Prolog
Na útesech, kdesi
v daleké zemi, s pohledem na město bílé jako slonovina a šedé
skály tyčící se daleko za ním. Tam, kde se ovšem odehrává jen malá část tohoto
příběhu, stojí král se zlatou kšticí.
Přichází za ním jeho sluha, jehož aura je černější než samotná temnota noci. Znak zahaleného měsíce na jeho čelence se matní v záři vycházejícího slunce. Černé vlasy i plášť zvýrazňují temnotu jeho prázdné duše. Rudé oči nestvůry září v jeho bezvýrazné tváři jako krvavé lampiony. Kdo to je a proč je tak jiný než lidé, kteří odedávna chodí po téhle zemi, je zatím tajemstvím.
„Můj pane,“ spustí prázdným hlasem bez emocí.
Král ve fialovém rouchu při oslovení ještě chvíli neodvrátí svůj pohled od vznešených hradeb bílého města hranatých tvarů.
„Ano,“ vydechne po chvíli klidného ticha a konečně strhává svou pozornost ke klanícímu se přízraku. Jeho blankytně modré oči nesou velké břemeno, které je tíží a odráží v nich hluboký smutek.
„Naši agenti ověřili všechny informace. Vypadá to, že je vše, jak jste s plukovníkem předpokládali.“
„Takže můj bratr…“ spustí skleslým hlasem vládce. Není třeba, aby svou myšlenku dokončil.
„Zřejmě ano,“ přikyvuje tajemný muž bez jediného náznaku vnímání králova smutku. Navzdory tomu pronese nečekanou větu: „Je mi to líto, můj pane.“
„I když jsem neměl svého bratra rád, nakonec mě stejně zachvátil zármutek,“ posteskne si do hučení větru, který se odráží od vyvýšeného útesu.
„Vydejte rozkaz. Jsme připraveni zmobilizovat naše kohorty a vyslat je na sever,“ spustí znovu ten tajemný stín stále stejným monotónním hlasem.
Král se opět pomalým gestem přiklání k výhledu na monumentální město. Jeho oči jsou stále tak smutné jako oči zraněné srny. Znovu se ozývá smutný povzdech: „Ne.“
„Co potom tedy máme dělat, můj pane?“ nadhodí otázku s hlasem plným respektu ke každému rozhodnutí, které bude nadcházet.
Králova odpověď se ztrácí ve větru, který příběh odvál daleko na místo, kde se zrodil.
Část v jižním cípu severního kontinentu, kde se kdysi rozléhalo klidné město Faithvalley, je k nepoznání. Stojí tu jen trosky potřísněné krví a popelem. Žádný muž, žena nebo dítě nebyli ušetřeni trestu impéria. Zápach spálených těl se line po hluboce modré hladině oceánu až za hranice severního království stejně jako zprávy o tomto krvelačném masakru.
Rozbřesk zlatavého slunce kromě rozkládajících se mrtvol ozařuje ještě jednu bytost, která je zatím plná života. Její mučednický výraz možná nedává této informaci plný rozměr a pouhé postávání bez hnutí by mohlo mást skutečnost o její životnosti, ale je tu živa a zdráva. Stojí tu – ve stínu spálených trosek kostela se znakem Světla a tmy na věži – se stříbrným ostřím svého vytaseného meče, který ovšem nemá žádnou souvislost s vraždami, které se tu ještě před okamžikem odehrály. Na zápraží leží tělo řádové sestry v zeleném rouchu, které nese stejný odstín jako to patřící té tajemné bytosti v lidských tvarech, která se zde objevila, jako by jí přinesl vítr. Bělostné vlasy do pasu, pod nimiž jsou v tom zmučeném obličeji zasazeny oči stejné barvy budící dojem slepoty, dodávají jakýsi nadzemský dojem celé její osobě.
„Zabíjejí se jako zvěř,“ hlesne do mrtvolného ticha mužským hlasem. Jeho slovům nikdo nenaslouchá. Není tu žádný posluchač, jehož uši by byly schopné zachytit slova s chladným podtónem. Jediný, kdo může vnímat jeho vyřčené myšlenky, jsou ztracené duše, které ještě nenašly cestu klidu. To mu ovšem nebrání v tom, aby svá ústa znovu a znovu otevřel a udělal z nich tak průchod svým nezodpovězeným otázkám. „Kdy už to konečně všechno přestane? Dokážou se změnit?“ Pozvedne meč, který svírá tak křečovitě, že si dlouhé bílé nehty nacházejí cestičku jeho měkkým masem. Neulpí na nich ani kapička krve. Ať je jeho lidská schránka sebepřesvědčivější, nikdy nebude cítit bolest a neprolije svou krev. „Ne. Jsou to jen pošetilé bestie.“
Přichází za ním jeho sluha, jehož aura je černější než samotná temnota noci. Znak zahaleného měsíce na jeho čelence se matní v záři vycházejícího slunce. Černé vlasy i plášť zvýrazňují temnotu jeho prázdné duše. Rudé oči nestvůry září v jeho bezvýrazné tváři jako krvavé lampiony. Kdo to je a proč je tak jiný než lidé, kteří odedávna chodí po téhle zemi, je zatím tajemstvím.
„Můj pane,“ spustí prázdným hlasem bez emocí.
Král ve fialovém rouchu při oslovení ještě chvíli neodvrátí svůj pohled od vznešených hradeb bílého města hranatých tvarů.
„Ano,“ vydechne po chvíli klidného ticha a konečně strhává svou pozornost ke klanícímu se přízraku. Jeho blankytně modré oči nesou velké břemeno, které je tíží a odráží v nich hluboký smutek.
„Naši agenti ověřili všechny informace. Vypadá to, že je vše, jak jste s plukovníkem předpokládali.“
„Takže můj bratr…“ spustí skleslým hlasem vládce. Není třeba, aby svou myšlenku dokončil.
„Zřejmě ano,“ přikyvuje tajemný muž bez jediného náznaku vnímání králova smutku. Navzdory tomu pronese nečekanou větu: „Je mi to líto, můj pane.“
„I když jsem neměl svého bratra rád, nakonec mě stejně zachvátil zármutek,“ posteskne si do hučení větru, který se odráží od vyvýšeného útesu.
„Vydejte rozkaz. Jsme připraveni zmobilizovat naše kohorty a vyslat je na sever,“ spustí znovu ten tajemný stín stále stejným monotónním hlasem.
Král se opět pomalým gestem přiklání k výhledu na monumentální město. Jeho oči jsou stále tak smutné jako oči zraněné srny. Znovu se ozývá smutný povzdech: „Ne.“
„Co potom tedy máme dělat, můj pane?“ nadhodí otázku s hlasem plným respektu ke každému rozhodnutí, které bude nadcházet.
Králova odpověď se ztrácí ve větru, který příběh odvál daleko na místo, kde se zrodil.
Část v jižním cípu severního kontinentu, kde se kdysi rozléhalo klidné město Faithvalley, je k nepoznání. Stojí tu jen trosky potřísněné krví a popelem. Žádný muž, žena nebo dítě nebyli ušetřeni trestu impéria. Zápach spálených těl se line po hluboce modré hladině oceánu až za hranice severního království stejně jako zprávy o tomto krvelačném masakru.
Rozbřesk zlatavého slunce kromě rozkládajících se mrtvol ozařuje ještě jednu bytost, která je zatím plná života. Její mučednický výraz možná nedává této informaci plný rozměr a pouhé postávání bez hnutí by mohlo mást skutečnost o její životnosti, ale je tu živa a zdráva. Stojí tu – ve stínu spálených trosek kostela se znakem Světla a tmy na věži – se stříbrným ostřím svého vytaseného meče, který ovšem nemá žádnou souvislost s vraždami, které se tu ještě před okamžikem odehrály. Na zápraží leží tělo řádové sestry v zeleném rouchu, které nese stejný odstín jako to patřící té tajemné bytosti v lidských tvarech, která se zde objevila, jako by jí přinesl vítr. Bělostné vlasy do pasu, pod nimiž jsou v tom zmučeném obličeji zasazeny oči stejné barvy budící dojem slepoty, dodávají jakýsi nadzemský dojem celé její osobě.
„Zabíjejí se jako zvěř,“ hlesne do mrtvolného ticha mužským hlasem. Jeho slovům nikdo nenaslouchá. Není tu žádný posluchač, jehož uši by byly schopné zachytit slova s chladným podtónem. Jediný, kdo může vnímat jeho vyřčené myšlenky, jsou ztracené duše, které ještě nenašly cestu klidu. To mu ovšem nebrání v tom, aby svá ústa znovu a znovu otevřel a udělal z nich tak průchod svým nezodpovězeným otázkám. „Kdy už to konečně všechno přestane? Dokážou se změnit?“ Pozvedne meč, který svírá tak křečovitě, že si dlouhé bílé nehty nacházejí cestičku jeho měkkým masem. Neulpí na nich ani kapička krve. Ať je jeho lidská schránka sebepřesvědčivější, nikdy nebude cítit bolest a neprolije svou krev. „Ne. Jsou to jen pošetilé bestie.“
0 comments:
Okomentovat