Zmrtvýchvstání
Když se vylodí
v sapphirehallském přístavu, má Amon pocit, že na jeho nohou jsou
připevněná závaží, která mu nedovolují se pohnout z místa. Se zatajeným
dechem hledí vzhůru na město se safírovými střechami a šedými zdmi.
„No tak, Amone, čekal si na to přeci tak dlouho,“ pobídne ho mírným hlasem Nala. „Vítej v Safírovém městě.“
Amon se zhluboka nadechne a shlédne ke svým nohám, které ho stále neposlouchají.
Nala k němu vztáhne ruku a jemně ho chytá za tu jeho. „Každá cesta začíná prvním krokem. Možná konečně zjistíš všechny odpovědi.“
„Máš pravdu,“ přikyvuje a konečně odlepuje svoje podrážky od kamenného přístavu.
Pomalu vychází do kopce až k hlavní bráně.
Amon se zastavuje na předměstí a rozhlédne se kolem sebe. „Tohle místo…“
„Hm?“ pohlédne k němu s tázavým výrazem.
„Poznávám to tady. Mnohokrát jsem tudy procházel,“ přikyvuje, a ještě několikrát se rozhlédne kolem sebe, aby načerpal ten příjemný pocit poznání.
„Vidíš, Amone, to je dobré znamení,“ usměje se vlídně Nala.
„Tohle je můj domov,“ vydechne užasle a na jeho tváři se objevuje úlevný úsměv.
Jeho reakce ji zahřeje u srdce. Ať má sebemučivější vzpomínky na tohle místo, nedokážou se rovnat těm nejcennějším. Většinu těch vzpomínek prožila právě po boku tohohle muže.
„Chtěl bych se setkat s generálem Abernantem.“
„Ach, ano. To je dobrý nápad. Myslím, že tu není nikdo jiný, kdo by ti toho mohl říct víc,“ souhlasí Nala a vydává se vstříc otevřené bráně. „Pojď. Povedu tě.“
Věrně ji následuje do města. V tu chvíli se na ně upnou oči všech vojáků.
„Jste to vážně vy?“ vydechne jeden z mužů střežící bránu. „Nemůžu tomu uvěřit! Rád vás zase vidím, pane!“ zasalutuje s velkým úsměvem na tváři. „Jak je vidět, jste zdráv a plný síly! Vítejte zpět.“
„Děkuji, vojáku,“ usměje se jeho směrem. Začínají se mu pomalu vracet všechny zbývající vzpomínky. Jeho starý život… Musí si vzpomenout na všechno.
„Pane, vítejte zpátky!“ zasalutuje druhý z vojáků. „Koukám, že jste našel tu slečnu, co jste hledal,“ zasměje se pobaveně směrem k Nale.
Majorovi se na tváři vyčaruje hluboká vráska. Vzpomínka na tuto událost se mu ještě nevrátila. „O čem to ten muž hovoří?“
„Nezdržuj majora, vojáku, na plané řeči bude čas později,“ okřikne ho Nala přísným hlasem. I jí se vrací vzpomínky na tohle místo. Opět se vrací do své původní formy. Cítí, že se žene nemilosrdně zpátky do toho temného kouta, ze kterého před deseti lety utíkala, a to teprve stojí jen na prahu města. Bez vyčkávání na nějakou reakci odtahuje Amona pryč.
„O čem to ten muž mluvil?“ zeptá se jí po pár krocích.
„Po těch deseti letech jsme se poprvé nesetkali v Austenu, ale tady v Sapphirehallu. Honil si mě po celém městě. Copak si na to nevzpomínáš?“
„Ach, už vím. Takže si to skutečně byla ty,“ vydechne smutným hlasem. „Teď už to alespoň dává smysl.“
Pohlédne do jeho tváře mírným pohledem. „Nechtěla jsem ti ublížit. Kdybych ti tehdy ukázala svou tvář, mohlo všechno špatně dopadnout. Abernant nechtěl, abych podávala hlášení osobně. Dávalo to smysl. Byla jsem oficiálně mrtvá a ve městě bylo příliš očí, které mě dobře znaly. Nicméně nastala výjimečná situace a já dostala rozkazem se po deseti letech ukázat ve městě osobně. Mělo to proběhnout rychle a hladce, ale… Dál už to nejspíš znáš.“
„Nemusíš nic vysvětlovat. Když si mi řekla pravdu o tvém odchodu, tak už to konečně všechno chápu,“ přikyvuje s chápavým výrazem. „A omlouvám se, jestli jsem ti tím u Abernanta přitížil.“
„Rozhodně se nemáš za co omlouvat. Dělal si jen svou práci,“ pokrčí rameny. „Dobré vztahy mezi mnou a Abernantem skončily dávno před tím, než jsem odešla ze severu. Hodně se změnil a já taky. Ale to je příběh na někdy jindy.“
Pohlédne na ni zvědavým pohledem. Ještě si toho mnoho o generálovi nepamatuje. Dokonce si nedokáže ani vybavit jeho tvář nebo hlas. Ale Nala říkala, že to byl jeden z těch, na kterých jí nejvíce záleželo. Zajímalo ho, co se mohlo změnit. Zajímalo ho všechno, co se jí týkalo. Ale věděl, že tenhle příběh není o něm, takže dokud o tom nebude chtít mluvit sama, nebude se jí vyptávat.
Nala se otáčí za sebe a ukáže k nedalekému domu. „Víš, co je tohle za dům?“
„Nejsem si jistý…“
„Tady jsme se seznámili, Amone. Tenhle dům patřil tvým rodičům,“ klesne rozvážně hlasem. „Pamatuješ si na ně?“
Amon jen zakroutí hlavou. „Ale myslím, že nejsou naživu. Je to takový pocit.“
„Chceš o tom teď mluvit?“
Nejistě přikývne. Samozřejmě chtěl vědět, co bylo s jeho rodinou, ale na druhou stranu si nebyl jistý tím, jestli je připravený jejich smrt prožívat znovu.
„Co se jim stalo?“
„Oba zemřeli, když jsi byl ještě malé dítě. Tvoje matka byla vážně nemocná a zemřela v hospici. Tvůj otec zemřel sotva pár týdnů na to na jedné misi.“
Jeho tvář se pokřiví v bolestné grimase. Opět se mu vrátila ta palčivá bolest hlavy. Pevně sevře dvěma prsty kořen nosu a snaží se setřást ten nepříjemný pocit, který mu přivolává mlhavé vzpomínky na jeho rodiče. Uvědomuje si, že už si nedokáže vybavit jejich tváře nebo hlasy. S tou myšlenkou se mu chce plakat. Tenhle pocit necítil, co jeho paměť sahá. Jediné, co mu brání v tom propadnout zoufalému pláči, je štiplavý pocit vzadu v jeho mysli, který mu tiše našeptává, že je opět spatří až nadejde jeho čas.
„Amone?“ vydechne starostlivým tónem a pokládá mu ruku na rameno.
„Můj otec-“ zatíná čelist a konečně otevírá oči, které jsou zarudlé. „Můj otec spáchal sebevraždu, protože to nemohl bez matky vydržet.“
Nala překvapeně zvedá obočí. Tuhle informaci nikdy neslyšela. Znala ten příběh od Abernanta a ten se nikdy moc nestaral o to, aby jí zahrnoval detaily.
„Proč to říkáš?“
„Protože jsem to viděl v jeho očích, když jsem ho spatřil naposledy. Věděl, že zemře. Chtěl zemřít. Proč- Proč mě chtěl opustit? Copak mě nenáviděl?“ vyhrkne a jeho hlas se zlomí. „Můžu za to já. Naposledy jsem mu řekl, že to byla jeho vina, že matka odešla.“
„Amone, tohle neříkej,“ zakroutí odmítavě hlavou.
Sleduje jeho zoufalý výraz a vůbec neví, jak by se v takové situaci měla zachovat. Nemá žádná slova, kterými by mu mohla vyvrátit jeho domněnky. Může mu jen poskytnout útěchu svojí přítomností. Ovine kolem něj svoje ruce a pevně ho stiskne v objetí. Noří svoji tvář do jeho černých vlasů. To bylo poprvé, co ho objala od doby, co si na ni vzpomněl. I když to udělala několikrát za doby, kterou spolu strávili v Austenu, tohle objetí bylo jiné, plné nevyslovených citů, které se s nimi táhly už od jejich raného dětství.
Jeho ruce se zvedají vzhůru k jejím zádům a pevné objetí jí oplácí. To bylo přesně to, co zrovna potřeboval. Žádná slova by mu nemohla nabídnout takový komfort jako tlukot jejího srdce pod jeho dlaněmi, jako vůně jejích vlasů.
„Jsem si jistá tím, že tě miloval víc než cokoliv na tomhle světě a žádná slova to nemohla změnit,“ zašeptá do jeho havraních vlasů. „Je nemožné tě nemilovat.“
Její tvář se odtáhne. Pohlédne do jeho zarudlých očí, které se teď zdají být o něco klidnější. Útěšně se usměje a prsty mu odhrne vlasy z čela.
Najednou se jeho tvář nečekaně přiblíží k té její a srazí se s jejím čelem. Zavírá oči a se zatajeným dechem zůstává v té pozici. Potřebuje ještě chvíli cítit její přítomnost.
Nala se budí z prvotního překvapení a následně se opět mírně usměje. Pokládá své dlaně na obě jeho tváře, které jsou teď velmi horké.
„Už bychom měli jít,“ vydechne po krátké odmlce velmi tichým hlasem. Pouští její pas a odvrací svou tvář. Jeho hlas se zdá být zase vyrovnaný.
„Tak jdeme,“ přikyvuje Nala a následuje jeho kroky.
Pokračují dál do Císařské ulice. Další a další vojáci na ně upínají své překvapené pohledy a začínají si mezi sebou šuškat.
„Pane!“ vyhrkne jeden z těch, co mají na starosti klidný chod města. „Rád vás zase znovu vidím. Mysleli jsme, že jste mrtvý. Musíte okamžitě navštívit generála Abernanta. Bude štěstím bez sebe, až vás zase uvidí. Už vás málem oplakal.“
„Abernant… Myslím si, že až ho konečně potkám, tak se mnohé vyjasní.“
„Právě tam máme namířeno, vojáku,“ vmísí se mezi ně Nala a snaží se Amona popostrčit pryč. „Děkujeme.“
„Madam! Vy jste…?! Páni, tak to je nějaký den zmrtvýchvstání?!“
„Vojáku, asi to tak už bude. Možná se zapíše do historie a budeme ho každý rok oslavovat,“ zasměje se pobaveně Nala. „Ale teď už nás omluv.“ Popadá Amona za rukáv jeho uniformy a táhne ho blíže k hradu.
„Ach, takže starý tým zase bok po boku?“ usměje se k nim voják u brány citadely. „Vítejte zpátky, majoři!“
„Děkujeme,“ kývne Nala a bez dalšího povšimnutí táhne Amona dál až do citadely. Nečekala takové přivítání. Zdá se, že každý voják ve městě má Amona rád. Ušklíbne se nad tou myšlenkou.
Když už se zmiňuje láska mezi vojáky, mezi dveřmi naproti nim stojí zkoprnělá rusovlasá žena. Vcházející dvojice si okamžitě získává její pozornost.
„To neni možný!“ vyhrkne s rozšířeným pohledem Crysta a pokládá si ruku na hrudník, když se její srdce rozbuší jako o závod. „Amone?! Si to vážně ty?!“
Okamžitě se mu rozbíhá naproti, a ještě několik vteřin ustrnule hledí do jeho tváře. Chtěla by mu hned skočit do náruče a náležitě ho přivítat, ale uvědomuje si, že tu není sám. Obrátí svou pozornost ke zlatovlasé ženě stojící vedle něj.
„A ty si…“
„Nala Darks,“ zašklebí se na ni.
„Myslela sem, že máš bejt mrtvá,“ vydechne stále otupěle a zírá do těch nachových očí, které v ní vždycky budily jen ty nejhorší emoce, ale tentokrát v ní její pohled nebudí vůbec nic.
„Dlouhá historie. O Amonovi jste si přeci myslela to samé, ne?“ odtuší Nala s úšklebkem na tváři.
„Omlouvám se za svoji nezdvořilost,“ vyhrkne, když se konečně vrací zpátky na zem. Okamžitě přiráží svou ruku k čelu a staví se do pozoru. „Vítejte zpátky, majorko!“
„Děkuji, Crysto,“ přikývne. „Nechám vás teď o samotě, ať si můžete pořádně užít znovushledání.“
„Crysta? To je ta žena, o které Nala mluvila už před tím,“ uvědomuje si major a pomalu se dostává do obrazu.
