Loučení
Dny utíkaly jako voda.
Bylo více než měsíc, co Amon přebýval v Austenu. Jeho myšlenky se stále
ztrácely v temnotě a krásná cizinka, která mu obětovala všechnu svou péči,
se den ode dne vzdalovala. Někdy byla celé dny pryč, aniž by mu řekla, kam jde
nebo kdy se vrátí. Amonovi na tom ale nezáleželo. I přes všechna tajemství,
která se nad její hlavou vznášela, se cítil den ode dne jistější svými city
k ní. Sice přesně nevěděl, o co jde nebo co znamenají, ale věděl, že každá
chvíle strávená s ní, je pro něj jedinečná a dokonalá. S nikým se
tolik nezasmál jako s ní. Měl rád její léčivé doteky. Byl posedlý jejíma nachovýma
očima. Miloval jejich pohled.
Byl to takový ten den jako většina, které v Austenu strávil, kdy byl zase zcela ponořen do těch očí jako do bezedné studny vytoužených přání. Její jemné ruce se opět staraly o jeho rány. Dlaní se zapře do jeho břicha, ale jen velmi jemně, aby se mohla lépe natáhnout k jeho boku. V Amonovi to zase budí ty zvláštní pocity nervozity, které nedokázal k ničemu přiřadit.
Nala nahlédne pod jeho obvaz. „Výborně,“ zaraduje se upřímně a opanuje ho zářivým úsměvem. „Zdá se, že nebudeš potřebovat další převaz. Rány jsou už prakticky zahojené, takže je můžeme nechat dýchat.“
„To jen díky tobě a tvé lékařské praxi.“
„Kdepak,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Musíš být opravdu silný, když si přežil něco tak hrozivého. Kohokoliv jiného by ty útesy rozcupovaly na kousky. Není to jenom o síle těla, ale hlavně mysli.“
Amon se mile usměje.
„Co tvá hlava? Stále míváš ty bolesti?“
„Už jen velmi zřídka.“
„To je moc dobře. Měla jsem velký strach, aby se ti neudělal otok. To už by ani moje kouzelné ruce mnoho nezvládly,“ odechne si. „Třas v rukách taky ustal?“
Amon shlédne ke svým dlaním a pečlivě si je prohlíží ze všech stran. Nala ho zaraženě pozoruje. Jeho výraz je zmučený. Vypadá, jako by se v jeho hlavě rodila vzpomínka.
„Amone?“
„Myslím, že to už je dobré,“ vydechne, ale jeho pohled se stále ztrácí někde daleko v temnotě jeho mysli naváděn záhadným pocitem deja vu.
Nala se usměje a natáhne se k němu. Její dlouhé prsty zajednou do těch havraních vlasů a odhrnou je na stranu z jeho obličeje. „Takhle je to mnohem lepší.“
Konečně jí věnuje plnou pozornost. Na malý okamžik znervózní. Stane se to pokaždé, když se k němu Nala zachová tak vřele nebo když je velmi blízko jeho osobě. Rychle zase trhne pohledem na stranu a vzdaluje se její dlani. „Vlastně jsem se ještě ani nezeptal, kde ses tohle všechno naučila. Od té doby, co tu jsem, se na tebe dovídám spoustu zajímavých věcí. Například, že chodíš lovit zvěř do lesů, ovládáš několik zapomenutých jazyků a jsi zázračná lékařka.“
Nala stahuje svou ruku zpátky k tělu. Stále si udržuje svůj vřelý úsměv. „Amone, nepřeháněj tolik,“ zasměje se nevinně. „Ale jestli to chceš opravdu vědět… Jistě si slyšel, že jsem jeden čas hodně cestovala. Občas se dostaneš na místa, kde se o sebe musíš umět postarat. Ale spoustu těch dovedností dnes už nevyužiju. Například původními jazyky mluví už jen pouhých deset procent světové populace, která je nám známá. Jsou to většinou malé ostrovní státy odseknuté od čtyř hlavních velmocí, kde se běžně používá společný jazyk už mnoho let. Nicméně jednou bych chtěla vycestovat i za Velkou vodu, která obklopuje všechny čtyři kontinenty, a poznat svět, který ještě nikdo ze světa, jak ho známe, nepoznal. Věřím, že svět je mnohem větší a skrývá nepoznaná tajemství.“
„To zní úžasně. Možná bych se k tobě mohl přidat, když o to budeš stát.“
Nala k němu zapátrá pohledem a znovu se vlídně usměje. „To bych ráda, ale zatím nemáme tak silné lodě, aby se za Velkou vodu dostaly.“
„Je úžasné, že toho tolik víš.“
Nala jen pokrčí rameny.
„Proč ses tak najednou rozhodla poznat svět?“
„Svět? Ne, Amone, chtěla jsem poznat lidi,“ namítá. Její výraz se mění. Už se neusmívá a její tón je zcela vážný. „A nakonec jsem zjistila, že lepší lidi, než tady v Austenu už nikde nenajdu.“
„To ano,“ přitakává. „Zajímalo by mě, jaký člověk jsem byl asi já.“
„Já můžu říct jen to, že nejsi zlý člověk.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Začal si úplně od znova. Tady a teď se ukázala tvá skutečná podstata. To, kdo doopravdy jsi. Tvoje oči nesou barvu noci, ale není v nich žádná lež ani přetvářka. Jsou jasné jako rozbřesk nad ránem.“
Nala si se svými slovy uvědomuje, že je to pravda. Po zádech ji přeběhne mráz, ale zároveň jí ze srdce spadne obrovský kámen. Možná je Amon pro svou dobrosrdečnost pouze využíván Sapphirehallem a jeho jádro stále dokáže rozeznat skutečnou spravedlnost, když ho nasměruje na tu správnou cestu. Chce to ještě trochu času a všechno mu řekne. On to pochopí.
„Je to tak zvláštní pocit, když se na tebe dívám a poslouchám tě. Jsi ke mně tak laskavá. Tvoje oči jsou tak hřejivě známé, ale přesto tolik vzdálené. Připadá mi, že mě znáš tak dobře. Vždycky uhodneš, co mi je ještě dřív, než jen stačím promluvit.“
Nala usměvavě vydechne. „To kvůli tvému obličeji,“ zasměje se a následně udělá morbidní grimasu, kterou se ho snaží imitovat.
Oba rázem vybuchnou smíchy. Ani Nala netušila, že je ve svém předstírání tolik dobrá. Během toho – pro ni dlouhého měsíce – se Amonovi vyhýbala, co to šlo. Jen aby mu nemusela znovu a znovu lhát.
„Víš, Amone, ve skutečnosti jsem ti opravdu lhala. Ty a já se už dávno známe,“ spustí s velmi vážným tónem.
Amon okamžitě ostražitě nastavuje uši s překvapeným výrazem. Neví, co by na to měl říct, ale cítí, že krev v jeho žilách tuhne napětím a srdce se mu rozbušilo jako o závod.
Nala se k němu natahuje a velmi tichým hlasem spustí: „Byli jsme manželé. Jednoho dne si mě opravdu moc naštval, a tak jsem tě shodila z útesu,“ zasměje se. „Ale už ti všechno odpouštím.“
„Nech toho,“ zavrčí nevrle. V tu chvíli si uvědomuje, že mu ze srdce spadl veliký kámen. Možná už nechce znát nic ze své minulosti. Je mu dobře tam, kde je. Vzpomínky by to mohly tenhle nečekaný pocit štěstí akorát zničit. „Tohle není vtipné.“
„Copak nevěříš tomu, že bych tě shodila?“ zvedne hrdě hlavu. „Věř mi, že mám páru, i když se nezdám!“
„Tomu bych i věřil, ale pochybuji, že by sis někdy vzala někoho, jako jsem já,“ zakroutí nešťastně hlavou.
Nale padá úsměv z tváře. „Proč-“ zajíká se nevěřícně. „Proč o sobě pořád tolik pochybuješ?“
„Poznal jsem to z tvého výrazu,“ ušklíbne se a následně udělá stejný obličej jako ona před několika okamžiky, když se pokoušela imitovat jeho.
Oba se hlasitě zasmějí.
Amon k ní natáhne svou ruku, ale než dosáhne na její tvář, zastavuje se a pevně ji stiskne do prázdna. Dělal tohle často. Vždycky ho hnala touha se jí dotknout, ale nikdy to neudělal. Ve skutečnosti se Nala dotýkala jeho, ale nikdy tomu nebylo naopak. Pokaždé jako by jeho ruku zastavila nějaká myšlenka a odradila ho od toho. Jako by stále nedokázal uvěřit, že je skutečná a bál se toho, že když se jí bude snažit dotknout, rozplyne se jako ranní mlha. „Budeš mi chybět, až odejdu.“
Nala se stáhne s nepřípustným výrazem ve tváři. „Vždyť ještě nikam neodcházíš, tak proč o tom mluvit.“
„Ani bych nemusel,“ vydechne s tónem plným očekávání, „kdyby si nechtěla.“
„Amone, o čem to mluvíš?!“ vyjede na něj. „Copak si ani neuvědomuješ vážnost téhle situace? Chci říct, že někde na tebe třeba čeká rodina… manželka… děti… Taky si nepřeji, aby si nás opustil, ale-“
„Omlouvám se. Neuvědomil jsem si to. Jen nedokážu odhadnout, co vlastně cítím, ale jsem si jistý tím, že mi to tu bude moc chybět. Ty mi budeš chybět,“ naléhá Amon.
„Já se omlouvám. Vím, že mé chování občas vypovídá o tom, že-“ Chytne se rozklepanou rukou temene hlavy. Takhle se do toho zamotat svými intrikami rozhodně nechtěla. Ať Amon cítí cokoliv, je to možná silnější a čistší než to, co cítil tenkrát. Je to jistě způsobené tou amnézií. Kdyby věděl, co je ve skutečnosti za člověka, jen těžko by k ní znovu budoval, byť jen známost. Nesmí mu ublížit. Už nikdy víc. Ale přijít teď s pravdou ven by všechno jen pokazilo. Celý její plán.
„Já jsem ve vztahu s jiným mužem, Amone,“ vyhrkne neuváženě. Na její mysl přichází voják se stříbrnými vlasy a tvrdostí v jeho výrazu. Nebyla si stále jistá tím, co k němu cítí, a co za vztah teď mezi sebou vlastně mají. Skutečné city začala rozeznávat teprve tady, v Austenu.
„Však já vím,“ zamračí se Amon. Jeho výraz ovšem není nijak ublížený. Tahle informace pro něj není nová. Už o tom slyšel. „Ten Genji… tvůj snoubenec… má opravdu velké štěstí.“
Nala jen provinile sklopí pohled na své roztřesené ruce. „Ach, ano… Genji…“ Zvedá pohled do jeho tváře. V její hlavě šrotuje velká spousta myšlenek: „Nevíš, kdo jsem, ale přesto jsme si nikdy nebyli bližší. Nikdy jsem neviděla tvůj úsměv častěji. Amone, jsi teď úplně jiný člověk, než když jsem tě viděla naposledy v Sapphirehallu. I já jsem úplně jiná, co jsem odtamtud odešla. To právě Sapphirehall hází na naše duše stín a zahaluje je do temnoty. Kéž by ses tam nikdy nemusel vrátit, ale je to nutné… pro naši svobodu… pro svobodu všech. Chtěla bych zůstat s tebou na tomhle místě… Ale neboj se. Půjdu s tebou bok po boku třeba do chřtánu samotného Chaose. Už tě neopustím.“
O pár týdnů později, co na sobě hlavně fyzicky bez přestání pracoval, už Amon nemohl dál potlačovat tu hlodavou myšlenku v jeho podvědomí, která mu skoro nedala spát. Uvědomil si to právě ve chvíli, kdy skládal dřevo na topení pro Lydii. Byl to jeden z těch dnů, co Nala nebyla ve vesnici už skoro dva dny. Amon nevěděl, co vlastně celé ty dny mimo vesnici dělá a už se ani nenamáhal se ostatních ptát. Většinou jen mávali rukama s přívětivými úsměvy a vykládali kdesi cosi. Amon předpokládal, že chodívá do Arcadie za svým snoubencem Genjim. Nepotřeboval znát podrobnosti. Dnešní den se mu zdál jako stvořený pro to nechat se pohltit tou myšlenkou.
„Už je to víc jak měsíc, co jsem tady. Za tu dobu jsem toho hodně zažil. Znám tu hodně lidí, ale stále jsou pro mě tolik cizí. Moje vzpomínky jsou černé. Na nic jsem si nevzpomněl. Musím navštívit jiné místo a vzpomenout si, kdo vlastně jsem.“
Amon zvedá
poslední poleno na vysokou hromadu. Během pár týdnů tady už hodně zesílil. Jeho
rány se zcela zahojily a nabral i svalovou hmotu. Bolesti hlavy už ustaly snad
nadobro. Je ve skvělé kondici vydat se vstříc pravdě a vzpomínkám. Tady ve
vesnici ho už nic nečeká. Je načase ji opustit.
Otírá své zpocené čelo do košile, která kdysi mívala bílou barvu. Teď je zašedlá a umouněná, protože Amon byl skutečný dříč a dokázal pracovat od rána do večera. Obchází Lydiinu chalupu a vchází dovnitř hlavními dveřmi.
Lydie sedí u svého pravidelného šálku čaje. „Amone, to už jsi hotový?“ žasne nad jeho rychlostí.
„Dřevo už je narovnané,“ odpovídá strohým hlasem.
„To je dobře,“ usměje se na něj. „Jdi se trochu omýt. Já ještě uvařím čaj a skočím pro Lalinu a Joshuu.“
„Je tu jedna věc, kterou vám chci říct,“ vydechne tichým hlasem Amon. Na malý okamžik se odmlčí a znovu se zamyslí. Jako by ztrácel jistotu o svém rozhodnutí, ale nakonec si uvědomuje, že je to nevyhnutelné. „Co jsem tady, tak se mi paměť nezlepšila. Hodně jsem o tom přemýšlel.“
Lydie jen pokřiví svůj úsměv v tvrdou linku. „Rozumím,“ přikyvuje. „Takže chceš Austen opustit?“
„Ano,“ přikyvuje rozhodně s vážností v obličeji.
„Jsi si jistý, že to chceš udělat právě teď? Pokud vím, tak Nala není ve vesnici, takže nebudeš mít možnost se s ní rozloučit a poděkovat jí za všechno, co pro tebe udělala.“
Amon sklopí svůj zahanbený pohled do země. „Já nemůžu-“
Lydie ho nenechá svou myšlenku dopovědět a znovu přikyvuje hlavou. „Asi to dokážu pochopit,“ řekne soucitně. „Nic proti tomu nemám, když myslíš, že to pro tebe bude nejlepší.“
„Jsem tak přesvědčen,“ přikyvuje rozhodně. „Vydám se do Arcadie. Myslím, že tam zjistím víc než v této malé vesnici.“
„Do Arcadie není jednoduchá cesta, Amone,“ varuje ho starostlivě Lydie. „Budeš muset přejít přes horu Austen a tam to není moc bezpečné. Vážně nechceš počkat na Nalu? Zná tu horu lépe než kdokoliv jiný. Ukázala by ti nejrychlejší cestu a hlavně… v krajních případech je dobrá bojovnice.“
„To věřím, ale přesto si myslím, že bude lepší, když půjdu sám. Nemůžu od ní žádat další laskavost. Jsem jí více než dlužen a je nejvyšší čas se osamostatnit.“
„Nebudu tě tu držet. Buď na cestě opatrný, Amone,“ přikyvuje. Lydie nevěděla, co má Nala s Amonem za plány a vzhledem k situaci se jí neptala. Nebude se tedy vměšovat do jeho rozhodnutí. „A nezapomeň se rozloučit alespoň s Wedgem. Jemu také dlužíš za to, že jsi naživu.“
„Určitě se u něj zastavím. Kromě toho zajdu i za Lalinou. Leží u ní ten meč, co se mnou Wedge přinesl. Myslím, že podle toho, co říkáte, se mi bude ještě hodit.“
„Dobře, děkuji za to dřevo. Přeji ti hodně štěstí na tvé cestě. A ať nad tebou stále bdí Stvořitel.“
„Děkuji,“ vydechne. „Můžu jen… Ještě bych měl jednu prosbu.“
„Ano, Amone?“
„Vyřiďte za mě Nale, že jí… že je mi líto…“ snaží se najít ta správná slova, ale příliš se mu to nedaří. Nakonec jen poraženě vydechuje. „Že nečekám, že mi někdy odpustí.“
Amon se s posledními slovy na jazyku hbitě otočí. Nečeká na její reakci a odchází ze dveří se zmučeným výrazem. Může za to něco bolestivého v jeho hrudi. Začalo ho to zevnitř rozežírat. Nechtěl, aby to Lydie viděla. Určitě by jí trápilo, kdyby tušila, v jakém stavu ve skutečnosti odchází. Je to velmi starostlivá a soucitná dáma.
Jeho kroky ho vedou k nedalekému domku, ve kterém přebývali Nala, Lalina a Joshua. Amon ze zvyku bez zaklepání vejde dovnitř. Z kuchyně se ozývají zvuky. Pokračuje tedy úzkou chodbou rovnou tam. Lalina stojí u kuchyňské linky a prozpěvuje si. Během toho pečlivě otírá prach. Provádí domácí práce jako obvykle. Většinu jich zastávala právě ona a Nala se spíš starala o ty fyzicky náročnější potřeby v domácnosti. Například když bylo něco potřeba opravit nebo ulovit, byla vždy k dispozici.
Amon přichází blíž a pokládá jí ruku na rameno.
Lalina se vyděšeně otáčí a uskakuje. Její hruď pumpuje jako o závod. Pokládá si ruku na srdce. „Vyděsil si mě, Amone! Neslyšela jsem tě přicházet,“ vyhrkne. Následně si oddechuje s rukou na svých prsou. Na její tváři se objevuje úsměv. „Jsem ráda, že jsi za mnou zaskočil. Můžu ti nabídnout něco k pití?“
„Ne, díky, Lalino. Jen jsem ti přišel poděkovat za to, co jsi pro mě udělala.“
„Vždyť… Počkej. Snad nechceš odejít?“ zaráží se a překvapeně zamrká velkýma zelenýma očima.
„Za tu dobu, co jsem tady, se moje paměť nezlepšila. Je to moje konečné rozhodnutí.“
„Ale Nala tě bude… To jsi opravdu takový blbec, že se s ní ani nerozloučíš? Myslela jsem si o tobě tedy něco jiného,“ zamračí se nevrle Lalina a přísně si zakládá ruce do boků.
Amon oněměle zírá do její tváře. Zcela chápe její reakci. I on sám se za své rozhodnutí stydí. Je totiž velice sobecké. Jedná tak proto, aby se nemusel dívat do její tváře, když jí bude opouštět.
„Ale asi ti trochu rozumím,“ zašklebí se nakonec a uvolňuje svůj pevný postoj. S kyselým úšklebkem pokládá hadr na linku.
„Přišel jsem si pro ten meč, který tu máte schovaný.“
„Ach, ano. Co kdyby ses trochu opláchl, Amone? Smrdíš jako skunk. Zabalím ti ještě něco k snědku na cestu a taky mám pro tebe dárek na rozloučenou,“ usměje se potutelně Lalina.
„Pro mě?“
Přikývne. „No tak běž! Víš, kde je přeci koupelna. Já ti to tu zatím připravím.“
„Dobrá.“
Amon se se zaraženým výrazem otočí za sebe, kde jsou dveře do koupelny. Mezitím, co koná svoji rychlou koupel, Lalina vytáhne z velké truhly v ložnici dané překvapení a rozloží ho na postel. Když Amon vychází z koupelny, děvče ho nasměruje do pokoje. Amon překvapeně hledí na postel, kde leží černá košile a kalhoty a vedle nich karmínový plášť.
„Jsem skvělá švadlena. Alespoň něco umím lépe než Nala. Ta je na dívčí práce úplně levá,“ zachichotá se. „Když tě Wedge přinesl, tak si na sobě měl oblečení – nebo spíše jeho zbytky – stejné barvy, tak jsem si řekla, že když ti ušiju něco podobného, pomůže ti to si vzpomenout nebo se při nejmenším v něm budeš cítit dobře na své cestě domů,“ pokrčí rameny. „No tak, Amone, obleč si ho! Já na tebe zatím počkám v kuchyni.“
Lalina se otáčí a opouští místnost.
Amon si pečlivě prohlíží její práci. Musela tomu věnovat skutečně spoustu svého volného času. Cítí se dojatě, že něco takového udělala pro něj, i když pro ni byl jen cizincem bez minulosti. Nadšeně si natahuje černou košili a kalhoty a připíná si u krku karmínový plášť.
Vrací se za milou dívkou do kuchyně. Ta stojí uprostřed místnosti a ve svých rukách svírá meč v černém pouzdru. Amon jej už viděl, když mu ho na začátku ukazovala Nala s doufáním, že se mu něco vybaví, ale bezúspěšně. Ani tentokrát to v něm nebudí žádné vzpomínky. Lalina mu ho podává. Amon si ho prohlédne a jemně přejede svou rukou po jeho rukojeti z dvou propletených hadů. Na hlavici vidí jakýsi znak, ale ten mu vůbec nic nepřipomíná. Zachytává si ho tedy za opasek a naposledy na děvče pohlédne děkovným pohledem.
Lalina k němu znovu natáhne ruce. Tentokrát v nich svírá uzlíček s jídlem a vodu. „Tady máš nějaké zásoby na cestu. Opravdu chceš odejít?“ ptá se znovu s útrpným výrazem ve tváři. „Nechceš si to ještě rozmyslet a dát tomu nějaký ten čas? Nebo alespoň počkat na Nalu. Ona by jistě-“
„Už jsem se rozmyslel. Odcházím.“
„Dobře. Když myslíš, že je to pro tebe to nejlepší. Dávej na sebe pozor,“ usměje se naposledy a natáhne se k jeho líci, aby ho jemně políbila na rozloučenou.
„Děkuji,“ přikyvuje Amon a opouští její domek.
Čeká ho poslední zastávka před odchodem z vesnice.
Wedge sedí na dřevěné lavici v obývacím pokoji, zatímco jeho žena ve vedlejší místnosti připravuje oběd. „Nazdár brácho!“ zvolá spokojeně, když po zaklepání mezi dveřmi Amona uvidí. „Co tě přivádí ke svýmu zachránci?“ zeptá se a náhle se zarazí. „Co to máš na sobě za nový hadry?“
„To pro mě ušila Lalina.“
Wedge se podezíravě zamyslí. Cítí, že se něco děje, ale snaží se nedávat nic najevo. „Tessalia připravuje právě voběd. Dáš si s náma, ne?“
„Popravdě, Wedge, rozhodl jsem se opustit Austen,“ namítá smutným tónem. „Vydám se do Arcadie. Jenom jsem ti přišel za všechno ještě jednou poděkovat.“
„No tak, darmošlape, myslel sem si, že se tu ani nezastavíš, až budeš vodcházet,“ zasměje se hrdelně Wedge a poplácá ho po rameni. „Tak trochu sem se v tobě splet, ale pokud vim, tak Nala se ještě nevrátila do vesnice. Ví vo tom, že vodcházíš?“
Amon na něj bez odpovědi dál hledí zahanbeným pohledem. Jeho výraz mluví za vše.
„No, je to tvoje věc. Nebudu se ti do toho motat, takže ti přeju, ať ti tvoje cesta výde.“
„Díky, Wedge. Mějte se tu dobře, Tessalio,“ zavolá za Wedgeho manželkou do kuchyně.
„Šťastnou cestu a ať tě na ni Stvořitel provází, mladíku,“ loučí se s ním Tessalia.
Amon přikývne a vrátí se zpátky ke dveřím. Pokračuje až k okraji vesnice. Joshua tam stojí a sleduje ho se slzami v očích. Už mluvil s Lalinou, která mu řekla, co se Amon chystá udělat. Ten je natolik zabraný do svých výčitek svědomí, že si chlapce ani nevšimne a jen ho při odchodu míjí.
„Odcházíš, co?!“
Zastavuje se na své cestě ven z vesnice a otáčí se směrem za hlasem malého kluka. Je překvapený, že ho tu vidí, ale než si stačí uvědomit situaci, je už příliš pozdě na omluvy.
Joshua nasazuje vzteklý výraz. „Po celý tý době, co sme byli spolu, prostě odejdeš bez jedinýho slova?!“
„Joshuo…“
„Nenávidím tě! Byl si můj nejlepší kámoš! Slíbil si, že se podíváme na ty trosky na západě ještě, než nás opustíš! Jsi lhář!“
Joshua se rozpláče a vyběhne na květinové louky za vesnicí. Amon věděl, že má ten kluk zakázáno chodit mimo vesnici. Zejména se musel vyhýbat lesům a bylo prakticky nemyslitelné, aby se vydával sám prozkoumávat rozpadlý chrám na západě, o kterém před chvílí mluvil. Jeho malá postavička pomalu mizí za kopcem. Amon si konečně uvědomuje, co se stalo, a rychle se vydává jeho směrem. Za horizontem naráží na hustý černý les. Chrám by měl být hned za ním. Ovšem Amonova neznalost zdejšího terénu snadno zapříčiní, že se rychle v lese ztratí. Bloumá mezi stromy a volá Joshuovo jméno. Bezúspěšně.
Po nějaké době se ozve svištění větru. Jako by k jeho hlavě letěla obrovská vosa, která svými křídly seká vzduch. Najednou se v kmenu stromu přímo před jeho obličejem zarazí šíp a rychle se mihotá od tvrdého nárazu. Amon vyděšeně zkoprní na místě. Šíp se zarazil sotva pár centimetrů od něj. Někdo na něj útočí ze zálohy.
„Došla ti slova na rozloučenou?“ zavrčí nabroušený ženský hlas.
Amon se otáčí jeho směrem. Spatřuje Nalu oblečenou do hnědých kožených kalhot a bílé košile s hnědou vestičkou na šněrování vepředu. Její vlasy jsou spletené do komplikovaného copu. Na nohou má vysoké pevné boty a v ruce svírá luk. Na zádech má toulec se šípy. Mrštně vytáhne jeden z nich a zachytává ho za tětivu, aby mohla znovu zamířit. Její tvář je velmi vážná a v jejích očích se zračí smutek a hněv. Je zklamaná z toho, že po tom všem odešel bez rozloučení, ale více ji rozpaluje myšlenka, že kvůli jeho nečekanému odchodu, mohl celý její plán vyjít vniveč. Jak si odechla, když ho nakonec našla v těchto lesích. Její technika stopování byla na výborné úrovni, ale ne že by ji na uřvaného Amona příliš potřebovala.
Drží hrot šípu jeho směrem a prakticky bez dechu míří přímo na jeho hruď. „Vrátila jsem se do vesnice z lovu a tam mi řekli, že prý si odešel. Chceš jít do Arcadie.“
Bedlivě ji sleduje. Věděl, že pro vesnici chodila lovit zvěř do lesů, ale nikdy neměl možnost ji spatřit v jejím úboru nebo snad se zbraní v ruce. Většinou odcházela i přicházela za hluboké noci bez jediného slova. Několik dní ji pak neviděl, dokud opět nestála v kuchyni v těch modrých šatech a rudou stužkou v rozpuštěných zlatých vlasech s tím nejzářivějším a nejvřelejším úsměvem na tváři a nepřipravovala snídani. Nikdy se jí na to neptal. Byl tolik učarován dokonalostí situace, že se neodvážil kazit atmosféru zbytečnými otázkami. Takhle ji neznal. Teď se na něj nedívala ta milá žena, která by se rozkrájela pro jeho život. V jejích očích bylo ještě něco. Něco temného. Něco, co by pustilo tětivu a nechalo by ten šíp prolétnout jeho tělem.
Měla by ji pustit, pokud by to znamenalo, že se jí uleví. Tahle myšlenka se jí honí hlavou stále dokola. Ruce se jí začínají znatelně mihotat v křeči. Možná to je lehká touha nechat promluvit hrot svého šípu. Nenapadá ji odpověď na to, co Amona vedlo k tomu, aby po tom všem, jak si ho postupně omotávala kolem prstu, odešel bez rozloučení. Také si ho ostražitě prohlíží střeženým pohledem. Možná si na něco vzpomněl a teď běží zpátky domů, aby podal všechny nastřádané informace Abernantovi. Nevidí jiný důvod k tomu, proč by se jinak neobtěžoval na ni počkat. Ví, kdo je a nechtěl být prozrazen. Zradí ji. Je oddán Sapphirehallu a po těch letech zapomněl na jejich společné přátelství. Nedivila by se tomu. Vždyť mu přeci lhala. Dokázala by to pochopit, ale nemůže ho jen tak bezelstně nechat odejít. Jenže jeho zabití je pro ni nemyslitelná alternativa.
„Myslíš si, že to dokážeš sám, když ani nevíš, že hora Austen je na jih od vesnice? Tyhle lesy jsou na západě, Amone.“
Konečně se budí z překvapení a nervózně vydechne. Teď nejde o nevyřízené účty mezí nimi. Joshua může být v nebezpečí. „Já vím. Tuhle část krajiny neznám, ale teď nejde o mě. Joshua zaběhl někam sem do těch lesů a myslím si, že chce prohlédnout ty staré ruiny na západě.“
Nala překvapeně rozevře oči. Stahuje svůj luk dolů a rychlým gestem schovává šíp zpátky do toulce. Bez jediného slova se rozejde dál do lesa. Amon se na nic neptá a následuje ji. Je stále oněmělý její reakcí.
„Proč by tam chodil sám?“
Amon jen zahanbeně sklopí pohled do země. Cítí se provinile za její špatnou náladu. „Nalo, měla by ses vrátit do vesnice a říct to ostatním. Já půjdu-“
Snaží se jí teď zbavit. Možná jsou její domněnky pravdivé. Tenhle příběh o ztraceném Joshuovi může být jen lež. Rozhodně ho teď nenechá bez dozoru.
„Ty půjdeš? Kam? Než by si našel cestu, tak by byla noc. Já ty ruiny dobře znám,“ spustí přísným hlasem. „Amone, proč jsi mě opustil bez jediného slova?“
„Omlouvám se.“
„To není odpověď. Hora Austen je nebezpečné místo, i kdyby se ti povedlo s tvým orientačním nesmyslem najít cestu tam… Víš, jaké nebezpečí tě čeká? Já znám všechna místa na tomhle kontinentu. Mohla jsem tě provést nejschůdnější cestou a taky bychom spolu strávili ještě trochu času,“ zastavuje se a otáčí k němu svou starostlivou tvář. „Bála jsem se o tebe!“
Amon při jejích slovech konečně začíná rozeznávat její pocity. Je tam jistý náznak bezradnosti. Tenhle pocit dobře zná. Ač ve znalosti těch hezkých pokulhává, ty temné a skličující zná velmi dobře a čistě.
Nala ve svých slovech také něco nalezla a tím byla pravda. Ani si neuvědomila, jak ta slova byla pravdivá. Konečně poznává, že všechen ten její hněv nevycházel z pocitu bezradnosti vůči jejímu plánu, ale z pocitu viny, že mu neřekla pravdu, a že nechala zmateného Amona kráčet vstříc úhlavnímu nepříteli. Nikdy by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Stejně jako by si neodpustila, kdyby se něco stalo lidem v Austenu. Proto musí navázat na svůj plán a zatím Amonovi nic neříkat. Teď je s ní a ona se postará o to, aby byl zase v bezpečí pod jejím dozorem.
„Myslíš si, že potom všem pro mě bylo jednoduché tě opustit? Jsem zbabělec,“ vyhrkne po krátké odmlce Amon a nasazuje zmučený výraz.
Nala se zaráží. „Nerozumím ti.“
„Jsem ti vděčný za tolik věcí… za svůj život. Bál jsem se toho, co se stane, když tě uvidím. Nechtěl bych odejít, proto jsem šel bez jediného slova,“ prohlásí zcela upřímně. „Nerozumím těm pocitům moc čistě, ale tímhle jsem si jistý.“
Nala uvolňuje svůj vztek, a nakonec upouští i od té nejistoty. Teď už věří, že jsou jeho slova pravdivá. Ospravedlňuje ho od podezření a pokračuje ve svém plánu, který se lehce zkomplikoval, ale stále má vysoké naděje na úspěch.
„Dobrá. Dovolíš mi tedy tě doprovodit do Arcadie, kde se budeme moci rozloučit jako praví přátelé? Já tě jen tak nenechám odejít, Amone. Znamenáš pro mě příliš na to, abych tě nechala zmizet v horách bez ochrany,“ odvětí zcela upřímně. Všechna slova vychází z hloubi jejího srdce. Amon neznamenal mnoho jen pro ni, ale pro celý jižní kontinent.
„Samozřejmě budu moc rád, když mi budeš na cestě dělat společnost. Byl jsem sobecký, když jsem odešel bez jediného slova na rozloučenou. Dokážeš mi to odpustit?“
Mile se na něj usměje. Už ji zase konečně poznává. Po pár dalších krocích společně vychází na úzkou mýtinu. Před nimi se tyčí obrovské chrámové zdi obrostlé mechem a zahalené v lesní mlze. Za pozůstatky železného plotu je rozprostřené menší pohřebiště s pár polorozpadlými náhrobky, které jsou již tak staré, že nápisy na nich jsou už ošoupané vlivem přírodních vlivů.
„Děsivé místo.“
„To ano. Pokaždé, když sem přijdu, mám pocit jako bych tu byla poprvé. Věci se tu hýbou z místa na místo. Raději dávej pozor, kam šlapeš,“ s těmito slovy se rozvážnými kroky vydá po vyšlapané cestičce mezi náhrobky mířící přímo k vyvráceným vchodovým dveřím chrámu.
Amon pomalu jde po jejím boku a raději se zbytečně neptá na otázky ohledně informací, které mu právě sdělila. Je dostatečně oněmělý jejich významem. Nejde mu do hlavy, kde Nala přišla k takovému místu. Možná, že prozkoumávání tohohle kontinentu je právě její koníček, který provozuje, když je mimo vesnici… kromě jiného. Je to skutečná dobrodružka tělem i duší. Další odkrytý střípek její zajímavé osobnosti. Nepřestane ho překvapovat, jak je její osobou s každým takovým střípkem stále více uchvácen.
„Nechápu, proč by sem Joshua chodil. Věděl, že sem nesmí bez dozoru.“
„Za to můžu já. Joshua mi často o tomhle místě básnil. Vždycky se sem chtěl podívat, protože o tom slýchával z tvých příběhů. Slíbil jsem mu, že než odejdu, tak sem alespoň nakoukneme.“
„Ach, takže na tom máme podíl viny asi oba,“ zakroutí pusou Nala. „Doufám, že se mu nic nestane. Tohle místo je plné smrti.“
„Proč si na takové místo někdy chodila? Tedy chápu, že ze zvědavosti tě napadlo si to tu prohlédnout, ale dle toho, co jsi řekla, si tu byla více než jednou.“
„Mám taková místa ráda. Smrt a samota jsou lepší než život a společnost. Neschovávají se za žádnou přetvářku. Jsou čisté a upřímné.“
Amon zaraženě zírá na její šíji. Nevidí její tvář, ale při těch slovech slyší v hlase jisté napětí. Možná je to dokonce vzrušení. Nala je pro něj stále velkou záhadou. Pokaždé, když si během toho měsíce pomyslel, že už ji zná, tak ho překvapila něčím novým. Měl to na ní rád, ale nedokáže z hlavy vytlačit tu vzpomínku na chvíli, kdy do jeho obličeje mířila hrotem šípu. Zdála se být odhodlaná k tomu mu zasadit ránu. To byl ten druh překvapení, kterým ho skutečně vykolejila, ale možná to znamená jen to, jak hluboce jí svým odchodem ublížil.
„Tohle říkají lidé zrazeni životem a jinými lidmi,“ odtuší po chvíli Amon. „Řekl bych.“
Zaráží se nad jeho připomínkou. „Možná máš pravdu, Amone. Řekněme, že jsem smrtí fascinovaná, ale nevyhledávám ji. Ovšem samota je něco, co vítám s otevřenou náručí. Neschovávám se ani tak před lidmi jako sama před sebou,“ přiznává a v jejích očích se zaleskne smutek. Byla to pravda. Bylo lepší být sama než se potýkat s drsnou realitou, která v jejím jádru probouzela něco zlého. Nicméně luxus samoty si již déle nemohla dovolit, pokud se její plán měl dát do pohybu. „Mám ráda svůj momentální život a vše, co mi nabízí,“ dodává již s pozitivním úsměvem. Přemýšlí nad tím, jak klidný život poznala s příchodem do Austenu. S pohledem na Amona spatřuje naději pro lepší budoucnost a zároveň vstřebává ten nepopsatelný pocit štěstí, že má zase možnost hledět do tváře svého životního průvodce.
Pomalu vyjde tři kamenné schody ke dveřím. Pátravým okem nakoukne do budovy. Masivní dubové dveře jsou na jedné straně vyvrácené z pantů a několik planěk je už značně ztrouchnivělých. Opatrně našlápne na kovový rám, přes který se přehoupne dovnitř. Amon ji – více neohrabaně – následuje. Ujdou několik šustivých kroků prázdnou chodbou a po obou stranách se rozzáří zlatavé pochodně.
Amon polekaně uskočí. „Co se to děje?“
„Buď v klidu. Řekněme, že je to takové kouzlo. Prostě pojď a nevšímej si toho.“
Hlasitě polkne a plní její rozkaz. Tahle myšlenka ho trochu píchne v podbřišku. Opět ho zaplavuje pocit deja vu. Jeho migrény o sobě opět dávají vědět. Jemně si promne spánky. Přes všechnu bolest musí pokračovat dál a pomoci Joshuovi.
„Jak mohl zaběhnout, tak daleko úplně sám?“ zamyslí se Nala sama pro sebe. Na její tváři se objevuje starostlivý výraz. Prochází dál chodbou, kde se rozsvěcuje jedna pochodeň za druhou.
„Co je zase tohle?“ ptá se po chvíli rozrušený Amon. Něco takového v životě neslyšel, a pokud ano, tak si to stejně nepamatuje.
Nala se zastavuje v zatáčce a zaposlouchá se do podivných zvuků, které se ozývají v chodbě za nimi. Nakonec jen pokrčí rameny a zakroutí pusou. „Chrastění kostí, řekla bych.“ Rozejde se dál do další chodby.
Amon ji s vytřeštěnýma očima následuje. „Jak můžeš říct něco takové s takovým klidem?“
„Nevěřil bys, kolik lidí se tu už ztratilo a umřelo hladem a žízní. Jejich těla se už rozpadla, ale jejich duše dále střeží schránku, i když je už třeba stavěná jen z kostí. Žádný strach,“ ušklíbne se na něj potutelným úsměvem a laškovně zamrká. „Nezaútočí, pokud je k tomu nedonutíš.“
Patřičně si užívá Amonovu nejistotu. Neznala ho tak. Jako voják Sapphirehallu byl nebojácný a nedával své city najevo. Tohle bylo Amonovo zcela nové já. I když v jeho očích stále vidí malý náznak té otupělosti vůči věcem, které se kolem něj dějí. Je zmatený, protože všechno kolem je pro něj nové, ale není tam žádný strach.
Amon se ostražitě rozhlédne kolem sebe. Začne si všímat pohyblivých stínů, které jako by cestovaly za světlem z pochodní. Jeho hruď je o něco těžší. Má pocit, jako by mu něco vyhlodávalo díru v hrudním koši. Jemně si ho promne svými prsty a hlasitě polkne.
„Amone?“ otočí se k němu se starostlivým výrazem Nala.
Snaží se popadnout dech. „Cítím se nějak divně.“
Zvedá pohled vzhůru a pokývá hlavou. „Duchové. Oslabují tě. Cítí z tebe, že si byl nedávno na pokraji smrti.“
„Zabijí mě?“
Jen se pozitivně usměje. „Ne. Nemají nejmenší šanci. Na to je tvůj duch i tělo příliš silné. Jsou prakticky neškodní. Za chvíli to vzdají a bude zase dobře. Mám tě zatím podepřít?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a jemně si otře své orosené čelo. „Už je to lepší. Musíme najít Joshuu.“
Byl to takový ten den jako většina, které v Austenu strávil, kdy byl zase zcela ponořen do těch očí jako do bezedné studny vytoužených přání. Její jemné ruce se opět staraly o jeho rány. Dlaní se zapře do jeho břicha, ale jen velmi jemně, aby se mohla lépe natáhnout k jeho boku. V Amonovi to zase budí ty zvláštní pocity nervozity, které nedokázal k ničemu přiřadit.
Nala nahlédne pod jeho obvaz. „Výborně,“ zaraduje se upřímně a opanuje ho zářivým úsměvem. „Zdá se, že nebudeš potřebovat další převaz. Rány jsou už prakticky zahojené, takže je můžeme nechat dýchat.“
„To jen díky tobě a tvé lékařské praxi.“
„Kdepak,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Musíš být opravdu silný, když si přežil něco tak hrozivého. Kohokoliv jiného by ty útesy rozcupovaly na kousky. Není to jenom o síle těla, ale hlavně mysli.“
Amon se mile usměje.
„Co tvá hlava? Stále míváš ty bolesti?“
„Už jen velmi zřídka.“
„To je moc dobře. Měla jsem velký strach, aby se ti neudělal otok. To už by ani moje kouzelné ruce mnoho nezvládly,“ odechne si. „Třas v rukách taky ustal?“
Amon shlédne ke svým dlaním a pečlivě si je prohlíží ze všech stran. Nala ho zaraženě pozoruje. Jeho výraz je zmučený. Vypadá, jako by se v jeho hlavě rodila vzpomínka.
„Amone?“
„Myslím, že to už je dobré,“ vydechne, ale jeho pohled se stále ztrácí někde daleko v temnotě jeho mysli naváděn záhadným pocitem deja vu.
Nala se usměje a natáhne se k němu. Její dlouhé prsty zajednou do těch havraních vlasů a odhrnou je na stranu z jeho obličeje. „Takhle je to mnohem lepší.“
Konečně jí věnuje plnou pozornost. Na malý okamžik znervózní. Stane se to pokaždé, když se k němu Nala zachová tak vřele nebo když je velmi blízko jeho osobě. Rychle zase trhne pohledem na stranu a vzdaluje se její dlani. „Vlastně jsem se ještě ani nezeptal, kde ses tohle všechno naučila. Od té doby, co tu jsem, se na tebe dovídám spoustu zajímavých věcí. Například, že chodíš lovit zvěř do lesů, ovládáš několik zapomenutých jazyků a jsi zázračná lékařka.“
Nala stahuje svou ruku zpátky k tělu. Stále si udržuje svůj vřelý úsměv. „Amone, nepřeháněj tolik,“ zasměje se nevinně. „Ale jestli to chceš opravdu vědět… Jistě si slyšel, že jsem jeden čas hodně cestovala. Občas se dostaneš na místa, kde se o sebe musíš umět postarat. Ale spoustu těch dovedností dnes už nevyužiju. Například původními jazyky mluví už jen pouhých deset procent světové populace, která je nám známá. Jsou to většinou malé ostrovní státy odseknuté od čtyř hlavních velmocí, kde se běžně používá společný jazyk už mnoho let. Nicméně jednou bych chtěla vycestovat i za Velkou vodu, která obklopuje všechny čtyři kontinenty, a poznat svět, který ještě nikdo ze světa, jak ho známe, nepoznal. Věřím, že svět je mnohem větší a skrývá nepoznaná tajemství.“
„To zní úžasně. Možná bych se k tobě mohl přidat, když o to budeš stát.“
Nala k němu zapátrá pohledem a znovu se vlídně usměje. „To bych ráda, ale zatím nemáme tak silné lodě, aby se za Velkou vodu dostaly.“
„Je úžasné, že toho tolik víš.“
Nala jen pokrčí rameny.
„Proč ses tak najednou rozhodla poznat svět?“
„Svět? Ne, Amone, chtěla jsem poznat lidi,“ namítá. Její výraz se mění. Už se neusmívá a její tón je zcela vážný. „A nakonec jsem zjistila, že lepší lidi, než tady v Austenu už nikde nenajdu.“
„To ano,“ přitakává. „Zajímalo by mě, jaký člověk jsem byl asi já.“
„Já můžu říct jen to, že nejsi zlý člověk.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Začal si úplně od znova. Tady a teď se ukázala tvá skutečná podstata. To, kdo doopravdy jsi. Tvoje oči nesou barvu noci, ale není v nich žádná lež ani přetvářka. Jsou jasné jako rozbřesk nad ránem.“
Nala si se svými slovy uvědomuje, že je to pravda. Po zádech ji přeběhne mráz, ale zároveň jí ze srdce spadne obrovský kámen. Možná je Amon pro svou dobrosrdečnost pouze využíván Sapphirehallem a jeho jádro stále dokáže rozeznat skutečnou spravedlnost, když ho nasměruje na tu správnou cestu. Chce to ještě trochu času a všechno mu řekne. On to pochopí.
„Je to tak zvláštní pocit, když se na tebe dívám a poslouchám tě. Jsi ke mně tak laskavá. Tvoje oči jsou tak hřejivě známé, ale přesto tolik vzdálené. Připadá mi, že mě znáš tak dobře. Vždycky uhodneš, co mi je ještě dřív, než jen stačím promluvit.“
Nala usměvavě vydechne. „To kvůli tvému obličeji,“ zasměje se a následně udělá morbidní grimasu, kterou se ho snaží imitovat.
Oba rázem vybuchnou smíchy. Ani Nala netušila, že je ve svém předstírání tolik dobrá. Během toho – pro ni dlouhého měsíce – se Amonovi vyhýbala, co to šlo. Jen aby mu nemusela znovu a znovu lhát.
„Víš, Amone, ve skutečnosti jsem ti opravdu lhala. Ty a já se už dávno známe,“ spustí s velmi vážným tónem.
Amon okamžitě ostražitě nastavuje uši s překvapeným výrazem. Neví, co by na to měl říct, ale cítí, že krev v jeho žilách tuhne napětím a srdce se mu rozbušilo jako o závod.
Nala se k němu natahuje a velmi tichým hlasem spustí: „Byli jsme manželé. Jednoho dne si mě opravdu moc naštval, a tak jsem tě shodila z útesu,“ zasměje se. „Ale už ti všechno odpouštím.“
„Nech toho,“ zavrčí nevrle. V tu chvíli si uvědomuje, že mu ze srdce spadl veliký kámen. Možná už nechce znát nic ze své minulosti. Je mu dobře tam, kde je. Vzpomínky by to mohly tenhle nečekaný pocit štěstí akorát zničit. „Tohle není vtipné.“
„Copak nevěříš tomu, že bych tě shodila?“ zvedne hrdě hlavu. „Věř mi, že mám páru, i když se nezdám!“
„Tomu bych i věřil, ale pochybuji, že by sis někdy vzala někoho, jako jsem já,“ zakroutí nešťastně hlavou.
Nale padá úsměv z tváře. „Proč-“ zajíká se nevěřícně. „Proč o sobě pořád tolik pochybuješ?“
„Poznal jsem to z tvého výrazu,“ ušklíbne se a následně udělá stejný obličej jako ona před několika okamžiky, když se pokoušela imitovat jeho.
Oba se hlasitě zasmějí.
Amon k ní natáhne svou ruku, ale než dosáhne na její tvář, zastavuje se a pevně ji stiskne do prázdna. Dělal tohle často. Vždycky ho hnala touha se jí dotknout, ale nikdy to neudělal. Ve skutečnosti se Nala dotýkala jeho, ale nikdy tomu nebylo naopak. Pokaždé jako by jeho ruku zastavila nějaká myšlenka a odradila ho od toho. Jako by stále nedokázal uvěřit, že je skutečná a bál se toho, že když se jí bude snažit dotknout, rozplyne se jako ranní mlha. „Budeš mi chybět, až odejdu.“
Nala se stáhne s nepřípustným výrazem ve tváři. „Vždyť ještě nikam neodcházíš, tak proč o tom mluvit.“
„Ani bych nemusel,“ vydechne s tónem plným očekávání, „kdyby si nechtěla.“
„Amone, o čem to mluvíš?!“ vyjede na něj. „Copak si ani neuvědomuješ vážnost téhle situace? Chci říct, že někde na tebe třeba čeká rodina… manželka… děti… Taky si nepřeji, aby si nás opustil, ale-“
„Omlouvám se. Neuvědomil jsem si to. Jen nedokážu odhadnout, co vlastně cítím, ale jsem si jistý tím, že mi to tu bude moc chybět. Ty mi budeš chybět,“ naléhá Amon.
„Já se omlouvám. Vím, že mé chování občas vypovídá o tom, že-“ Chytne se rozklepanou rukou temene hlavy. Takhle se do toho zamotat svými intrikami rozhodně nechtěla. Ať Amon cítí cokoliv, je to možná silnější a čistší než to, co cítil tenkrát. Je to jistě způsobené tou amnézií. Kdyby věděl, co je ve skutečnosti za člověka, jen těžko by k ní znovu budoval, byť jen známost. Nesmí mu ublížit. Už nikdy víc. Ale přijít teď s pravdou ven by všechno jen pokazilo. Celý její plán.
„Já jsem ve vztahu s jiným mužem, Amone,“ vyhrkne neuváženě. Na její mysl přichází voják se stříbrnými vlasy a tvrdostí v jeho výrazu. Nebyla si stále jistá tím, co k němu cítí, a co za vztah teď mezi sebou vlastně mají. Skutečné city začala rozeznávat teprve tady, v Austenu.
„Však já vím,“ zamračí se Amon. Jeho výraz ovšem není nijak ublížený. Tahle informace pro něj není nová. Už o tom slyšel. „Ten Genji… tvůj snoubenec… má opravdu velké štěstí.“
Nala jen provinile sklopí pohled na své roztřesené ruce. „Ach, ano… Genji…“ Zvedá pohled do jeho tváře. V její hlavě šrotuje velká spousta myšlenek: „Nevíš, kdo jsem, ale přesto jsme si nikdy nebyli bližší. Nikdy jsem neviděla tvůj úsměv častěji. Amone, jsi teď úplně jiný člověk, než když jsem tě viděla naposledy v Sapphirehallu. I já jsem úplně jiná, co jsem odtamtud odešla. To právě Sapphirehall hází na naše duše stín a zahaluje je do temnoty. Kéž by ses tam nikdy nemusel vrátit, ale je to nutné… pro naši svobodu… pro svobodu všech. Chtěla bych zůstat s tebou na tomhle místě… Ale neboj se. Půjdu s tebou bok po boku třeba do chřtánu samotného Chaose. Už tě neopustím.“
❥
O pár týdnů později, co na sobě hlavně fyzicky bez přestání pracoval, už Amon nemohl dál potlačovat tu hlodavou myšlenku v jeho podvědomí, která mu skoro nedala spát. Uvědomil si to právě ve chvíli, kdy skládal dřevo na topení pro Lydii. Byl to jeden z těch dnů, co Nala nebyla ve vesnici už skoro dva dny. Amon nevěděl, co vlastně celé ty dny mimo vesnici dělá a už se ani nenamáhal se ostatních ptát. Většinou jen mávali rukama s přívětivými úsměvy a vykládali kdesi cosi. Amon předpokládal, že chodívá do Arcadie za svým snoubencem Genjim. Nepotřeboval znát podrobnosti. Dnešní den se mu zdál jako stvořený pro to nechat se pohltit tou myšlenkou.
„Už je to víc jak měsíc, co jsem tady. Za tu dobu jsem toho hodně zažil. Znám tu hodně lidí, ale stále jsou pro mě tolik cizí. Moje vzpomínky jsou černé. Na nic jsem si nevzpomněl. Musím navštívit jiné místo a vzpomenout si, kdo vlastně jsem.“
Otírá své zpocené čelo do košile, která kdysi mívala bílou barvu. Teď je zašedlá a umouněná, protože Amon byl skutečný dříč a dokázal pracovat od rána do večera. Obchází Lydiinu chalupu a vchází dovnitř hlavními dveřmi.
Lydie sedí u svého pravidelného šálku čaje. „Amone, to už jsi hotový?“ žasne nad jeho rychlostí.
„Dřevo už je narovnané,“ odpovídá strohým hlasem.
„To je dobře,“ usměje se na něj. „Jdi se trochu omýt. Já ještě uvařím čaj a skočím pro Lalinu a Joshuu.“
„Je tu jedna věc, kterou vám chci říct,“ vydechne tichým hlasem Amon. Na malý okamžik se odmlčí a znovu se zamyslí. Jako by ztrácel jistotu o svém rozhodnutí, ale nakonec si uvědomuje, že je to nevyhnutelné. „Co jsem tady, tak se mi paměť nezlepšila. Hodně jsem o tom přemýšlel.“
Lydie jen pokřiví svůj úsměv v tvrdou linku. „Rozumím,“ přikyvuje. „Takže chceš Austen opustit?“
„Ano,“ přikyvuje rozhodně s vážností v obličeji.
„Jsi si jistý, že to chceš udělat právě teď? Pokud vím, tak Nala není ve vesnici, takže nebudeš mít možnost se s ní rozloučit a poděkovat jí za všechno, co pro tebe udělala.“
Amon sklopí svůj zahanbený pohled do země. „Já nemůžu-“
Lydie ho nenechá svou myšlenku dopovědět a znovu přikyvuje hlavou. „Asi to dokážu pochopit,“ řekne soucitně. „Nic proti tomu nemám, když myslíš, že to pro tebe bude nejlepší.“
„Jsem tak přesvědčen,“ přikyvuje rozhodně. „Vydám se do Arcadie. Myslím, že tam zjistím víc než v této malé vesnici.“
„Do Arcadie není jednoduchá cesta, Amone,“ varuje ho starostlivě Lydie. „Budeš muset přejít přes horu Austen a tam to není moc bezpečné. Vážně nechceš počkat na Nalu? Zná tu horu lépe než kdokoliv jiný. Ukázala by ti nejrychlejší cestu a hlavně… v krajních případech je dobrá bojovnice.“
„To věřím, ale přesto si myslím, že bude lepší, když půjdu sám. Nemůžu od ní žádat další laskavost. Jsem jí více než dlužen a je nejvyšší čas se osamostatnit.“
„Nebudu tě tu držet. Buď na cestě opatrný, Amone,“ přikyvuje. Lydie nevěděla, co má Nala s Amonem za plány a vzhledem k situaci se jí neptala. Nebude se tedy vměšovat do jeho rozhodnutí. „A nezapomeň se rozloučit alespoň s Wedgem. Jemu také dlužíš za to, že jsi naživu.“
„Určitě se u něj zastavím. Kromě toho zajdu i za Lalinou. Leží u ní ten meč, co se mnou Wedge přinesl. Myslím, že podle toho, co říkáte, se mi bude ještě hodit.“
„Dobře, děkuji za to dřevo. Přeji ti hodně štěstí na tvé cestě. A ať nad tebou stále bdí Stvořitel.“
„Děkuji,“ vydechne. „Můžu jen… Ještě bych měl jednu prosbu.“
„Ano, Amone?“
„Vyřiďte za mě Nale, že jí… že je mi líto…“ snaží se najít ta správná slova, ale příliš se mu to nedaří. Nakonec jen poraženě vydechuje. „Že nečekám, že mi někdy odpustí.“
Amon se s posledními slovy na jazyku hbitě otočí. Nečeká na její reakci a odchází ze dveří se zmučeným výrazem. Může za to něco bolestivého v jeho hrudi. Začalo ho to zevnitř rozežírat. Nechtěl, aby to Lydie viděla. Určitě by jí trápilo, kdyby tušila, v jakém stavu ve skutečnosti odchází. Je to velmi starostlivá a soucitná dáma.
Jeho kroky ho vedou k nedalekému domku, ve kterém přebývali Nala, Lalina a Joshua. Amon ze zvyku bez zaklepání vejde dovnitř. Z kuchyně se ozývají zvuky. Pokračuje tedy úzkou chodbou rovnou tam. Lalina stojí u kuchyňské linky a prozpěvuje si. Během toho pečlivě otírá prach. Provádí domácí práce jako obvykle. Většinu jich zastávala právě ona a Nala se spíš starala o ty fyzicky náročnější potřeby v domácnosti. Například když bylo něco potřeba opravit nebo ulovit, byla vždy k dispozici.
Amon přichází blíž a pokládá jí ruku na rameno.
Lalina se vyděšeně otáčí a uskakuje. Její hruď pumpuje jako o závod. Pokládá si ruku na srdce. „Vyděsil si mě, Amone! Neslyšela jsem tě přicházet,“ vyhrkne. Následně si oddechuje s rukou na svých prsou. Na její tváři se objevuje úsměv. „Jsem ráda, že jsi za mnou zaskočil. Můžu ti nabídnout něco k pití?“
„Ne, díky, Lalino. Jen jsem ti přišel poděkovat za to, co jsi pro mě udělala.“
„Vždyť… Počkej. Snad nechceš odejít?“ zaráží se a překvapeně zamrká velkýma zelenýma očima.
„Za tu dobu, co jsem tady, se moje paměť nezlepšila. Je to moje konečné rozhodnutí.“
„Ale Nala tě bude… To jsi opravdu takový blbec, že se s ní ani nerozloučíš? Myslela jsem si o tobě tedy něco jiného,“ zamračí se nevrle Lalina a přísně si zakládá ruce do boků.
Amon oněměle zírá do její tváře. Zcela chápe její reakci. I on sám se za své rozhodnutí stydí. Je totiž velice sobecké. Jedná tak proto, aby se nemusel dívat do její tváře, když jí bude opouštět.
„Ale asi ti trochu rozumím,“ zašklebí se nakonec a uvolňuje svůj pevný postoj. S kyselým úšklebkem pokládá hadr na linku.
„Přišel jsem si pro ten meč, který tu máte schovaný.“
„Ach, ano. Co kdyby ses trochu opláchl, Amone? Smrdíš jako skunk. Zabalím ti ještě něco k snědku na cestu a taky mám pro tebe dárek na rozloučenou,“ usměje se potutelně Lalina.
„Pro mě?“
Přikývne. „No tak běž! Víš, kde je přeci koupelna. Já ti to tu zatím připravím.“
„Dobrá.“
Amon se se zaraženým výrazem otočí za sebe, kde jsou dveře do koupelny. Mezitím, co koná svoji rychlou koupel, Lalina vytáhne z velké truhly v ložnici dané překvapení a rozloží ho na postel. Když Amon vychází z koupelny, děvče ho nasměruje do pokoje. Amon překvapeně hledí na postel, kde leží černá košile a kalhoty a vedle nich karmínový plášť.
„Jsem skvělá švadlena. Alespoň něco umím lépe než Nala. Ta je na dívčí práce úplně levá,“ zachichotá se. „Když tě Wedge přinesl, tak si na sobě měl oblečení – nebo spíše jeho zbytky – stejné barvy, tak jsem si řekla, že když ti ušiju něco podobného, pomůže ti to si vzpomenout nebo se při nejmenším v něm budeš cítit dobře na své cestě domů,“ pokrčí rameny. „No tak, Amone, obleč si ho! Já na tebe zatím počkám v kuchyni.“
Lalina se otáčí a opouští místnost.
Amon si pečlivě prohlíží její práci. Musela tomu věnovat skutečně spoustu svého volného času. Cítí se dojatě, že něco takového udělala pro něj, i když pro ni byl jen cizincem bez minulosti. Nadšeně si natahuje černou košili a kalhoty a připíná si u krku karmínový plášť.
Vrací se za milou dívkou do kuchyně. Ta stojí uprostřed místnosti a ve svých rukách svírá meč v černém pouzdru. Amon jej už viděl, když mu ho na začátku ukazovala Nala s doufáním, že se mu něco vybaví, ale bezúspěšně. Ani tentokrát to v něm nebudí žádné vzpomínky. Lalina mu ho podává. Amon si ho prohlédne a jemně přejede svou rukou po jeho rukojeti z dvou propletených hadů. Na hlavici vidí jakýsi znak, ale ten mu vůbec nic nepřipomíná. Zachytává si ho tedy za opasek a naposledy na děvče pohlédne děkovným pohledem.
Lalina k němu znovu natáhne ruce. Tentokrát v nich svírá uzlíček s jídlem a vodu. „Tady máš nějaké zásoby na cestu. Opravdu chceš odejít?“ ptá se znovu s útrpným výrazem ve tváři. „Nechceš si to ještě rozmyslet a dát tomu nějaký ten čas? Nebo alespoň počkat na Nalu. Ona by jistě-“
„Už jsem se rozmyslel. Odcházím.“
„Dobře. Když myslíš, že je to pro tebe to nejlepší. Dávej na sebe pozor,“ usměje se naposledy a natáhne se k jeho líci, aby ho jemně políbila na rozloučenou.
„Děkuji,“ přikyvuje Amon a opouští její domek.
Čeká ho poslední zastávka před odchodem z vesnice.
Wedge sedí na dřevěné lavici v obývacím pokoji, zatímco jeho žena ve vedlejší místnosti připravuje oběd. „Nazdár brácho!“ zvolá spokojeně, když po zaklepání mezi dveřmi Amona uvidí. „Co tě přivádí ke svýmu zachránci?“ zeptá se a náhle se zarazí. „Co to máš na sobě za nový hadry?“
„To pro mě ušila Lalina.“
Wedge se podezíravě zamyslí. Cítí, že se něco děje, ale snaží se nedávat nic najevo. „Tessalia připravuje právě voběd. Dáš si s náma, ne?“
„Popravdě, Wedge, rozhodl jsem se opustit Austen,“ namítá smutným tónem. „Vydám se do Arcadie. Jenom jsem ti přišel za všechno ještě jednou poděkovat.“
„No tak, darmošlape, myslel sem si, že se tu ani nezastavíš, až budeš vodcházet,“ zasměje se hrdelně Wedge a poplácá ho po rameni. „Tak trochu sem se v tobě splet, ale pokud vim, tak Nala se ještě nevrátila do vesnice. Ví vo tom, že vodcházíš?“
Amon na něj bez odpovědi dál hledí zahanbeným pohledem. Jeho výraz mluví za vše.
„No, je to tvoje věc. Nebudu se ti do toho motat, takže ti přeju, ať ti tvoje cesta výde.“
„Díky, Wedge. Mějte se tu dobře, Tessalio,“ zavolá za Wedgeho manželkou do kuchyně.
„Šťastnou cestu a ať tě na ni Stvořitel provází, mladíku,“ loučí se s ním Tessalia.
Amon přikývne a vrátí se zpátky ke dveřím. Pokračuje až k okraji vesnice. Joshua tam stojí a sleduje ho se slzami v očích. Už mluvil s Lalinou, která mu řekla, co se Amon chystá udělat. Ten je natolik zabraný do svých výčitek svědomí, že si chlapce ani nevšimne a jen ho při odchodu míjí.
„Odcházíš, co?!“
Zastavuje se na své cestě ven z vesnice a otáčí se směrem za hlasem malého kluka. Je překvapený, že ho tu vidí, ale než si stačí uvědomit situaci, je už příliš pozdě na omluvy.
Joshua nasazuje vzteklý výraz. „Po celý tý době, co sme byli spolu, prostě odejdeš bez jedinýho slova?!“
„Joshuo…“
„Nenávidím tě! Byl si můj nejlepší kámoš! Slíbil si, že se podíváme na ty trosky na západě ještě, než nás opustíš! Jsi lhář!“
Joshua se rozpláče a vyběhne na květinové louky za vesnicí. Amon věděl, že má ten kluk zakázáno chodit mimo vesnici. Zejména se musel vyhýbat lesům a bylo prakticky nemyslitelné, aby se vydával sám prozkoumávat rozpadlý chrám na západě, o kterém před chvílí mluvil. Jeho malá postavička pomalu mizí za kopcem. Amon si konečně uvědomuje, co se stalo, a rychle se vydává jeho směrem. Za horizontem naráží na hustý černý les. Chrám by měl být hned za ním. Ovšem Amonova neznalost zdejšího terénu snadno zapříčiní, že se rychle v lese ztratí. Bloumá mezi stromy a volá Joshuovo jméno. Bezúspěšně.
Po nějaké době se ozve svištění větru. Jako by k jeho hlavě letěla obrovská vosa, která svými křídly seká vzduch. Najednou se v kmenu stromu přímo před jeho obličejem zarazí šíp a rychle se mihotá od tvrdého nárazu. Amon vyděšeně zkoprní na místě. Šíp se zarazil sotva pár centimetrů od něj. Někdo na něj útočí ze zálohy.
„Došla ti slova na rozloučenou?“ zavrčí nabroušený ženský hlas.
Amon se otáčí jeho směrem. Spatřuje Nalu oblečenou do hnědých kožených kalhot a bílé košile s hnědou vestičkou na šněrování vepředu. Její vlasy jsou spletené do komplikovaného copu. Na nohou má vysoké pevné boty a v ruce svírá luk. Na zádech má toulec se šípy. Mrštně vytáhne jeden z nich a zachytává ho za tětivu, aby mohla znovu zamířit. Její tvář je velmi vážná a v jejích očích se zračí smutek a hněv. Je zklamaná z toho, že po tom všem odešel bez rozloučení, ale více ji rozpaluje myšlenka, že kvůli jeho nečekanému odchodu, mohl celý její plán vyjít vniveč. Jak si odechla, když ho nakonec našla v těchto lesích. Její technika stopování byla na výborné úrovni, ale ne že by ji na uřvaného Amona příliš potřebovala.
Drží hrot šípu jeho směrem a prakticky bez dechu míří přímo na jeho hruď. „Vrátila jsem se do vesnice z lovu a tam mi řekli, že prý si odešel. Chceš jít do Arcadie.“
Bedlivě ji sleduje. Věděl, že pro vesnici chodila lovit zvěř do lesů, ale nikdy neměl možnost ji spatřit v jejím úboru nebo snad se zbraní v ruce. Většinou odcházela i přicházela za hluboké noci bez jediného slova. Několik dní ji pak neviděl, dokud opět nestála v kuchyni v těch modrých šatech a rudou stužkou v rozpuštěných zlatých vlasech s tím nejzářivějším a nejvřelejším úsměvem na tváři a nepřipravovala snídani. Nikdy se jí na to neptal. Byl tolik učarován dokonalostí situace, že se neodvážil kazit atmosféru zbytečnými otázkami. Takhle ji neznal. Teď se na něj nedívala ta milá žena, která by se rozkrájela pro jeho život. V jejích očích bylo ještě něco. Něco temného. Něco, co by pustilo tětivu a nechalo by ten šíp prolétnout jeho tělem.
Měla by ji pustit, pokud by to znamenalo, že se jí uleví. Tahle myšlenka se jí honí hlavou stále dokola. Ruce se jí začínají znatelně mihotat v křeči. Možná to je lehká touha nechat promluvit hrot svého šípu. Nenapadá ji odpověď na to, co Amona vedlo k tomu, aby po tom všem, jak si ho postupně omotávala kolem prstu, odešel bez rozloučení. Také si ho ostražitě prohlíží střeženým pohledem. Možná si na něco vzpomněl a teď běží zpátky domů, aby podal všechny nastřádané informace Abernantovi. Nevidí jiný důvod k tomu, proč by se jinak neobtěžoval na ni počkat. Ví, kdo je a nechtěl být prozrazen. Zradí ji. Je oddán Sapphirehallu a po těch letech zapomněl na jejich společné přátelství. Nedivila by se tomu. Vždyť mu přeci lhala. Dokázala by to pochopit, ale nemůže ho jen tak bezelstně nechat odejít. Jenže jeho zabití je pro ni nemyslitelná alternativa.
„Myslíš si, že to dokážeš sám, když ani nevíš, že hora Austen je na jih od vesnice? Tyhle lesy jsou na západě, Amone.“
Konečně se budí z překvapení a nervózně vydechne. Teď nejde o nevyřízené účty mezí nimi. Joshua může být v nebezpečí. „Já vím. Tuhle část krajiny neznám, ale teď nejde o mě. Joshua zaběhl někam sem do těch lesů a myslím si, že chce prohlédnout ty staré ruiny na západě.“
Nala překvapeně rozevře oči. Stahuje svůj luk dolů a rychlým gestem schovává šíp zpátky do toulce. Bez jediného slova se rozejde dál do lesa. Amon se na nic neptá a následuje ji. Je stále oněmělý její reakcí.
„Proč by tam chodil sám?“
Amon jen zahanbeně sklopí pohled do země. Cítí se provinile za její špatnou náladu. „Nalo, měla by ses vrátit do vesnice a říct to ostatním. Já půjdu-“
Snaží se jí teď zbavit. Možná jsou její domněnky pravdivé. Tenhle příběh o ztraceném Joshuovi může být jen lež. Rozhodně ho teď nenechá bez dozoru.
„Ty půjdeš? Kam? Než by si našel cestu, tak by byla noc. Já ty ruiny dobře znám,“ spustí přísným hlasem. „Amone, proč jsi mě opustil bez jediného slova?“
„Omlouvám se.“
„To není odpověď. Hora Austen je nebezpečné místo, i kdyby se ti povedlo s tvým orientačním nesmyslem najít cestu tam… Víš, jaké nebezpečí tě čeká? Já znám všechna místa na tomhle kontinentu. Mohla jsem tě provést nejschůdnější cestou a taky bychom spolu strávili ještě trochu času,“ zastavuje se a otáčí k němu svou starostlivou tvář. „Bála jsem se o tebe!“
Amon při jejích slovech konečně začíná rozeznávat její pocity. Je tam jistý náznak bezradnosti. Tenhle pocit dobře zná. Ač ve znalosti těch hezkých pokulhává, ty temné a skličující zná velmi dobře a čistě.
Nala ve svých slovech také něco nalezla a tím byla pravda. Ani si neuvědomila, jak ta slova byla pravdivá. Konečně poznává, že všechen ten její hněv nevycházel z pocitu bezradnosti vůči jejímu plánu, ale z pocitu viny, že mu neřekla pravdu, a že nechala zmateného Amona kráčet vstříc úhlavnímu nepříteli. Nikdy by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Stejně jako by si neodpustila, kdyby se něco stalo lidem v Austenu. Proto musí navázat na svůj plán a zatím Amonovi nic neříkat. Teď je s ní a ona se postará o to, aby byl zase v bezpečí pod jejím dozorem.
„Myslíš si, že potom všem pro mě bylo jednoduché tě opustit? Jsem zbabělec,“ vyhrkne po krátké odmlce Amon a nasazuje zmučený výraz.
Nala se zaráží. „Nerozumím ti.“
„Jsem ti vděčný za tolik věcí… za svůj život. Bál jsem se toho, co se stane, když tě uvidím. Nechtěl bych odejít, proto jsem šel bez jediného slova,“ prohlásí zcela upřímně. „Nerozumím těm pocitům moc čistě, ale tímhle jsem si jistý.“
Nala uvolňuje svůj vztek, a nakonec upouští i od té nejistoty. Teď už věří, že jsou jeho slova pravdivá. Ospravedlňuje ho od podezření a pokračuje ve svém plánu, který se lehce zkomplikoval, ale stále má vysoké naděje na úspěch.
„Dobrá. Dovolíš mi tedy tě doprovodit do Arcadie, kde se budeme moci rozloučit jako praví přátelé? Já tě jen tak nenechám odejít, Amone. Znamenáš pro mě příliš na to, abych tě nechala zmizet v horách bez ochrany,“ odvětí zcela upřímně. Všechna slova vychází z hloubi jejího srdce. Amon neznamenal mnoho jen pro ni, ale pro celý jižní kontinent.
„Samozřejmě budu moc rád, když mi budeš na cestě dělat společnost. Byl jsem sobecký, když jsem odešel bez jediného slova na rozloučenou. Dokážeš mi to odpustit?“
Mile se na něj usměje. Už ji zase konečně poznává. Po pár dalších krocích společně vychází na úzkou mýtinu. Před nimi se tyčí obrovské chrámové zdi obrostlé mechem a zahalené v lesní mlze. Za pozůstatky železného plotu je rozprostřené menší pohřebiště s pár polorozpadlými náhrobky, které jsou již tak staré, že nápisy na nich jsou už ošoupané vlivem přírodních vlivů.
„Děsivé místo.“
„To ano. Pokaždé, když sem přijdu, mám pocit jako bych tu byla poprvé. Věci se tu hýbou z místa na místo. Raději dávej pozor, kam šlapeš,“ s těmito slovy se rozvážnými kroky vydá po vyšlapané cestičce mezi náhrobky mířící přímo k vyvráceným vchodovým dveřím chrámu.
Amon pomalu jde po jejím boku a raději se zbytečně neptá na otázky ohledně informací, které mu právě sdělila. Je dostatečně oněmělý jejich významem. Nejde mu do hlavy, kde Nala přišla k takovému místu. Možná, že prozkoumávání tohohle kontinentu je právě její koníček, který provozuje, když je mimo vesnici… kromě jiného. Je to skutečná dobrodružka tělem i duší. Další odkrytý střípek její zajímavé osobnosti. Nepřestane ho překvapovat, jak je její osobou s každým takovým střípkem stále více uchvácen.
„Nechápu, proč by sem Joshua chodil. Věděl, že sem nesmí bez dozoru.“
„Za to můžu já. Joshua mi často o tomhle místě básnil. Vždycky se sem chtěl podívat, protože o tom slýchával z tvých příběhů. Slíbil jsem mu, že než odejdu, tak sem alespoň nakoukneme.“
„Ach, takže na tom máme podíl viny asi oba,“ zakroutí pusou Nala. „Doufám, že se mu nic nestane. Tohle místo je plné smrti.“
„Proč si na takové místo někdy chodila? Tedy chápu, že ze zvědavosti tě napadlo si to tu prohlédnout, ale dle toho, co jsi řekla, si tu byla více než jednou.“
„Mám taková místa ráda. Smrt a samota jsou lepší než život a společnost. Neschovávají se za žádnou přetvářku. Jsou čisté a upřímné.“
Amon zaraženě zírá na její šíji. Nevidí její tvář, ale při těch slovech slyší v hlase jisté napětí. Možná je to dokonce vzrušení. Nala je pro něj stále velkou záhadou. Pokaždé, když si během toho měsíce pomyslel, že už ji zná, tak ho překvapila něčím novým. Měl to na ní rád, ale nedokáže z hlavy vytlačit tu vzpomínku na chvíli, kdy do jeho obličeje mířila hrotem šípu. Zdála se být odhodlaná k tomu mu zasadit ránu. To byl ten druh překvapení, kterým ho skutečně vykolejila, ale možná to znamená jen to, jak hluboce jí svým odchodem ublížil.
„Tohle říkají lidé zrazeni životem a jinými lidmi,“ odtuší po chvíli Amon. „Řekl bych.“
Zaráží se nad jeho připomínkou. „Možná máš pravdu, Amone. Řekněme, že jsem smrtí fascinovaná, ale nevyhledávám ji. Ovšem samota je něco, co vítám s otevřenou náručí. Neschovávám se ani tak před lidmi jako sama před sebou,“ přiznává a v jejích očích se zaleskne smutek. Byla to pravda. Bylo lepší být sama než se potýkat s drsnou realitou, která v jejím jádru probouzela něco zlého. Nicméně luxus samoty si již déle nemohla dovolit, pokud se její plán měl dát do pohybu. „Mám ráda svůj momentální život a vše, co mi nabízí,“ dodává již s pozitivním úsměvem. Přemýšlí nad tím, jak klidný život poznala s příchodem do Austenu. S pohledem na Amona spatřuje naději pro lepší budoucnost a zároveň vstřebává ten nepopsatelný pocit štěstí, že má zase možnost hledět do tváře svého životního průvodce.
Pomalu vyjde tři kamenné schody ke dveřím. Pátravým okem nakoukne do budovy. Masivní dubové dveře jsou na jedné straně vyvrácené z pantů a několik planěk je už značně ztrouchnivělých. Opatrně našlápne na kovový rám, přes který se přehoupne dovnitř. Amon ji – více neohrabaně – následuje. Ujdou několik šustivých kroků prázdnou chodbou a po obou stranách se rozzáří zlatavé pochodně.
Amon polekaně uskočí. „Co se to děje?“
„Buď v klidu. Řekněme, že je to takové kouzlo. Prostě pojď a nevšímej si toho.“
Hlasitě polkne a plní její rozkaz. Tahle myšlenka ho trochu píchne v podbřišku. Opět ho zaplavuje pocit deja vu. Jeho migrény o sobě opět dávají vědět. Jemně si promne spánky. Přes všechnu bolest musí pokračovat dál a pomoci Joshuovi.
„Jak mohl zaběhnout, tak daleko úplně sám?“ zamyslí se Nala sama pro sebe. Na její tváři se objevuje starostlivý výraz. Prochází dál chodbou, kde se rozsvěcuje jedna pochodeň za druhou.
„Co je zase tohle?“ ptá se po chvíli rozrušený Amon. Něco takového v životě neslyšel, a pokud ano, tak si to stejně nepamatuje.
Nala se zastavuje v zatáčce a zaposlouchá se do podivných zvuků, které se ozývají v chodbě za nimi. Nakonec jen pokrčí rameny a zakroutí pusou. „Chrastění kostí, řekla bych.“ Rozejde se dál do další chodby.
Amon ji s vytřeštěnýma očima následuje. „Jak můžeš říct něco takové s takovým klidem?“
„Nevěřil bys, kolik lidí se tu už ztratilo a umřelo hladem a žízní. Jejich těla se už rozpadla, ale jejich duše dále střeží schránku, i když je už třeba stavěná jen z kostí. Žádný strach,“ ušklíbne se na něj potutelným úsměvem a laškovně zamrká. „Nezaútočí, pokud je k tomu nedonutíš.“
Patřičně si užívá Amonovu nejistotu. Neznala ho tak. Jako voják Sapphirehallu byl nebojácný a nedával své city najevo. Tohle bylo Amonovo zcela nové já. I když v jeho očích stále vidí malý náznak té otupělosti vůči věcem, které se kolem něj dějí. Je zmatený, protože všechno kolem je pro něj nové, ale není tam žádný strach.
Amon se ostražitě rozhlédne kolem sebe. Začne si všímat pohyblivých stínů, které jako by cestovaly za světlem z pochodní. Jeho hruď je o něco těžší. Má pocit, jako by mu něco vyhlodávalo díru v hrudním koši. Jemně si ho promne svými prsty a hlasitě polkne.
„Amone?“ otočí se k němu se starostlivým výrazem Nala.
Snaží se popadnout dech. „Cítím se nějak divně.“
Zvedá pohled vzhůru a pokývá hlavou. „Duchové. Oslabují tě. Cítí z tebe, že si byl nedávno na pokraji smrti.“
„Zabijí mě?“
Jen se pozitivně usměje. „Ne. Nemají nejmenší šanci. Na to je tvůj duch i tělo příliš silné. Jsou prakticky neškodní. Za chvíli to vzdají a bude zase dobře. Mám tě zatím podepřít?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a jemně si otře své orosené čelo. „Už je to lepší. Musíme najít Joshuu.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat