Svět, který již skončil
Tohle je svět,
který již skončil. Nic se tu nerodí; nic tu neumírá. Dokonce tu neexistuje ani
čas. Pokud bych měl hledat místo, kde se narodím, tak jsem si jistý tím, že by
to nemělo být tady.
V tomhle světě
je člověk. Když jsem se poprvé probudil, spatřil jsem dvě velké modrošedé oči,
které zíraly do mé tváře. Byly vsazeny do oválného obličeje s malým nosem, pod
kterým byly tenké rty. Nebylo možné ty oči přehlédnout. Byly velké a zářily.
Mohou mě vidět? Nejprve se mi zdálo, že hledí skrze mě. Byl jsem a zároveň jsem
nebyl. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl jistě, bylo to, že jsem se do tohohle
světa nenarodil. Byl jsem si jistý tím, že Ta dívka s kaštanovými vlasy je
krásná jako něco, co jsem spatřil ve své minulosti. Ta dívka, co žije sama ve
světě, který již skončil. Ta dívka, která žije v prázdném, nehybném světě. Z
nějakého důvodu mě zaujala.
Když jsem poprvé
otevřel své oči a spatřil její tvář, uvědomil jsem si až později, že skutečně
hledí na mě. Přikročila blíž a natáhla ke mně ruku. Dal jsem ji tu svou. Teprve
v ten okamžik mi došlo, že nejsem člověk. Nebyl jsem z masa a kostí jako Ta
dívka. Moje ruka nebyla rukou. Byl to jen kus železa, ze kterého vyčnívalo pět
článků, které měly nahrazovat prsty. Pokud nejsem člověkem, tak kým tedy jsem?
Zrodil jsem se v
tomto světě, abych ji hledal, obětoval všechno, co jsem mohl získat ve světě
jiném, novém. Měla se mnou velkou trpělivost po celou dobu. Nezarážela mě
myšlenka, proč nejsem člověkem, když Ta dívka jím je, byl jsem zmaten tím, proč
mě ta myšlenka nezaráží.
První dny jsem
nemohl stát, protože moje tělo, které nebylo tělem, ale jen kovovou konstrukcí,
mě odmítalo poslouchat. Nemohl jsem chodit, protože moje nohy, které nebyly
nohami, ale jen kovovými trubkami s podobnými výčnělky, jako byly na mých
rukách, odmítaly pohybovat těžkou strukturou. Ta dívka vyrobila moje tělo ze
šrotu, který odněkud shromáždila. Ale měla se mnou velkou trpělivost po celou
dobu.
Vždy poklidně
stála s milým úsměvem na druhé straně místnosti a tleskala. Vybízela mě tím k pohybu.
Vybízela mě tím se nevzdat. Stále se usmívala tenkými rty. Roztáhla svoje ruce
do náruče.
Vstal jsem proto
znovu, abych dosáhl k tomu úsměvu a mohl se tisknout k jejímu tělu. Jenže můj
pohled se brzy odklonil od její tváře k podlaze. Znovu a znovu mě její tenké
ruce zvedaly a utěšovaly mě něžným laskáním na hlavě.
Moje paměť
stagnovala. Nemohl jsem si na nic vzpomenout, i když jsem se snažil. Kde jsem
byl do současnosti, nebo kam jsem se to vlastně snažil jít…? Nepamatoval jsem
si minulost, ale byl jsem si jistý, že mým prvním cílem v tomto světě, který
již skončil, bude objetí od Té dívky. Krok za krokem jsem pokračoval ke svému
novému cíli doprovázenými vrzotem nepromazaných kloubů. Krok za krokem.
Moje hlava opět
padla. Tentokrát ovšem klesla na její hruď obepnutou bílými šaty. Její tenké
ruce mě pevně sevřely a držely mě dlouho. „Dobrá práce,“ pochválil mě její
hlas. To bylo poprvé, co jsem ho mohl slyšet. Byl tenký a něžný jako její
vzhled. Nemohu s tou dívkou mluvit. Ale tohle bylo jediné teplo, kterého jsem
se v tomto světě dočkal. I když jsem ze šrotu, a tak nemohu teplo cítit, ani
její dotek.
„V tomhle světě
neexistuje dobro ani zlo, protože tu nejsou žádní lidé. Ani já nejsem dobrá
nebo zlá, protože tu není nikdo, kdo by mě soudil,“ pronesla další ze svých
myšlenek.
Přál jsem si
říct, že teď jsem tu já a jsem si jistý tím, že je dobrá. Nemohl jsem. Můj
pohled hleděl na její úsměv tupě a bezduše, i když ve svém nitru jsem cítil
spoustu pocitů.
Chytla mě za
ruku a vyvedla na verandu.
"Nechoď moc
daleko. Jinak se nebudeme moci vrátit domů," upozornila mě.
Vyběhl jsem
kupředu. tohle je svět, který skončil. Není tu nikdo jiný než my. Hledal jsem
šrot, který by se mohl hodit. Museli jsme si najít vlastní nástroje na přežití.
Stála naproti mě
a rozhlížela se po zemi. Po chvíli se sehnula k jednomu kusu šrotu. "Vezmu
tohle."
Nechtěl jsem
zahálet a vyrazil jsem na průzkum. Ani jsem si nevšiml, že už jsem příliš
daleko. Najednou jsem ji nemohl najít. Bloudil jsem sem a tam. Hodně se mi
ulevilo, když jsem ji konečně spatřil na druhé straně kopce. Rychle jsem k ní
seběhl.
Hleděla na mě a
nic neříkala dlouhou chvíli. Konečně se sehnula. "Bál si se sám?"
Její ruka spočinula na mé hlavě a polaskala mě stejně jako tenkrát. "Jsem
ráda, že jsi zpátky. Děkuji ti."
Když jsem
konečně dokázal pohybovat prsty, rozhodl jsem se, že pro ni tenhle svět změním.
Nemohl jsem pomíjet její smutnou tvář, která shlížela do knih nebo jen hleděla
z okna na pusté pláně. Svými neohrabanými prsty jsem se pokoušel vytvořit
nového společníka do světa bez času. Snažil jsem se posbírat další šrot ve
snaze vdechnout mu život, jako ho ona vdechla mě.
Přišla ke mně a
v její tváři se odrážel nový druh smutku. Stála u zdi a shlížela ke mně. „Chceš
přítele?“ zeptala se a její oči se zaleskly. „Samozřejmě. Je smutné být sám.
Omlouvám se.“
Pohlédl jsem na
ni, když se ke mně sehnula. Ty velké šedomodré oči hleděly zpříma do mé
plechové tváře. Neměla úplně pravdu. Jen jsem si myslel, že kdyby tu bylo více
bytostí, jako jsem já, tak by toto místo mohlo být živější.
V tu chvíli se
její smutek změnil v úsměv. Natáhla prsty pro jeden šroub a přiložila ho ke
kovové tyči. „Pojďme to zkusit, i když to nemusí fungovat.“
„Hotovo.“
Udělala to.
Udělala pro mě něco, co já jsem chtěl udělat pro ni. Vytvořila další bytost mě
podobnou. Společně jsme se postavili ke zdi na druhé straně místnosti. Zvedl
jsem ruce a začal jsem tleskat přesně tak jako to dělala ona. Moje ruce ovšem
vydávaly docela jiný zvuk. Byl plný plechu. Tleskal jsem tak dlouho, ale z
druhé strany se neozvala žádná odpověď. Přestal jsem a jen jsem sklopil pohled.
Chtěl jsem to udělat pro ni, ale selhal jsem.
Sehnula se a
pohlédla do mé tváře těma očima plnýma něhy. Pevně mě stiskla, i když už i ona
jistě věděla, že nedokážu cítit její dotek ani teplo. Přesto všechno mě tiskla
pevně v útěšném objetí. „Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.“
Řekla to přesně
třikrát smutným hlasem. U posledního slova se její hlas zlomil a ona
zavzlykala. Nakonec to byla ona, kdo chtěl udělat radost mě a ne naopak. Chtěl
bych říct, že to tak být nemělo. Že jsem chtěl pro ni dalšího společníka. Místo
toho jsem ji udělal ještě smutnější.
Poprvé po dlouhé
době, co tu s ní jsem, mě vzala znovu ven. Vyšli jsme před dům na širou pláň.
Posadil jsem se do trávy a ona se ke mně otočila zády. Moji pozornost zaujalo
něco docela jiného. K nebi se vznášela zlatá světla. Co to bylo za světla?
Všiml jsem si, že zářila čas od času. Vypadalo to, že se jich můžu dotknout,
ale vlastně nemůžu... Mohla tahle světla být ve skutečnosti stíny? Jestli to
byly opravdu stíny, musela někde existovat jejich těla. Mohly věci, které
existovaly někde jinde v jiném světě, vytvářet tato světla? Chtěl jsem se jí
zeptat, co je to za světla. Místo toho na mě pohlédla tázavýma očima.
„Líbí se ti?
Nechápu, co tě na nich tak zaujalo. V tomhle světě je vídám každou chvílí.
Nejsou ničím zajímavá.“
Konečně jsem
pochopil, proč ji tak překvapuje, že mě ta světla stále fascinují. Pro ni byla
už všední, ale já je spatřil poprvé v životě. Myslel jsem si, že mě tolik uchvátila,
protože jsem je v minulosti ještě nespatřil… nebo možná jejich krása vynikla
teprve po jejím boku.
„Hotovo,“ usmála
se na mě.
Pohlédnul jsem
na ni. Její ruce byly špinavé. Za jejími zády stálo prkno položené na půlkruhu.
Musela na tom pracovat, když jsem zrovna hleděl k obloze, kde se ztrácelo
poslední z těch zlatých světel, kterých se nelze dotknout.
„Pojďme to
vyzkoušet,“ řekla a pomohla mi postavit se na nohy. Za ruku mě odvedla k
jednomu z konců toho dlouhého prkna.
Posadil jsem se.
Sama si pak sedla na druhý konec. Její oči opět zářily a pod nimi byl ten něžný
úsměv. Nohama se odrazila od země a já klesnul. Udělal jsem to samé a tentokrát
jsem se zvedl k tomu nebi, kde ještě před chvílí zmizelo poslední světlo.
Uslyšel jsem
příjemný zvuk jejího smíchu. „Koukej, tahle si s tím můžeme hrát. Je to zábava,
nemyslíš?“
Pohlédnul jsem
na ni. Chtěl jsem říct, že zrovna v tuhle chvíli nemám na hraní náladu. Raději
bych dál přemýšlel o tom, co znamenají ta světla. Ale asi, i kdybych s ní mohl
mluvit, nakonec bych to neřekl. Většina hraček se vyrábí proto, aby si s nimi
hrály dva lidé. Než jsem sem přišel, nemohla tohle dělat, i když chtěla. Co Ta
dívka každý den dělala, když byla úplně sama?
Najednou dopadla
nohama na zem a zastavila se. Slezla z houpačky a sedla si před ní. Udělal jsem
to samé. Stále jsem na to nemohl přestat myslet. Co dělala v takovém smutném
světě úplně sama?
„Bylo by hezké,
kdyby si mohl plakat,“ vydechla s pohledem zabodnutým do oranžové oblohy, která
nikdy neměnila svou barvu.
Otočil jsem k ní
svou plechovou hlavu a konečně jsem to spatřil. Po jejím hladkém obličeji
stekla slza. Možná to byla odpověď na mou otázku. Možná, že celou tu dobu, co
tu byla osamělá, plakala. V tu chvíli mraky na obloze rozehnal vítr. Ta dívka
seděla vedle mě v trávě a její tělo obepínaly jen lehké letní šaty. Na nohou
neměla žádné boty. Vítr se jí dostal pod sukni a ona se zatřásla.
„Do tohohle
světa přichází zima.“
Vzhlédl jsem
zpátky k oranžové obloze. Vede nebe do jiného světa? Pokud tomu tak je, možná je
tam i moje minulost. Možná je někde zapomenuta v živém a teplém světě.
Dvě světla se
třpytily. V tomto světě, kde fouká studený vítr, se třpytily jasně a příjemně
jako její úsměv. Jen na okamžik. Něco se začalo měnit… spolu s blížící se
zimou. Když teplota klesla, Ta dívka častěji spala. Ležela na podlaze schoulená
do klubíčka a já nad ní držel stráž. Cítil jsem, že to musím udělat, abych ji
ochránil. Jako bytost vzešlá ze šrotu jsem nemusel spát. Mohl jsem proto bdít a
sledovat její klidnou tvář. Ty mraky, které se objevily před několika dny se
pomalu začaly roztahovat po obloze. Až z nich začnou padat vločky, bude už
příliš pozdě. Museli jsme spěchat. Věděl jsem, že je nejvyšší čas se
rozhodnout.
Její velké
šedomodré oči opět hleděly do mé tváře. Probudila se. Na tváři měla opět něžný
úsměv. Hleděla na mě delší chvíli, než promluvila: „Zůstal si se mnou celou tu
dobu?“ zeptala se. „Děkuji.“
Držela mě za
ruku. Stále jsem nemohl cítit hebkost její kůže, ale byl jsem si jistý, že
kdybych mohl, byl bych vděčný. Její tvář nenesla žádný výraz. Hleděla z okna na
rozlehlé pláně a nad něčím přemýšlela. „A co je s tím světem? Chceš se tam
vydat?“
Věděl jsem, že
nemohu mluvit, a tak jsem jen přikývnul.
„Ale zima se
blíží. Pokud prochladnu, nebudu se moci hýbat. Navíc pokud tento dům opustíme,
pravděpodobně se sem nebudeme moci vrátit. I přes to chceš jít?“
Věděl jsem
jistě, že ji nechci ztratit. Také mi bylo jasné, že v tomhle světě, který již
skončil, ji nečeká žádná budoucnost. Opět jsem přikývnul.
„Co tam je?“ zeptala
se.
Chtěl jsem jí
říct, že je to svět plný zábavy a tepla. Svět, ve kterém by byla navždycky
šťastná. Svět, který je živý.
„Chápu,“
vydechla po chvíli a opět pohlédla na pláně.
Začali jsme
stavět vozidlo, které může létat. S ním tohle místo opustíme… a půjdeme za více
zábavy v živějším světě. Pokud se ochladí, tak se nebude moci pohybovat. Musíme
si pospíšit. Otře si své zpocené čelo a vkládá do stroje další součástku.
Rychle se rozběhnu na pláně, abych sebral další šrot, který nám při stavění
pomůže. Já sbírám šrot a Ta dívka z něho staví. Na nebi je stále více a více
mraků. doufám, že se nám podaří odletět na těchto křídlech dřív, než přijde
zima. Když prochladne, nebude se moci hýbat. Sama to tak řekla. Nejsem si
jistý, co to znamená, ale je to něco, s čím nebudu moci nic dělat.
Pracovali jsme
dlouho bez odpočinku. Její tělo slábne. S přicházející zimou spí častěji a
probouzí se unavená. Leží na podlaze toho domu a její unavené oči hledí přímo
na mě. Snaží se usmívat tím něžným úsměvem, ale nedaří se jí to. Sedá si.
„Chystáš se
znovu sbírat šrot?“ zeptá se a hledí do mých dlaní, ve kterých držím další kus
železa.
Zvedá ke mně
ruce. To je znamení. Okamžitě zahazuji železo na podlahu a bez přemýšlení se
vrhám do napřažené náruče. Tohle je jediné teplo, kterého se v tomto světě
dočkám. I když jsem ze šrotu, a tak nemohu teplo cítit, ani její dotek.
„Ale venku už je
opravdu zima. Je mi to líto, ale už nemohu nic udělat,“ pronese skleslým hlasem
a pouští mě. Zpříma pohlédne do mé plechové tváře. „Chceš odejít?“
Hledím na ní a
přemýšlím o tom, co její slova mají znamenat. Její výraz je smutný. Její ruce
padají z mých ramen a poprvé za celou dobu, co jsem tady, jej oči klesnou k
podlaze. Je už tak slabá, že neudrží ani hlavu narovnanou. Stále nedokážu
přijít na to, co ta slova znamenají. Jak bych mohl odejít, když ona nemůže?
Nerozumím tomu.
„Chci, aby si se
mnou zůstal,“ vydechne znovu. „Prosím, zůstaň se mnou napořád.“
O důvod víc
odejít. Obracím se k odchodu a zavírám za sebou dveře, aby neprochladla. Ode
dneška oba dva budeme pořád spolu. Zvedám hlavu k obloze, když na mém kovovém
nose přistane bílá vločka. Začalo sněžit. Musím si pospíšit. Konečně jsem
pochopil, co se tady děje. Tenhle svět ještě neskončil, ale jeho konec se blíží
a s ním i smrt Té dívky.
Pokračoval jsem
ve své práci. Stroj, který může létat k nebi. Stroj, který by měl být schopen
nás dva vzít pryč. Když si uvědomuji hrůzou věc, nemůžu nic vytvořit. Vše, co
mohu udělat, je shromáždit šrot. Pokud šrot dostává tvar z přání něčího srdce,
pak to sám nedokážu. To jsem už věděl. Protože... Protože já... nejsem člověk.
Je to k ničemu, bez ohledu na to, jak se snažím. V určitém okamžiku jsem
přestal pracovat. Ucítil jsem její lehkou dlaň na svém rameni. Skutečně. Cítil
jsem hebkost její dlaně a to teplo. Ihned se obracím.
Stojí přede mnou
po kotníky v chladném sněhu a nemá na sobě nic víc než ty bílé letní šaty. Na
její tváři se ovšem zračí ten něžný úsměv. "Pláčeš?"
Věděla, že nemůžu
plakat, ale i přes to se zeptala. Jakoby věděla, na co zrovna myslím.
"Vzpomněl
sis na něco smutného?" Jen smutně vydechne. "To tenhle svět je
smutný." Pevně mě sevře, tak jako to dělávala doposud. Dokážu vnímat to
teplo vycházející z jejího těla. "Tohle místo brzy bude úplně bílé. Když
se nebudu moci hýbat, tak budeš osamělý."
Chtěl bych ji
zachránit. Chtěl bych ji odvést z tohoto světa. Chtěl bych, aby žila. Uvědomuji
si, že je to způsobené tím, co k ní cítím. Jsem možná jen ze šrotu, ale tímhle
jsem si jistý. Miluji jí. Teď bych si víc než kdy dřív přál umět mluvit. Miluji
jí a chtěl bych jí to říct, ale nemohu.
„Já to vím,“
usměje se na mě. Pevně sevře mou dlaň a pohlédne k obloze zatažené mraky. „Také
tě miluji, ale teď je čas jít.“
Jak jí mohu ukázat
své selhání. Nedokázal jsem stroj dokončit včas. Nemůžeme odejít, protože jsem
selhal.
„Já odsud nemohu
odejít, ale ty ano,“ usmívá se dál směrem k obloze a na její tváři ulpívá další
vločka. Jestli promrzne, tak se nebude moc hýbat. Jestli promrzne, tak zemře.
Teď by neměla být venku.
„Nikdy jsem
nepoznala lásku, protože nejsem skutečná, ale ty ano,“ pokračuje. „Musíš se
vrátit do svého světa. Do světa, který je živý a plný tepla.“
Chtěl bych se jí
zeptat, jak to myslí.
„Jsem jen
výplodem tvé fantazie. Řeknu všechno, co chceš slyšet. Proto dokážu číst tvé
myšlenky. Tenhle svět je tvé vědomí. Začíná se hroutit, ale to já nechci. Jsem
někdo, koho si potřeboval, aby sis uvědomil, že svět, kterém žiješ, je lepší
než sis původně myslel. Jestli mě miluješ, splníš mé přání a vrátíš se tam a
budeš žít.“
Hledím na ni s
nechápavým výrazem. Co tím chce říct? Pokud je to všechno pravda, tak to
znamená, že jsem si ji jen vysnil.
„Ne tak docela.
Jsem část tebe, kterou jsi k smrti nenáviděl. Jsem tvůj pocit samoty a smutku.
Ty ses mě naučil milovat, a tak se s tím dokážeš vyrovnat. Ta světla na louce,
kterými si byl tolik uchvácen, jsou tvoje nejmilejší vzpomínky. Kvůli mně si
zapomněl na to, jak hřejivé jsou, a díky mě sis uvědomil, jak jsou krásné.“
Hledím na ní a vnímám
teplo její ruky. Jsem ztracen ve svých myšlenkách. Pokud se teď vrátím do
světa, o kterém hovoří, neznamená to, že umře?
„Ne,“ usměje se
a konečně shlédne k mé tváři. „Pokud budeš žít, tak můžeš vyprávět tenhle
příběh. Už navždycky budu žít v tvých slovech. Pokud budeš žít, můžeš nám dát
lepší konec.“
To ale bude
znamenat, že tě už nikdy neuvidím…
Jen se usměje. V
tu chvíli mraky roztrhne zlatý blesk a celý tenhle svět se začne ztrácet v tom
světle. Musím pustit její ruku a ona se mi ztrácí někde v tom světle, nebo se
možná já ztrácím jí.
„Sbohem, příteli.“
0 comments:
Okomentovat