Zlomená srdce - Kapitola 17


Přemlouvání

„Tak řekněte, Nalo, mohla byste mě zase milovat?“ vyvádí jí jeho hlas ze zamyšlení, jako by předpovídal, na co právě myslí.
Zaplavuje ji pocit deja vu. Zvedá k němu zaražený pohled.
Jeho tvář je bez výrazu, ale jeho oči nemohou lhát. Jsou plné těch nejupřímnějších citů a velkého očekávání.
„Nikdy-“ zaklepe se jí hlas a na chvíli se odmlčí, aby sebrala všechnu odvahu říct, co její srdce skutečně cítí.
Vincent nepotřebuje slyšet další slova. Chápe, že věta, která začíná tímto slovem, není to, v co doufal, ovšem je přesně to, co předpokládal. Všechny její city už dávno zanikly. Možná začíná pochybovat, jestli někdy cítila to samé, co on, nebo se jen snažila zaplnit to prázdné místo v její hrudi hrubou záplatou.
Zklamaně sklopí pohled do země. Možná mu to alespoň přinese klid do duše. Nemusí se cítit tolik provinile.
„Nikdy,“ nadechuje se znovu. Její oči se mění na lesklé sklo, „jsem nepřestala,“ dodává s tichým výdechem. „Je pro mě těžké svoje city vyjádřit, nebo jim dát to správné jméno, ale jsem si jistá tím, že jste pro mě stále velmi důležitý. Nechci o vás přijít, i když na to už je možná příliš pozdě.“
Znovu k ní zvedá svůj pohled, který je rázem plný překvapení. Tohle skutečně nečekal. „Tak proč jste mě opustila?“
„Nemělo to nic společného s tím, co jsem k vám cítila. Musela jsem tenhle krok udělat kvůli sobě. Nechala jsem za sebou svou rodinu, přátele, domov i lásku,“ přiznává. V tónu jejího hlasu se odráží ta bolest, kterou tehdy se svým rozhodnutím cítila. „Říkal jste mi, že jsem šílená, a měl jste pravdu. Neměla jsem se nikdy stát vojákem. Musela jsem odejít, abych se zachránila. Ale věřte mi, že se mi to nedělalo lehko.“
Vincent poraženě svěsí ramena. „Myslím, že jsem na tom přece jen měl svůj podíl. Vždycky jsem žárlil na Amona, protože vám byl tak blízko a já se po vašem boku cítil stále tak vzdálený. I když jsem dostal příležitost jako nikdo jiný, nechal jsem si ji pro své slepé oči uniknout mezi prsty,“ přiznává s uvědoměním, na které je možná pozdě, ale nikdy nebude pozdě na to přiznat chybu. „Od té doby, co jste odešla, jsem každou noc přemýšlel nad tím, co by se změnilo, kdybych tehdy přikývnul na vaši nabídku na útěk. Kdybych vám byl takovou oporou, jakou jste tehdy potřebovala.“
„Nemá cenu uvažovat nad minulostí. Ta je již pevně sepsaná, ale můžeme spolu změnit budoucnost,“ vydechne velmi tichým hlasem, jako by se styděla narušovat to ticho kolem nich. Její intenzivní pohled ho probijí. Nejistým gestem zvedá svou ruku vzhůru, aby se ho mohla dotknout.
Vincent přimkne víčka k sobě. Uvědomuje si, že to, co říká, je pravda. Nastává dlouhá chvíle ticha, kterou náhle narušuje hlasité plesknutí, když plukovník chytá její nataženou ruku za zápěstí a zastavuje ji tak v tom, aby se dotkla jeho tváře. Jeho tělo se s tím gestem vzepře proti tomu jejímu a přiráží ji ke dveřím.
Zaraženě hledí do jeho obličeje, když se konečně otevřou jeho hluboké oči.
„Už vás nikdy nenechám odejít,“ vydechne do její tváře. Jeho hlas je velmi tichý, ale jistý. Tiskne její zápěstí ke dveřím a druhou rukou ji bere kolem pasu. „Teď už jste dospělá žena, takže nemám důvod se držet zpátky.“
„Nemůžete mě vlastnit. Nejsem věc, kterou si prostě můžete vzít, kdykoliv se vám zachce,“ namítá, ale nebrání se mu. Naopak zvedá svou tvář blíž k té jeho, až se jejich ústa skoro setkají, ale ani jeden z nich neudělá ten další krok, který by vyplnil tu prázdnotu mezi nimi.
Někdo zaklepe na dveře a ruší tak tu napjatou atmosféru.
„Plukovníku, generál Abernant se právě vrátil do citadely,“ ozve se tlumený mužský hlas za dveřmi. „Přišel jsem vám to oznámit, jak jste si přál.“
Vincent pouští Nalinu ruku, která tak sklouzává podél jejího boku a ta jeho se dlaní zapře do dveří. Nicméně svou druhou rukou ji stále pevně svírá ve svém náručí. Následně naklání svou tvář ke dveřím.
„A major?“
„Ten se ještě nevrátil, pane. Generál je tu sám.“
„Jak jsem předpokládal,“ vydechne. „Dobře, vojáku. Děkuji ti. Můžeš jít.“
„Pane.“
Za dveřmi se rozezní kroky, které se pomalu vzdalují.
Vincent mihne svým pohledem zpátky do Nalina obličeje.
„Tohle je ta chvíle, na kterou jsem čekala. Amon je teď sám a znovu si prožívá vyvraždění Faithvalley. Teď je ta nejlepší příležitost ho seznámit s naším plánem.“
„Naším?“ zašklebí se výsměšně, ale na druhou stranu mu lichotí, že jeho podíl v celé věci bere tak vážně. „Půjdu za Abernantem a trochu ho zdržím-“
„Ne,“ vyhrkne spěšně a ukončuje tak jeho načatou myšlenku. „Teď jsem u něj na černé listině. Vycítil by, že se něco děje, kdybych se mu nepřišla takovou dobu nahlásit, a kromě toho chci, abyste Amonovi o tom plánu řekl vy.“
Vincent se pobaveně zasměje. „Jste vážně šílená. Myslíte si, že by věřil jen polovině z těch slov ode mě? Věří vám a má vás rád, tak proč já, když ke mně chová pravý opak?“
„Právě proto. Nebyla jsem tady celých deset let ale vy ano. Bude vám naslouchat, když mu řeknete všechny svoje pochybnosti, které vychází přímo od zdroje, a nejen z doslechu. Amon není hlupák. Jestli si pamatuje na vše, tak si dobře uvědomuje, že události ve Faithvalley i Echelonu nebyly tak čisté, za jaké se vydávaly. Musí to slyšet od vás. Tentokrát nemají moje slova žádnou váhu. Je to jen na vás,“ vybízí ho s intenzivním pohledem zaraženým do jeho očí a tentokrát je to ona, která ho svírá v pevném sevření svých dlaní. „Vy ho nakopněte a já ho dorazím.“
Vincent se pobaveně zašklebí nad její závěrečnou poznámkou. „Kde jste se naučila takhle mluvit?“
„Žila jsem deset let na vesnici, co byste čekal?“ odfrkne si.
Z Vincentovy tváře okamžitě opadá úsměv, když si opět připomene, kolik let uběhlo od jejího odchodu, a i když ji má teď na dosah ruky, tak je možná ještě vzdálenější, než tomu bývalo dřív.
„Půjdu se nahlásit Abernantovi a pokusím se ho zaměstnat,“ dodává nakonec, ale ještě na krátký okamžik nepovoluje své sevření. Znovu se natáhne blíž k jeho obličeji a lehce ho políbí na tvář. „Moc se omlouvám. Slibuji, že teď všechno napravím,“ vydechne a vyklouzává z jeho náruče. Ještě naposledy na něj pohlédne. „Musíme to udělat ještě dnes večer. Zvládnete to připravit?“
Plukovník přikývne.
Nala bere za kliku a vychází ze dveří.
Vincent vyrazí jen několik minut po ní následovaný Kůrkou. Dostávají se z města až k mostu. Major tudy ještě neprošel. Opírá se tedy o dřevěné zábradlí a v tichosti na něj vyčkává.
Věrný pes si sedá vedle něj.
Několik minut na to major konečně přichází. Jeho výraz je velmi depresivní.
Plukovník zpozorní a vychází mu vstříc. „Věděl jsem, že se Abernant vrátí zpět do města bez vás, majore.“
Získává si tak jeho pozornost.
Překvapeně zvedá zamyšlený pohled vzhůru. Když si uvědomuje, že je to Lanelli, zamračí se. Jeho obličej je to poslední, co by teď chtěl vidět. „Pane?“
„Vítejte zpátky, majore. Když jsem slyšel, že jste zpátky, tak jsem si řekl, že vám půjdu naproti a pozdravím vás. Určitě rád uslyšíte novinky, které se udály v době vaší nepřítomnosti. Například teď pod mé velení patří jedna z nejlepších jednotek na kontinentu,“ popichuje ho s posměšným výrazem.
„Abernant ji musel někomu přiřadit,“ zatvrdí se Amon a snaží se si držet neprostupný výraz. Plukovník je poslední osoba, před kterou by chtěl ukazovat nějakou slabost a dělat mu tím radost. „Prý jste se mu ochotně nabídl.“
„Takže vám to už řekl. Nemohl jsem si takovou příležitost nechat ujít,“ zasměje se. „Vím, že kvůli tomu musíte teď být dost podrážděný. Ani vaše vypilované potlačování emocí to přede mnou neskryje.“
„Na co narážíte, plukovníku?“
„Vyznělo to jako narážka? Nenechte se mást, majore. Vůbec na nic nenarážím,“ zašklebí se a pokrčí rameny.
Amon jen poraženě vydechne. Mohl očekávat, že si Lanelli nenechá ujít první příležitost, aby mu to vmetl do tváře a osobně viděl jeho reakci. Chce být co nejdřív pryč z jeho přítomnosti.
„Tak když dovolíte, vrátím se do města.“
„Tak počkejte přece,“ zastavuje ho Vincent a staví se mu do cesty. „Neviděli jsme se takovou dobu. Co si trochu promluvit? Jak je na tom vaše hlava?“
„Moje hlava?“ vydává ze sebe zmateně. Nechápe Lanelliho úmysly, ale nevidí v tom nic dobrého. Určitě to bude zase jeden z jeho žertíků, na které teď rozhodně nemá náladu.
„No, však víte. Ten váš problém s amnézií. Už jste to vyřešil?“
„Jak o tom víte?“ zamračí se s odměřeným výrazem Amon. „Hádám, že vám to řekla Nala.“
„Vlastně jsem to slyšel přímo od vás a s tím i celý ten zdlouhavý příběh, co jste tak detailně popisoval Abernantovi,“ přiznává a zakládá si ruce na bedra.
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“
„Omlouvám se za narušování soukromí, ale nějak jsem si nemohl pomoci,“ zasměje se.
Amon se dál mračí. Poslední věc, po které teď touží je, aby se mu Vincent dál neskrývaně vysmíval do tváře.
„Dle vašeho výrazu soudím, že na mě si pamatujete dobře,“ pokývá hlavou.
„Ano. Vzpomínám si na všechno.“
„Ach, to věci značně ulehčí,“ zamyslí se plukovník a tajemně se usměje.
Major je zmatený. Neví, co si o plukovníkově chování myslet. Vypadá to, že se mu vysmívá, ale na druhou stranu se nemůže zbavit dojmu, že mluví v hádankách, kterými se mu snaží něco nepřímo naznačit.
„Pane?“
„Vlastně jsem tak trochu přemýšlel a uvědomil jsem si, že my dva toho máme hodně společného.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zamračí se podezíravým pohledem. Rozhodně jeho názor nesdílel. Stále se držel své představy, že jsou oba ve všech směrech jako oheň a voda.
„O pochybnostech, majore,“ dostává se konečně k tématu, kvůli kterému za ním přišel v první řadě. „Poslední dobou narostl počet problémů, které se týkaly naší země. My jsme je samozřejmě vyřešili. Většinou radikální cestou. Nejsem si ovšem jistý, jestli to bylo správné řešení,“ upne svůj oceánově modrý pohled do majorova obličeje. „Určitě jste si sám něčeho všiml. Nebál bych se nazvat události ve Faithvalley zločiny království a ani zdaleka to není jediný případ.“
„Zločiny království?“
„Jako plukovník můžu narozdíl od vás nahlížet do některých spisů SZS,“ začne vysvětlovat velmi sofistikovaným hlasem. „Ve Faithvalley se schovával agent arcadijské vlády. Naši zvědi využili špatné zabezpečení zpravodajských složek a zjistili to. SZS dokonce získalo jméno toho agenta. Byl to nějaký Darsh,“ pokrčí rameny plukovník. „Zvláštní na tom všem je, že SZS o něm podalo Sapphirehallu informaci těsně před tím, než jste to město se svou jednotkou srovnal se zemí.“
„Naznačujete, že všichni zemřeli kvůli jedinému člověku?“ vyhrkne nevěřícně Amon.
„Nic nenaznačuji. Jen říkám, co bylo napsáno ve spisu. Vezměte si z toho, co chcete.“
„Hloupost! Faithvalley se připravovalo na občanskou válku proti Sapphirehallu.“
„Generál vám uvedl špatné informace.“
„Ne. To by neudělal. Abernant je-“
„Chci tím říct, že byste se měl přestat obviňovat, majore. Odpovědni jsou ti, kteří mají větší pravomoc než vy,“ odtuší mírným tónem Vincent. „Král se bál, aby agent Arcadie neopustil kontinent. To by totiž znamenalo odhalení jeho plánů ohledně útoku na samotnou Arcadii. Chce využít jejich ekonomické krize a zmocnit se tak jihu. O to právě teď jde. To je důvod, proč se tak nezastavitelně ženeme na jih. Nezastaví se u Tsubaty, když už je tak blízko.“
„Elrick? Nikdy takový nebyl. Nikdy netoužil po moci. Po smrti svého otce to byl on, kdo zastavil nesmyslné zabíjení civilistů na jeho popud.“
Vincent přikývne. „To ano. Elrick byl dlouhou dobu čestný člověk a spravedlivý král, ale bohužel po svém otci přeci jen něco zdědil. Je nemocný. Šílenství zatemnilo jeho mozek. Pokud vím, tak Roland byl stejně starý v době, kdy nechal vypálit Niflheim. To je docela velká náhoda, nemyslíte?“ připomíná události, které jako by se opakovaly. Mohla to být pravda. Dávalo by to smysl. „Pokud vidíte to, co vidím já, a pokud se chcete snažit stejně jako já a Nala-“
„Nala? Ona ví o tom, že jste za mnou přišel?“
Ušklíbne se. „Vlastně tohle všechno byl její nápad. Já jsem jen tlumočník a člověk, který do toho už také konečně vidí. Připustil jsem si to od obléhání Tsubaty.“
„Co ode mě vlastně chcete?“
„Jen abyste stál při nás.“
„Tomu stále nerozumím.“
„Myslím, že ano, majore. Nejste žádný hlupák. Přesně víte, co se vám tu teď snažím naznačit,“ usměje se sebevědomým úsměvem plukovník. „Teď velím nejlepší sapphirehallské jednotce trénované na speciální mise. Ti muži o vás pořád hovoří. Jste pro ně vzor. Uposlechnou vaše rozkazy.“
„Budete mi to s tou libostí v hlase předhazovat ještě často, pane?“ zamračí se.
„Nechci vás nijak popuzovat. Je to jen zvláštní souhra náhod a opravdu velký paradox, že se nakonec všechno takhle sešlo. Nala s vámi v tom plánu počítala už od úplného začátku právě kvůli nim. Vlastně ani nevím, proč do toho zatáhla i mě a asi se to ani nikdy nedozvím. Nicméně to znamená, že měla obrovské štěstí, že po vašem zmizení ty chlapíky dali mě, a ne někomu jinému.“
„Přestaňte plácat, plukovníku,“ zatvrdí se. „Řekněte, o co jde? O jakém plánu vám Nala říkala?“
„Mluvím tu o vzpouře, majore. O vzpouře v samotném srdci Sapphirehallu.“
„Chcete po mě, abych-“ vydechne s nevěřícným tónem v hlase. Nedokáže tu myšlenku ani dokončit, jak mu to vyrazilo dech.
„Ale no tak. Jsem si jistý tím, že to vnímáte stejně jako já a ona. Stůjte při nás a učiňme konec tomu zbytečnému zabíjení.“
Vincent Lanelli. Můžu věřit jeho slovům? Říká, že to vymyslela Nala, ale můžu věřit jí? Pochyboval jsem o ní už dříve. Hodně se za těch deset let změnila. Jde o Sapphirehall, o můj domov. Tohle nemohu brát na lehkou váhu. Jestli tihle dva plánují převrat, potřebují k tomu moje slova pro mojí bývalou jednotku Overkills,“ zamýšlí se. Následně zabodne svůj podezíravý pohled do Lanelliho tváře. „Mluvíte o velmi vážné věci, plukovníku. To, co mi tu nabízíte, je vlastizrada, vyhnanství a následné stíhání.“
„Nejjednodušší je to asi pro Nalu, co? Ta už je prakticky odepsaná. Ale nenechte se mást. I pro ni je Sapphirehall domov a má tu svou rodinu. Já jsem se rozhodl zcela z vlastní vůle a nejsem zaslepen city vůči ní. Jediné city, které mě k tomuhle vedly, byly city pro Sapphirehall. Jsem odhodlán zastavit zbytečné zabíjení civilistů!“ spustí rozhodným hlasem. „Váš návrat mnohé změnil.“
Plukovník sapphirehallské armády. Slouží déle než já. Má to být nějaká zkouška? Jedná pod Abernantovými rozkazy? Vždyť to nedává smysl. Nikdy mě neměl rád. Overkills teď patří jemu. Udělají, co jim přikáže. Nepotřebuje mě,“ zamračí se. Očima se stále snaží přečíst Vincentův výraz. Měl přeci tu nevytříbenější intuici v celé armádě, tak proč teď nemá nejmenší tušení, co si o téhle situaci myslet? „Jestli to má být nějaký z vašich vtipů, tak vám říkám rovnou, abyste toho nechal. Už jste zašel daleko za hranice.“
„Není to žádný vtip, majore, ale drsná realita. Realita, které nechci být déle součástí. Přestaňte se tomu bránit a otevřete oči,“ doráží na něj Lanelli. „Nyní, prosím, odpovězte na moji otázku. Budete stát při nás?“
„Máte důkazy pro nějaké z vašich obvinění, plukovníku?“
„Prosím vás, nenuťte mě se opakovat. Faithvalley, Echelon, Triscall, Tsubata… Máte je tu všechny. Sapphirehall s Arcadií nic nevyjednává. Kenta tam akorát svým zadkem zahřívá místečko, než nastane ten správný čas, aby mohl zaútočit přímo na kapitál.“
„Nemůžete přeci vědět, co král zamýšlí.“
„To ne, ale Nala do toho vidí o něco více. Hleděla na celou událost z druhého břehu, víte? Od Arcadie. Úzce spolupracovala s tamějším generálem. Viděla, že Arcadie se k žádnému tažení nechystá. Neměla na to finance, takže rozhodně ani nemohla financovat Echelon. Byla to lež, kterou nás krmil král.“
Genji Akabane? Takže věděl o tom, kým Nala je a spolupracoval s ní? Jak dlouho? Tenkrát ve vězení to na mě ušili společně?