Její dech na jeho uchu v něm opět probudí zvláštní pocity. Lehce se při tom zatřese, ale snaží se to vytlačit z jeho mysli. Natočí k ní svoji tvář a reaguje stejně tichým hlasem: „Sotva jsme dorazili a ty už máš misi?“
„Všechno bude zase dobré, Amone. Určitě si teď na všechno vzpomeneš.“
Crysta při pohledu na tuhle dvojici nejistě přešlápne na místě. Cítí se jako třetí kolo u vozu. Zdají se si být ještě bližší, než když je spolu viděla naposledy, a ještě k tomu spolu vedou nějaký tajný rozhovor bez ohledu na to, že stojí přímo před nimi.
„No, dobrá. Ale co mám říct Abernantovi? Určitě se bude divit, že jsi nedorazila se mnou.“
„Myslím, že to beze mě ještě chvíli vydrží. To ty jsi u něj hlavní atrakce.“
„Kdy tě zase uvidím?“
„Brzy. Neboj se, Amone. Bez tebe už nikam neodejdu,“ zatají se jí dech jako by význam těch slov měl pro ni mnohem hlubší smysl. „Hodně štěstí,“ dodává již nahlas a s falešným úsměvem se odklání ke Crystě.
Ta jí ze slušnosti zasalutuje na rozloučenou a Nala jí odpovídá stejně. Načež vejde otevřenými dveřmi do hradu.
„Dvojka je zase pohromadě, co?“ procedí mezi zuby poněkud podrážděným tónem Crysta.
Amon mlčky zírá do jejího obličeje. Každý její rys i slovo v něm probouzí střípky vzpomínek na minulost.
„Myslela sem, že‘s nepřežil ten pád z lodi,“ pokračuje zdráhavým hlasem, když si všímá, že se nedočká žádné odpovědi.
„Crysta… Vzpomínám si na ni.“
V tu chvíli se v bolestech chytí za hlavu. Na mysl mu přijde návrat do Sapphirehallu, při kterém ho Crysta navštívila v jeho komnatách. Vedli rozhovor o jeho misi ve Faithvalley.
„Ta vzpomínka… O čem jsem to mluvil? O nějakém masakru? Tu událost si nevybavuji.“
„Vzpomínám si i na Echelon. Zabil jsem majora. Vybavuji si i jeho slova. Co tím myslel? Je toho na mě příliš, ale konečně znám už velkou část své minulosti.“
„Tak takový jsem…“
„Crysto?“ zvedá k ní znovu zaražený pohled.
„Konečně. Myslela sem, že budu muset volat mastičkáře,“ posteskne si a stahuje svou dlaň z jeho obličeje, ale po chvilce se na její tváři objevuje ten jemu již dobře známý laškovný pohled. „Muselo to pro tebe bejt těžký, bejt takovou dobu beze mě.“
Na jeho tváři se objevuje mírný úsměv. „Vůbec si se nezměnila,“ odtuší s lehkou otupělostí v hlase. „Vzpomínám si na mnoho událostí spojené s touto ženou. Vzpomínám si na ten polibek na útesech. Doufám, že jsem to tím nenechal zajít moc daleko. Určitě na to už dávno zapomněla.“
„Vidim, že ty taky ne,“ zamračí se. „Měl bys jít za Abernantem. Určitě tě rád uvidí. Myslim, že všichni budou překvapený… Zejména pak Lanelli,“ zašklebí se.
Dlouze vydechne a rozpomíná se na cestu, kterou mu Nala před chvílí popisovala. „Tak já už půjdu.“
Než se stačí rozejít směrem ke dveřím, Crysta ho bere za nadloktí. Překvapeně k ní trhne pohledem. Bez jediného slova ho objímá kolem pasu. Amon tuhne na místě. Neví, co by měl dělat. Najednou si uvědomuje, že přesně takový pocit měl, když ho políbila na útesech. V jeho nitru je prázdno.
Opět se od něj odtahuje s milým úsměvem. „Hodně štěstí, majore,“ přikývne na rozloučenou. „Když tak potom přiď do mýho pokoje. Ráda bych s tebou probrala pár věcí…“
Amon se zaráží.
„Netvař se tak překvapeně. Nechystám se tě tam znásilnit nebo tak něco. Jen by mě zajímalo, co se ten měsíc dělo,“ zasměje se pobaveně.
„No jasně,“ zasměje se nervózně a vyráží ke dveřím. S jeho vzpomínkami se mu vrátil i kus jeho ztracené osobnosti v doprovodu s pocity… nepojmenovanými pocity.
Crysta je jeho reakcí trochu překvapená, ale nakonec se jí na tváři objeví spokojený a zároveň úlevný úsměv, s kterým se vrací ke dveřím a chystá se odebrat do svého pokoje.
Mezitím znovu nalezený major bloudí v chodbách citadely. Snaží se držet směru, kterým ho nasměrovala Nala, ale ani zdaleka to není tak jednoduché, jak to popisovala.
Zdá se, že po pár minutách dorazil na místo. V hlavě se mu objevuje záblesk. Vzpomíná si na tyhle dveře. Je si jistý tím, že patří ke generálově kanceláři. Zhluboka se nadechuje a váhavě zaklepe.
„Dále,“ ozve se za nimi zmučený mužský hlas.
V Amonově žaludku se něco začíná mlít. Ten hlas je mu tolik známý. Vrací mu to další vzpomínky. Sevře se mu hruď. Je to tady. Teď se snad dozví všechno.
Po delším váhání vchází dovnitř. Abernant stojí u skříně v pravém rohu své pracovny zády ke dveřím. Hrabe se tam v nějakých papírech.
„Pane!“ zasalutuje po chvíli major.
Abernantovy oči se rozevřou překvapením. Ten hlas by poznal mezi milionem jemu podobných. Pokládá štos papírů zpátky do skříně a otáčí svůj překvapený výraz k muži, který vkročil do dveří.
V tu chvíli si Amon dává dohromady hlas a tvář a zahltí ho nával dalších vzpomínek na tohoto muže. Najednou si ho vybavuje čistě a jasně.
„Amone?! Myslel jsem, že si mrtvý,“ vydechne uneseně. Jeho oči mluví o tom, že nemůžou uvěřit tomu, co vidí. Je to jako sen, jako vzpomínka, která se nikdy nestala.
„To já na chvíli taky, pane,“ přikyvuje Amon a pokouší se o úsměv. Jeho hlas se stále trochu třese nervozitou. Vzpomínky se mu pomalu začínají vracet, ale stále nejsou kompletní.
Abernant se nad jeho poznámkou pousměje. „Vím, že bych to jako tvůj nadřízený neměl dělat, ale Chaos to vezmi!“ vyhrkne, když konečně uzná, že tohle není jen výplod jeho fantazie. Svižným krokem vyráží proti majorovi a sevře ho v krátkém ale pevném objetí. Zase se od něj odkladní a pokládá mu dlaně na ramena. Pohledem sjede celou jeho postavu. „Vypadáš hrozně,“ pronese s úsměvem na tváři.
Amon se pobaveně zašklebí. „Děkuji, pane.“
„Jak vidím, tvoje vůle byla silná, když jsi to v té bouři přežil.“ Jeho pohled zmizí někam v dálce a jeho do teď pozitivní hlas se utiší. „Mnohé se od té doby změnilo.“
„Pane?“
„Na to bude čas později,“ rozzáří se mu opět obličej a promne jeho ramena, jako by si chtěl ještě jednou připomenout, že to skutečně není jen sen, ale stojí tu před ním z masa a kostí. Jeho tvář si očividně zažila svoje, ale jinak se zdá být zdravý a plný síly.
„V mých vzpomínkách jsem s generálem mluvil o stejné události jako s Crystou. Stále si ji nedokážu vybavit. Je to jako by si můj mozek odmítal připustit, že se něco takového vůbec stalo.“
„Generál mě vychoval stejně jako Nalu a Kentu. Jak jsem jen na něj mohl zapomenout?“
Amon se rozkoukává a spěšně vytáhne papíry ze své kapsy. „V tomhle dokumentu od kapitána Darkse bude velká část informací, která mnohé vysvětlí.“
„Ach, takže ti pomohl Kenta… Hm… Ten je teď na jihu v Tsubatě,“ rozmýšlí váhavě Abernant. „Ukaž. Podívám se na to,“ dodává a bere si od něj dokumenty. Očima projíždí jednotlivé řádky.
Amon se nejistě opět hlásí ke slovu. „Generále?“
„Jen povídej. Sice teď máme spoustu práce, ale tvůj návrat je velká událost, takže se ti budu věnovat tak dlouho, jak budeš potřebovat. Musíš mít spoustu otázek,“ vybízí ho Abernant, ale ani na okamžik neodtrhne oči od dokumentů.
„Stále si nevzpomínám na všechno. Myslím, že bych mu měl říct vše, co se za ten měsíc a půl odehrálo. Moje vzpomínky jsou silnější. Pokud mi někdo může pomoci si vzpomenout i na ten zbytek, tak je to Abernant.“
„Hm, takže o tu výzdobu se ti nejspíš postaral generál Arcadie,“ zamračí se Abernant při pročítání dokumentů. „Vidím, že ses znovu po letech setkal s Nalou,“ odtuší nespokojeně. „Jak si to nesl?“
„Pane, myslím, že bych vám nejdřív měl všechno říct úplně od začátku, než vám budu moct vysvětlit, co se vlastně během toho měsíce a půl dělo.“
Mezitím se Nala přesouvá do levého křídla sapphirehallské citadely. I v této části hradeb je několik důstojnických pokojů. Dobře si pamatuje, komu patří pokoj na konci chodby. Přichází k těm dveřím a jemně na ně položí svou ruku.
„Majorko, plukovník teď zrovna neni ve svym pokoji,“ odtuší překvapeně Crysta, když se vrací do svého pokoje, který je hned vedle toho plukovníkova.
Nala si uvědomuje, že byla přistihnutá při svém šmejdění. Stahuje ruku rychle dolů a pohlédne do tváře zaražené poručice. „A víte, kdy se vrátí?“
„To nevim,“ zakroutí hlavou na její otázku.
„Nevadí. Stejně vám děkuji,“ přikývne s děkovným úsměvem. „Můžete jít.“
Crysta si ji podezíravě prohlédne. Tuší, že má něco nekalého za lubem, ale nehodlá s tím nic dělat. Nemá plukovníka nijak zvlášť v lásce, a kromě toho do jejich osobního života jí nic není. S úsměvem přikyvuje a bere za kliku svého pokoje. Na chvíli se ještě zarazí a pohlédne zpátky na Nalu, která už odvedla svou pozornost zase ke dveřím.
„Majorko.“
Překvapeně šlehne pohledem zpátky k ní.
„Vypadáte dobře. Chci říc na mrtvolu,“ ušklíbne se. „Díky, že ste přivedla Amona zpátky.“ Nečeká na žádnou reakci a zavírá za sebou dveře od svého pokoje.
Nala se ujistí, že jsou dveře skutečně zavřené, a tak přes ně nemůže poručice nic slyšet. Pomocí sponky, kterou vytahuje se svého spleteného copu, odemyká chabý zámek od dveří plukovníkova pokoje a vloupává se dovnitř. V tu chvíli se po pokoji roznese hlasité vrčení. Nala ví, že je tu Kůrka.
„No tak, chlapče, to jsem já,“ vydechne potichu do tmy.
V tu chvíli vrčení utichne. Kůrka šťastně zvedne ocas a přiběhne k ní. Nala za sebou tiše zavře dveře a zase zamkne. Poté se sklání k psovi a láskyplně ho hladí za ušima. Není to tak dávno, co ho viděla naposledy, ale stále se jí po něm stýskalo. Je ráda, že s ním konečně může zase být.
Když pohledem zapátrá v místnosti, zaplavuje jí nával nostalgie. Tenhle pokoj se od jejího odchodu vůbec nezměnil. Na židli u psacího stolu se jako obvykle válí kupa špinavého prádla. Šatní skříň je pootevřená. Stále si nenechal spravit ty rozbité dveře. Do oka jí padne obrázek na nočním stolku. Ani ten se nezměnil. Pomalým krokem přikračuje k posteli a bere ho do dlaní. Pohled na něj budí zvláštní pocity. Přemítá nad důvody, co ho nutily k tomu, aby si ho tu nechal.
„No tak, Amone, čekal si na to přeci tak dlouho,“ pobídne ho mírným hlasem Nala. „Vítej v Safírovém městě.“
Amon se zhluboka nadechne a shlédne ke svým nohám, které ho stále neposlouchají.
Nala k němu vztáhne ruku a jemně ho chytá za tu jeho. „Každá cesta začíná prvním krokem. Možná konečně zjistíš všechny odpovědi.“
„Máš pravdu,“ přikyvuje a konečně odlepuje svoje podrážky od kamenného přístavu.
Pomalu vychází do kopce až k hlavní bráně.
Amon se zastavuje na předměstí a rozhlédne se kolem sebe. „Tohle místo…“
„Hm?“ pohlédne k němu s tázavým výrazem.
„Poznávám to tady. Mnohokrát jsem tudy procházel,“ přikyvuje, a ještě několikrát se rozhlédne kolem sebe, aby načerpal ten příjemný pocit poznání.
„Vidíš, Amone, to je dobré znamení,“ usměje se vlídně Nala.
„Tohle je můj domov,“ vydechne užasle a na jeho tváři se objevuje úlevný úsměv.
Jeho reakce ji zahřeje u srdce. Ať má sebemučivější vzpomínky na tohle místo, nedokážou se rovnat těm nejcennějším. Většinu těch vzpomínek prožila právě po boku tohohle muže.
„Chtěl bych se setkat s generálem Abernantem.“
„Ach, ano. To je dobrý nápad. Myslím, že tu není nikdo jiný, kdo by ti toho mohl říct víc,“ souhlasí Nala a vydává se vstříc otevřené bráně. „Pojď. Povedu tě.“
Věrně ji následuje do města. V tu chvíli se na ně upnou oči všech vojáků.
„Jste to vážně vy?“ vydechne jeden z mužů střežící bránu. „Nemůžu tomu uvěřit! Rád vás zase vidím, pane!“ zasalutuje s velkým úsměvem na tváři. „Jak je vidět, jste zdráv a plný síly! Vítejte zpět.“
„Děkuji, vojáku,“ usměje se jeho směrem. Začínají se mu pomalu vracet všechny zbývající vzpomínky. Jeho starý život… Musí si vzpomenout na všechno.
„Pane, vítejte zpátky!“ zasalutuje druhý z vojáků. „Koukám, že jste našel tu slečnu, co jste hledal,“ zasměje se pobaveně směrem k Nale.
Majorovi se na tváři vyčaruje hluboká vráska. Vzpomínka na tuto událost se mu ještě nevrátila. „O čem to ten muž hovoří?“
„Nezdržuj majora, vojáku, na plané řeči bude čas později,“ okřikne ho Nala přísným hlasem. I jí se vrací vzpomínky na tohle místo. Opět se vrací do své původní formy. Cítí, že se žene nemilosrdně zpátky do toho temného kouta, ze kterého před deseti lety utíkala, a to teprve stojí jen na prahu města. Bez vyčkávání na nějakou reakci odtahuje Amona pryč.
„O čem to ten muž mluvil?“ zeptá se jí po pár krocích.
„Po těch deseti letech jsme se poprvé nesetkali v Austenu, ale tady v Sapphirehallu. Honil si mě po celém městě. Copak si na to nevzpomínáš?“
„Ach, už vím. Takže si to skutečně byla ty,“ vydechne smutným hlasem. „Teď už to alespoň dává smysl.“
Pohlédne do jeho tváře mírným pohledem. „Nechtěla jsem ti ublížit. Kdybych ti tehdy ukázala svou tvář, mohlo všechno špatně dopadnout. Abernant nechtěl, abych podávala hlášení osobně. Dávalo to smysl. Byla jsem oficiálně mrtvá a ve městě bylo příliš očí, které mě dobře znaly. Nicméně nastala výjimečná situace a já dostala rozkazem se po deseti letech ukázat ve městě osobně. Mělo to proběhnout rychle a hladce, ale… Dál už to nejspíš znáš.“
„Nemusíš nic vysvětlovat. Když si mi řekla pravdu o tvém odchodu, tak už to konečně všechno chápu,“ přikyvuje s chápavým výrazem. „A omlouvám se, jestli jsem ti tím u Abernanta přitížil.“
„Rozhodně se nemáš za co omlouvat. Dělal si jen svou práci,“ pokrčí rameny. „Dobré vztahy mezi mnou a Abernantem skončily dávno před tím, než jsem odešla ze severu. Hodně se změnil a já taky. Ale to je příběh na někdy jindy.“
Pohlédne na ni zvědavým pohledem. Ještě si toho mnoho o generálovi nepamatuje. Dokonce si nedokáže ani vybavit jeho tvář nebo hlas. Ale Nala říkala, že to byl jeden z těch, na kterých jí nejvíce záleželo. Zajímalo ho, co se mohlo změnit. Zajímalo ho všechno, co se jí týkalo. Ale věděl, že tenhle příběh není o něm, takže dokud o tom nebude chtít mluvit sama, nebude se jí vyptávat.
Nala se otáčí za sebe a ukáže k nedalekému domu. „Víš, co je tohle za dům?“
„Nejsem si jistý…“
„Tady jsme se seznámili, Amone. Tenhle dům patřil tvým rodičům,“ klesne rozvážně hlasem. „Pamatuješ si na ně?“
Amon jen zakroutí hlavou. „Ale myslím, že nejsou naživu. Je to takový pocit.“
„Chceš o tom teď mluvit?“
Nejistě přikývne. Samozřejmě chtěl vědět, co bylo s jeho rodinou, ale na druhou stranu si nebyl jistý tím, jestli je připravený jejich smrt prožívat znovu.
„Co se jim stalo?“
„Oba zemřeli, když jsi byl ještě malé dítě. Tvoje matka byla vážně nemocná a zemřela v hospici. Tvůj otec zemřel sotva pár týdnů na to na jedné misi.“
Jeho tvář se pokřiví v bolestné grimase. Opět se mu vrátila ta palčivá bolest hlavy. Pevně sevře dvěma prsty kořen nosu a snaží se setřást ten nepříjemný pocit, který mu přivolává mlhavé vzpomínky na jeho rodiče. Uvědomuje si, že už si nedokáže vybavit jejich tváře nebo hlasy. S tou myšlenkou se mu chce plakat. Tenhle pocit necítil, co jeho paměť sahá. Jediné, co mu brání v tom propadnout zoufalému pláči, je štiplavý pocit vzadu v jeho mysli, který mu tiše našeptává, že je opět spatří až nadejde jeho čas.
„Amone?“ vydechne starostlivým tónem a pokládá mu ruku na rameno.
„Můj otec-“ zatíná čelist a konečně otevírá oči, které jsou zarudlé. „Můj otec spáchal sebevraždu, protože to nemohl bez matky vydržet.“
Nala překvapeně zvedá obočí. Tuhle informaci nikdy neslyšela. Znala ten příběh od Abernanta a ten se nikdy moc nestaral o to, aby jí zahrnoval detaily.
„Proč to říkáš?“
„Protože jsem to viděl v jeho očích, když jsem ho spatřil naposledy. Věděl, že zemře. Chtěl zemřít. Proč- Proč mě chtěl opustit? Copak mě nenáviděl?“ vyhrkne a jeho hlas se zlomí. „Můžu za to já. Naposledy jsem mu řekl, že to byla jeho vina, že matka odešla.“
„Amone, tohle neříkej,“ zakroutí odmítavě hlavou.
Sleduje jeho zoufalý výraz a vůbec neví, jak by se v takové situaci měla zachovat. Nemá žádná slova, kterými by mu mohla vyvrátit jeho domněnky. Může mu jen poskytnout útěchu svojí přítomností. Ovine kolem něj svoje ruce a pevně ho stiskne v objetí. Noří svoji tvář do jeho černých vlasů. To bylo poprvé, co ho objala od doby, co si na ni vzpomněl. I když to udělala několikrát za doby, kterou spolu strávili v Austenu, tohle objetí bylo jiné, plné nevyslovených citů, které se s nimi táhly už od jejich raného dětství.
Jeho ruce se zvedají vzhůru k jejím zádům a pevné objetí jí oplácí. To bylo přesně to, co zrovna potřeboval. Žádná slova by mu nemohla nabídnout takový komfort jako tlukot jejího srdce pod jeho dlaněmi, jako vůně jejích vlasů.
„Jsem si jistá tím, že tě miloval víc než cokoliv na tomhle světě a žádná slova to nemohla změnit,“ zašeptá do jeho havraních vlasů. „Je nemožné tě nemilovat.“
Její tvář se odtáhne. Pohlédne do jeho zarudlých očí, které se teď zdají být o něco klidnější. Útěšně se usměje a prsty mu odhrne vlasy z čela.
Najednou se jeho tvář nečekaně přiblíží k té její a srazí se s jejím čelem. Zavírá oči a se zatajeným dechem zůstává v té pozici. Potřebuje ještě chvíli cítit její přítomnost.
Nala se budí z prvotního překvapení a následně se opět mírně usměje. Pokládá své dlaně na obě jeho tváře, které jsou teď velmi horké.
„Už bychom měli jít,“ vydechne po krátké odmlce velmi tichým hlasem. Pouští její pas a odvrací svou tvář. Jeho hlas se zdá být zase vyrovnaný.
„Tak jdeme,“ přikyvuje Nala a následuje jeho kroky.
Pokračují dál do Císařské ulice. Další a další vojáci na ně upínají své překvapené pohledy a začínají si mezi sebou šuškat.
„Pane!“ vyhrkne jeden z těch, co mají na starosti klidný chod města. „Rád vás zase znovu vidím. Mysleli jsme, že jste mrtvý. Musíte okamžitě navštívit generála Abernanta. Bude štěstím bez sebe, až vás zase uvidí. Už vás málem oplakal.“
„Abernant… Myslím si, že až ho konečně potkám, tak se mnohé vyjasní.“
„Právě tam máme namířeno, vojáku,“ vmísí se mezi ně Nala a snaží se Amona popostrčit pryč. „Děkujeme.“
„Madam! Vy jste…?! Páni, tak to je nějaký den zmrtvýchvstání?!“
„Vojáku, asi to tak už bude. Možná se zapíše do historie a budeme ho každý rok oslavovat,“ zasměje se pobaveně Nala. „Ale teď už nás omluv.“ Popadá Amona za rukáv jeho uniformy a táhne ho blíže k hradu.
„Ach, takže starý tým zase bok po boku?“ usměje se k nim voják u brány citadely. „Vítejte zpátky, majoři!“
„Děkujeme,“ kývne Nala a bez dalšího povšimnutí táhne Amona dál až do citadely. Nečekala takové přivítání. Zdá se, že každý voják ve městě má Amona rád. Ušklíbne se nad tou myšlenkou.
Když už se zmiňuje láska mezi vojáky, mezi dveřmi naproti nim stojí zkoprnělá rusovlasá žena. Vcházející dvojice si okamžitě získává její pozornost.
„To neni možný!“ vyhrkne s rozšířeným pohledem Crysta a pokládá si ruku na hrudník, když se její srdce rozbuší jako o závod. „Amone?! Si to vážně ty?!“
Okamžitě se mu rozbíhá naproti, a ještě několik vteřin ustrnule hledí do jeho tváře. Chtěla by mu hned skočit do náruče a náležitě ho přivítat, ale uvědomuje si, že tu není sám. Obrátí svou pozornost ke zlatovlasé ženě stojící vedle něj.
„A ty si…“
„Nala Darks,“ zašklebí se na ni.
„Myslela sem, že máš bejt mrtvá,“ vydechne stále otupěle a zírá do těch nachových očí, které v ní vždycky budily jen ty nejhorší emoce, ale tentokrát v ní její pohled nebudí vůbec nic.
„Dlouhá historie. O Amonovi jste si přeci myslela to samé, ne?“ odtuší Nala s úšklebkem na tváři.
„Omlouvám se za svoji nezdvořilost,“ vyhrkne, když se konečně vrací zpátky na zem. Okamžitě přiráží svou ruku k čelu a staví se do pozoru. „Vítejte zpátky, majorko!“
„Děkuji, Crysto,“ přikývne. „Nechám vás teď o samotě, ať si můžete pořádně užít znovushledání.“
„Crysta? To je ta žena, o které Nala mluvila už před tím,“ uvědomuje si major a pomalu se dostává do obrazu.
Její dech na jeho uchu v něm opět probudí zvláštní pocity. Lehce se při tom zatřese, ale snaží se to vytlačit z jeho mysli. Natočí k ní svoji tvář a reaguje stejně tichým hlasem: „Sotva jsme dorazili a ty už máš misi?“
„Všechno bude zase dobré, Amone. Určitě si teď na všechno vzpomeneš.“
Crysta při pohledu na tuhle dvojici nejistě přešlápne na místě. Cítí se jako třetí kolo u vozu. Zdají se si být ještě bližší, než když je spolu viděla naposledy, a ještě k tomu spolu vedou nějaký tajný rozhovor bez ohledu na to, že stojí přímo před nimi.
„No, dobrá. Ale co mám říct Abernantovi? Určitě se bude divit, že jsi nedorazila se mnou.“
„Myslím, že to beze mě ještě chvíli vydrží. To ty jsi u něj hlavní atrakce.“
„Kdy tě zase uvidím?“
„Brzy. Neboj se, Amone. Bez tebe už nikam neodejdu,“ zatají se jí dech jako by význam těch slov měl pro ni mnohem hlubší smysl. „Hodně štěstí,“ dodává již nahlas a s falešným úsměvem se odklání ke Crystě.
Ta jí ze slušnosti zasalutuje na rozloučenou a Nala jí odpovídá stejně. Načež vejde otevřenými dveřmi do hradu.
„Dvojka je zase pohromadě, co?“ procedí mezi zuby poněkud podrážděným tónem Crysta.
Amon mlčky zírá do jejího obličeje. Každý její rys i slovo v něm probouzí střípky vzpomínek na minulost.
„Myslela sem, že‘s nepřežil ten pád z lodi,“ pokračuje zdráhavým hlasem, když si všímá, že se nedočká žádné odpovědi.
„Crysta… Vzpomínám si na ni.“
V tu chvíli se v bolestech chytí za hlavu. Na mysl mu přijde návrat do Sapphirehallu, při kterém ho Crysta navštívila v jeho komnatách. Vedli rozhovor o jeho misi ve Faithvalley.
„Ta vzpomínka… O čem jsem to mluvil? O nějakém masakru? Tu událost si nevybavuji.“
„Vzpomínám si i na Echelon. Zabil jsem majora. Vybavuji si i jeho slova. Co tím myslel? Je toho na mě příliš, ale konečně znám už velkou část své minulosti.“
„Tak takový jsem…“
„Crysto?“ zvedá k ní znovu zaražený pohled.
„Konečně. Myslela sem, že budu muset volat mastičkáře,“ posteskne si a stahuje svou dlaň z jeho obličeje, ale po chvilce se na její tváři objevuje ten jemu již dobře známý laškovný pohled. „Muselo to pro tebe bejt těžký, bejt takovou dobu beze mě.“
Na jeho tváři se objevuje mírný úsměv. „Vůbec si se nezměnila,“ odtuší s lehkou otupělostí v hlase. „Vzpomínám si na mnoho událostí spojené s touto ženou. Vzpomínám si na ten polibek na útesech. Doufám, že jsem to tím nenechal zajít moc daleko. Určitě na to už dávno zapomněla.“
„Vidim, že ty taky ne,“ zamračí se. „Měl bys jít za Abernantem. Určitě tě rád uvidí. Myslim, že všichni budou překvapený… Zejména pak Lanelli,“ zašklebí se.
Dlouze vydechne a rozpomíná se na cestu, kterou mu Nala před chvílí popisovala. „Tak já už půjdu.“
Než se stačí rozejít směrem ke dveřím, Crysta ho bere za nadloktí. Překvapeně k ní trhne pohledem. Bez jediného slova ho objímá kolem pasu. Amon tuhne na místě. Neví, co by měl dělat. Najednou si uvědomuje, že přesně takový pocit měl, když ho políbila na útesech. V jeho nitru je prázdno.
Opět se od něj odtahuje s milým úsměvem. „Hodně štěstí, majore,“ přikývne na rozloučenou. „Když tak potom přiď do mýho pokoje. Ráda bych s tebou probrala pár věcí…“
Amon se zaráží.
„Netvař se tak překvapeně. Nechystám se tě tam znásilnit nebo tak něco. Jen by mě zajímalo, co se ten měsíc dělo,“ zasměje se pobaveně.
„No jasně,“ zasměje se nervózně a vyráží ke dveřím. S jeho vzpomínkami se mu vrátil i kus jeho ztracené osobnosti v doprovodu s pocity… nepojmenovanými pocity.
Crysta je jeho reakcí trochu překvapená, ale nakonec se jí na tváři objeví spokojený a zároveň úlevný úsměv, s kterým se vrací ke dveřím a chystá se odebrat do svého pokoje.
Mezitím znovu nalezený major bloudí v chodbách citadely. Snaží se držet směru, kterým ho nasměrovala Nala, ale ani zdaleka to není tak jednoduché, jak to popisovala.
Zdá se, že po pár minutách dorazil na místo. V hlavě se mu objevuje záblesk. Vzpomíná si na tyhle dveře. Je si jistý tím, že patří ke generálově kanceláři. Zhluboka se nadechuje a váhavě zaklepe.
„Dále,“ ozve se za nimi zmučený mužský hlas.
V Amonově žaludku se něco začíná mlít. Ten hlas je mu tolik známý. Vrací mu to další vzpomínky. Sevře se mu hruď. Je to tady. Teď se snad dozví všechno.
Po delším váhání vchází dovnitř. Abernant stojí u skříně v pravém rohu své pracovny zády ke dveřím. Hrabe se tam v nějakých papírech.
„Pane!“ zasalutuje po chvíli major.
Abernantovy oči se rozevřou překvapením. Ten hlas by poznal mezi milionem jemu podobných. Pokládá štos papírů zpátky do skříně a otáčí svůj překvapený výraz k muži, který vkročil do dveří.
V tu chvíli si Amon dává dohromady hlas a tvář a zahltí ho nával dalších vzpomínek na tohoto muže. Najednou si ho vybavuje čistě a jasně.
„Amone?! Myslel jsem, že si mrtvý,“ vydechne uneseně. Jeho oči mluví o tom, že nemůžou uvěřit tomu, co vidí. Je to jako sen, jako vzpomínka, která se nikdy nestala.
„To já na chvíli taky, pane,“ přikyvuje Amon a pokouší se o úsměv. Jeho hlas se stále trochu třese nervozitou. Vzpomínky se mu pomalu začínají vracet, ale stále nejsou kompletní.
Abernant se nad jeho poznámkou pousměje. „Vím, že bych to jako tvůj nadřízený neměl dělat, ale Chaos to vezmi!“ vyhrkne, když konečně uzná, že tohle není jen výplod jeho fantazie. Svižným krokem vyráží proti majorovi a sevře ho v krátkém ale pevném objetí. Zase se od něj odkladní a pokládá mu dlaně na ramena. Pohledem sjede celou jeho postavu. „Vypadáš hrozně,“ pronese s úsměvem na tváři.
Amon se pobaveně zašklebí. „Děkuji, pane.“
„Jak vidím, tvoje vůle byla silná, když jsi to v té bouři přežil.“ Jeho pohled zmizí někam v dálce a jeho do teď pozitivní hlas se utiší. „Mnohé se od té doby změnilo.“
„Pane?“
„Na to bude čas později,“ rozzáří se mu opět obličej a promne jeho ramena, jako by si chtěl ještě jednou připomenout, že to skutečně není jen sen, ale stojí tu před ním z masa a kostí. Jeho tvář si očividně zažila svoje, ale jinak se zdá být zdravý a plný síly.
„V mých vzpomínkách jsem s generálem mluvil o stejné události jako s Crystou. Stále si ji nedokážu vybavit. Je to jako by si můj mozek odmítal připustit, že se něco takového vůbec stalo.“
„Generál mě vychoval stejně jako Nalu a Kentu. Jak jsem jen na něj mohl zapomenout?“
Amon se rozkoukává a spěšně vytáhne papíry ze své kapsy. „V tomhle dokumentu od kapitána Darkse bude velká část informací, která mnohé vysvětlí.“
„Ach, takže ti pomohl Kenta… Hm… Ten je teď na jihu v Tsubatě,“ rozmýšlí váhavě Abernant. „Ukaž. Podívám se na to,“ dodává a bere si od něj dokumenty. Očima projíždí jednotlivé řádky.
Amon se nejistě opět hlásí ke slovu. „Generále?“
„Jen povídej. Sice teď máme spoustu práce, ale tvůj návrat je velká událost, takže se ti budu věnovat tak dlouho, jak budeš potřebovat. Musíš mít spoustu otázek,“ vybízí ho Abernant, ale ani na okamžik neodtrhne oči od dokumentů.
„Stále si nevzpomínám na všechno. Myslím, že bych mu měl říct vše, co se za ten měsíc a půl odehrálo. Moje vzpomínky jsou silnější. Pokud mi někdo může pomoci si vzpomenout i na ten zbytek, tak je to Abernant.“
„Hm, takže o tu výzdobu se ti nejspíš postaral generál Arcadie,“ zamračí se Abernant při pročítání dokumentů. „Vidím, že ses znovu po letech setkal s Nalou,“ odtuší nespokojeně. „Jak si to nesl?“
„Pane, myslím, že bych vám nejdřív měl všechno říct úplně od začátku, než vám budu moct vysvětlit, co se vlastně během toho měsíce a půl dělo.“
❥
Mezitím se Nala přesouvá do levého křídla sapphirehallské citadely. I v této části hradeb je několik důstojnických pokojů. Dobře si pamatuje, komu patří pokoj na konci chodby. Přichází k těm dveřím a jemně na ně položí svou ruku.
„Majorko, plukovník teď zrovna neni ve svym pokoji,“ odtuší překvapeně Crysta, když se vrací do svého pokoje, který je hned vedle toho plukovníkova.
Nala si uvědomuje, že byla přistihnutá při svém šmejdění. Stahuje ruku rychle dolů a pohlédne do tváře zaražené poručice. „A víte, kdy se vrátí?“
„To nevim,“ zakroutí hlavou na její otázku.
„Nevadí. Stejně vám děkuji,“ přikývne s děkovným úsměvem. „Můžete jít.“
Crysta si ji podezíravě prohlédne. Tuší, že má něco nekalého za lubem, ale nehodlá s tím nic dělat. Nemá plukovníka nijak zvlášť v lásce, a kromě toho do jejich osobního života jí nic není. S úsměvem přikyvuje a bere za kliku svého pokoje. Na chvíli se ještě zarazí a pohlédne zpátky na Nalu, která už odvedla svou pozornost zase ke dveřím.
„Majorko.“
Překvapeně šlehne pohledem zpátky k ní.
„Vypadáte dobře. Chci říc na mrtvolu,“ ušklíbne se. „Díky, že ste přivedla Amona zpátky.“ Nečeká na žádnou reakci a zavírá za sebou dveře od svého pokoje.
Nala se ujistí, že jsou dveře skutečně zavřené, a tak přes ně nemůže poručice nic slyšet. Pomocí sponky, kterou vytahuje se svého spleteného copu, odemyká chabý zámek od dveří plukovníkova pokoje a vloupává se dovnitř. V tu chvíli se po pokoji roznese hlasité vrčení. Nala ví, že je tu Kůrka.
„No tak, chlapče, to jsem já,“ vydechne potichu do tmy.
V tu chvíli vrčení utichne. Kůrka šťastně zvedne ocas a přiběhne k ní. Nala za sebou tiše zavře dveře a zase zamkne. Poté se sklání k psovi a láskyplně ho hladí za ušima. Není to tak dávno, co ho viděla naposledy, ale stále se jí po něm stýskalo. Je ráda, že s ním konečně může zase být.
Když pohledem zapátrá v místnosti, zaplavuje jí nával nostalgie. Tenhle pokoj se od jejího odchodu vůbec nezměnil. Na židli u psacího stolu se jako obvykle válí kupa špinavého prádla. Šatní skříň je pootevřená. Stále si nenechal spravit ty rozbité dveře. Do oka jí padne obrázek na nočním stolku. Ani ten se nezměnil. Pomalým krokem přikračuje k posteli a bere ho do dlaní. Pohled na něj budí zvláštní pocity. Přemítá nad důvody, co ho nutily k tomu, aby si ho tu nechal.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat