Bleach (4) - Druhá zkouška

Někdo otevírá okno zvenčí. V Ichigově pokoji se zdá být naprostý klid. Sám jeho vlastník spokojeně podřimuje ve své posteli. Zdá se být skoro neuvěřitelné, že může tak klidně spát, po tom všech, čím si každý den prochází.
Přelézá přes stůl a tichými kroky se přiblíží k jeho posteli. Na jednoho ze shinigami má dost tvrdé spaní. Snadno by ho kdokoliv zneškodnil ve spánku. Na Naomině tváři se objeví pobavený úšklebek, když se sklání nad Ichigovou tváří. V místnosti necítí přítomnost nikoho jiného, takže to znamená, že Rukia tu dnes není.

Našpulí rty a foukne do jeho obličeje trochu vzduchu. To ho konečně probouzí. Rozespale otevře oči a pohlédne do její tváře. První reakce je dost nepředvídatelná. Zdá se, že se usmívá.

Naomi se naproti tomu zamračí. „Kde je Rukia?“

V tu chvíli se jeho oči rozšíří překvapením. Polekaně vykřikne a couvá rychle dozadu, aby byl od její tváře co nejdál. Takovéhle probuzení opravdu nečekal. „Sakra! To nemůžeš zaklepat, než sem vtrhneš?!“

Naomi se vzpřímí s nezaujatým pohledem. „Na něco jsem se ptala.“

„Nevím,“ uklidňuje se a uvolňuje napětí ve svých svalech. „Šla někam ven.“

„Aha,“ přikývne Naomi. Sedá si na postel čelem ke skříni, kde Rukia obyčejně spí, a zakládá si ruce na prsa. „Počkám tu.“

„Tak to ne,“ protestuje Ichigo. „Jestli chceš čekat, tak jdi ven.“

Naomi mlčí a dál ho ignoruje.

„Jestli něco potřebuješ, tak proč se nezeptáš mě?“ mračí se na ní ospalý Ichigo po krátké odmlce.

Nomi jen znuděně vydechne. „Vážně musím odpovídat?“

„Snad ani radši ne,“ odfrkne si naštvaně Ichigo. „Už mě začíná vážně vytáčet, jak mě podceňuješ!“

„Nebuď podrážděný, poskoku,“ mávne rukou a pohlédne na něj tím znuděným pohledem.

Ichigova tvář je naproti tomu rudá vztekem. Stáčí, aby ji viděl pár minut, a už ho to vytáčí. „Asi máš nějaký komplex z toho, jak tě šikanovali, ale tohle na mě platit nebude!“

Naomi si lehne na záda. Nohy má svěšené z jeho postele na zem a prázdným pohledem hledí do stropu. „Já vím,“ vydechne po chvíli. Z její tváře se vytratily všechny posměšky. Je chladná a vážná.

Ichigo chvíli zaraženě hledí na její bezvládnou polohu s roztaženýma rukama do obou stran a nepřítomný výraz. „Co?“ vyhrkne nechápavě.

„Vážně se mi líbíš,“ odpovídá.

Ichigo vytřeští oči dokořán. Neočekává, že by to myslela vážně. Je to nějaký další zvrácený způsob jak si z něj vystřelit. Po prvotním překvapení se jen zamračí a zakládá si ruce na hruď s odměřeným výrazem. „Tomu se těžko věří, když si ze mě neustále utahuješ a ponižuješ mě.“

Naomi se opět posadí. Na její tváři se zračí náznak úsměvu. Její pohled míří zpříma do Ichigovy tváře. Dvěma prsty mu podepře bradu a otočí jeho obličej směrem k sobě. Ichigo se cítí nesvůj. Nikdy se ho ještě nedotkla. Ani z daleka mu to není příjemné. Její dotek je chladný a tolik mu připomíná díru v její hrudi. Přesto se ani nepohne a zpříma hledí do těch uhrančivých očí.

„Málokdo si mohl zažít to co ty. Vlastně neznám nikoho jako jsi ty a to už žiju hodně dlouho. Musíš být neskutečně silný, když jsi dokázal převzít moc shinigami a k tomu ještě spoustu věcí okolo. Nejde jen o fyzickou sílu ale hlavně tu psychickou. Jiní lidé by se z toho jistě zhroutili nebo by je to rovnou zabilo,“ spustí upřímným tónem. „Já bych se z toho jistě zhroutila,“ přiznává. „Jsi silnější než já a,“ opět se pobaveně ušklíbne, „máš moc pěkné vlasy.“

S její poslední větou se Ichigo zamračí a odstrkává její ruku dál od svého obličeje. Dobře si pamatuje na dobu, kdy si z něj všichni kvůli jeho oranžovým vlasům utahovaly a byl tak terčem posměchu dlouhá léta. „Jak jsem si mohl myslet, zase si ze mě utahuješ.“

Naomi jen dlouze vydechne a opět padne zády na postel. Její purpurové vlasy se rozlétnou kolem její hlavy. „Chtěla jsem tím jenom říct, že na poskoka jsi docela kus a máš kuráž,“ pronese již nezaujatým hlasem.

„To jenom ty umíš podat kompliment jako urážku,“ mračí se dál Ichigo, ale lehce pookřeje. Zdá se, že svá slova myslí vážně.

„Jaký kompliment?“ zašklebí se pobaveně.

„Měla bys jít čekat ven,“ zatvrzuje se znovu.

V tu chvíli ho Naomi popadá za paži a stahuje ho k sobě. Ichigo padá na postel vedle ní. Jeho pohled je zaražený do jejího profilu. Její tvář má skutečně krásné tvary. Při té myšlence se naštvaně zamračí a vzhlédne ke stropu. Leží tam vedle sebe a nastává naprosté ticho. Naomi si pokládá ruce na břicho. Ichigo je má volně položené podél těla.

Na její tváři se znovu objevuje úsměv. „Pamatuji si tvou tvář už z dřívějška,“ přiznává. „Chodil si k mému pomníku dál, i když ostatní už zapomněli. Byl jsi úplně cizí kluk, který se mi postupem času stal bližší než kdokoliv, koho jsem za ta léta poznala. Byl si to ty, kdo mě utvrdil v tom, že v tomhle světe ještě existuje dobro, i když jsem už neměla srdce, které by ho dokázalo cítit.“

„Když to vidíš takhle, tak proč to všechno okolo?“ zeptá se nechápavě a ta vráska na jeho čele se začíná prohlubovat. „To urážení? Vynucování respektu? Neustálé provokování?“

„Protože právě z tohohle důvodu se ode mě musíš držet dál,“ vydechne. Její hlas zhrubne stejně jako výraz její tváře.

Ichigo to v jejím hlase slyší a tak znovu otočí tvář k jejímu profilu.

„Musíš mě nenávidět, a pak mě musíš zabít. Byl si to ty, kdo při mně stál, když jsem zemřela. Chci, aby to tak bylo dál. Ale nestane se to, pokud mě budeš mít rád,“ přiznává.

„To se neboj,“ ofrkne si pobaveně. „Rozhodně tě nezačnu mít někdy rád. Jsi Prázdná, a tak tě vnímám.“

„Tohle je lež,“ vyhrkne a otáčí svou tvář k té jeho.

Ichigo do ní překvapeně zírá.

„Měl si mě rád, a proto si mi nosil ty květiny. I když se teď tváříš, že mnou pohrdáš, máš mě pořád rád. Proto tě tak rozčiluje, když tě popichuji.“

„Blbost,“ zamračí se. „Nezajímáš mě.“

Naomi zvedne ruku a jemně se dotkne jeho tváře. Ichigo se ani nepohne. Jen překvapeně zírá do její krásné tváře a vnímá každou křivku jejího obličeje. Ten se k němu pomalu přiblíží. Stačilo by pár centimetrů a jejich ústa by se sešla. Ichigo se tomu nesnažil zabránit. Možná to bylo momentem překvapení nebo prostě jen nechtěl.

„V žádném případě nečekej, že po tomhle rozhovoru se k tobě budu chovat jinak než doposud,“ vydechne a on může její dech cítit na svém obličeji.

„Co tu vy dva děláte?“ zeptá se překvapený hlas Rukii, která se akorát oknem vplížila do pokoje. Spatřuje Ichiga a Naomi ležící na posteli, kdy se Naomi dotýká jeho tváře a její obličej je inkriminovaně blízko toho jeho.

Naomi se s klidnou tváři odvrací od té jeho a pohlédne na překvapenou Rukiu. „Přišla jsem za tebou probrat naši společnou práci,“ odpovídá. „Našla jsem dalšího z trojice. Jestli jste připraveni, tak můžeme vyrazit.“

Překvapená dvojice jen v tichosti zírá. Oba jsou překvapeni z podobných důvodů. Terčem je jako obvykle Naomino podivné a zároveň nepředvídatelné chování. Po chvíli ticha vstává z postele a přemisťuje se k oknu.

„Dobrá, počkám venku,“ odtuší nezaujatým pohledem a vyskakuje ven.

Rukia trhne překvapeným pohledem k Ichigovi. „Co jste tu proboha vyváděli?!“

„Daunrodo není ani zdaleka takový miláček, jako byl Sukuizu,“ objasňuje jim Naomi po cestě na místo střetu. Její výraz je zcela vyrovnaný jako obvykle.

Ichigo vedle ní kráčí ve své uniformě shinigami. Jeho výraz je zamračený. Musí neustále myslet na ty nesmysly, kterými ho krmila v pokoji. V životě by nepřiznal, že ji má rád. Byla Prázdným, a tak na ni pohlížel. Dle jeho úsudku by měla krotit své sebevědomí.

„Důležité věci, které byste o něm měli vědět, jsou například ty, že z úst vypouští kyselinu. Na tu pozor, kromě všeho, z čeho se skládá duševní tělo, dokáže rozpustit i zanpaktou. Je mnohem rychlejší a opatrnější než byl Sukuizu.“

„To je všechno?“

Naomi překvapeně pohlédne směrem k Ichigovi. „Největší chyba, které se můžeš dopustit je, že ho budeš podceňovat.“

„To platí i o mě,“ zamračí se na ni.

Naomi mlčí. Ichigo je stále ještě dost dětinský, aby si z jejích slov vzal to nejlepší. Pro ni je to možná lepší. Jak mu již sama řekla, je lepší, když ji bude nenávidět. S tím bude mít větší jistotu, že celou jejich úmluvu dotáhne do konce.

Přichází na volnou pláň. Zdá se, že je tu klid. Rukia upřeně hledí na displej svého mobilu, aby jí neunikl žádný podezřelý pohyb.

„Stále nic?“ zeptá se netrpělivě Ichigo.

„Ne, mám na radaru jenom Hikari-san,“ odpovídá Rukia.

„Přijde. Jsem si tím jistá,“ ujišťuje je Naomi. „Cítím, že už je velmi blízko.“

„Kdyby byl blízko, tak se-“ začne protestovat Ichigo.

Naomi ho nenechá domluvit. Okamžitě mu dává ruku před ústa. Drží ho pevně, aby zabránila jeho vyškubnutí. Ichigo na ni nechápavě hledí, ale nemůže se na nic zeptat.

„Je tady,“ vydechne Naomi.

„Hikari-san má pravdu,“ zašeptá Rukia ukáže na zářivou pulzující červenou tečku na radaru.

Naomi Ichiga pouští ve chvíli, kdy se z lesa vypotácí pomalý Prázdný monstrózních rozměrů.

„Kuchiki-san, zůstaň tady,“ zašeptá Naomi. „Musíme předejít tomu, co se stalo minule.“

Rukia přikývne. Je to jako včera, kdy Naomi použila svoje tělo jako štít, aby ji zachránila. Uvědomuje si, že při té vzpomínce to v ní budí pocity, které směřují k Naomi. Ví, že je jednou z Prázdných, ale nemůže pominout její činy.

„Půjdu první,“ pokračuje a pohlédne na Ichiga. „Zabavím ho a ty se k němu přiblížíš zezadu. Jasné?“

Ichigo přikývne.

Naomi vyráží ze svého úkrytu. „Hej! Ty horo sádla!“ zakřičí směrem k Prázdnému.

Ten se na ní otočí. Sklání se, aby se podíval do její tváře.

„Naomi, to jsi ty,“ uvědomuje si. „Už jsem si myslel, že mě snad přišel zneškodnit nějaký shinigami a ona je to nakonec jen malá špindíra. Nicméně jsem rád, že tě tu vidím. Alespoň tě můžu rozmáčknout jako červa.“

„Uklidni se, Daunrodu,“ snaží se ho ukonejšit. „Nepřišla jsem se prát. Chci si promluvit.“

„A o čem? S takovými, jako jsi ty, se nemám, o čem bavit. Byla jsi hmyz už jako člověk a to se nezměnilo. Jaký je to pocit, když tě všichni nenávidí i po smrti?“ začne se nahlas smát.

„Můžeš si říkat, co chceš,“ pokrčí rameny a ušklíbne se. „Teď už se mě to nedotkne.“

„Opravdu?“ zeptá se Daunduro. „Tak proč tak vztekle zatínáš pěsti?“

Naomi ustupuje. Uvědomuje si, že se jí jeho slova dostávají pod kůži. Je nejvyšší čas, aby Ichigo převzal iniciativu.

„Tak to je,“ pokračuje. „Snažila ses předstírat, že to neslyšíš, ale já dobře věděl, že jsi brečela, že tě to bolelo. To mi dělalo tu největší radost. Nikdy jsem nemohl přestat.“ Směje se tak hlasitě, že se i stromy začínají lehce třást.

Naomi zatíná pěsti silněji. V tu chvíli se kolem nich objevuje záře duševní energie, která se propouští skrz umělé tělo.

„Vím, že tě to bolí i teď,“ pokračuje a trochu se ztišuje. Svou tvář v masce nakloní blíž k té její. „Jako Prázdný snadno poznám sobě rovného, ale to ty nejsi. Dokonce ani v téhle formě mi nesaháš ani po kotníky. Neprošla si celou proměnou. Co to z tebe činí?“

„Sklapni.“

„Hm, tak už si to konečně uvědomuješ? Ty nikdy nikam nezapadneš.“

„Řekla jsem, abys sklapnul!“ zakřičí rozhořčeně. Její zářivá pěst vystartuje proti jeho masce. Stačil by jediný úder a její síla Quincy by jeho ústa umlčela na pořád.

V ten okamžik před ní vyskakuje Ichigo a tím jí zabrání ve vykonání něčeho, čeho by opět jen litovala. Jedním rychlým švihnutím své zanpaktou zasahuje Prázdnému ránu do ramene. Daří se mu ho pouze zranit. Dopadá chodidly na zem a okamžitě vyskakuje k dalšímu útoku. Mezitím Naomi zůstává otupěle stát na místě. Její postava se třese. Nepředpokládala, že by byl schopný vytáhnout něco takového. Všechno akorát komplikuje. Najednou jí z jejího zamyšlení vyrušuje Ichigo, který opět dopadá vedle ní. Zdá se, že je zraněný. Zasáhl ho cákanec kyseliny, který mu popálil rameno. S bolestnou grimasou ho stiskne.

„Chyť mě za ruku!“ vyhrkne jeho směrem Naomi a už se k němu natahuje. „Dokážu posílit tvoje spojení se zanpaktou a budeš tak silnější.“

„Nestojím o tvoji pomoc!“ zatvrzuje se Ichigo a pokouší se držet meč pevně. Snaží se nemyslet na tu bolest. „Zvládnu to sám.“

„Trhni si!“ vyštěkne na něj. „Ty přeci víš, jak moc tě potřebuji! Daunrodo není poslední! Pokud tu teď umřeš, tak už možná nikdy nenajdu někoho, kdo potrestá Suu za všechno, co způsobila. Myslíš si, že jsem byla jediná, kdo kvůli ní trpěl?!“ Její ruka se přiblíží k té jeho. „Nemysli na to, že to děláš pro mě, ale pro ty ostatní. Už brzy z tvého života zmizím nadobro, tak to zkus překonat.“

Ichigo ještě chvíli váhá, ale nakonec ustoupí a pevně ji sevře. V tu chvíli ho probije zvláštní energie. Jeho spojení se zanpaktou se skutečně utužilo. Předává mu svou vlastní duševní energii a díky ní získává sílu, aby toho Prázdného porazil.
Když je konec, Naomi udýchaně klekne k zemi. Ichigo nad ní stojí se znechuceným výrazem ve tváři. Rukia k nim rychle běží ze svého úkrytu.

„O čem to mluvil?“

Naomi se ušklíbne, ale její tělo je příliš slabé, a tak to netrvá dlouho. „Že jsem vyvrhel společnosti i po smrti?“

„Myslím to, že si neprošla celou proměnou,“ zatvrzuje se vážným hlasem Ichigo.

Rukia k nim konečně přibíhá a chce Naomi podat pomocnou ruku. Ichigo ji zastavuje.
Naomi dýchá zrychleně. Předala Ichigovi a jeho zanpaktou příliš svojí duševní energie. Tíží jí myšlenka, že to Ichigo všechno slyšel. „Byla jsem obyčejná studentka, která si pouze přála prožít svůj život v klidu a třeba to i někam dotáhnout. Bohužel moje mysl nebyla dostatečně silná, aby se dokázala přenést přes některé věci,“ začíná vyprávět. „Došla jsem až do stádia, kdy jsem si myslela, že smrt pro mě bude vykoupením. Místo toho jsem se znovu probudila a spatřila své mrtvé tělo v kaluži krve. Sáhla jsem si na hruď a všimla jsem si toho kusu řetězu, co tam vyčníval. Strašně rychle se rozpadal, a čím byl kratší, tím silnější byly negativní pocity v mém nitru. Nakonec jsem už dokázala rozeznat jenom hněv, smutek, bolest a nenávist, jenže,“ nadechuje se a zvedá svůj unavený pohled k tvářím svých dvou posluchačů. „jsem takhle nechtěla skončit. Bojovala jsem s tou proměnou. Zdálo se mi to jako roky. Vytrhla jsem si poslední článek řetězu ze svého hrudníku a najednou byl konec.“

„Jak to myslíš? Co se stalo potom?“ ptá se nechápavě Ichigo.

„Přeměna byla dokončena, ale moje tělo bylo jiné. Ten stříbrný článek se leskl na mé černé dlani a já cítila, že v něm je moje záchrana.“

„Nerozpadl se?“ zeptá se překvapeně Rukia.

Naomi jen zakroutí hlavou. „Stala se ze mě duše poháněná pomstou, ale když jsem zabila trojici těch, kteří mi ublížili, pohlédla jsem na ten kousek, co zbyl z mojí čisté duše, a uvědomila jsem si, co jsem to vlastně způsobila. Stali se z nich Prázdní, kteří vesele zabíjeli nevinné a slabé lidi jako jsem bývala kdysi já. Vzala jsem si do hlavy, že co jsem začala, se mnou také skončí, a za tím si stojím,“ zatvrzuje se. „Jenže vy shinigami jste tak tvrdohlaví.“

Nastává chvíle ticha.

„Prostě jděte pryč a nechte mě tu,“ odtuší se zamračeným výrazem. „Naberu trochu energie a také půjdu.“

„Vezmeme tě domů,“ spustí z ničeho nic Ichigo a podepře ji v podpaží, aby ji zvednul ze země. „Kde vlastně bydlíš?“

„Co na tom záleží?!“ vyštěkne na něj a vytrhává se z jeho sevření. „Nějak moc se o mě staráš.“

„Sklapni!“ vrací úder Ichigo a znovu ji popadá. Tentokrát ji sbírá do náruče. S nedostatkem síly se mu nemůže bránit. Rozchází se nějakým směrem a je mu jedno, jestli jde dobře.

„Vždyť ani nevíš, kam jít,“ brání se Naomi a snaží se mu vysmeknout.

„V tom případě mi to musíš říct, jinak tady budeme chodit celou noc po městě,“ zatvrzuje se Ichigo.