„Nala byla osobně součástí procesu o osvobození Echelonu. Spolupracovala s Alucardem Henrim ve jménu Taluse.“
„To není možné… Ale teď to konečně dává smysl. Ta jeho slova…“ vydechne s vytřeštěnýma očima a vzpomíná na chvíli, kdy ukončil majorův život a jeho poslední slova před smrtí. „Takže je to všechno plán Arcadie? Nala zradila a dala se na stranu nepřítele a vy jí v tom hodláte podporovat?“
„Nenechte se mást, majore. Jak jsem řekl, Arcadie neměla s Echelonem vůbec nic společného. Stejně jako nemá nic společného s tímhle plánem,“ snaží se ho dál intenzivně přesvědčit. Cítí, že naděje ještě nevyhasla. Dokud s ním diskutuje, znamená to, že o tom vážně přemýšlí. „Nala nabídla svou pomoc tamějšímu generálovi až po tom, co se dozvěděla o připravovaném vyhlazení Faithvalley a potlačování odporu v Echelonu. Vzhledem k tomu, že na vlastní kůži pocítila šílenství Elrickova otce Rolanda, který nechal vypálit její vesnici a zabít její rodiče, když byla ještě dítě, bála se, že ho Elrick po svém otci podědil, a za každou cenu chtěla zasáhnout co nejdříve. Věděla, že se tím z ní stane vlastizrádce, ale rozhodla se, že raději obětuje svůj vlastní život, když se její podezření nepotvrdí nebo se jí podaří spoustu životů zachránit, pokud se potvrdí a ona na svou stranu dostane někoho uvnitř.“
„Je to jen další z vašich nepodložených informací,“ vyhrkne odmítavě. „To, že to řekla Nala, v tuhle chvíli nic neznamená. Co jsem se s ní znovu setkal, tak jsem se od ní nedočkal ničeho jiného než snůšky lží. Proč by tohle mělo být jiné? Otevřel jste mi oči. To ano. Teď vidím, že mě celou dobu jen využívala. Proč by to s vámi mělo být jinak?“
„Zkuste pro tentokrát zapomenout na Nalu. Vždycky byla komplikovaná. To vám neberu.  Vím, že je to těžké, ale zkuste věřit alespoň mě. Nikdy jsme nebyli přátelé, ale já tu teď před vámi stojím s odhalenými kartami a velmi tím riskuji. Kromě toho nemůžete být slepý k jasným faktům. Podívejte se na to nezaujatýma očima. To jste si vážně myslel, že invaze na jih skončí u Tsubaty? Že tam král poslal svoje lidi, aby jenom vyjednávali s Arcadií, a pak se zase vesele vrátí domů? Tak proč započal tažení v první řadě? Já sám jsem neviděl jedinou zprávu o tom, že by Arcadie připravovala nějaké tažení. Upřímně je v takových dluzích, že nevím, jak vůbec může ještě existovat. Odpověď leží přímo před vámi, tak nebuďte slepý,“ pokračuje. „Jestli nás budete nyní následovat, čeká nás život psanců a vlastizrádců, ale vykonáme tak dobro pro mnoho jiných. A to je jediná pravda, které musíme věřit, majore!“ S divokostí ve svém pohledu vytahuje plukovník svůj meč. Jeho čepel není rovná jako většina mečů. Je z obou stran vlnitá jako u plamenného meče. Jeho rukojeť je modro-šedá, to byly národní barvy Sapphirehallu. Lanelli byl věrným vojákem, který bojoval za svou zem až do dnešních dnů.
Amon na obranu okamžitě vytahuje svůj meč a staví se do pozoru.
To donutí Kůrku k útočnému postavení a mocnému zavrčení. Brání svého pána stejně jako před lety bránil Nalu.
„Jak jsem již řekl, velmi tím riskuji. Víte toho příliš mnoho,“ zamračí se plukovník. „Rozhodněte se. Můžeme všechno zastavit! Nechci vás zabít, majore.“
Amon vyráží kupředu a švihne svým mečem ve vzduchu. Jeho čepel se srazí s tou plukovníkovou. Setkání oceli hlasitě zabřinká a zajiskří. Opět od sebe odskakují.
„Přísahal jsem věrnost Sapphirehallu!“ vyhrkne rozhodně Amon, i když ho v podbřišku bodá pocit, který ho nabádá k tomu, že na Lanelliho slovech je něco pravdy.
Vincent svou rukou dává znamení věrnému společníkovi, aby zůstal na svém místě a nepletl se do jejich vyostřené výměny názorů.
„Stejně tak i já jsem přísahal!“ odvětí. „Ale přeci nejste ve skutečnosti takový, majore! To, co bylo mezi námi, nemá s touhle situací nic společného, tak se přeneste přes ty nepřátelské pocity a nebuďte jimi dál zaslepený. Budete nadále přehlížet královy zločiny?“
„Královy zločiny… Mnoho lidí zemřelo krutou smrtí. Mnoho z nich mohlo být ušetřeno, ale…“ váhá dál Amon.
Po krátké odmlce zastrkuje svůj meč zpět do pouzdra.
Vincent udělá to samé a úlevně si oddechne. S mečem v ruce si byl vždy jistý, ale s majorem svou sílu porovnávat nechtěl. Slyšel mnoho pověstí o tom, že bojuje jako démon a neměl chuť se o pravdivosti těch povídaček přesvědčovat doslova na vlastní kůži.
„Nemýlil jsem se ve vás. Děláme to pro Sapphirehall i ostatní země,“ přikývne sebejistě Vincent.
Naproti tomu si Amon není jistý už ničím. „Dobrá tedy, řekněte mi více o tom plánu.“
„Dnes provedeme útok na samotnou komnatu krále Elricka. Ani Abernant nás nedokáže zastavit. Máme v rukou sílu Overkills, Naly a nás dvou.“
Amonova tvář je stále pokřivená v odměřené grimase. „Doufám, že nejste tak bláhoví, abyste zavraždili krále. To by nic nevyřešilo a akorát by se všechno zhoršilo,“ upozorňuje. „Co tedy přesně plánujete?“
„V žádném případě se nechystáme nikoho vraždit. Chceme si s králem pouze promluvit. Ale vzhledem k tomu, že je zavřený ve svých komnatách a schovává se před světem, tak to budeme muset udělat radikální cestou. Ale možná by bylo lepší, kdyby vám to řekla Nala osobně…“
„Ta tu teď ale není. Chci to slyšet od vás,“ naléhá.
„Dobrá. Krále poté zajmeme. Nikdo se nám v té pozici nepostaví. Král jako rukojmí nám zajistí bezpečný odchod ze Sapphirehallu. Vojáci, co hlídají ulice města spadají pod moje velení, takže je na chvíli odvolám, abychom měli volnou cestu. Ještě musím zařídit pár věcí, ale vše bude připraveno. Večer budou schované čluny na březích Sapphirehallu. Vezmeme krále sebou a vydáme se na východ. Nikdo nás nebude pronásledovat. Byl by pro ně velký risk, že zraní Elricka. Abernant bude vyčkávat a mezitím už budeme v bezpečí.“
„V bezpečí? A kde? Na nějakém ostrově kousek od Sapphirehallu? K čemu nám bude král? Abernant za námi pošle více vojáků.“
„Všechny detaily se dozvíte v mé kanceláři, pokud přijdete,“ zamračí se plukovník. „Už tak jsem vám toho řekl víc, než bylo nutné. Věřte tomu, že naším povstáním zastavíme boje na jihu. Sapphirehall bude bez králova velení oslabený hlavně po morální stránce. Invaze na jih bude pozastavena. Zaměří se na nás, ale s Nalinými konexemi… Vše vyjde, majore. Jen je potřeba pár slov pro vaši jednotku.“
„Takže… Předá Overkills zpátky do mých rukou. Stále mám pochybnosti, zda hovoří pravdu. Mohl by mě chtít podrazit. Jeho slova jsou zapálená bojem. Viděl jsem stejný výraz i v Nalině tváři už mnohokrát.
„Takže? Tohle je akce pro nás tři a jednotku Overkills. Jedno bez druhého nebude fungovat. Vše musí zůstat v naprosté diskrétnosti. Mějte na paměti, že pokud byste mě chtěl obvinit, je to tvrzení proti tvrzení. Nala za vámi stát nebude. Potopila by tím samu sebe a vy byste přeci Nalu potopit nechtěl,“ hraje na city. „I přes to, že je Abernantova důvěra v ní nalomená, tak ji má stále velmi rád. A kdybyste se pokoušel potopit jen mě, tak nemáte šanci. Nehledě na to, že jsem vyšší šarže, mi nemůžete nic dokázat. Po vaší dlouhé absenci ví jenom Stvořitel, jak o vás Abernant smýšlí. Ve mně má teď absolutní důvěru. To byl jeden z důvodů, proč mi předal vaši jednotku, a co jsem slyšel, tak se to nechystá ani po vašem návratu měnit,“ dokončuje svou myšlenku, kterou si je dobře jistý, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Slyšel jsem, co jste dělal během té doby, co jste byl pryč… ale stačilo by mi vědět, kým jste býval. Stejně jako já jste byl vrah mnoha civilistů,“ vydechne a sklopí smutný pohled do země. „Před měsícem v Tsubatě se utvořila malá skupina protestantů. Všichni přede mnou postupně padali na zem. Netrpěli. Zasazoval jsem přesné rány.“
Jeho zamyšlený výraz v Amonovi budí pocity, které sám již dobře zná. Vidí se v plukovníkově tváři jako v odrazu zrcadla. Konečně si začíná připouštět tu podobnost, o které Vincent mluvil na začátku.
„Nala také zabíjela civilisty. Nedělala to pod žádnými rozkazy, ale protože prostě mohla,“ rozhodí rukama. „Jaký argument máte pro tohle?“
„V žádném případě její činy neobhajuji, ale úplně upřímně, majore, jí věřím, že se snaží svoje činy napravit. Snaží se bojovat s tou temnotou, proto chce teď životy zachraňovat, a ne je brát. A… Neříká se mi to snadno, protože k té ženě stále cítím hluboké city, ale věřím tomu, že se to snaží napravit hlavně kvůli vám. Myslím si, že jste jediná osoba, kvůli které ještě zůstala při smyslech.“
„Kvůli mně? Tomu nerozumím. Neviděli jsme se deset let. Když jsme se konečně sešli, tak mi akorát lhala. Nezajímá se o mě.“
Vincent jen pokrčí rameny a odmlčí se. Amon dokáže v jeho očích rozeznat jasný smutek.
„Prostě mi zkuste věřit, majore. Situace, které teď čelíme, je skutečná. Pro vás od události ve Faithvalley. Pro mě od události v Tsubatě. Pro co vlastně bojujeme?“ vypustí myšlenku do větru a otáčí se k Amonovi zády. Kůrka se staví na nohy a vydává se na cestu do města po jeho boku. „Teď bych se měl vrátit do Sapphirehallu. Po svém návratu mě vyhledejte. Budu ve své kanceláři.“
 
 
„Generále!“ zasalutuje Nala.
Ten si jí prohlíží zkoumavým pohledem. Zdá se být velmi nespokojený. „Takže jsi oficiálně zpátky mezi živými. Král z toho nemá velkou radost. Bere těch deset let jako velké selhání a mě by zajímalo proč? Tu práci si přeci tolik chtěla.“
„Dělala jsem svoji práci dobře celých deset let. Přinášela jsem Sapphirehallu všechny informace, které se mi podařilo získat.“
„Dobře, říkáš? V tom případě by mě zajímalo, jak si mohla přehlédnout tak důležité události jako je připravované zbrojení proti Sapphirehallu a sponzorování Echelonu?!“
„To mě taky,“ odsekne se zahořklým tónem. Až pozdě si uvědomuje, že by si měla v této situaci dát dobrý pozor na jazyk. Sklání svou zahořklou tvář k zemi a utiší se. „Nejspíš neumím nic jiného než bojovat. Omlouvám se za své selhání.“
„Hloupost,“ odbije ji a obrátí se se svým nabroušeným výrazem zády k ní. Vyhlédne z okna své kanceláře. „Jedna věc je nedostat se ke konkrétním informacím. Naštěstí z toho důvodu máme ve všech koutech světa několik různých agentů na sobě nezávislých. V tvém případě nikdo skutečně nepředpokládal, že by ses mohla dostat k nějakým choulostivějším informacím. Jsi sice dobrá, ale bohužel i dobře známá. To je fakt. Úplně upřímně jsem ani nepředpokládal, že by si v utajení vydržela tak dlouho, takže i tak máš můj obdiv,“ uznává, ale jeho čelist je stále zatnutá vzteky. „Nicméně to, že tě generál přistihl… To je neodpustitelné. Pokud byl pro tebe tak velký oříšek, měla ses od něj držet dál. Nevím, co se ti honilo hlavou, ale věř mi, že to brzy zjistím.“
Dřív, než vůbec tušíš,“ přimhouří nepřátelsky oči.
„Dám si na tebe teď velký pozor. Pokud se osvědčíš, tak mám za to, že ani král nebude mít problém vzít tě nakonec zase na milost,“ polevuje ve svém přísném přednesu a opět k ní obrací svůj pohled. „Je ti doufám jasné, že za těch deset let se tady toho hodně změnilo. Nemůžu ti navrátit hodnost majorky, dokud se celá ta záležitost pořádně neprošetří. Budeš teď přiřazena pod brigádního generála jako řadový člen jeho jednotky Shadowblood.“
„Mám pracovat pod Kleiem?!“ vytřeští překvapeně oči. Neměla toho muže ráda od první chvíle, kdy ho poznala. V jeho nitru rostlo něco prohnilého. Bylo to cítit na sto honů.
„Máš s tím snad nějaký problém?“
„Ne, pane,“ odpovídá a pokorně sklání hlavu. Už na tom přeci nezáleží. Dnes večer všechno skončí. Amon bude souhlasit, a i kdyby ne…
„Amon mi říkal, co se za ten měsíc a půl jeho nepřítomnosti událo,“ odtuší po krátké odmlce Abernant. „Chtěl bych ti poděkovat, že si mu zachránila život. Nicméně bych rád slyšel od tebe, jak se stalo, že vás chytili.“
Nala se zamyslí. „Udělala jsem chybu. Abych se s majorem mohla přes oceán vrátit do Sapphirehallu, potřebovala jsem pořádnou loď, která by se nenechala tak snadno potopit. Mohla jsem ji získat jen v Arcadii, ale netušila jsem, že mě generál Akabane již delší dobu podezírá a naše zasnoubení byla jen šaráda, kterou se mě snažil ujistit, že to má pod kontrolou, i když ve skutečnosti si mě nechal prověřit. Když slyšel, že jsem dorazila do města s dalším mužem, byla to jen otázka času.“
„Hm… Sepiš hlášení a pak mi ho přijď odevzdat,“ zamručí s podezíravýma očima upnutýma do její roztěkané tváře generál. „Tvůj pokoj je již zabraný, ale Kentovy komnaty jsou stále neobydlené. Se svou ženou si našel dům ve městě, takže je teď dám tobě. Dej si koupel a odpočiň si. Nechám ti poslat na pokoj nějaké jídlo a oblečení. Mezitím s králem proberu další kroky, které pro tebe chystá.“
„Pane,“ zasalutuje.
„Můžeš jít.“
Nala přikyvuje a vychází z místnosti.
Za dveřmi Abernantovy kanceláře si oddechuje. Armádní generál určitě něco tuší, ale už nebude mít čas, aby je odhalil. Tohle je jejich jediná příležitost. Vincent už by se měl vrátit. V napětí rozmýšlí o tom, jaká byla Amonova odpověď.
Vychází do chodby, aby opět opustila prostory citadely. Potkává plukovníka se zasmušilým výrazem. Je zpátky a po jeho boku kráčí pouze starý pes.
Pohlédne do jeho tváře. „Plukovníku,“ zasalutuje a bez zastavení pokračuje dál.
„Majorko,“ přikyvuje a také pokračuje ve své cestě.
Nala nechce na Vincenta strhávat nechtěnou pozornost, takže bude lepší, když se od něj do večera bude držet dál. Co potřebovali si spolu už řekli. Vincent od ní má všechny detaily, které potřebuje a se zbytkem mu nechává volnou ruku. Stal se z toho jejich společný plán přesně jak řekla.
Vychází z hlavních dveří citadely. Musí najít Amona. Musí se dozvědět, jestli souhlasil.
Major se také vrací do města. Na předměstí se míjí s Crystou. Zastavuje se a zvedá k ní pohled.
„Slyšela sem, že si ve Faithvalley,“ pokřiví svou tvář ve starostlivém výrazu poručice. „Co‘s tam dělal?“
„Crysto, nechci o tom městě hovořit,“ odbíjí ji a obchází její postavu s ustaraným výrazem ve tváři. Stále si nervózně mne svou pravou ruku. Za tak krátký čas se stalo skutečně hodně věcí, které si musí pořádně promyslet.
Všechno jako by se vrátilo do starých kolejí. Crysta cítí v jeho hlase tu odměřenost a lhostejnost, kterou k ní cítil celá ta léta. Rychle s ním srovná krok. Měla ho přeci nadosah. Nenechá se teď odradit. „Pořád si to tak bereš?“
„Ne,“ odpovídá tvrdým hlasem. „Byly to rozkazy. Někdo to musel udělat.“
S překvapeným výrazem se odmlčí. Je to ten samý muž s útrpným výrazem, ale přesto je na něm něco jiné. „Nechceš jít na panáka? Ráda bych slyšela všechno, co se ti stalo, když‘s byl pryč.“
Úplně ignoruje její pozvání. Skoro jako by ho neslyšel. Jeho uši jsou nahluchlé. Slyší v nich pouze výkřiky lidí ve Faithvalley.
Crysta se zastavuje a chytá ho za rameno. Obrací ho čelem k sobě a zmateně se zahledí do jeho tváře.
Překvapeně na ni upíná svou pozornost. „Hm?“
Její výraz jihne. Zvedá ruku k jeho obličeji. „Chyběl‘s mi, Amone.“
Jeho temné oči se zabodnout do těch jejích barvy nebe. „Ty mě-“ Utíná svou načatou větu, když si všimne známého obličeje u hlavní brány.
Nala mu přišla naproti. Nečekala, že by Crysta udělala to samé. Nechtěla by narušovat jejich chvíli, ale Amon si jí všimnul dřív, než předpokládala.
„Omluv mě,“ odbíjí Crystu a vykračuje směrem k Nale, aniž by poručici obětoval jediný pohled na rozloučenou.
Crystyny oči se změní ve sklo. Chce se jí plakat. Ohlédne se za sebe a vidí, jak se major hrne ke zlatovlasé krásce a všechna jeho pozornost je opět upřená jen a jen k ní. Cítí, jak jí v hloubi duše závidí.
Zhluboka se nadechuje, aby si udržela vážnou tvář, a vykračuje k bráně. „Když budeš mít čas, tak se zastav na kus řeči, jak sem řikala,“ vyhrkne na rozloučenou Crysta a obrací se k Nale. „Majorko,“ zasalutuje a s útrpným výrazem se vrací do města.
„Poručice je dost zvláštní žena, ale zdá se, že se jí líbíš,“ usměje se Nala.
„Moc jí nechápu.“
„Já jí chápu dost dobře,“ zasměje se a pohlédne do jeho zamračené tváře.
„Měl bych se nahlásit Abernantovi,“ odbíjí ji a obchází ji stejně jako před chvílí Crystu.
„Amone,“ vydechne starostlivým hlasem a okamžitě ho dobíhá.
„Přišla jsi se mnou zase manipulovat, aby si mě uvrtala do svého plánu?“ vyštěkne podrážděným hlasem. „Dělala si to celou dobu, že je to tak?“
„Prosím…“ vydechne. „Možná tomu tak bylo na začátku, ale já opravdu-“
„Přestaň lhát! Nejdřív jsem uvažoval nad tím, proč jsi takovou dobu mlčela o tom, kdo jsi a kdo jsem já, ale teď to konečně do sebe všechno do detailu zapadá. Všichni jsme jen figurky v tvém zatraceném plánu!“ zakřičí. „Já, Vincent, Genji a kdo ještě?! Ten stařec Alucard?!“
„Prosím, utiš se,“ rozhlédne se nervózně kolem sebe a zatáhne ho za rukáv do prázdné uličky. „Omlouvám se za všechno. Je mi to upřímně líto. Ano, přiznávám, že jsem tě využila, ale chci, aby si věděl, že teď je to jen o tvém rozhodnutí. Nebudu na tebe naléhat, a jestli máš pocit, že nic z toho, co ti Vincent řekl, není pravda, tak mě jdi nahlásit, ale jeho nech být.“
„To nemůžu,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. Jeho výraz je vzteklý.
Svým způsobem je pro něj fascinující, jak oběma těm zrádcům na sobě vzájemně tolik záleží, že se snaží vzájemně chránit, i když se neviděli deset let. Možná je tohle opravdová láska. Ale na tom teď nezáleží. Vinni jsou oba stejně, a tak by měli také stejně pykat za svoje prohřešky.
Nala ho pevně chytne za ruku, aby ho udržela na místě. Nepustí ho, dokud jí neodpřisáhne, že Vincenta z toho vynechá. „Amone, bývali jsme přátelé... Pořád jimi jsme! Podívej se do mých očí a řekni, jestli ti teď lžu.“
Amon se nakloní blízko k její tváři a nenávistným pohledem se zahledí do jejích očí. „Nevěřím ani jedinému slovu zběhlé agentky SZS,“ zatvrdí se a vysmeká se z jejího sevření.
Popadá jeho tvář do dlaní a stále ji drží blízko u sebe, aby se mohla dál dívat do jeho očí. „Prosím, nejdřív se nad tím znovu zamysli. Pokud je to tak, tak přesně jak si říkal, to znamená, že i Vincenta jsem zmanipulovala. Není třeba ho nahlašovat spolu se mnou. Všechno to je můj plán. Já jsem tohle začala a se mnou to také skončí. Není třeba za to trestat někoho jiného.“
Popadá její ruce za zápěstí a lehce ji od sebe odstrčí.
„Amone, zamysli se nad tím. Faithvalley, Triscall, Tsubata… Echelon,“ zajíkne se. Opouští jeho společnost a rychlým krokem se přemisťuje zpátky do citadely.
Amon oněměle hledí do zdi před sebou. Silně sevře svou pěst a udeří do chladných kamenů před svýma očima, až to zapraská. Nikdy se necítil víc zmatený.
 
 
Major konečně vchází do dveří Abernantovy kanceláře, aby se nahlásil, jak mu nařídil ve Faithvalley.
„Amone!“ zvolá spokojeně od stolu generál, jako by se před tím vůbec nic nestalo. „Už si se dal trochu dohromady?“
„Ano, pane,“ vyhrkne nejistým tónem. Snaží se vyhýbat očnímu kontaktu. „Mám generálovi říct, co se dnes v noci chystá? Přesto všechno, co mi plukovník řekl… Nala přeci-“ Zvedá svůj zamyšlený pohled do Abernantovy tváře a hlasitě polkne. „Ten jeho šťastný výraz…
„To je dobře,“ přikyvuje spokojeně generál. „Zítra tě čeká menší mise. Veškeré potřebné plány budeš mít hotové do rána. Cítíš se na to?“
„Ano… pane…“ vydechne znovu. Nemá sílu ze sebe vydat více slov.
„Sapphirehall tě teď potřebuje, Amone,“ usměje se na něj. „Jsem vážně moc rád, že jsi se mi vrátil.“
Sapphirehall mě potřebuje…
Rozhodně zvedá hlavu vzhůru. Už žádné slabosti. Už žádné rozmýšlení. Je rozhodnutý zachránit Sapphirehall jakýmikoliv prostředky.
Sapphirehall… Triscall… Tsubata… Echelon… Arcadie… Musím zachránit ty, kteří ještě mají nějakou naději. Doufám, že mi Stvořitel jednou odpustí, co jsem provedl ve Faithvalley… Ale pro ostatní ještě není pozdě.
„Teď běž,“ vyvádí ho z jeho myšlenek Abernantův hlas. „Užívej si návratu. Dnes už po tobě nebudu nic chtít.“
„Pane!“ zasalutuje rozhodným hlasem a obrací se k odchodu.
„Amone, počkej ještě.“
Major tuhne na místě. Se zatajeným dechem vyčkává, co po něm generál ještě může chtít. Možná to skutečně byla jen zkouška jeho věrnosti a on se neosvědčil. Ne, Nala je v tom přeci namočená taky. Ví snad Abernant, že se setkal s Lanellim? Slyšel, o čem se bavil s Nalou v Císařské ulici?
„Co se ti stalo s rukou?“
Amon si úlevně oddechuje a shlédne ke své ruce, ze které pomalu odkapává krev na podlahu. Následně se otáčí do generálovy zamračené tváře.
„Prohrál jsem argument se zdí. Ale myslím, že jsem to potřeboval. Přivedlo mě to k rozumu,“ pokrčí rameny. Jeho výraz je zdánlivě klidný dokonce se i nepatrně usmívá.
„Určitě? Pokud se ještě psychicky necítíš na to, abych tě vyslal na misi-“
„Jsem si tím jistý, pane,“ utíná jeho načatou větu. „Svou následující misi zvládnu perfektně tak jako vždycky. Jak jste řekl, tak Sapphirehall mě teď potřebuje. Pomůžu mu za každou cenu. Jsem připraven… na cokoliv.“
„To moc rád slyším. Musím říct, že je snadné tvým slovům uvěřit,“ usměje se na něj spokojeně Abernant. „Nezapomeň si tu ruku zavázat. Byl bych nerad, aby si o ni přišel. Ještě se ti bude hodit.“
S jeho slovy se v majorovy něco zlomilo. Jako by si až v tu chvíli uvědomil, jak jsou jeho slova pravdivá. „Udělám, pane,“ přikyvuje a opět se svižně obrací ke dveřím.
Zastavuje se za nimi a zhluboka se nadechne. Nedokáže uvěřit tomu, jak se dokázal dívat do generálova obličeje s myšlenkou na to, co se právě chystá udělat a ani jednou se mu při tom nezatřásl hlas.
Čeká ho cesta do levého křídla citadely. Teď už neustoupí.
Vchází do dveří Vincentova pokoje, který mu sloužil i jako jeho kancelář. Při otevření dveří okamžitě zpozorní plukovníkův společník, který věrně leží u nohou jeho židle.
„Ach, tak přeci jste přišel sám,“ usměje se vstřícně Vincent. Je to úplně někdo jiný, než jak ho Amon doposud znal.
„Omlouvám se, že jsem nezaklepal,“ uvědomí si po chvíli major. Všechny ty myšlenky na zradu ho tolik rozhodily, že skoro zapomněl na slušné vychování.
„To nic,“ mávne rukou plukovník. „Chápu, že po tom všem jste rozhozený. Jen pojďte dál.“
Amon přikývne a zavírá za sebou dveře. Zkoumavě se rozhlédne po místnosti. Kromě Vincenta a Kůrky tu nikdo není. „Nala se k nám nepřidá?“
„Neměl jsem možnost s ní od našeho setkání mluvit, ale určitě vás brzy kontaktuje sama,“ pokrčí rameny. „Ale nemějte strach. Všechny informace vám podám sám. Většinu jsem stejně plánoval já vzhledem k její nepřítomnosti.“
„Je bezpečné se o tom bavit tady?“
„Jistě,“ přikyvuje Lanelli.
„Přál bych si mít vaši jistotu a sebevědomí,“ zamračí se nejistě Amon.
Plukovník se jen ušklíbne. „Něco se vám nezdá, majore?“
Nedokáže se zbavit pochybností o Nalině účasti na téhle akci. Byl to její plán, ale celou dobu za sebe nechává mluvit Vincenta, jako by se jí to vlastně vůbec netýkalo. Možná by to dokázal pochopit s ohledem na to, v jaké je teď situaci, ale na její důvěryhodnosti jí to v jeho očích rozhodně nepřidá.
„Jen si chci být jistý, že to, do čeho se to teď pouštíme, má šanci na úspěch. Přejděme tedy k věci.“
Plukovník přikyvuje. „Takže… Téměř celý plán jsem vám již řekl,“ spustí. „Do večera svolám všechny z jednotky Overkills. Nikdo z nich zatím nemá tušení, co se chystá. Ale zprávy o vašem návratu se tu šíří rychle. Vojáci už vědí, že jste zpátky. Proto vás budeme potřebovat. Musí to slyšet od vás.“
„To už jste říkal,“ přikyvuje s prázdným výrazem Amon. „Odkud povedeme?“
„Večer přijďte zase sem,“ odpovídá. „Svolám sem jednotku pod nějakou falešnou záminkou.“
Amon přikyvuje.
„Teď, jestli chcete, se běžte prospat. Dodá vám to sílu a urychlí čekání na večer.“
Brzy zradím to, pro co jsem bojoval celý život. Brzy se odvrátím od toho, pro co jsem žil. Pořád si nejsem jistý, do čeho se to nenávratně řítím. Je to správné? Ano, pokud to odhalí celou pravdu, tak je to správná věc,“ zamyslí se a následně zasalutuje. „Pane!“
Vychází z plukovníkovy kanceláře se sklopeným pohledem do země. Je velmi tížen těmi myšlenkami. Svoje oči zvedá ke dveřím hned vedle Vincentova pokoje. Vedou do toho Crystyna. Několikrát ho žádala, aby se za ní stavil. Mohl by se alespoň rozloučit. Ne, to by bylo nápadné. Musí se postarat o to, aby nebyl důvod pro jeho zradu truchlit. Přikračuje ke dveřím a zaklepe.
„Dál.“
Po vyzvání vchází dovnitř. Poručice akorát skládá nějaké papíry do štosu. Když spatří jeho tvář mezi futry, radostně se usměje. „Takže‘s přeci přišel. Věděla sem to!“ zajásá a skáče mu kolem krku. Toužila to udělat od první chvíle, kdy ho po jeho nepřítomnosti viděla v citadele. „Celou tu dobu sem na tebe nepřestávala myslet. Bylo to těžký, když si tu nebyl. Ale teď si konečně zpátky, Amone. Od teď budem jenom spolu, že jo?“
Tiskne ho k sobě silněji, ale jeho tělo je jako kámen. Chvíli má pocit, že snad ani nedýchá. Odklání svou tvář od jeho hrudi a pohlédne do jeho bezvýrazné tváře. Je jako socha z ledu. Nebere na to žádné ohledy a roztouženým pohledem se zadívá do těch černých očí plných odměřenosti.
„Amone, pořád sem myslela na tu chvíli, kdy sme spolu mluvili naposled. Pamatuješ?“
„Hm, myslíš tu noc na útesech?“
„Jo, víš, bylo to pěkný a to, co sem ti řekla, furt platí,“ vydechne dychtivě. „Chápu, že po té pauze budeš potřebovat víc času, ale-“
„Vlastně jsem ti přišel říct, aby si na mě už zapomněla, Crysto,“ vydává ze sebe a utíná tak její větu v půli. Jeho oči míří někam do zdi. Nedokáže se ani podívat do její překvapené tváře. „Byla hloupost dávat ti plané naděje. Nikdy pro mě nebudeš nic víc než další voják. Nikdy bych tě nemohl milovat,“ vyhrkne a rychle obrací svou tvář k odchodu. Je pro něj o něco těžší držet emoce na uzdě. Něco se děje. Za tu dobu, co byl pryč, se v něm něco změnilo.
„A ona nikdy nebude milovat tebe,“ vyhrkne spěšně Crysta, než se za ním zavřou dveře. Její tvář je plná překvapení. Ani ona sama nečekala, že by to mohla někdy vyslovit nahlas.
Amon v překvapení tuhne na místě a otáčí svou kamennou tvář směrem k ní. „O čem to mluvíš?“
„O majorce… Um, o Nale. Nikdy tě nebude milovat, tak jak si zasloužíš,“ dodává střeženým hlasem, ale její tvář se klepe v lehkých záchvěvech rozrušení. Její oči se lesknou jako sklo. Drží se z posledních sil, aby se před ním nesesypala.
„Je to moje dlouholetá přítelkyně.“
„Jo, to ona je. Ale co si ty? Dlouholetej přítel? Hele, mě nemůžeš lhát. Vim, co vidim. Seš do ní zabouchlej už od doby, co sem v armádě a možná ještě dlouho před tim,“ posteskne si s upřímným pohledem zaraženým do jeho tváře. „Víš, celý ty roky sem to nechala bejt, protože tu už nebyla. Byla mrtvá. Myslela sem, že zapomeneš a dáš mi šanci. Ale ty ses místo toho uzavřel do sebe, a i ty poslední zbytky emocí si naprosto potlačil. Ale teď je to jiný, viď? Našel si jí a ty city se zase derou na povrch. Prohrála sem,“ pokrčí rameny se smířeným tónem v hlase, i když její oči mluví o tom, že by mohly plakat. „Nicméně chci, abys věděl, že tě nikdy nebude milovat, tak jak bych tě dokázala milovat já. Nemyslim si, že je vůbec schopná takovejch citů… Jestli vůbec nějakejch.“
Amon chvíli oněměle hledí do jejích zmučených očí. Po krátké odmlce opět odklání svou tvář k východu. „Nevím, o čem to mluvíš. Prostě jsem se jen chtěl omluvit, jestli jsem ti ublížil. Jednou budeš jistě šťastná s někým, kdo ti dá lásku, jakou hledáš. Víš… přeju ti to. Opravdu.“ S těmito slovy rychle vychází z místnosti.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top