Pevnost byla
zřetelně vidět už od kraje města. Během patnácti minut svižnou chůzí dorazí na
místo. Hradby jsou posety sapphirehallskými vojáky, kteří pečlivě střeží okolí.
Pevnost je vystavěna z šedého
monumentálního kamene a budí zastrašující dojem.
„Jsme tady,“ zastavuje se kapitán a obrací se ke dvojici s unešenými pohledy. „Jediná loď, co sem připlouvá, je zásobovací. Nebyla tu už dva týdny, takže by měla připlout během zítřka. Nevím, co Sapphirehall plánuje dál a nevím ani, co se pokouší vyjednat s Arcadií, ale upřímně doufám, že už brzy tohle místo opustíme. Přeci jen je měsíc a půl dlouhá doba a moji muži jsou z toho věčného čekání netrpěliví. Všichni už odsud chceme domů.“ Na jeho tváři se objevuje nesmělý úsměv, jako by se na malý okamžik zasnil.
„Kento, a opravdu jde jenom o tvé muže?“
„Co se tím snažíš říct?“ zachichotá se nesměle na Nalinu otázku.
„Nečeká na tebe ve městě náhodou někdo?“ zašklebí se potutelně.
„No, když to zmiňuješ… Chtěl jsem ti to nejdřív říct, až budeme v Sapphirehallu, abych vás rovnou seznámil, ale ty to už určitě stejně víš a kdoví kdy nám dovolí se vrátit. Je to pět let zpátky, co jsem se oženil s Milly a máme spolu dvě děti. Je to chlapec a dívka. Dal jsem jim jména podle našich rodičů,“ chlubí se hrdě Kenta.
„Podle jejich rodičů? Takže se moje domněnky potvrzují a Kenta je skutečně její bratr. Už si začínám vzpomínat,“ pokyvuje hlavou Amon. Je rád, že se mu podařilo rozklíčovat alespoň jednu záhadu z toho dlouhého seznamu.
„Můj malý bráška konečně dospěl ve všech směrech,“ zasměje se radostně Nala a poplácá ho po rameni. „Gratuluji ti.“
„Děkuji,“ přikyvuje Kenta.
„Až se vrátíme do města, musím se za nimi jít podívat a seznámit se,“ pokračuje Nala.
„Určitě si je zamiluješ a oni zase tebe. Isi se začala už dost projevovat a někoho mi neskutečně připomíná,“ odtuší kapitán s neskrývanou radostí v hlase. Nala jen na oko protočí očima, ale těší ji, že ji Kenta bere jako svou sestru, po které by snad jeho děti mohly zdědit nějaké povahové rysy, i když je nepojí krevní pouto. „Jdu zkontrolovat vojáky. Najdete mě v horním patře pevnosti. Budu tam potom vyřizovat nějaké papíry, ale večer bych si s vámi ještě rád promluvil a strávil s vámi trochu času. Kdoví kdy vás oba zase uvidím.“
„Dobře, Kento,“ přikyvuje spokojeně Nala. „Já si půjdu dát tu koupel. Už se na ni neskutečně těším.“
„Povolám nějakého vojáka, aby vás tady ještě provedl a ukázal co a jak,“ dodává Kenta a rychlými vojenskými kroky se přesouvá k okovaným dveřím do pevnosti.
Amon stále stojí s tupým výrazem ve tváři.
„Co se děje?“ zeptá se ho zaraženě Nala. Jeho reakce na její tváři budí pobavený úsměv.
„Je to vtipné. Celou dobu jsem si nebyl jistý, jestli je Kenta skutečně tvůj bratr. Až do teď.“
„Páni. Ani mě nenapadlo, že si zrovna tohle nepamatuješ,“ zasměje se pobaveně Nala, ale po chvíli zvážní. „Ale na Vincenta si pamatuješ, ne?“
„Vincent?“ zamýšlí se. „Myslíš plukovníka Vincenta Lanelliho? To jméno znám, ale nevybavuji si nic konkrétního. Voják v Tsubatě se zmiňoval o tom, že teď velí Overkills. Ty si pamatuju. Je to moje jednotka.“
„Och, Vincent velí Overkills? Je zřejmé, že si na něj nepamatuješ, protože po téhle informaci by na tvém obličeji zůstal jen zamračený škraloup. Nemáte se moc rádi.“
„Ech… Je něco, co bych o něm ještě měl vědět?“
„No, Vincent je… byl…“ snaží se najít ta správná slova, kterými by začala, ale tahle informace, jako by se nechtěla dostat ven z její mysli. Ani si neuvědomila, jak moc těžké je vracet se zpátky do minulosti. „Vzpomínáš, jak jsem ti ještě v Austenu říkala, že jsem ve vztahu s jiným mužem? Tehdy jsem nemyslela Genjiho, protože to byl vztah jen na oko… Ale na to bude čas jindy.“
„Ach. Takže tenhle Vincent je ve skutečnosti ten muž?“
„Býval jím,“ přikyvuje. Její oči se toulají někde daleko v trýznivých vzpomínkách. „Už přesně nevím, kým je a co pro mě znamená. Vím, že má i jiné ženy a už na mě zapomněl, ale nejsem si jistá, jestli jsem já zapomněla na něj. Nicméně tímhle tě nebudu zatěžovat.“
„Lidské vztahy umí být složité, hm?“ ušklíbne se Amon. „Nikdy jsem si to neuvědomoval tolik jako teď.“
„No, každopádně by mi teď každá dívka ve městě záviděla. Sdílím prostor se dvěma nejhezčími vojáky ze Sapphirehallu,“ usměje se na něj veselým pohledem, a nakonec ještě trochu pookřeje. „Ty a Kenta jste pro mě ti nejdůležitější muži. Když mám vás, cítím se šťastná a všechny složitosti okolního světa jsou rázem pryč.“
Nebyla to úplně pravda, ale když hleděla do těch temně černých očí, tak se její mysl alespoň na krátký okamžik tak cítila.
Amon zrudne ve tváři. „Já jsem rád, že tu můžu být s tebou. Teď, když mám konečně zpátky většinu vzpomínky na tebe… bych se asi měl omluvit za své předchozí chování.“
„Jaké chování myslíš?“
„V Austenu jsem možná vyzněl, jako že mi o něco jde, ale samozřejmě bych na to nikdy ani nepomyslel. Byl jsem jen zmatený ve svých citech. Nikdy bych se neodvážil… Jsi moje nadřízená… Tedy byla, ale… Víš, co chci říct,“ znervózní a sklopí svůj zahanbený pohled do země.
Nala se jen pobaveně zasměje. „Kdybych k tobě byla upřímná od začátku, tak jsme se oba mohli vyhnout těm trapným chvílím. Vina je na mé straně. Ale neboj se, nebrala jsem to nijak osobně. Možná na tebe ve městě čeká nějaká zapomenutá láska,“ popichuje ho s laškovným úšklebkem.
„O tom silně pochybuji,“ přiznává major. „Myslím, že stále nevím, jak se k ženám chovat a vlastně jsem na ně asi ani nikdy nemyslel tímhle směrem.“
Jen dlouze vydechne. „Přitom ženy tebou byly vždy tak poblázněné. Je to opravdu škoda, že někdo jako ty, ví o citech tak málo. Jsi tak…“ Nala se zamýšlí a pohlédne hluboko do jeho černých očí, které vyčkávají, jaká slova budou následovat. Po krátké odmlce jen zakroutí hlavou a sklápí zahanbený pohled do země. „Zapomeň na to. Myslím, že bychom se spolu o tomhle neměli bavit. Zní to divně.“
Amon zaraženě hledí do její tváře. „Opravdu ses hodně změnila. Mám tě takovou radši. Myslím.“
„Přestaň s tím, nebo se začnu červenat. Ale když o tom tak mluvíš, tak mám pocit, že jsme se oba dost změnili. Přeci jen je deset let dlouhá doba. Ale nesmíš zapomenout na to, že hluboko v našich srdcích je to, kým jsme byli, stále usazené a může se to znovu objevit jako blesk z čistého nebe. Nechci tě zklamat,“ vydechne již s vážným výrazem ve tváři.
„Nemyslím si, že bys mě mohla čímkoliv zklamat. Chci říct, že jsem tě měl rád i tehdy. Jen se teď na tebe dívám trochu jinak.“
Její oči opět zjihnou. Uvědomuje si, že i ona se na něj dívá jinak než dřív. Konečně má možnost vidět ho čistě bez té temnoty, která zatemňovala její zrak.
„Amone, chci, aby si věděl, že-“
„Madam! Pane!“ Z pevnosti vyběhne jeden z vojáků a jeho slova utínají Nalinu načatou větu. „Kapitán mě za vámi poslal, abych vás tu trochu provedl.“
„Skvěle! Už se nemůžu dočkat, až si dám horkou koupel,“ zaraduje se neskrývaně Nala. Úmyslně se snaží předstírat, že se nechystala říct nic důležitého, co by stálo za dokončení. Možná to je znamení, že ještě nenastala ta správná chvíle, aby své tíživé myšlenky vyslovila nahlas.
Voják na její slova přikývne a pohlédne na majora. „Pane, všichni si mysleli, že jste mrtvý. Jsem rád, že to byly milné informace.“
„Ach, děkuji, vojáku,“ vyloudí na sobě úsměv směrem k desátníkovi, i když nemůže popřít, že ho vzadu v mozku hryže zvědavost, co se mu Nala snažila říct.
Voják opět zasalutuje a obrací se směrem k pevnosti. Dvojice důstojníků ho následuje dovnitř. Je tam spousta dalších vojáků, kteří se baví mezi sebou a další, kteří stojí na stráži. Desátník, který dvojici provází, míří směrem do pravého křídla.
„Tahle pevnost je zajímavě postavená. Za dobrého počasí je odsud krásný výhled na břehy Austenu i samotné Arcadie,“ spustí.
Trojice vychází schody do patra.
Jeden z vojáků k Amonovi užasle pohlédne a hned zasalutuje. „Pane! Slyšel jsem, že se zítra vydáváte do Sapphirehallu. Doufám, že se sem pak vrátíte,“ vychrlí ze sebe. „Samozřejmě to platí i pro vás, madam. Víte, já neposlouchám, co o vás ostatní říkají. Podle mě jste byla skvělý voják a je úžasné, že jste zpět.“
Amon vytřeští oči překvapením. Zdá se, že jsou všichni sapphirehallští vojáci opravdu netaktní, když vypustí z úst něco takového bez kousku hanby. Nalu taková slova určitě musela ranit. Pohledem trhne k ní.
Nezdá se být vojákovou poznámkou nijak popuzená. Na její tváři se zračí náznak úsměvu. „Víš, vojáku, když se muž bojí ženy, nebojí se žena ničeho na světě,“ mrkne na něj pobaveným pohledem.
Na vojákově tváři to rozzáří úsměv. „Dobrá poznámka, majorko!“ odtuší. „Já zase slyšel, že muži se bojí hlavně krásných a úspěšných žen. Myslím si, že to vás přímo vystihuje.“
Amon si všímá jiskřiček v jeho očích. „On… s ní… snad flirtuje? Nejsem si jistý, jak přesně to má vypadat, ale tohle…“ zamýšlí se a jeho výraz se rázem mění na znepokojený.
„Vojáku, uvědom si, s kým mluvíš!“ pokárá ho desátník v jejich doprovodu.
„Ach, omlouvám se!“ zvážní druhý voják. „Jen jsem rád, že tu oba jste.“
Nala s milým úsměvem přikývne. Otáčí se zpátky k desátníkovi, který má na tváři velmi vážný výraz.
„Jestli si budete chtít odpočinout, tak postele jsou ve vedlejší místnosti,“ pokyne desátník směrem ke dveřím. „Kapitán Darks je v levém křídle a připravuje tam pro vás dokumenty k vyplutí do Sapphirehallu. Než to udělá, můžete si dát koupel.“
„Konečně,“ vydechne úlevně Nala.
Voják na ni pohlédne zaraženým pohledem.
„Děje se něco?“
„Nic… madam… jen… je zvláštní vás vidět v tomhle rozpoložení. Víte, sloužili jsme spolu na pár misích, jestli si vzpomínáte,“ spustí muž zdráhavě.
Nala se zamyslí. „Omlouvám se, vojáku, ale už si nepamatuji tváře všech, se kterými jsem sloužila,“ odvětí se zahanbeným pohledem.
„Byl jsem převelen do vašeho týmu, když Sapphirehall prvně obléhal Echelon. Vyslýchali jsme společně jejich majora.“
„Ach,“ hrkne v ní. Její výraz se rázem mění. Jako by ztemněl s tou vzpomínkou. „To je už opravdu dávno.“
„Mě to někdy přijde jako včera,“ sklesle pohlédne do země. „Byla to skutečně náročná akce. Ale to, proč o tom teď mluvím… jen… že jste se opravdu změnila. Těch deset let mimo město vám prospělo,“ usměje se nakonec. „Zdáte se být šťastnější a odpočinutá, řekl bych,“ zasměje se nervózně. V jeho očích se odráží strach, jestli svými slovy nezašel příliš daleko.
„Nenech se zmást, vojáku. Stále umím být dost ostrá a tvrdá.“
„O tom nepochybuji!“ zvolá se stejným radostným výrazem. „Byla jste skvělý voják. Omlouvám se, majore, ale dle mého názoru ten nejlepší, se kterým jsem se kdy setkal,“ pohlédne omluvným pohledem Amonovým směrem. „Po akci v Echelonu jsem si zažádal o trvalé přesunutí pod vaše velení do Hellraiseru, ale naneštěstí mi ho zamítli.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Hlavou jí probleskne myšlenka, která se s ní už nese dlouho. „Děkuji za tvoje uznání. Toho si velmi cením, ale řekni mi popravdě, tebe neznepokojí ty činy, kterých jsi byl svědkem?“
„Jen jste plnila rozkazy. Budit milné dojmy mohou jen mezi těmi zelenáči, kteří vás neměli možnost poznat a mít tu čest s vámi jít bok po boku do akce. Všichni muži, co jsou tady v pevnosti, spadají přímo pod kapitána. Pár z nich jsou muži z jednotky Hellraiser, která málem zanikla, když jste… zmizela. Naneštěstí si pár životů vzal oceán, když se stala ta nehoda.“
„Moje jednotka…?“
Nala překvapeně rozevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Začíná poznávat ty tváře. Ti, jenž tehdy bývali mladíci s budoucností zabijáků pod jejím vedením, se teď na ní z každého koutu těchto kamenných zdí uznale usmívají.
„Sám kapitán si je vyžádal. Tihle muži vám vděčí za svůj výcvik,“ jeho oči září radostí. „Doufám, že mi odpustíte tu drzost, že s vámi mluvím tak otevřeně, ale nemohl jsem to v sobě dál dusit. Tímto bych vám chtěl za všechny ty muže a jejich rodiny poděkovat a za spoustu dalších. A také vám říct, že z těch řečí, co si šuškají ta béčka ve městě Tsubata, si nic nedělejte. V Sapphirehallu je ještě spousta vojáků, co si pamatují, kým jste skutečně byla.“
Amon si konečně uvědomuje, že jeho vzpomínky si s ním pouze nezahrávaly. Pamatoval si Nalu dobře a všechny pocity, které ho od začátku zaplavovaly, byly oprávněné. Nala podle něj byla skvělý voják a neviděl to pouze on. Vyčaruje to na jeho tváři náznak úsměvu.
Naproti tomu je Nalin pohled chladný. Hluboko ve své duši doufá, že těch, kdo jí pamatují, již není mnoho. Nedokázala by se jim po tom všem podívat do očí. Tihle muži viděli jen zlomek toho, co za své služby vykonala. To, že jim dala dobrý vojenský výcvik, a tak i dobrou budoucnost v armádě, nemůže nikdy odčinit ty hrůzy, kterých se dopustila ve svých nejemnějších dnech.
„Děkuji, vojáku,“ přikývne a snaží se nedávat najevo nepohodlnost téhle situace.
„Madam!“ zasalutuje voják a následně začnou salutovat i všichni ostatní, aby jí vzdali svou čest.
„Vítejte zpátky, madam!“
„Jsme rádi, že jste naživu!“
„Doufáme, že spolu opět půjdeme někdy do akce!“
„Rádi vás tu vidíme!“
„Jsme poctěni vaší přítomností!“
Nala s lehce útrpným výrazem v očích zasalutuje na poděkování těmto mužům, kteří na ní nehleděli jen jako na démona, který dokázal pouze chladnokrevně zabíjet. Její pohled zapátrá do Amonovy tváře.
Usměje se na ni, a i on zasalutuje.
Překvapeně nakrabatí čelo, a pak jí to konečně dochází. Amon byl jeden z těch, kdo pod ní také roky sloužil. Sice si ještě nepamatuje na všechno, ale pokud se na ní i po tom všem dokážou jeho oči tak upřímně usmívat, budí to v ní naději, že ještě není pozdě na spásu. Stačí jen, aby se od ní jeho oči už nikdy neodvrátily.
Po vytoužené koupeli, Nala vychází z umývárny. Ještě před tím, než se vydá za Kentou a Amonem, navštíví znovu levé křídlo. Nachází se tam schody do věznice, kterých si všimla už při prohlídce pevnosti. Schází do sklepení. Sapphirehallský voják, který dostal za úkol hlídat vězně, spokojeně dřímá u stolu s obličejem rozmáčknutým na dřevěné desce. Nala jen protočí očima a tichými kroky se přesouvá k mřížím. Tahle situace jí přichází vhod.
„Hm, podívejte se. Další důstojník. Co nám chce tahle svině?“ zavrčí nespokojeně jeden z uvězněných arcadijských vojáků.
„Drž hubu! Madam, co vás sem přivádí?“ vyhrkne důstojník stojící vedle něj a také přichází blíž k mřížím. „Jak jste se sem dostala? Generál Akabane…“
„Sailone,“ vydechne, „nemám pro tebe odpovědi. Můžu ti jen slíbit, že udělám všechno pro to, abych vás všechny zase dostala domů.“
„Vy jste… sapphirehallský voják?“ zeptá se s nevěřícným výrazem v obličeji. „Zradila jste našeho generála?“
„Ne, věř mi,“ vyhrkne tiše. Ohlédne se za svá záda na vojáka, který spí, aby se ujistila, že nemůže slyšet, co se chystá říct. Znovu se podívá do Sailonovy tváře, a ještě více ztiší hlas. „Já a generál Akabane spolu spolupracujeme. Společně se postaráme o to, abychom Sapphirehall zastavili v invazi. Je tu spousta věcí, které nevíš a já nemám čas ti to všechno vysvětlovat. Není bezpečné o tom tady mluvit.“
Voják se zamýšlí. „Rozumím. Asi mi nakonec v téhle situaci nezbývá nic jiného než vám věřit.“
Nala přikývne. „Jen jsem vás chtěla ujistit, že všechno bude zase dobré. Teď už musím jít.“
„Um, počkejte. Něco pro vás mám.“
Nala k němu překvapeně hledí, když důstojník začne něco hledat ve své vysoké botě.
„Povedlo se mi to před těmi psy schovat,“ pokračuje a vytahuje pomuchlanou bílou obálku, kterou prostrkává mezi mřížemi. „Dostal jsem to už celkem dávno od jednoho muže ve městě. Jmenoval se Talus. Chtěl jsem to dát generálovi, ale pak se tak nečekaně svrhla tahle mela a byl jsem povolán pomoci Tsubatě při obléhání a skoro jsem na to zapomněl.“
Nala se smutným výdechem stiskne obálku. Pohlédne na pečeť a ihned ji poznává. Uvědomuje si, že se muselo stát něco strašného, pokud Talus předal tento dopis do rukou arcadijského vojáka a spoléhal na to, že se dostane do správných rukou. Bylo to obrovské riziko, které mohlo fatálně ohrozit spoustu lidí. Mohlo to tedy znamenat jen jedinou věc.
„Velice ti děkuji za tvou obětavost,“ vydechne po krátké odmlce.
Voják za mřížemi smutně přikývne. „Chci se jen vrátit domů…“
Od stolu se ozve hlasité zachrápání. Nala i voják zpozorní.
„Musím už jít. Ještě jednou děkuji,“ přikývne a rychlým krokem opouští místnost. Pevně při tom žmoulá kus papíru ve svých dlaních. Se zamyšleným pohledem prochází kolem Amona, aniž by si ho všimla.
„Nalo?“
„Ach,“ vyhrkne překvapeně a rychle schovává obálku za svá záda a zakládá si ji za opasek. „Amone?“
„Už jsi připravená? Kenta si nás volá.“
„Ano. Jdeme,“ přikývne.
Jejich kroky je zavedou do levého křídla. Kapitán sedí za stolem a podepisuje papíry, které leží na desce před ním.
„Tak jste tu,“ usměje se Kenta a vstává od stolu. Přikračuje blíž k Nale a políbí ji na přivítanou na tvář. „Jak sis užila koupel?“
„Úspěšně,“ zakaboní se.
„To rád slyším,“ usměje se. „Přejdu tedy k věci. Zítra ráno by měly dorazit další zásoby. Vrátíte se zpět zásobovací lodí do přístavního města Asen,“ spustí kapitán a bere ze stolu dva papíry, které právě podepsal. Dá je do Naliných rukou. „Tyhle listiny se sapphirehallskou pečetí vám zaručí okamžitý převoz z Asenu do Sapphirehallu. Až tam budete, předáte je samotnému generálovi.“
„Generál Abernant,“ zamýšlí se Amon. „Musím toho muže potkat co nejdřív.“
„To je ode mě vše. Už se dost opozdilo, takže jestli jste unavení, můžete si jít odpočinout. Jinak kdybyste něco potřebovali, budu vám k dispozici.“
„Já bych tu ráda zůstala, a ještě si s tebou povídala. Přeci jen, jak si sám řekl, kdoví kdy se zase uvidíme.“
„To je pravda. Stejně se budu cítit lépe, když budeš spát tady, a ne s těmi klacky ve vedlejší místnosti,“ zasměje se rozpačitě Kenta. „Omlouvám se, Amone. Tebe jsem tím samozřejmě nemyslel. Ty jsi v tomhle ohledu nebezpečný asi tak jako krabice s koťaty,“ zasměje se pobaveně.
Amon na něj překvapeně zírá s vytřeštěnýma očima. Je rudý až na zádech.
Nala se k němu otočí se šibalským pohledem. „Ach, takže to znamená, že na našeho majora doma nečeká žádná přítelkyně?“
„Na Amona? Myslím, že od té doby, co jsi odešla ze Sapphirehallu snad se žádnou ženou ani nemluvil,“ zasměje se pobaveně. „V tomhle se opravdu nezměnil, sestřičko.“
„Nic si ho nenaučil,“ zakroutí hlavou s káravým pohledem, ale v jejích očích si hrají veselé jiskřičky.
„Neměl jsem čas,“ ospravedlňuje se Kenta.
„Tak dobrá, myslím, že se raději odeberu do postele. Už nechci slyšet vůbec nic z tohohle rozhovoru,“ zamračí se rudý Amon a hbitě vychází ze dveří.
Nala i Kenta se hlasitě zasmějí. Slyší jejich smích i přes zavřené dveře. V hlavě se mu vybavují vzpomínky na jejich mládí, kdy spolu drželi jako tři mušketýři. Užili si spolu vlastně spoustu legrace, i když každý z nich byl úplně jiný. Vykouzlí to na jeho tváři úsměv. Přichází do místnosti s mnoha postelemi. V některých z nich už pochrupují znavení vojáci. Amon se rozhlédne kolem sebe. Není si jistý, kterou z postelí si může vybrat.
„Jen se nestyďte, majore, můžete si vybrat jakoukoliv, která se vám líbí,“ usměje se jeden z vojáků, který si akorát ulehá do jedné z nich.
Amon pokrčí rameny a sedá si na tu, která je k němu nejblíže. Jen se tak položí na deku s rukou založenou za hlavou a zcela se noří do svých myšlenek.
„Musím si vzpomenout na všechno. Sapphirehall… generál Abernant… plukovník Vincent Lanelli… SZS… Všechno tohle, co jsem zaslechl, určitě znám.“
„Chci se vrátit domů. Tam, kam patřím. Nejsem si však jistý tím, jestli mi to vrátí všechny vzpomínky. Co když se to už víc nezlepší? Ale vzpomněl jsem si přeci na Kentu i na Nalu. Sice je tam ještě spousta mezer, ale…“
„Amon se mi zdá trochu mimo sebe,“ spustí Kenta s pokrouceným výrazem ve tváři.
V Nale to hrkne. Všiml si toho, že je s Amonem něco v nepořádku, ale on si přál, aby nikomu o jeho ztrátě paměti neříkala. Sice netuší, co tím zamýšlí, ale hodlá jeho přání respektovat. Slíbila mu to. Možná je to způsobené tím, protože si Amon začíná podvědomě uvědomovat, že nikomu v Sapphirehallu se teď nedá věřit.
Nervózně si skousne ret. „Nediv se mu. Měsíc a půl byl úplně mimo, a pak ho mučili v Arcadii. Může být ještě trochu zmatený, než se zase vrátí do starých kolejí.“
„Hm, to mu není moc podobné. Ale je pravda, že se choval dost divně ještě před tím, než se začaly řešit nepokoje v Echelonu,“ odtuší.
„Jak to myslíš?“
„No,“ zamýšlí se a hledá ve své paměti ten zlom. „Myslím, že to bylo od událostí ve Faithvalley. Slyšela jsi o tom?“
Nala odtažitě stáhne hlavu dozadu. Její krk se začíná zužovat při vzpomínce na tohle město. Samozřejmě se k ní donesly informace o jeho vypálení a celém tom masakru obecně.
„Jo, něco málo.“
„Od té doby už to s ním bylo divné. Byl víc podrážděný. Tedy co mi Slaine vyprávěl. Já ho moc nevídal. O to víc bylo zvláštní, když pak šel s námi na pivo,“ usměje se pobaveně.
„Amon pil pivo?“ zašklebí se pobaveně Nala.
„Vlastně ne. Byla to spíš záminka, aby se ptal na tebe,“ uzná nakonec.
„Aha, to jsem asi zavinila já.“
„Jo,“ pokývá souhlasně hlavou. „Slyšel jsem o tom tvém dostaveníčku. Pěkně si mu tím zamotala hlavu. Abernant byl vzteky bez sebe.“
„Umím si to živě představit,“ zvedne obočí se znechuceným úšklebkem, když si vybaví generálovu tvář. „Nechci vidět jeho výraz, až se objevím na jeho prahu a on se dozví, že jsem totálně selhala a celých deset let je v tahu.“
„O co přesně šlo? Myslím, že už mi to můžeš říct.“
„Asi ano… Je to dlouhý příběh, ale řekněme, že jsem byla převelená do SZS, abych králi nosila zprávy z Arcadie. Měla jsem se infiltrovat,“ přiznává stručně. „To se mi nejprve povedlo, ale Amon to svým příchodem trochu zkomplikoval a generál Arcadie nás odhalil.“
Na Kentově tváři to vyčaruje znepokojený výraz. „Hm… Abernant nám dal před měsícem a půl informace, že zbrojení a vzpoura Arcadie je zcela nová záležitost. To byla tvoje práce?“
„Ne,“ odpovídá stroze. „Ale proto tu SZS je. Aby se království dozvědělo z první ruky, když se něco změní. Promiň, nemůžu ti o tom dát bližší informace.“
„V pořádku,“ mávne nad tím rukou. „Nevím jak ty, ale já už jsem docela utahaný. Nepůjdeme si už lehnout?“
„Dobrý nápad,“ přikývne Nala.
„Nechal jsem ti povlíknout postel na druhé straně,“ pokyne k ní rukou a sám se ukládá do té své.
„Poslyš, Kento, pamatuješ si na to, když jsme byli ještě malí a ty jsi za mnou občas chodíval do pokoje, když byla venku bouřka, a žádal si mě o to, abych tě vzala k sobě do postele, že se v té své bojíš?“
„Ha, na to si vzpomínám. Vždycky jsi mě vyhodila na chodbu. Říkala si, že jsem dost velký na to, abych se bál bouřky a že jednou ze mě bude voják a na takové slabosti nebude místo.“
„Byla jsem hrozná sestra…“
„Ne, to v žádném případě. Byla si jen jiná. Myslela jsi to se mnou dobře svým vlastním způsobem. Na nic z toho si nemůžu stěžovat,“ připouští mírným hlasem. „Takže pokud se něčeho bojíš, tak je místo v mé posteli to nejmenší, co ti můžu nabídnout.“ S milým úsměvem jí nabídne svou náruč.
Nala si vleze do postele a lehne si do medvědího objetí. Cítí se v bezpečí.
„Opravdu jsi vyrostl, Kento.“
„Žena se o mě stará dobře,“ zasměje se pobaveně.
„Jsem za tebe moc šťastná. Už nejsi můj malý bráška, který potřebuje chránit a pevnou ruku. Dokážeš se teď vypořádat se vším… sám.“
„Proč mám pocit, že i když tě konečně po těch letech zase vidím, tak se se mnou loučíš?“ vydechne smutným tónem. „Zase utečeš?“
„Ne, tentokrát už nikam neuteču. Postavím se svým problémům čelem,“ usměje se a stiskne ho o něco pevněji.
„Jsme tady,“ zastavuje se kapitán a obrací se ke dvojici s unešenými pohledy. „Jediná loď, co sem připlouvá, je zásobovací. Nebyla tu už dva týdny, takže by měla připlout během zítřka. Nevím, co Sapphirehall plánuje dál a nevím ani, co se pokouší vyjednat s Arcadií, ale upřímně doufám, že už brzy tohle místo opustíme. Přeci jen je měsíc a půl dlouhá doba a moji muži jsou z toho věčného čekání netrpěliví. Všichni už odsud chceme domů.“ Na jeho tváři se objevuje nesmělý úsměv, jako by se na malý okamžik zasnil.
„Kento, a opravdu jde jenom o tvé muže?“
„Co se tím snažíš říct?“ zachichotá se nesměle na Nalinu otázku.
„Nečeká na tebe ve městě náhodou někdo?“ zašklebí se potutelně.
„No, když to zmiňuješ… Chtěl jsem ti to nejdřív říct, až budeme v Sapphirehallu, abych vás rovnou seznámil, ale ty to už určitě stejně víš a kdoví kdy nám dovolí se vrátit. Je to pět let zpátky, co jsem se oženil s Milly a máme spolu dvě děti. Je to chlapec a dívka. Dal jsem jim jména podle našich rodičů,“ chlubí se hrdě Kenta.
„Podle jejich rodičů? Takže se moje domněnky potvrzují a Kenta je skutečně její bratr. Už si začínám vzpomínat,“ pokyvuje hlavou Amon. Je rád, že se mu podařilo rozklíčovat alespoň jednu záhadu z toho dlouhého seznamu.
„Můj malý bráška konečně dospěl ve všech směrech,“ zasměje se radostně Nala a poplácá ho po rameni. „Gratuluji ti.“
„Děkuji,“ přikyvuje Kenta.
„Až se vrátíme do města, musím se za nimi jít podívat a seznámit se,“ pokračuje Nala.
„Určitě si je zamiluješ a oni zase tebe. Isi se začala už dost projevovat a někoho mi neskutečně připomíná,“ odtuší kapitán s neskrývanou radostí v hlase. Nala jen na oko protočí očima, ale těší ji, že ji Kenta bere jako svou sestru, po které by snad jeho děti mohly zdědit nějaké povahové rysy, i když je nepojí krevní pouto. „Jdu zkontrolovat vojáky. Najdete mě v horním patře pevnosti. Budu tam potom vyřizovat nějaké papíry, ale večer bych si s vámi ještě rád promluvil a strávil s vámi trochu času. Kdoví kdy vás oba zase uvidím.“
„Dobře, Kento,“ přikyvuje spokojeně Nala. „Já si půjdu dát tu koupel. Už se na ni neskutečně těším.“
„Povolám nějakého vojáka, aby vás tady ještě provedl a ukázal co a jak,“ dodává Kenta a rychlými vojenskými kroky se přesouvá k okovaným dveřím do pevnosti.
Amon stále stojí s tupým výrazem ve tváři.
„Co se děje?“ zeptá se ho zaraženě Nala. Jeho reakce na její tváři budí pobavený úsměv.
„Je to vtipné. Celou dobu jsem si nebyl jistý, jestli je Kenta skutečně tvůj bratr. Až do teď.“
„Páni. Ani mě nenapadlo, že si zrovna tohle nepamatuješ,“ zasměje se pobaveně Nala, ale po chvíli zvážní. „Ale na Vincenta si pamatuješ, ne?“
„Vincent?“ zamýšlí se. „Myslíš plukovníka Vincenta Lanelliho? To jméno znám, ale nevybavuji si nic konkrétního. Voják v Tsubatě se zmiňoval o tom, že teď velí Overkills. Ty si pamatuju. Je to moje jednotka.“
„Och, Vincent velí Overkills? Je zřejmé, že si na něj nepamatuješ, protože po téhle informaci by na tvém obličeji zůstal jen zamračený škraloup. Nemáte se moc rádi.“
„Ech… Je něco, co bych o něm ještě měl vědět?“
„No, Vincent je… byl…“ snaží se najít ta správná slova, kterými by začala, ale tahle informace, jako by se nechtěla dostat ven z její mysli. Ani si neuvědomila, jak moc těžké je vracet se zpátky do minulosti. „Vzpomínáš, jak jsem ti ještě v Austenu říkala, že jsem ve vztahu s jiným mužem? Tehdy jsem nemyslela Genjiho, protože to byl vztah jen na oko… Ale na to bude čas jindy.“
„Ach. Takže tenhle Vincent je ve skutečnosti ten muž?“
„Býval jím,“ přikyvuje. Její oči se toulají někde daleko v trýznivých vzpomínkách. „Už přesně nevím, kým je a co pro mě znamená. Vím, že má i jiné ženy a už na mě zapomněl, ale nejsem si jistá, jestli jsem já zapomněla na něj. Nicméně tímhle tě nebudu zatěžovat.“
„Lidské vztahy umí být složité, hm?“ ušklíbne se Amon. „Nikdy jsem si to neuvědomoval tolik jako teď.“
„No, každopádně by mi teď každá dívka ve městě záviděla. Sdílím prostor se dvěma nejhezčími vojáky ze Sapphirehallu,“ usměje se na něj veselým pohledem, a nakonec ještě trochu pookřeje. „Ty a Kenta jste pro mě ti nejdůležitější muži. Když mám vás, cítím se šťastná a všechny složitosti okolního světa jsou rázem pryč.“
Nebyla to úplně pravda, ale když hleděla do těch temně černých očí, tak se její mysl alespoň na krátký okamžik tak cítila.
Amon zrudne ve tváři. „Já jsem rád, že tu můžu být s tebou. Teď, když mám konečně zpátky většinu vzpomínky na tebe… bych se asi měl omluvit za své předchozí chování.“
„Jaké chování myslíš?“
„V Austenu jsem možná vyzněl, jako že mi o něco jde, ale samozřejmě bych na to nikdy ani nepomyslel. Byl jsem jen zmatený ve svých citech. Nikdy bych se neodvážil… Jsi moje nadřízená… Tedy byla, ale… Víš, co chci říct,“ znervózní a sklopí svůj zahanbený pohled do země.
Nala se jen pobaveně zasměje. „Kdybych k tobě byla upřímná od začátku, tak jsme se oba mohli vyhnout těm trapným chvílím. Vina je na mé straně. Ale neboj se, nebrala jsem to nijak osobně. Možná na tebe ve městě čeká nějaká zapomenutá láska,“ popichuje ho s laškovným úšklebkem.
„O tom silně pochybuji,“ přiznává major. „Myslím, že stále nevím, jak se k ženám chovat a vlastně jsem na ně asi ani nikdy nemyslel tímhle směrem.“
Jen dlouze vydechne. „Přitom ženy tebou byly vždy tak poblázněné. Je to opravdu škoda, že někdo jako ty, ví o citech tak málo. Jsi tak…“ Nala se zamýšlí a pohlédne hluboko do jeho černých očí, které vyčkávají, jaká slova budou následovat. Po krátké odmlce jen zakroutí hlavou a sklápí zahanbený pohled do země. „Zapomeň na to. Myslím, že bychom se spolu o tomhle neměli bavit. Zní to divně.“
Amon zaraženě hledí do její tváře. „Opravdu ses hodně změnila. Mám tě takovou radši. Myslím.“
„Přestaň s tím, nebo se začnu červenat. Ale když o tom tak mluvíš, tak mám pocit, že jsme se oba dost změnili. Přeci jen je deset let dlouhá doba. Ale nesmíš zapomenout na to, že hluboko v našich srdcích je to, kým jsme byli, stále usazené a může se to znovu objevit jako blesk z čistého nebe. Nechci tě zklamat,“ vydechne již s vážným výrazem ve tváři.
„Nemyslím si, že bys mě mohla čímkoliv zklamat. Chci říct, že jsem tě měl rád i tehdy. Jen se teď na tebe dívám trochu jinak.“
Její oči opět zjihnou. Uvědomuje si, že i ona se na něj dívá jinak než dřív. Konečně má možnost vidět ho čistě bez té temnoty, která zatemňovala její zrak.
„Amone, chci, aby si věděl, že-“
„Madam! Pane!“ Z pevnosti vyběhne jeden z vojáků a jeho slova utínají Nalinu načatou větu. „Kapitán mě za vámi poslal, abych vás tu trochu provedl.“
„Skvěle! Už se nemůžu dočkat, až si dám horkou koupel,“ zaraduje se neskrývaně Nala. Úmyslně se snaží předstírat, že se nechystala říct nic důležitého, co by stálo za dokončení. Možná to je znamení, že ještě nenastala ta správná chvíle, aby své tíživé myšlenky vyslovila nahlas.
Voják na její slova přikývne a pohlédne na majora. „Pane, všichni si mysleli, že jste mrtvý. Jsem rád, že to byly milné informace.“
„Ach, děkuji, vojáku,“ vyloudí na sobě úsměv směrem k desátníkovi, i když nemůže popřít, že ho vzadu v mozku hryže zvědavost, co se mu Nala snažila říct.
Voják opět zasalutuje a obrací se směrem k pevnosti. Dvojice důstojníků ho následuje dovnitř. Je tam spousta dalších vojáků, kteří se baví mezi sebou a další, kteří stojí na stráži. Desátník, který dvojici provází, míří směrem do pravého křídla.
„Tahle pevnost je zajímavě postavená. Za dobrého počasí je odsud krásný výhled na břehy Austenu i samotné Arcadie,“ spustí.
Trojice vychází schody do patra.
Jeden z vojáků k Amonovi užasle pohlédne a hned zasalutuje. „Pane! Slyšel jsem, že se zítra vydáváte do Sapphirehallu. Doufám, že se sem pak vrátíte,“ vychrlí ze sebe. „Samozřejmě to platí i pro vás, madam. Víte, já neposlouchám, co o vás ostatní říkají. Podle mě jste byla skvělý voják a je úžasné, že jste zpět.“
Amon vytřeští oči překvapením. Zdá se, že jsou všichni sapphirehallští vojáci opravdu netaktní, když vypustí z úst něco takového bez kousku hanby. Nalu taková slova určitě musela ranit. Pohledem trhne k ní.
Nezdá se být vojákovou poznámkou nijak popuzená. Na její tváři se zračí náznak úsměvu. „Víš, vojáku, když se muž bojí ženy, nebojí se žena ničeho na světě,“ mrkne na něj pobaveným pohledem.
Na vojákově tváři to rozzáří úsměv. „Dobrá poznámka, majorko!“ odtuší. „Já zase slyšel, že muži se bojí hlavně krásných a úspěšných žen. Myslím si, že to vás přímo vystihuje.“
Amon si všímá jiskřiček v jeho očích. „On… s ní… snad flirtuje? Nejsem si jistý, jak přesně to má vypadat, ale tohle…“ zamýšlí se a jeho výraz se rázem mění na znepokojený.
„Vojáku, uvědom si, s kým mluvíš!“ pokárá ho desátník v jejich doprovodu.
„Ach, omlouvám se!“ zvážní druhý voják. „Jen jsem rád, že tu oba jste.“
Nala s milým úsměvem přikývne. Otáčí se zpátky k desátníkovi, který má na tváři velmi vážný výraz.
„Jestli si budete chtít odpočinout, tak postele jsou ve vedlejší místnosti,“ pokyne desátník směrem ke dveřím. „Kapitán Darks je v levém křídle a připravuje tam pro vás dokumenty k vyplutí do Sapphirehallu. Než to udělá, můžete si dát koupel.“
„Konečně,“ vydechne úlevně Nala.
Voják na ni pohlédne zaraženým pohledem.
„Děje se něco?“
„Nic… madam… jen… je zvláštní vás vidět v tomhle rozpoložení. Víte, sloužili jsme spolu na pár misích, jestli si vzpomínáte,“ spustí muž zdráhavě.
Nala se zamyslí. „Omlouvám se, vojáku, ale už si nepamatuji tváře všech, se kterými jsem sloužila,“ odvětí se zahanbeným pohledem.
„Byl jsem převelen do vašeho týmu, když Sapphirehall prvně obléhal Echelon. Vyslýchali jsme společně jejich majora.“
„Ach,“ hrkne v ní. Její výraz se rázem mění. Jako by ztemněl s tou vzpomínkou. „To je už opravdu dávno.“
„Mě to někdy přijde jako včera,“ sklesle pohlédne do země. „Byla to skutečně náročná akce. Ale to, proč o tom teď mluvím… jen… že jste se opravdu změnila. Těch deset let mimo město vám prospělo,“ usměje se nakonec. „Zdáte se být šťastnější a odpočinutá, řekl bych,“ zasměje se nervózně. V jeho očích se odráží strach, jestli svými slovy nezašel příliš daleko.
„Nenech se zmást, vojáku. Stále umím být dost ostrá a tvrdá.“
„O tom nepochybuji!“ zvolá se stejným radostným výrazem. „Byla jste skvělý voják. Omlouvám se, majore, ale dle mého názoru ten nejlepší, se kterým jsem se kdy setkal,“ pohlédne omluvným pohledem Amonovým směrem. „Po akci v Echelonu jsem si zažádal o trvalé přesunutí pod vaše velení do Hellraiseru, ale naneštěstí mi ho zamítli.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Hlavou jí probleskne myšlenka, která se s ní už nese dlouho. „Děkuji za tvoje uznání. Toho si velmi cením, ale řekni mi popravdě, tebe neznepokojí ty činy, kterých jsi byl svědkem?“
„Jen jste plnila rozkazy. Budit milné dojmy mohou jen mezi těmi zelenáči, kteří vás neměli možnost poznat a mít tu čest s vámi jít bok po boku do akce. Všichni muži, co jsou tady v pevnosti, spadají přímo pod kapitána. Pár z nich jsou muži z jednotky Hellraiser, která málem zanikla, když jste… zmizela. Naneštěstí si pár životů vzal oceán, když se stala ta nehoda.“
„Moje jednotka…?“
Nala překvapeně rozevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Začíná poznávat ty tváře. Ti, jenž tehdy bývali mladíci s budoucností zabijáků pod jejím vedením, se teď na ní z každého koutu těchto kamenných zdí uznale usmívají.
„Sám kapitán si je vyžádal. Tihle muži vám vděčí za svůj výcvik,“ jeho oči září radostí. „Doufám, že mi odpustíte tu drzost, že s vámi mluvím tak otevřeně, ale nemohl jsem to v sobě dál dusit. Tímto bych vám chtěl za všechny ty muže a jejich rodiny poděkovat a za spoustu dalších. A také vám říct, že z těch řečí, co si šuškají ta béčka ve městě Tsubata, si nic nedělejte. V Sapphirehallu je ještě spousta vojáků, co si pamatují, kým jste skutečně byla.“
Amon si konečně uvědomuje, že jeho vzpomínky si s ním pouze nezahrávaly. Pamatoval si Nalu dobře a všechny pocity, které ho od začátku zaplavovaly, byly oprávněné. Nala podle něj byla skvělý voják a neviděl to pouze on. Vyčaruje to na jeho tváři náznak úsměvu.
Naproti tomu je Nalin pohled chladný. Hluboko ve své duši doufá, že těch, kdo jí pamatují, již není mnoho. Nedokázala by se jim po tom všem podívat do očí. Tihle muži viděli jen zlomek toho, co za své služby vykonala. To, že jim dala dobrý vojenský výcvik, a tak i dobrou budoucnost v armádě, nemůže nikdy odčinit ty hrůzy, kterých se dopustila ve svých nejemnějších dnech.
„Děkuji, vojáku,“ přikývne a snaží se nedávat najevo nepohodlnost téhle situace.
„Madam!“ zasalutuje voják a následně začnou salutovat i všichni ostatní, aby jí vzdali svou čest.
„Vítejte zpátky, madam!“
„Jsme rádi, že jste naživu!“
„Doufáme, že spolu opět půjdeme někdy do akce!“
„Rádi vás tu vidíme!“
„Jsme poctěni vaší přítomností!“
Nala s lehce útrpným výrazem v očích zasalutuje na poděkování těmto mužům, kteří na ní nehleděli jen jako na démona, který dokázal pouze chladnokrevně zabíjet. Její pohled zapátrá do Amonovy tváře.
Usměje se na ni, a i on zasalutuje.
Překvapeně nakrabatí čelo, a pak jí to konečně dochází. Amon byl jeden z těch, kdo pod ní také roky sloužil. Sice si ještě nepamatuje na všechno, ale pokud se na ní i po tom všem dokážou jeho oči tak upřímně usmívat, budí to v ní naději, že ještě není pozdě na spásu. Stačí jen, aby se od ní jeho oči už nikdy neodvrátily.
❥
Po vytoužené koupeli, Nala vychází z umývárny. Ještě před tím, než se vydá za Kentou a Amonem, navštíví znovu levé křídlo. Nachází se tam schody do věznice, kterých si všimla už při prohlídce pevnosti. Schází do sklepení. Sapphirehallský voják, který dostal za úkol hlídat vězně, spokojeně dřímá u stolu s obličejem rozmáčknutým na dřevěné desce. Nala jen protočí očima a tichými kroky se přesouvá k mřížím. Tahle situace jí přichází vhod.
„Hm, podívejte se. Další důstojník. Co nám chce tahle svině?“ zavrčí nespokojeně jeden z uvězněných arcadijských vojáků.
„Drž hubu! Madam, co vás sem přivádí?“ vyhrkne důstojník stojící vedle něj a také přichází blíž k mřížím. „Jak jste se sem dostala? Generál Akabane…“
„Sailone,“ vydechne, „nemám pro tebe odpovědi. Můžu ti jen slíbit, že udělám všechno pro to, abych vás všechny zase dostala domů.“
„Vy jste… sapphirehallský voják?“ zeptá se s nevěřícným výrazem v obličeji. „Zradila jste našeho generála?“
„Ne, věř mi,“ vyhrkne tiše. Ohlédne se za svá záda na vojáka, který spí, aby se ujistila, že nemůže slyšet, co se chystá říct. Znovu se podívá do Sailonovy tváře, a ještě více ztiší hlas. „Já a generál Akabane spolu spolupracujeme. Společně se postaráme o to, abychom Sapphirehall zastavili v invazi. Je tu spousta věcí, které nevíš a já nemám čas ti to všechno vysvětlovat. Není bezpečné o tom tady mluvit.“
Voják se zamýšlí. „Rozumím. Asi mi nakonec v téhle situaci nezbývá nic jiného než vám věřit.“
Nala přikývne. „Jen jsem vás chtěla ujistit, že všechno bude zase dobré. Teď už musím jít.“
„Um, počkejte. Něco pro vás mám.“
Nala k němu překvapeně hledí, když důstojník začne něco hledat ve své vysoké botě.
„Povedlo se mi to před těmi psy schovat,“ pokračuje a vytahuje pomuchlanou bílou obálku, kterou prostrkává mezi mřížemi. „Dostal jsem to už celkem dávno od jednoho muže ve městě. Jmenoval se Talus. Chtěl jsem to dát generálovi, ale pak se tak nečekaně svrhla tahle mela a byl jsem povolán pomoci Tsubatě při obléhání a skoro jsem na to zapomněl.“
Nala se smutným výdechem stiskne obálku. Pohlédne na pečeť a ihned ji poznává. Uvědomuje si, že se muselo stát něco strašného, pokud Talus předal tento dopis do rukou arcadijského vojáka a spoléhal na to, že se dostane do správných rukou. Bylo to obrovské riziko, které mohlo fatálně ohrozit spoustu lidí. Mohlo to tedy znamenat jen jedinou věc.
„Velice ti děkuji za tvou obětavost,“ vydechne po krátké odmlce.
Voják za mřížemi smutně přikývne. „Chci se jen vrátit domů…“
Od stolu se ozve hlasité zachrápání. Nala i voják zpozorní.
„Musím už jít. Ještě jednou děkuji,“ přikývne a rychlým krokem opouští místnost. Pevně při tom žmoulá kus papíru ve svých dlaních. Se zamyšleným pohledem prochází kolem Amona, aniž by si ho všimla.
„Nalo?“
„Ach,“ vyhrkne překvapeně a rychle schovává obálku za svá záda a zakládá si ji za opasek. „Amone?“
„Už jsi připravená? Kenta si nás volá.“
„Ano. Jdeme,“ přikývne.
Jejich kroky je zavedou do levého křídla. Kapitán sedí za stolem a podepisuje papíry, které leží na desce před ním.
„Tak jste tu,“ usměje se Kenta a vstává od stolu. Přikračuje blíž k Nale a políbí ji na přivítanou na tvář. „Jak sis užila koupel?“
„Úspěšně,“ zakaboní se.
„To rád slyším,“ usměje se. „Přejdu tedy k věci. Zítra ráno by měly dorazit další zásoby. Vrátíte se zpět zásobovací lodí do přístavního města Asen,“ spustí kapitán a bere ze stolu dva papíry, které právě podepsal. Dá je do Naliných rukou. „Tyhle listiny se sapphirehallskou pečetí vám zaručí okamžitý převoz z Asenu do Sapphirehallu. Až tam budete, předáte je samotnému generálovi.“
„Generál Abernant,“ zamýšlí se Amon. „Musím toho muže potkat co nejdřív.“
„To je ode mě vše. Už se dost opozdilo, takže jestli jste unavení, můžete si jít odpočinout. Jinak kdybyste něco potřebovali, budu vám k dispozici.“
„Já bych tu ráda zůstala, a ještě si s tebou povídala. Přeci jen, jak si sám řekl, kdoví kdy se zase uvidíme.“
„To je pravda. Stejně se budu cítit lépe, když budeš spát tady, a ne s těmi klacky ve vedlejší místnosti,“ zasměje se rozpačitě Kenta. „Omlouvám se, Amone. Tebe jsem tím samozřejmě nemyslel. Ty jsi v tomhle ohledu nebezpečný asi tak jako krabice s koťaty,“ zasměje se pobaveně.
Amon na něj překvapeně zírá s vytřeštěnýma očima. Je rudý až na zádech.
Nala se k němu otočí se šibalským pohledem. „Ach, takže to znamená, že na našeho majora doma nečeká žádná přítelkyně?“
„Na Amona? Myslím, že od té doby, co jsi odešla ze Sapphirehallu snad se žádnou ženou ani nemluvil,“ zasměje se pobaveně. „V tomhle se opravdu nezměnil, sestřičko.“
„Nic si ho nenaučil,“ zakroutí hlavou s káravým pohledem, ale v jejích očích si hrají veselé jiskřičky.
„Neměl jsem čas,“ ospravedlňuje se Kenta.
„Tak dobrá, myslím, že se raději odeberu do postele. Už nechci slyšet vůbec nic z tohohle rozhovoru,“ zamračí se rudý Amon a hbitě vychází ze dveří.
Nala i Kenta se hlasitě zasmějí. Slyší jejich smích i přes zavřené dveře. V hlavě se mu vybavují vzpomínky na jejich mládí, kdy spolu drželi jako tři mušketýři. Užili si spolu vlastně spoustu legrace, i když každý z nich byl úplně jiný. Vykouzlí to na jeho tváři úsměv. Přichází do místnosti s mnoha postelemi. V některých z nich už pochrupují znavení vojáci. Amon se rozhlédne kolem sebe. Není si jistý, kterou z postelí si může vybrat.
„Jen se nestyďte, majore, můžete si vybrat jakoukoliv, která se vám líbí,“ usměje se jeden z vojáků, který si akorát ulehá do jedné z nich.
Amon pokrčí rameny a sedá si na tu, která je k němu nejblíže. Jen se tak položí na deku s rukou založenou za hlavou a zcela se noří do svých myšlenek.
„Musím si vzpomenout na všechno. Sapphirehall… generál Abernant… plukovník Vincent Lanelli… SZS… Všechno tohle, co jsem zaslechl, určitě znám.“
„Chci se vrátit domů. Tam, kam patřím. Nejsem si však jistý tím, jestli mi to vrátí všechny vzpomínky. Co když se to už víc nezlepší? Ale vzpomněl jsem si přeci na Kentu i na Nalu. Sice je tam ještě spousta mezer, ale…“
❥
„Amon se mi zdá trochu mimo sebe,“ spustí Kenta s pokrouceným výrazem ve tváři.
V Nale to hrkne. Všiml si toho, že je s Amonem něco v nepořádku, ale on si přál, aby nikomu o jeho ztrátě paměti neříkala. Sice netuší, co tím zamýšlí, ale hodlá jeho přání respektovat. Slíbila mu to. Možná je to způsobené tím, protože si Amon začíná podvědomě uvědomovat, že nikomu v Sapphirehallu se teď nedá věřit.
Nervózně si skousne ret. „Nediv se mu. Měsíc a půl byl úplně mimo, a pak ho mučili v Arcadii. Může být ještě trochu zmatený, než se zase vrátí do starých kolejí.“
„Hm, to mu není moc podobné. Ale je pravda, že se choval dost divně ještě před tím, než se začaly řešit nepokoje v Echelonu,“ odtuší.
„Jak to myslíš?“
„No,“ zamýšlí se a hledá ve své paměti ten zlom. „Myslím, že to bylo od událostí ve Faithvalley. Slyšela jsi o tom?“
Nala odtažitě stáhne hlavu dozadu. Její krk se začíná zužovat při vzpomínce na tohle město. Samozřejmě se k ní donesly informace o jeho vypálení a celém tom masakru obecně.
„Jo, něco málo.“
„Od té doby už to s ním bylo divné. Byl víc podrážděný. Tedy co mi Slaine vyprávěl. Já ho moc nevídal. O to víc bylo zvláštní, když pak šel s námi na pivo,“ usměje se pobaveně.
„Amon pil pivo?“ zašklebí se pobaveně Nala.
„Vlastně ne. Byla to spíš záminka, aby se ptal na tebe,“ uzná nakonec.
„Aha, to jsem asi zavinila já.“
„Jo,“ pokývá souhlasně hlavou. „Slyšel jsem o tom tvém dostaveníčku. Pěkně si mu tím zamotala hlavu. Abernant byl vzteky bez sebe.“
„Umím si to živě představit,“ zvedne obočí se znechuceným úšklebkem, když si vybaví generálovu tvář. „Nechci vidět jeho výraz, až se objevím na jeho prahu a on se dozví, že jsem totálně selhala a celých deset let je v tahu.“
„O co přesně šlo? Myslím, že už mi to můžeš říct.“
„Asi ano… Je to dlouhý příběh, ale řekněme, že jsem byla převelená do SZS, abych králi nosila zprávy z Arcadie. Měla jsem se infiltrovat,“ přiznává stručně. „To se mi nejprve povedlo, ale Amon to svým příchodem trochu zkomplikoval a generál Arcadie nás odhalil.“
Na Kentově tváři to vyčaruje znepokojený výraz. „Hm… Abernant nám dal před měsícem a půl informace, že zbrojení a vzpoura Arcadie je zcela nová záležitost. To byla tvoje práce?“
„Ne,“ odpovídá stroze. „Ale proto tu SZS je. Aby se království dozvědělo z první ruky, když se něco změní. Promiň, nemůžu ti o tom dát bližší informace.“
„V pořádku,“ mávne nad tím rukou. „Nevím jak ty, ale já už jsem docela utahaný. Nepůjdeme si už lehnout?“
„Dobrý nápad,“ přikývne Nala.
„Nechal jsem ti povlíknout postel na druhé straně,“ pokyne k ní rukou a sám se ukládá do té své.
„Poslyš, Kento, pamatuješ si na to, když jsme byli ještě malí a ty jsi za mnou občas chodíval do pokoje, když byla venku bouřka, a žádal si mě o to, abych tě vzala k sobě do postele, že se v té své bojíš?“
„Ha, na to si vzpomínám. Vždycky jsi mě vyhodila na chodbu. Říkala si, že jsem dost velký na to, abych se bál bouřky a že jednou ze mě bude voják a na takové slabosti nebude místo.“
„Byla jsem hrozná sestra…“
„Ne, to v žádném případě. Byla si jen jiná. Myslela jsi to se mnou dobře svým vlastním způsobem. Na nic z toho si nemůžu stěžovat,“ připouští mírným hlasem. „Takže pokud se něčeho bojíš, tak je místo v mé posteli to nejmenší, co ti můžu nabídnout.“ S milým úsměvem jí nabídne svou náruč.
Nala si vleze do postele a lehne si do medvědího objetí. Cítí se v bezpečí.
„Opravdu jsi vyrostl, Kento.“
„Žena se o mě stará dobře,“ zasměje se pobaveně.
„Jsem za tebe moc šťastná. Už nejsi můj malý bráška, který potřebuje chránit a pevnou ruku. Dokážeš se teď vypořádat se vším… sám.“
„Proč mám pocit, že i když tě konečně po těch letech zase vidím, tak se se mnou loučíš?“ vydechne smutným tónem. „Zase utečeš?“
„Ne, tentokrát už nikam neuteču. Postavím se svým problémům čelem,“ usměje se a stiskne ho o něco pevněji.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat