Zrádce
Ozve se klepání na
dveře. Nala odkládá podnos s večeří na stranu stolu. Má pocit, že je to
její poslední jídlo před popravou. Amon už ji pravděpodobně nahlásil a teď si
pro ni jdou sapphirehallské stráže. Alespoň se chovají slušně a nevtrhnou do
místnosti jako pro lovnou zvěř.
„Ano?“ vydechne s rukama pokorně složenýma v klíně.
„Abernant? Je to tady. Přišel mě zatknout osobně,“ smutně sklopí pohled do stolu. „Dále.“
Dveře se otevřou a v nich se objeví usměvavá tvář armádního generála. Hned za sebou zase zavře. „Dobrý večer.“
„Dobrý,“ přikývne s překvapeným výrazem ve tváři. Přišel sám. Následně si všímá, že je oblečen dost neformálně. Má na sobě jen bílou košili a černé kalhoty. „Co tady děláte tak pozdě?“
„Uvědomil jsem si, že jsem na tebe byl dnes možná trochu hrubý,“ spustí a vesele se na ni usmívá přes stůl, do kterého se zapře oběma dlaněmi a nakloní se tváří blíž k ní.
Nala překvapeně vstává od stolu. „Nic se nestalo. Já takový pocit neměla. Takže není třeba-“
Znovu se narovnává a nespouští jí ani na okamžik z pohledu. Než Nala stačí svou myšlenku doříct, přichází k ní blíž a pokládá jí obě dlaně na ramena. Pohledem zamíří do jejích nachových očí, které jsou teď plné neskrývaného překvapení. „Řekl jsem si, že když jsi oficiálně zpátky, měl bych tě náležitě uvítat.“
„To je od vás milé, ale myslím, že už jste mě přivítal dost,“ vyklouzává z jeho dlaní s odměřeným tónem a ustupuje o krok dál. „Jestli dovolíte, tak bych už šla spát. Po té dlouhé cestě jsem docela unavená.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a svěšuje ruce podél těla. „Můžu se jen na něco zeptat?“
„O co jde?“
„Amon mi už něco říkal, ale vážně bych rád slyšel přímo od tebe, co jste celý ten měsíc a půl spolu dělali?“ zeptá se s tázavým výrazem.
Nala zmateně přimhouří oči. „Měl vážná zranění a po tuhle dobu se zotavoval-“
„Na tohle jsem se neptal,“ skáče jí do řeči. „Ptám se, co jste spolu dělali, když se nikdo nedíval.“
Zamračí se podezíravým pohledem. Jeho tón se jí vůbec nelíbí. „Nechápu, na co narážíte.“
„Proč si do Tsubaty nebo přímo do Sapphirehallu neposlala zprávu o jeho nalezení?“ začne od jiného konce. „Mohla ses tak snadno vyhnout tomu, aby vás generál Arcadie zatknul. Chtěla jsi s ním strávit trochu času o samotě, hm?“
„Ne. Tedy šlo o to, že to bylo dost riskantní. Po obsazení Tsubaty byli všichni na jihu dost ostražití. Kdyby se ta zpráva dostala do nepatřičných rukou, mohlo všechno dopadnout ještě hůř. Chtěla jsem ho tam dostat osobně, abych si mohla být jistá, že bude v pořádku… ale zpackala jsem to. Jsem si toho vědoma a služba pod Kleiovým vedením je myslím dostatečný trest.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a na jeho tváři se zračí pobavený úsměv. Pomalým krokem k ní opět přikročí. Konečky prstů se dotkne její rozechvělé tváře. Ten milý výraz se rázem mění v rozzuřený. Pevně jí sevře pod krkem.
„Abernante?!“ zajíkne se a chytá jeho křečovitou ruku do svých dlaní.
„Proč mám pocit, že mi pořád jenom lžeš, hm?!“
„Ví to,“ rozevře vyděšeně oči dokořán. „Amon mu to řekl… nebo se k tomu nějak sám dopídil?“
„Odjakživa jste byli spolu,“ začne Abernant rozhněvaným hlasem. „Shledání po deseti letech ve vás mohlo vzbudit jisté pocity. Nemám pravdu?“
Nala si úlevně oddechuje, i když její pozice není tak pohodlná, jak by se z jejího výrazu mohlo zdát. Jen se nejistě zašklebí. „Jsi úplně mimo,“ opanuje ho netaktním tykáním a zalapá po dechu. „Nevěděl, kdo jsem, dokud jsem mu to sama neřekla ve vězení-“
„Takže mi teď můžeš odpřisáhnout, že mezi tebou a jím nic není? Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že o tobě mluvil dost zvláštně.“
„Nenech se vysmát. Sám dobře víš, jaký Amon je, co se citů týče. Znáš ho lépe než kdokoliv.“
„Asi máš pravdu,“ uvolňuje své sevření. „To mu není moc podobné. A kdyby k něčemu došlo, asi by to nedokázal skrývat.“
Nala si promne pohmožděný krk a zhluboka se nadechne. Tohle je jiné než kdykoliv předtím. Nikdy by nezašel takhle daleko. Kromě toho by se jí nikdy nedotknul. Vždycky své city vůči ní projevoval jen verbálně, ať byly jakéhokoliv rázu.
„To mi tak připomíná, viděla ses od svého návratu s plukovníkem?“
„Ano, přišla jsem za ním hned po příchodu do města. Bylo to velmi stručné,“ vydechne prázdným hlasem. „Chtěla jsem tobě a Amonovi nechat chvilku jen pro sebe.“
„Hm,“ zašklebí se. „Chyběl jsem ti?“
„Abernante, myslím, že tohle není vhodné místo ani doba,“ stahuje se a nasazuje střežený výraz. „Prosím tě, odejdi.“
„Nezapomínej, že jsem stále tvůj nadřízený!“ napomene ji. „Ty tady nerozkazuješ!“
„Omlouvám se, pane,“ ustupuje. Rozhodně tuhle situaci nechce dělat ještě horší, než už je.
„Víš, co se stane s agenty SZS, kteří zmrví svou misi v galaktických měřítkách jako ty? Nikdo o nich už nikdy neslyšel,“ pohrozí jí. „Ty máš jen velké štěstí, že jsi v jiných směrech kvalitní voják, takže ti nakonec Elrick odpustí, když se u něj trochu přimluvím, ale nic není zadarmo.“
Přiklání se k ní blíž a opět jí prsty přejede po tváři. Bere její obličej do své dlaně a hrubě stiskne.
Nala sklání pohled do země. „Přestaň. Vždyť jsi mě vychoval.“
„Asi ne moc dobře,“ odtuší tvrdým hlasem. „Přestaň si hrát na nedostupnou. Já tě přeci miluju, Nalo,“ vydechne toužebným hlasem.
V tu chvíli se jí na mysl dostává klíčová myšlenka. Zvedá pohled do jeho lačné tváře a zatvrdí se. „A Scarlet taky miluješ? Co by asi řekla na to, kdybych jí o tomhle vyprávěla?“
„O čem to mluvíš?“ zvážní.
„Elrick je možná slepý, ale já ne! Nebyla jsem ta nejlepší agentka SZS, ale některé věci ani mě neunikly,“ spustí. „Jak dlouho to mezi vámi trvá? Jak dlouho už podvádíš krále s jeho manželkou? Pamatuji si, že jste spolu flirtovali už od doby, co jí přivezl na hrad.“
V tu chvíli Abernant vypění a stiskne její tvář ještě pevněji. „Drž jazyk za zuby!“
Udeřila hřebíček na hlavičku, a ještě našla na Abernanta informaci, která by se jí mohla někdy hodit. Jejich plán má šanci na úspěch více než před tím.
„Nikomu nic neřeknu,“ zvedá svůj pohled opět k němu. „Ale vypadni z mého pokoje a už se mě nikdy nedotýkej!“ Vytrhává svou tvář z jeho držení a ustupuje několik kroků dozadu.
„Tohle tě bude stát hodně. Myslíš, že pracovat pod brigádním generálem byl ten nejhorší trest, který jsem pro tebe měl připravený?! Nemáš ani tušení! Tady jsi skončila,“ pohrozí jí a rychlým krokem mizí ze dveří.
Nala si úlevně oddechuje a padá zády na postel. Tohle bylo opravdu o chlup. Znamená to ale, že Amon nic neřekl. Jde do toho s nimi. S tímto uvědoměním přichází dvojitý nával úlevy.
Otevírají se dveře od Amonova pokoje. Major mezi nimi stojí trochu překvapený, že ji vidí. „Nalo?“
„Promiň. Vím, že je už trochu pozdě, ale chtěla jsem ti poděkovat ještě před tím než… však víš.“
„Mluvila jsi už s Vincentem?“
„Ne, bylo lepší se ho stranit.“
Amon jen mlčky přikývne.
„Ach… To je asi vše, co jsem chtěla. Takže ještě jednou moc děkuji, že nám věříš, Amone. Rozhodl ses pro správnou věc.“
„Jo, asi jo,“ přikyvuje s vážným výrazem ve tváři.
Nala přikývne a otáčí se k odchodu.
„Poslyš, nechceš tu se mnou počkat než… však víš,“ zašklebí se, když použije stejnou frázi jako před tím Nala, aby jí nazval připravovanou akci.
„Jsi nervózní?“ zeptá se ho starostlivě.
„Myslím, že docela dost,“ přiznává.
„Jasně. Pokud ti moje přítomnost pomůže,“ pokrčí rameny a přívětivě se na něj pousměje. „Ale musíme se trochu prospat. Bude to náročná akce.“
„Jo, já vím,“ souhlasí. „Vyspím se na pohovce a nechám ti postel.“
Nala s jeho slovy vchází dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe. „Tvůj pokoj se za ta léta vůbec nezměnil.“
Amon zavírá dveře. „Ach, ano,“ přikyvuje s nervózním hlasem. „Nedělal jsem tu moc změn. Takhle mi to vyhovuje.“
Nala se k němu s milým úsměvem otočí.
Amon na ní hledí zaraženým pohledem.
„Co se děje?“ zeptá se s tázavým výrazem žena.
„Nic,“ zakroutí hlavou Amon. „Jen je to tak zvláštní tě tady zase vidět. Teď, když si na všechno pamatuju, se cítím zvláštně v tvé přítomnosti.“
Nala posmutní. „Pokud je ti to nepříjemné, tak mohu odejít,“ sklopí pohled do země. „Pochopím, pokud se na mě ještě pořád zlobíš.“
„Tím to není,“ namítá. „Spíš jsem zmatený. Nečekal bych, že zrovna ty budeš člověk, který zinscenuje vzpouru proti Sapphirehallu. Vždycky jsi pro mě byla vzor, nejlepší a nejvěrnější voják impéria,“ uchechtne se, ale jeho výraz je spíše smutný. „Teď vím, že jsem vlastně nikdy skutečně nevěděl, kdo jsi. Viděl jsem jen to, co jsem chtěl vidět. Viděl jsem perfektního vojáka, který plnil rozkazy do detailu, ať byly jakékoliv. Který nikdy nepokládal zbytečné otázky. V mých očích si byla perfektní vojevůdce. Sapphirehall i král tě milovali. Chtěl jsem být taky takový, a tak…“
„Neobviňuj se. To, co se stalo ve Faithvalley, nebyla tvoje vina. A to, kým jsem byla, rozhodně také ne,“ odtuší a pokrčí rameny. „Přezdívku Pekelný pes člověk nedostane jen tak. Vysloužila jsem si ji svými činy… hroznými činy… činy vykonávanými ve jménu téhle země. Ale ve skutečnosti byly jen moje. Král tu krutost přehlížel nebo mu to bylo prostě jedno.“
Na Nalině tváři se najednou objeví náznak úsměvu. Zvedá pohled do Amonovy tváře. Pomalými kroky přikročí až k němu. „Děkuji ti za všechno, Amone,“ vydechne a zvedá ruku k jeho hlavě. Jemně se prsty zaboří do jeho havraních vlasů.
Hledí do její tváře a snaží se rozeznat, co má její pohled znamenat. Ještě nikdy podobný neviděl. Ne, v jejím obličeji. Jeho srdce se rozbuší. Nezná tyhle pocity. Nepamatuje si, že by se někdy v minulosti takhle cítil. Myslel si, že už si na všechno vzpomněl, ale tohle je pro něj zcela nové.
Nala se staví na špičky. Její tvář se blíží k té jeho, ve které se zračí zmatenost.
V tu chvíli se mu rozevřou oči překvapením. Jeho srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Její dotek v jeho vlasech je mu velmi příjemný. Pozoruje její rty, které se přibližují stále blíž.
Pokračuje dál kolem jeho tváře až k uchu. Pevně sevře jeho hlavu ve svých dlaních a přitiskne své rty k jeho uchu. „Děkuji ti, že jsi můj přítel, Amone,“ vydechne. „Celých těch deset let jsem věděla, že mi něco schází, ale nedokázala jsem na to ukázat prstem, dokud ses neobjevil v Austenu. Od té chvíle jsem věděla, že tě už znovu nedokážu opustit.“
Amon oněměle hledí před sebe. To, co právě cítí, je tolik jiné než cokoliv, co cítil dřív. V tu chvíli se mu hlavou prožene vzpomínka na to, co říkala Crysta.
„Um, omlouvám se za to, jak jsem se choval před tím.“
„Nemáš se za co omlouvat. Ani si nedokážu představit, jak ztracený ses musel cítit. Ustál si to výborně. Já se omlouvám za všechny ty lži. Věř mi, že jsi ten poslední člověk na tomhle světě, kterému bych chtěla takhle ublížit. Ale teď už víš úplně všechno. Už nikdy ti nebudu muset o ničem lhát.“
Jeho brada se lehce zatřese, když hledí do její tváře, která je u něj tak blízko. Opět cítí, že by jí dokázal uvěřit a odpustit cokoliv. Nechápe odkud se bere tahle slabost, kterou v něm probouzí její pohled. Jeho ruka se zvedne k jejímu obličeji skoro jako by si neuvědomoval, co dělá. Je opět naprosto hypnotizovaný.
Jen co se jeho prsty dotknou její tváře, se jejich spojení přeruší, když Nala překvapeně shlédne k jeho ruce a bere ji do svých dlaní.
„Co se ti to stalo?“ zeptá se a hledí na jeho sedřené klouby.
Amon zahanbeně stahuje ruku dál a ustupuje krok od Naly. „To nic. Vlastně nevím, co bych k tomu řekl,“ pokrčí rameny.
„Ošetřím ti to.“
„Ne, není to tak zlé. Není třeba se tím teď zdržovat.“
„Dobře, asi bychom se měli trochu prospat,“ odtuší Nala. „Čeká nás dlouhá noc.“
„Jo. Jen najdu nějaký přehoz na pohovku.“
„Ne, nezdržuj se tím. Postel je dost velká pro čtyři lidi. Myslím, že my dva se tam v klidu vyspíme,“ pokrčí rameny. „Tedy pokud ti to nebude vadit.“
Amon jen pokrčí rameny. „Jen si musím najít něco na spaní.“
Nala se posadí na postel a sleduje, jak se Amon zmateně přehrabuje ve své skříni. „Copak nemáš nějaké oblečení určené pro tenhle účel?“
Amon se jen nervózně pousměje.
„No, to mě podržte!“ zvolá pobaveně. „Amon Flare spí nahý. Vážně si ten stejný stydlivý Amon, kterého znám už od malička?“
„Přestaň se mi vysmívat,“ zrudne. Popadá první košili, která mu přijde do ruky. „Je to tak prostě pohodlnější. Je ještě spousta věcí, které o mě nevíš.“
„To je pravda,“ přikyvuje a přichází k němu blíž. Bere tu košili do ruky a pokládá ji zpátky do skříně. „Stačí, když si najdeš nějaké kalhoty. Zas tolik se kvůli mně omezovat nemusíš. Nebude to nic, co už jsem dávno neviděla.“
„Děkuju,“ přikývne se sarkastickým tónem.
Nala se jen pobaveně otočí.
Amon si převléká kalhoty a sundává si košili. Následně přichází k posteli a zalézá pod deku.
Nala si lehá vedle něj s obličejem obráceným k němu. Založí si své ruce před sebe a hledí přímo do jeho očí. „Bojíš se?“
„Hm.“
„Také se bojím. Není na tom nic špatného,“ přiznává a její hlas se lehce třepe. „Ale potřebuju, aby si mi důvěřoval.“
Amon se zhluboka nadechne a chytá do dlaně její sevřené ruce. Bez jediného slova zavírá oči.
Nala se lehce pousměje a také je zavírá.
Amon unaveně otevírá oči. Spatřuje Nalu sedět na posteli. Za okny je už hluboká tma. Do místnosti se vkrádá světlo měsíce, který ozařuje její zamyšlenou tvář.
„Amone!“
Jeho hlava vyletí vzhůru. Rychle popadá svou deku a tiskne si ji do klína. Tahle situace je opravdu nepříjemná. Rozhlédne se kolem sebe. Leží v posteli svého pokoje a Nala se nad ním naklání, již připravená k odchodu. Strká do něj svou rukou, aby ho probudila.
„Jsi v pořádku?“
„Co? Proč bych nebyl?“ vyhrkne s překvapeným výrazem a jeho tvář je v jednom ohni.
„Vypadalo to, že se ti nějak špatně spí. Pořád si sebou škubal a taky…“ uchechtne se, ale svou větu nedokončí. „No, nic. Já už jsem oblečená, takže půjdu napřed. Taky na sebe něco hoď a sejdeme se ve Vincentově pokoji.“ Bere do ruky svůj meč, který nechala ležet na pohovce a vyklouzne na chodbu.
Amon se plácne rukou do čela. Všechno se mu jen zdálo. Jeho mysl si s ním pohrála v nejnevhodnější chvíli. Rychle vyskakuje z postele a odebírá se do koupelny. Je celý zpocený, takže si dává rychlou sprchu. Následně si obléká svou uniformu. Je to zvláštní pocit ji na sobě mít, když se chystá zradit krále, který mu ji při jeho povýšení přidělil. Hází tyhle myšlenky přes rameno a s těžkou hlavou vychází na chodbu. Je tam klid. Není tu nikdo jiný než pár vojáků na stráži.
„Pane?“
Amon překvapeně šlehne pohledem vzhůru. Naproti němu stojí Slaine a na tváři má stejně zaražený výraz.
„Co-co se děje?“ vykoktá ze sebe major. Je dost nervózní a je to na něm také znát.
„Vítejte zpátky, pane. Jsem rád, že jste to nakonec přežil.“
„Díky, Slaine.“
„Nechci být nijak nezdvořilý, ale byla to majorka, kdo se to právě před chvílí vyplížil z vašeho pokoje? Slyšel jsem totiž, že i ona se znenadání vrátila do města. Je to skvělá zpráva. Jen mě mrzí, že jsem ji nezastihl, abych ji přivítal.“
„No…“
„Nic mi nemusíte vysvětlovat. Jsem docela rád, že jste to dali dohromady. Kenta bude jistě taky… Tedy pokud o tom už neví. Možná z vás ženská od rány konečně udělá chlapa, co?“ plácne ho s pobaveným úsměvem do ramene.
Amon na něj oněměle hledí.
Slaine se zaráží a veselý úsměv mu okamžitě opadá z tváře. „Omlouvám se, majore. To jsem asi trochu přehnal. Nicméně vám to oběma moc přeju.“
„Díky… Myslím.“
„No, nebudu vás už zdržovat. Chystám se na kutě. Tak dobrou noc, majore,“ zasalutuje a mizí v chodbě.
Amon si oddechuje. Ani pořádně nevnímal, co mu vlastně Slaine říkal, ale je rád, že už je pryč z jeho zorného pole. Nemá ani tušení, k čemu se tu právě chystá.
Rychlým krokem se přemisťuje do levého křídla přímo ke dveřím Vincentovy kanceláře. Už jen jeden krok a nebude možnost otočit se zpátky. Zhluboka se nadechuje a vchází dovnitř.
„Přeci jen jste přišel, Amone,“ pokyne k němu hlavou s milým úsměvem Vincent. Sedí na židli u stolu a při jeho příchodu okamžitě vstává, aby mu vyšel vstříc. To probudí Kůrku, který leží u jeho nohou.
Celá jednotka Overkills je tu taky. Jsou rozmístění po pokoji a živě debatují o tom, proč je sem plukovník vlastně povolal a na co se tu čeká.
Nala stojí v tichosti v temném rohu místnosti a debaty se neúčastní. S hlavou zatíženou výčitkami hledí do země.
Amona to trochu znepokojuje.
Ještě před malou chvílí se zdála být odhodlaná k tomuto kroku, ale teď se v její tváři zračí pochyby. Není se čemu divit. Má ve svých rukách víc životů než jen ten svůj. To přináší velkou zodpovědnost. Hlavně v případě, že právě tyhle životy pro ni tolik znamenají.
„Velmi dobře,“ vydechne s přehnaně nadšeným výrazem Vincent a rovná jednotku do řady. „Velmi dobře.“
Amon se zamračí. Na takové chování není u plukovníka zvyklý. Občas pronesl netaktní poznámku nebo vtip, ale to spíš jenom v soukromí se svými muži. Na veřejnosti to byl hrdý a vážný muž. A hlavně zrovna Amon by se určitě od Vincenta tolika vstřícnosti nedočkal ani v tom nejnepravděpodobnějším snu. Lehce ho to mate. Už snad zapomněl na všechny jejich rozepře nebo prostě zešílel.
„Overkills,“ zasalutuje major a pokračuje dál do pokoje.
„Majore!“ zasalutují všichni muži jednohlasně a hledí na něj s překvapenými výrazy. Od jeho nenadálého návratu do města ho ještě neviděli. „Je nám ctí vás opět vidět.“
„A já jsem rád, že můžu zase vidět vás všechny. I když jsem doufal, že to bude za jiných podmínek,“ vydechne smutně.
Do popředí vychází rotmistr. „Tak nám konečně řekněte, proč jste nás nechal svolat v tuhle hodinu, plukovníku. Určitě to není kvůli tomu, abychom přivítali majora.“
„To máte pravdu. Když už jsme tu všichni, tak je čas vám to vysvětlit,“ odkašle si. „Byly tu doby, kdy nás Sapphirehall mnohokrát potřeboval. Avšak v poslední době stále víc a víc dobýváme bez jakéhokoliv jasného důvodu. Král už se delší dobu neukázal a vše diriguje skrze své podřízené.“
V obličejích vojáků se objevují zmatené výrazy. Váhají nad tím, kam tím plukovník míří.
„Nastává chvíle, abychom učinili konec neustálým bojům. Mnoho našich zemřelo pouze pro královy ambice,“ pokračuje ve svém proslovu Vincent a vytahuje svůj meč. „Majorka Darks, major Flare a já s vaší pomocí zastavíme zbytečné prolévání krve!“ Jeho pohled se obrací k Amonovi. „Majore, přenechávám vám slovo.“
„Je to už dlouhá doba, co jsem s vámi všemi naposledy bojoval,“ spustí nejistým hlasem.
Žádný pořádný proslov si předem nepromyslel narozdíl od plukovníka, který se zdá být připraven perfektně a ví přesně, co říct. Také se zdá, že tomu skutečně věří. Skoro jako by celá ta akce byla pod jeho vedením, a ne pod tím Naly. Ta jen tiše stojí s hlavou sklopenou v rohu a nijak se do téhle situace nezapojuje. Nechápe, čeho se tím snaží dosáhnout. V majorově nitru to vzbuzuje ještě hlubší pochybnosti.
„Naposledy to byl Echelon,“ vydechne stále tím nejistým hlasem. Jeho pohled se mihotá mezi překvapenými pohledy vojáků. Ta nejistota se odráží v jejich očích. Cítí to z něj.
„ZATRACENĚ! Nejsem si jistý. Do čeho to vlastně jdeme? Vincent to myslí vážně, ale co má znamenat to Nalino chování? Jako by se toho neúčastnila a dělala jen diváka. Myslel jsem, že je to její plán. Teď přeci už nemohu ustoupit.“
„S každým z vás jsem se setkala osobně. Někteří se mnou dokonce plnili mise. Možná v téhle situaci nejsem ten nejdůvěryhodnější člověk, ale věřte mi, že jsem měla tu možnost pocítit krutost Sapphirehallu na vlastní kůži. Stala jsem se jejím nástrojem já sama a mé činy byly snadno přehlíženy armádním generálem i králem,“ přiznává. „Tímto bych to chtěla odčinit. Jen co jsem se dozvěděla, že Sapphirehall plánuje invazi na jih bez řádné příčiny, začala jsem dávat dohromady tenhle plán, abych se mohla vrátit a mohla tak osvobodit tuhle zem i všechny ostatní od té tyranie a útlaku ze strany lidí, jejichž srdce jsou zalitá nenávistí a chamtivostí. Pokud nevěříte mě, tak věřte těmto dvěma mužům, kteří stojí po mém boku. Bojovali za ambice krále celý život a slepě věřili každému rozkazu, který dostali. Teď tu stojí a mluví k vám, tak je, prosím, vyslechněte. Když už nic jiného, tohle si zaslouží.“
Její počáteční zdrženlivost měla smysl. Čekala, až promluví oba muži, protože se tolik styděla za svoje činy z minulosti. Nevěřila tomu, že by někdo následoval vraha, který káže o spravedlnosti. Ale pokud po jejím boku stojí tito dva důstojníci, možná to jejím slovům přidává na důvěryhodnosti.
Amon na ni hledí s unešeným výrazem. Konečně – po velmi dlouhé době – opět rozeznává ty pocity v její tváři, které viděl, když s ní před deseti lety mluvil naposledy. Teď je dokáže všechny pojmenovat, jako by si je vyhledával ve slovníku své mysli. Pohled plný viny, bolesti, neštěstí, zoufalství, utrpení a spousty dalších temných pocitů, které jí služba v sapphirehallské armádě vyryla do srdce.
I major konečně vytahuje svůj meč. Pevně se vzpřímí a svůj pohled zvedá vzhůru do překvapených tváří jednotky Overkills. „Dnes má Sapphirehall pod svou správou i Triscall a Tsubatu,“ pokračuje ve svém předcházejícím proslovu. Jeho hlas je teď mnohem přesvědčivější a jistější nežli před tím. „Všichni chcete zajisté znát skutečné důvody, proč vlastně obléháme Arcadii.“
Vincent na něj na okamžik pohlédne. Respektoval Amona za jeho odhodlání, i když to pro něj bylo rozhodnutí z minuty na minutu. Narozdíl od něj major nedostal čas si to pořádně promyslet. Plukovník si dokázal představit, jak těžké to muselo být a pod jak velkým tlakem se musel cítit. Ale i přes to tu teď s nimi stojí a vypadá odhodlaný do dotáhnout do konce.
„Stůjte při mně jako tenkrát v Echelonu,“ pokračuje major. „Povedu vás za pravdou. Ukončíme boje, jenž se odehrávají na jihu.“
Nala smutně sklopí pohled do země. Nerada slyší, jak Amon připomíná jeho akci v Echelonu. Ví, že to byla jeho ruka, která ukončila Alucardův život, ale nedává mu to za vinu. Jeho ruku vedl někdo jiný. Někdo, kdo se brzy bude zpovídat ze svých hříchů.
„Ukončíme krveprolévání, jenž naše vojska vykonávají pod rozkazy krále. Dost bylo civilních ztrát,“ pokračuje. Jeho hlas zní sebejistě jako hlas skutečného vůdce. Jeho intenzita se slovo od slova zvyšuje. „Dost bylo umírání v našich vlastních řadách! Dnes nás všechny čeká poslední mise. Stůjte při nás a společně zaútočme na královy komnaty! Ukončíme tak invazi, která se odehrává na jižních ostrovech a ukončíme krutovládu!“
„Se vší úctou k vám, pane,“ zvolá jeden z vojáků. „Vaše slova jsou slova vlastizrádce!“
„Mluvíš s nadřízeným, vojáku,“ vyjede na něj Vincent. „Kde je tvá kázeň?!“
„Kázeň?! Tohle je vlastizrada!“ ohradí se znovu voják.
Nala zvedá svou ruku a chytá rozohněného plukovníka za rameno. „Přestaňte. Víte, co po nich žádáme. Mají právo na to říct svůj názor.“
„Madam,“ přikývne děkovně voják, ale není si ani zdaleka jistý tím, jestli má těmhle třem za co děkovat. To, o čem mluví, je velmi vážná věc, kterou nikdo nemůže brát na lehkou váhu.
Do popředí vychází další voják z řady. „Přišli jsme sem na váš rozkaz, plukovníku,“ zdůrazní a pohlédne zpříma do jeho tváře. „Tohle je absurdní šílenství! Chcete snad krále zavraždit?“
„Jak říkáš, na MŮJ rozkaz!“ zopakuje hlasitě Vincent. „Zaútočíme na komnatu krále, protože není schopen rozumně uvažovat,“ pokračuje. „Místo toho, aby naše země žila v míru, žene ji do války! Jestli vám to nic neříká, tak odejděte! Máte poslední možnost.“
Všichni vojáci utichnou.
Nala stahuje plukovníka za svá záda. Zdá se, že mu celá tahle situace začíná trochu přerůstat přes hlavu. Něco takového ovšem čekala. Vincent nedokázal být tak klidný jako Amon. Nechával se unášet svými emocemi.
„Někdo nahoře manipuluje s námi se všemi. Měla jsem možnost pohlédnout na celou situaci z opačné perspektivy. Sapphirehall si vymýšlí svá vlastní odůvodnění pro akce, které nás nutí dělat,“ dodává mírným hlasem. „Ze strany Arcadie nikdy nevzešla ani jediná zmínka o invazi na sever. Je už dlouhá léta ve finanční krizi a rozhodně nemá na to financovat svoje vojska, aby táhla do války s takovou velmocí jako je Sapphirehall. Nemohla proto v žádném případě ani financovat Echelon.“
„Vím, kdo jste,“ spustí opět Amon. Tentokrát o něco tišším hlasem, ale neubírá na přesvědčivosti. „Znám vás lépe než kdokoliv jiný. Armádní generál nám uvedl při akci ve Faithvalley lživé informace.“ Jeho tvář se pokřiví ve vzteklém a zároveň bolestném výrazu. „Lhal mi! Lhal nám všem! Kvůli této informaci jsem vás vedl do masakru celého města!“ pokračuje. Všechny ty emoce se vrací a odrážejí se v jeho skleněných očích. „Všichni ti lidé zemřeli, protože se ve Faithvalley ukrýval jeden agent z Arcadie. Kvůli jednomu zemřel nespočet nevinných lidí. Celé město lehlo popelem kvůli tomu, aby se Arcadie nedozvěděla o připravovaných akcích táhnout na jih a využít tak jejich krize k vlastnímu užitku. Byl to Sapphirehall, kdo se rozhodl zaútočit jako první.“
Z řady vychází další z vojáků, který zatím ještě nemluvil. Přiráží si ruku k čelu. „Jsem připraven vás následovat, pane!“
„Budu pro vás bojovat až do svého konce!“ zasalutuje další z nich. „Majore!“
Předchozí vojáci se překvapeně rozhlédnou mezi svými tvářemi. Věří jeho slovům, ale i tak si nejsou jistí tím, že se dokážou účastnit vlastizrady. Mnoho z těchto mužů má svoje rodiny. Co se s nimi stane? Sapphirehall je přeci jejich domov.
„I já do toho jdu,“ přikyvuje nakonec voják, který protestoval jako první a lehce přikývne. Majorova slova ho také přesvědčila. „Ale než vás budeme následovat, musíme znát a zvážit celé body mise.“
„Zmapovala jsem celý hrad i okolí,“ předstupuje Nala. Na stůl uprostřed místnosti pokládá nakreslenou mapu. Všichni vojáci se nad ní nakloní včetně tří důstojníků. „Dnes v noci měli být na stráži vojáci z plukovníkovy jednotky. Je hlavním správcem města,“ spustí. „Všechny je dnes odvolal v neodkladné záležitosti a poslal je hlídat zejména severní část města, takže by cesta ven na jih měla být čistá,“ dodává a prstem projede po vyznačené cestě k plážím, kde budou připravené čluny. „Dobudeme královu komnatu. Odpor u dveří tvoří dva nebo tři strážci,“ pokračuje a ukáže na dané místo na mapě. Komnaty krále jsou ve stejném křídle jako pokoj plukovníka Lanelliho. „Následně zajmeme krále a jeho ženu. S králem jako rukojmím se stáhneme ze Sapphirehallu ke člunům připraveným v přístavu. Jeho žena Scarlet je nám k ničemu, takže ji necháme jít.“
„Takže čluny jsou už připravené?“ zeptá se Amon šeptem plukovníka, který stojí hned vedle něj.
„Ano,“ přikyvuje a zvedne k němu svůj oceánově modrý pohled. Na jeho tváři se objevuje úšklebek.
Amon nejistě nakrabatí čelo. Z nějakého důvodu si stále nemůže zvyknout na Lanelliho přátelskou stránku osobnosti. Takové okamžiky v něm budí překvapivě nepříjemné pocity, ale také se pokusí o nepatrný úsměv na oplátku.
Nala bez povšimnutí si jejich tiché konverzace pokračuje: „Čluny použijeme k přepravě s králem do bezpečí v dostatečné vzdálenosti od Sapphirehallu.“
„Prozatím vám k tomu víc neřekneme, ale za vaši práci budete odměněni,“ dodává Vincent.
„Co potom? Sapphirehall nás všechny vyhledá a jednoho po druhém pozabíjí!“ vyhrkne jeden z vojáků, který stále není přesvědčen jejich slovy. „Ty, kterým se podaří utéct, čeká život psanců. To je vaše odměna?“
„Ne, s králem v držení budeme v bezpečí,“ namítá Vincent mírným hlasem. „Ale nebudu vám lhát. Stanou se z nás vlastizrádci, ale pokud to odhalí zločiny krále a pomůže to nastolit opět mír a ušetřit spousty nevinných životů, jsem ochotný na sebe to břímě vzít. Rozhodnutí je jen na vás. Chápu, že někteří z vás mají rodiny, ale řekněte upřímně, opravdu chcete, aby žily ve lži a věčném strachu, že jednoho dne se někdo skutečně postaví proti Sapphirehallu a bude ho chtít zastavit mnohem radikálnější cestou, než se chystáme my.“
„Mám na východních ostrovech jisté konexe u muže spravujícího neutrální usedlost, který se jmenuje Talus. Jistě nám nabídne pomocnou ruku, aniž by se do toho zapletla nějaká z velmocí. Musí to zůstat pouze v naší režii!“ dodává Nala. „Až budeme mít krále, budeme vyjednávat. Nejprve si promluvíme s ním a zjistíme, jak je na tom jeho psychické zdraví a pokusíme se ho přivést k rozumu. Ať to dopadne jakkoliv, tak následně budeme vyjednávat s armádním generálem, který v tu dobu jako nejvyšší hodnost převezme vedení. Abernant má sice svoji temnou stránku, ale není to hlupák. Dokud budeme mít krále, tak na nás útočit nebude. Pokud mu dokážeme, že král zešílel, vyslechne nás. Jsem si tím jistá.“
„Talus? To je ten muž, o kterém mluvil major Echelonu. Lanelli říkal, že s nimi Nala spolupracovala. To je skutečně ochotný jí za to pomoci i v situaci jako je tahle?“ zamýšlí se překvapený Amon. Následně se rozhlédne mezi vojáky se starostlivým výrazem. „Jste připraveni postavit se za nás a jít do téhle akce?“
„Pane!“ zasalutuje většina vojáků z jednotky. Postupně se k nim přidává i zbytek, který do té doby pochyboval. Jejich plán se zdá být solidně promyšlený. Kromě toho si byli všichni v místnosti vědomi toho, že Abernant má slabost pro svoje dva svěřence – Nalu a Amona. Pokud někoho vyslechne, tak to určitě budou tihle dva. Možná, že se nakonec skutečně vyhnout trestu. Při nejmenším věří tomu, že se jim jejich gestem podaří promluvit k dalším vojákům a otevřít jim oči. S králem v držení budou mít navrch.
„Pamatujte, králi se nesmí ublížit!“
„Dobrá, hoši, jdeme na to,“ zavelí plukovník.
Následně spolu všichni opouští pokoj.
„Ano?“ vydechne s rukama pokorně složenýma v klíně.
„Abernant? Je to tady. Přišel mě zatknout osobně,“ smutně sklopí pohled do stolu. „Dále.“
Dveře se otevřou a v nich se objeví usměvavá tvář armádního generála. Hned za sebou zase zavře. „Dobrý večer.“
„Dobrý,“ přikývne s překvapeným výrazem ve tváři. Přišel sám. Následně si všímá, že je oblečen dost neformálně. Má na sobě jen bílou košili a černé kalhoty. „Co tady děláte tak pozdě?“
„Uvědomil jsem si, že jsem na tebe byl dnes možná trochu hrubý,“ spustí a vesele se na ni usmívá přes stůl, do kterého se zapře oběma dlaněmi a nakloní se tváří blíž k ní.
Nala překvapeně vstává od stolu. „Nic se nestalo. Já takový pocit neměla. Takže není třeba-“
Znovu se narovnává a nespouští jí ani na okamžik z pohledu. Než Nala stačí svou myšlenku doříct, přichází k ní blíž a pokládá jí obě dlaně na ramena. Pohledem zamíří do jejích nachových očí, které jsou teď plné neskrývaného překvapení. „Řekl jsem si, že když jsi oficiálně zpátky, měl bych tě náležitě uvítat.“
„To je od vás milé, ale myslím, že už jste mě přivítal dost,“ vyklouzává z jeho dlaní s odměřeným tónem a ustupuje o krok dál. „Jestli dovolíte, tak bych už šla spát. Po té dlouhé cestě jsem docela unavená.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a svěšuje ruce podél těla. „Můžu se jen na něco zeptat?“
„O co jde?“
„Amon mi už něco říkal, ale vážně bych rád slyšel přímo od tebe, co jste celý ten měsíc a půl spolu dělali?“ zeptá se s tázavým výrazem.
Nala zmateně přimhouří oči. „Měl vážná zranění a po tuhle dobu se zotavoval-“
„Na tohle jsem se neptal,“ skáče jí do řeči. „Ptám se, co jste spolu dělali, když se nikdo nedíval.“
Zamračí se podezíravým pohledem. Jeho tón se jí vůbec nelíbí. „Nechápu, na co narážíte.“
„Proč si do Tsubaty nebo přímo do Sapphirehallu neposlala zprávu o jeho nalezení?“ začne od jiného konce. „Mohla ses tak snadno vyhnout tomu, aby vás generál Arcadie zatknul. Chtěla jsi s ním strávit trochu času o samotě, hm?“
„Ne. Tedy šlo o to, že to bylo dost riskantní. Po obsazení Tsubaty byli všichni na jihu dost ostražití. Kdyby se ta zpráva dostala do nepatřičných rukou, mohlo všechno dopadnout ještě hůř. Chtěla jsem ho tam dostat osobně, abych si mohla být jistá, že bude v pořádku… ale zpackala jsem to. Jsem si toho vědoma a služba pod Kleiovým vedením je myslím dostatečný trest.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a na jeho tváři se zračí pobavený úsměv. Pomalým krokem k ní opět přikročí. Konečky prstů se dotkne její rozechvělé tváře. Ten milý výraz se rázem mění v rozzuřený. Pevně jí sevře pod krkem.
„Abernante?!“ zajíkne se a chytá jeho křečovitou ruku do svých dlaní.
„Proč mám pocit, že mi pořád jenom lžeš, hm?!“
„Ví to,“ rozevře vyděšeně oči dokořán. „Amon mu to řekl… nebo se k tomu nějak sám dopídil?“
„Odjakživa jste byli spolu,“ začne Abernant rozhněvaným hlasem. „Shledání po deseti letech ve vás mohlo vzbudit jisté pocity. Nemám pravdu?“
Nala si úlevně oddechuje, i když její pozice není tak pohodlná, jak by se z jejího výrazu mohlo zdát. Jen se nejistě zašklebí. „Jsi úplně mimo,“ opanuje ho netaktním tykáním a zalapá po dechu. „Nevěděl, kdo jsem, dokud jsem mu to sama neřekla ve vězení-“
„Takže mi teď můžeš odpřisáhnout, že mezi tebou a jím nic není? Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že o tobě mluvil dost zvláštně.“
„Nenech se vysmát. Sám dobře víš, jaký Amon je, co se citů týče. Znáš ho lépe než kdokoliv.“
„Asi máš pravdu,“ uvolňuje své sevření. „To mu není moc podobné. A kdyby k něčemu došlo, asi by to nedokázal skrývat.“
Nala si promne pohmožděný krk a zhluboka se nadechne. Tohle je jiné než kdykoliv předtím. Nikdy by nezašel takhle daleko. Kromě toho by se jí nikdy nedotknul. Vždycky své city vůči ní projevoval jen verbálně, ať byly jakéhokoliv rázu.
„To mi tak připomíná, viděla ses od svého návratu s plukovníkem?“
„Ano, přišla jsem za ním hned po příchodu do města. Bylo to velmi stručné,“ vydechne prázdným hlasem. „Chtěla jsem tobě a Amonovi nechat chvilku jen pro sebe.“
„Hm,“ zašklebí se. „Chyběl jsem ti?“
„Abernante, myslím, že tohle není vhodné místo ani doba,“ stahuje se a nasazuje střežený výraz. „Prosím tě, odejdi.“
„Nezapomínej, že jsem stále tvůj nadřízený!“ napomene ji. „Ty tady nerozkazuješ!“
„Omlouvám se, pane,“ ustupuje. Rozhodně tuhle situaci nechce dělat ještě horší, než už je.
„Víš, co se stane s agenty SZS, kteří zmrví svou misi v galaktických měřítkách jako ty? Nikdo o nich už nikdy neslyšel,“ pohrozí jí. „Ty máš jen velké štěstí, že jsi v jiných směrech kvalitní voják, takže ti nakonec Elrick odpustí, když se u něj trochu přimluvím, ale nic není zadarmo.“
Přiklání se k ní blíž a opět jí prsty přejede po tváři. Bere její obličej do své dlaně a hrubě stiskne.
Nala sklání pohled do země. „Přestaň. Vždyť jsi mě vychoval.“
„Asi ne moc dobře,“ odtuší tvrdým hlasem. „Přestaň si hrát na nedostupnou. Já tě přeci miluju, Nalo,“ vydechne toužebným hlasem.
V tu chvíli se jí na mysl dostává klíčová myšlenka. Zvedá pohled do jeho lačné tváře a zatvrdí se. „A Scarlet taky miluješ? Co by asi řekla na to, kdybych jí o tomhle vyprávěla?“
„O čem to mluvíš?“ zvážní.
„Elrick je možná slepý, ale já ne! Nebyla jsem ta nejlepší agentka SZS, ale některé věci ani mě neunikly,“ spustí. „Jak dlouho to mezi vámi trvá? Jak dlouho už podvádíš krále s jeho manželkou? Pamatuji si, že jste spolu flirtovali už od doby, co jí přivezl na hrad.“
V tu chvíli Abernant vypění a stiskne její tvář ještě pevněji. „Drž jazyk za zuby!“
Udeřila hřebíček na hlavičku, a ještě našla na Abernanta informaci, která by se jí mohla někdy hodit. Jejich plán má šanci na úspěch více než před tím.
„Nikomu nic neřeknu,“ zvedá svůj pohled opět k němu. „Ale vypadni z mého pokoje a už se mě nikdy nedotýkej!“ Vytrhává svou tvář z jeho držení a ustupuje několik kroků dozadu.
„Tohle tě bude stát hodně. Myslíš, že pracovat pod brigádním generálem byl ten nejhorší trest, který jsem pro tebe měl připravený?! Nemáš ani tušení! Tady jsi skončila,“ pohrozí jí a rychlým krokem mizí ze dveří.
Nala si úlevně oddechuje a padá zády na postel. Tohle bylo opravdu o chlup. Znamená to ale, že Amon nic neřekl. Jde do toho s nimi. S tímto uvědoměním přichází dvojitý nával úlevy.
❥
Otevírají se dveře od Amonova pokoje. Major mezi nimi stojí trochu překvapený, že ji vidí. „Nalo?“
„Promiň. Vím, že je už trochu pozdě, ale chtěla jsem ti poděkovat ještě před tím než… však víš.“
„Mluvila jsi už s Vincentem?“
„Ne, bylo lepší se ho stranit.“
Amon jen mlčky přikývne.
„Ach… To je asi vše, co jsem chtěla. Takže ještě jednou moc děkuji, že nám věříš, Amone. Rozhodl ses pro správnou věc.“
„Jo, asi jo,“ přikyvuje s vážným výrazem ve tváři.
Nala přikývne a otáčí se k odchodu.
„Poslyš, nechceš tu se mnou počkat než… však víš,“ zašklebí se, když použije stejnou frázi jako před tím Nala, aby jí nazval připravovanou akci.
„Jsi nervózní?“ zeptá se ho starostlivě.
„Myslím, že docela dost,“ přiznává.
„Jasně. Pokud ti moje přítomnost pomůže,“ pokrčí rameny a přívětivě se na něj pousměje. „Ale musíme se trochu prospat. Bude to náročná akce.“
„Jo, já vím,“ souhlasí. „Vyspím se na pohovce a nechám ti postel.“
Nala s jeho slovy vchází dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe. „Tvůj pokoj se za ta léta vůbec nezměnil.“
Amon zavírá dveře. „Ach, ano,“ přikyvuje s nervózním hlasem. „Nedělal jsem tu moc změn. Takhle mi to vyhovuje.“
Nala se k němu s milým úsměvem otočí.
Amon na ní hledí zaraženým pohledem.
„Co se děje?“ zeptá se s tázavým výrazem žena.
„Nic,“ zakroutí hlavou Amon. „Jen je to tak zvláštní tě tady zase vidět. Teď, když si na všechno pamatuju, se cítím zvláštně v tvé přítomnosti.“
Nala posmutní. „Pokud je ti to nepříjemné, tak mohu odejít,“ sklopí pohled do země. „Pochopím, pokud se na mě ještě pořád zlobíš.“
„Tím to není,“ namítá. „Spíš jsem zmatený. Nečekal bych, že zrovna ty budeš člověk, který zinscenuje vzpouru proti Sapphirehallu. Vždycky jsi pro mě byla vzor, nejlepší a nejvěrnější voják impéria,“ uchechtne se, ale jeho výraz je spíše smutný. „Teď vím, že jsem vlastně nikdy skutečně nevěděl, kdo jsi. Viděl jsem jen to, co jsem chtěl vidět. Viděl jsem perfektního vojáka, který plnil rozkazy do detailu, ať byly jakékoliv. Který nikdy nepokládal zbytečné otázky. V mých očích si byla perfektní vojevůdce. Sapphirehall i král tě milovali. Chtěl jsem být taky takový, a tak…“
„Neobviňuj se. To, co se stalo ve Faithvalley, nebyla tvoje vina. A to, kým jsem byla, rozhodně také ne,“ odtuší a pokrčí rameny. „Přezdívku Pekelný pes člověk nedostane jen tak. Vysloužila jsem si ji svými činy… hroznými činy… činy vykonávanými ve jménu téhle země. Ale ve skutečnosti byly jen moje. Král tu krutost přehlížel nebo mu to bylo prostě jedno.“
Na Nalině tváři se najednou objeví náznak úsměvu. Zvedá pohled do Amonovy tváře. Pomalými kroky přikročí až k němu. „Děkuji ti za všechno, Amone,“ vydechne a zvedá ruku k jeho hlavě. Jemně se prsty zaboří do jeho havraních vlasů.
Hledí do její tváře a snaží se rozeznat, co má její pohled znamenat. Ještě nikdy podobný neviděl. Ne, v jejím obličeji. Jeho srdce se rozbuší. Nezná tyhle pocity. Nepamatuje si, že by se někdy v minulosti takhle cítil. Myslel si, že už si na všechno vzpomněl, ale tohle je pro něj zcela nové.
Nala se staví na špičky. Její tvář se blíží k té jeho, ve které se zračí zmatenost.
V tu chvíli se mu rozevřou oči překvapením. Jeho srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Její dotek v jeho vlasech je mu velmi příjemný. Pozoruje její rty, které se přibližují stále blíž.
Pokračuje dál kolem jeho tváře až k uchu. Pevně sevře jeho hlavu ve svých dlaních a přitiskne své rty k jeho uchu. „Děkuji ti, že jsi můj přítel, Amone,“ vydechne. „Celých těch deset let jsem věděla, že mi něco schází, ale nedokázala jsem na to ukázat prstem, dokud ses neobjevil v Austenu. Od té chvíle jsem věděla, že tě už znovu nedokážu opustit.“
Amon oněměle hledí před sebe. To, co právě cítí, je tolik jiné než cokoliv, co cítil dřív. V tu chvíli se mu hlavou prožene vzpomínka na to, co říkala Crysta.
„Um, omlouvám se za to, jak jsem se choval před tím.“
„Nemáš se za co omlouvat. Ani si nedokážu představit, jak ztracený ses musel cítit. Ustál si to výborně. Já se omlouvám za všechny ty lži. Věř mi, že jsi ten poslední člověk na tomhle světě, kterému bych chtěla takhle ublížit. Ale teď už víš úplně všechno. Už nikdy ti nebudu muset o ničem lhát.“
Jeho brada se lehce zatřese, když hledí do její tváře, která je u něj tak blízko. Opět cítí, že by jí dokázal uvěřit a odpustit cokoliv. Nechápe odkud se bere tahle slabost, kterou v něm probouzí její pohled. Jeho ruka se zvedne k jejímu obličeji skoro jako by si neuvědomoval, co dělá. Je opět naprosto hypnotizovaný.
Jen co se jeho prsty dotknou její tváře, se jejich spojení přeruší, když Nala překvapeně shlédne k jeho ruce a bere ji do svých dlaní.
„Co se ti to stalo?“ zeptá se a hledí na jeho sedřené klouby.
Amon zahanbeně stahuje ruku dál a ustupuje krok od Naly. „To nic. Vlastně nevím, co bych k tomu řekl,“ pokrčí rameny.
„Ošetřím ti to.“
„Ne, není to tak zlé. Není třeba se tím teď zdržovat.“
„Dobře, asi bychom se měli trochu prospat,“ odtuší Nala. „Čeká nás dlouhá noc.“
„Jo. Jen najdu nějaký přehoz na pohovku.“
„Ne, nezdržuj se tím. Postel je dost velká pro čtyři lidi. Myslím, že my dva se tam v klidu vyspíme,“ pokrčí rameny. „Tedy pokud ti to nebude vadit.“
Amon jen pokrčí rameny. „Jen si musím najít něco na spaní.“
Nala se posadí na postel a sleduje, jak se Amon zmateně přehrabuje ve své skříni. „Copak nemáš nějaké oblečení určené pro tenhle účel?“
Amon se jen nervózně pousměje.
„No, to mě podržte!“ zvolá pobaveně. „Amon Flare spí nahý. Vážně si ten stejný stydlivý Amon, kterého znám už od malička?“
„Přestaň se mi vysmívat,“ zrudne. Popadá první košili, která mu přijde do ruky. „Je to tak prostě pohodlnější. Je ještě spousta věcí, které o mě nevíš.“
„To je pravda,“ přikyvuje a přichází k němu blíž. Bere tu košili do ruky a pokládá ji zpátky do skříně. „Stačí, když si najdeš nějaké kalhoty. Zas tolik se kvůli mně omezovat nemusíš. Nebude to nic, co už jsem dávno neviděla.“
„Děkuju,“ přikývne se sarkastickým tónem.
Nala se jen pobaveně otočí.
Amon si převléká kalhoty a sundává si košili. Následně přichází k posteli a zalézá pod deku.
Nala si lehá vedle něj s obličejem obráceným k němu. Založí si své ruce před sebe a hledí přímo do jeho očí. „Bojíš se?“
„Hm.“
„Také se bojím. Není na tom nic špatného,“ přiznává a její hlas se lehce třepe. „Ale potřebuju, aby si mi důvěřoval.“
Amon se zhluboka nadechne a chytá do dlaně její sevřené ruce. Bez jediného slova zavírá oči.
Nala se lehce pousměje a také je zavírá.
***
Amon unaveně otevírá oči. Spatřuje Nalu sedět na posteli. Za okny je už hluboká tma. Do místnosti se vkrádá světlo měsíce, který ozařuje její zamyšlenou tvář.
***
„Amone!“
Jeho hlava vyletí vzhůru. Rychle popadá svou deku a tiskne si ji do klína. Tahle situace je opravdu nepříjemná. Rozhlédne se kolem sebe. Leží v posteli svého pokoje a Nala se nad ním naklání, již připravená k odchodu. Strká do něj svou rukou, aby ho probudila.
„Jsi v pořádku?“
„Co? Proč bych nebyl?“ vyhrkne s překvapeným výrazem a jeho tvář je v jednom ohni.
„Vypadalo to, že se ti nějak špatně spí. Pořád si sebou škubal a taky…“ uchechtne se, ale svou větu nedokončí. „No, nic. Já už jsem oblečená, takže půjdu napřed. Taky na sebe něco hoď a sejdeme se ve Vincentově pokoji.“ Bere do ruky svůj meč, který nechala ležet na pohovce a vyklouzne na chodbu.
Amon se plácne rukou do čela. Všechno se mu jen zdálo. Jeho mysl si s ním pohrála v nejnevhodnější chvíli. Rychle vyskakuje z postele a odebírá se do koupelny. Je celý zpocený, takže si dává rychlou sprchu. Následně si obléká svou uniformu. Je to zvláštní pocit ji na sobě mít, když se chystá zradit krále, který mu ji při jeho povýšení přidělil. Hází tyhle myšlenky přes rameno a s těžkou hlavou vychází na chodbu. Je tam klid. Není tu nikdo jiný než pár vojáků na stráži.
„Pane?“
Amon překvapeně šlehne pohledem vzhůru. Naproti němu stojí Slaine a na tváři má stejně zaražený výraz.
„Co-co se děje?“ vykoktá ze sebe major. Je dost nervózní a je to na něm také znát.
„Vítejte zpátky, pane. Jsem rád, že jste to nakonec přežil.“
„Díky, Slaine.“
„Nechci být nijak nezdvořilý, ale byla to majorka, kdo se to právě před chvílí vyplížil z vašeho pokoje? Slyšel jsem totiž, že i ona se znenadání vrátila do města. Je to skvělá zpráva. Jen mě mrzí, že jsem ji nezastihl, abych ji přivítal.“
„No…“
„Nic mi nemusíte vysvětlovat. Jsem docela rád, že jste to dali dohromady. Kenta bude jistě taky… Tedy pokud o tom už neví. Možná z vás ženská od rány konečně udělá chlapa, co?“ plácne ho s pobaveným úsměvem do ramene.
Amon na něj oněměle hledí.
Slaine se zaráží a veselý úsměv mu okamžitě opadá z tváře. „Omlouvám se, majore. To jsem asi trochu přehnal. Nicméně vám to oběma moc přeju.“
„Díky… Myslím.“
„No, nebudu vás už zdržovat. Chystám se na kutě. Tak dobrou noc, majore,“ zasalutuje a mizí v chodbě.
Amon si oddechuje. Ani pořádně nevnímal, co mu vlastně Slaine říkal, ale je rád, že už je pryč z jeho zorného pole. Nemá ani tušení, k čemu se tu právě chystá.
Rychlým krokem se přemisťuje do levého křídla přímo ke dveřím Vincentovy kanceláře. Už jen jeden krok a nebude možnost otočit se zpátky. Zhluboka se nadechuje a vchází dovnitř.
„Přeci jen jste přišel, Amone,“ pokyne k němu hlavou s milým úsměvem Vincent. Sedí na židli u stolu a při jeho příchodu okamžitě vstává, aby mu vyšel vstříc. To probudí Kůrku, který leží u jeho nohou.
Celá jednotka Overkills je tu taky. Jsou rozmístění po pokoji a živě debatují o tom, proč je sem plukovník vlastně povolal a na co se tu čeká.
Nala stojí v tichosti v temném rohu místnosti a debaty se neúčastní. S hlavou zatíženou výčitkami hledí do země.
Amona to trochu znepokojuje.
Ještě před malou chvílí se zdála být odhodlaná k tomuto kroku, ale teď se v její tváři zračí pochyby. Není se čemu divit. Má ve svých rukách víc životů než jen ten svůj. To přináší velkou zodpovědnost. Hlavně v případě, že právě tyhle životy pro ni tolik znamenají.
„Velmi dobře,“ vydechne s přehnaně nadšeným výrazem Vincent a rovná jednotku do řady. „Velmi dobře.“
Amon se zamračí. Na takové chování není u plukovníka zvyklý. Občas pronesl netaktní poznámku nebo vtip, ale to spíš jenom v soukromí se svými muži. Na veřejnosti to byl hrdý a vážný muž. A hlavně zrovna Amon by se určitě od Vincenta tolika vstřícnosti nedočkal ani v tom nejnepravděpodobnějším snu. Lehce ho to mate. Už snad zapomněl na všechny jejich rozepře nebo prostě zešílel.
„Overkills,“ zasalutuje major a pokračuje dál do pokoje.
„Majore!“ zasalutují všichni muži jednohlasně a hledí na něj s překvapenými výrazy. Od jeho nenadálého návratu do města ho ještě neviděli. „Je nám ctí vás opět vidět.“
„A já jsem rád, že můžu zase vidět vás všechny. I když jsem doufal, že to bude za jiných podmínek,“ vydechne smutně.
Do popředí vychází rotmistr. „Tak nám konečně řekněte, proč jste nás nechal svolat v tuhle hodinu, plukovníku. Určitě to není kvůli tomu, abychom přivítali majora.“
„To máte pravdu. Když už jsme tu všichni, tak je čas vám to vysvětlit,“ odkašle si. „Byly tu doby, kdy nás Sapphirehall mnohokrát potřeboval. Avšak v poslední době stále víc a víc dobýváme bez jakéhokoliv jasného důvodu. Král už se delší dobu neukázal a vše diriguje skrze své podřízené.“
V obličejích vojáků se objevují zmatené výrazy. Váhají nad tím, kam tím plukovník míří.
„Nastává chvíle, abychom učinili konec neustálým bojům. Mnoho našich zemřelo pouze pro královy ambice,“ pokračuje ve svém proslovu Vincent a vytahuje svůj meč. „Majorka Darks, major Flare a já s vaší pomocí zastavíme zbytečné prolévání krve!“ Jeho pohled se obrací k Amonovi. „Majore, přenechávám vám slovo.“
„Je to už dlouhá doba, co jsem s vámi všemi naposledy bojoval,“ spustí nejistým hlasem.
Žádný pořádný proslov si předem nepromyslel narozdíl od plukovníka, který se zdá být připraven perfektně a ví přesně, co říct. Také se zdá, že tomu skutečně věří. Skoro jako by celá ta akce byla pod jeho vedením, a ne pod tím Naly. Ta jen tiše stojí s hlavou sklopenou v rohu a nijak se do téhle situace nezapojuje. Nechápe, čeho se tím snaží dosáhnout. V majorově nitru to vzbuzuje ještě hlubší pochybnosti.
„Naposledy to byl Echelon,“ vydechne stále tím nejistým hlasem. Jeho pohled se mihotá mezi překvapenými pohledy vojáků. Ta nejistota se odráží v jejich očích. Cítí to z něj.
„ZATRACENĚ! Nejsem si jistý. Do čeho to vlastně jdeme? Vincent to myslí vážně, ale co má znamenat to Nalino chování? Jako by se toho neúčastnila a dělala jen diváka. Myslel jsem, že je to její plán. Teď přeci už nemohu ustoupit.“
„S každým z vás jsem se setkala osobně. Někteří se mnou dokonce plnili mise. Možná v téhle situaci nejsem ten nejdůvěryhodnější člověk, ale věřte mi, že jsem měla tu možnost pocítit krutost Sapphirehallu na vlastní kůži. Stala jsem se jejím nástrojem já sama a mé činy byly snadno přehlíženy armádním generálem i králem,“ přiznává. „Tímto bych to chtěla odčinit. Jen co jsem se dozvěděla, že Sapphirehall plánuje invazi na jih bez řádné příčiny, začala jsem dávat dohromady tenhle plán, abych se mohla vrátit a mohla tak osvobodit tuhle zem i všechny ostatní od té tyranie a útlaku ze strany lidí, jejichž srdce jsou zalitá nenávistí a chamtivostí. Pokud nevěříte mě, tak věřte těmto dvěma mužům, kteří stojí po mém boku. Bojovali za ambice krále celý život a slepě věřili každému rozkazu, který dostali. Teď tu stojí a mluví k vám, tak je, prosím, vyslechněte. Když už nic jiného, tohle si zaslouží.“
Její počáteční zdrženlivost měla smysl. Čekala, až promluví oba muži, protože se tolik styděla za svoje činy z minulosti. Nevěřila tomu, že by někdo následoval vraha, který káže o spravedlnosti. Ale pokud po jejím boku stojí tito dva důstojníci, možná to jejím slovům přidává na důvěryhodnosti.
Amon na ni hledí s unešeným výrazem. Konečně – po velmi dlouhé době – opět rozeznává ty pocity v její tváři, které viděl, když s ní před deseti lety mluvil naposledy. Teď je dokáže všechny pojmenovat, jako by si je vyhledával ve slovníku své mysli. Pohled plný viny, bolesti, neštěstí, zoufalství, utrpení a spousty dalších temných pocitů, které jí služba v sapphirehallské armádě vyryla do srdce.
I major konečně vytahuje svůj meč. Pevně se vzpřímí a svůj pohled zvedá vzhůru do překvapených tváří jednotky Overkills. „Dnes má Sapphirehall pod svou správou i Triscall a Tsubatu,“ pokračuje ve svém předcházejícím proslovu. Jeho hlas je teď mnohem přesvědčivější a jistější nežli před tím. „Všichni chcete zajisté znát skutečné důvody, proč vlastně obléháme Arcadii.“
Vincent na něj na okamžik pohlédne. Respektoval Amona za jeho odhodlání, i když to pro něj bylo rozhodnutí z minuty na minutu. Narozdíl od něj major nedostal čas si to pořádně promyslet. Plukovník si dokázal představit, jak těžké to muselo být a pod jak velkým tlakem se musel cítit. Ale i přes to tu teď s nimi stojí a vypadá odhodlaný do dotáhnout do konce.
„Stůjte při mně jako tenkrát v Echelonu,“ pokračuje major. „Povedu vás za pravdou. Ukončíme boje, jenž se odehrávají na jihu.“
Nala smutně sklopí pohled do země. Nerada slyší, jak Amon připomíná jeho akci v Echelonu. Ví, že to byla jeho ruka, která ukončila Alucardův život, ale nedává mu to za vinu. Jeho ruku vedl někdo jiný. Někdo, kdo se brzy bude zpovídat ze svých hříchů.
„Ukončíme krveprolévání, jenž naše vojska vykonávají pod rozkazy krále. Dost bylo civilních ztrát,“ pokračuje. Jeho hlas zní sebejistě jako hlas skutečného vůdce. Jeho intenzita se slovo od slova zvyšuje. „Dost bylo umírání v našich vlastních řadách! Dnes nás všechny čeká poslední mise. Stůjte při nás a společně zaútočme na královy komnaty! Ukončíme tak invazi, která se odehrává na jižních ostrovech a ukončíme krutovládu!“
„Se vší úctou k vám, pane,“ zvolá jeden z vojáků. „Vaše slova jsou slova vlastizrádce!“
„Mluvíš s nadřízeným, vojáku,“ vyjede na něj Vincent. „Kde je tvá kázeň?!“
„Kázeň?! Tohle je vlastizrada!“ ohradí se znovu voják.
Nala zvedá svou ruku a chytá rozohněného plukovníka za rameno. „Přestaňte. Víte, co po nich žádáme. Mají právo na to říct svůj názor.“
„Madam,“ přikývne děkovně voják, ale není si ani zdaleka jistý tím, jestli má těmhle třem za co děkovat. To, o čem mluví, je velmi vážná věc, kterou nikdo nemůže brát na lehkou váhu.
Do popředí vychází další voják z řady. „Přišli jsme sem na váš rozkaz, plukovníku,“ zdůrazní a pohlédne zpříma do jeho tváře. „Tohle je absurdní šílenství! Chcete snad krále zavraždit?“
„Jak říkáš, na MŮJ rozkaz!“ zopakuje hlasitě Vincent. „Zaútočíme na komnatu krále, protože není schopen rozumně uvažovat,“ pokračuje. „Místo toho, aby naše země žila v míru, žene ji do války! Jestli vám to nic neříká, tak odejděte! Máte poslední možnost.“
Všichni vojáci utichnou.
Nala stahuje plukovníka za svá záda. Zdá se, že mu celá tahle situace začíná trochu přerůstat přes hlavu. Něco takového ovšem čekala. Vincent nedokázal být tak klidný jako Amon. Nechával se unášet svými emocemi.
„Někdo nahoře manipuluje s námi se všemi. Měla jsem možnost pohlédnout na celou situaci z opačné perspektivy. Sapphirehall si vymýšlí svá vlastní odůvodnění pro akce, které nás nutí dělat,“ dodává mírným hlasem. „Ze strany Arcadie nikdy nevzešla ani jediná zmínka o invazi na sever. Je už dlouhá léta ve finanční krizi a rozhodně nemá na to financovat svoje vojska, aby táhla do války s takovou velmocí jako je Sapphirehall. Nemohla proto v žádném případě ani financovat Echelon.“
„Vím, kdo jste,“ spustí opět Amon. Tentokrát o něco tišším hlasem, ale neubírá na přesvědčivosti. „Znám vás lépe než kdokoliv jiný. Armádní generál nám uvedl při akci ve Faithvalley lživé informace.“ Jeho tvář se pokřiví ve vzteklém a zároveň bolestném výrazu. „Lhal mi! Lhal nám všem! Kvůli této informaci jsem vás vedl do masakru celého města!“ pokračuje. Všechny ty emoce se vrací a odrážejí se v jeho skleněných očích. „Všichni ti lidé zemřeli, protože se ve Faithvalley ukrýval jeden agent z Arcadie. Kvůli jednomu zemřel nespočet nevinných lidí. Celé město lehlo popelem kvůli tomu, aby se Arcadie nedozvěděla o připravovaných akcích táhnout na jih a využít tak jejich krize k vlastnímu užitku. Byl to Sapphirehall, kdo se rozhodl zaútočit jako první.“
Z řady vychází další z vojáků, který zatím ještě nemluvil. Přiráží si ruku k čelu. „Jsem připraven vás následovat, pane!“
„Budu pro vás bojovat až do svého konce!“ zasalutuje další z nich. „Majore!“
Předchozí vojáci se překvapeně rozhlédnou mezi svými tvářemi. Věří jeho slovům, ale i tak si nejsou jistí tím, že se dokážou účastnit vlastizrady. Mnoho z těchto mužů má svoje rodiny. Co se s nimi stane? Sapphirehall je přeci jejich domov.
„I já do toho jdu,“ přikyvuje nakonec voják, který protestoval jako první a lehce přikývne. Majorova slova ho také přesvědčila. „Ale než vás budeme následovat, musíme znát a zvážit celé body mise.“
„Zmapovala jsem celý hrad i okolí,“ předstupuje Nala. Na stůl uprostřed místnosti pokládá nakreslenou mapu. Všichni vojáci se nad ní nakloní včetně tří důstojníků. „Dnes v noci měli být na stráži vojáci z plukovníkovy jednotky. Je hlavním správcem města,“ spustí. „Všechny je dnes odvolal v neodkladné záležitosti a poslal je hlídat zejména severní část města, takže by cesta ven na jih měla být čistá,“ dodává a prstem projede po vyznačené cestě k plážím, kde budou připravené čluny. „Dobudeme královu komnatu. Odpor u dveří tvoří dva nebo tři strážci,“ pokračuje a ukáže na dané místo na mapě. Komnaty krále jsou ve stejném křídle jako pokoj plukovníka Lanelliho. „Následně zajmeme krále a jeho ženu. S králem jako rukojmím se stáhneme ze Sapphirehallu ke člunům připraveným v přístavu. Jeho žena Scarlet je nám k ničemu, takže ji necháme jít.“
„Takže čluny jsou už připravené?“ zeptá se Amon šeptem plukovníka, který stojí hned vedle něj.
„Ano,“ přikyvuje a zvedne k němu svůj oceánově modrý pohled. Na jeho tváři se objevuje úšklebek.
Amon nejistě nakrabatí čelo. Z nějakého důvodu si stále nemůže zvyknout na Lanelliho přátelskou stránku osobnosti. Takové okamžiky v něm budí překvapivě nepříjemné pocity, ale také se pokusí o nepatrný úsměv na oplátku.
Nala bez povšimnutí si jejich tiché konverzace pokračuje: „Čluny použijeme k přepravě s králem do bezpečí v dostatečné vzdálenosti od Sapphirehallu.“
„Prozatím vám k tomu víc neřekneme, ale za vaši práci budete odměněni,“ dodává Vincent.
„Co potom? Sapphirehall nás všechny vyhledá a jednoho po druhém pozabíjí!“ vyhrkne jeden z vojáků, který stále není přesvědčen jejich slovy. „Ty, kterým se podaří utéct, čeká život psanců. To je vaše odměna?“
„Ne, s králem v držení budeme v bezpečí,“ namítá Vincent mírným hlasem. „Ale nebudu vám lhát. Stanou se z nás vlastizrádci, ale pokud to odhalí zločiny krále a pomůže to nastolit opět mír a ušetřit spousty nevinných životů, jsem ochotný na sebe to břímě vzít. Rozhodnutí je jen na vás. Chápu, že někteří z vás mají rodiny, ale řekněte upřímně, opravdu chcete, aby žily ve lži a věčném strachu, že jednoho dne se někdo skutečně postaví proti Sapphirehallu a bude ho chtít zastavit mnohem radikálnější cestou, než se chystáme my.“
„Mám na východních ostrovech jisté konexe u muže spravujícího neutrální usedlost, který se jmenuje Talus. Jistě nám nabídne pomocnou ruku, aniž by se do toho zapletla nějaká z velmocí. Musí to zůstat pouze v naší režii!“ dodává Nala. „Až budeme mít krále, budeme vyjednávat. Nejprve si promluvíme s ním a zjistíme, jak je na tom jeho psychické zdraví a pokusíme se ho přivést k rozumu. Ať to dopadne jakkoliv, tak následně budeme vyjednávat s armádním generálem, který v tu dobu jako nejvyšší hodnost převezme vedení. Abernant má sice svoji temnou stránku, ale není to hlupák. Dokud budeme mít krále, tak na nás útočit nebude. Pokud mu dokážeme, že král zešílel, vyslechne nás. Jsem si tím jistá.“
„Talus? To je ten muž, o kterém mluvil major Echelonu. Lanelli říkal, že s nimi Nala spolupracovala. To je skutečně ochotný jí za to pomoci i v situaci jako je tahle?“ zamýšlí se překvapený Amon. Následně se rozhlédne mezi vojáky se starostlivým výrazem. „Jste připraveni postavit se za nás a jít do téhle akce?“
„Pane!“ zasalutuje většina vojáků z jednotky. Postupně se k nim přidává i zbytek, který do té doby pochyboval. Jejich plán se zdá být solidně promyšlený. Kromě toho si byli všichni v místnosti vědomi toho, že Abernant má slabost pro svoje dva svěřence – Nalu a Amona. Pokud někoho vyslechne, tak to určitě budou tihle dva. Možná, že se nakonec skutečně vyhnout trestu. Při nejmenším věří tomu, že se jim jejich gestem podaří promluvit k dalším vojákům a otevřít jim oči. S králem v držení budou mít navrch.
„Pamatujte, králi se nesmí ublížit!“
„Dobrá, hoši, jdeme na to,“ zavelí plukovník.
Následně spolu všichni opouští pokoj.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat