Hniloba
S rukou
založenou za hlavou leží na nepohodlné palandě v horním patře. Pohled má
zaražený do kamenného stropu nad jejím obličejem. Rozpíná se tam velké kolo
plísně, které výrazně zapáchá. Všude kolem je cítit vlhkost a hniloba. Tyhle
kopky byly zapadlé v nejspodnější části citadely. Nala nikdy neměla
možnost do nich nahlédnout. Ne, že by to snad vyžadovala. Něco se jí probíhá ve
vlasech. Začíná pochybovat o tom, že byl dobrý nápad lehnout si do téhle ztrouchnivělé
postele. Přesto tomu nevěnuje žádnou pozornost. V její mysli se honí
spousta jiných myšlenek.
„Snad se Lalina dostala v pořádku domů. Nedovolím, aby se jí něco stalo. Dokážu to zastavit! Dokážu to zastavit s tvojí pomocí, Amone. Vím, že ty to pochopíš.“
Amon se probouzí s velkou bolestí hlavy. Na spodní palandě se ozve bolestné zavzdychání. „Kde to jsem?“
Nala dál hledí bezvýrazným pohledem do stropu s rukama založenýma za hlavou. „Jsme v arcadijské citadele,“ vydechne. „Konkrétně ve vězení.“
Amon s překvapeným výrazem slézá ze své postele a s bolavou hlavou vzhlédne za hlasem. Nala se konečně pohne. Sedá si a následně seskakuje na podlahu naproti němu s prázdným výrazem ve tváři.
Zírá přímo do toho obličeje a nechápe, co tu dělá. „Proč…? Vzali nám zbraně…“
„To se tak dělá, když někoho zavřou do vězení, Amone,“ pronese sarkasticky.
Jen se zamračí a rozhlédne se kolem sebe. Je zmatený. Nechápe, co se to zrovna děje. V jednom rohu studené kamenné místnosti je nádržka s vodou. Na dně je několik vlasů a chlupů. Rozhodně ta voda není k pití. Kousek dál stojí dřevěná stolička. Musí tu být už hodně dlouho. Její nohy jsou chycené plísní. Naproti stojí ztrouchnivělý kbelík, na jehož obsah Amon nechce ani pomyslet. Všechno kolem šíleně páchne hnilobou a vlhkost se vsakuje i do kůže. Odporné místo.
Začíná se trochu rozkoukávat a dávat se k sobě. Stahuje svou ruku podél těla a přikračuje ke dveřím osazenými kovovými rámy a strčí do nich.
„Jsme tu zamčení.“
Nala si zakládá ruce na prsa. „I to je celkem běžné, když tě drží ve vězení. Proto se tomu říká držení.“
„Vyrazím je!“ vyhrkne nerozmyšleně po chvíli Amon.
Nala překvapeně rozevře oči a okamžitě se staví mezi něj a dveře. Ruce mu připlácne na hrudník, aby ho zastavila. „Co blázníš?! Na to ani nemysli,“ okřikne ho káravým hlasem. „Kdyby ses pokusil ty dveře vyrazit, tak si akorát pohmoždíš ramena. Nezáleží na tom, jak silný jsi. I kdybychom se odsud snad dostali, tak bude jen otázkou času, kdy nás chytí. Jsme tu v pasti, Amone. Nezbývá než čekat, co se bude dít dál.“
Amon vztekle rozhodí rukama a vrací se směrem k postelím. „Zatracený chlap! Proč nás tu uvěznil? Nic jsme přeci neudělali.“
„Zkus se trochu uklidnit,“ spustí nejistým hlasem. Zahanbeným pohledem tikne k zemi. „Určitě brzy najdeme východisko.“
„Co?“ trhne k ní nechápavým pohledem. Nedokáže stále pochopit, jak může být tak klidná v takové situaci. „Proč tu vlastně jsi ty? Možná bych dokázal pochopit, proč má ohledně mě pochybnosti, ale proč zavřel i tebe? Zná tě.“
Nala se na krátký okamžik odmlčí. Její zahanbený pohled stále míří k zemi. Jednou rukou si jemně mne zápěstí té druhé. „Víš, co jsem ti říkala o tom meči?“
„Hm?“
„Když jsem poprvé potkala Genjiho v Arcadii, bylo více než jasné, že je mnou absolutně poblázněný. Věděl, že jsem ze severu, ale bylo snadné ho i přes jeho pochybnosti přesvědčit o tom, že ode mě nehrozí žádné nebezpečí. Jenže teď, když ses ve městě objevil ty s mečem ze severního kontinentu v mojí přítomnosti zrovna v době, kdy Sapphirehall táhne na jih, začal mít velké podezření. Zjistil, že i já vlastním podobný meč a začal si dávat dvě a dvě dohromady.“
„Ten zatracený meč! Upozorňovala mě na něj. Věděla, že kvůli němu budu mít problémy. Určitě toho ví víc. Co mi tají? Je Sapphirehall můj domov? Vím, že jsem ten název už někdy slyšel,“ zamýšlí se zmatený Amon. „Ale to je přeci holý nesmysl! Vždyť jsme se ještě před měsícem ani neznali. Jste zasnoubeni! Tak mu to vysvětli. Mě neposlouchá, ale tebe…“
Konečně k němu zvedá pohled. Všímá si toho, jak je jeho výraz rozrušený a zmatený. „V politických záležitostech země naše zasnoubení nemá žádný význam. A já ho za to nemůžu vinit. Je to generál Arcadie. Jednal přesně tak, jak se od generála ve válečné situaci očekává.“
Amon se na chvíli odmlčí a sedá si zpátky na postel. Lokty se zapře do svých kolen a lehce se předkloní. „Co s námi teď bude?“
„To nevím,“ pokrčí rameny Nala.
„Zmínila jsi to město… Sapphirehall.“
„Co je s ním?“
„Říkala jsi, že pocházíš ze severního kontinentu. Je tohle to město, odkud jsi?“
„Vyrůstala jsem v malé vesničce jménem Niflheim,“ odpovídá vyhýbavě.
„Ach,“ vydechne Amon a poraženě svěsí ramena. „To už mi nic neříká.“
Nala k němu přichází pomalými kroky. Zastavuje se přímo naproti jeho sklopené tváři. Dvěma prsty mu podepře bradu a zvedne jeho pohled do svého obličeje. Ohýbá kolena do dřepu. Její tvář je přímo naproti té jeho. „Věříš mi, Amone?“ zeptá se a její dech se jemně zatřese nejistotou.
„Měl bych se ještě trochu prospat. Bolí mě hlava,“ spustí odměřeným tónem a odklání se od její ruky. Překuluje se na bok a předstírá, že se pokouší zase usnout.
Nala se opět staví rovně. Nevrací se zpátky na palandu. Nervózně přechází po místnosti z jedné strany na druhou. Nemá už kam couvnout. Je načase mu říct pravdu. Jen musí posbírat všechnu odvahu a najít ta správná slova, kterými by začala.
„Proč mě vězní? Jsem skutečně voják ze severu? Dávalo by to rozhodně větší smysl než ty nesmysly, kterými mě krmí Nala. Nevím, jestli jí ještě můžu věřit,“ snaží se ve svých myšlenkách stanovit řád. Je tolik zmatený. „Měl bych se jí zmínit, že mi to jméno Sapphirehall něco připomíná? Zná severní kontinent dobře. Vyrůstala tam. Možná by mi mohla pomoci. Ale chce mi skutečně pomoci?“
Asi tak o hodinu později se rozráží dveře. Nala k nim překvapeně šlehne očima. Genji k ní pošle jen neurčitý pohled a dál si jí nevšímá. Zavírá dveře a pokračuje ke spícímu Amonovi.
„Vstávej, bastarde!“ zakřičí a svou okovanou botou ho kopne do žeber.
Nala sebou při tom gestu trhne. Nikdy si neuvědomovala, jak násilný umí Genji být. Na její tváři se objevuje zmučený výraz. Zády se přitiskne ke kamenné stěně a snaží se držet, aby proti Genjimu neuváženě nevystartovala. Budí to v ní tolik nepříjemných pocitů. Začíná si uvědomovat, že s přibývajícím násilím posledních pár dnů se v ní znovu probouzí ta temnota, před kterou takovou dobu utíkala. Jestli to tak půjde dál, neví, jak dlouho ji ještě dokáže udržet na uzdě.
Amon se s jeho úderem probouzí a okamžitě se chytá v klubíčku za pohmožděná žebra. „Nevím, kdo z nás dvou je větší bastard! Udeřit mě zezadu do týlu…“ odplivne si s neskrývanou hořkostí v hlase přímo ke generálovým nohám.
Genji proti němu vystartuje znovu. Jeho podrážka se znovu zaboří do jeho těla, ale tentokrát ji nechává zaraženou, aby prodloužil jeho utrpení.
Nala sebou trhne ještě jednou. Pevně k sobě tiskne víčka, aby ovládla svou touhu zastavit to.
„Zatraceně, co děláš?!“ ohradí se Amon a chytá generála za botu, aby ho od sebe odstrčil. To se mu daří. „Lalině jsi navyprávěl, že mi chceš pomoci, a nakonec zatkneš i její sestřenici kvůli nějakým paranoidním domněnkám! Je to tvá snoubenka. Ani jeden jsme ti nic neudělali, tak proč s námi nemůžeš jednat alespoň slušně?!“
Genjiho úder je tentokrát silnější. Sklání se k Amonovi a chytá ho za černou košili. Druhou rukou ho obrněnou pěstí udeří ještě do obličeje. Se zahořklým výrazem pohlédne do jeho rozšklebené tváře. „Slušně?! Jak slušně se Sapphirehall choval k lidem v Tsubatě, hm?!“
„Genji, prosím!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Už se déle neudrží. Jestli se ho ještě jednou dotkne, tak i přes všechen svůj respekt, který k němu chová, za sebe nedokáže ručit. Amon pro ni znamenal mnohem víc. „Není důvod být tak násilný.“
Generál odvrací svou znechucenou tvář směrem k ní. Natahuje k ní ruku a ukáže na ni výhružně prstem v bílé rukavici. „Ty mlč, nebo si s ním vyměníš místo. Neboj, také na tebe přijde řada,“ zavrčí naštvaně a opět se otáčí k Amonovi. „Ani jeden z vás se k Lalině už nepřiblíží. A ty se seber z té země, pse!“
„Pse?“ zakroutí nevěřícně hlavou Amon. Oběma rukama se zapře do dřevěné palandy a škrábe se na nohy. Snaží se stát pevně a zpříma, aby mu nedal najevo svou slabost. Po čele mu stéká krev, která pomalu skapává přes jeho tvář na zem. Genji ho pěkně zřídil. Nale to trhá srdce. Amon na ni na okamžik pohlédne přes Genjiho rameno a při tom si promne svá pohmožděná žebra.
„Možná, že jsi opravdu ztratil paměť, a taky to na mě možná jen hraješ, ale ať už je to jakkoliv, rozvážu ti jazyk, ty bastarde! Však já se postarám o to, aby sis vzpomněl,“ spustí ostrým jazykem Genji a probodne ho nepřátelským pohledem. „Ten meč, co jsi měl u sebe, patří sapphirehallskému důstojníkovi. Jistě sis všiml, že ta tvá krásná kamarádka Nala má dost podobný meč, takže odmítám věřit jedinému z vás. Pořád mi chceš tvrdit, že si nic nepamatuješ, vojáku? Nebo mám spíš říct zloději?“
Amon stále hledí na Nalu, která má sklopený pohled do země, protože nedokáže dál přihlížet tomu, jak ho Genji týrá. Ví ovšem, že je to nezbytné. Major se snaží rozpomenout alespoň na něco. Cítí, že pravda stojí přímo před ním, ale on ji celou dobu přehlížel. V tu chvíli se k němu zvedají ty nachové oči. Pociťuje ve své hrudi nepopsatelný pocit. Hlava se mu opět roztřeští.
„Opravdu nevím!“ vyhrkne po chvíli přemýšlení. Ta bolest se dá už jen těžko snášet. Takový psychický i fyzický nápor mu vůbec nedělá dobře. „Ten pocit, co je ve mně… Nedokážu ho popsat.“
„Jaké máš rozkazy tady v Arcadii?!“ naléhá důraznějším hlasem Genji. „Máš vyzvědět informace pro Sapphirehall, aby mohli z Tsubaty zaútočit rovnou na kapitál?!“
„Nevím zatraceně! Aby tě Chaos vzal! Kolikrát se mám opakovat?!“ vyjede na něj vykolejený Amon. V jeho tváři hoří neuhasitelný plamen zášti.
Genji se také přestává ovládat. Vytahuje z pouzdra svůj meč s honosně zdobenou zlatou rukojetí. V jeho tváři je výraz, který říká, že se nebude zdržovat v tom ho použít.
Nala vytřeští vyděšeně oči, ale zatím nebude do jeho výslechu zasahovat.
„Neser mě! Tahle čepel by to nakonec mohla rychle vyřešit za nás za oba.“
„Ten chlap je nemocný.“ Amonovy oči se nevěřícně rozevřou dokořán.
„Bude pro to lepší, když budeš mluvit.“
„Já si opravdu nemohu na nic vzpomenout.“
Genji se trochu uklidňuje. Stahuje svůj meč k zemi, ale nepolevuje v intenzivním výslechu. „Kdo tě učil držet jazyk za zuby? Abernant?“
„Abernant? To jméno je mi povědomé. Ano, určitě toho muže znám, ale kromě toho jména si nic nevybavuji. Jsem tak blízko! Proč si nemůžu na nic vzpomenout?!“
Amon zatíná pěsti i čelist. Jeho pohled je divoký a pod proudem krve se zdá být až démonický. „Aby tě Chaos vzal!“ zopakuje.
Generálova tvář se pokřiví. „Ty zasranej sapphirehallskej bastarde! Tebe pošlu za Chaosem!“ Bylo jen málo situací, kdy se Genji vracel ke svému rodnému nespisovnému žargonu vesnického holovrátka.
Pevně sevře zdobenou rukojeť ve své ruce, aby se ujistil, že jeho úder bude dostatečně silný a prudce vystřelí tou rukou kupředu proti Amonovu břichu. V tu chvíli jeho úder cosi zpomaluje. Už před sebou nevidí tvář sapphirehallského čokla. Nala hledí zpříma do jeho rozohněné tváře rozevřenýma očima. Na podlahu začíná odkapávat její krev. Genji shlédne dolů. Její ruce pevně svírají lesklou čepel a zabarvují ji do ruda. Zastavila ji vlastníma rukama. Oba muži na ni překvapeně hledí. Ani jeden z nich si nevšiml, že by se hnula z místa. Její rychlost i síla byly nepředvídatelné.
„Jak to dokázala? Nemůže mít přeci takovou sílu,“ přemítá ve své hlavě Amon a s vytřeštěnýma očima sleduje její zkrvavené ruce zatínající se do čepele.
„Nalo…?“ vydechne nechápavě Genji. Nedokáže uvěřit, kolik toho je schopná obětovat pro jeho život.
Nala chvíli mlčí s pohledem zabořeným do země. Přes obličej má přehozené své zlaté vlasy, takže není vůbec vidět do její tváře. Jen pevně svírá čepel ve svých jemných dlaních, které v proudech krvácí na podlahu a lehce se třesou v křeči, takže Genjiho čepel vibruje ze strany na stranu.
„Genji… prosím…“ procedí mezi zuby do hrobového ticha. Tentokrát tón jejího hlasu nezní zoufale, ale běhá z něj mráz po zádech.
Jeho výraz se z překvapeného mění na naštvaný. Jeho naštvání je mířené proti jemu samotnému. Uvědomuje si, že zašel už příliš daleko. Ale možná víc ho trápí myšlenka, jak daleko je ona schopná zajít pro Amona. Mohl ji kvůli němu zabít. Nicméně, ať je situace jakákoliv, teď nemůže polevit.
Jak si usmyslí, tak udělá. Jeho tvář se pokřiví vztekem. Odstrkuje Nalu na stranu a stahuje svůj meč k zemi. Rychlými kroky přikračuje k ní a naklání se nad její zmučenou tváří z části ještě skrytou pod zlatými vlasy. Ujišťuje se, že ještě překvapením oněmělý Amon neuvidí jeho následné jednání. Jednou rukou jí odhrnuje vlasy z čela. Celá se klepe a pevně zatíná čelisti. Nedívá se na něj.
„Nalo,“ vydechne tiše. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ zašeptá nazpátek, ale její výraz je velmi odměřený a po jejím čele stékají kapičky potu.
Nicméně teď není pravý čas se tím zabývat. V rychlosti si prohlédne její poraněné ruce a odvrací se. „Tohle tě naučí se už nikdy neplést do mých záležitostí,“ pohrozí jí, ale jeho hlas už není tolik přesvědčivý jako předtím. Je tížen svými činy a myšlenkou, že tím mohl znovu probudit tu temnotu.
„To jméno… Abernant… Je mi povědomé, ale na nic jiného si nevzpomínám,“ vyhrkne spěšně Amon a získává si tak pozornost obou zúčastněných. „Prosím, nech ji být. Přísahám, že říkám pravdu.“
Amonův výraz je zmučený. Vypadá jako na pokraji propasti. Tímhle zoufalým pohledem zírá do Naliny bezvýrazné tváře.
Ta je překvapená jeho reakcí, i když to nedává najevo. Znamená to, že se mu vzpomínky už začínají pomalu vracet. Možná toho ví ještě víc a tají to před ní. Teď přichází s pravdou na povrch, protože Genji zlomil jeho ducha. Možná to způsobila ona svou částečnou obětí. Jeho city k ní jsou skutečně čisté, i když ztratila jeho důvěru.
„Hm,“ zamračí se na něj nespokojeně generál a schovává svůj meč zpátky do pouzdra. „Možná se nám nakonec budeš hodit. V Tsubatě drží dost našich důstojníků. Uvidíme, jak si tě Sapphirehall cenní. Pošleme jim tvůj meč,“ dodává již mírným hlasem.
„Zdá se, že se brzy ukáže pravda o tom, jestli jsem sapphirehallský voják nebo jen zloděj, co měl zatím víc štěstí než rozumu,“ zamýšlí se a šlehne pohledem ke zraněné Nale. Zaráží ho vědomí, že ji ani jednou v plánech Arcadie nezmínil. „Ale co bude s Nalou?“
„To není tvoje starost,“ vyjede na něj podrážděně.
Generálovi nezáleží na tom, jestli tenhle muž má skutečně amnézii nebo ne. Důležité pro něj je vědomí, že je tu šance, že přes něj může dostat část vězněných arcadijských důstojníků zpátky. Nala měla nakonec pravdu. Midou tu možnost přivítal s otevřenou náručí. Sice nemá Genji ani nejmenší tušení, jak se tohle kuře stalo sapphirehallským důstojníkem, ale není pochyb o tom, že jím skutečně je. Rozhoduje se tedy Nale věřit a přenechat na ní získání informací o tažení severu na jih, protože z toho ufňukance očividně nic kloudného nedostane.
„Kvůli takovým jako jsi ty-“ zastavuje se v půlce své řeči generál a jen beznadějně mávne rukou. „Vlastně tobě nemá smysl něco říkat. Plýtval bych na tobě další slova. Stráže!“
Voják, co stojí na stráži za dveřmi, je otevře a v pozoru se staví vedle nich, aby mohl generál odejít z věznice. Genji se otáčí k Nale, která stále sedí na tom samém místě na podlaze a nechává pomalu odkapávat krev ze svých rukou do stále se zvětšující louže pod nimi.
Pevně ji sevře v nadloktí a staví ji na nohy. „Ty teď půjdeš se mnou.“
Bez dalších slov spolu opouští místnost. Amon vybíhá za nimi, ale voják mu zabouchne před obličejem. Poraženě svěsí ramena podél těla a zády se sveze po chladné stěně a sedá si na podlahu.
„Doufám, že jí neprovede ještě něco horšího. Zachránila mi život. Ani jsem netušil, že pro ni znamenám tak moc. Mohl jí zabít.“ Při svých myšlenkách zatíná pěsti. „Sapphirehall…. Abernant…. Co mi to připomíná? Zdá se, že není pochyb o tom, že jsem voják. Nevím, jestli mám být z této informace zrovna nadšený…“
Nala sedí na dřevěné stoličce. Vedle ní leží na plechovém tácu spousta nástrojů, obvazů a dezinfekce.
Genji si sedá naproti ní. Stahuje si rukavice a v tichosti bere do ruky dezinfekci, do které namáčí vatičku, kterou otírá její zranění.
Jen zatne zuby při palčivé bolesti.
„Divím se, že sis nerozřízla ruce vedví,“ kroutí nechápavě hlavou. „Tu čepel jsem dnes ráno nechával nabrousit. Mohla si přijít o všechny prsty.“
Mlčí s pohledem zaraženým do prázdna. Je jako tělo bez duše. Tenhle incident v ní něco probudil. Přesně toho se Genji obával.
Na generálově tváři se zračí znepokojený výraz. Bere do ruky obvazy, kterými začne obvazovat její dlaně. „Co pro něj obětuješ příště? Celou ruku? Nebo dokonce hlavu?“ zatvrdí se a se zahořklým výrazem utáhne obvaz pevněji.
Nala vycení zuby s bolestným výrazem ve tváři a konečně k němu zvedá svůj zaražený pohled. „Je součástí mého plánu. Bez něj-“
„To není všechno,“ vyjede na ni ostrým tónem a opět utáhne trochu pevněji. Nakonec poraženě vydechne. „Je mi to vlastně jedno. Řekni, myslíš, že má ten plán šanci na úspěch?“
„Ano, jinak bych se do toho nepouštěla.“
„Opravdu? Mě totiž připadá, že jsi zoufalá. Za něčím se ženeš, a ještě to ani nemáš pořádně promyšlené.“
„Stále se mi to snažíš rozmluvit? Já už nepovolím. Mám jedinečnou příležitost. Dotáhnu to do konce, i kdyby mě to mělo stát život.“
„Věřím ti. Pravděpodobně se tak i stane. Elrick ani Abernant ti to nedarují zadarmo.“
Nala opět znechuceně odkloní svůj pohled na stranu. Je si vědoma pravdivosti Genjiho slov, a kromě toho se jí při vyslovení generálova jména nadzvedne žaludek.
„Nicméně ti přeji hodně štěstí. Chtěl jsem ti to říct teď, protože je to naposledy, co se bavíme jako přátelé.“
Nala jen smutně sklopí pohled do země. „Chybíš jim.“
Genji překvapeně zvedne pohled do její tváře.
„Tessalii a Wedgemu… i ostatním. Stýská se jim po tobě,“ pokračuje Nala. „Měl by si je jít pozdravit.“
„Sama dobře víš, že na tohle nemám teď čas.“
Nala se jen ušklíbne. „Vždycky si upřednostňoval Arcadii. Chtěla bych být víc jako ty, i když by to znamenalo, že teď bychom stáli proti sobě.“
Jen se nepřátelsky zamračí a hrubě ji bere za nadloktí, aby ji zvedl ze židle.
„Snad se Lalina dostala v pořádku domů. Nedovolím, aby se jí něco stalo. Dokážu to zastavit! Dokážu to zastavit s tvojí pomocí, Amone. Vím, že ty to pochopíš.“
Amon se probouzí s velkou bolestí hlavy. Na spodní palandě se ozve bolestné zavzdychání. „Kde to jsem?“
Nala dál hledí bezvýrazným pohledem do stropu s rukama založenýma za hlavou. „Jsme v arcadijské citadele,“ vydechne. „Konkrétně ve vězení.“
Amon s překvapeným výrazem slézá ze své postele a s bolavou hlavou vzhlédne za hlasem. Nala se konečně pohne. Sedá si a následně seskakuje na podlahu naproti němu s prázdným výrazem ve tváři.
Zírá přímo do toho obličeje a nechápe, co tu dělá. „Proč…? Vzali nám zbraně…“
„To se tak dělá, když někoho zavřou do vězení, Amone,“ pronese sarkasticky.
Jen se zamračí a rozhlédne se kolem sebe. Je zmatený. Nechápe, co se to zrovna děje. V jednom rohu studené kamenné místnosti je nádržka s vodou. Na dně je několik vlasů a chlupů. Rozhodně ta voda není k pití. Kousek dál stojí dřevěná stolička. Musí tu být už hodně dlouho. Její nohy jsou chycené plísní. Naproti stojí ztrouchnivělý kbelík, na jehož obsah Amon nechce ani pomyslet. Všechno kolem šíleně páchne hnilobou a vlhkost se vsakuje i do kůže. Odporné místo.
Začíná se trochu rozkoukávat a dávat se k sobě. Stahuje svou ruku podél těla a přikračuje ke dveřím osazenými kovovými rámy a strčí do nich.
„Jsme tu zamčení.“
Nala si zakládá ruce na prsa. „I to je celkem běžné, když tě drží ve vězení. Proto se tomu říká držení.“
„Vyrazím je!“ vyhrkne nerozmyšleně po chvíli Amon.
Nala překvapeně rozevře oči a okamžitě se staví mezi něj a dveře. Ruce mu připlácne na hrudník, aby ho zastavila. „Co blázníš?! Na to ani nemysli,“ okřikne ho káravým hlasem. „Kdyby ses pokusil ty dveře vyrazit, tak si akorát pohmoždíš ramena. Nezáleží na tom, jak silný jsi. I kdybychom se odsud snad dostali, tak bude jen otázkou času, kdy nás chytí. Jsme tu v pasti, Amone. Nezbývá než čekat, co se bude dít dál.“
Amon vztekle rozhodí rukama a vrací se směrem k postelím. „Zatracený chlap! Proč nás tu uvěznil? Nic jsme přeci neudělali.“
„Zkus se trochu uklidnit,“ spustí nejistým hlasem. Zahanbeným pohledem tikne k zemi. „Určitě brzy najdeme východisko.“
„Co?“ trhne k ní nechápavým pohledem. Nedokáže stále pochopit, jak může být tak klidná v takové situaci. „Proč tu vlastně jsi ty? Možná bych dokázal pochopit, proč má ohledně mě pochybnosti, ale proč zavřel i tebe? Zná tě.“
Nala se na krátký okamžik odmlčí. Její zahanbený pohled stále míří k zemi. Jednou rukou si jemně mne zápěstí té druhé. „Víš, co jsem ti říkala o tom meči?“
„Hm?“
„Když jsem poprvé potkala Genjiho v Arcadii, bylo více než jasné, že je mnou absolutně poblázněný. Věděl, že jsem ze severu, ale bylo snadné ho i přes jeho pochybnosti přesvědčit o tom, že ode mě nehrozí žádné nebezpečí. Jenže teď, když ses ve městě objevil ty s mečem ze severního kontinentu v mojí přítomnosti zrovna v době, kdy Sapphirehall táhne na jih, začal mít velké podezření. Zjistil, že i já vlastním podobný meč a začal si dávat dvě a dvě dohromady.“
„Ten zatracený meč! Upozorňovala mě na něj. Věděla, že kvůli němu budu mít problémy. Určitě toho ví víc. Co mi tají? Je Sapphirehall můj domov? Vím, že jsem ten název už někdy slyšel,“ zamýšlí se zmatený Amon. „Ale to je přeci holý nesmysl! Vždyť jsme se ještě před měsícem ani neznali. Jste zasnoubeni! Tak mu to vysvětli. Mě neposlouchá, ale tebe…“
Konečně k němu zvedá pohled. Všímá si toho, jak je jeho výraz rozrušený a zmatený. „V politických záležitostech země naše zasnoubení nemá žádný význam. A já ho za to nemůžu vinit. Je to generál Arcadie. Jednal přesně tak, jak se od generála ve válečné situaci očekává.“
Amon se na chvíli odmlčí a sedá si zpátky na postel. Lokty se zapře do svých kolen a lehce se předkloní. „Co s námi teď bude?“
„To nevím,“ pokrčí rameny Nala.
„Zmínila jsi to město… Sapphirehall.“
„Co je s ním?“
„Říkala jsi, že pocházíš ze severního kontinentu. Je tohle to město, odkud jsi?“
„Vyrůstala jsem v malé vesničce jménem Niflheim,“ odpovídá vyhýbavě.
„Ach,“ vydechne Amon a poraženě svěsí ramena. „To už mi nic neříká.“
Nala k němu přichází pomalými kroky. Zastavuje se přímo naproti jeho sklopené tváři. Dvěma prsty mu podepře bradu a zvedne jeho pohled do svého obličeje. Ohýbá kolena do dřepu. Její tvář je přímo naproti té jeho. „Věříš mi, Amone?“ zeptá se a její dech se jemně zatřese nejistotou.
„Měl bych se ještě trochu prospat. Bolí mě hlava,“ spustí odměřeným tónem a odklání se od její ruky. Překuluje se na bok a předstírá, že se pokouší zase usnout.
Nala se opět staví rovně. Nevrací se zpátky na palandu. Nervózně přechází po místnosti z jedné strany na druhou. Nemá už kam couvnout. Je načase mu říct pravdu. Jen musí posbírat všechnu odvahu a najít ta správná slova, kterými by začala.
„Proč mě vězní? Jsem skutečně voják ze severu? Dávalo by to rozhodně větší smysl než ty nesmysly, kterými mě krmí Nala. Nevím, jestli jí ještě můžu věřit,“ snaží se ve svých myšlenkách stanovit řád. Je tolik zmatený. „Měl bych se jí zmínit, že mi to jméno Sapphirehall něco připomíná? Zná severní kontinent dobře. Vyrůstala tam. Možná by mi mohla pomoci. Ale chce mi skutečně pomoci?“
❥
Asi tak o hodinu později se rozráží dveře. Nala k nim překvapeně šlehne očima. Genji k ní pošle jen neurčitý pohled a dál si jí nevšímá. Zavírá dveře a pokračuje ke spícímu Amonovi.
„Vstávej, bastarde!“ zakřičí a svou okovanou botou ho kopne do žeber.
Nala sebou při tom gestu trhne. Nikdy si neuvědomovala, jak násilný umí Genji být. Na její tváři se objevuje zmučený výraz. Zády se přitiskne ke kamenné stěně a snaží se držet, aby proti Genjimu neuváženě nevystartovala. Budí to v ní tolik nepříjemných pocitů. Začíná si uvědomovat, že s přibývajícím násilím posledních pár dnů se v ní znovu probouzí ta temnota, před kterou takovou dobu utíkala. Jestli to tak půjde dál, neví, jak dlouho ji ještě dokáže udržet na uzdě.
Amon se s jeho úderem probouzí a okamžitě se chytá v klubíčku za pohmožděná žebra. „Nevím, kdo z nás dvou je větší bastard! Udeřit mě zezadu do týlu…“ odplivne si s neskrývanou hořkostí v hlase přímo ke generálovým nohám.
Genji proti němu vystartuje znovu. Jeho podrážka se znovu zaboří do jeho těla, ale tentokrát ji nechává zaraženou, aby prodloužil jeho utrpení.
Nala sebou trhne ještě jednou. Pevně k sobě tiskne víčka, aby ovládla svou touhu zastavit to.
„Zatraceně, co děláš?!“ ohradí se Amon a chytá generála za botu, aby ho od sebe odstrčil. To se mu daří. „Lalině jsi navyprávěl, že mi chceš pomoci, a nakonec zatkneš i její sestřenici kvůli nějakým paranoidním domněnkám! Je to tvá snoubenka. Ani jeden jsme ti nic neudělali, tak proč s námi nemůžeš jednat alespoň slušně?!“
Genjiho úder je tentokrát silnější. Sklání se k Amonovi a chytá ho za černou košili. Druhou rukou ho obrněnou pěstí udeří ještě do obličeje. Se zahořklým výrazem pohlédne do jeho rozšklebené tváře. „Slušně?! Jak slušně se Sapphirehall choval k lidem v Tsubatě, hm?!“
„Genji, prosím!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Už se déle neudrží. Jestli se ho ještě jednou dotkne, tak i přes všechen svůj respekt, který k němu chová, za sebe nedokáže ručit. Amon pro ni znamenal mnohem víc. „Není důvod být tak násilný.“
Generál odvrací svou znechucenou tvář směrem k ní. Natahuje k ní ruku a ukáže na ni výhružně prstem v bílé rukavici. „Ty mlč, nebo si s ním vyměníš místo. Neboj, také na tebe přijde řada,“ zavrčí naštvaně a opět se otáčí k Amonovi. „Ani jeden z vás se k Lalině už nepřiblíží. A ty se seber z té země, pse!“
„Pse?“ zakroutí nevěřícně hlavou Amon. Oběma rukama se zapře do dřevěné palandy a škrábe se na nohy. Snaží se stát pevně a zpříma, aby mu nedal najevo svou slabost. Po čele mu stéká krev, která pomalu skapává přes jeho tvář na zem. Genji ho pěkně zřídil. Nale to trhá srdce. Amon na ni na okamžik pohlédne přes Genjiho rameno a při tom si promne svá pohmožděná žebra.
„Možná, že jsi opravdu ztratil paměť, a taky to na mě možná jen hraješ, ale ať už je to jakkoliv, rozvážu ti jazyk, ty bastarde! Však já se postarám o to, aby sis vzpomněl,“ spustí ostrým jazykem Genji a probodne ho nepřátelským pohledem. „Ten meč, co jsi měl u sebe, patří sapphirehallskému důstojníkovi. Jistě sis všiml, že ta tvá krásná kamarádka Nala má dost podobný meč, takže odmítám věřit jedinému z vás. Pořád mi chceš tvrdit, že si nic nepamatuješ, vojáku? Nebo mám spíš říct zloději?“
Amon stále hledí na Nalu, která má sklopený pohled do země, protože nedokáže dál přihlížet tomu, jak ho Genji týrá. Ví ovšem, že je to nezbytné. Major se snaží rozpomenout alespoň na něco. Cítí, že pravda stojí přímo před ním, ale on ji celou dobu přehlížel. V tu chvíli se k němu zvedají ty nachové oči. Pociťuje ve své hrudi nepopsatelný pocit. Hlava se mu opět roztřeští.
„Opravdu nevím!“ vyhrkne po chvíli přemýšlení. Ta bolest se dá už jen těžko snášet. Takový psychický i fyzický nápor mu vůbec nedělá dobře. „Ten pocit, co je ve mně… Nedokážu ho popsat.“
„Jaké máš rozkazy tady v Arcadii?!“ naléhá důraznějším hlasem Genji. „Máš vyzvědět informace pro Sapphirehall, aby mohli z Tsubaty zaútočit rovnou na kapitál?!“
„Nevím zatraceně! Aby tě Chaos vzal! Kolikrát se mám opakovat?!“ vyjede na něj vykolejený Amon. V jeho tváři hoří neuhasitelný plamen zášti.
Genji se také přestává ovládat. Vytahuje z pouzdra svůj meč s honosně zdobenou zlatou rukojetí. V jeho tváři je výraz, který říká, že se nebude zdržovat v tom ho použít.
Nala vytřeští vyděšeně oči, ale zatím nebude do jeho výslechu zasahovat.
„Neser mě! Tahle čepel by to nakonec mohla rychle vyřešit za nás za oba.“
„Ten chlap je nemocný.“ Amonovy oči se nevěřícně rozevřou dokořán.
„Bude pro to lepší, když budeš mluvit.“
„Já si opravdu nemohu na nic vzpomenout.“
Genji se trochu uklidňuje. Stahuje svůj meč k zemi, ale nepolevuje v intenzivním výslechu. „Kdo tě učil držet jazyk za zuby? Abernant?“
„Abernant? To jméno je mi povědomé. Ano, určitě toho muže znám, ale kromě toho jména si nic nevybavuji. Jsem tak blízko! Proč si nemůžu na nic vzpomenout?!“
Amon zatíná pěsti i čelist. Jeho pohled je divoký a pod proudem krve se zdá být až démonický. „Aby tě Chaos vzal!“ zopakuje.
Generálova tvář se pokřiví. „Ty zasranej sapphirehallskej bastarde! Tebe pošlu za Chaosem!“ Bylo jen málo situací, kdy se Genji vracel ke svému rodnému nespisovnému žargonu vesnického holovrátka.
Pevně sevře zdobenou rukojeť ve své ruce, aby se ujistil, že jeho úder bude dostatečně silný a prudce vystřelí tou rukou kupředu proti Amonovu břichu. V tu chvíli jeho úder cosi zpomaluje. Už před sebou nevidí tvář sapphirehallského čokla. Nala hledí zpříma do jeho rozohněné tváře rozevřenýma očima. Na podlahu začíná odkapávat její krev. Genji shlédne dolů. Její ruce pevně svírají lesklou čepel a zabarvují ji do ruda. Zastavila ji vlastníma rukama. Oba muži na ni překvapeně hledí. Ani jeden z nich si nevšiml, že by se hnula z místa. Její rychlost i síla byly nepředvídatelné.
„Jak to dokázala? Nemůže mít přeci takovou sílu,“ přemítá ve své hlavě Amon a s vytřeštěnýma očima sleduje její zkrvavené ruce zatínající se do čepele.
„Nalo…?“ vydechne nechápavě Genji. Nedokáže uvěřit, kolik toho je schopná obětovat pro jeho život.
Nala chvíli mlčí s pohledem zabořeným do země. Přes obličej má přehozené své zlaté vlasy, takže není vůbec vidět do její tváře. Jen pevně svírá čepel ve svých jemných dlaních, které v proudech krvácí na podlahu a lehce se třesou v křeči, takže Genjiho čepel vibruje ze strany na stranu.
„Genji… prosím…“ procedí mezi zuby do hrobového ticha. Tentokrát tón jejího hlasu nezní zoufale, ale běhá z něj mráz po zádech.
Jeho výraz se z překvapeného mění na naštvaný. Jeho naštvání je mířené proti jemu samotnému. Uvědomuje si, že zašel už příliš daleko. Ale možná víc ho trápí myšlenka, jak daleko je ona schopná zajít pro Amona. Mohl ji kvůli němu zabít. Nicméně, ať je situace jakákoliv, teď nemůže polevit.
Jak si usmyslí, tak udělá. Jeho tvář se pokřiví vztekem. Odstrkuje Nalu na stranu a stahuje svůj meč k zemi. Rychlými kroky přikračuje k ní a naklání se nad její zmučenou tváří z části ještě skrytou pod zlatými vlasy. Ujišťuje se, že ještě překvapením oněmělý Amon neuvidí jeho následné jednání. Jednou rukou jí odhrnuje vlasy z čela. Celá se klepe a pevně zatíná čelisti. Nedívá se na něj.
„Nalo,“ vydechne tiše. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ zašeptá nazpátek, ale její výraz je velmi odměřený a po jejím čele stékají kapičky potu.
Nicméně teď není pravý čas se tím zabývat. V rychlosti si prohlédne její poraněné ruce a odvrací se. „Tohle tě naučí se už nikdy neplést do mých záležitostí,“ pohrozí jí, ale jeho hlas už není tolik přesvědčivý jako předtím. Je tížen svými činy a myšlenkou, že tím mohl znovu probudit tu temnotu.
„To jméno… Abernant… Je mi povědomé, ale na nic jiného si nevzpomínám,“ vyhrkne spěšně Amon a získává si tak pozornost obou zúčastněných. „Prosím, nech ji být. Přísahám, že říkám pravdu.“
Amonův výraz je zmučený. Vypadá jako na pokraji propasti. Tímhle zoufalým pohledem zírá do Naliny bezvýrazné tváře.
Ta je překvapená jeho reakcí, i když to nedává najevo. Znamená to, že se mu vzpomínky už začínají pomalu vracet. Možná toho ví ještě víc a tají to před ní. Teď přichází s pravdou na povrch, protože Genji zlomil jeho ducha. Možná to způsobila ona svou částečnou obětí. Jeho city k ní jsou skutečně čisté, i když ztratila jeho důvěru.
„Hm,“ zamračí se na něj nespokojeně generál a schovává svůj meč zpátky do pouzdra. „Možná se nám nakonec budeš hodit. V Tsubatě drží dost našich důstojníků. Uvidíme, jak si tě Sapphirehall cenní. Pošleme jim tvůj meč,“ dodává již mírným hlasem.
„Zdá se, že se brzy ukáže pravda o tom, jestli jsem sapphirehallský voják nebo jen zloděj, co měl zatím víc štěstí než rozumu,“ zamýšlí se a šlehne pohledem ke zraněné Nale. Zaráží ho vědomí, že ji ani jednou v plánech Arcadie nezmínil. „Ale co bude s Nalou?“
„To není tvoje starost,“ vyjede na něj podrážděně.
Generálovi nezáleží na tom, jestli tenhle muž má skutečně amnézii nebo ne. Důležité pro něj je vědomí, že je tu šance, že přes něj může dostat část vězněných arcadijských důstojníků zpátky. Nala měla nakonec pravdu. Midou tu možnost přivítal s otevřenou náručí. Sice nemá Genji ani nejmenší tušení, jak se tohle kuře stalo sapphirehallským důstojníkem, ale není pochyb o tom, že jím skutečně je. Rozhoduje se tedy Nale věřit a přenechat na ní získání informací o tažení severu na jih, protože z toho ufňukance očividně nic kloudného nedostane.
„Kvůli takovým jako jsi ty-“ zastavuje se v půlce své řeči generál a jen beznadějně mávne rukou. „Vlastně tobě nemá smysl něco říkat. Plýtval bych na tobě další slova. Stráže!“
Voják, co stojí na stráži za dveřmi, je otevře a v pozoru se staví vedle nich, aby mohl generál odejít z věznice. Genji se otáčí k Nale, která stále sedí na tom samém místě na podlaze a nechává pomalu odkapávat krev ze svých rukou do stále se zvětšující louže pod nimi.
Pevně ji sevře v nadloktí a staví ji na nohy. „Ty teď půjdeš se mnou.“
Bez dalších slov spolu opouští místnost. Amon vybíhá za nimi, ale voják mu zabouchne před obličejem. Poraženě svěsí ramena podél těla a zády se sveze po chladné stěně a sedá si na podlahu.
„Doufám, že jí neprovede ještě něco horšího. Zachránila mi život. Ani jsem netušil, že pro ni znamenám tak moc. Mohl jí zabít.“ Při svých myšlenkách zatíná pěsti. „Sapphirehall…. Abernant…. Co mi to připomíná? Zdá se, že není pochyb o tom, že jsem voják. Nevím, jestli mám být z této informace zrovna nadšený…“
❥
Nala sedí na dřevěné stoličce. Vedle ní leží na plechovém tácu spousta nástrojů, obvazů a dezinfekce.
Genji si sedá naproti ní. Stahuje si rukavice a v tichosti bere do ruky dezinfekci, do které namáčí vatičku, kterou otírá její zranění.
Jen zatne zuby při palčivé bolesti.
„Divím se, že sis nerozřízla ruce vedví,“ kroutí nechápavě hlavou. „Tu čepel jsem dnes ráno nechával nabrousit. Mohla si přijít o všechny prsty.“
Mlčí s pohledem zaraženým do prázdna. Je jako tělo bez duše. Tenhle incident v ní něco probudil. Přesně toho se Genji obával.
Na generálově tváři se zračí znepokojený výraz. Bere do ruky obvazy, kterými začne obvazovat její dlaně. „Co pro něj obětuješ příště? Celou ruku? Nebo dokonce hlavu?“ zatvrdí se a se zahořklým výrazem utáhne obvaz pevněji.
Nala vycení zuby s bolestným výrazem ve tváři a konečně k němu zvedá svůj zaražený pohled. „Je součástí mého plánu. Bez něj-“
„To není všechno,“ vyjede na ni ostrým tónem a opět utáhne trochu pevněji. Nakonec poraženě vydechne. „Je mi to vlastně jedno. Řekni, myslíš, že má ten plán šanci na úspěch?“
„Ano, jinak bych se do toho nepouštěla.“
„Opravdu? Mě totiž připadá, že jsi zoufalá. Za něčím se ženeš, a ještě to ani nemáš pořádně promyšlené.“
„Stále se mi to snažíš rozmluvit? Já už nepovolím. Mám jedinečnou příležitost. Dotáhnu to do konce, i kdyby mě to mělo stát život.“
„Věřím ti. Pravděpodobně se tak i stane. Elrick ani Abernant ti to nedarují zadarmo.“
Nala opět znechuceně odkloní svůj pohled na stranu. Je si vědoma pravdivosti Genjiho slov, a kromě toho se jí při vyslovení generálova jména nadzvedne žaludek.
„Nicméně ti přeji hodně štěstí. Chtěl jsem ti to říct teď, protože je to naposledy, co se bavíme jako přátelé.“
Nala jen smutně sklopí pohled do země. „Chybíš jim.“
Genji překvapeně zvedne pohled do její tváře.
„Tessalii a Wedgemu… i ostatním. Stýská se jim po tobě,“ pokračuje Nala. „Měl by si je jít pozdravit.“
„Sama dobře víš, že na tohle nemám teď čas.“
Nala se jen ušklíbne. „Vždycky si upřednostňoval Arcadii. Chtěla bych být víc jako ty, i když by to znamenalo, že teď bychom stáli proti sobě.“
Jen se nepřátelsky zamračí a hrubě ji bere za nadloktí, aby ji zvedl ze židle.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat