Mezitím
v nedaleké uličce vychází Nala z kovárny. Její ostří je připraveno na
další akci, i když hluboko ve svém srdci doufá, že ho nebude potřebovat.
Pečlivě ho schovává za opasek. Má na spěch, protože se Amon ještě
neukázal. Doufá, že se někde zdržel s Lalinou a nepotuluje se bez dozoru
po městě s mečem nepřítele. Mohlo by to způsobit spoustu problémů. Když vychází
na kamenný chodník před krámkem, Lalina akorát přichází směrem od lékárny.
„Ach, tady jsi. Trochu se to čekání protáhlo. Byla tam dlouhá fronta, ale naštěstí už mám všechno, co potřebuji,“ usmívá se na ni sestřenice.
„Lino, kde je Amon?“
„Poslala jsem ho hned za tebou. Copak nedorazil?“ ptá se překvapeně.
„Ne, nemám z toho dobrý pocit. Pojď!“ vybídne ji a chytne ji pevně za ruku.
Její rychlé kroky je dovedou do nedaleké zapadlé části města, kde si právě Amon a Genji vyměňují dohady. Naskytuje se jí obraz dvou mužů stojících proti sobě s meči ve svých rukách a vražednými pohledy ve tvářích.
Nala překvapeně tuhne na místě.
„Genji?! Amone?!“ vyhrkne Lalina.
Tím si upoutává pozornost obou mužů.
Genji ovšem spěšně upne svůj pohled do Naliny tváře. Ta mu ho oplatí. Vzájemně si vymění velmi vážné pohledy. Genji tázavě přimhouří oči. V tu chvíli Nala svůj pohled sklopí do země.
Na generálově tváři zůstává ten podrážděný výraz. Tahle konverzace beze slov ho jenom utvrzuje v tom, že tohle všechno není jenom obyčejná náhoda. „Lalino. Nalo.“
Amon uvolňuje svůj pevný postoj a úlevně se na ženy usměje. „Teď už se to snad vysvětluje. Odložme svoje zbraně.“
„Nic se nevysvětluje,“ procedí nepřátelsky mezi zuby Genji a stiskne rukojeť svého meče ještě pevněji. „Ty odlož svůj meč první.“
„Dobře,“ přikyvuje Amon a schovává svou čepel zpátky do pouzdra pod svůj karmínový plášť. Jeho černé oči při tom stále pečlivě sledují každý Genjiho pohyb.
Nala v jeho pohledu opět začíná poznávat toho starého Amona, kterého před deseti lety opustila. Nekouká z toho nic dobrého.
Genji také nakonec schovává svůj meč, ale jeho pohled je stále ostrý jako Nalina čerstvě nabroušená čepel. Svou ruku v bílé rukavici nechává ostražitě položenou na rukojeti. „Lalino, kdo je tenhle muž?“
Záměrně se zeptal té dívky, kterou pokládal za méně informovanou. Potřeboval všeobecnou informaci, od které se může odpíchnout. Zbytek si s Nalou vyřídí později.
„Těžko se tomu dá věřit, ale Wedge ho našel asi před měsícem a půl u pobřeží Austenu. Byl vážně zraněný, a tak ho odnesl do vesnice k nám domů. Nějaký čas tam byl, dokud se neprobral z bezvědomí. Od té doby má amnézii,“ spustí upřímně dívka celý příběh, který je jí známý. Všechny ostatní pochyby si nechává sama pro sebe. Nala by jistě nechtěla, aby to Genji věděl. Poví mu to sama, pokud to bude pokládat za nutné.
„Před měsícem a půl?“ vydechne zamyšleně generál. V jeho mysli si začne dávat všechny souvislosti dohromady. V tu dobu začal Sapphirehall okupovat Tsubatu. Teď je si více než jistý, že tenhle muž je jedním z armádních psů. Přemýšlí o tom, jestli ho Nala zná osobně. Protože i kdyby skutečně měl amnézii, bylo by nebezpečné, kdyby si vzpomněl. Musí přeci vědět, co to pro všechny znamená. Určitě ho zná. Nejspíš to bude někdo z její minulosti.
Znovu jí opanuje pohledem, který je teď plný podezření, ale jeho slova patří zrzavému děvčeti. „Víš, kde přišel k tomu meči, Lalino?“
„Byl u něho, když ho Wedge našel. Oceán ho vyvrhl nedaleko od něj,“ odpovídá dívka. Je překvapená. Nechápe, čeho se snaží jejím výslechem dosáhnout a dost jí to znepokojuje. „Genji, celou tuhle situaci nechápu. Proč jste proti sobě tak vyjeli?“
„Jen jsem po něm chtěl nějakou identifikaci,“ odtuší. Pokouší se na své tváři opět vyčarovat ten okouzlující úsměv gentlemana, aby Lalininy obavy uklidnil. „Byla to rutina,“ dodává. „Unáhlil jsem se.“
„Amon žádnou nepotřebuje. Je to náš přítel, že, Nalo?“ rozzáří se Lalině oči a pohlédne jimi do těch Naliných, které momentálně přetékají starostmi. Když se jejich oči sejdou, Nala na sobě rychle vyloudí pozitivní úsměv, aby ji také uklidnila.
Genji se usměje na její poznámku. Odvrací svou pozornost od záhadného návštěvníka a přikračuje blíže k Nale. Pokládá své bílé rukavice na její ramena. S tím hraným úsměvem ji sevře v pevném objetí.
Amon v tu chvíli odvrací pohled. Jako by ho něco zabolelo na hrudi při tom pohledu. „Ach, no jistě. Tohle je ten Genji, se kterým je Nala zasnoubená. Takže je to nakonec generál…“
„Jsem tak rád, že tě zase vidím,“ řekne důrazně a stiskne ji ještě pevněji. Když má jistotu, že ani jeden z přihlížejících jeho výraz nemůže vidět, nasazuje vážnou tvář a tichým hlasem zašeptá do jejích vlasů: „Ty o něm něco víš?“
Její postavení je tuhé. Objetí mu neopětuje. Její výraz je velmi vážný. „Vím toho dost,“ odpovídá ve stručnosti tichým hlasem, aby si byla jistá, že její slova se dostanou jen do Genjiho uší. „Musíme si hned promluvit.“
„To tedy musíme,“ odtuší generál mrazivým tónem a opět ji pouští ze svého náručí s tím dokonalým úsměvem na své tváři. Udělá pár kroků blíže k Amonovi. „Tenhle muž bude muset jít se mnou. Zkusím mu nějak pomoci.“
„To budeš moc hodný, Genji,“ zaraduje se naivně Lalina.
„Před chvílí proti mně stál s mečem a v očích měl výraz, který zabíjel. Teď se tu usmívá a nabízí mi pomoc?“
„Velmi si vážíme tvojí nabídky, Genji. Vlastně byl můj původní úmysl ho zavést k tobě, až dorazíme do města, ale trochu jsem se zdržela a nastal zmatek. Snadno jsme mohli tomuto nedorozumění předejít, kdyby mě poslechl.“
Nala sjede Amona káravým pohledem. Přesně takhle se na něj dívala, když ho našla v lese po tom, co bez rozloučení opustil Austen. Amon sklání zahanbený pohled do země. Nala opět upne svůj pevný zrak na Genjiho.
„Amone, až si vzpomeneš, kdo jsi, přijdeš mi to říct?“ spustí Lalina s jiskřičkami očekávání v očích.
„Samozřejmě,“ pokývá hlavou Amon, ale jeho výraz je stále dost zmetený.
„Takže je to slib?“ naléhá děvče.
Toho si všímá i Genji, který je jejím chováním velmi znepokojený. „Neměla bys tak lehkovážně mluvit s cizinci. To tě sestřenice nenaučila?“ Neopustí si štiplavou poznámku na Nalin účet.
Ta mu ji oplácí zamračeným pohledem.
„Teď se tedy můžeme vrátit do Austenu. Měj se, Genji, a ty taky, Amone,“ rozloučí se s rychlým zamáváním své drobné ruky.
„Lalino, počkejte u brány. Pošlu s vámi dva vojáky, aby vás doprovodili před hory.“
„Děkujeme, Genji,“ přikývne jmenovaná a otáčí se k odchodu.
Nala k oběma mužům jen přikývne na rozloučenou. Vymění si opět pár pohledů s Genjim. Ten na ni upřeně hledí, a pak jen přikývne. Ona udělá na oplátku to samé. Následně se otočí na patách a vydává se za Lalinou. Následuje ji až na náměstí, kde se zastavuje.
„Lino, musím se tam vrátit.“
„Takže opravdu odcházíš… Vracíš se domů?“
Nala vezme její skleslé ruce do svých dlaní a pevně je sevře v útěšném stisknutí. „Žádné místo pro mě nebude více domovem než Austen. To přeci víš. Ale teď nemám jinou možnost.“
„Pozdravuj bratránka, až tam budeš. Třeba sem můžete přijet na návštěvu, až se ta situace uklidní. Ráda bych ho poznala,“ usměje se po chvíli. Její oči jsou skleněné jako zrcadlo. Pevně se přimyká k Nalinu tělu. „Budeš mi moc chybět! Prosím, dej na sebe a na Amona pozor. Musíš se, co nejdřív vrátit.“
Nala ji jemně políbí na čelo. „Budu. Slibuji.“
Mezitím Genji opět nasazuje vážný výraz a obrací se k tajemnému cizinci.
„Takže co teď?“ ptá se zmateně Amon s těžkým pocitem nedůvěry k tomuto muži ve svém žaludku.
Tento pocit je podporován zklamáním, že Nale nestál ani za malé slůvko na rozloučenou. Celou dobu se zdála tak odhodlaná ho doprovodit třeba na konec světa, pokud by to znamenalo, že tím pomůže nalézt jeho zapomenuté vzpomínky. Ale teď ho opustila a nechala s tímto pro něj cizím mužem bez jediného náznaku zájmu o to, kam jeho další kroky povedou.
„Půjdeš přede mnou. Odvedu tě do citadely. A pohni sebou. Nechci je nechat dlouho čekat u brány,“ zavelí generál.
Amon se odevzdaně otáčí a rozchází se do uličky, která se před ním otevírá.
Genji přidává do kroku a vytahuje svůj meč, jehož rukojetí muže silně udeří do hlavy.
Amon upadá do bezvědomí a svaluje se na chladnou kamennou cestu mezi domy.
„Myslel sis, že ti to sežeru, ty bastarde?“ odplivne si podrážděně generál vedle Amonovy hlavy.
„Myslím, že není zcela nezbytné, aby si byl tak násilný,“ ozve se ženský hlas za jeho zády. „Dalo mi to dost práce ho dát zase dohromady.“
Genji se k ní otočí se znechuceným výrazem. „Neměla sis dělat škodu.“ Generál se obrací ke dvěma vojákům, kteří přicházejí blíž. „Vy dva, odveďte našeho hosta. Vyberte mu nějaký speciální pokoj s tím nejlepším výhledem. Víte, jak to myslím.“
Vojáci přikývnou. „Ano, pane,“ zasalutují a každý z nich z jedné strany bere Amonovo bezvládné tělo v podpaží a společnými silami ho odtáhnou pryč.
Nala si jen znepokojeně založí ruce na prsa.
Genji se rozejde směrem k citadele. Přidává dost do kroku, takže ho Nala musí dobíhat. „Tuším, že tohle je ten správný čas na mluvení, snoubenko.“
Cestou potkávají další strážné.
„Chci dva schopné muže na cestu do Austenu. U brány stojí dívka jménem Lalina, která čeká na jejich doprovod. Zařiďte to,“ přikáže jim generál.
„Ano, pane!“ přikývnou všichni jednohlasně.
Genji se rozejde dál, až vstoupí přímo do citadely. Všude na chodbách jsou vojáci ve stejném šedo-lesklém brnění. Následovaný Nalou pokračuje až do své kanceláře v levém křídle hradu. Zavírá dveře, aby si mohli nerušeně promluvit.
„Tak spusť.“
„Nebylo by něco k pití?“
Genji ztrácí trpělivost. „Cítím z toho velké problémy, Nalo. Řekni, co mi to tajíš? Kdo je ten muž? Co zamýšlel na území jižního kontinentu? Je to nějaký další posluhovač SZS, nebo nějaký tvůj kamarádíček z armády?“
„Genji, prosím…“
„Nalo, nenuť mě, abych ti přestal věřit!“
Nala na něj upíná svůj pohled. Dokáže v něm číst jako v otevřené knize. Byl jí tolik poblázněn, ale nikdy nedal své city najevo. Věděl dobře, že pro ně dva není žádná budoucnost. Byli ze zcela odlišných světů, jejichž střet by přinesl zkázu pro ně pro oba. Přesto všechno to z něj dokázala vycítit a velmi často toho také využít. Nic není jen černé nebo jen bílé. A i když Nala nebyla vždy zlý člověk, čas od času udělala špatnou věc.
Svými dlaněmi sevře ty jeho a pohlédne do jeho tmavých očí tím nejvřelejším pohledem, jakého v tu chvíli byla schopná. „Potřebuji tvoji pomoc. Chci zjistit, proč Elrick táhne dál na jih. Musím se neprodleně vrátit do Sapphirehallu,“ spustí naléhavým hlasem. „Už není čas na další rozmýšlení. Sapphirehall se mobilizuje. Obsadil Tsubatu a ty dobře víš, že tam se nezastaví.“
„Co to má společného s tím mužem?“ zavrčí.
„Amon je důležitým článkem v mém plánu. Jeho role bude velmi podstatná. Řekněme, že má pod sebou pár dost schopných vojáků, kteří mu naslouchají. Takže pokud to bude nezbytné, bude se mi jeho pomoc hodit,“ spustí. „Kromě toho s jeho návratem pro mě bude snazší Abernanta přesvědčit, že to je důvod, proč se vracím i já. Taková příležitost se mi už znovu nenaskytne.“
„A jak přesně k tomu má podle tebe dojít?“
„Měla jsem čas nad tím přemýšlet. Původně jsem si s tebou chtěla nejdřív promluvit, než bych za tebou Amona přivedla. Věci se trochu zkomplikovaly, ale výsledek by měl být stejný. Musíš mě zatknout spolu s ním. Řekni králi, že si přišel na to, že jsem sapphirehallský špeh ze SZS. Midou se ti jistě bohatě odvděčí.“
Genji vztekle rozhodí rukama, které při tom vytrhává z jejího sevření. „Copak neslyšíš, jak to zní? V tom lepším případě se sem už nikdy nebudeš moci vrátit. Midou tě může nechat popravit. A co pak? Co bude s tvým plánem pak?“
„Naslouchá ti. Řekni mu, že dojednáš výměnu za vaše lidi, které drží v Tsubatě. Sapphirehallští vojáci ji stále okupují. Slyšela jsem, že je tam i Kenta. Co si myslíš, že udělá můj bratr, až mu nabídneš na výměnu mě?“
Genji se zatnutou čelistí naslouchá jejím slovům. Uvnitř něj společně bojuje spousta emocí. Nicméně blaho jeho země a krále je jasně na prvním místě.
„Pokud k tomu ještě přihodíš Amona, vrátí se ti více než polovina zajatých vojáků.“
„Opravdu? To je tak důležitý?“
„Ano, Sapphirehall si ho velmi cenní. Zejména Abernant. Nicméně si nemyslím, že rozhodnutí bude na něm. Než by se poslové dostali na sever a zase zpátky, trvalo by to příliš dlouho. Bude rozhodovat Kenta a ten rozhodně neřekne ne. Může nastat problém s tím, že Kenta žije v přesvědčení, že jsem mrtvá, ale s dobrými důkazy nebude těžké ho přesvědčit,“ ujišťuje ho a vytahuje svůj meč, který pokládá na generálův psací stůl.
Zádumčivě ji pozoruje a rychle mu dochází, co se mu tím snaží říct. „Dobrá,“ pokývá hlavou, ale v jeho očích je stále velká spousta pochybností. „Uvědomuješ si vůbec, že už nikdy neuvidíš Lalinu, Lydii, Joshuu a další z vesnice? Doufám, že ti to za to stojí.“
„Genji, tohle je válka a ty víš lépe než kdokoliv jiný, co válka obnáší. Není tu čas na sobeckost. Pokud budu v srdci toho všeho, tak možná dokážu zastavit tohle šílenství a ochránit je. Pokud se potvrdí moje podezření, tak budu nucená k radikálním krokům. Jen co dostanu nějaké informace, pokusím se tě kontaktovat, ale možná nebudu mít příležitost.“
„Pokud to vyjde, tak z tebe nebude jen vyhnanec z jižního kontinentu, ale i vlastizrádce. Kam pak půjdeš?“
„Jestli to vyjde, nebude žádná válka. Nebudou zbytečně umírat a trpět další a další lidé. Abychom něco získali, musíme něco obětovat.“
„Nesnaž se mě ukonejšit slovy, které používá Sapphirehall při výcviku. Dokáže mě to akorát rozčílit.“
„Omlouvám se. Některé zvyky se hold nedají odnaučit,“ sklopí smutně pohled do země při té vzpomínce.
„Jsi si jistá tím, že ti ten kluk pomůže?“
„Neviděla jsem ho přes deset let. Nevím, jak na tom je v postavení vůči Sapphirehallu, ale myslím si, že mi věří. Dokážu ho přesvědčit, aby mi pomohl, pokud seženu důkazy.“
„Myslíš, že ti věří? To nezní zrovna přesvědčivě. Znamená to tedy, že o tom plánu ještě ani neví. Takže hádám, že to o ztrátě paměti je pravda. Nepoznal tě. Jak dlouho si myslíš, že ti bude procházet s ním hrát tuhle hru?“
„Brzy mu to všechno řeknu. Potřebuji, aby si nejdřív na všechno vzpomněl. Na všechny ty hrůzy, které pod vedením Abernanta v režii krále vykonal za posledních pár měsíců. Dokážu to, ale potřebuji tvou pomoc. Potřebuji, aby si mi v tomhle věřil, Genji.“
„Poslední dobou toho ode mě žádáš celkem dost. Nemůžu ani pominout to, že jsi mi lhala celý měsíc a půl. Tajila si mi velmi důležitou informaci a ohrozila si tak nejen Austen, ale celý kontinent. Uvědomuješ si to vůbec?“
„Já to vím, ale přísahám, že své dluhy splatím, jak budu moci! Už nikoho z jižního kontinentu nevystavím nebezpečí. Byla jsem k tobě vždycky upřímná. Díky dohodě, kterou jsem s tebou uzavřela, se ze mě stal vlastizrádce, takže musíš vidět, že jsem ochotná obětovat cokoliv.“
Ozve se dlouhý výdech z generálovy strany. „Pokud odvrátíš válku, bude to dostatečná odměna pro všechny.“
„Znamená to, že mi pomůžeš?“
Šlehne k ní tím střeženým pohledem. „Je to až příliš riskantní. Na straně Sapphirehallu je přeci taky tvoje rodina a přátelé. Nejsem si jistý…“
Genji nesouhlasně zakroutí hlavou. Sklápí svůj pohled do země a chce Nalu obejít, aby mohl v tichosti odejít z místnosti, aby si mohl všechno ještě jednou pořádně rozmyslet.
Bere ho pevně za nadloktí. Její pohled je tvrdý a chladný. Zahledí se s ním přímo do jeho očí, když se opět zvednou od země s tázavým výrazem. Genji se zmateně snaží najít odpovědi v její tváři.
„Máš pravdu. Sapphirehall bude vždycky mým domovem. To je jen další důvod, proč musím zasáhnout,“ zatne pevně čelist, ale její hlas se trochu zatřese. Uhne pohledem z jeho obličeje. „Pokud se moje domněnky potvrdí a Elrick se skutečně rozhodl jít ve šlépějích svého šíleného otce, tak když ho zastavím, osvobodím tak i sever.“
Genji rozeznává v tom tónu zoufalost. Shlédne k její ruce, která stále křečovitě drtí jeho nadloktí. Naštvaně ji popadá pod bradou a nakloní svou tvář velmi blízko, aby dokázal lépe rozeznat pocity, které se skrývají v jejích očích. Dobře si pamatoval na tu temnotu, kterou v nich spatřil, když se s ní poprvé setkal. Dokázal věřit každému slovu, které mu teď říká, protože v sobě měla nepopiratelné kouzlo, díky kterému jí podlehl nejeden muž, ale Genji se už se za těch pár měsíců naučil v těch očích číst, a i když si myslela, že ho má omotaného kolem prstu, vždycky dokázal poznat, kdy to myslí vážně a kdy ho jen využívá pro svůj vlastní prospěch.
S tímhle gestem její pevný pohled povoluje a mění se ve sklo. „Genji, jsi pro mě velmi důležitý,“ vydechne znovu. V jejích slovech není žádná lež. Znamenal pro ni víc než jen spojence. Teprve v Austenu se naučila vážit si lidí pro jejich činy.
Jeho oči se přimhouří podezřením. Snaží se přečíst, co její pohled znamená. Kromě zoufalství a zloby v něm bylo ještě něco. Nedokázal přijít na to, co to bylo, ale ta temnota, které se tolik obával, byla pryč.
Genji pouští její tvář a odstrkuje ji od sebe na délku jednoho metru. „Tohle je citové vydírání. Sapphirehall by byl na tebe pyšný,“ zatne čelist s posledními slovy. Jeho výraz hoří nenávistí k tomu místu. „Ale dobře, věřím ti. Pokusím se vyjednat tu výměnu, ale všechno, co se bude dít dál, bude jen na tobě. Pokud to vyjde, tak jen co tvé nohy dopadnou na území Tsubaty, stanou se z nás opět nepřátelé. Nesnaž se mě kontaktovat, ať přijdeš na cokoliv. Je to příliš riskantní pro tebe i pro mě. Jen splň, co jsi teď řekla.“
Nastává chvíle ticha. Hledí zpříma do její tváře a ví, že je to stále ta žena, ke které chová hluboké city, i když nedokázal vysvětlit proč. Žena, která provedla hrozné činy a na oplátku chce zachránit svět. Nedokáže ji začít nenávidět tak snadno.
„Stráže!“ zavolá hrdelním hlasem.
Vzápětí do místnosti přiběhne jeden voják, který hlídal přede dveřmi. „Pane?“
„Vezměte moji snoubenku do cely s tím bastardem, co jsem ho nechal ubytovat před chvílí. Bude mu teď dělat nějaký čas společnost.“
„Pane? Myslím, že vám nerozumím. Chcete, abych zavřel budoucí paní Akabane do žaláře?“
„Nevyjádřil jsem se dost jasně, vojáku? Poslechni rozkaz!“ zakřičí podrážděn vojákovou poznámkou. Přijde mu, že slovní spojení budoucí paní Akabane zní směšně.
„Ano, pane!“ zasalutuje s neskrývaným respektem ve svém hlase. Chytá ji za nadloktí a vyvádí ji z místnosti.
„Žádný z vězňů by neměl mít privilegia,“ spustí Genji, který sebevědomě kráčí vedle nich. „Budeš na tom stejně jako on.“
„Žila jsem už v horších podmínkách. Arcadijské věznice jsou oproti tomu docela luxus.“
„Ach, tady jsi. Trochu se to čekání protáhlo. Byla tam dlouhá fronta, ale naštěstí už mám všechno, co potřebuji,“ usmívá se na ni sestřenice.
„Lino, kde je Amon?“
„Poslala jsem ho hned za tebou. Copak nedorazil?“ ptá se překvapeně.
„Ne, nemám z toho dobrý pocit. Pojď!“ vybídne ji a chytne ji pevně za ruku.
Její rychlé kroky je dovedou do nedaleké zapadlé části města, kde si právě Amon a Genji vyměňují dohady. Naskytuje se jí obraz dvou mužů stojících proti sobě s meči ve svých rukách a vražednými pohledy ve tvářích.
Nala překvapeně tuhne na místě.
„Genji?! Amone?!“ vyhrkne Lalina.
Tím si upoutává pozornost obou mužů.
Genji ovšem spěšně upne svůj pohled do Naliny tváře. Ta mu ho oplatí. Vzájemně si vymění velmi vážné pohledy. Genji tázavě přimhouří oči. V tu chvíli Nala svůj pohled sklopí do země.
Na generálově tváři zůstává ten podrážděný výraz. Tahle konverzace beze slov ho jenom utvrzuje v tom, že tohle všechno není jenom obyčejná náhoda. „Lalino. Nalo.“
Amon uvolňuje svůj pevný postoj a úlevně se na ženy usměje. „Teď už se to snad vysvětluje. Odložme svoje zbraně.“
„Nic se nevysvětluje,“ procedí nepřátelsky mezi zuby Genji a stiskne rukojeť svého meče ještě pevněji. „Ty odlož svůj meč první.“
„Dobře,“ přikyvuje Amon a schovává svou čepel zpátky do pouzdra pod svůj karmínový plášť. Jeho černé oči při tom stále pečlivě sledují každý Genjiho pohyb.
Nala v jeho pohledu opět začíná poznávat toho starého Amona, kterého před deseti lety opustila. Nekouká z toho nic dobrého.
Genji také nakonec schovává svůj meč, ale jeho pohled je stále ostrý jako Nalina čerstvě nabroušená čepel. Svou ruku v bílé rukavici nechává ostražitě položenou na rukojeti. „Lalino, kdo je tenhle muž?“
Záměrně se zeptal té dívky, kterou pokládal za méně informovanou. Potřeboval všeobecnou informaci, od které se může odpíchnout. Zbytek si s Nalou vyřídí později.
„Těžko se tomu dá věřit, ale Wedge ho našel asi před měsícem a půl u pobřeží Austenu. Byl vážně zraněný, a tak ho odnesl do vesnice k nám domů. Nějaký čas tam byl, dokud se neprobral z bezvědomí. Od té doby má amnézii,“ spustí upřímně dívka celý příběh, který je jí známý. Všechny ostatní pochyby si nechává sama pro sebe. Nala by jistě nechtěla, aby to Genji věděl. Poví mu to sama, pokud to bude pokládat za nutné.
„Před měsícem a půl?“ vydechne zamyšleně generál. V jeho mysli si začne dávat všechny souvislosti dohromady. V tu dobu začal Sapphirehall okupovat Tsubatu. Teď je si více než jistý, že tenhle muž je jedním z armádních psů. Přemýšlí o tom, jestli ho Nala zná osobně. Protože i kdyby skutečně měl amnézii, bylo by nebezpečné, kdyby si vzpomněl. Musí přeci vědět, co to pro všechny znamená. Určitě ho zná. Nejspíš to bude někdo z její minulosti.
Znovu jí opanuje pohledem, který je teď plný podezření, ale jeho slova patří zrzavému děvčeti. „Víš, kde přišel k tomu meči, Lalino?“
„Byl u něho, když ho Wedge našel. Oceán ho vyvrhl nedaleko od něj,“ odpovídá dívka. Je překvapená. Nechápe, čeho se snaží jejím výslechem dosáhnout a dost jí to znepokojuje. „Genji, celou tuhle situaci nechápu. Proč jste proti sobě tak vyjeli?“
„Jen jsem po něm chtěl nějakou identifikaci,“ odtuší. Pokouší se na své tváři opět vyčarovat ten okouzlující úsměv gentlemana, aby Lalininy obavy uklidnil. „Byla to rutina,“ dodává. „Unáhlil jsem se.“
„Amon žádnou nepotřebuje. Je to náš přítel, že, Nalo?“ rozzáří se Lalině oči a pohlédne jimi do těch Naliných, které momentálně přetékají starostmi. Když se jejich oči sejdou, Nala na sobě rychle vyloudí pozitivní úsměv, aby ji také uklidnila.
Genji se usměje na její poznámku. Odvrací svou pozornost od záhadného návštěvníka a přikračuje blíže k Nale. Pokládá své bílé rukavice na její ramena. S tím hraným úsměvem ji sevře v pevném objetí.
Amon v tu chvíli odvrací pohled. Jako by ho něco zabolelo na hrudi při tom pohledu. „Ach, no jistě. Tohle je ten Genji, se kterým je Nala zasnoubená. Takže je to nakonec generál…“
„Jsem tak rád, že tě zase vidím,“ řekne důrazně a stiskne ji ještě pevněji. Když má jistotu, že ani jeden z přihlížejících jeho výraz nemůže vidět, nasazuje vážnou tvář a tichým hlasem zašeptá do jejích vlasů: „Ty o něm něco víš?“
Její postavení je tuhé. Objetí mu neopětuje. Její výraz je velmi vážný. „Vím toho dost,“ odpovídá ve stručnosti tichým hlasem, aby si byla jistá, že její slova se dostanou jen do Genjiho uší. „Musíme si hned promluvit.“
„To tedy musíme,“ odtuší generál mrazivým tónem a opět ji pouští ze svého náručí s tím dokonalým úsměvem na své tváři. Udělá pár kroků blíže k Amonovi. „Tenhle muž bude muset jít se mnou. Zkusím mu nějak pomoci.“
„To budeš moc hodný, Genji,“ zaraduje se naivně Lalina.
„Před chvílí proti mně stál s mečem a v očích měl výraz, který zabíjel. Teď se tu usmívá a nabízí mi pomoc?“
„Velmi si vážíme tvojí nabídky, Genji. Vlastně byl můj původní úmysl ho zavést k tobě, až dorazíme do města, ale trochu jsem se zdržela a nastal zmatek. Snadno jsme mohli tomuto nedorozumění předejít, kdyby mě poslechl.“
Nala sjede Amona káravým pohledem. Přesně takhle se na něj dívala, když ho našla v lese po tom, co bez rozloučení opustil Austen. Amon sklání zahanbený pohled do země. Nala opět upne svůj pevný zrak na Genjiho.
„Amone, až si vzpomeneš, kdo jsi, přijdeš mi to říct?“ spustí Lalina s jiskřičkami očekávání v očích.
„Samozřejmě,“ pokývá hlavou Amon, ale jeho výraz je stále dost zmetený.
„Takže je to slib?“ naléhá děvče.
Toho si všímá i Genji, který je jejím chováním velmi znepokojený. „Neměla bys tak lehkovážně mluvit s cizinci. To tě sestřenice nenaučila?“ Neopustí si štiplavou poznámku na Nalin účet.
Ta mu ji oplácí zamračeným pohledem.
„Teď se tedy můžeme vrátit do Austenu. Měj se, Genji, a ty taky, Amone,“ rozloučí se s rychlým zamáváním své drobné ruky.
„Lalino, počkejte u brány. Pošlu s vámi dva vojáky, aby vás doprovodili před hory.“
„Děkujeme, Genji,“ přikývne jmenovaná a otáčí se k odchodu.
Nala k oběma mužům jen přikývne na rozloučenou. Vymění si opět pár pohledů s Genjim. Ten na ni upřeně hledí, a pak jen přikývne. Ona udělá na oplátku to samé. Následně se otočí na patách a vydává se za Lalinou. Následuje ji až na náměstí, kde se zastavuje.
„Lino, musím se tam vrátit.“
„Takže opravdu odcházíš… Vracíš se domů?“
Nala vezme její skleslé ruce do svých dlaní a pevně je sevře v útěšném stisknutí. „Žádné místo pro mě nebude více domovem než Austen. To přeci víš. Ale teď nemám jinou možnost.“
„Pozdravuj bratránka, až tam budeš. Třeba sem můžete přijet na návštěvu, až se ta situace uklidní. Ráda bych ho poznala,“ usměje se po chvíli. Její oči jsou skleněné jako zrcadlo. Pevně se přimyká k Nalinu tělu. „Budeš mi moc chybět! Prosím, dej na sebe a na Amona pozor. Musíš se, co nejdřív vrátit.“
Nala ji jemně políbí na čelo. „Budu. Slibuji.“
❥
Mezitím Genji opět nasazuje vážný výraz a obrací se k tajemnému cizinci.
„Takže co teď?“ ptá se zmateně Amon s těžkým pocitem nedůvěry k tomuto muži ve svém žaludku.
Tento pocit je podporován zklamáním, že Nale nestál ani za malé slůvko na rozloučenou. Celou dobu se zdála tak odhodlaná ho doprovodit třeba na konec světa, pokud by to znamenalo, že tím pomůže nalézt jeho zapomenuté vzpomínky. Ale teď ho opustila a nechala s tímto pro něj cizím mužem bez jediného náznaku zájmu o to, kam jeho další kroky povedou.
„Půjdeš přede mnou. Odvedu tě do citadely. A pohni sebou. Nechci je nechat dlouho čekat u brány,“ zavelí generál.
Amon se odevzdaně otáčí a rozchází se do uličky, která se před ním otevírá.
Genji přidává do kroku a vytahuje svůj meč, jehož rukojetí muže silně udeří do hlavy.
Amon upadá do bezvědomí a svaluje se na chladnou kamennou cestu mezi domy.
„Myslel sis, že ti to sežeru, ty bastarde?“ odplivne si podrážděně generál vedle Amonovy hlavy.
„Myslím, že není zcela nezbytné, aby si byl tak násilný,“ ozve se ženský hlas za jeho zády. „Dalo mi to dost práce ho dát zase dohromady.“
Genji se k ní otočí se znechuceným výrazem. „Neměla sis dělat škodu.“ Generál se obrací ke dvěma vojákům, kteří přicházejí blíž. „Vy dva, odveďte našeho hosta. Vyberte mu nějaký speciální pokoj s tím nejlepším výhledem. Víte, jak to myslím.“
Vojáci přikývnou. „Ano, pane,“ zasalutují a každý z nich z jedné strany bere Amonovo bezvládné tělo v podpaží a společnými silami ho odtáhnou pryč.
Nala si jen znepokojeně založí ruce na prsa.
Genji se rozejde směrem k citadele. Přidává dost do kroku, takže ho Nala musí dobíhat. „Tuším, že tohle je ten správný čas na mluvení, snoubenko.“
Cestou potkávají další strážné.
„Chci dva schopné muže na cestu do Austenu. U brány stojí dívka jménem Lalina, která čeká na jejich doprovod. Zařiďte to,“ přikáže jim generál.
„Ano, pane!“ přikývnou všichni jednohlasně.
Genji se rozejde dál, až vstoupí přímo do citadely. Všude na chodbách jsou vojáci ve stejném šedo-lesklém brnění. Následovaný Nalou pokračuje až do své kanceláře v levém křídle hradu. Zavírá dveře, aby si mohli nerušeně promluvit.
„Tak spusť.“
„Nebylo by něco k pití?“
Genji ztrácí trpělivost. „Cítím z toho velké problémy, Nalo. Řekni, co mi to tajíš? Kdo je ten muž? Co zamýšlel na území jižního kontinentu? Je to nějaký další posluhovač SZS, nebo nějaký tvůj kamarádíček z armády?“
„Genji, prosím…“
„Nalo, nenuť mě, abych ti přestal věřit!“
Nala na něj upíná svůj pohled. Dokáže v něm číst jako v otevřené knize. Byl jí tolik poblázněn, ale nikdy nedal své city najevo. Věděl dobře, že pro ně dva není žádná budoucnost. Byli ze zcela odlišných světů, jejichž střet by přinesl zkázu pro ně pro oba. Přesto všechno to z něj dokázala vycítit a velmi často toho také využít. Nic není jen černé nebo jen bílé. A i když Nala nebyla vždy zlý člověk, čas od času udělala špatnou věc.
Svými dlaněmi sevře ty jeho a pohlédne do jeho tmavých očí tím nejvřelejším pohledem, jakého v tu chvíli byla schopná. „Potřebuji tvoji pomoc. Chci zjistit, proč Elrick táhne dál na jih. Musím se neprodleně vrátit do Sapphirehallu,“ spustí naléhavým hlasem. „Už není čas na další rozmýšlení. Sapphirehall se mobilizuje. Obsadil Tsubatu a ty dobře víš, že tam se nezastaví.“
„Co to má společného s tím mužem?“ zavrčí.
„Amon je důležitým článkem v mém plánu. Jeho role bude velmi podstatná. Řekněme, že má pod sebou pár dost schopných vojáků, kteří mu naslouchají. Takže pokud to bude nezbytné, bude se mi jeho pomoc hodit,“ spustí. „Kromě toho s jeho návratem pro mě bude snazší Abernanta přesvědčit, že to je důvod, proč se vracím i já. Taková příležitost se mi už znovu nenaskytne.“
„A jak přesně k tomu má podle tebe dojít?“
„Měla jsem čas nad tím přemýšlet. Původně jsem si s tebou chtěla nejdřív promluvit, než bych za tebou Amona přivedla. Věci se trochu zkomplikovaly, ale výsledek by měl být stejný. Musíš mě zatknout spolu s ním. Řekni králi, že si přišel na to, že jsem sapphirehallský špeh ze SZS. Midou se ti jistě bohatě odvděčí.“
Genji vztekle rozhodí rukama, které při tom vytrhává z jejího sevření. „Copak neslyšíš, jak to zní? V tom lepším případě se sem už nikdy nebudeš moci vrátit. Midou tě může nechat popravit. A co pak? Co bude s tvým plánem pak?“
„Naslouchá ti. Řekni mu, že dojednáš výměnu za vaše lidi, které drží v Tsubatě. Sapphirehallští vojáci ji stále okupují. Slyšela jsem, že je tam i Kenta. Co si myslíš, že udělá můj bratr, až mu nabídneš na výměnu mě?“
Genji se zatnutou čelistí naslouchá jejím slovům. Uvnitř něj společně bojuje spousta emocí. Nicméně blaho jeho země a krále je jasně na prvním místě.
„Pokud k tomu ještě přihodíš Amona, vrátí se ti více než polovina zajatých vojáků.“
„Opravdu? To je tak důležitý?“
„Ano, Sapphirehall si ho velmi cenní. Zejména Abernant. Nicméně si nemyslím, že rozhodnutí bude na něm. Než by se poslové dostali na sever a zase zpátky, trvalo by to příliš dlouho. Bude rozhodovat Kenta a ten rozhodně neřekne ne. Může nastat problém s tím, že Kenta žije v přesvědčení, že jsem mrtvá, ale s dobrými důkazy nebude těžké ho přesvědčit,“ ujišťuje ho a vytahuje svůj meč, který pokládá na generálův psací stůl.
Zádumčivě ji pozoruje a rychle mu dochází, co se mu tím snaží říct. „Dobrá,“ pokývá hlavou, ale v jeho očích je stále velká spousta pochybností. „Uvědomuješ si vůbec, že už nikdy neuvidíš Lalinu, Lydii, Joshuu a další z vesnice? Doufám, že ti to za to stojí.“
„Genji, tohle je válka a ty víš lépe než kdokoliv jiný, co válka obnáší. Není tu čas na sobeckost. Pokud budu v srdci toho všeho, tak možná dokážu zastavit tohle šílenství a ochránit je. Pokud se potvrdí moje podezření, tak budu nucená k radikálním krokům. Jen co dostanu nějaké informace, pokusím se tě kontaktovat, ale možná nebudu mít příležitost.“
„Pokud to vyjde, tak z tebe nebude jen vyhnanec z jižního kontinentu, ale i vlastizrádce. Kam pak půjdeš?“
„Jestli to vyjde, nebude žádná válka. Nebudou zbytečně umírat a trpět další a další lidé. Abychom něco získali, musíme něco obětovat.“
„Nesnaž se mě ukonejšit slovy, které používá Sapphirehall při výcviku. Dokáže mě to akorát rozčílit.“
„Omlouvám se. Některé zvyky se hold nedají odnaučit,“ sklopí smutně pohled do země při té vzpomínce.
„Jsi si jistá tím, že ti ten kluk pomůže?“
„Neviděla jsem ho přes deset let. Nevím, jak na tom je v postavení vůči Sapphirehallu, ale myslím si, že mi věří. Dokážu ho přesvědčit, aby mi pomohl, pokud seženu důkazy.“
„Myslíš, že ti věří? To nezní zrovna přesvědčivě. Znamená to tedy, že o tom plánu ještě ani neví. Takže hádám, že to o ztrátě paměti je pravda. Nepoznal tě. Jak dlouho si myslíš, že ti bude procházet s ním hrát tuhle hru?“
„Brzy mu to všechno řeknu. Potřebuji, aby si nejdřív na všechno vzpomněl. Na všechny ty hrůzy, které pod vedením Abernanta v režii krále vykonal za posledních pár měsíců. Dokážu to, ale potřebuji tvou pomoc. Potřebuji, aby si mi v tomhle věřil, Genji.“
„Poslední dobou toho ode mě žádáš celkem dost. Nemůžu ani pominout to, že jsi mi lhala celý měsíc a půl. Tajila si mi velmi důležitou informaci a ohrozila si tak nejen Austen, ale celý kontinent. Uvědomuješ si to vůbec?“
„Já to vím, ale přísahám, že své dluhy splatím, jak budu moci! Už nikoho z jižního kontinentu nevystavím nebezpečí. Byla jsem k tobě vždycky upřímná. Díky dohodě, kterou jsem s tebou uzavřela, se ze mě stal vlastizrádce, takže musíš vidět, že jsem ochotná obětovat cokoliv.“
Ozve se dlouhý výdech z generálovy strany. „Pokud odvrátíš válku, bude to dostatečná odměna pro všechny.“
„Znamená to, že mi pomůžeš?“
Šlehne k ní tím střeženým pohledem. „Je to až příliš riskantní. Na straně Sapphirehallu je přeci taky tvoje rodina a přátelé. Nejsem si jistý…“
Genji nesouhlasně zakroutí hlavou. Sklápí svůj pohled do země a chce Nalu obejít, aby mohl v tichosti odejít z místnosti, aby si mohl všechno ještě jednou pořádně rozmyslet.
Bere ho pevně za nadloktí. Její pohled je tvrdý a chladný. Zahledí se s ním přímo do jeho očí, když se opět zvednou od země s tázavým výrazem. Genji se zmateně snaží najít odpovědi v její tváři.
„Máš pravdu. Sapphirehall bude vždycky mým domovem. To je jen další důvod, proč musím zasáhnout,“ zatne pevně čelist, ale její hlas se trochu zatřese. Uhne pohledem z jeho obličeje. „Pokud se moje domněnky potvrdí a Elrick se skutečně rozhodl jít ve šlépějích svého šíleného otce, tak když ho zastavím, osvobodím tak i sever.“
Genji rozeznává v tom tónu zoufalost. Shlédne k její ruce, která stále křečovitě drtí jeho nadloktí. Naštvaně ji popadá pod bradou a nakloní svou tvář velmi blízko, aby dokázal lépe rozeznat pocity, které se skrývají v jejích očích. Dobře si pamatoval na tu temnotu, kterou v nich spatřil, když se s ní poprvé setkal. Dokázal věřit každému slovu, které mu teď říká, protože v sobě měla nepopiratelné kouzlo, díky kterému jí podlehl nejeden muž, ale Genji se už se za těch pár měsíců naučil v těch očích číst, a i když si myslela, že ho má omotaného kolem prstu, vždycky dokázal poznat, kdy to myslí vážně a kdy ho jen využívá pro svůj vlastní prospěch.
S tímhle gestem její pevný pohled povoluje a mění se ve sklo. „Genji, jsi pro mě velmi důležitý,“ vydechne znovu. V jejích slovech není žádná lež. Znamenal pro ni víc než jen spojence. Teprve v Austenu se naučila vážit si lidí pro jejich činy.
Jeho oči se přimhouří podezřením. Snaží se přečíst, co její pohled znamená. Kromě zoufalství a zloby v něm bylo ještě něco. Nedokázal přijít na to, co to bylo, ale ta temnota, které se tolik obával, byla pryč.
Genji pouští její tvář a odstrkuje ji od sebe na délku jednoho metru. „Tohle je citové vydírání. Sapphirehall by byl na tebe pyšný,“ zatne čelist s posledními slovy. Jeho výraz hoří nenávistí k tomu místu. „Ale dobře, věřím ti. Pokusím se vyjednat tu výměnu, ale všechno, co se bude dít dál, bude jen na tobě. Pokud to vyjde, tak jen co tvé nohy dopadnou na území Tsubaty, stanou se z nás opět nepřátelé. Nesnaž se mě kontaktovat, ať přijdeš na cokoliv. Je to příliš riskantní pro tebe i pro mě. Jen splň, co jsi teď řekla.“
Nastává chvíle ticha. Hledí zpříma do její tváře a ví, že je to stále ta žena, ke které chová hluboké city, i když nedokázal vysvětlit proč. Žena, která provedla hrozné činy a na oplátku chce zachránit svět. Nedokáže ji začít nenávidět tak snadno.
„Stráže!“ zavolá hrdelním hlasem.
Vzápětí do místnosti přiběhne jeden voják, který hlídal přede dveřmi. „Pane?“
„Vezměte moji snoubenku do cely s tím bastardem, co jsem ho nechal ubytovat před chvílí. Bude mu teď dělat nějaký čas společnost.“
„Pane? Myslím, že vám nerozumím. Chcete, abych zavřel budoucí paní Akabane do žaláře?“
„Nevyjádřil jsem se dost jasně, vojáku? Poslechni rozkaz!“ zakřičí podrážděn vojákovou poznámkou. Přijde mu, že slovní spojení budoucí paní Akabane zní směšně.
„Ano, pane!“ zasalutuje s neskrývaným respektem ve svém hlase. Chytá ji za nadloktí a vyvádí ji z místnosti.
„Žádný z vězňů by neměl mít privilegia,“ spustí Genji, který sebevědomě kráčí vedle nich. „Budeš na tom stejně jako on.“
„Žila jsem už v horších podmínkách. Arcadijské věznice jsou oproti tomu docela luxus.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat