Žoldáci
„Jsem opravdu rád,
že jsme z toho mostu už slezli, ale sebralo mi to veškerou energii. Od včerejška
jsme ještě nic nejedli,“ lamentuje Marth a svěsí ramena.
„Sejdeme do údolí. Myslím, že by tam měla být města a vesnice spadající pod správu Fabulexu,“ spustí Nala a stahuje si pevněji provizorní obvazy, které jí Vincent vyrobil. Ještě teď lituje toho, že si nevzala své rukavice. Ve shonu na ně úplně zapomněla.
„Přestaň kňourat,“ zavrčí nevrle Vincent. „To jsi byl součástí nejlepší jednotky v Sapphirehallu?“
„Co si to řekl?!“ vyjede po něm nazpátek Marth.
Nala okamžitě skáče mezi ně. „Tak už dost!“ vykřikne hlasitý ženský hlas a oba muže od sebe odtrhává. Má skutečně velkou sílu, když na to přijde. Její pohled je tvrdý a neústupný jako jeho majitelka. „Mlčte oba!“ vyhrkne. Najednou její pevný postoj z nenadání chřadne a ona zavrávorá.
„Jsi jenom jedno velké zklamání. Všechno, na čem ti kdy záleželo… Všechno, co jsi kdy chtěla chránit, je už v nenávratnu pryč.“
„Brzy přijdeš i o to málo, co ti zbylo. Tihle muži tě nebudou chránit věčně.“
„Brzy pochopí, kdo doopravdy jsi a opustí tě. Kdo by mohl milovat-“
Všichni muži na ni překvapeně hledí a nemají vůbec tušení, co se právě stalo. Když si uvědomuje, že na ní trojice hledí s překvapenými pohledy a čeká na odpověď, zvedne k nim svůj unavený pohled.
„Přestaňte se do Martha navážet,“ vydechne směrem k Vincentovi a její hlas se pořád ještě trochu třese rozrušením. Chtěla k nim být upřímná, ale nemůže jim říct, že k ní právě promluvila temnota… Ne, byla to ta Temnota. Neslyšela ji už celé roky, a tak ji to vyvedlo z míry. „A ty si přestaň na něco neustále stěžovat,“ vyštěkne směrem k bývalému členovi Overkills. Její hlas je slabý, ale vážný.
Přesto všechno ani jeden z přítomných mužů nevěnuje přílišnou pozornost tomu, co říká, jako tomu, v jakém je stavu.
„Omlouvám se,“ vydechne Vincent a pomalu ji pokládá do trávy. „Jste vyčerpaná. Neměl jsem nic říkat. Nesmíte se tak přepínat.“
„Já něco vydržím. Jen potřebuju popadnout dech,“ zajíká se a dýchá rychleji. Její srdce buší jako o závod. Skoro zapomněla, jaký je to pocit. Nikdy se ničeho nebála tolik jako toho chladného hlasu. „Měl byste se omluvit Marthovi a ne mě.“
Vincent na bývalého vojáka jen zamračeně pohlédne, ale nic neřekne.
Amon se k ní sklání a jemně promne její zmrzlé prsty ve své horké dlani. Přesně tak jak to dělávala ona v Austenu, když se cítil slabý. Ve skrytu duše doufá, že to na ni bude mít stejný vliv a s jeho dotekem se jí uleví. Nikdy tuhle ženu neviděl na kolenou. Tohle pro něj byl úplně nový zážitek.
Marth jako jediný stojí stále na stejném místě s vytřeštěnýma očima dokořán. Hledí přímo do její vyčerpané tváře a pak očima shlédne k jejím zraněným rukám. Celou tu cestu tolik trpěla, ale přesto si ještě ani jednou na nic nestěžovala. Cítí se značně zahanben. „Také se ti omlouvám, Nalo.“
„V noci jsem toho moc nenaspala. To je všechno. Sejdeme do údolí a v první civilizaci si odpočineme,“ vydechne a pomalu se začne hrabat zpátky na nohy. Ten hlas je pro tentokrát pryč. Zdá se, že se jí podařilo ho umlčet.
„Podepřu tě,“ vyhrkne spěšně Amon a už si přehazuje její ruku kolem svých ramen.
Jen se pobaveně zašklebí. „Páni, jsem obklopena krásnými muži, kteří o mě mají takovou starost. Co víc si přát?“
Vincent s úlevným výdechem zakroutí hlavou nad její poznámkou. Pokud vtipkuje, nemůže na tom být přece tak špatně. V takovém rozpoložení ji neznal, takže mu nezbývá nic víc než si to slepě odvodit.
Nala ovšem skutečně cítila velkou úlevu. Ten hlas ji sice překvapil, ale to, že ho zahnala, pro ni bylo malé vítězství. Byla to jen slabá chvilka, kterou rychle odvál východní vítr. Teď už se nemusí bát.
„Jdeme skoro celý den,“ spustí po krátké odmlce, když se její tvář zvedá k obloze. „Slunce už se dost posunulo.“
„Ta chata ležela opravdu na dost odlehlém místě,“ poznamenává Amon.
Cesta už netrvala dlouho a konečně v údolí narazili na první malé vesničky východního kontinentu. Většina patří pod správu Fabulexu nebo je zcela neutrální. Po vydatném odpočinku a občerstvení se vydali znovu na cestu. Procházeli divočinou i obydlenými oblastmi a ptali se na cestu k Talusově sídlu, dokud po pár prochozených týdnech konečně dorazili do Narshe. Bylo to přesně v době, kdy jaro začalo střídat horké léto.
Hned u brány do vesnice je navzdory horkému slunci zaplaví mráz, který se jim proběhne po zádech. Vesnice je tichá. Tváře všech lidí jsou smutné. Amonovi i Nale okamžitě přijde na mysl vzpomínka na Tsubatu. Tam měli lidé stejné obličeje.
Nala při té myšlence sklopí pohled do země a vzpomene si na svého bratra, kterého naposledy viděla právě na tom Stvořitelem zapomenutém místě.
„Kento…“
„Nalo, tohle je opravdu ta vesnice, o které jsi mluvila? Nezdá se, že by její pán byl velký dobrák,“ utrousí nejistě Marth.
„Moc rušno tu zrovna není,“ přihodí poznámku Vincent a i v jeho hlase jsou slyšet jasné obavy.
„Hm,“ zamračí se znepokojeně Nala a přichází k ženě, která akorát vychází ze dveří svého domu. „Dovolíte?“
Žena k ní šlehne vyděšeným pohledem. Z rukou jí vyklouzává kbelík s vodou, který ještě před okamžikem svírala. Pokládá si ruku na srdce. „Kdo ste? Ten meč! Další Sorovi vojáci?! Všechny peníze sme vám už dali, prosim, nechte nás už bejt!“ vyhrkne s děsem v očích.
„Uklidněte se, madam, nejsme Sorovi lidé. Jsme jen cestovatelé,“ namítá Nala mírným hlasem a sklání se pro kbelík, který ženě vypadl z rukou, aby jí ho mohla podat. „Kdo je to ten Sora? To jméno mi něco říká.“
„Vopravdu?“ oddechne si a bere si kbelík zpátky s děkovným přikývnutím.
„Hledáme vesnici jménem Narsh,“ pokračuje. „Měla by spadat pod správu pana Taluse.“
„Ach, tak to ste tu správně,“ přikyvuje. „Ale vopravdu nevim, který vítr vás zrovna sem zavál,“ zakroutí hlavou. „Řeknu vám upřímně, vezměte nohy na ramena. Tahle vesnice je už dávno vodepsaná.“
„Počkejte, co tím myslíte?“
Najednou se ozvou hlasité kroky okovaných bot. Nalina otázka se ztrácí ve větru. Žena rychle zaběhne do svého domu a hlasitě zabouchne dveře.
„Počkejte!“ snaží se ji Nala zastavit, ale na to už je pozdě. Vrací se tedy ke své skupině.
Do vesnice při tom přichází žena oděná v černé uniformě s rudým znakem na hrudi. Vedle ní z každé strany kráčí jeden voják v podobných uniformách s černými helmami. Žena má dlouhé temně černé vlasy a pronikavě černé oči. Na její sluncem políbené tváři se zračí přísný výraz. Všichni lidé ve vesnici okamžitě zamykají své dveře i okna.
„Zjistila jsi něco?“ zeptá se tázavě Amon.
„Něco mi tu nesedí. Podle všeho jsme v Narshi, ale ta žena mluvila o nějakém Sorovi,“ zakroutí nechápavě hlavou a následně se otáčí k trojici vojáků, kteří právě vešli. Jejich pozornost se zaměřuje na starého muže v zeleném plášti, který s nimi jde něco vyřizovat. „A tihle vojáci… Znám Talusovy žoldáky i uniformy vojáků krále Fabulexu, ale tyhle mi nic neříkají.“
„Tak počkáme, co se bude dít,“ pokrčí rameny Vincent. „Třeba se něco dozvíme.“
Čtveřice se přimyká ke stěně jednoho z domů, která je dostatečně blízko dvojici, která mezi sebou živě debatuje. Snaží se vypadat nenuceně a přirozeně.
„To ti mám sežrat, že tohle jsou daně od všech ve vesnici?“ začne řvát kudrnatá černovláska. V ruce přitom máchá před mužovým obličejem měšcem peněz. „Sora tohle nebude už déle tolerovat!“
„Jde z ní větší strach než z vás,“ přimhouří oči Vincent směrem k Nale a zašklebí se.
„Buďte zticha,“ okřikne ho se zamračeným výrazem. Teď jí více než Vincentovo žertování znepokojují slova, která žena v černé zbroji vypustila z úst. „Kdo je ten Sora?“
Mezitím žena pokračuje hrubým hlasem v rozpravě. „Máš dva dny. Do té doby sežeň víc peněz.“
„Pro lásku Stvořitele, proč to děláte?“ lamentuje starý muž a pokorně semkne dlaně. „Tohle je opravdu všechno, co jsem od lidí vybral.“
„Dva dny!“ pohrozí mu důraznějším hlasem. „Jinak tvoje dcera zařve.“
„Lenna?“ vyděsí se starý muž v zeleném plášti. „Seženu peníze… jen jí, prosím, neubližujte!“
Černovlasá žena se spokojeně zašklebí. „Vidíš, dědku, že to nakonec jde.“
„Tušíte, čí to mohou být vojáci?“ zeptá se tázavě Nala směrem k trojici mužů v jejím doprovodu.
„Také jsem tyhle uniformy nikdy před tím neviděl,“ odtuší zamyšleně Vincent. „Možná jsou to jen nějací žoldáci.“
„Nemám z toho vůbec dobrý pocit,“ svěsí znepokojeně ramena bývalá majorka. „Talus už dál tuhle vesnici nespravuje. Řekla bych, že teď patří tomu Sorovi… Co se to do pekla všude děje?“ zatne vztekle pěst. „Co se Talusovi stalo?“
„Uklidněte se,“ utěšuje ji Vincent s rukou na jejím rameni. „Jistě se to vysvětlí. Nemá cenu vyvolávat Chaose.“
„Všechno se nám hroutí pod rukama.“
„A je to jen tvoje vina…“ zašeptá jedovatým tónem Temnota.
„Měli bychom tomu muži pomoct,“ vystartuje Marth a rychle tím odvádí Nalinu pozornost od hlasu v její hlavě.
Amon mu pokládá ruku na hrudník, aby ho zastavil.
„Ne,“ namítá Vincent a obrací se k jeho tváři.
„Proč ne?“ vyštěkne na něj bývalý voják z Overkills.
„Nebudeme se zaplétat do místních problémů,“ odvětí podrážděný Vincent. „Už tak máme dost svých vlastních. Jestli to tu už dál Talus nespravuje, tak je načase vymyslet nový plán.“
„Teď to je to nejlepší, co můžeme udělat,“ přikyvuje Amon a ujišťuje tak rozzlobeného Martha o pravdivosti Vincentových slov. „Nezapojovat se.“
Nala znovu pevně sevře pěsti. „Pokud je situace skutečně taková, tak buďte opatrní,“ vydává ze sebe již se smířeným tónem. Hrdě zvedá hlavu a snaží se potlačit všechny ty mučivé pocity, které ji opět zaplavují. Hodlá si před nimi udržet svou tvář. Pokud se jí ten hlas nepodařilo umlčet svými slovy, tak najde jiný způsob, jak ho umlčet už navždy. „Naše přítomnost by mohla někomu padnout do oka.“
Trojice mužů přikyvuje a opět odvrací svou pozornost k žoldákům a starému muži.
„Doufám, že je ti teď jasné, jak vážná situace nastala, dědku,“ dodává černovláska chladným hlasem a otáčí se k odchodu následovaná dvojicí svých mužů.
„Lenno,“ posteskne si tichým hlasem vousatý muž sám pro sebe a unaveně si usedá na lavičku, která stojí u zdi jednoho z domů. Zdá se být zdrcený.
„Zeptejme se toho muže alespoň na to, co jsou zač,“ poznamenává Amon. „Abychom zjistili, co se s Talusem stalo.“
Nala vychází jako první bez delších rozmyslů. Trojice mužů ji následuje.
„Dobrý den, pane,“ vydechne a zastavuje se u lavičky, na které muž stále sedí se sklopenou hlavou ve svých rukách.
Ten zmateně zvedá svou hlavu vzhůru a spatřuje tvář krásné ženy s nakrátko střiženými zlatými vlasy pod hnědou kapucí. „Lenno?“ vydechne nejistým hlasem.
Nala se při jeho poznámce zamračí.
Muž se rozkoukává a uvědomuje si, že to není jeho dcera. To jenom slunce a záře jejích vlasů ho oslepila a na malý okamžik vytvořila bolestnou iluzi. Smutně se rozhlédne po čtveřici podivně oděných lidí. „Kdo jste?“
„Jsme jen cestovatelé,“ odtuší jeho směrem Vincent.
Na Marthově tváři jeho poznámka budí překvapený výraz, ale nijak ji nekomentuje.
Muž se zamračí a podezíravě si všechny čtyři ještě jednou bedlivě prohlédne. Amon rychle schovává svůj meč pod plášť, aby nebudil pozornost. Mužovu zraku přesto neunikl. „Vypadáte spíš jako žoldáci,“ ucedí mezi zuby. „Tak či tak pro vás bude lepší, když tohle město opustíte.“
„Vlastně se tu nechceme dlouho zdržet,“ pokrčí rameny Nala. „Jen procházíme. Ale slyšela jsem, že zdejší pán je opravdu milý člověk, takže jsme se zde chtěli stavit.“
„Ha, Sora? Na něm není nic milého!“ zavrčí s nechutí v hlase. „Od té doby, co se sem nastěhoval s tou bandou žoldáků, se tu nežije snadno.“
„Já slyšela o někom jménem Talus.“
„Ach tak. Ten před nějakým časem zemřel,“ povzdechne si smutně. „Byl to dobrý chlap, ale měl slabé srdce. Když se dozvěděl, že jeho bratr Alucard je mrtvý, tak už to déle nevydržel.“
Nala zamyšleně sklopí pohled do země. Ta tíživá bolest na její hrudi ji stahuje dolů. „Nejdřív Alucard a teď i Talus… Jak mi to mohlo uniknout?“
„Měla jsi Abernanta zabít, když jsi měla příležitost.“
„Ten hajzl! Všechno je to jeho vina!“
„Nijak zvlášť,“ zatíná čelist. Stále si snaží udržet neprostupný výraz a vytlačit ten chladný hlas ze své hlavy. Opět využívá její slabé chvíle, aby se provrtal do hloubky její mysli a nakazil jí svou temnotou.
„Takže události v Echelonu skutečně nebyly pod tlakem Arcadie. Nemohly být. Alucardovi pomáhal jeho vlastní bratr,“ ujišťuje se Amon a šlehne pohledem k rozpolcené Nale, která se jen stěží snaží udržet své myšlenky na uzdě. „Nala byla jejich spojníkem. Jako cvičený člen SZS posílala nepozorovaně zprávy mezi nimi. Pravděpodobně pomáhala i s převozem zásob přes severní hranice, aniž by propadly v podezření. Páni, takže tolik toho obětovala pro osamotnění Echelonu. Proč to všechno dělala? Co mezi ní a těmi muži ještě bylo?“
„Dobře,“ zaráží se stařec a pokračuje ve vyprávění. „Není to tak dávno, co se do Talusova panství přistěhoval Sora s jeho žoldáky. Nejdřív nám přislíbil ochranu vesnice, ale teď nás akorát okrádá o všechny peníze.“
„Copak vám nikdo nepomůže?“ zeptá se Marth.
„Žádal jsem o pomoc krále Fabulexu, ale ten nejeví zájem. Odkázal mě, ať si svoje problémy řešíme sami.“
„Dopadli bychom stejně, kdybychom za ním šli,“ vydechne mimoděk Nala. Její tvář se stále snaží střežit všechny emoce. Její výraz je otupělý.
Vincent jen zakroutí pusou nad její poznámkou.
Stařec se na nic neptá. „Jestli vás tu najdou Sorovi lidé, mohl by to být problém jak pro vás, tak pro nás,“ upozorňuje. „Raději odejděte.“ Vstává z lavice a pomalou kulhavou chůzí se rozchází k velkému domu nedaleko.
„Říkáte, že nějaký žoldák zabral sídlo po bývalém správci Narshe a teď vydírá tuhle vesnici?“ ujišťuje se Vincent, jestli dobře pochopil mužova slova.
Stařec se opět zastavuje a obrací se k nim. „Však Talus byl poměrně bohatý. Nechal si vystavit vlastní hrad u východních pláží severně od vesnice,“ řekne. „Ale Sorovi lidé ho už z části vykradli.“
„Je to tak zlé?“ vydechne Nala.
„Znala jste ho. Jsem si tím jistý. Ty oči… Těžko se na ně dá zapomenout. Myslím, že jsem vás tam někdy zahlédl,“ odtuší muž. „Nicméně vám všem radím, abyste se tu nezdržovali. Není to tady takové, jaké to bývalo.“
„Takových misí bylo… zabít… obsadit… Jsou tu se mnou dva důstojníci a člen Overkills. Talus tuhle vesnici vybudoval od základů. Nedovolím, aby nějací parchanti špinili jeho památku. Když jsem nedokázala ochránit jeho život, tak můžu alespoň udělat tohle,“ zamyslí se Nala a vychází krok dopředu. „Skutečně jsme žoldáci. A tímto bychom vám chtěli nabídnout naše služby. Nechceme za to žádnou finanční odměnu.“
Vincentovy oči se rozevřou překvapením. Okamžitě vystartuje jejím směrem, ale Amon ho zastavuje svou rukou. Bývalý plukovník k němu šlehne tázavým pohledem. Ten Amonův se zdá být stejně znepokojený jako ten jeho, ale nepochybuje o tom, co Nala dělá.
Vincent se otáčí zpátky k ní.
„Žoldáci, co nepracují za žold? To je mi ale novinka!“ začne se hlasitě smát stařec. „Teď jste mě opravdu upřímně pobavila, slečno.“
Do popředí vychází teď i Amon. Jeho výraz je již uvědomělý. „Naši nabídku myslíme vážně. Na oplátku si ponecháme sídlo, které právě ovládá onen Sora,“ dodává. „Potřebujeme o něm vědět veškeré informace.“
Nala k němu šlehne tázavým pohledem.
Vincent začíná kalkulovat. Získat pevnost, která má pod správou vesnici, nezní v jejich situaci jako ten nejhorší nápad, který by je mohl napadnout. Získat zázemí a další finance se jim může do budoucna velmi hodit. Oba jsou podle něj šílenci, ale musí uznat, že počítat umí rychle.
„Vy jste se snad zbláznili?!“ vyhrkne výsměšným tónem stařec. „Jen vy čtyři nemáte ani nejmenší šanci proti Sorovi a jeho mužům.“
„Věřte nám,“ odvětí mírným hlasem Amon. „My to zvládneme. Byli jsme již v podobných situacích.“
„Nepřichází v úvahu!“ protestuje muž. „Za váš neúspěch budou potrestáni všichni lidi v Narshi! A i kdybyste uspěli, kdo nám zaručí, že nebudete stejná nebo dokonce horší monstra, než je sám Sora?!“
„Nejsme žádná monstra!“ vyjede Marth.
Nala ho zastavuje a mírným pohledem pohlédne do starcovy tváře. „Rozumím vašim obavám. Bojíte se o Lennu, že je to tak? Drží ji na hradě.“
„Jak o tom víte?!“ vyděsí se muž. „Zřejmě jste slyšeli rozhovor mezi mnou a tou mrchou,“ posteskne si. „Máte pravdu. Lenna je pro mě vším, co mi na tomhle proradném světě zbylo.“
„Nemůžu vám dokázat, jací správci budeme, ale je více než očividné, že tyhle žoldáky musí někdo zastavit,“ pokračuje uvědomělým hlasem Nala. „Dejte nám šanci a řekněte nám všechno, co potřebujeme vědět.“
„Tohle je šílenství!“ odbíjí je znovu a obrací se zpátky k velkému domu. „A už mě nechte být!“
Nala jen poraženě svěsí ramena a hledí do jeho zad.
Pokračuje kulhavou chůzí pryč, ale na chvíli se ještě zastavuje. Opatrně se rozhlédne kolem sebe a mimoděk na čtveřici mávne, jako by je nabádal, aby ho následovali. Opět se rychle rozejde a mizí za dveřmi velkého domu.
„Nalo, jste šílená, ale vaše přesvědčovací metody stále nějakým záhadným způsobem fungují,“ poplácá jí uznale po rameni bývalý plukovník. Jeho gesto je velmi nevhodné. Není přeci žádný chlap z jeho čety.
„Měla jsem za to, že se zlobíte,“ utrousí a pomalým krokem vykročí směrem k domu, aby se déle nezdržovali.
„Nakonec myslím, že to není tak špatný nápad.“
„Nejsem hloupá, Vincente,“ spustí vážným tónem. „Nenechala bych se strhnout city k něčemu stupidnímu.“
„Opravdu? A co přesně pro vás tenhle Talus znamenal?“
„Vykoupení,“ vydechne velmi tichým hlasem.
„Zdá se, že je tu ještě spousta věcí, co o vás nevím.“
„Někdy je lepší nevědět.“
Ozve se zavrzání dveří a čtveřice nejistě vchází do velkého domu. Starý muž stojí na schodech do patra a střeženým pohledem si prohlíží skupinu tajemných cizinců.
„Nejsem blbý,“ zavrčí. „Kdo skutečně jste?“
„Už jsme říkali, že jsme žoldáci,“ odpovídá lživě Amon. Ovšem jeho krásné temně černé oči neuměly dobře lhát. „Můžete si být jistý tím, že máme dobrý výcvik a mnoho zkušeností.“
„Dobrá,“ mávne nad jeho odpovědí rukou stařec. „Již se nebudu vyptávat.“ Pomalým kulhavým krokem sejde schody k velkému stolu s několika židlemi. V jeho čele se rozpíná krb. „Posaďte se,“ pokyne rukou a sám si usedá do čela.
Čtveřice zabere židle kolem stolu.
„Mimochodem moje jméno je Devin Malek, ale všichni mi prostě říkají jen Malek,“ představí se stařec.
„Mé jméno je Amon, tohle je Nala, Vincent a Marth,“ představí všechny jednotlivě Amon.
„Hm, hádám, že příjmení mi neřeknete. Ale jsem si jistý, že nějaká máte. Vypadáte moc upraveně na to, abyste byli děcka z ulice,“ zabručí znovu stařec. „Ale co mě je po tom? Nic horšího než Sora nás už snad potkat nemůže.“
„Teď nám objasněte celou situaci,“ vybídne ho Amon a pokládá spojené ruce na dřevěnou desku.
„Po smrti Taluse zůstalo jeho sídlo opuštěné,“ začne Malek. „Skupina žoldáků pod vedením Sory toto sídlo využila jako svoje stanoviště. Já byl Talusův prostředník, a tak jsem se tam vydal, abych se Sorou promluvil.“
„Tak proto zná mou tvář. Pravděpodobně byl na hradě někdy, když jsem zrovna Taluse navštívila. Vůbec si ho nevybavuji,“ zamýšlí se Nala při starcových slovech a dál poslouchá zbytek příběhu.
„Sora za mírné daně přislíbil ochranu města, a tak jsem tu začal vykonávat výběrčího. Jeho nároky však stále rostly a jeho zdanění se stalo neúnosným pro celou tuhle vesnici. Odmítl jsem dál okrádat místní, a proto Sora odvedl moji jedinou dceru Lennu na hrad, kde ji od té doby drží. Nechci ani pomyslet, co jí tam ta zvířata provádí.“
„Přivedeme vaši dceru zpět,“ přikyvuje rozhodně Amon.
„Ach, Amon si chce hrát na prince vysvoboditele.“
„Nebuďte hulvát, Vincente,“ zamračí se jeho směrem Nala.
„Jste mi to ale zvláštní sebranka,“ rozhlédne se mezi jejich obličeji starý muž. Jejich špičkování ho pobavilo a zároveň znepokojilo. Kdyby se jim skutečně podařilo dobít sídlo, chce těmto lidem svěřit správu nad jejich vesnicí?
„Omlouvám se za našeho společníka. Normálně se takhle nechová,“ pokračuje Nala s omluvným pohledem mířeným k Malekovi. „Kolik má Sora mužů?“
Vincent se s neměnnou tváří naklání dopředu, aby se lokty zapřel do stolu. Je více než očividné, že se stále necítí ohledně téhle situace ve své kůži. Bojí se přílišné pozornosti.
„Nejsem si jistý,“ odpovídá muž na její otázku. „Možná kolem deseti až dvaceti žoldáků. Sorova pravá ruka je Arietta.“
„To byla ta žena, co vám vyhrožovala ve vesnici?“
„Ano, to byla ona,“ přikyvuje. „Podle mě je to ta nejděsivější ženská, kterou jsem kdy potkal.“
Najednou se ozve pobavené uchechtnutí z Vincentovy strany s pohledem zabodnutým na Nalu. Ta jeho urážlivé gesto pomíjí. Nebyla zvyklá na tuhle plukovníkovu stránku. Většinou svůj nevhodný humor držel ve vážných situacích jako tahle na uzdě. Na malý okamžik zapochybuje. Co když to už vzdal? Co když ho neúspěch jejich mise natolik vykolejil, že ztratil všechnu naději?
Nala jen smířeně vydechne.
„No, Talusovo sídlo stojí za tím krátkým mostem severně od Narshe,“ pokračuje stařec. „Má pouze jediný vchod – centrální bránu, která ústí do hlavní chodby, jenž spojuje ostatní části pevnosti.“
„To rozhodně není vhodné místo pro útok,“ spustí již vážným tónem bývalý plukovník a konečně se zase dostává do formy. Jakmile nabere zpátky všechnu svou vážnost a hrdost ho Nala opanuje zvláštním pohledem. Ignoruje ji a pokračuje: „Nedá se dovnitř dostat nějakou tajnou cestou?“
„O ničem takovém nevím.“
„Útok na hlavní bránu pro nás nepřichází v úvahu,“ povzdechne si bývalý major. „Nemáme dost mužů.“
„I s takovou válečnicí jako je Nala nemáme šanci,“ přikyvuje Vincent.
„Nemluvte o mě jako o nějakém monstru,“ ohradí se jmenovaná u stolu. Její hlas je tišší. Nechce zbytečně mezi ostatní opět zatahovat nevraživost, která se mezi ní a Vincentem minutu po minutě stupňuje.
„Vyznělo to tak?“ zašklebí se pobaveně jejím směrem, ale také šeptá, aby konverzace zůstala jen mezi nimi.
„Opravdu jste se změnil,“ pokývá hlavou a naštvaně si zakládá ruce na hruď. „K horšímu.“
„Ale no tak. Jen vás škádlím,“ konejší ji s měkkým pohledem. „Nejsem takový bídák, jak si myslíte. I mě ten chlupáč chybí.“
Jako by se její srdce na malý okamžik zastavilo. Překvapuje ji, že teď zmínil Kůrku. Je to tak nečekané. Opět od něj nezaujatě odvrací svou pozornost ke starci. Jeho slova ovšem nepominula. Je ráda, že pro něj Kůrka nebyl jen nějakou věcí, ale skutečným společníkem.
„S nedostatkem mužů vám mohu pomoci,“ nabízí se Malek. „V Marvecii je parta žoldáků, kteří sloužili Talusovi. Opustili panství poté, co zemřel.“
„Jen to ne,“ vydechne Nala s nesouhlasným zakroucením hlavy. Jako by vypustila na povrch znepokojivou myšlenku.
„Co se děje?“ obrátí se k ní překvapeně Amon a s ním i celý stůl.
„Máte na mysli Gilberta a tu jeho sebranku hulvátů?“ zamračí se.
„Ach, mladá dáma je zná?“ usměje se na ni stařec.
„Měla jsem tu smůlu,“ odfrkne si.
„Kdo je to ten Gilbert?“ zeptá se Amon se znepokojenou vráskou na čele.
„Patří k nim. Jsou to chlapy od rány, ale nemají žádné vychování. Jen těžko se s nimi dá vyjednávat, ale za dobré ohodnocení by do toho určitě šli,“ objasňuje Nala. „Nesnáším toho chlapa, ale je to skvělý bojovník a umí držet slovo. A na jednu stranu si myslím, že pro ně Talus nebyl jenom pán. Měli ho rádi. Takže to asi nakonec není zas tak špatný nápad,“ povoluje nakonec se zamyšleným výrazem.
„Ano,“ usměje se na ni mile stařec. „Pan Talus byl skvělý řečník a získal si tak mnoho přátel.“
„Takže bychom s těmi žoldáky měli šanci provést útok na pevnost,“ zamyslí se Amon. V hlavě už kalkuluje všechny jejich dosavadní možnosti.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho Vincent vážným hlasem. „Proč vám tedy ti žoldáci nepomohli?“
„Prostě je nezajímalo, co se s námi stane. Zajímal je jen Talus a jeho peníze,“ pokrčí rameny Malek. „Jsou to suroví muži. Vše, co umí, je ohánět se mečem. Přesně jak už říkala tady slečna. Myslím, že by potřebovali někoho, kdo disponuje dobrými velícími schopnostmi,“ zvedne obočí a pohlédne přímo na Nalu, jako by se jí snažil něco naznačit.
Ta se sama pro sebe pobaveně zašklebí při pomyšlení na to, jak Malek Gilberta zcela zapřel jako jejich velitele.
„Takže pokud tu sebranku dokážete přesvědčit, budou vás následovat,“ pokývá hlavou stařec a rázem se na jeho tváři objevuje potutelný úšklebek. „Když je dokážete vyhledat, řekněte jim, že jsem to byl já, kdo vás za nimi poslal.“
„To bude hračka,“ odtuší sebevědomě Nala. Z jeho výrazu tuší, že oba myslí úplně na to samé.
„Tahle žena se mi líbí,“ zasměje se Malek. Také už mu došlo, že v tomhle ohledu jsou naladěni na stejnou vlnu. „A vážím si vaší nabídky pracovat zadarmo, ale jak už to tak bývá, ani kuře zadarmo nehrabe. Samozřejmě vám i těm žoldákům uhradím všechny náklady já.“
Amon se váhavě rozhlédne mezi tvářemi Naly a Maleka. „Něco mi uniklo? Vždyť se tihle dva sotva poznali. Nejspíš je spojuje něco jiného. Tahle místnost je plná příběhů lidí v ní, které se vzájemně proplétají, a já o nich nic nevím. Asi nemá cenu nad tím hlouběji uvažovat.“
„Určitě je najdeme,“ přikyvuje Amon a dál si zvláštního chování dvojice nevšímá.
„Jo, to nebude problém. Stačí jít po čuchu,“ zamračí se znechuceně Nala.
„Vy je opravdu nemáte moc v lásce, hm?“ zašklebí se na ni Vincent. Vidí tuhle příležitost jako první krok k tomu posílit jejich řady. S vlastní armádou budou schopni čelit i sapphirehallským jednotkám, pokud k tomu má někdy dojít. Pokud časem získají více rekrutů, mohou vyrazit k oblastem okupovaným Sapphirehallem a osvobodit je. Tím by si získali další přízeň. Tohle je jejich šance. Konečně zase začíná vidět nějakou naději v tohle jinak velmi nepovedeném pokusu o převrat.
„Až je poznáte, tak pochopíte,“ zamračí se Nala. „Kde Marvecie leží?“
„Je to odsud na jihozápad. Přejdete hustý lesík a jste tam. Není to daleko. To je ode mne asi vše, tak prosím, už běžte.“
„Sejdeme do údolí. Myslím, že by tam měla být města a vesnice spadající pod správu Fabulexu,“ spustí Nala a stahuje si pevněji provizorní obvazy, které jí Vincent vyrobil. Ještě teď lituje toho, že si nevzala své rukavice. Ve shonu na ně úplně zapomněla.
„Přestaň kňourat,“ zavrčí nevrle Vincent. „To jsi byl součástí nejlepší jednotky v Sapphirehallu?“
„Co si to řekl?!“ vyjede po něm nazpátek Marth.
Nala okamžitě skáče mezi ně. „Tak už dost!“ vykřikne hlasitý ženský hlas a oba muže od sebe odtrhává. Má skutečně velkou sílu, když na to přijde. Její pohled je tvrdý a neústupný jako jeho majitelka. „Mlčte oba!“ vyhrkne. Najednou její pevný postoj z nenadání chřadne a ona zavrávorá.
„Jsi jenom jedno velké zklamání. Všechno, na čem ti kdy záleželo… Všechno, co jsi kdy chtěla chránit, je už v nenávratnu pryč.“
„Brzy přijdeš i o to málo, co ti zbylo. Tihle muži tě nebudou chránit věčně.“
„Brzy pochopí, kdo doopravdy jsi a opustí tě. Kdo by mohl milovat-“
Všichni muži na ni překvapeně hledí a nemají vůbec tušení, co se právě stalo. Když si uvědomuje, že na ní trojice hledí s překvapenými pohledy a čeká na odpověď, zvedne k nim svůj unavený pohled.
„Přestaňte se do Martha navážet,“ vydechne směrem k Vincentovi a její hlas se pořád ještě trochu třese rozrušením. Chtěla k nim být upřímná, ale nemůže jim říct, že k ní právě promluvila temnota… Ne, byla to ta Temnota. Neslyšela ji už celé roky, a tak ji to vyvedlo z míry. „A ty si přestaň na něco neustále stěžovat,“ vyštěkne směrem k bývalému členovi Overkills. Její hlas je slabý, ale vážný.
Přesto všechno ani jeden z přítomných mužů nevěnuje přílišnou pozornost tomu, co říká, jako tomu, v jakém je stavu.
„Omlouvám se,“ vydechne Vincent a pomalu ji pokládá do trávy. „Jste vyčerpaná. Neměl jsem nic říkat. Nesmíte se tak přepínat.“
„Já něco vydržím. Jen potřebuju popadnout dech,“ zajíká se a dýchá rychleji. Její srdce buší jako o závod. Skoro zapomněla, jaký je to pocit. Nikdy se ničeho nebála tolik jako toho chladného hlasu. „Měl byste se omluvit Marthovi a ne mě.“
Vincent na bývalého vojáka jen zamračeně pohlédne, ale nic neřekne.
Amon se k ní sklání a jemně promne její zmrzlé prsty ve své horké dlani. Přesně tak jak to dělávala ona v Austenu, když se cítil slabý. Ve skrytu duše doufá, že to na ni bude mít stejný vliv a s jeho dotekem se jí uleví. Nikdy tuhle ženu neviděl na kolenou. Tohle pro něj byl úplně nový zážitek.
Marth jako jediný stojí stále na stejném místě s vytřeštěnýma očima dokořán. Hledí přímo do její vyčerpané tváře a pak očima shlédne k jejím zraněným rukám. Celou tu cestu tolik trpěla, ale přesto si ještě ani jednou na nic nestěžovala. Cítí se značně zahanben. „Také se ti omlouvám, Nalo.“
„V noci jsem toho moc nenaspala. To je všechno. Sejdeme do údolí a v první civilizaci si odpočineme,“ vydechne a pomalu se začne hrabat zpátky na nohy. Ten hlas je pro tentokrát pryč. Zdá se, že se jí podařilo ho umlčet.
„Podepřu tě,“ vyhrkne spěšně Amon a už si přehazuje její ruku kolem svých ramen.
Jen se pobaveně zašklebí. „Páni, jsem obklopena krásnými muži, kteří o mě mají takovou starost. Co víc si přát?“
Vincent s úlevným výdechem zakroutí hlavou nad její poznámkou. Pokud vtipkuje, nemůže na tom být přece tak špatně. V takovém rozpoložení ji neznal, takže mu nezbývá nic víc než si to slepě odvodit.
Nala ovšem skutečně cítila velkou úlevu. Ten hlas ji sice překvapil, ale to, že ho zahnala, pro ni bylo malé vítězství. Byla to jen slabá chvilka, kterou rychle odvál východní vítr. Teď už se nemusí bát.
„Jdeme skoro celý den,“ spustí po krátké odmlce, když se její tvář zvedá k obloze. „Slunce už se dost posunulo.“
„Ta chata ležela opravdu na dost odlehlém místě,“ poznamenává Amon.
❥
Cesta už netrvala dlouho a konečně v údolí narazili na první malé vesničky východního kontinentu. Většina patří pod správu Fabulexu nebo je zcela neutrální. Po vydatném odpočinku a občerstvení se vydali znovu na cestu. Procházeli divočinou i obydlenými oblastmi a ptali se na cestu k Talusově sídlu, dokud po pár prochozených týdnech konečně dorazili do Narshe. Bylo to přesně v době, kdy jaro začalo střídat horké léto.
Hned u brány do vesnice je navzdory horkému slunci zaplaví mráz, který se jim proběhne po zádech. Vesnice je tichá. Tváře všech lidí jsou smutné. Amonovi i Nale okamžitě přijde na mysl vzpomínka na Tsubatu. Tam měli lidé stejné obličeje.
Nala při té myšlence sklopí pohled do země a vzpomene si na svého bratra, kterého naposledy viděla právě na tom Stvořitelem zapomenutém místě.
„Kento…“
„Nalo, tohle je opravdu ta vesnice, o které jsi mluvila? Nezdá se, že by její pán byl velký dobrák,“ utrousí nejistě Marth.
„Moc rušno tu zrovna není,“ přihodí poznámku Vincent a i v jeho hlase jsou slyšet jasné obavy.
„Hm,“ zamračí se znepokojeně Nala a přichází k ženě, která akorát vychází ze dveří svého domu. „Dovolíte?“
Žena k ní šlehne vyděšeným pohledem. Z rukou jí vyklouzává kbelík s vodou, který ještě před okamžikem svírala. Pokládá si ruku na srdce. „Kdo ste? Ten meč! Další Sorovi vojáci?! Všechny peníze sme vám už dali, prosim, nechte nás už bejt!“ vyhrkne s děsem v očích.
„Uklidněte se, madam, nejsme Sorovi lidé. Jsme jen cestovatelé,“ namítá Nala mírným hlasem a sklání se pro kbelík, který ženě vypadl z rukou, aby jí ho mohla podat. „Kdo je to ten Sora? To jméno mi něco říká.“
„Vopravdu?“ oddechne si a bere si kbelík zpátky s děkovným přikývnutím.
„Hledáme vesnici jménem Narsh,“ pokračuje. „Měla by spadat pod správu pana Taluse.“
„Ach, tak to ste tu správně,“ přikyvuje. „Ale vopravdu nevim, který vítr vás zrovna sem zavál,“ zakroutí hlavou. „Řeknu vám upřímně, vezměte nohy na ramena. Tahle vesnice je už dávno vodepsaná.“
„Počkejte, co tím myslíte?“
Najednou se ozvou hlasité kroky okovaných bot. Nalina otázka se ztrácí ve větru. Žena rychle zaběhne do svého domu a hlasitě zabouchne dveře.
„Počkejte!“ snaží se ji Nala zastavit, ale na to už je pozdě. Vrací se tedy ke své skupině.
Do vesnice při tom přichází žena oděná v černé uniformě s rudým znakem na hrudi. Vedle ní z každé strany kráčí jeden voják v podobných uniformách s černými helmami. Žena má dlouhé temně černé vlasy a pronikavě černé oči. Na její sluncem políbené tváři se zračí přísný výraz. Všichni lidé ve vesnici okamžitě zamykají své dveře i okna.
„Zjistila jsi něco?“ zeptá se tázavě Amon.
„Něco mi tu nesedí. Podle všeho jsme v Narshi, ale ta žena mluvila o nějakém Sorovi,“ zakroutí nechápavě hlavou a následně se otáčí k trojici vojáků, kteří právě vešli. Jejich pozornost se zaměřuje na starého muže v zeleném plášti, který s nimi jde něco vyřizovat. „A tihle vojáci… Znám Talusovy žoldáky i uniformy vojáků krále Fabulexu, ale tyhle mi nic neříkají.“
„Tak počkáme, co se bude dít,“ pokrčí rameny Vincent. „Třeba se něco dozvíme.“
Čtveřice se přimyká ke stěně jednoho z domů, která je dostatečně blízko dvojici, která mezi sebou živě debatuje. Snaží se vypadat nenuceně a přirozeně.
„To ti mám sežrat, že tohle jsou daně od všech ve vesnici?“ začne řvát kudrnatá černovláska. V ruce přitom máchá před mužovým obličejem měšcem peněz. „Sora tohle nebude už déle tolerovat!“
„Jde z ní větší strach než z vás,“ přimhouří oči Vincent směrem k Nale a zašklebí se.
„Buďte zticha,“ okřikne ho se zamračeným výrazem. Teď jí více než Vincentovo žertování znepokojují slova, která žena v černé zbroji vypustila z úst. „Kdo je ten Sora?“
Mezitím žena pokračuje hrubým hlasem v rozpravě. „Máš dva dny. Do té doby sežeň víc peněz.“
„Pro lásku Stvořitele, proč to děláte?“ lamentuje starý muž a pokorně semkne dlaně. „Tohle je opravdu všechno, co jsem od lidí vybral.“
„Dva dny!“ pohrozí mu důraznějším hlasem. „Jinak tvoje dcera zařve.“
„Lenna?“ vyděsí se starý muž v zeleném plášti. „Seženu peníze… jen jí, prosím, neubližujte!“
Černovlasá žena se spokojeně zašklebí. „Vidíš, dědku, že to nakonec jde.“
„Tušíte, čí to mohou být vojáci?“ zeptá se tázavě Nala směrem k trojici mužů v jejím doprovodu.
„Také jsem tyhle uniformy nikdy před tím neviděl,“ odtuší zamyšleně Vincent. „Možná jsou to jen nějací žoldáci.“
„Nemám z toho vůbec dobrý pocit,“ svěsí znepokojeně ramena bývalá majorka. „Talus už dál tuhle vesnici nespravuje. Řekla bych, že teď patří tomu Sorovi… Co se to do pekla všude děje?“ zatne vztekle pěst. „Co se Talusovi stalo?“
„Uklidněte se,“ utěšuje ji Vincent s rukou na jejím rameni. „Jistě se to vysvětlí. Nemá cenu vyvolávat Chaose.“
„Všechno se nám hroutí pod rukama.“
„A je to jen tvoje vina…“ zašeptá jedovatým tónem Temnota.
„Měli bychom tomu muži pomoct,“ vystartuje Marth a rychle tím odvádí Nalinu pozornost od hlasu v její hlavě.
Amon mu pokládá ruku na hrudník, aby ho zastavil.
„Ne,“ namítá Vincent a obrací se k jeho tváři.
„Proč ne?“ vyštěkne na něj bývalý voják z Overkills.
„Nebudeme se zaplétat do místních problémů,“ odvětí podrážděný Vincent. „Už tak máme dost svých vlastních. Jestli to tu už dál Talus nespravuje, tak je načase vymyslet nový plán.“
„Teď to je to nejlepší, co můžeme udělat,“ přikyvuje Amon a ujišťuje tak rozzlobeného Martha o pravdivosti Vincentových slov. „Nezapojovat se.“
Nala znovu pevně sevře pěsti. „Pokud je situace skutečně taková, tak buďte opatrní,“ vydává ze sebe již se smířeným tónem. Hrdě zvedá hlavu a snaží se potlačit všechny ty mučivé pocity, které ji opět zaplavují. Hodlá si před nimi udržet svou tvář. Pokud se jí ten hlas nepodařilo umlčet svými slovy, tak najde jiný způsob, jak ho umlčet už navždy. „Naše přítomnost by mohla někomu padnout do oka.“
Trojice mužů přikyvuje a opět odvrací svou pozornost k žoldákům a starému muži.
„Doufám, že je ti teď jasné, jak vážná situace nastala, dědku,“ dodává černovláska chladným hlasem a otáčí se k odchodu následovaná dvojicí svých mužů.
„Lenno,“ posteskne si tichým hlasem vousatý muž sám pro sebe a unaveně si usedá na lavičku, která stojí u zdi jednoho z domů. Zdá se být zdrcený.
„Zeptejme se toho muže alespoň na to, co jsou zač,“ poznamenává Amon. „Abychom zjistili, co se s Talusem stalo.“
Nala vychází jako první bez delších rozmyslů. Trojice mužů ji následuje.
„Dobrý den, pane,“ vydechne a zastavuje se u lavičky, na které muž stále sedí se sklopenou hlavou ve svých rukách.
Ten zmateně zvedá svou hlavu vzhůru a spatřuje tvář krásné ženy s nakrátko střiženými zlatými vlasy pod hnědou kapucí. „Lenno?“ vydechne nejistým hlasem.
Nala se při jeho poznámce zamračí.
Muž se rozkoukává a uvědomuje si, že to není jeho dcera. To jenom slunce a záře jejích vlasů ho oslepila a na malý okamžik vytvořila bolestnou iluzi. Smutně se rozhlédne po čtveřici podivně oděných lidí. „Kdo jste?“
„Jsme jen cestovatelé,“ odtuší jeho směrem Vincent.
Na Marthově tváři jeho poznámka budí překvapený výraz, ale nijak ji nekomentuje.
Muž se zamračí a podezíravě si všechny čtyři ještě jednou bedlivě prohlédne. Amon rychle schovává svůj meč pod plášť, aby nebudil pozornost. Mužovu zraku přesto neunikl. „Vypadáte spíš jako žoldáci,“ ucedí mezi zuby. „Tak či tak pro vás bude lepší, když tohle město opustíte.“
„Vlastně se tu nechceme dlouho zdržet,“ pokrčí rameny Nala. „Jen procházíme. Ale slyšela jsem, že zdejší pán je opravdu milý člověk, takže jsme se zde chtěli stavit.“
„Ha, Sora? Na něm není nic milého!“ zavrčí s nechutí v hlase. „Od té doby, co se sem nastěhoval s tou bandou žoldáků, se tu nežije snadno.“
„Já slyšela o někom jménem Talus.“
„Ach tak. Ten před nějakým časem zemřel,“ povzdechne si smutně. „Byl to dobrý chlap, ale měl slabé srdce. Když se dozvěděl, že jeho bratr Alucard je mrtvý, tak už to déle nevydržel.“
Nala zamyšleně sklopí pohled do země. Ta tíživá bolest na její hrudi ji stahuje dolů. „Nejdřív Alucard a teď i Talus… Jak mi to mohlo uniknout?“
„Měla jsi Abernanta zabít, když jsi měla příležitost.“
„Ten hajzl! Všechno je to jeho vina!“
„Nijak zvlášť,“ zatíná čelist. Stále si snaží udržet neprostupný výraz a vytlačit ten chladný hlas ze své hlavy. Opět využívá její slabé chvíle, aby se provrtal do hloubky její mysli a nakazil jí svou temnotou.
„Takže události v Echelonu skutečně nebyly pod tlakem Arcadie. Nemohly být. Alucardovi pomáhal jeho vlastní bratr,“ ujišťuje se Amon a šlehne pohledem k rozpolcené Nale, která se jen stěží snaží udržet své myšlenky na uzdě. „Nala byla jejich spojníkem. Jako cvičený člen SZS posílala nepozorovaně zprávy mezi nimi. Pravděpodobně pomáhala i s převozem zásob přes severní hranice, aniž by propadly v podezření. Páni, takže tolik toho obětovala pro osamotnění Echelonu. Proč to všechno dělala? Co mezi ní a těmi muži ještě bylo?“
„Dobře,“ zaráží se stařec a pokračuje ve vyprávění. „Není to tak dávno, co se do Talusova panství přistěhoval Sora s jeho žoldáky. Nejdřív nám přislíbil ochranu vesnice, ale teď nás akorát okrádá o všechny peníze.“
„Copak vám nikdo nepomůže?“ zeptá se Marth.
„Žádal jsem o pomoc krále Fabulexu, ale ten nejeví zájem. Odkázal mě, ať si svoje problémy řešíme sami.“
„Dopadli bychom stejně, kdybychom za ním šli,“ vydechne mimoděk Nala. Její tvář se stále snaží střežit všechny emoce. Její výraz je otupělý.
Vincent jen zakroutí pusou nad její poznámkou.
Stařec se na nic neptá. „Jestli vás tu najdou Sorovi lidé, mohl by to být problém jak pro vás, tak pro nás,“ upozorňuje. „Raději odejděte.“ Vstává z lavice a pomalou kulhavou chůzí se rozchází k velkému domu nedaleko.
„Říkáte, že nějaký žoldák zabral sídlo po bývalém správci Narshe a teď vydírá tuhle vesnici?“ ujišťuje se Vincent, jestli dobře pochopil mužova slova.
Stařec se opět zastavuje a obrací se k nim. „Však Talus byl poměrně bohatý. Nechal si vystavit vlastní hrad u východních pláží severně od vesnice,“ řekne. „Ale Sorovi lidé ho už z části vykradli.“
„Je to tak zlé?“ vydechne Nala.
„Znala jste ho. Jsem si tím jistý. Ty oči… Těžko se na ně dá zapomenout. Myslím, že jsem vás tam někdy zahlédl,“ odtuší muž. „Nicméně vám všem radím, abyste se tu nezdržovali. Není to tady takové, jaké to bývalo.“
„Takových misí bylo… zabít… obsadit… Jsou tu se mnou dva důstojníci a člen Overkills. Talus tuhle vesnici vybudoval od základů. Nedovolím, aby nějací parchanti špinili jeho památku. Když jsem nedokázala ochránit jeho život, tak můžu alespoň udělat tohle,“ zamyslí se Nala a vychází krok dopředu. „Skutečně jsme žoldáci. A tímto bychom vám chtěli nabídnout naše služby. Nechceme za to žádnou finanční odměnu.“
Vincentovy oči se rozevřou překvapením. Okamžitě vystartuje jejím směrem, ale Amon ho zastavuje svou rukou. Bývalý plukovník k němu šlehne tázavým pohledem. Ten Amonův se zdá být stejně znepokojený jako ten jeho, ale nepochybuje o tom, co Nala dělá.
Vincent se otáčí zpátky k ní.
„Žoldáci, co nepracují za žold? To je mi ale novinka!“ začne se hlasitě smát stařec. „Teď jste mě opravdu upřímně pobavila, slečno.“
Do popředí vychází teď i Amon. Jeho výraz je již uvědomělý. „Naši nabídku myslíme vážně. Na oplátku si ponecháme sídlo, které právě ovládá onen Sora,“ dodává. „Potřebujeme o něm vědět veškeré informace.“
Nala k němu šlehne tázavým pohledem.
Vincent začíná kalkulovat. Získat pevnost, která má pod správou vesnici, nezní v jejich situaci jako ten nejhorší nápad, který by je mohl napadnout. Získat zázemí a další finance se jim může do budoucna velmi hodit. Oba jsou podle něj šílenci, ale musí uznat, že počítat umí rychle.
„Vy jste se snad zbláznili?!“ vyhrkne výsměšným tónem stařec. „Jen vy čtyři nemáte ani nejmenší šanci proti Sorovi a jeho mužům.“
„Věřte nám,“ odvětí mírným hlasem Amon. „My to zvládneme. Byli jsme již v podobných situacích.“
„Nepřichází v úvahu!“ protestuje muž. „Za váš neúspěch budou potrestáni všichni lidi v Narshi! A i kdybyste uspěli, kdo nám zaručí, že nebudete stejná nebo dokonce horší monstra, než je sám Sora?!“
„Nejsme žádná monstra!“ vyjede Marth.
Nala ho zastavuje a mírným pohledem pohlédne do starcovy tváře. „Rozumím vašim obavám. Bojíte se o Lennu, že je to tak? Drží ji na hradě.“
„Jak o tom víte?!“ vyděsí se muž. „Zřejmě jste slyšeli rozhovor mezi mnou a tou mrchou,“ posteskne si. „Máte pravdu. Lenna je pro mě vším, co mi na tomhle proradném světě zbylo.“
„Nemůžu vám dokázat, jací správci budeme, ale je více než očividné, že tyhle žoldáky musí někdo zastavit,“ pokračuje uvědomělým hlasem Nala. „Dejte nám šanci a řekněte nám všechno, co potřebujeme vědět.“
„Tohle je šílenství!“ odbíjí je znovu a obrací se zpátky k velkému domu. „A už mě nechte být!“
Nala jen poraženě svěsí ramena a hledí do jeho zad.
Pokračuje kulhavou chůzí pryč, ale na chvíli se ještě zastavuje. Opatrně se rozhlédne kolem sebe a mimoděk na čtveřici mávne, jako by je nabádal, aby ho následovali. Opět se rychle rozejde a mizí za dveřmi velkého domu.
„Nalo, jste šílená, ale vaše přesvědčovací metody stále nějakým záhadným způsobem fungují,“ poplácá jí uznale po rameni bývalý plukovník. Jeho gesto je velmi nevhodné. Není přeci žádný chlap z jeho čety.
„Měla jsem za to, že se zlobíte,“ utrousí a pomalým krokem vykročí směrem k domu, aby se déle nezdržovali.
„Nakonec myslím, že to není tak špatný nápad.“
„Nejsem hloupá, Vincente,“ spustí vážným tónem. „Nenechala bych se strhnout city k něčemu stupidnímu.“
„Opravdu? A co přesně pro vás tenhle Talus znamenal?“
„Vykoupení,“ vydechne velmi tichým hlasem.
„Zdá se, že je tu ještě spousta věcí, co o vás nevím.“
„Někdy je lepší nevědět.“
Ozve se zavrzání dveří a čtveřice nejistě vchází do velkého domu. Starý muž stojí na schodech do patra a střeženým pohledem si prohlíží skupinu tajemných cizinců.
„Nejsem blbý,“ zavrčí. „Kdo skutečně jste?“
„Už jsme říkali, že jsme žoldáci,“ odpovídá lživě Amon. Ovšem jeho krásné temně černé oči neuměly dobře lhát. „Můžete si být jistý tím, že máme dobrý výcvik a mnoho zkušeností.“
„Dobrá,“ mávne nad jeho odpovědí rukou stařec. „Již se nebudu vyptávat.“ Pomalým kulhavým krokem sejde schody k velkému stolu s několika židlemi. V jeho čele se rozpíná krb. „Posaďte se,“ pokyne rukou a sám si usedá do čela.
Čtveřice zabere židle kolem stolu.
„Mimochodem moje jméno je Devin Malek, ale všichni mi prostě říkají jen Malek,“ představí se stařec.
„Mé jméno je Amon, tohle je Nala, Vincent a Marth,“ představí všechny jednotlivě Amon.
„Hm, hádám, že příjmení mi neřeknete. Ale jsem si jistý, že nějaká máte. Vypadáte moc upraveně na to, abyste byli děcka z ulice,“ zabručí znovu stařec. „Ale co mě je po tom? Nic horšího než Sora nás už snad potkat nemůže.“
„Teď nám objasněte celou situaci,“ vybídne ho Amon a pokládá spojené ruce na dřevěnou desku.
„Po smrti Taluse zůstalo jeho sídlo opuštěné,“ začne Malek. „Skupina žoldáků pod vedením Sory toto sídlo využila jako svoje stanoviště. Já byl Talusův prostředník, a tak jsem se tam vydal, abych se Sorou promluvil.“
„Tak proto zná mou tvář. Pravděpodobně byl na hradě někdy, když jsem zrovna Taluse navštívila. Vůbec si ho nevybavuji,“ zamýšlí se Nala při starcových slovech a dál poslouchá zbytek příběhu.
„Sora za mírné daně přislíbil ochranu města, a tak jsem tu začal vykonávat výběrčího. Jeho nároky však stále rostly a jeho zdanění se stalo neúnosným pro celou tuhle vesnici. Odmítl jsem dál okrádat místní, a proto Sora odvedl moji jedinou dceru Lennu na hrad, kde ji od té doby drží. Nechci ani pomyslet, co jí tam ta zvířata provádí.“
„Přivedeme vaši dceru zpět,“ přikyvuje rozhodně Amon.
„Ach, Amon si chce hrát na prince vysvoboditele.“
„Nebuďte hulvát, Vincente,“ zamračí se jeho směrem Nala.
„Jste mi to ale zvláštní sebranka,“ rozhlédne se mezi jejich obličeji starý muž. Jejich špičkování ho pobavilo a zároveň znepokojilo. Kdyby se jim skutečně podařilo dobít sídlo, chce těmto lidem svěřit správu nad jejich vesnicí?
„Omlouvám se za našeho společníka. Normálně se takhle nechová,“ pokračuje Nala s omluvným pohledem mířeným k Malekovi. „Kolik má Sora mužů?“
Vincent se s neměnnou tváří naklání dopředu, aby se lokty zapřel do stolu. Je více než očividné, že se stále necítí ohledně téhle situace ve své kůži. Bojí se přílišné pozornosti.
„Nejsem si jistý,“ odpovídá muž na její otázku. „Možná kolem deseti až dvaceti žoldáků. Sorova pravá ruka je Arietta.“
„To byla ta žena, co vám vyhrožovala ve vesnici?“
„Ano, to byla ona,“ přikyvuje. „Podle mě je to ta nejděsivější ženská, kterou jsem kdy potkal.“
Najednou se ozve pobavené uchechtnutí z Vincentovy strany s pohledem zabodnutým na Nalu. Ta jeho urážlivé gesto pomíjí. Nebyla zvyklá na tuhle plukovníkovu stránku. Většinou svůj nevhodný humor držel ve vážných situacích jako tahle na uzdě. Na malý okamžik zapochybuje. Co když to už vzdal? Co když ho neúspěch jejich mise natolik vykolejil, že ztratil všechnu naději?
Nala jen smířeně vydechne.
„No, Talusovo sídlo stojí za tím krátkým mostem severně od Narshe,“ pokračuje stařec. „Má pouze jediný vchod – centrální bránu, která ústí do hlavní chodby, jenž spojuje ostatní části pevnosti.“
„To rozhodně není vhodné místo pro útok,“ spustí již vážným tónem bývalý plukovník a konečně se zase dostává do formy. Jakmile nabere zpátky všechnu svou vážnost a hrdost ho Nala opanuje zvláštním pohledem. Ignoruje ji a pokračuje: „Nedá se dovnitř dostat nějakou tajnou cestou?“
„O ničem takovém nevím.“
„Útok na hlavní bránu pro nás nepřichází v úvahu,“ povzdechne si bývalý major. „Nemáme dost mužů.“
„I s takovou válečnicí jako je Nala nemáme šanci,“ přikyvuje Vincent.
„Nemluvte o mě jako o nějakém monstru,“ ohradí se jmenovaná u stolu. Její hlas je tišší. Nechce zbytečně mezi ostatní opět zatahovat nevraživost, která se mezi ní a Vincentem minutu po minutě stupňuje.
„Vyznělo to tak?“ zašklebí se pobaveně jejím směrem, ale také šeptá, aby konverzace zůstala jen mezi nimi.
„Opravdu jste se změnil,“ pokývá hlavou a naštvaně si zakládá ruce na hruď. „K horšímu.“
„Ale no tak. Jen vás škádlím,“ konejší ji s měkkým pohledem. „Nejsem takový bídák, jak si myslíte. I mě ten chlupáč chybí.“
Jako by se její srdce na malý okamžik zastavilo. Překvapuje ji, že teď zmínil Kůrku. Je to tak nečekané. Opět od něj nezaujatě odvrací svou pozornost ke starci. Jeho slova ovšem nepominula. Je ráda, že pro něj Kůrka nebyl jen nějakou věcí, ale skutečným společníkem.
„S nedostatkem mužů vám mohu pomoci,“ nabízí se Malek. „V Marvecii je parta žoldáků, kteří sloužili Talusovi. Opustili panství poté, co zemřel.“
„Jen to ne,“ vydechne Nala s nesouhlasným zakroucením hlavy. Jako by vypustila na povrch znepokojivou myšlenku.
„Co se děje?“ obrátí se k ní překvapeně Amon a s ním i celý stůl.
„Máte na mysli Gilberta a tu jeho sebranku hulvátů?“ zamračí se.
„Ach, mladá dáma je zná?“ usměje se na ni stařec.
„Měla jsem tu smůlu,“ odfrkne si.
„Kdo je to ten Gilbert?“ zeptá se Amon se znepokojenou vráskou na čele.
„Patří k nim. Jsou to chlapy od rány, ale nemají žádné vychování. Jen těžko se s nimi dá vyjednávat, ale za dobré ohodnocení by do toho určitě šli,“ objasňuje Nala. „Nesnáším toho chlapa, ale je to skvělý bojovník a umí držet slovo. A na jednu stranu si myslím, že pro ně Talus nebyl jenom pán. Měli ho rádi. Takže to asi nakonec není zas tak špatný nápad,“ povoluje nakonec se zamyšleným výrazem.
„Ano,“ usměje se na ni mile stařec. „Pan Talus byl skvělý řečník a získal si tak mnoho přátel.“
„Takže bychom s těmi žoldáky měli šanci provést útok na pevnost,“ zamyslí se Amon. V hlavě už kalkuluje všechny jejich dosavadní možnosti.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho Vincent vážným hlasem. „Proč vám tedy ti žoldáci nepomohli?“
„Prostě je nezajímalo, co se s námi stane. Zajímal je jen Talus a jeho peníze,“ pokrčí rameny Malek. „Jsou to suroví muži. Vše, co umí, je ohánět se mečem. Přesně jak už říkala tady slečna. Myslím, že by potřebovali někoho, kdo disponuje dobrými velícími schopnostmi,“ zvedne obočí a pohlédne přímo na Nalu, jako by se jí snažil něco naznačit.
Ta se sama pro sebe pobaveně zašklebí při pomyšlení na to, jak Malek Gilberta zcela zapřel jako jejich velitele.
„Takže pokud tu sebranku dokážete přesvědčit, budou vás následovat,“ pokývá hlavou stařec a rázem se na jeho tváři objevuje potutelný úšklebek. „Když je dokážete vyhledat, řekněte jim, že jsem to byl já, kdo vás za nimi poslal.“
„To bude hračka,“ odtuší sebevědomě Nala. Z jeho výrazu tuší, že oba myslí úplně na to samé.
„Tahle žena se mi líbí,“ zasměje se Malek. Také už mu došlo, že v tomhle ohledu jsou naladěni na stejnou vlnu. „A vážím si vaší nabídky pracovat zadarmo, ale jak už to tak bývá, ani kuře zadarmo nehrabe. Samozřejmě vám i těm žoldákům uhradím všechny náklady já.“
Amon se váhavě rozhlédne mezi tvářemi Naly a Maleka. „Něco mi uniklo? Vždyť se tihle dva sotva poznali. Nejspíš je spojuje něco jiného. Tahle místnost je plná příběhů lidí v ní, které se vzájemně proplétají, a já o nich nic nevím. Asi nemá cenu nad tím hlouběji uvažovat.“
„Určitě je najdeme,“ přikyvuje Amon a dál si zvláštního chování dvojice nevšímá.
„Jo, to nebude problém. Stačí jít po čuchu,“ zamračí se znechuceně Nala.
„Vy je opravdu nemáte moc v lásce, hm?“ zašklebí se na ni Vincent. Vidí tuhle příležitost jako první krok k tomu posílit jejich řady. S vlastní armádou budou schopni čelit i sapphirehallským jednotkám, pokud k tomu má někdy dojít. Pokud časem získají více rekrutů, mohou vyrazit k oblastem okupovaným Sapphirehallem a osvobodit je. Tím by si získali další přízeň. Tohle je jejich šance. Konečně zase začíná vidět nějakou naději v tohle jinak velmi nepovedeném pokusu o převrat.
„Až je poznáte, tak pochopíte,“ zamračí se Nala. „Kde Marvecie leží?“
„Je to odsud na jihozápad. Přejdete hustý lesík a jste tam. Není to daleko. To je ode mne asi vše, tak prosím, už běžte.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat