Rozbřesk
Kde jsem?
Obklopuje ho tma. Cítí jako by jeho tělo už nadále neexistovalo. Je uzavřený uvnitř nicoty ale pouze jako éterická duše bez hmotné podoby. Je součástí té temnoty, ze které jako by nebylo úniku.
Kdo jsem?
„Amone, ještě je příliš brzo,“ zazní v té temnotě jemný ženský hlas, který jako by přicházel z velké dálky. Tenhle hlas je mu známý, ale nedokáže si vzpomenout, kde ho slýchával.
Amon? Tak se jmenuji?
Myšlenky se rozplývají v nekonečnosti té nicoty. Ztrácí se mezi světem skutečnosti a výplodů své fantazie.
Ten hlas znám, ale čí je?
Rozpomíná se.
Slýchával jsem ho jako malý… Matko?!
Lalina poctivě převzala svou první hlídku. Zdá se, že muž v posteli má dost neklidné sny. Sundává mu horký obklad z hlavy, aby ho vyměnila za studený na snížení teploty.
„Matko…“
Jeho mumlání ze spánku si rychle získává dívčinu pozornost. Oči má stále zavřené a jen sebou neklidně cuká. Po tvářích mu stékají krůpěje potu. Pravděpodobně teď bojuje se samotnou smrtí o svou existenci. Lalina mění jeho obklad a sedá si zpátky do křesla. Netrpělivě vyčkává, co se bude dít dál.
„Nalo…“ vydechne znovu ze spánku muž.
„Jsi vzhůru?“ zeptá se podezřele děvče a přiloží mu ruku na rozpálenou tvář.
Celý hoří, ale po chvíli se zase uklidňuje. Horečka mu musela rapidně stoupnout. Spí.
Asi tak o hodinu později se znovu jeho tělo rozechvěje. Tentokrát jsou jeho pohyby pomalejší a smělejší.
Lalina si jich však rychle všímá. Odkládá své pletení do proutěného košíku vedle křesla a přiklání se k němu blíž.
„Je tu dost horko.“ Amon si začne pomalu uvědomovat své okolí. „Kde to jsem?“ hlesne ještě se zavřenýma očima. Konečně se dává k sobě.
Amon pomalu otevírá své oči. Vidí jen rozmazané obrysy jakési tváře lemované zrzavými vlasy. „Mlží se mi před očima,“ vydechne a snaží se orientovat. Spatřuje milý obličej děvčete s hustou ofinou sčesanou do čela a dlouhými rovnými rezavými vlasy po pás. Na její vlídné tváři září dvě velké zelené oči. „Kdo jsi?“
„Jmenuji se Lalina, ale můžeš mi říkat Lino,“ odpovídá se vší slušností a také neskrývanou radostí v hlase. „Měl jsi štěstí, že tě našel Wedge.“
„Našel?“ vydechne jakoby sám pro sebe. Jen stěží se pokouší uvědomit si v jaké situaci je nebo co se to vlastně stalo.
„Jsem ráda, že už si konečně přišel k sobě,“ pokračuje Lalina pozitivním hlasem. Na její tváři září bělostný úsměv plný pozitivní energie. „Moje sestřenka se kvůli tobě málem usoužila,“ zahihňá se sama pro sebe. „Mimochodem… Jak se jmenuješ?“
„Mé jméno?“ zaráží se. Snaží se rozpomenout. Jeho vzpomínky jsou zahalené hustou mlhou. „Kdo jsem? V té temnotě… Ten hlas… Amon? Ano, to bylo to jméno,“ uvědomuje si tenhle malý střípek, který zůstal po jeho minulosti, a znovu otevírá unavené oči. „Amon.“
„Amon? To znamená Vládce chaosu, že? To je zvučné jméno,“ usměje se mile.
Muž nemá sílu na to nějak reagovat. Vlastně ani neví, odkud tuto informaci vzala. Pokud něco v jeho hlavě zůstalo, tak to rozhodně nebylo náboženství Světla a tmy.
„Co se ti stalo, Amone? A odkud jsi?“ ptá se stále dál a dál se svým pozitivně naladěným výrazem Lalina. Snaží se zjistit co nejvíc informací o tomhle cizinci, dokud má příležitost. Využívá toho, že její sestřenice není poblíž. Jistě by jí okřikla, aby ho nechala ještě odpočívat, že s otázkami bude čas později. Ale Lalina je už velmi netrpělivá a dychtí po tom se vše dozvědět jako první.
„Já nevím. Nic si nepamatuji,“ posteskne si Amon a chytne se za bolavou hlavu. Ta temnota je stále usazená v jeho mysli.
„No, dobrá. Na to budeme mít ještě spoustu času,“ utěšuje ho. Očividně s ním asi nehne. Nejspíš by měl ještě trochu odpočívat, než se jeho hlava dá pořádně dohromady. „Místní tě našli na pláži severně od vesnice. Ležel si v louži krve. Kus opodál se válel meč… asi tvůj.“
„Meč?“ zamyslí se, ale jeho myšlenky jsou černé jako prostor, ve kterém byl tak dlouhou dobu uvězněn. „Já si opravdu nevzpomínám. Jediné, co mám před očima, je tma… nekonečná tma.“
Lalina je trochu zklamaná z toho, že tenhle muž ztratil paměť. Tolik se těšila na to, až se probudí a odhalí to tajemství, jaký vítr ho zavál až na pláže Austenu. Zdá se, že tahle záhada bude při nejmenším ještě nějaký čas muset zůstat neodhalená.
„Ze spaní si řekl jedno jméno… Nala. Ani to ti nic nepřipomíná?“
Amon znovu začne pátrat ve své vyprahlé paměti. Budí to v něm zvláštní pocity, ale nedokáže je rozpoznat ani si k nim nic přiřadit. To jméno je prázdné stejně jako vzpomínky na něj. Jediné, co dokáže přivolat kromě smíšených pocitů, je ukrutná bolest hlavy.
„Ne, myslím, že mi to nic neříká,“ zakroutí hlavou a s bolestným výrazem si promne kořen nosu.
„Je to docela náhoda, protože sestřenka, o které jsem už mluvila, se také jmenuje Nala,“ zaculí se rozjařeně děvče. „Možná, že se spolu znáte z dřívějška. Jeden čas hodně cestovala a jistě za tu dobu potkala spoustu lidí. Třeba až ji uvidíš, tak si na něco vzpomeneš. Nicméně teď lež a nepokoušej se vstát. Tvá zranění se ještě zcela nezahojila. Připravím ti čaj.“
Jak Lalina řekla, tak udělá. Vstává z křesla a přemisťuje se do vedlejší místnosti. Její dlouhá hnědá sukně se elegantně pohupuje, když ladným krokem odchází.
S její připomínkou si uvědomuje, že má pocit, že mu hlava pukne bolestí a celý jeho levý bok je jako v ohni. Nemá ani tušení, co se mu mohlo stát, ale je mu jasné, že ta zranění na hlavě musela být vážná, když díky nim ztratil paměť. Může být rád, že je naživu.
„Kde to jsem?“ vydá ze sebe po chvíli Amon důraznějším hlasem, aby ho dívka s rezavými vlasy slyšela. Jeho zrak i sluch jsou dost rozostřené. Může se hýbat jen stěží. Všechny jeho rány se dávají k sobě a nechávají mu okusit všechnu bolest, kterou zatím úspěšně prospával.
Lalina jeho hluboký hlas slyší i do vedlejší místnosti otevřenými dveřmi. Bere do ruky konvici s horkou vodou a zalévá čaj. „Jsi ve vesnici jménem Austen, severně od hlavního města Arcadie,“ odpovídá na jeho otázku a pokládá při tom hrneček na podnos a vykračuje zpátky k posteli. „Ale na to bude čas později, až se uzdravíš. Teď ještě musíš pořádně odpočívat.“ Pokládá podnos na noční stolek vedle postele. „Chceš do toho nějaký cukr?“
Amon jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Vlastně si ani nepamatuje, jestli sladí nebo ne. Ani neví, jestli vůbec čaj někdy pil. Všechny ty myšlenky jsou tak prázdné, jako by se znovu narodil s tím rozdílem, že alespoň ví, jak mluvit, a i ostatní základní poznání mu nejsou cizí.
Lalina se k němu naklání, aby mu pomohla se v posteli posadit. Jde to ztuha, ale po pečlivém nastavení všech polštářů se jí ho daří vytáhnout alespoň do polosedu, aniž by mu způsobila ještě větší bolesti. Poté mu do roztřesených rukou podává hrnek. „Vypij to.“
„Díky,“ přikyvuje zdvořile Amon a bere si ho. Jeho ruce jsou rozklepané a velmi slabé. Stále je tak zmatený a ztracený ve svých omezených myšlenkách. Tvář milé dívky je mu tak cizí. Neví, jak by se měl správně zachovat.
Lalina mu pomáhá zvednout hrneček k ústům a zase ho zpátky položit do klína, aby se nepolil a neopařil. Je velmi milá a starostlivá. Stále ho opanuje útěšným pohledem. Na chodbě se ozve hlasitý dupot po schodech. Je jí jasné, že se její sestřenice právě probudila.
Ta se během mžiku okamžiku objevuje ve dveřích s načatou větou na jazyku. „Lino, už můžeš-“ Slova mizí jako pára nad hrncem, když její nachové oči spatří Amona při vědomí. S překvapeným výrazem se zastavuje mezi dveřmi. Na její tváři se objevuje úlevný úsměv. Její oči se zaplavují těmi nejvřelejšími pocity.
„Nalo, tohle je Amon,“ spustí Lalina. „Právě se probudil, ale vůbec nic si nepamatuje kromě svého jména. Není to zvláštní?“ zamyslí se na malý okamžik a poté zase hned pokračuje: „Ale vlastně řekl ze spánku tvoje jméno. Amone, tohle je moje sestřenice Nala, o které jsme spolu mluvili. Vybavuje se ti něco?“
Za dobu, co Lalina mluvila, ze sebe Nala a Amon vzájemně nespustili oči.
Úsměv z tváře jí zmizí hned, co si uvědomí, v jaké se nacházejí situaci. Začíná pomalu kalkulovat ve své hlavě, co pro ně tyhle okolnosti znamenají. Amon je teď vzhůru, ale nikdo nemůže vědět, co bude následovat. Lalina je u jeho postele příliš blízko. Kdyby ho napadlo… Nala pevně sevře čelist. Postupuje pomalým krokem do místnosti a staví se před konferenční stolek. Nenápadně rukou zapátrá za svými zády a natáhne se pro nůž na dopisy, který na něm leží. Je připravená ho použít, pokud by Amon chtěl dělat nějaké problémy. Přeci jen je to voják Sapphirehallu, a právě v tuhle chvíli je na nepřátelském území. Stát se může opravdu cokoliv, i když Lalina řekla, že ztratil paměť. Možná to jen předstírá, aby nemusel uvádět svou totožnost na nepřátelské půdě. Byl dost chytrý na to, aby si uvědomoval, jak by to bylo riskantní a neuvážené. Nicméně dle jeho obličeje soudí, že momentálně nepřemýšlí nad nějakým taktickým plánem. Jeho výraz je zcela osvobozen od všech vojenských povinností. Zdá se, že skutečně zapomněl. Nebylo by to nic divného po jeho vážném zranění hlavy. Znamená to tedy, že si nepamatuje ani ji. Vyvstává otázka, kde přišel na její jméno a proč ho tak znenadání řekl ze spánku. Stejně tak je zvláštní, že si pamatuje to svoje.
Narozdíl od její hlavy to v té Amonově zrovna moc nešrotuje. Je tam jenom ta nikde nekončící temnota. I když se sebevíc snaží vzpomenout si, jestli tuhle ženu odněkud zná, jeho mozek mu v tom brání. Je tam jakási bariéra. Dokáže na ni jen hledět a vstřebávat každý detail jejího vzhledu. Její tvář je lehce opálená. Má velmi specifickou barvu očí. Její vlasy jsou zlaté, dokonale lemují perfektně vykrojený obličej a svojí délkou dosahují do pasu. Září jako anděl v bleděmodrých šatech s rudou stuhou ve vlasech. Při nucení svého mozku k tomu, aby se rozpomněl, zase přijdou ty palčivé bolesti hlavy.
„Ne, nic mě nenapadá,“ zakroutí hlavou a promne si při tom spánky.
Nala si v hloubi duše oddechuje a nenápadně pokládá nůž zpátky na stolek. Tahle situace jí možná nakonec přijde i vhod. Rozchází se směrem k posteli. „Lino, už můžeš odejít,“ spustí hlasem bez jediného náznaku emoce. Hlavní myšlenka, která se jí při tom prohání hlavou, je ta, že si nepřeje nic jiného, než aby ryšavé děvče bylo pryč z místnosti a co možná nejdál od sapphirehallského majora. Musí ji ochránit stejně tak jako všechny ostatní v téhle vesnici. „Už se o něj postarám.“
Sestřenice vesele přikyvuje a vstává z křesla. Předstírá, že si nevšímá Nalina podivného chování, které jí nebylo zrovna vlastní. „Dobře. Půjdu se zeptat babičky, jestli s něčím nepotřebuje pomoc.“ Otočí se na patách a odejde z místnosti.
Nala se snaží vyhnout očnímu kontaktu. Uměla lhát jako nikdo jiný, ale v jeho přítomnosti to bude chtít trochu více snahy. Konečně se odvažuje zvednout pohled do jeho bledé tváře. Je stejný jako si ho pamatuje až na těch pár šrámů v obličeji a opocené čelo. Amon nikdy nebyl tak vážně zraněný, i když spolu zažili už pár náročnějších akcí. Zdá se, že si trochu ostříhal vlasy, ale ten smutný pohled v jeho černých očích je tam stále usazený.
„Co hlava? Necítíš někde nějaký tlak?“
„Jen mi nepředstavitelně třeští, ale to není nic, s čím bych si neporadil.“
Žena se lehce usměje. Konečně zase dává najevo své city. Zpočátku byla zmatená, ale konečně si uvědomuje, že už nejsou v armádě a nic se od ní nečeká. Může být sama sebou. Jemnýma rukama mu začne odmotávat obvaz z hlavy.
„Musel si se pořádně praštit, když si nic nepamatuješ,“ poznamenává výzvědným tónem. Tahle situace je pro ni tolik zvláštní. Během Amonova spánku stále přemýšlela nad tím, jak to bude vypadat, až se probudí a oni se po tolika letech konečně vzájemně střetnou tváří v tvář bez převleků. Tohle by nikdy nečekala.
Amon se jen ušklíbne a shlédne k hrnečku čaje. I jeho poněkud znervózňuje hledět ji zpříma do očí. Ty smíšené pocity v jeho hrudi ho od toho odrazují. „Naštěstí si ani ten náraz nepamatuju.“
Nala se nad jeho vtipnou poznámkou pousměje. Nikdy neslyšela Amona vtipkovat a očividně je v tom velmi špatný. Při té myšlence se jen pobaveně kousne do rtu. Kolem hlavy mu pomalu začne utahovat nový obvaz, který už ležel připravený na nočním stolku.
Nastává krátká odmlka z obou stran.
Amon se snaží usrknout z hrnku, ale jeho ruce ho stále moc neposlouchají.
Když Nala svou práci dokončí, srdečně se k němu sehne a pomáhá mu – s dvěma prsty přiloženými ke spodní části hrnečku – ho přiložit k puse.
„Rány na hlavě se nezdají být zanícené a pravděpodobně nedošlo ani k narušení lebky. Přesto budeš dál pod mým lékařským dohledem. Utrpěl si při nejmenším pořádný otřes mozku a ta amnézie také není zrovna dobré znamení.“
„Děkuji za tu starost,“ přikyvuje Amon a pokouší se o úsměv, ale než k tomu dojde, jeho ruce se začnou znenadání třást.
Hrneček na talířku poskakuje jako tanečnice.
Nala ho rychle popadá a pokládá ho na noční stolek vedle postele. Bere Amonovy ruce do dlaní a jemně je promne.
Je jasné, že trpí bolestmi. Nedokáže se ani pořádně soustředit na ten jemný dotek, který se mu snaží pomoci. Po chvíli ale začne mít pocit, jako kdyby její ruce byly skutečně zázračné a díky tomu doteku ta bolest pozvolna odcházela. S bolestným výrazem pokládá svou hlavu na polštář a otevře oči, aby mohl sledovat její tvář.
Je k němu otočená z profilu a očima míří na jeho ruce.
Třes brzy ustává.
„Lepší?“ otočí k němu svůj tázavý pohled.
Amon jen mlčky přikyvuje. Je očarovaný její léčivou silou. Skoro jako by nepatřila člověku. Kdyby na takové věci věřil, řekl by, že je to skutečný anděl. Všechno to tajemství kolem jejího vzhledu a schopností tomu nasvědčuje. Jeho mysl je ale velmi unavená na to, aby nad tím přemýšlel o něco déle. Tenhle otupující nával bolesti ho opět velmi oslabil a oči se mu zase začínají klížit.
„Tak a teď se zase hezky polož.“
Pevně ho sevře v objetí jednou rukou, aby se jí mohl co nejsilněji chytit. Při tom bere všechny přebytečné polštáře pryč a nechává tam jen jeden, který pečlivě natřese. Jemně ho potom pokládá do polohy na pravý bok – čelem k sobě. Lehce ho svírá v nadloktí, aby se neskulil na záda a nezpůsobil si tak další zbytečnou bolest.
„Jen se podívám na ty rány a nechám tě spát, ano?“ ptá se a nečekajíc na jeho odpověď se znovu nadzvedne ze židle a začne jemně odendávat obvazy z jeho levého boku.
„Proč jsi na mě tak hodná?“ zeptá se Amon unaveně a se zavřenýma očima chytne její natahující se ruku po dalším obvazu.
Nala se zaráží. Brzy si ale uvědomuje, že se není čeho bát. Amon se nesnaží útočit či něco podobného. Je jen tolik fascinovaný její precizní prací lékařky. Pohladí ho po hřbetu ruky a pokládá ji na postel vedle něj. Spěšně vymění obvazy a pomalu ho pokládá zpátky na záda, aniž by na jeho otázku odpověděla.
„Už nemluv a spi,“ řekne tlumeným hlasem.
„Zůstaň tu se mnou,“ hlesne z polospánku Amon.
„Neboj se,“ utěšuje ho a usedá si do proutěného křesla. Lokty se zapře do matrace a s jeho rukou uchopenou ve svých dlaních ho sleduje starostlivým pohledem. „Nikam nepůjdu. Amone.“
Na malý okamžik jí zaplní pocit viny. Možná mu měla říct, kdo doopravdy je. Není pochyb o tom, že o ztrátě své paměti nelhal. Jeho přítomnost na tomhle kontinentě ohrožuje nejen Arcadii a Austen, ale i ji, a hlavně její rodinu. Nala si je plně vědoma toho, čeho je Sapphirehall schopný. Bude lepší mlčet. Jeho meč je pečlivě uschován v almaře. Zvědové mohou být všude. Dokonce i v tak zapadlé a pro válku bezvýznamné vesničce jako je Austen. Musí pouze doufat, že má stále královu důvěru a nikdo by dalšího agenta SZS na tohle místo neposlal. Ale v dnešní době si už nemůže být jistá ničím, i když její poslední návštěva Sapphirehallu proběhla v pořádku. Abernant posedlý její existencí s radostí nahltal všechny informace, které mu podala. To si alespoň myslí. Nejde tu pouze o něj a Sapphirehall. Ani Genji nebo kdokoliv z arcadijského vojska se nesmí dozvědět o Amonově přítomnosti na jižním kontinentu.
Znovu se vrací k myšlence o dobytí pevnosti a města Tsubata. Konkrétně ji její myšlenky přivádí k plukovníkovi Vincentovi Lanellimu, který vedl svůj oddíl k potlačení odporu ve městě. Měla by už přestat myslet na toho muže, kterého potkala v Sapphirehallu při své poslední návštěvě. Budí to v ní tolik smíšených pocitů. Pozice tam stále drží kapitán Kenta Darks. Další jméno, které ničí její vnitřní klid a vzbuzuje v ní smutek a stesk.
Při pomyšlení na tyto dva muže jen sklopí oči. Možná je ten pravý čas započít své plány. Třeba to teď už konečně pochopí.
„Zatracený Vincent!“ zatíná pěsti a hledí do té klidně spící tváře.
Amon zase usnul tvrdým spánkem. Nala se tedy opatrně vysmekne z jeho sevření a jemně položí jeho ruku na matraci. Posbírá všechny věci z nočního stolku a odnese je do kuchyně.
Později se stavuje za Lydií a Lalinou, aby jim oznámila nejnovější informace. Bude lepší, když před nimi bude dál tajit Amonovu skutečnou identitu. Akorát by to vyvolalo další zbytečné obavy v jejich srdcích a vystavila by je dalšímu nebezpečí. Její plán se konečně může dát pomalu do pohybu, ale bude to chtít ještě nějaký čas. Nejprve se musí Amon zcela uzdravit.
Zamyšleně hledí na svůj hrnek čaje a jen tak bezduše jezdí prstem po jeho hraně. Vůně vanilky ji tentokrát nijak neuklidňuje. Nastává velmi stresující období.
„Takže už se probral?“ usmívá se spokojeně Lydie a krouží lžičkou ve svém hrnečku. „To je dobrá zpráva.“
„To ano,“ přikyvuje se stejným úsměvem Lalina a hází si do čaje tři cukry.
„Řekl ti něco důležitého, děvče?“
Nala zvedá překvapený pohled od svého hrníčku směrem k ní. „Vypil čaj a zase usnul.“
„Musí být dost zesláblý. Až se zase probere, musí něco sníst,“ pokračuje babička a zamýšlí se. „Lalino, dojdi pro někoho, aby nám ho pomohl odnést do mého domu. Připravím mu nějaké jídlo.“
„Ano, babičko. Dlouho nic nejedl. Takže to teď bude potřebovat, že, Nalo?“ zeptá se jí Lalina a šlehne k ní tázavým pohledem. „Jsi tu s námi?“
„Jistě. Jsi moc laskavá, Lydie,“ přitakává Nala, ale její pohled stále lítá někde pryč.
„Ty bys také měla něco sníst. Jsi úplně bledá,“ posteskne si starostlivě babička a pokládá svou dlaň na její čelo, aby jí změřila teplotu. „Nejsi nemocná?“
„Ne, to ne,“ zakroutí hlavou Nala. „Je mi dobře.“
„Po té době, co si strávila u jeho postele, bych čekala, že se budeš víc radovat, až přijde k sobě,“ zamračí se Lalina a podezíravě si založí ruce na prsa.
„Nech ji, Lalino,“ okřikne ji Lydie. „Má teď po tom všem právo být trochu vyčerpaná,“ obhajuje Nalu. „Uvařím ti tvou oblíbenou bramboračku a určitě se ti hned vrátí barva do tváře!“
„Děkuji ti,“ vydechne Nala, ale její tvář je stále prázdná. Pořád se jí v hlavě honí myšlenky kolem Amona a jejího plánu. Musí zjistit, proč sever táhne na jih.
Lalina se zamračeně nakloní k Lydiinu rameni a zašeptá: „Od té doby, co se probral, se chová hrozně divně. Nemyslíš?“
Babička se zamýšlí a nasazuje vážný výraz. „Zajdi pro Wedgeho a já si s ní zkusím promluvit.“
Lalina přikyvuje a vychází ze dveří.
Lydie se na Nalu mile usměje a s poloplnou konvicí čaje se k ní nakloní. „Ještě trochu?“
„Ach, ne. Děkuji.“
„Děje se něco?“
„Ne. Jen mě trápí, že si na nic nepamatuje. To je celé.“
To byla pravda. Trápilo ji to, protože doufala, že až se Amon probere dokáže jí odpovědět na to, proč je Elrick poslal útočit na jih. Byla špehem v Arcadii už dlouhých deset let, ale neví o žádných informacích, které by tomu tažení mohly předcházet.
„A ty jsi si jistá, že ho neznáš? Lalina mi řekla, že prý ze spánku řekl tvé jméno,“ vyzvídá. „Vím, že o době, kterou si strávila jako voják v Sapphirehallu nerada mluvíš a všeho všudy jsme se o ní nic nedozvěděli, ale nemůžu přehlížet tvoji viditelnou náklonnost k tomu chlapci.“
„Máš mě přečtenou jako knihu, Lydie,“ svěsí poraženě ramena. Ví, že babičce může svěřit cokoliv a být si stále jistá tím, že ona její tajemství nevyzradí.
„Ach, takže ho znáš?“
„Ano, sloužili jsme spolu dlouhá léta. Byl pro mě tím nejlepším a možná také jediným přítelem v Sapphirehallu. Ne, že bych si jeho přátelství snad zasloužila,“ sklopí pokorně oči do dřevěného stolu. „Potřebuji mít jistotu, že to nikomu neřekneš. Ani Lalině! Už tak dost riskujeme.“
„Však já vím. To, co mi povíš mezi těmito stěnami, tu také zůstane. To přeci víš. Už tak obdivuji, že kvůli nám tolik riskuješ. Sice o tom mnoho nevím, protože to s tím chlapcem…“
„Genjim.“
„Ano, Genji Akabane, tak se jmenuje. No, držíte to spolu v tajnosti pro ochranu celé Arcadie a Austenu, ale vím, že kdyby to Sapphirehall zjistil, přišla by si o svůj holý život.“
„Jsem ochotná riskovat všechno. Ty nevíš, co jsem byla za člověka. Ani tohle jednání nesmaže hrůzné hříchy, kterých jsem se dopustila. Nikdy neodčiním to, čeho se dopustily mé ruce v mojí režii. Ani můj život by nedokázal splatit tak velký dluh,“ sklopí zahanbeně pohled na své ruce. Ještě teď vidí všechnu tu krev, která na nich ulpěla. „Kromě toho… Dokud mě Genji kryje, tak jsem v bezpečí. Při mé poslední návštěvě v Sapphirehallu vše probíhalo hladce. Podle Abernanta jsem díky zasnoubení s generálem arcadijských vojsk ve výhodné politické pozici.“
„Co je tedy důvodem, že teď útočí na jih?“
„To je to, čemu nerozumím. Naposledy jsem mu předala informace, že se Arcadie nesnaží o žádné vojenské aktivity, ale Sapphirehall se stejně rozhodl zaútočit. Možná je to moje vina, že byla pevnost a město Tsubata dobyto. Možná jsem už úplně ztratila královu důvěru a on sem poslal někoho dalšího ze SZS. Ale na druhou stranu nevěřím tomu, že by mi Genji lhal o tom, co Arcadie chystá. Kromě toho jižní království není v takové finanční situaci, aby si mohl Midou dovolit-“ utíná svou promluvu s bolestným výrazem. Neměla by Lydii zatahovat do těchto záležitostí víc, než už se stalo. Čím méně toho bude vědět, tím lépe pro ni i všechny v Austenu. „Musím zjistit, co se děje. Už se odmítám déle skrývat.“
„Děvče, co chceš dělat?“ vyhrkne vyděšeně babička a pokládá si při tom ruku na srdce.
„Neměj strach, Lydie, budu v pořádku.“ Její nachové oči zamíří přímo do těch jejích. Je chladná a prázdná jako vyprahlá studna na konci léta. Její osud ještě není sepsaný a jenom Chaos ví, co s ní zamýšlí.
„Dobrá,“ přikývne, i když je jí to proti srsti. „Ale alespoň se za tebe přimluvím u Stvořitele, aby tě vedl po té správné cestě.“
„Neplýtvej na někoho jako jsem já svými modlitbami. Můj osud spravuje jen Chaos,“ vydechne skoro neslyšně.
Na babiččině tváři jméno vládce podsvětí vyvolá polekaný výraz. „Je to už deset let, co tu s námi žiješ. Říkala jsem ti, že tohle jméno pod touhle střechou nevyslovujeme.“
Deset let. To je už opravdu dlouhá doba. Deset let, co Nala žije svůj částečně svobodný život. Tahle doba je už u konce. Ví, že nastal čas, kdy se bude muset vrátit zpátky do toho města, ze kterého utekla. Jenže už nemůže dál utíkat sama před sebou. Teď jsou v ohrožení její nejbližší. Lidem v Sapphirehallu se teď nedá věřit. Dokonce ani Amon není důvěryhodný. Je tolik oddaný službě své zemi a králi, že si ani nemusí uvědomovat, že dělá špatnou věc. Nemohla by mu to brát za zlé. Možná jí právě ztráta jeho paměti přijde vhod. Měl vždy dobré srdce. Takhle bude snazší ho přesvědčit.
Obklopuje ho tma. Cítí jako by jeho tělo už nadále neexistovalo. Je uzavřený uvnitř nicoty ale pouze jako éterická duše bez hmotné podoby. Je součástí té temnoty, ze které jako by nebylo úniku.
Kdo jsem?
„Amone, ještě je příliš brzo,“ zazní v té temnotě jemný ženský hlas, který jako by přicházel z velké dálky. Tenhle hlas je mu známý, ale nedokáže si vzpomenout, kde ho slýchával.
Amon? Tak se jmenuji?
Myšlenky se rozplývají v nekonečnosti té nicoty. Ztrácí se mezi světem skutečnosti a výplodů své fantazie.
Ten hlas znám, ale čí je?
Rozpomíná se.
Slýchával jsem ho jako malý… Matko?!
Lalina poctivě převzala svou první hlídku. Zdá se, že muž v posteli má dost neklidné sny. Sundává mu horký obklad z hlavy, aby ho vyměnila za studený na snížení teploty.
„Matko…“
Jeho mumlání ze spánku si rychle získává dívčinu pozornost. Oči má stále zavřené a jen sebou neklidně cuká. Po tvářích mu stékají krůpěje potu. Pravděpodobně teď bojuje se samotnou smrtí o svou existenci. Lalina mění jeho obklad a sedá si zpátky do křesla. Netrpělivě vyčkává, co se bude dít dál.
„Nalo…“ vydechne znovu ze spánku muž.
„Jsi vzhůru?“ zeptá se podezřele děvče a přiloží mu ruku na rozpálenou tvář.
Celý hoří, ale po chvíli se zase uklidňuje. Horečka mu musela rapidně stoupnout. Spí.
❥
Asi tak o hodinu později se znovu jeho tělo rozechvěje. Tentokrát jsou jeho pohyby pomalejší a smělejší.
Lalina si jich však rychle všímá. Odkládá své pletení do proutěného košíku vedle křesla a přiklání se k němu blíž.
„Je tu dost horko.“ Amon si začne pomalu uvědomovat své okolí. „Kde to jsem?“ hlesne ještě se zavřenýma očima. Konečně se dává k sobě.
Amon pomalu otevírá své oči. Vidí jen rozmazané obrysy jakési tváře lemované zrzavými vlasy. „Mlží se mi před očima,“ vydechne a snaží se orientovat. Spatřuje milý obličej děvčete s hustou ofinou sčesanou do čela a dlouhými rovnými rezavými vlasy po pás. Na její vlídné tváři září dvě velké zelené oči. „Kdo jsi?“
„Jmenuji se Lalina, ale můžeš mi říkat Lino,“ odpovídá se vší slušností a také neskrývanou radostí v hlase. „Měl jsi štěstí, že tě našel Wedge.“
„Našel?“ vydechne jakoby sám pro sebe. Jen stěží se pokouší uvědomit si v jaké situaci je nebo co se to vlastně stalo.
„Jsem ráda, že už si konečně přišel k sobě,“ pokračuje Lalina pozitivním hlasem. Na její tváři září bělostný úsměv plný pozitivní energie. „Moje sestřenka se kvůli tobě málem usoužila,“ zahihňá se sama pro sebe. „Mimochodem… Jak se jmenuješ?“
„Mé jméno?“ zaráží se. Snaží se rozpomenout. Jeho vzpomínky jsou zahalené hustou mlhou. „Kdo jsem? V té temnotě… Ten hlas… Amon? Ano, to bylo to jméno,“ uvědomuje si tenhle malý střípek, který zůstal po jeho minulosti, a znovu otevírá unavené oči. „Amon.“
„Amon? To znamená Vládce chaosu, že? To je zvučné jméno,“ usměje se mile.
Muž nemá sílu na to nějak reagovat. Vlastně ani neví, odkud tuto informaci vzala. Pokud něco v jeho hlavě zůstalo, tak to rozhodně nebylo náboženství Světla a tmy.
„Co se ti stalo, Amone? A odkud jsi?“ ptá se stále dál a dál se svým pozitivně naladěným výrazem Lalina. Snaží se zjistit co nejvíc informací o tomhle cizinci, dokud má příležitost. Využívá toho, že její sestřenice není poblíž. Jistě by jí okřikla, aby ho nechala ještě odpočívat, že s otázkami bude čas později. Ale Lalina je už velmi netrpělivá a dychtí po tom se vše dozvědět jako první.
„Já nevím. Nic si nepamatuji,“ posteskne si Amon a chytne se za bolavou hlavu. Ta temnota je stále usazená v jeho mysli.
„No, dobrá. Na to budeme mít ještě spoustu času,“ utěšuje ho. Očividně s ním asi nehne. Nejspíš by měl ještě trochu odpočívat, než se jeho hlava dá pořádně dohromady. „Místní tě našli na pláži severně od vesnice. Ležel si v louži krve. Kus opodál se válel meč… asi tvůj.“
„Meč?“ zamyslí se, ale jeho myšlenky jsou černé jako prostor, ve kterém byl tak dlouhou dobu uvězněn. „Já si opravdu nevzpomínám. Jediné, co mám před očima, je tma… nekonečná tma.“
Lalina je trochu zklamaná z toho, že tenhle muž ztratil paměť. Tolik se těšila na to, až se probudí a odhalí to tajemství, jaký vítr ho zavál až na pláže Austenu. Zdá se, že tahle záhada bude při nejmenším ještě nějaký čas muset zůstat neodhalená.
„Ze spaní si řekl jedno jméno… Nala. Ani to ti nic nepřipomíná?“
Amon znovu začne pátrat ve své vyprahlé paměti. Budí to v něm zvláštní pocity, ale nedokáže je rozpoznat ani si k nim nic přiřadit. To jméno je prázdné stejně jako vzpomínky na něj. Jediné, co dokáže přivolat kromě smíšených pocitů, je ukrutná bolest hlavy.
„Ne, myslím, že mi to nic neříká,“ zakroutí hlavou a s bolestným výrazem si promne kořen nosu.
„Je to docela náhoda, protože sestřenka, o které jsem už mluvila, se také jmenuje Nala,“ zaculí se rozjařeně děvče. „Možná, že se spolu znáte z dřívějška. Jeden čas hodně cestovala a jistě za tu dobu potkala spoustu lidí. Třeba až ji uvidíš, tak si na něco vzpomeneš. Nicméně teď lež a nepokoušej se vstát. Tvá zranění se ještě zcela nezahojila. Připravím ti čaj.“
Jak Lalina řekla, tak udělá. Vstává z křesla a přemisťuje se do vedlejší místnosti. Její dlouhá hnědá sukně se elegantně pohupuje, když ladným krokem odchází.
S její připomínkou si uvědomuje, že má pocit, že mu hlava pukne bolestí a celý jeho levý bok je jako v ohni. Nemá ani tušení, co se mu mohlo stát, ale je mu jasné, že ta zranění na hlavě musela být vážná, když díky nim ztratil paměť. Může být rád, že je naživu.
„Kde to jsem?“ vydá ze sebe po chvíli Amon důraznějším hlasem, aby ho dívka s rezavými vlasy slyšela. Jeho zrak i sluch jsou dost rozostřené. Může se hýbat jen stěží. Všechny jeho rány se dávají k sobě a nechávají mu okusit všechnu bolest, kterou zatím úspěšně prospával.
Lalina jeho hluboký hlas slyší i do vedlejší místnosti otevřenými dveřmi. Bere do ruky konvici s horkou vodou a zalévá čaj. „Jsi ve vesnici jménem Austen, severně od hlavního města Arcadie,“ odpovídá na jeho otázku a pokládá při tom hrneček na podnos a vykračuje zpátky k posteli. „Ale na to bude čas později, až se uzdravíš. Teď ještě musíš pořádně odpočívat.“ Pokládá podnos na noční stolek vedle postele. „Chceš do toho nějaký cukr?“
Amon jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Vlastně si ani nepamatuje, jestli sladí nebo ne. Ani neví, jestli vůbec čaj někdy pil. Všechny ty myšlenky jsou tak prázdné, jako by se znovu narodil s tím rozdílem, že alespoň ví, jak mluvit, a i ostatní základní poznání mu nejsou cizí.
Lalina se k němu naklání, aby mu pomohla se v posteli posadit. Jde to ztuha, ale po pečlivém nastavení všech polštářů se jí ho daří vytáhnout alespoň do polosedu, aniž by mu způsobila ještě větší bolesti. Poté mu do roztřesených rukou podává hrnek. „Vypij to.“
„Díky,“ přikyvuje zdvořile Amon a bere si ho. Jeho ruce jsou rozklepané a velmi slabé. Stále je tak zmatený a ztracený ve svých omezených myšlenkách. Tvář milé dívky je mu tak cizí. Neví, jak by se měl správně zachovat.
Lalina mu pomáhá zvednout hrneček k ústům a zase ho zpátky položit do klína, aby se nepolil a neopařil. Je velmi milá a starostlivá. Stále ho opanuje útěšným pohledem. Na chodbě se ozve hlasitý dupot po schodech. Je jí jasné, že se její sestřenice právě probudila.
Ta se během mžiku okamžiku objevuje ve dveřích s načatou větou na jazyku. „Lino, už můžeš-“ Slova mizí jako pára nad hrncem, když její nachové oči spatří Amona při vědomí. S překvapeným výrazem se zastavuje mezi dveřmi. Na její tváři se objevuje úlevný úsměv. Její oči se zaplavují těmi nejvřelejšími pocity.
„Nalo, tohle je Amon,“ spustí Lalina. „Právě se probudil, ale vůbec nic si nepamatuje kromě svého jména. Není to zvláštní?“ zamyslí se na malý okamžik a poté zase hned pokračuje: „Ale vlastně řekl ze spánku tvoje jméno. Amone, tohle je moje sestřenice Nala, o které jsme spolu mluvili. Vybavuje se ti něco?“
Za dobu, co Lalina mluvila, ze sebe Nala a Amon vzájemně nespustili oči.
Úsměv z tváře jí zmizí hned, co si uvědomí, v jaké se nacházejí situaci. Začíná pomalu kalkulovat ve své hlavě, co pro ně tyhle okolnosti znamenají. Amon je teď vzhůru, ale nikdo nemůže vědět, co bude následovat. Lalina je u jeho postele příliš blízko. Kdyby ho napadlo… Nala pevně sevře čelist. Postupuje pomalým krokem do místnosti a staví se před konferenční stolek. Nenápadně rukou zapátrá za svými zády a natáhne se pro nůž na dopisy, který na něm leží. Je připravená ho použít, pokud by Amon chtěl dělat nějaké problémy. Přeci jen je to voják Sapphirehallu, a právě v tuhle chvíli je na nepřátelském území. Stát se může opravdu cokoliv, i když Lalina řekla, že ztratil paměť. Možná to jen předstírá, aby nemusel uvádět svou totožnost na nepřátelské půdě. Byl dost chytrý na to, aby si uvědomoval, jak by to bylo riskantní a neuvážené. Nicméně dle jeho obličeje soudí, že momentálně nepřemýšlí nad nějakým taktickým plánem. Jeho výraz je zcela osvobozen od všech vojenských povinností. Zdá se, že skutečně zapomněl. Nebylo by to nic divného po jeho vážném zranění hlavy. Znamená to tedy, že si nepamatuje ani ji. Vyvstává otázka, kde přišel na její jméno a proč ho tak znenadání řekl ze spánku. Stejně tak je zvláštní, že si pamatuje to svoje.
Narozdíl od její hlavy to v té Amonově zrovna moc nešrotuje. Je tam jenom ta nikde nekončící temnota. I když se sebevíc snaží vzpomenout si, jestli tuhle ženu odněkud zná, jeho mozek mu v tom brání. Je tam jakási bariéra. Dokáže na ni jen hledět a vstřebávat každý detail jejího vzhledu. Její tvář je lehce opálená. Má velmi specifickou barvu očí. Její vlasy jsou zlaté, dokonale lemují perfektně vykrojený obličej a svojí délkou dosahují do pasu. Září jako anděl v bleděmodrých šatech s rudou stuhou ve vlasech. Při nucení svého mozku k tomu, aby se rozpomněl, zase přijdou ty palčivé bolesti hlavy.
„Ne, nic mě nenapadá,“ zakroutí hlavou a promne si při tom spánky.
Nala si v hloubi duše oddechuje a nenápadně pokládá nůž zpátky na stolek. Tahle situace jí možná nakonec přijde i vhod. Rozchází se směrem k posteli. „Lino, už můžeš odejít,“ spustí hlasem bez jediného náznaku emoce. Hlavní myšlenka, která se jí při tom prohání hlavou, je ta, že si nepřeje nic jiného, než aby ryšavé děvče bylo pryč z místnosti a co možná nejdál od sapphirehallského majora. Musí ji ochránit stejně tak jako všechny ostatní v téhle vesnici. „Už se o něj postarám.“
Sestřenice vesele přikyvuje a vstává z křesla. Předstírá, že si nevšímá Nalina podivného chování, které jí nebylo zrovna vlastní. „Dobře. Půjdu se zeptat babičky, jestli s něčím nepotřebuje pomoc.“ Otočí se na patách a odejde z místnosti.
Nala se snaží vyhnout očnímu kontaktu. Uměla lhát jako nikdo jiný, ale v jeho přítomnosti to bude chtít trochu více snahy. Konečně se odvažuje zvednout pohled do jeho bledé tváře. Je stejný jako si ho pamatuje až na těch pár šrámů v obličeji a opocené čelo. Amon nikdy nebyl tak vážně zraněný, i když spolu zažili už pár náročnějších akcí. Zdá se, že si trochu ostříhal vlasy, ale ten smutný pohled v jeho černých očích je tam stále usazený.
„Co hlava? Necítíš někde nějaký tlak?“
„Jen mi nepředstavitelně třeští, ale to není nic, s čím bych si neporadil.“
Žena se lehce usměje. Konečně zase dává najevo své city. Zpočátku byla zmatená, ale konečně si uvědomuje, že už nejsou v armádě a nic se od ní nečeká. Může být sama sebou. Jemnýma rukama mu začne odmotávat obvaz z hlavy.
„Musel si se pořádně praštit, když si nic nepamatuješ,“ poznamenává výzvědným tónem. Tahle situace je pro ni tolik zvláštní. Během Amonova spánku stále přemýšlela nad tím, jak to bude vypadat, až se probudí a oni se po tolika letech konečně vzájemně střetnou tváří v tvář bez převleků. Tohle by nikdy nečekala.
Amon se jen ušklíbne a shlédne k hrnečku čaje. I jeho poněkud znervózňuje hledět ji zpříma do očí. Ty smíšené pocity v jeho hrudi ho od toho odrazují. „Naštěstí si ani ten náraz nepamatuju.“
Nala se nad jeho vtipnou poznámkou pousměje. Nikdy neslyšela Amona vtipkovat a očividně je v tom velmi špatný. Při té myšlence se jen pobaveně kousne do rtu. Kolem hlavy mu pomalu začne utahovat nový obvaz, který už ležel připravený na nočním stolku.
Nastává krátká odmlka z obou stran.
Amon se snaží usrknout z hrnku, ale jeho ruce ho stále moc neposlouchají.
Když Nala svou práci dokončí, srdečně se k němu sehne a pomáhá mu – s dvěma prsty přiloženými ke spodní části hrnečku – ho přiložit k puse.
„Rány na hlavě se nezdají být zanícené a pravděpodobně nedošlo ani k narušení lebky. Přesto budeš dál pod mým lékařským dohledem. Utrpěl si při nejmenším pořádný otřes mozku a ta amnézie také není zrovna dobré znamení.“
„Děkuji za tu starost,“ přikyvuje Amon a pokouší se o úsměv, ale než k tomu dojde, jeho ruce se začnou znenadání třást.
Hrneček na talířku poskakuje jako tanečnice.
Nala ho rychle popadá a pokládá ho na noční stolek vedle postele. Bere Amonovy ruce do dlaní a jemně je promne.
Je jasné, že trpí bolestmi. Nedokáže se ani pořádně soustředit na ten jemný dotek, který se mu snaží pomoci. Po chvíli ale začne mít pocit, jako kdyby její ruce byly skutečně zázračné a díky tomu doteku ta bolest pozvolna odcházela. S bolestným výrazem pokládá svou hlavu na polštář a otevře oči, aby mohl sledovat její tvář.
Je k němu otočená z profilu a očima míří na jeho ruce.
Třes brzy ustává.
„Lepší?“ otočí k němu svůj tázavý pohled.
Amon jen mlčky přikyvuje. Je očarovaný její léčivou silou. Skoro jako by nepatřila člověku. Kdyby na takové věci věřil, řekl by, že je to skutečný anděl. Všechno to tajemství kolem jejího vzhledu a schopností tomu nasvědčuje. Jeho mysl je ale velmi unavená na to, aby nad tím přemýšlel o něco déle. Tenhle otupující nával bolesti ho opět velmi oslabil a oči se mu zase začínají klížit.
„Tak a teď se zase hezky polož.“
Pevně ho sevře v objetí jednou rukou, aby se jí mohl co nejsilněji chytit. Při tom bere všechny přebytečné polštáře pryč a nechává tam jen jeden, který pečlivě natřese. Jemně ho potom pokládá do polohy na pravý bok – čelem k sobě. Lehce ho svírá v nadloktí, aby se neskulil na záda a nezpůsobil si tak další zbytečnou bolest.
„Jen se podívám na ty rány a nechám tě spát, ano?“ ptá se a nečekajíc na jeho odpověď se znovu nadzvedne ze židle a začne jemně odendávat obvazy z jeho levého boku.
„Proč jsi na mě tak hodná?“ zeptá se Amon unaveně a se zavřenýma očima chytne její natahující se ruku po dalším obvazu.
Nala se zaráží. Brzy si ale uvědomuje, že se není čeho bát. Amon se nesnaží útočit či něco podobného. Je jen tolik fascinovaný její precizní prací lékařky. Pohladí ho po hřbetu ruky a pokládá ji na postel vedle něj. Spěšně vymění obvazy a pomalu ho pokládá zpátky na záda, aniž by na jeho otázku odpověděla.
„Už nemluv a spi,“ řekne tlumeným hlasem.
„Zůstaň tu se mnou,“ hlesne z polospánku Amon.
„Neboj se,“ utěšuje ho a usedá si do proutěného křesla. Lokty se zapře do matrace a s jeho rukou uchopenou ve svých dlaních ho sleduje starostlivým pohledem. „Nikam nepůjdu. Amone.“
Na malý okamžik jí zaplní pocit viny. Možná mu měla říct, kdo doopravdy je. Není pochyb o tom, že o ztrátě své paměti nelhal. Jeho přítomnost na tomhle kontinentě ohrožuje nejen Arcadii a Austen, ale i ji, a hlavně její rodinu. Nala si je plně vědoma toho, čeho je Sapphirehall schopný. Bude lepší mlčet. Jeho meč je pečlivě uschován v almaře. Zvědové mohou být všude. Dokonce i v tak zapadlé a pro válku bezvýznamné vesničce jako je Austen. Musí pouze doufat, že má stále královu důvěru a nikdo by dalšího agenta SZS na tohle místo neposlal. Ale v dnešní době si už nemůže být jistá ničím, i když její poslední návštěva Sapphirehallu proběhla v pořádku. Abernant posedlý její existencí s radostí nahltal všechny informace, které mu podala. To si alespoň myslí. Nejde tu pouze o něj a Sapphirehall. Ani Genji nebo kdokoliv z arcadijského vojska se nesmí dozvědět o Amonově přítomnosti na jižním kontinentu.
Znovu se vrací k myšlence o dobytí pevnosti a města Tsubata. Konkrétně ji její myšlenky přivádí k plukovníkovi Vincentovi Lanellimu, který vedl svůj oddíl k potlačení odporu ve městě. Měla by už přestat myslet na toho muže, kterého potkala v Sapphirehallu při své poslední návštěvě. Budí to v ní tolik smíšených pocitů. Pozice tam stále drží kapitán Kenta Darks. Další jméno, které ničí její vnitřní klid a vzbuzuje v ní smutek a stesk.
Při pomyšlení na tyto dva muže jen sklopí oči. Možná je ten pravý čas započít své plány. Třeba to teď už konečně pochopí.
„Zatracený Vincent!“ zatíná pěsti a hledí do té klidně spící tváře.
Amon zase usnul tvrdým spánkem. Nala se tedy opatrně vysmekne z jeho sevření a jemně položí jeho ruku na matraci. Posbírá všechny věci z nočního stolku a odnese je do kuchyně.
❥
Později se stavuje za Lydií a Lalinou, aby jim oznámila nejnovější informace. Bude lepší, když před nimi bude dál tajit Amonovu skutečnou identitu. Akorát by to vyvolalo další zbytečné obavy v jejich srdcích a vystavila by je dalšímu nebezpečí. Její plán se konečně může dát pomalu do pohybu, ale bude to chtít ještě nějaký čas. Nejprve se musí Amon zcela uzdravit.
Zamyšleně hledí na svůj hrnek čaje a jen tak bezduše jezdí prstem po jeho hraně. Vůně vanilky ji tentokrát nijak neuklidňuje. Nastává velmi stresující období.
„Takže už se probral?“ usmívá se spokojeně Lydie a krouží lžičkou ve svém hrnečku. „To je dobrá zpráva.“
„To ano,“ přikyvuje se stejným úsměvem Lalina a hází si do čaje tři cukry.
„Řekl ti něco důležitého, děvče?“
Nala zvedá překvapený pohled od svého hrníčku směrem k ní. „Vypil čaj a zase usnul.“
„Musí být dost zesláblý. Až se zase probere, musí něco sníst,“ pokračuje babička a zamýšlí se. „Lalino, dojdi pro někoho, aby nám ho pomohl odnést do mého domu. Připravím mu nějaké jídlo.“
„Ano, babičko. Dlouho nic nejedl. Takže to teď bude potřebovat, že, Nalo?“ zeptá se jí Lalina a šlehne k ní tázavým pohledem. „Jsi tu s námi?“
„Jistě. Jsi moc laskavá, Lydie,“ přitakává Nala, ale její pohled stále lítá někde pryč.
„Ty bys také měla něco sníst. Jsi úplně bledá,“ posteskne si starostlivě babička a pokládá svou dlaň na její čelo, aby jí změřila teplotu. „Nejsi nemocná?“
„Ne, to ne,“ zakroutí hlavou Nala. „Je mi dobře.“
„Po té době, co si strávila u jeho postele, bych čekala, že se budeš víc radovat, až přijde k sobě,“ zamračí se Lalina a podezíravě si založí ruce na prsa.
„Nech ji, Lalino,“ okřikne ji Lydie. „Má teď po tom všem právo být trochu vyčerpaná,“ obhajuje Nalu. „Uvařím ti tvou oblíbenou bramboračku a určitě se ti hned vrátí barva do tváře!“
„Děkuji ti,“ vydechne Nala, ale její tvář je stále prázdná. Pořád se jí v hlavě honí myšlenky kolem Amona a jejího plánu. Musí zjistit, proč sever táhne na jih.
Lalina se zamračeně nakloní k Lydiinu rameni a zašeptá: „Od té doby, co se probral, se chová hrozně divně. Nemyslíš?“
Babička se zamýšlí a nasazuje vážný výraz. „Zajdi pro Wedgeho a já si s ní zkusím promluvit.“
Lalina přikyvuje a vychází ze dveří.
Lydie se na Nalu mile usměje a s poloplnou konvicí čaje se k ní nakloní. „Ještě trochu?“
„Ach, ne. Děkuji.“
„Děje se něco?“
„Ne. Jen mě trápí, že si na nic nepamatuje. To je celé.“
To byla pravda. Trápilo ji to, protože doufala, že až se Amon probere dokáže jí odpovědět na to, proč je Elrick poslal útočit na jih. Byla špehem v Arcadii už dlouhých deset let, ale neví o žádných informacích, které by tomu tažení mohly předcházet.
„A ty jsi si jistá, že ho neznáš? Lalina mi řekla, že prý ze spánku řekl tvé jméno,“ vyzvídá. „Vím, že o době, kterou si strávila jako voják v Sapphirehallu nerada mluvíš a všeho všudy jsme se o ní nic nedozvěděli, ale nemůžu přehlížet tvoji viditelnou náklonnost k tomu chlapci.“
„Máš mě přečtenou jako knihu, Lydie,“ svěsí poraženě ramena. Ví, že babičce může svěřit cokoliv a být si stále jistá tím, že ona její tajemství nevyzradí.
„Ach, takže ho znáš?“
„Ano, sloužili jsme spolu dlouhá léta. Byl pro mě tím nejlepším a možná také jediným přítelem v Sapphirehallu. Ne, že bych si jeho přátelství snad zasloužila,“ sklopí pokorně oči do dřevěného stolu. „Potřebuji mít jistotu, že to nikomu neřekneš. Ani Lalině! Už tak dost riskujeme.“
„Však já vím. To, co mi povíš mezi těmito stěnami, tu také zůstane. To přeci víš. Už tak obdivuji, že kvůli nám tolik riskuješ. Sice o tom mnoho nevím, protože to s tím chlapcem…“
„Genjim.“
„Ano, Genji Akabane, tak se jmenuje. No, držíte to spolu v tajnosti pro ochranu celé Arcadie a Austenu, ale vím, že kdyby to Sapphirehall zjistil, přišla by si o svůj holý život.“
„Jsem ochotná riskovat všechno. Ty nevíš, co jsem byla za člověka. Ani tohle jednání nesmaže hrůzné hříchy, kterých jsem se dopustila. Nikdy neodčiním to, čeho se dopustily mé ruce v mojí režii. Ani můj život by nedokázal splatit tak velký dluh,“ sklopí zahanbeně pohled na své ruce. Ještě teď vidí všechnu tu krev, která na nich ulpěla. „Kromě toho… Dokud mě Genji kryje, tak jsem v bezpečí. Při mé poslední návštěvě v Sapphirehallu vše probíhalo hladce. Podle Abernanta jsem díky zasnoubení s generálem arcadijských vojsk ve výhodné politické pozici.“
„Co je tedy důvodem, že teď útočí na jih?“
„To je to, čemu nerozumím. Naposledy jsem mu předala informace, že se Arcadie nesnaží o žádné vojenské aktivity, ale Sapphirehall se stejně rozhodl zaútočit. Možná je to moje vina, že byla pevnost a město Tsubata dobyto. Možná jsem už úplně ztratila královu důvěru a on sem poslal někoho dalšího ze SZS. Ale na druhou stranu nevěřím tomu, že by mi Genji lhal o tom, co Arcadie chystá. Kromě toho jižní království není v takové finanční situaci, aby si mohl Midou dovolit-“ utíná svou promluvu s bolestným výrazem. Neměla by Lydii zatahovat do těchto záležitostí víc, než už se stalo. Čím méně toho bude vědět, tím lépe pro ni i všechny v Austenu. „Musím zjistit, co se děje. Už se odmítám déle skrývat.“
„Děvče, co chceš dělat?“ vyhrkne vyděšeně babička a pokládá si při tom ruku na srdce.
„Neměj strach, Lydie, budu v pořádku.“ Její nachové oči zamíří přímo do těch jejích. Je chladná a prázdná jako vyprahlá studna na konci léta. Její osud ještě není sepsaný a jenom Chaos ví, co s ní zamýšlí.
„Dobrá,“ přikývne, i když je jí to proti srsti. „Ale alespoň se za tebe přimluvím u Stvořitele, aby tě vedl po té správné cestě.“
„Neplýtvej na někoho jako jsem já svými modlitbami. Můj osud spravuje jen Chaos,“ vydechne skoro neslyšně.
Na babiččině tváři jméno vládce podsvětí vyvolá polekaný výraz. „Je to už deset let, co tu s námi žiješ. Říkala jsem ti, že tohle jméno pod touhle střechou nevyslovujeme.“
Deset let. To je už opravdu dlouhá doba. Deset let, co Nala žije svůj částečně svobodný život. Tahle doba je už u konce. Ví, že nastal čas, kdy se bude muset vrátit zpátky do toho města, ze kterého utekla. Jenže už nemůže dál utíkat sama před sebou. Teď jsou v ohrožení její nejbližší. Lidem v Sapphirehallu se teď nedá věřit. Dokonce ani Amon není důvěryhodný. Je tolik oddaný službě své zemi a králi, že si ani nemusí uvědomovat, že dělá špatnou věc. Nemohla by mu to brát za zlé. Možná jí právě ztráta jeho paměti přijde vhod. Měl vždy dobré srdce. Takhle bude snazší ho přesvědčit.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat