Naruto 'spin-off' (1) - Trojlístek

Add Comment ,

Trojlístek

Už se nemůžu dočkat, až ho znovu uvidím. Shisui. Poslední dobou, co krev mezi Uchihy a vedením z Listové vře, je stále těžší se s ním vídat. I klan, který je s Uchihy od pradávna spřátelený jako ten náš, má celkem problém. Jsou mi nepříjemné ty oči v zádech, když se procházím po uličkách městské části Uchihů. Ah, tak ráda bych ho vídala každý den jako tenkrát. Nesmím zapomenout ani na Itachiho. Je to můj velmi dobrý přítel a jeho občas trochu zmučený pohled mi také chybí.
Dneska si nenechám zkazit náladu nad těmito chmurnými myšlenkami. Ze srdce doufám, že se situace zase uklidní a budeme žít v míru. Dnes je pro mě velký den. Dostala jsem oficiální potvrzení od třetího Hokageho, že jsem schopný shinobi. Konečně budu mít pod sebou svůj vlastní tým. Doufám, že to neudělal jen proto, že Itachiho táta neviděl rád, že jsem v týmu s jeho synem a dalším z klanu Uchiha. Ah, ne. Tohle by Třetí jistě neudělal jen tak z nějakého rozmaru horkokrevných červenooček.
Vzhlédnu vysoko ke slunci. Je pravé poledne. Jsem tu dnes brzy. Nemohla jsem se dočkat, až je oba zase uvidím. Žmoulám v ruce papír s potvrzením. Doufám, že to oslavíme nějakým kvalitním tréninkem, a pak… Ah, dneska mu to řeknu. Dneska mu konečně povím, co k němu cítím. Dnešním dnem je ze mě jounin, takže se nemusím vůbec stydět za svoje schopnosti. Měla jsem to možná udělat už dávno. Teď když jsou vztahy tak vyostřené, tak možná nebude chtít riskovat. Déle už to ale nevydržím. Ah, Shisuii.

Itachi prochází ulicemi území Uchihů. Po jeho boku kráčí jeho věrný přítel Shisui.
„Kimi dnes prý chce něco slavit,“ prohodí vážně tak jako obvykle. „Jdeš rovnou se mnou nebo se přidáš až později?“
Shisui se zastavuje a nasazuje obrovský bělostný úsměv od ucha k uchu. „Ah, asi nepůjdu. Myslím, že dnes si to nechám ujít.“
„Proč?“ zaráží se Itachi s nechápavou vráskou na čele. „Bude zklamaná, když tam nepřijdeš. Vím, že toho máme teď hodně, ale právě proto si zasloužíme trochu odreagování.“
Shisui se tiše zasměje. Jeho oči se najednou ocitnou úplně někde jinde. „Umí zvednout náladu, co?“
Itachi se také zasměje, ale jen tak sám pro sebe.
Shisui si toho ovšem všimne. „Co je?“
„Ale nic,“ zakroutí hlavou Itachi. „Jen jsem se tak zamyslel nad tím, proč jí to vlastně neřekneš?“
„Co jí mám říct?“ předstírá nechápavost. Jeho tváře lehce zčervenají. Provinilý pohled stahuje do země stejně tak i svůj úsměv.
„Že jsi do ní zamilovaný,“ dodává Itachi otevřeně. V jeho očích hrají jiskřičky. Viděl by upřímně rád, kdyby jeho dva nejlepší přátelé byli spolu šťastni. „Určitě by s tebou byla. Je více než jasné, že je zamilovaná i ona do tebe.“
„To protože ji nechci zatáhnout do tohohle všeho. Už tak dost riskuje a ty přeci nejlíp víš, jak vážné to je,“ spustí vážně s pohledem zabodnutým do tváře svého nejlepšího přítele. „Um, a taky proto, že je ve skutečnosti zamilovaná do tebe.“
 Itachi se rozesměje. „Cože? Bavíme se o té samé Kimi, kterou oba dva známe už od malička? O té dívce, která tě pronásleduje už od doby, co tě poprvé spatřila ve školní lavici? O té samé dívce, jenž ti dává dvakrát tak dlouhé objetí než mě a nikdy z tebe nespustí oči? O mě nikdy neprojevila zájem tak jako o tebe.“ Usmívá se Itachi sebevědomě. Dává Shisuiimu jasně najevo, že je v obraze, a že se jeho přítel vůbec nemusí cítit provinile vůči svým citům, které k ní cítí. Itachi mu přeje štěstí celým svým srdcem a skutečný zájem o jejich dlouholetou přítelkyni rozhodně nemá.
Shisui také zvedá svůj sebevědomí úšklebek, ale v jeho očích je cosi smutného. Snaží se to chabě skrýt. „Je vidět, že se v dívkách vůbec nevyznáš,“ mávne rukou a zvedne hlavu hrdě nahoru, jakoby snad on věděl úplně všechno. „Všímá si mě víc, protože chce, abys žárlil. Je to jakási ženská technika či co,“ zakroutí obličejem.
Itachi tuhne s nevěřícným pohledem na tváři. „Ale já ji mám rád jen jako kamarádku. Svým způsobem je to dobře, protože jak jsi už řekl, nebylo by dobré ji zatáhnout do tohohle šrumu. Určitě to na ni i tak dost doléhá.“
Shisui souhlasně přikývne. „Je vnímavá, ale snaží se předstírat, že to nevidí, abychom byli šťastni,“ klesne smutně hlasem. Ví, jak je oba moc miluje a je šťastná za každou krátkou chvilku, kterou je může spatřit. „Itachi, slib mi, že kdyby se mi něco stalo, tak se o ní postaráš.“

Slunce se pomalu plouží po obloze. Každou chvíli by tu měli být. Jsem tak nedočkavá. Přijde mi to jako věčnost, co jsem naposledy viděla Shisuiiho kočičí oči. Hm, mám pocit, že od té doby, co získal svůj sharingan, už měnily barvu jen minimálně. Mám ráda jeho milou tvář a rozcuchané černé vlasy. Je tolik jiný a přesto tak podobný Itachimu. Jeho vlasy jsou dlouhé a uhlazené v culíku. Jeho tvář je hrubá a poslední dobou na ni jen zřídka spatřím ten kouzelný úsměv, kterým mě vždy dokázal učarovat. Necítím k němu to, co k Shisuimu, ale mám ho z hloubky svého srdce opravdu moc ráda. Kdybych přišla byť jen o jednoho z nich, rozervalo by mi to srdce na kusy a už bych nikdy nebyla stejná jako dřív.
„Itachi!“ zakřičím z plných plic. Vidím ho už z dálky, jak se rychlými skoky míhá mezi korunami stromů. „Itachi!“
Seskakuje dolů přímo přede mě. Jeho tvář je opět zasmušilá jako obvykle, ale ani to mi nezabraní v tom, aby se na mé tváři roztáhl obrovský šťastný úsměv a oči se mi rozzářily nepopiratelným štěstím. Přiskočím k němu a pevně ho sevřu v náručí. Poslední dobou je tuhý. Není to vřelé objetí, jako bývalo kdysi. Vzdaluje se mi? Ne, tím to není. Musí ho něco hodně trápit. Je to na něm vidět víc než na Shisuiim. Ten se to stále snaží skrýt za svůj něžný úsměv.
S posmutnělým pohledem ho pouštím, ale stále se snažím udržet si ten úsměv. Nechci, aby se ti dva trápili ještě kvůli mým myšlenkám. Chápu, jak to teď musí mít těžké a proto se budu snažit jim to, co nejvíce usnadnit.
Moje dlaně přejedou po jeho hladkém oblečení. Huh, něco je tu jinak. Jeho hrudník obepíná šedá vesta. Znám ji, ale proč by ji nosil?
„Co to máš na sobě?“
„Byl jsem přijat k Anbu,“ spustí vážným hlasem tak jako obvykle.
Překvapeně vyvalím oči. Nevím, jestli bych měla být šťastná nebo smutná. Vždyť je ještě tak mladý a v Anbu pracují jenom zabijáci. To proto je teď z Itachiho „tělo bez duše“? Zabíjí lidi bez mrknutí oka? Co se to s ním stalo? Bylo to přeci tak krásné usměvavé dítě, které v sobě nemělo žádné démony. Neublížil by ani mouše, ale teď je jiný. Cítím tu jeho temnou stránku a začínám pociťovat, že mě začíná pohlcovat spolu s ním. Jsem k němu tak přimknutá.
Zvedá ke mně svůj posmutnělý pohled srny. „Máš obavy?“
„Ne,“ vyštěknu. Musela jsem lhát i svým nejlepším přátelům, abych je udržela alespoň ve zdánlivém klidu. Přála jsem si, aby byli zase šťastni. „Jen jsem trochu překvapená. Vždyť je ti teprve jedenáct a Anbu patří pod Listovou,“ polknu. Snažím se zahnat ten vyděšený pohled za pozitivní úsměv. „Páni. Jsem na tebe skutečně pyšná. Třeba to konečně vylepší vztahy mezi Uchihy a Listovou,“ zatřese se mi hlas. Nejsem si jistá, jestli bych tohle téma vůbec měla před Itachim vytahovat. Rychle se to snažím zamluvit. „V té uniformě ti to opravdu sluší.“
Itachi na mě pohlédne zvláštním pohledem. Nikdy dřív se na mě takto nepodíval. Jakoby mou poznámkou odešel do docela jiných myšlenek, které se netýkají Anbu nebo Uchihů. Jakoby na krátký okamžik byl skutečně jenom se mnou.
„Kimi,“ vydechne. „Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
Jeho hlas je jiný. Takovým tónem se mnou ještě nemluvil. Jeho oči najednou zjihly. Má něco na srdci a zdá se, že je to pro něj skutečně důležité.
„Ano?“ Cítím se tak zvláštně, když se na mě dívá tímhle pohledem. Určitě jsem rudá jako rajče. Na malý okamžik se musím podívat jinam.
Ozve se jen smutný výdech. Tázavě k němu zvednu pohled. Dívá se jinam a jeho tvář je opět plná smutku.
„Co to máš v ruce?“ vykoktá ze sebe.
Zarážím se. Tak na tohle se mě chtěl celou dobu zeptat? Eh, zdá se, že jsem jeho výraz vůbec neodhadla. Svůj zamračený pohled měním na hrdý úsměv a zvedám hlavu s papírem nataženým přímo před Itachiho obličej, aby si ho mohl přečíst.
„Oficiálně jsem se dnes stala jouninem. Konečně se ve vaší přítomnosti nebudu muset stydět,“ vypláznu na něj pobaveně jazyk.
„Gratuluji, Kimi,“ usměje se ke mně s vlídným úsměvem.
Hřeje mě příjemně u srdce. Pošlu k němu stejně vlídný pohled. Měli bychom to oslavit a přijít tak na jiné myšlenky, ale jaká to bude oslava bez Shisuie. Kde je? Proč nepřišel s Itachim? Věděl přeci, že mu chci oznámit pro mě důležitou zprávu.
„Um, Shisui nepřijde?“ ptám se mimoděk Itachiho se zkroušeným výrazem ve tváři.
Než stačí odpovědět, za mými zády se rozezní křupání větviček stromů. Ze stínů vychází mě již známá postava. Na Shisuiově tváři se roztahuje ten nejmilejší úsměv, jaký znám. Najednou jakoby nic neexistovalo. Je tu jen on a já. Blíží se ke mně pomalými kroky a je dokonalý. Nemůžu se pohnout. Nemůžu nic říct. Byla to věčnost a konečně ho mám zase na dosah. Dnes mu to určitě řeknu. Řeknu mu, co pro mě znamená.
„Ahoj Toko-chan.“
„Shisuii!“
Jeho hlas mě vyvádí z transu. S rozjasněným úsměvem od ucha k uchu se rozeběhnu jeho směrem a okamžitě mu skáču do rozevřené náruče. Není ani z poloviny tak tuhý jako Itachi. Jeho objetí je vřelé a pevně mě sevře do svých horkých dlaní. Nikdy se mi z jeho objetí nechce pryč. Dokázala bych takhle stát už na věčnost.
Takovéto okamžiky ovšem nikdy netrvají věčně a naopak se někdy zdají až příliš krátké. Jen co mě pouští, vytasím se s papírem, který nervózně žmoulám v rukách.
„Konečně je ze mě jounin!“ vyhrknu radostně. Konečně jsem vás oba dohnala. Itachi je tedy zase o krok dál, ale to nevadí. Konečně mám pocit, že se před nimi nemám za co stydět.
Na Shisuiově tváři se roztáhne velký bělostný úsměv, ze kterého se mi roztřesou kolena. „Gratuluji. Toko-chan. Věděl jsem, že to dokážeš.“
„Kde jsi byl takovou dobu?“
„Ah, nechtěl jsem vám kazit rande, ale nakonec jsem si řekl, že by si byla smutná, kdybych nepřišel na tvou oslavu.“
Zamračím se. Pohledem šlehnu k Itachimu, který má oči rozevřené překvapením do kořán. Znovu se obrátím k Shisuiimu, který se roztomile usmívá.
„Co? Jaké rande?“ mávnu nad tím rukou a opět se mi na tváři rozjasní úsměv. „Alespoň můžeme jít trénovat a vzhledem k tomu, že je můj den, tak nechci, abyste mě šetřili! Jasné?“
„Hm,“ zamračí se Itachi a založí si ruce na hrudník. „Jsi horší než můj bratr.“
Probodnu ho pohledem. „Chceš říct, že jsem otravná?“
Moc dobře jsem si vědoma toho, jak to má Itachi se svým mladším bratrem Sasukem. Miluje ho víc než cokoliv na tomhle světě a Sasuke zase jeho. V jednom kuse za ním peláší a prosí ho, jestli ho nebude trénovat. Je roztomilý, ale já bych ho asi už uškrtila. Naštěstí moje mladší sestra Shinobu je upoutaná na matku, takže mě si všímá jenom v krajních mezích.
Také si uraženě zakládám ruce na prsa a odvrátím svůj pohled na stranu. Itachi uvolňuje svůj postoj a vesele se usměje. Přichází za mě a prstem mě píchne do boku.
„Kimi?“
„Hm,“ zavrčím a dál dělám, že ho nevidím.
„Vždyť víš, že tě mám moc rád.“
Tohle byla naše hra. Pokaždé to probíhalo stejně. Itachi něco řekl a já dělala na oko naštvanou. Milovala jsem tyhle chvíle. Itachimu jsem byla vždy stejně vděčná jako Shisuiimu. On byl ten první, kdo mi dal přezdívku. Sice už si ani nepamatuji, jak se to stalo, ale od té doby mi už neřekl jinak. Máme i tenhle náš „usmiřovací rituál“. Dalo by se říct, že Itachi je můj nejlepší přítel, ale Shisui je docela jiný. Nemáme mezi sebou žádné takovéhle dětinské vtípky nebo přezdívky. Už od doby, co jsem ho poznala, pro mě byl něčím víc než jen přítelem. Jsem si zcela jistá svými city k němu stejně tak jako s těmi k Itachimu.
Tak jako obvykle se mi na tváři rozjede obrovský úsměv. Popadám oba chlapce za jejich ruce. „Tak jdeme!“

Máme vlastní oblíbené místo. Odlehlé jak od území Uchihů tak od Konohy celkově. Je to vysekaný ostrůvek uprostřed listnatého lesa. Je tu pár travnatých kopečků a kluzkých balvanů. Přímo dokonalé místo na trénink.
„Tak dobrá,“ zvednu hrdě hlavu a s odvážným pohledem těkajícím mezi Itachiho a Shisuiiho tváří si zakládám ruce do boků. „Jakou vybereme scénu?“
Byl to takový náš rituál. Pokaždé, když jsme sem přišli, vybrali jsme jednu ze scenérií, které jsme si očíslovali od jedničky až do desítky. Například číslo tři bylo inscenací přepravy důležité informace, která se nesměla dostat do rukou nepřátel.
„Shisuii, dneska jsi s výběrem na řadě ty.“
„Ah, opravdu… Takže dneska bychom mohli procvičit číslo deset.“
Desítka byla jednoduchá obchodní cesta a přepadení, kde se smí používat pouze taijutsu. Hm, zase mě chtějí šetřit. Zamračím se a hlava mi poklesne.
„Copak? Nechceš snad trénovat?“ popichuje mě Shisui.
V tuhle chvíli ho ani jeho roztomilý výraz nezachrání před mým ohnivým pohledem. „Dobrá, jak chceš, ale nesmíte mě šetřit! Je to můj den, takže se nedržte zpátky!“
„Jasně, Kimi,“ mrkne na mě Itachi. „Všichni na svoje stanoviště…“
Podívá se na mě podivným pohledem. Tím samým pohledem se podívá i na Shisuie. Ten přikyvuje. Co se děje? Na čem se to právě domluvili. Heh, něco mi uniklo… oba dva najednou uskakují stejným směrem. Jejich hbité ruce zaloví v nedalekém keři. Jen zírám s vytřeštěnýma očima, když vytahují malou černovlasou kuličku. Meh. Je to Itachiho mladší bratr, Sasuke. Sakra, to je trapas. Nechci, aby mě šetřili, ale sama jsem si ani nevšimla, že nás ten malý otrava sledoval. Možná bych tu situaci ještě mohla zachránit.
„Ha, Sasuke-chan, věděla jsem, že tam jsi!“ ukážu na něj rozhodně prstem.
Shisui i Itachi se jen pobaveně zašklebí na můj účet. Nálada mi klesá pod bod mrazu. S uraženým výrazem si zakládám ruce na prsa. Stejně si mě teď nevšímají.
„Říkal jsem ti, že mě nemáš pronásledovat,“ hubuje Itachi. Jeho hlas je ovšem mírný. Nikdy nemluvil příliš nahlas ani moc výhružně. Vždycky z něj čišela jakási něžnost a pokora… hlavně pokud mluvil se Sasukem. Přes to jsem v jeho očích viděla jenom smutek a smrt.
„Ale, Itachi-oniisama! Pořád mi slibuješ, že si se mnou budeš hrát, ale nikdy nejsi doma. Když nejsi v práci, tak pořád někam utíkáš. Chtěl jsem vědět, kam chodíš,“ začne pištět křiklavým hláskem Sasuke. Všude kolem sebe hází blesky. V tomhle ohledu jsou oba docela jiní.
„Hm,“ zašklebí se pobaveně Itachi.
„Chci vidět, jak trénujete!“
„Kdepak, Sasuke, já tě teď vezmu domů. Tohle je pro tebe příliš nebezpečné,“ zařekne se Itachi.
„Ale no tak, Itachi! Sasuke-chan je už dost velký, aby se mohl dívat. Nebudeme se tu přeci zabíjet. Možná se i něco přiučí. Když bude schovaný za támhle tím kamenem, tak se mu nemůže nic stát,“ ukážu směrem k velkému balvanu, který je dostatečně daleko od stanovených pozic i celého stanoviště.
Malý chlapec ke mně trhne pohledem a zůstává strnule hledět. Nikdy dříve jsme se spolu nesetkali. Asi by se mu zachtělo smát se mým modrým vlasům nebo kočičím očím. Zamračím se. Jeho pohled ale nevypadá jako pohledy dětí ve třídě, které se mi smály. Vypadá, jako by byl unesen.
„Toka-chan má pravdu, Itachi. Může tu zůstat, pokud slíbí, že nic neřekne mezi ostatními Uchihy,“ usměje se na něj mírně Shisui.
V Sasukeho tváři se objevuji šťastné jiskřičky. Okamžitě vyskakuje ze země a běží se schovat za veliký balvan, na který jsem ukázala. Jeho malá černá očka vykukují zpoza šedého kamene. Ani nedutá.
Shisui i já se nad tímhle pohledem zasmějeme. Itachi poraženě vydechne. Zamýšlím se, když vidím ty oči. Sasuke je tak podobný Itachimu. Oba dva jsou krásní po Mikoto, jejich matce.
„Tak dobrá. Jděte na svá stanoviště.“
Oba dva se rozskočí do různých směrů a číhají na mě v korunách. Zaujímám pozici. Ruce volně svěšuji podél těla a zavírám oči. Snažím se zaposlouchat do šepotu větru, který by mi pomohl odhalit jejich první útok. Na devíti hodinách se ozve svištění větru jako by kolem prolétávala včela. Počítám s tím, že je to kunai. Stačí, když ustoupím krok napravo… Au! Otevírám oči. Kunai mě zasáhl a odřel mě na nadloktí. Tohle byla Shisuiova rána. Ten se nikdy nedržel tak zpátky jako Itachi.
„Toko-chan, jak chceš bojovat na plno, když se nedokážeš vyhnout ani mému kunaii?!“ křičí kdesi z koruny.
Konečně se mi podařilo zachytit jeho polohu. Svým kočičím sluchem mi neunikne ani jediný skok, kterým se pokouší mě splést. Moje taktika zatím zabírá.
Sakra! Rychle udělám jeden rychlý záklon dopředu. Tolik jsem se soustředila na Shisuiovu polohu, že jsem úplně zapomněla na Itachiho, který se bez mrknutí oka dostal až za mě. Boj na blízko je můj šálek kávy, ale tihle dva jsou stále na dost vyšší úrovni nežli já. První ráně se vyhýbám, když jeho kunai proletí nad mojí hlavou. Rychle klekám na jedno koleno a druhou nohou se mu snažím podrazit nohy. Vyskakuje a díky své rychlosti se dostává přede mě.
„Tohle bylo dobré, Kimi,“ chválí mě Itachi. Jeho černé oči se smějí stejně jako jeho něžný úsměv.
„Co kdybyste přestali mluvit a začali konečně bojovat?“ rozčertím se a okamžitě startuji proti němu. „Drásavý útok!“
Hisan'na Kōgeki je technika taijutsu, která patří k našemu klanu. Dědí se po generace. Spočívá v tom, že do krve se začně vypouštět vyšší množství vápníku, které během několika vteřin zpevní kosti pro silnější údery, ale hlavně nehty k sekavým útokům a pro všechny případy i zuby, protože předností koček je kousání. V takovéhle chvíli je nejlepší útočit na málo chráněná místa jako například krk. Pokud se sekne dost rychle a silně, může to protivníkovi způsobit i smrtelné zranění (rozseknutí tepny a následné vykrvácení). Ve většině případů to spíš způsobuje jen povrchová zranění, která ovšem můžou protivníkovi dost znepříjemnit situaci.
Itachi se prozatím mým hbitým rukám vyhíbá dost dobře. Je o dost rychlejší než já. Zatím se jen brání a neútočí. Připravuji se k razantnějšímu útoku, abych ho vyprovokovala. Svůj sharingan má schválně vypnutý, aby nebyl ve výhodě. To ale nic nemění na jeho kvalitách. Moje pohyby má už stějně dávno okopírované.
Moje ruka letí přímo do jeho obličeje. Mám ho. Určitě ho teď uteřím! Na tváři se mi začíná rozpínat vítězný úsměv. I jediný zásah do jeho těla by pro mě byl úspěch. Z mého dobrého pocitu mě ihned vyvádí pryč, když moji ruku bez mrknutí oka chytá do té své aniž bych stačila postřehnout jeho jediný pohyb.
„Přestaň být tak namyšlená,“ pronese posměšně a odstrkává mě daleko od sebe.
Už nemůžu skoro popadnout dech. Všechnu svou energii jsem vyplítvala na té blbé technice, kterou jsem ani nevyužila.
„Copak, Toko-chan, už nemůžeš? Já ještě ani nezačal,“ posmívá se mi Shisui.
A kdo je tu tedy namyšlený? Jen se neboj. Ještě mám energie na rozdávání. Alepsoň pro jeden zápas. Tedy doufám. Sahám pro házecí hvězdice a okamžitě je vyhazuji na místo odkud šel hlas. Shisui hbitě seskakuje z větve a staví se vedle Itachiho. Nechci prohrát jako vždycky, ale bojím se, že proti oboum najednou nemám šanci. Oba vytahují kunaie a dávají si je do obou rukou. Během několika vteřin vybíhají proti mně a ještě se stíhají mezi sebou proplétat, aby mi stížili zaměření. Mají mě přečtenou jako knihu. Také sahám pro kunaie, ale vytahuji čtyři. Dva obyčejné a dva s výbošnými lístky. Ty hazím před sebe a uskakuji dozadu. Vybouchnou jim přímo pod nohama, ale z kouře vybíhá už jen Itachi. Shisui využil kouřové clony, aby vyskočil a stoupl si za mě. Pevně uchopuji oba kunaie, co mám v ruce, a zaútočím na něj. Vykrývá můj útok svými kunaii. Jeho tvář je tak blízko. Ne! Toko, teď se ti přeci nemohou rozklepat kolena z jeho krásné tváře! Teď musíš bojovat! Zatvrzuji se a uskakuji Itachiho útoku ze zadu. Rozhazuji kolem kuličky s kouřovou clonou, která je alespoň na chvíli oslepí. Můj nekogan je neustále zapnutý, takže nemám problém se ve tmě pohybovat a zároveň vše vidět. Další mojí výhodou je to, že jsem prakticky neslyšitelná a dost mrštná. Proháním oba chlapce v cloně, dokud nezačíná ustupovat. Síly mě opouštějí, ale musím to zvládnout. Alespoň tentokrát už musím vyhrát. Jen jednou. Nic víc si nepřeji. Najednou se mi daří šlapačkou zasáhnout Itachiho koleno. Jediný okamžik, kdy byl nepozorný a kleká k zemi. Shisui je zásahem tak ohromený, že se mi daří ho odzbrojit. Ryhle roztáhnu ruce a než si sama stačím uvědomit, co se stalo, držím své dva kunaie každý pod krkem jednoho z nich. Jsou v pasti. Itachi na mě hledí celý uřícený ze země. Shisui překvapeně zírá bez jediného pohybu. Jsem vyřízená. Tenhle souboj trval snad několik hodin. Nemůžu pořádně popadnout dech. Zvedám hlavu vzhůru. Vápník konečně mizí z mého těla a už není nic, co by mě drželo pohromadě. Znovu se podívám do tváře každého z nich. Naštvaně zahazuji oba kunaie do trávy.
„Nenávidím vás! Zase jste mě oba šetřili! Z tohodle vítězství nemůžu mít žádnou radost!“ začnu na ně ječet. Jsem tak naštvaná. Místo toho, aby mě v můj den pořádně potrénovali, tak rezignují a dají mi vítězství skoro zadarmo. Oba dva mají na víc a já to vím moc dobře. Tohle jim nikdy neodpustím. Až mě jednou na bojišti zabijí, tak to bude jejich vina. Odcházím pryč.

Itachi udýchaně sedí v trávě. Najednou začne kašlat.
„Jsi v pořádku?“ stará se Shisui.
„To v žádném případě. Jak dlouho si ještě bude myslet, že to na ni hrajeme? Myslel jsem, že každou chvílí vypustím duši.“
Shisui se zasměje. „Nápodobně.“ Natáhne k němu ruku, aby mu pomohl na nohy.
„To bylo úžasné!“ začne křičet nahlas pisklavý hlásek Sasukeho, který se rozběhl směrem k nim. „Páni, ona byla skvělá! Tohle doopravdy umí? Myslel jsem, že tebe nikdo nedokáže porazit, onii-sama.“
„Ha-ha. Tak to vidíš, Sasuke, někdo přeci,“ usměje se Itachi.
„Líbí se mi,“ začervená se Sasuke.
„To mě taky,“ usměje se Itachi a polaská ho po hlavě. „Je to opravdu moc dobrá kamarádka.“
„Ah, myslím, že by za ní někdo měl jít, nebo už jí dlouho nebude,“ zakření se nervózně Shisui.
„Měl bys jít ty. Já musím Sasukeho odvést domů,“ pronese Itachi. „A hlavně si dát na tu nohu nějaký led.“
„Teď tě ponesu já, onii-sama!“ zaraduje se Sasuke při vzpomínce, kdy si poranil nohu a Itachi ho na zádech odnesl až domů.

„Toko-chan!“
Dobíhá mě. Slyším jeho volání, ale nechci se na něj otáčet.
„Jsi naštvaná?“
Jeho kroky se zastavují. Ten tón hlasu zní tak zvláštně… skoro smutně. Shisui nebývá smutný. Alespoň ne v mé přítomnosti. Zastavuji se a s naštvaně založenýma rukama na prsou se k němu otáčím.
„Řekni mi popravdě, Shisuii, udělali jste to schválně?“
„Ne, přísahám, že to byla tvá zásluha. Ani my nejsme dokonalí a nechceme tě přece zabít, Toko-chan. Líbí se mi, že nás vidíš jako tvoje nepřemožitelné hrdiny a vzory, ale není to tak. Ty jsi ušla už dlouhou cestu a myslím si, že by to pro tebe nebyl takový problém nás porazit jeden na jednoho.“
„Hm,“ odfrknu si. Už nejsem tak naštvaná jako na začátku. Moje reakce byla poněkud přehnaná. Měla bych být na sebe pyšná a být vděčná, že jsem měla tu možnost být v týmu s těmito dvěma úžasnými a nadanými kluky z klanu Uchiha a měla tu možnost se od nich učit a stále je dohánět. „Nebuď zase tak pyšný, Shisuii.“
Usměje se. „No tak, Toko-chan, dnes jsi byla skutečně skvělá. Vždyť i Sasuke se do tebe zamiloval, i když to je vcelku lehké. Kdo by ne?“
Cukne ve mně. Co je tohle za pohled? Shisui se tváří dost zvláštně. Takhle jsem ho snad ještě neviděla nebo jen velmi zřídka. Jednou rukou se drbe na temeni hlavy a očima krouží kdesi v dálce. Zdá se mi to, nebo se teď právě červená?
„Bolí to?“
Překvapeně pátrám v jeho tváři. Jeho postoj se změnil. Svěsil ramena a provinile hledí na moje nadloktí. Uvědomuji si, že tam mám šrám od jeho kunaie.
„Ah, to nic. Skoro to necítím. Víš, že jsem se nechala zranit schválně?“
„Jo, věděl jsem, že to uděláš, proto jsem se co nejvíc snažil zaměstnat tvou pozornost, aby měl Itachi volné pole,“ přiznává.
Poraženě svěšuji ramena podél těla. Jaktože vždycky prokouknou každou mou lest a ještě ji využijí k tomu, aby ji použili proti mě? Dnes jsem je možná porazila, ale ještě je toho spoustu, co se mám od nich, co učit.
„Můžu tě doprovodit domů?“
Rozhlédnu se po obloze. Odpoledne uteklo jako voda. Dnes se setmělo opravdu brzy. Dny jsou stále kratší… Nikde poblíž nevidím Itachiho. Asi musel Sasukeho doprovodit domů. Takže jsem tu jen já a Shisui. Moje oči se rozsvítí štěstím a nadějí nad touhle myšlenkou.
Tiše kráčím vedle něj. Je zamlklý. Jeho tvář se neusmívá. Vypadá, že od té doby, co se dozvěděl, že se Itachi připojil k Anbu, ho něco trápí. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi ti dva neříkají všechno. Pořád se mě snaží bránit před jejich problémy, ale ani si neuvědomují, že toho jsem stejně součástí, ať mi to řeknou nebo ne. Jen je to pro mě o něco těžší, když mlčí a jejich tváře jsou zmučené. Bolí mě to u srdce. Je to už tolik let, co se s nimi přátelím. Tolik dlouhých let. Den ode dne je miluji víc a víc. Den ode dne mám pocit, že se mi vzdalují víc a víc. Chtěla bych ulehčit jejich trápení, ale vím, že nemůžu. Pokud mi to sami nebudou chtít říct, tak je nutit nebudu. Jsme už přátelé přeci tak dlouho, takže sami uznají za vhodné, pokud bych to měla vědět či ne. Přes tohle namlouvání se cítím stále mizerně.
„Tak jsme tady,“ zastavuje před mým domem a snaží se mě ukonejšit tím rozkošným úsměvem. Jeho černé oči hledí přímo do těch mých. Zdá se mi, že je čím dál krásnější. Dokonce i ten smutek v jeho očích mu na kráse neubírá. Má zastrčené ruce ve svých černých plátěných kalhotách. Stříbrný měsíc hází odlesk na jeho vlasy.
Tohle je přesně ta chvíle, na kterou jsem ty dlouhá léta čekala. Jsem tu jen já a on při romantickém večeru. Samozřejmě je tu spousta nepříznivých podmínek, které tuhle pro mě výjimečnou chvíli kazí, ale není čas nad nimi přemýšlet právě teď.
„Děkuji ti,“ zatají se mi dech. Začínám mít pocit, že ztrácím odvahu to udělat. Čím déle hledím do té dokonalé tváře s černýma uhrančivýma očima, tím více ze mě vyprchává sebevědomí.
Musí mu to být jasné, když na mě hledí. Určitě ví úplně všechno z mých pohybů těla. Přesto jako pravý gentleman nedává nic znát a nepokouší se mě uvést do rozpaků. „Rádo se stalo.“
Teď nebo nikdy. Zavírám oči a rychle se natahuji dopředu. Moje ústa se brzy sejdou s těmi jeho. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, takže to za mě budou muset říct činy. Možná jsem to vzala za dobrý konec. Zatím nic nenamítá, dokonce se zdá, že spolupracuje. Zvedám ruku k jeho tváři, abych se jí dotkla, ale v tu chvíli se odtahuje.
„Toko-chan,“ vydechne. Jeho pohled je spíše ustaraný.
Nevím, co si o tom myslet. „Počkej. Nech mě to alespoň říct nahlas,“ sbírám poslední střípky odvahy, které mi leží u nohou. „Ty přeci víš, že tě mám víc než jenom ráda. Trvá to už od té doby, co ses mě tenkrát zastal ve škole. Já tě…“
V tu chvíli mi pokládá prst na ústa. Zaraženě na něj vykulím oči a polknu svá poslední slova přes obrovský knedlík, který se mi usadil v krku.
„Tohle já nemůžu, Toko-chan.“
S jeho slovy mnou projede ten nejbolestnější pocit, jaký jsem za celý svůj život cítila. Musím se sebrat! Přeci ho nemůžu ztratit. Možná mě nechce jako ženu, ale musí zůstat alespoň mým přítelem. Nesmím dát najevo slabost. Jistě by se kvůli tomu také trápil, ale nemůžu ho citově vydírat. Pokud se mnou nesdílí stejné pocity, nemohu ho k tomu nutit.
„Ah, to je v pořádku,“ mávnu rukou a snažím se předstírat, jakoby mi ta chvíle zrovna nevyrvala srdce z hrudi. „Nemusíš moje city opětovat. Jen jsem měla takový pocit, že to cítíš stejně. Ale teď když už vím, že ne, tak stejně nebudu litovat, že jsem to zkusila,“ pokrčím rameny a nasazuji milý úsměv. Jistě si brzy všimne toho, jak jsem křečovitá. Měla bych se, co nejdřív ztratit z jeho dohledu, nebo jeho dobré srdce začne přemýšlet nad touhle událostí a bude si ji vyčítat. Nakláním se k němu znovu a políbím ho na tvář. „Nechci, aby to pokazilo naše pevné přátelství. Dobrou noc, Shisuii.“
Rychle se otáčím a konečně pouštím ven svoje zadržované slzy. Málem jsem z vlastní hlouposti všechno pokazila. Musím to zaspat a všechno bude zase jako dřív.
„Jde o Itachiho,“ vyhrkne spěšně.
Zastavuji se na místě a rychle vmáčknu slzy zpátky do oka. Otáčím se k němu s nechápavým výrazem. „Co je s ním?“
„Je do tebe zamilovaný,“ spustí. Vytřeštím na něj překvapeně oči. „Řekl mi to už před nějakou dobou a já mu to nechci kazit.“
Nastává chvíle mlčení. Sleduji Shisuiiho ustaranou tvář, jak na mě zírá těma černýma očima, které se mi při jeho slovech zdají být smutné. Znamená to, že mě také miluje, ale kvůli Itachimu se mnou nechce být? Ale co si to namlouvám. Itachi by se do mě nikdy nezamiloval. Na to ho znám až moc dobře. A ten Shisuiiho výraz… Ale proč by mi lhal, kdyby mě skutečně měl rád? Nechce mě ranit, a proto si vymýšlí hlouposti?
„Ale on mi nikdy nedal najevo…“ poslední slova polknu i s tou myšlenkou. Nasazuji pokřivený výraz. „Nemám o něj zájem. Mám ráda tebe, a jestli ty máš rád mě, tak to jistě Itachi pochopí a bude rád za naše štěstí…“
„Zkus mu dát šanci.“
„Proč mě k tomu nutíš? Řekni mi pravdu, Shisuii. Něco se s tebou děje, ale pro svoje city jsem to neviděla. Ty nás chceš opustit, že ano?“
V jeho tváři se objeví překvapený výraz. „Nikdy bych vás dobrovolně neopustil, Toko-chan.“
Jeho oči jsou plné vřelosti. V tomhle pohledu přeci není žádná lež. Tak co se děje? Proč na to stále nemůžu přijít a pomoci mu od jeho břemene?
Přikračuje ke mně krok blíž a pokládá mi ruku na líci. „Přísahal jsem si, že to neřeknu nahlas, abych to nedělal celé ještě těžší, ale pokud to neřeknu, mohl bych toho litovat ještě víc.“
Upřu svoje oči barvy třešňového dřeva přímo do těch jeho. Napjatě vyčkávám, jaká slova vyjdou z jeho úst. Dává mi teď snad sbohem?
„Miluji tě, Toko-chan. Vždycky budu. Ale prostě s tebou nemohu být,“ poklesne hlasem i se svým pohledem. „Musíš se o Itachiho postarat.“
„Shisuii…?“ Toka na něj kouká s překvapeným výrazem a docházejí jí slova.
Jmenovaný se na ni mile usměje a vtiskne jí polibek na čelo. „Dobrou noc,“ rozloučí se a otáčí se k odchodu.

Jeho kroky ho zavedou až k němu domů. Kráčí pomalu s rukama v kapsách a zamyšleným pohledem zaraženým do země. Hluboce hloubá nad nějakou palčivou myšlenkou, která ho tíží. Jeho tvář postrádá ten milý úsměv, který ji zdobil. Vyskakuje do výšky a podrážkami bot dopadá na balkon svého pokoje. Naposledy se ohlédne za své rameno a smutně vydechne.
„Toko… chan…“
Se smutným výrazem na jeho líbezné tváři zachází do svého pokoje. Ten vypadá stejně jako většina pokojů mládeže jeho věku. Pomalými kroky se dokolíbá až k nástěnce plné vzpomínek. Je posetá fotografiemi trojice nejlepších přátel. Od doby, co je učitelé dali do jednoho týmu, mají už pěknou sbírku fotografií. Uprostřed záplavy šťastných vzpomínek je na nástěnce připíchnutá ještě jedna fotka. Shisui se po ní natahuje a sundává ji dolů. Zadívá se na ni svýma temnýma očima a pevně ji sevře. Na fotografii je Toka s bělostným úsměvem od ucha k uchu. Shisui si dobře pamatuje na ten den, kdy byla pořízena. Jeho city k ní jsou upřímné, ale tíží ho uvědomění si situace. Přemítá ve své hlavě o tom, jestli byl dobrý nápad pokoušet se dát jí a Itachiho dohromady. Dokonce ani on totiž není ve výhodné situaci spíš naopak.
Znovu smutně vydechne nad těmito myšlenkami a odebírá se ke své posteli. Lehá si na záda a fotografii pevně tiskne ke své hrudi. Zítra ho čeká mise… pro Listovou.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku ( Atom )
Back
to top