Zlomená srdce - Kapitola 14 (část 1/2)

Promne si rozespalé oči a vzhlédne k usměvavému obličeji, který se nad ním sklání. Na malý okamžik má pocit, že na něj hledí sám anděl, než se rozkouká a uvědomí si, že je to Nala a její zlaté vlasy září ve světle slunce, které se do místnosti dostává oknem. Musí být už dost pozdě.

„Dobré ráno, hoď na sebe něco čistého a já počkám dole,“ mrkne na něj a otáčí se zády k jeho posteli.

„Je to tady. Vracíme se domů.“ Konečně si uvědomuje, co se děje. „Proč si mě nevzbudila dřív?!“

Vyskakuje z postele a rychle se převléká do čisté uniformy, kterou mu Nala přinesla k posteli. Ta se zastavuje ve dveřích a otáčí k němu svůj pobavený pohled.

„Protože tě ráda sleduju, když začneš zmatkovat,“ mrkne na něj znovu a odchází.

Amonovi se na čele objevuje překvapená vráska. Dneska má Nala obzvláště dobrou náladu. Je to trochu zvláštní vzhledem k tomu, že brzy bude muset opět opustit svého bratra na dobu neurčitou. Možná se prostě jen těší domů. Na dlouhé rozmýšlení už není čas. Připíná si meč kolem pasu a vybíhá ze dveří. Neohrabaně se hrne ze schodů takovou rychlostí, že pod nimi do někoho nekontrolovatelně naráží.

„Uklidni se trochu,“ zasměje se Nala a ustupuje mu z cesty, aby ji znovu nesrazil.

„Omlouvám se!“ vyhrkne udýchaně. „Jen nechci nikoho zdržovat.“

Nala mu pokládá dlaň na hrudník a mírně se na něj usměje. „Dýchej, Amone. Není kam spěchat. Kenta ještě řeší s námořníky nějaké záležitosti ohledně převozu,“ vrací ho do obrazu.

„Jo, jasně,“ vydechne a znovu se zhluboka nadechne, aby popadl dech.

Nala si ho prohlédne s mírným úsměvem. Jeho uniforma je celá zmuchlaná a z kalhot mu kouká cíp košile. Snaží se mu jí urovnat.

„Takhle je to lepší,“ usměje se a znovu mu jemně poklepe dlaní po hrudi. „Nechceš přeci před Crystou vypadat jako trhan.“

„Kdo je Crysta?“ zakroutí nechápavě hlavou.

„Brzy to zjistíš,“ mrkne na něj pobaveným pohledem.

„Hm, přestaň si ze mě dělat legraci a odveď mě k lodi,“ vyhrkne spěšně s vážným výrazem ve tváři.

„Copak se děje? Někdo dneska vstal špatnou nohou?“ zamračí se, ale v hlase se jí stále zračí pobavení. „Myslela jsem, že se do Sapphirehallu těšíš.“

„Těším. Ale zároveň jsem z toho návratu nervózní,“ přiznává a shlédne ke svým rukám, které se klepou skoro jako nikdy před tím.

Nala je jemně vezme do svých dlaní a promne je. „Neboj se. Jdu s tebou. Až dorazíme do Sapphirehallu, určitě si na vše vzpomeneš.“

„Děkuji… za všechno,“ vydechne. Jednu ze svých dlaní vyprostí z jejího sevření a položí ji na hřbet její ruky, aby jí mohl sevřít.

„Nebuď hlupák. Vždyť jsem ti lhala. Není tu nic, za co bys mi měl děkovat.“

„Kromě toho, že si mi několikrát zachránila život, a nakonec si mi pomohla ustát tuhle situaci, abych se totálně nezbláznil,“ pokrčí rameny. „Za takové maličkosti se přeci neděkuje.“

„Och, Amone. Jsem tak ráda, že jsme zase spolu,“ usměje se upřímným pohledem. „Nicméně bychom už měli vyrazit, majore, pokud nechceme, aby loď odplula bez nás. Následuj mě!“

 

❥

 

Mořský vítr je ledový a štípe na kůži. Nala shlíží z paluby na vlny a přemítá o tom, jestli její rozloučení s Kentou bylo náležité vůči tomu, co se v Sapphirehallu chystá udělat. Nepřeje si nic jiného než, aby jí odpustil všechny ty činy a zejména to, že ho nezahrnula do svého plánu. Nebylo to kvůli nedůvěře, ale čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Musí Kentu ochránit od tohohle všeho. Nedovolí, aby propadl království pod štítkem vlastizrádce. Teď má rodinu, o kterou se musí postarat. Naneštěstí Vincent ani Amon tolik štěstí mít nebudou, pokud kývnou na její plán. Tihle dva jsou ovšem zodpovědní jenom za svoje životy, což jí to všechno trochu ulehčuje. Ne, že by si jich vážila méně než svého bratra, jsou však v jejím plánu nezbytní. Utěšuje ji myšlenka, že alespoň Kentu toho může uchránit, i když za cenu toho, že ji pravděpodobně bude nenávidět.

Amon na ni pohlédne. Vidí ten její zamyšlený pohled koupat se ve vlnách oceánu. Stojí opřený o palubu vedle ní. Jeho mysl také tíží velká spousta myšlenek.

„Jsem blíž a blíž ke svému domovu. Teď když nad tím tak přemýšlím, je tam vůbec někdo, kdo na mě čeká? Dle slov vojáků to bude generál Abernant. Ale je to jen pro to, že jsem voják anebo je v tom něco víc? Je to můj přítel? Mám vůbec nějaké přátele? Možná bych se jí ještě mohl zeptat, ale zdá se být tížená vlastními myšlenkami,“ vydechne a obrátí svůj pohled k temně modré hladině. „Doufám, že se mi s návratem vrátí i vzpomínky. Třeba mi s tím pomůže právě generál. Nala mě nemůže chránit věčně.“

„Co mi ta hladina jen připomíná? Vincente, přesně takovou barvu mají vaše oči. Jsou temné a hluboké jako tenhle oceán. Bylo snadné se v nich ztratit,“ sklopí svůj smutný pohled na své ruce Nala. „Jaká bude vaše odpověď? Velmi na ní záleží. Nemám žádné informace ze Sapphirehallu od doby, co jsem tam byla naposledy. Možná je na mě už dávno vypsaná odměna. To ne. Kenta by o tom jistě něco věděl. Ještě pořád je tu naděje.“

„Přístavní město Asen… To je to místo, kam teď směřuji. Nepamatuji si, že bych ho někdy navštívil. Doufám, že se tam nebudeme dlouho zdržovat. Myslím, že s těmi papíry, co jsme dostali od Kenty, nebude problém sehnat loď, která nás dopraví k cíli,“ pomyslí si Amon a před jeho očima se objeví záblesk z jeho minulosti. „Sapphirehall.“

„Co si říkal?“ vzhlédne k němu zmatená Nala, kterou svým hlasem vyvedl z vlastních myšlenek.

„Ach, to nic. Jen jsem přemýšlel nahlas,“ usměje se jejím směrem Amon.

„Och,“ vydechne. „Já si půjdu na chvíli odpočinout do kajuty. Brzy už budeme u Asenu.“

Amon přikyvuje.

Nala se obrací od obzoru a schází dřevěné schody do srdce lodi. V podpalubí je ještě pár námořníků, kteří tam vedou divokou diskusi a popíjí víno. Nala jejich slova neposlouchá. Zalézá si do rohu na dřevěný sud a vytahuje ze zadní kapsy svých kalhot bílou obálku. Pečlivě si ji prohlédne. Na zadní straně se leskne pečeť Echelonu. To ji přesvědčuje o tom, že ten dopis nepsal Talus. Budí to v ní smíšené pocity.

 

***

 

Nala kráčí tichou uličkou Echelonu zahalenou v noční obloze. Dostaly se k ní zprávy o tom, co se zde opět chystá i o tom, jak Sapphirehall hodlá odpovědět. Prochází kolem vojáků ve svém pískovém plášti s kapucí zaraženou do obličeje. Dostává se až ke dveřím majorova domu.

„Co tady děláš?!“ zpozorní jeden z vojáků na stráži a okamžitě proti ní vytasí svůj meč.

„Jen klid,“ rozhodí rukama a pomalu je zvedá nad hlavu, aby ukázala, že není ozbrojená. Hlavu drží lehce sklopenou, aby neviděl do její tváře. „Přišla jsem si s majorem promluvit v neodkladné záležitosti.“

„Ukaž mi svojí identifikaci!“

„Mám jen tenhle dopis,“ vydechne a pomalým gestem vytahuje zažloutlou obálku z kapsy svého pláště. Následně ji podává vojákovi.

Se zamračeným pohledem ji vytrhne z její ruky a pečlivě si prohlédne pečeť. „Hm, tenhle znak neznám.“

„Major ho jistě pozná. Pusť mě dovnitř, abych mu mohla předat svou zprávu. Je to velmi důležité.“

Voják se opět zamračí. „Nejdřív mi dej všechny své zbraně. Hlavně pomalu!“

Nala si poslušně odepne opasek s mečem a následně ho podá muži na stráži. „To je všechno, co mám.“

Ještě jednou si jí změří pohledem od hlavy až k patě. Přikročí k ní a ledabyle prohmatá její plášť a boty. Zdá se, že říká pravdu. „Fajn. Tak pojď,“ pokyne ke dveřím. Zaklepe a po vyzvání vchází dovnitř.

„Copak se děje, vojáku?“ zeptá se překvapený stařec sedící za svým stolem, když do místnosti v popředí vejde žena zahalená v pískovém plášti.

Voják předstupuje a pokládá na majorův stůl meč, který mu žena předala a také dopis s pečetí. „Tahle žena tvrdí, že má pro vás důležitou zprávu. Nedokázal jsem rozeznat pečeť na zadní straně dopisu, tak jsem ji pustil, kdyby to náhodou bylo opravdu důležité.“

Major se zvedá ze své židle. Na jeho tváři je velmi zamračený výraz. Okem dravce si pečlivě prohlíží ženinu postavu. Její tvář je schovaná pod kapucí a shlíží dolů. Alucard bere do své vrásčité ruky obálku s pečetí. Viděl ji už dřív. Odkládá dopis na stranu a shlédne k meči. Jeho rukojeť je mu též velmi známá. Překvapením rozevře své oko.

„Tenhle meč patří…“

Nala zvedá svůj pohled a sundává si kapuci. Odkrývá tak nejen svou tvář, ale i velmi specifickou barvu vlasů a očí. Alucard by nikdy na ty oči nezapomněl. Děsily ho v nočních můrách už více než deset let.

„To je Pekelný pes!“ vykřikne jeden z vojáků, co byl s Alucardem v místnosti, a okamžitě i všichni ostatní vojáci tasí své meče. „Chraňte majora!“

Dva z vojáků se jí rychle chopí. Drží jí v kleštích a třetí ji tlačí hrotem meče do zad. Nebrání se jim.

„Pane, omlouvám se…“ spustí spěšně voják, který ji vzal dovnitř. Pokorně sklápí hlavu a vyčkává na svůj trest.

„Šetři slovy a vrať se dělat svou práci. Tentokrát už pořádně!“ pohrozí mu major vážným tónem.

Voják se pokorně ukloní a rychlým krokem opouští místnost.

Alucard poté směřuje svou pozornost k ženě. „Co tě vedlo k tomu se sem vkrást? Byl to dost neuvážený krok. Nechala ses tak snadno chytit. Proč?“

„Jestli jste si nevšiml, tak jsem se nikam nevkrádala. Přišla jsem hlavními dveřmi. A jak už jsem řekla, chci projednat neodkladnou záležitost,“ vyhrkne v nepohodlné pozici.

„Ha-ha, tak to je dobré. Přišla si mi přinést nové oko?“ zeptá se sarkastickým tónem a ukazováčkem ukáže na pásku, která skrývá prázdnou díru v jeho hlavě. „Nebo jsi přišla vrátit čas a zachránit tak můj lid od sapphirehallské tyranie? Pokud to není ani jeden z těch důvodů, tak nevím, proč bych ti neměl rovnou tady nechat setnout hlavu!“

Jeho hrozivý pohled se přiblíží k jejímu obličeji. Vrásčitou rukou jí bere pod krkem a přikládá jí k tváři nůž. Její pohled je tak mrazivě klidný. Major si ovšem uvědomuje, že je jiný, než si ho pamatuje.

„Možná by nám v komunikaci trochu pomohlo, kdybyste si přečetl ten dopis, co jsem-“

Majorova ruka stiskne tvrději. Utíná tak její načatou větu. „A možná by pomohlo, kdybych ti vyřízl jazyk jako ty mě oko a už bychom nemuseli dále komunikovat,“ zatne čelist a svým nožem přejede k jejím ústům. „Dobře vím, odkud ta pečeť pochází. Nechceš mi doufám namluvit, že ten dopis skutečně pochází od Taluse z východních ostrovů, že ne? Kdo tě poslal? Abernant? Král? Snaží se manipulovat s Echelonem zevnitř? Nevěděl jsem, že jsou to až takoví hlupáci. Nebo tě poslali jako oběť a až tě rozkrájím na malé kousky, budou si myslet, že se všechno zlé mezi námi prostě smazalo?“

„Sapphirehall o Talusovi nic neví. Stejně jako neví, že jsem tady. Našla jsem tohohle muže na svých cestách.“

„Nevěřím ti ani slovo. Čím to asi bude?“

„Nemusíte mi věřit. Popravte mě, mučte mě, dělejte si se mnou, co chcete. Nicméně Talus hodlá Echelon sponzorovat při vzpouře proti Sapphirehallu. Budete zase volní. Takže až se mnou skončíte, odpovězte na ten dopis. Obsahuje velmi cenné informace přímo od něj.“

„To určitě ano,“ zasměje se s ironií v hlase. „Ty vůbec nevíš, kdo ten muž ve skutečnosti je, že ne?“

Nala na něj překvapeně rozevře oči.

„Nicméně mě napadl teď skvělý nápad. Co kdybych tě do Sapphirehallu zpátky poslal po částech? Začal bych třeba… nehty, abychom si oživili staré vzpomínky. Co říkáš?“

„Hrdý muž jako vy by se nikdy nesnížil k něčemu takovému. To je jednání těch slabých a slepých,“ zatne čelist. „Je mi to opravdu líto… že jsem bývala taky taková.“

Alucard sleduje její tvář. Je tak klidná.

„Je ti to líto,“ odtuší tišším hlasem. „Jeden by ti snadno uvěřil,“ vydechne a pouští její tvář ze své dlaně. „Nemáš v očích žádnou lež, ale ani strach. Jak můžu věřit někomu, kdo se nebojí smrti?“

„Jak se může smrti bát někdo, kdo už je dávno mrtvý?“

„Slyšel jsem o tom. Myslel jsem, že jsou to jen drby, ale pak mi došlo, že to Sapphirehall zase střádá nějaké intriky a ta-dá jsi tu. Věděl jsem, že ženu jako jsi ty, nebude snadné zabít.“

Nala opět jen zatne čelist, až to v ní zapraská.

„No, dobrá. Mám ti uvěřit, tak mě přesvědč,“ vyzve ji a následně zvedne pohled ke svým vojákům, kteří ji pevně svírají. „Pusťte ji!“

Na rozkaz ji oba muži pouští ze svých spárů. „Pane!“

„Sapphirehall mě přeřadil do SZS. Dostala jsem za úkol na území Arcadie vyzvědět nějaké informace, ale roky plynuly a situace se změnila. Pravidelně jsem pro krále získávala aktuální informace, které se dlouhá léta neměnily. Arcadie se topí v dluzích a v žádném případě nemá prostředky na to, aby se zbrojila proti silným velmocem jako je Sapphirehall nebo Fabulex. Nicméně jsem se dozvěděla, že sever plánuje táhnout na jih bez patřičného odůvodnění. A proto jsem spojila své síly s generálem Arcadie Genjim Akabane a chci zjistit, co Sapphirehall k těmto plánům vede. Talus mě zasvětil do vaší situace. Hned, jak jsem se o tom dozvěděla, mi bylo jasné, že je to znamení, že nemám čekat na to, až se Sapphirehall rozhodne zaútočit na Arcadii, ale že můžu pomoci už teď těm, kteří to potřebují.“

„Znamení, říkáš,“ zamýšlí se Alucard.

„Válka se blíží. Sapphirehall si nebude brát servítky s nikým a s ničím, co mu bude stát v cestě. Pokud se moje informace potvrdí a skutečně se chystá k válečnému tažení, nemůže si dovolit ztratit Echelon,“ pokračuje přesvědčivým hlasem. „Takže možná, pokud se Echelon osvobodí od sapphirehallského útlaku, tak to alespoň na nějaký čas pozdrží tohle šílenství, ke kterému se schyluje a budeme mít víc času podniknout patřičné kroky.“

Major přichází ke svému stolu a otevírá dopis. Začte se do řádků a po krátké odmlce na ni opět pohlédne širokýma očima. „Proč zrovna ty?“

„Protože chci dokázat, že lidé se mohou změnit, pokud si uvědomí své chyby. Svoji duši už nevykoupím, ale alespoň můžu udělat správné rozhodnutí, než zemřu.“

 

***

 

Zasouvá prsty pod bílý papír a narušuje pečeť. Vytahuje složený dopis a rozevírá ho. Dle stylu písma se domnívá, že ho Alucard psal ve spěchu. Několik slov v dopise je rozpitých nebo rozmazaných, ale dle kontextu se dají snadno odvodit.

 

Nalo,

 

Byl to krátký čas, co jsme měli možnost spolu strávit, ale přesto doufám, že mi odpustíš mou otevřenost. Hodně se toho mezi námi změnilo od doby, co jsem tě spatřil poprvé jako tvrdou a nekompromisní válečnici. Myslel jsem si, že ti nikdy nedokážu odpustit, a že mě ta pomstychtivost v mém srdci dožene ke krutým činům. Když jsem tě po těch letech opět spatřil a slyšel tvá slova lítosti, uvěřil jsem ti, že se lidé mohou změnit a nám nenáleží je soudit. Dokázal jsem najít ve svém srdci odpuštění, i když to nebylo vůbec snadné. Není důležité, jestli to bylo snadné nebo ne, ale že jsem nakonec uznal, že si mé odpuštění zasloužíš. Nicméně pokud tenhle dopis čteš, tak to znamená, že jsem mrtvý. Neber to ovšem jako selhání. Bylo to nevyhnutelné. Pokračuj dál ve svém plánu a já jsem si jistý tím, že uspěješ. Pamatuj ovšem, že pomsta není řešení. Nezahořkni kvůli činům, které vykonává Sapphirehall. Každý si zaslouží druhou šanci a záleží už jen na něm, jak s ní naloží. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem ji dal právě tobě. Ať tě Stvořitel doprovází na každém tvém kroku. Naneštěstí mě tlačí čas, takže tohle budou má poslední slova.

 

P. S. Postarej se také o Taluse.

 

 

S úctou Alucard

 

Ať se Nala poslední dobou snažila sebevíc, tentokrát nemůže zabránit tomu, aby jí zcela pohltily emoce. Již znala majorův osud, ale nikdy by ji nenapadlo, že bude chtít před svou smrtí kontaktovat právě ji. Nikdy by tomu nevěřila, ale tohle gesto ji jistým způsobem dojalo.

„Hej! Zapusťte kotvy!“ ozve se z paluby.

Nala rychle zastrkuje dopis zpátky za opasek a vychází nahoru, kde naráží na Amona, který již nedočkavě vyhlíží přístavní město.

Loď zastavuje v přístavu. Několik námořníků vytahuje dřevěné desky k pevnině.

„Hej vy dva,“ zavolá na dvojici důstojníků s přimraženými pohledy k dřevěnému molu jeden z námořníků, a když si získá jejich pozornost, tak zamává rukou nad hlavou, aby ho následovali.

Vykračují tedy na molo. Námořník je odvede dál od lodi.

„Tak sme tady. Pírování a vostatní eci se řizujou v kanclu. Nemužete ten barák minout. Je až v zadnej části esta,“ vysvětluje námořnickým žargonem. „Je tu dost ráce, co eště musim hnout, a kromě toho ste mi šichni kradený, tak se pakujte,“ zalamentuje a mávne rukou, když se obrací zpátky k lodi.

Amon překvapeně zírá. „Rozuměla jsi mu něco?“

Nala se jen pobaveně pousměje. „Tak pojď, Amone, čím dříve to pírování vyřídíme, tím rychleji budeme v Sapphirehallu,“ pokyne k němu rukou a sama se po dřevěném mole rozejde dál do města.

Asen byl ojedinělý tím, že byl celý postaven na vodě na dřevěných trámech, které podpíraly jeho základy. Přístavní město byl další lidový název, kterým ho nazývali. Podle toho to v tomto malém městečku vypadalo. Všude po cestě dvojice potkává zakotvené loďky a na nich rybáře a námořníky. Celé město silně zapáchá rybinou a plísní. Na druhou stranu je tu klid. Není tu nic víc než několik skladů, jedna hospoda, obchod s nejzákladnějším zbožím a také pár domů pro obyvatele. Samozřejmě je tu správní budova, kde se řeší všechny převozy a také malá zapadlá knihovna. Je to skutečně hodně malé městečko.

Pokračují rychlými kroky až k veliké budově v zadní části Asenu.

Nala se před jejími dveřmi zastavuje. „Myslím, že stačí, když to vyřídí jen jeden z nás. Jdi se tam podívat a já to tady zatím obhlédnu,“ usměje se na něj a už se otáčí, aby se vydala na druhou stranu.

Amon jen pokrčí rameny a vchází do budovy. Prochází mezi vysokými archy různých dokumentů až do zadní části, kde je kancelář. Tady za svými stoly sedí několik úředníků. Amon přikračuje k jednomu z nich.

Úředník zvedne pohled od knihy, která je plná čísel. Asi nějaké rozdělané účetnictví. „Zdravím. Je něco, co pro vás mohu udělat?“

„Ano, všechno by mělo být v těchto dokumentech,“ odtuší Amon a vytahuje z pod pláště dva papíry a předává je úředníkovi.

„Ukažte, podívám se na to.“ Úředník proletí oba listy očima. „Ach, jistě. Kdykoliv vám můžu zařídit osobní loď, která vás dopraví až k Sapphirehallu.“

„Musím se tam dostat ihned!“ vyhrkne spěšně Amon. „Musím se všechno dozvědět.“

Úředník se na něj pobaveně zasměje. „Zase tak rychle to nepůjde. Bude s tím nějaké papírování, a pak taky musím sehnat loď a námořníky. Ale nebude to trvat dlouho. Vaši žádost vyřídím jako první,“ ujišťuje ho. „Zatím byste se mohl porozhlédnout po městě. Vraťte se tak za hodinu.“

„Dobře. Děkuji,“ vydechne Amon lehce zklamaným tónem. Nechává úředníka pracovat a vychází ven.

Nala stojí na dalším mole a s rukou na čele hledí na slunce.

Pohlédne k ní a pomalým krokem jde blíž.

„Tak co, Amone? Vyřídil si to?“ zeptá se ho a mile se na něj usměje.

„Jo. Ale bude to trvat asi hodinu, než to zařídí,“ vydechne.

„Tak to půjde rychleji, než jsem si původně myslela. Pojď. Viděla jsem tu knihovnu. V takových zapadlých místech jako tohle se většinou skrývají ty největší poklady. Pak si můžeme prohlédnout město, když budeš chtít,“ navrhuje klidným hlasem.

„Dobře,“ přikyvuje a vydává se za ní.