Rodina
„Spakujte se,
psi!“ začne komandovat Genji, jen co vejde do cely.
Amon rozespale otevírá oči. „Co se děje?“
Generál se neobtěžuje s nějakou odpovědí a popadá ho za košili. V doprovodu dalšího vojáka odchází společně ven.
Nala zvedá hlavu. Pod palandou na ni také čeká dvojice vojáků. Rozlámaně se protáhne a seskakuje na podlahu. „Tak jdeme, ať to máme za sebou,“ vydechne a zvedá ruce, aby ji mohli nasadit pouta.
Jeden z vojáků k ní zvedá smutný pohled. Je to Ranley. „To snad nebude nutné, Nalo.“
Tohoto vojáka znala nejdelší dobu. Využívala jeho přátelské povahy, aby dostávala informace pro Sapphirehall ještě před tím, než se celá situace změnila. Najednou cítí pocit viny, který v ní jeho starostlivý pohled vyvolává. Měl ji upřímně rád a neměl ani tušení o hře, kterou s ním celou dobu hrála.
„Ranley, omlouvám se, jestli jsem tě dostala do potíží kvůli tomu předtím,“ spustí upřímným tónem. Nemůže své chování vynahradit jinak než chabou omluvou, ale na druhou stranu, jestli odvrátí válku, tak to bude velká odměna pro všechny.
„Mně? Kdepak. Generál Akabane tu záležitost neřešil,“ protahuje obličej ve smutné grimase. „Prý je všechno tvoje vina, protože jsi prohnaná manipulátorka, takže nás nijak netrestal.“
„Jistě… Ale má vlastně pravdu. Jsem ráda, že vás to minulo,“ pokývá hlavou s pokusem o vlídný úsměv. Nemůže popřít, že jsou Genjiho slova svým způsobem pravdivá.
„Víš, mě je jedno, co o tobě říkají. Byla jsi na mě vždycky hodná. Vlastně… Něco jsem ti přinesl,“ usměje se na ni vřelým pohledem voják a vytahuje z pod pláště dva krajíce chleba a čutoru s vodou. „Není toho moc, ale víc se mi přes generála propašovat nepodařilo.“
„Děkuji, Ranley,“ usměje se děkovně a stiskne vše ve svých pořezaných rukách. „Je to od tebe opravdu milé.“ Okamžitě otevírá darovanou lahev a zplna hrdla se naloká čerstvé vody. Tohle teď skutečně potřebovala.
„Ale teď bychom už měli jít,“ pokyne rukou před sebe k okovaným dveřím Ranley.
Nala přikyvuje a vychází na chodbu. Rychlým krokem společně opouští citadelu a přes náměstí pokračují k městskému přístavu na západním břehu.
Schází kamenné schody na molo, kde už stojí několik dalších vojáků. Námořníci ve spěchu připravují poslední záležitosti k vyplutí.
Genji se staví do pozoru a sleduje poslední přípravy.
Nala se zařadí vedle něj.
Amon se v doprovodu vojáků postaví o něco dál, takže se k němu jejich slova nedostanou.
„Zakotvíme u břehů města Tsubata,“ objasňuje situaci generál. Opět jako by jeho slova nepatřila Nale, ale jen si je tak opakoval sám pro sebe a ujišťoval se tak o tom, že má celou situaci pevně ve svých rukách a pod kontrolou. „Měl by tam čekat sapphirehallský důstojník a naši lidé. Výměnu provedeme na pevnině. Mám rozkaz nevyvolávat žádné vojenské akty, i když s chutí bych se tam s nimi porval,“ zatne pěst.
„Genji, víš, že to za to nestojí-“
„Hm?“ trhne k ní naštvaným pohledem a svým nespokojeným zamručením utíná její započatou rozpravu. „Zapomněla jsi? Už nejsme přátelé. Tvůj názor mě nezajímá.“
„Omlouvám se, pane,“ odvětí pokorně, ale v její tváři je neutuchající tvrdost a odměřenost.
Nakonec se oba odmlčí. Pozorují pospíchající muže kmitající mezi lodí a přístavem v naprosté tichosti.
Genji přemýšlí o tom, že když doveze domů arcadijské důstojníky, které vězní v Tsubatě, tak to Midou ocení. Jejich armáda teď potřebuje co nejvíce mužů. Kdyby je přepadli a zabili, tak to ještě více znepřátelí jejich země. Sapphirehall tenhle krok neučiní. Generál přemítá ve své hlavě nad spoustou palčivých myšlenek. Na tváři si drží ten neprostupný výraz, kterým se snaží oklamat svoje vojáky a přesvědčit je o tom, že všechno je tak jak má, i když si sám nebyl jistý celou touhle nenadálou situací, která se seběhla tak rychle a už není kam couvnout nebo čas na nějaké pochyby. Jeho pohled trhne k Amonovi, který vyklepaný stojí na mole. Snaží se také udržet pevnou tvář i postoj, ale jeho oči nedokážou lhát. Je vyděšený. Genji se zamračí jeho směrem a přemýšlí nad tím, jestli ten muž vůbec za to stojí. Nechápe, co je na něm tak speciálního. Utíná svou myšlenku a s tím stejně zamračeným výrazem se obrátí k ženě po jeho boku. Ta hledí zpříma před sebe a ani nedutá. Doufá, že ví, co dělá. S touhle myšlenkou Genji vychází krok dopředu. „Naloďte vězně!“
„Pane!“ zasalutuje jeden z vojáků a popadá Amona za rameno. V doprovodu ještě pár dalších vojáků je odveden na palubu po dřevěných schůdcích.
„Vidím v tvých očích nejistotu, ale doufám, že to dokážeš dotáhnout do konce,“ odtuší se zatnutou čelistí generál a jeho pohled je opět mířený do tváře zlatovlasé krásky.
„Věřím v něj,“ usměje se nadějeplně Nala s pohledem zabodnutým do Amonových zad, které následně mizí v podpalubí.
„Hm,“ zavrčí se znechuceným podtónem na její poznámku Genji.
Nala se odklání od lodi a podívá se do generálovy tváře.
Ten se celým svým tělem obrací k ní. Ustaraně se rozhlédne mezi tvářemi svých lidí. Vojáci jsou mu plně oddáni, takže odvrací své pohledy a dělají, že nic nevidí. Sklání k ní svou tvář o něco blíž. „Možná jsem bláhový, ale já věřím v tebe.“
„Genji…“ vydechne dojatým hlasem. Chtěla by mu v tu chvíli říct tolik věcí a omluvit se mu za všechny ty trable, které s ní musel vytrpět, ale sama dobře ví, že ani tisíc slov by mu nedokázalo vypovědět na kolik si ho cenní.
Popadá ji za nadloktí a předá ji do rukou Ranleyho. „Nastup na loď,“ zastavuje její myšlenky hrubým tónem, a ještě hrubějším jednáním.
Riskoval pro ni své místo i svůj život. Svou důvěru v ní už dokázal a teď byla řada na ní, aby mu ji oplatila, i když zatím mu mohla dát jen mlhavé naděje, které se možná brzy rozplynou v severním větru.
Ke břehům Tsubaty přirazili ani ne po hodině. Genji se vylodil jako první. Několik vojáků za ním udržuje Nalu a Amona za svými zády.
Bývalá majorka se snaží přes jejich ramena něco zahlédnout, a tak se staví na špičky. Spatřuje vojáka s modrou čelenkou na čele. Má husté rozčepýřené černé vlasy a v jeho krásné tváři se zračí vážný výraz. Je to kapitán Sapphirehallu. Jeho postavení je pevné a za jeho zády stojí dlouhá řada vojáků v sapphirehallských uniformách. V popředí hlouček vojáků drží dva zubožené důstojníky Arcadie.
Naliny oči zajiskří štěstím. „Kenta je tady!“
„Vidím, že Sapphirehall dodržel dohodu,“ odtuší vážným tónem Genji a rozhlédne se kolem sebe. Jeho pohled ustrne na mladém kapitánovi. „Jmenuji se Genji Akabane a vy jste?“
„Jsem kapitán sapphirehallské armády, Kenta Darks,“ odpovídá hrdým hlasem a se znepokojeným pohledem se rozhlédne mezi arcadijskými vojáky. „Nevidím vězně. Zůstali na lodi?“
Genji se jen ušklíbne a zvedá ruku vzhůru. „Vojáci!“
„Tak pojď, Nalo,“ pobídne ji mírně Ranley a pokládá ruku na její záda, aby ji vyvedl do popředí. Na jeho tváři se zračí smířený ale zároveň trochu posmutnělý výraz.
Amon se řadí hned vedle ní vedený jiným vojákem z Arcadie.
Kentova tvář se nemění, ale v jeho očích je jasně zřetelná úleva. Musí si dál držet tvář hlavně před vojáky nepřítele, ale na malý okamžik se nechává unést a nepatrně se usměje. „Rád vás opět oba vidím. Madam,“ přikývne hlavou k Nale a poté se obrací k Amonovi se stejným gestem. „Pane. Mysleli jsme, že jste mrtvý.“
„Nechte jít naše důstojníky a my se v klidu stáhneme z tohoto pobřeží,“ spustí Genji, ale hlodá ho pocit, který ho vybízí k tomu udělat pravý opak.
„Pusťte je,“ přikáže Kenta opět velmi přísným hlasem a jeho výraz rázem zvážní.
Vojáci na jeho rozkaz pouští oba zubožené vojáky, kteří svižně přichází ke svým lidem.
„Teď je na řadě vaše část dohody.“
„Nevím, jestli se mi chce,“ usměje se potutelně Genji a probije Nalu pohledem. Ta jen nevěřícně zakroutí hlavou. Zdá se, že takovou reakci očekával a pobaví ho to ještě víc.
„Jste přečísleni, nechte majory jít!“ spustí Kenta důrazně. Jeho ruka přistane na rukojeti meče, který se mu houpe u pasu.
„Klid, jen jsem vtipkoval. Zdá se, že v Sapphirehallu nemáte moc smysl pro humor,“ popichuje ho Genji klidným hlasem. „Jsou jenom vaši.“
Generál ke dvojici pokyne rukou.
Amon bez jediného rozmyšlení vychází vstříc kapitánovi.
Nala se ještě na okamžik zastavuje. „Budeš mi chybět, Genji.“
„Kdybych nebyl vzteky bez sebe, možná bych ti to i věřil,“ zašeptá nazpátek generál. „Tak sebou hni!“
Jen smutně sklopí pohled do země a následuje Amona. Její kroky jsou rychlé.
Genji za nimi posílá svůj zamyšlený pohled. Překvapuje ho, že má Amon hodnost majora.
„Pane,“ zasalutuje Kenta, když se Amon ocitá naproti jeho tváři s milým a zároveň úlevným úsměvem. Rychle svou pozornost odpoutává k Nale. Najednou jako by mu došla slova. Jen se mu na tváři roztáhne ten největší úsměv. „Nalinko…“
Na její tváři se objevuje stejný úsměv. Bez jediného slova ho pevně stiskne v náručí. Vypadá to, že jí každou chvílí vyhrknou slzy štěstí. Tiskne ho velmi silně a jemně ho rty laská na tváři. Musí si být skutečně velmi blízcí.
V Amonovi to budí smíšené pocity. Odvrací svůj pohled na stranu.
„Ten muž… Ty záblesky v mojí paměti…“
Pevně si sevře dvěma prsty kořen nosu. V jeho hlavě se mele spousta vzpomínek spojených s tímhle mužem. Zdá se, že si bývali blízcí a možná byli dokonce přáteli, ale po odchodu Naly ze Sapphirehallu se dost odcizili.
„Bude lepší se držet dohody,“ vypouští po chvíli zcela nezaujatým tónem Genji. „Majore, kapitáne… majorko,“ přikývne ke každému z nich na rozloučenou a obrací se zády k lodi. „Vracíme se.“
Kenta kývne hlavou a dává tak svým lidem znamení, že jsou také přichystáni k odchodu. Všichni se společně rozejdou stejným směrem včetně Naly a Amona.
„Bude lepší, když se teď přemístíme do města Tsubata,“ spustí Kenta ke dvojici. „Je již zajištěno, takže tam budeme v bezpečí.“
„Poznávám jeho tvář. Jsem si jistý, že jsem ho kdysi znal. Říkal, že se jmenuje Darks stejně jako Nala. Znamená to, že tohle je její bratr? Proto proběhlo tak vřelé uvítání? Nejsem si jistý, ale dle mých vzpomínek jsou si blízcí a její odchod ho zcela zničil. Zvláštní. Tváří se, jako by ho nepřekvapovalo, že je naživu. Nic mi nedává smysl.“
Kenta se obrací k zamyšlené tváři zlatovlasé krásky a opět se na jeho tváři roztáhne velký bělostný úsměv. „Už se nemůžu dočkat, až dorazíme do pevnosti. Všechno mi budeš muset vyprávět. Je to deset let. Uf, to je dlouhá doba. Určitě je toho spoustu, co si musíme říct,“ vyhrkne netrpělivým hlasem plným očekávání.
„Ach, ano, jen mě překvapuje, že se nezdáš být překvapený tím, že jsem naživu. Bylo to přísně tajné, takže…“ zasměje se nejistě Nala.
„Jak říkám. Je toho spoustu, o čem si musíme promluvit,“ pokývá hlavou.
Nala přikývne. „Chyběl si mi.“
„Ty mě víc,“ odvětí se šťastným úsměvem a pevně ji sevře kolem ramen.
„Tak brzdi, Kento!“ pokárá ho a vysmeká se z toho medvědího sevření.
„Pořád stejná netykavka!“ zasměje se pobaveně mladší bratr. Jeho pohled mihne k dřevěnému plotu, za kterým se rozléhá město Tsubata.
U vchodu stojí dvojice sapphirehallských vojáků ve svých lesklých zbrojích. Trojice vchází dovnitř. Všechno se tu zdá být chmurné a smutné. Nala se rozhlédne se znepokojeným pohledem. Lidé v ulicích k nim zvedají zamračené pohledy. Jiní se okamžitě obrací zpátky ke dveřím a hlasitě je za sebou zabuchují. Ve vzduchu visí hustá atmosféra. Město je silně monitorováno dalšími sapphirehallskými vojáky.
„Přitáhli sem další důstojníky,“ odplivne si jeden starší muž, který stojí jen několik metrů od Naly. „Jako by jich tu už tak nebylo dost.“
Pohlédne na něj překvapeným pohledem.
„Vím, kdo jsi. Tenhle obličej bych poznal všude. Věděl jsem, že nejsi mrtvá! Sám Chaos se nedá zabít,“ zavrčí na ní s nepřátelským pohledem. „Měli byste se všichni vrátit tam, odkud jste přišli. Dřív nebo později Arcadie podnikne patřičné kroky,“ dodává směrem a po chvíli si otře svá pokřivená ústa a zachází do domu.
Ve vzduchu opravdu vládne čistá nevraživost. Není se čemu divit. Sapphirehall zašel už příliš daleko. Dle všeho se chystají skutečně táhnout dál na jih.
Po chvíli se trojice zastavuje.
Kenta se s milým úsměvem obrací na dvojici majorů. „Jsem rád, že jste oba naživu,“ přikyvuje a dále mluví už jen k Amonovi. „Hodně se o vás v Sapphirehallu hovořilo. Říká se, že od doby, co jste zmizel, se generál Abernant dost změnil,“ spustí znepokojeně. „Nemůžu to tvrzení potvrdit ani vyvrátit. Jsem v Tsubatě v podstatě od počátku jejího obléhání, a ještě jsem se domů nepodíval, ale posily, které sem poslal ze severu, o tom hodně mluví.“
„Abernant.“
„Kento, myslím, že teď bude nejlepší, když si trochu odpočineme, najíme se a napijeme. My dva bychom si konečně mohli popovídat a strávit spolu nějaký čas.“
„To je dobrý nápad,“ přikyvuje kapitán. „Až naberete trochu síly, tak vás oba doprovodím do pevnosti,“ spustí. „Dobyli jsme ji s několikadenním odkladem. Poté, co se jedna z lodí potopila, jsme zakotvili u Triscallu. Druhý den Abernant vyslal další lodě.“
„Triscall? Ten název je mi také povědomí. Proč jsem mu neřekl, že jsem ztratil paměť? Kenta býval mým přítelem, ale bude lepší, když si to nechám zatím pro sebe. Možná bych to mohl říct generálovi Abernantovi a neznepokojovat ostatní vojáky.“
Kapitán na ni zaraženě hledí.
Nala si jeho pohledu všímá a rychle se snaží odvést řeč jinam. „Říkáš, že se jedna z lodí potopila. Hádám, že to bylo důvodem, proč se Amon vyplavil na plážích u Austenu.“
Kenta přikývne s úlevným úsměvem. „Musím říct, že jste měl opravdu veliké štěstí, majore,“ pronese jeho směrem. „Nejenom to, že jste přežil tu nehodu, ale ještě k tomu i věznění arcadijského generála. Jeho nechvalná pověst ho předchází.“
Major se zamýšlí a vyloví ve své hlavě jednu z posledních vzpomínek na tohoto muže. „Ale na té lodi jsi byl přeci se mnou…“
Nala překvapeně trhne pohledem zpátky k bratrovi.
„Och, ano, ale naštěstí mě vytáhli prakticky hned i s vojáky z Overkills. Voda si ovšem vzala vás a část mojí jednotky,“ smutně sklopí pohled do země.
Nala dlouze vydechuje. „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“
Mladý kapitán je poněkud překvapen slovy své sestry. Nikdy mu nedávala tak často najevo své city jako za posledních několik minut jejich znovushledání.
„Ale je mi líto těch chlapů, kterým už nikdo život nevrátí. Bohužel nejspíš neměli takové štěstí jako major.“
Nala ví, že jejich smrt byla zbytečná stejně jako celé tohle tažení. Při té představě jen znechuceně zatne pěsti.
„Ale přestaňme se bavit o smrti a pojďme trochu oslavit, že jsme všichni naživu,“ usměje se nakonec Kenta na zasmušilou dvojici před sebou. „Pane, támhle je správcův dům, kde se můžete umýt a dostanete tam pití a jídlo. Já jdu zatím do hostince. Až si trochu odpočinete, tak mi dejte vědět. Jestli chceš, Nalinko, tak pojď se mnou.“
„Víš co, Kento? Dorazím za chvíli,“ usměje se jeho směrem starší sestra.
„Dobře, zatím ti tam připravím něco na posilněnou,“ přikývne a obrací se zpátky k Amonovi. „Pane!“ zasalutuje na rozloučenou a odchází.
„Nezeptal jsem se ho na ten meč,“ zamýšlí se major a shlédne ke své ruce. „Mám pocit jako by byl mojí součástí. Už to tak bude. Jsem přeci voják.“
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se ho Nala starostlivě, když vidí jeho zamyšlený výraz.
„Ach, ano.“
„Vypadá to, že si už začínáš vzpomínat, hm?“
„Ano. Kenta byl asi můj přítel.“
„Co si pamatuji, tak jeden z nejlepších,“ zasměje se a na tváři se jí roztáhne spokojený úsměv.
„Nejsem si jistý, jestli to tak stále je.“
„Já to také přesně nevím. Přeci jenom za těch deset let se toho mohlo hodně změnit. Ale Kenta není jedním z těch, kdo by na své přátele zapomněli.“
„Myslím, že tvá smrt otřásla s námi se všemi a hodně toho změnila.“
Svěšuje ramena. „Půjdu se za ním podívat. Ty si trochu odpočiň.“ Nala se otáčí a odchází pryč.
Amonovi se na čele objevuje hluboká vráska. Pohledem zapátrá k oddílu vojáků, kteří je doprovázeli celou cestu od místa výměny. Teď za ním stále stojí v pozoru.
„Vojáci mají jiné meče, než je ten můj a Naly. Vypadá to, že na něco čekají. Měl bych něco říct.“ Amon si nejistě odkašle. „Rozchod?“
„Pane! Vítejte zpátky, pane!“ zasalutují jednohlasně vojáci a potom se rozejdou po městě.
„Jsem rád, že jste naživu, pane!“ zasalutuje voják u brány směrem k Amonovi a ihned začíná rozhovor: „Víte, že vaši Overkills teď pracují pod vedením Lanelliho?“
„Lanelliho?“ zamyslí se.
„Však víte… Plukovníka Vincenta Lanelliho.“
„Jistě,“ přikyvuje s nervózním úsměvem major. „Děkuji za informaci.“
„Pane!“ zasalutuje na rozloučenou voják.
Amon rychle odbíhá dál, aby nebyl vystaven dalším podezíravým očím.
„To jméno mi něco říká, ale nejsem si jistý, jakou roli hraje v mém životě. Nakonec mě tyhle otázky stejně prozradí. Potřebuju se rychle dostat do Sapphirehallu.“
„Pane!“ zasalutuje voják u dveří od správcova domu, ke kterému měl major zrovna namířeno.
„Vojáku,“ přikyvuje Amon nejistě.
„Zdržíte se tady v Tsubatě?“
„Pravděpodobně moc dlouho ne,“ odbíjí ho a pokračuje ve své cestě.
Desátník se ovšem nenechává tak snadno odbít a následuje ho. „Aha, no, jsem rád, že jste se vrátil. Sapphirehall teď bude potřebovat někoho, jako jste vy. Vaše přítomnost tady vojáky dost uklidnila. Velmi vás obdivují. Dává jim sílu, že je tu přítomen další důstojník. Musím přiznat, že kapitán Darks taky vůbec není špatný chlapík,“ pokračuje ve svém monologu se spokojeným úsměvem. „Drží Tsubatu pod vedením už víc než měsíc. Teď když jste tady vy, budete přebírat vedení?“
„Co?“ zastavuje se Amon s tázavým výrazem. Voják na něj vychrlil množství slov, jež si všechny tak úplně nenašly cestu přes silnou zeď jeho myšlenek.
Desátník polkne. Jen co na něj major pohlédne, se z jeho tváře vytrácí ten spokojený úsměv a staví se do pozoru s rukou přiraženou k čelu.
Amon se podezíravě zamračí. „Co je tohle za reakci? To v něm budím takový strach? Tak takový tedy jsem?“
„I když… Nejspíš se budete chtít vydat do Sapphirehallu,“ pokračuje již tišším hlasem voják. „Myslím, že byste tam stejně musel. Zpráva o vašem návratu se jistě brzy dostane k Abernantovi a ten vás bude očekávat. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý se dost změnil od doby, co jste se ztratil.“
„Myslím, že moc mluvíš, desátníku,“ snaží se ho Amon opět umlčet s vážným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Abernant… Musím se s tím člověkem setkat. Zdá se, že jsem pro něj důležitý.“
„Ach, no… jo… Omlouvám se. Asi vás moje žvásty moc nezajímají, ale… Nemohl jsem si pomoci. Všichni vojáci teď mluví o té ženě, co s vámi přišla. Odpusťte mi tu neomalenost, ale je pravda, že je to Pekelný pes? Slyšel jsem o ní jen z vyprávění. Žádný z přítomných vojáků ve městě se s ní nesetkal osobně tedy pokud nemluvím o kapitánovi a o vás. Mezi muži to budí trochu nepokoje a mezi obyvateli obzvlášť. Je pravda, co se o ní vypraví?“
„Nemám tušení, na co narážíš,“ zamračí se znepokojeně major. Cítí, jak krev v jeho žilách začíná vřít. Nala byla jeho dlouholetá přítelkyně, a i když si úplně všechno ještě nepamatuje tak čistě, tyhle řeči ho dokázaly nadzvednout.
„Že je to dcera samotného Chaose. Že zabila víc lidí, než jich žije v Sapphirehallu. Že nekrvácí a nemůže zemřít. No, uznejte, pane. Byla prohlášena za mrtvou více jak před deseti lety a z ničeho nic se vrátila. Ten její pohled je vážně… démonický. Všichni muži tu z ní mají husí kůži!“ polkne a v jeho očích se odráží stejný strach, o jakém právě hovoří. „Říkám si, jak moc jsou s kapitánem odlišní. Je to k nevíře-“
„Myslím si, že by sis měl dávat pozor na to, o čem a s kým mluvíš. Majorka je mou blízkou přítelkyní a takové řeči nehodlám tolerovat bez trestu,“ zatne čelist s velmi přísným výrazem ve tváři, kterým vojáka zpraží.
„Majore, hluboce se omlouvám. Nenapadlo mě, že… Samozřejmě s muži hned promluvím a nic podobného se už nebude opakovat. Pane!“ zasalutuje nervózně voják a rychlým krokem mizí z majorova zorného pole. Trochu ho svou reakcí zaskočil.
„Hm, Nala očividně nemá moc fanoušků ani mezi svými. Zapomněl jsem to, nebo jsem si toho dřív prostě jen nevšímal? Ať je to, jak chce, neodvrátím se k ní zády.“
„Království se od nás odvrátilo,“ mumlá si sama pro sebe. „Dali od nás jednoduše ruce pryč a nechali nás napospas těmhle ničemům.“
Amon zvedá svůj pohled přímo k ní. V ten okamžik žena odkládá koště a rychle zachází do svého domu. V majorovi to budí smíšené pocity. Tohle místo je tak temné. Lidé jsou tu nešťastní a očividně to souvisí s obléháním od Sapphirehallu. Ještě si přesně nepamatuje důvody, které o tomto rozhodly, takže mu nic nedává právo k tomu, o jednání impéria pochybovat.
Zatímco se Amon chystá k očistné koupeli a přemýšlí o nově nabytých informacích a vzpomínkách, Nala vchází do hostince. Nikdo tam není kromě pár vojáků, kteří se po jejím vstupu okamžitě staví do pozoru.
„Madam!“
„Pohov, vojáci,“ spustí rozkazovačným tónem. „Kde je kapitán?“
„Je nahoře,“ ukáže jeden z nich na dřevěné schody, které míří do patra.
„Děkuji,“ přikyvuje a okamžitě schody vychází nahoru.
Kenta stojí u okna a zasněně vyhlíží ven na město. Jeho výraz je bez jediného náznaku nějaké emoce. Na stole už leží skromné pohoštění.
„Takže jsi kapitán,“ usměje se hrdě do jeho zad Nala a získává si tak jeho pozornost.
Obrací se k ní a na tváři se mu roztáhne velký úsměv. „Už mě nebudeš moci shazovat.“
Načepýří se a přichází krok ke stolu, aby vzal do ruky džbán s vodou a nalil Nale do pohárku, který jí následně podává.
Sestra děkovně přikývne a bere si ho do dlaně. Díky Ranlyemu měla alespoň něco malého k snědku a k pití na lodi, ale rozhodně nepohrdne něčím dalším. „Jsem na tebe opravdu moc pyšná, Kento,“ pochválí ho. „Očividně se moje rázná výchova na tobě podepsala.“
Pobaveně mávne rukou. „Nefandi si tolik. Udělal jsem pokrok sám za sebe. Za těch deset let jsem měl spoustu času,“ vydechne a rázem se jeho výraz mění na posmutnělý.
Nastává chvíle ticha.
Nala smutně sklopí pohled do země. „Omlouvám se. Myslím, že nemám dostatečné vysvětlení pro to, proč jsem to udělala, ale musíš vědět, že bych tě nikdy neopustila, pokud bych to nepokládala za nevyhnutelné.“
„To je v pořádku,“ pokrčí rameny a snaží se předstírat, že už se přes to dávno přenesl. „Bylo to pár těžkých dní, ale dozvěděl jsem se pravdu. Sice nevím, co tě k tomu vedlo, ale stačilo mi vědomí, že jsi naživu. Na nic víc jsem se už neptal.“
„Vincent ti to řekl, hádám,“ odtuší po chvíli.
„Jo. Hodně riskoval, když se mi svěřil. Mohl přijít o místo. Po tomhle jsem si uvědomil, že je to dobrý chlap. Trochu pruďas, ale když mu člověk přijde na kloub, je v pohodě. S Amonem se nemají moc v lásce, ale to asi nikdy neměli.“
„To si dobře pamatuji,“ přikývne. „Jak-“ zaráží se, jako by si sama nebyla jistá tím, jestli chce vyslovit tu otázku. „Jak se vlastně má? Před pár měsíci jsem ho viděla ve městě, ale neměli jsme moc času na rozmluvy… a myslím, že by o ně ani nestál.“
„Nevím, co bych řekl. Hodně se změnil od té doby, co jsi odešla z města. Snažil se tvářit, že to s ním nic nedělá… ale myslím, že ho to zasáhlo ze všech nejvíc. Je mi to trapné přiznat, ale nakonec jsme se přes to všichni tak nějak přenesli. Abernant asi z důvodu, že od tebe čas od času dostal zprávu. Já, protože jsem jen potřeboval vědět, že jsi naživu. Amon, protože dokázal mistrně potlačovat svoje city. Ale Vincent byl zlomený. Udělal pár hloupostí. Myslím, že nemám právo o tom mluvit.“
„Něco jsem už slyšela,“ zamračí se a smutně svěsí ramena. Nezapomene na věci, které vykládala Selphie, když byla Nala naposledy v Sapphirehallu. Ty řeči o Vincentově sukničkářství a alkoholismu. Dvě věci, které se jí na mužích z hloubi duše příčily.
„Nebuď na něj naštvaná. Každý se s tím zármutkem vyrovnával jinak a on prostě nedokázal unést vědomí, že ho nemiluješ,“ obhajuje jeho jednání Kenta.
Nala naštvaně zatíná čelist. „Jo. Každý si volíme možnosti. Já jsem si zvolila svou a on zase svou. Byla to akce a reakce. Už se o to více nezajímám,“ spustí s vážným výrazem ve tváři, jako by se snažila samu sebe přesvědčit o její vlastní pravdě.
Kenta se jen ušklíbne. „Poslední dobou jsem s ním trávil hodně času. Když jsi odešla, tak mi chtěl darovat Kůrku. Spíš se ho chtěl zbavit, řekl bych,“ zasměje se Kenta. „Ale ten pes si za ty roky na něj už tak zvyknul, že ho nechtěl opustit. Zvířata poznají, co v člověku opravdu je. Mají na to takový ten šestý smysl. Není to špatný chlap, ale do vašich záležitostí se mísit už nebudu,“ odvětí a snaží se tak tohle téma zamést pod koberec, i když si je zcela vědom toho, že Nalina slova nejsou tak upřímná, jak se samu sebe i jeho snaží přesvědčit. „Stačí mi vědomí, že víš, že já tě mám rád pořád stejně a taky dál budu.“
Na její tváři se konečně objevuje spokojený úsměv. Přikročí k němu o krok blíž a znovu ho pevně sevře v náručí. „Myslím, že jsem ti to nikdy skutečně neřekla, ale jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na celém světě a budu tě chránit, ať se stane cokoliv,“ vydechne. V jejích slovech se odráží smutný nádech. Ztrácí se v těch negativních myšlenkách. Je si vědoma toho, že se na ni Kenta už nikdy nepodívá stejně, až to všechno započne.
„Opravdu ses změnila za těch deset let, hm?“ vydechne překvapeně a pokládá své velké ruce na její zlaté vlasy. „Všechno tohle objímání a vyznávání citů… Myslím, že ti ta dovolená na jihu opravdu hodně prospěla.“
„Dovolená?“ zašklebí se pobaveně Nala, ale dál ho pevně svírá. „Ale musím s tebou souhlasit. Myslím, že mě ta zkušenost spoustu naučila.“
V tu chvíli se na schodech ozývají kroky. V místnosti se objevuje Amon se zaraženým výrazem.
Kenta okamžitě pouští svou sestru a staví se do pozoru. „Pane!“ zasalutuje.
Major chvíli zkoprněle stojí mezi dveřmi. Následně si odkašle a vchází dovnitř. „Přestaň s tím. Jsme přátelé nebo ne?“ zeptá se nejistě. Snaží se tak vyzvědět nějaké informace a alespoň si potvrdit nebo vyvrátit svoje domněnky, které vyvodil z těch pár vzpomínek, které se postupem času začínají kupit v jeho hlavě.
Nala jen ustoupí krok dozadu a zakládá si ruce na bedra. Sklopí hlavu s pobaveným úšklebkem. Amonova nevědomost ji celkem baví. Nikdy ho neviděla tak nesvého a zmateného. Nebo si toho nikdy nevšímala. Ale když se nad tím teď tak zamýšlí, možná to jenom přehlížela. Když se opět vrací zpátky do své minulosti, uvědomuje si, že je tu spoustu věcí, které dříve neviděla. Ta Amonova nesmělost a zmatenost. Stále tam byla. Při tomhle uvědomění pohlédne do jeho líbezné tváře s překvapeným výrazem.
Major si toho všímá a pohled jí oplácí. Tenhle její výraz na něj působí velmi intenzivně. Vyčaruje to vrásku na jeho čele. Přál by si vědět, na co asi zrovna myslí.
Jeho zamyšlení ukončuje Kenta, který na sebe strhává pozornost, když reaguje na jeho předešlou otázku. „No… Jak jsem vám již řekl v Sapphirehallu, já budu vždycky váš přítel,“ přikyvuje s milým úsměvem.
„Dobře, tak si tedy tykejme a v soukromí můžeme zapomenout na všechny ty formality,“ mávne rukou.
„Dobrá, to budu jedině rád,“ usměje se spokojeně Kenta. V jeho očích se odráží neskrývané štěstí. „Jsem rád, že ses nám vrátil,“ spustí po krátké odmlce s uvolněným výrazem. „Takže až budete připravení, vydáme se do pevnosti severně od města. Zařídím vám oběma přesun do Sapphirehallu. Jsem si jistý, že tvůj neočekávaný příchod všechny dost zaskočí stejně jako nás zaskočilo to, když sem přivezli tvůj meč. Vlastně bych málem zapomněl,“ zvedne vzhůru prst a rychlým krokem se přesouvá ke stolu. Otevírá šuplík a vytahuje z něj meč v černém pouzdru. Následně ho předává do Amonových rukou.
„Ano, to je ten meč. Můj meč. Teď když ho znovu vidím, budí to ve mně nové pocity,“ zamýšlí se a pevně ho svírá ve svých dlaních. „Děkuji ti.“
„Ach, nemáš za co děkovat,“ odtuší s milým úsměvem. „Nalinko, tvůj meč je tam taky.“
Nala přikyvuje a odebere se beze slova ke stolu, aby si vzala meč zpátky do svého vlastnictví.
„Co se výměny týče, jednal jsem ze svého vlastního rozhodnutí a věřím, že jsem učinil správně,“ pokračuje kapitán. „Mám na starosti dění tady na jihu. Váš návrat k nám je velkým přínosem. Jestli jste už připraveni, tak můžeme hned vyrazit.“
„Já myslím, že jsem si odpočinula dost,“ přikyvuje Nala a připíná si meč k pasu. „V pevnosti si dám pořádně horkou koupel.“
Amon také přikývne a udělá se svým mečem to samé.
„Není to daleko. Povedu vás,“ pokyne jim Kenta a schází schody do přízemí.
Amon rozespale otevírá oči. „Co se děje?“
Generál se neobtěžuje s nějakou odpovědí a popadá ho za košili. V doprovodu dalšího vojáka odchází společně ven.
Nala zvedá hlavu. Pod palandou na ni také čeká dvojice vojáků. Rozlámaně se protáhne a seskakuje na podlahu. „Tak jdeme, ať to máme za sebou,“ vydechne a zvedá ruce, aby ji mohli nasadit pouta.
Jeden z vojáků k ní zvedá smutný pohled. Je to Ranley. „To snad nebude nutné, Nalo.“
Tohoto vojáka znala nejdelší dobu. Využívala jeho přátelské povahy, aby dostávala informace pro Sapphirehall ještě před tím, než se celá situace změnila. Najednou cítí pocit viny, který v ní jeho starostlivý pohled vyvolává. Měl ji upřímně rád a neměl ani tušení o hře, kterou s ním celou dobu hrála.
„Ranley, omlouvám se, jestli jsem tě dostala do potíží kvůli tomu předtím,“ spustí upřímným tónem. Nemůže své chování vynahradit jinak než chabou omluvou, ale na druhou stranu, jestli odvrátí válku, tak to bude velká odměna pro všechny.
„Mně? Kdepak. Generál Akabane tu záležitost neřešil,“ protahuje obličej ve smutné grimase. „Prý je všechno tvoje vina, protože jsi prohnaná manipulátorka, takže nás nijak netrestal.“
„Jistě… Ale má vlastně pravdu. Jsem ráda, že vás to minulo,“ pokývá hlavou s pokusem o vlídný úsměv. Nemůže popřít, že jsou Genjiho slova svým způsobem pravdivá.
„Víš, mě je jedno, co o tobě říkají. Byla jsi na mě vždycky hodná. Vlastně… Něco jsem ti přinesl,“ usměje se na ni vřelým pohledem voják a vytahuje z pod pláště dva krajíce chleba a čutoru s vodou. „Není toho moc, ale víc se mi přes generála propašovat nepodařilo.“
„Děkuji, Ranley,“ usměje se děkovně a stiskne vše ve svých pořezaných rukách. „Je to od tebe opravdu milé.“ Okamžitě otevírá darovanou lahev a zplna hrdla se naloká čerstvé vody. Tohle teď skutečně potřebovala.
„Ale teď bychom už měli jít,“ pokyne rukou před sebe k okovaným dveřím Ranley.
Nala přikyvuje a vychází na chodbu. Rychlým krokem společně opouští citadelu a přes náměstí pokračují k městskému přístavu na západním břehu.
Schází kamenné schody na molo, kde už stojí několik dalších vojáků. Námořníci ve spěchu připravují poslední záležitosti k vyplutí.
Genji se staví do pozoru a sleduje poslední přípravy.
Nala se zařadí vedle něj.
Amon se v doprovodu vojáků postaví o něco dál, takže se k němu jejich slova nedostanou.
„Zakotvíme u břehů města Tsubata,“ objasňuje situaci generál. Opět jako by jeho slova nepatřila Nale, ale jen si je tak opakoval sám pro sebe a ujišťoval se tak o tom, že má celou situaci pevně ve svých rukách a pod kontrolou. „Měl by tam čekat sapphirehallský důstojník a naši lidé. Výměnu provedeme na pevnině. Mám rozkaz nevyvolávat žádné vojenské akty, i když s chutí bych se tam s nimi porval,“ zatne pěst.
„Genji, víš, že to za to nestojí-“
„Hm?“ trhne k ní naštvaným pohledem a svým nespokojeným zamručením utíná její započatou rozpravu. „Zapomněla jsi? Už nejsme přátelé. Tvůj názor mě nezajímá.“
„Omlouvám se, pane,“ odvětí pokorně, ale v její tváři je neutuchající tvrdost a odměřenost.
Nakonec se oba odmlčí. Pozorují pospíchající muže kmitající mezi lodí a přístavem v naprosté tichosti.
Genji přemýšlí o tom, že když doveze domů arcadijské důstojníky, které vězní v Tsubatě, tak to Midou ocení. Jejich armáda teď potřebuje co nejvíce mužů. Kdyby je přepadli a zabili, tak to ještě více znepřátelí jejich země. Sapphirehall tenhle krok neučiní. Generál přemítá ve své hlavě nad spoustou palčivých myšlenek. Na tváři si drží ten neprostupný výraz, kterým se snaží oklamat svoje vojáky a přesvědčit je o tom, že všechno je tak jak má, i když si sám nebyl jistý celou touhle nenadálou situací, která se seběhla tak rychle a už není kam couvnout nebo čas na nějaké pochyby. Jeho pohled trhne k Amonovi, který vyklepaný stojí na mole. Snaží se také udržet pevnou tvář i postoj, ale jeho oči nedokážou lhát. Je vyděšený. Genji se zamračí jeho směrem a přemýšlí nad tím, jestli ten muž vůbec za to stojí. Nechápe, co je na něm tak speciálního. Utíná svou myšlenku a s tím stejně zamračeným výrazem se obrátí k ženě po jeho boku. Ta hledí zpříma před sebe a ani nedutá. Doufá, že ví, co dělá. S touhle myšlenkou Genji vychází krok dopředu. „Naloďte vězně!“
„Pane!“ zasalutuje jeden z vojáků a popadá Amona za rameno. V doprovodu ještě pár dalších vojáků je odveden na palubu po dřevěných schůdcích.
„Vidím v tvých očích nejistotu, ale doufám, že to dokážeš dotáhnout do konce,“ odtuší se zatnutou čelistí generál a jeho pohled je opět mířený do tváře zlatovlasé krásky.
„Věřím v něj,“ usměje se nadějeplně Nala s pohledem zabodnutým do Amonových zad, které následně mizí v podpalubí.
„Hm,“ zavrčí se znechuceným podtónem na její poznámku Genji.
Nala se odklání od lodi a podívá se do generálovy tváře.
Ten se celým svým tělem obrací k ní. Ustaraně se rozhlédne mezi tvářemi svých lidí. Vojáci jsou mu plně oddáni, takže odvrací své pohledy a dělají, že nic nevidí. Sklání k ní svou tvář o něco blíž. „Možná jsem bláhový, ale já věřím v tebe.“
„Genji…“ vydechne dojatým hlasem. Chtěla by mu v tu chvíli říct tolik věcí a omluvit se mu za všechny ty trable, které s ní musel vytrpět, ale sama dobře ví, že ani tisíc slov by mu nedokázalo vypovědět na kolik si ho cenní.
Popadá ji za nadloktí a předá ji do rukou Ranleyho. „Nastup na loď,“ zastavuje její myšlenky hrubým tónem, a ještě hrubějším jednáním.
Riskoval pro ni své místo i svůj život. Svou důvěru v ní už dokázal a teď byla řada na ní, aby mu ji oplatila, i když zatím mu mohla dát jen mlhavé naděje, které se možná brzy rozplynou v severním větru.
❥
Ke břehům Tsubaty přirazili ani ne po hodině. Genji se vylodil jako první. Několik vojáků za ním udržuje Nalu a Amona za svými zády.
Bývalá majorka se snaží přes jejich ramena něco zahlédnout, a tak se staví na špičky. Spatřuje vojáka s modrou čelenkou na čele. Má husté rozčepýřené černé vlasy a v jeho krásné tváři se zračí vážný výraz. Je to kapitán Sapphirehallu. Jeho postavení je pevné a za jeho zády stojí dlouhá řada vojáků v sapphirehallských uniformách. V popředí hlouček vojáků drží dva zubožené důstojníky Arcadie.
Naliny oči zajiskří štěstím. „Kenta je tady!“
„Vidím, že Sapphirehall dodržel dohodu,“ odtuší vážným tónem Genji a rozhlédne se kolem sebe. Jeho pohled ustrne na mladém kapitánovi. „Jmenuji se Genji Akabane a vy jste?“
„Jsem kapitán sapphirehallské armády, Kenta Darks,“ odpovídá hrdým hlasem a se znepokojeným pohledem se rozhlédne mezi arcadijskými vojáky. „Nevidím vězně. Zůstali na lodi?“
Genji se jen ušklíbne a zvedá ruku vzhůru. „Vojáci!“
„Tak pojď, Nalo,“ pobídne ji mírně Ranley a pokládá ruku na její záda, aby ji vyvedl do popředí. Na jeho tváři se zračí smířený ale zároveň trochu posmutnělý výraz.
Amon se řadí hned vedle ní vedený jiným vojákem z Arcadie.
Kentova tvář se nemění, ale v jeho očích je jasně zřetelná úleva. Musí si dál držet tvář hlavně před vojáky nepřítele, ale na malý okamžik se nechává unést a nepatrně se usměje. „Rád vás opět oba vidím. Madam,“ přikývne hlavou k Nale a poté se obrací k Amonovi se stejným gestem. „Pane. Mysleli jsme, že jste mrtvý.“
„Nechte jít naše důstojníky a my se v klidu stáhneme z tohoto pobřeží,“ spustí Genji, ale hlodá ho pocit, který ho vybízí k tomu udělat pravý opak.
„Pusťte je,“ přikáže Kenta opět velmi přísným hlasem a jeho výraz rázem zvážní.
Vojáci na jeho rozkaz pouští oba zubožené vojáky, kteří svižně přichází ke svým lidem.
„Teď je na řadě vaše část dohody.“
„Nevím, jestli se mi chce,“ usměje se potutelně Genji a probije Nalu pohledem. Ta jen nevěřícně zakroutí hlavou. Zdá se, že takovou reakci očekával a pobaví ho to ještě víc.
„Jste přečísleni, nechte majory jít!“ spustí Kenta důrazně. Jeho ruka přistane na rukojeti meče, který se mu houpe u pasu.
„Klid, jen jsem vtipkoval. Zdá se, že v Sapphirehallu nemáte moc smysl pro humor,“ popichuje ho Genji klidným hlasem. „Jsou jenom vaši.“
Generál ke dvojici pokyne rukou.
Amon bez jediného rozmyšlení vychází vstříc kapitánovi.
Nala se ještě na okamžik zastavuje. „Budeš mi chybět, Genji.“
„Kdybych nebyl vzteky bez sebe, možná bych ti to i věřil,“ zašeptá nazpátek generál. „Tak sebou hni!“
Jen smutně sklopí pohled do země a následuje Amona. Její kroky jsou rychlé.
Genji za nimi posílá svůj zamyšlený pohled. Překvapuje ho, že má Amon hodnost majora.
„Pane,“ zasalutuje Kenta, když se Amon ocitá naproti jeho tváři s milým a zároveň úlevným úsměvem. Rychle svou pozornost odpoutává k Nale. Najednou jako by mu došla slova. Jen se mu na tváři roztáhne ten největší úsměv. „Nalinko…“
Na její tváři se objevuje stejný úsměv. Bez jediného slova ho pevně stiskne v náručí. Vypadá to, že jí každou chvílí vyhrknou slzy štěstí. Tiskne ho velmi silně a jemně ho rty laská na tváři. Musí si být skutečně velmi blízcí.
V Amonovi to budí smíšené pocity. Odvrací svůj pohled na stranu.
„Ten muž… Ty záblesky v mojí paměti…“
Pevně si sevře dvěma prsty kořen nosu. V jeho hlavě se mele spousta vzpomínek spojených s tímhle mužem. Zdá se, že si bývali blízcí a možná byli dokonce přáteli, ale po odchodu Naly ze Sapphirehallu se dost odcizili.
„Bude lepší se držet dohody,“ vypouští po chvíli zcela nezaujatým tónem Genji. „Majore, kapitáne… majorko,“ přikývne ke každému z nich na rozloučenou a obrací se zády k lodi. „Vracíme se.“
Kenta kývne hlavou a dává tak svým lidem znamení, že jsou také přichystáni k odchodu. Všichni se společně rozejdou stejným směrem včetně Naly a Amona.
„Bude lepší, když se teď přemístíme do města Tsubata,“ spustí Kenta ke dvojici. „Je již zajištěno, takže tam budeme v bezpečí.“
„Poznávám jeho tvář. Jsem si jistý, že jsem ho kdysi znal. Říkal, že se jmenuje Darks stejně jako Nala. Znamená to, že tohle je její bratr? Proto proběhlo tak vřelé uvítání? Nejsem si jistý, ale dle mých vzpomínek jsou si blízcí a její odchod ho zcela zničil. Zvláštní. Tváří se, jako by ho nepřekvapovalo, že je naživu. Nic mi nedává smysl.“
Kenta se obrací k zamyšlené tváři zlatovlasé krásky a opět se na jeho tváři roztáhne velký bělostný úsměv. „Už se nemůžu dočkat, až dorazíme do pevnosti. Všechno mi budeš muset vyprávět. Je to deset let. Uf, to je dlouhá doba. Určitě je toho spoustu, co si musíme říct,“ vyhrkne netrpělivým hlasem plným očekávání.
„Ach, ano, jen mě překvapuje, že se nezdáš být překvapený tím, že jsem naživu. Bylo to přísně tajné, takže…“ zasměje se nejistě Nala.
„Jak říkám. Je toho spoustu, o čem si musíme promluvit,“ pokývá hlavou.
Nala přikývne. „Chyběl si mi.“
„Ty mě víc,“ odvětí se šťastným úsměvem a pevně ji sevře kolem ramen.
„Tak brzdi, Kento!“ pokárá ho a vysmeká se z toho medvědího sevření.
„Pořád stejná netykavka!“ zasměje se pobaveně mladší bratr. Jeho pohled mihne k dřevěnému plotu, za kterým se rozléhá město Tsubata.
U vchodu stojí dvojice sapphirehallských vojáků ve svých lesklých zbrojích. Trojice vchází dovnitř. Všechno se tu zdá být chmurné a smutné. Nala se rozhlédne se znepokojeným pohledem. Lidé v ulicích k nim zvedají zamračené pohledy. Jiní se okamžitě obrací zpátky ke dveřím a hlasitě je za sebou zabuchují. Ve vzduchu visí hustá atmosféra. Město je silně monitorováno dalšími sapphirehallskými vojáky.
„Přitáhli sem další důstojníky,“ odplivne si jeden starší muž, který stojí jen několik metrů od Naly. „Jako by jich tu už tak nebylo dost.“
Pohlédne na něj překvapeným pohledem.
„Vím, kdo jsi. Tenhle obličej bych poznal všude. Věděl jsem, že nejsi mrtvá! Sám Chaos se nedá zabít,“ zavrčí na ní s nepřátelským pohledem. „Měli byste se všichni vrátit tam, odkud jste přišli. Dřív nebo později Arcadie podnikne patřičné kroky,“ dodává směrem a po chvíli si otře svá pokřivená ústa a zachází do domu.
Ve vzduchu opravdu vládne čistá nevraživost. Není se čemu divit. Sapphirehall zašel už příliš daleko. Dle všeho se chystají skutečně táhnout dál na jih.
Po chvíli se trojice zastavuje.
Kenta se s milým úsměvem obrací na dvojici majorů. „Jsem rád, že jste oba naživu,“ přikyvuje a dále mluví už jen k Amonovi. „Hodně se o vás v Sapphirehallu hovořilo. Říká se, že od doby, co jste zmizel, se generál Abernant dost změnil,“ spustí znepokojeně. „Nemůžu to tvrzení potvrdit ani vyvrátit. Jsem v Tsubatě v podstatě od počátku jejího obléhání, a ještě jsem se domů nepodíval, ale posily, které sem poslal ze severu, o tom hodně mluví.“
„Abernant.“
„Kento, myslím, že teď bude nejlepší, když si trochu odpočineme, najíme se a napijeme. My dva bychom si konečně mohli popovídat a strávit spolu nějaký čas.“
„To je dobrý nápad,“ přikyvuje kapitán. „Až naberete trochu síly, tak vás oba doprovodím do pevnosti,“ spustí. „Dobyli jsme ji s několikadenním odkladem. Poté, co se jedna z lodí potopila, jsme zakotvili u Triscallu. Druhý den Abernant vyslal další lodě.“
„Triscall? Ten název je mi také povědomí. Proč jsem mu neřekl, že jsem ztratil paměť? Kenta býval mým přítelem, ale bude lepší, když si to nechám zatím pro sebe. Možná bych to mohl říct generálovi Abernantovi a neznepokojovat ostatní vojáky.“
Kapitán na ni zaraženě hledí.
Nala si jeho pohledu všímá a rychle se snaží odvést řeč jinam. „Říkáš, že se jedna z lodí potopila. Hádám, že to bylo důvodem, proč se Amon vyplavil na plážích u Austenu.“
Kenta přikývne s úlevným úsměvem. „Musím říct, že jste měl opravdu veliké štěstí, majore,“ pronese jeho směrem. „Nejenom to, že jste přežil tu nehodu, ale ještě k tomu i věznění arcadijského generála. Jeho nechvalná pověst ho předchází.“
Major se zamýšlí a vyloví ve své hlavě jednu z posledních vzpomínek na tohoto muže. „Ale na té lodi jsi byl přeci se mnou…“
Nala překvapeně trhne pohledem zpátky k bratrovi.
„Och, ano, ale naštěstí mě vytáhli prakticky hned i s vojáky z Overkills. Voda si ovšem vzala vás a část mojí jednotky,“ smutně sklopí pohled do země.
Nala dlouze vydechuje. „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“
Mladý kapitán je poněkud překvapen slovy své sestry. Nikdy mu nedávala tak často najevo své city jako za posledních několik minut jejich znovushledání.
„Ale je mi líto těch chlapů, kterým už nikdo život nevrátí. Bohužel nejspíš neměli takové štěstí jako major.“
Nala ví, že jejich smrt byla zbytečná stejně jako celé tohle tažení. Při té představě jen znechuceně zatne pěsti.
„Ale přestaňme se bavit o smrti a pojďme trochu oslavit, že jsme všichni naživu,“ usměje se nakonec Kenta na zasmušilou dvojici před sebou. „Pane, támhle je správcův dům, kde se můžete umýt a dostanete tam pití a jídlo. Já jdu zatím do hostince. Až si trochu odpočinete, tak mi dejte vědět. Jestli chceš, Nalinko, tak pojď se mnou.“
„Víš co, Kento? Dorazím za chvíli,“ usměje se jeho směrem starší sestra.
„Dobře, zatím ti tam připravím něco na posilněnou,“ přikývne a obrací se zpátky k Amonovi. „Pane!“ zasalutuje na rozloučenou a odchází.
„Nezeptal jsem se ho na ten meč,“ zamýšlí se major a shlédne ke své ruce. „Mám pocit jako by byl mojí součástí. Už to tak bude. Jsem přeci voják.“
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se ho Nala starostlivě, když vidí jeho zamyšlený výraz.
„Ach, ano.“
„Vypadá to, že si už začínáš vzpomínat, hm?“
„Ano. Kenta byl asi můj přítel.“
„Co si pamatuji, tak jeden z nejlepších,“ zasměje se a na tváři se jí roztáhne spokojený úsměv.
„Nejsem si jistý, jestli to tak stále je.“
„Já to také přesně nevím. Přeci jenom za těch deset let se toho mohlo hodně změnit. Ale Kenta není jedním z těch, kdo by na své přátele zapomněli.“
„Myslím, že tvá smrt otřásla s námi se všemi a hodně toho změnila.“
Svěšuje ramena. „Půjdu se za ním podívat. Ty si trochu odpočiň.“ Nala se otáčí a odchází pryč.
Amonovi se na čele objevuje hluboká vráska. Pohledem zapátrá k oddílu vojáků, kteří je doprovázeli celou cestu od místa výměny. Teď za ním stále stojí v pozoru.
„Vojáci mají jiné meče, než je ten můj a Naly. Vypadá to, že na něco čekají. Měl bych něco říct.“ Amon si nejistě odkašle. „Rozchod?“
„Pane! Vítejte zpátky, pane!“ zasalutují jednohlasně vojáci a potom se rozejdou po městě.
„Jsem rád, že jste naživu, pane!“ zasalutuje voják u brány směrem k Amonovi a ihned začíná rozhovor: „Víte, že vaši Overkills teď pracují pod vedením Lanelliho?“
„Lanelliho?“ zamyslí se.
„Však víte… Plukovníka Vincenta Lanelliho.“
„Jistě,“ přikyvuje s nervózním úsměvem major. „Děkuji za informaci.“
„Pane!“ zasalutuje na rozloučenou voják.
Amon rychle odbíhá dál, aby nebyl vystaven dalším podezíravým očím.
„To jméno mi něco říká, ale nejsem si jistý, jakou roli hraje v mém životě. Nakonec mě tyhle otázky stejně prozradí. Potřebuju se rychle dostat do Sapphirehallu.“
„Pane!“ zasalutuje voják u dveří od správcova domu, ke kterému měl major zrovna namířeno.
„Vojáku,“ přikyvuje Amon nejistě.
„Zdržíte se tady v Tsubatě?“
„Pravděpodobně moc dlouho ne,“ odbíjí ho a pokračuje ve své cestě.
Desátník se ovšem nenechává tak snadno odbít a následuje ho. „Aha, no, jsem rád, že jste se vrátil. Sapphirehall teď bude potřebovat někoho, jako jste vy. Vaše přítomnost tady vojáky dost uklidnila. Velmi vás obdivují. Dává jim sílu, že je tu přítomen další důstojník. Musím přiznat, že kapitán Darks taky vůbec není špatný chlapík,“ pokračuje ve svém monologu se spokojeným úsměvem. „Drží Tsubatu pod vedením už víc než měsíc. Teď když jste tady vy, budete přebírat vedení?“
„Co?“ zastavuje se Amon s tázavým výrazem. Voják na něj vychrlil množství slov, jež si všechny tak úplně nenašly cestu přes silnou zeď jeho myšlenek.
Desátník polkne. Jen co na něj major pohlédne, se z jeho tváře vytrácí ten spokojený úsměv a staví se do pozoru s rukou přiraženou k čelu.
Amon se podezíravě zamračí. „Co je tohle za reakci? To v něm budím takový strach? Tak takový tedy jsem?“
„I když… Nejspíš se budete chtít vydat do Sapphirehallu,“ pokračuje již tišším hlasem voják. „Myslím, že byste tam stejně musel. Zpráva o vašem návratu se jistě brzy dostane k Abernantovi a ten vás bude očekávat. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý se dost změnil od doby, co jste se ztratil.“
„Myslím, že moc mluvíš, desátníku,“ snaží se ho Amon opět umlčet s vážným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Abernant… Musím se s tím člověkem setkat. Zdá se, že jsem pro něj důležitý.“
„Ach, no… jo… Omlouvám se. Asi vás moje žvásty moc nezajímají, ale… Nemohl jsem si pomoci. Všichni vojáci teď mluví o té ženě, co s vámi přišla. Odpusťte mi tu neomalenost, ale je pravda, že je to Pekelný pes? Slyšel jsem o ní jen z vyprávění. Žádný z přítomných vojáků ve městě se s ní nesetkal osobně tedy pokud nemluvím o kapitánovi a o vás. Mezi muži to budí trochu nepokoje a mezi obyvateli obzvlášť. Je pravda, co se o ní vypraví?“
„Nemám tušení, na co narážíš,“ zamračí se znepokojeně major. Cítí, jak krev v jeho žilách začíná vřít. Nala byla jeho dlouholetá přítelkyně, a i když si úplně všechno ještě nepamatuje tak čistě, tyhle řeči ho dokázaly nadzvednout.
„Že je to dcera samotného Chaose. Že zabila víc lidí, než jich žije v Sapphirehallu. Že nekrvácí a nemůže zemřít. No, uznejte, pane. Byla prohlášena za mrtvou více jak před deseti lety a z ničeho nic se vrátila. Ten její pohled je vážně… démonický. Všichni muži tu z ní mají husí kůži!“ polkne a v jeho očích se odráží stejný strach, o jakém právě hovoří. „Říkám si, jak moc jsou s kapitánem odlišní. Je to k nevíře-“
„Myslím si, že by sis měl dávat pozor na to, o čem a s kým mluvíš. Majorka je mou blízkou přítelkyní a takové řeči nehodlám tolerovat bez trestu,“ zatne čelist s velmi přísným výrazem ve tváři, kterým vojáka zpraží.
„Majore, hluboce se omlouvám. Nenapadlo mě, že… Samozřejmě s muži hned promluvím a nic podobného se už nebude opakovat. Pane!“ zasalutuje nervózně voják a rychlým krokem mizí z majorova zorného pole. Trochu ho svou reakcí zaskočil.
„Hm, Nala očividně nemá moc fanoušků ani mezi svými. Zapomněl jsem to, nebo jsem si toho dřív prostě jen nevšímal? Ať je to, jak chce, neodvrátím se k ní zády.“
„Království se od nás odvrátilo,“ mumlá si sama pro sebe. „Dali od nás jednoduše ruce pryč a nechali nás napospas těmhle ničemům.“
Amon zvedá svůj pohled přímo k ní. V ten okamžik žena odkládá koště a rychle zachází do svého domu. V majorovi to budí smíšené pocity. Tohle místo je tak temné. Lidé jsou tu nešťastní a očividně to souvisí s obléháním od Sapphirehallu. Ještě si přesně nepamatuje důvody, které o tomto rozhodly, takže mu nic nedává právo k tomu, o jednání impéria pochybovat.
Zatímco se Amon chystá k očistné koupeli a přemýšlí o nově nabytých informacích a vzpomínkách, Nala vchází do hostince. Nikdo tam není kromě pár vojáků, kteří se po jejím vstupu okamžitě staví do pozoru.
„Madam!“
„Pohov, vojáci,“ spustí rozkazovačným tónem. „Kde je kapitán?“
„Je nahoře,“ ukáže jeden z nich na dřevěné schody, které míří do patra.
„Děkuji,“ přikyvuje a okamžitě schody vychází nahoru.
Kenta stojí u okna a zasněně vyhlíží ven na město. Jeho výraz je bez jediného náznaku nějaké emoce. Na stole už leží skromné pohoštění.
„Takže jsi kapitán,“ usměje se hrdě do jeho zad Nala a získává si tak jeho pozornost.
Obrací se k ní a na tváři se mu roztáhne velký úsměv. „Už mě nebudeš moci shazovat.“
Načepýří se a přichází krok ke stolu, aby vzal do ruky džbán s vodou a nalil Nale do pohárku, který jí následně podává.
Sestra děkovně přikývne a bere si ho do dlaně. Díky Ranlyemu měla alespoň něco malého k snědku a k pití na lodi, ale rozhodně nepohrdne něčím dalším. „Jsem na tebe opravdu moc pyšná, Kento,“ pochválí ho. „Očividně se moje rázná výchova na tobě podepsala.“
Pobaveně mávne rukou. „Nefandi si tolik. Udělal jsem pokrok sám za sebe. Za těch deset let jsem měl spoustu času,“ vydechne a rázem se jeho výraz mění na posmutnělý.
Nastává chvíle ticha.
Nala smutně sklopí pohled do země. „Omlouvám se. Myslím, že nemám dostatečné vysvětlení pro to, proč jsem to udělala, ale musíš vědět, že bych tě nikdy neopustila, pokud bych to nepokládala za nevyhnutelné.“
„To je v pořádku,“ pokrčí rameny a snaží se předstírat, že už se přes to dávno přenesl. „Bylo to pár těžkých dní, ale dozvěděl jsem se pravdu. Sice nevím, co tě k tomu vedlo, ale stačilo mi vědomí, že jsi naživu. Na nic víc jsem se už neptal.“
„Vincent ti to řekl, hádám,“ odtuší po chvíli.
„Jo. Hodně riskoval, když se mi svěřil. Mohl přijít o místo. Po tomhle jsem si uvědomil, že je to dobrý chlap. Trochu pruďas, ale když mu člověk přijde na kloub, je v pohodě. S Amonem se nemají moc v lásce, ale to asi nikdy neměli.“
„To si dobře pamatuji,“ přikývne. „Jak-“ zaráží se, jako by si sama nebyla jistá tím, jestli chce vyslovit tu otázku. „Jak se vlastně má? Před pár měsíci jsem ho viděla ve městě, ale neměli jsme moc času na rozmluvy… a myslím, že by o ně ani nestál.“
„Nevím, co bych řekl. Hodně se změnil od té doby, co jsi odešla z města. Snažil se tvářit, že to s ním nic nedělá… ale myslím, že ho to zasáhlo ze všech nejvíc. Je mi to trapné přiznat, ale nakonec jsme se přes to všichni tak nějak přenesli. Abernant asi z důvodu, že od tebe čas od času dostal zprávu. Já, protože jsem jen potřeboval vědět, že jsi naživu. Amon, protože dokázal mistrně potlačovat svoje city. Ale Vincent byl zlomený. Udělal pár hloupostí. Myslím, že nemám právo o tom mluvit.“
„Něco jsem už slyšela,“ zamračí se a smutně svěsí ramena. Nezapomene na věci, které vykládala Selphie, když byla Nala naposledy v Sapphirehallu. Ty řeči o Vincentově sukničkářství a alkoholismu. Dvě věci, které se jí na mužích z hloubi duše příčily.
„Nebuď na něj naštvaná. Každý se s tím zármutkem vyrovnával jinak a on prostě nedokázal unést vědomí, že ho nemiluješ,“ obhajuje jeho jednání Kenta.
Nala naštvaně zatíná čelist. „Jo. Každý si volíme možnosti. Já jsem si zvolila svou a on zase svou. Byla to akce a reakce. Už se o to více nezajímám,“ spustí s vážným výrazem ve tváři, jako by se snažila samu sebe přesvědčit o její vlastní pravdě.
Kenta se jen ušklíbne. „Poslední dobou jsem s ním trávil hodně času. Když jsi odešla, tak mi chtěl darovat Kůrku. Spíš se ho chtěl zbavit, řekl bych,“ zasměje se Kenta. „Ale ten pes si za ty roky na něj už tak zvyknul, že ho nechtěl opustit. Zvířata poznají, co v člověku opravdu je. Mají na to takový ten šestý smysl. Není to špatný chlap, ale do vašich záležitostí se mísit už nebudu,“ odvětí a snaží se tak tohle téma zamést pod koberec, i když si je zcela vědom toho, že Nalina slova nejsou tak upřímná, jak se samu sebe i jeho snaží přesvědčit. „Stačí mi vědomí, že víš, že já tě mám rád pořád stejně a taky dál budu.“
Na její tváři se konečně objevuje spokojený úsměv. Přikročí k němu o krok blíž a znovu ho pevně sevře v náručí. „Myslím, že jsem ti to nikdy skutečně neřekla, ale jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na celém světě a budu tě chránit, ať se stane cokoliv,“ vydechne. V jejích slovech se odráží smutný nádech. Ztrácí se v těch negativních myšlenkách. Je si vědoma toho, že se na ni Kenta už nikdy nepodívá stejně, až to všechno započne.
„Opravdu ses změnila za těch deset let, hm?“ vydechne překvapeně a pokládá své velké ruce na její zlaté vlasy. „Všechno tohle objímání a vyznávání citů… Myslím, že ti ta dovolená na jihu opravdu hodně prospěla.“
„Dovolená?“ zašklebí se pobaveně Nala, ale dál ho pevně svírá. „Ale musím s tebou souhlasit. Myslím, že mě ta zkušenost spoustu naučila.“
V tu chvíli se na schodech ozývají kroky. V místnosti se objevuje Amon se zaraženým výrazem.
Kenta okamžitě pouští svou sestru a staví se do pozoru. „Pane!“ zasalutuje.
Major chvíli zkoprněle stojí mezi dveřmi. Následně si odkašle a vchází dovnitř. „Přestaň s tím. Jsme přátelé nebo ne?“ zeptá se nejistě. Snaží se tak vyzvědět nějaké informace a alespoň si potvrdit nebo vyvrátit svoje domněnky, které vyvodil z těch pár vzpomínek, které se postupem času začínají kupit v jeho hlavě.
Nala jen ustoupí krok dozadu a zakládá si ruce na bedra. Sklopí hlavu s pobaveným úšklebkem. Amonova nevědomost ji celkem baví. Nikdy ho neviděla tak nesvého a zmateného. Nebo si toho nikdy nevšímala. Ale když se nad tím teď tak zamýšlí, možná to jenom přehlížela. Když se opět vrací zpátky do své minulosti, uvědomuje si, že je tu spoustu věcí, které dříve neviděla. Ta Amonova nesmělost a zmatenost. Stále tam byla. Při tomhle uvědomění pohlédne do jeho líbezné tváře s překvapeným výrazem.
Major si toho všímá a pohled jí oplácí. Tenhle její výraz na něj působí velmi intenzivně. Vyčaruje to vrásku na jeho čele. Přál by si vědět, na co asi zrovna myslí.
Jeho zamyšlení ukončuje Kenta, který na sebe strhává pozornost, když reaguje na jeho předešlou otázku. „No… Jak jsem vám již řekl v Sapphirehallu, já budu vždycky váš přítel,“ přikyvuje s milým úsměvem.
„Dobře, tak si tedy tykejme a v soukromí můžeme zapomenout na všechny ty formality,“ mávne rukou.
„Dobrá, to budu jedině rád,“ usměje se spokojeně Kenta. V jeho očích se odráží neskrývané štěstí. „Jsem rád, že ses nám vrátil,“ spustí po krátké odmlce s uvolněným výrazem. „Takže až budete připravení, vydáme se do pevnosti severně od města. Zařídím vám oběma přesun do Sapphirehallu. Jsem si jistý, že tvůj neočekávaný příchod všechny dost zaskočí stejně jako nás zaskočilo to, když sem přivezli tvůj meč. Vlastně bych málem zapomněl,“ zvedne vzhůru prst a rychlým krokem se přesouvá ke stolu. Otevírá šuplík a vytahuje z něj meč v černém pouzdru. Následně ho předává do Amonových rukou.
„Ano, to je ten meč. Můj meč. Teď když ho znovu vidím, budí to ve mně nové pocity,“ zamýšlí se a pevně ho svírá ve svých dlaních. „Děkuji ti.“
„Ach, nemáš za co děkovat,“ odtuší s milým úsměvem. „Nalinko, tvůj meč je tam taky.“
Nala přikyvuje a odebere se beze slova ke stolu, aby si vzala meč zpátky do svého vlastnictví.
„Co se výměny týče, jednal jsem ze svého vlastního rozhodnutí a věřím, že jsem učinil správně,“ pokračuje kapitán. „Mám na starosti dění tady na jihu. Váš návrat k nám je velkým přínosem. Jestli jste už připraveni, tak můžeme hned vyrazit.“
„Já myslím, že jsem si odpočinula dost,“ přikyvuje Nala a připíná si meč k pasu. „V pevnosti si dám pořádně horkou koupel.“
Amon také přikývne a udělá se svým mečem to samé.
„Není to daleko. Povedu vás,“ pokyne jim Kenta a schází schody do přízemí.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat