Láska
„Přemýšlel jste o
tom, o čem jsme se bavili naposledy?“ zeptá se s tázavým výrazem Nala. Ptá
se velmi opatrně. Čekala, že ji Vincent za její řeči nahlásí, ale to se asi
nestalo, když tu stále stojí bez pout.
Trhne k ní zamračeným pohledem. „Vy jste se bavila,“ odsekne znechuceným hlasem. „Já jsem jen poslouchal velkou spoustu řečí o vlastizradě.“
„Takže do toho se mnou nejdete?“ vyvozuje z tónu jeho hlasu.
„Vy jste snad za těch deset let úplně zešílela!“ vyhrkne s nevěřícným úšklebkem. „Tedy šílená jste byla vlastně už tehdy. Proto jste utekla, hm? Ty řeči, co jste měla, než jste zmizela, mám je vryté do paměti. Už tehdy jste měla sklony k podvedení vlastní země i krále! A proč vlastně?“
„Abych se zachránila!“ vykřikne.
Na chvíli nastává hrobové ticho.
Nala sklopí pohled do země a vydechne již tišším hlasem: „To ale nikdy nemůžete pochopit.“
S odměřeným výrazem se odklání od jeho zahořklé tváře. Rychlým krokem míří ke dveřím. Už nebude poslouchat ani jedno z těch obvinění, i když cítí, že si je zaslouží. Uvědomuje si, že mu ublížila. Vidí to v jeho oceánově modrých očích. Je to tak zvláštní pocit, když konečně dokáže číst všechny ty emoce. Odcházela s tím, že si ani nevšimne její nepřítomnosti, ale teď, když vidí ten raněný výraz, jí dochází, že možná pro něj nebyla jen hezkou tváří bez osobnosti. Možná opravdu za tou temnotou viděl něco, co měl rád. Nicméně by to udělala znovu. Je ráda, že byla sobecká. Protože jen díky tomu teď může vidět, že se její země žene do záhuby. Možná kdyby tehdy zůstala, masakrovala by nevinné lidi ve jménu Sapphirehallu a ani by se nepozastavila nad tím, že je něco špatně.
Vincent k ní přikračuje blíž. Svou velkou dlaní praští do dveří a brání jí tak je otevřít.
To překvapí nejen Nalu, ale i Kůrku. Ostražitě zvedá hlavu. Vincent byl jeho jediným pánem dlouhých deset let. Nikdy by se proti němu nepostavil. Proto jen hledí ze svého místa v rohu místnosti a nechystá se nijak zasahovat.
Vincentova rozrušená tvář se nakloní přímo naproti té Naly. Je velmi blízko.
Nala teď může vidět všechny ty emoce přímo před svýma očima. Pouští kliku a hledá v té tváři odpovědi, nějaký náznak toho, proč tohle gesto udělal.
Dýchá zrychleně. Jeho tvář je divoká a podrážděná. Na chvíli se odmlčí a snaží se uklidnit. Zhluboka se nadechne a pokřiví svou tvář ve smířené grimase. „Ale nikdy jsem vám nepřestal věřit,“ vydechne o poznání klidnějším tónem.
Nale se zatají dech. Pozoruje tu měnící se tvář v naprosté tichosti.
„A teď po událostech v Tsubatě jsem konečně pochopil, o čem jste to naposledy mluvila,“ odtuší nakonec. Jeho hlas je stále dost odměřený, ale svá slova myslí vážně. „Nakonec se ty vaše předtuchy vyplnily.“
„Znamená to, že…?“ roztřese se jí hlas nejistotou.
„Jdu do toho s vámi,“ procedí mezi zuby, jako by si stále nebyl jistý svým rozhodnutím. Možná je jen zmámený city, které k téhle ženě kdysi cítil.
Ne. Tím to není.
Nala si úlevně oddechne. „Děkuji. Už jsem si myslela, že-“
„Kdybych se nad tím pořádně nezamyslel, nahlásil bych vás Abernantovi,“ spustí znovu s tím znechuceným výrazem ve svém obličeji a utíná tak její slova. „Dost jste riskovala, když jste mi řekla svoje podezření a co zamýšlíte, když se potvrdí.“
„Kdo neriskuje, nic neztratí, ale ani nezíská,“ zahledí se intenzivně do jeho očí.
Odtahuje svou tvář dál. „Co si o tom myslí major?“
„Ještě nevím,“ svěsí znepokojeně ramena. „Ještě jsem mu o tom plánu neřekla. Potřebuji, aby si nejdřív vzpomněl na všechno. Myslím, že je dobře, že ho Abernant vzal do Faithvalley. Všechno to urychlí a snad ulehčí i jeho přesvědčování.“
Vincent přikyvuje. Pozorně si prohlíží její zamyšlenou tvář. Dochází mu, že jediné, čeho má teď plnou hlavu je ten její plán. Posteskne si při myšlence, jestli si na něj za těch deset let alespoň jednou vzpomněla.
„Zapomněla jste na mě?“ ptá se již mírným hlasem.
Oči se jí rozevřou překvapením.
„Bylo pro vás tak snadné odejít bez jediného slova na rozloučenou. Nikdy nezapomenu na ten výraz ve vašich očích, když jsme stáli před Abernantem a králem a probírali záležitosti ohledně vašeho převelení do SZS. Byla jste tak chladná a ani jste se na mě nepodívala,“ zakroutí nevěřícně hlavou. V jeho očích se zračí pocity smutku. „Deset let, Nalo. Deset dlouhých let jsme se neviděli. I když to nebyl ani zlomek doby, kterou jsem původně předpokládal, tak i přes to je to dlouhá doba. Za ty roky jste mi nedala jedinou zprávu. Abernant vše držel pod pokličkou. Mohl jsem jen nahlížet do spisů, kde jsem se dovídal, jaké zprávy Sapphirehallu přinášíte… a také o vašem zasnoubení s generálem Arcadie,“ zatne zuby při té myšlence. „Když jsem vás konečně po těch letech potkal ve městě, tak jste se nezmohla na nic víc, než se dívat do mé tváře prázdnýma očima a mluvit o tom zatraceném plánu.“
Zůstává nehnutá stát na místě se zaraženým pohledem do Vincentovy tváře, která teď přetékala nejrůznějšími pocity. Slova jako by jí zmizela z jazyka.
„Nikdy jsem si skutečně neuvědomovala, jak moc mě miloval, a jak jsem mu svým odchodem ublížila. Ale musí pochopit, že to bylo nezbytné.“
Smutně vydechne, ale snaží se si před ním udržet neprostupnou tvář, i když cítí, že tenhle muž má stále své místo v jejím srdci. Její slabost by věcem ještě více ublížila. „Moje jednání bylo čistě s ohledem na mé krytí. Já jsem pouze nabídla pomoc generálovi Akabanemu a on mi nabídl svoji na oplátku.“
„A v čem přesně tkvěla ta pomoc?“ zašklebí se sarkasticky. „Žena občas musí udělat něco navíc, aby si získala mužovu důvěru. Nechcete mi doufám namluvit, že by jakýkoliv voják z královské gardy Arcadie uvěřil tak snadno slovům nějaké pochybné agentky ze Sapphirehallu? Natož když ten voják je armádní generál a ta agentka Pekelný pes. Chcete mi snad říct, že si vás nejdřív pořádně neprověřil? Vaše pověst vás předchází, takže věřím, že pro někoho na jeho pozici nebylo těžké rychle zjistit, kdo doopravdy jste. Nechápu, že se nad tím Abernant ani nepozastavil,“ zašklebí se znechuceně. „Řekněte, co všechno jste pro to dělala? Co všechno jste udělala proto, aby vám zase začal věřit Amon? Vrátili jste se do starých kolejí a pokračovali v tom, co jste začali, když jste ještě byla se mnou?“ spustí úplně jiný rozhovor, než původně začal. Jeho hlas je ostrý a pohled intenzivní. „Proto jste mi nikdy nedovolila, abych se vás pořádně dotknul, hm?“
Nala hledí do jeho rozrušené tváře nevěřícným pohledem. Tolik osočování a hrubých slov od muže, od kterého by to nečekala. Podle ní na tohle nemá žádné právo. Zamračí se a zvedá svou dlaň k jeho tváři. Jedním rychlým pohybem zápěstí ukončuje tu smršť útočných slov, které završí hlasité plesknutí.
Naklání svůj obličej na stranu. Promne si zarudlou tvář a smířeným výrazem se otočí zpátky k ní.
„Možná jsem pochybovala o tom, co k vám cítím. A, ano, opustila jsem vás bez jediného slova na rozloučenou,“ spustí rozrušeným hlasem. „Možná jsem své city nedávala dostatečně najevo, ale nikdy – zdůrazňuji NIKDY – bych vás nepodvedla. Byl jste jediný muž, který se ke mně kdy dostal tak blízko. A na tomhle faktu se nic nezměnilo ani, když jsem odešla z města,“ dodává a byla to pravda. Svého času byl Vincent jediný muž, který ji mohl pohladit, obejmout nebo dokonce políbit. „Ani mě tak nemrzí to, že jste mě z něčeho takového obvinil jako uvědomění si, že mě vlastně vůbec neznáte, když dokážete něco takového říct a stále nechápete moje důvody, proč jsem vlastně odešla.“
„Omlouvám se,“ vydechne s pokorou v hlase. „Přehnal jsem to. Mluví ze mě vztek a žárlivost.“
„Vaše omluva pro mě nic neznamená,“ zakroutí odmítavě hlavou. „Omlouváte se za to, že jste mě nařknul z věci, kterou jste po mém odchodu dělal s každou sukní ve městě i mimo něj. Ukájel jste svou touhu v klínech jiných žen, jako by to pro vás nic neznamenalo. Mohl jste si alespoň zachovat kousek své cti a pro tentokrát mlčet,“ vyhrkne zahořklým hlasem. Už se jí nedaří hlídat si své emoce. Všechno se to dostává na povrch.
Jeho pohled zahanbeně klesne k podlaze. „Možná jsem nemohl mlčet, protože ten pocit, že se vás dotýkal jiný muž, mě sžírá zevnitř. Jsem v tomhle nejspíš dost sobecký, ale nedokážu se tomu postavit,“ přiznává. „Ty ženy neznamenaly nic. Měly mi učinit jen útěchu, když jsem se utápěl v alkoholu a přemýšlel nad těmi nejtemnějšími myšlenkami. Ale posledních pět let jsem se dával dohromady. O ženu jsem nezavadil okem stejně, jako jsem se nedotkl lahve. Uvědomil jsem si, že tudy nikdy cesta nepovede, že to mému zármutku jen přitěžuje,“ spustí upřímně. „Ta pověst se se mnou ovšem táhla dál… a mě to asi ani nevadilo. Ženy se díky ní ode mě držely dál. Bylo díky ní jednoduché předstírat, že jsem na mol a mám zájem o poručici Crystu,“ zamračí se znechuceným výrazem. „Dal jsem jí do hlavy brouka, kterým měla Amona kopnout do té jeho hloupé hlavy a nevědomě tak napomoci vašemu plánu, kdyby se potvrdilo nejhorší. Bylo to těsně po tom, co jste se mi svěřila. Tím se samozřejmě nesnažím své činy ospravedlnit.“
Nala se podezíravě zamračí. „Vy jste to udělal, i když jste tomu sám nevěřil?“
„Nebylo to vlastně nic převratného,“ pokrčí rameny s mírným hlasem. „Jen jsem jí popostrčil, aby mu vás připomněla. Od té doby, co vás potkal ve městě, byl jako vyměněný. Stačilo málo a nemyslel na nic jiného.“
„Děkuji,“ přikyvuje s vážným výrazem. Váhavě zvedá svůj pohled do jeho tváře. Na mysl jí přijde důležitá vzpomínka. Den, kdy se rozhodla svěřit svůj osud do rukou tohoto muže poprvé. Nikdy by na něj nemohla zapomenout.
Postava v černém plášti prochází uličkami města Heimgrat, které stojí asi hodinu cesty od Sapphirehallu. Bylo to prohnilé a zkažené místo. Nikdo ze sapphirehallských vojáků tam nechtěl pracovat, a tak většinu času žilo vlastním hříšným životem. Nala tohle místo milovala. Bylo jí nějakým zvráceným způsobem blízké. Možná to bylo tím, že když do něj vešla, mohla povolit uzdu té temnotě a být skutečně sama sebou. Alespoň na chvíli nebýt svazována morálkou a očekáváním. Tohle město neznalo zákony… ani slitování. Právě na tomhle místě měla pocit absolutní moci a nadvlády, které v poslední době tolik vyhledávala.
Prochází hlouběji do centra s černou kapucí zaraženou hluboko do obličeje. Neví, co hledá. Neví, před čím vlastně utíká. Jediné, čím si je v tu chvíli jistá je, že se dnes v noci stane něco hrozného. Pro tento večer se nechala zcela pohltit tou temnotou. Dnes totiž bylo jedno významné výročí.
Výročí nikdy nekončící bolesti.
Výročí dne, kdy té temnotě pohlédla do tváře poprvé.
„Hele, co tady máme!“ zavolá jeden z mužů, kteří stojí u zídky nějaké rozpadlé putyky.
Dívka v plášti se zastavuje. Cítí ve vzduchu problémy. Je to jako volání. Cítí, jak ji pohlcuje adrenalin a silný tlak na hrudi. S kamennou tváří se otáčí za hlasem.
Spolu s mužem, který ji oslovil, je tam pět dalších. Všichni jsou dost nevábně oblečeni a v rukách svírají pohárky s levným vínem. Ten zápach je cítit až za roh. Všichni okamžitě vyráží ze svých pozic a postavu v plášti obklíčí.
Nalin pohled je přimražený do země. Pevně sevře rukojeť svého meče. Tohle je její chvíle. Tohle tu přeci hledala. Nemůže uvěřit, jak snadné to bylo.
V tomhle městě bylo všechno tak snadné.
„Vždyť je to nějaký děcko,“ odplivne si další z mužů. Chrchel zažloutlých slin přistane Nale u nohy.
„No, mě už moc jako dítě nepříde,“ zasměje se znovu ten, který ji prvně oslovil. Ukazuje tak, že většinu svých zubů někde poztrácel a zbytek je prohnilý stejně jako jeho duše. Jeho tvář není nijak blízko té její, ale není těžké cítit ten zápach zkaženého dechu. Oplzlýma rukama hrábne po jejím plášti.
Nala jeho ruku okamžitě odráží pryč. Konečně zvedá svou tvář vzhůru se znechuceným výrazem. „Přestaňte na mě takhle zírat. Nelíbí se mi to.“
„Vypadá nasraně,“ zasměje se pobaveně další z přihlížejících.
„Její voči…“ rozklepe se další z mužů, který do teď ještě nemluvil, a ustupuje krok dozadu. „To je Pekelnej pes!“
„Ále, co by mi takový pískle mohlo udělat?“ mávne rukou první muž.
Na Nalině tváři se objeví úšklebek. Teď přišla chvíle, kdy mu ukáže svou skutečnou moc. V mžiku okamžiku vytahuje meč z pouzdra. Tenhle jednoduchý rychlý pohyb sebou bere i mužovu ruku, kterou ještě před několika vteřinami ledabyle mával před jejím obličejem. Krůpěje krve dopadají na její bílou tvář. Ztuhne v pozici s mečem nad hlavou a ostražitě sleduje pohyby zbývajících pěti mužů. Kapuce jí při tom padá na ramena a odhaluje tak její zlaté vlasy svázané v drdolu.
V temných uličkách města Heimgrat se rozezní hlasitý křik zraněného muže. S pahýlem, z nějž srší krev, kleká k zemi. Zbytek mužů se budí ze svého překvapení. Na jejich tvářích se objevují popuzené výrazy.
„Zabijte to monstrum!“ vykřikne jeden z nich s prstem upřeným do její zakrvácené tváře.
Všichni se drží dál s nejistými pohledy. Nikdo nechce být ten první, kdo naruší kruh, který kolem sebe Nala vytvořila dosahem svého meče. Jeden se sklání ke zraněnému muži, který se v šoku cuká na zemi a stále hlasitě křičí.
„Neříkejte, že se bojíte malé holky,“ zamračí se Nala a špičkou meče stále točí v kruhu, aby mohla jednotlivě pohlédnou do každé z těch pěti tváří mužů, kteří měli dnes v noci velkou smůlu, že narazili zrovna na ni. Ale muselo to tak být. Její tvář vypadá ve svitu měsíce děsivě. Krůpěje krve jen dodávají démonickému výrazu ještě děsivější vzhled.
Možná si dnes v noci věřila až příliš. Možná to bylo proto, že bylo výročí, a její emoce byly v tento den kvůli tomu nekontrolovatelné. Její pýcha a pocit nezničitelnosti ji nakonec postrčili k nepozornosti. Stačilo, aby udělala ještě jedno kolečko a jen co se její záda otočí k muži, který před tím upozornil na její totožnost, jeho ruce ji popadají zezadu za krk. Jeho hrdinství vyburcuje i zbytek přihlížejících, kteří si rychle uvědomují, že v jednotě je síla, a pokud dnes v noci chtějí odejít živí, musí spojit své síly. Kromě jednoho zraněného, který již ztratil příliš mnoho krve a omdlel, se na ní všichni vrhají se zvířecí zuřivostí a daří se jim ji odzbrojit.
Pět mužů ji popadá do svých spárů. Není těžké se jim postavit, ale je obklíčená a jen těžko si dokáže chránit svá záda. Další chyba ji dokáže položit na kolena, když se jeden z pohárků s vínem roztříští o její hlavu. Jeden z mužů využívá jejího překvapení a přes obličej jí přehazuje svůj plášť. Ještě naposledy vykopne a zasáhne jednoho muže do kolene, ale ani to nestačí. Tři další ho nahradí. Dva z nich ji popadnou za ruce a praští s ní na zem. Třetí jí chytá za nohy. Muž s pláštěm odkrývá její tvář. Ta je plná hněvu, ale během celého souboje nevydala ani jediný bolestný výkřik. Ostatní jí udržují v nehybné pozici.
„He, tak za tohle zaplatíš, čubko,“ zasměje se muž, který jí drží nohy, vítězně. Vystřídají ho dva zbývající muži a on ji pouští. Rozvazuje si kalhoty. „No tak, zakřič. Nemám rád, když se u toho holky tvářej jako leklý ryby.“
Nala ví, na co se chystá. Její tvář je chladná. Drží se. Neukáže jim slabost, ani kdyby jí začali zaživa krájet na kousky.
V ten okamžik, kdy jí tyto myšlenky proletí hlavou, se před jejíma očima objevuje zakrvácená čepel vycházející z mužova břicha. Ozývá se jen dusivé zachroptění, když se mu krev přes hrtan dostává do úst.
Nala překvapeně hledí, jak muž padá vedle ní na zem, když se meč opět vysouvá ven. Za jeho zády se objevuje silueta dalšího muže.
„Nechte ji jít, nebo vás tu rozsekám všechny na jednu hromadu.“
Muži s vyděšenými výrazy mizí v temných uličkách. Nikdo se ani nepozastaví nad krvácejícím mužem bez ruky, ani nepomohou chroptícímu muži s probodnutými plícemi, který se z posledních sil plácá na chladné zemi vedle Naly.
Ta, když se také konečně probouzí ze svého překvapení, kopne do jeho obličeje, aby ho od sebe vzdálila. Na její tváři se zračí znechucený výraz.
Silueta muže k ní natahuje svou ruku, aby jí pomohl vstát ze země.
Nala k němu zvedne pohled. Začíná rozeznávat stříbrný lesk vlasů v měsíčním světle. Ty oči barvy oceánu jsou jí také dobře známé. Je to podplukovník Vincent Lanelli. Jeho tvář nebyla tak hezká jako tvář jiných vojáků, ale v jeho pouhých sedmnácti letech se nikdo nedokázal vyrovnat jeho charismatu.
„Jste v pořádku?“ zeptá se muž. V jeho hrubé tváři se zračí starostlivý výraz.
Poručice jen zamručí a sbírá se ze země vlastními silami. Zcela ignoruje jeho pomocnou ruku. Obchází ho, jako by tam ani nebyl, a sbírá ze země svůj meč, který otírá do černého pláště.
Stříbrný měsíc i hvězdy mizí za černými mraky. Obloha se začíná zatahovat a pomalu se spouští déšť.
To ji popudí ještě více. Natahuje si zpátky na hlavu kapuci a šlehne zamračeným pohledem k podplukovníkovi. „Nikdo se vás neprosil o pomoc.“
Vincent stahuje svou ruku zpátky k tělu, na jeho tváři se objevuje nevěřícný výraz. Tahle žena mnoho taktu nepochytila. „Máte pravdu,“ pokývá hlavou se sarkastickým výrazem. „Měl jsem je nechat, aby vás znásilnili, a pak pravděpodobně zabili.“
„A proč by ne?!“ vyštěkne podrážděným hlasem. „V čem by ten osud byl horší než ten, jaký mě čeká?!“
Na jeho tváři se objevuje zmatený výraz. Tázavě přimhouří oči. „O čem to mluvíte?“
Nala jen mávne rukou a rozejde se do jedné z uliček, ve které před chvílí zmizel jeden z party mužů. Ani se neobtěžuje meč schovávat zpátky do pouzdra. Je připravená ho brzy znovu použít. Ještě neoslavila dnešní výročí a noc se brzy přehoupne v ráno dalšího dne.
Vincent ji následuje. „Poručice, měla byste se chovat slušně ke svým nadřízeným. Neměla byste se ke mně otáčet zády, dokud jsem s vámi nedomluvil.“
Nala se jen posměšně uchechtne. „A co mi uděláte? Půjdete žalovat vedení?“ zamračí se. „To pochybuji. Nejste takový ubožák.“
„Nikdy jsem ještě neviděl tak temperamentní a paličatou… holku, jako jste vy,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se s ní srovnat krok. „Když už nemáte respekt k hodnosti, tak byste se mohla chovat alespoň slušně vůči mému věku.“
„Je vám sedmnáct, pokud se nemýlím… a co?“ pokrčí nechápavě rameny. „Jste sotva o čtyři roky starší. A kromě toho já už dávno nejsem dítě.“
„Co je to dnes s vámi? Chováte se dost neuváženě. To vám není podobné.“
„Nesnažte se předstírat, že mě znáte,“ zatvrzuje se a zastavuje se, aby mu to řekla zpříma do tváře.
„Myslím to vážně,“ vydechne a nasazuje střeženou tvář. „Děje se něco?“
„Když vám to řeknu, budete už konečně mlčet a vypadnete, podplukovníku?“ zeptá se tázavým tónem. Její tvář je plná hořkosti.
Nala poraženě vydechne. „Viděla jsem-“
Utíná svou řeč, jako by si tu myšlenku musela ještě jednou promyslet. Jako by se připravovala na to prožít tu událost znovu a nebyla si jistá tím, jestli je na to připravená. Nikdy dřív nemluvila o tom, co se jí v tento den před osmi lety stalo.
Uhne pohledem od podplukovníkovy rozhněvané tváře a zatne čelist. „Viděla jsem, jak vojáci zabili moji matku přímo před mýma očima. Dnes je to na den přesně osm let od té události,“ spustí. „Nemůžu ty muže nechat odejít bez trestu… a vaše jednání mě v tomhle případě zdržuje. Takže mě běžte nahlásit, ale stejně mě nezastavíte.“
Vincentův přísný výraz polevuje. „Nesnažím se vás zastavit, jen jsem chtěl slyšet nějaké vysvětlení. Mstít se na cizích lidech přeci není řešení. O kolik vás to činí někým jiným, než jsou oni sami?“ zakroutí nechápavě hlavou. Na chvíli se odmlčí a nakonec polevuje, když v její tváři vidí, že nemůže říct nic, co by její rozhodnutí změnilo. Dnes ještě poteče krev. „Nicméně vás tam v žádném případě nenechám jít samotnou. Pokud se nepletu, tak těch mužů je stále stejně, takže by nebylo od věci vás… při jejich zatýkání jistit.“
„To nic nemění na mém rozhodnutí jít s vámi. Jdeme je přeci zatknout.“
„Nemějte obavy, podplukovníku, stejnou chybu jako před tím už neudělám.“
Stojí uprostřed louže krve. U jejích nohou leží těla čtyř mužů, kteří s bolestným kvílením žádají o smilování. Nala pevně svírá meč a zvedá svou zakrvácenou tvář k obloze. Kyselý déšť smývá kapičky krve z jejího obličeje.
„Ukončím to,“ vydechuje a zvedá meč vzhůru.
V ten okamžik její ruku zastavuje hrubá mužská dlaň. Vincent pohlédne zpříma do její tváře. Je velmi vážný. „To už stačí, poručice,“ zatvrdí se a jeho sevření je stále pevnější. „Myslím, že na tenhle den ani jeden z nich nezapomene. Pochybuji, že jediný z nich bude moci odsud odejít po svých. Dle jejich stavu bych si troufl hádat, že ti už se na vlastní nohy nepostaví nikdy. Bude zázrak, pokud se vůbec někdy budou moci zase hýbat.“
„Tímhle jsem neskončila, podplukovníku,“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Jeho intenzivní pohled v ní budí něco, co ještě nikdy dřív necítila. Jako by mu dokázala uvěřit a vzdát se toho, proč sem přišla. Ale to neudělá. Opanuje ho tvrdým pohledem. „Pár roztříštěných kostí nestačí. Musím to dokončit!“
Vincent bere její meč do svých rukou a vytrhává jí ho z ruky. Nepřestává při tom svou druhou rukou drtit její zápěstí. Jeho intenzivní pohled je stále hluboko zabodnutý do jejích očí. Nala se nedokáže pohnout ani mu odporovat. Nechala se tím pohledem zcela pohltit. Nemůže přijít na to, co je na tomhle muži tak zvláštního, že s ní dokáže takhle manipulovat.
„Nedokázal jsem vás zastavit, abyste je pronásledovala, ale můžu vás zastavit v tom, aby to všechno bylo ještě horší. Dovolte mi to,“ vypustí velmi tichým hlasem. „Poručice… Nalo, nenechte se tou temnotou pohltit.“
Nala při jeho slovech široce rozevře oči dokořán. Všiml si toho? Ale vždyť nikdo jiný to nikdy neviděl. Proč zrovna on? Člověk, s kterým se sotva párkrát míjela v citadele. V čem byl jiný?
Rychle se budí z překvapení a vytrhává svou ruku z jeho sevření. Následně si bere i svůj meč a schovává ho zpět do pouzdra u pasu. Bez jediného slova se rozchází pryč.
Vincent ji následuje.
„Co si o mě myslíte teď, podplukovníku?“
„Myslím, že potřebujete pořádnou sprchu,“ ušklíbne se Vincent, ale v jeho tváři není ani malý náznak pobavení.
„Nehrajte si na kliďase. Vím, že jste čestný a věrný voják,“ připouští. „Proto vím, že nemáte rád zbytečné zabíjení… Ostatně to asi žádný normální člověk.“
„Nikoho jste přeci nezabila.“
„Ale chtěla jsem.“
„Myslím, že za vojáka mluví jeho činy a ne přání. Pokud byste byla takový netvor, za jakého se považujete, tak byste je zabila i přes mé naléhání,“ odtuší rozhodným hlasem.
„Slyšel jste je? Slyšel jste, jak mi řekli?“
„Pekelný pes.“
Nala se zastavuje a otáčí svou tvář k němu. „Víte, co to znamená. Co si o mě lidé tady ve městě myslí. Co si o mě všichni lidé na tomhle zatraceném kontinentu myslí. Mě na tom nikdy nezáleželo, ale teď si začínám uvědomovat, že v odrazech jejich očí je moje skutečné já. Začínám pochybovat o tom, kdo jsem, podplukovníku.“
Vincent se odmlčí.
„Myslím, že byste se měla umýt někde tady ve městě. Vojáci v sapphirehallské citadele by mohli mít rozhozené spaní, kdyby vás takhle viděli. Můžeme si o tom ještě promluvit někde v klidu, pokud o to bude stát.“
Nala se beze slova rozejde k nejbližšímu hostinci a vchází dovnitř. Za pultem stojí stará žena. Prohlédne si mladou poručici od hlavy až k patě. Bez delšího rozmýšlení bere z háčku klíč a pokládá ho před sebe na stůl.
„Pokoj nahoře úplně na konci chodby má tu nejvěčí koupelnu,“ odtuší skřípavým hlasem.
Nala bere klíč do ruky a vychází schody.
Vincent se na ženu podívá a pokládá zlaťák na pult. Následně opět poručici v tichosti následuje.
Po koupeli rozloží své mokré oblečení na postel. Trochu ho prolila studenou vodou, aby z něj vyždímala rudou krev a nebyla při návratu do města tolik nápadná. Z koupelny vychází jen zamotaná v ručníku.
Vincent k ní trhne váhavým pohledem.
Nala se při jeho reakci jen pobaveně ušklíbne. „Zapomeňte na to, podplukovníku. Jste na mě moc starý.“
Vincent se nervózně podívá jiným směrem a odkašle si. „Můj otec se oženil s mou matkou, když jí bylo třináct.“
„Och, takže si mě chcete vzít?“ zvedne pobaveně obočí.
„Ne, to ne. Tedy… já bych nikdy-“ Dlouze vydechne, aby se uklidnil. „Děláte si ze mě legraci.“
„Přesně.“
Nastává chvíle ticha, když se jeho oči opět zvedají k těm jejím.
Zdá se být klidnější. Z nějakého důvodu se s ním cítila v bezpečí. Jako by se nemusela stydět za to, kým je. Jeho oči ji nesoudily, ale ani nelitovaly.
„Sledoval jsem nějaký čas vaši práci,“ spustí podplukovník po chvíli s rudou tváří, aby odvedl téma jinam. „Máte velký potenciál to někam v armádě dotáhnout.“
„Nestojím o to,“ pokrčí nezaujatě rameny a přesouvá se k oknu. Sedá si na jeho parapet a vyhlédne ven na v dešti se topící ulici. „Chtěla bych utéct, víte? Nechápejte mě špatně. Nechci vyznít jako zběh. Jen mám pocit, že tady ve mně roste něco zlého a nemůžu to zastavit. Vím, že pod tím vším vztekem a nenávistí dokážu najít lásku, která bude tak ryzí…“ zasní se a na její tváři se při té myšlence objevuje náznak úsměvu. „Mám ráda svého bratra. Mám ráda Amona… Ale mám pocit, že začínám zapomínat na pravý význam těch citů.“
Vincent ji sleduje zamyšleným pohled. Nemá co dodat k jejím myšlenkám. Nezdá se, že by to po něm vyžadovala. Cítila se s ním natolik bezpečně, že se nebála odhalit své největší slabiny. Cítila velikou úlevu, když tu byl někdo, kdo skutečně poslouchal.
„Dnes je výročí smrti mých rodičů a já… necítila vůbec nic. Jen jsem chtěla zase něco cítit…“
Její zasněný pohled opět zapátrá k Vincentovi, který nehnutě stojí u stolu a hledí přímo na ni.
„Po tom, co jste dnes viděl… Nenávidíte mě?“
„Ne,“ namítá klidně.
„Jste mnou znechucený?“
„Ne.“
„Myslíte si, že jsem šílená?“
„Ano,“ přikyvuje a na jeho do teď prázdné tváři se objevuje náznak pobaveného úšklebku.
Nala si jen odfrkne a opět se podívá ven.
„Nic není černé nebo bílé. Ani já nejsem vždy perfektní a nerozhoduji se vždy dobře. Takový už život je. Důležité je, že si uvědomujete, že je něco špatně. Jen tehdy to můžete změnit. Jste na dobré cestě. Máte svého bratra, který vám s tím jistě rád pomůže. A Amona… To je ten chlapec, se kterým jste vyrůstala?“
„Hm,“ přikyvuje. „Také už je z něj voják. Je to ještě kluk. Armáda rozemele jeho duši na prach,“ povzdechne si.
„Jste stejně stará jako on,“ odtuší a se založenýma rukama na zádech se vydá pomalým krokem směrem k ní. „Co vaše duše?“
„Já žádnou duši nemám, pane,“ povzdechne si s velmi útrpným výrazem ve tváři a konečně na něj zase pohlédne. „A začínám pochybovat o tom, jestli jsem někdy nějakou měla.“
„Můžete se tedy stát součástí té mé,“ vydechne zcela novým tónem v hlase, kterým ho ještě neslyšela mluvit. Natahuje k ní svou ruku. „Pokud se se mnou cítíte natolik v bezpečí, abyste se podělila i o ty nejtemnější myšlenky, budu vás rád doprovázet na vaší cestě za změnou, pokud to může pomoci.“
Nala na něj zírá překvapeným pohledem a přemítá ve své hlavě, co se tím snaží naznačit. „Promiňte… ale asi úplně nechápu, co tím chcete říct.“
„Myslím tím, že jste na sebe zbytečně moc tvrdá,“ spustí. „Jistě, v armádě tomu není nazbyt, ale možná byste na chvíli měla více milovat než myslet na nenávist. Došlo mi, o co jste se dnes pokoušela. Nehledáte pomstu pro svou rodinu, ale svou vlastní smrt. Možná bych vám mohl pomoci stanovit si jiné cíle. Nejste nesmrtelná, Nalo. Mohl bych vám ukázat krásu smrtelnosti.“
Nala je jeho slovy zcela zaskočená. Začíná si pomalu uvědomovat, co vlastně znamenají a jen těžko jim dokáže uvěřit. „Ale… podplukovníku… to, o čem teď mluvíte… přeci… není to možné,“ vykoktá ze sebe nejistým hlasem. Opět se začíná topit v těch intenzivních očích barvy oceánu. „Vy a já… Vždyť jste mi nikdy ani nenaznačil, že byste chtěl…“
„Naznačuji to teď,“ odvětí sebejistě. „Tedy nejsem muž, který by byl ve svých citech příliš sdílný, ale to je asi jen málo silných vojáků. Myslím, že vy, a dokonce i váš přítel Amon, jste toho jasným důkazem. Jak jsem říkal, sledoval jsem vás jistou dobu a měl jsem tak možnost se o svých citech ujistit. Jsem jimi zcela přesvědčen, takže nemám důvod je dál skrývat. Zcela otevřeně mi teď povězte, Nalo, mohla byste jednou milovat i vy mne?“
„Tak řekněte, Nalo, mohla byste mě zase milovat?“ vyvádí jí jeho hlas ze zamyšlení, jako by předpovídal, na co právě myslí.
Trhne k ní zamračeným pohledem. „Vy jste se bavila,“ odsekne znechuceným hlasem. „Já jsem jen poslouchal velkou spoustu řečí o vlastizradě.“
„Takže do toho se mnou nejdete?“ vyvozuje z tónu jeho hlasu.
„Vy jste snad za těch deset let úplně zešílela!“ vyhrkne s nevěřícným úšklebkem. „Tedy šílená jste byla vlastně už tehdy. Proto jste utekla, hm? Ty řeči, co jste měla, než jste zmizela, mám je vryté do paměti. Už tehdy jste měla sklony k podvedení vlastní země i krále! A proč vlastně?“
„Abych se zachránila!“ vykřikne.
Na chvíli nastává hrobové ticho.
Nala sklopí pohled do země a vydechne již tišším hlasem: „To ale nikdy nemůžete pochopit.“
S odměřeným výrazem se odklání od jeho zahořklé tváře. Rychlým krokem míří ke dveřím. Už nebude poslouchat ani jedno z těch obvinění, i když cítí, že si je zaslouží. Uvědomuje si, že mu ublížila. Vidí to v jeho oceánově modrých očích. Je to tak zvláštní pocit, když konečně dokáže číst všechny ty emoce. Odcházela s tím, že si ani nevšimne její nepřítomnosti, ale teď, když vidí ten raněný výraz, jí dochází, že možná pro něj nebyla jen hezkou tváří bez osobnosti. Možná opravdu za tou temnotou viděl něco, co měl rád. Nicméně by to udělala znovu. Je ráda, že byla sobecká. Protože jen díky tomu teď může vidět, že se její země žene do záhuby. Možná kdyby tehdy zůstala, masakrovala by nevinné lidi ve jménu Sapphirehallu a ani by se nepozastavila nad tím, že je něco špatně.
Vincent k ní přikračuje blíž. Svou velkou dlaní praští do dveří a brání jí tak je otevřít.
To překvapí nejen Nalu, ale i Kůrku. Ostražitě zvedá hlavu. Vincent byl jeho jediným pánem dlouhých deset let. Nikdy by se proti němu nepostavil. Proto jen hledí ze svého místa v rohu místnosti a nechystá se nijak zasahovat.
Vincentova rozrušená tvář se nakloní přímo naproti té Naly. Je velmi blízko.
Nala teď může vidět všechny ty emoce přímo před svýma očima. Pouští kliku a hledá v té tváři odpovědi, nějaký náznak toho, proč tohle gesto udělal.
Dýchá zrychleně. Jeho tvář je divoká a podrážděná. Na chvíli se odmlčí a snaží se uklidnit. Zhluboka se nadechne a pokřiví svou tvář ve smířené grimase. „Ale nikdy jsem vám nepřestal věřit,“ vydechne o poznání klidnějším tónem.
Nale se zatají dech. Pozoruje tu měnící se tvář v naprosté tichosti.
„A teď po událostech v Tsubatě jsem konečně pochopil, o čem jste to naposledy mluvila,“ odtuší nakonec. Jeho hlas je stále dost odměřený, ale svá slova myslí vážně. „Nakonec se ty vaše předtuchy vyplnily.“
„Znamená to, že…?“ roztřese se jí hlas nejistotou.
„Jdu do toho s vámi,“ procedí mezi zuby, jako by si stále nebyl jistý svým rozhodnutím. Možná je jen zmámený city, které k téhle ženě kdysi cítil.
Ne. Tím to není.
Nala si úlevně oddechne. „Děkuji. Už jsem si myslela, že-“
„Kdybych se nad tím pořádně nezamyslel, nahlásil bych vás Abernantovi,“ spustí znovu s tím znechuceným výrazem ve svém obličeji a utíná tak její slova. „Dost jste riskovala, když jste mi řekla svoje podezření a co zamýšlíte, když se potvrdí.“
„Kdo neriskuje, nic neztratí, ale ani nezíská,“ zahledí se intenzivně do jeho očí.
Odtahuje svou tvář dál. „Co si o tom myslí major?“
„Ještě nevím,“ svěsí znepokojeně ramena. „Ještě jsem mu o tom plánu neřekla. Potřebuji, aby si nejdřív vzpomněl na všechno. Myslím, že je dobře, že ho Abernant vzal do Faithvalley. Všechno to urychlí a snad ulehčí i jeho přesvědčování.“
Vincent přikyvuje. Pozorně si prohlíží její zamyšlenou tvář. Dochází mu, že jediné, čeho má teď plnou hlavu je ten její plán. Posteskne si při myšlence, jestli si na něj za těch deset let alespoň jednou vzpomněla.
„Zapomněla jste na mě?“ ptá se již mírným hlasem.
Oči se jí rozevřou překvapením.
„Bylo pro vás tak snadné odejít bez jediného slova na rozloučenou. Nikdy nezapomenu na ten výraz ve vašich očích, když jsme stáli před Abernantem a králem a probírali záležitosti ohledně vašeho převelení do SZS. Byla jste tak chladná a ani jste se na mě nepodívala,“ zakroutí nevěřícně hlavou. V jeho očích se zračí pocity smutku. „Deset let, Nalo. Deset dlouhých let jsme se neviděli. I když to nebyl ani zlomek doby, kterou jsem původně předpokládal, tak i přes to je to dlouhá doba. Za ty roky jste mi nedala jedinou zprávu. Abernant vše držel pod pokličkou. Mohl jsem jen nahlížet do spisů, kde jsem se dovídal, jaké zprávy Sapphirehallu přinášíte… a také o vašem zasnoubení s generálem Arcadie,“ zatne zuby při té myšlence. „Když jsem vás konečně po těch letech potkal ve městě, tak jste se nezmohla na nic víc, než se dívat do mé tváře prázdnýma očima a mluvit o tom zatraceném plánu.“
Zůstává nehnutá stát na místě se zaraženým pohledem do Vincentovy tváře, která teď přetékala nejrůznějšími pocity. Slova jako by jí zmizela z jazyka.
„Nikdy jsem si skutečně neuvědomovala, jak moc mě miloval, a jak jsem mu svým odchodem ublížila. Ale musí pochopit, že to bylo nezbytné.“
Smutně vydechne, ale snaží se si před ním udržet neprostupnou tvář, i když cítí, že tenhle muž má stále své místo v jejím srdci. Její slabost by věcem ještě více ublížila. „Moje jednání bylo čistě s ohledem na mé krytí. Já jsem pouze nabídla pomoc generálovi Akabanemu a on mi nabídl svoji na oplátku.“
„A v čem přesně tkvěla ta pomoc?“ zašklebí se sarkasticky. „Žena občas musí udělat něco navíc, aby si získala mužovu důvěru. Nechcete mi doufám namluvit, že by jakýkoliv voják z královské gardy Arcadie uvěřil tak snadno slovům nějaké pochybné agentky ze Sapphirehallu? Natož když ten voják je armádní generál a ta agentka Pekelný pes. Chcete mi snad říct, že si vás nejdřív pořádně neprověřil? Vaše pověst vás předchází, takže věřím, že pro někoho na jeho pozici nebylo těžké rychle zjistit, kdo doopravdy jste. Nechápu, že se nad tím Abernant ani nepozastavil,“ zašklebí se znechuceně. „Řekněte, co všechno jste pro to dělala? Co všechno jste udělala proto, aby vám zase začal věřit Amon? Vrátili jste se do starých kolejí a pokračovali v tom, co jste začali, když jste ještě byla se mnou?“ spustí úplně jiný rozhovor, než původně začal. Jeho hlas je ostrý a pohled intenzivní. „Proto jste mi nikdy nedovolila, abych se vás pořádně dotknul, hm?“
Nala hledí do jeho rozrušené tváře nevěřícným pohledem. Tolik osočování a hrubých slov od muže, od kterého by to nečekala. Podle ní na tohle nemá žádné právo. Zamračí se a zvedá svou dlaň k jeho tváři. Jedním rychlým pohybem zápěstí ukončuje tu smršť útočných slov, které završí hlasité plesknutí.
Naklání svůj obličej na stranu. Promne si zarudlou tvář a smířeným výrazem se otočí zpátky k ní.
„Možná jsem pochybovala o tom, co k vám cítím. A, ano, opustila jsem vás bez jediného slova na rozloučenou,“ spustí rozrušeným hlasem. „Možná jsem své city nedávala dostatečně najevo, ale nikdy – zdůrazňuji NIKDY – bych vás nepodvedla. Byl jste jediný muž, který se ke mně kdy dostal tak blízko. A na tomhle faktu se nic nezměnilo ani, když jsem odešla z města,“ dodává a byla to pravda. Svého času byl Vincent jediný muž, který ji mohl pohladit, obejmout nebo dokonce políbit. „Ani mě tak nemrzí to, že jste mě z něčeho takového obvinil jako uvědomění si, že mě vlastně vůbec neznáte, když dokážete něco takového říct a stále nechápete moje důvody, proč jsem vlastně odešla.“
„Omlouvám se,“ vydechne s pokorou v hlase. „Přehnal jsem to. Mluví ze mě vztek a žárlivost.“
„Vaše omluva pro mě nic neznamená,“ zakroutí odmítavě hlavou. „Omlouváte se za to, že jste mě nařknul z věci, kterou jste po mém odchodu dělal s každou sukní ve městě i mimo něj. Ukájel jste svou touhu v klínech jiných žen, jako by to pro vás nic neznamenalo. Mohl jste si alespoň zachovat kousek své cti a pro tentokrát mlčet,“ vyhrkne zahořklým hlasem. Už se jí nedaří hlídat si své emoce. Všechno se to dostává na povrch.
Jeho pohled zahanbeně klesne k podlaze. „Možná jsem nemohl mlčet, protože ten pocit, že se vás dotýkal jiný muž, mě sžírá zevnitř. Jsem v tomhle nejspíš dost sobecký, ale nedokážu se tomu postavit,“ přiznává. „Ty ženy neznamenaly nic. Měly mi učinit jen útěchu, když jsem se utápěl v alkoholu a přemýšlel nad těmi nejtemnějšími myšlenkami. Ale posledních pět let jsem se dával dohromady. O ženu jsem nezavadil okem stejně, jako jsem se nedotkl lahve. Uvědomil jsem si, že tudy nikdy cesta nepovede, že to mému zármutku jen přitěžuje,“ spustí upřímně. „Ta pověst se se mnou ovšem táhla dál… a mě to asi ani nevadilo. Ženy se díky ní ode mě držely dál. Bylo díky ní jednoduché předstírat, že jsem na mol a mám zájem o poručici Crystu,“ zamračí se znechuceným výrazem. „Dal jsem jí do hlavy brouka, kterým měla Amona kopnout do té jeho hloupé hlavy a nevědomě tak napomoci vašemu plánu, kdyby se potvrdilo nejhorší. Bylo to těsně po tom, co jste se mi svěřila. Tím se samozřejmě nesnažím své činy ospravedlnit.“
Nala se podezíravě zamračí. „Vy jste to udělal, i když jste tomu sám nevěřil?“
„Nebylo to vlastně nic převratného,“ pokrčí rameny s mírným hlasem. „Jen jsem jí popostrčil, aby mu vás připomněla. Od té doby, co vás potkal ve městě, byl jako vyměněný. Stačilo málo a nemyslel na nic jiného.“
„Děkuji,“ přikyvuje s vážným výrazem. Váhavě zvedá svůj pohled do jeho tváře. Na mysl jí přijde důležitá vzpomínka. Den, kdy se rozhodla svěřit svůj osud do rukou tohoto muže poprvé. Nikdy by na něj nemohla zapomenout.
***
Postava v černém plášti prochází uličkami města Heimgrat, které stojí asi hodinu cesty od Sapphirehallu. Bylo to prohnilé a zkažené místo. Nikdo ze sapphirehallských vojáků tam nechtěl pracovat, a tak většinu času žilo vlastním hříšným životem. Nala tohle místo milovala. Bylo jí nějakým zvráceným způsobem blízké. Možná to bylo tím, že když do něj vešla, mohla povolit uzdu té temnotě a být skutečně sama sebou. Alespoň na chvíli nebýt svazována morálkou a očekáváním. Tohle město neznalo zákony… ani slitování. Právě na tomhle místě měla pocit absolutní moci a nadvlády, které v poslední době tolik vyhledávala.
Prochází hlouběji do centra s černou kapucí zaraženou hluboko do obličeje. Neví, co hledá. Neví, před čím vlastně utíká. Jediné, čím si je v tu chvíli jistá je, že se dnes v noci stane něco hrozného. Pro tento večer se nechala zcela pohltit tou temnotou. Dnes totiž bylo jedno významné výročí.
Výročí nikdy nekončící bolesti.
Výročí dne, kdy té temnotě pohlédla do tváře poprvé.
„Hele, co tady máme!“ zavolá jeden z mužů, kteří stojí u zídky nějaké rozpadlé putyky.
Dívka v plášti se zastavuje. Cítí ve vzduchu problémy. Je to jako volání. Cítí, jak ji pohlcuje adrenalin a silný tlak na hrudi. S kamennou tváří se otáčí za hlasem.
Spolu s mužem, který ji oslovil, je tam pět dalších. Všichni jsou dost nevábně oblečeni a v rukách svírají pohárky s levným vínem. Ten zápach je cítit až za roh. Všichni okamžitě vyráží ze svých pozic a postavu v plášti obklíčí.
Nalin pohled je přimražený do země. Pevně sevře rukojeť svého meče. Tohle je její chvíle. Tohle tu přeci hledala. Nemůže uvěřit, jak snadné to bylo.
V tomhle městě bylo všechno tak snadné.
„Vždyť je to nějaký děcko,“ odplivne si další z mužů. Chrchel zažloutlých slin přistane Nale u nohy.
„No, mě už moc jako dítě nepříde,“ zasměje se znovu ten, který ji prvně oslovil. Ukazuje tak, že většinu svých zubů někde poztrácel a zbytek je prohnilý stejně jako jeho duše. Jeho tvář není nijak blízko té její, ale není těžké cítit ten zápach zkaženého dechu. Oplzlýma rukama hrábne po jejím plášti.
Nala jeho ruku okamžitě odráží pryč. Konečně zvedá svou tvář vzhůru se znechuceným výrazem. „Přestaňte na mě takhle zírat. Nelíbí se mi to.“
„Vypadá nasraně,“ zasměje se pobaveně další z přihlížejících.
„Její voči…“ rozklepe se další z mužů, který do teď ještě nemluvil, a ustupuje krok dozadu. „To je Pekelnej pes!“
„Ále, co by mi takový pískle mohlo udělat?“ mávne rukou první muž.
Na Nalině tváři se objeví úšklebek. Teď přišla chvíle, kdy mu ukáže svou skutečnou moc. V mžiku okamžiku vytahuje meč z pouzdra. Tenhle jednoduchý rychlý pohyb sebou bere i mužovu ruku, kterou ještě před několika vteřinami ledabyle mával před jejím obličejem. Krůpěje krve dopadají na její bílou tvář. Ztuhne v pozici s mečem nad hlavou a ostražitě sleduje pohyby zbývajících pěti mužů. Kapuce jí při tom padá na ramena a odhaluje tak její zlaté vlasy svázané v drdolu.
V temných uličkách města Heimgrat se rozezní hlasitý křik zraněného muže. S pahýlem, z nějž srší krev, kleká k zemi. Zbytek mužů se budí ze svého překvapení. Na jejich tvářích se objevují popuzené výrazy.
„Zabijte to monstrum!“ vykřikne jeden z nich s prstem upřeným do její zakrvácené tváře.
Všichni se drží dál s nejistými pohledy. Nikdo nechce být ten první, kdo naruší kruh, který kolem sebe Nala vytvořila dosahem svého meče. Jeden se sklání ke zraněnému muži, který se v šoku cuká na zemi a stále hlasitě křičí.
„Neříkejte, že se bojíte malé holky,“ zamračí se Nala a špičkou meče stále točí v kruhu, aby mohla jednotlivě pohlédnou do každé z těch pěti tváří mužů, kteří měli dnes v noci velkou smůlu, že narazili zrovna na ni. Ale muselo to tak být. Její tvář vypadá ve svitu měsíce děsivě. Krůpěje krve jen dodávají démonickému výrazu ještě děsivější vzhled.
Možná si dnes v noci věřila až příliš. Možná to bylo proto, že bylo výročí, a její emoce byly v tento den kvůli tomu nekontrolovatelné. Její pýcha a pocit nezničitelnosti ji nakonec postrčili k nepozornosti. Stačilo, aby udělala ještě jedno kolečko a jen co se její záda otočí k muži, který před tím upozornil na její totožnost, jeho ruce ji popadají zezadu za krk. Jeho hrdinství vyburcuje i zbytek přihlížejících, kteří si rychle uvědomují, že v jednotě je síla, a pokud dnes v noci chtějí odejít živí, musí spojit své síly. Kromě jednoho zraněného, který již ztratil příliš mnoho krve a omdlel, se na ní všichni vrhají se zvířecí zuřivostí a daří se jim ji odzbrojit.
Pět mužů ji popadá do svých spárů. Není těžké se jim postavit, ale je obklíčená a jen těžko si dokáže chránit svá záda. Další chyba ji dokáže položit na kolena, když se jeden z pohárků s vínem roztříští o její hlavu. Jeden z mužů využívá jejího překvapení a přes obličej jí přehazuje svůj plášť. Ještě naposledy vykopne a zasáhne jednoho muže do kolene, ale ani to nestačí. Tři další ho nahradí. Dva z nich ji popadnou za ruce a praští s ní na zem. Třetí jí chytá za nohy. Muž s pláštěm odkrývá její tvář. Ta je plná hněvu, ale během celého souboje nevydala ani jediný bolestný výkřik. Ostatní jí udržují v nehybné pozici.
„He, tak za tohle zaplatíš, čubko,“ zasměje se muž, který jí drží nohy, vítězně. Vystřídají ho dva zbývající muži a on ji pouští. Rozvazuje si kalhoty. „No tak, zakřič. Nemám rád, když se u toho holky tvářej jako leklý ryby.“
Nala ví, na co se chystá. Její tvář je chladná. Drží se. Neukáže jim slabost, ani kdyby jí začali zaživa krájet na kousky.
V ten okamžik, kdy jí tyto myšlenky proletí hlavou, se před jejíma očima objevuje zakrvácená čepel vycházející z mužova břicha. Ozývá se jen dusivé zachroptění, když se mu krev přes hrtan dostává do úst.
Nala překvapeně hledí, jak muž padá vedle ní na zem, když se meč opět vysouvá ven. Za jeho zády se objevuje silueta dalšího muže.
„Nechte ji jít, nebo vás tu rozsekám všechny na jednu hromadu.“
Muži s vyděšenými výrazy mizí v temných uličkách. Nikdo se ani nepozastaví nad krvácejícím mužem bez ruky, ani nepomohou chroptícímu muži s probodnutými plícemi, který se z posledních sil plácá na chladné zemi vedle Naly.
Ta, když se také konečně probouzí ze svého překvapení, kopne do jeho obličeje, aby ho od sebe vzdálila. Na její tváři se zračí znechucený výraz.
Silueta muže k ní natahuje svou ruku, aby jí pomohl vstát ze země.
Nala k němu zvedne pohled. Začíná rozeznávat stříbrný lesk vlasů v měsíčním světle. Ty oči barvy oceánu jsou jí také dobře známé. Je to podplukovník Vincent Lanelli. Jeho tvář nebyla tak hezká jako tvář jiných vojáků, ale v jeho pouhých sedmnácti letech se nikdo nedokázal vyrovnat jeho charismatu.
„Jste v pořádku?“ zeptá se muž. V jeho hrubé tváři se zračí starostlivý výraz.
Poručice jen zamručí a sbírá se ze země vlastními silami. Zcela ignoruje jeho pomocnou ruku. Obchází ho, jako by tam ani nebyl, a sbírá ze země svůj meč, který otírá do černého pláště.
Stříbrný měsíc i hvězdy mizí za černými mraky. Obloha se začíná zatahovat a pomalu se spouští déšť.
To ji popudí ještě více. Natahuje si zpátky na hlavu kapuci a šlehne zamračeným pohledem k podplukovníkovi. „Nikdo se vás neprosil o pomoc.“
Vincent stahuje svou ruku zpátky k tělu, na jeho tváři se objevuje nevěřícný výraz. Tahle žena mnoho taktu nepochytila. „Máte pravdu,“ pokývá hlavou se sarkastickým výrazem. „Měl jsem je nechat, aby vás znásilnili, a pak pravděpodobně zabili.“
„A proč by ne?!“ vyštěkne podrážděným hlasem. „V čem by ten osud byl horší než ten, jaký mě čeká?!“
Na jeho tváři se objevuje zmatený výraz. Tázavě přimhouří oči. „O čem to mluvíte?“
Nala jen mávne rukou a rozejde se do jedné z uliček, ve které před chvílí zmizel jeden z party mužů. Ani se neobtěžuje meč schovávat zpátky do pouzdra. Je připravená ho brzy znovu použít. Ještě neoslavila dnešní výročí a noc se brzy přehoupne v ráno dalšího dne.
Vincent ji následuje. „Poručice, měla byste se chovat slušně ke svým nadřízeným. Neměla byste se ke mně otáčet zády, dokud jsem s vámi nedomluvil.“
Nala se jen posměšně uchechtne. „A co mi uděláte? Půjdete žalovat vedení?“ zamračí se. „To pochybuji. Nejste takový ubožák.“
„Nikdy jsem ještě neviděl tak temperamentní a paličatou… holku, jako jste vy,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se s ní srovnat krok. „Když už nemáte respekt k hodnosti, tak byste se mohla chovat alespoň slušně vůči mému věku.“
„Je vám sedmnáct, pokud se nemýlím… a co?“ pokrčí nechápavě rameny. „Jste sotva o čtyři roky starší. A kromě toho já už dávno nejsem dítě.“
„Co je to dnes s vámi? Chováte se dost neuváženě. To vám není podobné.“
„Nesnažte se předstírat, že mě znáte,“ zatvrzuje se a zastavuje se, aby mu to řekla zpříma do tváře.
„Myslím to vážně,“ vydechne a nasazuje střeženou tvář. „Děje se něco?“
„Když vám to řeknu, budete už konečně mlčet a vypadnete, podplukovníku?“ zeptá se tázavým tónem. Její tvář je plná hořkosti.
Nala poraženě vydechne. „Viděla jsem-“
Utíná svou řeč, jako by si tu myšlenku musela ještě jednou promyslet. Jako by se připravovala na to prožít tu událost znovu a nebyla si jistá tím, jestli je na to připravená. Nikdy dřív nemluvila o tom, co se jí v tento den před osmi lety stalo.
Uhne pohledem od podplukovníkovy rozhněvané tváře a zatne čelist. „Viděla jsem, jak vojáci zabili moji matku přímo před mýma očima. Dnes je to na den přesně osm let od té události,“ spustí. „Nemůžu ty muže nechat odejít bez trestu… a vaše jednání mě v tomhle případě zdržuje. Takže mě běžte nahlásit, ale stejně mě nezastavíte.“
Vincentův přísný výraz polevuje. „Nesnažím se vás zastavit, jen jsem chtěl slyšet nějaké vysvětlení. Mstít se na cizích lidech přeci není řešení. O kolik vás to činí někým jiným, než jsou oni sami?“ zakroutí nechápavě hlavou. Na chvíli se odmlčí a nakonec polevuje, když v její tváři vidí, že nemůže říct nic, co by její rozhodnutí změnilo. Dnes ještě poteče krev. „Nicméně vás tam v žádném případě nenechám jít samotnou. Pokud se nepletu, tak těch mužů je stále stejně, takže by nebylo od věci vás… při jejich zatýkání jistit.“
„To nic nemění na mém rozhodnutí jít s vámi. Jdeme je přeci zatknout.“
„Nemějte obavy, podplukovníku, stejnou chybu jako před tím už neudělám.“
❥
Stojí uprostřed louže krve. U jejích nohou leží těla čtyř mužů, kteří s bolestným kvílením žádají o smilování. Nala pevně svírá meč a zvedá svou zakrvácenou tvář k obloze. Kyselý déšť smývá kapičky krve z jejího obličeje.
„Ukončím to,“ vydechuje a zvedá meč vzhůru.
V ten okamžik její ruku zastavuje hrubá mužská dlaň. Vincent pohlédne zpříma do její tváře. Je velmi vážný. „To už stačí, poručice,“ zatvrdí se a jeho sevření je stále pevnější. „Myslím, že na tenhle den ani jeden z nich nezapomene. Pochybuji, že jediný z nich bude moci odsud odejít po svých. Dle jejich stavu bych si troufl hádat, že ti už se na vlastní nohy nepostaví nikdy. Bude zázrak, pokud se vůbec někdy budou moci zase hýbat.“
„Tímhle jsem neskončila, podplukovníku,“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Jeho intenzivní pohled v ní budí něco, co ještě nikdy dřív necítila. Jako by mu dokázala uvěřit a vzdát se toho, proč sem přišla. Ale to neudělá. Opanuje ho tvrdým pohledem. „Pár roztříštěných kostí nestačí. Musím to dokončit!“
Vincent bere její meč do svých rukou a vytrhává jí ho z ruky. Nepřestává při tom svou druhou rukou drtit její zápěstí. Jeho intenzivní pohled je stále hluboko zabodnutý do jejích očí. Nala se nedokáže pohnout ani mu odporovat. Nechala se tím pohledem zcela pohltit. Nemůže přijít na to, co je na tomhle muži tak zvláštního, že s ní dokáže takhle manipulovat.
„Nedokázal jsem vás zastavit, abyste je pronásledovala, ale můžu vás zastavit v tom, aby to všechno bylo ještě horší. Dovolte mi to,“ vypustí velmi tichým hlasem. „Poručice… Nalo, nenechte se tou temnotou pohltit.“
Nala při jeho slovech široce rozevře oči dokořán. Všiml si toho? Ale vždyť nikdo jiný to nikdy neviděl. Proč zrovna on? Člověk, s kterým se sotva párkrát míjela v citadele. V čem byl jiný?
Rychle se budí z překvapení a vytrhává svou ruku z jeho sevření. Následně si bere i svůj meč a schovává ho zpět do pouzdra u pasu. Bez jediného slova se rozchází pryč.
Vincent ji následuje.
„Co si o mě myslíte teď, podplukovníku?“
„Myslím, že potřebujete pořádnou sprchu,“ ušklíbne se Vincent, ale v jeho tváři není ani malý náznak pobavení.
„Nehrajte si na kliďase. Vím, že jste čestný a věrný voják,“ připouští. „Proto vím, že nemáte rád zbytečné zabíjení… Ostatně to asi žádný normální člověk.“
„Nikoho jste přeci nezabila.“
„Ale chtěla jsem.“
„Myslím, že za vojáka mluví jeho činy a ne přání. Pokud byste byla takový netvor, za jakého se považujete, tak byste je zabila i přes mé naléhání,“ odtuší rozhodným hlasem.
„Slyšel jste je? Slyšel jste, jak mi řekli?“
„Pekelný pes.“
Nala se zastavuje a otáčí svou tvář k němu. „Víte, co to znamená. Co si o mě lidé tady ve městě myslí. Co si o mě všichni lidé na tomhle zatraceném kontinentu myslí. Mě na tom nikdy nezáleželo, ale teď si začínám uvědomovat, že v odrazech jejich očí je moje skutečné já. Začínám pochybovat o tom, kdo jsem, podplukovníku.“
Vincent se odmlčí.
„Myslím, že byste se měla umýt někde tady ve městě. Vojáci v sapphirehallské citadele by mohli mít rozhozené spaní, kdyby vás takhle viděli. Můžeme si o tom ještě promluvit někde v klidu, pokud o to bude stát.“
Nala se beze slova rozejde k nejbližšímu hostinci a vchází dovnitř. Za pultem stojí stará žena. Prohlédne si mladou poručici od hlavy až k patě. Bez delšího rozmýšlení bere z háčku klíč a pokládá ho před sebe na stůl.
„Pokoj nahoře úplně na konci chodby má tu nejvěčí koupelnu,“ odtuší skřípavým hlasem.
Nala bere klíč do ruky a vychází schody.
Vincent se na ženu podívá a pokládá zlaťák na pult. Následně opět poručici v tichosti následuje.
❥
Po koupeli rozloží své mokré oblečení na postel. Trochu ho prolila studenou vodou, aby z něj vyždímala rudou krev a nebyla při návratu do města tolik nápadná. Z koupelny vychází jen zamotaná v ručníku.
Vincent k ní trhne váhavým pohledem.
Nala se při jeho reakci jen pobaveně ušklíbne. „Zapomeňte na to, podplukovníku. Jste na mě moc starý.“
Vincent se nervózně podívá jiným směrem a odkašle si. „Můj otec se oženil s mou matkou, když jí bylo třináct.“
„Och, takže si mě chcete vzít?“ zvedne pobaveně obočí.
„Ne, to ne. Tedy… já bych nikdy-“ Dlouze vydechne, aby se uklidnil. „Děláte si ze mě legraci.“
„Přesně.“
Nastává chvíle ticha, když se jeho oči opět zvedají k těm jejím.
Zdá se být klidnější. Z nějakého důvodu se s ním cítila v bezpečí. Jako by se nemusela stydět za to, kým je. Jeho oči ji nesoudily, ale ani nelitovaly.
„Sledoval jsem nějaký čas vaši práci,“ spustí podplukovník po chvíli s rudou tváří, aby odvedl téma jinam. „Máte velký potenciál to někam v armádě dotáhnout.“
„Nestojím o to,“ pokrčí nezaujatě rameny a přesouvá se k oknu. Sedá si na jeho parapet a vyhlédne ven na v dešti se topící ulici. „Chtěla bych utéct, víte? Nechápejte mě špatně. Nechci vyznít jako zběh. Jen mám pocit, že tady ve mně roste něco zlého a nemůžu to zastavit. Vím, že pod tím vším vztekem a nenávistí dokážu najít lásku, která bude tak ryzí…“ zasní se a na její tváři se při té myšlence objevuje náznak úsměvu. „Mám ráda svého bratra. Mám ráda Amona… Ale mám pocit, že začínám zapomínat na pravý význam těch citů.“
Vincent ji sleduje zamyšleným pohled. Nemá co dodat k jejím myšlenkám. Nezdá se, že by to po něm vyžadovala. Cítila se s ním natolik bezpečně, že se nebála odhalit své největší slabiny. Cítila velikou úlevu, když tu byl někdo, kdo skutečně poslouchal.
„Dnes je výročí smrti mých rodičů a já… necítila vůbec nic. Jen jsem chtěla zase něco cítit…“
Její zasněný pohled opět zapátrá k Vincentovi, který nehnutě stojí u stolu a hledí přímo na ni.
„Po tom, co jste dnes viděl… Nenávidíte mě?“
„Ne,“ namítá klidně.
„Jste mnou znechucený?“
„Ne.“
„Myslíte si, že jsem šílená?“
„Ano,“ přikyvuje a na jeho do teď prázdné tváři se objevuje náznak pobaveného úšklebku.
Nala si jen odfrkne a opět se podívá ven.
„Nic není černé nebo bílé. Ani já nejsem vždy perfektní a nerozhoduji se vždy dobře. Takový už život je. Důležité je, že si uvědomujete, že je něco špatně. Jen tehdy to můžete změnit. Jste na dobré cestě. Máte svého bratra, který vám s tím jistě rád pomůže. A Amona… To je ten chlapec, se kterým jste vyrůstala?“
„Hm,“ přikyvuje. „Také už je z něj voják. Je to ještě kluk. Armáda rozemele jeho duši na prach,“ povzdechne si.
„Jste stejně stará jako on,“ odtuší a se založenýma rukama na zádech se vydá pomalým krokem směrem k ní. „Co vaše duše?“
„Já žádnou duši nemám, pane,“ povzdechne si s velmi útrpným výrazem ve tváři a konečně na něj zase pohlédne. „A začínám pochybovat o tom, jestli jsem někdy nějakou měla.“
„Můžete se tedy stát součástí té mé,“ vydechne zcela novým tónem v hlase, kterým ho ještě neslyšela mluvit. Natahuje k ní svou ruku. „Pokud se se mnou cítíte natolik v bezpečí, abyste se podělila i o ty nejtemnější myšlenky, budu vás rád doprovázet na vaší cestě za změnou, pokud to může pomoci.“
Nala na něj zírá překvapeným pohledem a přemítá ve své hlavě, co se tím snaží naznačit. „Promiňte… ale asi úplně nechápu, co tím chcete říct.“
„Myslím tím, že jste na sebe zbytečně moc tvrdá,“ spustí. „Jistě, v armádě tomu není nazbyt, ale možná byste na chvíli měla více milovat než myslet na nenávist. Došlo mi, o co jste se dnes pokoušela. Nehledáte pomstu pro svou rodinu, ale svou vlastní smrt. Možná bych vám mohl pomoci stanovit si jiné cíle. Nejste nesmrtelná, Nalo. Mohl bych vám ukázat krásu smrtelnosti.“
Nala je jeho slovy zcela zaskočená. Začíná si pomalu uvědomovat, co vlastně znamenají a jen těžko jim dokáže uvěřit. „Ale… podplukovníku… to, o čem teď mluvíte… přeci… není to možné,“ vykoktá ze sebe nejistým hlasem. Opět se začíná topit v těch intenzivních očích barvy oceánu. „Vy a já… Vždyť jste mi nikdy ani nenaznačil, že byste chtěl…“
„Naznačuji to teď,“ odvětí sebejistě. „Tedy nejsem muž, který by byl ve svých citech příliš sdílný, ale to je asi jen málo silných vojáků. Myslím, že vy, a dokonce i váš přítel Amon, jste toho jasným důkazem. Jak jsem říkal, sledoval jsem vás jistou dobu a měl jsem tak možnost se o svých citech ujistit. Jsem jimi zcela přesvědčen, takže nemám důvod je dál skrývat. Zcela otevřeně mi teď povězte, Nalo, mohla byste jednou milovat i vy mne?“
***
„Tak řekněte, Nalo, mohla byste mě zase milovat?“ vyvádí jí jeho hlas ze zamyšlení, jako by předpovídal, na co právě myslí.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat