Amon leží na
posteli.
„Nevím, jestli je den nebo noc. Ten hajzl se tu už neukázal. A Nala se ještě nevrátila. Doufám, že bude v pořádku. Co s námi bude?“
Do jeho myšlenek se vkrade zavrzání dveří. Jeden z vojáků strká Nalu zpátky do věznice a zavírá za ní dveře.
Amon okamžitě vyskakuje ze své postele a běží jí naproti. „Jsi v pořádku?“
„Ach, ano. Nic mi neudělal. Vlastně naopak… Ošetřil mi moje rány a chvíli jsme si povídali,“ odpovídá popravdě. „Povedlo se mi ukrást trochu vaty a dezinfekci. Ošetřím ti ty rány na hlavě.“
Lehce dlaní zatlačí na jeho hrudník, aby se opět posadil zpátky na postel. Chomáč vaty hned namáčí do čiré tekutiny a přitiskne mu ho k ráně.
„Au.“ Jeho tvář se pokřiví při palčivé bolesti. „Asi tě má stále rád, a tak byl na tebe mírný,“ usmívá se úlevně, když bolest ustupuje a jemu zároveň padá velký kámen ze srdce. „Jsem rád. Bál jsem se, že ti ublíží.“
„Myslel sis, že mě bude mučit?“ uchechtne se Nala. „Jsem ráda, že jsi o mě měl takovou starost. Všechno bude zase dobré, Amone. Vrátíme se domů,“ opanuje ho útěšným pohledem a položí mu svou ruku na tvář.
„Domů…? Vždyť já ani nevím, kde jsem doma. Ale myslím si, že odpovědi najdu brzy.“
Jemně chytne její ruku do své dlaně a starostlivě se zadívá na obvazy. „Zachránila jsi mi život. Opět. Starost o tebe je to nejmenší.“ Promne ve svých prstech její zápěstí a pobaveně se ušklíbne nad myšlenkou, která ho už dlouhou dobu doprovází. „Někdy si říkám, jestli jsi vůbec člověk.“
„Jsem anděl.“
Zvedne oči k jejímu obličeji a pobaveně pokývá hlavou. „Myslel jsem si to.“
Mírně se na něj usměje.
„Vyhrň si košili. Chci vidět ta žebra.“
„To asi nebude tak snadné,“ zamračí se Amon a v bolestech se snaží zvednout levou ruku vzhůru.
Nala prsty jemně nadzvedne jeho košili. Vidí obrovské rudé kolo, které po sobě zanechaly Genjiho podrážky. Je si jistá tím, že se modřina ještě vybarví. Prohmatá jeho hrudník.
Amon pevně sevře čelisti v návalu bolesti.
„Omlouvám se. Už tě nechám,“ vydechne Nala a odklání se od něj. „Zdá se, že kosti nejsou zlomené, ale bude to ještě pár dnů pěkně bolet.“
Amon se jen chápavě zašklebí.
„Teď si na chvíli odpočinu.“
Přikyvuje.
Nala vyšplhá na horní palandu a obrátí se obličejem ke zdi.
Amon si lehá zpátky na svou postel a opět se ponoří do spleti myšlenek.
„Jak dlouho to je, co jsme tady? Den, možná dva… Možná jen pár hodin…“
Amon se pokouší uvelebit s pohledem zaraženým do ztrouchnivělých dřevěných planěk nad jeho hlavou, které se snaží držet palandu pohromadě.
„Myslíš Genjiho?“
„Myslím pravdy o tom, kdo jsi a jaké byly tvoje činy, než jsi ztratil paměť.“
Zaráží se. Její otázka ho trochu vyvádí z míry. Mnohokrát nad tím přemýšlel. Děsí ho představa toho, že byl zabijácké monstrum a ani Genji ho z jeho domněnek nevyvedl… spíš naopak.
„Přemýšlím nad tím z vlastní zkušenosti. Jak sis mohl všimnout, o své minulosti nerada mluvím. Kdybych mohla, nejraději bych na ni zapomněla. Je za mnou spousta událostí a činů, na které nejsem hrdá.“
Zamýšlí se. „Ale neudělala z tebe právě ta minulost a uvědomění si těch činů lepšího člověka? Chci říct, že tě zase tak dobře neznám, ale vím jistě, že by si pro všechny v Austenu obětovala cokoliv, kdyby bylo třeba. Možná máš pocit, že tím nedokážeš odčinit zlo, které si napáchala, ale je to upřímné,“ spustí. „Pokud jsem provedl něco zlého nebo byl špatným člověkem, doufám, že tohle uvědomění mě také posune na tu správnou cestu. Stejně jako tebe.“
Nala zavírá oči. Možná je to dojetí, co se hromadí v její hrudi. Obdivuje Amona za jeho upřímnost. Musí se cítit neskutečně ztracený. Vždy si byl vším jistý… Sapphirehallem, svou prací, rozkazy a jejich plněním. Zauvažovala nad tím, jak se na to všechno bude dívat po tomhle dobrodružství.
„Amone, ty to zvládneš. Nejsi zlý člověk, takže jestli tvé činy byly opravdu špatné, tak jistě dokážeš svou duši vykoupit.“
„Myslíš, že-“
Než stihne svou myšlenku vyslovit, rozrazí se dveře a v nich stojí opět Genji s jeho nabroušeným výrazem jako obvykle. Amon jen podrážděně přimkne víčka k sobě a po chvíli vstává z postele.
Genji se arogantně ušklíbne, ale nepřijde k němu blíž než na pár kroků. „Jak se ti spalo, bastarde?“
Amon mlčky polkne. Drží se v pozoru, kdyby ho náhodou opět napadlo vytahovat svůj meč a použít ho. Tentokrát nebude tak nepozorný.
Jeho reakce ho popudí. Zamračí se. „Je slušnost odpovědět. To tě nikdo neučil?“
„Šlo to,“ odsekává s hořkým podtónem.
„Jen šlo? Tyhle dřevěné palandy jsou to nejluxusnější, co zde můžeme nabídnout. Měl by sis vážit toho, že máš střechu nad hlavou.“
Nala k nim ani neshlédne. S rukou za hlavou zírá do stropu a jen mlčky poslouchá. Při Genjiho poznámce protočí oči.
„Neprosil jsem se o ni.“
„Hm,“ odtuší nezaujatě Genji a na chvíli se odmlčí. Po místnosti se rozezní kroky jeho okovaných bot. „Naši kurýři dnes ráno vypluli s vašimi meči k Tsubatě. Ještě se nevrátili. Jestli nedorazí do dvou hodin, tak vás znovu přijdu navštívit a tentokrát už nebudu tak milý.“
Amon se zdržuje komentáře.
Genji se na něj opět ušklíbne a přikročí o něco blíž s tázavým výrazem ve tváři. „Máš hlad?“
Amon se jen zamračí nad jeho otázkou.
Nala se pobaveně zašklebí. „Já bych si něco dala, Genji. Ti švábi, co tu chodí, jsou už také dost podvyživení.“
„Myslíš si, že jsi vtipná?“ jeho tvář se pokřiví ve znechuceném výrazu směrem k ní.
Jen k němu s pobaveným pohledem shlédne z palandy. „Nevím, kdo se tu celou dobu snaží být za vtipálka. Asi se hodně rád posloucháš, že, Genji?“
„Hm,“ zavrčí podrážděným tónem a rychlými kroky opět opouští jejich celu.
Pobavený úsměv jí opět padá z tváře a pokládá se zpátky na záda.
Amonova tvář je plná pochybností. Se zmučeným výrazem si sedá na svou postel. „Obdivuji, že i v takové situaci si udržíš dobrou náladu.“
„Ach, Amone,“ vydechne. „Já jen… Přemýšlela jsem nad tím, jaké to zase bude vrátit se domů a znovu v náruči obejmout svého bratra. A na chvíli ze mě ten stres opadnul.“
„Copak ti nebudou chybět lidé z Austenu?“ zeptá se vážným tónem. „Pochybuji, že ti po tomhle dovolí se vrátit nebo je jen navštívit.“
Nala smutně stiskne víčka k sobě. Amon má samozřejmě pravdu. Na to samé jí upozorňoval i Genji, ale je si jistá tím, do čeho se pustila. Všechny sobecké pocity jdou v tuhle chvíli stranou. I kdyby do konce svých dnů měla trpět v samotě, jen kdyby to znamenalo, že zachrání jejich životy, bez váhání by to udělala. Jen těžko to dokáže smazat její skutky, ale alespoň by to přineslo klid její duši… Pokud nějakou ještě stále má.
„Omlouvám se,“ vydechne sklíčeným hlasem. „Nechtěl jsem být hrubý. Jen přemýšlím nad tím, co se stane, když se ti kurýři nevrátí… nebo co bude, když se vrátí.“
„Chápu tvé obavy, Amone, ale dopadne to dobře.“
Její oči se ztrácí někde v dálce.
Stejně tak i ty jeho. Hledí před sebe s rukama založenýma v klíně a na mysl mu přichází palčivé myšlenky, které se snažil potlačit celou dobu. Nemůže je už dál ignorovat.
„Já vím, že mi lžeš.“
Překvapeně nakloní hlavu na stranu.
„Nebo mi při nejmenším neříkáš celou pravdu,“ pokračuje zkroušeně, ale nedává jí prostor nějak reagovat, dokud to ze sebe nedostane ven. „Nikdy jsem se na nic neptal, ale asi nedokážu dál přehlížet ty zvláštní okolnosti, které se kolem tebe snáší.“
„Pokud se chceš na něco zeptat, tak se zeptej,“ vydechne smířeným hlasem.
„Je pravda, že jsi sapphirehallský voják?“ vydechne. „Se všemi těmi obviněními si se srovnala tak rychle. Řekla si, že se konečně vrátíš domů, jako by si už věděla, že na tu výměnu v Tsubatě přikývnou. V tom případě by to ale znamenalo, že ten meč, co jim Genji poslal, je vojenský. Všechno by konečně začalo alespoň trochu dávat smysl.“
„Máš pravdu. Je toho hodně, co o mě ještě nevíš. Chtěla bych ti říct všechno, ale nejsem si jistá, jestli to uneseš. Nevím, jestli jsi připravený.“
Amon poraženě vydechne a svěsí ramena. „Takže mi něco tajíš,“ odtuší. „To, že jsi voják, mě tolik netrápí. Nicméně vědomí toho, že jsme pravděpodobně oba ze severu a oba vojáci, mě nutí k tomu pochybovat o tom, že jsi mi říkala pravdu o tom, jestli se známe nebo ne. Když se ještě vrátím v čase k tomu, že jsem tvoje jméno řekl ze spánku, tak bych dokonce řekl, že se nejenom známe, ale že jsme si možná byli blízcí… Nicméně pokud je to pravda a ty mi celou dobu lžeš, možná to spíš znamená, že jsme nepřátelé.“
Nala mlčí a čeká, kam jeho myšlenky tuhle konverzaci dál povedou.
Opět vydechne a sklopí pohled na své ruce, které se pomalu začínají třást. „Řekla jsi, že nepocházíš ze Sapphirehallu, ale z Niflheimu. Lalina mi řekla, že tvou vesnici vypálili, takže předpokládám, že potom ses i se svým bratrem přestěhovala do Sapphirehallu, kde jste se pravděpodobně oba přidali k armádě.“
„Jsi velmi chytrý, Amone. Tvoje intuice byla vždycky nepřekonatelná. Ale ani mě nenapadlo, že tohle všechno v sobě dusíš takovou dobu.“
„Hm, přicházel jsem na to postupně,“ odtuší, ale náhle se zaráží. „Počkat. Co myslíš tím, že moje intuice byla vždycky nepřekonatelná? Znamená to, že…“
„Máš pravdu úplně ve všem,“ přiznává nakonec mírným hlasem a dokončuje tak jeho myšlenku.
„Takže je to pravda,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se z ní vypudit tuhle myšlenku. Stalo se to, čeho se bál úplně nejvíc. Žena, které bezmezně věřil, je jen lhářka, která mu celou dobu tajila pravdu.
Nala opouští od svého klidu a vstává z postele. Seskakuje z palandy a stoupne si naproti vykolejenému Amonovi. Hledí na něj přísným a odtažitým pohledem. „Ale no tak. Tušil si to celou dobu. Viděla jsem to v tvém pohledu. Dokonce ani moje schopnosti SZS na tvou intuici nemohly stačit.“
Amon začíná panikařit. Dýchá zrychleně a jeho ruce se třesou jako ve větru. „Kdo tedy sakra je? Je to můj přítel nebo nepřítel?“
„Řeknu ti všechno, ale nejdřív potřebuji, aby sis na spoustu věcí vzpomněl. Začneme od začátku. Mé celé jméno je Nala Darks a pocházím z malé vesnice jménem Niflheim. Tedy je to jediné místo, kam sahá moje paměť. Ve skutečnosti je můj původ neznámý. Moji adoptivní rodiče se mě ujali, když jsem byla ještě malé miminko. Mysleli si, že nemůžou počít dítě. Milovala jsem je, jako kdyby byli moji biologičtí rodiče, a když se jim později narodilo jejich vlastní dítě, byl pro mě ten malý chlapeček jako skutečný bratr. Potom, co naši vesnici napadli vojáci a vymazali ji ze světových map, jsme se s malou skupinou přeživších dětí rozutekli po celém severním kontinentu. Já a můj bratr jsme se dostali do Sapphirehallu, kde si nás pod svá křídla vzala armáda. Tak jsem poznala tebe, Amone,“ vychází s celou pravdou ven. Konečně jí padá obrovské břímě ze srdce.
Před Amonovýma očima probleskne záblesk jeho minulosti. Vidí malou dívku, která přichází do místnosti. Na její tváři se zračí ten nejvřelejší úsměv, jaký kdy viděl. Představuje se mu svým jménem a radostně ho přivítá. Byla to Nala jako malé dítě. Okamžik, kdy se tito dva poznali.
Chytá se za hlavu a v bolestech ji schoulí do svého klína. Je to tolik informací najednou. Neví, jestli je dokáže ustát.
Nala stále stojí opodál s mučivým a zároveň odtažitým pohledem ve své tváři. Ve vzpřímené poloze ho pečlivě sleduje a pokračuje ve své řeči: „Od té doby jsme ty a já byli pořád spolu.“
V Amonově hlavě se začnou promítat obrazy z jeho minulosti. Jsou to vzpomínky na tuhle ženu. Není jich mnoho, ale je jich dost na to, aby si vzpomněl, kdo tahle žena byla a kolik toho pro něj znamenala a čeho všeho se dopustila. Je toho dostatek k tomu, aby se mu odhalil velký kus jeho minulosti a mohl si být už stoprocentně jistý tím, kdo tahle žena vlastně je. I to, jak zmizela z jeho života.
Pevně svírá hlavu ve svých dlaních. Ty obrazy v jeho mysli jsou tak skutečné a probouzí ty nejbolestnější pocity. „Ne, nevěřím tomu. Zemřela jsi.“
„Teď není čas ti to vysvětlovat, ale přísahám, že už ti nebudu lhát. Až budeme v bezpečí, tak ti řeknu celou pravdu, Amone. Prosím, jestli můžeš, tak mi ještě zkus věřit.“
Bez dlouhého rozmýšlení boří svou tvář do jejích zlatých vlasů. Nečekaně ji stiskne v objetí. Tiskne pevně, aby mu už nikdy nezmizela.
Nala překvapeně rozevře oči dokořán. „Amone…?“
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil, ale ty jsi zpátky. Na ničem jiném mi nezáleží,“ vydechne tlumeným hlasem do její kůže. „Nevím, co teď právě cítím. Jsem tolik zmatený. Mám na ni tolik vzpomínek. Odkryla se mi velká část mého života a už konečně začínám chápat, kým jsem byl. Je to úleva?“
„Amone, tohle bych od tebe opravdu nečekala.“
„Není mi to moc podobné, co? Konečně si začínám uvědomovat, kým vlastně jsem. Přesto si nemůžu pomoci.“
„Prosím, pusť mě. Teď, když si na všechno ohledně nás dvou vzpomínáš, je to trochu divné,“ spustí odtažitě.
„Ach, jistě. Omlouvám se, majorko!“
„S tímhle začínat rozhodně nemusíš,“ zakaboní se. „Už dávno nejsem majorka. Pro tebe už jsem pouze Nala, tvoje kamarádka.“
Amon se na ni mírně usměje.
Znovu se ozve hlasitá rána, když se opět rozráží dveře a mezi nimi stojí generál s nepříjemným výrazem ve tváři. „Tak to už by stačilo.“
Nala s otráveným výrazem ustoupí o krok od Amona. Nechce generála zbytečně popuzovat ještě víc. Zakládá si ruce na prsa a opírá se o stěnu věznice.
Amon dál nehnutý sedí na palandě.
Genji si je ještě jednou zamyšleně prohlédne, než znovu promluví. „Vy dva, jaká je vaše hodnost? Nebo činy? Sapphirehall je připravený s námi spolupracovat. Vypadá to, že přijal naši nabídku velmi ochotně. Ale na druhou stranu… Dá se jim věřit, že opravdu propustí naše důstojníky?“ spustí s tím stejným zamyšleným výrazem. Jako by jeho slova nepatřila jim, ale byly to jen nahlas vyřčené myšlenky do prázdna. „No… Prospěte se do zítřka. Čeká vás náročný den.“ Bez dalších zbytečných rozprav vychází ze dveří.
„Hm,“ zamýšlí se Nala, a ještě dlouhou chvíli jen tak bez výrazu hledí na dveře.
„Znamená to, že se opravdu vracíme domů?“ vydechne k ní tázavým tónem Amon a také stále hypnotizuje okovaná vrata.
„Asi ano, řekla bych,“ odpovídá a přikyvuje s milým úsměvem, který už namíří k němu.
Také k ní šlehne pohledem, který je velmi zmatený a rozrušený. „Jen… až tam dorazíme, prosím, neříkej nikomu, že si nic nepamatuju.“
„Proč ne, Amone?“ ptá se překvapeně, ale na jeho odpověď už nečeká. „Ale tak pokud je to tvoje přání, tak nic neřeknu. Nicméně teď bychom ho měli poslechnout a trochu se prospat.“
„Nevím, jestli je den nebo noc. Ten hajzl se tu už neukázal. A Nala se ještě nevrátila. Doufám, že bude v pořádku. Co s námi bude?“
Do jeho myšlenek se vkrade zavrzání dveří. Jeden z vojáků strká Nalu zpátky do věznice a zavírá za ní dveře.
Amon okamžitě vyskakuje ze své postele a běží jí naproti. „Jsi v pořádku?“
„Ach, ano. Nic mi neudělal. Vlastně naopak… Ošetřil mi moje rány a chvíli jsme si povídali,“ odpovídá popravdě. „Povedlo se mi ukrást trochu vaty a dezinfekci. Ošetřím ti ty rány na hlavě.“
Lehce dlaní zatlačí na jeho hrudník, aby se opět posadil zpátky na postel. Chomáč vaty hned namáčí do čiré tekutiny a přitiskne mu ho k ráně.
„Au.“ Jeho tvář se pokřiví při palčivé bolesti. „Asi tě má stále rád, a tak byl na tebe mírný,“ usmívá se úlevně, když bolest ustupuje a jemu zároveň padá velký kámen ze srdce. „Jsem rád. Bál jsem se, že ti ublíží.“
„Myslel sis, že mě bude mučit?“ uchechtne se Nala. „Jsem ráda, že jsi o mě měl takovou starost. Všechno bude zase dobré, Amone. Vrátíme se domů,“ opanuje ho útěšným pohledem a položí mu svou ruku na tvář.
„Domů…? Vždyť já ani nevím, kde jsem doma. Ale myslím si, že odpovědi najdu brzy.“
Jemně chytne její ruku do své dlaně a starostlivě se zadívá na obvazy. „Zachránila jsi mi život. Opět. Starost o tebe je to nejmenší.“ Promne ve svých prstech její zápěstí a pobaveně se ušklíbne nad myšlenkou, která ho už dlouhou dobu doprovází. „Někdy si říkám, jestli jsi vůbec člověk.“
„Jsem anděl.“
Zvedne oči k jejímu obličeji a pobaveně pokývá hlavou. „Myslel jsem si to.“
Mírně se na něj usměje.
„Vyhrň si košili. Chci vidět ta žebra.“
„To asi nebude tak snadné,“ zamračí se Amon a v bolestech se snaží zvednout levou ruku vzhůru.
Nala prsty jemně nadzvedne jeho košili. Vidí obrovské rudé kolo, které po sobě zanechaly Genjiho podrážky. Je si jistá tím, že se modřina ještě vybarví. Prohmatá jeho hrudník.
Amon pevně sevře čelisti v návalu bolesti.
„Omlouvám se. Už tě nechám,“ vydechne Nala a odklání se od něj. „Zdá se, že kosti nejsou zlomené, ale bude to ještě pár dnů pěkně bolet.“
Amon se jen chápavě zašklebí.
„Teď si na chvíli odpočinu.“
Přikyvuje.
Nala vyšplhá na horní palandu a obrátí se obličejem ke zdi.
Amon si lehá zpátky na svou postel a opět se ponoří do spleti myšlenek.
„Jak dlouho to je, co jsme tady? Den, možná dva… Možná jen pár hodin…“
Amon se pokouší uvelebit s pohledem zaraženým do ztrouchnivělých dřevěných planěk nad jeho hlavou, které se snaží držet palandu pohromadě.
„Myslíš Genjiho?“
„Myslím pravdy o tom, kdo jsi a jaké byly tvoje činy, než jsi ztratil paměť.“
Zaráží se. Její otázka ho trochu vyvádí z míry. Mnohokrát nad tím přemýšlel. Děsí ho představa toho, že byl zabijácké monstrum a ani Genji ho z jeho domněnek nevyvedl… spíš naopak.
„Přemýšlím nad tím z vlastní zkušenosti. Jak sis mohl všimnout, o své minulosti nerada mluvím. Kdybych mohla, nejraději bych na ni zapomněla. Je za mnou spousta událostí a činů, na které nejsem hrdá.“
Zamýšlí se. „Ale neudělala z tebe právě ta minulost a uvědomění si těch činů lepšího člověka? Chci říct, že tě zase tak dobře neznám, ale vím jistě, že by si pro všechny v Austenu obětovala cokoliv, kdyby bylo třeba. Možná máš pocit, že tím nedokážeš odčinit zlo, které si napáchala, ale je to upřímné,“ spustí. „Pokud jsem provedl něco zlého nebo byl špatným člověkem, doufám, že tohle uvědomění mě také posune na tu správnou cestu. Stejně jako tebe.“
Nala zavírá oči. Možná je to dojetí, co se hromadí v její hrudi. Obdivuje Amona za jeho upřímnost. Musí se cítit neskutečně ztracený. Vždy si byl vším jistý… Sapphirehallem, svou prací, rozkazy a jejich plněním. Zauvažovala nad tím, jak se na to všechno bude dívat po tomhle dobrodružství.
„Amone, ty to zvládneš. Nejsi zlý člověk, takže jestli tvé činy byly opravdu špatné, tak jistě dokážeš svou duši vykoupit.“
„Myslíš, že-“
Než stihne svou myšlenku vyslovit, rozrazí se dveře a v nich stojí opět Genji s jeho nabroušeným výrazem jako obvykle. Amon jen podrážděně přimkne víčka k sobě a po chvíli vstává z postele.
Genji se arogantně ušklíbne, ale nepřijde k němu blíž než na pár kroků. „Jak se ti spalo, bastarde?“
Amon mlčky polkne. Drží se v pozoru, kdyby ho náhodou opět napadlo vytahovat svůj meč a použít ho. Tentokrát nebude tak nepozorný.
Jeho reakce ho popudí. Zamračí se. „Je slušnost odpovědět. To tě nikdo neučil?“
„Šlo to,“ odsekává s hořkým podtónem.
„Jen šlo? Tyhle dřevěné palandy jsou to nejluxusnější, co zde můžeme nabídnout. Měl by sis vážit toho, že máš střechu nad hlavou.“
Nala k nim ani neshlédne. S rukou za hlavou zírá do stropu a jen mlčky poslouchá. Při Genjiho poznámce protočí oči.
„Neprosil jsem se o ni.“
„Hm,“ odtuší nezaujatě Genji a na chvíli se odmlčí. Po místnosti se rozezní kroky jeho okovaných bot. „Naši kurýři dnes ráno vypluli s vašimi meči k Tsubatě. Ještě se nevrátili. Jestli nedorazí do dvou hodin, tak vás znovu přijdu navštívit a tentokrát už nebudu tak milý.“
Amon se zdržuje komentáře.
Genji se na něj opět ušklíbne a přikročí o něco blíž s tázavým výrazem ve tváři. „Máš hlad?“
Amon se jen zamračí nad jeho otázkou.
Nala se pobaveně zašklebí. „Já bych si něco dala, Genji. Ti švábi, co tu chodí, jsou už také dost podvyživení.“
„Myslíš si, že jsi vtipná?“ jeho tvář se pokřiví ve znechuceném výrazu směrem k ní.
Jen k němu s pobaveným pohledem shlédne z palandy. „Nevím, kdo se tu celou dobu snaží být za vtipálka. Asi se hodně rád posloucháš, že, Genji?“
„Hm,“ zavrčí podrážděným tónem a rychlými kroky opět opouští jejich celu.
Pobavený úsměv jí opět padá z tváře a pokládá se zpátky na záda.
Amonova tvář je plná pochybností. Se zmučeným výrazem si sedá na svou postel. „Obdivuji, že i v takové situaci si udržíš dobrou náladu.“
„Ach, Amone,“ vydechne. „Já jen… Přemýšlela jsem nad tím, jaké to zase bude vrátit se domů a znovu v náruči obejmout svého bratra. A na chvíli ze mě ten stres opadnul.“
„Copak ti nebudou chybět lidé z Austenu?“ zeptá se vážným tónem. „Pochybuji, že ti po tomhle dovolí se vrátit nebo je jen navštívit.“
Nala smutně stiskne víčka k sobě. Amon má samozřejmě pravdu. Na to samé jí upozorňoval i Genji, ale je si jistá tím, do čeho se pustila. Všechny sobecké pocity jdou v tuhle chvíli stranou. I kdyby do konce svých dnů měla trpět v samotě, jen kdyby to znamenalo, že zachrání jejich životy, bez váhání by to udělala. Jen těžko to dokáže smazat její skutky, ale alespoň by to přineslo klid její duši… Pokud nějakou ještě stále má.
„Omlouvám se,“ vydechne sklíčeným hlasem. „Nechtěl jsem být hrubý. Jen přemýšlím nad tím, co se stane, když se ti kurýři nevrátí… nebo co bude, když se vrátí.“
„Chápu tvé obavy, Amone, ale dopadne to dobře.“
Její oči se ztrácí někde v dálce.
Stejně tak i ty jeho. Hledí před sebe s rukama založenýma v klíně a na mysl mu přichází palčivé myšlenky, které se snažil potlačit celou dobu. Nemůže je už dál ignorovat.
„Já vím, že mi lžeš.“
Překvapeně nakloní hlavu na stranu.
„Nebo mi při nejmenším neříkáš celou pravdu,“ pokračuje zkroušeně, ale nedává jí prostor nějak reagovat, dokud to ze sebe nedostane ven. „Nikdy jsem se na nic neptal, ale asi nedokážu dál přehlížet ty zvláštní okolnosti, které se kolem tebe snáší.“
„Pokud se chceš na něco zeptat, tak se zeptej,“ vydechne smířeným hlasem.
„Je pravda, že jsi sapphirehallský voják?“ vydechne. „Se všemi těmi obviněními si se srovnala tak rychle. Řekla si, že se konečně vrátíš domů, jako by si už věděla, že na tu výměnu v Tsubatě přikývnou. V tom případě by to ale znamenalo, že ten meč, co jim Genji poslal, je vojenský. Všechno by konečně začalo alespoň trochu dávat smysl.“
„Máš pravdu. Je toho hodně, co o mě ještě nevíš. Chtěla bych ti říct všechno, ale nejsem si jistá, jestli to uneseš. Nevím, jestli jsi připravený.“
Amon poraženě vydechne a svěsí ramena. „Takže mi něco tajíš,“ odtuší. „To, že jsi voják, mě tolik netrápí. Nicméně vědomí toho, že jsme pravděpodobně oba ze severu a oba vojáci, mě nutí k tomu pochybovat o tom, že jsi mi říkala pravdu o tom, jestli se známe nebo ne. Když se ještě vrátím v čase k tomu, že jsem tvoje jméno řekl ze spánku, tak bych dokonce řekl, že se nejenom známe, ale že jsme si možná byli blízcí… Nicméně pokud je to pravda a ty mi celou dobu lžeš, možná to spíš znamená, že jsme nepřátelé.“
Nala mlčí a čeká, kam jeho myšlenky tuhle konverzaci dál povedou.
Opět vydechne a sklopí pohled na své ruce, které se pomalu začínají třást. „Řekla jsi, že nepocházíš ze Sapphirehallu, ale z Niflheimu. Lalina mi řekla, že tvou vesnici vypálili, takže předpokládám, že potom ses i se svým bratrem přestěhovala do Sapphirehallu, kde jste se pravděpodobně oba přidali k armádě.“
„Jsi velmi chytrý, Amone. Tvoje intuice byla vždycky nepřekonatelná. Ale ani mě nenapadlo, že tohle všechno v sobě dusíš takovou dobu.“
„Hm, přicházel jsem na to postupně,“ odtuší, ale náhle se zaráží. „Počkat. Co myslíš tím, že moje intuice byla vždycky nepřekonatelná? Znamená to, že…“
„Máš pravdu úplně ve všem,“ přiznává nakonec mírným hlasem a dokončuje tak jeho myšlenku.
„Takže je to pravda,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se z ní vypudit tuhle myšlenku. Stalo se to, čeho se bál úplně nejvíc. Žena, které bezmezně věřil, je jen lhářka, která mu celou dobu tajila pravdu.
Nala opouští od svého klidu a vstává z postele. Seskakuje z palandy a stoupne si naproti vykolejenému Amonovi. Hledí na něj přísným a odtažitým pohledem. „Ale no tak. Tušil si to celou dobu. Viděla jsem to v tvém pohledu. Dokonce ani moje schopnosti SZS na tvou intuici nemohly stačit.“
Amon začíná panikařit. Dýchá zrychleně a jeho ruce se třesou jako ve větru. „Kdo tedy sakra je? Je to můj přítel nebo nepřítel?“
„Řeknu ti všechno, ale nejdřív potřebuji, aby sis na spoustu věcí vzpomněl. Začneme od začátku. Mé celé jméno je Nala Darks a pocházím z malé vesnice jménem Niflheim. Tedy je to jediné místo, kam sahá moje paměť. Ve skutečnosti je můj původ neznámý. Moji adoptivní rodiče se mě ujali, když jsem byla ještě malé miminko. Mysleli si, že nemůžou počít dítě. Milovala jsem je, jako kdyby byli moji biologičtí rodiče, a když se jim později narodilo jejich vlastní dítě, byl pro mě ten malý chlapeček jako skutečný bratr. Potom, co naši vesnici napadli vojáci a vymazali ji ze světových map, jsme se s malou skupinou přeživších dětí rozutekli po celém severním kontinentu. Já a můj bratr jsme se dostali do Sapphirehallu, kde si nás pod svá křídla vzala armáda. Tak jsem poznala tebe, Amone,“ vychází s celou pravdou ven. Konečně jí padá obrovské břímě ze srdce.
Před Amonovýma očima probleskne záblesk jeho minulosti. Vidí malou dívku, která přichází do místnosti. Na její tváři se zračí ten nejvřelejší úsměv, jaký kdy viděl. Představuje se mu svým jménem a radostně ho přivítá. Byla to Nala jako malé dítě. Okamžik, kdy se tito dva poznali.
Chytá se za hlavu a v bolestech ji schoulí do svého klína. Je to tolik informací najednou. Neví, jestli je dokáže ustát.
Nala stále stojí opodál s mučivým a zároveň odtažitým pohledem ve své tváři. Ve vzpřímené poloze ho pečlivě sleduje a pokračuje ve své řeči: „Od té doby jsme ty a já byli pořád spolu.“
V Amonově hlavě se začnou promítat obrazy z jeho minulosti. Jsou to vzpomínky na tuhle ženu. Není jich mnoho, ale je jich dost na to, aby si vzpomněl, kdo tahle žena byla a kolik toho pro něj znamenala a čeho všeho se dopustila. Je toho dostatek k tomu, aby se mu odhalil velký kus jeho minulosti a mohl si být už stoprocentně jistý tím, kdo tahle žena vlastně je. I to, jak zmizela z jeho života.
Pevně svírá hlavu ve svých dlaních. Ty obrazy v jeho mysli jsou tak skutečné a probouzí ty nejbolestnější pocity. „Ne, nevěřím tomu. Zemřela jsi.“
Nala se
k němu sklání a bere jeho obličej do svých dlaní. Intenzivním pohledem se
zadívá do jeho zoufalé tváře. „Amone, vzpomeň si, co si doopravdy viděl…“
Sapphirehallská
loď přiráží ke břehům. Amon vyčkává na vylodění všech vojáků přímo v přístavu. Ještě
stále ho tíží vzpomínka na večer, kdy se s majorkou setkal v lese nedaleko
města. Bylo jasné, že ji něco trápí a nemohl se zbavit dojmu, že to souviselo s misí,
ze které se právě dnes vrací.
Z lodi se začínají svižně vyloďovat vojáci, kteří nesou nosítka a na nich raněné. Znamená to, že skutečně došlo k vojenskému střetu. To ho ještě více znepokojuje.
Na pobřeží přichází stále více lidí. Jejich zvědavé oči si prohlíží zraněné vojáky, aby měli o čem vyprávět večer u piva. Amonovi by se jejich zvědavost hnusila, kdyby neměl hlavu plnou jenom toho, kdy konečně z lodi vystoupí Nala.
„Uhněte! Udělejte prostor!“ zakřičí hlas plukovníka Lanelliho.
Najednou jeho postava vychází na dřevěné schůdky po boku Kleie a v jejich zádech nesou dva vojáci další nosítka. Jeho oči se na okamžik sejdou s těmi poručíka, ale předstírá, že ho nevidí a rychle uhýbá pohledem zase na stranu.
„Co se stalo?“ ptá se jeho směrem Amon. „Kde je Nala?“
Vincent ho ignoruje a snaží se vyčistit cestu před nosítky. Ostatní vojáci se snaží držet zvědavý dav dál a uvolnit mu tak průchod do města.
V tu chvíli Amon vykročuje kupředu s očima upřenýma na nosítka, na která konečně vidí přes plukovníkova ramena.
Leží na nich Nala. Zdá se být při vědomí, ale celé její tělo je od krve. Její tvář je mrtvolně bledá a zpocená. To, co jeho oči spatří následovně si ponese ještě dlouhá léta. Jeho pohled sjede k jejímu břichu, které je rozšklebené a řine se z něj černá krev. Z jejích útrob vykukují střeva i jiné vnitřnosti. Nedokáže uvěřit tomu pohledu.
Přidává do kroku, ale najednou mu jeho cestu zatarasí plukovníkova vysoká postava. Pevně ho sevře ve svém železném sevření. „Nechte toho, poručíku.“
„Ale, Nala…“
„Je pozdě,“ zakroutí hlavou Vincent a jeho hluboce oceánové oči se zahledí do těch jeho barvy noci. „Už jí není jak pomoci.“
„Ne… To nemůžete myslet vážně…“ kroutí nesouhlasně hlavou, jako by se snažil popřít skutečnost, která mu leží doslova před očima.
Je ztuhlý šokem, ale jeho se ještě naposledy ohlédnou za ženou na nosítkách. Její ruka se pomalu zvedne a ještě naposledy, než se její oči nadobro zavřou, vydechne skoro nehlasně: „Omlouvám se…“ V tu chvíli její ruka bezvládně padá a jenom se ledabyle pohupuje, když dvojice vojáků svižně kráčí za brigádním generálem směrem k městu.
„Nedělejte si to ještě těžší, poručíku,“ dodává Vincent hlasem, který postrádá emoce. Amon v tu chvíli nechápal, jak může být tak klidný v tak otřesné situaci.
Pro něj právě skončil celý svět.
„Nebyla jsem
mrtvá. Dali mi nějaké drogy, aby zpomalily můj krevní oběh, aby to vypadalo, co
nejpřesvědčivěji. Ty vnitřnosti byly z prasete. Všechno to bylo nahrané,“
naléhá. Její oči ho opět nekompromisně hypnotizují. „Převeleli mě do SZS. Ale
pro někoho s mojí pověstí bylo potřeba udělat radikální opatření. Musela
jsem zemřít. Lidé museli vidět, že jsem mrtvá, aby tomu uvěřil i celý svět.“
„Musím vědět, co se opravdu stalo.“***
Z lodi se začínají svižně vyloďovat vojáci, kteří nesou nosítka a na nich raněné. Znamená to, že skutečně došlo k vojenskému střetu. To ho ještě více znepokojuje.
Na pobřeží přichází stále více lidí. Jejich zvědavé oči si prohlíží zraněné vojáky, aby měli o čem vyprávět večer u piva. Amonovi by se jejich zvědavost hnusila, kdyby neměl hlavu plnou jenom toho, kdy konečně z lodi vystoupí Nala.
„Uhněte! Udělejte prostor!“ zakřičí hlas plukovníka Lanelliho.
Najednou jeho postava vychází na dřevěné schůdky po boku Kleie a v jejich zádech nesou dva vojáci další nosítka. Jeho oči se na okamžik sejdou s těmi poručíka, ale předstírá, že ho nevidí a rychle uhýbá pohledem zase na stranu.
„Co se stalo?“ ptá se jeho směrem Amon. „Kde je Nala?“
Vincent ho ignoruje a snaží se vyčistit cestu před nosítky. Ostatní vojáci se snaží držet zvědavý dav dál a uvolnit mu tak průchod do města.
V tu chvíli Amon vykročuje kupředu s očima upřenýma na nosítka, na která konečně vidí přes plukovníkova ramena.
Leží na nich Nala. Zdá se být při vědomí, ale celé její tělo je od krve. Její tvář je mrtvolně bledá a zpocená. To, co jeho oči spatří následovně si ponese ještě dlouhá léta. Jeho pohled sjede k jejímu břichu, které je rozšklebené a řine se z něj černá krev. Z jejích útrob vykukují střeva i jiné vnitřnosti. Nedokáže uvěřit tomu pohledu.
Přidává do kroku, ale najednou mu jeho cestu zatarasí plukovníkova vysoká postava. Pevně ho sevře ve svém železném sevření. „Nechte toho, poručíku.“
„Ale, Nala…“
„Je pozdě,“ zakroutí hlavou Vincent a jeho hluboce oceánové oči se zahledí do těch jeho barvy noci. „Už jí není jak pomoci.“
„Ne… To nemůžete myslet vážně…“ kroutí nesouhlasně hlavou, jako by se snažil popřít skutečnost, která mu leží doslova před očima.
Je ztuhlý šokem, ale jeho se ještě naposledy ohlédnou za ženou na nosítkách. Její ruka se pomalu zvedne a ještě naposledy, než se její oči nadobro zavřou, vydechne skoro nehlasně: „Omlouvám se…“ V tu chvíli její ruka bezvládně padá a jenom se ledabyle pohupuje, když dvojice vojáků svižně kráčí za brigádním generálem směrem k městu.
„Nedělejte si to ještě těžší, poručíku,“ dodává Vincent hlasem, který postrádá emoce. Amon v tu chvíli nechápal, jak může být tak klidný v tak otřesné situaci.
Pro něj právě skončil celý svět.
***
„Teď není čas ti to vysvětlovat, ale přísahám, že už ti nebudu lhát. Až budeme v bezpečí, tak ti řeknu celou pravdu, Amone. Prosím, jestli můžeš, tak mi ještě zkus věřit.“
Bez dlouhého rozmýšlení boří svou tvář do jejích zlatých vlasů. Nečekaně ji stiskne v objetí. Tiskne pevně, aby mu už nikdy nezmizela.
Nala překvapeně rozevře oči dokořán. „Amone…?“
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil, ale ty jsi zpátky. Na ničem jiném mi nezáleží,“ vydechne tlumeným hlasem do její kůže. „Nevím, co teď právě cítím. Jsem tolik zmatený. Mám na ni tolik vzpomínek. Odkryla se mi velká část mého života a už konečně začínám chápat, kým jsem byl. Je to úleva?“
„Amone, tohle bych od tebe opravdu nečekala.“
„Není mi to moc podobné, co? Konečně si začínám uvědomovat, kým vlastně jsem. Přesto si nemůžu pomoci.“
„Prosím, pusť mě. Teď, když si na všechno ohledně nás dvou vzpomínáš, je to trochu divné,“ spustí odtažitě.
„Ach, jistě. Omlouvám se, majorko!“
„S tímhle začínat rozhodně nemusíš,“ zakaboní se. „Už dávno nejsem majorka. Pro tebe už jsem pouze Nala, tvoje kamarádka.“
Amon se na ni mírně usměje.
Znovu se ozve hlasitá rána, když se opět rozráží dveře a mezi nimi stojí generál s nepříjemným výrazem ve tváři. „Tak to už by stačilo.“
Nala s otráveným výrazem ustoupí o krok od Amona. Nechce generála zbytečně popuzovat ještě víc. Zakládá si ruce na prsa a opírá se o stěnu věznice.
Amon dál nehnutý sedí na palandě.
Genji si je ještě jednou zamyšleně prohlédne, než znovu promluví. „Vy dva, jaká je vaše hodnost? Nebo činy? Sapphirehall je připravený s námi spolupracovat. Vypadá to, že přijal naši nabídku velmi ochotně. Ale na druhou stranu… Dá se jim věřit, že opravdu propustí naše důstojníky?“ spustí s tím stejným zamyšleným výrazem. Jako by jeho slova nepatřila jim, ale byly to jen nahlas vyřčené myšlenky do prázdna. „No… Prospěte se do zítřka. Čeká vás náročný den.“ Bez dalších zbytečných rozprav vychází ze dveří.
„Hm,“ zamýšlí se Nala, a ještě dlouhou chvíli jen tak bez výrazu hledí na dveře.
„Znamená to, že se opravdu vracíme domů?“ vydechne k ní tázavým tónem Amon a také stále hypnotizuje okovaná vrata.
„Asi ano, řekla bych,“ odpovídá a přikyvuje s milým úsměvem, který už namíří k němu.
Také k ní šlehne pohledem, který je velmi zmatený a rozrušený. „Jen… až tam dorazíme, prosím, neříkej nikomu, že si nic nepamatuju.“
„Proč ne, Amone?“ ptá se překvapeně, ale na jeho odpověď už nečeká. „Ale tak pokud je to tvoje přání, tak nic neřeknu. Nicméně teď bychom ho měli poslechnout a trochu se prospat.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat