Hrdost
V tu chvíli
se do toho všichni muži opřou vší silou. Několikrát narazí do dřevěných dveří,
až konečně jejich chabá konstrukce polevuje a jim se tak otevírá vchod do budovy.
V ten okamžik se všichni společně s Amonem nahrnou dovnitř.
Kolem dveří jsou rozházené kusy dřeva z nějakého nábytku, kterým byly dveře zabarikádovány. Uprostřed místnosti stojí starší muž s páskou přes oko hlídaný čtyřmi vojáky v echelonských uniformách. Všech pět je řádně ozbrojeno a připraveno k boji.
„Vy musíte být Alucard Henri, major tohoto města,“ konstatuje Amon směrem ke starému muži v hnědém plášti s huňatým límcem u krku. „Předpokládám, že muž vašeho věku bude natolik moudrý, aby se vyhnul umírání dalších lidí. Vzdejte se dobrovolně.“
„Ty prašivej pse!“ odplivne si naštvaně muž na dřevěnou podlahu. Amonova slova jsou pro něj jako urážka. „Já a tihle muži jsme tohle město budovali vlastníma rukama! Už bylo dost sapphirehallské okupace! Opusťte Echelon už jednou pro vždy. Vraťte se tam, kam patříte, a přestanou umírat další lidé!“
„Lituji, ale mám své rozkazy,“ zatvrdí se Amon s jeho monotónním hlasem a prázdným pohledem. „Echelon spadal pod sapphirehallskou správu a opět spadá. Nařiďte svým mužům, aby odložili své zbraně!“
„Mladík jako ty mi nebude nic nařizovat!“ ohradí se stařec. „Jestli musí být prolita další krev pro hrdost Echelonu, ať se tak stane!“
„Už bylo dost krveprolití!“ vykřikne Amon. „ODLOŽTE SVÉ ZBRANĚ A TO HNED!“
„Blázne! Ty zatracenej blázne! Nejsi nic jiného než armádní pes,“ zavrčí do svých fousů. „Vidím, že nemáme jinou možnost. Vojáci!“
Všichni se okamžitě připravují k výpadu.
Amon přikračuje o krok blíž a v jeho tváři se opět zračí ten zmučený výraz. „Nechci, aby umírali další lidé!“
„Ani já ne, ale nedovolím Sapphirehallu, aby špinil jméno tohoto města. Už toho bylo dost!“
V tu chvíli stařec se svými muži v zádech vybíhá vstříc další bolesti. Amon zvedá svůj meč vysoko nad hlavu a prudce s ním švihne proti meči starce. Jednotka Overkills se zatím stará o čtyři echelonské vojáky.
„Už jsem jednou viděl tvoji tvář,“ přimhouří zdravé oko a sleduje zádumčivě Amonův obličej. „Byl si tu už při prvním potlačování odporu. Naučil ses něco od své nadřízené? Nečekal bych, že tak mladá dívka může být už tak ztracená.“
Amon při starcových slovech hlasitě polkne. Nerad vzpomíná na tyhle události.
„Nevěřil jsem těm řečem, co se kolem ní snášely, dokud mi nevypíchla oko a nezlomila mě,“ zamračí se stařec. „Nikdy bych neprojevil respekt nějakému mladému kuřeti, jako jsi ty, ale ona byla jiná. Jak jí to říkali? Pekelný pes?“ vydechne. „Divím se, že ji za mnou Abernant neposlal místo tebe.“
„Buďte zticha!“ vykřikne z plných plic Amon.
„Tvoje rozhořčení značí něco zlého. Je mrtvá? Ano, už si vzpomínám. Krátce po obléhání Echelonu zemřela na jedné z misí. Ha, a to bych se vsadil se samotným Chaosem, že ji prostý člověk neporazí. Každý se občas splete.“
Amon s bolestnými pocity zaplavujícími jeho hruď vyráží vstříc proti Alucardovi. Stařec je už unaven svými roky, ale stále bojuje jako statečný muž do poslední chvíle. Major sapphirehallské armády jako smyslů zbavený švihne svým mečem a rozřízne tak starcovo břicho. Rána byla prudká a silná.
„Tak ses nakonec… opravdu něco naučil… od té ženy… která přišla… ze samotného pekla,“ odkašle si z posledních sil major Echelonu.
Amon ho pečlivě sleduje. Jeho hruď se zmítá při rychlém dechu. Stále ho rozpalují ta slova, která před několika okamžiky vypustil z úst. Jeho tvář se křivý v křeči. Pevně svírá meč a je připraven ukončit Alucardův nuzný život.
Ten se naproti tomu svého meče vzdává. Nechává ho padnout na podlahu vedle svých nohou. Podlamují se mu kolena a klesá k zemi. Rána na jeho břiše se rozevírá jako škeble. Stařec se pobaveně zasměje. Krev mu přitom začne stékat z úst do vousů a odkapávat na dřevěné parkety. Dobře vidí ten plamen v Amonových očích. Cítí, jak se musí držet, aby svým mečem neukončil jeho život předčasně.
„Tak to… dokonči… ty pse!“ odplivne chrchel krve na podlahu. Zubí se a jeho jinak zažloutlé zuby se moří v krvi. „He, vlastně… ani neznám… tvé jméno.“
Major Sapphirehallu se uklidňuje. Jeho oči se zužují. Rozhlédne se po místnosti. Spatřuje čtyři mrtvoly. Echelonští vojáci byli snadno zneškodněni členy z Overkills. Není třeba být dále agresivní. Znovu svazuje své emoce na uzdu.
„Mé jméno je Amon Flare,“ odpovídá se ctí a následně skloní svou hlavu. V jeho očích se objevuje útrpný pohled. „Měli jste se vzdát. Nemuselo to takhle dopadnout.“
„Amone, bojoval jsi jako… démon,“ vykašle ze sebe Alucard. „Jsi dost silný… Myslím, že… tě vytrénovala dobře.“
Amon překvapeně rozevře své oči dokořán. V posledních dvou dnech tohle oslovení slýchával často. Copak být sapphirehallským vojákem skutečně znamenalo stát se démonem?
„Kdybych se vzdal… přišel bych možná jen… o své druhé oko… a pár dalších částí svého… těla, ale… žil bych,“ pokračuje. „Co by to bylo… za život? Jak bych mohl… žít s tak ponižujícím pocitem, že… jsem se tady… vzdal… Znovu!“
„Povězte mi, kdo je Talus?!“ vyhrkne Amon přísným hlasem a popadne starce za límec.
Ten se opět jen pobaveně zasměje. „He-he, takže vy o něm… už víte? Talus… je čestný muž,“ doluje ze sebe stařec na hranici smrti. „Neztratil jsem… svoji čest.“
„Počkejte! Musím se zeptat ještě na jednu věc!“ naléhá sapphirehallský major. „Ta dívka, která vás tehdy mučila… Má něco společného s tím, co se tady teď děje?! Snažili jste se použít někoho, kdo je jí podobný proti Sapphirehallu?!“
Alucard se zasměje. Jeho smích se mění v dávení se vlastní krví. „Omluvila se… a já jí odpustil… Teď zemřu… se ctí…“
„Ne! Ještě není váš čas!“ vykřikne znovu Amon ohromen jeho slovy. „Máte mi toho ještě tolik co říct!“
Alucardovo tělo se sesype do majorovy náruče. Ten ho pouští na podlahu. Jeho oči jsou rozevřené překvapením.
„Řekl, že se mu omluvila a on jí odpustil. Nedává mi to žádný smysl. Proč by se omlouvala? Byl to rozkaz, a kromě toho ona nebyla tenhle typ člověka. Proč… Proč se o tom teď vůbec zmiňoval? Co se to sakra děje?!“
„Takhle to být nemělo! Zatraceně!“
„Pane?“ vydechne překvapeně jeden z jeho mužů.
Major se zhluboka nadechne, aby se uklidnil. „Musím před svojí jednotkou zachovat chladnou hlavu.“ Zatíná čelist a otáčí se směrem k nim. „Vojáci, odvedli jste všichni dobrou práci!“ pochválí je zase tím osobitým unaveným hlasem bez jediného náznaku emoce. Všichni jsou překvapeni tím, jak rychle je dokázal zapnout, a ještě rychleji vypnout. „Prohledejte celý dům. Všechny dopisy a Alucardovy poznámky bereme s sebou. Konečně se vrátíte domů,“ sklání svoji hlavu k prsům a znovu spustí již o něco tišším hlasem: „Tady v Echelonu toho bylo už dost. Dost pro nás pro všechny.“ Znovu hrdě zvedá hlavu vzhůru. „Zasloužíte si odpočinek, který vám právem náleží. Jednotka, která vás vystřídá, je již ve městě. Zbytečně se nezdržujte. Čím dřív začnete dům prohledávat, tím dřív uvidíte svoji rodnou vlast.“
„Slyšeli jste ho hoši! Tak trochu pohyb!“ zavelí rotmistr. „Všichni už odtud chceme vypadnout.“
Vojáci se následně rozdělí po místnosti. Rotmistr pohlédne směrem k majorovi, který s prázdným pohledem hledí na Alucardovu mrtvolu. Přistupuje k němu blíž.
„Pane, budete v pořádku?“ zeptá se tichým hlasem, aby neznepokojoval ostatní z jednotky.
Amon k němu zvedá pohled. „Nic mi není. Nechal jsem se trochu unést.“
„Chápu. Muselo vás rozrušit, když se zmínil o bývalé majorce. Nechť je jí země lehká. Spolu s tou vypjatou situací, která se všude kolem snáší, to musí být těžké.“
Major zpříma hledí do jeho starostlivé tváře. „Prosím, postarej se o to, aby se to nedostalo ven. Nechci, aby si Abernant a ostatní dělali starosti ještě o mě.“
„Samozřejmě, majore, nemusíte se bát. Hoši vás respektují a obdivují. Neřeknou ani slovo, pokud si to nepřejete.“
Amon děkovně přikývne a opouští místnost. Potřebuje jít na čerstvý vzduch.
„Mám zase ten divný pocit. Bojoval se ctí až do samotného konce. Proč se nevzdal? Věděl, jak to skončí a stejně proti nám poslal své muže. Tohle je hrdost? Bojovat za každou cenu? Co to vlastně hrdost ve skutečnosti je? Mám ji vůbec? Tehdy jsem vydal rozkaz. Overkills zapálili celé město. Po mém boku ukončovali utrpení těch, kteří naříkali v ohni.“
„Faithvalley… Mám být na tohle hrdý? Moji muži konali, jak jsem jim řekl. Já konal, jak mi řekli druzí. Opět myslím na staré vzpomínky. Jak by se v takové situaci zachovala Nala?“
Majorka vychází z Alucardova domu. Její oblečení i tvář jsou potřísněné krví. Schází kamenné schody od domu a bere do rukou cíp svého karmínového pláště, do kterého si otírá ruce.
Amon k ní pohlédne se zmateným pohledem. Musí si udržet svou tvář, a tak se vzpřímí a pokouší se nasadit neprostupný pohled. „Podal major potřebné informace?“
Nala se zaráží. Otáčí svůj pohled k poručíkovi. Amon se na první pohled zdá být nervózní. „Mlčí jako hrob, ale nakonec to všechno nebylo zbytečné. Dohodneme se. Zbytek nechám na našich lidech.“
„Zbytek?“ vyhrkne neuváženě Amon. „Bylo to opravdu nutné?“
Nala při jeho slovech zmateně nakloní hlavu na stranu a pečlivě si prohlédne jeho roztěkanou tvář. „Ty jsi to viděl?“
„Omlouvám se, majorko, ale nebyl jsem si jistý, jestli je všechno v pořádku. Slyšel jsem rány, a tak jsem nahlédnul.“
„Nezatěžuj si tím hlavu, poručíku. Byl to rozkaz.“
„Nemusela jste to dělat. Ušetřila byste mu spoustu bolesti… a sobě také.“
Nala zastavuje svůj krok. S tázavým pohledem se otáčí k němu. „O jaké bolesti to mluvíš? Nic mi přeci neprovedl.“
„Ve vašem případě nemyslím tu fyzickou.“
„Narážíš na to, co o mě říkali?“ zašklebí se. „Musíš pochopit, že kdybych neuposlechla některý z rozkazů, které vydalo impérium, neušetřilo by to bolest nikomu. Moje ruce by teď možná nebyly potřísněny krví a nikdo by na mě nekřičel ty urážky, ale byli by tu jiní, kteří by ho vykonali. Major by v té místnosti dopadl stejně nebo i hůř.“
„Ale proč vy?“ vyhrkne. „Proč dali takový rozkaz zrovna vám?“
„Protože jsem voják. Velmi dobrý a věrný voják. Nikdo by ten úkol nevykonal lépe. Nepostavím se proti rozkazům království a nikdy ho nezradím.“
„Vykonala by rozkaz podle pokynů. O tom není pochyb. Co kdybych já ten rozkaz nevydal a tím neuposlechl krále? Faithvalley by nelehlo popelem…“
„Ne. Kdybych ho nevydal, tak ho vydá někdo další. Je to přesně tak, jak to tehdy říkala Nala. Město by stejně shořelo od základů. Nikdy se nepostavím proti rozkazům Sapphirehallu. Nikdy nezradím. Děláme to všechno pro náš domov. Chráníme Sapphirehall. Nejsme armádní psi, jak nás ostatní nazývají. Nejsme démoni. Stejně tak si Nala nezasloužila, aby ji nazývali Pekelným psem. Byla jen dobrý a věrný voják.“
Amon zvedá svůj pohled od hladiny a ohlédne se za své rameno. Spatřuje Crystu, která ho pozoruje s utrápeným pohledem.
„Overkills sesbírají všechnu echelonskou dokumentaci. Počkáme na ně, a pak se vrátíme domů,“ odpovídá jeho osobitým způsobem.
„Fajn,“ přikyvuje. Na její tváři se opět objevuje hravý úsměv. Spojí svoje dlaně a lokty se zapře o dřevěné zábradlí vedle Amona. „Těšim se na horkou koupel.“
Na majorově čele se opět objevuje nechápavá vráska. Rozumí jejím slovům, ale ztrácí se ve významu pohledu, kterým ho opanuje. Její oči na něj smyslně mrkají a jemně se při tom kouše do rtu. Rozpojuje ruce a jednou z nich se konečky prstů dotkne hřbetu jeho ruky.
„Až dorazíme do Sapphirehallu… jen že ve vaně je místo pro nás pro oba.“
Amon se vzpřímí. Jeho výraz zůstává neměnný. „Můj postoj znáš. Náš vztah je čistě profesionální, a tak to i zůstane,“ odvětí vážným hlasem. „Jsi dobrý voják, Crysto, ale nic víc pro mě neznamenáš. Hned, co dorazím do Sapphirehallu, tak požádám Abernanta, aby tě převelel pracovat s někým jiným.“
Zůstává zírat do jeho tváře svýma modrýma očima. Poněkud ji překvapil, i když si toho byla vědoma už z jejich předchozích rozhovorů na toto téma, ale nikdy před tím nemluvil takhle tvrdě a přímo. V jeho očích nalezla docela nový druh pohledu. Ještě nikdy se na ni nedíval tak bezcitně. Nikdy by ji nenapadlo, že její laškování jí může dostat do tak svízelné situace, kdy bude chtít, aby pracovala s někým jiným.
Amon skloní svůj pohled do země a obchází její drobnou postavu. Jeho kroky ho vedou za most.
Poručice se za ním ohlédne. „Možná na to neni vhodná doba. To vim,“ vydechne tichým hlasem. Všechna hravost je pryč. Vystřídala ji vážnost. „Jen mě napadlo, že když sme teď byli pořád spolu, tak jestli si nezměnil názor. Omlouvám se, jestli sem se tě nějak dotkla,“ zlomí se jí hlas. „Už toho nechám. Jen mě, prosim, neposílej pryč.“
Jeho pohled jihne, ale to ona nevidí. Zatne pěsti a sklopí oči k zemi. „Zapomeň na mě, Crysto.“
Na předměstí to žije. Jednotka Overkills s Crystou v čele v pozoru vyčkávají na další majorovy rozkazy.
„Odvedli jste skvělou práci, jednotko!“ pochválí je s uznalým přikývnutím hlavy. „Veškeré dokumenty, které jste našli v Echelonu, odevzdejte Abernantovi a máte volno.“
„Pane!“ zasalutují vojáci jednohlasně a následně se rozejdou směrem do města.
Crysta se zamyšleným výrazem stále stojí na místě. V hlavě si promítá slova, která jí naposledy řekl v Echelonu, než se vydali na zpáteční cestu do města.
Po celou dobu na lodi s ní nepromluvil ani jediné slovo. Byl zamčený ve své kajutě a ani na chvíli nevylezl. Neměla z toho pocit, že by se jí vyhýbal. Pochopila, že chce být prostě chvíli sám se svými myšlenkami.
Tušila, že to právě tyhle myšlenky ho donutily k tomu, aby jí řekl něco takového. Musel vědět, že by na něj nikdy nemohla zapomenout. Celou dobu o svých citech sice mluví s nadsázkou, ale to nic nemění na skutečnosti, že je myslí zcela vážně. Je do něj zamilovaná už od chvíle, co ho spatřila poprvé.
Když vojáci zmizí za branami města, ohlédne se za nimi, aby si byla jistá, že už je nemohou vidět. Poté přikračuje o krok blíže k Amonovi.
„Taky máš volno,“ odbíjí ji a ani se na ni pořádně nepodívá.
„Amone…“
„Potřebuješ ještě něco?“ zavrčí svým hlubokým hlasem bez nějakého náznaku, že je pro něj víc než voják než zbraň po jeho pravé ruce.
Jen zakroutí nechápavě hlavou a otáčí se k němu zády, aby se vydala na odchod. Její tvář je zraněná a naštvaná zároveň. Při odchodu si zakládá ruce na prsa a přidává do kroku.
Amon oněměle stojí na místě. Nechápe, co ji tak popudilo. Je to asi způsobeno tím, že se ještě tolik nevyzná v prostých citech a v těch ženských už vůbec ne. Dlouho se nad touhle situací nezamýšlí. Jeho mysl zatěžuje spousta skutečně důležitých problémů. Měl by jít podat hlášení Abernantovi, ale ještě před tím si chce něco vyjasnit.
Jeho kroky ho vedou k hospodě na rohu Císařské ulice. Tady potkal tu tajemnou ženu s nachovýma očima. Vchází dovnitř.
Část jednotky Overkills se tu také zastavila na jedno zasloužené pivo po těžce oddřené práci. Zbytek bude pravděpodobně již doma se svými rodinami a rotmistr nejspíš převzal úkol odevzdat všechny dokumenty generálovi.
„Pane, překvapuje mě, že vás tu vidím. Přišel jste také na jedno?“ zeptá se jeden z vojáků sedící u stolu. „Pojďte si přisednout k nám.“
„Ach, kdepak. Jen jsem přišel něco vyřídit a pak zase jdu. Musím ještě podat hlášení, takže jsem vlastně pořád ve službě.“
„To je škoda. Ale kdybyste chtěl, tak se k nám později přidejte. Hezký zbytek dne, pane.“
„Děkuji,“ přikyvuje vděčně Amon a obrací se k pípě.
Blondýnka za pultem právě pulíruje sklenice. „Dobrý den, pane, dáte si něco?“
„Ne,“ odmítá. „Přišel jsem se vás na něco zeptat. Vy tu jste každý den. Je to tak?“
Děvče zrudne ve tváři a nesměle se usměje. „J-jo. Vlastně jo. Viděla jsem vás tu minule s těmi dvěma vojáky. Ať vám o mě řekli cokoliv, tak to není pravda. Pokud mě chcete někam pozvat, tak jsem volná. S kapitánem Darksem jsme si jen jednou vyšli a nic to neznamenalo. Už je to veeelmi dávno,“ spustí rychle, jako když bičem mrská. Při zmínění Kentova jména se zamračí a zakládá si ruce do pasu. „I když všechny dívky ve městě tvrdí, že je nejhezčí z vojáků, tak já si to tedy nemyslím. Například vy jste se mi líbil vždycky mnohem víc, ale nikdy jsem neměla příležitost s vámi mluvit, protože sem skoro nikdy nechodíte.“
Amon sleduje její rychle se mihotající rty. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, o čem to vlastně hovoří. Jeho tvář v tu chvíli také zrudne. Nechtěl dívku vystavovat milným dojmům.
„Omlouvám se, jestli jsem vás vystavil rozpakům, ale nepřišel jsem vás pozvat na… schůzku?“ Poslední slovo změní v otázku. Sám si není jistý, jestli to správně pochopil.
„Och,“ zaskočí se děvče. Na tváři se jí vyčaruje zamračený výraz. „Tak na co jste se tedy přišel zeptat?“
„Jde o ženu, která tu byla před několika dny. Měla na sobě pískový plášť s kapucí a pod ním hnědé šaty. Možná měla přes obličej roušku. Ale nejvýraznější na ní byly fialové oči.“
„Chápu,“ poklepe si zamyšleně na ústa. „Tak to je vaše přítelkyně? Věděla jsem, že nebudete gay, jak o vás děvčata ve městě vypráví.“
„Co, prosím?“ vykulí překvapeně oči major.
Dívka si rychle položí ruku na pusu a vytřeští oči. „Omlouvám se! Jsem to ale nezdvořačka. Vůbec bych takové věci neměla před vámi říkat. Nikdy jsem neuměla držet jazyk za zuby. He-he,“ zasměje se nesměle. „To víte, ale když někdo tak hezký jako jste vy neměl nikdy žádnou dívku, tak se holt začnou roznášet drby.“
Amon na ni hledí s očima rozevřenýma do kořán. Neměl totiž potuchy, že Selphie je místní drbnou číslo jedna. V hospodě se člověk dostane k ledajakým informacím a ona patřila k těm lidem, kteří je rádi posílali dál. Bylo to způsobeno hlavně tím, že nikdy neuměla mlčet a řídila se heslem: Co na srdci, to na jazyku.
„O čem to mluvíš?!“ vyhrkne s nechápavým výrazem ve tváři. Najednou se ztrácí všechna slušnost, když jí začne netaktně tykat.
V dívce to hrkne. Majorův hlas umí být skutečně děsivý. „Řekla jsem snad něco špatně?“
„Není to má… slečna. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli si jí nepamatuješ. Ostatní poznámky si už laskavě nech pro sebe,“ zamračí se. Bylo jen málo věcí, které ho mohly dostat do takové nálady a přimět ho ke zvýšení hlasu. Jedna z nich byla ta, když se cítil v úzkých, což se nestávalo zrovna často.
„No, umíte být tedy k dámě nezdvořilý,“ zamračí se i Selphie a dotčeně si položí ruku na hruď. „A to prý mají být sapphirehallští vojáci gentlemani.“
„Neuvěřitelné. Ta dívka mě snad vůbec neposlouchá. O čem to stále hovoří?“
„S kým tu byla?!“
„Sama.“
Amon nechápavě rozhodí rukama. Celou dobu tohle děvče mluvilo o nepodstatných věcech a nedalo se utišit, ale najednou zcela ztratilo slova a mluví ve stručnosti.
„To je vše?“
„Už jsem řekla. Není, o čem bych mluvila,“ zatvrdí se. „Snad jen to, že nejste první, kdo se na ní ptal.“
„Abernant sem pravděpodobně vyslal nějakého vojáka, aby zjistil informace, když jsem ji nahlásil. To není nic zvláštního.“
„Byl to Vincent Lanelli, kdo se na ni ptal?“
„To bych vám neměla říkat. Zapřísáhla jsem se, že vám to nepovím. Roztrhne mě vedví, pokud mu o tom řeknete,“ vyhrkne polekaně. „Ta moje nevymáchaná pusa!“
„Nikomu nic neřeknu, ale musíš mi říct všechno! Co po tobě plukovník ještě chtěl?“
„Přišel a začal se vyptávat jako vy. Když jsem mu řekla všechno, co vím, tak mě požádal, abych držela jazyk za zuby, kdybyste se tu objevil. Prý by vám to akorát ublížilo. Také mi řekl, že je to nějaká zlodějka. Okradla tady nějakého chudáka, a proto odsud vyběhla jako střela. Seděla s ním támhle u toho stolu úplně vzadu,“ ukáže prstem. „Ale vážně nevím, kdo to byl. Ani jestli to byl muž nebo žena. Pití objednávala ona, a když jsem se otočila, tak byla ta druhá osoba pryč. Zaplatili a nechali velké dýško, takže jsem se po tom dál nepídila.“
„Takže nakonec Abernant poslal plukovníka, aby to tady prošetřil? Říkal, že tomu případu dá tu nejvyšší prioritu. Zdá se, že to skutečně nevzal na lehkou váhu. Ale proč se to tolik snaží přede mnou utajit? Hm, záleží mu na mých citech…“
Selphie jen zakroutí hlavou. „Jak jste řekl, měla ho zahalený. Sice si objednali, ale ani se toho nedotkli. Ale podle hlasu a oblečení jsem jasně poznala, že je to žena.“
Amon jen smutně svěsí ramena a poraženě vydechne. Zdá se, že všechno do sebe začíná zapadat. Abernant mu tedy říkal pravdu. Měl by tu záležitost už hodit za hlavu. Má teď mnohem větší starosti.
„Děkuji ti,“ přikývne s poněkud zklamaným pohledem. Asi od toho čekal víc. Možná doufal, že tahle žena dá jeho životu hlubší smysl. Žene se za stínem dívky, která je už tolik let mrtvá. Jediné, co mu tahle cizinka s nachovýma očima přinesla, bylo uvědomění si, že staré rány se zdaleka ještě nezahojily.
Otáčí se na patách a bez počkání na Selphiinu reakci spěšně opouští místnost. Hrdě se vzpřímí a pokračuje ulicí do citadely. Jeho kroky ho dovedou k Abernantově kanceláři. Zaklepe tak jako obvykle a po vyzvání vstupuje dovnitř.
Abernant sedí na svém místě a probírá se papíry, které před ním leží na stole. Rotmistr je už pryč.
„Pane!“ zasalutuje zdvořile Amon už u vstupu.
„Slyšel jsem, že jste zabili majora Echelonu,“ spustí hned z první Abernant. Na jeho tváři je starostlivá vráska, ale jeho hlas je zcela klidný a vyrovnaný. „Podle hlášení jste neměli jinou možnost, Amone. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to překvapuje. Byly s ním problémy už v minulosti, což sám dobře víš nejlépe.“
Amon jen mlčky přikývne. Pohledem se zabodne do podlahy. Nedokáže z hlavy vytlačit tu vzpomínku a ty zmatené pocity, které soupeří uvnitř jeho hrudi. Ani Abernantova slova nic nezmění na vině, která tíží jeho srdce.
„Overkills mi předali dokumenty, které tam našli. Echelon je opět pod naší správou, a to hlavně díky tobě, Amone,“ usměje se spokojeně a přikročí k němu. Jednu ruku pokládá na jeho rameno a hrdě ho promne. „Jsem s tebou velmi spokojený.“
„Děkuji, pane!“ vydává ze sebe s hlavou hrdě zdviženou vzhůru, ale uvnitř sebe necítí nic, co by mělo cokoliv společného s hrdostí.
Abernant přikývne a opět se od něj odvrací zpátky ke štosu papírů. „Zítra vyšleme do Echelonu více vojáků pro jeho úplné zajištění,“ pokračuje plynulou řečí. „Doufám, že neproběhly žádné znepokojivé události, které bych ještě měl vědět,“ dodává tlumeným hlasem a tázavě se zadívá do majorovy tváře.
Amon hlasitě polkne. „Ví to? Nakonec mu to někdo z mých mužů prozradil.“ V hlavě se mu honí pochyby, které na jeho tváři vyčarují znepokojený výraz. „Na co narážíte, pane?“
„No… jistě si majora pamatuješ už z dřívějška. Již před deseti lety býval Echelon pod jeho správnou. Tehdy jste dostali s Nalou za úkol město zajistit. Nemohla mi uniknout jistá nevraživost mezi bývalou majorkou a obyvateli toho města,“ vydechne pomalým hlasem jako by se při tom ztrácel v nějaká vzpomínce. „Vzhledem k povaze jejího úkolu ve městě, nepochybuji o tom, že si ji Alucard dobře pamatoval. Nezmínil se o tom?“
„Ano, něco o ní řekl, ale na řeči nebylo mnoho času, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost,“ zalže.
„Ach, tak to jsem rád. Byl bych nerad, aby sis tím zatěžoval hlavu,“ usměje se mile Abernant.
„Major se zmínil o tom, že se mu Nala za události z minulosti omluvila a on jí odpustil. Pořád mi to vrtá hlavou, co tím asi myslel? Nedává to žádný smysl. Měl bych se na to zeptat Abernanta?“
Abernant na něj pohlédne překvapeným pohledem. „Copak si už zapomněl, že Echelon spadal pod její odpovědnost? Proto její jednotka Hellraiser dostala za úkol se o tamější nepokoje postarat. Ale,“ zamyslí se a podívá se na majora podezíravým pohledem, „po tomhle incidentu se ho vzdala a král ho dal někomu jinému. Proč se ptáš? Zmínil se snad major o tom, že ji tam ještě někdy potom viděl?“
„Nic takového neřekl, pane. Jen mě to tak napadlo,“ opět zalže.
Abernant se zamračí. Dokázal Amonovy lži prohlédnout stejně dobře jako kdysi Nala, ale nechává si své pochybnosti o jeho slovech pro sebe.
„A co poručice Crysta?“
„Co je s ní?“
„Jak si poradila se svým úkolem?“
„Dobře,“ odpovídá ve stručnosti. Dobře si pamatuje na to, co jí řekl v Echelonu. Nicméně se mu myšlenka na to nechat Crystu převelet pod někoho jiného zatím rozležela v hlavě a neviděl vážný důvod k tomu se o tom Abernantovi zmiňovat.
„Možná by ti pomohlo malé rozptýlení.“
Amon zamyšleně přimhouří oči. „Co tím chcete naznačit?“
Abernant se jen pobaveně uchechtne. „Ale nic,“ mávne rukou. „Teď máš volno. Můžeš jít.“
„Pane!“ zasalutuje major a odchází. Z hrudi mu padá velký balvan. Znamená to tedy, že jednotka nic o jeho výbuchu emocí neprozradila. Jsou to skutečně čestní a věrní vojáci. Je na ně právem pyšný.
Dnes už se opravdu těší na postel a pořádný odpočinek. Bylo toho až dost. Je načase utřídit si myšlenky. Pomalou chůzí se doplouží do svého pokoje. Jen co za sebou zabouchne dveře, sundává si těžkou zbroj a opírá ji o zeď. Vysvléká se z propocené uniformy a nahý vchází do koupelny. Proběhne rychlý očistný rituál a vrací se zpátky do svého pokoje. Pokládá se na postel. Je tak unavený, že ani nestihne přes sebe přehodit deku a usíná.
Amon zase stojí v tom pokoji, který tak dobře zná. Z plotny není cítit žádné jídlo a knihovna je zavřená. Tenhle dům je úplně prázdný.
„Mami…“
Malý Amon ví, že se jeho matka už nikdy nevrátí, ale teď zmizel i jeho otec.
„Kde je táta?“
Po pár minutách dlouhého ticha se za jeho zády ozve zavrzání vstupních dveří. Na Amonově tváři se roztáhne velký úsměv. V záchvatu radosti sebou prudce trhne směrem ke dveřím.
„Tatínku!“
Jeho pohled ustrne na postavě v černé uniformě. Je to muž, kterému je tak kolem pětadvaceti let. Má husté černé vlasy rozcuchané do všech stran. Několikrát ho potkal, když se bavil s jeho otcem, ale jeho jméno neznal.
S překvapeným pohledem ustoupí několik kroků dál. „Co tady děláte?! Kdo jste?!“ vyhrkne. „Kde je můj táta?!“
Muž se rozvážným krokem rozejde k němu. Nasazuje milý úsměv. „Ty budeš jistě Amon,“ spustí, aniž by odpověděl na jedinou z jeho otázek.
„Co ode mě chcete?!“ vykřikne dítě. „Můj otec je voják! Jestli se pokusíte mi ublížit, tak…“
„Vím, kdo tvůj otec byl. Já jsem byl jeho nadřízený. Vidíš tu uniformu,“ – roztáhne ruce, aby si ji chlapec mohl lépe prohlédnout. – „Patří plukovníkovi sapphirehallské armády a tím jsem já. Mé jméno je Abernant.“
Amon na něj hledí s překvapeným výrazem ve tváři. Tu uniformu poznává. To ale nevysvětluje, proč tu teď před ním stojí.
„Bylo to přání tvého otce, abych sem přišel,“ pokračuje plukovník Abernant a natahuje k chlapci svou dlaň. „Pojď se mnou.“
„Co je s ním?! Proč o něm mluvíte v minulém čase?! Copak i on mě opustil jako moje matka?!“
Abernant smutně svěsí ramena. „Jeho posledním přáním bylo, abych se o tebe postaral,“ spustí. „Jako jeho přítel dodržím svoje slovo.“
„Já… nechci…“ vydechne raněné dítě.
„Neboj se, Amone. Nebudeš už nikdy sám,“ utěšuje ho plukovník. „Nalo!“
Do místnosti vchází děvče v podobném věku, jako je on. Její velké nachové oči ho pečlivě pozorují.
„Plukovníku Abernante?“
„Pojď dál. Tohle je Amon Flare. Bude to tvůj nový přítel,“ spustí pozitivním hlasem Abernant a pokyne rukou k chlapci s černou kšticí, který se krčí u pohovky. „Nala je sirotek jako ty, Amone. Také se o ni budu starat.“
„Ahoj Amone, já jsem Nala Darks. Ráda tě poznávám,“ usměje se na něj děvče tím nejvřelejším a nejupřímnějším úsměvem. „Musíš poznat ještě Kentu! Určitě z nás tří budou ti nejlepší přátelé!“ spustí rozhodným hlasem plným pozitivní energie.
Amon ji pozoruje v tichosti. Věří každému jejímu slovu, i když ji sotva poznal.
Kolem dveří jsou rozházené kusy dřeva z nějakého nábytku, kterým byly dveře zabarikádovány. Uprostřed místnosti stojí starší muž s páskou přes oko hlídaný čtyřmi vojáky v echelonských uniformách. Všech pět je řádně ozbrojeno a připraveno k boji.
„Vy musíte být Alucard Henri, major tohoto města,“ konstatuje Amon směrem ke starému muži v hnědém plášti s huňatým límcem u krku. „Předpokládám, že muž vašeho věku bude natolik moudrý, aby se vyhnul umírání dalších lidí. Vzdejte se dobrovolně.“
„Ty prašivej pse!“ odplivne si naštvaně muž na dřevěnou podlahu. Amonova slova jsou pro něj jako urážka. „Já a tihle muži jsme tohle město budovali vlastníma rukama! Už bylo dost sapphirehallské okupace! Opusťte Echelon už jednou pro vždy. Vraťte se tam, kam patříte, a přestanou umírat další lidé!“
„Lituji, ale mám své rozkazy,“ zatvrdí se Amon s jeho monotónním hlasem a prázdným pohledem. „Echelon spadal pod sapphirehallskou správu a opět spadá. Nařiďte svým mužům, aby odložili své zbraně!“
„Mladík jako ty mi nebude nic nařizovat!“ ohradí se stařec. „Jestli musí být prolita další krev pro hrdost Echelonu, ať se tak stane!“
„Už bylo dost krveprolití!“ vykřikne Amon. „ODLOŽTE SVÉ ZBRANĚ A TO HNED!“
„Blázne! Ty zatracenej blázne! Nejsi nic jiného než armádní pes,“ zavrčí do svých fousů. „Vidím, že nemáme jinou možnost. Vojáci!“
Všichni se okamžitě připravují k výpadu.
Amon přikračuje o krok blíž a v jeho tváři se opět zračí ten zmučený výraz. „Nechci, aby umírali další lidé!“
„Ani já ne, ale nedovolím Sapphirehallu, aby špinil jméno tohoto města. Už toho bylo dost!“
V tu chvíli stařec se svými muži v zádech vybíhá vstříc další bolesti. Amon zvedá svůj meč vysoko nad hlavu a prudce s ním švihne proti meči starce. Jednotka Overkills se zatím stará o čtyři echelonské vojáky.
„Už jsem jednou viděl tvoji tvář,“ přimhouří zdravé oko a sleduje zádumčivě Amonův obličej. „Byl si tu už při prvním potlačování odporu. Naučil ses něco od své nadřízené? Nečekal bych, že tak mladá dívka může být už tak ztracená.“
Amon při starcových slovech hlasitě polkne. Nerad vzpomíná na tyhle události.
„Nevěřil jsem těm řečem, co se kolem ní snášely, dokud mi nevypíchla oko a nezlomila mě,“ zamračí se stařec. „Nikdy bych neprojevil respekt nějakému mladému kuřeti, jako jsi ty, ale ona byla jiná. Jak jí to říkali? Pekelný pes?“ vydechne. „Divím se, že ji za mnou Abernant neposlal místo tebe.“
„Buďte zticha!“ vykřikne z plných plic Amon.
„Tvoje rozhořčení značí něco zlého. Je mrtvá? Ano, už si vzpomínám. Krátce po obléhání Echelonu zemřela na jedné z misí. Ha, a to bych se vsadil se samotným Chaosem, že ji prostý člověk neporazí. Každý se občas splete.“
Amon s bolestnými pocity zaplavujícími jeho hruď vyráží vstříc proti Alucardovi. Stařec je už unaven svými roky, ale stále bojuje jako statečný muž do poslední chvíle. Major sapphirehallské armády jako smyslů zbavený švihne svým mečem a rozřízne tak starcovo břicho. Rána byla prudká a silná.
„Tak ses nakonec… opravdu něco naučil… od té ženy… která přišla… ze samotného pekla,“ odkašle si z posledních sil major Echelonu.
Amon ho pečlivě sleduje. Jeho hruď se zmítá při rychlém dechu. Stále ho rozpalují ta slova, která před několika okamžiky vypustil z úst. Jeho tvář se křivý v křeči. Pevně svírá meč a je připraven ukončit Alucardův nuzný život.
Ten se naproti tomu svého meče vzdává. Nechává ho padnout na podlahu vedle svých nohou. Podlamují se mu kolena a klesá k zemi. Rána na jeho břiše se rozevírá jako škeble. Stařec se pobaveně zasměje. Krev mu přitom začne stékat z úst do vousů a odkapávat na dřevěné parkety. Dobře vidí ten plamen v Amonových očích. Cítí, jak se musí držet, aby svým mečem neukončil jeho život předčasně.
„Tak to… dokonči… ty pse!“ odplivne chrchel krve na podlahu. Zubí se a jeho jinak zažloutlé zuby se moří v krvi. „He, vlastně… ani neznám… tvé jméno.“
Major Sapphirehallu se uklidňuje. Jeho oči se zužují. Rozhlédne se po místnosti. Spatřuje čtyři mrtvoly. Echelonští vojáci byli snadno zneškodněni členy z Overkills. Není třeba být dále agresivní. Znovu svazuje své emoce na uzdu.
„Mé jméno je Amon Flare,“ odpovídá se ctí a následně skloní svou hlavu. V jeho očích se objevuje útrpný pohled. „Měli jste se vzdát. Nemuselo to takhle dopadnout.“
„Amone, bojoval jsi jako… démon,“ vykašle ze sebe Alucard. „Jsi dost silný… Myslím, že… tě vytrénovala dobře.“
Amon překvapeně rozevře své oči dokořán. V posledních dvou dnech tohle oslovení slýchával často. Copak být sapphirehallským vojákem skutečně znamenalo stát se démonem?
„Kdybych se vzdal… přišel bych možná jen… o své druhé oko… a pár dalších částí svého… těla, ale… žil bych,“ pokračuje. „Co by to bylo… za život? Jak bych mohl… žít s tak ponižujícím pocitem, že… jsem se tady… vzdal… Znovu!“
„Povězte mi, kdo je Talus?!“ vyhrkne Amon přísným hlasem a popadne starce za límec.
Ten se opět jen pobaveně zasměje. „He-he, takže vy o něm… už víte? Talus… je čestný muž,“ doluje ze sebe stařec na hranici smrti. „Neztratil jsem… svoji čest.“
„Počkejte! Musím se zeptat ještě na jednu věc!“ naléhá sapphirehallský major. „Ta dívka, která vás tehdy mučila… Má něco společného s tím, co se tady teď děje?! Snažili jste se použít někoho, kdo je jí podobný proti Sapphirehallu?!“
Alucard se zasměje. Jeho smích se mění v dávení se vlastní krví. „Omluvila se… a já jí odpustil… Teď zemřu… se ctí…“
„Ne! Ještě není váš čas!“ vykřikne znovu Amon ohromen jeho slovy. „Máte mi toho ještě tolik co říct!“
Alucardovo tělo se sesype do majorovy náruče. Ten ho pouští na podlahu. Jeho oči jsou rozevřené překvapením.
„Řekl, že se mu omluvila a on jí odpustil. Nedává mi to žádný smysl. Proč by se omlouvala? Byl to rozkaz, a kromě toho ona nebyla tenhle typ člověka. Proč… Proč se o tom teď vůbec zmiňoval? Co se to sakra děje?!“
„Takhle to být nemělo! Zatraceně!“
„Pane?“ vydechne překvapeně jeden z jeho mužů.
Major se zhluboka nadechne, aby se uklidnil. „Musím před svojí jednotkou zachovat chladnou hlavu.“ Zatíná čelist a otáčí se směrem k nim. „Vojáci, odvedli jste všichni dobrou práci!“ pochválí je zase tím osobitým unaveným hlasem bez jediného náznaku emoce. Všichni jsou překvapeni tím, jak rychle je dokázal zapnout, a ještě rychleji vypnout. „Prohledejte celý dům. Všechny dopisy a Alucardovy poznámky bereme s sebou. Konečně se vrátíte domů,“ sklání svoji hlavu k prsům a znovu spustí již o něco tišším hlasem: „Tady v Echelonu toho bylo už dost. Dost pro nás pro všechny.“ Znovu hrdě zvedá hlavu vzhůru. „Zasloužíte si odpočinek, který vám právem náleží. Jednotka, která vás vystřídá, je již ve městě. Zbytečně se nezdržujte. Čím dřív začnete dům prohledávat, tím dřív uvidíte svoji rodnou vlast.“
„Slyšeli jste ho hoši! Tak trochu pohyb!“ zavelí rotmistr. „Všichni už odtud chceme vypadnout.“
Vojáci se následně rozdělí po místnosti. Rotmistr pohlédne směrem k majorovi, který s prázdným pohledem hledí na Alucardovu mrtvolu. Přistupuje k němu blíž.
„Pane, budete v pořádku?“ zeptá se tichým hlasem, aby neznepokojoval ostatní z jednotky.
Amon k němu zvedá pohled. „Nic mi není. Nechal jsem se trochu unést.“
„Chápu. Muselo vás rozrušit, když se zmínil o bývalé majorce. Nechť je jí země lehká. Spolu s tou vypjatou situací, která se všude kolem snáší, to musí být těžké.“
Major zpříma hledí do jeho starostlivé tváře. „Prosím, postarej se o to, aby se to nedostalo ven. Nechci, aby si Abernant a ostatní dělali starosti ještě o mě.“
„Samozřejmě, majore, nemusíte se bát. Hoši vás respektují a obdivují. Neřeknou ani slovo, pokud si to nepřejete.“
Amon děkovně přikývne a opouští místnost. Potřebuje jít na čerstvý vzduch.
„Mám zase ten divný pocit. Bojoval se ctí až do samotného konce. Proč se nevzdal? Věděl, jak to skončí a stejně proti nám poslal své muže. Tohle je hrdost? Bojovat za každou cenu? Co to vlastně hrdost ve skutečnosti je? Mám ji vůbec? Tehdy jsem vydal rozkaz. Overkills zapálili celé město. Po mém boku ukončovali utrpení těch, kteří naříkali v ohni.“
„Faithvalley… Mám být na tohle hrdý? Moji muži konali, jak jsem jim řekl. Já konal, jak mi řekli druzí. Opět myslím na staré vzpomínky. Jak by se v takové situaci zachovala Nala?“
***
Majorka vychází z Alucardova domu. Její oblečení i tvář jsou potřísněné krví. Schází kamenné schody od domu a bere do rukou cíp svého karmínového pláště, do kterého si otírá ruce.
Amon k ní pohlédne se zmateným pohledem. Musí si udržet svou tvář, a tak se vzpřímí a pokouší se nasadit neprostupný pohled. „Podal major potřebné informace?“
Nala se zaráží. Otáčí svůj pohled k poručíkovi. Amon se na první pohled zdá být nervózní. „Mlčí jako hrob, ale nakonec to všechno nebylo zbytečné. Dohodneme se. Zbytek nechám na našich lidech.“
„Zbytek?“ vyhrkne neuváženě Amon. „Bylo to opravdu nutné?“
Nala při jeho slovech zmateně nakloní hlavu na stranu a pečlivě si prohlédne jeho roztěkanou tvář. „Ty jsi to viděl?“
„Omlouvám se, majorko, ale nebyl jsem si jistý, jestli je všechno v pořádku. Slyšel jsem rány, a tak jsem nahlédnul.“
„Nezatěžuj si tím hlavu, poručíku. Byl to rozkaz.“
„Nemusela jste to dělat. Ušetřila byste mu spoustu bolesti… a sobě také.“
Nala zastavuje svůj krok. S tázavým pohledem se otáčí k němu. „O jaké bolesti to mluvíš? Nic mi přeci neprovedl.“
„Ve vašem případě nemyslím tu fyzickou.“
„Narážíš na to, co o mě říkali?“ zašklebí se. „Musíš pochopit, že kdybych neuposlechla některý z rozkazů, které vydalo impérium, neušetřilo by to bolest nikomu. Moje ruce by teď možná nebyly potřísněny krví a nikdo by na mě nekřičel ty urážky, ale byli by tu jiní, kteří by ho vykonali. Major by v té místnosti dopadl stejně nebo i hůř.“
„Ale proč vy?“ vyhrkne. „Proč dali takový rozkaz zrovna vám?“
„Protože jsem voják. Velmi dobrý a věrný voják. Nikdo by ten úkol nevykonal lépe. Nepostavím se proti rozkazům království a nikdy ho nezradím.“
***
„Vykonala by rozkaz podle pokynů. O tom není pochyb. Co kdybych já ten rozkaz nevydal a tím neuposlechl krále? Faithvalley by nelehlo popelem…“
„Ne. Kdybych ho nevydal, tak ho vydá někdo další. Je to přesně tak, jak to tehdy říkala Nala. Město by stejně shořelo od základů. Nikdy se nepostavím proti rozkazům Sapphirehallu. Nikdy nezradím. Děláme to všechno pro náš domov. Chráníme Sapphirehall. Nejsme armádní psi, jak nás ostatní nazývají. Nejsme démoni. Stejně tak si Nala nezasloužila, aby ji nazývali Pekelným psem. Byla jen dobrý a věrný voják.“
Amon zvedá svůj pohled od hladiny a ohlédne se za své rameno. Spatřuje Crystu, která ho pozoruje s utrápeným pohledem.
„Overkills sesbírají všechnu echelonskou dokumentaci. Počkáme na ně, a pak se vrátíme domů,“ odpovídá jeho osobitým způsobem.
„Fajn,“ přikyvuje. Na její tváři se opět objevuje hravý úsměv. Spojí svoje dlaně a lokty se zapře o dřevěné zábradlí vedle Amona. „Těšim se na horkou koupel.“
Na majorově čele se opět objevuje nechápavá vráska. Rozumí jejím slovům, ale ztrácí se ve významu pohledu, kterým ho opanuje. Její oči na něj smyslně mrkají a jemně se při tom kouše do rtu. Rozpojuje ruce a jednou z nich se konečky prstů dotkne hřbetu jeho ruky.
„Až dorazíme do Sapphirehallu… jen že ve vaně je místo pro nás pro oba.“
Amon se vzpřímí. Jeho výraz zůstává neměnný. „Můj postoj znáš. Náš vztah je čistě profesionální, a tak to i zůstane,“ odvětí vážným hlasem. „Jsi dobrý voják, Crysto, ale nic víc pro mě neznamenáš. Hned, co dorazím do Sapphirehallu, tak požádám Abernanta, aby tě převelel pracovat s někým jiným.“
Zůstává zírat do jeho tváře svýma modrýma očima. Poněkud ji překvapil, i když si toho byla vědoma už z jejich předchozích rozhovorů na toto téma, ale nikdy před tím nemluvil takhle tvrdě a přímo. V jeho očích nalezla docela nový druh pohledu. Ještě nikdy se na ni nedíval tak bezcitně. Nikdy by ji nenapadlo, že její laškování jí může dostat do tak svízelné situace, kdy bude chtít, aby pracovala s někým jiným.
Amon skloní svůj pohled do země a obchází její drobnou postavu. Jeho kroky ho vedou za most.
Poručice se za ním ohlédne. „Možná na to neni vhodná doba. To vim,“ vydechne tichým hlasem. Všechna hravost je pryč. Vystřídala ji vážnost. „Jen mě napadlo, že když sme teď byli pořád spolu, tak jestli si nezměnil názor. Omlouvám se, jestli sem se tě nějak dotkla,“ zlomí se jí hlas. „Už toho nechám. Jen mě, prosim, neposílej pryč.“
Jeho pohled jihne, ale to ona nevidí. Zatne pěsti a sklopí oči k zemi. „Zapomeň na mě, Crysto.“
❥
Na předměstí to žije. Jednotka Overkills s Crystou v čele v pozoru vyčkávají na další majorovy rozkazy.
„Odvedli jste skvělou práci, jednotko!“ pochválí je s uznalým přikývnutím hlavy. „Veškeré dokumenty, které jste našli v Echelonu, odevzdejte Abernantovi a máte volno.“
„Pane!“ zasalutují vojáci jednohlasně a následně se rozejdou směrem do města.
Crysta se zamyšleným výrazem stále stojí na místě. V hlavě si promítá slova, která jí naposledy řekl v Echelonu, než se vydali na zpáteční cestu do města.
Po celou dobu na lodi s ní nepromluvil ani jediné slovo. Byl zamčený ve své kajutě a ani na chvíli nevylezl. Neměla z toho pocit, že by se jí vyhýbal. Pochopila, že chce být prostě chvíli sám se svými myšlenkami.
Tušila, že to právě tyhle myšlenky ho donutily k tomu, aby jí řekl něco takového. Musel vědět, že by na něj nikdy nemohla zapomenout. Celou dobu o svých citech sice mluví s nadsázkou, ale to nic nemění na skutečnosti, že je myslí zcela vážně. Je do něj zamilovaná už od chvíle, co ho spatřila poprvé.
Když vojáci zmizí za branami města, ohlédne se za nimi, aby si byla jistá, že už je nemohou vidět. Poté přikračuje o krok blíže k Amonovi.
„Taky máš volno,“ odbíjí ji a ani se na ni pořádně nepodívá.
„Amone…“
„Potřebuješ ještě něco?“ zavrčí svým hlubokým hlasem bez nějakého náznaku, že je pro něj víc než voják než zbraň po jeho pravé ruce.
Jen zakroutí nechápavě hlavou a otáčí se k němu zády, aby se vydala na odchod. Její tvář je zraněná a naštvaná zároveň. Při odchodu si zakládá ruce na prsa a přidává do kroku.
Amon oněměle stojí na místě. Nechápe, co ji tak popudilo. Je to asi způsobeno tím, že se ještě tolik nevyzná v prostých citech a v těch ženských už vůbec ne. Dlouho se nad touhle situací nezamýšlí. Jeho mysl zatěžuje spousta skutečně důležitých problémů. Měl by jít podat hlášení Abernantovi, ale ještě před tím si chce něco vyjasnit.
Jeho kroky ho vedou k hospodě na rohu Císařské ulice. Tady potkal tu tajemnou ženu s nachovýma očima. Vchází dovnitř.
Část jednotky Overkills se tu také zastavila na jedno zasloužené pivo po těžce oddřené práci. Zbytek bude pravděpodobně již doma se svými rodinami a rotmistr nejspíš převzal úkol odevzdat všechny dokumenty generálovi.
„Pane, překvapuje mě, že vás tu vidím. Přišel jste také na jedno?“ zeptá se jeden z vojáků sedící u stolu. „Pojďte si přisednout k nám.“
„Ach, kdepak. Jen jsem přišel něco vyřídit a pak zase jdu. Musím ještě podat hlášení, takže jsem vlastně pořád ve službě.“
„To je škoda. Ale kdybyste chtěl, tak se k nám později přidejte. Hezký zbytek dne, pane.“
„Děkuji,“ přikyvuje vděčně Amon a obrací se k pípě.
Blondýnka za pultem právě pulíruje sklenice. „Dobrý den, pane, dáte si něco?“
„Ne,“ odmítá. „Přišel jsem se vás na něco zeptat. Vy tu jste každý den. Je to tak?“
Děvče zrudne ve tváři a nesměle se usměje. „J-jo. Vlastně jo. Viděla jsem vás tu minule s těmi dvěma vojáky. Ať vám o mě řekli cokoliv, tak to není pravda. Pokud mě chcete někam pozvat, tak jsem volná. S kapitánem Darksem jsme si jen jednou vyšli a nic to neznamenalo. Už je to veeelmi dávno,“ spustí rychle, jako když bičem mrská. Při zmínění Kentova jména se zamračí a zakládá si ruce do pasu. „I když všechny dívky ve městě tvrdí, že je nejhezčí z vojáků, tak já si to tedy nemyslím. Například vy jste se mi líbil vždycky mnohem víc, ale nikdy jsem neměla příležitost s vámi mluvit, protože sem skoro nikdy nechodíte.“
Amon sleduje její rychle se mihotající rty. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, o čem to vlastně hovoří. Jeho tvář v tu chvíli také zrudne. Nechtěl dívku vystavovat milným dojmům.
„Omlouvám se, jestli jsem vás vystavil rozpakům, ale nepřišel jsem vás pozvat na… schůzku?“ Poslední slovo změní v otázku. Sám si není jistý, jestli to správně pochopil.
„Och,“ zaskočí se děvče. Na tváři se jí vyčaruje zamračený výraz. „Tak na co jste se tedy přišel zeptat?“
„Jde o ženu, která tu byla před několika dny. Měla na sobě pískový plášť s kapucí a pod ním hnědé šaty. Možná měla přes obličej roušku. Ale nejvýraznější na ní byly fialové oči.“
„Chápu,“ poklepe si zamyšleně na ústa. „Tak to je vaše přítelkyně? Věděla jsem, že nebudete gay, jak o vás děvčata ve městě vypráví.“
„Co, prosím?“ vykulí překvapeně oči major.
Dívka si rychle položí ruku na pusu a vytřeští oči. „Omlouvám se! Jsem to ale nezdvořačka. Vůbec bych takové věci neměla před vámi říkat. Nikdy jsem neuměla držet jazyk za zuby. He-he,“ zasměje se nesměle. „To víte, ale když někdo tak hezký jako jste vy neměl nikdy žádnou dívku, tak se holt začnou roznášet drby.“
Amon na ni hledí s očima rozevřenýma do kořán. Neměl totiž potuchy, že Selphie je místní drbnou číslo jedna. V hospodě se člověk dostane k ledajakým informacím a ona patřila k těm lidem, kteří je rádi posílali dál. Bylo to způsobeno hlavně tím, že nikdy neuměla mlčet a řídila se heslem: Co na srdci, to na jazyku.
„O čem to mluvíš?!“ vyhrkne s nechápavým výrazem ve tváři. Najednou se ztrácí všechna slušnost, když jí začne netaktně tykat.
V dívce to hrkne. Majorův hlas umí být skutečně děsivý. „Řekla jsem snad něco špatně?“
„Není to má… slečna. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli si jí nepamatuješ. Ostatní poznámky si už laskavě nech pro sebe,“ zamračí se. Bylo jen málo věcí, které ho mohly dostat do takové nálady a přimět ho ke zvýšení hlasu. Jedna z nich byla ta, když se cítil v úzkých, což se nestávalo zrovna často.
„No, umíte být tedy k dámě nezdvořilý,“ zamračí se i Selphie a dotčeně si položí ruku na hruď. „A to prý mají být sapphirehallští vojáci gentlemani.“
„Neuvěřitelné. Ta dívka mě snad vůbec neposlouchá. O čem to stále hovoří?“
„S kým tu byla?!“
„Sama.“
Amon nechápavě rozhodí rukama. Celou dobu tohle děvče mluvilo o nepodstatných věcech a nedalo se utišit, ale najednou zcela ztratilo slova a mluví ve stručnosti.
„To je vše?“
„Už jsem řekla. Není, o čem bych mluvila,“ zatvrdí se. „Snad jen to, že nejste první, kdo se na ní ptal.“
„Abernant sem pravděpodobně vyslal nějakého vojáka, aby zjistil informace, když jsem ji nahlásil. To není nic zvláštního.“
„Byl to Vincent Lanelli, kdo se na ni ptal?“
„To bych vám neměla říkat. Zapřísáhla jsem se, že vám to nepovím. Roztrhne mě vedví, pokud mu o tom řeknete,“ vyhrkne polekaně. „Ta moje nevymáchaná pusa!“
„Nikomu nic neřeknu, ale musíš mi říct všechno! Co po tobě plukovník ještě chtěl?“
„Přišel a začal se vyptávat jako vy. Když jsem mu řekla všechno, co vím, tak mě požádal, abych držela jazyk za zuby, kdybyste se tu objevil. Prý by vám to akorát ublížilo. Také mi řekl, že je to nějaká zlodějka. Okradla tady nějakého chudáka, a proto odsud vyběhla jako střela. Seděla s ním támhle u toho stolu úplně vzadu,“ ukáže prstem. „Ale vážně nevím, kdo to byl. Ani jestli to byl muž nebo žena. Pití objednávala ona, a když jsem se otočila, tak byla ta druhá osoba pryč. Zaplatili a nechali velké dýško, takže jsem se po tom dál nepídila.“
„Takže nakonec Abernant poslal plukovníka, aby to tady prošetřil? Říkal, že tomu případu dá tu nejvyšší prioritu. Zdá se, že to skutečně nevzal na lehkou váhu. Ale proč se to tolik snaží přede mnou utajit? Hm, záleží mu na mých citech…“
Selphie jen zakroutí hlavou. „Jak jste řekl, měla ho zahalený. Sice si objednali, ale ani se toho nedotkli. Ale podle hlasu a oblečení jsem jasně poznala, že je to žena.“
Amon jen smutně svěsí ramena a poraženě vydechne. Zdá se, že všechno do sebe začíná zapadat. Abernant mu tedy říkal pravdu. Měl by tu záležitost už hodit za hlavu. Má teď mnohem větší starosti.
„Děkuji ti,“ přikývne s poněkud zklamaným pohledem. Asi od toho čekal víc. Možná doufal, že tahle žena dá jeho životu hlubší smysl. Žene se za stínem dívky, která je už tolik let mrtvá. Jediné, co mu tahle cizinka s nachovýma očima přinesla, bylo uvědomění si, že staré rány se zdaleka ještě nezahojily.
Otáčí se na patách a bez počkání na Selphiinu reakci spěšně opouští místnost. Hrdě se vzpřímí a pokračuje ulicí do citadely. Jeho kroky ho dovedou k Abernantově kanceláři. Zaklepe tak jako obvykle a po vyzvání vstupuje dovnitř.
Abernant sedí na svém místě a probírá se papíry, které před ním leží na stole. Rotmistr je už pryč.
„Pane!“ zasalutuje zdvořile Amon už u vstupu.
„Slyšel jsem, že jste zabili majora Echelonu,“ spustí hned z první Abernant. Na jeho tváři je starostlivá vráska, ale jeho hlas je zcela klidný a vyrovnaný. „Podle hlášení jste neměli jinou možnost, Amone. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to překvapuje. Byly s ním problémy už v minulosti, což sám dobře víš nejlépe.“
Amon jen mlčky přikývne. Pohledem se zabodne do podlahy. Nedokáže z hlavy vytlačit tu vzpomínku a ty zmatené pocity, které soupeří uvnitř jeho hrudi. Ani Abernantova slova nic nezmění na vině, která tíží jeho srdce.
„Overkills mi předali dokumenty, které tam našli. Echelon je opět pod naší správou, a to hlavně díky tobě, Amone,“ usměje se spokojeně a přikročí k němu. Jednu ruku pokládá na jeho rameno a hrdě ho promne. „Jsem s tebou velmi spokojený.“
„Děkuji, pane!“ vydává ze sebe s hlavou hrdě zdviženou vzhůru, ale uvnitř sebe necítí nic, co by mělo cokoliv společného s hrdostí.
Abernant přikývne a opět se od něj odvrací zpátky ke štosu papírů. „Zítra vyšleme do Echelonu více vojáků pro jeho úplné zajištění,“ pokračuje plynulou řečí. „Doufám, že neproběhly žádné znepokojivé události, které bych ještě měl vědět,“ dodává tlumeným hlasem a tázavě se zadívá do majorovy tváře.
Amon hlasitě polkne. „Ví to? Nakonec mu to někdo z mých mužů prozradil.“ V hlavě se mu honí pochyby, které na jeho tváři vyčarují znepokojený výraz. „Na co narážíte, pane?“
„No… jistě si majora pamatuješ už z dřívějška. Již před deseti lety býval Echelon pod jeho správnou. Tehdy jste dostali s Nalou za úkol město zajistit. Nemohla mi uniknout jistá nevraživost mezi bývalou majorkou a obyvateli toho města,“ vydechne pomalým hlasem jako by se při tom ztrácel v nějaká vzpomínce. „Vzhledem k povaze jejího úkolu ve městě, nepochybuji o tom, že si ji Alucard dobře pamatoval. Nezmínil se o tom?“
„Ano, něco o ní řekl, ale na řeči nebylo mnoho času, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost,“ zalže.
„Ach, tak to jsem rád. Byl bych nerad, aby sis tím zatěžoval hlavu,“ usměje se mile Abernant.
„Major se zmínil o tom, že se mu Nala za události z minulosti omluvila a on jí odpustil. Pořád mi to vrtá hlavou, co tím asi myslel? Nedává to žádný smysl. Měl bych se na to zeptat Abernanta?“
Abernant na něj pohlédne překvapeným pohledem. „Copak si už zapomněl, že Echelon spadal pod její odpovědnost? Proto její jednotka Hellraiser dostala za úkol se o tamější nepokoje postarat. Ale,“ zamyslí se a podívá se na majora podezíravým pohledem, „po tomhle incidentu se ho vzdala a král ho dal někomu jinému. Proč se ptáš? Zmínil se snad major o tom, že ji tam ještě někdy potom viděl?“
„Nic takového neřekl, pane. Jen mě to tak napadlo,“ opět zalže.
Abernant se zamračí. Dokázal Amonovy lži prohlédnout stejně dobře jako kdysi Nala, ale nechává si své pochybnosti o jeho slovech pro sebe.
„A co poručice Crysta?“
„Co je s ní?“
„Jak si poradila se svým úkolem?“
„Dobře,“ odpovídá ve stručnosti. Dobře si pamatuje na to, co jí řekl v Echelonu. Nicméně se mu myšlenka na to nechat Crystu převelet pod někoho jiného zatím rozležela v hlavě a neviděl vážný důvod k tomu se o tom Abernantovi zmiňovat.
„Možná by ti pomohlo malé rozptýlení.“
Amon zamyšleně přimhouří oči. „Co tím chcete naznačit?“
Abernant se jen pobaveně uchechtne. „Ale nic,“ mávne rukou. „Teď máš volno. Můžeš jít.“
„Pane!“ zasalutuje major a odchází. Z hrudi mu padá velký balvan. Znamená to tedy, že jednotka nic o jeho výbuchu emocí neprozradila. Jsou to skutečně čestní a věrní vojáci. Je na ně právem pyšný.
Dnes už se opravdu těší na postel a pořádný odpočinek. Bylo toho až dost. Je načase utřídit si myšlenky. Pomalou chůzí se doplouží do svého pokoje. Jen co za sebou zabouchne dveře, sundává si těžkou zbroj a opírá ji o zeď. Vysvléká se z propocené uniformy a nahý vchází do koupelny. Proběhne rychlý očistný rituál a vrací se zpátky do svého pokoje. Pokládá se na postel. Je tak unavený, že ani nestihne přes sebe přehodit deku a usíná.
***
Amon zase stojí v tom pokoji, který tak dobře zná. Z plotny není cítit žádné jídlo a knihovna je zavřená. Tenhle dům je úplně prázdný.
„Mami…“
Malý Amon ví, že se jeho matka už nikdy nevrátí, ale teď zmizel i jeho otec.
„Kde je táta?“
Po pár minutách dlouhého ticha se za jeho zády ozve zavrzání vstupních dveří. Na Amonově tváři se roztáhne velký úsměv. V záchvatu radosti sebou prudce trhne směrem ke dveřím.
„Tatínku!“
Jeho pohled ustrne na postavě v černé uniformě. Je to muž, kterému je tak kolem pětadvaceti let. Má husté černé vlasy rozcuchané do všech stran. Několikrát ho potkal, když se bavil s jeho otcem, ale jeho jméno neznal.
S překvapeným pohledem ustoupí několik kroků dál. „Co tady děláte?! Kdo jste?!“ vyhrkne. „Kde je můj táta?!“
Muž se rozvážným krokem rozejde k němu. Nasazuje milý úsměv. „Ty budeš jistě Amon,“ spustí, aniž by odpověděl na jedinou z jeho otázek.
„Co ode mě chcete?!“ vykřikne dítě. „Můj otec je voják! Jestli se pokusíte mi ublížit, tak…“
„Vím, kdo tvůj otec byl. Já jsem byl jeho nadřízený. Vidíš tu uniformu,“ – roztáhne ruce, aby si ji chlapec mohl lépe prohlédnout. – „Patří plukovníkovi sapphirehallské armády a tím jsem já. Mé jméno je Abernant.“
Amon na něj hledí s překvapeným výrazem ve tváři. Tu uniformu poznává. To ale nevysvětluje, proč tu teď před ním stojí.
„Bylo to přání tvého otce, abych sem přišel,“ pokračuje plukovník Abernant a natahuje k chlapci svou dlaň. „Pojď se mnou.“
„Co je s ním?! Proč o něm mluvíte v minulém čase?! Copak i on mě opustil jako moje matka?!“
Abernant smutně svěsí ramena. „Jeho posledním přáním bylo, abych se o tebe postaral,“ spustí. „Jako jeho přítel dodržím svoje slovo.“
„Já… nechci…“ vydechne raněné dítě.
„Neboj se, Amone. Nebudeš už nikdy sám,“ utěšuje ho plukovník. „Nalo!“
Do místnosti vchází děvče v podobném věku, jako je on. Její velké nachové oči ho pečlivě pozorují.
„Plukovníku Abernante?“
„Pojď dál. Tohle je Amon Flare. Bude to tvůj nový přítel,“ spustí pozitivním hlasem Abernant a pokyne rukou k chlapci s černou kšticí, který se krčí u pohovky. „Nala je sirotek jako ty, Amone. Také se o ni budu starat.“
„Ahoj Amone, já jsem Nala Darks. Ráda tě poznávám,“ usměje se na něj děvče tím nejvřelejším a nejupřímnějším úsměvem. „Musíš poznat ještě Kentu! Určitě z nás tří budou ti nejlepší přátelé!“ spustí rozhodným hlasem plným pozitivní energie.
Amon ji pozoruje v tichosti. Věří každému jejímu slovu, i když ji sotva poznal.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat