U vlka a lva. Nala není
s volbou svých společníku spokojená. Široko daleko nebylo jiné ubytování,
protože Marvecie je malé město jen s jedním hostincem, takže neměli na
výběr. Možná, kdyby jim sdělila své obavy ohledně tajemného plukovníka armády
Fabulexu, tak by její pocity nebrali na lehkou váhu. Vyskytuje se otázka, proč
jim to vlastně neřekla.
Amon si nemůže nevšimnout jejího bezduchého pohledu, který bloumá někde daleko od jejich stolu. Nesnědla ani krajíc chleba a polévka už jí dávno vystydla. Chtěl by se jí na to zeptat, ale od jejich posledního rozhovoru si drží odstup. Její neustálé odmítání mu ubližuje. Konečně si toho je vědom.
Vincent si jejího podivného chování všímá také. Sleduje ji přes stůl se znepokojeným výrazem. Nala sedí přímo naproti němu, ale on si je jistý tím, že nehledí na něj. Otáčí se za směrem jejího pohledu.
Do zorného pole mu padne mladý muž s podivně zbarvenýma očima. Na tváři se mu zračí velmi vlídný úsměv, když rozpráví s dalšími muži u jeho stolu. Zdá se, že se náramně baví a dobře spolu vycházejí. Jeho oku neunikne, že to jsou všechno vojáci Fabulexu, kteří již mají po službě.
„Jste z nich nervózní?“ zeptá se přes stůl, když se jeho pohled opět obrací k zamyšlené ženě sedící naproti němu.
Získává si její pozornost. Překvapeně se zadívá do jeho zkoumavé tváře. „Nemám dobrý pocit z toho muže.“
„Kdo to je?“
„Plukovník Fabulexu, nějaký Crawford. Dnes jsem ho potkala ve městě.“
„Mluvil s vámi?“
„Ano. Myslím, že ví, kdo jsme, a zajímá se o nás.“
„Patří do královy gardy. Jelikož je Fabulex neutrální království, nebudeme ho zajímat. Sama jste to řekla.“
„Ano, dokud se námi nebude cítit král ohrožen. Pokud ví, kdo jsme…“ vydechne. „Mluvila jsem o něm s Gilbertem. Zdá se, že tenhle muž pro krále dělá špinavou práci. Zbavuje se lidí, kteří by mohli narušit klid tohohle království a jeho bezúhonnost.“
„Myslíte, že ho král poslal za námi, aby se nás zbavil?“
„Nechce přivolat válku na své území. To, že se tu skrýváme, by pro něj mohlo znamenat pravý opak. Může to sem přilákat přílišnou pozornost Sapphirehallu, a to si v poslední době nikdo nepřeje. Abernant by to jistě neváhal využít jako výmluvu pro to, aby zaútočil na Fabulex. Šílený je na to dost.“
„Ale jak by se mohl dozvědět tak rychle, že jsme zrovna v Marvecii? Vždyť to nebyl ani náš původní plán.“
„Možná si nás někdo všiml při naší cestě a dal králi zprávu. Sapphirehall rozhodně není jediný, kdo má své špehy. Král pak poslal Crawforda, aby prohledal města a vesnice na západě a zjistil, jestli se tu někde neschováváme. Pokud Abernant vypustil do světa i náš popis, nebude těžké na první pohled poznat, že jsme to my. Měli jsme si dávat větší pozor. Netušila jsem, že by zašel tak daleko s tím, co víme. Abernant dost riskuje, ale kdoví co se mu poslední dobou honí hlavou.“
„Nedělejte unáhlené závěry. Ještě nás přeci nezatknul a ani se nás nepokusil zneškodnit. Možná je to jen náhoda. Co přesně vám říkal?“
„Mluvil o tom, že nás viděl přicházet do města. Poznal, že jsme cizinci, a pak se nenápadně vyptával na to, co ve městě děláme. Následně spustil o tom, že se k němu donesla zpráva o čtyřech vojácích, kteří zradili Sapphirehall a zabili svého krále, a že je dost možné, že se skrývají právě na východních ostrovech, takže bych si měla dávat pozor. Podle mě byl velice konkrétní a jeho pohled jistý.“
„Zastavil vás na ulici a tohle vám začal jen tak vyprávět?“ zamýšlí se znepokojeně Vincent.
„Nebylo to úplně takhle. Nejdřív začal lacinými komplimenty, a pak se konverzace přesunula na tohle téma.“
„Pokud je to tak, jděte si s ním promluvit,“ řekne rozhodně bývalý plukovník.
Nala překvapeně rozevře oči. „Co?!“
„Pokud o vás jevil zájem, jsou pravděpodobné jen dva důvodu. Buď se vás snažil oklamat a má něco v plánu, anebo je to jen naivní hlupák, který propadl vašemu kouzlu. Pro agenta výzvědné služby nebude těžké zjistit, co z toho je pravda.“
„Nezapomeňte, že kdysi jste býval ten hlupák vy,“ zamračí se s přimhouřenýma očima.
Vincent se pobaveně zasměje nad její poznámkou. „Pořád jím jsem.“
Nala jen protočí očima. „Nicméně si myslím, že u něj nebude tak lehké odhalit jeho úmysly. Je na něm něco zvláštního.“
„Chcete říct, že i vás by dokázal oklamat?“
„Myslím, že to už dokonce udělal. Když se mnou mluvil, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jaké jsou vlastně jeho úmysly. Nedokážu to konkrétně popsat, ale dost mě to vyvedlo z míry,“ přikyvuje se založenýma rukama na prsou. Její zamračený pohled trhne ke Crawfordově rozesmáté tváři. Předstírá, že si jí nevšiml, a přitom ji tajně sleduje, nebo je to vážně jen obyčejný voják, který se přišel do hostince pobavit se svými muži? Možná začíná být z událostí poslední doby paranoidní. „To ty jeho oči. Podle očí dokážete na člověku poznat cokoliv, ale u něj v nich nevidím vůbec nic. Když se mnou mluvil a jeho tvář se smála nebo mračila, ty oči byly pořád stejné. Prázdné. Bez emocí. Neznám žádného člověka, který tohle dokáže.“
„Ať je to, jak chce, musíme zjistit jeho úmysly a myslím, že to nepůjde jinak, než když si s ním ještě promluvíte,“ pokrčí rameny Vincent.
Nala poraženě vydechne a svěsí ramena. „Máte pravdu. Půjdu se pokusit z něj dostat nějaké informace,“ souhlasí nakonec, ale nemůže se zbavit toho nepříjemného pocitu, že to je přesně to, co Crawford chtěl. Sám ji pozval, aby se za ním zastavila přesně v tuhle dobu na tomhle místě. Jako by ten slet událostí předpovídal.
„Hodně štěstí,“ odtuší Vincent a přimkne k sobě víčka místo přikývnutí. Bere do ruky pohárek s vodou, který stojí na stole naproti němu, a zhluboka se napije. Nala vstává ze svého místa a obchází stůl kolem jeho místa. Volnou rukou ji jemně bere za zápěstí, aby ji ještě na chvíli zastavil. Překvapeně shlédne k jeho tváři. „A dávejte na sebe pozor. Budu vás sledovat.“ Promne její zápěstí a opět ji pouští. Jeho oceánový pohled je zabodnutý do její tváře.
Jen přikývne a pokračuje ve své cestě k hloučku vojáků, který má už dost upito. Veselé tváře hlasitě prozpěvují národní písně na celý hostinec. Popadají se kolem ramen a se zdviženými pohárky piva ve vzduchu se vesele pohupují ze strany na stranu. Plukovník Crawford sedí naproti nim se širokým úsměvem od jednoho ucha k druhému a usrkává ze svého pohárku, aniž by se zpěvu účastnil. Když si všímá nejisté ženy, která přichází blíž s ostražitým výrazem ve tváři, svižně vstává ze svého místa, aby jí vyšel vstříc.
„Dobrý večer,“ odtuší a zastavuje se naproti němu.
„Teď už se zdá být konečně dobrý,“ usměje se tím nejokouzlivějším úsměvem a směle políbí její ruku.
Nala ji rychle vysmeká z jeho sevření. Jeho dotek v ní budil zvláštní pocity.
Na jeho tváři se objeví pobavený úšklebek, jako by tuhle reakci očekával. „Nechcete se jít posadit někam, kde je větší klid?“
Nala nejistě přikývne s krátkým ohlédnutím ke stolu, odkud je Vincent pečlivě střeží svým pohledem. Crawford pokyne rukou k prázdnému stolu v rohu místnosti. Následně odsouvá jednu židli jako pravý gentleman a nechává mladou dámu posadit. Poté si sedá naproti ní.
„Takže jste nakonec přišla.“
„Nezdáte se být překvapený,“ odtuší při pohledu do jeho jistého výrazu.
Plukovník se pobaveně zasměje. „Vždycky jste takhle strohá?“
„Většinu času,“ přikývne. Za celou dobu jejich komunikace se ani jednou neusmála. Její výraz zůstává neměnný stejně tak jako její pohled.
„Ano, já vím,“ přikyvuje se stále stejným pobaveným úsměvem. „Stejně jako jsem věděl, že tu dnes večer budete a přijdete si promluvit. Nemohla jste na mě přestat myslet.“
„Takže jste věštec?“ zakroutí nevěřícně hlavou nad jeho sebejistou poznámkou. „Nebo jste jen nehorázně namyšlený?“
„Nemůžu být obojí?“ pokrčí rameny a jeho intenzivní pohled je stále zabodnutý do její tváře. Nala má pocit, že i přes její pokus střežit si svůj pohled a nedávat najevo žádné emoce, může vidět přímo skrze ni. A nejenom to. Teď si je už jistá tím, že vidí přímo skrze její kletbu. „Stačí, abych se někoho dotkl, a vidím tak daleko do jeho budoucnosti, jak chci.“
Nala se pečlivě zadívá do jeho tváře. Snaží se v těch očích vyčíst jeho úmysly. Nedokáže najít nic. Tenhle pocit nejistoty ji začíná vyvádět z míry. „Vy si asi myslíte, že jsem hloupá venkovanka…“
„Ne, to bych si nikdy nemyslel,“ namítá a jeho výraz se konečně mění na vážný. „Jste inteligentní a důvtipná,“ přitakává. „Vidím to ve vašem pohledu. Podle očí dokážete na člověku poznat cokoliv, nemyslíte?“
Nala se na chvíli odmlčí. Svými slovy a sebejistým pohledem jí bere argumenty. „Použil stejná slova jako já, když jsem mluvila před chvíli s Vincentem o jeho pohledu? Ale jak by to mohl vědět?“ nervózně polkne. Dostal se jí pod kůži a ona tomu nemůže nijak zabránit. „Copak opravdu umí číst budoucnost a věděl o naší konverzaci ve chvíli, kdy se dotkl mé ruky ve městě? Pokud je to pravda, tak co ještě ví?“ Stahuje svou tvář dál od stolu a od jeho hypnotických očí. „Ten pohled… Tohle je ten pohled, o kterém mluvil Gilbert. Ten pohled, kterým říká, že ví něco víc.“
„Doufám, že vás svými slovy neuvádím do rozpaků.“
„Já se o něj postarám,“ zašeptá ten chladný hlas v její hlavě. Je zpátky. Její slabost přivolala Temnotu.
„Nech to na mě. Já mu ukážu, proti komu doopravdy stojí.“
Její reakce v něm budí očividný neklid, a tak na krátký zlomek okamžiku povoluje ve své ostražitosti a nechává svýma očima promlouvat tuhle emoci. Tak nakonec je i on jenom člověk.
„Tohle v tvé budoucnosti nebylo, co?“ zašklebí se sama pro sebe Nala. „Nenechte se mást. Jen jsem se zamyslela nad tím, kdo tedy vlastně jste.“
„Tak mi to dokažte,“ vyzve ho a také pokládá jednu ruku na stůl. Pomalým gestem ji posouvá k té plukovníkově. „Dotkněte se mě, a pak mi řekněte, co se stane.“
Zvedá své prsty a jemně jimi přejede po hřbetu její ruky. Cestuje prsty směrem k jejímu zápěstí a předkloní se, aby jeho tvář byla blíže k té její. Celou dobu se při tom dívá přímo do jejího střeženého pohledu. „Nepoužívám svou schopnost na pouťové triky.“
Nala svou ruku s výsměšným úšklebkem stáhne zpět, ale neustupuje. „Jste okouzlující a přitažlivý… a určitě si toho jste vědom, takže o co vám jde? Určitě se nesnažíte ženy na potkání uchvátit nějakou nadpřirozenou mocí.“
Plukovník se opět pobaveně zasměje a odvrací se od její tvrdé tváře. „Vypadám, jako že mi o něco jde?“
„Vypadáte jako velice inteligentní muž, ale celý tenhle příběh zní naprosto stupidně. Přiznávám, že jsem zmatená.“
„Není žádný důvod být zmatená. Říkám pravdu,“ pokrčí rameny. „Už je to dlouhá doba, co vím o tom, že v tento den přijdete do města a chtěl jsem se s vámi seznámit, abych si mohl být jistý tím, že jdete správnou cestou.“
Poraženě vydechne. „Neříkal jste, že budoucnost můžete vidět z doteku s dotyčnou osobou?“ přimhouří podezíravě oči. „Nejsem si vědoma toho, že bychom se někdy v minulosti setkali.“
„Osudy lidí se proplétají,“ namítá sebejistým hlasem. „Možná jsem vás viděl v budoucnosti někoho jiného. Někoho, jehož osud je pro mě velmi důležitý a vy v něm – MOŽNÁ – sehrajete velmi důležitou roli.“
Nala si z jeho vážného pohledu uvědomuje, že slova ve větách opakuje záměrně, aby na ně dal větší důraz. „Řekněme, že bych vám tuhle povídačku nakonec opravdu uvěřila, jaká je tedy moje úloha v budoucnosti této osoby?“
„Jen dvě slova,“ odpovídá. Jeho povznesený výraz rychle vystřídal ten vážný. „Zůstat naživu.“
„Snažíte se ze mě dělat legraci?“
„Vypadám tak?“ zeptá se opět velmi vážným tónem. „Není třeba o tom teď hovořit. Přišel jsem vás jen zkontrolovat a ujistit se, jestli jdete po té správné cestě, protože budoucnost umí být velmi vrtkavá.“
„Chci vědět víc,“ naléhá Nala. „Proč jste mě sledoval?“
„Právě jsem vám to řekl.“
„Vy víte, kdo jsme! Řekněte mi-“
„Není čas. Přesně za deset vteřin ke stolu přijde váš bývalý – velmi žárlivý – přítel a nebude příjemný. Pokud ten meč vytáhne před zraky mých vojáků, co mám za zády, tak mi věřte, že to dopadne hodně špatně pro vás pro všechny. O takovou pozornost přeci ve vaší situaci nestojíte.“
„Proč by to dělal?“ zakroutí nechápavě hlavou Nala. Je si vědoma, že mluví o Vincentovi. Ten ale nemá nejmenší důvod tu dělat takové představení.
„Protože je velmi jednoduché ho vyprovokovat. Mimochodem už jsem vám řekl, že ten nový sestřih vám padne? Ve svých vizích jsem ho neviděl, ale jak jsem již řekl, tak budoucnost je vrtkavá,“ pokrčí rameny. Staví se svižně na nohy a natahuje se k Nale přes stůl, aby jí políbil na tvář. Následně se jeho ústa přiblíží k jejímu uchu. „Ještě jsme se nepředstavili. Moje jméno je Joel. Rád jsem vás konečně poznal osobně… Nalo.“
Její oči se rozevřou překvapením.
Najednou k nim rychlým krokem skutečně přichází Vincent s velmi nabroušeným pohledem. „Co se tady děje?“ vyhrkne rozzuřeně a už sahá po rukojeti svého meče.
Joel se jen pobaveně zašklebí a ustupuje krok dozadu od stolu.
Nala si uvědomuje, že možná na všem, co ten muž řekl, je něco pravdy. Než se stane nějaká neuváženost, vyskakuje ze svého místa a celým tělem se přimyká k tomu Vincentovu, které právě hoří nezkrotným ohněm. Bere ho pevně za ruku, která se křečovitě ovíjí kolem rukojeti meče.
„Nedělejte žádnou hloupost, které byste později litoval,“ zatíná čelist s tlumeným hlasem.
„On vás políbil,“ zavrčí do její tváře, která je teď velmi blízko.
„Jen se vás snaží vyprovokovat a očividně se mu to daří.“
Vincent uvolňuje svoje sevření a s hlubokým nádechem se pokouší zklidnit divoké myšlenky. „Představíte mi svého přítele?“ zeptá se nakonec nahlas.
Když Nala cítí, že má Vincent svoje emoce opět pod kontrolou, odstupuje od něj.
Joel se na něj usměje širokým úsměvem a natahuje před sebe ruku. „Jsem plukovník Joel Crawford.“
„Plukovník,“ odfrkne si a po krátkém rozmyslu mu také podává svou ruku. „Moje jméno je Vincent.“
Joel pevně sevře jeho ruku. V tu chvíli se v jeho očích něco změní. Ta jeho zdánlivě neprostupná bariéra opět padá. Na okamžik se zdá být zmatený. Vysmeká se z jeho sevření a mihne pohledem k Nale. „Je mi líto, ale budu vás dva muset opustit,“ pokouší se opět o ten hraný úsměv. „Rád jsem vás oba poznal.“ Přikývne k nim a spěšným krokem se rozchází pryč.
Nala zamyšleně sklopí pohled ke svým rukám a prohlédne si je. „Říkal, že dokáže vidět do budoucnosti člověka pomocí doteku, takže viděl něco v té Vincentově? Bylo to něco zlého? Jeho pohled…“
„Nalo?! Posloucháte mě?“
Zvedá překvapený pohled do Vincentovy rozhněvané tváře.
„Ptal jsem se, jestli vám ten chlápek něco řekl.“
„Ne,“ zalže. „Jenom flirtoval.“
„Proč mi lžete?“ zeptá se s přimhouřenýma očima. „A ještě k tomu ne moc dobře.“
„Protože… protože nevím, co bych řekla, Vincente,“ vydechne. „Mluvil o opravdu divných věcech. Ale teď není čas se tím zaobírat. Myslím, že v nejbližší době se nám nebude stavět do cesty.“
„Jak se tím nemám zaobírat? Proč dělal celé tohle divadlo-“
Nala se přimkne svým tělem k jeho a utíná tak jeho načatou myšlenku. Sevře ho pevně jednou rukou kolem pasu a tou druhou kolem ramen. Zavírá u toho oči, aby se mohla soustředit jen na jeho přítomnost doprovázenou teplem jeho těla a tlukotem jeho srdce. Snaží se tak vytěsnit všechno ostatní z hlavy… celou tuhle zatracenou situaci, ve které se topí až po uši. Tiskne ho v drtivém objetí a začíná cítit neskutečnou úlevu. Takovou úlevu, kterou jí nemohla nabídnou ani Temnota. Cítí to, co jí tolik chybělo, když s ní bojovala poprvé. Jen díky němu a Amonovi cítí, že na to konečně není sama. Musí je ochránit, protože to právě oni chrání jí.
Vincent její objetí neopětuje. Jen oněměle hledí před sebe s rukama volně svěšenýma podél boků. Takovou reakci by od bývalé majorky rozhodně nečekal. Jeho tvář se pokroutí v bolestné grimase.
Po krátké chvíli uvolňuje svoje sevření a trochu se odkloní, aby se čelem zapřela do jeho hrudi. „Chci, abyste mi tu teď odpřisáhnul, že se ode mě už nikdy nehnete ani na krok,“ zatvrdí se a zaťatou pěstí jemně udeří do jeho hrudi.
Nemůže vidět její tvář, ale ve své mysli si dokáže živě představit ten útrpný výraz, který teď musí svazovat její obličej. Jeho tvář se mění, zatvrzuje se.
„Přísahám, že když to uděláte, tak vás ochráním.“
Její slova jsou poháněna myšlenkami na Crawfordův pohled. Byla to ta nejděsivější věc, se kterou se ve svém životě setkala, hned po Temnotě. Ten pohled, který byl předzvěstí něčeho zlého. Co když ten dotek skutečně odhalil něco špatného ve Vincentově budoucnosti?
„Proč se teď chováte tak melodramaticky, Nalo? Vím, že jste se hodně změnila, ale…“ bere ji za nadloktí a odtahuje ji od sebe, aby se mohl zpříma podívat do její tváře. „Pokud mi nechcete říct, co vám ten Crawford řekl, tak dobrá. Je to na vaši zodpovědnost.“
Z Vincenta v tu chvíli mluvila žárlivost a pocit, že mu Nala nedůvěřuje, pokud mu nechce říct pravdu. Kdyby tušil, co se odehrává v její hlavě, nikdy by se tak nezachoval. Obrací k ní svá záda a odchází pryč. Tak chladný.
Hledí s útrpným výrazem do jeho zad, které mizí v poschodí. Stačil malý zlomek okamžiku na to, aby se opět cítila sama.
„Vidíš, nemá rád tvoje nové slabošské já. Já jsem byla vždycky silná. Chce mě, ne tebe.“
„Brzy ho ztratíš. Smrt si ho vezme, pokud tě dřív sám neopustí. Viděla jsi to v očích toho vojáka. Hleděl zpříma do očí smrti, která se skrývá ve Vincentově budoucnosti.“
Amon si nemůže nevšimnout jejího bezduchého pohledu, který bloumá někde daleko od jejich stolu. Nesnědla ani krajíc chleba a polévka už jí dávno vystydla. Chtěl by se jí na to zeptat, ale od jejich posledního rozhovoru si drží odstup. Její neustálé odmítání mu ubližuje. Konečně si toho je vědom.
Vincent si jejího podivného chování všímá také. Sleduje ji přes stůl se znepokojeným výrazem. Nala sedí přímo naproti němu, ale on si je jistý tím, že nehledí na něj. Otáčí se za směrem jejího pohledu.
Do zorného pole mu padne mladý muž s podivně zbarvenýma očima. Na tváři se mu zračí velmi vlídný úsměv, když rozpráví s dalšími muži u jeho stolu. Zdá se, že se náramně baví a dobře spolu vycházejí. Jeho oku neunikne, že to jsou všechno vojáci Fabulexu, kteří již mají po službě.
„Jste z nich nervózní?“ zeptá se přes stůl, když se jeho pohled opět obrací k zamyšlené ženě sedící naproti němu.
Získává si její pozornost. Překvapeně se zadívá do jeho zkoumavé tváře. „Nemám dobrý pocit z toho muže.“
„Kdo to je?“
„Plukovník Fabulexu, nějaký Crawford. Dnes jsem ho potkala ve městě.“
„Mluvil s vámi?“
„Ano. Myslím, že ví, kdo jsme, a zajímá se o nás.“
„Patří do královy gardy. Jelikož je Fabulex neutrální království, nebudeme ho zajímat. Sama jste to řekla.“
„Ano, dokud se námi nebude cítit král ohrožen. Pokud ví, kdo jsme…“ vydechne. „Mluvila jsem o něm s Gilbertem. Zdá se, že tenhle muž pro krále dělá špinavou práci. Zbavuje se lidí, kteří by mohli narušit klid tohohle království a jeho bezúhonnost.“
„Myslíte, že ho král poslal za námi, aby se nás zbavil?“
„Nechce přivolat válku na své území. To, že se tu skrýváme, by pro něj mohlo znamenat pravý opak. Může to sem přilákat přílišnou pozornost Sapphirehallu, a to si v poslední době nikdo nepřeje. Abernant by to jistě neváhal využít jako výmluvu pro to, aby zaútočil na Fabulex. Šílený je na to dost.“
„Ale jak by se mohl dozvědět tak rychle, že jsme zrovna v Marvecii? Vždyť to nebyl ani náš původní plán.“
„Možná si nás někdo všiml při naší cestě a dal králi zprávu. Sapphirehall rozhodně není jediný, kdo má své špehy. Král pak poslal Crawforda, aby prohledal města a vesnice na západě a zjistil, jestli se tu někde neschováváme. Pokud Abernant vypustil do světa i náš popis, nebude těžké na první pohled poznat, že jsme to my. Měli jsme si dávat větší pozor. Netušila jsem, že by zašel tak daleko s tím, co víme. Abernant dost riskuje, ale kdoví co se mu poslední dobou honí hlavou.“
„Nedělejte unáhlené závěry. Ještě nás přeci nezatknul a ani se nás nepokusil zneškodnit. Možná je to jen náhoda. Co přesně vám říkal?“
„Mluvil o tom, že nás viděl přicházet do města. Poznal, že jsme cizinci, a pak se nenápadně vyptával na to, co ve městě děláme. Následně spustil o tom, že se k němu donesla zpráva o čtyřech vojácích, kteří zradili Sapphirehall a zabili svého krále, a že je dost možné, že se skrývají právě na východních ostrovech, takže bych si měla dávat pozor. Podle mě byl velice konkrétní a jeho pohled jistý.“
„Zastavil vás na ulici a tohle vám začal jen tak vyprávět?“ zamýšlí se znepokojeně Vincent.
„Nebylo to úplně takhle. Nejdřív začal lacinými komplimenty, a pak se konverzace přesunula na tohle téma.“
„Pokud je to tak, jděte si s ním promluvit,“ řekne rozhodně bývalý plukovník.
Nala překvapeně rozevře oči. „Co?!“
„Pokud o vás jevil zájem, jsou pravděpodobné jen dva důvodu. Buď se vás snažil oklamat a má něco v plánu, anebo je to jen naivní hlupák, který propadl vašemu kouzlu. Pro agenta výzvědné služby nebude těžké zjistit, co z toho je pravda.“
„Nezapomeňte, že kdysi jste býval ten hlupák vy,“ zamračí se s přimhouřenýma očima.
Vincent se pobaveně zasměje nad její poznámkou. „Pořád jím jsem.“
Nala jen protočí očima. „Nicméně si myslím, že u něj nebude tak lehké odhalit jeho úmysly. Je na něm něco zvláštního.“
„Chcete říct, že i vás by dokázal oklamat?“
„Myslím, že to už dokonce udělal. Když se mnou mluvil, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jaké jsou vlastně jeho úmysly. Nedokážu to konkrétně popsat, ale dost mě to vyvedlo z míry,“ přikyvuje se založenýma rukama na prsou. Její zamračený pohled trhne ke Crawfordově rozesmáté tváři. Předstírá, že si jí nevšiml, a přitom ji tajně sleduje, nebo je to vážně jen obyčejný voják, který se přišel do hostince pobavit se svými muži? Možná začíná být z událostí poslední doby paranoidní. „To ty jeho oči. Podle očí dokážete na člověku poznat cokoliv, ale u něj v nich nevidím vůbec nic. Když se mnou mluvil a jeho tvář se smála nebo mračila, ty oči byly pořád stejné. Prázdné. Bez emocí. Neznám žádného člověka, který tohle dokáže.“
„Ať je to, jak chce, musíme zjistit jeho úmysly a myslím, že to nepůjde jinak, než když si s ním ještě promluvíte,“ pokrčí rameny Vincent.
Nala poraženě vydechne a svěsí ramena. „Máte pravdu. Půjdu se pokusit z něj dostat nějaké informace,“ souhlasí nakonec, ale nemůže se zbavit toho nepříjemného pocitu, že to je přesně to, co Crawford chtěl. Sám ji pozval, aby se za ním zastavila přesně v tuhle dobu na tomhle místě. Jako by ten slet událostí předpovídal.
„Hodně štěstí,“ odtuší Vincent a přimkne k sobě víčka místo přikývnutí. Bere do ruky pohárek s vodou, který stojí na stole naproti němu, a zhluboka se napije. Nala vstává ze svého místa a obchází stůl kolem jeho místa. Volnou rukou ji jemně bere za zápěstí, aby ji ještě na chvíli zastavil. Překvapeně shlédne k jeho tváři. „A dávejte na sebe pozor. Budu vás sledovat.“ Promne její zápěstí a opět ji pouští. Jeho oceánový pohled je zabodnutý do její tváře.
Jen přikývne a pokračuje ve své cestě k hloučku vojáků, který má už dost upito. Veselé tváře hlasitě prozpěvují národní písně na celý hostinec. Popadají se kolem ramen a se zdviženými pohárky piva ve vzduchu se vesele pohupují ze strany na stranu. Plukovník Crawford sedí naproti nim se širokým úsměvem od jednoho ucha k druhému a usrkává ze svého pohárku, aniž by se zpěvu účastnil. Když si všímá nejisté ženy, která přichází blíž s ostražitým výrazem ve tváři, svižně vstává ze svého místa, aby jí vyšel vstříc.
„Dobrý večer,“ odtuší a zastavuje se naproti němu.
„Teď už se zdá být konečně dobrý,“ usměje se tím nejokouzlivějším úsměvem a směle políbí její ruku.
Nala ji rychle vysmeká z jeho sevření. Jeho dotek v ní budil zvláštní pocity.
Na jeho tváři se objeví pobavený úšklebek, jako by tuhle reakci očekával. „Nechcete se jít posadit někam, kde je větší klid?“
Nala nejistě přikývne s krátkým ohlédnutím ke stolu, odkud je Vincent pečlivě střeží svým pohledem. Crawford pokyne rukou k prázdnému stolu v rohu místnosti. Následně odsouvá jednu židli jako pravý gentleman a nechává mladou dámu posadit. Poté si sedá naproti ní.
„Takže jste nakonec přišla.“
„Nezdáte se být překvapený,“ odtuší při pohledu do jeho jistého výrazu.
Plukovník se pobaveně zasměje. „Vždycky jste takhle strohá?“
„Většinu času,“ přikývne. Za celou dobu jejich komunikace se ani jednou neusmála. Její výraz zůstává neměnný stejně tak jako její pohled.
„Ano, já vím,“ přikyvuje se stále stejným pobaveným úsměvem. „Stejně jako jsem věděl, že tu dnes večer budete a přijdete si promluvit. Nemohla jste na mě přestat myslet.“
„Takže jste věštec?“ zakroutí nevěřícně hlavou nad jeho sebejistou poznámkou. „Nebo jste jen nehorázně namyšlený?“
„Nemůžu být obojí?“ pokrčí rameny a jeho intenzivní pohled je stále zabodnutý do její tváře. Nala má pocit, že i přes její pokus střežit si svůj pohled a nedávat najevo žádné emoce, může vidět přímo skrze ni. A nejenom to. Teď si je už jistá tím, že vidí přímo skrze její kletbu. „Stačí, abych se někoho dotkl, a vidím tak daleko do jeho budoucnosti, jak chci.“
Nala se pečlivě zadívá do jeho tváře. Snaží se v těch očích vyčíst jeho úmysly. Nedokáže najít nic. Tenhle pocit nejistoty ji začíná vyvádět z míry. „Vy si asi myslíte, že jsem hloupá venkovanka…“
„Ne, to bych si nikdy nemyslel,“ namítá a jeho výraz se konečně mění na vážný. „Jste inteligentní a důvtipná,“ přitakává. „Vidím to ve vašem pohledu. Podle očí dokážete na člověku poznat cokoliv, nemyslíte?“
Nala se na chvíli odmlčí. Svými slovy a sebejistým pohledem jí bere argumenty. „Použil stejná slova jako já, když jsem mluvila před chvíli s Vincentem o jeho pohledu? Ale jak by to mohl vědět?“ nervózně polkne. Dostal se jí pod kůži a ona tomu nemůže nijak zabránit. „Copak opravdu umí číst budoucnost a věděl o naší konverzaci ve chvíli, kdy se dotkl mé ruky ve městě? Pokud je to pravda, tak co ještě ví?“ Stahuje svou tvář dál od stolu a od jeho hypnotických očí. „Ten pohled… Tohle je ten pohled, o kterém mluvil Gilbert. Ten pohled, kterým říká, že ví něco víc.“
„Doufám, že vás svými slovy neuvádím do rozpaků.“
„Já se o něj postarám,“ zašeptá ten chladný hlas v její hlavě. Je zpátky. Její slabost přivolala Temnotu.
„Nech to na mě. Já mu ukážu, proti komu doopravdy stojí.“
Její reakce v něm budí očividný neklid, a tak na krátký zlomek okamžiku povoluje ve své ostražitosti a nechává svýma očima promlouvat tuhle emoci. Tak nakonec je i on jenom člověk.
„Tohle v tvé budoucnosti nebylo, co?“ zašklebí se sama pro sebe Nala. „Nenechte se mást. Jen jsem se zamyslela nad tím, kdo tedy vlastně jste.“
„Tak mi to dokažte,“ vyzve ho a také pokládá jednu ruku na stůl. Pomalým gestem ji posouvá k té plukovníkově. „Dotkněte se mě, a pak mi řekněte, co se stane.“
Zvedá své prsty a jemně jimi přejede po hřbetu její ruky. Cestuje prsty směrem k jejímu zápěstí a předkloní se, aby jeho tvář byla blíže k té její. Celou dobu se při tom dívá přímo do jejího střeženého pohledu. „Nepoužívám svou schopnost na pouťové triky.“
Nala svou ruku s výsměšným úšklebkem stáhne zpět, ale neustupuje. „Jste okouzlující a přitažlivý… a určitě si toho jste vědom, takže o co vám jde? Určitě se nesnažíte ženy na potkání uchvátit nějakou nadpřirozenou mocí.“
Plukovník se opět pobaveně zasměje a odvrací se od její tvrdé tváře. „Vypadám, jako že mi o něco jde?“
„Vypadáte jako velice inteligentní muž, ale celý tenhle příběh zní naprosto stupidně. Přiznávám, že jsem zmatená.“
„Není žádný důvod být zmatená. Říkám pravdu,“ pokrčí rameny. „Už je to dlouhá doba, co vím o tom, že v tento den přijdete do města a chtěl jsem se s vámi seznámit, abych si mohl být jistý tím, že jdete správnou cestou.“
Poraženě vydechne. „Neříkal jste, že budoucnost můžete vidět z doteku s dotyčnou osobou?“ přimhouří podezíravě oči. „Nejsem si vědoma toho, že bychom se někdy v minulosti setkali.“
„Osudy lidí se proplétají,“ namítá sebejistým hlasem. „Možná jsem vás viděl v budoucnosti někoho jiného. Někoho, jehož osud je pro mě velmi důležitý a vy v něm – MOŽNÁ – sehrajete velmi důležitou roli.“
Nala si z jeho vážného pohledu uvědomuje, že slova ve větách opakuje záměrně, aby na ně dal větší důraz. „Řekněme, že bych vám tuhle povídačku nakonec opravdu uvěřila, jaká je tedy moje úloha v budoucnosti této osoby?“
„Jen dvě slova,“ odpovídá. Jeho povznesený výraz rychle vystřídal ten vážný. „Zůstat naživu.“
„Snažíte se ze mě dělat legraci?“
„Vypadám tak?“ zeptá se opět velmi vážným tónem. „Není třeba o tom teď hovořit. Přišel jsem vás jen zkontrolovat a ujistit se, jestli jdete po té správné cestě, protože budoucnost umí být velmi vrtkavá.“
„Chci vědět víc,“ naléhá Nala. „Proč jste mě sledoval?“
„Právě jsem vám to řekl.“
„Vy víte, kdo jsme! Řekněte mi-“
„Není čas. Přesně za deset vteřin ke stolu přijde váš bývalý – velmi žárlivý – přítel a nebude příjemný. Pokud ten meč vytáhne před zraky mých vojáků, co mám za zády, tak mi věřte, že to dopadne hodně špatně pro vás pro všechny. O takovou pozornost přeci ve vaší situaci nestojíte.“
„Proč by to dělal?“ zakroutí nechápavě hlavou Nala. Je si vědoma, že mluví o Vincentovi. Ten ale nemá nejmenší důvod tu dělat takové představení.
„Protože je velmi jednoduché ho vyprovokovat. Mimochodem už jsem vám řekl, že ten nový sestřih vám padne? Ve svých vizích jsem ho neviděl, ale jak jsem již řekl, tak budoucnost je vrtkavá,“ pokrčí rameny. Staví se svižně na nohy a natahuje se k Nale přes stůl, aby jí políbil na tvář. Následně se jeho ústa přiblíží k jejímu uchu. „Ještě jsme se nepředstavili. Moje jméno je Joel. Rád jsem vás konečně poznal osobně… Nalo.“
Její oči se rozevřou překvapením.
Najednou k nim rychlým krokem skutečně přichází Vincent s velmi nabroušeným pohledem. „Co se tady děje?“ vyhrkne rozzuřeně a už sahá po rukojeti svého meče.
Joel se jen pobaveně zašklebí a ustupuje krok dozadu od stolu.
Nala si uvědomuje, že možná na všem, co ten muž řekl, je něco pravdy. Než se stane nějaká neuváženost, vyskakuje ze svého místa a celým tělem se přimyká k tomu Vincentovu, které právě hoří nezkrotným ohněm. Bere ho pevně za ruku, která se křečovitě ovíjí kolem rukojeti meče.
„Nedělejte žádnou hloupost, které byste později litoval,“ zatíná čelist s tlumeným hlasem.
„On vás políbil,“ zavrčí do její tváře, která je teď velmi blízko.
„Jen se vás snaží vyprovokovat a očividně se mu to daří.“
Vincent uvolňuje svoje sevření a s hlubokým nádechem se pokouší zklidnit divoké myšlenky. „Představíte mi svého přítele?“ zeptá se nakonec nahlas.
Když Nala cítí, že má Vincent svoje emoce opět pod kontrolou, odstupuje od něj.
Joel se na něj usměje širokým úsměvem a natahuje před sebe ruku. „Jsem plukovník Joel Crawford.“
„Plukovník,“ odfrkne si a po krátkém rozmyslu mu také podává svou ruku. „Moje jméno je Vincent.“
Joel pevně sevře jeho ruku. V tu chvíli se v jeho očích něco změní. Ta jeho zdánlivě neprostupná bariéra opět padá. Na okamžik se zdá být zmatený. Vysmeká se z jeho sevření a mihne pohledem k Nale. „Je mi líto, ale budu vás dva muset opustit,“ pokouší se opět o ten hraný úsměv. „Rád jsem vás oba poznal.“ Přikývne k nim a spěšným krokem se rozchází pryč.
Nala zamyšleně sklopí pohled ke svým rukám a prohlédne si je. „Říkal, že dokáže vidět do budoucnosti člověka pomocí doteku, takže viděl něco v té Vincentově? Bylo to něco zlého? Jeho pohled…“
„Nalo?! Posloucháte mě?“
Zvedá překvapený pohled do Vincentovy rozhněvané tváře.
„Ptal jsem se, jestli vám ten chlápek něco řekl.“
„Ne,“ zalže. „Jenom flirtoval.“
„Proč mi lžete?“ zeptá se s přimhouřenýma očima. „A ještě k tomu ne moc dobře.“
„Protože… protože nevím, co bych řekla, Vincente,“ vydechne. „Mluvil o opravdu divných věcech. Ale teď není čas se tím zaobírat. Myslím, že v nejbližší době se nám nebude stavět do cesty.“
„Jak se tím nemám zaobírat? Proč dělal celé tohle divadlo-“
Nala se přimkne svým tělem k jeho a utíná tak jeho načatou myšlenku. Sevře ho pevně jednou rukou kolem pasu a tou druhou kolem ramen. Zavírá u toho oči, aby se mohla soustředit jen na jeho přítomnost doprovázenou teplem jeho těla a tlukotem jeho srdce. Snaží se tak vytěsnit všechno ostatní z hlavy… celou tuhle zatracenou situaci, ve které se topí až po uši. Tiskne ho v drtivém objetí a začíná cítit neskutečnou úlevu. Takovou úlevu, kterou jí nemohla nabídnou ani Temnota. Cítí to, co jí tolik chybělo, když s ní bojovala poprvé. Jen díky němu a Amonovi cítí, že na to konečně není sama. Musí je ochránit, protože to právě oni chrání jí.
Vincent její objetí neopětuje. Jen oněměle hledí před sebe s rukama volně svěšenýma podél boků. Takovou reakci by od bývalé majorky rozhodně nečekal. Jeho tvář se pokroutí v bolestné grimase.
Po krátké chvíli uvolňuje svoje sevření a trochu se odkloní, aby se čelem zapřela do jeho hrudi. „Chci, abyste mi tu teď odpřisáhnul, že se ode mě už nikdy nehnete ani na krok,“ zatvrdí se a zaťatou pěstí jemně udeří do jeho hrudi.
Nemůže vidět její tvář, ale ve své mysli si dokáže živě představit ten útrpný výraz, který teď musí svazovat její obličej. Jeho tvář se mění, zatvrzuje se.
„Přísahám, že když to uděláte, tak vás ochráním.“
Její slova jsou poháněna myšlenkami na Crawfordův pohled. Byla to ta nejděsivější věc, se kterou se ve svém životě setkala, hned po Temnotě. Ten pohled, který byl předzvěstí něčeho zlého. Co když ten dotek skutečně odhalil něco špatného ve Vincentově budoucnosti?
„Proč se teď chováte tak melodramaticky, Nalo? Vím, že jste se hodně změnila, ale…“ bere ji za nadloktí a odtahuje ji od sebe, aby se mohl zpříma podívat do její tváře. „Pokud mi nechcete říct, co vám ten Crawford řekl, tak dobrá. Je to na vaši zodpovědnost.“
Z Vincenta v tu chvíli mluvila žárlivost a pocit, že mu Nala nedůvěřuje, pokud mu nechce říct pravdu. Kdyby tušil, co se odehrává v její hlavě, nikdy by se tak nezachoval. Obrací k ní svá záda a odchází pryč. Tak chladný.
Hledí s útrpným výrazem do jeho zad, které mizí v poschodí. Stačil malý zlomek okamžiku na to, aby se opět cítila sama.
„Vidíš, nemá rád tvoje nové slabošské já. Já jsem byla vždycky silná. Chce mě, ne tebe.“
„Brzy ho ztratíš. Smrt si ho vezme, pokud tě dřív sám neopustí. Viděla jsi to v očích toho vojáka. Hleděl zpříma do očí smrti, která se skrývá ve Vincentově budoucnosti.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat