Zatmění
„VSTÁVEJTE,
MAJORE!“
Amon rozespale otevírá oči. Hrubý mužský hlas ho probouzí z jeho snu. Nejdříve vidí jen obrysy. Někdo se naklání nad jeho postelí. Když si uvědomuje, že je to brigádní generál Klei, poposkočí na posteli a rychle si dekou zahalí svoje choulostivá místa. Je překvapen, že ho tu vidí hned po ránu. Přišel nečekaně.
„Co se děje, pane?“ vyhrkne překvapeně. Cítí se v jeho přítomnosti už tak dost nesvůj, natož když na sobě nemá žádné oblečení a sotva se probudil.
Klei se jen pobaveně zasměje nad majorovou reakcí. Sebere oblečení ležící v otevřené skříni a hodí ho směrem k Amonovi.
Ten ho chytá do své náruče. Přiletělo k němu takovou rychlostí, že odpor vzduchu rozvířil jeho černé vlasy do všech stran.
„Hoďte na sebe něco, majore,“ zasyčí svým osobitým hlasem. „Máme další úkol. Abernant mi zadal veškeré informace a vy mi máte asistovat… Amone.“ Jeho jméno vysloví s jistou rezervou v hlase. Po svých slovech se na chvíli odmlčí a prohlédne si ho od hlavy až k patě nedůvěřivým pohledem. Jeho tvář se pokřiví do pohrdavého úšklebku.
Amon na něj zírá překvapenýma očima. „Co má tenhle pohled znamenat? Zdá se, že není nadšený z toho, že se mnou musí sdílet misi.“
„No,“ nadechuje se znovu Klei a jeho výraz je stále lehce nespokojený. „Loď čeká u břehu i s posádkou a dopraví nás k Triscallu. Od jejich majora zajistíme povolení ke vstupu pro naše muže. Ti pak vyloží zásoby a vojáci se ubytují v hostinci. Vytvoříme si tak záložní bod pro případ, že by se opakovala situace v Echelonu.“
„Rozumím, pane,“ přikývne stále dost zmatený Amon.
„Tahle mise je pouhá formalita, ale Abernant si zažádal o vaše podílení se na ní,“ odfrkne si s tím neskrývaným pohrdavým tónem. „Každopádně si pospěšte. Všichni už jsou naloděni a čeká se jen na vás.“
„Hned tam budu, pane!“
„Fajn,“ odsekne brigádní generál a rychlým vojenským krokem opouští místnost.
Amon se konečně začíná orientovat. Vyskakuje z postele a obléká si uniformu, kterou po něm hodil Klei. Na další zdržování není čas. Sbírá ze země brnění, které si následně také oblékne a k pasu si připíná meč. Je připravený vyrazit na misi.
Do Triscallu dorazí těsně před polednem. Vojáci, major i brigádní generál se vylodí a zamíří přímo k městu.
„Tohle bude jen formalita,“ opakuje se Klei. Dává velký důraz na to, aby majora přesvědčil. Na jeho tváři se zračí náznak úsměvu. „Jdu zažádat majora Triscallu o poskytnutí přístřeší pro tyhle hochy.“
„Jaké jsou vaše rozkazy pro mě, pane?“
Zamračí se na něj, ale po chvíli se na jeho tváři opět roztahuje pobavený úsměv, když si majora zkoumavě prohlíží. „Ani bych si nepomyslel, že mi budete někdy dělat eskortu, majore. Není to pro vás trochu ponižující?“
Amon na něj pohlédne nechápavým výrazem. „Pane?“
„No, ale rozkazy Abernanta, jsou rozkazy krále,“ zasměje se jako by jeho slova měla nějaký skrytý význam. Amonova vytříbená intuice to vycítila. „Následujte mě, majore!“
Amon v tichosti kráčí v jeho šlépějích. Nemá brigádního generála kvůli jeho povaze moc rád. Byl mu nesympatický, ale v armádě se nemůžete řídit podle toho, kdo se vám líbí a kdo ne. Práce je práce, takže i major chápe, že musí zatnout zuby a překousnout jeho pohrdavé poznámky. Mohl na tom být o poznání hůř, kdyby měl jít na misi například s plukovníkem Lanellim.
„Znáte Triscall, majore?“ zeptá se ho cestou Klei a zhluboka se nadechne čistého vzduchu, který se ve městě vznáší.
Amon se kolem sebe rozhlédne. Tohle místo je opravdu moc hezké. Všude kolem je spousta stromů, keřů a travnatých ostrůvků. Lidé se snažili zachovat co nejvíce z původní přírody.
„Tohle město znám jen z vyprávění. Nikdy předtím jsem tu nebyl, pane.“
„Opravdu krásné místo,“ vydechne s blaženým úsměvem na své pokřivené tváři brigádní generál. „Vyrůstal jsem tady.“
Amon jen mlčky pokračuje v cestě. Byl si vědom toho, že Slaine odtud také pochází. Už si ale nepamatuje, co ho vedlo k tomu, aby se přestěhoval do Sapphirehallu. Pravděpodobně to byla vidina vyšších výdělků v armádě velkého města. To táhlo do zdejší armády vojáky z celého světa.
„Majorův dům je hned vedle hostince,“ pokračuje Klei a stále nese ten blažený úsměv. „Znám ho osobně od doby, co jsem byl malý. Je to celkem tvrdohlavý člověk.“
Major jen nejistě přikývne. Neví, co by na jeho poznámky měl říct. S pohledem plným rozpaků se dívá před sebe.
Brigádní generál se jen pobaveně zachechtá. „Moc mluvím. Jdeme vyřídit tu žádost,“ zavelí a dál pokračuje v tichosti s pobaveným úšklebkem na tváři.
Zastavují se u velkého domu vedle hostince.
„Počkejte tady, majore,“ vyzve ho Klei. „Já to vyřídím. Znám toho člověka.“
„Pane,“ přikyvuje souhlasně.
Brigádní generál vstoupí do domu.
Amon stojí jako voják na stráži. Založí si ruce na klíně a ve střežené pozici se rozhlíží kolem sebe. Ve vzduchu se vznáší vůně květin a zpěv ptáků.
„Takže tohle město se z části použije jako předsunutá základna? Odsud by se pomoc do Echelonu dostala rychle, kdyby to bylo potřeba.“
„Už je tam nějakou dobu.“
„Tohle město je úplně jiné než Sapphirehall nebo Echelon. Je tu více přírody, zpěv ptáků, živo-“
„Co se stalo, pane?!“ vyhrkne udýchaně. Očima tiká mezi Kleiho výrazem a mrtvolou na podlaze.
Brigádní generál se zamračí, když uslyší majorův hlas. Sklání svou sekeru a vytahuje z kapsy kapesník. Tím začne čistit její ostří. Zabodne svůj zamračený pohled do Amonovy tváře. „Jen nehoda,“ vydechne hrubým hlasem. „Už můžeme vyložit zásoby a ubytovat tu oddíl. Běžte to oznámit ostatním, majore. Ubytujte je v hostinci a tenhle dům využijeme jako skladiště.“
„Nehoda?!“
Klei si jen odfrkne. Od začátku věděl, že s majorem na téhle misi budou jen problémy, ale armádní generál ho v jeho pochybnostech tentokrát nevyslechl. Chtěl Amona zapojit, aby měl přehled o všech akcích a mohl se tak připravovat na své brzké povýšení.
Brigádní generál se zamračí ještě podrážděněji. „Neřešte to, majore! Držíme se plánu. Rozkažte mužům, aby začali nosit zásoby z lodi a ubytovali se. Takové jsou moje rozkazy pro vás. Žádné jiné vás zajímat nemusí.“
„Rozumím, pane,“ přikyvuje přiškrceným hlasem a zasalutuje jako poslušný voják. Vzpřímí se a odchází z místnosti.
„Majore,“ osloví ho znovu Klei. Jeho hlas je zcela klidný.
Pohlédne na něj a jeho výraz stále hovoří o tom, že nemá tušení, co si o téhle situaci myslet.
Klei si odkašle a utře si nos do hřbetu rukavice. Přikračuje lehkým krokem k Amonovi a pokládá mu své dlaně na obě ramena. Jeho pronikavě modré oči se zahledí do těch majorových.
„Amone,“ osloví ho tentokrát jeho jménem, což bylo neobvyklé. „Byl bych nerad, kdybyste si z této mise odnesl nějaké pochybnosti. Vy sám přeci nejlépe víte, že zájmy země jsou na prvním místě, že ano?“
„Jistě, pane,“ souhlasí, ale jeho hlas si není zdaleka tak jistý.
„Dobře. Věřím, že pokud to někdo dokáže pochopit, tak jste to právě vy. Co by v takové situaci udělala bývalá majorka, hm?“
Amon překvapeně nakrabatí čelo. Klei by byl poslední člověk z citadely, od kterého by čekal, že se po těch letech o Nale zmíní. Proč mu ji teď všichni a všechno připomíná? Tohle už přeci nemůže být jen obyčejná náhoda.
„Kdyby jí odporoval ve vykonání rozkazu, co by udělala, Amone?“ znovu zcela zřetelně zopakuje jeho jméno a jeho ledové oči jsou stále zabodnuté do majorovy tváře. „Zabila by ho, protože by musela.“
Amon jen oněměle hledí do toho chladného pohledu a snaží se vstřebat všechna slova, kterými ho zavalil. Jen přikývne. Nenachází žádná slova, kterými by mu oponoval.
„Dobře,“ usměje se spokojeně Klei. Hrubě promne jeho ramena a následně ho jednou dlaní poplácá po tváři. „Buďte dál dobrým vojákem a odměna vás jistě nemine. Abernant i král si vás velice váží.“
Konečně ho brigádní generál pouští a obrací se k němu zády, aby se vrátil ke své rozdělané práci.
Ještě, než se za Amonem zavřou dveře, se otáčí za své rameno, aby naposledy pohlédl na tu děsivou scenérii, které je svědkem.
Klei popadá nehybné tělo za nohy a táhne ho někam pryč.
Amon spěšně opouští místnost.
„Proč ho zabil? Co spolu řešili?“
„Udělal jsem mnohem horší skutky, než je tento. Nemám právo soudit… Proč Faithvalley? Proč to město muselo lehnout popelem? Je tohle pocit viny?“
„Možná je to lítost. Jaký je vlastně tento pocit? Možná za to mohou jen ty vzpomínky. Proč o ní teď mluvil? Řekl mu něco Abernant? Aby to Chaos vzal! Nakonec měl stejně pravdu ve všem, co říkal.“
„Začněte vykládat bedny z lodí!“ zavelí, ale jeho hlas není ani zdaleka tak jistý jako dřív. „Máme povolení,“ polkne poslední slova s velkou rezervou v hlase. Zdá se, že se i lehce zatřásl, když očima šlehnul jinam.
„Rozumíme, pane!“ zasalutují vojáci, kteří by se neodvážili pochybovat o majorově nařízení. Všichni muži se sbírají a vyráží na loď. Postupně přináší zásoby do města.
Amon stojí opřený o kamennou zídku a prázdným pohledem se dívá do dálky.
„Ten člověk zemřel zbytečně. Proč ho brigádní generál zabil? Napadl ho snad? Vždyť říkal, že ho zná. Při téhle misi přeci neměl nikdo zemřít. Ten pocit…“
„Pane.“
„Ano, vojáku?“ šlehne pohledem k muži, který ho vyvádí z chrámu jeho mysli pokorným zasalutováním.
„Už jsme vše vyložili, jak jste nařídil, pane. Zbytek jednotky se již zabydluje v hostinci.“
„Dobře. Děkuji,“ přikývne. „Vyřídím to brigádnímu generálovi. Můžeš jít za ostatními.“
Jak řekne, tak také udělá. Vyhledá Kleie, který se prochází po městě. Dle jeho výrazu si užívá svoje staré vzpomínky na tohle město a na své dětství. Major tomu moc nerozumí. Zabil někoho, koho znal už jako malý a teď se tu producíruje se založenýma rukama na bedrech a usmívá se do všech stran jako by se to nestalo.
Není v jeho pravomocích, aby ho soudil. Jen sklání hlavu na svá prsa a pokorně přikračuje blíž. „Pane, muži vyložili zásoby. Momentálně se zabydlují v hostinci a vše probíhá podle plánu,“ spustí. „Ještě nějaké rozkazy?“
„Výborně, majore, tím tady naše práce končí. Vracíme se do Sapphirehallu.“
„Jdu vše oznámit Abernantovi,“ spustí Klei, když se vylodí na březích Sapphirehallu. „Mise byla úspěšná. Byl jste mi velmi nápomocný, majore. Určitě se o tom nezapomenu zmínit ve svém hlášení. Generál bude mít jistě náramnou radost.“
„Děkuji, pane.“
„Doufám, že už vás nermoutí ty nešťastné okolnosti naší mise,“ prohodí podezíravě Klei.
„Ne, pane,“ odpovídá zcela prázdným hlasem. „Co se mělo stát, stalo se. Jen…“
„Ano?“ zvedne tázavě obočí.
Amon zaváhá. Chtěl by se brigádního generála zeptat na důvody jeho činů, ale uvědomuje si, že pokud není radno někoho zpochybňovat, tak je to právě Klei. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli pro mě máte další rozkazy nebo tím naše spolupráce pro dnešek končí, pane.“
Klei se opět jen pobaveně uchechtne. Bylo mu jasné, že to rozhodně není to, co majorovu mysl tolik tíží. Ale nebyl na světě člověk, kterému by to bylo více jedno než právě brigádnímu generálovi. „Myslím, že dnes se už nic dít nebude. Máte volno.“
„Pane,“ zasalutuje.
Klei se s pobaveným úšklebkem obrací k majorovi zády a odchází.
Ten s těžkou hlavou kráčí do ulic města. Nedává pozor na cestu. Když prochází Císařskou ulicí směrem do citadely, zavolá za ním ženský hlas.
„Amone!“
Nevěnuje mu žádnou pozornost. Jeho mysl je příliš zaměstnaná jinými myšlenkami, než aby si všiml Crysty, která tu na něj v tichosti čekala sedící na několika dřevěných krabicích se zbožím. Ta je ovšem připravená si jeho pozornost získat za každou cenu. Seskakuje z beden a rozbíhá se jeho směrem, aby mu skočila do cesty, a tím ho zastavuje.
„Crysto?“ překvapeně vyhrkne Amon.
„Sem ráda, že si zpátky,“ usměje se od ucha k uchu jmenovaná. „Jak šla mise?“
Zdá se, že tak jako obvykle mu rychle odpustila chování, kterým ji opanoval v Echelonu. Vzhledem k tomu, že jí Abernant nezmínil nic o tom, že by ji chtěl převelet někam jinam, pochopila, že se mu o tom major nezmínil. Brala to jako dobré znamení a ten malý plamínek naděje v jejím srdci opět zahořel.
„Dobře,“ odbíjí ji. Stojí zmateně na místě a hledá skulinku, kterou by ji mohl obejít a pokračovat dál ve své cestě, ale Crysta úzkou městskou cestu pečlivě zabarikádovala svými roztaženými lokty, když se rukama zapírá do pasu.
„No, dnes už tě asi nic nečeká, co? Nezajdem spolu na panáka něčeho tvrdýho na usmířenou?“ zasměje se potutelně a pěstí ho jemně udeří do ramene.
Amon zírá do její usměvavé tváře a přemítá o tom, co mu právě nabídla. Možná by mohl její pozvání přijmout vzhledem k tomu, jak se k ní zachoval při událostech v Echelonu. Bylo to od něj možná trochu hrubé.
„Proč ne…? Mám teď čas,“ vydechne nejistě.
Crysta chvíli jen překvapeně hledí do jeho nejisté tváře. Čekala přímé odmítnutí. Major se zdá být v poslední době samé překvapení.
Po chvíli ticha se na její tváři roztáhne ten největší úsměv. „Tak toho se musí využít! Možná bysme mohli toho panáka přeskočit a jít rovnou na věc, když si v tak dobrý náladě, co řikáš?“
Amon se zaráží a překvapeně rozevře oči dokořán. „O čem to zase mluví?“
„He-he, jenom žertuju,“ zasměje se pobaveně a znovu ho udeří pěstí do ramene. „Znáš mě. Poď dovnitř. Je to na mě.“
Crysta kývne hlavou směrem ke dveřím a vchází do podniku. Amon ji pomalými kroky následuje. Usazují se k volnému stolu u okna.
„Nečekala sem, že přímeš moje pozvání,“ zajiskří jí oči neskrývanou radostí.
Amon jí opanuje prázdným pohledem zasazeným do bezvýrazného obličeje.
Crysta se jen pobaveně zasměje. „Nakonec si pořád stejnej. Tak co si dáme?“
„Nevím,“ odpovídá a nejistě se rozhlédne po okolních stolech, aby načerpal inspiraci. „Obvykle vůbec nepiju, ale vzhledem k posledním událostem by nebylo od věci dát si něco pořádného.“ Nakonec vydechne a povoluje svůj vážný výraz. „Dal bych si něco silnějšího, co ty na to?“
Crysta k němu hodí mile překvapený pohled. „Ty mi snad čteš myšlenky, Amone!“ vyhrkne potěšeně. „Moje slova. Dáme si pořádně ostrýho a silnýho panáka!“
Crysta se spokojeným výrazem vstává od stolu a jde objednat k pultu. Amon se za ní ohlédne. V tu chvíli se jeho pohled setká s pohledem té mladé blondýnky, co obsluhuje za pípou. Zrudne ve tváři a odkloní svůj pohled do stolu. Jeho myšlenky se rychle odeberou jiným směrem.
„To je snad poprvé, co takhle s Crystou někde sedím za celý ten čas, co se známe. Je to zvláštní. Moje pocity… Sám nevím, co cítím. Ze svých emocí rozeznám jen hněv, bolest a nenávist. Jaké jsou ostatní pocity, které jsem nepoznal? Lítost, radost, láska? Jaké jsou vůbec tyhle pocity? Cítil jsem je někdy? Ach, Nalo… Možná jsi k nim byla nejblíže. Možná naše přátelství a tvá smrt vzbuzovali tyhle city… ale už si to nepamatuji… Vrací se. Musím se jí na to zeptat.“
Crysta před něj pokládá panáka nějaké čiré tekutiny a usedá si za stůl naproti němu. Na její tváři se zračí překvapený výraz. „No, to si představ, že Selphie tvrdí, že‘s jí tu včera nabaloval.“
Amon překvapeně vykulí oči dokořán.
„Ta holka už opravdu neví, o čem by drbala. No, věřil bys tomu?“
„He-he,“ zasměje se nervózně Amon a rychle zvedá do ruky panáka, aby odvedl řeč jinam.
Crysta se ho s úsměvem také chopí a zvedá ho vzhůru, až to zacinká. „Na Sapphirehall a na nás, Amone!“ Po svých slovech obrací panáka do sebe a na jeden hlt ho polkne. V tu chvíli se na její tváři objeví spokojená grimasa. „Ach, sakra! Ta píše!“ zatřese se.
Amon udělá to samé. V tu chvíli se jeho oči rozšíří a na tváři se mu objeví pokřivený výraz. Vydechne s pocitem, že mu shoří jícen, a hlasitě si odkašle. „To ano.“
„Ty tohle často nepiješ, co?“ zasměje se pobaveně poručice. „Mimochodem o co šlo na té dnešní misi? Bylo to celkem nečekaný, že si tě Abernant vyžádal na misi s Kleiem, a ještě takhle narychlo.“
Amon pokládá prázdného panáka zpátky na stůl. Jeho výraz je opět prázdný a neměnný jako obvykle. „Není, o čem mluvit, Crysto. Klei a já jsme ubytovali muže v Triscallu pro případ, kdyby byl Echelon znovu pod útokem.“
„Aha. To bysme zvládli spolu,“ zamračí se. „Proč posílali brigádního generála? Asi to Abernant pokládal za jednu z hlavních misí.“
„Nechci se teď bavit o práci, Crysto,“ vydechne s útrpným výrazem ve tváři. Už není tak prázdný, jako býval většinu času. I Crysta si začíná všímat zřetelné změny v jeho chování. „Poslední dobou neustále vidím umírat lidi.“
„To je život, který sme si vybrali, Amone. Abysme něco získali…“
„…musíme něco obětovat. Ano. Vím. Ale já si tenhle život sám nevybral. Vyrůstal jsem v citadele. To přeci víš.“
Amonův pohled opět mizí v nedohlednu. Je myšlenkami úplně někde jinde.
Crysta se podezíravě zamračí a změří si ho očima. Po chvíli poraženě vydechne. Je odhodlaná si s ním o tom promluvit. Když už nic, tak je to její přítel a přátelé by se měli vzájemně svěřovat a pomáhat si od bolesti.
„To kvůli ní, co?“
„Cože?“ vykulí k ní překvapeně oči.
„To kvůli Nale se poslední dobou chováš tak divně. Zase sis na ní vzpomněl. Chceš si o tom promluvit?“
„Jak víš…?“
„Něco sem zaslechla od Vincenta, když se mě zase snažil nabalovat. Byl dost nalitej a mluvil něco o tobě a holce s fialovýma očima. A teď to do mě hustila i Selphie,“ přiznává se zkroušeným výrazem. „Po událostech v Echelonu mi bylo jasný, že ti to vrtá hlavou. Byli ste tam naposledy spolu.“
Po Crystyně dedukci Amon ustupuje. Smutně svěsí ramena. „Pamatuješ si na ni?“
„Moc ne,“ zakroutí hlavou. „Přišla sem krátce před tim, než… však víš. Prakticky sem jí neznala. Jediný, co si pamatuju, sou ty oči. Vždycky když sem se do nich podívala, měla sem pocit, že-“ V její tváři se objeví vyděšený výraz při té vzpomínce. Zastavuje svá ústa, aby z nich nevypustila něco, co by Amonovi akorát ublížilo. „A taky si pamatuju na to, jak z toho byl Kenta zničenej.“
„Jo, měl ji opravdu moc rád,“ přikyvuje souhlasně major.
Její ústa se poněkud pokroutí při její nadcházející myšlence. Zvedne pohled do jeho tváře. „Ostatně… to ty taky, co si pamatuju.“
„Vyrůstali jsme spolu, ale ve skutečnosti jsme k sobě neměli tak blízko, jak se mohlo zdát. Respektoval jsem ji jako svou nadřízenou.“
Pobaveně se zašklebí a protočí očima, které se navzdory tomu vůbec nesmějí.
Amon k ní šlehne překvapeným výrazem. „Co je?“
„To sou hovadiny, co mi tu vykládáš. Já vás spolu viděla a měli ste k sobě hodně blízko. Možná víc, než se mezi vojáky sluší.“
Zírá na ni s rozevřenýma očima dokořán. Je možné, že jsou jeho vzpomínky tolik zahalené v temnotě, že je přes ni nevidí?
„Chci tim říc, že ani jeden z vás ste ve svejch citech nebyli moc sdílný, ale nikdy přece nejde o slova, ale o činy… a ty pohledy, který ste si neustále vyměňovali,“ spouští upřímným tónem. „Nemyslíš, Amone? Byli ste si skutečně dost blízký svym vlastnim – zvrácenym – způsobem, kterej vám vyhovoval.“
Amon se nad jejími slovy zamýšlí s překvapeným výrazem, který jeho tvář stále neopouští.
„Neznám tyhle pocity. Opravdu mi na ní tolik záleželo? Ale ano. Jinak by ta žena, co jsem potkal ve městě, nebudila tolik smíšených emocí v mém nitru a nepřivolala tyhle vzpomínky, které mě uvnitř trhají na kusy.“
„No jistě, ale já na to nezapomenu. Vždycky sem na ní žárlila. Líbil ses mi už od prvního okamžiku, co sem tě poznala. Vyptávala sem se. Všude po městě se vyprávělo o tom, že spolu něco máte. Dokonce i v době, kdy byla s plukovníkem.“
„To je přeci hloupost!“ vyletí s nevěřícným výrazem.
„No, mě to neřikej. Taky sem tomu nechtěla věřit. Na venek byla jako psí čumák, ale Vincent by mohl vyprávět o její vřelosti,“ zasměje se pobaveně.
„O tomhle se nechci bavit, Crysto,“ zamračí se podrážděně major.
„Jo, jasně,“ pokývá hlavou. „Naneštěstí ti toho asi o moc víc nepovim. Jak sem řekla, tak o ní vůbec nic nevim. Proč se nezeptáš třeba Vincenta, Abernanta nebo Kenty?“ pokračuje. „Nebylo moc lidí, co jí znalo dobře. Vždyť… dokonce i ty, kterej si s ní trávil prakticky každej den, si o ní věděl jen málo. Je to tak, Amone?“
Amon ji zaraženě sleduje bez odpovědi.
„No… Je to tak, jak to je. Nic na tom nezměníš. Majorka zemřela dost mladá, a i přes její povahu její smrt zasáhla pár lidí dost vážně.“
„Její povahu?“ zamračí se nechápavě Amon na její poznámku.
„O mrtvejch jenom dobře. Nemá cenu nic řikat.“
„O čem to mluví? Co bylo s její povahou? Byla voják tak jako my, a tak se chovala… Něco mi snad uniklo?“
„Nikdy bych nemusel poznat Nalu.“ Na jeho tváři to vyčaruje ještě útrpnější výraz. „Nechci už přemýšlet nad minulostí, Crysto. Vrací mi to jen bolestivé vzpomínky.“
Zaráží se. „Co tím myslí? Zase s tím začíná?“
„Dny, kdy nejsem s tebou, mi přídou strašně dlouhý. Vim, co si říkal, ale po tom, co si na mě nežaloval Abernantovi, mi došlo, že někde tam v hloubi si uvědomuješ, že by nám to spolu mohlo klapat, kdyby si tomu dal šanci.“ Její ruka se pomalu blíží k té Amonově. Oči jí září touhou jako dva lampiony.
Amon se odtahuje. „Proč s tím zase začala? Slíbila, že toho už nechá.“ Jeho tvář se pokřiví. „O čem to mluvíš? Byli jsme spolu jen pár dní při událostech v Echelonu. To, že jsem tě za tvoje nevhodné chování už dávno nenahlásil je jen proto, že by byla škoda, kdyby Sapphirehall přišel o tak schopného vojáka. Nicméně to neznamená, že ještě nezměním názor, pokud s tím nepřestaneš. Řekl jsem ti svoje už dávno,“ zatne čelist. Tón jeho hlasu je opravdu nabroušený. „Neznám ty pocity, o kterých stále mluví.“
„Omlouvám se. Vim, co sem ti slíbila a to platí. Jen sem si o tom chtěla ještě jednou promluvit v klidu,“ stahuje svou ruku zpátky k tělu. „Přiď večer před citadelu, Amone. Budu tě tam čekat. Znám jedno pěkný místo.“
Major jen mlčky hledí do její tváře.
Crysta nečeká žádnou odpověď a vstává ze židle. „Už pudu. Zatim, majore,“ zamává mu a odchází pryč.
„Díky za panáka.“
Crysta se k němu naposledy ohlédne s milým úšklebkem a zavírá za sebou dveře.
Amon také nervózně vstává ze židle a odchází pryč. Vrací se do svého pokoje, aby se umyl a odpočinul si. Po sprše si lehá do postele. Pro jistotu se ujistí, že je zcela přikrytý pod dekou, aby zabránil opakování událostem z dnešního rána.
„Crysta říkala, že o Nale nic neví, ale všemi těmi informacemi, kterými mě dnes zahltila, mě ještě více zmátla. Co myslela tím, že jsme si byli s Nalou bližší, než se na vojáky sluší? A všechny ty drby o nás dvou… Možná už začínám chápat, proč mě plukovník nemá rád. To ale nic nemění na důvodech, proč já nemám rád jeho.“
„Co to říkala o její povaze? Byla občas trochu tvrdá, ale to je u vojáků v jejím postavení normální. Nebo snad ta její tvrdost přešla už nějaké hranice? Ne, měla dobré srdce. Pamatuji si to.“
Venku prší jako by sám Stvořitel plakal nad chybami lidstva. Nala je se svým oddílem na misi. Mají za úkol sledovat jednu z neutrálních provincií na území severního kontinentu. Podle zvědů ze SZS se město zbrojí k útoku. Informace zatím nebyly potvrzené, takže majorka se svými muži z jednotky Hellraiser čeká na hlídce a dává bedlivý pozor na pohyby ve městě. Dle informací by tuto noc mělo dojít k dalším krokům ze strany nepřítele.
Sedí schovaná pod vysokým stromem, aby se ukryla před kapkami vody. Liják je ovšem tak hustý, že ho větve jen těžko zadrží. Kapuci svého hnědého pláště má zaraženou hluboko do čela. Po třech dnech má konečně něco pořádného k jídlu. Týden starý a oschlý krajíc chleba. Vychutnává si ho jako by to bylo pečené kuře s brusinkovou omáčkou. Po malých kouskách ho do sebe souká, aby jí vydržel co nejdéle. Při tom pečlivě sleduje stráže města na věžích s lukem připraveným po jejím boku.
Z nedalekého křoví se začne ozývat šustění a následné tiché kňourání. Nala okamžitě vystřeluje na nohy a bere do ruky luk, do kterého zasadí šíp. Z křoví se vypotácí štěně divokého psa. Se zmateným pohledem natočí hlavu na stranu a zastaví se na místě. Nala si jen pobaveně odfrkne a sedá si zpátky na zem.
„Jdi pryč,“ zavrčí na něj a hodí po něm větev, aby utekl.
Štěně jen uskočí krok na stranu a opět na ní upře svůj smutný pohled. Nala se znovu zakusuje do krajíce chleba. Snaží se nevěnovat psovi pozornost, ale jeho oči si o ni naléhavě říkají.
Sklání pohled k osiřelému mláděti. „Máš hlad?“ zvedá tázavě obočí a ukáže psovi svůj chléb. Štěně hladově zakňourá a přikročí krok blíž. „To já taky,“ odsekne naštvaným hlasem a přitahuje si chleba zpátky k sobě.
Štěně si lehá do mokrého listí s očima upřenýma do její tváře. Vyplázne jazyk a začne hladově kňourat. Nala jen zakroutí hlavou. Ulamuje polovinu krajíce a hází ho psovi před čumák.
„Táhni čokle!“
Pes spokojeně zavrtí ocasem a pouští se do suchého chleba s ocasem šťastně rozviklaným do všech stran. Nala si pobaveně odfrkne. Dojí svůj příděl jídla a hladově se opře o kmen stromu.
„Majorko, děláte si nové přátele?“ usměje se Amon, který akorát přichází vystřídat stráž.
Nala se znovu vyškrábe na nohy a postaví se přímo naproti němu. „Nemluv se mnou tímhle tónem, poručíku,“ pohrozí mu vážným hlasem. „Nezapomeň, s kým mluvíš.“
Amon překvapeně vyhrkne. Jeho tvář je teď přímo naproti té její rozhněvané. Stojí tak blízko a dívá se tak přísně, že se mu z toho stáhne hrdlo. „Omlouvám se. Přišel jsem vám jen oznámit, že máte teď pohov. Střídám stráž.“
Nala se pobaveně zašklebí do jeho tváře. „Měl by si teď vidět svůj výraz. Jsi jako to vyděšené štěně. He, a někdo jako ty je můj nejlepší voják. Jak absurdní.“
„Madam?“ polkne. „Děláte si ze mě právě teď legraci?“
„Možná trochu,“ mrkne na něj pobaveným úšklebkem plným neskrývané arogance.
Nastává chvíle ticha. Hledí si z očí do očí v naprosté tichosti. Majorka stojí na vyvýšeném místě pod stromem, takže rozdíl jejich výšky momentálně není znatelný. Jejich pohledy jsou z ničeho nic intenzivní jako nikdy před tím.
Dívá se do její tváře a přemítá o tom, co znamená tahle náhlá změna její nálady v tak krušných časech jako jsou teď. Neměl tuhle část její osobnosti rád. Ráda se bavila na úkor jeho hrdosti, ale v jejím pohledu bylo pokaždé něco, díky čemu jí to odpustil. Takhle vznikl nekonečný koloběh, který probíhal už od jejich dětství.
Ona se ztrácí v těch jeho temných očích a uvažuje nad tím, co je ten důvod toho, že se jí právě v tuhle chvíli tolik svírá žaludek. Jisté je jí jen to, že to není z hladu. Mohla by zvednout ruku a dotknout se té slonovinové tváře, po které v hustých proužcích právě stéká dešťová voda. Bylo by to zcela bezvýznamné gesto, ale alespoň by ukojila tu touhu udělat to… alespoň jednou. Její ruka se už lehce cuká, ale nakonec k tomu nedojde.
„Hej Amone!“ ozve se od cesty a na kopec k nim vybíhá udýchaný Kenta s úplně promočeným pláštěm. Držel hlídky na západních kopcích. „Ach, Nalinko, ty tu jsi taky,“ usměje se nejistě jejím směrem.
„Co se děje, Kento?“
„Hej Keny! Počkej na mě!“ zavolá další známý mužský hlas a do kopce se hrne Slaine.
Nala se jen zašklebí. „Přišla i tvoje holka.“
„Nebuď hnusná!“ okřikne ji dotčený Kenta s vráskou na čele.
Nala se uchechtne.
„Tak sebou hni, Slaii!“ zavolá za ním Kenta.
Když se Slaine konečně vyškrábe nahoru, unaveně se zapře do kolen, ale jen na krátký okamžik, než pořádně popadne dech. Následně se rychle vzpřímí, když jeho pohled ustrne na Naliných botách. Jeho ruka vystřeluje k čelu. „Majorko!“
Kenta se rozhlédne do tváří obou mužů, kteří před Nalou stojí v naprostém pozoru. Budí to v něm pobavené pocity a začne se nahlas smát. „Kdybyste se teď viděli! Oba vypadáte jako byste viděli ducha. To je Nalinka opravdu tak hrozivá?!“ chytne se za břicho.
Nala ho pevně sevře na rameni a otáčí ho čelem k sobě. V tu chvíli Kenta pohlédne do její děsivé tváře s přísným výrazem. „Vojáku, uvědomuješ si, o kom právě mluvíš? Neříkají mi Pekelný pes pro srandu takovým, jako jsi ty.“
„Majorko!“ zkoprní v pozoru s rukou přiraženou ke svému čelu. Uměla být skutečně dost hrozivá, ale Kenta na to čas od času zapomínal. Proto tu byly situace, jako je tahle, aby mu to znovu a znovu připomněla.
Nala se jen pobaveně ušklíbne.
Kenta se nakloní k ramenu Slaineho a zašeptá: „Už vás oba chápu.“
„Tak řekne mi někdo, proč jste sem tak naběhli? Nemáte náhodou pod správou hlídání západních kopců? Kdo dává pozor, když jste oba tady?“
„No, přišla zpráva z vedení, že se máme do úsvitu stáhnout, majorko,“ odpovídá Slaine. „Ale nečekali jsme, že tu budete taky.“
„Mlč, Slaii!“ plácne ho Kenta.
„Chovej se slušně, Kento. Už nejsi malý kluk. Co se děje, Slaine?“
„Nepřátelé nám poslali zprávu. Keny to chtěl uklidit dřív, než to uvidíte, ale já si myslím, že byste to měla vidět.“
„Doveď mě tam.“
Všichni čtyři dojdou na kraj útesu. Déšť už dávno polevil. Nala shlédne dolů. Otevírá se tam rovná planina a na ní je postavený nápis ze dřeva, který hoří. Stojí tam: Zabijte Pekelného psa!
„Jak to že hoří?“ zaráží se Amon.
„Použili olej,“ odpovídá chladným tónem Nala, když sleduje nápis na planině.
„Přísahám, že ty bastardy zabiju!“ zařve na celé kolo Kenta a zatíná pěsti.
Nala ho chytá za jeho uniformu. „Uklidni se! Jde jim jen o to nás vyprovokovat. Celou dobu věděli, že je sledujeme. Řiď se laskavě rozkazy. Sbalte si věci a vyrazíme zpátky do města.“
Odvrací svůj chladný pohled od zprávy ke svým vojákům z Hellraiseru.
„Madam, co máme udělat s tímhle?“ zeptá se jeden z nich a vyjde do popředí. V ruce svírá promočené štěně. „Myslím, že vás sledoval z vašeho stanoviště. Mám ho zneškodnit?“
Nala se zamýšlí. Hledí do těch dvou velkých hnědých očí, které lační po její pozornosti. Po chvilce ticha přikračuje k vojákovi a přebírá štěně do svého náručí.
„To je můj pes. Jmenuje se… Kůrka,“ zalže nejistým hlasem. Ale ví, že se vojákům nemusí ospravedlňovat. Všichni se jen pobaveně zašklebí nad volbou jeho jména.
„Vždycky udržela chladnou hlavu v každé situaci. Já to nedokázal. Málem jsem se v Echelonu sesypal před vlastními muži.“
„Crysta říkala něco o tom, že bude večer čekat před branami citadely. Možná má pravdu a je čas, abychom si promluvili. Nemůžu před ní neustále jen utíkat. Určitě to konečně pochopí, když jí vysvětlím, co je ten důvod, a nechá mě konečně být.“
Prochází chodbami hradu až do citadely. Crysta tu již sedí v temném koutu. Hned, jak spatří majorův obrys, se s radostným úsměvem zvedá ze svého místa a vychází mu vstříc.
„Amone, tak‘s přece přišel!“ zvolá. „Myslela sem, že se na to vykašleš.“
„Crysto, nevšimnul jsem si tě. Už je celkem tma,“ šlehne k ní překvapeným pohledem a následně si promne unavené oči. „Popravdě nevím, proč jsem přišel, ale… Co si mi to chtěla ukázat?“
„Jedno speciální místo,“ vydechne rozrušeným hlasem. Přikračuje k němu o krok blíž a bere ho za ruku.
Hledí na ní odtažitým pohledem, ale tentokrát svou ruku nevytrhne tak jako obvykle. Naopak se za ní nechá držet, a dokonce obdaruje Crystu pokusem o milý úsměv. I tenhle slabý náznak budí v její hrudi nepřekonatelně hřejivý pocit a ten posiluje tu kapičku potlačované naděje, která je stále usazená hluboko v jejím nitru.
„Tak dost řečí. Všechno se dozvíš, až tam dojdem,“ usměje se poručice a vydá se k východu z citadely, při tom táhne Amona za ruku za sebou.
Amon rozespale otevírá oči. Hrubý mužský hlas ho probouzí z jeho snu. Nejdříve vidí jen obrysy. Někdo se naklání nad jeho postelí. Když si uvědomuje, že je to brigádní generál Klei, poposkočí na posteli a rychle si dekou zahalí svoje choulostivá místa. Je překvapen, že ho tu vidí hned po ránu. Přišel nečekaně.
„Co se děje, pane?“ vyhrkne překvapeně. Cítí se v jeho přítomnosti už tak dost nesvůj, natož když na sobě nemá žádné oblečení a sotva se probudil.
Klei se jen pobaveně zasměje nad majorovou reakcí. Sebere oblečení ležící v otevřené skříni a hodí ho směrem k Amonovi.
Ten ho chytá do své náruče. Přiletělo k němu takovou rychlostí, že odpor vzduchu rozvířil jeho černé vlasy do všech stran.
„Hoďte na sebe něco, majore,“ zasyčí svým osobitým hlasem. „Máme další úkol. Abernant mi zadal veškeré informace a vy mi máte asistovat… Amone.“ Jeho jméno vysloví s jistou rezervou v hlase. Po svých slovech se na chvíli odmlčí a prohlédne si ho od hlavy až k patě nedůvěřivým pohledem. Jeho tvář se pokřiví do pohrdavého úšklebku.
Amon na něj zírá překvapenýma očima. „Co má tenhle pohled znamenat? Zdá se, že není nadšený z toho, že se mnou musí sdílet misi.“
„No,“ nadechuje se znovu Klei a jeho výraz je stále lehce nespokojený. „Loď čeká u břehu i s posádkou a dopraví nás k Triscallu. Od jejich majora zajistíme povolení ke vstupu pro naše muže. Ti pak vyloží zásoby a vojáci se ubytují v hostinci. Vytvoříme si tak záložní bod pro případ, že by se opakovala situace v Echelonu.“
„Rozumím, pane,“ přikývne stále dost zmatený Amon.
„Tahle mise je pouhá formalita, ale Abernant si zažádal o vaše podílení se na ní,“ odfrkne si s tím neskrývaným pohrdavým tónem. „Každopádně si pospěšte. Všichni už jsou naloděni a čeká se jen na vás.“
„Hned tam budu, pane!“
„Fajn,“ odsekne brigádní generál a rychlým vojenským krokem opouští místnost.
Amon se konečně začíná orientovat. Vyskakuje z postele a obléká si uniformu, kterou po něm hodil Klei. Na další zdržování není čas. Sbírá ze země brnění, které si následně také oblékne a k pasu si připíná meč. Je připravený vyrazit na misi.
❥
Do Triscallu dorazí těsně před polednem. Vojáci, major i brigádní generál se vylodí a zamíří přímo k městu.
„Tohle bude jen formalita,“ opakuje se Klei. Dává velký důraz na to, aby majora přesvědčil. Na jeho tváři se zračí náznak úsměvu. „Jdu zažádat majora Triscallu o poskytnutí přístřeší pro tyhle hochy.“
„Jaké jsou vaše rozkazy pro mě, pane?“
Zamračí se na něj, ale po chvíli se na jeho tváři opět roztahuje pobavený úsměv, když si majora zkoumavě prohlíží. „Ani bych si nepomyslel, že mi budete někdy dělat eskortu, majore. Není to pro vás trochu ponižující?“
Amon na něj pohlédne nechápavým výrazem. „Pane?“
„No, ale rozkazy Abernanta, jsou rozkazy krále,“ zasměje se jako by jeho slova měla nějaký skrytý význam. Amonova vytříbená intuice to vycítila. „Následujte mě, majore!“
Amon v tichosti kráčí v jeho šlépějích. Nemá brigádního generála kvůli jeho povaze moc rád. Byl mu nesympatický, ale v armádě se nemůžete řídit podle toho, kdo se vám líbí a kdo ne. Práce je práce, takže i major chápe, že musí zatnout zuby a překousnout jeho pohrdavé poznámky. Mohl na tom být o poznání hůř, kdyby měl jít na misi například s plukovníkem Lanellim.
„Znáte Triscall, majore?“ zeptá se ho cestou Klei a zhluboka se nadechne čistého vzduchu, který se ve městě vznáší.
Amon se kolem sebe rozhlédne. Tohle místo je opravdu moc hezké. Všude kolem je spousta stromů, keřů a travnatých ostrůvků. Lidé se snažili zachovat co nejvíce z původní přírody.
„Tohle město znám jen z vyprávění. Nikdy předtím jsem tu nebyl, pane.“
„Opravdu krásné místo,“ vydechne s blaženým úsměvem na své pokřivené tváři brigádní generál. „Vyrůstal jsem tady.“
Amon jen mlčky pokračuje v cestě. Byl si vědom toho, že Slaine odtud také pochází. Už si ale nepamatuje, co ho vedlo k tomu, aby se přestěhoval do Sapphirehallu. Pravděpodobně to byla vidina vyšších výdělků v armádě velkého města. To táhlo do zdejší armády vojáky z celého světa.
„Majorův dům je hned vedle hostince,“ pokračuje Klei a stále nese ten blažený úsměv. „Znám ho osobně od doby, co jsem byl malý. Je to celkem tvrdohlavý člověk.“
Major jen nejistě přikývne. Neví, co by na jeho poznámky měl říct. S pohledem plným rozpaků se dívá před sebe.
Brigádní generál se jen pobaveně zachechtá. „Moc mluvím. Jdeme vyřídit tu žádost,“ zavelí a dál pokračuje v tichosti s pobaveným úšklebkem na tváři.
Zastavují se u velkého domu vedle hostince.
„Počkejte tady, majore,“ vyzve ho Klei. „Já to vyřídím. Znám toho člověka.“
„Pane,“ přikyvuje souhlasně.
Brigádní generál vstoupí do domu.
Amon stojí jako voják na stráži. Založí si ruce na klíně a ve střežené pozici se rozhlíží kolem sebe. Ve vzduchu se vznáší vůně květin a zpěv ptáků.
„Takže tohle město se z části použije jako předsunutá základna? Odsud by se pomoc do Echelonu dostala rychle, kdyby to bylo potřeba.“
„Už je tam nějakou dobu.“
„Tohle město je úplně jiné než Sapphirehall nebo Echelon. Je tu více přírody, zpěv ptáků, živo-“
„Co se stalo, pane?!“ vyhrkne udýchaně. Očima tiká mezi Kleiho výrazem a mrtvolou na podlaze.
Brigádní generál se zamračí, když uslyší majorův hlas. Sklání svou sekeru a vytahuje z kapsy kapesník. Tím začne čistit její ostří. Zabodne svůj zamračený pohled do Amonovy tváře. „Jen nehoda,“ vydechne hrubým hlasem. „Už můžeme vyložit zásoby a ubytovat tu oddíl. Běžte to oznámit ostatním, majore. Ubytujte je v hostinci a tenhle dům využijeme jako skladiště.“
„Nehoda?!“
Klei si jen odfrkne. Od začátku věděl, že s majorem na téhle misi budou jen problémy, ale armádní generál ho v jeho pochybnostech tentokrát nevyslechl. Chtěl Amona zapojit, aby měl přehled o všech akcích a mohl se tak připravovat na své brzké povýšení.
Brigádní generál se zamračí ještě podrážděněji. „Neřešte to, majore! Držíme se plánu. Rozkažte mužům, aby začali nosit zásoby z lodi a ubytovali se. Takové jsou moje rozkazy pro vás. Žádné jiné vás zajímat nemusí.“
„Rozumím, pane,“ přikyvuje přiškrceným hlasem a zasalutuje jako poslušný voják. Vzpřímí se a odchází z místnosti.
„Majore,“ osloví ho znovu Klei. Jeho hlas je zcela klidný.
Pohlédne na něj a jeho výraz stále hovoří o tom, že nemá tušení, co si o téhle situaci myslet.
Klei si odkašle a utře si nos do hřbetu rukavice. Přikračuje lehkým krokem k Amonovi a pokládá mu své dlaně na obě ramena. Jeho pronikavě modré oči se zahledí do těch majorových.
„Amone,“ osloví ho tentokrát jeho jménem, což bylo neobvyklé. „Byl bych nerad, kdybyste si z této mise odnesl nějaké pochybnosti. Vy sám přeci nejlépe víte, že zájmy země jsou na prvním místě, že ano?“
„Jistě, pane,“ souhlasí, ale jeho hlas si není zdaleka tak jistý.
„Dobře. Věřím, že pokud to někdo dokáže pochopit, tak jste to právě vy. Co by v takové situaci udělala bývalá majorka, hm?“
Amon překvapeně nakrabatí čelo. Klei by byl poslední člověk z citadely, od kterého by čekal, že se po těch letech o Nale zmíní. Proč mu ji teď všichni a všechno připomíná? Tohle už přeci nemůže být jen obyčejná náhoda.
„Kdyby jí odporoval ve vykonání rozkazu, co by udělala, Amone?“ znovu zcela zřetelně zopakuje jeho jméno a jeho ledové oči jsou stále zabodnuté do majorovy tváře. „Zabila by ho, protože by musela.“
Amon jen oněměle hledí do toho chladného pohledu a snaží se vstřebat všechna slova, kterými ho zavalil. Jen přikývne. Nenachází žádná slova, kterými by mu oponoval.
„Dobře,“ usměje se spokojeně Klei. Hrubě promne jeho ramena a následně ho jednou dlaní poplácá po tváři. „Buďte dál dobrým vojákem a odměna vás jistě nemine. Abernant i král si vás velice váží.“
Konečně ho brigádní generál pouští a obrací se k němu zády, aby se vrátil ke své rozdělané práci.
Ještě, než se za Amonem zavřou dveře, se otáčí za své rameno, aby naposledy pohlédl na tu děsivou scenérii, které je svědkem.
Klei popadá nehybné tělo za nohy a táhne ho někam pryč.
Amon spěšně opouští místnost.
„Proč ho zabil? Co spolu řešili?“
„Udělal jsem mnohem horší skutky, než je tento. Nemám právo soudit… Proč Faithvalley? Proč to město muselo lehnout popelem? Je tohle pocit viny?“
„Možná je to lítost. Jaký je vlastně tento pocit? Možná za to mohou jen ty vzpomínky. Proč o ní teď mluvil? Řekl mu něco Abernant? Aby to Chaos vzal! Nakonec měl stejně pravdu ve všem, co říkal.“
„Začněte vykládat bedny z lodí!“ zavelí, ale jeho hlas není ani zdaleka tak jistý jako dřív. „Máme povolení,“ polkne poslední slova s velkou rezervou v hlase. Zdá se, že se i lehce zatřásl, když očima šlehnul jinam.
„Rozumíme, pane!“ zasalutují vojáci, kteří by se neodvážili pochybovat o majorově nařízení. Všichni muži se sbírají a vyráží na loď. Postupně přináší zásoby do města.
❥
Amon stojí opřený o kamennou zídku a prázdným pohledem se dívá do dálky.
„Ten člověk zemřel zbytečně. Proč ho brigádní generál zabil? Napadl ho snad? Vždyť říkal, že ho zná. Při téhle misi přeci neměl nikdo zemřít. Ten pocit…“
„Pane.“
„Ano, vojáku?“ šlehne pohledem k muži, který ho vyvádí z chrámu jeho mysli pokorným zasalutováním.
„Už jsme vše vyložili, jak jste nařídil, pane. Zbytek jednotky se již zabydluje v hostinci.“
„Dobře. Děkuji,“ přikývne. „Vyřídím to brigádnímu generálovi. Můžeš jít za ostatními.“
Jak řekne, tak také udělá. Vyhledá Kleie, který se prochází po městě. Dle jeho výrazu si užívá svoje staré vzpomínky na tohle město a na své dětství. Major tomu moc nerozumí. Zabil někoho, koho znal už jako malý a teď se tu producíruje se založenýma rukama na bedrech a usmívá se do všech stran jako by se to nestalo.
Není v jeho pravomocích, aby ho soudil. Jen sklání hlavu na svá prsa a pokorně přikračuje blíž. „Pane, muži vyložili zásoby. Momentálně se zabydlují v hostinci a vše probíhá podle plánu,“ spustí. „Ještě nějaké rozkazy?“
„Výborně, majore, tím tady naše práce končí. Vracíme se do Sapphirehallu.“
❥
„Jdu vše oznámit Abernantovi,“ spustí Klei, když se vylodí na březích Sapphirehallu. „Mise byla úspěšná. Byl jste mi velmi nápomocný, majore. Určitě se o tom nezapomenu zmínit ve svém hlášení. Generál bude mít jistě náramnou radost.“
„Děkuji, pane.“
„Doufám, že už vás nermoutí ty nešťastné okolnosti naší mise,“ prohodí podezíravě Klei.
„Ne, pane,“ odpovídá zcela prázdným hlasem. „Co se mělo stát, stalo se. Jen…“
„Ano?“ zvedne tázavě obočí.
Amon zaváhá. Chtěl by se brigádního generála zeptat na důvody jeho činů, ale uvědomuje si, že pokud není radno někoho zpochybňovat, tak je to právě Klei. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli pro mě máte další rozkazy nebo tím naše spolupráce pro dnešek končí, pane.“
Klei se opět jen pobaveně uchechtne. Bylo mu jasné, že to rozhodně není to, co majorovu mysl tolik tíží. Ale nebyl na světě člověk, kterému by to bylo více jedno než právě brigádnímu generálovi. „Myslím, že dnes se už nic dít nebude. Máte volno.“
„Pane,“ zasalutuje.
Klei se s pobaveným úšklebkem obrací k majorovi zády a odchází.
Ten s těžkou hlavou kráčí do ulic města. Nedává pozor na cestu. Když prochází Císařskou ulicí směrem do citadely, zavolá za ním ženský hlas.
„Amone!“
Nevěnuje mu žádnou pozornost. Jeho mysl je příliš zaměstnaná jinými myšlenkami, než aby si všiml Crysty, která tu na něj v tichosti čekala sedící na několika dřevěných krabicích se zbožím. Ta je ovšem připravená si jeho pozornost získat za každou cenu. Seskakuje z beden a rozbíhá se jeho směrem, aby mu skočila do cesty, a tím ho zastavuje.
„Crysto?“ překvapeně vyhrkne Amon.
„Sem ráda, že si zpátky,“ usměje se od ucha k uchu jmenovaná. „Jak šla mise?“
Zdá se, že tak jako obvykle mu rychle odpustila chování, kterým ji opanoval v Echelonu. Vzhledem k tomu, že jí Abernant nezmínil nic o tom, že by ji chtěl převelet někam jinam, pochopila, že se mu o tom major nezmínil. Brala to jako dobré znamení a ten malý plamínek naděje v jejím srdci opět zahořel.
„Dobře,“ odbíjí ji. Stojí zmateně na místě a hledá skulinku, kterou by ji mohl obejít a pokračovat dál ve své cestě, ale Crysta úzkou městskou cestu pečlivě zabarikádovala svými roztaženými lokty, když se rukama zapírá do pasu.
„No, dnes už tě asi nic nečeká, co? Nezajdem spolu na panáka něčeho tvrdýho na usmířenou?“ zasměje se potutelně a pěstí ho jemně udeří do ramene.
Amon zírá do její usměvavé tváře a přemítá o tom, co mu právě nabídla. Možná by mohl její pozvání přijmout vzhledem k tomu, jak se k ní zachoval při událostech v Echelonu. Bylo to od něj možná trochu hrubé.
„Proč ne…? Mám teď čas,“ vydechne nejistě.
Crysta chvíli jen překvapeně hledí do jeho nejisté tváře. Čekala přímé odmítnutí. Major se zdá být v poslední době samé překvapení.
Po chvíli ticha se na její tváři roztáhne ten největší úsměv. „Tak toho se musí využít! Možná bysme mohli toho panáka přeskočit a jít rovnou na věc, když si v tak dobrý náladě, co řikáš?“
Amon se zaráží a překvapeně rozevře oči dokořán. „O čem to zase mluví?“
„He-he, jenom žertuju,“ zasměje se pobaveně a znovu ho udeří pěstí do ramene. „Znáš mě. Poď dovnitř. Je to na mě.“
Crysta kývne hlavou směrem ke dveřím a vchází do podniku. Amon ji pomalými kroky následuje. Usazují se k volnému stolu u okna.
„Nečekala sem, že přímeš moje pozvání,“ zajiskří jí oči neskrývanou radostí.
Amon jí opanuje prázdným pohledem zasazeným do bezvýrazného obličeje.
Crysta se jen pobaveně zasměje. „Nakonec si pořád stejnej. Tak co si dáme?“
„Nevím,“ odpovídá a nejistě se rozhlédne po okolních stolech, aby načerpal inspiraci. „Obvykle vůbec nepiju, ale vzhledem k posledním událostem by nebylo od věci dát si něco pořádného.“ Nakonec vydechne a povoluje svůj vážný výraz. „Dal bych si něco silnějšího, co ty na to?“
Crysta k němu hodí mile překvapený pohled. „Ty mi snad čteš myšlenky, Amone!“ vyhrkne potěšeně. „Moje slova. Dáme si pořádně ostrýho a silnýho panáka!“
Crysta se spokojeným výrazem vstává od stolu a jde objednat k pultu. Amon se za ní ohlédne. V tu chvíli se jeho pohled setká s pohledem té mladé blondýnky, co obsluhuje za pípou. Zrudne ve tváři a odkloní svůj pohled do stolu. Jeho myšlenky se rychle odeberou jiným směrem.
„To je snad poprvé, co takhle s Crystou někde sedím za celý ten čas, co se známe. Je to zvláštní. Moje pocity… Sám nevím, co cítím. Ze svých emocí rozeznám jen hněv, bolest a nenávist. Jaké jsou ostatní pocity, které jsem nepoznal? Lítost, radost, láska? Jaké jsou vůbec tyhle pocity? Cítil jsem je někdy? Ach, Nalo… Možná jsi k nim byla nejblíže. Možná naše přátelství a tvá smrt vzbuzovali tyhle city… ale už si to nepamatuji… Vrací se. Musím se jí na to zeptat.“
Crysta před něj pokládá panáka nějaké čiré tekutiny a usedá si za stůl naproti němu. Na její tváři se zračí překvapený výraz. „No, to si představ, že Selphie tvrdí, že‘s jí tu včera nabaloval.“
Amon překvapeně vykulí oči dokořán.
„Ta holka už opravdu neví, o čem by drbala. No, věřil bys tomu?“
„He-he,“ zasměje se nervózně Amon a rychle zvedá do ruky panáka, aby odvedl řeč jinam.
Crysta se ho s úsměvem také chopí a zvedá ho vzhůru, až to zacinká. „Na Sapphirehall a na nás, Amone!“ Po svých slovech obrací panáka do sebe a na jeden hlt ho polkne. V tu chvíli se na její tváři objeví spokojená grimasa. „Ach, sakra! Ta píše!“ zatřese se.
Amon udělá to samé. V tu chvíli se jeho oči rozšíří a na tváři se mu objeví pokřivený výraz. Vydechne s pocitem, že mu shoří jícen, a hlasitě si odkašle. „To ano.“
„Ty tohle často nepiješ, co?“ zasměje se pobaveně poručice. „Mimochodem o co šlo na té dnešní misi? Bylo to celkem nečekaný, že si tě Abernant vyžádal na misi s Kleiem, a ještě takhle narychlo.“
Amon pokládá prázdného panáka zpátky na stůl. Jeho výraz je opět prázdný a neměnný jako obvykle. „Není, o čem mluvit, Crysto. Klei a já jsme ubytovali muže v Triscallu pro případ, kdyby byl Echelon znovu pod útokem.“
„Aha. To bysme zvládli spolu,“ zamračí se. „Proč posílali brigádního generála? Asi to Abernant pokládal za jednu z hlavních misí.“
„Nechci se teď bavit o práci, Crysto,“ vydechne s útrpným výrazem ve tváři. Už není tak prázdný, jako býval většinu času. I Crysta si začíná všímat zřetelné změny v jeho chování. „Poslední dobou neustále vidím umírat lidi.“
„To je život, který sme si vybrali, Amone. Abysme něco získali…“
„…musíme něco obětovat. Ano. Vím. Ale já si tenhle život sám nevybral. Vyrůstal jsem v citadele. To přeci víš.“
Amonův pohled opět mizí v nedohlednu. Je myšlenkami úplně někde jinde.
Crysta se podezíravě zamračí a změří si ho očima. Po chvíli poraženě vydechne. Je odhodlaná si s ním o tom promluvit. Když už nic, tak je to její přítel a přátelé by se měli vzájemně svěřovat a pomáhat si od bolesti.
„To kvůli ní, co?“
„Cože?“ vykulí k ní překvapeně oči.
„To kvůli Nale se poslední dobou chováš tak divně. Zase sis na ní vzpomněl. Chceš si o tom promluvit?“
„Jak víš…?“
„Něco sem zaslechla od Vincenta, když se mě zase snažil nabalovat. Byl dost nalitej a mluvil něco o tobě a holce s fialovýma očima. A teď to do mě hustila i Selphie,“ přiznává se zkroušeným výrazem. „Po událostech v Echelonu mi bylo jasný, že ti to vrtá hlavou. Byli ste tam naposledy spolu.“
Po Crystyně dedukci Amon ustupuje. Smutně svěsí ramena. „Pamatuješ si na ni?“
„Moc ne,“ zakroutí hlavou. „Přišla sem krátce před tim, než… však víš. Prakticky sem jí neznala. Jediný, co si pamatuju, sou ty oči. Vždycky když sem se do nich podívala, měla sem pocit, že-“ V její tváři se objeví vyděšený výraz při té vzpomínce. Zastavuje svá ústa, aby z nich nevypustila něco, co by Amonovi akorát ublížilo. „A taky si pamatuju na to, jak z toho byl Kenta zničenej.“
„Jo, měl ji opravdu moc rád,“ přikyvuje souhlasně major.
Její ústa se poněkud pokroutí při její nadcházející myšlence. Zvedne pohled do jeho tváře. „Ostatně… to ty taky, co si pamatuju.“
„Vyrůstali jsme spolu, ale ve skutečnosti jsme k sobě neměli tak blízko, jak se mohlo zdát. Respektoval jsem ji jako svou nadřízenou.“
Pobaveně se zašklebí a protočí očima, které se navzdory tomu vůbec nesmějí.
Amon k ní šlehne překvapeným výrazem. „Co je?“
„To sou hovadiny, co mi tu vykládáš. Já vás spolu viděla a měli ste k sobě hodně blízko. Možná víc, než se mezi vojáky sluší.“
Zírá na ni s rozevřenýma očima dokořán. Je možné, že jsou jeho vzpomínky tolik zahalené v temnotě, že je přes ni nevidí?
„Chci tim říc, že ani jeden z vás ste ve svejch citech nebyli moc sdílný, ale nikdy přece nejde o slova, ale o činy… a ty pohledy, který ste si neustále vyměňovali,“ spouští upřímným tónem. „Nemyslíš, Amone? Byli ste si skutečně dost blízký svym vlastnim – zvrácenym – způsobem, kterej vám vyhovoval.“
Amon se nad jejími slovy zamýšlí s překvapeným výrazem, který jeho tvář stále neopouští.
„Neznám tyhle pocity. Opravdu mi na ní tolik záleželo? Ale ano. Jinak by ta žena, co jsem potkal ve městě, nebudila tolik smíšených emocí v mém nitru a nepřivolala tyhle vzpomínky, které mě uvnitř trhají na kusy.“
„No jistě, ale já na to nezapomenu. Vždycky sem na ní žárlila. Líbil ses mi už od prvního okamžiku, co sem tě poznala. Vyptávala sem se. Všude po městě se vyprávělo o tom, že spolu něco máte. Dokonce i v době, kdy byla s plukovníkem.“
„To je přeci hloupost!“ vyletí s nevěřícným výrazem.
„No, mě to neřikej. Taky sem tomu nechtěla věřit. Na venek byla jako psí čumák, ale Vincent by mohl vyprávět o její vřelosti,“ zasměje se pobaveně.
„O tomhle se nechci bavit, Crysto,“ zamračí se podrážděně major.
„Jo, jasně,“ pokývá hlavou. „Naneštěstí ti toho asi o moc víc nepovim. Jak sem řekla, tak o ní vůbec nic nevim. Proč se nezeptáš třeba Vincenta, Abernanta nebo Kenty?“ pokračuje. „Nebylo moc lidí, co jí znalo dobře. Vždyť… dokonce i ty, kterej si s ní trávil prakticky každej den, si o ní věděl jen málo. Je to tak, Amone?“
Amon ji zaraženě sleduje bez odpovědi.
„No… Je to tak, jak to je. Nic na tom nezměníš. Majorka zemřela dost mladá, a i přes její povahu její smrt zasáhla pár lidí dost vážně.“
„Její povahu?“ zamračí se nechápavě Amon na její poznámku.
„O mrtvejch jenom dobře. Nemá cenu nic řikat.“
„O čem to mluví? Co bylo s její povahou? Byla voják tak jako my, a tak se chovala… Něco mi snad uniklo?“
„Nikdy bych nemusel poznat Nalu.“ Na jeho tváři to vyčaruje ještě útrpnější výraz. „Nechci už přemýšlet nad minulostí, Crysto. Vrací mi to jen bolestivé vzpomínky.“
Zaráží se. „Co tím myslí? Zase s tím začíná?“
„Dny, kdy nejsem s tebou, mi přídou strašně dlouhý. Vim, co si říkal, ale po tom, co si na mě nežaloval Abernantovi, mi došlo, že někde tam v hloubi si uvědomuješ, že by nám to spolu mohlo klapat, kdyby si tomu dal šanci.“ Její ruka se pomalu blíží k té Amonově. Oči jí září touhou jako dva lampiony.
Amon se odtahuje. „Proč s tím zase začala? Slíbila, že toho už nechá.“ Jeho tvář se pokřiví. „O čem to mluvíš? Byli jsme spolu jen pár dní při událostech v Echelonu. To, že jsem tě za tvoje nevhodné chování už dávno nenahlásil je jen proto, že by byla škoda, kdyby Sapphirehall přišel o tak schopného vojáka. Nicméně to neznamená, že ještě nezměním názor, pokud s tím nepřestaneš. Řekl jsem ti svoje už dávno,“ zatne čelist. Tón jeho hlasu je opravdu nabroušený. „Neznám ty pocity, o kterých stále mluví.“
„Omlouvám se. Vim, co sem ti slíbila a to platí. Jen sem si o tom chtěla ještě jednou promluvit v klidu,“ stahuje svou ruku zpátky k tělu. „Přiď večer před citadelu, Amone. Budu tě tam čekat. Znám jedno pěkný místo.“
Major jen mlčky hledí do její tváře.
Crysta nečeká žádnou odpověď a vstává ze židle. „Už pudu. Zatim, majore,“ zamává mu a odchází pryč.
„Díky za panáka.“
Crysta se k němu naposledy ohlédne s milým úšklebkem a zavírá za sebou dveře.
Amon také nervózně vstává ze židle a odchází pryč. Vrací se do svého pokoje, aby se umyl a odpočinul si. Po sprše si lehá do postele. Pro jistotu se ujistí, že je zcela přikrytý pod dekou, aby zabránil opakování událostem z dnešního rána.
„Crysta říkala, že o Nale nic neví, ale všemi těmi informacemi, kterými mě dnes zahltila, mě ještě více zmátla. Co myslela tím, že jsme si byli s Nalou bližší, než se na vojáky sluší? A všechny ty drby o nás dvou… Možná už začínám chápat, proč mě plukovník nemá rád. To ale nic nemění na důvodech, proč já nemám rád jeho.“
„Co to říkala o její povaze? Byla občas trochu tvrdá, ale to je u vojáků v jejím postavení normální. Nebo snad ta její tvrdost přešla už nějaké hranice? Ne, měla dobré srdce. Pamatuji si to.“
***
Venku prší jako by sám Stvořitel plakal nad chybami lidstva. Nala je se svým oddílem na misi. Mají za úkol sledovat jednu z neutrálních provincií na území severního kontinentu. Podle zvědů ze SZS se město zbrojí k útoku. Informace zatím nebyly potvrzené, takže majorka se svými muži z jednotky Hellraiser čeká na hlídce a dává bedlivý pozor na pohyby ve městě. Dle informací by tuto noc mělo dojít k dalším krokům ze strany nepřítele.
Sedí schovaná pod vysokým stromem, aby se ukryla před kapkami vody. Liják je ovšem tak hustý, že ho větve jen těžko zadrží. Kapuci svého hnědého pláště má zaraženou hluboko do čela. Po třech dnech má konečně něco pořádného k jídlu. Týden starý a oschlý krajíc chleba. Vychutnává si ho jako by to bylo pečené kuře s brusinkovou omáčkou. Po malých kouskách ho do sebe souká, aby jí vydržel co nejdéle. Při tom pečlivě sleduje stráže města na věžích s lukem připraveným po jejím boku.
Z nedalekého křoví se začne ozývat šustění a následné tiché kňourání. Nala okamžitě vystřeluje na nohy a bere do ruky luk, do kterého zasadí šíp. Z křoví se vypotácí štěně divokého psa. Se zmateným pohledem natočí hlavu na stranu a zastaví se na místě. Nala si jen pobaveně odfrkne a sedá si zpátky na zem.
„Jdi pryč,“ zavrčí na něj a hodí po něm větev, aby utekl.
Štěně jen uskočí krok na stranu a opět na ní upře svůj smutný pohled. Nala se znovu zakusuje do krajíce chleba. Snaží se nevěnovat psovi pozornost, ale jeho oči si o ni naléhavě říkají.
Sklání pohled k osiřelému mláděti. „Máš hlad?“ zvedá tázavě obočí a ukáže psovi svůj chléb. Štěně hladově zakňourá a přikročí krok blíž. „To já taky,“ odsekne naštvaným hlasem a přitahuje si chleba zpátky k sobě.
Štěně si lehá do mokrého listí s očima upřenýma do její tváře. Vyplázne jazyk a začne hladově kňourat. Nala jen zakroutí hlavou. Ulamuje polovinu krajíce a hází ho psovi před čumák.
„Táhni čokle!“
Pes spokojeně zavrtí ocasem a pouští se do suchého chleba s ocasem šťastně rozviklaným do všech stran. Nala si pobaveně odfrkne. Dojí svůj příděl jídla a hladově se opře o kmen stromu.
„Majorko, děláte si nové přátele?“ usměje se Amon, který akorát přichází vystřídat stráž.
Nala se znovu vyškrábe na nohy a postaví se přímo naproti němu. „Nemluv se mnou tímhle tónem, poručíku,“ pohrozí mu vážným hlasem. „Nezapomeň, s kým mluvíš.“
Amon překvapeně vyhrkne. Jeho tvář je teď přímo naproti té její rozhněvané. Stojí tak blízko a dívá se tak přísně, že se mu z toho stáhne hrdlo. „Omlouvám se. Přišel jsem vám jen oznámit, že máte teď pohov. Střídám stráž.“
Nala se pobaveně zašklebí do jeho tváře. „Měl by si teď vidět svůj výraz. Jsi jako to vyděšené štěně. He, a někdo jako ty je můj nejlepší voják. Jak absurdní.“
„Madam?“ polkne. „Děláte si ze mě právě teď legraci?“
„Možná trochu,“ mrkne na něj pobaveným úšklebkem plným neskrývané arogance.
Nastává chvíle ticha. Hledí si z očí do očí v naprosté tichosti. Majorka stojí na vyvýšeném místě pod stromem, takže rozdíl jejich výšky momentálně není znatelný. Jejich pohledy jsou z ničeho nic intenzivní jako nikdy před tím.
Dívá se do její tváře a přemítá o tom, co znamená tahle náhlá změna její nálady v tak krušných časech jako jsou teď. Neměl tuhle část její osobnosti rád. Ráda se bavila na úkor jeho hrdosti, ale v jejím pohledu bylo pokaždé něco, díky čemu jí to odpustil. Takhle vznikl nekonečný koloběh, který probíhal už od jejich dětství.
Ona se ztrácí v těch jeho temných očích a uvažuje nad tím, co je ten důvod toho, že se jí právě v tuhle chvíli tolik svírá žaludek. Jisté je jí jen to, že to není z hladu. Mohla by zvednout ruku a dotknout se té slonovinové tváře, po které v hustých proužcích právě stéká dešťová voda. Bylo by to zcela bezvýznamné gesto, ale alespoň by ukojila tu touhu udělat to… alespoň jednou. Její ruka se už lehce cuká, ale nakonec k tomu nedojde.
„Hej Amone!“ ozve se od cesty a na kopec k nim vybíhá udýchaný Kenta s úplně promočeným pláštěm. Držel hlídky na západních kopcích. „Ach, Nalinko, ty tu jsi taky,“ usměje se nejistě jejím směrem.
„Co se děje, Kento?“
„Hej Keny! Počkej na mě!“ zavolá další známý mužský hlas a do kopce se hrne Slaine.
Nala se jen zašklebí. „Přišla i tvoje holka.“
„Nebuď hnusná!“ okřikne ji dotčený Kenta s vráskou na čele.
Nala se uchechtne.
„Tak sebou hni, Slaii!“ zavolá za ním Kenta.
Když se Slaine konečně vyškrábe nahoru, unaveně se zapře do kolen, ale jen na krátký okamžik, než pořádně popadne dech. Následně se rychle vzpřímí, když jeho pohled ustrne na Naliných botách. Jeho ruka vystřeluje k čelu. „Majorko!“
Kenta se rozhlédne do tváří obou mužů, kteří před Nalou stojí v naprostém pozoru. Budí to v něm pobavené pocity a začne se nahlas smát. „Kdybyste se teď viděli! Oba vypadáte jako byste viděli ducha. To je Nalinka opravdu tak hrozivá?!“ chytne se za břicho.
Nala ho pevně sevře na rameni a otáčí ho čelem k sobě. V tu chvíli Kenta pohlédne do její děsivé tváře s přísným výrazem. „Vojáku, uvědomuješ si, o kom právě mluvíš? Neříkají mi Pekelný pes pro srandu takovým, jako jsi ty.“
„Majorko!“ zkoprní v pozoru s rukou přiraženou ke svému čelu. Uměla být skutečně dost hrozivá, ale Kenta na to čas od času zapomínal. Proto tu byly situace, jako je tahle, aby mu to znovu a znovu připomněla.
Nala se jen pobaveně ušklíbne.
Kenta se nakloní k ramenu Slaineho a zašeptá: „Už vás oba chápu.“
„Tak řekne mi někdo, proč jste sem tak naběhli? Nemáte náhodou pod správou hlídání západních kopců? Kdo dává pozor, když jste oba tady?“
„No, přišla zpráva z vedení, že se máme do úsvitu stáhnout, majorko,“ odpovídá Slaine. „Ale nečekali jsme, že tu budete taky.“
„Mlč, Slaii!“ plácne ho Kenta.
„Chovej se slušně, Kento. Už nejsi malý kluk. Co se děje, Slaine?“
„Nepřátelé nám poslali zprávu. Keny to chtěl uklidit dřív, než to uvidíte, ale já si myslím, že byste to měla vidět.“
„Doveď mě tam.“
Všichni čtyři dojdou na kraj útesu. Déšť už dávno polevil. Nala shlédne dolů. Otevírá se tam rovná planina a na ní je postavený nápis ze dřeva, který hoří. Stojí tam: Zabijte Pekelného psa!
„Jak to že hoří?“ zaráží se Amon.
„Použili olej,“ odpovídá chladným tónem Nala, když sleduje nápis na planině.
„Přísahám, že ty bastardy zabiju!“ zařve na celé kolo Kenta a zatíná pěsti.
Nala ho chytá za jeho uniformu. „Uklidni se! Jde jim jen o to nás vyprovokovat. Celou dobu věděli, že je sledujeme. Řiď se laskavě rozkazy. Sbalte si věci a vyrazíme zpátky do města.“
Odvrací svůj chladný pohled od zprávy ke svým vojákům z Hellraiseru.
„Madam, co máme udělat s tímhle?“ zeptá se jeden z nich a vyjde do popředí. V ruce svírá promočené štěně. „Myslím, že vás sledoval z vašeho stanoviště. Mám ho zneškodnit?“
Nala se zamýšlí. Hledí do těch dvou velkých hnědých očí, které lační po její pozornosti. Po chvilce ticha přikračuje k vojákovi a přebírá štěně do svého náručí.
„To je můj pes. Jmenuje se… Kůrka,“ zalže nejistým hlasem. Ale ví, že se vojákům nemusí ospravedlňovat. Všichni se jen pobaveně zašklebí nad volbou jeho jména.
***
„Vždycky udržela chladnou hlavu v každé situaci. Já to nedokázal. Málem jsem se v Echelonu sesypal před vlastními muži.“
„Crysta říkala něco o tom, že bude večer čekat před branami citadely. Možná má pravdu a je čas, abychom si promluvili. Nemůžu před ní neustále jen utíkat. Určitě to konečně pochopí, když jí vysvětlím, co je ten důvod, a nechá mě konečně být.“
Prochází chodbami hradu až do citadely. Crysta tu již sedí v temném koutu. Hned, jak spatří majorův obrys, se s radostným úsměvem zvedá ze svého místa a vychází mu vstříc.
„Amone, tak‘s přece přišel!“ zvolá. „Myslela sem, že se na to vykašleš.“
„Crysto, nevšimnul jsem si tě. Už je celkem tma,“ šlehne k ní překvapeným pohledem a následně si promne unavené oči. „Popravdě nevím, proč jsem přišel, ale… Co si mi to chtěla ukázat?“
„Jedno speciální místo,“ vydechne rozrušeným hlasem. Přikračuje k němu o krok blíž a bere ho za ruku.
Hledí na ní odtažitým pohledem, ale tentokrát svou ruku nevytrhne tak jako obvykle. Naopak se za ní nechá držet, a dokonce obdaruje Crystu pokusem o milý úsměv. I tenhle slabý náznak budí v její hrudi nepřekonatelně hřejivý pocit a ten posiluje tu kapičku potlačované naděje, která je stále usazená hluboko v jejím nitru.
„Tak dost řečí. Všechno se dozvíš, až tam dojdem,“ usměje se poručice a vydá se k východu z citadely, při tom táhne Amona za ruku za sebou.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat