Kráčí
v tichosti.
Nala má na své tváři stále nepřítomný výraz. Svírá ji pocit nejistoty, čím více se přibližují k jejich cíli. Tahle improvizace může přinést další problémy, jak jí, tak i Amonovi, a nakonec možná i samotnému Genjimu. Musí to risknout. Není prakticky žádná naděje, že by se jí taková příležitost naskytla ještě jednou. V hlavě si tedy probírá všechny možnosti a postupy, které po příchodu do Arcadie bude muset zajistit, aby její plán mohl pokračovat, tak jak potřebuje. Bude to ještě dlouhá cesta.
Amon hledí pohledem do Naliných zad. V hlavě přemítá nad všemi událostmi poslední doby. Bylo toho opravdu hodně. Dozvěděl se na Nalu spoustu nových a zajímavých věcí, ale stále mu nemůže uniknout myšlenka, že se před ním snaží utajit svou minulost. Asi to pro ni bylo opravdu těžké. Neměl by dál naléhat na její odhalení. Teď je jeho hlavním cílem nalézt tu svoji. Pokud mu Arcadie žádné z nich neodhalí, jeho další kroky povedou přímo na sever.
Lalina šlape do kopce za nimi. Sleduje Amona, jak zaujatě pozoruje její sestřenici, a sama v hlavě přemítá o tom, co jí Nala řekla minulou noc a co si o tom má myslet. Uvažovala nad tím, co pro Nalu Amon vlastně znamená a kdo vůbec je. Nepamatuje si, že by se o něm její sestřenice někdy zmínila, ale je pravda, že Nala nemluvila o nikom ze své minulosti. Dokonce ani o jejím bratrovi – Lalinině pokrevním bratranci – jim toho moc neřekla. Kdyby Lina nenašla ten obrázek v jejích zavazadlech, asi by se ani nikdy nedozvěděla o tom muži se stříbrnými vlasy a očima barvy oceánu, kterému kdysi ukradla srdce a následně ho nechala v Sapphirehallu i se svou minulostí.
„Amone, dnes vypadáš nějak smutně,“ vydechne milým hlasem Lalina a popoběhne několik kroků dopředu, aby mohla kráčet po jeho boku. Už se nechce dál sužovat těmi myšlenkami.
„Ach,“ probouzí se ze svého zamyšlení Amon a pohlédne na ni. „Jen přemýšlím.“
„Nemusíš se bát,“ ujišťuje ho, aniž by se zeptala, o co jde. Z jeho pohledu dokáže vytušit, co jeho mysl tolik tíží. „Nala se o tebe dobře postará. Určitě brzy přijdeš na to, kdo jsi.“
Amon se děkovně pousměje. „Děkuji ti, Lalino.“
Na chvíli se oba opět odmlčí a jen s lehkými úsměvy kráčí vedle sebe bok po boku.
Do Laliny se zahryzne jedna její myšlenka tak hluboko, že se jí nemůže pustit. Pohlédne na okamžik k Nale. Zdá se, že je od nich dost daleko. Natahuje svou ruku k Amonovi a zastavuje ho.
S překvapeným výrazem na ni pohlédne.
„Amone, chtěla bych ti něco říct.“
„Ano?“ vydechne překvapeně.
„Mám tě opravdu moc ráda,“ vyhrkne jistým hlasem. Její velké zelené oči jsou zabodnuté do té překvapené tváře. „Myslím si, že jsi hezký a za tu krátkou dobu, co jsi u nás byl, ses ke mně vždycky choval dobře.“
Nastává chvíle ticha. Amon neví, jak by měl zareagovat na její vyznání. Stále nezná význam spousty pocitů. Kromě toho se chystá odejít a najít svůj domov. Jak Nala jednou řekla, možná tam na něj někde čeká manželka nebo přítelkyně.
„Nechci, aby si mi tu teď vyznával lásku. Vím, že to není možné, pokud miluješ někoho jiného,“ vydechne děvče.
Amon stále nechápe, co se s tím snaží naznačit. Nedá mu ani prostor se nad tím pořádně zamyslet.
„Jsi můj přítel. Prostě mi jenom slib, že na sebe dáš pozor a nikomu nedovolíš, aby ti ublížil. I kdyby ti ta osoba měla být blízká. Nic víc nechci.“
„Tak taková je láska? Tak nesobecká. Netuším, co bych jí na to měl odpovědět.“
„Ach, no jo,“ zasměje se nesměle a mávne rukou. „Zapomeň na to.“
„Chtěl jsem jen říct, že se mi po tobě bude opravdu stýskat,“ přikyvuje s tím nejupřímnějším úsměvem. „Nemůžu ti nic slíbit, dokud nebudu vědět, kdo jsem a jestli nemám doma nějakou rodinu, ale určitě bych se za tebou jednou chtěl vrátit-“
Lalina rozevírá své velké zelené oči překvapením. Bez dechu vyčkává na Amonovo zakončení své věty.
V tu chvíli se Nala zastavuje a obrací se k nim s vážným pohledem. „Vy dva!“
Její hlas narušuje atmosféru mezi nimi. Oba k ní obrací své tváře. Nala stojí na kopečku před vchodem do vykotlané jeskyně v horském pásu.
„Půjdeme tudy. Tahle jeskyně je tu už dlouho. Je to nejrychlejší cesta, jak se dostat na druhou stranu hory.“
Nala se sklání k zemi a sbírá silný klacek. Kolem jednoho konce omotá suchou trávu a tu ještě potře smůlou z vyvřelého stromu.
„Ale je to zároveň dost nebezpečné místo. Je tam tma a vlhko. Potřebuji, abychom se drželi blízko u sebe a měli oči na stopkách,“ pokračuje a otáčí se k nim zády, aby vyrazila, ale ještě naposledy se ohlédne, „a pokud možno abyste byli oba zticha.“
Amon zmateně pohlédne do Lalininy tváře. Cítí to napětí, které z Naly vyzařuje. Netuší, čím je to způsobeno. Lalina jen pokrčí rameny a následuje svou sestřenici do temných chodeb hor.
Jeskyně je velmi temná a chladná. Objevují se zlatavé jiskřičky a louče v Naliných rukách se rozzáří zlatým plamenem. Natahuje za sebe ruku, aby chytila Lalinu. Ta dělá to samé, aby se ujistila, že je následuje i Amon.
Ten si uvědomuje, jak je dívčina ruka hebká a horká. Pozorně kráčí temnou chodbou ozářenou hřejivým světlem. Je dost široká.
Přijde mu, že jdou už snad celé hodiny. Ale ještě si neudělali přestávku na jídlo a pití. Cítí se trochu vyprahle, ale počká, dokud nedojdou na konec. Jak Nala říkala, není bezpečné se tady zdržovat déle, než je to nutné. Celé tohle místo na něj dýchá nepříjemnou atmosférou. Úzkost probíjí celé jeho tělo.
„Zůstaňte v klidu,“ zašeptá do ticha Nala. „Brzy budeme na konci.“
„Nalo, proč jsme tudy nikdy nešly?“ zeptá se jí Lina.
„Vím o té jeskyni dlouho, ale celou jsem ji prozkoumala teprve nedávno,“ odvětí. Najednou její tělo tuhne na místě. Lalina i Amon se také zastavují se zaraženými pohledy do jejích zad. „Amone, schovej ten meč,“ odvětí a otočí se jeho směrem.
Lalina překvapeně rozevře oči dokořán a také se za sebe ohlédne. Amon stojí v křeči a jednou rukou svírá tu její. Ve druhé ruce stejně křečovitě drtí rukojeť svého meče. Sám k té ruce shlédne. Jeho výraz mluví o tom, že si ani neuvědomil, kdy nebo proč meč vlastně vytáhl.
Nala k něm přichází blíž a prsty se jemně dotkne hřbetu jeho křečovitě zakousnuté ruky. Její pohled ho opět hypnotizuje. Lehce naklání svůj obličej k tomu jeho, až se skoro dotknou tvářemi.
„Nebudeme dnes bojovat, Amone,“ zašeptá do jeho ucha. Její dech ulpí na jeho tváři, ale tentokrát se snaží udržet všechny ty podivné emoce na uzdě. Hlasitě polkne a v tu chvíli se mu před očima vybaví to jméno – Genji. Jeho čelist se zatne. Nechápe, proč to v něm vyvolalo takovou reakci. Díky tomu je v ten okamžik vůči Nale odtažitější.
„Zkus se uklidnit a zbytečně Lalinu neděs,“ dokončuje svou myšlenku žena.
Amon opět nervózně polkne. Uhýbá svou rukou od té Naliny a ukládá svůj meč zpátky do pouzdra. „Promiň, byl to jen reflex. Mám pocit, jako by nás sledovalo tisíc očí. Jsem v pohodě,“ ujišťuje ji, ale jeho roztěkaný výraz mluví úplně jinak.
„To pravděpodobně i sleduje, ale nebudeme jim dávat důvod si nás všímat,“ přikyvuje, ale v jejím hlase jsou pochyby. Na ty ovšem není správný čas ani místo. Otáčí se za sebe a popadá Lalinu znovu za ruku.
Pokračují dlouhým tunelem dál. Brzy spatřují světlo. Konečně jsou na konci hor. Čeká je ještě krátká cesta přes les a vyjdou mezi zelenými kopci jižního království.
Nala zahazuje svou louč a pečlivě ji ušlapává. Lalina s veselým úsměvem vybíhá z tunelu. Spokojeně roztáhne ruce a zadívá se do modré oblohy. Amon se mile usměje, když vidí v její tváři tu neskrývanou úlevu.
„Ach,“ nadechne se Lina. „Jsem ráda, že už jsme pryč z toho temného a smradlavého místa.“
„Vypadáš opravdu spokojeně,“ usměje se na ni Amon.
Lalina při jeho poznámce roztáhne svůj úsměv ještě víc. Vesele k němu přibíhá a popadá ho za ruku. „Pojď, Amone, vychutnej si ten pocit se mnou.“
Nala je s vážností v tváři pozoruje. Oba se zdají být tak bezstarostní a šťastní. Už si nepamatuje, co za pocit skutečné štěstí vlastně je. Čím více se vzdaluje od Austenu, tím více začíná pochybovat o tom, že ho někdy cítila. Jde vstříc pekelné tlamě. Vrací se do míst, kde pro každého byla jen démon s lidskou tváří, jen Pekelný pes. Málokdo znal její skutečné jméno, ale její činy nikdy nezapomněli.
S touhle myšlenkou zamračeně sklopí pohled ke svým rukám. Srovná si posunutou rukavici a rychlým krokem vychází směrem k rozjařené dvojici. „Nebudeme se dlouho zdržovat,“ spustí mírným hlasem. „Za lesem se vydáme na severozápad. Asi tak za hodinu bychom měli narazit na farmu, kde žije Mellisa. Tam si odpočineme a přenocujme. Pokud máte žízeň tak doplňte tekutiny. Najíme se až tam.“
„Dobře,“ přikyvuje Lalina s tím spokojeným úsměvem na tváři. Stále jemně mne Amonovu dlaň ve své ruce.
Nala to sleduje. Je to tak zvláštní. Nikdy Amona neviděla v přítomnosti jiné dívky. Podle ní ho snad ani nikdy nezajímaly. Jediná žena, která se mu snažila přiblížit, byla svého času Crysta, ale ta mnoho úspěchů nesklidila… Tedy co si Nala pamatuje. Mohlo se toho hodně změnit za ty roky, co v Sapphirehallu nebyla. Třeba si Amon skutečně někoho našel. Nikdy se na to Abernanta neptala. Její tvář zahalí stín, když sleduje jejich pevný stisk. Přemýšlí o tom, proč si musela Lalina vybrat zrovna Amona. Je přeci tak mladá a může si vybírat. Proč si zrovna vybrala cizince, který nemá v úmyslu se zdržet? Možná měl v sobě Amon taky nějaké kouzlo, pro které mu dívčí srdce snadno podlehla. Jenže v tomhle případě to Nala nedovolí. I kdyby Amon nebyl vojákem ze severu, Lalina nebyla určená pro to být ženou vojáka. Čekal na ni mnohem lepší osud.
„Nemrač se pořád,“ ozve se přívětivý mužský hlas, který ji vyvádí z jejího zamyšlení. Amon k ní přikračuje blíž a natahuje k ní svou ruku. „Nejsem zvyklý na tenhle tvůj výraz a vůbec se mi nelíbí.“
Nala pohlédne do jeho útěšné tváře. Nabízí jí svou ruku, kterou se jí snaží naznačit, aby se k nim přidala, a alespoň na malou chvíli se uvolnila.
Amon je za každou cenu milý a nesobecký. Záleží mu na blahu ostatních. Když hledí do těch jeho černých očí, začíná si uvědomovat, jak moc lituje toho, že ho nechala na pospas severnímu impériu. Stejně jako ona se Amon neměl nikdy stát vojákem. Dovolí si v tu chvíli pomyslet na to, co by se změnilo, kdyby vyrůstali jenom jako prostí měšťané. Možná by dodrželi ten slib, který si jako děti dali.
Mírně se pousměje nad tou hřejivou myšlenkou a natáhne k němu svou ruku. Když vklouzne do jeho dlaně, lehce se zatřese v rozpacích. Chce se jí z nějakého nepopsatelného pocitu usídleného hluboko v jejím nitru plakat. Je zklamaná sama sebou a dojatá Amonovou dobrotou.
„Mám tě opravdu moc ráda, Amone. Přísahám, že ti pomůžu najít tu skutečnou pravdu, ať mě to bude stát cokoliv. Nikdy tě neopustím, pokud to sám nebudeš chtít,“ vydchne bez rozmyšlení. Její hlas se chvěje. Svírá jeho dlaň a vychutnává si její teplo v té své.
Amon přemýšlí nad tím, co tahle slova mají znamenat. Opět je zmatený. „Myslel jsem, že naše cesty se rozejdou v Arcadii.“
„Ach, jistě,“ vydechne po chvíli a nervózně sklání svůj pohled do země. Její ruka se vysmeká z té jeho. „Nechala jsem se unést a pusa mluvila rychleji, než mozek myslel. Chtěla jsem říct, že se s tebou v Arcadii zdržím tak dlouho, jak budeš potřebovat, a udělám všechno pro to, abych ti pomohla.“
Amon se mírně usměje. „Děkuji, ale to už jsi udělala. A vlastně to stále děláš. Nemůžu po tobě chtít víc.“
Vzájemně si vymění další milé úsměvy. Stojí naproti sobě a jen si v tichosti koukají do očí. Nala si uvědomí, že tam někdo chybí. Když Lalina viděla, že Amon a Nala mají svou chvilku, odběhla dál do lesa.
„Kde je Lina?“ vyhrkne překvapeně Nala.
Amon se kolem sebe rozhlédne. „Možná si odskočila.“
„Půjdu se po ní podívat.“
Prochází řídkým lesem a rozhlíží se po všech stranách. Ani po několika metrech na ni nenarazili.
Nala se začíná vážně strachovat. „Lino?“ zavolá do ticha lesíku. Na její volání se neozývá žádná odpověď. „Lino?!“
„Lalino!“ pomáhá jí Amon v hledání.
„Sakra!“ vyhrkne rozrušeně Nala. Z pouzdra okamžitě vytahuje svůj meč.
Amon na ni překvapeně pohlédne. Najednou se z jedné strany ozve výkřik. Nala i Amon se okamžitě rozběhnou tím směrem. Nala zatíná čelist a rychlým krokem vbíhá mezi stromy. Ruce má napnuté, jak v nich drtivě svírá svůj meč. Amon ji beze slova následuje. Po pár metrech nachází dívku ležící na zemi.
Nala se k ní sklání se starostlivým pohledem. „Lalino?!“
Děvče jen nespokojeně zamručí a staví se na nohy.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkne znovu Nala. Pečlivě si ji prohlédne, ale nenachází žádná zranění.
„Nic mi není. Jen jsem zakopla,“ pokrčí rameny.
„Bolí tě něco?“
„U Stvořitele! To si člověk nemůže dojít ani v klidu na záchod, aby si mi neustále nestála za zadkem?“ zamračí se a jednou rukou si oprašuje sukni. Následně nespokojeně zakroutí hlavou a odchází. Její hněv nebyl způsobený ani tak přehnanou péčí jako žárlivostí. Věděla, že dokud bude Nala chodit po tomhle světě, Amonovy oči se na ni nikdy nebudou dívat tak, jak by si přála.
Nala nevěřícně kouká do jejích zad, která se pomalu vzdalují. „Dělá si ze mě legraci?“
Z její pravé strany se ozve tiché zasmání. Stejným pohledem se zabodne do Amona, který se snaží skrýt smích pod svou ruku.
„Tohle není vtipné,“ zpraží ho vážným pohledem. „Selhala jsem. Ona a Joshua jsou úplně stejní nevděčníci.“
„Nic si z toho nedělej,“ usmívá se dál Amon. „Důležité je, že je v pořádku.“
„Ty si taky myslíš, že to přeháním?“
„Občas,“ pokrčí rameny. „Ale jen díky tomu jsem pořád ještě naživu. Uvidíš, že ti jednou za tu péči poděkuje.“
Nala úlevně svěsí ramena. Její výraz je již mnohem uvolněnější. Je ráda, že to tentokrát byl jen planý poplach.
Jižní kontinent je krásné místo. Všude kolem jsou vysoké zelené kopce sem tam prolínané hustými lesíky. Dvojice Nalu doprovází již se spokojenými úsměvy na svých tvářích. Ta jejich radost nesdílí. Něco velmi tíží její svědomí a ani hřejivé slunce, kterého v nadcházejících dnech nebylo příliš, jí na tváři úsměv nevyčaruje.
„Podívej, Nalo! Už vidím střechu,“ zakřičí šťastně Lalina a vybíhá napřed.
V dálce už se začíná objevovat stavení, ve kterém Mellisa bydlí se svým strýcem, zatímco její rodiče pracují ve městě. Mellisa s nimi z farmy odjet nechtěla. Byla už dost velká na to, aby se mohla sama rozhodnout, co bude v budoucnu chtít dělat. Zvířata velmi milovala, a tak se stala zvěrolékařkou. Všichni z celého jižního kontinentu za ní jezdí, aby jim pomohla s jejich mazlíčky nebo dobytkem. Rodiče ji jezdí navštěvovat velmi často. Když se zrovna nestará o nějaké zvíře, pomáhá strýci farmu spravovat a občas ji pro něj hlídá, když potřebuje něco vyřídit ve městě.
Nala přidává do kroku. Při tom pozoruje Lalinina záda. Přemítá nad tím, jak blízko Arcadii jsou. Zítra se rozdělí a už se možná nikdy znovu nesetkají. Už nebude nikdo, kdo by ji chránil. Smutně sklopí svůj pohled do země a pevně sevře ruku v pěst.
„Nalo, jsi v pořádku?“
„Jo…“ vydechne, ale tón jejího hlasu nezní vůbec přesvědčivě.
S pár dalšími kroky se ocitají na pozemku Mellisina strýce. Farma je dost velká a její pozemky rozlehlé. Mezi poli stojí velká budova s oranžovou střechou a prostornou verandou. K domu vede cesta z vysypaných kamínků. Vedle něj stojí hluboká studna a na druhé straně je ohrada s dobytkem a kousíček dál s drůbeží.
Dveře domu se otevírají dokořán a z nich vybíhá žena v červeno-modrých šatech. Jejich sukni si nadnáší v obou rukách, aby o ni ve spěchu nezakopla a nespadla ze schodů z verandy, které rychle seběhne, aniž by za sebou zavřela dveře. Má středně dlouhé blond vlasy svázané v rozčepýřeném copu s ofinou.
„Mell?“ usměje se jejím směrem Nala a dává tak na sebe upozornit.
Žena se okamžitě zastavuje a otáčí se za hlasem na patách. „Nalo?!“ zaraduje se a vtom okamžiku, jako by zapomněla na to, pro co tolik pospíchala. Rozbíhá se směrem k ní a pevně ji stiskne ve svém náručí. Její pohled ihned trhne k rozjařené Lalině. „Lino!“ zvolá radostně a také si ji okamžitě přitiskne k hrudi. Konečně zapátrá k poslednímu příchozímu. S pobaveným úšklebkem si otře ruce do sukně a poté si je založí do boků. „A kdo je tenhle fešák?“
„Dobrý den, já jsem Amon,“ odpovídá s nervózním výrazem ve tváři.
Mellisa k němu natahuje svou ruku na pozdrav. „A já jsem Mellisa,“ představuje se velmi hlasitým hlasem.
Amon její ruku přijímá a sevře ji.
„Ty jsi chlapec jedné z nich?“ ptá se okamžitě neomalená selka.
Amon se zaráží.
„Je to náš přítel. Je na jihu nový,“ spustí za něj Nala, aby ho vyvedla z rozpaků, do jakých ho uvedla Mellisa.
„Dobrá, tak pojďte dál! Neviděla jsem vás ani nepamatuji. Musíte mi říct, co vás sem přivádí,“ spustí znovu tím velmi rázným hlasem.
„Rádi půjdeme dál, ale vypadalo to, že někam spěcháš…“
„Ach, no jo!“ vyhrkne a rukama se plácne do tváří. „Strýc mě zabije, až se vrátí z města!“
„Tvůj strýc ti nějak ubližuje?“ zeptá se neznalý Amon.
„To ne. Tak jsem to nemyslela,“ zasměje se nad jeho poznámkou pobavená Mellisa. „Měla jsem na starosti pohlídat slepice. Pomáhám mu tu na farmě. Pustila jsem je z ohrady, aby se tu proběhly a šla jsem domů na čaj. Když jsem teď vykoukla z okna, tak jsem zjistila, že se mi jich pár někam zaběhlo.“
„Jestli chceš, tak ti je pomůžeme najít. Nebudou jistě moc daleko.“
„To mám někde honit nějakou drůbež?“ pokroutí obočí Amon. Sice byl z Austenu zvyklý na takovou práci, ale i přes to mu to dnes není moc po chuti.
„Kdepak. Nechci vás tím zatěžovat. Sotva jste přišli a musíte být unavení.“
„Pár slepic ještě chytit zvládneme,“ mávne rukou pobaveně Nala a už si vytahuje rukávy své bílé košile.
„Dobrá tedy. Půjdu zahnat ten zbytek do kurníku, a pak vám připravím alespoň pořádné pohoštění. Doufám, že se zdržíte.“
„Moc rádi. Vlastně jsme mysleli, že bychom tu přenocovali a zítra časně z rána bychom vyrazili do Arcadie.“
„Výborně! Strýc vás dvě zase moc rád uvidí. Přeci jen je to už starý pardál a kdoví jestli bude mít možnost vás zase někdy vidět,“ posmutní Mellisa s rukama stále založenýma v bocích. Její postava je dost robustní. Má pořádné ženské tvary, které v tomhle postavení vynikají.
„Také ho rády uvidíme,“ přikyvuje s milým úsměvem Lalina. „Jdeme pro ty slepice.“
Posledního opeřence do kurníku přinesli již se soumrakem. Jak Mellisa slíbila, tak za odvedenou práci připravila skutečně věhlasné hody. Takhle dobře se již dlouho nenajedli. Strýc přijel chvíli po tom, takže se nic o uprchlých slepicích nedozvěděl a z milé návštěvy byl nadšený. Soumrak vystřídala noc. Vyčerpaná Lalina usnula jako špalek ještě před tím, než Nala stačila sfouknout svíci v jejich pokoji.
Za statkem se rozléhá alej plná ovocných stromů. Nala ji jde navštívit doprovázená svými temnými myšlenkami a svitem měsíce. Sedá si na pokácený kmen, který tam Mellisin strýc nechal ležet jako provizorní lavičku. Je přímo uprostřed dlouhé aleje, takže všude dokola je spousta krásných stromů, které se lehce chvějí ve větru. Vzhlédne vzhůru a pohlédne na hvězdnou oblohu. Měla pocit, že nikde jinde na světě nejsou hvězdy viditelnější. Zdály se tak blízko, že kdyby se pro ně člověk natáhl, mohl se jich dotknout. Jejich třpyt se odráží v jejích očích, které jsou skleněné a tížené těmi špatnými pocity.
Nala ovšem nebyla jediná na statku, kdo nemohl spát. Amon se také rozhodl utřídit si myšlenky před spaním. Pro něj tahle noc znamenala mnoho. Byla to poslední noc, kterou s Nalou a Lalinou stráví. Zítra dojdou do Arcadie a jejich cesty se rozejdou možná už napořád.
Prochází alejí s pohledem zabodnutým do spletence hvězd na mléčném podkladu. Mléčná dráha dnes vynikala na černé obloze více než kdy jindy.
„Nalo?“ zastavuje se, když ji spatřuje s utrápeným pohledem zabodnutým do toho překrásného přírodního úkazu.
Žena k němu neshlédne. Jako by ji ani nepřekvapilo, že přišel. Snaží se vyloudit na své tváři úsměv, který posílá ke hvězdám. „Je to nádherné, nemyslíš?“
„To je,“ oplácí jí úsměv a sedá si vedle ní s pohledem stejně zabodnutým do noční oblohy nad nimi. Jeho ruka se při tom nevědomky dotkne té její.
Nala se zaráží, ale opět neshlédne. V tu chvíli ji probije zvláštní pocit. Dal by se porovnat s bodnutím nože i pohlazením motýlích křídel. Zná ten pocit, ale nikdy ho necítila tak čistě. Pohne prsty tak, že se zapletou mezi ty jeho.
To Amona překvapuje, ale nechce dát nic znát, a tak její dlaň bez jediného slova jemně sevře. I jeho zaplavují nejzvláštnější pocity, pro které nemá ještě jméno, ale byly natolik příjemné, že o ně teď nechtěl přijít. Ví, že je to možná naposledy, co je cítí.
„Celé tohle místo je krásné. A Mellisa je skutečně žena od rány, řekl bych,“ zasměje se nejistě Amon směrem k obloze.
Nala se jen pobaveně ušklíbne a skloní pohled do země. „Vždycky jsem si představovala, že moje matka byla taková.“
„Kde… Kde vlastně jsou tvoji rodiče? Zůstali na severu?“
„Jsou mrtví.“
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Nevěděl jsi to, a hlavně už je to opravdu moc dávno. Nejvíc smutné na tom je to, že už si ani nedokážu vybavit jejich tváře.“
Na chvíli se oba odmlčí a v tichosti hledí do hvězdné oblohy s rukama spojenými po svém boku a vychutnávají si přítomnost toho druhého a chvilku naprostého klidu.
„Od toho dne jsem se rozhodla, že za každou cenu ochráním ty, na kterých mi záleží, proto to možná někdy může vypadat, že to už přeháním,“ vydechne do chladného nočního vzduchu Nala. „Lydie a Lalina mě přijaly se všemi chybami. Nikdy mě nesoudily podle skutků, které jsem vykonala v minulosti. Hodně mi pomohly s tím, abych se cítila zase jako člověk.“
Amon na ni překvapeně pohlédne. Zdá se, že mu odhaluje část své minulosti, na kterou se bál celou dobu zeptat. Není si ovšem jistý, jestli o ní chce teď slyšet a ničit tu perfektní chvíli, kdy může cítit teplo její dlaně, které pohlcuje celé jeho tělo do těch nejhřejivějších pocitů. Na druhou stranu by chtěl vědět všechno o téhle ženě. Chtěl by nahlédnout za tu zeď, kterou kolem sebe vystavila a lépe jí porozumět.
Její oči shlédnou do těch jeho. Zračí se v nich očekávání nějaké otázky.
Rozhoduje se nezeptat. Zítra se jejich cesty rozejdou a on nechce, aby jedna z posledních vzpomínek na něj Nale způsobovala bolest, kterou očividně vzpomínky na její minulost vyvolávají. „Myslím, že na sebe bereš až příliš velké břemeno. Lalina je už dospělá, a jak si sama řekla, tak žijete v tvrdém kraji. Dřív nebo později se bude muset naučit postarat sama o sebe. Nebudeš tu věčně, aby ses o ni starala, a to ona ani nechce. Je statečná a silná. Myslím, že se osmělí dost rychle,“ ujišťuje ji pozitivním hlasem. „Sice nevím, kým jsi byla v minulosti, ale dle lidí v Austenu, a i z vlastní zkušenosti můžu soudit, že svůj dluh splácíš s velkým úsilím.“
„Amone,“ vydechne a v jejích očích se zaleskne světlo hvězd a měsíce. Třpytí se jako dvě studny dojetí.
Stiskne jeho ruku ještě pevněji a jen hledí do té dokonale bezelstné tváře, ve které nalézá milý úsměv, kterým se jí snaží přesvědčit o pravdivosti svých slov.
Hluboko ve své mysli si posteskne. Kdyby tušil, že ho jen využívá pro své vlastní zájmy, nikdy by se na ni nedíval tím vděčným pohledem jako teď. Sama je sebou zklamaná z toho, jak se může tak bezohledně chovat k někomu, ke komu chová tak hluboké city. Ještě více zahanbující je vědomí, že tomu zdaleka nebylo poprvé. Takovou věc už několikrát ve svém životě udělala.
Až se Amon dozví celou pravdu, bude jí možná pohrdat. Možná zcela ztratí jeho důvěru i přátelství, kterého si tolik váží. V jeho pohledu se skrývá útočiště, které jí v životě chybělo, když odešla ze Sapphirehallu, ale to si uvědomila, až když před deseti lety dorazila k jižním břehům. Jeho skutečnou cenu nalezla až s jeho přítomností a čím dál méně si dokázala představit, že by ho měla znovu ztratit.
Ale v téhle situaci musí jít všechna sobeckost stranou. I kdyby měla do konce života zůstat sama, pro dobro jihu i severu je ochotná tenhle osud přijmout. Je ochotná vzdát se nakonec i Amona.
Než si to stačí uvědomit, prsty jeho druhé ruky se jemně dotknou její tváře. Něžnost jeho doteku ji probouzí ze zamyšlení.
„Na co myslíš?“ zeptá se mírným hlasem. Jeho černé oči se hluboce dívají do těch jejích. Tohle je podruhé, co se jí sám od sebe dotknul.
„Přemýšlím o tom, jestli jsem ochotná se tě vzdát,“ odpovídá bez delšího rozmýšlení. Rozhoduje se k němu být alespoň natolik upřímná, kolik jí to meze jejího plánu dovolují.
V jeho tváři budí její slova překvapení.
„Děkuji ti za všechno. Jsem opravdu šťastná, že jsi teď se mnou,“ spustí od srdce. Pouští jeho ruku a vstává. „Dobrou noc. Amone,“ dodává a pomalými kroky opouští jeho přítomnost.
Jejich upřímný rozhovor zašel až příliš daleko. Musí odejít, aby se neprozradila příliš brzy, i když svým chováním ho akorát opět zmátla.
Nala má na své tváři stále nepřítomný výraz. Svírá ji pocit nejistoty, čím více se přibližují k jejich cíli. Tahle improvizace může přinést další problémy, jak jí, tak i Amonovi, a nakonec možná i samotnému Genjimu. Musí to risknout. Není prakticky žádná naděje, že by se jí taková příležitost naskytla ještě jednou. V hlavě si tedy probírá všechny možnosti a postupy, které po příchodu do Arcadie bude muset zajistit, aby její plán mohl pokračovat, tak jak potřebuje. Bude to ještě dlouhá cesta.
Amon hledí pohledem do Naliných zad. V hlavě přemítá nad všemi událostmi poslední doby. Bylo toho opravdu hodně. Dozvěděl se na Nalu spoustu nových a zajímavých věcí, ale stále mu nemůže uniknout myšlenka, že se před ním snaží utajit svou minulost. Asi to pro ni bylo opravdu těžké. Neměl by dál naléhat na její odhalení. Teď je jeho hlavním cílem nalézt tu svoji. Pokud mu Arcadie žádné z nich neodhalí, jeho další kroky povedou přímo na sever.
Lalina šlape do kopce za nimi. Sleduje Amona, jak zaujatě pozoruje její sestřenici, a sama v hlavě přemítá o tom, co jí Nala řekla minulou noc a co si o tom má myslet. Uvažovala nad tím, co pro Nalu Amon vlastně znamená a kdo vůbec je. Nepamatuje si, že by se o něm její sestřenice někdy zmínila, ale je pravda, že Nala nemluvila o nikom ze své minulosti. Dokonce ani o jejím bratrovi – Lalinině pokrevním bratranci – jim toho moc neřekla. Kdyby Lina nenašla ten obrázek v jejích zavazadlech, asi by se ani nikdy nedozvěděla o tom muži se stříbrnými vlasy a očima barvy oceánu, kterému kdysi ukradla srdce a následně ho nechala v Sapphirehallu i se svou minulostí.
„Amone, dnes vypadáš nějak smutně,“ vydechne milým hlasem Lalina a popoběhne několik kroků dopředu, aby mohla kráčet po jeho boku. Už se nechce dál sužovat těmi myšlenkami.
„Ach,“ probouzí se ze svého zamyšlení Amon a pohlédne na ni. „Jen přemýšlím.“
„Nemusíš se bát,“ ujišťuje ho, aniž by se zeptala, o co jde. Z jeho pohledu dokáže vytušit, co jeho mysl tolik tíží. „Nala se o tebe dobře postará. Určitě brzy přijdeš na to, kdo jsi.“
Amon se děkovně pousměje. „Děkuji ti, Lalino.“
Na chvíli se oba opět odmlčí a jen s lehkými úsměvy kráčí vedle sebe bok po boku.
Do Laliny se zahryzne jedna její myšlenka tak hluboko, že se jí nemůže pustit. Pohlédne na okamžik k Nale. Zdá se, že je od nich dost daleko. Natahuje svou ruku k Amonovi a zastavuje ho.
S překvapeným výrazem na ni pohlédne.
„Amone, chtěla bych ti něco říct.“
„Ano?“ vydechne překvapeně.
„Mám tě opravdu moc ráda,“ vyhrkne jistým hlasem. Její velké zelené oči jsou zabodnuté do té překvapené tváře. „Myslím si, že jsi hezký a za tu krátkou dobu, co jsi u nás byl, ses ke mně vždycky choval dobře.“
Nastává chvíle ticha. Amon neví, jak by měl zareagovat na její vyznání. Stále nezná význam spousty pocitů. Kromě toho se chystá odejít a najít svůj domov. Jak Nala jednou řekla, možná tam na něj někde čeká manželka nebo přítelkyně.
„Nechci, aby si mi tu teď vyznával lásku. Vím, že to není možné, pokud miluješ někoho jiného,“ vydechne děvče.
Amon stále nechápe, co se s tím snaží naznačit. Nedá mu ani prostor se nad tím pořádně zamyslet.
„Jsi můj přítel. Prostě mi jenom slib, že na sebe dáš pozor a nikomu nedovolíš, aby ti ublížil. I kdyby ti ta osoba měla být blízká. Nic víc nechci.“
„Tak taková je láska? Tak nesobecká. Netuším, co bych jí na to měl odpovědět.“
„Ach, no jo,“ zasměje se nesměle a mávne rukou. „Zapomeň na to.“
„Chtěl jsem jen říct, že se mi po tobě bude opravdu stýskat,“ přikyvuje s tím nejupřímnějším úsměvem. „Nemůžu ti nic slíbit, dokud nebudu vědět, kdo jsem a jestli nemám doma nějakou rodinu, ale určitě bych se za tebou jednou chtěl vrátit-“
Lalina rozevírá své velké zelené oči překvapením. Bez dechu vyčkává na Amonovo zakončení své věty.
V tu chvíli se Nala zastavuje a obrací se k nim s vážným pohledem. „Vy dva!“
Její hlas narušuje atmosféru mezi nimi. Oba k ní obrací své tváře. Nala stojí na kopečku před vchodem do vykotlané jeskyně v horském pásu.
„Půjdeme tudy. Tahle jeskyně je tu už dlouho. Je to nejrychlejší cesta, jak se dostat na druhou stranu hory.“
Nala se sklání k zemi a sbírá silný klacek. Kolem jednoho konce omotá suchou trávu a tu ještě potře smůlou z vyvřelého stromu.
„Ale je to zároveň dost nebezpečné místo. Je tam tma a vlhko. Potřebuji, abychom se drželi blízko u sebe a měli oči na stopkách,“ pokračuje a otáčí se k nim zády, aby vyrazila, ale ještě naposledy se ohlédne, „a pokud možno abyste byli oba zticha.“
Amon zmateně pohlédne do Lalininy tváře. Cítí to napětí, které z Naly vyzařuje. Netuší, čím je to způsobeno. Lalina jen pokrčí rameny a následuje svou sestřenici do temných chodeb hor.
Jeskyně je velmi temná a chladná. Objevují se zlatavé jiskřičky a louče v Naliných rukách se rozzáří zlatým plamenem. Natahuje za sebe ruku, aby chytila Lalinu. Ta dělá to samé, aby se ujistila, že je následuje i Amon.
Ten si uvědomuje, jak je dívčina ruka hebká a horká. Pozorně kráčí temnou chodbou ozářenou hřejivým světlem. Je dost široká.
Přijde mu, že jdou už snad celé hodiny. Ale ještě si neudělali přestávku na jídlo a pití. Cítí se trochu vyprahle, ale počká, dokud nedojdou na konec. Jak Nala říkala, není bezpečné se tady zdržovat déle, než je to nutné. Celé tohle místo na něj dýchá nepříjemnou atmosférou. Úzkost probíjí celé jeho tělo.
„Zůstaňte v klidu,“ zašeptá do ticha Nala. „Brzy budeme na konci.“
„Nalo, proč jsme tudy nikdy nešly?“ zeptá se jí Lina.
„Vím o té jeskyni dlouho, ale celou jsem ji prozkoumala teprve nedávno,“ odvětí. Najednou její tělo tuhne na místě. Lalina i Amon se také zastavují se zaraženými pohledy do jejích zad. „Amone, schovej ten meč,“ odvětí a otočí se jeho směrem.
Lalina překvapeně rozevře oči dokořán a také se za sebe ohlédne. Amon stojí v křeči a jednou rukou svírá tu její. Ve druhé ruce stejně křečovitě drtí rukojeť svého meče. Sám k té ruce shlédne. Jeho výraz mluví o tom, že si ani neuvědomil, kdy nebo proč meč vlastně vytáhl.
Nala k něm přichází blíž a prsty se jemně dotkne hřbetu jeho křečovitě zakousnuté ruky. Její pohled ho opět hypnotizuje. Lehce naklání svůj obličej k tomu jeho, až se skoro dotknou tvářemi.
„Nebudeme dnes bojovat, Amone,“ zašeptá do jeho ucha. Její dech ulpí na jeho tváři, ale tentokrát se snaží udržet všechny ty podivné emoce na uzdě. Hlasitě polkne a v tu chvíli se mu před očima vybaví to jméno – Genji. Jeho čelist se zatne. Nechápe, proč to v něm vyvolalo takovou reakci. Díky tomu je v ten okamžik vůči Nale odtažitější.
„Zkus se uklidnit a zbytečně Lalinu neděs,“ dokončuje svou myšlenku žena.
Amon opět nervózně polkne. Uhýbá svou rukou od té Naliny a ukládá svůj meč zpátky do pouzdra. „Promiň, byl to jen reflex. Mám pocit, jako by nás sledovalo tisíc očí. Jsem v pohodě,“ ujišťuje ji, ale jeho roztěkaný výraz mluví úplně jinak.
„To pravděpodobně i sleduje, ale nebudeme jim dávat důvod si nás všímat,“ přikyvuje, ale v jejím hlase jsou pochyby. Na ty ovšem není správný čas ani místo. Otáčí se za sebe a popadá Lalinu znovu za ruku.
Pokračují dlouhým tunelem dál. Brzy spatřují světlo. Konečně jsou na konci hor. Čeká je ještě krátká cesta přes les a vyjdou mezi zelenými kopci jižního království.
Nala zahazuje svou louč a pečlivě ji ušlapává. Lalina s veselým úsměvem vybíhá z tunelu. Spokojeně roztáhne ruce a zadívá se do modré oblohy. Amon se mile usměje, když vidí v její tváři tu neskrývanou úlevu.
„Ach,“ nadechne se Lina. „Jsem ráda, že už jsme pryč z toho temného a smradlavého místa.“
„Vypadáš opravdu spokojeně,“ usměje se na ni Amon.
Lalina při jeho poznámce roztáhne svůj úsměv ještě víc. Vesele k němu přibíhá a popadá ho za ruku. „Pojď, Amone, vychutnej si ten pocit se mnou.“
Nala je s vážností v tváři pozoruje. Oba se zdají být tak bezstarostní a šťastní. Už si nepamatuje, co za pocit skutečné štěstí vlastně je. Čím více se vzdaluje od Austenu, tím více začíná pochybovat o tom, že ho někdy cítila. Jde vstříc pekelné tlamě. Vrací se do míst, kde pro každého byla jen démon s lidskou tváří, jen Pekelný pes. Málokdo znal její skutečné jméno, ale její činy nikdy nezapomněli.
S touhle myšlenkou zamračeně sklopí pohled ke svým rukám. Srovná si posunutou rukavici a rychlým krokem vychází směrem k rozjařené dvojici. „Nebudeme se dlouho zdržovat,“ spustí mírným hlasem. „Za lesem se vydáme na severozápad. Asi tak za hodinu bychom měli narazit na farmu, kde žije Mellisa. Tam si odpočineme a přenocujme. Pokud máte žízeň tak doplňte tekutiny. Najíme se až tam.“
„Dobře,“ přikyvuje Lalina s tím spokojeným úsměvem na tváři. Stále jemně mne Amonovu dlaň ve své ruce.
Nala to sleduje. Je to tak zvláštní. Nikdy Amona neviděla v přítomnosti jiné dívky. Podle ní ho snad ani nikdy nezajímaly. Jediná žena, která se mu snažila přiblížit, byla svého času Crysta, ale ta mnoho úspěchů nesklidila… Tedy co si Nala pamatuje. Mohlo se toho hodně změnit za ty roky, co v Sapphirehallu nebyla. Třeba si Amon skutečně někoho našel. Nikdy se na to Abernanta neptala. Její tvář zahalí stín, když sleduje jejich pevný stisk. Přemýšlí o tom, proč si musela Lalina vybrat zrovna Amona. Je přeci tak mladá a může si vybírat. Proč si zrovna vybrala cizince, který nemá v úmyslu se zdržet? Možná měl v sobě Amon taky nějaké kouzlo, pro které mu dívčí srdce snadno podlehla. Jenže v tomhle případě to Nala nedovolí. I kdyby Amon nebyl vojákem ze severu, Lalina nebyla určená pro to být ženou vojáka. Čekal na ni mnohem lepší osud.
„Nemrač se pořád,“ ozve se přívětivý mužský hlas, který ji vyvádí z jejího zamyšlení. Amon k ní přikračuje blíž a natahuje k ní svou ruku. „Nejsem zvyklý na tenhle tvůj výraz a vůbec se mi nelíbí.“
Nala pohlédne do jeho útěšné tváře. Nabízí jí svou ruku, kterou se jí snaží naznačit, aby se k nim přidala, a alespoň na malou chvíli se uvolnila.
Amon je za každou cenu milý a nesobecký. Záleží mu na blahu ostatních. Když hledí do těch jeho černých očí, začíná si uvědomovat, jak moc lituje toho, že ho nechala na pospas severnímu impériu. Stejně jako ona se Amon neměl nikdy stát vojákem. Dovolí si v tu chvíli pomyslet na to, co by se změnilo, kdyby vyrůstali jenom jako prostí měšťané. Možná by dodrželi ten slib, který si jako děti dali.
Mírně se pousměje nad tou hřejivou myšlenkou a natáhne k němu svou ruku. Když vklouzne do jeho dlaně, lehce se zatřese v rozpacích. Chce se jí z nějakého nepopsatelného pocitu usídleného hluboko v jejím nitru plakat. Je zklamaná sama sebou a dojatá Amonovou dobrotou.
„Mám tě opravdu moc ráda, Amone. Přísahám, že ti pomůžu najít tu skutečnou pravdu, ať mě to bude stát cokoliv. Nikdy tě neopustím, pokud to sám nebudeš chtít,“ vydchne bez rozmyšlení. Její hlas se chvěje. Svírá jeho dlaň a vychutnává si její teplo v té své.
Amon přemýšlí nad tím, co tahle slova mají znamenat. Opět je zmatený. „Myslel jsem, že naše cesty se rozejdou v Arcadii.“
„Ach, jistě,“ vydechne po chvíli a nervózně sklání svůj pohled do země. Její ruka se vysmeká z té jeho. „Nechala jsem se unést a pusa mluvila rychleji, než mozek myslel. Chtěla jsem říct, že se s tebou v Arcadii zdržím tak dlouho, jak budeš potřebovat, a udělám všechno pro to, abych ti pomohla.“
Amon se mírně usměje. „Děkuji, ale to už jsi udělala. A vlastně to stále děláš. Nemůžu po tobě chtít víc.“
Vzájemně si vymění další milé úsměvy. Stojí naproti sobě a jen si v tichosti koukají do očí. Nala si uvědomí, že tam někdo chybí. Když Lalina viděla, že Amon a Nala mají svou chvilku, odběhla dál do lesa.
„Kde je Lina?“ vyhrkne překvapeně Nala.
Amon se kolem sebe rozhlédne. „Možná si odskočila.“
„Půjdu se po ní podívat.“
Prochází řídkým lesem a rozhlíží se po všech stranách. Ani po několika metrech na ni nenarazili.
Nala se začíná vážně strachovat. „Lino?“ zavolá do ticha lesíku. Na její volání se neozývá žádná odpověď. „Lino?!“
„Lalino!“ pomáhá jí Amon v hledání.
„Sakra!“ vyhrkne rozrušeně Nala. Z pouzdra okamžitě vytahuje svůj meč.
Amon na ni překvapeně pohlédne. Najednou se z jedné strany ozve výkřik. Nala i Amon se okamžitě rozběhnou tím směrem. Nala zatíná čelist a rychlým krokem vbíhá mezi stromy. Ruce má napnuté, jak v nich drtivě svírá svůj meč. Amon ji beze slova následuje. Po pár metrech nachází dívku ležící na zemi.
Nala se k ní sklání se starostlivým pohledem. „Lalino?!“
Děvče jen nespokojeně zamručí a staví se na nohy.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkne znovu Nala. Pečlivě si ji prohlédne, ale nenachází žádná zranění.
„Nic mi není. Jen jsem zakopla,“ pokrčí rameny.
„Bolí tě něco?“
„U Stvořitele! To si člověk nemůže dojít ani v klidu na záchod, aby si mi neustále nestála za zadkem?“ zamračí se a jednou rukou si oprašuje sukni. Následně nespokojeně zakroutí hlavou a odchází. Její hněv nebyl způsobený ani tak přehnanou péčí jako žárlivostí. Věděla, že dokud bude Nala chodit po tomhle světě, Amonovy oči se na ni nikdy nebudou dívat tak, jak by si přála.
Nala nevěřícně kouká do jejích zad, která se pomalu vzdalují. „Dělá si ze mě legraci?“
Z její pravé strany se ozve tiché zasmání. Stejným pohledem se zabodne do Amona, který se snaží skrýt smích pod svou ruku.
„Tohle není vtipné,“ zpraží ho vážným pohledem. „Selhala jsem. Ona a Joshua jsou úplně stejní nevděčníci.“
„Nic si z toho nedělej,“ usmívá se dál Amon. „Důležité je, že je v pořádku.“
„Ty si taky myslíš, že to přeháním?“
„Občas,“ pokrčí rameny. „Ale jen díky tomu jsem pořád ještě naživu. Uvidíš, že ti jednou za tu péči poděkuje.“
Nala úlevně svěsí ramena. Její výraz je již mnohem uvolněnější. Je ráda, že to tentokrát byl jen planý poplach.
❥
Jižní kontinent je krásné místo. Všude kolem jsou vysoké zelené kopce sem tam prolínané hustými lesíky. Dvojice Nalu doprovází již se spokojenými úsměvy na svých tvářích. Ta jejich radost nesdílí. Něco velmi tíží její svědomí a ani hřejivé slunce, kterého v nadcházejících dnech nebylo příliš, jí na tváři úsměv nevyčaruje.
„Podívej, Nalo! Už vidím střechu,“ zakřičí šťastně Lalina a vybíhá napřed.
V dálce už se začíná objevovat stavení, ve kterém Mellisa bydlí se svým strýcem, zatímco její rodiče pracují ve městě. Mellisa s nimi z farmy odjet nechtěla. Byla už dost velká na to, aby se mohla sama rozhodnout, co bude v budoucnu chtít dělat. Zvířata velmi milovala, a tak se stala zvěrolékařkou. Všichni z celého jižního kontinentu za ní jezdí, aby jim pomohla s jejich mazlíčky nebo dobytkem. Rodiče ji jezdí navštěvovat velmi často. Když se zrovna nestará o nějaké zvíře, pomáhá strýci farmu spravovat a občas ji pro něj hlídá, když potřebuje něco vyřídit ve městě.
Nala přidává do kroku. Při tom pozoruje Lalinina záda. Přemítá nad tím, jak blízko Arcadii jsou. Zítra se rozdělí a už se možná nikdy znovu nesetkají. Už nebude nikdo, kdo by ji chránil. Smutně sklopí svůj pohled do země a pevně sevře ruku v pěst.
„Nalo, jsi v pořádku?“
„Jo…“ vydechne, ale tón jejího hlasu nezní vůbec přesvědčivě.
S pár dalšími kroky se ocitají na pozemku Mellisina strýce. Farma je dost velká a její pozemky rozlehlé. Mezi poli stojí velká budova s oranžovou střechou a prostornou verandou. K domu vede cesta z vysypaných kamínků. Vedle něj stojí hluboká studna a na druhé straně je ohrada s dobytkem a kousíček dál s drůbeží.
Dveře domu se otevírají dokořán a z nich vybíhá žena v červeno-modrých šatech. Jejich sukni si nadnáší v obou rukách, aby o ni ve spěchu nezakopla a nespadla ze schodů z verandy, které rychle seběhne, aniž by za sebou zavřela dveře. Má středně dlouhé blond vlasy svázané v rozčepýřeném copu s ofinou.
„Mell?“ usměje se jejím směrem Nala a dává tak na sebe upozornit.
Žena se okamžitě zastavuje a otáčí se za hlasem na patách. „Nalo?!“ zaraduje se a vtom okamžiku, jako by zapomněla na to, pro co tolik pospíchala. Rozbíhá se směrem k ní a pevně ji stiskne ve svém náručí. Její pohled ihned trhne k rozjařené Lalině. „Lino!“ zvolá radostně a také si ji okamžitě přitiskne k hrudi. Konečně zapátrá k poslednímu příchozímu. S pobaveným úšklebkem si otře ruce do sukně a poté si je založí do boků. „A kdo je tenhle fešák?“
„Dobrý den, já jsem Amon,“ odpovídá s nervózním výrazem ve tváři.
Mellisa k němu natahuje svou ruku na pozdrav. „A já jsem Mellisa,“ představuje se velmi hlasitým hlasem.
Amon její ruku přijímá a sevře ji.
„Ty jsi chlapec jedné z nich?“ ptá se okamžitě neomalená selka.
Amon se zaráží.
„Je to náš přítel. Je na jihu nový,“ spustí za něj Nala, aby ho vyvedla z rozpaků, do jakých ho uvedla Mellisa.
„Dobrá, tak pojďte dál! Neviděla jsem vás ani nepamatuji. Musíte mi říct, co vás sem přivádí,“ spustí znovu tím velmi rázným hlasem.
„Rádi půjdeme dál, ale vypadalo to, že někam spěcháš…“
„Ach, no jo!“ vyhrkne a rukama se plácne do tváří. „Strýc mě zabije, až se vrátí z města!“
„Tvůj strýc ti nějak ubližuje?“ zeptá se neznalý Amon.
„To ne. Tak jsem to nemyslela,“ zasměje se nad jeho poznámkou pobavená Mellisa. „Měla jsem na starosti pohlídat slepice. Pomáhám mu tu na farmě. Pustila jsem je z ohrady, aby se tu proběhly a šla jsem domů na čaj. Když jsem teď vykoukla z okna, tak jsem zjistila, že se mi jich pár někam zaběhlo.“
„Jestli chceš, tak ti je pomůžeme najít. Nebudou jistě moc daleko.“
„To mám někde honit nějakou drůbež?“ pokroutí obočí Amon. Sice byl z Austenu zvyklý na takovou práci, ale i přes to mu to dnes není moc po chuti.
„Kdepak. Nechci vás tím zatěžovat. Sotva jste přišli a musíte být unavení.“
„Pár slepic ještě chytit zvládneme,“ mávne rukou pobaveně Nala a už si vytahuje rukávy své bílé košile.
„Dobrá tedy. Půjdu zahnat ten zbytek do kurníku, a pak vám připravím alespoň pořádné pohoštění. Doufám, že se zdržíte.“
„Moc rádi. Vlastně jsme mysleli, že bychom tu přenocovali a zítra časně z rána bychom vyrazili do Arcadie.“
„Výborně! Strýc vás dvě zase moc rád uvidí. Přeci jen je to už starý pardál a kdoví jestli bude mít možnost vás zase někdy vidět,“ posmutní Mellisa s rukama stále založenýma v bocích. Její postava je dost robustní. Má pořádné ženské tvary, které v tomhle postavení vynikají.
„Také ho rády uvidíme,“ přikyvuje s milým úsměvem Lalina. „Jdeme pro ty slepice.“
❥
Posledního opeřence do kurníku přinesli již se soumrakem. Jak Mellisa slíbila, tak za odvedenou práci připravila skutečně věhlasné hody. Takhle dobře se již dlouho nenajedli. Strýc přijel chvíli po tom, takže se nic o uprchlých slepicích nedozvěděl a z milé návštěvy byl nadšený. Soumrak vystřídala noc. Vyčerpaná Lalina usnula jako špalek ještě před tím, než Nala stačila sfouknout svíci v jejich pokoji.
Za statkem se rozléhá alej plná ovocných stromů. Nala ji jde navštívit doprovázená svými temnými myšlenkami a svitem měsíce. Sedá si na pokácený kmen, který tam Mellisin strýc nechal ležet jako provizorní lavičku. Je přímo uprostřed dlouhé aleje, takže všude dokola je spousta krásných stromů, které se lehce chvějí ve větru. Vzhlédne vzhůru a pohlédne na hvězdnou oblohu. Měla pocit, že nikde jinde na světě nejsou hvězdy viditelnější. Zdály se tak blízko, že kdyby se pro ně člověk natáhl, mohl se jich dotknout. Jejich třpyt se odráží v jejích očích, které jsou skleněné a tížené těmi špatnými pocity.
Nala ovšem nebyla jediná na statku, kdo nemohl spát. Amon se také rozhodl utřídit si myšlenky před spaním. Pro něj tahle noc znamenala mnoho. Byla to poslední noc, kterou s Nalou a Lalinou stráví. Zítra dojdou do Arcadie a jejich cesty se rozejdou možná už napořád.
Prochází alejí s pohledem zabodnutým do spletence hvězd na mléčném podkladu. Mléčná dráha dnes vynikala na černé obloze více než kdy jindy.
„Nalo?“ zastavuje se, když ji spatřuje s utrápeným pohledem zabodnutým do toho překrásného přírodního úkazu.
Žena k němu neshlédne. Jako by ji ani nepřekvapilo, že přišel. Snaží se vyloudit na své tváři úsměv, který posílá ke hvězdám. „Je to nádherné, nemyslíš?“
„To je,“ oplácí jí úsměv a sedá si vedle ní s pohledem stejně zabodnutým do noční oblohy nad nimi. Jeho ruka se při tom nevědomky dotkne té její.
Nala se zaráží, ale opět neshlédne. V tu chvíli ji probije zvláštní pocit. Dal by se porovnat s bodnutím nože i pohlazením motýlích křídel. Zná ten pocit, ale nikdy ho necítila tak čistě. Pohne prsty tak, že se zapletou mezi ty jeho.
To Amona překvapuje, ale nechce dát nic znát, a tak její dlaň bez jediného slova jemně sevře. I jeho zaplavují nejzvláštnější pocity, pro které nemá ještě jméno, ale byly natolik příjemné, že o ně teď nechtěl přijít. Ví, že je to možná naposledy, co je cítí.
„Celé tohle místo je krásné. A Mellisa je skutečně žena od rány, řekl bych,“ zasměje se nejistě Amon směrem k obloze.
Nala se jen pobaveně ušklíbne a skloní pohled do země. „Vždycky jsem si představovala, že moje matka byla taková.“
„Kde… Kde vlastně jsou tvoji rodiče? Zůstali na severu?“
„Jsou mrtví.“
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Nevěděl jsi to, a hlavně už je to opravdu moc dávno. Nejvíc smutné na tom je to, že už si ani nedokážu vybavit jejich tváře.“
Na chvíli se oba odmlčí a v tichosti hledí do hvězdné oblohy s rukama spojenými po svém boku a vychutnávají si přítomnost toho druhého a chvilku naprostého klidu.
„Od toho dne jsem se rozhodla, že za každou cenu ochráním ty, na kterých mi záleží, proto to možná někdy může vypadat, že to už přeháním,“ vydechne do chladného nočního vzduchu Nala. „Lydie a Lalina mě přijaly se všemi chybami. Nikdy mě nesoudily podle skutků, které jsem vykonala v minulosti. Hodně mi pomohly s tím, abych se cítila zase jako člověk.“
Amon na ni překvapeně pohlédne. Zdá se, že mu odhaluje část své minulosti, na kterou se bál celou dobu zeptat. Není si ovšem jistý, jestli o ní chce teď slyšet a ničit tu perfektní chvíli, kdy může cítit teplo její dlaně, které pohlcuje celé jeho tělo do těch nejhřejivějších pocitů. Na druhou stranu by chtěl vědět všechno o téhle ženě. Chtěl by nahlédnout za tu zeď, kterou kolem sebe vystavila a lépe jí porozumět.
Její oči shlédnou do těch jeho. Zračí se v nich očekávání nějaké otázky.
Rozhoduje se nezeptat. Zítra se jejich cesty rozejdou a on nechce, aby jedna z posledních vzpomínek na něj Nale způsobovala bolest, kterou očividně vzpomínky na její minulost vyvolávají. „Myslím, že na sebe bereš až příliš velké břemeno. Lalina je už dospělá, a jak si sama řekla, tak žijete v tvrdém kraji. Dřív nebo později se bude muset naučit postarat sama o sebe. Nebudeš tu věčně, aby ses o ni starala, a to ona ani nechce. Je statečná a silná. Myslím, že se osmělí dost rychle,“ ujišťuje ji pozitivním hlasem. „Sice nevím, kým jsi byla v minulosti, ale dle lidí v Austenu, a i z vlastní zkušenosti můžu soudit, že svůj dluh splácíš s velkým úsilím.“
„Amone,“ vydechne a v jejích očích se zaleskne světlo hvězd a měsíce. Třpytí se jako dvě studny dojetí.
Stiskne jeho ruku ještě pevněji a jen hledí do té dokonale bezelstné tváře, ve které nalézá milý úsměv, kterým se jí snaží přesvědčit o pravdivosti svých slov.
Hluboko ve své mysli si posteskne. Kdyby tušil, že ho jen využívá pro své vlastní zájmy, nikdy by se na ni nedíval tím vděčným pohledem jako teď. Sama je sebou zklamaná z toho, jak se může tak bezohledně chovat k někomu, ke komu chová tak hluboké city. Ještě více zahanbující je vědomí, že tomu zdaleka nebylo poprvé. Takovou věc už několikrát ve svém životě udělala.
Až se Amon dozví celou pravdu, bude jí možná pohrdat. Možná zcela ztratí jeho důvěru i přátelství, kterého si tolik váží. V jeho pohledu se skrývá útočiště, které jí v životě chybělo, když odešla ze Sapphirehallu, ale to si uvědomila, až když před deseti lety dorazila k jižním břehům. Jeho skutečnou cenu nalezla až s jeho přítomností a čím dál méně si dokázala představit, že by ho měla znovu ztratit.
Ale v téhle situaci musí jít všechna sobeckost stranou. I kdyby měla do konce života zůstat sama, pro dobro jihu i severu je ochotná tenhle osud přijmout. Je ochotná vzdát se nakonec i Amona.
Než si to stačí uvědomit, prsty jeho druhé ruky se jemně dotknou její tváře. Něžnost jeho doteku ji probouzí ze zamyšlení.
„Na co myslíš?“ zeptá se mírným hlasem. Jeho černé oči se hluboce dívají do těch jejích. Tohle je podruhé, co se jí sám od sebe dotknul.
„Přemýšlím o tom, jestli jsem ochotná se tě vzdát,“ odpovídá bez delšího rozmýšlení. Rozhoduje se k němu být alespoň natolik upřímná, kolik jí to meze jejího plánu dovolují.
V jeho tváři budí její slova překvapení.
„Děkuji ti za všechno. Jsem opravdu šťastná, že jsi teď se mnou,“ spustí od srdce. Pouští jeho ruku a vstává. „Dobrou noc. Amone,“ dodává a pomalými kroky opouští jeho přítomnost.
Jejich upřímný rozhovor zašel až příliš daleko. Musí odejít, aby se neprozradila příliš brzy, i když svým chováním ho akorát opět zmátla.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat