Rekruti
Zdálo se, že
neutichl jen ten chladný hlas v Nalině hlavě, ale i všechny okolo.
S dobytím Talusova hradu nastal podivný klid, který byl ovšem probitý
nejistotou.
Vincent se během těch dnů ujal vedení a správy Narshe. S pomocí Gilberta seznámil vesničany se změnami, které nastanou s novou vládou a dával dohromady další plány.
Nala se věnovala raněnému Marthovi a užívala si své znovuzískané svobody. Konečně zase začala věřit, že mají šanci uspět.
Amon dál bádal nad dalšími kroky, které se Sapphirehall nejspíš chystá udělat. Jako obvykle tráví svůj volný čas ve velícím sále. Na dřevěném stole před ním se povaluje mapa všech čtyř kontinentů. Kolem ní je poházeno pár figurek v různých tvarech. Bývalý major je rozestavuje podle toho, jak si stojí vláda nad jednotlivými provinciemi. Poté si pečlivě prohlíží posun Sapphirehallu až k Tsubatě. Když to vidí zpříma před svýma očima, znepokojuje ho to víc než kdy dřív.
„Sotva jsme se začali zabydlovat a už přemýšlíš o strategii?“ ozve se milý ženský hlas ode dveří. Nala ví, že nemůžou ztrácet čas lelkováním, ale snaží se svými slovy trochu ulehčit Amonově zatěžkané mysli, i kdyby to mělo být jen na krátký okamžik.
Amon překvapeně zvedá svůj pohled od mapy k ní. Neslyšel ji přicházet, protože byl tolik zabraný do pozorování drobných figurek ve tvaru vlků, které znázorňují právě Sapphirehall.
„Neboj se, nejsem strašidlo,“ ušklíbne se pobaveně žena. Prsty jemně přejede po hraně stolu a přichází k Amonovi blíž.
Z jejího chování pár posledních dnů, které trávili v tomhle sídle, jasně poznal, že se jí ulevilo. Ať se toho dne, kdy dobyli Talusův hrad, stalo cokoliv, je šťastný, že to Nale pomohlo opět najít svou vnitřní rovnováhu. Její vřelý úsměv mu připomíná tu dobu, kterou spolu prožili v Austenu.
Nala shlédne na desku stolu, aby zjistila, co tady vlastně Amon celé ty dny dělal. „Tsubata,“ vydechne, když si prohlíží rozmístění sapphirehallských figurek, které se po mapě roztáhly jako morová nákaza.
„Chybí ti Kenta,“ odtuší Amon. Není to otázka.
„Ano, ale ničeho nelituji,“ namítá rozhodně Nala. „I kdybych se mola vrátit v čase a něco změnit, tak bych to neudělala. Osud nám sice neustále hází klacky pod nohy, ale mám pocit, že díky tomu jsme stále silnější a utužuje to pouto mezi námi všemi, i když Marth… Marth jen potřebuje trochu víc času a také si to jistě uvědomí. Jsem opravdu ráda, že jsem si tehdy zvolila tebe a Vincenta. Chybí mi můj bratr, to ano, ale mělo to svůj důvod, proč jsem se právě jemu se svým plánem nesvěřila.“
„Kenta má v Sapphirehallu svou rodinu, ale my s Vincentem neměli, co ztratit,“ spustí uvědoměle Amon. „Nezbylo nám nic, co by nás tam drželo. Myslím, že jsem nakonec pochopil, proč sis vybrala nás dva. Nebylo to jenom kvůli postavení a důvěře-“
„Neuvěřil by mi,“ zastavuje smršť jeho domněnek prostou větou, která ovšem vyvolává ty nejbolestnější pocity v jejím nitru.
Bývalý major překvapeně zvedne pohled do její posmutnělé tváře.
„Neřekla jsem mu, co chystám, protože jsem pochybovala o tom, že by se postavil na mou stranu. Nešlo jen o to ochránit ho a jeho rodinu. Já jsem se skutečně bála, že by mě nahlásil. Je to pro mě těžké přiznat, ale nevěřila jsem mu.“
Amon je překvapený. Neví, co by na to měl říct. Nakonec shlédne zpátky k mapě. „Jak by to doopravdy dopadlo se už stejně nedozvíme.“
„Dozvíme se to možná velmi brzy,“ opravuje ho znepokojeně a opět si tak získává jeho pozornost. „Pokud byla Sorova slova pravdivá a Abernant skutečně pošle Kentu zmasakrovat Austen, tak se s ním opět setkáme tváří v tvář.“
Amon pevně sevře ruku v pěst při tom pomyšlení. „Cítím se tak bezmocný. Nenávidím se za to. Chtěl bych vědět, co se Abernantovi honí hlavou. Chtěl bych znát jeho další kroky. Chtěl bych mu zabránit, aby-“
Nala k němu přikračuje ještě o krok blíž. Pokládá svou dlaň na jeho zaťatou pěst a opanuje ho intenzivním pohledem svých nachových očí. „To bychom chtěli všichni, ale není to možné. Musíme pracovat s informacemi, co teď máme. Proto je nejdůležitější posílit naše řady. Potřebujeme také tajné agenty, kteří nám budou podávat čerstvé informace. Teď nesmíme usnout na vavřínech.“
„Neboj se. To se rozhodně nestane. Za každou cenu pomůžeme Austenu,“ přikyvuje rozhodně bývalý major. „To ti slibuji.“
Na její tváři se objevuje vlídný úsměv. „Já ti věřím, Amone. Vím, že pokud můžu svoje naděje vložit do něčích rukou, tak jsou to právě ty tvoje ze všech lidí na tomhle světě,“ vydechne a její prsty jemně promnou hřbet jeho ruky, aby zdůraznila svoje slova. „Zachránil si mě více než jednou a nemáš o tom ani potuchy.“
Jeho srdce s jejím pohledem zaplavuje opět ten hřejivý pocit, na který si pomalu ale jistě začal zvykat a už ho tolik nepřekvapuje jako kdysi. Nedokáže od ní odtrhnout své černé oči. Cítí nutkavou touhu ji obejmout v náručí a nepustit ji, dokud mu jeho vlastní ruce nevypoví službu.
„Jsem opravdu rád, že je ti už lépe.“
Její rty se roztáhnou a ukáže mu tak řadu svých bílých zubů v krásném úsměvu. „Amone, chtěla bych ti toho tolik říct, ale ještě jsem nenašla odvahu. Ty jsi-“
Otevírají se dveře a dovnitř vchází dvojice mužů, která tak utíná Nalina slova a odvádí její pozornost.
Amona najednou zaplaví nepříjemný pocit sobeckosti. Nepamatuje si, že by tohle někdy dřív cítil. Má pocit, že je ochuzen o výjimečnou chvíli.
Nala se otočí čelem k přicházejícímu Vincentovi, který je následovaný Gilbertem.
„Tak tady ste,“ ušklíbne se žoldák.
Vincent si dvojici změří zkoumavým pohledem. „Nerušíme vás v něčem?“ zamračí se s vráskou na čele. Dobře si všiml toho, jak Nalina dlaň sklouzla z Amonovy ruky. Musí spolknout tu hořkost v puse, kterou tenhle pohled vyvolal.
„Jen jsem Amonovi říkala, jak jsem vděčná, že jsme tu všichni společně,“ usměje se Nala směrem k bývalému plukovníkovi.
Ten se zpříma zahledí do jejích očí, ale na jeho tváři se jen těžko dá hledat úsměv. „Jistě,“ pronese chladně. Zevnitř ho užírá jeden z nejodpornějších pocitů. Nenáviděl ho, ale nedokázal mu zabránit, aby se ho v situacích jako byla tahle, naprosto zmocnil. Žárlivost ho propalovala skrz na skrz.
Gilbert probleskne očima mezi třemi tvářemi před sebou a hrdelně si odkašle, aby na sebe upoutal jejich pozornost. „No, když vás tu mám všechny pohromadě, tak sem chtěl něco říc,“ pronese do ticha svým hromovým hlasem.
„Prosím, Gilberte, nejdřív si rozmysli, jestli je to opravdu vhodné v přítomnosti dámy,“ protáhne dlouze Nala.
„Hele, uklidni se, ty dámo. Možná vobčas vypadám jako svině, ale jak sem řek, život mě naučil-“
„S ničím se nesrat. To už víme,“ dodává Amon a lehce se při tom pousměje. Jeho prvotní podráždění rychle vystřídalo smíření. Ví, že bude mít ještě příležitost si s Nalou v klidu promluvit někdy příště.
Žena k němu překvapeně obrátí svůj obličej. Ještě nikdy neslyšela z jeho úst vyjít jediné sprosté slovo.
Gilbert se pobaveně zasměje. „Ach, to sem teď zrovna říc nechtěl.“
„Nepotřebujeme tvoje omluvy, Gilberte,“ spustí již vážným hlasem Amon. „Jen si ujasníme jednu věc, my tři jsme tu teď noví páni. Budeš se podle toho chovat.“
„To zní dobře,“ ušklíbne se spokojeně Nala. „Ale neboj. Nemusíš být v takové křeči. Nechci, aby si mi vykal nebo tak něco. Jen se mnou nemluv jako s potulným psem.“
„Jasný, vy ste tu páni, vy poroučíte,“ přikývne žoldák. „Vostatně hlavně díky tobě sem zase zpátky na tomhle místě a mám stálej příjem. Věděl sem, že tvůj hlas je rozhodující, protože tyhle dva vodsouhlasej cokoli, s čim přídeš,“ dodává pobaveně.
Oba muži se na něj obrátí s tázavými výrazy.
Nala poraženě vydechne. „Vážně, Bertíku, měl bys někdy přijít na to, kdy je ten správný čas nechat si některé myšlenky jen pro sebe.“
Žoldák se opět vesele zasměje. „Nicméně pořád nechápu, proč ste nechali jít tu svini, co pracovala pro toho S… sráče,“ připomíná nedávný odchod Arietty, která mu ještě pořád leží v žaludku.
„Vysvětlovali jsme ti to už nejméně stokrát. Byla žoldák jako ty,“ odpovídá Amon. „Jen konala svoji práci a všichni tady doufáme, že ty budeš taky.“
„Jasný, šéfe, už se vo tom nebudu zmiňovat,“ zašklebí se a zasalutuje. „Budeš platit, budu makat.“
„Ta mapa se bude hodit,“ shlédne Vincent k Amonovým rukám, kterými se zapírá do stolu před sebou. „Vidím, že si nezahálel.“
„Stále musím myslet na to, jaké kroky chce Abernant provést dál,“ shlédne k mapě starostlivým pohledem bývalý major. „Sapphirehallská vojska jsou u Arcadie.“ Ukáže prstem na bod na mapě. „Abernant se možná už brzy dozví o naší pozici, pokud už o ní dávno neví.“
„Jestli narážíš na to, že mu Sora o nás mohl poslat zprávu, tak o tom dost pochybuji,“ promne si zamyšleně bradu Nala a prohlíží si sapphirehallské pozice na mapě. „Když jsem ho… vyslýchala, tak se o ničem takovém nezmínil. Nemyslím si, že o nás věděl dost dlouho na to, aby mohl dát vědět do Sapphirehallu.“
„Nepředpokládejme, že byl Sora jediným agentem SZS na tomhle kontinentu,“ upozorňuje Vincent. „Nicméně si nemyslím, že bychom měli vyvolávat Chaose. Na tomhle sídle máme výhodnou pozici a stálý příjem, kterých bychom se neměli vzdávat jen kvůli nějakým domněnkám.“
„Souhlasím,“ přikyvuje Nala. „Teď je naší prioritou vybudovat vlastní armádu a síť výzvědných agentů, kterou můžeme poslat na sever. Potřebujeme aktuální informace, abychom dokázali včas zasáhnout, až se dají věci do pohybu. Ať už bude naši pomoc potřebovat Austen nebo Arcadie, budeme připraveni.“
Její pohled intenzivně probije všechny muže jednotlivě. Trojice souhlasně přikývne. Nalu zavalí nečekaný pocit jistoty. Nedokáže uvěřit tomu, že zrovna ona je obklopena lidmi, na které se může bezpečně spolehnout, ale je to tak. Zardí se nad myšlenkou, že si jejich důvěru nezaslouží, ale je za ni neskutečně vděčná. S odchodem Temnoty necítí žádné pochybnosti. Je si jistá i tím, že Gilbert za ně bude bojovat, pokud dostane zaplaceno. S pohledem do jejich tváří konečně vidí to světlo v temnotě, které poslední dobou tolik postrádala.
„Náš cíl je jasný, ale kde vezmeme více žoldáků? Byla hloupost posílat Ariettu pryč,“ zapochybuje Vincent.
„Nemyslim si,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Gilbert. „Ta štětka by nám s těma budižkničemama byla prd platná. Věděl bych vo někom lepšim,“ pokračuje a svými slovy si získává pozornost všech v místnosti. „Jeden chlápek ménem Ridley má tady na východě mezi žoldákama výbornou pověst. Má po zemi dost svejch vlastních chlapů, který ho budou vochotně následovat…“
„Ridley?“ pokrčí zamyšleně čelo Nala.
Gilbert ji ignoruje a pokračuje: „Ale nedávno je všechny rozpustil, protože neměl kšefty. Tohle řemeslo je dost vošemetný,“ zašklebí se. „Prej se vrátil domu. Vlastní horskou chatu na hoře Rovero, která leží až na samotnym vrcholku. Řiká se, že teď má nějaký dluhy, tak se tam zašil, protože tam ho nikdo votravovat jen tak nebude. Ale věřte mi, mít ho tady, tak nám to zvýší pověst mezi vostatníma žoldákama, který narozdíl vod těch tý mrchy za něco stojej.“
„Kde leží ta hora?“ zeptá se Amon.
Gilbert ukáže na dané místo na mapě. „Je to ta nejvyšší hora na pohoří západně vodtud. Po cestě byste měli narazit na Marvecii, kde sme se poznali, a takovej dlouhej most vedoucí k Talusově chatě.“
Vincent se při jeho slovech mračí. Je stále plný pochybností ohledně Gilbertovy důvěryhodnosti. I když s ním posledních pár dnů trávil hodně času, stále se nemohl zbavit dojmu, že s nimi hraje nečistou hru a při první příležitosti se jich rád zbaví.
„Talusova chata? To byla určitě ta chatrč, kde jsme přečkávali naši první noc na tomhle kontinentu. Pamatuji si cestu,“ zamýšlí se Amon. „Vydám se tam.“
Vincent na něj vykulí oči. Je překvapený tím, že bývalý major jedná bez rozmyslu. To mu nebylo příliš podobné.
„Tak počkat! Žádná unáhlená rozhodnutí,“ zpozorní Nala. „Co si to říkal o tom, že na té hoře ho nikdo otravovat nebude? Musí pro to být nějaký důvod.“
„Ach,“ vydechne Gilbert a promne si bradu, když se snaží vymyslet, jak nejlépe podat vysvětlení. „Věc se má tak, že se kolem tý hory snášej takový povídačky. Prej tam žije nějaká vobluda, protože kdo se tam kdy vydal, se už nikdy nevrátil zpátky… kromě Ridleyho. Ale já si spíš myslim, že tam má nalíčený nějaký pasti. To by ale pro tak cvičený vojáky, jako sou ty ze Sapphirehallu, neměl bejt žádnej problém.“
„Nemáme jinou možnost. Pokud se máme Sapphirehallu postavit, potřebujeme armádu. Sama si to říkala. Jestli Gilbert říká, že ten muž za to stojí, tak mu budu v tomhle věřit,“ namítá Amon směrem k Nale, na jejímž obličeji se zračí znepokojení. „Udělám to pro lidi z Austenu… pro sapphirehallské vojáky, kteří jsou pouhými loutkami v rukou Abernanta… a hlavně pro Nalu, která do tohohle všeho dala takové úsilí. Dám dohromady armádu a postarám se o to, aby pravda o generálově zradě vyšla najevo.“
Jeho pohled hledí zpříma do Naliny tváře, která září ve svitu zapálené svíce. Je úchvatná jako vždycky. Jeho srdce se při tom pohledu rozbuší.
Ani Vincentovi nemohl tenhle jeho pohled uniknout. Cítí se znepokojený, ale snaží se to na sobě nenechat znát. Tohle už si jednou v životě zažil. Musí se poučit z chyb minulosti.
„Až najmeme více žoldáků, postaráme se o jejich výcvik. Musím opět velet skupině schopných bojovníků. Začínám si uvědomovat, jak mi to chybí. Zastavím Abernanta za to, že zničil vše, v co jsem věřil a pro co jsem bojoval. Chtěl jsem učinit ze Sapphirehallu bezpečné místo a zastavit další zbytečné prolévání krve, ale nic jsem nezastavil. Naopak jsem tu krev proléval v domnění, že činím domov bezpečnější. Paradox, do kterého jsem se sám uvrtal. Abernant nás připravil o všechno!“ Amon pevně sevře pěst v návalu vzteku při těch myšlenkách, které se mu honí hlavou. „Připravil Sapphirehall o krále. Jeho činy nelze ignorovat. Cítím, že se blíží čas, kdy proti sobě opět budeme stát tváří v tvář. O všem se brzy rozhodne.“
„Cože?“ trhne k ní překvapeným pohledem a vykrádá se tak ze spleti myšlenek, které se prohání jeho hlavou.
„Pomůžu ti s vyjednáváním a budu ti krýt záda,“ zvedne obočí. „Nehodlám tě tam poslat samotného. Vím, že si schopný bojovník, ale nevíme, kdo ten chlap je a já to nehodlám riskovat. Už jsme spolu stáli proti nejrůznějším formám nebezpečí, takže ať už tam číhá cokoliv, dokážeme se tomu postavit společně.“
„Nala má pravdu,“ přikyvuje Vincent, i když se nezdá být jejím rozhodnutím úplně nadšený. Nechce se ovšem nechat pohltit tou žárlivostí, která spaluje jeho nitro. Nemá na to žádné právo. Nala není jeho přítelkyní už dlouhá léta a musí se sama rozhodnout, komu bude patřit její srdce. V téhle době není čas být sobecký. „Kromě toho by asi nebylo úplně dobré, abych šel já a Nala tady zůstala sama s Gilbertem,“ ušklíbne se pobaveně a snaží se svým humorem předstírat, že je zcela uvolněný. „Mohli bychom se také vrátit na krvavá jatka.“
Gilbert se pobaveně zašklebí.
„Měli byste vyrazit hned ráno,“ pokračuje již vážným hlasem bývalý plukovník. „Já zatím dohlédnu na to, aby se tu věci rozběhly. S Gilbertem jsme již vyřešili otázku ochrany Narshe a výše platby za jeho služby a jeho žoldáků. Ještě mám schůzku s Malekem ohledně otázky výše daní… Ale nechci vás tím příliš zatěžovat. Vím, že vy dva spíš oceníte nějakou akci než papírování.“
„Díky, Vincente,“ usměje se na něj vděčně Amon. „Jsem opravdu rád, že jsi se toho tak chopil. Cítím se trochu provinile, že jsme to na tebe hodili.“
Vincent se jen ušklíbne. „Upřímně mě to baví. Asi si nechám postavit svůj vlastní hrad a vesnici, kde budu pánem, až se tohle všechno konečně vyřeší.“
Nala dostala pokoj, jehož dveře ústí ve východní části velícího sálu. Když vchází dovnitř, jedna ze služebnic akorát naklepává polštáře, aby se zde nová majitelka cítila i dnes v noci útulně.
„Vše je připravené, paní,“ ukloní se a bez delších rozmyslů cupitá ven z pokoje. „Dobrou noc.“
„Děkuji,“ usměje se na ni Nala. „A dobrou.“
Posledních pár dnů ji velice vyčerpalo. Cítí na svých víčkách drtivou únavu. Převlékne se do čisté košile a lehá si na postel. Ani se nestíhá přikrýt a už upadá do spánku.
Vincent má pokoj na severní straně hned vedle toho Amonova, který dostal ten největší, jenž před tím patřil Sorovi, a ještě před tím Talusovi.
Bývalý plukovník vychází ze svého pokoje, aby ještě projednal pár připomínek k zítřejší cestě přímo s Nalou. Rychlým krokem přechází velící místnost k jejím dveřím a krátce zaklepe.
„Mohu dál?“ zeptá se, ale z pokoje mu nepřichází žádná odpověď.
Dveře jsou nedovřené, a tak neslušně nahlédne dovnitř. Spatřuje půvabnou ženu spící na posteli. V jeho útrobách se začnou převalovat nejrůznější pocity ze strany na stranu. Měl by se otočit a zavřít za sebou dveře, ale nedokáže odolat té touze podívat se blíž. Tiše vchází do pokoje a jemně za sebou zaklapne dveře. Dává si dobrý pozor, aby nestoupl na nějaké uvolněné prkno, které by jeho přítomnost v místnosti prozradilo zavrzáním.
Je tak krásná. Vypadá nevině, když tu jen tak leží bez své uniformy a zbraní. Pomyslí si, jak je bezbranná, když sleduje její odhalené nohy ležet na bílém prostěradle. S jednou rukou položenou pod polštářem a druhou povalující se v rozházených zlatých vlasech, které jí teď tvoří kolem hlavy královskou korunu, a tím dokonale klidným výrazem se jeho předešlé pocity ještě zvýrazňují a ten podlý hlas v jeho hlavě ho svádí k neuváženostem.
Natahuje k ní ruku, aby se lehce dotknul jejích sametových vlasů. Vyvstává otázka, co se stane, když to udělá. Možná propadne jejímu kouzlu už nadobro. Měla takovou moc. On to věděl ze všech mužů nejlépe. Stačilo opravdu málo a už by se nedokázal dále přetvařovat. Už by nedokázal své pocity držet na uzdě. Není čas na milostný románek. Teď je čeká důležitější úkol, ale ne více nebezpečný.
Zatíná pěst a stahuje svou ruku dál s útrpným výrazem. V tu chvíli ho za ni popadá její jemná dlaň a stahuje ho na postel. Pokládá ho na záda a druhou rukou mu ke krku přikládá dýku, kterou pevně svírala pod polštářem. Její půvabný obličej, který ještě před chvíli obdivoval, se zrcadlí proti tomu jeho. Vincent je překvapený. Mohl čekat, že o něm celou dobu věděla. Je bývalý voják jako on. Vždy zůstávala ostražitá. Dokonce i ve spánku. Jeho dech se zrychlí, ale není to způsobeno tím, že by se polekal. Cítí se nesvůj v této pozici. Její stehna svírají jeho kyčle, při čemž se snaží za každou cenu ovládat svoje tělo, aby se nestalo něco nevhodného.
„Je nezdvořilé,“ zamračí se do jeho tváře. Její sladký dech se otírá o jeho kůži, „pozorovat bezbranné ženy ve spánku.“
Vincent nemá slov. Jindy by pronesl nějakou posměšnou poznámku na užitá slova bezbrannosti, ale teď, když je uhranut jejíma očima a je nadosah její perfektní tváři, nedokáže myslet na nic jiného, než že by rád políbil ta plná ústa v barvě lesních malin.
Bývalá majorka se odtáhne s podezíravým pohledem a ukládá dýku zpátky pod polštář. Vincent se posadí. Sedí k sobě stejnými boky a hledí si do tváře.
„Vzbudil jsem vás,“ vydechne, aby nějak protnul to ticho. Nervózně při tom polkne. Je stále ještě překvapen.
„Ne,“ namítá žena. „Co jste tu vůbec dělal?“
Vincent se zhluboka nadechne. Jeho srdce burácí uvnitř jeho hrudi. Obává se, že by to mohla slyšet. „Chtěl jsem si s vámi promluvit o událostech zítřejšího dne,“ začne.
Na její tváři se objevuje úšklebek. „Myslím, co jste tu opravdu dělal, Vincente.“
Překvapeně pohlédne do její pošklebující se tváře, která jako by věděla všechno. Uvádí ho lehce do rozpaků. Byl to záměr. Její rameno se otírá o to jeho. Nevědomky tak upozorňuje na to, že je odhalené, a na výstřih bílé košile.
„Já…“ vydechne Vincent s pohledem upnutým na její krk, ale nenachází žádná slova, která by jí řekl. Chtěl by ji líbat na každičkém odhaleném kousku jejího těla i na tom pod šaty. Nemůže jí přiznat, že ho dnes doslova pohltila žárlivost a přišel si s ní promluvit o tom, komu dává přednost. Uvědomil si, jak je to sobecké a jistě to nevyzní dobře, když tu otázku vypustí ze svých úst.
Nala ovšem jeho slova nepotřebuje. Bere jeho velkou ruku do své dlaně a přikládá si ji na vlasy. Zavírá při tom oči a snaží se soustředit na jeho dotek a to, co v ní vyvolává. Necítila ho už tolik let a uvědomuje si, že je to příjemný pocit, který v ní vyvolává přesně ty lačné pocity, jaké si pamatovala, ale tehdy se za ně styděla, a tak ho od sebe odháněla. Ale teď už se nemá za co stydět. Je to dospělá žena a on je dospělý muž. Jeho prsty se jemně zaboří mezi ty pramínky tekutého zlata, ale netrvá to ani několik sekund a opět svou ruku zahanbeně odtahuje.
„Je to velmi těžké zvykat si na vaše nové já,“ přiznává se sklopeným pohledem do svých dlaní. „Nevím, co bych měl dělat.“
„Alespoň máte jistotu, že se mé nové já nerozplyne, pokud se mě dotknete,“ pokrčí rameny s náznakem pobaveného úsměvu.
Vincent se také ušklíbne a konečně zvedá pohled zpátky do její tváře. „Pro změnu.“
Chtěla by mu říct, že se jí může dotknout. Že ve skutečnosti čeká na to, kdy se jí doopravdy dotkne. Jeho ostýchavost ji překvapuje. Ze všech těch příběhů, co se o něm dozvěděla, by řekla, že s jinými ženami tenhle problém neměl. A právě to je odpověď na její otázku.
Na chvíli se oba odmlčí, než konečně Vincent vstává a staví se vedle postele. „Dávejte na sebe zítra pozor a brzy se vraťte. Jsem opravdu šťastný, že se cítíte zase dobře. Měl jsem o vás velký strach,“ řekne upřímně. Oplácí mu stále stejným úsměvem, který ho hřeje u srdce. „Ale teď už bych měl raději jít,“ dodává. Ví, že pokud tu zůstane třeba jen o minutu déle, tak už se nedokáže ovládat.
„Počkejte. To je opravdu všechno, o čem jste chtěl mluvit?“
Vincent přikyvuje. „Dobrou noc.“
Dalšího rána se Nala probouzí s nepříjemnými pocity v podbřišku. Neví, co měla minulá noc znamenat. Ten pohled, který bývalý plukovník nesl ve svých očích, a podivné chování jí zmátli. Ví ovšem, že není pravá chvíle zabývat se nějakými milostnými záhadami. Sama si stále není jistá tím, co k němu vlastně cítí.
Společně s Amonem vyráží časně z rána na svou novou misi. S předtuchou toho, že jejich cesta bude trvat několik dní tam a zase zpátky, vychází směrem k horám na severozápadním cípu východního kontinentu.
Prostředí hor je chladné a zahalené v husté mlze i navzdory parnému létu. Nicméně se nezdá, že by tu na ně číhalo nějaké nepřekonatelné nebezpečí. Jediné, co obtěžuje jejich cestu na vrchol hory, je přítomnost všelijakého hmyzu. Je zde znatelné přemnožení zejména pavouků, jejichž sítě jsou snad na každém možném místě.
„Kdo by chtěl bydlet na takovém místě?“ zamračí se podezíravě Nala.
„Někdo, kdo nechce být obtěžován okolním světem?“ pokrčí rameny Amon. „Přesně, jak říkal Gilbert.“
„Je to zvláštní. Ten Ridley musí být tvrdý chlapík. Nemám z toho vůbec dobrý pocit.“
„Neříkej, že se bojíš pár brouků?“ zašklebí se pobaveně Amon.
„To není ono,“ zakroutí hlavou a rozhlédne se kolem sebe v husté horské mlze. „Cítím, jako by nás pozorovaly něčí oči,“ zaklepe se při té představě a promne si zmrzlé ruce. Její pohled hledí zpříma do Amonovy překvapené tváře.
Bývalému majorovi proběhne mráz po zádech. Začne se také rozhlížet kolem sebe, ale i když Nala vychvalovala jeho intuici do nebes, necítí na svých zádech žádný pohled.
Po chvíli ticha se začne žena culit.
Amonovi dochází, že si z něj dělá jen legraci. Úlevně si oddechne, ale zároveň se v jeho tváři odrazí nabroušený výraz.
„A kdo se tu teď bojí, hm?“ zasměje se pobaveně Nala a šťouchne do něj prstem. Napadá ji, že jsou možná tito pavouci jedovatí anebo se cestovatelé jen ztratili v mlze a uklouzla jim noha na nějakém vlhkém kameni. Nicméně nic z toho neznamená hrozbu pro bývalé důstojníky Sapphirehallu.
Amon se nakonec jen zašklebí a pokračuje dál směrem k vrcholu hory.
Cesta není nijak složitá. Když člověk ignoruje lezoucí hmyz, který se nekontrolovatelně snaží dostat do každého záhybu oblečení, jde se mu celkem dobře. Po cestě jsou rozmístěny dřevěné žebříky, které jim umožňují schůdnější přechod přes strmé stěny skal. Je znát, že v tomhle místě dlouho lidská noha nebyla, ale pozůstatky civilizace jsou znatelné na každém kroku, i když nenarazili na žádné známky očekávaných pastí. Nemluvě o tajemné obludě z Gilbertova příběhu.
Během jednoho dne se dostávají až ke svému cíli. Mlha na vrcholu hory je ještě hustší a jen těžko se v ní dá cokoliv rozeznat.
„Tohle musí být ono,“ vydechne Amon a ukáže prstem směrem k dřevěné chatě.
„Hm, zdá se to být velké,“ zamýšlí se Nala. „Nemá se asi tak špatně.“
Pomalým krokem pokračují až na dřevěnou verandu, kde stojí několik sudů a motyka.
Nala nahlédne do okna, ale zdá se být zevnitř zabarikádované nějakými prkny. Staví se tedy ke dveřím. Okamžitě se ujímá iniciativy a zaklepe. Dlouho se nic neozývá, a tak to zkouší znovu.
Amon do dveří vrazí. „Je zamčeno. Možná není doma,“ pokrčí rameny. „Vypadá to tu dost opuštěně.“
Nala jen protočí oči. Nešli takovou štreku jen proto, aby se zase otočili zpět. Sklání se k zámku a brzy se ozve zaklapnutí.
„A je otevřeno,“ usměje se na Amona. „Běž dovnitř a rozhlédni se tam. Já zatím počkám tady, kdyby se vrátil.“
Amon nejistě přikývne. Není mu moc po chuti vloupat se někomu do domu. Jen tam nakoukne, aby zjistil, jestli tady skutečně někdo žije, a půjde zase rychle pryč.
Hned jak vkročí do velké místnosti, všímá si, že krb je zapálený. V tu chvíli se za ním zabuchují dveře. Kdosi z temného kouta po něm skočí a popadá ho zezadu pod bradou. Zvedá jeho hlavu výš, aby si udělal na jeho krku místo pro svůj nůž. Amon nemůže vidět, co to je, ale jasně cítí chlad ostří na svém krku.
„Ty parchante! Ty ses sem vloupal!“ zavrčí chlapecký hlas. Podle něj není dotyčné osobě více než osmnáct. „Tak mluv, kdo tě poslal?!“
„Nečekal jsem tu takové uvítání,“ vydechne překvapeně Amon. Drží ruce nahoře, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. „Hledám muže jménem Ridley. To jsi ty?“
„Pokud mi okamžitě neodpovíš, kdo tě poslal, tak ti tenhle nůž projede krkem!“ pohrozí znovu ten mladý hlas. Je plný záště a svá slova myslí smrtelně vážně.
„Je za tím dlouhý příběh, ale řeknu ti alespoň o posledních událostech, které se odehrály,“ spustí Amon a snaží se rychle vymyslet zkrácenou verzi událostí poslední doby. „Dobyli jsme s pomocí Gilberta a jeho žoldáků panství na východních březích. Slouží nám teď jako zázemí. Gilbert a jeho muži teď pracují pro mě.“
„Gilbert?“ vyhrkne chlapec. „Ten parchant?“
Amon jen sklesle vydechne. „Opravdu si umí udělat přátele.“
„Jeho chování mu pokazilo už pár nabídek, ale když se mu platí, tak pracuje,“ dodává již mírným tónem mládenec. „Jediný člověk, ke kterému se choval slušně, byl Talus, ale toho jsem neznal osobně. Jediné, co vím je, že měl dost peněz.“ Na chvíli se odmlčí. „A kdo jsi vůbec ty?“
„Jmenuji se Amon Flare.“
„Amon Flare? Nikdy jsem to jméno neslyšel,“ odtuší mladík. „Ty nebudeš z tohohle kontinentu, co? Na tom vlastně ani tak nezáleží. Pokračuj v tom, co jsi načal.“
„Gilbert se o tobě zmínil, když jsme projednávali posílení naší armády,“ pokračuje na vyzvání Amon. „Jestli si schopný dát dohromady dost mužů, zaplatím ti.“
„Hm,“ zamýšlí se chlapec. Po chvíli se jeho stisk zpevňuje a ostří na Amonově krku se zdá být ostřejší. „Jak se jmenuje Gilbertova jednotka?“
„Crimson Lion a odhoď ten nůž,“ zavrčí hrubý ženský hlas. Nala drží hrot svého šípu zaklíněný mezi chlapcovými žebry v místech, kde by se snadno dostal k jeho srdci, a druhou rukou ho chytá za vlasy. Musela se do domu dostat nějakou jinou cestou a nepozorovaně se připlížit za jeho záda.
„Takže vás je tady víc?“ zašklebí se mladík. „Dobrá, dobrá. Jen klid,“ rezignuje a pouští Amonovu hlavu. Odtahuje od něj svoje ruce.
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Nala přes mladíkovo rameno.
Bývalý major se otáčí. Spatřuje velmi mladě vypadajícího chlapce s hustou černou kšticí a očima v barvě kvítků chrpy. Jeho pleť je velmi bledá. Zdá se, že už několik dní nebyl na slunci.
„Nic se nestalo,“ uklidňuje Nalu Amon. „Jen došlo k malému nedorozumění. Pusť ho.“
„Hej no tak, slečno!“ spustí znovu chlapec. Tentokrát je tón jeho hlasu úplně jiný. „Jsem Ridley. Za ten nůž u krku se omlouvám, ale mám u pár lidí nějaké dluhy a docela už na mě tlačí. Myslel jsem si, že si jdete pro peníze.“
Nala uvolňuje svoje sevření a odstrčí mládence od sebe pryč, ale nepřestává ho ostražitě sledovat.
„Tohle je vážně ten muž, o kterém mluvil Gilbert? Vždyť je to ještě dítě,“ zamračí se nedůvěřivě směrem k Amonovi.
„Zdání klame,“ spustí znovu Ridley. „Už je mi sedmnáct. Nejsem žádné dítě.“
Nala jen pobaveně zvedne obočí. „Sebevědomí rozhodně má.“
„Pokud se k nám přidáš a akceptuješ naše velení, budeš moci za své výdělky splatit své dluhy,“ pokračuje Amon.
„Dobře, to nezní tak špatně. Co kdybychom si promluvili, až odsud zmizíme? Bojím se, že jste sem mohli přilákat Julu, a to by mohlo být nepříjemné shledání.“
„Kdo je Jula?“ zamračí se tázavě Nala.
„Věřte mi, že to vědět nechcete. Všimli jste si těch malých grázlů tam venku? To všechno jsou její děti.“
„Myslíš pavouky?“
„Jo. Já znám spoustu tajných cest, díky kterým mám jistotu, že jí nepotkám. Schovávám se tady, protože ona mi zajišťuje jistým způsobem bezpečí. Docela se divím, že jste ji nepotkali.“
„Dobře, myslím, že nic víc vědět nepotřebujeme,“ vyhrkne Nala a vychází rychle na verandu. „Jdeme.“
Dvojice mužů ji následuje. Ridley za sebou zamyká dveře. Poté se otáčí ke dvojici, která již sešla schody na mýtinu.
„Slečno, nechci být drzý, ale mohla byste se mi představit? Mám rád, když vím, s kým pracuji.“
„No, jistě,“ usměje se jeho směrem. Stahuje si z hlavy kapuci a odhaluje tak své zlaté vlasy. „Jmenuji se Nala Darks,“ podává mu ruku na seznámení.
Chlapcovy oči se rozevřou překvapením.
Vincent se během těch dnů ujal vedení a správy Narshe. S pomocí Gilberta seznámil vesničany se změnami, které nastanou s novou vládou a dával dohromady další plány.
Nala se věnovala raněnému Marthovi a užívala si své znovuzískané svobody. Konečně zase začala věřit, že mají šanci uspět.
Amon dál bádal nad dalšími kroky, které se Sapphirehall nejspíš chystá udělat. Jako obvykle tráví svůj volný čas ve velícím sále. Na dřevěném stole před ním se povaluje mapa všech čtyř kontinentů. Kolem ní je poházeno pár figurek v různých tvarech. Bývalý major je rozestavuje podle toho, jak si stojí vláda nad jednotlivými provinciemi. Poté si pečlivě prohlíží posun Sapphirehallu až k Tsubatě. Když to vidí zpříma před svýma očima, znepokojuje ho to víc než kdy dřív.
„Sotva jsme se začali zabydlovat a už přemýšlíš o strategii?“ ozve se milý ženský hlas ode dveří. Nala ví, že nemůžou ztrácet čas lelkováním, ale snaží se svými slovy trochu ulehčit Amonově zatěžkané mysli, i kdyby to mělo být jen na krátký okamžik.
Amon překvapeně zvedá svůj pohled od mapy k ní. Neslyšel ji přicházet, protože byl tolik zabraný do pozorování drobných figurek ve tvaru vlků, které znázorňují právě Sapphirehall.
„Neboj se, nejsem strašidlo,“ ušklíbne se pobaveně žena. Prsty jemně přejede po hraně stolu a přichází k Amonovi blíž.
Z jejího chování pár posledních dnů, které trávili v tomhle sídle, jasně poznal, že se jí ulevilo. Ať se toho dne, kdy dobyli Talusův hrad, stalo cokoliv, je šťastný, že to Nale pomohlo opět najít svou vnitřní rovnováhu. Její vřelý úsměv mu připomíná tu dobu, kterou spolu prožili v Austenu.
Nala shlédne na desku stolu, aby zjistila, co tady vlastně Amon celé ty dny dělal. „Tsubata,“ vydechne, když si prohlíží rozmístění sapphirehallských figurek, které se po mapě roztáhly jako morová nákaza.
„Chybí ti Kenta,“ odtuší Amon. Není to otázka.
„Ano, ale ničeho nelituji,“ namítá rozhodně Nala. „I kdybych se mola vrátit v čase a něco změnit, tak bych to neudělala. Osud nám sice neustále hází klacky pod nohy, ale mám pocit, že díky tomu jsme stále silnější a utužuje to pouto mezi námi všemi, i když Marth… Marth jen potřebuje trochu víc času a také si to jistě uvědomí. Jsem opravdu ráda, že jsem si tehdy zvolila tebe a Vincenta. Chybí mi můj bratr, to ano, ale mělo to svůj důvod, proč jsem se právě jemu se svým plánem nesvěřila.“
„Kenta má v Sapphirehallu svou rodinu, ale my s Vincentem neměli, co ztratit,“ spustí uvědoměle Amon. „Nezbylo nám nic, co by nás tam drželo. Myslím, že jsem nakonec pochopil, proč sis vybrala nás dva. Nebylo to jenom kvůli postavení a důvěře-“
„Neuvěřil by mi,“ zastavuje smršť jeho domněnek prostou větou, která ovšem vyvolává ty nejbolestnější pocity v jejím nitru.
Bývalý major překvapeně zvedne pohled do její posmutnělé tváře.
„Neřekla jsem mu, co chystám, protože jsem pochybovala o tom, že by se postavil na mou stranu. Nešlo jen o to ochránit ho a jeho rodinu. Já jsem se skutečně bála, že by mě nahlásil. Je to pro mě těžké přiznat, ale nevěřila jsem mu.“
Amon je překvapený. Neví, co by na to měl říct. Nakonec shlédne zpátky k mapě. „Jak by to doopravdy dopadlo se už stejně nedozvíme.“
„Dozvíme se to možná velmi brzy,“ opravuje ho znepokojeně a opět si tak získává jeho pozornost. „Pokud byla Sorova slova pravdivá a Abernant skutečně pošle Kentu zmasakrovat Austen, tak se s ním opět setkáme tváří v tvář.“
Amon pevně sevře ruku v pěst při tom pomyšlení. „Cítím se tak bezmocný. Nenávidím se za to. Chtěl bych vědět, co se Abernantovi honí hlavou. Chtěl bych znát jeho další kroky. Chtěl bych mu zabránit, aby-“
Nala k němu přikračuje ještě o krok blíž. Pokládá svou dlaň na jeho zaťatou pěst a opanuje ho intenzivním pohledem svých nachových očí. „To bychom chtěli všichni, ale není to možné. Musíme pracovat s informacemi, co teď máme. Proto je nejdůležitější posílit naše řady. Potřebujeme také tajné agenty, kteří nám budou podávat čerstvé informace. Teď nesmíme usnout na vavřínech.“
„Neboj se. To se rozhodně nestane. Za každou cenu pomůžeme Austenu,“ přikyvuje rozhodně bývalý major. „To ti slibuji.“
Na její tváři se objevuje vlídný úsměv. „Já ti věřím, Amone. Vím, že pokud můžu svoje naděje vložit do něčích rukou, tak jsou to právě ty tvoje ze všech lidí na tomhle světě,“ vydechne a její prsty jemně promnou hřbet jeho ruky, aby zdůraznila svoje slova. „Zachránil si mě více než jednou a nemáš o tom ani potuchy.“
Jeho srdce s jejím pohledem zaplavuje opět ten hřejivý pocit, na který si pomalu ale jistě začal zvykat a už ho tolik nepřekvapuje jako kdysi. Nedokáže od ní odtrhnout své černé oči. Cítí nutkavou touhu ji obejmout v náručí a nepustit ji, dokud mu jeho vlastní ruce nevypoví službu.
„Jsem opravdu rád, že je ti už lépe.“
Její rty se roztáhnou a ukáže mu tak řadu svých bílých zubů v krásném úsměvu. „Amone, chtěla bych ti toho tolik říct, ale ještě jsem nenašla odvahu. Ty jsi-“
Otevírají se dveře a dovnitř vchází dvojice mužů, která tak utíná Nalina slova a odvádí její pozornost.
Amona najednou zaplaví nepříjemný pocit sobeckosti. Nepamatuje si, že by tohle někdy dřív cítil. Má pocit, že je ochuzen o výjimečnou chvíli.
Nala se otočí čelem k přicházejícímu Vincentovi, který je následovaný Gilbertem.
„Tak tady ste,“ ušklíbne se žoldák.
Vincent si dvojici změří zkoumavým pohledem. „Nerušíme vás v něčem?“ zamračí se s vráskou na čele. Dobře si všiml toho, jak Nalina dlaň sklouzla z Amonovy ruky. Musí spolknout tu hořkost v puse, kterou tenhle pohled vyvolal.
„Jen jsem Amonovi říkala, jak jsem vděčná, že jsme tu všichni společně,“ usměje se Nala směrem k bývalému plukovníkovi.
Ten se zpříma zahledí do jejích očí, ale na jeho tváři se jen těžko dá hledat úsměv. „Jistě,“ pronese chladně. Zevnitř ho užírá jeden z nejodpornějších pocitů. Nenáviděl ho, ale nedokázal mu zabránit, aby se ho v situacích jako byla tahle, naprosto zmocnil. Žárlivost ho propalovala skrz na skrz.
Gilbert probleskne očima mezi třemi tvářemi před sebou a hrdelně si odkašle, aby na sebe upoutal jejich pozornost. „No, když vás tu mám všechny pohromadě, tak sem chtěl něco říc,“ pronese do ticha svým hromovým hlasem.
„Prosím, Gilberte, nejdřív si rozmysli, jestli je to opravdu vhodné v přítomnosti dámy,“ protáhne dlouze Nala.
„Hele, uklidni se, ty dámo. Možná vobčas vypadám jako svině, ale jak sem řek, život mě naučil-“
„S ničím se nesrat. To už víme,“ dodává Amon a lehce se při tom pousměje. Jeho prvotní podráždění rychle vystřídalo smíření. Ví, že bude mít ještě příležitost si s Nalou v klidu promluvit někdy příště.
Žena k němu překvapeně obrátí svůj obličej. Ještě nikdy neslyšela z jeho úst vyjít jediné sprosté slovo.
Gilbert se pobaveně zasměje. „Ach, to sem teď zrovna říc nechtěl.“
„Nepotřebujeme tvoje omluvy, Gilberte,“ spustí již vážným hlasem Amon. „Jen si ujasníme jednu věc, my tři jsme tu teď noví páni. Budeš se podle toho chovat.“
„To zní dobře,“ ušklíbne se spokojeně Nala. „Ale neboj. Nemusíš být v takové křeči. Nechci, aby si mi vykal nebo tak něco. Jen se mnou nemluv jako s potulným psem.“
„Jasný, vy ste tu páni, vy poroučíte,“ přikývne žoldák. „Vostatně hlavně díky tobě sem zase zpátky na tomhle místě a mám stálej příjem. Věděl sem, že tvůj hlas je rozhodující, protože tyhle dva vodsouhlasej cokoli, s čim přídeš,“ dodává pobaveně.
Oba muži se na něj obrátí s tázavými výrazy.
Nala poraženě vydechne. „Vážně, Bertíku, měl bys někdy přijít na to, kdy je ten správný čas nechat si některé myšlenky jen pro sebe.“
Žoldák se opět vesele zasměje. „Nicméně pořád nechápu, proč ste nechali jít tu svini, co pracovala pro toho S… sráče,“ připomíná nedávný odchod Arietty, která mu ještě pořád leží v žaludku.
„Vysvětlovali jsme ti to už nejméně stokrát. Byla žoldák jako ty,“ odpovídá Amon. „Jen konala svoji práci a všichni tady doufáme, že ty budeš taky.“
„Jasný, šéfe, už se vo tom nebudu zmiňovat,“ zašklebí se a zasalutuje. „Budeš platit, budu makat.“
„Ta mapa se bude hodit,“ shlédne Vincent k Amonovým rukám, kterými se zapírá do stolu před sebou. „Vidím, že si nezahálel.“
„Stále musím myslet na to, jaké kroky chce Abernant provést dál,“ shlédne k mapě starostlivým pohledem bývalý major. „Sapphirehallská vojska jsou u Arcadie.“ Ukáže prstem na bod na mapě. „Abernant se možná už brzy dozví o naší pozici, pokud už o ní dávno neví.“
„Jestli narážíš na to, že mu Sora o nás mohl poslat zprávu, tak o tom dost pochybuji,“ promne si zamyšleně bradu Nala a prohlíží si sapphirehallské pozice na mapě. „Když jsem ho… vyslýchala, tak se o ničem takovém nezmínil. Nemyslím si, že o nás věděl dost dlouho na to, aby mohl dát vědět do Sapphirehallu.“
„Nepředpokládejme, že byl Sora jediným agentem SZS na tomhle kontinentu,“ upozorňuje Vincent. „Nicméně si nemyslím, že bychom měli vyvolávat Chaose. Na tomhle sídle máme výhodnou pozici a stálý příjem, kterých bychom se neměli vzdávat jen kvůli nějakým domněnkám.“
„Souhlasím,“ přikyvuje Nala. „Teď je naší prioritou vybudovat vlastní armádu a síť výzvědných agentů, kterou můžeme poslat na sever. Potřebujeme aktuální informace, abychom dokázali včas zasáhnout, až se dají věci do pohybu. Ať už bude naši pomoc potřebovat Austen nebo Arcadie, budeme připraveni.“
Její pohled intenzivně probije všechny muže jednotlivě. Trojice souhlasně přikývne. Nalu zavalí nečekaný pocit jistoty. Nedokáže uvěřit tomu, že zrovna ona je obklopena lidmi, na které se může bezpečně spolehnout, ale je to tak. Zardí se nad myšlenkou, že si jejich důvěru nezaslouží, ale je za ni neskutečně vděčná. S odchodem Temnoty necítí žádné pochybnosti. Je si jistá i tím, že Gilbert za ně bude bojovat, pokud dostane zaplaceno. S pohledem do jejich tváří konečně vidí to světlo v temnotě, které poslední dobou tolik postrádala.
„Náš cíl je jasný, ale kde vezmeme více žoldáků? Byla hloupost posílat Ariettu pryč,“ zapochybuje Vincent.
„Nemyslim si,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Gilbert. „Ta štětka by nám s těma budižkničemama byla prd platná. Věděl bych vo někom lepšim,“ pokračuje a svými slovy si získává pozornost všech v místnosti. „Jeden chlápek ménem Ridley má tady na východě mezi žoldákama výbornou pověst. Má po zemi dost svejch vlastních chlapů, který ho budou vochotně následovat…“
„Ridley?“ pokrčí zamyšleně čelo Nala.
Gilbert ji ignoruje a pokračuje: „Ale nedávno je všechny rozpustil, protože neměl kšefty. Tohle řemeslo je dost vošemetný,“ zašklebí se. „Prej se vrátil domu. Vlastní horskou chatu na hoře Rovero, která leží až na samotnym vrcholku. Řiká se, že teď má nějaký dluhy, tak se tam zašil, protože tam ho nikdo votravovat jen tak nebude. Ale věřte mi, mít ho tady, tak nám to zvýší pověst mezi vostatníma žoldákama, který narozdíl vod těch tý mrchy za něco stojej.“
„Kde leží ta hora?“ zeptá se Amon.
Gilbert ukáže na dané místo na mapě. „Je to ta nejvyšší hora na pohoří západně vodtud. Po cestě byste měli narazit na Marvecii, kde sme se poznali, a takovej dlouhej most vedoucí k Talusově chatě.“
Vincent se při jeho slovech mračí. Je stále plný pochybností ohledně Gilbertovy důvěryhodnosti. I když s ním posledních pár dnů trávil hodně času, stále se nemohl zbavit dojmu, že s nimi hraje nečistou hru a při první příležitosti se jich rád zbaví.
„Talusova chata? To byla určitě ta chatrč, kde jsme přečkávali naši první noc na tomhle kontinentu. Pamatuji si cestu,“ zamýšlí se Amon. „Vydám se tam.“
Vincent na něj vykulí oči. Je překvapený tím, že bývalý major jedná bez rozmyslu. To mu nebylo příliš podobné.
„Tak počkat! Žádná unáhlená rozhodnutí,“ zpozorní Nala. „Co si to říkal o tom, že na té hoře ho nikdo otravovat nebude? Musí pro to být nějaký důvod.“
„Ach,“ vydechne Gilbert a promne si bradu, když se snaží vymyslet, jak nejlépe podat vysvětlení. „Věc se má tak, že se kolem tý hory snášej takový povídačky. Prej tam žije nějaká vobluda, protože kdo se tam kdy vydal, se už nikdy nevrátil zpátky… kromě Ridleyho. Ale já si spíš myslim, že tam má nalíčený nějaký pasti. To by ale pro tak cvičený vojáky, jako sou ty ze Sapphirehallu, neměl bejt žádnej problém.“
„Nemáme jinou možnost. Pokud se máme Sapphirehallu postavit, potřebujeme armádu. Sama si to říkala. Jestli Gilbert říká, že ten muž za to stojí, tak mu budu v tomhle věřit,“ namítá Amon směrem k Nale, na jejímž obličeji se zračí znepokojení. „Udělám to pro lidi z Austenu… pro sapphirehallské vojáky, kteří jsou pouhými loutkami v rukou Abernanta… a hlavně pro Nalu, která do tohohle všeho dala takové úsilí. Dám dohromady armádu a postarám se o to, aby pravda o generálově zradě vyšla najevo.“
Jeho pohled hledí zpříma do Naliny tváře, která září ve svitu zapálené svíce. Je úchvatná jako vždycky. Jeho srdce se při tom pohledu rozbuší.
Ani Vincentovi nemohl tenhle jeho pohled uniknout. Cítí se znepokojený, ale snaží se to na sobě nenechat znát. Tohle už si jednou v životě zažil. Musí se poučit z chyb minulosti.
„Až najmeme více žoldáků, postaráme se o jejich výcvik. Musím opět velet skupině schopných bojovníků. Začínám si uvědomovat, jak mi to chybí. Zastavím Abernanta za to, že zničil vše, v co jsem věřil a pro co jsem bojoval. Chtěl jsem učinit ze Sapphirehallu bezpečné místo a zastavit další zbytečné prolévání krve, ale nic jsem nezastavil. Naopak jsem tu krev proléval v domnění, že činím domov bezpečnější. Paradox, do kterého jsem se sám uvrtal. Abernant nás připravil o všechno!“ Amon pevně sevře pěst v návalu vzteku při těch myšlenkách, které se mu honí hlavou. „Připravil Sapphirehall o krále. Jeho činy nelze ignorovat. Cítím, že se blíží čas, kdy proti sobě opět budeme stát tváří v tvář. O všem se brzy rozhodne.“
„Cože?“ trhne k ní překvapeným pohledem a vykrádá se tak ze spleti myšlenek, které se prohání jeho hlavou.
„Pomůžu ti s vyjednáváním a budu ti krýt záda,“ zvedne obočí. „Nehodlám tě tam poslat samotného. Vím, že si schopný bojovník, ale nevíme, kdo ten chlap je a já to nehodlám riskovat. Už jsme spolu stáli proti nejrůznějším formám nebezpečí, takže ať už tam číhá cokoliv, dokážeme se tomu postavit společně.“
„Nala má pravdu,“ přikyvuje Vincent, i když se nezdá být jejím rozhodnutím úplně nadšený. Nechce se ovšem nechat pohltit tou žárlivostí, která spaluje jeho nitro. Nemá na to žádné právo. Nala není jeho přítelkyní už dlouhá léta a musí se sama rozhodnout, komu bude patřit její srdce. V téhle době není čas být sobecký. „Kromě toho by asi nebylo úplně dobré, abych šel já a Nala tady zůstala sama s Gilbertem,“ ušklíbne se pobaveně a snaží se svým humorem předstírat, že je zcela uvolněný. „Mohli bychom se také vrátit na krvavá jatka.“
Gilbert se pobaveně zašklebí.
„Měli byste vyrazit hned ráno,“ pokračuje již vážným hlasem bývalý plukovník. „Já zatím dohlédnu na to, aby se tu věci rozběhly. S Gilbertem jsme již vyřešili otázku ochrany Narshe a výše platby za jeho služby a jeho žoldáků. Ještě mám schůzku s Malekem ohledně otázky výše daní… Ale nechci vás tím příliš zatěžovat. Vím, že vy dva spíš oceníte nějakou akci než papírování.“
„Díky, Vincente,“ usměje se na něj vděčně Amon. „Jsem opravdu rád, že jsi se toho tak chopil. Cítím se trochu provinile, že jsme to na tebe hodili.“
Vincent se jen ušklíbne. „Upřímně mě to baví. Asi si nechám postavit svůj vlastní hrad a vesnici, kde budu pánem, až se tohle všechno konečně vyřeší.“
❥
Nala dostala pokoj, jehož dveře ústí ve východní části velícího sálu. Když vchází dovnitř, jedna ze služebnic akorát naklepává polštáře, aby se zde nová majitelka cítila i dnes v noci útulně.
„Vše je připravené, paní,“ ukloní se a bez delších rozmyslů cupitá ven z pokoje. „Dobrou noc.“
„Děkuji,“ usměje se na ni Nala. „A dobrou.“
Posledních pár dnů ji velice vyčerpalo. Cítí na svých víčkách drtivou únavu. Převlékne se do čisté košile a lehá si na postel. Ani se nestíhá přikrýt a už upadá do spánku.
Vincent má pokoj na severní straně hned vedle toho Amonova, který dostal ten největší, jenž před tím patřil Sorovi, a ještě před tím Talusovi.
Bývalý plukovník vychází ze svého pokoje, aby ještě projednal pár připomínek k zítřejší cestě přímo s Nalou. Rychlým krokem přechází velící místnost k jejím dveřím a krátce zaklepe.
„Mohu dál?“ zeptá se, ale z pokoje mu nepřichází žádná odpověď.
Dveře jsou nedovřené, a tak neslušně nahlédne dovnitř. Spatřuje půvabnou ženu spící na posteli. V jeho útrobách se začnou převalovat nejrůznější pocity ze strany na stranu. Měl by se otočit a zavřít za sebou dveře, ale nedokáže odolat té touze podívat se blíž. Tiše vchází do pokoje a jemně za sebou zaklapne dveře. Dává si dobrý pozor, aby nestoupl na nějaké uvolněné prkno, které by jeho přítomnost v místnosti prozradilo zavrzáním.
Je tak krásná. Vypadá nevině, když tu jen tak leží bez své uniformy a zbraní. Pomyslí si, jak je bezbranná, když sleduje její odhalené nohy ležet na bílém prostěradle. S jednou rukou položenou pod polštářem a druhou povalující se v rozházených zlatých vlasech, které jí teď tvoří kolem hlavy královskou korunu, a tím dokonale klidným výrazem se jeho předešlé pocity ještě zvýrazňují a ten podlý hlas v jeho hlavě ho svádí k neuváženostem.
Natahuje k ní ruku, aby se lehce dotknul jejích sametových vlasů. Vyvstává otázka, co se stane, když to udělá. Možná propadne jejímu kouzlu už nadobro. Měla takovou moc. On to věděl ze všech mužů nejlépe. Stačilo opravdu málo a už by se nedokázal dále přetvařovat. Už by nedokázal své pocity držet na uzdě. Není čas na milostný románek. Teď je čeká důležitější úkol, ale ne více nebezpečný.
Zatíná pěst a stahuje svou ruku dál s útrpným výrazem. V tu chvíli ho za ni popadá její jemná dlaň a stahuje ho na postel. Pokládá ho na záda a druhou rukou mu ke krku přikládá dýku, kterou pevně svírala pod polštářem. Její půvabný obličej, který ještě před chvíli obdivoval, se zrcadlí proti tomu jeho. Vincent je překvapený. Mohl čekat, že o něm celou dobu věděla. Je bývalý voják jako on. Vždy zůstávala ostražitá. Dokonce i ve spánku. Jeho dech se zrychlí, ale není to způsobeno tím, že by se polekal. Cítí se nesvůj v této pozici. Její stehna svírají jeho kyčle, při čemž se snaží za každou cenu ovládat svoje tělo, aby se nestalo něco nevhodného.
„Je nezdvořilé,“ zamračí se do jeho tváře. Její sladký dech se otírá o jeho kůži, „pozorovat bezbranné ženy ve spánku.“
Vincent nemá slov. Jindy by pronesl nějakou posměšnou poznámku na užitá slova bezbrannosti, ale teď, když je uhranut jejíma očima a je nadosah její perfektní tváři, nedokáže myslet na nic jiného, než že by rád políbil ta plná ústa v barvě lesních malin.
Bývalá majorka se odtáhne s podezíravým pohledem a ukládá dýku zpátky pod polštář. Vincent se posadí. Sedí k sobě stejnými boky a hledí si do tváře.
„Vzbudil jsem vás,“ vydechne, aby nějak protnul to ticho. Nervózně při tom polkne. Je stále ještě překvapen.
„Ne,“ namítá žena. „Co jste tu vůbec dělal?“
Vincent se zhluboka nadechne. Jeho srdce burácí uvnitř jeho hrudi. Obává se, že by to mohla slyšet. „Chtěl jsem si s vámi promluvit o událostech zítřejšího dne,“ začne.
Na její tváři se objevuje úšklebek. „Myslím, co jste tu opravdu dělal, Vincente.“
Překvapeně pohlédne do její pošklebující se tváře, která jako by věděla všechno. Uvádí ho lehce do rozpaků. Byl to záměr. Její rameno se otírá o to jeho. Nevědomky tak upozorňuje na to, že je odhalené, a na výstřih bílé košile.
„Já…“ vydechne Vincent s pohledem upnutým na její krk, ale nenachází žádná slova, která by jí řekl. Chtěl by ji líbat na každičkém odhaleném kousku jejího těla i na tom pod šaty. Nemůže jí přiznat, že ho dnes doslova pohltila žárlivost a přišel si s ní promluvit o tom, komu dává přednost. Uvědomil si, jak je to sobecké a jistě to nevyzní dobře, když tu otázku vypustí ze svých úst.
Nala ovšem jeho slova nepotřebuje. Bere jeho velkou ruku do své dlaně a přikládá si ji na vlasy. Zavírá při tom oči a snaží se soustředit na jeho dotek a to, co v ní vyvolává. Necítila ho už tolik let a uvědomuje si, že je to příjemný pocit, který v ní vyvolává přesně ty lačné pocity, jaké si pamatovala, ale tehdy se za ně styděla, a tak ho od sebe odháněla. Ale teď už se nemá za co stydět. Je to dospělá žena a on je dospělý muž. Jeho prsty se jemně zaboří mezi ty pramínky tekutého zlata, ale netrvá to ani několik sekund a opět svou ruku zahanbeně odtahuje.
„Je to velmi těžké zvykat si na vaše nové já,“ přiznává se sklopeným pohledem do svých dlaní. „Nevím, co bych měl dělat.“
„Alespoň máte jistotu, že se mé nové já nerozplyne, pokud se mě dotknete,“ pokrčí rameny s náznakem pobaveného úsměvu.
Vincent se také ušklíbne a konečně zvedá pohled zpátky do její tváře. „Pro změnu.“
Chtěla by mu říct, že se jí může dotknout. Že ve skutečnosti čeká na to, kdy se jí doopravdy dotkne. Jeho ostýchavost ji překvapuje. Ze všech těch příběhů, co se o něm dozvěděla, by řekla, že s jinými ženami tenhle problém neměl. A právě to je odpověď na její otázku.
Na chvíli se oba odmlčí, než konečně Vincent vstává a staví se vedle postele. „Dávejte na sebe zítra pozor a brzy se vraťte. Jsem opravdu šťastný, že se cítíte zase dobře. Měl jsem o vás velký strach,“ řekne upřímně. Oplácí mu stále stejným úsměvem, který ho hřeje u srdce. „Ale teď už bych měl raději jít,“ dodává. Ví, že pokud tu zůstane třeba jen o minutu déle, tak už se nedokáže ovládat.
„Počkejte. To je opravdu všechno, o čem jste chtěl mluvit?“
Vincent přikyvuje. „Dobrou noc.“
❥
Dalšího rána se Nala probouzí s nepříjemnými pocity v podbřišku. Neví, co měla minulá noc znamenat. Ten pohled, který bývalý plukovník nesl ve svých očích, a podivné chování jí zmátli. Ví ovšem, že není pravá chvíle zabývat se nějakými milostnými záhadami. Sama si stále není jistá tím, co k němu vlastně cítí.
Společně s Amonem vyráží časně z rána na svou novou misi. S předtuchou toho, že jejich cesta bude trvat několik dní tam a zase zpátky, vychází směrem k horám na severozápadním cípu východního kontinentu.
Prostředí hor je chladné a zahalené v husté mlze i navzdory parnému létu. Nicméně se nezdá, že by tu na ně číhalo nějaké nepřekonatelné nebezpečí. Jediné, co obtěžuje jejich cestu na vrchol hory, je přítomnost všelijakého hmyzu. Je zde znatelné přemnožení zejména pavouků, jejichž sítě jsou snad na každém možném místě.
„Kdo by chtěl bydlet na takovém místě?“ zamračí se podezíravě Nala.
„Někdo, kdo nechce být obtěžován okolním světem?“ pokrčí rameny Amon. „Přesně, jak říkal Gilbert.“
„Je to zvláštní. Ten Ridley musí být tvrdý chlapík. Nemám z toho vůbec dobrý pocit.“
„Neříkej, že se bojíš pár brouků?“ zašklebí se pobaveně Amon.
„To není ono,“ zakroutí hlavou a rozhlédne se kolem sebe v husté horské mlze. „Cítím, jako by nás pozorovaly něčí oči,“ zaklepe se při té představě a promne si zmrzlé ruce. Její pohled hledí zpříma do Amonovy překvapené tváře.
Bývalému majorovi proběhne mráz po zádech. Začne se také rozhlížet kolem sebe, ale i když Nala vychvalovala jeho intuici do nebes, necítí na svých zádech žádný pohled.
Po chvíli ticha se začne žena culit.
Amonovi dochází, že si z něj dělá jen legraci. Úlevně si oddechne, ale zároveň se v jeho tváři odrazí nabroušený výraz.
„A kdo se tu teď bojí, hm?“ zasměje se pobaveně Nala a šťouchne do něj prstem. Napadá ji, že jsou možná tito pavouci jedovatí anebo se cestovatelé jen ztratili v mlze a uklouzla jim noha na nějakém vlhkém kameni. Nicméně nic z toho neznamená hrozbu pro bývalé důstojníky Sapphirehallu.
Amon se nakonec jen zašklebí a pokračuje dál směrem k vrcholu hory.
Cesta není nijak složitá. Když člověk ignoruje lezoucí hmyz, který se nekontrolovatelně snaží dostat do každého záhybu oblečení, jde se mu celkem dobře. Po cestě jsou rozmístěny dřevěné žebříky, které jim umožňují schůdnější přechod přes strmé stěny skal. Je znát, že v tomhle místě dlouho lidská noha nebyla, ale pozůstatky civilizace jsou znatelné na každém kroku, i když nenarazili na žádné známky očekávaných pastí. Nemluvě o tajemné obludě z Gilbertova příběhu.
Během jednoho dne se dostávají až ke svému cíli. Mlha na vrcholu hory je ještě hustší a jen těžko se v ní dá cokoliv rozeznat.
„Tohle musí být ono,“ vydechne Amon a ukáže prstem směrem k dřevěné chatě.
„Hm, zdá se to být velké,“ zamýšlí se Nala. „Nemá se asi tak špatně.“
Pomalým krokem pokračují až na dřevěnou verandu, kde stojí několik sudů a motyka.
Nala nahlédne do okna, ale zdá se být zevnitř zabarikádované nějakými prkny. Staví se tedy ke dveřím. Okamžitě se ujímá iniciativy a zaklepe. Dlouho se nic neozývá, a tak to zkouší znovu.
Amon do dveří vrazí. „Je zamčeno. Možná není doma,“ pokrčí rameny. „Vypadá to tu dost opuštěně.“
Nala jen protočí oči. Nešli takovou štreku jen proto, aby se zase otočili zpět. Sklání se k zámku a brzy se ozve zaklapnutí.
„A je otevřeno,“ usměje se na Amona. „Běž dovnitř a rozhlédni se tam. Já zatím počkám tady, kdyby se vrátil.“
Amon nejistě přikývne. Není mu moc po chuti vloupat se někomu do domu. Jen tam nakoukne, aby zjistil, jestli tady skutečně někdo žije, a půjde zase rychle pryč.
Hned jak vkročí do velké místnosti, všímá si, že krb je zapálený. V tu chvíli se za ním zabuchují dveře. Kdosi z temného kouta po něm skočí a popadá ho zezadu pod bradou. Zvedá jeho hlavu výš, aby si udělal na jeho krku místo pro svůj nůž. Amon nemůže vidět, co to je, ale jasně cítí chlad ostří na svém krku.
„Ty parchante! Ty ses sem vloupal!“ zavrčí chlapecký hlas. Podle něj není dotyčné osobě více než osmnáct. „Tak mluv, kdo tě poslal?!“
„Nečekal jsem tu takové uvítání,“ vydechne překvapeně Amon. Drží ruce nahoře, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. „Hledám muže jménem Ridley. To jsi ty?“
„Pokud mi okamžitě neodpovíš, kdo tě poslal, tak ti tenhle nůž projede krkem!“ pohrozí znovu ten mladý hlas. Je plný záště a svá slova myslí smrtelně vážně.
„Je za tím dlouhý příběh, ale řeknu ti alespoň o posledních událostech, které se odehrály,“ spustí Amon a snaží se rychle vymyslet zkrácenou verzi událostí poslední doby. „Dobyli jsme s pomocí Gilberta a jeho žoldáků panství na východních březích. Slouží nám teď jako zázemí. Gilbert a jeho muži teď pracují pro mě.“
„Gilbert?“ vyhrkne chlapec. „Ten parchant?“
Amon jen sklesle vydechne. „Opravdu si umí udělat přátele.“
„Jeho chování mu pokazilo už pár nabídek, ale když se mu platí, tak pracuje,“ dodává již mírným tónem mládenec. „Jediný člověk, ke kterému se choval slušně, byl Talus, ale toho jsem neznal osobně. Jediné, co vím je, že měl dost peněz.“ Na chvíli se odmlčí. „A kdo jsi vůbec ty?“
„Jmenuji se Amon Flare.“
„Amon Flare? Nikdy jsem to jméno neslyšel,“ odtuší mladík. „Ty nebudeš z tohohle kontinentu, co? Na tom vlastně ani tak nezáleží. Pokračuj v tom, co jsi načal.“
„Gilbert se o tobě zmínil, když jsme projednávali posílení naší armády,“ pokračuje na vyzvání Amon. „Jestli si schopný dát dohromady dost mužů, zaplatím ti.“
„Hm,“ zamýšlí se chlapec. Po chvíli se jeho stisk zpevňuje a ostří na Amonově krku se zdá být ostřejší. „Jak se jmenuje Gilbertova jednotka?“
„Crimson Lion a odhoď ten nůž,“ zavrčí hrubý ženský hlas. Nala drží hrot svého šípu zaklíněný mezi chlapcovými žebry v místech, kde by se snadno dostal k jeho srdci, a druhou rukou ho chytá za vlasy. Musela se do domu dostat nějakou jinou cestou a nepozorovaně se připlížit za jeho záda.
„Takže vás je tady víc?“ zašklebí se mladík. „Dobrá, dobrá. Jen klid,“ rezignuje a pouští Amonovu hlavu. Odtahuje od něj svoje ruce.
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Nala přes mladíkovo rameno.
Bývalý major se otáčí. Spatřuje velmi mladě vypadajícího chlapce s hustou černou kšticí a očima v barvě kvítků chrpy. Jeho pleť je velmi bledá. Zdá se, že už několik dní nebyl na slunci.
„Nic se nestalo,“ uklidňuje Nalu Amon. „Jen došlo k malému nedorozumění. Pusť ho.“
„Hej no tak, slečno!“ spustí znovu chlapec. Tentokrát je tón jeho hlasu úplně jiný. „Jsem Ridley. Za ten nůž u krku se omlouvám, ale mám u pár lidí nějaké dluhy a docela už na mě tlačí. Myslel jsem si, že si jdete pro peníze.“
Nala uvolňuje svoje sevření a odstrčí mládence od sebe pryč, ale nepřestává ho ostražitě sledovat.
„Tohle je vážně ten muž, o kterém mluvil Gilbert? Vždyť je to ještě dítě,“ zamračí se nedůvěřivě směrem k Amonovi.
„Zdání klame,“ spustí znovu Ridley. „Už je mi sedmnáct. Nejsem žádné dítě.“
Nala jen pobaveně zvedne obočí. „Sebevědomí rozhodně má.“
„Pokud se k nám přidáš a akceptuješ naše velení, budeš moci za své výdělky splatit své dluhy,“ pokračuje Amon.
„Dobře, to nezní tak špatně. Co kdybychom si promluvili, až odsud zmizíme? Bojím se, že jste sem mohli přilákat Julu, a to by mohlo být nepříjemné shledání.“
„Kdo je Jula?“ zamračí se tázavě Nala.
„Věřte mi, že to vědět nechcete. Všimli jste si těch malých grázlů tam venku? To všechno jsou její děti.“
„Myslíš pavouky?“
„Jo. Já znám spoustu tajných cest, díky kterým mám jistotu, že jí nepotkám. Schovávám se tady, protože ona mi zajišťuje jistým způsobem bezpečí. Docela se divím, že jste ji nepotkali.“
„Dobře, myslím, že nic víc vědět nepotřebujeme,“ vyhrkne Nala a vychází rychle na verandu. „Jdeme.“
Dvojice mužů ji následuje. Ridley za sebou zamyká dveře. Poté se otáčí ke dvojici, která již sešla schody na mýtinu.
„Slečno, nechci být drzý, ale mohla byste se mi představit? Mám rád, když vím, s kým pracuji.“
„No, jistě,“ usměje se jeho směrem. Stahuje si z hlavy kapuci a odhaluje tak své zlaté vlasy. „Jmenuji se Nala Darks,“ podává mu ruku na seznámení.
Chlapcovy oči se rozevřou překvapením.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat