohu Císařské ulice. Víte, kde to je?“
„Jistě. Budu tam za chvíli.“
„Pane,“ zasalutuje Slaine a pokračuje chodbou v odchodu.
Amon zmizí za dveřmi svého pokoje. Jeho čelo se rosí. Ruce se mu klepou nervozitou.
Co mě to napadlo? To tolik lpím na tom, abych zjistil pravdu? A jakou vlastně? Nalo…
Přikračuje ke křeslu a odepíná si svou zbroj, ve které se potil celou misi. Na čele se mu zase prohlubuje ta starostlivá vráska.
O čem se s nimi budu bavit? Kenta toho ví jistě hodně, ale mám právo mu to připomínat, když si chce užít trochu volna, kterého v posledních dnech nemá nikdo dostatek?
Vysvléká se z propoceného oblečení a hází ho na podlahu. Nahý přechází místnost k dalším dveřím, které vedou do koupelny.
Sám bych si měl raději odpočinout než někde posedávat a hnát se tak za vlastní představivostí a nejistotou. Měl bych dát na Abernantova slova a přestat rozškrabávat staré rány z minulosti. Nikdy jí to život nevrátí.
Po hlavě mu stékají pramínky horké vody. Jeho vlasy zplihnou podél jeho tváří. Předklání se a pěstmi se zatíná do stěny sprchového kouta. Jeho hlava je zatížena myšlenkami, které ji táhnou dolů.
Proč jsem se chtěl ke Slainemu připojit hned, jak o ní promluvil? To kvůli té ženě ve městě. Prý je to zlodějka. Tak proč v tom stále vidím nějaké znamení? Proč mi ji od té doby každá nastávající událost připomíná? Ty oči přeci nemá každý druhý. V životě jsem se setkal jen s ní a tou tajemnou ženou. Musí to něco znamenat. Musím se jich zeptat. Doufám, že mi to Kenta odpustí.
S poslední myšlenkou vypíná tekoucí vodu a sahá po ručníku, kterým si vysuší své černé vlasy. Vrací se do pokoje, kde se převléká do všedního oblečení. Přes hlavu si přetahuje černou košili a na nohy si natahuje kalhoty stejné barvy. Nikdy si na pestrost barev ve svém šatníku nepotrpěl.
Do hostince vchází s nejistotou ve své tváři. Je znát i z kroků odrážejících se od dřevěné podlahy. Hospoda je v tuhle dobu plná lidí. Kenta a Slaine sedí u stolu u okna na druhé straně místnosti. Amon propluje mezi hosty. Už z dálky si ho dvojice mužů všímá. Slaine pozvedá ruku, aby ho nasměroval k jejich stolu.
„Pane!“ vystřelí ze svého místa Kenta a se vší slušností zasalutuje.
„Přestaň s tím,“ okřikne ho Amon a rychle si sedá na volné místo u stolu.
„Tak jste přeci jen přišel, pane,“ usměje se překvapeně Slaine. „Nečekal jsem, že se k nám přidáte.“
Amon polkne. Tahle situace je mu tak cizí. Neví, jak se má chovat. Pohlédne směrem ke Kentovi, který na něj stále překvapeně valí oči. Bývali přeci dobrými přáteli. Teď se sotva míjí v citadele.
„Co vás to tak napadlo?“ zeptá se s pobaveným výrazem Kenta, když se konečně vzpamatuje ze svého překvapení. „Když mi to Slaine říkal, myslel jsem si, že je to jen další z jeho vtípků.“
„Omlouvám se. Vím, že nejsem zrovna společenský typ. Vlastně… se toho asi moc nezměnilo. Ani nevím, jak se mám chovat,“ přiznává poraženě Amon.
„Ha-ha, majore, jen klid. Objednám vám něco na zvednutí nálady a uvidíte, jak se rozpovídáte!“ zaraduje se Slaine a vyráží ze svého místa k výčepní.
„Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat, Kento.“
„Hm, copak? Zníte nějak vážně, majore.“
„Prosím, tykej mi. Teď nejsme ve službě.“
Kenta se nervózně zasměje. „No, dobře. Jak myslíš, Amone. Už je to nějaká doba, co jsem ti naposledy říkal jménem,“ odvětí a následně nasazuje opět vážnou tvář. „Tak co tedy potřebuješ?“
„Jde o něco, o čem bych s tebou asi mluvit neměl. Nechci budit špatné vzpomínky nebo tě prostě jen otravovat ve tvém volnu.“
„Ále, ven s tím. Bývali jsme přeci přátelé. Nevím, jak to vidíš ty, ale pro mě jsi pořád dobrý přítel. Nala by nad tebou jistě také jen tak nezlomila hůl.“
Amon na něj hledí s překvapeným výrazem. „Přítel? Já už dávno zapomněl význam toho slova,“ smutně sklopí pohled do stolu. „Jde právě o ni.“
„Ach, no… Jen do toho,“ pobídne ho s nervózním zaváháním Kenta a napije se na kuráž ze svého pohárku. „Ptej se.“
„Ani nevím, kde začít. Je tu jedna věc… Jde o vaše příbuzné na jižním kontinentu. Víš o nich něco?“
„Vím, že tam žije pár příbuzných z matčiny strany, ale nikdy jsem je neviděl. Ani nevím, jak se jmenují,“ odpovídá. „No tak, Amone, jestli se chceš zeptat na něco konkrétního, tak přestaň chodit kolem horké kaše. Nijak moje city nezraníš. Chybí mi, ale už jsem se s jejím odchodem smířil.“
„Dobrá. Je tu jedna věc, ale potřebuji, aby si mi odpřisáhl, že o tom nebudeš nikde mluvit.“
„Samozřejmě. Jen mluv.“
„Potkal jsem ve městě ženu, která měla stejný odstín očí jako ona. Myslím si, že by to mohl být někdo z těch příbuzných-“
„To není možné,“ zastavuje jeho myšlenku. „Ať ta žena, co jsi potkal, byla kdokoliv, nemohla patřit k příbuzným na jihu. Není prakticky žádná pravděpodobnost, že by někdo z rodiny měl tak výrazný rys jako ona.“
„Cože?“
„Ty to nevíš?“
„Nevím co?“
„To je mi ale překvapení. Divým se, že ti o tom nikdy neřekla…“
„Neřekla o čem?“
„Nala je… byla adoptovaná. Neznala svou skutečnou rodinu a ani to nepotřebovala. Byla šťastná v té, ve které vyrůstala. Pochop, proto není možné, aby někdo z rodinné větve měl fialové oči, i když jsem příbuzné z jihu nikdy neviděl… Kromě toho nikdo na severním ani jižním kontinentu takové oči nemá. Možná ta žena patřila k její skutečné rodině anebo je z místa, odkud byla i ona, ale musí to být nějaké exotické místo. Pochybuji, že by to byl někdo z Arcadie.“
Adoptovaná? To jsem netušil. Ta žena byla podle Abernanta cestovatelka. Je tedy možné, že to všechno byla pravda? Jen si něco celou dobu namlouvám a pokouším se za tím hledat věci, které jsou nepravdivé. Jsem takový hlupák. Měl bych to už hodit za hlavu.
„Děkuji ti, Kento. Byl si mi velmi nápomocný.“
„Ále, to nic nebylo,“ mávne rukou kapitán a zazubí se svým oslnivým úsměvem pod zářivýma kaštanovýma očima. „Měl by ses přestat zatěžovat takovými věcmi, Amone. No, vážně. Nala by to jistě nechtěla. Měla tě moc ráda.“
Překvapeně pohlédne do jeho tváře.
„Ha-ha, neměl bych o těchto věcech mluvit. Sám musíš nejlépe vědět, jak to mezi vámi bylo,“ směje se útěšně Kenta. „Ale zkus myslet na to hezké, co po sobě zanechala a netrápit se tím špatným.“
Ke stolu přichází Slaine. „Tedy to vám povím, vybojovat si tu jednu pintu je o život. Dnes je tu skutečně rušno!“ Otře si zpocené čelo a pokládá před majora plný korbel piva. „Tak tady to je, pane. Jedno chlazené!“
„Omlouvám se, Slaine, ale musím už odejít. Nějak mě zmohla ta mise a spánek na lodi mi moc nepomohl. Když mě teď omluvíte, šel bych zpátky do citadely.“
Slaine na něj překvapeně pohlédne. „Ale, pane, tak alespoň jedno si s námi dejte, když jste vážil cestu až sem.“
„No tak, Slaine, nech majora být. Potřebuje odpočívat!“ napomene ho rozumný Kenta.
Amon se jen pousměje nad myšlenkou, jak rychle si prohodili mezi sebou role. Kenta za ten čas skutečně velmi dospěl.
„Dejte si tohle kolo na mě,“ usměje se major a položí na stůl zlaťák.
„Děkujeme, pane!“
Přikývne a vstává ze židle. Rychlým krokem odchází z místnosti.
Jeho kroky ho vedou zpátky do pokoje. Vysvléká se ze svého oblečení a pokládá se na postel s pohledem zamyšleně zaraženým do stropu. Jednu ruku si pokládá pod hlavu.
Myslet na to hezké, říkáš. Měla mě ráda…
Na jeho tváři se na zlomek okamžiku objeví náznak úsměvu při pomyšlení na Kentova slova.
Mám vůbec nějakou hezkou vzpomínku? V našem společném životě na takové chvíle nebylo moc času. Možná když jsme byli ještě děti, ale na to už si moc nevzpomínám.
 
***
 
Všude kolem vířila spousta barev. Pánové v padnoucích uniformách a oblecích vyzívali k tanci dámy v elegantních róbách. Jejich sukně se při tanci rozevíraly a z vrchního balkónu to vypadalo jako louka plná květů. Konal se ples na počest královy nové manželky. Scarlet tehdy bylo sedmnáct let. Byla tedy o deset let mladší nežli král Elrick. Sňatek byl domluven Scarletiným otcem, který využil toho, co ostatní z nějakého nepochopitelného důvodu přehlédli. Král severního kontinentu vládl již dvanáct let, ale po jeho boku dosud neseděla žádná manželka. Přišel tedy k Elrickovi s myšlenkou, že by si mohl vzít jeho nejstarší dceru a tím by se k jeho velké mocnosti přidala ještě malá neutrální provincie daleko na východě severního kontinentu. Když král ze severu spatřil krásu mladé dívky, nemusel se její otec příliš přemáhat, aby Elrick na jeho úmluvu přistoupil.
Všichni vojáci si užívají zaslouženého odpočinku a hodování. Král sedí v čele zrcadlového sálu a s novopečenou manželkou po svém boku hledí na tu krásu tanečníků.
Amon společně s Kentou a Slainem stojí opodál a také sledují parket.
Kenta ve své dlani svírá pohárek s vínem. Na jeho tváři září ten dokonalý úsměv. Vždycky byl považován za nejhezčího muže v sapphirehallské armádě. Mohl za to nejenom jeho vzhled, ale také milá a veselá povaha. V tomhle ohledu byl pravým protikladem chladné a nepřístupné Naly, na jejíž tváři se jen těžko hledal úsměv už celé roky, i když i ona uchvacovala své okolí skoro až nadpozemskou krásou.
„Ach, jak já miluji plesy!“ vyhrkne nadšeně Kenta a klopí do sebe pohárek až do dna. „Tolik krásných holek v krásných šatech…!“
„Měl by ses krotit, Keny. Holky nemají rády pobryndané panáky,“ zasměje se pobaveně jeho nejlepší přítel Slaine. „Stejně jako nemají rády kluky, na kterých jsou příliš poznat jejich touhy.“
„He! Jen závidíš, že o tebe žádná ani okem nezavadí, když stojíš vedle mě,“ zvedne pyšně bradu Kenta. „Nemůžu za to, že si se narodil s takovým koňským obličejem.“
„Alespoň jsem lepší bojovník než ty. Ty jsi schopný vypíchnout si oko i párátkem,“ škádlí ho nazpátek Slaine.
„Amone, co si o tom myslíš? Kdo z nás dvou je lepší bojovník a umí balit holky?“ otočí se na něj Kenta s tázavým úsměvem.
Když se oba chlapci obrátí za sebe, spatří jeho prázdný výraz mířící do země. Obě ruce má založené na hrudi.
„Amone?“
„Ano?“ probouzí se ze svého zamyšlení a staví se do pozoru. Nasazuje svůj neprostupný výraz.
„Dnes se zdáš být nějak mimo. Poslouchal si vůbec, co jsme říkali?“
„Ne, omlouvám se, Kento. Bylo to něco důležitého?“
„Vlastně ano,“ ušklíbne se potutelně jmenovaný a vezme Amona kolem ramen. „Mluvili jsme o tom, že tamta roštěnka ve zlatých šatech z tebe celý večer nespustila pohled.“
Ukáže směrem k roztomilé slečně, která stojí u protějšího sloupu. Mluví s jinou dámou a náramně se u toho baví. Čas od času odvrátí svůj pohled jeho směrem a hodí k němu pukrle.
„Podle mě by stála za hřích,“ zasměje se lišácky Kenta. „Co myslíš, Slaii?“
„Kdyby takhle pomrkávala na mě, tak už ji dávno vyzvu k tanci!“ ujišťuje ho.
„Amone, posbírej všechnu svou mužnost a jdi za ní!“ motivuje ho Kenta.
„Nevím. Nějak se na to necítím. Ani netuším, jak se bavit se ženami.“
„Ha-ha, takhle zůstaneš do konce života panic!“ zasměje se na plné kolo Kenta. „Neboj se. Hlavu ti neukousne. A hlavně z vlastní zkušenosti vím, že holky mají rády takové ňoumy, jako jsi ty!“
„Ňoumy?“
Kenta se zapře do jeho zad a vystrčí ho dopředu. Amon chvíli váhá. Slečna u sloupu mu dává jasně najevo, že je zcela připravena na to, až ji vyzve k tanci. Sbírá tedy všechnu svou odvahu a narovnává se. Blíží se k ní vojenským krokem, když v tu chvíli do něj s pořádnou ráží narazí zprava ženská postava. Strhává ho na stranu.
„Omlouvám se!“ vyhrkne rázný dívčí hlas na celý sál. Naštěstí se jeho hlasitost ztrácí mezi všemi ostatními hlasy.
Amon se zaráží. Spatřuje nad sebou zlatovlasou dívku v blankytně modrých šatech, která nese tvář jeho nadřízené.
Nala k němu natáhne pomocnou ruku.
Amon ji přijímá a vyšvihne se zpátky na nohy. „Majorko!“
Nala strhává jeho ruku zpátky k jeho tělu. „Ani tady nesalutuj. Nechci na sebe upoutávat přílišnou pozornost. Kromě toho jsme stejně mimo službu.“
„Proč nechcete poutat pozornost? Vypadáte skvěle!“ vydechne uneseně Amon a zrudne.
„Děkuji… myslím,“ zamračí se Nala s nejistou vráskou na čele. „Neviděl jsi Kentu?“
„Ach, ano, stojí támhle se Slainem…“ Otočí se po směru své vystřelené ruky, ale oba chlapci už jsou dávno pryč. „Ještě před chvílí tam oba byli. Jsou už dost opilí, takže je možné, že se ztrapňují před nějakou dámou.“
„Ale koukám, že ty jsi střízlivý. To je dost smutné vzhledem k tomu, že je to oslava.“
„Raději chci mít čistou hlavu.“
„Stále ve střehu. To ti chválím,“ přikývne uznale. „A, prosím, tykej mi. Mám z té formálnosti husí kůži.“
Amon se na chvíli odmlčí. „Myslel jsem, že dnes už nepřijdeš.“
„Nechtěla jsem, ale král mě donutil. Prý má na hlídání města dost mužů a bral by jako urážku, kdybych se tu neukázala. Dokonce mi zakázal si vzít uniformu.“
„Ach, jasně. Vincent má dnes večer službu…“
„Ále, nejsem naštvaná kvůli tomu. To jen tohle…“ rozmáchne rukama do obou stran. „Nemám ráda všechnu tu parádu a nakrucování se.“
„Já vím,“ usměje se Amon při vzpomínce na příběh o rukojeti jejího meče.
„Neměl si právě někam namířeno?“ zeptá se po chvíli majorka a rozhlédne se směrem, kterým kráčel. Spatřuje děvče ve zlatých šatech, jak jí zádumčivě pozoruje.
„Ne,“ vyhrkne spěšně Amon a strhává všechnu pozornost zpátky na sebe. „Jen jsem si chtěl na chvíli odpočinout od těch dvou.“
„To chápu,“ přikyvuje.
„Nalinko?! Tak si se tu nakonec ukázala!“ zvolá radostný chlapecký hlas, který se k nim řítí obrovskou rychlostí. Kenta popadne děvče kolem ramen, až ji skoro povalí na podlahu.
„Kento, hledala jsem tě. Koukám, že se dobře bavíš,“ sjede pohledem k dalšímu pohárku, který svírá ve svých rukách. „Je ti čtrnáct. Měl by ses trochu krotit!“
„Je to ples. Na plese je zábava a alkohol a holky,“ usměje se. „Tobě je sedmnáct a jsi jako osina v zadku. Možná by ses taky měla trochu napít a uvolnit se.“
„Kento! Nezapomeň, že jsem starší a mám mnohem vyšší hodnost. Ostatně ty vlastně ještě žádnou nemáš. V tvém věku-“
„Jsem už dávno byla poručice! Vr, haf, haf,“ imituje ji pobaveně. „Já vím, majorko. Nemůžeš si ty výchovné řeči nechat na jindy? Přišel jsem ti říct důležitou zprávu. Král svolává všechny vyšší šarže k hlavnímu tanci.“
S jeho posledními slovy se otáčí a mizí v zástupu dívek, aby se vyhnul dalším výchovným připomínkám.
„Kento!“ zavolá za ním Nala, ale uvědomuje si, že on její volání zcela ignoruje. Bude si muset najít jiného tanečníka, a to dřív, než ji najde Abernant. Obrací se k Amonovi po svém boku. „Půjdeš se mnou?“
„Ach, já… nevím… Nejsem moc dobrý tanečník, a hlavně je to pro vyšší šarže a jejich doprovod.“
„Viděl si snad, že bych s někým přišla? Chci, aby si byl můj doprovod ty. Kroky přeci znáš. Prosím.“
„Dobře,“ přikyvuje Amon a nabízí jí své rámě.
„…Tak vás v režii svých nejlepších vojáků poctím ukázkou našeho národního tance,“ dokončuje svůj proslov král.
Nala v doprovodu Amona vyráží na parket. Cestou se ještě přitočí k zaneprázdněnému Kentovi a vytrhává mu z ruky pohárek s vínem, který celý vypije na pár loků. Amon je trochu překvapený. Nikdy ji neviděl pít. Staví se na místo. Oba jsou umístěni doprostřed parketu. Hned z první je opanuje zádumčivým pohledem Abernant, který stojí v páru hned vedle nich.
„Tak se ti to neupoutávání pozornosti moc nepovedlo, co?“ zašklebí se na ni Amon a pokouší se tak rozehnat tu napjatou atmosféru, která se nad nimi snesla s Abernantovým pohledem.
„Hm,“ zamračí se Nala a odvrací svou pozornost od Abernanta a jeho partnerky. Zvedá svůj pohled na vysoký balkon přímo nad nimi.
Stojí na něm Vincent a sleduje připravující se páry zejména pak ten její. Na dlouhé vyměňování pohledů není čas. Když začne hrát hudba, všichni na parketu se dají do pohybu a ostatní je v hustém kruhu sledují se zatajeným dechem.
Oba kroky dobře znají. Učili se je už jako malí, ale na druhou stranu jsou to roky, co netančili. Po pár krocích se ovšem do kola dostávají i oni. Amon je uchvácen Nalinými ladnými pohyby. Nikdy si nebyl vědom toho, jak přes všechnu svou vážnost a tvrdost dokáže být ladná. Nala je zase překvapená tím, jak to jinak celkem neohrabanému Amonovi jde. Jejich pohledy jsou do sebe pevně zaklíněny. Zcela naslouchají vzájemnému promlouvání těla a mění ho na souznění. Krok sem, krok tam, jedna otočka, druhá otočka… Při té poslední Nala přesně padá do Amonovy náruče a v tom zlomovém okamžiku se na její líbezné tváři roztáhne bělostný úsměv.
 
***
 
Nejspíš to bylo tím alkoholem, ale na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to poprvé po dlouhé době a také naposledy, co jsem ji viděl se smát.
Převaluje se na bok a zavírá oči. Dost bylo přemýšlení. Dnešní den už si zaslouží vytoužené zakončení. Zítra ho čeká další těžká mise.
 
 
Loď se již kolíbá u sapphirehallských břehů a je plně připravená na vyplutí k Echelonu. Společně s majorem a posádkou se na loď naloďují i vojáci, kteří jsou snad ještě mladší než major sám. Je jim tak kolem dvaceti let. Tihle ještě nepoznali hrůzy zabíjení. Sotva se odtrhli mámě od sukně.
Tak tihle zelenáči mají vystřídat moje Overkills?
Major se nespokojeně zamračí a prohlíží si vystrašené obličeje každého z nich. Jistě nečekali, že budou posláni na držení pozic v Echelonu. Zdá se, že si pod tím představují snad souboj se samotným Chaosem dle jejich výrazů.
Abernant je bláhový, že po takové události nechává Echelon na starost těmhle bažantům. Kdyby na ně zaútočili profesionálové, nemají šanci. Dle jejich výrazů si toho jsou vědomi i oni sami.“
Loď se odráží od břehů a vyráží kupředu. Dnešní vítr se zdá být příznivý. Do Echelonu by mohli dorazit do setmění.
Doufám, že se podobná situace v Echelonu už nebude opakovat a tentokrát se všechno vyřeší už jednou pro vždy.
 
 
Ve městě je klid. Za denního světla vypadá úplně jinak, než když si ho prohlížel v noci. Na ulicích je hrobové ticho. Nikdo z obyvatel se tu nepotuluje. Když tu byl naposledy s Nalou, tak se ulice hemžily lidmi. Vojáci je drželi v kleštích, ale jejich slovům zabránit nemohli.
 
***
 
„Popravte ji!“ křičí jedna žena s ohněm v očích. „Popravte ji!“
„Není to člověk!“ křičí muž, který se snaží protlačit mezi sapphirehallskými vojáky. „Je to dítě Chaosovo!“
„Pekelný pes patří do podsvětí!“
„Je to vražedkyně a teď nám ještě bere svobodu!“
Podobné nadávky se chrlily ze všech stran, když Nala kráčela uličkou Echelonu k hlavní budově v centru města. Amon v tichosti kráčí za ní. Sleduje ji, jak se nese s hlavou vysoko vztyčenou, aby na ni mohl pohlédnout každý ten zlověstný pohled. V té tváři se nedá naleznout ani malý náznak emoce. Její pohled je prázdný jako by ji ta jejich slova neurážela ani nezraňovala.
Amon tehdy ještě nechápal, proč se lidé v Echelonu takto chovali. Všechny činy, které Nala ve jménu Sapphirehallu udělala, pro něj byly jen dobře odvedené rozkazy. Ovšem v očích prostých lidí byla považovaná za nestvůru právě pro tyto činy. Nala byla nejznámějším vojákem Sapphirehallu už od svých třinácti let. Její sláva ovšem nebyla příznivá. Všichni ji nenáviděli a pohrdali jí. Mohl za to její specifický vzhled i chování.
 
***
 
Dnes v Echelonu už vojáci nemají žádnou práci. Jednotka Overkills drží pozice, ale všechna okna okolních domů jsou zatažená závěsy. Nezdá se, že by se někdo chystal vyjít ven.
Hned u hlavní brány Amona s jednotkou nových vojáků v zádech vítá Crysta. „Amone, už sem se nemohla dočkat,“ zaraduje se.
„Něco nového ve městě?“ zeptá se jí zase svým klasickým monotónním hlasem s obličejem bez výrazu.
„Hned musíš myslet na město?“ popichuje ho. „Nechtěl bys taky jednou myslet na mě?“
Ona je snad posedlá!“ V Amonově výraze se zračí podráždění. Přimhouří naštvaně oči a zhluboka se nadechne. „Už se nebudu opakovat,“ spustí důrazným hlasem. „Změnilo se něco od doby, co jsem byl pryč?“
Crystě okamžitě chladne pobavený úsměv na tváři a mění se v tvrdou linku. „Ne, civilisti, co ve městě zůstali, jsou zamčený v barácích. Mají z nás strach. Nikoho sem ještě neviděla vycházet.“
„Co major?“
„Overkills střežej střed města a jeho budovu,“ odpovídá a při těch slovech se společně rozejdou tím směrem. „Nevylez. Asi tam bude zabarikádovanej.“
Co si myslí? Že je někdo přijde zachránit? Směšné. Na to měl myslet dřív, než se do toho zapletl.“
Při chůzi k hlavní budově ve středu města Amon ve své hlavě přemítá nad nejrůznějšími znepokojivými myšlenkami, jak tomu bylo poslední dobou denním stereotypem. „Dobrá. Převezmi tyhle zelenáče a ukaž jim jejich posty, Crysto. Já a Overkills tu máme nějakou práci.“
„Taky tě vždycky nechávala stát venku, co?“
Amon k ní šlehne překvapený pohled. „Co, prosím?“
„Nic. Nechám to na vás,“ přikyvuje a zastavuje se, aby převzala muže, kteří kráčí přímo za nimi.
„Taky tě vždycky nechávala stát venku, co?“
Amon k ní šlehne překvapený pohled. „Co, prosím?“
„Nic. Nechám to na vás,“ přikyvuje a zastavuje se, aby převzala muže, kteří kráčí přímo za nimi.
 
***
 
„Major vás očekává s několika dalšími muži v hlavní budově, madam,“ vychrlí ze sebe spěšně jeden z vojáků, kteří obsadili město a uklidnili všechny nepokoje.
Jedná se o první obléhání Echelonu. Nala stála v čele potlačení odboje proti koruně. Dostala od Abernanta za úkol postarat se o vyšší šarži a jakýmikoliv prostředky z něj dostat informace o připravovaném převratu. Nechával jí volnou ruku, ale právě kvůli tomu častokrát byla na koberečku u Elricka. Naštěstí právě Abernant měl vždy po ruce ta správná slova, aby její jednání obhájil.
„Alespoň se neschovává jako krysa v díře. Tohle by nakonec mohlo jít lépe, než jsem očekávala. Pokud bude spolupracovat, nechte ho na pokoji.“
„Madam!“ zasalutuje voják a přikyvuje.
„Amone, tentokrát se mnou dovnitř nepůjdeš.“
„Proč?“
„Budeš hlídat pozice vojáků ve městě. Takové jsou rozkazy. Mám uvnitř nějakou práci a nechci, aby ses do toho pletl.“
Poručík nejistě přikývne.
Nala následuje dva vojáky svého oddílu Hellraiser do budovy.
Co se dělo dál, už Amon neviděl. Nejistě přešlapuje na místě a naslouchá podivným skřekům a ranám vycházejícím z budovy za ním. Jeho pohled se pokouší soustředit na cokoliv jiného. Vojáci své pozice drží ostražitě. Není vůbec třeba je hlídat. Se zamračeným výrazem se otáčí k budově a nahlédne dovnitř oknem.
Vojáci v čele s Nalou zpacifikovali odpor. Všechny z majorovy ostrahy zabili. Ten se plácá na zemi mezi jejich mrtvolami a pokouší se postavit na nohy.
Amon netuší, co se tam stalo. Myslel, že major hodlá se Sapphirehallem spolupracovat. Ale nakonec se zdá, že na Nalu a její vojáky zaútočil. Neviděl, co tomuhle obrazu předcházelo, takže jeho mysl zahalují jen domněnky.
„Zvedněte ho!“ zavelí Nala.
Načež dva vojáci chytnou majora za oděv a posadí ho na židli. Nala se naklání k jeho obličeji. Její pohled je divoký a nekompromisní.
„Koukám, že tohle začíná být opravdu zajímavé. Koho to byl nápad postavit se proti Sapphirehallu a vzdorovat jeho vládě? Tvůj?“
Muž se na ni podívá se znechuceným výrazem ve tváři. „Chcípni, děvko!“ zakřičí a plivne jí do obličeje.
Jeden z jejích mužů okamžitě zakročí a udeří ho do břicha. Ozve se pár zoufalých skřeků, když muž padne do předklonu. Druhý z jejích chlapů ho chytne za vlasy a znovu ho posadí do vzpřímené polohy.
Nalin výraz je zcela klidný. Setře si sliny z tváře. „Jmenuješ se Alucard Henri, že ano? No, Alucarde, asi nemá cenu se ptát, jestli to půjde po dobrém, co?“
„Táhni zpátky do pekla! Raději bych uhořel zaživa v Chaosově ohni, než vám něco řekl!“
„Nebude problém ti to splnit, ale nejdřív si spolu hezky popovídáme,“ zaculí se.
Její pohled poté šlehne ke dvojici jejích vojáků. Oba přikývnou a v tu chvíli chytají muže pevně za ruce, aby s nimi nemohl hýbat. Nala mu přivazuje nohy k židli. Následně vytahuje nůž, který má za páskem.
„Čí to byl nápad?!“
Muž se v křečích snaží vymanit ze sevření, ale nemá jedinou šanci. Jeho tvář je rudá a zračí se na ní výraz plný strachu. Amon jen se zatajeným dechem přihlíží tomu, co bude následovat.
Když ani po delší chvíli nepřichází žádná odpověď, Nala jen dlouze vydechne. Položí hrot nože pod majorův nehet na malíčku a prudce ho zarazí. V tu chvíli se po celém okolí rozezní hlasitý křik trpícího muže. Amon okamžitě odklání svou tvář a vrací se spěšně na své místo. Viděl toho už dost.
 
***
 
„Amone?“ vyvede ho z myšlenek známý ženský hlas. „Overkills na tebe už čekaj.“
„Ach, ano. Měl bych jít,“ přikyvuje a rozchází se do centra města, kde se nachází hlavní budova.
„Vítejte zpátky, pane!“ zasalutují vojáci na potkání.
Amon se po pár minutách dostává na stanoviště. Dva muži z jednotky stojí u hlavních dveří. Zbytek je strategicky rozmístěn po městě.
„Jednotko, připravte se!“ zavelí, aniž by se vůbec zastavil při chůzi. „Vyrazíme dveře tohohle sídla!“
Konečně se zastavuje kousek od hlavních dveří. Část jeho mužů se v řadě seskupí před nimi a berou do rukou dřevěné beranidlo.
„Rozvážeme jazyk tomu, kdo nás do téhle situace dostal.“
„Pane, čekáme na vaše rozkazy!“
„Vyrazte dveře!“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top