Most
Na Amona vyšla
druhá hlídka. Neměl moc na výběr. Když se Vincent vrátil do chaty, tak o něj
zakopl a tím ho probudil. Pravděpodobně to udělal schválně, ale Amon nepatřil
k lidem, které by Lanelliho naschvály mohly urazit. Stejně by na něj
jednou přišla řada.
Sedí na břehu a sleduje temnou hladinu a s ní i měsíc, který se v ní právě vzhlíží. Je tu takové ticho. Přímo vybízí k tomu, aby člověk hloubal nad všemi těmi tíživými myšlenkami.
„Tak tohle je ta pravda, kterou jsem chtěl znát? Abernant zabil krále. Scarlet se stala jeho milenkou.“
„Abernantovy plány jsou dobít jih. Proč? Co z toho bude mít? Větší území? Větší moc? Větší respekt?!“
„Overkills, odpusťte mi všichni.“
„Nemůžeš spát?“ zeptá se, ale ani na ni při těch slovech nepohlédne. Bere do ruky další kámen a hází ho proti vodě.
Jen pokrčí rameny. „Pokaždé, když zavřu oči, nutí mě to přemýšlet. Myslím, že bych hned tak znovu nezabrala.“
Nastává chvíle ticha. Oba hledí na vlnící se hladinu v lehkém vánku.
„Víš, jsem teď dost zmatený,“ přiznává Amon mírným hlasem.
„Chápu to,“ přikyvuje. „Chceš o tom mluvit?“
„Ne,“ namítá. Necítí se na to připravený. Na jeho tváři se objevuje zamračená vráska. „Jen bych se rád na něco zeptal.“
„Jen do toho.“
„Snažila ses se mnou manipulovat, abych k tomu svolil?“ konečně svou zamračenou tvář obrací do té její.
V té se zračí překvapený výraz. „V Austenu ještě ano, ale pak už ne. Jakmile si poznal celou pravdu, nebylo třeba něco předstírat. Proto jsem za tebou poslala Vincenta, aby vyložil karty na stůl. Nechtěla jsem, aby tvoje rozhodnutí bylo ovlivněné city, které ke mně chováš.“
Jen přikývne a znovu se odvrací k hladině. „Nevím proč, ale stále ti věřím. Moje intuice mi říká, že bych měl. Je to zvláštní pocit.“
Nala se jen mile usměje. „Nikdy se nemýlí.“
Amon si jen odfrkne a na jeho tváři se objevuje náznak úsměvu.
Nalu zaplavuje vítězný pocit úlevy. Okamžitě ho bere za ruku a pokládá si hlavu na jeho rameno.
„Už jsme zase jako tenkrát, když jsme byli děti,“ vydechne Amon směrem k hladině.
„Ráda na ty chvíle vzpomínám, i když jich bylo jen velmi málo.“
„Na jednu jsem si vzpomněl, když Abernant zabil toho vojáka,“ vydechne s bolestným odrazem ve svých očích. „Myslím, že jeho čepel byla ukovaná z toho kovu, který jsme spolu našli v dolech.“
„Ano, také mě to napadlo,“ souhlasí. „Málem jsem na ten den zapomněla,“ zamyslí se. „Máš pořád ten kousek, který jsem ti dala?“
„Ne, ztratil jsem ho,“ zalže. Je to jen z poloviny lež.
„Jsi vážně hrozný,“ zamračí se, ale stiskne ho ještě pevněji. Po krátké odmlce znovu spustí: „Nepotřebuješ žádný kus kamene, aby sis mohl být jistý tím, že jsem tvoje přítelkyně. Opravdu. Už tě nikdy neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Amon jen mlčky hledí před sebe. Zaplavuje ho zvláštní pocit na hrudi. Promne si ji prsty s bolestnou grimasou ve tváři.
„Copak se děje?“
„Nic,“ zalže a znovu hází kámen tříštící hladinu. „A jak to jde s Vincentem?“
„Vlastně jsme toho od mého příjezdu moc nenamluvili,“ pokrčí rameny. „Nezdá se, že by byl z mého návratu nějak nadšený,“ zašklebí se pobaveně. „Slyšel si ho, co říkal na lodi.“
„Takže… hm… nejste spolu?“
Nala se pobaveně zašklebí. „To je divná otázka. Tedy je zvláštní, že se mě na něco takového ptáš právě ty,“ spustí. „Nicméně nad něčím tak povrchním jako je tohle ani jeden z nás neměl čas přemýšlet.“
„Ale stále ho miluješ, ne?“
„To opravdu nevím. Nevím, jestli jsem ho vlastně někdy milovala. Myslím tak, jak si zasloužil. S takovými city jsem měla trochu problém, jestli si pamatuješ. Potřebuji ještě nějaký čas si to všechno srovnat v hlavě,“ připouští. „Ale stále je pro mě velmi důležitý. Tím jsem si jistá.“
„Jistě,“ přikyvuje, ale nezdá se, že by mu tahle odpověď vyhovovala. „Ostatně je to vaše věc. Nevím, proč jsem se na to ptal.“
Zvedá k němu překvapený pohled. „Co se děje, Amone? Zdá se, že máš něco na srdci. Tak ven s tím.“
Poraženě vydechuje. „Dobrá, ale slib mi, že si o mě nebudeš myslet nic špatného.“
„Přísahám. U Stvořitele, Amone, vždyť ty jsi vzor všech ctností! Ani bych nezaváhala,“ zasměje se pobaveně a drkne ho pěstí do ramene. Po krátké odmlce se zaráží. „Co se děje? Jsi celý nervózní. To je to tak vážné?“
„Ne, tedy není důvod se děsit,“ panikaří a snaží se rychle najít ta správná slova, kterými by začal. „Zdál se mi sen… o tobě.“
Nala si oddechne. „A co na něm bylo tak zvláštního?“
Amon se zahledí do její tváře. Už jenom při myšlence na ten sen zrudne a ztrácí slova. Její tvář je tak klidná a hledí na něj vlídným pohledem. Nemůže jí něco tak sprostého prostě vmést do obličeje. Bude si o něm myslet, že je to nějaký zvrhlý úchyl.
„Amone?“ přimhouří tázavě oči, když ani po dlouhé odmlce nepřichází žádná odpověď.
Hledí do její tváře a najednou úplně zapomíná na to, co vlastně chtěl říct. Na mysl mu přichází slova, která řekla Crysta, když se viděli naposledy.
„Miluji jí? Sám nevím, co tahle slova vlastně znamenají, ale nemůžu popírat to, co k ní cítím. Tohle už dávno přešlo hranici přátelství.“
Amon se konečně vrací ze svých myšlenek zpátky do přítomnosti.
Nala se na něj culí s pobaveným úsměvem. Natahuje k němu ruku a pokládá mu jí na rameno. „Pokud mi to nechceš říkat, tak to nedělej. I přátelé před sebou mohou mít jistá tajemství. Pokud jde jen o nějaký sen, tak to nemusím vědět.“
„Políbil jsem tě. Teda ty jsi mě políbila první a já pak políbil tebe, a potom jsme…“ vyhrkne spěšně. Jeho tvář je při tom úplně rudá. „Jako muž se ženou… Víš, co chci říct.“
Nala překvapeně rozevře oči. Nastává ta nejtrapnější chvíle ticha, jakou kdy zažil. Měl ji raději poslechnout a držet jazyk za zuby.
Najednou to hrobové ticho protne hlasitý ženský smích. „Ha-ha, Amone!“ zasměje se Nala. Směje se tak moc, že jí z očí vytrysknou slzy. „Kdyby ses teď viděl! Jsi opravdu roztomilý!“ směje se dál a dál. „Je mi úplně jasné, co v člověku jako si ty musel takový sen vyvolat,“ uklidňuje se a stále ho opanuje tím nejvřelejším úsměvem, kterého je schopná. „Netrap se tím. Hlava si s námi umí občas pohrát, ale byl to pořád jen sen. Nic to neznamená.“
„Opravdu? Necítím se tak,“ posteskne si a opět se zmučeně ohlédne k hladině. „Já… Líbilo se mi to. Něco k tobě cítím.“
Nala se zamýšlí. Na mysl jí přijde jedna hodně stará vzpomínka a příslib. Nervózně si skousne ret a pohlédne na jeho profil, který je jemně ozářený měsícem.
„Ublížila jsem ti hodně?“
Amon k ní zaraženě šlehne pohledem.
„Proč se mě na něco takového teď ptá? Co to má společného s-“
V mžiku okamžiku se opět odtahuje. „Měl bys jít už opravdu spát,“ usměje se na něj a odkloní svou tvář k hladině. „Dobrou noc. Amone.“
Stále na ni zírá s nechápavým výrazem ve tváři. Konečně si uvědomuje, co se vlastně stalo. „Pr-proč si t-to udělala?“ vykoktá ze sebe.
Nala se jen mile pousměje a smířeně vydechne. „Ty si to nepamatuješ.“
„Na co si nepamatuji?“ zaráží se. „O čem to mluví? Chová se teď opravdu divně.“
Tentokrát bere do ruky kámen Nala. Její tvář je rázem bez výrazu. Hodí ho, až se na hladině začnou objevovat kola. „Už jsem ti jednou řekla, co láska znamená,“ spustí hlasem, který postrádá všechny emoce. Konečně se k němu opět ohlédne. „Kdyby si ji někdy cítil, poznal bys to.“
„Já…“ vydechne zmateně. Neví, co by měl říct. Jako by uměla číst jeho myšlenky a jediným svým pohledem je totálně zpochybnit.
„Jak ses cítil, když jsem tě políbila?“
„Nevím…“ vydechne znovu.
„A to je přesně ono,“ pokrčí rameny. Její výraz je stále tak klidný a zcela vyrovnaný. „To, co ke mně cítíš, není tenhle druh lásky. Jsi zmatený ve svých vlastních citech a není se čemu divit. Bylo toho v poslední době opravdu hodně. Dej tomu čas a jednou se ti konečně všechno vyjasní.“
„Ten polibek byl…“ snaží se znovu zareagovat, ale s jejím intenzivním pohledem ztrácí slova ve větru. „A ty jsi si jistá tím, co ke mně cítíš?“
„Teď už ano,“ přikyvuje jistým hlasem. „Pořád tě miluji… svým způsobem.“
Amona její slova ale překvapivě nepotěšila. Zamračí se. „Jako co? Jako svého přítele? Jako věc, kterou chceš vlastnit? Nebo jako muže? Jsem tak zmatený…“
Nala se odvrací od jeho zoufalé tváře k hladině. Je si dobře vědoma toho, že na jeho zmatenosti má velký podíl. V poslední době si byli blíž nejen po duševní stránce ale i po té fyzické. Nikdy se ho tolik nedotýkala jako v posledních pár měsících. Nikdy její gesta neměla tak hluboký význam. Zašla už příliš daleko.
„Je mnoho druhů lásky. Jedno mají ovšem společné, není v ní místo na sobeckost,“ odtuší po krátké odmlce. „Pokud opravdu věříš tomu, že ty city, co ke mně chováš, mají, co dočinění s láskou muže k ženě, nebudeš mě chtít vlastnit, ale budeš mi přát možnost vlastního rozhodnutí,“ dodává, ale svými slovy se akorát snaží vyhnout odpovědi na jeho otázku. Jakým způsobem ho vlastně miluje? Je to skutečně láska? Je vůbec schopná takových citů, nebo si je všechny sebou vzala ta temnota. Možná ta slova vůbec nepatří jemu, ale jí samé. Snaží se přesvědčit samu sebe, že pokud by ty city byly skutečné, tak ho nebude chtít věznit ve svém světě plném krve a nenávisti.
S překvapeným pohledem se zahledí do její prázdné tváře. Nedokáže popsat, co v ní právě vidí.
„Jak jsem řekla, nemiluješ mě tímhle způsobem,“ zdůrazní velmi přísným hlasem. Její pohled je ještě intenzivnější. Jako by nahlížela až do hloubky jeho srdce a snažila se ho přesvědčit o tom, že její slova jsou jediná možná pravda. „Kdyby ano, byla by to ta nejhloupější věc, které by ses ve svém životě dopustil. Vždyť teď už víš, kdo doopravdy jsem. Víš, co jsem provedla. Víš, co se skrývá uvnitř mě. Posledních několik měsíců jsem nedělala nic jiného, než že jsem ti lhala. Viděl si, jak jsem dnes zabila toho vojáka. Ani na chvíli jsem nepomyslela na to, že by to šlo udělat jinak. Ta temnota nikam neodešla. Stále si ji nesu s sebou. Uvnitř mě není nic k milování, Amone. Proto se nejdřív nauč rozeznat lásku k příteli od lásky k ženě… nebo od tělesné touhy, aby ses nehnal do záhuby zbytečně.“
Amon stáhne svůj pohled na stranu. V jeho mysli se teď předhání jedna myšlenka za druhou. Nedokáže myslet na nic jiného než na ten přísný pohled a slova.
„To je zajímavé. Kážeš o lásce, ale ty snad víš, co to znamená doopravdy milovat?!“ vyhrkne bez rozmyslu. Uvnitř cítí bolest, které nerozumí.
Nala odvrací své oči opět k vodě. „Máš pravdu. Nemyslím si, že jsem schopná někoho doopravdy milovat. Všechno je to jen teorie,“ přikyvuje a její pohled se ztrácí daleko na horizontu třpytící se hladiny. Její hlas je uvědomělý a tak ledově klidný. „Nicméně by ses teď opravdu měl už sebrat a jít do té chaty. Čeká nás pár dalších náročných dnů.“
Rozbitým oknem do kabiny zavane studený vítr. To probouzí bývalého majora. Rozespale se rozhlédne po pokoji. Vincent sedí opřený o několik plesnivých sudů a dál klidně podřimuje zahalen ve svém hnědém plášti. Nala leží schoulená pod dřevěnými hodinami bez ručiček a také stále spí.
Amon rozlámaně vstává ze svého místa na kamenné podlaze a protahuje svoje ztuhlé svaly. Nikde v místnosti nevidí Martha. Měl poslední hlídku. Pomyslí si, že se možná šel podívat po okolí. Nechá tedy dvojici dál spát a rukou vrazí do ztrouchnivělých dveří.
Venku září pronikavé jarní slunce. Ozařuje přírodní krásu okolní krajiny. Vše vypadá úplně jinak než v noci. Skaliska ze severní i jižní strany jsou bohatě obrostlá mechem. Stromy i keře pučí v různobarevné květy. Tráva je tu zelenější než kdekoliv jinde. Nedaleko chaty se rozléhá jezírko s růžovými lekníny. Všude kolem je slyšet zpěv ptáků a bzučení vody.
Marth stojí na kraji břehu se zamyšleným pohledem upnutým k hladině. „Už ji nebudu potřebovat,“ procedí mezi zuby, aniž by zpozoroval příchod Amona. Stahuje si z hlavy stříbrnou sapphirehallskou helmu a zahazuje ji daleko do hlubin vody. Odhaluje tak své na krátko střižené hnědé vlasy a smutnou tvář s hlubokou jizvou na čele.
Amon se jen smířeně zamračí a vychází mu vstříc.
„Dobré ráno, majore,“ přikyvuje jeho směrem bývalý voják. Zdá se být už zcela osvobozen od zášti, kterou dával trojici včera značně najevo. „Chvíli jsem se tu zamyslel nad tím, co nás asi čeká dál.“
„Už nejsem major,“ odtuší. „To už je minulostí, Marthe. Teď už jsem jen Amon Flare.“
„Na to si asi hned tak nezvyknu, pane,“ posmutní.
„Také jsem si to zprvu myslel, ale ani bych nevěřil, jak snadné to je… a osvobozující,“ odtuší a na malý okamžik se ztratí ve svých myšlenkách. Následně se na Martha usměje. „Pochopím, že to bude chvíli trvat, ale zkus mi říkat prostě Amone.“
Marth přikyvuje a na chvíli se odmlčí. Na jeho tváři se objevuje znepokojený výraz. „Musíme pokračovat v cestě,“ odtuší. „Když budeme trčet tady, nic neuděláme. Jdu vzbudit plukovníka a majorku.“
Konečně se vymotávají z řídkého lesíka a vychází u dlouhého mostu. Nala vyšlape menší kopec a rozhlédne se na druhou stranu. Most je skutečně dost dlouhý a na opačné straně se jí ztrácí v ranní mlze. Vítr jí profukuje skrze hnědý plášť.
„Tak kde má sídlo ten váš Talus, Nalo?“ zeptá se Marth. „Říkala jste, že jste na východním kontinentu nikdy nebyla, takže kde ho máme asi hledat?“
„Neříkala jsem, že jsem tu nikdy nebyla,“ zamračí se a sleze dolů k němu. „Párkrát jsem se tu za Talusem stavovala lodí. Jeho sídlo stojí u východních pláží.“
„Teď jsme ale na západě,“ odtuší znovu Marth. „To máme projít celou zemi?“
„Vydechni,“ zakroutí podrážděně hlavou. „Východní kontinent není do šířky co do výšky. Pokud jsi někdy viděl mapu, tak to víš. Během několika dnů bychom tam mohli dorazit. Na přesnou cestu se zeptáme v nejbližší civilizaci,“ pokračuje. „Nejdřív se musíme dostat z tohohle ostrůvku. Zdá se, že ta chata sloužila někomu jako letovisko. Je to tu pěkně odlehlé od celého zbytku východních ostrovů. Jedinou cestou pryč je ten most a zdá se, že ten je už v dost zchátralém stavu. Řekla bych, že se tu o to roky nikdo nestaral. Bude to nebezpečná cesta.“
„Co z toho?“ mávne rukou zamračený Marth a vychází vstříc nebezpečí polorozpadlého mostu.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho.
Zmateně k ní obrátí svou tvář.
Nala k němu přichází blíž. Hbitýma rukama mu odepíná zbroj. „Každý nemusí hned vědět, odkud jsme přišli.“
Marth přikývne a nechává si pomoci vysvléknout se z těžkého stříbrného brnění. Snad ho nebude dále potřebovat.
„Dobrá,“ přikyvuje a pečlivě si ho prohlíží, jestli ještě něco nepřehlédla. „Ještě je tu jedna věc.“
„Jaká?“
Bere do ruky rukojeť jeho meče a vytahuje ho ven z pouzdra.
„Bez meče nikam nejdu,“ upozorňuje ji.
Nala se na něj jen pobaveně ušklíbne. „Máme to stejně,“ ujistí ho. „Nezáleží na tom, jak bude vypadat, až ho vytáhneš, ale alespoň naoko by neměl být nápadný, když se ti bude houpat u pasu. Nepotřebujeme zbytečnou pozornost,“ pronese a zapichuje meč před sebe do země. Následně vytahuje kapesní nůž a jeho ostřím seškrabává sapphirehallskou značku z jeho hlavice k nepoznání. „Tohle by mělo stačit,“ usměje se a podává meč opět Marthovi.
Ten děkovně přikyvuje a zastrkuje ho do pouzdra. Jeho pohled šlehne k rukojeti jejího meče, kde je značka již seškrabaná. „Koukám, že jste nezahálela.“
„Na hlídce jsem se trochu nudila,“ usměje se, ale je více než očividné, že to pro ni nebylo vůbec lehké gesto. Její srdce vždycky bilo pro Sapphirehall a teď se cítí jako zrádkyně, i když k tomu měla pádné důvody. „A, prosím, tykej mi. Už nejsme více nadřízený a podřízený. Jsme si teď rovnocenní,“ usměje se a podává mu svou ruku. „Jsem prostě Nala.“
„Neviděl jsem se s vámi… s tebou deset let, takže si myslím, že to tykání zvládnu,“ přikyvuje a pevně sevře její ruku ve své dlani.
Z dálky se k nim začne vracet dvojice bývalých důstojníků, kteří šli hledat jinou cestu z ostrova.
Marth je pozoruje po boku Naly. „Vím, že mi do toho nic není, ale vždycky mě to zajímalo,“ spustí nejistým hlasem, když je dvojice mužů ještě dostatečně daleko, aby je nemohla slyšet, „proč si s plukovníkem stále vykáte?“
„Je to tak zvláštní?“ vydechne tichým hlasem, ale její tón není vůbec tázavý. Byla si vědoma toho, že tahle zvláštnost budí otázky v každém, kdo se s ní setkal.
„To je. Byli jste přeci partneři.“
„Vlastně ani nevím proč. Prostě to tak vždycky bylo,“ pokrčí rameny a zvedá svůj pohled také k přicházející dvojici, která se objevila za kopcem. „Vždycky jsem se mu tím snažila vyjádřit respekt, jaký k němu chovám. Myslím, že nakonec to byl jediný člověk v mém životě, který mě znal.“
„Hm, stejně je to trochu divné,“ dodává Marth. „Přeci jen se doba dost změnila a takhle to vypadá jako byste si byli cizí.“
„Vážně?“ zvedne tázavě obočí. V jejích očích se odrazí něco jako uvědomění. „Nikdy jsem se tak necítila. Byli jsme si blízcí, až mě to někdy děsilo,“ přiznává, ale její slova jako by patřila jenom jí.
Najednou jako by našla odpovědi, které tak dlouho hledala. Když vidí Amona a Vincenta jít po boku, konečně chápe ten rozdíl mezi těmito dvěma muži a čím je pro ni každý tak důležitý.
Vincent byl vždycky okouzlující. Měl nepopiratelné charisma, které mu zaručovalo pozornost mnoha žen i mužů. Jeho sarkasmus a vtip mu přidával jiskru, kterou sice ne každý zvládl strávit, ale i tak si díky ní kolem sebe držel spoustu přátel.
Amon byl spíš stydlivý a uzavřený sám do sebe. Většinu času byl velmi vážný a někdy možná vystupoval až chladně. Ale jeho duše byla jemná a jeho srdce hořelo dobrotou. Za každou cenu se snažil být upřímný. Jeho vnitřní krása se odrážela i na povrchu. V jeho přítomnosti cítila klid, který nenacházela u nikoho jiného.
Ale byla tu jedna věc, díky které byl Amon pro ni tolik výjimečný. Byla to vlastnost, kterou neměl žádný jiný muž, s kterým se kdy setkala, kterou neměl ani Vincent. Když se na ni Amon podíval, měla pocit, že ji skutečně vidí. Byla totiž prokletá. Už od dětství se kolem ní snášela kletba, která způsobovala, že pro muže byla tou nejkrásnější bytostí, jakou kdy mohli spatřit. Viděli v ní vždy jen to, co chtěli vidět. Viděli to, co se jim líbilo. Mnoho mužů to ignorovalo, protože vnější krása pro ně nebyla všechno, jiní, protože chladná majorka byla až příliš velký oříšek, než aby se o něco pokusili. Pár chudáků se to ovšem odvážilo skutečně zkusit a ti dostali takovou lekci, na kterou do konce svých životů nezapomenou. Mohla to ale vidět ve všech očích, které se na ni kdy upnuly. Jen ty Amonovy jako by hleděly skrze tu kletbu. Nedokáže popsat, jak to poznala, ale věděla, že je to díky tomu, že byl senzitivní a magie na něj v mnoha směrech neměla žádný vliv.
To byl ten hlavní důvod proč ho milovala. To byl ten důvod proč ho tak sobecky chtěla držet blízko u sebe. Nechtěla o ten pohled přijít. Na druhou stranu nemohla dovolit, aby se z nich stalo něco víc než jen přátelé, protože se tak moc bála, že jeho křehké srdce rozdrtí na prach.
Vincent vždycky věděl, kým Nala doopravdy je a nebál se toho. Jenže si s ním nikdy nemohla být jistá, jestli to bylo proto, protože ji skutečně miloval anebo to zapříčila ta kletba. Nicméně tu byl důvod proč právě jeho vyznání přijala na úkor všech ostatních. Zprvu to bylo proto, že viděl tu temnotu a zdálo se, že jí rozumí. Časem se k tomu přidala ta nepopiratelná přitažlivost, které nejdříve nerozuměla. I když Vincent nebyl ten nejkrásnější muž široko daleko, připadal jí vždycky velice atraktivní. Tohle si ovšem uvědomila teprve nedávno, když mu stála tváří v tvář v jeho pokoji, když jeho ruka svírala její zápěstí, když se jí poprvé skutečně dotkl a vypustil tak na povrch alespoň malý kousek vášně, kterou v sobě skrýval celé roky, protože ho k sobě nikdy nepustila blíž jak na metr… když toužila jen po tom políbit jeho ústa.
Dva naprosto odlišní muži.
Dva naprosto odlišné druhy lásky.
Ale ani jeden z nich není ten správný. Ví to, protože její srdce není schopné jiných než sobeckých citů. Bylo až příliš dlouho zahalené v temnotě.
„Když jsem nastupoval do armády, tak jste s plukovníkem už byli spolu. Pamatuji si ty drby o tom, že ty a major spolu něco máte. Tahle vaše odměřenost to jen přikrmovala.“
„Odměřenost? Tak takhle to ostatní vnímali?“ zarazí se. Byl to pro ni zcela cizí pohled. Celý svůj život si s ním vykala a byla na to zvyklá. Přes svou všednost to bylo něco výjimečného, co jejich vztah nějakým způsobem vystihovalo. Nemělo to nic společného s odměřeností ba naopak. Díky tomu si byli o tolik bližší. Znázorňovalo to jakýsi nevyslovený příslib.
„Doufám, že jsem tě nijak neurazil.“
„Ne,“ namítá mírným hlasem. Její výraz mluví o tom, že je úplně klidná a tohle zjištění ji nijak netrápí. „Nezáleží mi na tom, co si o tom mysleli ostatní.“
„Jsem přehnaně zvědavý,“ povzdechne si. „Nic mi do toho není. Ale když už jsem tak drzý, osobně si myslím, že jste se k sobě hodili.“
„Já si to myslím taky,“ přiznává a samu sebe tím překvapí. Ale byla to pravda.
Byl tu jeden důvod, díky kterému se nebála, že by Vincentovi mohla ublížit tak jako Amonovi. Ten důvod byl zcela jednoduchý. Vincent měl své zkušenosti. Nejen se ženami, ale hlavně se životem. Kdežto Amon žil příliš dlouho ve své iluzi o světě a o lidech v něm, ze které se teprve nedávno probudil. A možná ještě stále žije v iluzi o Nale. Vincent na druhu stran vždycky věděl, kým je, a jaké riziko to sebou nese. Takže i když to bolelo, dokázal to unést. A možná to bylo proto, protože nikdy nevěděla, jestli ji má skutečně rád, nebo ho k ní táhne jenom ta kletba.
„Je zvláštní, jak věci dokážou vzít rychle spád úplně jiným směrem, co?“
„Aniž bychom to předpokládali,“ přitaká Marth.
„Omlouvám se, jak to dopadlo,“ vydechne Nala a obrací svůj pohled do jeho tváře. Jejich konverzace se rychle odebrala jiným směrem, což jí vyhovovalo. Nechtěla dál přemýšlet nad city, které chová k těmto mužům. Nebyl na to správný čas ani místo. Opět naráží na nevydařenou akci v Sapphirehallu.
„Zdá se, že most je jediná možná cesta pryč,“ odtuší Vincent, když už jsou s Amonem dostatečně blízko, aby je dvojice slyšela. Jeho pohled si je zamračeně změří, když vidí jejich pohřební výrazy. Pravděpodobně se bavili o něčem ne zrovna veselém. „Bude to zážitek dostat se na druhou stranu, ale zdá se být dostatečně stabilní.“
Nala se s dlouhým výdechem odvrací od Marthovy odtažité tváře. Nemá cenu čekat na nějakou reakci a ani by to neudělala. Co chtěla, mu už řekla. S nejistotou v očích se obrací k mluvícímu muži.
„Nic pro lidi, co se bojí výšek,“ odtuší s pohledem přimraženým do její tváře. Vincent byl jediný z přítomné trojice mužů, který znal její tajemství. Věděl, že Nala není tak nebojácná a nezlomná, za jakou ji všichni ostatní měli. Jeho tón není vůbec výsměšný, jak by se od něj tak trochu očekávalo. V jeho hlase i výraze se zračí starost. Tenhle Nalin handicap by mohl celou akci ještě ztížit.
Žena pevně sevře pěsti. Je připravená se vydat vstříc jakékoliv výzvě. Nějaký most ji nezastaví.
„Nicméně, co jste tu vy dva vyváděli?“ zeptá se po krátké odmlce bývalý plukovník. Jeho oku neunikla značná změna na Marthově vzhledu. Chybí mu brnění a jeho meč je poškozený.
„Myslím, že je vhodné, abychom na sebe strhávali co nejméně pozornosti. Už tak ji na sebe naše zbraně upoutají ažaž. Nemusí k tomu ještě všichni vědět, že jsme ze Sapphirehallu. Hlavně teď, když bude světem kolovat zpráva o naší zradě. Bude lepší, když nikdo neuvidí žádnou spojitost mezi námi a severním kontinentem.“
„To je moudrá dedukce,“ pokývá uznale hlavou Vincent. „Zbroj hodíme pak dolů z toho strmého útesu pod mostem. Zameteme tak stopy, kdyby Abernanta napadlo na tomhle ostrově čmuchat.“
Nala přikyvuje. „Zbavte se své zbroje a nechte si pouze oblečení, na kterém nejsou viditelné žádné znaky. Ten, kdo se s námi přímo nesetkal, nepozná, odkud jsme,“ vysvětluje. „A zničte znak na hlavicích svých rukojetí. Ale i potom bych doporučovala držet své meče, co nejméně na očích. Skrývejte je pod svými plášti.“
„Um, Nalo, když už mluvíš o tom, že když se s námi nikdo osobně nesetkal, tak nepozná, kdo jsme…“ spustí velmi nejistým hlasem Marth, zatímco dvojice bývalých důstojníků dělá tak, jak jim řekla a zbavují se všech spojitostí s jejich domovem. „Tvoje vlasy a oči jsou celkem známé… celosvětově.“
Nastává chvíle hrobového ticha. Marth vypadá, že očekává přímou ránu do obličeje. Vincent a Amon přestávají s tím, co měli právě rozdělané, a pohlédnou na Nalu, která přemýšlí o Marthových slovech.
„Máš pravdu,“ přikývne žena. Rychle vytahuje dýku, kterou má za opaskem a bez dlouhého rozmýšlení přikládá její ostří za svůj krk. Nabroušená ocel projede jejími zlatými vlasy jako nůž máslem. Během několika vteřin jí dlouhý cop zůstává v ruce. „Tohle bude muset zatím stačit.“ Ještě si přes hlavu přehazuje kapuci svého hnědého pláště a bez dalšího slova se vydává směrem k mostu.
Trojice mužů si vymění pár překvapených pohledů a vykračují za ní s odloženou zbrojí v ruce, aby ji mohli shodit z útesu.
Následně se vydávají na cestu přes dlouhý most. Vítr na volném prostranství fouká silněji. Jen těžko se zvládají držet lan a kráčet kupředu. Vítr je šlehá do očí. Mohou pokračovat jen velmi pomalu krůček po krůčku.
„Marthe, vidíš už na druhý konec?!“ zakřičí hlasitě Nala, i když je sotva pár metrů za ním. Přes silný vítr je ovšem jen špatně slyšet.
Pokouší se hledět před sebe, ale vítr je tak mocný, že jeho oči trpí palčivou bolestí. Po tvářích mu stékají slzy. Opět odkloní svůj pohled k dřevěným plaňkám a promne si unavené oči, než se za ní ohlédne. „Nic nevidím, Nalo.“
„Jak daleko to ještě je?“ zaváhá žena a shlédne pod své nohy. Voda pod mostem se navzdory silnému větru zdá být klidná. Je pravda, že je hodně nízko. Je tedy dobře možné, že dole může být úplné bezvětří. Problém tohohle místa je v tom, že je postaveno skutečně vysoko, proto tu fouká silný vítr, i když je jaro. „Ten, kdo tuhle usedlost spravoval, asi opravdu neměl rád lidskou společnost a asi ani svůj život. Bylo by to tak jednoduché… prostě se jen pustit a-“
„Proč jste zastavila?“ ozve se hlas za ní. Není tak hlasitý, protože je už dost blízko, aby ho slyšela.
Nala se s překvapeným pohledem ohlíží za sebe. „Vincente? Jen jsem se zamyslela,“ odvětí a pomalými kroky se opět sune kupředu. „Ještě nejsme ani zdaleka na konci.“
„Počkejte,“ zavolá Vincent a popadá ji hrubě za její nadloktí.
Překvapeně k němu trhne pohledem. Své ruce sevře ještě pevněji kolem lana.
Bývalý plukovník lehce zatáhne za ruku, kterou již drží ve své dlani, aby se jí pustila.
Nakonec to udělá.
Zvedá její dlaň výše a přísným pohledem si prohlíží krvácející ránu. „Vaše ruce jsou úplně spálené od provazu.“
Nala rychle stahuje svou ruku zpátky, aby se znovu chytila a ignoruje jeho poznámku.
„To jste se pořád nepřestala bát výšek?“ ušklíbne se pobaveně.
„Přijde vám to směšné?“ zamračí se.
„Spíš absolutně nemožné,“ usměje se a chytá ji za nadloktí znovu. Tentokrát je to proto, aby jí uvedl do větší jistoty. „Kdo by to byl řekl, že majorka Nala Darks, která je mezi všemi uznávaná skoro jako nějaká bohyně, se bojí něčeho tak prostého, jako jsou výšky… ostatně že se vůbec něčeho bojí.“
„Myslím, že není nejvhodnější doba dělat si ze mě legraci,“ zatvrdí se.
„No tak,“ vydechne a pouští její ruku. „Nemyslel jsem to zle.“ Pouští se lana a bere do ruky cíp svého pláště. Druhou rukou bere nůž, kterým látku nařízne a utrhne z ní dva dlouhé pruhy.
Hledí na něj zkoumavýma očima. Její pohled opět shlédne k hladině pod jejich nohama. „Nemám strach z výšek,“ pokrčí rameny a povoluje svůj pevný stisk. „To, čeho se doopravdy bojím, je ten hlas s mojí hlavě…“
Vincent jí pozoruje a vůbec se mu nelíbí tón jejího hlasu. Znovu ji hrubě chytá za zápěstí jedné ruky a stahuje ji k sobě. Získává si tak opět její pohled.
„A co ten hlas říká?“ zeptá se, zatímco obvazuje její dlaň kusem látky.
„Že bych měla skočit dolů,“ odpoví zcela klidným tónem s pohledem upřeným do jeho tváře, která momentálně shlíží k její ruce. „Že by to tak bylo prostě lehčí a ušetřila bych tak spoustu bolesti sobě i jiným lidem.“
Překvapeně zvedá svoje oči zpátky do těch jejích a na chvíli se odmlčí. Neví, co by jí na to měl říct. Ale uvědomuje si, jak mu musí věřit, když se konečně nebojí svěřit i s tak temnými myšlenkami. Velmi si toho váží a najednou jako by mu došlo, že je Nala skutečně na té správné cestě, pokud se již neschovává za lži a přetvářku. Chtěl by jí pomoci. Poprvé selhal, ale tentokrát už stejnou chybu neudělá. Vždyť to je důvod, proč se mu svěřuje, ne? Chce jeho pomoc.
„Dnes to určitě nebude,“ zakroutí pusou Vincent a pokračuje v obvazování její dlaně. „Tak jednoduše se z téhle situace nevyvléknete.“
Nala se lehce ušklíbne nad jeho poznámkou. Věděla, že má o ni velkou starost, i když se snaží vypadat nad věcí. Věděla, že to dělá pro ni.
Během jejich zastávky Marth již zmizel v mlze před nimi. Z opačné strany se k nim dostává Amon. „Co se děje?“
„Nala si poranila ruce. Nemůže takhle dál pokračovat. Provizorně ji ošetřím a půjdeme za vámi. Jdi napřed,“ objasní mu situaci Vincent.
Amon přikývne a opatrně je obchází, aby mohl pokračovat v cestě. Při přecházení na druhou stranu mostu ovšem šlápne na uhnilou plaňku a noha mu projede naskrz.
Oba přihlížející okamžitě polekaně vyletí.
„Jsem v pohodě!“ zakřičí Amon a rychle svou nohu vytahuje. Chytá se lana na druhé straně. „Jdu dál!“ uklidňuje je, a jak řekl, tak udělá.
„Málem jsem umřela strachy!“ vyhrkne Nala.
Vincent se na ni jen pobaveně ušklíbne. Bere do ruky její druhou dlaň a také ji začne obvazovat pomocí kusu látky. „Nebuďte vůči němu pořád tak úzkostlivá. Má tuhý kořínek.“
„Nakonec vám přirostl k srdci, co?“ zvedá tázavě obočí.
„Nijak zvlášť,“ zapírá Vincent s nezaujatým výrazem.
„Už si dokonce tykáte,“ pokračuje Nala a předstírá, že ho neslyšela.
„S vámi si netykám a měl jsem k vám blíž než ke komukoliv. Podle toho to nemůžete brát, Nalo.“
„Pravda,“ přikyvuje, ale pobavený úsměv ji stále neopouští.
Poraženě vydechne. „Už mi nepřipadá tak otravný. To je to, co jste chtěla slyšet?“
Sedí na břehu a sleduje temnou hladinu a s ní i měsíc, který se v ní právě vzhlíží. Je tu takové ticho. Přímo vybízí k tomu, aby člověk hloubal nad všemi těmi tíživými myšlenkami.
„Tak tohle je ta pravda, kterou jsem chtěl znát? Abernant zabil krále. Scarlet se stala jeho milenkou.“
„Abernantovy plány jsou dobít jih. Proč? Co z toho bude mít? Větší území? Větší moc? Větší respekt?!“
„Overkills, odpusťte mi všichni.“
„Nemůžeš spát?“ zeptá se, ale ani na ni při těch slovech nepohlédne. Bere do ruky další kámen a hází ho proti vodě.
Jen pokrčí rameny. „Pokaždé, když zavřu oči, nutí mě to přemýšlet. Myslím, že bych hned tak znovu nezabrala.“
Nastává chvíle ticha. Oba hledí na vlnící se hladinu v lehkém vánku.
„Víš, jsem teď dost zmatený,“ přiznává Amon mírným hlasem.
„Chápu to,“ přikyvuje. „Chceš o tom mluvit?“
„Ne,“ namítá. Necítí se na to připravený. Na jeho tváři se objevuje zamračená vráska. „Jen bych se rád na něco zeptal.“
„Jen do toho.“
„Snažila ses se mnou manipulovat, abych k tomu svolil?“ konečně svou zamračenou tvář obrací do té její.
V té se zračí překvapený výraz. „V Austenu ještě ano, ale pak už ne. Jakmile si poznal celou pravdu, nebylo třeba něco předstírat. Proto jsem za tebou poslala Vincenta, aby vyložil karty na stůl. Nechtěla jsem, aby tvoje rozhodnutí bylo ovlivněné city, které ke mně chováš.“
Jen přikývne a znovu se odvrací k hladině. „Nevím proč, ale stále ti věřím. Moje intuice mi říká, že bych měl. Je to zvláštní pocit.“
Nala se jen mile usměje. „Nikdy se nemýlí.“
Amon si jen odfrkne a na jeho tváři se objevuje náznak úsměvu.
Nalu zaplavuje vítězný pocit úlevy. Okamžitě ho bere za ruku a pokládá si hlavu na jeho rameno.
„Už jsme zase jako tenkrát, když jsme byli děti,“ vydechne Amon směrem k hladině.
„Ráda na ty chvíle vzpomínám, i když jich bylo jen velmi málo.“
„Na jednu jsem si vzpomněl, když Abernant zabil toho vojáka,“ vydechne s bolestným odrazem ve svých očích. „Myslím, že jeho čepel byla ukovaná z toho kovu, který jsme spolu našli v dolech.“
„Ano, také mě to napadlo,“ souhlasí. „Málem jsem na ten den zapomněla,“ zamyslí se. „Máš pořád ten kousek, který jsem ti dala?“
„Ne, ztratil jsem ho,“ zalže. Je to jen z poloviny lež.
„Jsi vážně hrozný,“ zamračí se, ale stiskne ho ještě pevněji. Po krátké odmlce znovu spustí: „Nepotřebuješ žádný kus kamene, aby sis mohl být jistý tím, že jsem tvoje přítelkyně. Opravdu. Už tě nikdy neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Amon jen mlčky hledí před sebe. Zaplavuje ho zvláštní pocit na hrudi. Promne si ji prsty s bolestnou grimasou ve tváři.
„Copak se děje?“
„Nic,“ zalže a znovu hází kámen tříštící hladinu. „A jak to jde s Vincentem?“
„Vlastně jsme toho od mého příjezdu moc nenamluvili,“ pokrčí rameny. „Nezdá se, že by byl z mého návratu nějak nadšený,“ zašklebí se pobaveně. „Slyšel si ho, co říkal na lodi.“
„Takže… hm… nejste spolu?“
Nala se pobaveně zašklebí. „To je divná otázka. Tedy je zvláštní, že se mě na něco takového ptáš právě ty,“ spustí. „Nicméně nad něčím tak povrchním jako je tohle ani jeden z nás neměl čas přemýšlet.“
„Ale stále ho miluješ, ne?“
„To opravdu nevím. Nevím, jestli jsem ho vlastně někdy milovala. Myslím tak, jak si zasloužil. S takovými city jsem měla trochu problém, jestli si pamatuješ. Potřebuji ještě nějaký čas si to všechno srovnat v hlavě,“ připouští. „Ale stále je pro mě velmi důležitý. Tím jsem si jistá.“
„Jistě,“ přikyvuje, ale nezdá se, že by mu tahle odpověď vyhovovala. „Ostatně je to vaše věc. Nevím, proč jsem se na to ptal.“
Zvedá k němu překvapený pohled. „Co se děje, Amone? Zdá se, že máš něco na srdci. Tak ven s tím.“
Poraženě vydechuje. „Dobrá, ale slib mi, že si o mě nebudeš myslet nic špatného.“
„Přísahám. U Stvořitele, Amone, vždyť ty jsi vzor všech ctností! Ani bych nezaváhala,“ zasměje se pobaveně a drkne ho pěstí do ramene. Po krátké odmlce se zaráží. „Co se děje? Jsi celý nervózní. To je to tak vážné?“
„Ne, tedy není důvod se děsit,“ panikaří a snaží se rychle najít ta správná slova, kterými by začal. „Zdál se mi sen… o tobě.“
Nala si oddechne. „A co na něm bylo tak zvláštního?“
Amon se zahledí do její tváře. Už jenom při myšlence na ten sen zrudne a ztrácí slova. Její tvář je tak klidná a hledí na něj vlídným pohledem. Nemůže jí něco tak sprostého prostě vmést do obličeje. Bude si o něm myslet, že je to nějaký zvrhlý úchyl.
„Amone?“ přimhouří tázavě oči, když ani po dlouhé odmlce nepřichází žádná odpověď.
Hledí do její tváře a najednou úplně zapomíná na to, co vlastně chtěl říct. Na mysl mu přichází slova, která řekla Crysta, když se viděli naposledy.
„Miluji jí? Sám nevím, co tahle slova vlastně znamenají, ale nemůžu popírat to, co k ní cítím. Tohle už dávno přešlo hranici přátelství.“
Amon se konečně vrací ze svých myšlenek zpátky do přítomnosti.
Nala se na něj culí s pobaveným úsměvem. Natahuje k němu ruku a pokládá mu jí na rameno. „Pokud mi to nechceš říkat, tak to nedělej. I přátelé před sebou mohou mít jistá tajemství. Pokud jde jen o nějaký sen, tak to nemusím vědět.“
„Políbil jsem tě. Teda ty jsi mě políbila první a já pak políbil tebe, a potom jsme…“ vyhrkne spěšně. Jeho tvář je při tom úplně rudá. „Jako muž se ženou… Víš, co chci říct.“
Nala překvapeně rozevře oči. Nastává ta nejtrapnější chvíle ticha, jakou kdy zažil. Měl ji raději poslechnout a držet jazyk za zuby.
Najednou to hrobové ticho protne hlasitý ženský smích. „Ha-ha, Amone!“ zasměje se Nala. Směje se tak moc, že jí z očí vytrysknou slzy. „Kdyby ses teď viděl! Jsi opravdu roztomilý!“ směje se dál a dál. „Je mi úplně jasné, co v člověku jako si ty musel takový sen vyvolat,“ uklidňuje se a stále ho opanuje tím nejvřelejším úsměvem, kterého je schopná. „Netrap se tím. Hlava si s námi umí občas pohrát, ale byl to pořád jen sen. Nic to neznamená.“
„Opravdu? Necítím se tak,“ posteskne si a opět se zmučeně ohlédne k hladině. „Já… Líbilo se mi to. Něco k tobě cítím.“
Nala se zamýšlí. Na mysl jí přijde jedna hodně stará vzpomínka a příslib. Nervózně si skousne ret a pohlédne na jeho profil, který je jemně ozářený měsícem.
„Ublížila jsem ti hodně?“
Amon k ní zaraženě šlehne pohledem.
„Proč se mě na něco takového teď ptá? Co to má společného s-“
V mžiku okamžiku se opět odtahuje. „Měl bys jít už opravdu spát,“ usměje se na něj a odkloní svou tvář k hladině. „Dobrou noc. Amone.“
Stále na ni zírá s nechápavým výrazem ve tváři. Konečně si uvědomuje, co se vlastně stalo. „Pr-proč si t-to udělala?“ vykoktá ze sebe.
Nala se jen mile pousměje a smířeně vydechne. „Ty si to nepamatuješ.“
„Na co si nepamatuji?“ zaráží se. „O čem to mluví? Chová se teď opravdu divně.“
Tentokrát bere do ruky kámen Nala. Její tvář je rázem bez výrazu. Hodí ho, až se na hladině začnou objevovat kola. „Už jsem ti jednou řekla, co láska znamená,“ spustí hlasem, který postrádá všechny emoce. Konečně se k němu opět ohlédne. „Kdyby si ji někdy cítil, poznal bys to.“
„Já…“ vydechne zmateně. Neví, co by měl říct. Jako by uměla číst jeho myšlenky a jediným svým pohledem je totálně zpochybnit.
„Jak ses cítil, když jsem tě políbila?“
„Nevím…“ vydechne znovu.
„A to je přesně ono,“ pokrčí rameny. Její výraz je stále tak klidný a zcela vyrovnaný. „To, co ke mně cítíš, není tenhle druh lásky. Jsi zmatený ve svých vlastních citech a není se čemu divit. Bylo toho v poslední době opravdu hodně. Dej tomu čas a jednou se ti konečně všechno vyjasní.“
„Ten polibek byl…“ snaží se znovu zareagovat, ale s jejím intenzivním pohledem ztrácí slova ve větru. „A ty jsi si jistá tím, co ke mně cítíš?“
„Teď už ano,“ přikyvuje jistým hlasem. „Pořád tě miluji… svým způsobem.“
Amona její slova ale překvapivě nepotěšila. Zamračí se. „Jako co? Jako svého přítele? Jako věc, kterou chceš vlastnit? Nebo jako muže? Jsem tak zmatený…“
Nala se odvrací od jeho zoufalé tváře k hladině. Je si dobře vědoma toho, že na jeho zmatenosti má velký podíl. V poslední době si byli blíž nejen po duševní stránce ale i po té fyzické. Nikdy se ho tolik nedotýkala jako v posledních pár měsících. Nikdy její gesta neměla tak hluboký význam. Zašla už příliš daleko.
„Je mnoho druhů lásky. Jedno mají ovšem společné, není v ní místo na sobeckost,“ odtuší po krátké odmlce. „Pokud opravdu věříš tomu, že ty city, co ke mně chováš, mají, co dočinění s láskou muže k ženě, nebudeš mě chtít vlastnit, ale budeš mi přát možnost vlastního rozhodnutí,“ dodává, ale svými slovy se akorát snaží vyhnout odpovědi na jeho otázku. Jakým způsobem ho vlastně miluje? Je to skutečně láska? Je vůbec schopná takových citů, nebo si je všechny sebou vzala ta temnota. Možná ta slova vůbec nepatří jemu, ale jí samé. Snaží se přesvědčit samu sebe, že pokud by ty city byly skutečné, tak ho nebude chtít věznit ve svém světě plném krve a nenávisti.
S překvapeným pohledem se zahledí do její prázdné tváře. Nedokáže popsat, co v ní právě vidí.
„Jak jsem řekla, nemiluješ mě tímhle způsobem,“ zdůrazní velmi přísným hlasem. Její pohled je ještě intenzivnější. Jako by nahlížela až do hloubky jeho srdce a snažila se ho přesvědčit o tom, že její slova jsou jediná možná pravda. „Kdyby ano, byla by to ta nejhloupější věc, které by ses ve svém životě dopustil. Vždyť teď už víš, kdo doopravdy jsem. Víš, co jsem provedla. Víš, co se skrývá uvnitř mě. Posledních několik měsíců jsem nedělala nic jiného, než že jsem ti lhala. Viděl si, jak jsem dnes zabila toho vojáka. Ani na chvíli jsem nepomyslela na to, že by to šlo udělat jinak. Ta temnota nikam neodešla. Stále si ji nesu s sebou. Uvnitř mě není nic k milování, Amone. Proto se nejdřív nauč rozeznat lásku k příteli od lásky k ženě… nebo od tělesné touhy, aby ses nehnal do záhuby zbytečně.“
Amon stáhne svůj pohled na stranu. V jeho mysli se teď předhání jedna myšlenka za druhou. Nedokáže myslet na nic jiného než na ten přísný pohled a slova.
„To je zajímavé. Kážeš o lásce, ale ty snad víš, co to znamená doopravdy milovat?!“ vyhrkne bez rozmyslu. Uvnitř cítí bolest, které nerozumí.
Nala odvrací své oči opět k vodě. „Máš pravdu. Nemyslím si, že jsem schopná někoho doopravdy milovat. Všechno je to jen teorie,“ přikyvuje a její pohled se ztrácí daleko na horizontu třpytící se hladiny. Její hlas je uvědomělý a tak ledově klidný. „Nicméně by ses teď opravdu měl už sebrat a jít do té chaty. Čeká nás pár dalších náročných dnů.“
❥
Rozbitým oknem do kabiny zavane studený vítr. To probouzí bývalého majora. Rozespale se rozhlédne po pokoji. Vincent sedí opřený o několik plesnivých sudů a dál klidně podřimuje zahalen ve svém hnědém plášti. Nala leží schoulená pod dřevěnými hodinami bez ručiček a také stále spí.
Amon rozlámaně vstává ze svého místa na kamenné podlaze a protahuje svoje ztuhlé svaly. Nikde v místnosti nevidí Martha. Měl poslední hlídku. Pomyslí si, že se možná šel podívat po okolí. Nechá tedy dvojici dál spát a rukou vrazí do ztrouchnivělých dveří.
Venku září pronikavé jarní slunce. Ozařuje přírodní krásu okolní krajiny. Vše vypadá úplně jinak než v noci. Skaliska ze severní i jižní strany jsou bohatě obrostlá mechem. Stromy i keře pučí v různobarevné květy. Tráva je tu zelenější než kdekoliv jinde. Nedaleko chaty se rozléhá jezírko s růžovými lekníny. Všude kolem je slyšet zpěv ptáků a bzučení vody.
Marth stojí na kraji břehu se zamyšleným pohledem upnutým k hladině. „Už ji nebudu potřebovat,“ procedí mezi zuby, aniž by zpozoroval příchod Amona. Stahuje si z hlavy stříbrnou sapphirehallskou helmu a zahazuje ji daleko do hlubin vody. Odhaluje tak své na krátko střižené hnědé vlasy a smutnou tvář s hlubokou jizvou na čele.
Amon se jen smířeně zamračí a vychází mu vstříc.
„Dobré ráno, majore,“ přikyvuje jeho směrem bývalý voják. Zdá se být už zcela osvobozen od zášti, kterou dával trojici včera značně najevo. „Chvíli jsem se tu zamyslel nad tím, co nás asi čeká dál.“
„Už nejsem major,“ odtuší. „To už je minulostí, Marthe. Teď už jsem jen Amon Flare.“
„Na to si asi hned tak nezvyknu, pane,“ posmutní.
„Také jsem si to zprvu myslel, ale ani bych nevěřil, jak snadné to je… a osvobozující,“ odtuší a na malý okamžik se ztratí ve svých myšlenkách. Následně se na Martha usměje. „Pochopím, že to bude chvíli trvat, ale zkus mi říkat prostě Amone.“
Marth přikyvuje a na chvíli se odmlčí. Na jeho tváři se objevuje znepokojený výraz. „Musíme pokračovat v cestě,“ odtuší. „Když budeme trčet tady, nic neuděláme. Jdu vzbudit plukovníka a majorku.“
❥
Konečně se vymotávají z řídkého lesíka a vychází u dlouhého mostu. Nala vyšlape menší kopec a rozhlédne se na druhou stranu. Most je skutečně dost dlouhý a na opačné straně se jí ztrácí v ranní mlze. Vítr jí profukuje skrze hnědý plášť.
„Tak kde má sídlo ten váš Talus, Nalo?“ zeptá se Marth. „Říkala jste, že jste na východním kontinentu nikdy nebyla, takže kde ho máme asi hledat?“
„Neříkala jsem, že jsem tu nikdy nebyla,“ zamračí se a sleze dolů k němu. „Párkrát jsem se tu za Talusem stavovala lodí. Jeho sídlo stojí u východních pláží.“
„Teď jsme ale na západě,“ odtuší znovu Marth. „To máme projít celou zemi?“
„Vydechni,“ zakroutí podrážděně hlavou. „Východní kontinent není do šířky co do výšky. Pokud jsi někdy viděl mapu, tak to víš. Během několika dnů bychom tam mohli dorazit. Na přesnou cestu se zeptáme v nejbližší civilizaci,“ pokračuje. „Nejdřív se musíme dostat z tohohle ostrůvku. Zdá se, že ta chata sloužila někomu jako letovisko. Je to tu pěkně odlehlé od celého zbytku východních ostrovů. Jedinou cestou pryč je ten most a zdá se, že ten je už v dost zchátralém stavu. Řekla bych, že se tu o to roky nikdo nestaral. Bude to nebezpečná cesta.“
„Co z toho?“ mávne rukou zamračený Marth a vychází vstříc nebezpečí polorozpadlého mostu.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho.
Zmateně k ní obrátí svou tvář.
Nala k němu přichází blíž. Hbitýma rukama mu odepíná zbroj. „Každý nemusí hned vědět, odkud jsme přišli.“
Marth přikývne a nechává si pomoci vysvléknout se z těžkého stříbrného brnění. Snad ho nebude dále potřebovat.
„Dobrá,“ přikyvuje a pečlivě si ho prohlíží, jestli ještě něco nepřehlédla. „Ještě je tu jedna věc.“
„Jaká?“
Bere do ruky rukojeť jeho meče a vytahuje ho ven z pouzdra.
„Bez meče nikam nejdu,“ upozorňuje ji.
Nala se na něj jen pobaveně ušklíbne. „Máme to stejně,“ ujistí ho. „Nezáleží na tom, jak bude vypadat, až ho vytáhneš, ale alespoň naoko by neměl být nápadný, když se ti bude houpat u pasu. Nepotřebujeme zbytečnou pozornost,“ pronese a zapichuje meč před sebe do země. Následně vytahuje kapesní nůž a jeho ostřím seškrabává sapphirehallskou značku z jeho hlavice k nepoznání. „Tohle by mělo stačit,“ usměje se a podává meč opět Marthovi.
Ten děkovně přikyvuje a zastrkuje ho do pouzdra. Jeho pohled šlehne k rukojeti jejího meče, kde je značka již seškrabaná. „Koukám, že jste nezahálela.“
„Na hlídce jsem se trochu nudila,“ usměje se, ale je více než očividné, že to pro ni nebylo vůbec lehké gesto. Její srdce vždycky bilo pro Sapphirehall a teď se cítí jako zrádkyně, i když k tomu měla pádné důvody. „A, prosím, tykej mi. Už nejsme více nadřízený a podřízený. Jsme si teď rovnocenní,“ usměje se a podává mu svou ruku. „Jsem prostě Nala.“
„Neviděl jsem se s vámi… s tebou deset let, takže si myslím, že to tykání zvládnu,“ přikyvuje a pevně sevře její ruku ve své dlani.
Z dálky se k nim začne vracet dvojice bývalých důstojníků, kteří šli hledat jinou cestu z ostrova.
Marth je pozoruje po boku Naly. „Vím, že mi do toho nic není, ale vždycky mě to zajímalo,“ spustí nejistým hlasem, když je dvojice mužů ještě dostatečně daleko, aby je nemohla slyšet, „proč si s plukovníkem stále vykáte?“
„Je to tak zvláštní?“ vydechne tichým hlasem, ale její tón není vůbec tázavý. Byla si vědoma toho, že tahle zvláštnost budí otázky v každém, kdo se s ní setkal.
„To je. Byli jste přeci partneři.“
„Vlastně ani nevím proč. Prostě to tak vždycky bylo,“ pokrčí rameny a zvedá svůj pohled také k přicházející dvojici, která se objevila za kopcem. „Vždycky jsem se mu tím snažila vyjádřit respekt, jaký k němu chovám. Myslím, že nakonec to byl jediný člověk v mém životě, který mě znal.“
„Hm, stejně je to trochu divné,“ dodává Marth. „Přeci jen se doba dost změnila a takhle to vypadá jako byste si byli cizí.“
„Vážně?“ zvedne tázavě obočí. V jejích očích se odrazí něco jako uvědomění. „Nikdy jsem se tak necítila. Byli jsme si blízcí, až mě to někdy děsilo,“ přiznává, ale její slova jako by patřila jenom jí.
Najednou jako by našla odpovědi, které tak dlouho hledala. Když vidí Amona a Vincenta jít po boku, konečně chápe ten rozdíl mezi těmito dvěma muži a čím je pro ni každý tak důležitý.
Vincent byl vždycky okouzlující. Měl nepopiratelné charisma, které mu zaručovalo pozornost mnoha žen i mužů. Jeho sarkasmus a vtip mu přidával jiskru, kterou sice ne každý zvládl strávit, ale i tak si díky ní kolem sebe držel spoustu přátel.
Amon byl spíš stydlivý a uzavřený sám do sebe. Většinu času byl velmi vážný a někdy možná vystupoval až chladně. Ale jeho duše byla jemná a jeho srdce hořelo dobrotou. Za každou cenu se snažil být upřímný. Jeho vnitřní krása se odrážela i na povrchu. V jeho přítomnosti cítila klid, který nenacházela u nikoho jiného.
Ale byla tu jedna věc, díky které byl Amon pro ni tolik výjimečný. Byla to vlastnost, kterou neměl žádný jiný muž, s kterým se kdy setkala, kterou neměl ani Vincent. Když se na ni Amon podíval, měla pocit, že ji skutečně vidí. Byla totiž prokletá. Už od dětství se kolem ní snášela kletba, která způsobovala, že pro muže byla tou nejkrásnější bytostí, jakou kdy mohli spatřit. Viděli v ní vždy jen to, co chtěli vidět. Viděli to, co se jim líbilo. Mnoho mužů to ignorovalo, protože vnější krása pro ně nebyla všechno, jiní, protože chladná majorka byla až příliš velký oříšek, než aby se o něco pokusili. Pár chudáků se to ovšem odvážilo skutečně zkusit a ti dostali takovou lekci, na kterou do konce svých životů nezapomenou. Mohla to ale vidět ve všech očích, které se na ni kdy upnuly. Jen ty Amonovy jako by hleděly skrze tu kletbu. Nedokáže popsat, jak to poznala, ale věděla, že je to díky tomu, že byl senzitivní a magie na něj v mnoha směrech neměla žádný vliv.
To byl ten hlavní důvod proč ho milovala. To byl ten důvod proč ho tak sobecky chtěla držet blízko u sebe. Nechtěla o ten pohled přijít. Na druhou stranu nemohla dovolit, aby se z nich stalo něco víc než jen přátelé, protože se tak moc bála, že jeho křehké srdce rozdrtí na prach.
Vincent vždycky věděl, kým Nala doopravdy je a nebál se toho. Jenže si s ním nikdy nemohla být jistá, jestli to bylo proto, protože ji skutečně miloval anebo to zapříčila ta kletba. Nicméně tu byl důvod proč právě jeho vyznání přijala na úkor všech ostatních. Zprvu to bylo proto, že viděl tu temnotu a zdálo se, že jí rozumí. Časem se k tomu přidala ta nepopiratelná přitažlivost, které nejdříve nerozuměla. I když Vincent nebyl ten nejkrásnější muž široko daleko, připadal jí vždycky velice atraktivní. Tohle si ovšem uvědomila teprve nedávno, když mu stála tváří v tvář v jeho pokoji, když jeho ruka svírala její zápěstí, když se jí poprvé skutečně dotkl a vypustil tak na povrch alespoň malý kousek vášně, kterou v sobě skrýval celé roky, protože ho k sobě nikdy nepustila blíž jak na metr… když toužila jen po tom políbit jeho ústa.
Dva naprosto odlišní muži.
Dva naprosto odlišné druhy lásky.
Ale ani jeden z nich není ten správný. Ví to, protože její srdce není schopné jiných než sobeckých citů. Bylo až příliš dlouho zahalené v temnotě.
„Když jsem nastupoval do armády, tak jste s plukovníkem už byli spolu. Pamatuji si ty drby o tom, že ty a major spolu něco máte. Tahle vaše odměřenost to jen přikrmovala.“
„Odměřenost? Tak takhle to ostatní vnímali?“ zarazí se. Byl to pro ni zcela cizí pohled. Celý svůj život si s ním vykala a byla na to zvyklá. Přes svou všednost to bylo něco výjimečného, co jejich vztah nějakým způsobem vystihovalo. Nemělo to nic společného s odměřeností ba naopak. Díky tomu si byli o tolik bližší. Znázorňovalo to jakýsi nevyslovený příslib.
„Doufám, že jsem tě nijak neurazil.“
„Ne,“ namítá mírným hlasem. Její výraz mluví o tom, že je úplně klidná a tohle zjištění ji nijak netrápí. „Nezáleží mi na tom, co si o tom mysleli ostatní.“
„Jsem přehnaně zvědavý,“ povzdechne si. „Nic mi do toho není. Ale když už jsem tak drzý, osobně si myslím, že jste se k sobě hodili.“
„Já si to myslím taky,“ přiznává a samu sebe tím překvapí. Ale byla to pravda.
Byl tu jeden důvod, díky kterému se nebála, že by Vincentovi mohla ublížit tak jako Amonovi. Ten důvod byl zcela jednoduchý. Vincent měl své zkušenosti. Nejen se ženami, ale hlavně se životem. Kdežto Amon žil příliš dlouho ve své iluzi o světě a o lidech v něm, ze které se teprve nedávno probudil. A možná ještě stále žije v iluzi o Nale. Vincent na druhu stran vždycky věděl, kým je, a jaké riziko to sebou nese. Takže i když to bolelo, dokázal to unést. A možná to bylo proto, protože nikdy nevěděla, jestli ji má skutečně rád, nebo ho k ní táhne jenom ta kletba.
„Je zvláštní, jak věci dokážou vzít rychle spád úplně jiným směrem, co?“
„Aniž bychom to předpokládali,“ přitaká Marth.
„Omlouvám se, jak to dopadlo,“ vydechne Nala a obrací svůj pohled do jeho tváře. Jejich konverzace se rychle odebrala jiným směrem, což jí vyhovovalo. Nechtěla dál přemýšlet nad city, které chová k těmto mužům. Nebyl na to správný čas ani místo. Opět naráží na nevydařenou akci v Sapphirehallu.
„Zdá se, že most je jediná možná cesta pryč,“ odtuší Vincent, když už jsou s Amonem dostatečně blízko, aby je dvojice slyšela. Jeho pohled si je zamračeně změří, když vidí jejich pohřební výrazy. Pravděpodobně se bavili o něčem ne zrovna veselém. „Bude to zážitek dostat se na druhou stranu, ale zdá se být dostatečně stabilní.“
Nala se s dlouhým výdechem odvrací od Marthovy odtažité tváře. Nemá cenu čekat na nějakou reakci a ani by to neudělala. Co chtěla, mu už řekla. S nejistotou v očích se obrací k mluvícímu muži.
„Nic pro lidi, co se bojí výšek,“ odtuší s pohledem přimraženým do její tváře. Vincent byl jediný z přítomné trojice mužů, který znal její tajemství. Věděl, že Nala není tak nebojácná a nezlomná, za jakou ji všichni ostatní měli. Jeho tón není vůbec výsměšný, jak by se od něj tak trochu očekávalo. V jeho hlase i výraze se zračí starost. Tenhle Nalin handicap by mohl celou akci ještě ztížit.
Žena pevně sevře pěsti. Je připravená se vydat vstříc jakékoliv výzvě. Nějaký most ji nezastaví.
„Nicméně, co jste tu vy dva vyváděli?“ zeptá se po krátké odmlce bývalý plukovník. Jeho oku neunikla značná změna na Marthově vzhledu. Chybí mu brnění a jeho meč je poškozený.
„Myslím, že je vhodné, abychom na sebe strhávali co nejméně pozornosti. Už tak ji na sebe naše zbraně upoutají ažaž. Nemusí k tomu ještě všichni vědět, že jsme ze Sapphirehallu. Hlavně teď, když bude světem kolovat zpráva o naší zradě. Bude lepší, když nikdo neuvidí žádnou spojitost mezi námi a severním kontinentem.“
„To je moudrá dedukce,“ pokývá uznale hlavou Vincent. „Zbroj hodíme pak dolů z toho strmého útesu pod mostem. Zameteme tak stopy, kdyby Abernanta napadlo na tomhle ostrově čmuchat.“
Nala přikyvuje. „Zbavte se své zbroje a nechte si pouze oblečení, na kterém nejsou viditelné žádné znaky. Ten, kdo se s námi přímo nesetkal, nepozná, odkud jsme,“ vysvětluje. „A zničte znak na hlavicích svých rukojetí. Ale i potom bych doporučovala držet své meče, co nejméně na očích. Skrývejte je pod svými plášti.“
„Um, Nalo, když už mluvíš o tom, že když se s námi nikdo osobně nesetkal, tak nepozná, kdo jsme…“ spustí velmi nejistým hlasem Marth, zatímco dvojice bývalých důstojníků dělá tak, jak jim řekla a zbavují se všech spojitostí s jejich domovem. „Tvoje vlasy a oči jsou celkem známé… celosvětově.“
Nastává chvíle hrobového ticha. Marth vypadá, že očekává přímou ránu do obličeje. Vincent a Amon přestávají s tím, co měli právě rozdělané, a pohlédnou na Nalu, která přemýšlí o Marthových slovech.
„Máš pravdu,“ přikývne žena. Rychle vytahuje dýku, kterou má za opaskem a bez dlouhého rozmýšlení přikládá její ostří za svůj krk. Nabroušená ocel projede jejími zlatými vlasy jako nůž máslem. Během několika vteřin jí dlouhý cop zůstává v ruce. „Tohle bude muset zatím stačit.“ Ještě si přes hlavu přehazuje kapuci svého hnědého pláště a bez dalšího slova se vydává směrem k mostu.
Trojice mužů si vymění pár překvapených pohledů a vykračují za ní s odloženou zbrojí v ruce, aby ji mohli shodit z útesu.
Následně se vydávají na cestu přes dlouhý most. Vítr na volném prostranství fouká silněji. Jen těžko se zvládají držet lan a kráčet kupředu. Vítr je šlehá do očí. Mohou pokračovat jen velmi pomalu krůček po krůčku.
„Marthe, vidíš už na druhý konec?!“ zakřičí hlasitě Nala, i když je sotva pár metrů za ním. Přes silný vítr je ovšem jen špatně slyšet.
Pokouší se hledět před sebe, ale vítr je tak mocný, že jeho oči trpí palčivou bolestí. Po tvářích mu stékají slzy. Opět odkloní svůj pohled k dřevěným plaňkám a promne si unavené oči, než se za ní ohlédne. „Nic nevidím, Nalo.“
„Jak daleko to ještě je?“ zaváhá žena a shlédne pod své nohy. Voda pod mostem se navzdory silnému větru zdá být klidná. Je pravda, že je hodně nízko. Je tedy dobře možné, že dole může být úplné bezvětří. Problém tohohle místa je v tom, že je postaveno skutečně vysoko, proto tu fouká silný vítr, i když je jaro. „Ten, kdo tuhle usedlost spravoval, asi opravdu neměl rád lidskou společnost a asi ani svůj život. Bylo by to tak jednoduché… prostě se jen pustit a-“
„Proč jste zastavila?“ ozve se hlas za ní. Není tak hlasitý, protože je už dost blízko, aby ho slyšela.
Nala se s překvapeným pohledem ohlíží za sebe. „Vincente? Jen jsem se zamyslela,“ odvětí a pomalými kroky se opět sune kupředu. „Ještě nejsme ani zdaleka na konci.“
„Počkejte,“ zavolá Vincent a popadá ji hrubě za její nadloktí.
Překvapeně k němu trhne pohledem. Své ruce sevře ještě pevněji kolem lana.
Bývalý plukovník lehce zatáhne za ruku, kterou již drží ve své dlani, aby se jí pustila.
Nakonec to udělá.
Zvedá její dlaň výše a přísným pohledem si prohlíží krvácející ránu. „Vaše ruce jsou úplně spálené od provazu.“
Nala rychle stahuje svou ruku zpátky, aby se znovu chytila a ignoruje jeho poznámku.
„To jste se pořád nepřestala bát výšek?“ ušklíbne se pobaveně.
„Přijde vám to směšné?“ zamračí se.
„Spíš absolutně nemožné,“ usměje se a chytá ji za nadloktí znovu. Tentokrát je to proto, aby jí uvedl do větší jistoty. „Kdo by to byl řekl, že majorka Nala Darks, která je mezi všemi uznávaná skoro jako nějaká bohyně, se bojí něčeho tak prostého, jako jsou výšky… ostatně že se vůbec něčeho bojí.“
„Myslím, že není nejvhodnější doba dělat si ze mě legraci,“ zatvrdí se.
„No tak,“ vydechne a pouští její ruku. „Nemyslel jsem to zle.“ Pouští se lana a bere do ruky cíp svého pláště. Druhou rukou bere nůž, kterým látku nařízne a utrhne z ní dva dlouhé pruhy.
Hledí na něj zkoumavýma očima. Její pohled opět shlédne k hladině pod jejich nohama. „Nemám strach z výšek,“ pokrčí rameny a povoluje svůj pevný stisk. „To, čeho se doopravdy bojím, je ten hlas s mojí hlavě…“
Vincent jí pozoruje a vůbec se mu nelíbí tón jejího hlasu. Znovu ji hrubě chytá za zápěstí jedné ruky a stahuje ji k sobě. Získává si tak opět její pohled.
„A co ten hlas říká?“ zeptá se, zatímco obvazuje její dlaň kusem látky.
„Že bych měla skočit dolů,“ odpoví zcela klidným tónem s pohledem upřeným do jeho tváře, která momentálně shlíží k její ruce. „Že by to tak bylo prostě lehčí a ušetřila bych tak spoustu bolesti sobě i jiným lidem.“
Překvapeně zvedá svoje oči zpátky do těch jejích a na chvíli se odmlčí. Neví, co by jí na to měl říct. Ale uvědomuje si, jak mu musí věřit, když se konečně nebojí svěřit i s tak temnými myšlenkami. Velmi si toho váží a najednou jako by mu došlo, že je Nala skutečně na té správné cestě, pokud se již neschovává za lži a přetvářku. Chtěl by jí pomoci. Poprvé selhal, ale tentokrát už stejnou chybu neudělá. Vždyť to je důvod, proč se mu svěřuje, ne? Chce jeho pomoc.
„Dnes to určitě nebude,“ zakroutí pusou Vincent a pokračuje v obvazování její dlaně. „Tak jednoduše se z téhle situace nevyvléknete.“
Nala se lehce ušklíbne nad jeho poznámkou. Věděla, že má o ni velkou starost, i když se snaží vypadat nad věcí. Věděla, že to dělá pro ni.
Během jejich zastávky Marth již zmizel v mlze před nimi. Z opačné strany se k nim dostává Amon. „Co se děje?“
„Nala si poranila ruce. Nemůže takhle dál pokračovat. Provizorně ji ošetřím a půjdeme za vámi. Jdi napřed,“ objasní mu situaci Vincent.
Amon přikývne a opatrně je obchází, aby mohl pokračovat v cestě. Při přecházení na druhou stranu mostu ovšem šlápne na uhnilou plaňku a noha mu projede naskrz.
Oba přihlížející okamžitě polekaně vyletí.
„Jsem v pohodě!“ zakřičí Amon a rychle svou nohu vytahuje. Chytá se lana na druhé straně. „Jdu dál!“ uklidňuje je, a jak řekl, tak udělá.
„Málem jsem umřela strachy!“ vyhrkne Nala.
Vincent se na ni jen pobaveně ušklíbne. Bere do ruky její druhou dlaň a také ji začne obvazovat pomocí kusu látky. „Nebuďte vůči němu pořád tak úzkostlivá. Má tuhý kořínek.“
„Nakonec vám přirostl k srdci, co?“ zvedá tázavě obočí.
„Nijak zvlášť,“ zapírá Vincent s nezaujatým výrazem.
„Už si dokonce tykáte,“ pokračuje Nala a předstírá, že ho neslyšela.
„S vámi si netykám a měl jsem k vám blíž než ke komukoliv. Podle toho to nemůžete brát, Nalo.“
„Pravda,“ přikyvuje, ale pobavený úsměv ji stále neopouští.
Poraženě vydechne. „Už mi nepřipadá tak otravný. To je to, co jste chtěla slyšet?“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat