Budoucnost
Brodí se hustým
houštím, které je švihá do tváře. Tenhle lesík, jak ho Malek nazval, si
žije vlastním životem. Možná je to nejkratší cesta do Marvecie, ale není
rozhodně nejjednodušší. Dává jim celkem zabrat se hustým porostem prosekat na
druhou stranu. Zdá se, že tudy nikdo nechodí.
Kromě vzteklých skřeků a hlasitého proklínání každé pichlavé větvičky čtveřice kráčí beze slov. V popředí prosekává cestu Vincent, za ním pokračuje Marth, dále Nala a na konec Amon.
„Nalo, co se ti stalo na tom mostě?“ zeptá se zezadu poslední jmenovaný a jeho hlas je okamžitě následován hlasitým proklínáním bývalého plukovníka, kterého právě přes tvář švihla slabá větev.
Nala se zastavuje a otáčí se k Amonovi s tázavým pohledem.
Ten očima zapátrá k jejím obvázaným rukám.
„Ach, tohle,“ uvědomuje si a také si své ruce ještě jednou prohlédne, jako by na nich hledala odpověď, kterou by Amona nemusela tolik znepokojovat. „To nic není. Spálila jsem se o provaz.“
„Musela jsi ho drtit opravdu pevně, aby ti způsobil tak hluboké rány,“ konstatuje Amon a jeho důrazný pohled je zabodnutý přímo v její tváři. Chce slyšet odpověď na jeho otázku a ne další vytáčky.
„Asi ano,“ odtuší stroze a dává mu tak najevo, že se o tom dál nechce bavit. Otáčí se zpátky k cestě.
„No, dobrá,“ zamračí se Amon a obchází ji, aby se zařadil za Martha. Při tom pokračuje v odhrnování větví ze své cesty.
Najednou ho její ruka popadá za nadloktí a zastavuje ho v chůzi. Zmateně se za ní ohlédne.
Nala na něj zírá prázdným pohledem. „Omlouvám se, Amone,“ vydechne zdráhavě. Cítí, že by se mu měla omluvit za dlouhý seznam věcí. Dluží mu odpovědi na tolik otázek, ale není si jistá tím, jestli někdy dostane odvahu mu je objasnit. Uvědomuje si, že je pro ni mnohem jednodušší o svých opravdových pocitech mluvit s Vincentem než s Amonem, ale tohle vědomí ji trápí.
Amon nakrabatí čelo. Jeho výraz je popuzený. „Nemusíš se mi omlouvat. Pokud o tom nechceš mluvit, tak je to jen tvoje věc. Nic mi do toho přeci není. Sama si mi řekla, že se o tebe nemám zajímat. Spíš bych se měl omluvit já za to, jak vlastně hloupý jsem, že o tebe mám pořád takovou starost.“
Nale rychle dochází odkud ten popuzený tón pochází. „Ještě se na mě zlobíš kvůli tomu, co jsem ti řekla u chaty?“
„Ne, Nalo, já se vlastně vůbec nezlobím kvůli tomu, co si mi řekla, ale jak si to řekla,“ pokračuje nabroušeným tónem. „Možná jsem zmatený, ale rozhodně si nenechám od tebe nařizovat, jak se mám nebo nemám cítit. Takhle to nefunguje!“
Bývalá majorka konečně pouští jeho ruku s uznalým pohledem stále zabodnutým do jeho zčervenalé tváře. Uvědomuje si, jak Amon dospěl. Je ohromená tím, že se konečně dokáže postavit sám za sebe a mít na věci vlastní názor. Už není její poslušný podřízený, který dělal vždycky to, co mu řekla bez ohledu na to, jak absurdní se to mohlo zdát. Už to není ten puberťák, kterého před deseti lety opustila. Zdá se, že všem to odloučení nakonec v něčem prospělo.
Její pohled ho překvapí, ale zároveň trochu uklidní. Je rád, že konečně řekl, co má na srdci a ona mu neodporuje svými teoriemi o životě.
„To je asi všechno, co k tomu teď můžu říct,“ dodává, aby tak oficiálně ukončil tenhle rozhovor, a opět se obrací za dvojicí, která si prosekává cestu před ním.
„Amone, já se bojím.“
S jejími slovy tuhne na místě.
„Vždycky tu byla jedna jediná věc, které jsem se skutečně děsila-“
„Ta temnota,“ vyhrkne, ale svůj pohled k ní znovu neobrátí.
Nala se jen ušklíbne. „Kromě toho, že mě naváděla k tomu, abych zabíjela a ubližovala jiným lidem, tak tu byly i situace – jako ta na tom mostě – kdy jsem vážně přemýšlela o tom, jaké by to bylo se prostě zabít. Prostě utéct. Zapomenout. Ale kde je temnota je i světlo. Jedno bez druhého nemůže existovat. A já vždycky nakonec chtěla přežít. Takže to, že jsem dnes svírala ta lata tak pevně, byl pozůstatek z minulosti. Taková malá jistota, že pokud se ten hlas zase vrátí, tak jsem připravená bojovat. Byl to prostě reflex, pud sebezáchovy nebo si tomu říkej, jak chceš.“
Nastává chvíle ticha. Amon hledí před sebe a přemýšlí o tom, jak by měl na tenhle její příběh zareagovat, ale odpověď už má dávno na jazyku: „Pamatuješ na horu Faith?“
„Jistě,“ přikyvuje, aby věděl, že ho vnímá, ale nechává mu prostor, aby dokončil svoji myšlenku.
„Po tom, co jsem vypálil Faithvalley, jsem tam šel. Při pohledu do té nikde nekončící propasti jsem chtěl ukončit svůj život, protože jsem si nebyl jistý tím, jestli dokážu takové břemeno nést,“ spustí a konečně se k ní obrací. „Nebylo to ovšem poprvé, co jsem tam šel se stejným cílem. Prvně to bylo, když jsi zemřela. Ale nakonec jsem tam tehdy nechal jen ten kámen, co jsi mi kdysi dala.“
V Naliných očích se zračí uvědomění.
„Jen tím chci říct, že sice nevím, jak moc těžké to pro tebe bylo, ale svým způsobem chápu, o čem mluvíš, a jak ten hlas umí být přesvědčivý, když na to přijde. Ale nakonec je tu vždycky pro co žít. Pro co bojovat. To je důvod, proč tu ještě stojím. Jsem silný to břemeno nést. A ty taky, Nalo. Já to vím.“
„Děkuji, že pro mě vždycky najdeš ta správná slova bez ohledu na to, jaká je situace-“
„Protože to je láska, Nalo,“ odtuší a svým jistým hlasem utíná její slova.
Nastává chvíle ticha. Nala je zaskočená jeho slovy, ale jeho výraz se nezdá být nijak jiný než předtím. Jako by ta slova neměla tak hluboký význam, jak se na první poslech zdá.
„Konečně!“ zvolá podrážděným hlasem Vincent a vehementně se snaží protlačit přes poslední vzdorovité větve na světlo.
Amon se otáčí na patách a rychlými kroky následuje Vincenta a Martha ven z lesa. Oněmělá Nala je vzápětí následuje.
Před nimi se objeví malé městečko Marvecie. Prochází dovnitř skromnou brankou, u které stojí dva vojáci v pískových uniformách s přísnými výrazy ve tvářích. Nechávají je projít, ale jejich pohledy je bedlivě pozorují.
„Žádná kontrola dokladů? Ještě že tak,“ oddechne si Vincent sám pro sebe, ale je si dobře vědom toho, že je poctivě monitorují.
„Je to hezké a hřejivé místo,“ rozhlédne se kolem sebe Nala na domky stavěné z cihel a hnědých tašek na střechách.
„Hřejivé?“ zamračí se tázavě Marth.
„Podívej se kolem. Cihlové domky v hezkých odstínech hnědé a červené. Všechno to na mě dýchá teplem,“ pokračuje pozitivním hlasem a rozejde se směrem k otevřenému obchůdku s keramikou, kde si chvíli prohlíží pěkné výrobky. Hned vedle je květinářství, takže příjemnou atmosféru potrhuje sladká vůně květin.
Vincent se mile usměje nad její reakcí. Přichází k ní, když nasává omamnou vůni prvosenek. Bere do ruky jeden fialový kvítek na malém keříku a trhá ho svými prsty. Následně ho nastaví před její obličej. Nala se na květ zmateně zahledí, a pak zvedá svůj tázavý pohled do jeho tváře.
Staré květinářce se na tváři roztáhne obrovský úsměv. „Tohle je kvítek fuchsie. Když mládenec dá dívce tuhle květinu, chce tím říct, že by ho nic na světě neudělalo šťastnějším, než kdyby ho milovala. Podle pověsti byl jeden chlapec začarován mocnou čarodějkou kouzlem mlčenlivosti a nemohl tedy své city slovy vyjevit. Dal dívce proto květ fuchsie a všechny své city jí předal prostřednictvím té květiny.“
Nala hledí na drobný kvítek v jeho dlani. Hledá v tom gestu nějaký význam. Mohla si být jistá tím, že Vincent neměl o nějaké pověsti, která se kolem této konkrétní květiny nesla ani tušení.
V tu chvíli se bývalý plukovník jen pobaveně pousměje. Zvedá ruku s květinou ke svému uchu a zasouvá si ji za něj. „Až se vynadíváte, tak se běžte porozhlédnout po městě. Musíme najít ty chlapy,“ odtuší a odchází od stánku.
Nala pohlédne zpátky na barevné spektrum krásných květin a dál nad jeho gestem nepřemýšlí. Trojice mužů se mezitím rozchází po městě každý svým směrem, aby bylo hledání rychlejší.
„Je to provokativní mládenec,“ zasměje se stará žena.
„Provokativní?“ zopakuje Nala s tázavým pohledem.
„Viděla jsem to v jeho očích. Snažil se s vámi jimi hovořit,“ odtuší stará žena s unešeným pohledem. „Je na něm něco charizmatického.“
„Ženy mu lehce díky tomu kouzlu podlehnou,“ zašklebí se bývalá majorka. Do její mysli se vrací vzpomínky na slova, která použila Selphie, když na ni svou prořízlou pusou chrlila všechny informace o Vincentových záletech, o kterých věděla… i nevěděla. Teď jí to už přijde celkem úsměvné.
„Tak krásná tvář jako je ta vaše by se neměla mračit,“ ozve se tajemný mužský hlas a vyvádí jí z jejího zamyšlení.
Nala překvapeně odvrací svůj pohled od květin za hlasem, který nepoznává. Spatřuje vysokého černovlasého muže s velice specifickýma očima. Jedno oko má koňakově hnědé a druhé ledově modré. Ty oči ji okamžitě zaujmou, že si v tu chvíli nedá pozor a zpříma do nich na několik dlouhých vteřin pohlédne. Muž se na ni mile usmívá.
Po krátké odmlce bere do ruky peníz a vmačkává ho staré ženě do dlaně. Poté vytahuje z trsu květin zářivě žlutý narcis a podává ho zaražené Nale.
„Narcis většinou vyjadřuje samolibou krásu, ale může vyjadřovat i krásu jako takovou, a tou vy nepochybně oplýváte,“ lehce se pokloní a vyčkává, než si žena květ převezme.
Nala se probouzí ze svého překvapení a zmateně si muže ještě jednou prohlédne. Je velmi dobře upravený. Oblečení má čisté a nažehlené. Uhlově černé vlasy mu lehce poletují kolem hlavy v jemném vánku. Okrový plášť mu splývá z ramen až ke kotníkům. Má na sobě hnědou uniformu s béžovým znakem Fabulexu na hrudi. Vypadá jinak než ty, které nesou muži u brány. U pasu se mu houpe meč na výrazně zlatem zdobeném opasku. Jeho vystupování je elegantní a velice zdvořilé. Z toho dedukuje, že to bude vysoce postavený voják z královy gardy.
S kamennou tváří se ujistí, že jsou její zlaté vlasy dobře schované pod hnědou kapucí a obrací se zády ke stánku. Měla by se co nejdříve vzdálit z jeho přítomnosti. Pozornost nějakého důstojníka jim v jejich situaci může přinést jen další velké problémy. Opět si tím připomíná, jak moc nenávidí svoje prokletí.
„Už nejsem naivní holka, aby mě tahle laciná slova učarovala,“ zavrčí nepříjemným hlasem a svižně vyráží kupředu. Doufá, že přímím odmítnutím se ho zbaví rychleji.
Muž za ní otáčí svou hlavu se stále milým úsměvem na tváři. Vykračuje v před a záhy s ní srovnává krok. „O tom v žádném případě nepochybuji. Poznal jsem to okamžitě z vašeho pohledu,“ pokyne k ní uznale rukou. Nala zatíná čelist. Znamená to, že si určitě všiml barvy jejích očí. To si říká o velký malér. „Mám totiž zvláštní nadání číst v lidech jako v otevřené knize, ať se snaží skrývat svou podstatu sebevíc. Někdo říká, že je to mýma očima-“
„Přestaňte mě pronásledovat a zavalovat mě nesmyslnými historkami, které mě nezajímají,“ utíná jeho započatou myšlenku. Svůj pohled se snaží tentokrát držet při zemi, i když si je víceméně jistá tím, že už dávno ví, jak vypadá. „Nemám teď čas.“
Zcela ignoruje její slova a dál s ní drží krok. Ten tajemný úsměv se stále zračí na jeho tváři. „Viděl jsem vás přicházet v doprovodu tří mužů. Všichni se rozpustili po městě. Takže mě to nutí k tomu předpokládat, že někoho hledáte. Možná bych vám mohl pomoci.“
„Ne, děkuji,“ odbíjí ho.
„Od vašich společníků je to opravdu nezdvořilé, že vás nechávají chodit po cizím městě úplně samotnou,“ pokračuje už vážnějším tónem. „Neuniklo mi, že nejste místní.“
„Dokážu se o sebe postarat,“ vyštěkne znovu.
„O tom nepochybuji,“ přikyvuje. „Jen byste si měla dávat pozor. V dnešní době nejsou ulice i navzdory vojákům moc bezpečné. Dostala se ke mně zpráva, že před pár týdny nějací vojáci v Sapphirehallu zabili svého vlastního krále. Prý se mohou skrývat někde na východních ostrovech.“
Nala překvapením rozevírá oči dokořán. „Ví to? Ví, kdo jsme?“
Na mužově tváři se opět objeví ten veselý úsměv. Zvedá ruku s květinou naproti její tváři a tím ji opět zastavuje v chůzi. Nala překvapeně tuhne na místě a pohlédne na žlutou květinu. „Vážně vám nemohu nijak pomoci?“
„No… Děkuji za upozornění. Určitě si dám pozor. Je ještě něco, co se k vám doneslo a mohlo by mi pomoci si na ty vojáky dát pozor?“
„Nemyslím si. Doslechl jsem se už jen to, že vládu převzala králova manželka, ale taková informace vám asi k ničemu nebude,“ pokrčí rameny. „Ale je dobré mít přehled o tom, co se děje ve světě.“
„Proč mi tohle všechno říkáte?“ přimhouří podezíravě oči. Chtěla by znovu pohlédnou do jeho tváře, aby se mohla pokusit v ní něco přečíst, ale nechce to znovu riskovat.
„Jsem voják. Je mojí prací starat se o druhé. Tyhle informace jsou celkem čerstvé. Vzhledem k tomu, že jste tu sama, řekl jsem si, že byste o tom měla vědět. Pro vaše bezpečí.“
Nala konečně zvedá svou roztřesenou ruku ke květině a bere si ji do dlaně. Doufá, že ji pak už nechá být. Muž ovšem s jejím gestem květinu nepouští. Jeho velká ruka ji dál pevně svírá. V tu chvíli se Nala už neudrží a opět si neuhlídá svůj pohled, kterým překvapeně vzhlédne do jeho tváře. Cítí se hypnotizovaná. Jeho vzhled i vystupovaní jí zvláštním způsobem bere dech. Nikdy by nevěřila, že by se její mysl nechala tak snadno zmást. Musí za to být zodpovědné jeho oči. Možná má nějakou moc… Ale i kdyby, tak ta její musí být za každou cenu silnější.
Utíná jejich oční kontakt a znovu shlédne k zemi. V tu chvíli muž pouští květinu.
„Děkuji,“ vydechne Nala roztěkaným hlasem a opět se k němu obrací zády, aby co nejdříve zmizela z jeho zorného pole.
„Můžu mít alespoň ještě jeden dotaz?“ zeptá se muž mírným hlasem, ale už ji dál nepronásleduje.
Nala se zastavuje a otáčí se přes své rameno. „Ano?“
„Odkud pocházíte? Chci říct, že vaše oči jsou dost neobvyklé. Řekl bych, že odněkud ze západu. Tam jsou prý ostrůvky obydleny zvláštně vypadajícími lidmi.“
„Ano. Ze západu,“ přikyvuje s tvrdým výrazem.
„Myslel jsem si to,“ pokývá hlavou. „Mohl bych znát vaše jméno?“
„Proč?“
Muž se pobaveně zasměje. „Abych vás mohl někam pozvat. Bylo by to dost netaktní, kdybych neznal vaše jméno,“ odpovídá.
„Nemám zájem,“ odbíjí ho znovu důrazně. Zdá se, že není zrovna důvtipný, když to z jejího chování nepochopil, anebo tu jde o něco docela jiného.
„Hm,“ posteskne si muž v tmavě hnědé uniformě. „To je škoda, ale kdybyste třeba změnila názor, tak mám dnes na starost město až do večera, kdy mi končí služba. Budu přespávat v hostinci támhle na rohu,“ ukáže tím směrem. Stojí tam budova s názvem U vlka a lva. „Stavte se a můžeme jít třeba na přátelskou večeři.“
Polkne.
„A vážně mi nechcete říct, koho tu hledáte?“
„Jmenuje se Gilbert,“ přiznává konečně tlumeným hlasem. Mužovy podivně zbarvené oči ji opět hypnotizují. Řekla by mu cokoliv, kdyby pokládal správné otázky.
Na jeho tváři se objevuje znepokojení. „Co žena jako vy chce od takového hrubiána jako je on?“
„Takže je ve městě?“ vyhýbá se odpovědi.
„Ano, on a jeho žoldáci si pronajali dům na konci téhle ulice,“ přikyvuje tím směrem. „Dokud nedělají nějaké rozbroje, tak je tam nechám.“
„Děkuji, opravdu jste mi nakonec pomohl,“ vydechne děkovně Nala.
Muž se na ni mírně usměje. „Tak takhle to je. Gilbert je typ muže, který si získal vaše oči.“
„Ten hulvát? Och, ne!“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Ale vlastně nevím, proč vám to říkám.“
„Plukovníku Crawforde!“
Když se pro Nalu neznámý ženský hlas rozezní v uličkách Marvecie, tak k ní důstojník přikročí blíž a bere její dlaň do té své. Svými rty spočine na hřbetu její ruky. Jeho ústa jsou tak jemná a příjemná. Zvedá svůj intenzivní pohled zpátky do její tváře. „Rád jsem vás poznal, tajemná neznámá,“ usměje se vlídně. Jeho tvář je takhle zblízka rozhodně moc pěkná. „Doufám, že se ještě uvidíme a já se dozvím vaše jméno. Nyní mě volá práce.“ S úklonou opouští její přítomnost a vydává se směrem k tmavovlasé ženě v uniformě, která ho volala.
„Plukovník Crawford? Vážně mám smůlu na tyhle typy,“ zakroutí nad tím hlavou Nala. Květinu, kterou od něj převzala, zahazuje za svá záda. Je ráda, že se ho konečně zbavila, i když jí mrazí nepříjemný pocit, že to ještě bude mít svou dohru. „Takže dům na konci ulice? Musím najít ostatní.“
„Tak máte něco?“
„Nikde po nich není vidu ani slechu.“
„Když už někdo něco ví, tak stejně neznají přesnou polohu.“
Dohadují se tři muži mezi sebou.
Vincent se na to obrací k Nale, která je zcela ponořená do svých myšlenek. Nedokáže z hlavy vyhnat ten tajemný pohled plukovníka Crawforda. „A co vy? Neříkejte, že jste celou dobu někde lelkovala mezi květinami?“
„Kdepak. Vím, kde jsou,“ spustí rozhodným hlasem.
„Opravdu?“ zaráží se překvapeně bývalý plukovník.
„Pronajali si dům na konci téhle ulice,“ ukáže stejným směrem, kterým ji před tím navigoval Crawford.
„Dobrá práce,“ pochválí jí a poplácá ji po hlavě jako malé dítě. „Členka SZS se pozná.“
„Nebylo to zase tak těžké,“ protočí podrážděně očima. Jeho gesto a slova jí opět popudila.
„Tak jdeme.“
Přichází k domu a zabouchají na dveře.
„Dál!“ ozve se chraplavý hlas z druhé strany.
Společně vchází dovnitř. Okamžitě se k nim přihrne partička do kůže oděných mužů s vytaženými meči. Do čela se přes menší dav prodírá rudovlasý muž s velkou jizvou přes celý obličej. Je oblečen do černé kůže narozdíl od hnědých uniforem ostatních žoldáků.
„Kdo ste, lidi?!“ zabručí hlubokým hlasem a ostří jeho obouruční sekery se otře o Amonův krk.
Ten se už začíná nadechovat s rukou na rukojeti svého meče, aby odpověděl, ale muž v černé uniformě zvedá ruku, aby ho zastavil. Zkoumavě si je všechny prohlédne.
„Nic neřikej. Já dobře vim, kde se dělaj takovýhle meče. Vy ste vojáci ze Sapphirehallu,“ odpovídá si na svou otázku. „Ste daleko vod domova. Nemá to, co dočinění s těma drbama, co se nesou po městě?“
„Ahoj Gilberte,“ ušklíbne se falešným úsměvem Nala a stahuje si hnědou kapuci z hlavy, aby mohl pohlédnou do její tváře.
„No to si ze mě snad děláte prdel?!“ odplivne si rozzuřeně na podlahu pokoje jmenovaný. „Co tady dělá tahle čarodějnice?“
„Kroť svůj slovník v přítomnosti dámy,“ odtuší se znechuceným výrazem Nala.
„Dámy?!“ zasměje se pobaveně žoldák. „A kde ta dáma jako je? Já tady vidim jen jednu uštěkanou psici. Tu tlamu ti něčim brzy zacpu!“
„Dost!“ zakřičí na celou místnost Vincent a popadá Nalu za nadloktí, aby jí zastavil, když už začíná sahat po svém meči. „Proto tu přeci nejsme.“
„Nejsme již vojáci Sapphirehallu,“ spustí Amon. Je stále trochu překvapený ze scény, která se tu právě odehrála. Ten pohled v Naliných očích znal více než dobře. Byl to takový pohled, kterým by mohla zabíjet a bylo jí jedno, že stojí proti přesile. Neviděla nic víc než svůj cíl. Kdyby se mezi ně nepostavil Vincent, mohlo by to skončit jen jedním možným závěrem, a to krvavou lázní. „Odstoupili jsme z armády,“ dodává.
Gilbert se najednou hlasitě zasměje. „Jo, jasný. Slyšel sem vo tom vašem vodstupu, ale víš co, chlape, je mi to celkem u prdele,“ pokývá pobaveně hlavou a stahuje svou sekeru od jeho krku. Ostatní muži ovšem zůstávají ostražitě stát na místě s vytasenými meči. „Jen řekni, co tady chcete.“
„Máme pro vás práci,“ pokračuje Amon. Zmateně se rozhlédne po místnosti. „Čekal jsem ale, že vás tu najdeme víc.“
„Rozdělili sme se. Každej hledá ňákou práci v jinym městě. V noci by se sem chlapi měli vrátit a říc, jestli něco schrastili,“ objasňuje Gilbert. „Já a pár chlapů sme zůstali tady v Marvecii. Tak už přestaň chodit kolem horký kaše a vyklop, vo co de.“
„Nejdřív složte své zbraně,“ řekne znovu přísným hlasem. „Nejsme přeci vaši nepřátelé.“
Gilbert se pobaveně zasměje. „Ach, jak pán poroučí,“ výsměšně se pokloní, a pak se podívá na své muže, kteří se hned začnou hlasitě smát.
„Tohle nebude jednoduché,“ posteskne si Amon ve své hlavě. Docela chápe, proč si s nimi Nala příliš nerozuměla. Nemají žádné vychování.
„Dobře, chlapi, přestaneme ho srát, jestli nese prachy,“ odtuší po chvíli žoldák a dá jim pokyn rukou. Všichni muži složí své zbraně, ale jsou připraveni je opět rychle vytáhnout bude-li třeba.
„Chceme s vaší pomocí dobít pevnost severně od Narshe,“ spustí Amon, když se po místnosti opět rozlehne ticho. „Mé jméno je Amon Flare, ti, co tu jsou se mnou, se jmenují Vincent Lanelli, Marth Proud a Nalu Darks již znáš.“
Tentokrát všechny představil celými jmény. Nemělo cenu před Gilbertem cokoliv zapírat. On už stejně věděl, kým jsou, a upřímnost jim v tomhle případě mohla přijít jedině vhod.
„Hm, vaše podělaný ména mě nazajímaj,“ odsekne žoldák v černé kůži. „Ale když sme u toho pěknýho představování, tak mě můžete řikat Gilbert… prostě a jen Gilbert. Byl sem velitel Talusovejch žoldáků. Milej chlap, proto sem nikdy nepochopil, proč se pachtoval s takovou štětkou jako tahle.“ Podívá se směrem k Nale.
„Dávej si bacha na pusu, žoldáku!“ vyjede proti němu Vincent.
Tentokrát ho popadá za ruku Nala. „Proto tu přeci nejsme, jak jste říkal.“
Gilbert se jen ušklíbne. „Tak tohle je ten tvůj chlap? Myslel sem, že bude vyšší.“
„Nech si ty svoje poznámky, Bertíku.“
„Ty malá-“ utíná svůj hněv a obrací se zpátky k Amonovi. „Hm, vypadá to, že si jedinej, s kym se tady dá bavit…“
„Ty jsi velitel?“ zaráží se překvapeně Amon. „Malek říkal, že-“
„Malek?! Řikal, že nemáme velitele, co?“ zavrčí podrážděně a pevně sevře pěsti. „Trochu sem se s nim nepohod, když starej pán umřel, ale to už je jiná věc. Nicméně nemám zájem bojovat pro Maleka,“ zavrčí nevrle a obrací se k nim zády. „Pokud je to všechno, co ste chtěli, tak se spakujte a vypadněte.“
„Tak tedy bojujte pro mě!“ vyhrkne Amon.
Gilbert se k němu opět otáčí s pobaveným výrazem. „Pro sapphirehallskýho čokla a jeho čubku?“ zasměje se a znovu se podívá směrem k Nale. „Vy čtyři ste všichni ze stejnýho vrhu.“
„Nemáš ponětí, čím vším jsme prošli,“ upozorňuje vážným hlasem Vincent. Zatíná pěsti pokaždé, když se Gilbert nějak hanlivě zmíní o Nale.
Opět se do toho vměšuje Amon. „Chceme osvobodit Narsh od tyranie a následně si ponecháme Talusovu pevnost, která nám poslouží jako útočiště. Je to výhra pro obě strany-“
„No, jasný. Na to si jistě tahle můra brousila drápky celou dobu, co tak okatě lezla Talusovi do pr-“
„Gilberte!“ okřikne ho Nala.
„Do zadku. Jako by to snad měnilo význam.“
„Takhle to nebylo,“ namítá Nala.
Žoldák jenom mávne rukou. „Myslíte si, že ste jediný, co si prošli těžkejma chvílema nebo co?“ pokračuje nabroušeným hlasem. „Co kdybyste radši přiznali, proč ste vopustili sapphirehallský vojsko. Vopravdu ste zabili svýho krále?“
Čtveřice se na chvíli odmlčí. Slyšet tohle obvinění nahlas bylo těžší, než původně předpokládali. Zdá se, že to Abernantovi netrvalo ani zdaleka tak dlouho, aby tuhle informaci roznesl po celém světě.
„Nic takového jsme neudělali!“ rozohní se podrážděně Marth, který do té chvíle mlčel a nechával celé vyjednávání na bývalých důstojnících.
Amon zvedá ruku, aby ho umlčel. „Prostě jsme odešli z armády,“ pokračuje. „To je vše, co ti k tomu teď řekneme. Říkal si, že tě to stejně nezajímá.“
„Hej, tohle začíná bejt zajímavý,“ ušklíbne se pobaveně Gilbert. „Tajíte důvody, jako by to nebylo i tak dost jasný. Ale pravda je, že je mi do toho vážně kulový,“ pokrčí nezaujatě rameny. „Kdysi sem chtěl taky sloužit pro Sapphirehall,“ zařehtá se a přichází blíž k bývalé majorce. „Co, Nalino, možná by z nás byli milenci.“ Bere mezi prsty pramínek jejích vlasů.
Žena se okamžitě ohradí. „Dej ty špinavé pracky ode mě pryč!“
Znovu se pobaveně zařehtá. „Ani okem bych o takovou šeredu jako si ty nezavadil,“ odfrkne si a opět od ní odstoupí. „Časy se změnily, a tak sem místo v sapphirehallský armádě tady. Když dobře zacálujete, pomůžu vám dobít Talusovo sídlo. Starej pán to budoval z části vlastníma rukama. Hůř než se k tomu chovaj ty prasata, co tam už sou, se k tomu už stejně nikdo jinej chovat nemůže,“ pokývá smířeně hlavou. „Ale jak ste si už všimli, mám málo chlapů. Musíme počkat do noci, než se vrátěj. Vaší nabídku předsadim jako prioritní.“
„Oceňuji, že jsi přijal tuhle misi.“
„No jo, no jo, jen se z toho neposer,“ zamává rukou před Amonovým obličejem. „Přiďte ráno.“
Ani jeden z trojice mužů se déle nezdržuje a vychází na ulici nadýchat se čerstvého vzduchu.
„Na co čumíš?“ zamračí se Gilbert směrem k Nale, která stále nehnutá stojí na svém místě. „Běž za svýma kamarádama.“
Nala se zhluboka nadechne, aby se uklidnila. Je načase na chvíli odsunout rozbroje, které mezi ní a Gilbertem jiskří, na druhou kolej. Dnešní zážitek ve městě v ní zanechal pocit nejistoty.
Zakládá si ruce na prsa s naštvaným výrazem mířeným na rezavého žoldáka a poraženě vydechuje: „Víš něco o plukovníkovi Crawfordovi?“
„Hm, to je ten barevnovokej mamlas, co se nosí jako páv s rypákem nahoru,“ odtuší a pátrá ve své paměti, kdy s ním byl naposledy v kontaktu. Sice Nalu neměl příliš v lásce, ale právě před chvílí mu přinesla docela zajímavý obchod. Nebylo by proto moudré ji zabít dřív, než se uskuteční. Kromě toho mu odpověď nijak neublíží. „Je to králův oblíbenej voják, co sem slyšel.“
„Viděla jsem ho tady ve městě,“ odtuší Nala a ten pocit nejistoty se stále více prohlubuje. „Tak proč není ve Fabulexu po králově boku?“
„Nejspíš tady čuchá nějakej průser. Doufám, že nejde po vás. S timhle chlapem si není radno zahrávat. Já sem s nim za dobře a sem za to rád.“
„Je to tak zlé?“
„No, měl sem kámoše, co sem přijel dělat nějaký špinavý vobchody. Crawford se vo tom nějakym záhadnym způsobem domák a druhej den už vo tom kámošovi nebylo nikde vidu ani slechu.“
„Myslíš, že se ho zbavil nějakou radikální cestou?“
„Řek bych. Nicméně, ať s nim udělal cokoliv, tak vod tý doby sem o něm neslyšel. Pokud ho král poslal do města právě teď, tak to musí bejt něco důležitýho. Běžně hlídá ulice Fabulexu, aby byl královi po ruce. To, že je tady, je kurva divný,“ zašklebí se a zamyšleně si promne bradu. „Kromě toho je na něm něco divnýho. Tváří se mile, ale když na tebe čumí těma divnýma vočima, tak je to, jako by vždycky věděl něco navíc. Nevim, jak to popsat.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Ten jeho pohled v ní budil podobné pocity. Nebylo to jen zvláštností odstínu jeho očí. „Myslím, že tuším, o čem mluvíš.“
„Dej si na něj bacha. Nechci, aby si na nás přivolala nějakou na hovno pozornost. S chlapama nestojíme vo nějaký problémy s timhle chlapíkem…“ upozorňuje ji.
Nala mu už dál nevěnuje žádnou pozornost. Se zamyšleným výrazem si mne bradu a přemýšlí, co pro ně plukovníkova pozornost znamená. Jestli král Fabulexu ví, kdo jsou, možná se cítí ohrožen. Může ho tížit myšlenka, že jako zběhlí vojáci a královrazi do jeho země mohou přinést válku, i když vůbec netuší, jak jejich přítomnost ve městě mohl vypátrat tak rychle. Nebo je to opravdu jen velmi špatná náhoda, že na plukovníka Crawforda zrovna narazili. Ale je jí jasné, že to není jen tak. Musí se držet obzvláště na pozoru.
S kamennou tváří vychází na ulici, kde už netrpělivě vyčkává trojice bývalých vojáků.
„Už jsem se bál, že si tam pro vás budu muset dojít,“ pokývá nespokojeně hlavou Vincent. „Myslel jsem, že jste v sobě.“
„Gilbert je sice násilník, ale když cítí peníze, tak by si je nenechal utéct mezi prsty bezmyšlenkovitým soubojem,“ odtuší. Její mysl stále cestuje někde mimo její tělo. „Mám z toho tady špatný pocit. Možná bychom se měli ubytovat v nějakém jiném městě nebo vesnici.“
Amon se starostlivě zamračí.
„Ale no tak,“ mávne rukou Marth. „Ráno je máme vyzvednout přímo tady a už se začíná stmívat. Místo spánku bychom celou noc strávili na cestě.“
„Má pravdu. Na zítra potřebujeme energii a všechnu sílu,“ přitakává Vincent. „Ubytujeme se a pořádně se najíme.“
Kromě vzteklých skřeků a hlasitého proklínání každé pichlavé větvičky čtveřice kráčí beze slov. V popředí prosekává cestu Vincent, za ním pokračuje Marth, dále Nala a na konec Amon.
„Nalo, co se ti stalo na tom mostě?“ zeptá se zezadu poslední jmenovaný a jeho hlas je okamžitě následován hlasitým proklínáním bývalého plukovníka, kterého právě přes tvář švihla slabá větev.
Nala se zastavuje a otáčí se k Amonovi s tázavým pohledem.
Ten očima zapátrá k jejím obvázaným rukám.
„Ach, tohle,“ uvědomuje si a také si své ruce ještě jednou prohlédne, jako by na nich hledala odpověď, kterou by Amona nemusela tolik znepokojovat. „To nic není. Spálila jsem se o provaz.“
„Musela jsi ho drtit opravdu pevně, aby ti způsobil tak hluboké rány,“ konstatuje Amon a jeho důrazný pohled je zabodnutý přímo v její tváři. Chce slyšet odpověď na jeho otázku a ne další vytáčky.
„Asi ano,“ odtuší stroze a dává mu tak najevo, že se o tom dál nechce bavit. Otáčí se zpátky k cestě.
„No, dobrá,“ zamračí se Amon a obchází ji, aby se zařadil za Martha. Při tom pokračuje v odhrnování větví ze své cesty.
Najednou ho její ruka popadá za nadloktí a zastavuje ho v chůzi. Zmateně se za ní ohlédne.
Nala na něj zírá prázdným pohledem. „Omlouvám se, Amone,“ vydechne zdráhavě. Cítí, že by se mu měla omluvit za dlouhý seznam věcí. Dluží mu odpovědi na tolik otázek, ale není si jistá tím, jestli někdy dostane odvahu mu je objasnit. Uvědomuje si, že je pro ni mnohem jednodušší o svých opravdových pocitech mluvit s Vincentem než s Amonem, ale tohle vědomí ji trápí.
Amon nakrabatí čelo. Jeho výraz je popuzený. „Nemusíš se mi omlouvat. Pokud o tom nechceš mluvit, tak je to jen tvoje věc. Nic mi do toho přeci není. Sama si mi řekla, že se o tebe nemám zajímat. Spíš bych se měl omluvit já za to, jak vlastně hloupý jsem, že o tebe mám pořád takovou starost.“
Nale rychle dochází odkud ten popuzený tón pochází. „Ještě se na mě zlobíš kvůli tomu, co jsem ti řekla u chaty?“
„Ne, Nalo, já se vlastně vůbec nezlobím kvůli tomu, co si mi řekla, ale jak si to řekla,“ pokračuje nabroušeným tónem. „Možná jsem zmatený, ale rozhodně si nenechám od tebe nařizovat, jak se mám nebo nemám cítit. Takhle to nefunguje!“
Bývalá majorka konečně pouští jeho ruku s uznalým pohledem stále zabodnutým do jeho zčervenalé tváře. Uvědomuje si, jak Amon dospěl. Je ohromená tím, že se konečně dokáže postavit sám za sebe a mít na věci vlastní názor. Už není její poslušný podřízený, který dělal vždycky to, co mu řekla bez ohledu na to, jak absurdní se to mohlo zdát. Už to není ten puberťák, kterého před deseti lety opustila. Zdá se, že všem to odloučení nakonec v něčem prospělo.
Její pohled ho překvapí, ale zároveň trochu uklidní. Je rád, že konečně řekl, co má na srdci a ona mu neodporuje svými teoriemi o životě.
„To je asi všechno, co k tomu teď můžu říct,“ dodává, aby tak oficiálně ukončil tenhle rozhovor, a opět se obrací za dvojicí, která si prosekává cestu před ním.
„Amone, já se bojím.“
S jejími slovy tuhne na místě.
„Vždycky tu byla jedna jediná věc, které jsem se skutečně děsila-“
„Ta temnota,“ vyhrkne, ale svůj pohled k ní znovu neobrátí.
Nala se jen ušklíbne. „Kromě toho, že mě naváděla k tomu, abych zabíjela a ubližovala jiným lidem, tak tu byly i situace – jako ta na tom mostě – kdy jsem vážně přemýšlela o tom, jaké by to bylo se prostě zabít. Prostě utéct. Zapomenout. Ale kde je temnota je i světlo. Jedno bez druhého nemůže existovat. A já vždycky nakonec chtěla přežít. Takže to, že jsem dnes svírala ta lata tak pevně, byl pozůstatek z minulosti. Taková malá jistota, že pokud se ten hlas zase vrátí, tak jsem připravená bojovat. Byl to prostě reflex, pud sebezáchovy nebo si tomu říkej, jak chceš.“
Nastává chvíle ticha. Amon hledí před sebe a přemýšlí o tom, jak by měl na tenhle její příběh zareagovat, ale odpověď už má dávno na jazyku: „Pamatuješ na horu Faith?“
„Jistě,“ přikyvuje, aby věděl, že ho vnímá, ale nechává mu prostor, aby dokončil svoji myšlenku.
„Po tom, co jsem vypálil Faithvalley, jsem tam šel. Při pohledu do té nikde nekončící propasti jsem chtěl ukončit svůj život, protože jsem si nebyl jistý tím, jestli dokážu takové břemeno nést,“ spustí a konečně se k ní obrací. „Nebylo to ovšem poprvé, co jsem tam šel se stejným cílem. Prvně to bylo, když jsi zemřela. Ale nakonec jsem tam tehdy nechal jen ten kámen, co jsi mi kdysi dala.“
V Naliných očích se zračí uvědomění.
„Jen tím chci říct, že sice nevím, jak moc těžké to pro tebe bylo, ale svým způsobem chápu, o čem mluvíš, a jak ten hlas umí být přesvědčivý, když na to přijde. Ale nakonec je tu vždycky pro co žít. Pro co bojovat. To je důvod, proč tu ještě stojím. Jsem silný to břemeno nést. A ty taky, Nalo. Já to vím.“
„Děkuji, že pro mě vždycky najdeš ta správná slova bez ohledu na to, jaká je situace-“
„Protože to je láska, Nalo,“ odtuší a svým jistým hlasem utíná její slova.
Nastává chvíle ticha. Nala je zaskočená jeho slovy, ale jeho výraz se nezdá být nijak jiný než předtím. Jako by ta slova neměla tak hluboký význam, jak se na první poslech zdá.
„Konečně!“ zvolá podrážděným hlasem Vincent a vehementně se snaží protlačit přes poslední vzdorovité větve na světlo.
Amon se otáčí na patách a rychlými kroky následuje Vincenta a Martha ven z lesa. Oněmělá Nala je vzápětí následuje.
Před nimi se objeví malé městečko Marvecie. Prochází dovnitř skromnou brankou, u které stojí dva vojáci v pískových uniformách s přísnými výrazy ve tvářích. Nechávají je projít, ale jejich pohledy je bedlivě pozorují.
„Žádná kontrola dokladů? Ještě že tak,“ oddechne si Vincent sám pro sebe, ale je si dobře vědom toho, že je poctivě monitorují.
„Je to hezké a hřejivé místo,“ rozhlédne se kolem sebe Nala na domky stavěné z cihel a hnědých tašek na střechách.
„Hřejivé?“ zamračí se tázavě Marth.
„Podívej se kolem. Cihlové domky v hezkých odstínech hnědé a červené. Všechno to na mě dýchá teplem,“ pokračuje pozitivním hlasem a rozejde se směrem k otevřenému obchůdku s keramikou, kde si chvíli prohlíží pěkné výrobky. Hned vedle je květinářství, takže příjemnou atmosféru potrhuje sladká vůně květin.
Vincent se mile usměje nad její reakcí. Přichází k ní, když nasává omamnou vůni prvosenek. Bere do ruky jeden fialový kvítek na malém keříku a trhá ho svými prsty. Následně ho nastaví před její obličej. Nala se na květ zmateně zahledí, a pak zvedá svůj tázavý pohled do jeho tváře.
Staré květinářce se na tváři roztáhne obrovský úsměv. „Tohle je kvítek fuchsie. Když mládenec dá dívce tuhle květinu, chce tím říct, že by ho nic na světě neudělalo šťastnějším, než kdyby ho milovala. Podle pověsti byl jeden chlapec začarován mocnou čarodějkou kouzlem mlčenlivosti a nemohl tedy své city slovy vyjevit. Dal dívce proto květ fuchsie a všechny své city jí předal prostřednictvím té květiny.“
Nala hledí na drobný kvítek v jeho dlani. Hledá v tom gestu nějaký význam. Mohla si být jistá tím, že Vincent neměl o nějaké pověsti, která se kolem této konkrétní květiny nesla ani tušení.
V tu chvíli se bývalý plukovník jen pobaveně pousměje. Zvedá ruku s květinou ke svému uchu a zasouvá si ji za něj. „Až se vynadíváte, tak se běžte porozhlédnout po městě. Musíme najít ty chlapy,“ odtuší a odchází od stánku.
Nala pohlédne zpátky na barevné spektrum krásných květin a dál nad jeho gestem nepřemýšlí. Trojice mužů se mezitím rozchází po městě každý svým směrem, aby bylo hledání rychlejší.
„Je to provokativní mládenec,“ zasměje se stará žena.
„Provokativní?“ zopakuje Nala s tázavým pohledem.
„Viděla jsem to v jeho očích. Snažil se s vámi jimi hovořit,“ odtuší stará žena s unešeným pohledem. „Je na něm něco charizmatického.“
„Ženy mu lehce díky tomu kouzlu podlehnou,“ zašklebí se bývalá majorka. Do její mysli se vrací vzpomínky na slova, která použila Selphie, když na ni svou prořízlou pusou chrlila všechny informace o Vincentových záletech, o kterých věděla… i nevěděla. Teď jí to už přijde celkem úsměvné.
„Tak krásná tvář jako je ta vaše by se neměla mračit,“ ozve se tajemný mužský hlas a vyvádí jí z jejího zamyšlení.
Nala překvapeně odvrací svůj pohled od květin za hlasem, který nepoznává. Spatřuje vysokého černovlasého muže s velice specifickýma očima. Jedno oko má koňakově hnědé a druhé ledově modré. Ty oči ji okamžitě zaujmou, že si v tu chvíli nedá pozor a zpříma do nich na několik dlouhých vteřin pohlédne. Muž se na ni mile usmívá.
Po krátké odmlce bere do ruky peníz a vmačkává ho staré ženě do dlaně. Poté vytahuje z trsu květin zářivě žlutý narcis a podává ho zaražené Nale.
„Narcis většinou vyjadřuje samolibou krásu, ale může vyjadřovat i krásu jako takovou, a tou vy nepochybně oplýváte,“ lehce se pokloní a vyčkává, než si žena květ převezme.
Nala se probouzí ze svého překvapení a zmateně si muže ještě jednou prohlédne. Je velmi dobře upravený. Oblečení má čisté a nažehlené. Uhlově černé vlasy mu lehce poletují kolem hlavy v jemném vánku. Okrový plášť mu splývá z ramen až ke kotníkům. Má na sobě hnědou uniformu s béžovým znakem Fabulexu na hrudi. Vypadá jinak než ty, které nesou muži u brány. U pasu se mu houpe meč na výrazně zlatem zdobeném opasku. Jeho vystupování je elegantní a velice zdvořilé. Z toho dedukuje, že to bude vysoce postavený voják z královy gardy.
S kamennou tváří se ujistí, že jsou její zlaté vlasy dobře schované pod hnědou kapucí a obrací se zády ke stánku. Měla by se co nejdříve vzdálit z jeho přítomnosti. Pozornost nějakého důstojníka jim v jejich situaci může přinést jen další velké problémy. Opět si tím připomíná, jak moc nenávidí svoje prokletí.
„Už nejsem naivní holka, aby mě tahle laciná slova učarovala,“ zavrčí nepříjemným hlasem a svižně vyráží kupředu. Doufá, že přímím odmítnutím se ho zbaví rychleji.
Muž za ní otáčí svou hlavu se stále milým úsměvem na tváři. Vykračuje v před a záhy s ní srovnává krok. „O tom v žádném případě nepochybuji. Poznal jsem to okamžitě z vašeho pohledu,“ pokyne k ní uznale rukou. Nala zatíná čelist. Znamená to, že si určitě všiml barvy jejích očí. To si říká o velký malér. „Mám totiž zvláštní nadání číst v lidech jako v otevřené knize, ať se snaží skrývat svou podstatu sebevíc. Někdo říká, že je to mýma očima-“
„Přestaňte mě pronásledovat a zavalovat mě nesmyslnými historkami, které mě nezajímají,“ utíná jeho započatou myšlenku. Svůj pohled se snaží tentokrát držet při zemi, i když si je víceméně jistá tím, že už dávno ví, jak vypadá. „Nemám teď čas.“
Zcela ignoruje její slova a dál s ní drží krok. Ten tajemný úsměv se stále zračí na jeho tváři. „Viděl jsem vás přicházet v doprovodu tří mužů. Všichni se rozpustili po městě. Takže mě to nutí k tomu předpokládat, že někoho hledáte. Možná bych vám mohl pomoci.“
„Ne, děkuji,“ odbíjí ho.
„Od vašich společníků je to opravdu nezdvořilé, že vás nechávají chodit po cizím městě úplně samotnou,“ pokračuje už vážnějším tónem. „Neuniklo mi, že nejste místní.“
„Dokážu se o sebe postarat,“ vyštěkne znovu.
„O tom nepochybuji,“ přikyvuje. „Jen byste si měla dávat pozor. V dnešní době nejsou ulice i navzdory vojákům moc bezpečné. Dostala se ke mně zpráva, že před pár týdny nějací vojáci v Sapphirehallu zabili svého vlastního krále. Prý se mohou skrývat někde na východních ostrovech.“
Nala překvapením rozevírá oči dokořán. „Ví to? Ví, kdo jsme?“
Na mužově tváři se opět objeví ten veselý úsměv. Zvedá ruku s květinou naproti její tváři a tím ji opět zastavuje v chůzi. Nala překvapeně tuhne na místě a pohlédne na žlutou květinu. „Vážně vám nemohu nijak pomoci?“
„No… Děkuji za upozornění. Určitě si dám pozor. Je ještě něco, co se k vám doneslo a mohlo by mi pomoci si na ty vojáky dát pozor?“
„Nemyslím si. Doslechl jsem se už jen to, že vládu převzala králova manželka, ale taková informace vám asi k ničemu nebude,“ pokrčí rameny. „Ale je dobré mít přehled o tom, co se děje ve světě.“
„Proč mi tohle všechno říkáte?“ přimhouří podezíravě oči. Chtěla by znovu pohlédnou do jeho tváře, aby se mohla pokusit v ní něco přečíst, ale nechce to znovu riskovat.
„Jsem voják. Je mojí prací starat se o druhé. Tyhle informace jsou celkem čerstvé. Vzhledem k tomu, že jste tu sama, řekl jsem si, že byste o tom měla vědět. Pro vaše bezpečí.“
Nala konečně zvedá svou roztřesenou ruku ke květině a bere si ji do dlaně. Doufá, že ji pak už nechá být. Muž ovšem s jejím gestem květinu nepouští. Jeho velká ruka ji dál pevně svírá. V tu chvíli se Nala už neudrží a opět si neuhlídá svůj pohled, kterým překvapeně vzhlédne do jeho tváře. Cítí se hypnotizovaná. Jeho vzhled i vystupovaní jí zvláštním způsobem bere dech. Nikdy by nevěřila, že by se její mysl nechala tak snadno zmást. Musí za to být zodpovědné jeho oči. Možná má nějakou moc… Ale i kdyby, tak ta její musí být za každou cenu silnější.
Utíná jejich oční kontakt a znovu shlédne k zemi. V tu chvíli muž pouští květinu.
„Děkuji,“ vydechne Nala roztěkaným hlasem a opět se k němu obrací zády, aby co nejdříve zmizela z jeho zorného pole.
„Můžu mít alespoň ještě jeden dotaz?“ zeptá se muž mírným hlasem, ale už ji dál nepronásleduje.
Nala se zastavuje a otáčí se přes své rameno. „Ano?“
„Odkud pocházíte? Chci říct, že vaše oči jsou dost neobvyklé. Řekl bych, že odněkud ze západu. Tam jsou prý ostrůvky obydleny zvláštně vypadajícími lidmi.“
„Ano. Ze západu,“ přikyvuje s tvrdým výrazem.
„Myslel jsem si to,“ pokývá hlavou. „Mohl bych znát vaše jméno?“
„Proč?“
Muž se pobaveně zasměje. „Abych vás mohl někam pozvat. Bylo by to dost netaktní, kdybych neznal vaše jméno,“ odpovídá.
„Nemám zájem,“ odbíjí ho znovu důrazně. Zdá se, že není zrovna důvtipný, když to z jejího chování nepochopil, anebo tu jde o něco docela jiného.
„Hm,“ posteskne si muž v tmavě hnědé uniformě. „To je škoda, ale kdybyste třeba změnila názor, tak mám dnes na starost město až do večera, kdy mi končí služba. Budu přespávat v hostinci támhle na rohu,“ ukáže tím směrem. Stojí tam budova s názvem U vlka a lva. „Stavte se a můžeme jít třeba na přátelskou večeři.“
Polkne.
„A vážně mi nechcete říct, koho tu hledáte?“
„Jmenuje se Gilbert,“ přiznává konečně tlumeným hlasem. Mužovy podivně zbarvené oči ji opět hypnotizují. Řekla by mu cokoliv, kdyby pokládal správné otázky.
Na jeho tváři se objevuje znepokojení. „Co žena jako vy chce od takového hrubiána jako je on?“
„Takže je ve městě?“ vyhýbá se odpovědi.
„Ano, on a jeho žoldáci si pronajali dům na konci téhle ulice,“ přikyvuje tím směrem. „Dokud nedělají nějaké rozbroje, tak je tam nechám.“
„Děkuji, opravdu jste mi nakonec pomohl,“ vydechne děkovně Nala.
Muž se na ni mírně usměje. „Tak takhle to je. Gilbert je typ muže, který si získal vaše oči.“
„Ten hulvát? Och, ne!“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Ale vlastně nevím, proč vám to říkám.“
„Plukovníku Crawforde!“
Když se pro Nalu neznámý ženský hlas rozezní v uličkách Marvecie, tak k ní důstojník přikročí blíž a bere její dlaň do té své. Svými rty spočine na hřbetu její ruky. Jeho ústa jsou tak jemná a příjemná. Zvedá svůj intenzivní pohled zpátky do její tváře. „Rád jsem vás poznal, tajemná neznámá,“ usměje se vlídně. Jeho tvář je takhle zblízka rozhodně moc pěkná. „Doufám, že se ještě uvidíme a já se dozvím vaše jméno. Nyní mě volá práce.“ S úklonou opouští její přítomnost a vydává se směrem k tmavovlasé ženě v uniformě, která ho volala.
„Plukovník Crawford? Vážně mám smůlu na tyhle typy,“ zakroutí nad tím hlavou Nala. Květinu, kterou od něj převzala, zahazuje za svá záda. Je ráda, že se ho konečně zbavila, i když jí mrazí nepříjemný pocit, že to ještě bude mít svou dohru. „Takže dům na konci ulice? Musím najít ostatní.“
❥
„Tak máte něco?“
„Nikde po nich není vidu ani slechu.“
„Když už někdo něco ví, tak stejně neznají přesnou polohu.“
Dohadují se tři muži mezi sebou.
Vincent se na to obrací k Nale, která je zcela ponořená do svých myšlenek. Nedokáže z hlavy vyhnat ten tajemný pohled plukovníka Crawforda. „A co vy? Neříkejte, že jste celou dobu někde lelkovala mezi květinami?“
„Kdepak. Vím, kde jsou,“ spustí rozhodným hlasem.
„Opravdu?“ zaráží se překvapeně bývalý plukovník.
„Pronajali si dům na konci téhle ulice,“ ukáže stejným směrem, kterým ji před tím navigoval Crawford.
„Dobrá práce,“ pochválí jí a poplácá ji po hlavě jako malé dítě. „Členka SZS se pozná.“
„Nebylo to zase tak těžké,“ protočí podrážděně očima. Jeho gesto a slova jí opět popudila.
„Tak jdeme.“
Přichází k domu a zabouchají na dveře.
„Dál!“ ozve se chraplavý hlas z druhé strany.
Společně vchází dovnitř. Okamžitě se k nim přihrne partička do kůže oděných mužů s vytaženými meči. Do čela se přes menší dav prodírá rudovlasý muž s velkou jizvou přes celý obličej. Je oblečen do černé kůže narozdíl od hnědých uniforem ostatních žoldáků.
„Kdo ste, lidi?!“ zabručí hlubokým hlasem a ostří jeho obouruční sekery se otře o Amonův krk.
Ten se už začíná nadechovat s rukou na rukojeti svého meče, aby odpověděl, ale muž v černé uniformě zvedá ruku, aby ho zastavil. Zkoumavě si je všechny prohlédne.
„Nic neřikej. Já dobře vim, kde se dělaj takovýhle meče. Vy ste vojáci ze Sapphirehallu,“ odpovídá si na svou otázku. „Ste daleko vod domova. Nemá to, co dočinění s těma drbama, co se nesou po městě?“
„Ahoj Gilberte,“ ušklíbne se falešným úsměvem Nala a stahuje si hnědou kapuci z hlavy, aby mohl pohlédnou do její tváře.
„No to si ze mě snad děláte prdel?!“ odplivne si rozzuřeně na podlahu pokoje jmenovaný. „Co tady dělá tahle čarodějnice?“
„Kroť svůj slovník v přítomnosti dámy,“ odtuší se znechuceným výrazem Nala.
„Dámy?!“ zasměje se pobaveně žoldák. „A kde ta dáma jako je? Já tady vidim jen jednu uštěkanou psici. Tu tlamu ti něčim brzy zacpu!“
„Dost!“ zakřičí na celou místnost Vincent a popadá Nalu za nadloktí, aby jí zastavil, když už začíná sahat po svém meči. „Proto tu přeci nejsme.“
„Nejsme již vojáci Sapphirehallu,“ spustí Amon. Je stále trochu překvapený ze scény, která se tu právě odehrála. Ten pohled v Naliných očích znal více než dobře. Byl to takový pohled, kterým by mohla zabíjet a bylo jí jedno, že stojí proti přesile. Neviděla nic víc než svůj cíl. Kdyby se mezi ně nepostavil Vincent, mohlo by to skončit jen jedním možným závěrem, a to krvavou lázní. „Odstoupili jsme z armády,“ dodává.
Gilbert se najednou hlasitě zasměje. „Jo, jasný. Slyšel sem vo tom vašem vodstupu, ale víš co, chlape, je mi to celkem u prdele,“ pokývá pobaveně hlavou a stahuje svou sekeru od jeho krku. Ostatní muži ovšem zůstávají ostražitě stát na místě s vytasenými meči. „Jen řekni, co tady chcete.“
„Máme pro vás práci,“ pokračuje Amon. Zmateně se rozhlédne po místnosti. „Čekal jsem ale, že vás tu najdeme víc.“
„Rozdělili sme se. Každej hledá ňákou práci v jinym městě. V noci by se sem chlapi měli vrátit a říc, jestli něco schrastili,“ objasňuje Gilbert. „Já a pár chlapů sme zůstali tady v Marvecii. Tak už přestaň chodit kolem horký kaše a vyklop, vo co de.“
„Nejdřív složte své zbraně,“ řekne znovu přísným hlasem. „Nejsme přeci vaši nepřátelé.“
Gilbert se pobaveně zasměje. „Ach, jak pán poroučí,“ výsměšně se pokloní, a pak se podívá na své muže, kteří se hned začnou hlasitě smát.
„Tohle nebude jednoduché,“ posteskne si Amon ve své hlavě. Docela chápe, proč si s nimi Nala příliš nerozuměla. Nemají žádné vychování.
„Dobře, chlapi, přestaneme ho srát, jestli nese prachy,“ odtuší po chvíli žoldák a dá jim pokyn rukou. Všichni muži složí své zbraně, ale jsou připraveni je opět rychle vytáhnout bude-li třeba.
„Chceme s vaší pomocí dobít pevnost severně od Narshe,“ spustí Amon, když se po místnosti opět rozlehne ticho. „Mé jméno je Amon Flare, ti, co tu jsou se mnou, se jmenují Vincent Lanelli, Marth Proud a Nalu Darks již znáš.“
Tentokrát všechny představil celými jmény. Nemělo cenu před Gilbertem cokoliv zapírat. On už stejně věděl, kým jsou, a upřímnost jim v tomhle případě mohla přijít jedině vhod.
„Hm, vaše podělaný ména mě nazajímaj,“ odsekne žoldák v černé kůži. „Ale když sme u toho pěknýho představování, tak mě můžete řikat Gilbert… prostě a jen Gilbert. Byl sem velitel Talusovejch žoldáků. Milej chlap, proto sem nikdy nepochopil, proč se pachtoval s takovou štětkou jako tahle.“ Podívá se směrem k Nale.
„Dávej si bacha na pusu, žoldáku!“ vyjede proti němu Vincent.
Tentokrát ho popadá za ruku Nala. „Proto tu přeci nejsme, jak jste říkal.“
Gilbert se jen ušklíbne. „Tak tohle je ten tvůj chlap? Myslel sem, že bude vyšší.“
„Nech si ty svoje poznámky, Bertíku.“
„Ty malá-“ utíná svůj hněv a obrací se zpátky k Amonovi. „Hm, vypadá to, že si jedinej, s kym se tady dá bavit…“
„Ty jsi velitel?“ zaráží se překvapeně Amon. „Malek říkal, že-“
„Malek?! Řikal, že nemáme velitele, co?“ zavrčí podrážděně a pevně sevře pěsti. „Trochu sem se s nim nepohod, když starej pán umřel, ale to už je jiná věc. Nicméně nemám zájem bojovat pro Maleka,“ zavrčí nevrle a obrací se k nim zády. „Pokud je to všechno, co ste chtěli, tak se spakujte a vypadněte.“
„Tak tedy bojujte pro mě!“ vyhrkne Amon.
Gilbert se k němu opět otáčí s pobaveným výrazem. „Pro sapphirehallskýho čokla a jeho čubku?“ zasměje se a znovu se podívá směrem k Nale. „Vy čtyři ste všichni ze stejnýho vrhu.“
„Nemáš ponětí, čím vším jsme prošli,“ upozorňuje vážným hlasem Vincent. Zatíná pěsti pokaždé, když se Gilbert nějak hanlivě zmíní o Nale.
Opět se do toho vměšuje Amon. „Chceme osvobodit Narsh od tyranie a následně si ponecháme Talusovu pevnost, která nám poslouží jako útočiště. Je to výhra pro obě strany-“
„No, jasný. Na to si jistě tahle můra brousila drápky celou dobu, co tak okatě lezla Talusovi do pr-“
„Gilberte!“ okřikne ho Nala.
„Do zadku. Jako by to snad měnilo význam.“
„Takhle to nebylo,“ namítá Nala.
Žoldák jenom mávne rukou. „Myslíte si, že ste jediný, co si prošli těžkejma chvílema nebo co?“ pokračuje nabroušeným hlasem. „Co kdybyste radši přiznali, proč ste vopustili sapphirehallský vojsko. Vopravdu ste zabili svýho krále?“
Čtveřice se na chvíli odmlčí. Slyšet tohle obvinění nahlas bylo těžší, než původně předpokládali. Zdá se, že to Abernantovi netrvalo ani zdaleka tak dlouho, aby tuhle informaci roznesl po celém světě.
„Nic takového jsme neudělali!“ rozohní se podrážděně Marth, který do té chvíle mlčel a nechával celé vyjednávání na bývalých důstojnících.
Amon zvedá ruku, aby ho umlčel. „Prostě jsme odešli z armády,“ pokračuje. „To je vše, co ti k tomu teď řekneme. Říkal si, že tě to stejně nezajímá.“
„Hej, tohle začíná bejt zajímavý,“ ušklíbne se pobaveně Gilbert. „Tajíte důvody, jako by to nebylo i tak dost jasný. Ale pravda je, že je mi do toho vážně kulový,“ pokrčí nezaujatě rameny. „Kdysi sem chtěl taky sloužit pro Sapphirehall,“ zařehtá se a přichází blíž k bývalé majorce. „Co, Nalino, možná by z nás byli milenci.“ Bere mezi prsty pramínek jejích vlasů.
Žena se okamžitě ohradí. „Dej ty špinavé pracky ode mě pryč!“
Znovu se pobaveně zařehtá. „Ani okem bych o takovou šeredu jako si ty nezavadil,“ odfrkne si a opět od ní odstoupí. „Časy se změnily, a tak sem místo v sapphirehallský armádě tady. Když dobře zacálujete, pomůžu vám dobít Talusovo sídlo. Starej pán to budoval z části vlastníma rukama. Hůř než se k tomu chovaj ty prasata, co tam už sou, se k tomu už stejně nikdo jinej chovat nemůže,“ pokývá smířeně hlavou. „Ale jak ste si už všimli, mám málo chlapů. Musíme počkat do noci, než se vrátěj. Vaší nabídku předsadim jako prioritní.“
„Oceňuji, že jsi přijal tuhle misi.“
„No jo, no jo, jen se z toho neposer,“ zamává rukou před Amonovým obličejem. „Přiďte ráno.“
Ani jeden z trojice mužů se déle nezdržuje a vychází na ulici nadýchat se čerstvého vzduchu.
„Na co čumíš?“ zamračí se Gilbert směrem k Nale, která stále nehnutá stojí na svém místě. „Běž za svýma kamarádama.“
Nala se zhluboka nadechne, aby se uklidnila. Je načase na chvíli odsunout rozbroje, které mezi ní a Gilbertem jiskří, na druhou kolej. Dnešní zážitek ve městě v ní zanechal pocit nejistoty.
Zakládá si ruce na prsa s naštvaným výrazem mířeným na rezavého žoldáka a poraženě vydechuje: „Víš něco o plukovníkovi Crawfordovi?“
„Hm, to je ten barevnovokej mamlas, co se nosí jako páv s rypákem nahoru,“ odtuší a pátrá ve své paměti, kdy s ním byl naposledy v kontaktu. Sice Nalu neměl příliš v lásce, ale právě před chvílí mu přinesla docela zajímavý obchod. Nebylo by proto moudré ji zabít dřív, než se uskuteční. Kromě toho mu odpověď nijak neublíží. „Je to králův oblíbenej voják, co sem slyšel.“
„Viděla jsem ho tady ve městě,“ odtuší Nala a ten pocit nejistoty se stále více prohlubuje. „Tak proč není ve Fabulexu po králově boku?“
„Nejspíš tady čuchá nějakej průser. Doufám, že nejde po vás. S timhle chlapem si není radno zahrávat. Já sem s nim za dobře a sem za to rád.“
„Je to tak zlé?“
„No, měl sem kámoše, co sem přijel dělat nějaký špinavý vobchody. Crawford se vo tom nějakym záhadnym způsobem domák a druhej den už vo tom kámošovi nebylo nikde vidu ani slechu.“
„Myslíš, že se ho zbavil nějakou radikální cestou?“
„Řek bych. Nicméně, ať s nim udělal cokoliv, tak vod tý doby sem o něm neslyšel. Pokud ho král poslal do města právě teď, tak to musí bejt něco důležitýho. Běžně hlídá ulice Fabulexu, aby byl královi po ruce. To, že je tady, je kurva divný,“ zašklebí se a zamyšleně si promne bradu. „Kromě toho je na něm něco divnýho. Tváří se mile, ale když na tebe čumí těma divnýma vočima, tak je to, jako by vždycky věděl něco navíc. Nevim, jak to popsat.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Ten jeho pohled v ní budil podobné pocity. Nebylo to jen zvláštností odstínu jeho očí. „Myslím, že tuším, o čem mluvíš.“
„Dej si na něj bacha. Nechci, aby si na nás přivolala nějakou na hovno pozornost. S chlapama nestojíme vo nějaký problémy s timhle chlapíkem…“ upozorňuje ji.
Nala mu už dál nevěnuje žádnou pozornost. Se zamyšleným výrazem si mne bradu a přemýšlí, co pro ně plukovníkova pozornost znamená. Jestli král Fabulexu ví, kdo jsou, možná se cítí ohrožen. Může ho tížit myšlenka, že jako zběhlí vojáci a královrazi do jeho země mohou přinést válku, i když vůbec netuší, jak jejich přítomnost ve městě mohl vypátrat tak rychle. Nebo je to opravdu jen velmi špatná náhoda, že na plukovníka Crawforda zrovna narazili. Ale je jí jasné, že to není jen tak. Musí se držet obzvláště na pozoru.
S kamennou tváří vychází na ulici, kde už netrpělivě vyčkává trojice bývalých vojáků.
„Už jsem se bál, že si tam pro vás budu muset dojít,“ pokývá nespokojeně hlavou Vincent. „Myslel jsem, že jste v sobě.“
„Gilbert je sice násilník, ale když cítí peníze, tak by si je nenechal utéct mezi prsty bezmyšlenkovitým soubojem,“ odtuší. Její mysl stále cestuje někde mimo její tělo. „Mám z toho tady špatný pocit. Možná bychom se měli ubytovat v nějakém jiném městě nebo vesnici.“
Amon se starostlivě zamračí.
„Ale no tak,“ mávne rukou Marth. „Ráno je máme vyzvednout přímo tady a už se začíná stmívat. Místo spánku bychom celou noc strávili na cestě.“
„Má pravdu. Na zítra potřebujeme energii a všechnu sílu,“ přitakává Vincent. „Ubytujeme se a pořádně se najíme.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat