Nala pomalu vchází
do zaprášené knihovny. Na tohle místo opravdu asi moc lidí nechodí. Před jejím
zrakem se odkrývají ty největší taje tohohle ostrovního městečka na vodě.
S bělostným úsměvem zaběhne mezi police přetékající literaturou.
„Tohle místo je prázdné a zaprášené jako hrobka.“
„Ach, tak přeci tu někdo je.“
Major se nervózně usměje. „Dobrý den.“
Muž zvedá pohled vzhůru.
V Amonovi hrkne, když pohlédne do prázdných bílých očí. „Co dělá slepý člověk v knihovně? A proč svírá v ruce ten meč?“
„Och, omlouvám se za svou neomalenost, ale váš hlas…“ vydechne po chvíli muž. Tón jeho hlasu je přátelský. „Jako bych ho už někdy slyšel.“
„Vy mě znáte?“ vyhrkne Amon překvapeně. „Moje jméno je Amon Flare-“
„Ne, promiňte. Musel jsem se splést. To jméno je mi cizí,“ zakroutí hlavou cizinec. „Jsem jen turista, který náhodou zavítal do tohoto opuštěného domu, abych si na chvilku odpočinul. Venku je opravdu vedro.“
„Amone! Neuvěříš, co jsem tu našla!“
Nala vybíhá z jedné uličky a s tím nejzářivějším úsměvem zvedá nad hlavu štos starých knih. Jen co se její rozzářený pohled zvedne k podivné bytosti, která stojí naproti Amonovi, úsměv na tváři jí tuhne v tvrdou linku. Zase ji pohlcuje ten nepříjemný pocit v hrudi a do zad se jí opírá chlad, což je dost zvláštní, když je venku takové parno.
Amon k ní otáčí svou tvář.
V tu chvíli podivná postava muže za jeho zády konečně zvedá svůj obličej vzhůru. Na jeho obličeji se objevuje pokřivený úsměv, v kterém nechává vyniknout své špičaté zuby.
Její hruď zaplavuje pocit neutuchající bolesti, jako by jí právě zemřel někdo velmi blízký. Její srdce najednou ztěžkne a zamží se jí před očima. Zalapá po dechu.
Mladý major si rychle všímá, že ztratila všechnu barvu v obličeji a přikračuje k ní. Pevně sevře její ruce ve svých dlaních.
„Nalo, jsi v pořádku?“ vyhrkne starostlivě.
Jmenovaná se opět odvažuje zvednout pohled k vyhublému muži. Jeho tvář je opět skloněná a zahalená v závoji bílých vlasů.
„Nic mi není,“ odbíjí ho se zrychleným dechem a volnou rukou pevně ve své dlani sevře jeho uniformu. „To ten prach. Asi jsem se ho trochu nadýchala. Pojďme pryč.“
Znala tu tvář. Měla pocit, že jí zná. Bylo to jako vzpomínka, o které nevěděla, jestli je skutečná nebo to byl jen sen. Čím déle se na muže dívá, tím vzdálenější se jí ta vzpomínka zdá, až úplně mizí a zbude po ní jen pocit chladu a nepříjemné brnění, které probíjí celé její tělo.
„Dobrá,“ přikývne Amon a vysmeká se z křečovitého sevření její ruky. Otáčí se zpátky na podivného muže. Jeho tvář je mírně skloněná do země a zračí se na ní ten vlídný pohled. „Musíme tu zařídit pár věcí, takže vás nebudu dál zdržovat.“
„Nic se nestalo. Bylo hezké slyšet váš hlas. Probudil ve mně vzpomínky,“ odvětí muž velmi vyrovnaným skoro až kolébavým hlasem, který byl hluboký ale tichý zároveň. „Rád jsem vás poznal. Amone.“
Ten děkovně přikývne a otáčí se za Nalou, která muže střeží tím nejtemnějším pohledem. Nemůže se zbavit dojmu, že se s ním už někde setkala a ten pocit… Cítila ho už dříve v chrámu. Hlasitě polkne při té myšlence. Její hrdlo i ústa jsou zcela vyprahlá, jako by nepila celé dny.
Major obrací svůj pohled za sebe. Vidí, že muž v zeleném rouchu již nemá meč opřený o své rameno. Tentokrát se jeho čepel dotýká hrotem podlahy a jeho ruce s dlouhými bílými nehty jsou složené na jeho hlavici. Srážka oceli s kamenem způsobila tu prvotní ránu.
„Jen jsem odlehčil svoji ruku od toho těžkého meče. Jeho neustálé svírání činí moji ruku těžší,“ vydechne do vzduchu tlumeným hlasem s tváří zcela zakrytou pod závojem z bílých vlasů. „Omlouvám se, jestli jsem vaši partnerku vyděsil. Můžu ten strach cítit ve vzduchu…“ dodává tajemným tónem. Mohl by odpřisáhnout, že se na mužově tváři objevil krátký úšklebek.
Amon svým překvapeným pohledem šlehne k Nale, která stále ještě stojí v naprosté křeči na místě a pohledem zalitým slzami zírá přímo ke dveřím, které vedou na ulici. Je překvapený tím, co právě vidí. Dokáže zcela jasně poznat strach v jejích nachových očích. Ale jak daleko jeho omezené vzpomínky sahají, utvrzují ho v tom, že by se přeci nikdy nenechala vyděsit prostou ránou. Nebála se ničeho.
„Musím na vzduch,“ vyhrkne roztřeseným hlasem Nala a hbitě překračuje hromádku knih na podlaze přímo ke dveřím.
Zmatený Amon sbírá spadané knihy a vychází hned za ní.
Nala se naklání přes zábradlí a zbavuje se všeho, co dnes snědla k snídani.
„Nalo?!“ vyhrkne překvapeně Amon. Nechápe, co se to děje. V takovém stavu ji snad ještě nikdy neviděl. Je možné, že je nemocná, ale ještě před několika minutami se zdála být v pořádku.
„Asi na mě něco leze,“ zalže bývalá majorka. „Možná mi není dobře z toho horka.“
Nedokáže mu přiznat, co ji tolik rozrušilo. Akorát by mu to přidělalo další starosti. Ona sama přesně neví, co se tam uvnitř stalo. Jisté je, že ať za to mohl ten muž nebo ne, už chce být z tohohle města pryč. Nikdy se do Sapphirehallu netěšila, tak jako dnes i navzdory tomu, co ji tam čeká.
Změří si jí podezíravým pohledem. Bylo mu jasné, že je to lež, ale jak už měl ve zvyku, neptal se. Pokud by mu to chtěla říct, udělala by to. Pokud mu to říct nechtěla, měla svůj důvod. Cítil se trochu zklamaně. Doufal, že když už mu řekla pravdu o tom, kým je, tak už k sobě budou jenom upřímní, ale asi se spletl.
„Dobře,“ vydechne poraženě. „Tak víš co? Půjdeme do té správcovské budovy a sedneme si tam. Vzal jsem ty knihy, co se ti líbily. Můžeš mi je tam ukázat.“
„Děkuji,“ usměje se na něj.
Byla mu vděčná, že se jí nevyptává, i když jasně viděla ten starostlivý pohled v jeho tváři, který jí napovídal, že si tím bude zatěžovat hlavu celý zbytek dne. Amon byl pro ni výjimečný v mnoha směrech. Možná proto se cítila tak komfortně v jeho přítomnosti.
S pohledem do jeho obličeje si uvědomuje, jak moc se jí najednou ulevilo. Je tady s ní a záleží mu na jejím pohodlí, i když on sám nikdy nedbal na tom svém. To nejmenší, čím mu mohla jeho odevzdanost oplatit, byla upřímnost.
„Poslyš, Amone, omlouvám se,“ zakroutí hlavou nad svou vlastní hloupostí. „Slíbila jsem, že už ti nebudu lhát.“
Jeho pohled se s jejími slovy mění na zvědavý.
„Když jsem viděla toho muže, měla jsem pocit, že ho znám. Probudilo to ve mně velmi špatné vzpomínky, ale popravdě pochybuji o tom, že byly skutečné. Vím, že tě moje reakce musela překvapit, ale teď už je mi opravdu dobře. Myslím si, že jsem asi jen dlouho byla na slunci a moje mysl si se mnou pohrála v ten nejnevhodnější okamžik. Nechci tě zbytečně znepokojovat.“
Amon se začne potutelně pošklebovat. „Ani se ti nedivím. Ten chlap vypadal jako z hororu.“
Nala se zasměje. „Tak pojď.“
Tiše kráčí vedle sebe zpátky ke správní budově. Amona již delší dobu něco hlodá, ale nevěděl, kdy bude ta správná chvíle se na to zeptat. Možná to ještě není ona, ale asi už déle nevydrží čekat v nevědomosti.
„Poslyš, Nalo…“ spustí nejistým tónem.
„Hm?“
„Možná bych si už zasloužil nějaké vysvětlení té tvé desetileté absence a co si myslela tím, že bylo tvoje zasnoubení s generálem Arcadie bylo jen naoko.“
„Ach, jistě. Myslím, že teď na to máme spoustu času, když tvrdneme tady,“ přikyvuje a zamýšlí se. „Hm, kde začít…“
Hledá ve své hlavě ta správná slova, kterými by dokázala popsat celou svou tehdejší situaci, ale stále se bojí toho, kolik toho o sobě může Amonovi říct. Čím více času s ním trávila, tím víc si uvědomovala, že se v ní opět probouzí jistá závislost na jeho přítomnosti. Měla ráda to, jak se s ním cítí, a bála se toho, že ji opustí, pokud se o ní dozví celou pravdu. Ale pokud tu pravdu nikomu neřekne, tak si ji ponese celý zbytek života a nebyla si jistá ani tím, jestli má dostatečnou sílu to ustát. Pokud měla naději, že se o to břímě s někým podělí a on neodejde, bylo to právě s Amonem.
„Za svoji službu v armádě jsem udělala spoustu špatných věcí. Ty jsi nebyl svědkem ani poloviny z nich. Vzpomínáš si na to, jak mi říkali?“
Amon si okamžitě vzpomene na chvíli, kdy k němu mluvil voják v Tsubatě. „Nechci to říkat.“
Nala se jen lítostivě ušklíbne. „Říkali mi Pekelný pes. Mělo to svoje důvody. Kamkoliv jsem vkročila, přinesla jsem sebou akorát smrt. Zabíjela jsem lidi… protože jsem chtěla něco cítit. Protože jsem byla tak prázdná, že jsem doufala, že to ve mně probudí nějaké pocity… Ale já necítila nic. Necítila jsem lítost ani smutek. A tak jsem dál zabíjela a jediné, co se ve mně díky tomu hromadilo, byla nikde nekončící temnota.“
Její hlas se zlomí a lehce se zatřese. Nastává dlouhá chvíle ticha. Nemá odvahu zvednout pohled do jeho tváře. Bojí se toho, že uvidí, jak jí soudí nebo hůř… jak jí lituje.
„Ale teď toho už lituješ,“ probíjí ticho Amonův hlas.
Nala překvapeně nakrabatí čelo, když si uvědomuje, že jeho hlas je zcela neutrální. Šlehne k němu svým zmateným pohledem a vidí, že jeho výraz je prázdný, jako by si ani neuvědomoval, k čemu se mu právě přiznala.
„Nebudu lhát. Sám mám strach z toho, co jsem vykonal, ale zatím si to nepamatuji,“ pokračuje dál tím stejným tónem. „Ale věřím tomu, že můžeme najít odpuštění. Vidím, že jsi odhodlaná to napravit, tak se toho drž, a i když máš pocit, že to nestačí, tak o tom nepochybuj, protože možná nemůžeš vrátit život těm, které si o něj připravila, ale můžeš jich ještě nespočet zachránit. Určitě se ti naskytne příležitost.“
Její oči uneseně hledí do jeho tváře. Opět ji utvrzuje v tom, že ho potřebuje. Ani jednou se nesnažil její činy obhajovat ani odsuzovat, ale nasměřovat ji k tomu, aby pokračovala na té správné cestě. Ani si neuvědomil, že jí tak ještě víc motivoval k jejímu připravovanému plánu, se kterým až se mu svěří, tak určitě nebude spokojený, ale je si teď alespoň jistější v tom, že ho rozhodně potřebuje po svém boku, až to celé vypukne.
„Díky, Amone,“ přikývne. „Vlastně ani nechápu, jak jsem to bez tebe mohla celé ty roky vydržet.“
Jeho tvář najednou nabírá překvapený výraz.
Než stačí něco říct, Nala pokračuje ve svém vyprávění: „Nicméně tehdy bylo těžké uvědomit si, co si o mě myslí ostatní lidé. Byla jsem pro ně Pekelný pes, ale časem jsem si začala uvědomovat, že jsem taková i v očích svých nejbližších, a to bylo tisíckrát horší. A možná právě kvůli své vlastní sebelítosti jsem si začala konečně uvědomovat, jaká zrůda se ze mě stala a chtěla jsem před tím utéct,“ vydechne. „Přišlo to ke mně toho dne, kdy jsem zabila svoji poslední oběť. Byl to pár, který se snažil dostat přes hranice a měl zrovna takovou smůlu, že narazil na mě. Do teď nevím, proč jsem to vlastně udělala, a nemyslím si, že se to někdy dozvím.“
Otevírají se dveře do Vincentova pokoje. Mezi nimi stojí Nala ve své majorské zbroji.
Ani k ní nevzhlédne od papírování, kterému se věnuje u psacího stolu, a spustí: „Jaká byla cesta?“
K jeho nohám přiběhne Nalin chlupatý společník a svým čumákem si vyžaduje jeho pozornost. Odkládá tedy pero na stranu a svou ruku zaboří do jeho srsti. Když dlouho nepřichází žádná odpověď, konečně zvedne pohled do její tváře.
Ta je zatížena mnoha negativními pocity, které trhají její nitro na kusy. Musí stále dokola přemýšlet nad tím, kdo vlastně doopravdy je.
Pohled na ni ho znepokojí. Nejen že stojí uprostřed pokoje jako tělo bez duše, ale její zbroj i tvář je potřísněna krví. Měla pouze doručit zprávu o tom, jaká je aktuální situace v Echelonu, který SZS pečlivě monitorovala vzhledem k tomu, že se proslýchalo o připravovaném povstání. Nemělo se bojovat.
Nemělo se zabíjet.
„Dlouhá,“ odtuší konečně na jeho otázku a ani se nepodívá do jeho tváře. Je to tolik těžké. V jádru soupeří s myšlenkami na útěk před tou temnotou a s city, které chová k pár jedincům v Sapphirehallu.
Vstává ze židle a přikročí k ní blíž.
„Co se stalo?“ zeptá se mírným hlasem a jeho ruka se přiblíží k její tváři doprovázená starostlivým pohledem.
S jeho výrazem si uvědomuje, že na tom musí být velice špatně, když její vzezření dělá starosti i jemu. Nikdy nebyl příliš všímavý, co se jejích problémů týkalo, anebo je jen dokázala perfektně maskovat.
Nala ucukne s hořkostí ve své tváři. „Nesahejte na mě. Nikdy.“
Nechápavě rozhodí rukama. „Řekněte mi, co se vám stalo? Proč jste od krve? Myslel jsem, že jdete jen vyzvednout zprávu z Echelonu…“
„Myslím, že umírám… uvnitř,“ vydechne apaticky a její oči se opět ztrácí někde mimo jeho tvář.
„Co?“ zamračí se s nechápavým pohledem, který se ztrácí v jejím šílenství, kterému je svědkem.
„Možná jsem už mrtvá…“ pokračuje. Najednou se její tvář vzpříčí ve vzteklém výrazu. „Nenávidím to tu! Nenávidím armádu!“ Její zoufalý výraz se konečně zvedá k jeho tváři. „Déle už to tu nevydržím. Prosím, Vincente, utečeme spolu.“
Na čele se mu prohloubí vráska a jeho výraz je odměřený skoro až znechucený tím, co slyší. „Posloucháte se vůbec? Jsme vojáci impéria. Nemůžeme jen tak zmizet. To je vlastizrada.“
„Ale ano, můžeme. Pokud budeme oba chtít,“ naléhá.
„Jste šílená! Jdu se projít. Dejte mi vědět, až se zase vzpamatujete,“ zakroutí nechápavě hlavou a mizí za dveřmi.
„Ty pocity šílenství mě začaly pohlcovat den ode dne víc a víc. Následně proběhla mise v Echelonu. Ty události se na mě kupily a nabalovaly. Ta temnota mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, kolik zla jsem za svůj celkem krátký život napáchala a rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat. Vydala jsem se za Abernantem s prosbou o mé přeložení do SZS.“
Zaklepe na dveře a po vyzvání pokorně vchází do Abernantovy kanceláře.
„Pane!“ zasalutuje a staví se do pozoru před generálův psací stůl.
„Ach, Nalo, řekni, co si žádáš?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli je tu nějaká možnost ucházet se o místo v SZS. Myslím tím pro někoho, kdo už zastupuje funkci v armádě.“
„Záleží na mnoha faktorech, ale možnost tu jistě je. Máš na mysli někoho konkrétního?“
„Ano. Chtěla bych nabídnout svoje služby. V armádě sloužím už mnoho let a se získáváním informací mám svoje zkušenosti…“
Nastává odmlka.
„Proč si přestala vyprávět?“ vyhrkne překvapeně Amon, který dychtivě vstřebává každé slovo jejího příběhu. „Co se stalo dál?“
„Abernant…“
„Och, takže nakonec utíkáš?“
Po místnosti se rozlehnou kroky. Abernant přistoupí k Nale blíž s milým úsměvem a pokládá jí ruce na ramena.
„Má krásná mladá schovanko, nikdy tě nenechám odejít z tohohle města. Pro armádu jsi až příliš důležitá, a to i pro mě. Ale možná, pokud bys mi nabídla dobrou protislužbu, prohodil bych tvé jméno před králem.“
„Co máte na mysli?“ zeptá se zatnutou čelistí. Dobře znala odpověď, ale nechtěla si ji nikdy připustit. Stále k Abernantovi vzhlížela jako ke svému vzoru. Jako k muži, co ji vychoval a všechno naučil. Bylo to pár měsíců, kdy jí začal dávat najevo nepřiměřenou náklonost, která patřičně přiživovala tu temnotu, co zahalila její duši.
Abernant se jen ušklíbne. Jednu ruku pomalu zvedne k její tváři. Kůrkův výštěk ruší tuhle pro Nalu nepohodlnou chvíli. Abernant na něj překvapeně shlédne. Nala toho využívá a ustupuje několik kroků dál.
„Musím už jít, pane! Budu ráda, když moji žádost promyslíte,“ zasalutuje a rychle mizí z jeho dosahu se svým věrným ochráncem po svém boku.
Ale tuhle část příběhu si Nala nechává pro sebe. „Abernant odmítl, protože jsem byla pro Sapphirehall velkým přínosem jako voják, a ne jako výzvědný agent,“ řekne ve stručnosti a sklopí provinilý pohled do země. Bude lepší, když Amon nebude znát tuhle pravdu o muži, který ho vychoval, a ke kterému vzhlížel stejně jako kdysi ona.
Opět stojí před generálovou kanceláří se svým huňatým společníkem po boku. Na mysli má jedinou myšlenku a je odhodlaná udělat cokoliv, aby dosáhla svého cíle.
Vincent ji již prakticky odstřihl. Je jiný než ona. Pro armádu se narodil. Zvolil si tuhle cestu a vždy si na ní vedl výborně. Jeho cílem je to dotáhnout na armádního generála. Nikdy neviděl, jak jí život v armádě mění na démona, který se každým dnem méně a méně podobá člověku. Jeho oči na ní vždycky viděly jen hezkou tvář, na kterou se dobře dívalo, když kráčela po jeho boku. Nikdy neměla pocit, že by se skutečně díval na ni. Možná kdyby viděl, kým doopravdy je, nikdy by se k ní už nepřiblížil.
Naproti tomu byl Amon jiný. Jeho oči se na ní vždycky dívaly odlišně než oči ostatních mužů. I když si moc přála, aby mohla zůstat po jeho boku a čerpat energii z jeho přátelství, věděla, že to na její záchranu nestačí.
Nemohla ani zapomenout na svého bratra, který k ní stále vzhlížel a miloval ji, ať byla jakákoliv. Byl její jedinou rodinou, a tak hlavně kvůli němu musela svou mysl uzdravit.
Nyní byl čas tohle město opustit a pokusit se postavit té temnotě. Pokud ten boj někdy vyhraje, vrátí se zpátky.
Vzpřímí se a hrdě zvedá hlavu. Jednou rukou zabuší na dveře Abernantovy kanceláře.
„Madam, tam teď nemůžete! Armádní generál a král tam mají velmi důležité jednání. Nechtějí být nikým rušeni,“ okřikne ji voják, který stojí před kanceláří. Nala mu musela proklouznout, když nedával pozor. Pozornost na sebe strhla až hlasitým zabušením na dveře.
Jednu ruku jí pokládá na rameno. Její tvář se v tu chvíli pokřiví v nepřátelské grimase. Nenáviděla, když se jí někdo dotýkal. Cítila se z nějakého důvodu v takové situaci velmi zranitelná a ten pocit neměla ráda. Vždycky musela mít navrch. Musela se cítit mocná. To byly jediné pocity, které jí alespoň na chvíli dělaly dobře.
To byl důvod, proč zabíjela. Nikdy necítila lítost nebo výčitky. Vždycky to byl pocit moci a nadvlády. Pocit toho, že něčí život leží v jejích rukách a ona rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo zemře.
Zatíná čelist a jednou rukou hrubě bere tu jeho. Na ženu byla až příliš silná, a tak se jí daří vojáka přirazit obličejem na zeď a ruku mu zkroutit za záda. Do druhé ruky bere svůj nůž, který mu přikládá ze strany ke krku. Kůrka na to ihned zareaguje vzteklým vrčením. Kdo byl nepřítelem jeho paní, byl tím pádem i jeho.
„Dotkneš se mě ještě jednou a už nebudu váhat.“
„Omlouvám se vám, madam, ale…“ vyhrkne zaskočeně voják v sapphirehallské zbroji. Neví, koho z dvojice se bát víc. Kromě toho se nikdy s majorkou nesetkal v tak špatném rozpoložení. „Vážně vás tam nemůžu pustit. Plním jen svoje rozkazy.“
„Rozkazy,“ vydechne sama pro sebe. Uvědomí si, že tenhle pěšák by neměl nést trest za to, co se z ní stalo. Nikdo by neměl. Vina jen ona sama. Měla celou tuhle situaci řešit dřív, než to zašlo až tak daleko. Ale ještě není pozdě na změnu.
Už nebude zabíjet.
Už nebude ubližovat.
Přeci se rozhodla, že s tímhle skončí. Rozhodla se vydat se na správnou cestu, která jí možná dovede k lítosti a výčitkám, ale pomůže jí zbavit se té temnoty, a když to dokáže překonat, tak konečně znovu pocítí i ty krásné pocity a naučí se milovat.
Ustupuje a zasunuje svůj nůž zpátky za pásek.
Kůrka schovává své zuby a sedá si s již klidným výrazem. Bedlivě ji pozoruje a čeká, co se bude dít dál.
Otevírají se dveře od kanceláře a mezi nimi stojí Abernant s nabroušeným výrazem ve tváři. „Co se to tu děje?!“
„Pane!“ zasalutuje Nala a staví se do pozoru. „Mohu jít dál? Je tu důležitá záležitost, kterou potřebuji probrat přímo s králem.“
„Jsem ti pro smích, Nalo?“ zavrčí tlumeným hlasem generál. „Řekl jsem ti, že-“
Majorka okamžitě pokorně sklání hlavu. „Omlouvám se, pane. Měla jsem poslední dobou hodně práce. Nebylo mnoho dní, kdy jsem se zdržovala v citadele.“
„Ach, však já vím. Slyšel jsem, že jste se ujala mise v Echelonu. Gratuluji, dle generálových slov to byl mistrný výkon. Jen tak dál a brzy vás nechám povýšit!“
„Děkuji, pane.“
„Pojďte dál a svěřte se, co vás sem přivádí.“
„Ale, pane, máme teď nějaké jednání. Neměli bychom se nechat rušit,“ namítá Abernant. Cítí něco špatného ve vzduchu.
„Abernante, papírování nám nikam neuteče, a pokud majorka obětovala své volno, aby přišla sem, je to jistě důležité. Rád si ji vyslechnu,“ usměje se jejím směrem a rukou pokyne do kanceláře.
Nala děkovně přikyvuje. Obrací svůj pohled na Kůrku, který sedí před dveřmi. „Čekej,“ pokyne mu zdviženým prstem a obrací se do místnosti. Na královo vyzvání s vážným výrazem obchází Abernanta dovnitř.
Ten naštvaně zatne čelist. „Už sem nikoho nepouštěj!“ zamračí se vztekle směrem k vojákovi, který měl hlídat dveře.
Kůrka si neodpustí jedno nepřátelské zavrčení na Abernantův účet. Ten zamračeně bouchne dveřmi před jeho čumákem.
„Tak povídejte, co vás sem přivádí?“
„Chtěla jsem s vámi probrat možnost přidat se k SZS. Generál slíbil, že se vám o tom zmíní, ale asi si ještě nenašel chvilku,“ šlehne pohledem k Abernantovi, který se podrážděně napřímí.
Tak tohle byl záměr její návštěvy během jejich schůze. Nedokáže uvěřit, jak podle ho obešla. Zatíná vztekle čelit, protože on sám si uvědomuje, že tohle může skončit jenom jediným závěrem.
„Skutečně?“ zamyslí se překvapeně král. „To je mi poněkud zvláštní žádost. Myslel jsem si, že se vám v armádě líbí. A že se možná budete chtít zdržet ve městě už natrvalo…“ Jeho tón naznačoval, že naráží na něco, o čem se spolu bavili dříve. Nala dobře věděla, co jeho slova znamenají a také věděla, proč to neřekne nahlas před generálem.
„Myslíte způsob vyjednávání s tamějším majorem? Abernant mi řekl, že nebylo zbytí.“
„Věřím, že všechno mohlo proběhnout jinak, kdybych-“ Její hlas se zlomí. Raněným pohledem se zadívá do královy tváře. „Nerada samu sebe zpochybňuji a už vůbec před svým chlebodárcem, ale je čas, abych byla upřímná sama k sobě stejně tak jako k vám. Nejsem si jistá, jak dlouho to v armádě vydržím se zdravým rozumem. Převelení do SZS by mi mohlo pomoci dále pomáhat impériu ve větším ústranní.“
„Rozumím, co se snažíte říct. Pokud se ve své službě necítíte dobře, tak i jako dobrý voják nebudete impériu nic platná. Převelet vás do SZS bude to nejmenší, co pro vás ve vaší situaci za všechnu odvedenou práci mohu teď udělat. Ovšem bude to chtít jistá opatření. Vaše jméno není známé jen sapphirehallské armádě ale celosvětově. Proto, jestli se máte stát agentem v utajení, musíte zmizet z povrchu zemského. A to se nejlépe udělá, pokud budete mrtvá.“
„Rozumím, pane.“
„Abychom to mohli zařídit, bude potřeba spolupráce našich nejvyšších důstojníků včetně vás, generále,“ kývne směrem k Abernantovi. „Pokud je to tedy, co chcete…“
„Ano, chci to,“ vyhrkne rozhodně.
„V tom případě, Abernante, zavolejte plukovníka Lanelliho a brigádního generála Kleie, abychom je s celou situací mohli obeznámit. Vy Nalo, tady zůstaňte. Bude potřeba to celé připravit a také vás lépe obeznámit o tom, v čem bude vaše práce dále spočívat. Myslím, že nejlepším místem, kam vás budeme moci poslat, bude území Arcadie, ale to ještě probereme.“
Abernant přikývne a zpraží Nalu přísným pohledem, kterým jako by jí říkal, že zrovna udělala tu největší chybu ve svém životě a rozhodně toho bude litovat. Otáčí se na patách a odchází svižným krokem z kanceláře, aby vydal rozkaz vojákovi před dveřmi, že má přivést jmenované důstojníky.
„Pane, je nutné to projednávat i s plukovníkem?“ polkne. Nepočítala s tím, že by mu musela něco říkat. Asi doufala, že prostě zmizí a bude to, jako by nikdy neexistovala.
„Za tím si stojím. Až všichni dorazí, tak se dozvíte proč.“
„Dobře, pane,“ skloní pokorně hlavu.
„Tak takhle to bylo,“ vydechne překvapeně Amon. „Mnoho z těch informací mi stále mate hlavu, ale to proto, že si ještě na všechno nevzpomínám. Pokračuj.“
„Potom co přišli předvolaní důstojníci, se probíral plán o tom jak nafingovat moji smrt, aby se zpráva o tom dostala až za oceán. Aby nikdo nepochyboval, že Pekelný pes už neexistuje. Vědělo o tom jen těchto pět lidí: já, plukovník, brigádní generál, armádní generál a samotný král. Celá akce byla velmi tajná.“
„Vzpomínám si, že Kenta byl z toho zničený, ale když jsme se s ním setkali v Tsubatě, tak se nezdál být překvapený tím, že žiješ.“
„To Vincent. Řekl mu nakonec pravdu o celém tom divadle.“
„Tak proč o tom neřekl i mě? Cítil jsem se stejně, a navíc bych to nikomu neřekl.“
„Amone, už když to řekl jemu, tak velmi riskoval.“
„Už si na toho muže začínám lépe vzpomínat. Nebylo to kvůli riskování, ale protože mě neměl rád a já neměl rád jeho. Poznávám ty pocity,“ zamračí se. „Všechno se mi začíná rozjasňovat. Teď ještě má pod správou moji jednotku,“ zatne pěsti. Jeho myšlenky se odebírají úplně jiným směrem. Ta zášť, kterou cítil vůči tomu muži, se začíná prohlubovat s každou další vzpomínkou.
„Takže tvoje známost s generálem Arcadie…?“
„Potřebovala jsem informace pro Sapphirehall jako agent SZS na jeho území a naskytla se mi příležitost,“ odpovídá velmi stručně, ale není to zcela pravda. Jisté ovšem je, že na tu ještě Amon není v žádném případě připravený.
Dále už kráčí jen v tichosti. Amon si potřebuje srovnat v hlavě všechny myšlenky. Má mezi jednotlivými událostmi pořád spoustu mezer, takže je to těžké si je pospojovat.
Vchází do správní budovy a usedají na dřevěnou lavici u zdi kanceláře. Amon pátravým pohled vzhlédne k Nalině profilu. Zvedá vzhůru ruku svírající knihy. Získává si tak její pozornost. S milým úsměvem si je Nala bere do svých dlaní.
„Tolik ses změnila,“ vydechne mimoděk Amon. „Chci říct, že v něčem si tolik podobná té Nale, kterou jsem znával, ale pokaždé, když se na tebe znovu podívám, vidím někoho úplně jiného,“ posmutní. „Byla jsi plná temnoty, ale už je to pryč.“
„Jsou věci, které člověk může změnit, ale některé se s ním potáhnou až do konce života,“ pokrčí rameny Nala. „Ta temnota, o které mluvíš, je stále uvnitř mě, i když už není tolik vidět. Stále mě pronásleduje ta nutkavá touha vrátit se do boje a cítit zase tu moc a nelitovat ničeho. Neumím vlastně nic jiného než zabíjet. Občas se mi po tom životě zasteskne, protože to svým způsobem bylo lehčí,“ zahanbeně sklopí pohled ke svým rukám, ve kterých svírá knihy. Přejede prstem po obálce jedné z nich a probudí to v ní dávné vzpomínky. „Myslím, že při smyslech mě drželi jen lidé, na kterých mi skutečně záleželo. Jen díky nim jsem si uvědomila, že tohle není život, který chci žít. Ty jsi byl jedním z nich.“
Amon nijak nereaguje. Na okamžik se odmlčí a těžce vydechne.
„Jedna vzpomínka se mi před očima promítá pořád dokola. Asi si stále nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo jen výplod mé fantazie,“ zamyslí se major. „Bylo to v nějaké temné uličce za deštivého soumraku. Byla jsi celá od krve a ve tváři si měla divoký výraz. U tvých nohou leželo několik těl. Bylo to-“
„Ty jsi tam byl?“ vyhrkne překvapeně. Přesně ví, jakou událost myslí. „Hm, je mi líto že si to musel vidět. Nerada na to vzpomínám.“
„Myslím, že jsem tě sledoval přímo ze Sapphirehallu, řekl bych. Asi už tehdy jsem měl potřebu tě pronásledovat,“ zašklebí se pobaveně.
„V tu dobu jsem se nekompromisně hrabala na vrchol svého temného období. Dala jsem se tehdy s Vincentem dohromady s doufáním, že mě to třeba zachrání. Až pozdě jsem si uvědomila, že se můžu zachránit jedině sama… pokud vůbec,“ vydechne. „V Sapphirehallu pro mě byli nejdůležitější čtyři lidé: Kenta, Vincent, Abernant a ty,“ dodává s mírným úsměvem. „Ale časy se změnily. Jsem opravdu šťastná, že jsi mi zůstal ty a Kenta. Víc bych si snad ani nemohla přát.“
„Myslím, že jsi dokázala porazit svoje démony,“ pokračuje Amon. „Nikdy jsem tě neviděl usmívat se častěji. Ani když jsme byli děti.“
„Já si spíš myslím, že si to jen nepamatuješ,“ namítá. „Byla jsem přesně taková, když jsme se poznali. Jen je to už velmi dávno. Vzpomněla jsem si na to, když jsem odešla ze Sapphirehallu,“ vydechne a její oči se toulají někde daleko od Amona v nějaké vzpomínce.
„V tomhle mé vzpomínky stále trochu pokulhávají. Nejsem si ani jistý svými city. Zdá se mi, že kdykoliv si vzpomenu na něco nového, úplně to obrátí význam toho, na co jsem si vzpomněl před tím. Kdo jsme vlastně byli?“
„Abych řekla pravdu, tak sama nevím. Ale když si to tak vezmu zpětně, tak si uvědomuji, že to, co jsem k tobě cítila, bylo vždycky silnější než jen pouhý vztah mezi velitelem a jeho podřízeným. Vyrůstali jsme spolu, dali jsme si tolik slibů… Byl si můj přítel, i když pochybuji, že já byla to samé pro tebe.“
„Proč si to myslíš?“
„Myslím, že vojsko úplně otupilo tvoje city. Přes to jsme si byli jistým způsobem blízcí. To byl důvod, proč se Vincent začal stavět proti tobě. Začaly vznikat pomluvy a on si myslel, že ty a já-“ utíná svoji myšlenku a jen se nad její představou zasměje. „Že jsme spolu něco měli. Což je dost absurdní.“
„Je to vážně tak k neuvěření?“ řekne s poněkud zahořklým podtónem, který u něj Nala ještě nikdy neslyšela.
Rozevře na něj překvapeně oči. „Ty si toho vážně ještě moc nepamatuješ, co?“ zasměje se pobaveně. „Ta tvá nevědomost umí být skutečně roztomilá.“
„Přestaň se mnou mluvit jako s dítětem,“ ohradí se s vráskou na čele. „Myslím to vážně. Je pro tebe představa nás dvou vážně tak nepředstavitelná?“
Její výraz zvážní. Na chvíli se odmlčí a pohlédne někam do dálky. „Chceš vážně vědět, co jsi tehdy pro mě znamenal?“
„Opravdu to chci vědět.“
„Dobře,“ vydechne a konečně se její oči opět zvedají k těm jeho. „Milovala jsem tě,“ zatají se jí dech. „Ale víc než láska to byla spíš posedlost. Během let v armádě ses mi odcizil, i když jsme spolu stále trávili každý den. Začal si být stále více odměřený a díval ses na mě vždycky jinak než ostatní muži. Cítila jsem touhu tě vlastnit, která se stupňovala tím, jak ses mi den ode dne více vzdaloval a tvoje city byly stále chladnější. Vincent to pravděpodobně viděl, a proto se choval, tak jak se choval. Nikdy jsem po nikom netoužila víc než po tobě, protože si byl tolik nedosažitelný,“ pokračuje upřímně. Zahanbeným pohledem shlédne k zemi. „Teď vím, jak sobecká a vypočítavá mrcha jsem byla. Jak vůči tobě, tak jemu. Jen jsem si zahrávala s city někoho druhého a ani si neuvědomovala, co to může způsobit.“
Zvedne pohled zpátky do jeho překvapené tváře a čeká na jeho reakci, ale mladý major ze sebe nedokáže dostat jediné slovo. Touhle informací mu zcela vyrazila dech.
„Hádám, že tohle není ta pravda, kterou jsi chtěl slyšet,“ protíná opět ticho Nalin hlas a lehce se ušklíbne při pohledu do toho zmateného obličeje.
„Ne. Tedy ano. Tedy chci říct, že jsem rád, že jsi mi to řekla, jen jsem to vůbec nečekal,“ vychrlí ze sebe. Potřebuje chvilku na to, aby si srovnal všechny myšlenky.
Konečně k ní znovu zvedá pohled s jedinou otázkou: „Co ke mně cítíš teď?“
„Um, těžko říct. Pokud mám být úplně upřímná, tak vlastně nevím. Ještě jsem neměla možnost se nad tím pořádně zamyslet a asi to ještě bude chtít nějaký čas. Ale vím jistě, že mi na tobě velmi záleží. Nechci tě už znovu ztratit. Nechci ti znovu ublížit nebo ti lhát. Když ses po té době znovu vrátil do mého života, tak jsem si uvědomila, jak důležitou osobu jsem tehdy ztratila a nebylo pro mě vůbec lehké předstírat, že jsme cizinci. Za to se ještě jednou omlouvám.“
Amonův výraz se mění v mírný úsměv. „Děkuji ti za tvou upřímnost,“ vydechne. „Asi si nedokážu vybavit, jak jsem tvoje city ke mně tehdy vnímal, ale pokud ke mně teď cítíš, co jsi právě řekla, tak se po tom nebudu pídit. Jen si neber za vinu to, jak to mezi námi s Vincentem je. Nic z té zášti nebyla tvoje vina.“
„Jsi na mě pořád tak hodný,“ polaská ho hřejivě po tváři, což ho trochu překvapí, ale nebrání se tomu.
Náhle Nala shlédne ke knihám ve svém klíně. „Vzpomínáš si na tuhle?“ zeptá se a zvedne starou knihu v hnědých deskách. Na jejím líci je ohromný drak.
Amon si ji pečlivě prohlédne. „Jasně, že si vzpomínám. To je bestiář. Často jsme si v něm prohlíželi nestvůry a říkali si, jak bychom se s nimi vypořádali,“ usměje se.
„Jo. Těmi příběhy jsme vždycky strašili Kentu,“ zabloudí ve vzpomínkách a na její tváři se také objeví úsměv. „Tak ráda vzpomínám na tyhle chvíle.“
Sleduje její zasněnou tvář spokojenýma očima. Tolik se změnila. Obdivuje ji možná více než kdy dřív.
„Ach, tady jste,“ vyhrkne úředník, když spatří dvojici sedící na dřevěné lavici, jak si prohlíží staré knihy. „Všechno je už připravené.“
Nala i Amon se staví na nohy.
Úředník Amonovi předává další papír. „Doneste tenhle dokument tomu staříkovi, co se potlouká u vchodu, a můžete vyplout.“
„Děkujeme,“ přikyvuje Nala a s Amonovým doprovodem přechází k východu z budovy.
U starých map stojí námořník.
„Pane,“ osloví ho mile žena.
Amon vychází do popředí a předává muži listinu, kterou dostal od úředníka. „To je pro vás.“
Muž se na ni zamračeně podívá. „U šech mořskejch ďasů! Ždyť sem tva před chvílí razil,“ zavrčí a pohlédne dvojici do tváří. „Poďte za mnou. Loď je pravená na plutí,“ zachroptí a kulhavou chůzí vychází ven. „Kra, už chci ten důchod,“ lamentuje dál sám pro sebe.
„Tohle místo je prázdné a zaprášené jako hrobka.“
„Ach, tak přeci tu někdo je.“
Major se nervózně usměje. „Dobrý den.“
Muž zvedá pohled vzhůru.
V Amonovi hrkne, když pohlédne do prázdných bílých očí. „Co dělá slepý člověk v knihovně? A proč svírá v ruce ten meč?“
„Och, omlouvám se za svou neomalenost, ale váš hlas…“ vydechne po chvíli muž. Tón jeho hlasu je přátelský. „Jako bych ho už někdy slyšel.“
„Vy mě znáte?“ vyhrkne Amon překvapeně. „Moje jméno je Amon Flare-“
„Ne, promiňte. Musel jsem se splést. To jméno je mi cizí,“ zakroutí hlavou cizinec. „Jsem jen turista, který náhodou zavítal do tohoto opuštěného domu, abych si na chvilku odpočinul. Venku je opravdu vedro.“
„Amone! Neuvěříš, co jsem tu našla!“
Nala vybíhá z jedné uličky a s tím nejzářivějším úsměvem zvedá nad hlavu štos starých knih. Jen co se její rozzářený pohled zvedne k podivné bytosti, která stojí naproti Amonovi, úsměv na tváři jí tuhne v tvrdou linku. Zase ji pohlcuje ten nepříjemný pocit v hrudi a do zad se jí opírá chlad, což je dost zvláštní, když je venku takové parno.
Amon k ní otáčí svou tvář.
V tu chvíli podivná postava muže za jeho zády konečně zvedá svůj obličej vzhůru. Na jeho obličeji se objevuje pokřivený úsměv, v kterém nechává vyniknout své špičaté zuby.
Její hruď zaplavuje pocit neutuchající bolesti, jako by jí právě zemřel někdo velmi blízký. Její srdce najednou ztěžkne a zamží se jí před očima. Zalapá po dechu.
Mladý major si rychle všímá, že ztratila všechnu barvu v obličeji a přikračuje k ní. Pevně sevře její ruce ve svých dlaních.
„Nalo, jsi v pořádku?“ vyhrkne starostlivě.
Jmenovaná se opět odvažuje zvednout pohled k vyhublému muži. Jeho tvář je opět skloněná a zahalená v závoji bílých vlasů.
„Nic mi není,“ odbíjí ho se zrychleným dechem a volnou rukou pevně ve své dlani sevře jeho uniformu. „To ten prach. Asi jsem se ho trochu nadýchala. Pojďme pryč.“
Znala tu tvář. Měla pocit, že jí zná. Bylo to jako vzpomínka, o které nevěděla, jestli je skutečná nebo to byl jen sen. Čím déle se na muže dívá, tím vzdálenější se jí ta vzpomínka zdá, až úplně mizí a zbude po ní jen pocit chladu a nepříjemné brnění, které probíjí celé její tělo.
„Dobrá,“ přikývne Amon a vysmeká se z křečovitého sevření její ruky. Otáčí se zpátky na podivného muže. Jeho tvář je mírně skloněná do země a zračí se na ní ten vlídný pohled. „Musíme tu zařídit pár věcí, takže vás nebudu dál zdržovat.“
„Nic se nestalo. Bylo hezké slyšet váš hlas. Probudil ve mně vzpomínky,“ odvětí muž velmi vyrovnaným skoro až kolébavým hlasem, který byl hluboký ale tichý zároveň. „Rád jsem vás poznal. Amone.“
Ten děkovně přikývne a otáčí se za Nalou, která muže střeží tím nejtemnějším pohledem. Nemůže se zbavit dojmu, že se s ním už někde setkala a ten pocit… Cítila ho už dříve v chrámu. Hlasitě polkne při té myšlence. Její hrdlo i ústa jsou zcela vyprahlá, jako by nepila celé dny.
Major obrací svůj pohled za sebe. Vidí, že muž v zeleném rouchu již nemá meč opřený o své rameno. Tentokrát se jeho čepel dotýká hrotem podlahy a jeho ruce s dlouhými bílými nehty jsou složené na jeho hlavici. Srážka oceli s kamenem způsobila tu prvotní ránu.
„Jen jsem odlehčil svoji ruku od toho těžkého meče. Jeho neustálé svírání činí moji ruku těžší,“ vydechne do vzduchu tlumeným hlasem s tváří zcela zakrytou pod závojem z bílých vlasů. „Omlouvám se, jestli jsem vaši partnerku vyděsil. Můžu ten strach cítit ve vzduchu…“ dodává tajemným tónem. Mohl by odpřisáhnout, že se na mužově tváři objevil krátký úšklebek.
Amon svým překvapeným pohledem šlehne k Nale, která stále ještě stojí v naprosté křeči na místě a pohledem zalitým slzami zírá přímo ke dveřím, které vedou na ulici. Je překvapený tím, co právě vidí. Dokáže zcela jasně poznat strach v jejích nachových očích. Ale jak daleko jeho omezené vzpomínky sahají, utvrzují ho v tom, že by se přeci nikdy nenechala vyděsit prostou ránou. Nebála se ničeho.
„Musím na vzduch,“ vyhrkne roztřeseným hlasem Nala a hbitě překračuje hromádku knih na podlaze přímo ke dveřím.
Zmatený Amon sbírá spadané knihy a vychází hned za ní.
Nala se naklání přes zábradlí a zbavuje se všeho, co dnes snědla k snídani.
„Nalo?!“ vyhrkne překvapeně Amon. Nechápe, co se to děje. V takovém stavu ji snad ještě nikdy neviděl. Je možné, že je nemocná, ale ještě před několika minutami se zdála být v pořádku.
„Asi na mě něco leze,“ zalže bývalá majorka. „Možná mi není dobře z toho horka.“
Nedokáže mu přiznat, co ji tolik rozrušilo. Akorát by mu to přidělalo další starosti. Ona sama přesně neví, co se tam uvnitř stalo. Jisté je, že ať za to mohl ten muž nebo ne, už chce být z tohohle města pryč. Nikdy se do Sapphirehallu netěšila, tak jako dnes i navzdory tomu, co ji tam čeká.
Změří si jí podezíravým pohledem. Bylo mu jasné, že je to lež, ale jak už měl ve zvyku, neptal se. Pokud by mu to chtěla říct, udělala by to. Pokud mu to říct nechtěla, měla svůj důvod. Cítil se trochu zklamaně. Doufal, že když už mu řekla pravdu o tom, kým je, tak už k sobě budou jenom upřímní, ale asi se spletl.
„Dobře,“ vydechne poraženě. „Tak víš co? Půjdeme do té správcovské budovy a sedneme si tam. Vzal jsem ty knihy, co se ti líbily. Můžeš mi je tam ukázat.“
„Děkuji,“ usměje se na něj.
Byla mu vděčná, že se jí nevyptává, i když jasně viděla ten starostlivý pohled v jeho tváři, který jí napovídal, že si tím bude zatěžovat hlavu celý zbytek dne. Amon byl pro ni výjimečný v mnoha směrech. Možná proto se cítila tak komfortně v jeho přítomnosti.
S pohledem do jeho obličeje si uvědomuje, jak moc se jí najednou ulevilo. Je tady s ní a záleží mu na jejím pohodlí, i když on sám nikdy nedbal na tom svém. To nejmenší, čím mu mohla jeho odevzdanost oplatit, byla upřímnost.
„Poslyš, Amone, omlouvám se,“ zakroutí hlavou nad svou vlastní hloupostí. „Slíbila jsem, že už ti nebudu lhát.“
Jeho pohled se s jejími slovy mění na zvědavý.
„Když jsem viděla toho muže, měla jsem pocit, že ho znám. Probudilo to ve mně velmi špatné vzpomínky, ale popravdě pochybuji o tom, že byly skutečné. Vím, že tě moje reakce musela překvapit, ale teď už je mi opravdu dobře. Myslím si, že jsem asi jen dlouho byla na slunci a moje mysl si se mnou pohrála v ten nejnevhodnější okamžik. Nechci tě zbytečně znepokojovat.“
Amon se začne potutelně pošklebovat. „Ani se ti nedivím. Ten chlap vypadal jako z hororu.“
Nala se zasměje. „Tak pojď.“
Tiše kráčí vedle sebe zpátky ke správní budově. Amona již delší dobu něco hlodá, ale nevěděl, kdy bude ta správná chvíle se na to zeptat. Možná to ještě není ona, ale asi už déle nevydrží čekat v nevědomosti.
„Poslyš, Nalo…“ spustí nejistým tónem.
„Hm?“
„Možná bych si už zasloužil nějaké vysvětlení té tvé desetileté absence a co si myslela tím, že bylo tvoje zasnoubení s generálem Arcadie bylo jen naoko.“
„Ach, jistě. Myslím, že teď na to máme spoustu času, když tvrdneme tady,“ přikyvuje a zamýšlí se. „Hm, kde začít…“
Hledá ve své hlavě ta správná slova, kterými by dokázala popsat celou svou tehdejší situaci, ale stále se bojí toho, kolik toho o sobě může Amonovi říct. Čím více času s ním trávila, tím víc si uvědomovala, že se v ní opět probouzí jistá závislost na jeho přítomnosti. Měla ráda to, jak se s ním cítí, a bála se toho, že ji opustí, pokud se o ní dozví celou pravdu. Ale pokud tu pravdu nikomu neřekne, tak si ji ponese celý zbytek života a nebyla si jistá ani tím, jestli má dostatečnou sílu to ustát. Pokud měla naději, že se o to břímě s někým podělí a on neodejde, bylo to právě s Amonem.
„Za svoji službu v armádě jsem udělala spoustu špatných věcí. Ty jsi nebyl svědkem ani poloviny z nich. Vzpomínáš si na to, jak mi říkali?“
Amon si okamžitě vzpomene na chvíli, kdy k němu mluvil voják v Tsubatě. „Nechci to říkat.“
Nala se jen lítostivě ušklíbne. „Říkali mi Pekelný pes. Mělo to svoje důvody. Kamkoliv jsem vkročila, přinesla jsem sebou akorát smrt. Zabíjela jsem lidi… protože jsem chtěla něco cítit. Protože jsem byla tak prázdná, že jsem doufala, že to ve mně probudí nějaké pocity… Ale já necítila nic. Necítila jsem lítost ani smutek. A tak jsem dál zabíjela a jediné, co se ve mně díky tomu hromadilo, byla nikde nekončící temnota.“
Její hlas se zlomí a lehce se zatřese. Nastává dlouhá chvíle ticha. Nemá odvahu zvednout pohled do jeho tváře. Bojí se toho, že uvidí, jak jí soudí nebo hůř… jak jí lituje.
„Ale teď toho už lituješ,“ probíjí ticho Amonův hlas.
Nala překvapeně nakrabatí čelo, když si uvědomuje, že jeho hlas je zcela neutrální. Šlehne k němu svým zmateným pohledem a vidí, že jeho výraz je prázdný, jako by si ani neuvědomoval, k čemu se mu právě přiznala.
„Nebudu lhát. Sám mám strach z toho, co jsem vykonal, ale zatím si to nepamatuji,“ pokračuje dál tím stejným tónem. „Ale věřím tomu, že můžeme najít odpuštění. Vidím, že jsi odhodlaná to napravit, tak se toho drž, a i když máš pocit, že to nestačí, tak o tom nepochybuj, protože možná nemůžeš vrátit život těm, které si o něj připravila, ale můžeš jich ještě nespočet zachránit. Určitě se ti naskytne příležitost.“
Její oči uneseně hledí do jeho tváře. Opět ji utvrzuje v tom, že ho potřebuje. Ani jednou se nesnažil její činy obhajovat ani odsuzovat, ale nasměřovat ji k tomu, aby pokračovala na té správné cestě. Ani si neuvědomil, že jí tak ještě víc motivoval k jejímu připravovanému plánu, se kterým až se mu svěří, tak určitě nebude spokojený, ale je si teď alespoň jistější v tom, že ho rozhodně potřebuje po svém boku, až to celé vypukne.
„Díky, Amone,“ přikývne. „Vlastně ani nechápu, jak jsem to bez tebe mohla celé ty roky vydržet.“
Jeho tvář najednou nabírá překvapený výraz.
Než stačí něco říct, Nala pokračuje ve svém vyprávění: „Nicméně tehdy bylo těžké uvědomit si, co si o mě myslí ostatní lidé. Byla jsem pro ně Pekelný pes, ale časem jsem si začala uvědomovat, že jsem taková i v očích svých nejbližších, a to bylo tisíckrát horší. A možná právě kvůli své vlastní sebelítosti jsem si začala konečně uvědomovat, jaká zrůda se ze mě stala a chtěla jsem před tím utéct,“ vydechne. „Přišlo to ke mně toho dne, kdy jsem zabila svoji poslední oběť. Byl to pár, který se snažil dostat přes hranice a měl zrovna takovou smůlu, že narazil na mě. Do teď nevím, proč jsem to vlastně udělala, a nemyslím si, že se to někdy dozvím.“
***
Otevírají se dveře do Vincentova pokoje. Mezi nimi stojí Nala ve své majorské zbroji.
Ani k ní nevzhlédne od papírování, kterému se věnuje u psacího stolu, a spustí: „Jaká byla cesta?“
K jeho nohám přiběhne Nalin chlupatý společník a svým čumákem si vyžaduje jeho pozornost. Odkládá tedy pero na stranu a svou ruku zaboří do jeho srsti. Když dlouho nepřichází žádná odpověď, konečně zvedne pohled do její tváře.
Ta je zatížena mnoha negativními pocity, které trhají její nitro na kusy. Musí stále dokola přemýšlet nad tím, kdo vlastně doopravdy je.
Pohled na ni ho znepokojí. Nejen že stojí uprostřed pokoje jako tělo bez duše, ale její zbroj i tvář je potřísněna krví. Měla pouze doručit zprávu o tom, jaká je aktuální situace v Echelonu, který SZS pečlivě monitorovala vzhledem k tomu, že se proslýchalo o připravovaném povstání. Nemělo se bojovat.
Nemělo se zabíjet.
„Dlouhá,“ odtuší konečně na jeho otázku a ani se nepodívá do jeho tváře. Je to tolik těžké. V jádru soupeří s myšlenkami na útěk před tou temnotou a s city, které chová k pár jedincům v Sapphirehallu.
Vstává ze židle a přikročí k ní blíž.
„Co se stalo?“ zeptá se mírným hlasem a jeho ruka se přiblíží k její tváři doprovázená starostlivým pohledem.
S jeho výrazem si uvědomuje, že na tom musí být velice špatně, když její vzezření dělá starosti i jemu. Nikdy nebyl příliš všímavý, co se jejích problémů týkalo, anebo je jen dokázala perfektně maskovat.
Nala ucukne s hořkostí ve své tváři. „Nesahejte na mě. Nikdy.“
Nechápavě rozhodí rukama. „Řekněte mi, co se vám stalo? Proč jste od krve? Myslel jsem, že jdete jen vyzvednout zprávu z Echelonu…“
„Myslím, že umírám… uvnitř,“ vydechne apaticky a její oči se opět ztrácí někde mimo jeho tvář.
„Co?“ zamračí se s nechápavým pohledem, který se ztrácí v jejím šílenství, kterému je svědkem.
„Možná jsem už mrtvá…“ pokračuje. Najednou se její tvář vzpříčí ve vzteklém výrazu. „Nenávidím to tu! Nenávidím armádu!“ Její zoufalý výraz se konečně zvedá k jeho tváři. „Déle už to tu nevydržím. Prosím, Vincente, utečeme spolu.“
Na čele se mu prohloubí vráska a jeho výraz je odměřený skoro až znechucený tím, co slyší. „Posloucháte se vůbec? Jsme vojáci impéria. Nemůžeme jen tak zmizet. To je vlastizrada.“
„Ale ano, můžeme. Pokud budeme oba chtít,“ naléhá.
„Jste šílená! Jdu se projít. Dejte mi vědět, až se zase vzpamatujete,“ zakroutí nechápavě hlavou a mizí za dveřmi.
***
„Ty pocity šílenství mě začaly pohlcovat den ode dne víc a víc. Následně proběhla mise v Echelonu. Ty události se na mě kupily a nabalovaly. Ta temnota mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, kolik zla jsem za svůj celkem krátký život napáchala a rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat. Vydala jsem se za Abernantem s prosbou o mé přeložení do SZS.“
***
Zaklepe na dveře a po vyzvání pokorně vchází do Abernantovy kanceláře.
„Pane!“ zasalutuje a staví se do pozoru před generálův psací stůl.
„Ach, Nalo, řekni, co si žádáš?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli je tu nějaká možnost ucházet se o místo v SZS. Myslím tím pro někoho, kdo už zastupuje funkci v armádě.“
„Záleží na mnoha faktorech, ale možnost tu jistě je. Máš na mysli někoho konkrétního?“
„Ano. Chtěla bych nabídnout svoje služby. V armádě sloužím už mnoho let a se získáváním informací mám svoje zkušenosti…“
***
Nastává odmlka.
„Proč si přestala vyprávět?“ vyhrkne překvapeně Amon, který dychtivě vstřebává každé slovo jejího příběhu. „Co se stalo dál?“
„Abernant…“
***
„Och, takže nakonec utíkáš?“
Po místnosti se rozlehnou kroky. Abernant přistoupí k Nale blíž s milým úsměvem a pokládá jí ruce na ramena.
„Má krásná mladá schovanko, nikdy tě nenechám odejít z tohohle města. Pro armádu jsi až příliš důležitá, a to i pro mě. Ale možná, pokud bys mi nabídla dobrou protislužbu, prohodil bych tvé jméno před králem.“
„Co máte na mysli?“ zeptá se zatnutou čelistí. Dobře znala odpověď, ale nechtěla si ji nikdy připustit. Stále k Abernantovi vzhlížela jako ke svému vzoru. Jako k muži, co ji vychoval a všechno naučil. Bylo to pár měsíců, kdy jí začal dávat najevo nepřiměřenou náklonost, která patřičně přiživovala tu temnotu, co zahalila její duši.
Abernant se jen ušklíbne. Jednu ruku pomalu zvedne k její tváři. Kůrkův výštěk ruší tuhle pro Nalu nepohodlnou chvíli. Abernant na něj překvapeně shlédne. Nala toho využívá a ustupuje několik kroků dál.
„Musím už jít, pane! Budu ráda, když moji žádost promyslíte,“ zasalutuje a rychle mizí z jeho dosahu se svým věrným ochráncem po svém boku.
***
Ale tuhle část příběhu si Nala nechává pro sebe. „Abernant odmítl, protože jsem byla pro Sapphirehall velkým přínosem jako voják, a ne jako výzvědný agent,“ řekne ve stručnosti a sklopí provinilý pohled do země. Bude lepší, když Amon nebude znát tuhle pravdu o muži, který ho vychoval, a ke kterému vzhlížel stejně jako kdysi ona.
***
Opět stojí před generálovou kanceláří se svým huňatým společníkem po boku. Na mysli má jedinou myšlenku a je odhodlaná udělat cokoliv, aby dosáhla svého cíle.
Vincent ji již prakticky odstřihl. Je jiný než ona. Pro armádu se narodil. Zvolil si tuhle cestu a vždy si na ní vedl výborně. Jeho cílem je to dotáhnout na armádního generála. Nikdy neviděl, jak jí život v armádě mění na démona, který se každým dnem méně a méně podobá člověku. Jeho oči na ní vždycky viděly jen hezkou tvář, na kterou se dobře dívalo, když kráčela po jeho boku. Nikdy neměla pocit, že by se skutečně díval na ni. Možná kdyby viděl, kým doopravdy je, nikdy by se k ní už nepřiblížil.
Naproti tomu byl Amon jiný. Jeho oči se na ní vždycky dívaly odlišně než oči ostatních mužů. I když si moc přála, aby mohla zůstat po jeho boku a čerpat energii z jeho přátelství, věděla, že to na její záchranu nestačí.
Nemohla ani zapomenout na svého bratra, který k ní stále vzhlížel a miloval ji, ať byla jakákoliv. Byl její jedinou rodinou, a tak hlavně kvůli němu musela svou mysl uzdravit.
Nyní byl čas tohle město opustit a pokusit se postavit té temnotě. Pokud ten boj někdy vyhraje, vrátí se zpátky.
Vzpřímí se a hrdě zvedá hlavu. Jednou rukou zabuší na dveře Abernantovy kanceláře.
„Madam, tam teď nemůžete! Armádní generál a král tam mají velmi důležité jednání. Nechtějí být nikým rušeni,“ okřikne ji voják, který stojí před kanceláří. Nala mu musela proklouznout, když nedával pozor. Pozornost na sebe strhla až hlasitým zabušením na dveře.
Jednu ruku jí pokládá na rameno. Její tvář se v tu chvíli pokřiví v nepřátelské grimase. Nenáviděla, když se jí někdo dotýkal. Cítila se z nějakého důvodu v takové situaci velmi zranitelná a ten pocit neměla ráda. Vždycky musela mít navrch. Musela se cítit mocná. To byly jediné pocity, které jí alespoň na chvíli dělaly dobře.
To byl důvod, proč zabíjela. Nikdy necítila lítost nebo výčitky. Vždycky to byl pocit moci a nadvlády. Pocit toho, že něčí život leží v jejích rukách a ona rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo zemře.
Zatíná čelist a jednou rukou hrubě bere tu jeho. Na ženu byla až příliš silná, a tak se jí daří vojáka přirazit obličejem na zeď a ruku mu zkroutit za záda. Do druhé ruky bere svůj nůž, který mu přikládá ze strany ke krku. Kůrka na to ihned zareaguje vzteklým vrčením. Kdo byl nepřítelem jeho paní, byl tím pádem i jeho.
„Dotkneš se mě ještě jednou a už nebudu váhat.“
„Omlouvám se vám, madam, ale…“ vyhrkne zaskočeně voják v sapphirehallské zbroji. Neví, koho z dvojice se bát víc. Kromě toho se nikdy s majorkou nesetkal v tak špatném rozpoložení. „Vážně vás tam nemůžu pustit. Plním jen svoje rozkazy.“
„Rozkazy,“ vydechne sama pro sebe. Uvědomí si, že tenhle pěšák by neměl nést trest za to, co se z ní stalo. Nikdo by neměl. Vina jen ona sama. Měla celou tuhle situaci řešit dřív, než to zašlo až tak daleko. Ale ještě není pozdě na změnu.
Už nebude zabíjet.
Už nebude ubližovat.
Přeci se rozhodla, že s tímhle skončí. Rozhodla se vydat se na správnou cestu, která jí možná dovede k lítosti a výčitkám, ale pomůže jí zbavit se té temnoty, a když to dokáže překonat, tak konečně znovu pocítí i ty krásné pocity a naučí se milovat.
Ustupuje a zasunuje svůj nůž zpátky za pásek.
Kůrka schovává své zuby a sedá si s již klidným výrazem. Bedlivě ji pozoruje a čeká, co se bude dít dál.
Otevírají se dveře od kanceláře a mezi nimi stojí Abernant s nabroušeným výrazem ve tváři. „Co se to tu děje?!“
„Pane!“ zasalutuje Nala a staví se do pozoru. „Mohu jít dál? Je tu důležitá záležitost, kterou potřebuji probrat přímo s králem.“
„Jsem ti pro smích, Nalo?“ zavrčí tlumeným hlasem generál. „Řekl jsem ti, že-“
Majorka okamžitě pokorně sklání hlavu. „Omlouvám se, pane. Měla jsem poslední dobou hodně práce. Nebylo mnoho dní, kdy jsem se zdržovala v citadele.“
„Ach, však já vím. Slyšel jsem, že jste se ujala mise v Echelonu. Gratuluji, dle generálových slov to byl mistrný výkon. Jen tak dál a brzy vás nechám povýšit!“
„Děkuji, pane.“
„Pojďte dál a svěřte se, co vás sem přivádí.“
„Ale, pane, máme teď nějaké jednání. Neměli bychom se nechat rušit,“ namítá Abernant. Cítí něco špatného ve vzduchu.
„Abernante, papírování nám nikam neuteče, a pokud majorka obětovala své volno, aby přišla sem, je to jistě důležité. Rád si ji vyslechnu,“ usměje se jejím směrem a rukou pokyne do kanceláře.
Nala děkovně přikyvuje. Obrací svůj pohled na Kůrku, který sedí před dveřmi. „Čekej,“ pokyne mu zdviženým prstem a obrací se do místnosti. Na královo vyzvání s vážným výrazem obchází Abernanta dovnitř.
Ten naštvaně zatne čelist. „Už sem nikoho nepouštěj!“ zamračí se vztekle směrem k vojákovi, který měl hlídat dveře.
Kůrka si neodpustí jedno nepřátelské zavrčení na Abernantův účet. Ten zamračeně bouchne dveřmi před jeho čumákem.
„Tak povídejte, co vás sem přivádí?“
„Chtěla jsem s vámi probrat možnost přidat se k SZS. Generál slíbil, že se vám o tom zmíní, ale asi si ještě nenašel chvilku,“ šlehne pohledem k Abernantovi, který se podrážděně napřímí.
Tak tohle byl záměr její návštěvy během jejich schůze. Nedokáže uvěřit, jak podle ho obešla. Zatíná vztekle čelit, protože on sám si uvědomuje, že tohle může skončit jenom jediným závěrem.
„Skutečně?“ zamyslí se překvapeně král. „To je mi poněkud zvláštní žádost. Myslel jsem si, že se vám v armádě líbí. A že se možná budete chtít zdržet ve městě už natrvalo…“ Jeho tón naznačoval, že naráží na něco, o čem se spolu bavili dříve. Nala dobře věděla, co jeho slova znamenají a také věděla, proč to neřekne nahlas před generálem.
„Myslíte způsob vyjednávání s tamějším majorem? Abernant mi řekl, že nebylo zbytí.“
„Věřím, že všechno mohlo proběhnout jinak, kdybych-“ Její hlas se zlomí. Raněným pohledem se zadívá do královy tváře. „Nerada samu sebe zpochybňuji a už vůbec před svým chlebodárcem, ale je čas, abych byla upřímná sama k sobě stejně tak jako k vám. Nejsem si jistá, jak dlouho to v armádě vydržím se zdravým rozumem. Převelení do SZS by mi mohlo pomoci dále pomáhat impériu ve větším ústranní.“
„Rozumím, co se snažíte říct. Pokud se ve své službě necítíte dobře, tak i jako dobrý voják nebudete impériu nic platná. Převelet vás do SZS bude to nejmenší, co pro vás ve vaší situaci za všechnu odvedenou práci mohu teď udělat. Ovšem bude to chtít jistá opatření. Vaše jméno není známé jen sapphirehallské armádě ale celosvětově. Proto, jestli se máte stát agentem v utajení, musíte zmizet z povrchu zemského. A to se nejlépe udělá, pokud budete mrtvá.“
„Rozumím, pane.“
„Abychom to mohli zařídit, bude potřeba spolupráce našich nejvyšších důstojníků včetně vás, generále,“ kývne směrem k Abernantovi. „Pokud je to tedy, co chcete…“
„Ano, chci to,“ vyhrkne rozhodně.
„V tom případě, Abernante, zavolejte plukovníka Lanelliho a brigádního generála Kleie, abychom je s celou situací mohli obeznámit. Vy Nalo, tady zůstaňte. Bude potřeba to celé připravit a také vás lépe obeznámit o tom, v čem bude vaše práce dále spočívat. Myslím, že nejlepším místem, kam vás budeme moci poslat, bude území Arcadie, ale to ještě probereme.“
Abernant přikývne a zpraží Nalu přísným pohledem, kterým jako by jí říkal, že zrovna udělala tu největší chybu ve svém životě a rozhodně toho bude litovat. Otáčí se na patách a odchází svižným krokem z kanceláře, aby vydal rozkaz vojákovi před dveřmi, že má přivést jmenované důstojníky.
„Pane, je nutné to projednávat i s plukovníkem?“ polkne. Nepočítala s tím, že by mu musela něco říkat. Asi doufala, že prostě zmizí a bude to, jako by nikdy neexistovala.
„Za tím si stojím. Až všichni dorazí, tak se dozvíte proč.“
„Dobře, pane,“ skloní pokorně hlavu.
***
„Tak takhle to bylo,“ vydechne překvapeně Amon. „Mnoho z těch informací mi stále mate hlavu, ale to proto, že si ještě na všechno nevzpomínám. Pokračuj.“
„Potom co přišli předvolaní důstojníci, se probíral plán o tom jak nafingovat moji smrt, aby se zpráva o tom dostala až za oceán. Aby nikdo nepochyboval, že Pekelný pes už neexistuje. Vědělo o tom jen těchto pět lidí: já, plukovník, brigádní generál, armádní generál a samotný král. Celá akce byla velmi tajná.“
„Vzpomínám si, že Kenta byl z toho zničený, ale když jsme se s ním setkali v Tsubatě, tak se nezdál být překvapený tím, že žiješ.“
„To Vincent. Řekl mu nakonec pravdu o celém tom divadle.“
„Tak proč o tom neřekl i mě? Cítil jsem se stejně, a navíc bych to nikomu neřekl.“
„Amone, už když to řekl jemu, tak velmi riskoval.“
„Už si na toho muže začínám lépe vzpomínat. Nebylo to kvůli riskování, ale protože mě neměl rád a já neměl rád jeho. Poznávám ty pocity,“ zamračí se. „Všechno se mi začíná rozjasňovat. Teď ještě má pod správou moji jednotku,“ zatne pěsti. Jeho myšlenky se odebírají úplně jiným směrem. Ta zášť, kterou cítil vůči tomu muži, se začíná prohlubovat s každou další vzpomínkou.
„Takže tvoje známost s generálem Arcadie…?“
„Potřebovala jsem informace pro Sapphirehall jako agent SZS na jeho území a naskytla se mi příležitost,“ odpovídá velmi stručně, ale není to zcela pravda. Jisté ovšem je, že na tu ještě Amon není v žádném případě připravený.
Dále už kráčí jen v tichosti. Amon si potřebuje srovnat v hlavě všechny myšlenky. Má mezi jednotlivými událostmi pořád spoustu mezer, takže je to těžké si je pospojovat.
Vchází do správní budovy a usedají na dřevěnou lavici u zdi kanceláře. Amon pátravým pohled vzhlédne k Nalině profilu. Zvedá vzhůru ruku svírající knihy. Získává si tak její pozornost. S milým úsměvem si je Nala bere do svých dlaní.
„Tolik ses změnila,“ vydechne mimoděk Amon. „Chci říct, že v něčem si tolik podobná té Nale, kterou jsem znával, ale pokaždé, když se na tebe znovu podívám, vidím někoho úplně jiného,“ posmutní. „Byla jsi plná temnoty, ale už je to pryč.“
„Jsou věci, které člověk může změnit, ale některé se s ním potáhnou až do konce života,“ pokrčí rameny Nala. „Ta temnota, o které mluvíš, je stále uvnitř mě, i když už není tolik vidět. Stále mě pronásleduje ta nutkavá touha vrátit se do boje a cítit zase tu moc a nelitovat ničeho. Neumím vlastně nic jiného než zabíjet. Občas se mi po tom životě zasteskne, protože to svým způsobem bylo lehčí,“ zahanbeně sklopí pohled ke svým rukám, ve kterých svírá knihy. Přejede prstem po obálce jedné z nich a probudí to v ní dávné vzpomínky. „Myslím, že při smyslech mě drželi jen lidé, na kterých mi skutečně záleželo. Jen díky nim jsem si uvědomila, že tohle není život, který chci žít. Ty jsi byl jedním z nich.“
Amon nijak nereaguje. Na okamžik se odmlčí a těžce vydechne.
„Jedna vzpomínka se mi před očima promítá pořád dokola. Asi si stále nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo jen výplod mé fantazie,“ zamyslí se major. „Bylo to v nějaké temné uličce za deštivého soumraku. Byla jsi celá od krve a ve tváři si měla divoký výraz. U tvých nohou leželo několik těl. Bylo to-“
„Ty jsi tam byl?“ vyhrkne překvapeně. Přesně ví, jakou událost myslí. „Hm, je mi líto že si to musel vidět. Nerada na to vzpomínám.“
„Myslím, že jsem tě sledoval přímo ze Sapphirehallu, řekl bych. Asi už tehdy jsem měl potřebu tě pronásledovat,“ zašklebí se pobaveně.
„V tu dobu jsem se nekompromisně hrabala na vrchol svého temného období. Dala jsem se tehdy s Vincentem dohromady s doufáním, že mě to třeba zachrání. Až pozdě jsem si uvědomila, že se můžu zachránit jedině sama… pokud vůbec,“ vydechne. „V Sapphirehallu pro mě byli nejdůležitější čtyři lidé: Kenta, Vincent, Abernant a ty,“ dodává s mírným úsměvem. „Ale časy se změnily. Jsem opravdu šťastná, že jsi mi zůstal ty a Kenta. Víc bych si snad ani nemohla přát.“
„Myslím, že jsi dokázala porazit svoje démony,“ pokračuje Amon. „Nikdy jsem tě neviděl usmívat se častěji. Ani když jsme byli děti.“
„Já si spíš myslím, že si to jen nepamatuješ,“ namítá. „Byla jsem přesně taková, když jsme se poznali. Jen je to už velmi dávno. Vzpomněla jsem si na to, když jsem odešla ze Sapphirehallu,“ vydechne a její oči se toulají někde daleko od Amona v nějaké vzpomínce.
„V tomhle mé vzpomínky stále trochu pokulhávají. Nejsem si ani jistý svými city. Zdá se mi, že kdykoliv si vzpomenu na něco nového, úplně to obrátí význam toho, na co jsem si vzpomněl před tím. Kdo jsme vlastně byli?“
„Abych řekla pravdu, tak sama nevím. Ale když si to tak vezmu zpětně, tak si uvědomuji, že to, co jsem k tobě cítila, bylo vždycky silnější než jen pouhý vztah mezi velitelem a jeho podřízeným. Vyrůstali jsme spolu, dali jsme si tolik slibů… Byl si můj přítel, i když pochybuji, že já byla to samé pro tebe.“
„Proč si to myslíš?“
„Myslím, že vojsko úplně otupilo tvoje city. Přes to jsme si byli jistým způsobem blízcí. To byl důvod, proč se Vincent začal stavět proti tobě. Začaly vznikat pomluvy a on si myslel, že ty a já-“ utíná svoji myšlenku a jen se nad její představou zasměje. „Že jsme spolu něco měli. Což je dost absurdní.“
„Je to vážně tak k neuvěření?“ řekne s poněkud zahořklým podtónem, který u něj Nala ještě nikdy neslyšela.
Rozevře na něj překvapeně oči. „Ty si toho vážně ještě moc nepamatuješ, co?“ zasměje se pobaveně. „Ta tvá nevědomost umí být skutečně roztomilá.“
„Přestaň se mnou mluvit jako s dítětem,“ ohradí se s vráskou na čele. „Myslím to vážně. Je pro tebe představa nás dvou vážně tak nepředstavitelná?“
Její výraz zvážní. Na chvíli se odmlčí a pohlédne někam do dálky. „Chceš vážně vědět, co jsi tehdy pro mě znamenal?“
„Opravdu to chci vědět.“
„Dobře,“ vydechne a konečně se její oči opět zvedají k těm jeho. „Milovala jsem tě,“ zatají se jí dech. „Ale víc než láska to byla spíš posedlost. Během let v armádě ses mi odcizil, i když jsme spolu stále trávili každý den. Začal si být stále více odměřený a díval ses na mě vždycky jinak než ostatní muži. Cítila jsem touhu tě vlastnit, která se stupňovala tím, jak ses mi den ode dne více vzdaloval a tvoje city byly stále chladnější. Vincent to pravděpodobně viděl, a proto se choval, tak jak se choval. Nikdy jsem po nikom netoužila víc než po tobě, protože si byl tolik nedosažitelný,“ pokračuje upřímně. Zahanbeným pohledem shlédne k zemi. „Teď vím, jak sobecká a vypočítavá mrcha jsem byla. Jak vůči tobě, tak jemu. Jen jsem si zahrávala s city někoho druhého a ani si neuvědomovala, co to může způsobit.“
Zvedne pohled zpátky do jeho překvapené tváře a čeká na jeho reakci, ale mladý major ze sebe nedokáže dostat jediné slovo. Touhle informací mu zcela vyrazila dech.
„Hádám, že tohle není ta pravda, kterou jsi chtěl slyšet,“ protíná opět ticho Nalin hlas a lehce se ušklíbne při pohledu do toho zmateného obličeje.
„Ne. Tedy ano. Tedy chci říct, že jsem rád, že jsi mi to řekla, jen jsem to vůbec nečekal,“ vychrlí ze sebe. Potřebuje chvilku na to, aby si srovnal všechny myšlenky.
Konečně k ní znovu zvedá pohled s jedinou otázkou: „Co ke mně cítíš teď?“
„Um, těžko říct. Pokud mám být úplně upřímná, tak vlastně nevím. Ještě jsem neměla možnost se nad tím pořádně zamyslet a asi to ještě bude chtít nějaký čas. Ale vím jistě, že mi na tobě velmi záleží. Nechci tě už znovu ztratit. Nechci ti znovu ublížit nebo ti lhát. Když ses po té době znovu vrátil do mého života, tak jsem si uvědomila, jak důležitou osobu jsem tehdy ztratila a nebylo pro mě vůbec lehké předstírat, že jsme cizinci. Za to se ještě jednou omlouvám.“
Amonův výraz se mění v mírný úsměv. „Děkuji ti za tvou upřímnost,“ vydechne. „Asi si nedokážu vybavit, jak jsem tvoje city ke mně tehdy vnímal, ale pokud ke mně teď cítíš, co jsi právě řekla, tak se po tom nebudu pídit. Jen si neber za vinu to, jak to mezi námi s Vincentem je. Nic z té zášti nebyla tvoje vina.“
„Jsi na mě pořád tak hodný,“ polaská ho hřejivě po tváři, což ho trochu překvapí, ale nebrání se tomu.
Náhle Nala shlédne ke knihám ve svém klíně. „Vzpomínáš si na tuhle?“ zeptá se a zvedne starou knihu v hnědých deskách. Na jejím líci je ohromný drak.
Amon si ji pečlivě prohlédne. „Jasně, že si vzpomínám. To je bestiář. Často jsme si v něm prohlíželi nestvůry a říkali si, jak bychom se s nimi vypořádali,“ usměje se.
„Jo. Těmi příběhy jsme vždycky strašili Kentu,“ zabloudí ve vzpomínkách a na její tváři se také objeví úsměv. „Tak ráda vzpomínám na tyhle chvíle.“
Sleduje její zasněnou tvář spokojenýma očima. Tolik se změnila. Obdivuje ji možná více než kdy dřív.
„Ach, tady jste,“ vyhrkne úředník, když spatří dvojici sedící na dřevěné lavici, jak si prohlíží staré knihy. „Všechno je už připravené.“
Nala i Amon se staví na nohy.
Úředník Amonovi předává další papír. „Doneste tenhle dokument tomu staříkovi, co se potlouká u vchodu, a můžete vyplout.“
„Děkujeme,“ přikyvuje Nala a s Amonovým doprovodem přechází k východu z budovy.
U starých map stojí námořník.
„Pane,“ osloví ho mile žena.
Amon vychází do popředí a předává muži listinu, kterou dostal od úředníka. „To je pro vás.“
Muž se na ni zamračeně podívá. „U šech mořskejch ďasů! Ždyť sem tva před chvílí razil,“ zavrčí a pohlédne dvojici do tváří. „Poďte za mnou. Loď je pravená na plutí,“ zachroptí a kulhavou chůzí vychází ven. „Kra, už chci ten důchod,“ lamentuje dál sám pro sebe.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat