Zlomená srdce - Kapitola 25


Slabost

„Ukažte mi identifikaci,“ poručí mladá majorka.
Její muži zastavili kočár, který se zrovna chystal opustit severní kontinent a vydat se cestou dál na východ.
Muž ve středních letech, který v rukách drží otěže zapraženého koně, vyděšeně pozoruje přísnou tvář mladé důstojnice. Dobře ví, s kým má tu čest.
„Jistě,“ zatřese se mu hlas. Seskakuje na zem a přechází svižným krokem ke dveřím kočáru, ve kterém sedí jeho žena a syn.
„Pekelný pes!“ vyhrkne černovlasý chlapec, který tiskne svůj obličej na okénko kočáru. „Pekelný pes!“
Jeho matka ho rychle stahuje na svou hruď. „Ticho!“
Muž omluvně pohlédne na majorku. „Omlouvám se. Je to ještě dítě. Neví, o čem mluví.“
Nala jen podezíravě přimhouří oči. Kývne hlavou, a tak dává muži znamení, že má ustoupit od kočáru. Ten nejistě skrz okno pohlédne na svou manželku, jako by se jí ptal, jestli to má udělat, ale nakonec ustupuje dva kroky dozadu.
„Otevřete,“ poručí Nala jednomu ze svých vojáků, který ihned přistupuje k vozidlu a otevře jeho dveře.
„Vystupte si,“ poručí stejným rozkazovačným tónem tentokrát ke dvojici uvnitř. „Oba.“
„Madam, co se děje?“ zeptá se nejistě muž, který začíná pomalu propadat zoufalství. Po jeho čele stékají proudy potu.
„Ty mlč,“ okřikne ho a znovu pohlédne směrem ke kočáru.
Z něj pomalu vystoupí mladá žena s malým černovlasým chlapcem ve své náruči.
Majorka si je změří pohledem. Vypadají vyděšeně.
Následně pohlédne zpátky na muže, který se třese jen pár kroků od ní. „Ty doklady,“ řekne znovu a zvedne u toho obočí.
V mužovi to hrkne, až poposkočí na místě. Rychle přikročí zpátky ke dveřím a začne hrabat v jedné z lavic uvnitř kočáru. Vytahuje štos zažloutlých papírů a předává je do natažené dlaně jednoho ze sapphirehallských vojáků z Hellraiseru. Ten je předává mladé důstojnici. Nala je projede letmo očima.
„Je všechno v pořádku, paní?“ zeptá se po krátké chvíli muž roztřeseným hlasem.
Nala neodpoví a jen dál podezíravě mhouří oči. Po chvíli pohlédne na černovlasého chlapce.
„Řekni,“ spustí velmi líbezným tónem a očima zapátrá v papírech, aby našla jeho jméno, „Ridley, kam se s rodiči vydáváte na cestu?“
Chlapcova matka se nervózně zasměje a přitiskne si malého chlapce pevněji k hrudi. „Míříme na východ. Manžel je obchodník, takže jedeme-“
„Vás jsem se neptala,“ utíná její řeč velmi hrubým tónem. Znovu pohlédne na chlapce. „Řekni, Ridley, před čím utíkají? Udělali něco špatného?“
„Prosím, nechte nás jít. Neudělali jsme nic špatného. Jen chceme žít klidný život,“ spustí znovu žena.
„Hm, klidný život?“ zamyslí se Nala. „Nikde není klidnější život, než ve velmoci jako je Sapphirehall. Prohledejte ten kočár.“
Její vojáci se ihned pustí do práce.
„Prosím,“ naříká úpěnlivě žena. „Mějte smilování. Opravdu jsme nic špatného neudělali.“
„To se ještě uvidí,“ vydechne Nala vyrovnaným hlasem.
„Madam, našel jsem něco připevněné zespoda na kočáru,“ zahlásí jeden z vojáků a bere do rukou malou truhličku, kterou následně předává majorce.
Nala ji otevírá a vytahuje obálku. „No to se podívejme. Není tohle náhodou echelonská pečeť?“
„Prosím. Máme s sebou syna…“
„Ale prosím vás. Dobře vím, co jste tím zamýšleli. Mysleli jste si, že když sebou vezmete dítě, tak vás nebudu podezírat? Že se mi vás snad zželí? Zrádci si nezaslouží žádné slitování.“
Nala narušuje pečeť a začte se do řádků dopisu, který je vlastnoručně podepsaný majorem Echelonu. Adresovaný je nějakému Talusovi.
Dlouze vydechne, když se dočítá na konec, a předává kus papíru zpátky vojákovi. „Uschovejte to jako důkaz.“
Její tvrdý pohled se obrátí zpět k roztřesené dvojici. „Ale máte pravdu. To dítě nemůže za to, že jeho rodiče jsou vlastizrádci,“ řekne s pohledem přimraženým do ženina obličeje. Následně kývne hlavou, čímž dává znamení dalšímu z jednotky Hellraiser. Ten okamžitě přikračuje k ženě a vytrhává malého Ridleyho z její náruče.
„Ne! Prosím! Nechte ho!“ křičí žena a znovu se po něm natáhne.
Následně se jí do hrudi zaryje okovaná rukavice a Nala ji sráží na prašnou cestou vedle nohou jejího manžela. Ten ji okamžitě bere kolem ramen a pomáhá jí se zase postavit.
„On není ten, o koho byste se teď měli strachovat,“ pronese chladným hlasem. „Klekněte si. Oba.“
„Paní, prosím vás...“ žadoní se slzami v očích muž. „Tohle je jen nedorozumění. Můžeme to vyřešit-“
„Hned!“ zahřmí její hlas znovu.
Oba poslechnou a klekají si na zem. Malý chlapec úpěnlivě pláče v náručí jednoho z vojáků.
„Měli jste na něj myslet před tím, než jste ho do toho zatáhli. Teď zemřete s vědomím toho, že bude muset vyrůstat jako sirotek. Bude vyrůstat s cejchem, že jeho rodiče byli vlastizrádci a ohrozili jeho život pro vlastní bezdůvodnou sobeckost.“
Nala se od nich opět odklání a vytahuje z pouzdra svůj meč, kterým švihne ve vzduchu a v tu chvíli vzlykání dvojice utichá. Jejich krev se rozstříkne do všech stran, a kromě její uniformy potřísní i tvář malého chlapce, který celou událost sledoval uplakanýma očima.
„Kočár i těla spalte.“
„Co máme udělat s tím dítětem, madam?“
Nala pohlédne na plačícího chlapce a na malý okamžik v něm vidí samu sebe. Spodní ret se jí při té myšlence zatřese. Přichází k němu blíž a sehne se. „Jednou to přebolí, a to prázdné místo v tvém srdci nahradí někdo jiný.“
Znovu se vzpřímí a pohlédne na své muže. „Nechte ho. Není vinný za skutky svých rodičů. Odvezte ho do sirotčince v Echelonu. Třeba ho tam najde zbytek jeho rodiny.“
„Provedu, madam.“
 
***
 
Zírá do její tváře a ztrácí svůj hlas stejně jako tehdy. Znovu cítí zápach spálených těl a chuť krve na svých rtech. Vidí před očima tvář ženy, která popravila jeho rodiče přímo před ním.
„Pekelný pes,“ vydechne skoro neslyšně Ridley s pohledem topícím se v tom jejím.
Nala překvapeně rozevře oči a stahuje svou ruku k boku, kde dřímá její dýka. Ví, že tohle oslovení nevěstí nic dobrého.
„Ridley, jsi v pořádku?“ zeptá se zmateně Amon, když se ohlédne za dvojicí, která na sebe upřeně zírá, jako by se zastavil čas.
„Ne! Nejsem v pořádku!“ vyštěkne s nechutí v hlase a zarudlýma očima mladík. „Takhle zrůda zavraždila moje rodiče!“
„Cože? O čem to mluvíš?“ vyhrkne překvapeně Amon.
„Ridley… Jistě. Teď už vím, proč mi to jméno bylo tak povědomé,“ vydechne uvědoměle Nala. V jejích očích se zrcadlí úleva, že ho může znovu spatřit naživu, ale zároveň palčivá bolest způsobená jeho nenávistným pohledem. Najednou vidí všechno jinak, když její mysl není otrávena Temnotou.
„Nalo? Může mi tu někdo vysvětlit, co se děje?“
Jmenovaná se obrací k Amonovi s provinilým pohledem. Věděla, že před svou minulostí nemůže utíkat věčně a že ji jednou dohoní. Nepřála si, aby to bylo zrovna před Amonem, ale pokud si mají věřit, musí o sobě znát i ta nejtemnější tajemství.
„Byla to jedna z mých prvních misí v postavení majorky. Měla jsem za úkol kontrolu hranic. V tu dobu jsem už byla zcela ztracená v Temnotě, a tak se i z tak banální mise stala v mém podání jatka. Popravila jsem jeho rodiče přímo před jeho očima, protože u sebe nesli znepokojivé dokumenty. Jeho život jsem ušetřila jenom proto, že jsem v jeho očích viděla samu sebe,“ vydechne velmi tiše. „To byl ten čin, který mi otevřel oči…“
„Doufám, že si nemyslíš, že proto, že si ušetřila můj život, ti odpustím!“ zavrčí rozohněně Ridley. „Zabiju tě hned teď a tady a pomstím svoje rodiče!“
Poháněný vztekem chlapec vytahuje znovu svůj nůž a vrhá se s ním přímo na Nalu.
Ta stojí nehnutá na místě se smířeným pohledem zabodnutým do jeho rozhněvané tváře a stahuje svou ruku z dýky u pasu.
Amon se okamžitě ujímá situace a jeho ruka vyráží proti té Ridleyho. Pevně ji sevře a vytrhává mu nůž z ruky.
„Přestaň! Ať se tam tehdy stalo cokoliv, tak tahle žena je úplně jiný člověk!“ zakřičí na něj. I když se jen těžko dokáže smířit s touhle informací, uvědomuje si, že ji k tomu musela donutit Temnota, ale ta je teď pryč. Zmizela toho dne, kdy získali Talusův hrad.
„Má její tvář i meč!“ vyhrkne znovu Ridley.
„Pomsta není řešení. Snaží se své činy napravit jako my všichni. Jsou tu jiní, kteří nesou zodpovědnost za jejich důsledky. My jsme byli jen nástroje, které plnily rozkazy. Byli jsme jako ty meče, které neměly svou vlastní vůli, a jenom s námi manipulovali lidé z vyšších pozic,“ naléhá na něj Amon jistým hlasem.
Chlapec se sesype na zem. Z jeho očí tryskají slzy a z jeho hrudi vychází bolestné vzlyky.
Nala jen pevně sevře víčka k sobě. Ví, jak Amon myslel svá slova, ale zároveň zná svou pravdu. Nikdo jí nedal rozkaz, aby vykonala tak hrozný čin. Nikdo nevedl její paži. Nemůže za to vinit ani Abernanta, protože ve finále nedělal nic jiného než, že za ní zametal ten nepořádek, který sama napáchala. Proto ví, že neexistuje nic, čím by dokázala smýt krev, která ulpěla na jejích rukách. Může ji vykoupit jen vlastní smrt a s ní spojená věčná muka v Chaosově chřtánu.
„Pochopím, jestli teď s námi nebudeš chtít pokračovat,“ vydechne poraženě Amon. Stojí nad Ridleym a neví, co by pro něj mohl udělat, aby jeho bolest byla snesitelnější. Pochybuje, že je on sám něčeho takového schopný. „Takové komplikace jsem nečekal. Zdá se, že kolem Naly se ve vzduchu snáší víc problémů, než jsem tušil. To byla opravdu schopná tak hrozných činů? Jistě že ano. Sám jsem na vlastní oči viděl, co dokáže.“
Nala zatíná pěsti. Odstrkuje Amona ze své cesty a popadá zoufalého chlapce za límec jeho olivového pláště. Druhou rukou bere jeho bradu a pevně ji stiskne tak, aby jeho oči byly natočené přímo do její tvrdé tváře.
„Vím, že moje činy jsou neodpustitelné, a tak tě tu nebudu žádat o milost,“ spustí s intenzivním pohledem zabodnutým do jeho modrých očí. „Žádám tě o to, aby si sebral všechnu svou sílu a využil ji k tomu, aby si zbytečně nepromrhal svou šanci žít, protože patříš jako málokdo k těm, kteří dostali od osudu druhou šanci.“
„Nalo…“ vydechne Amon. Má pocit, že by ji měl zastavit, ale jeho očím se náhle naskytne obraz, který snad nikdy neviděl.
Po její líbezné tváři se začnou kutálet slzy. Zrcadlí se v těch, které smáčejí i Ridleyho tvář. Ten na ni zaraženě hledí a v jeho očích se odráží nenávist. Vytrhává se z jejího sevření a staví se zpátky na nohy.
„Raději půjdu napřed,“ vydechne klidným hlasem Nala a odklání se od dvojice mužů zpátky na cestu.
Amon se za ní zmateně ohlédne. „Co to mělo být? Proč tam před tím jen stála a nic neudělala? Nechala by se zabít?
„Půjdu s vámi a pomůžu vám sehnat více žoldáků,“ vydechne nejistým hlasem Ridley. Stále se ještě třese vztekem a zatíná svou čelist, ale snaží se držet své emoce na uzdě. Utírá si slzy do olivového pláště a popotáhne, aby natáhl zpátky obsah svého nosu. „Nedělám to kvůli vám, ale protože ty peníze vážně potřebuji.“
„I tak si tvého rozhodnutí velice vážím,“ přikyvuje Amon. Jistým způsobem si odechnul. Ridley je teď jejich záchrana. Byla by škoda a velká ztráta času, kdyby o něj přišli. „Až budeme v našem sídle, domluvíme se na podmínkách.“
 
 
To, že se Ridley nakonec rozhodl dvojici následovat do jejich nově nabytého panství a pomoci jim rekrutovat další žoldáky, je další malé vítězství, které jim dopomůže k jejich cíli. V jeho pohledu se ovšem od setkání s jeho úhlavním nepřítelem tváří v tvář něco zlomilo. Vyprchala z něj ta mladistvá jiskra, která se proměnila v mlhu stáří v mžiku okamžiku.
Amon se obává toho, jaké následky může mít informace, že Nala byla nástrojem zničení jeho rodiny. Potřebovali teď na své straně mít lidi, kterým se dá věřit, ale v této situaci je jasné, že nemůžou předpovídat, co od Ridleyho ve skutečnosti čekat. Mohl jim nabídnout svou pomoc jen, aby se dostal blíž ke zdroji své pomsty a konečně ji uskutečnit. Nala si očividně neumí v těchto krajích udělat přátele.
Ta se naproti tomu zdá být nepřiměřeně klidná. Snažila se bývalého majora přesvědčit o tom, že všechno dopadne tak jak má, a že má nechat rozhodnout osud o tom, co bude následovat. Ridleyho pomoc teď skutečně potřebují a bude se jim jen těžko hledat náhrada. Kromě toho je velice tlačí čas. Nemají žádné informace o tom, co se teď odehrává na severu, a kdy se Abernant rozhodne vyrazit dál na jih.
Amon z jejího pohledu pochopil, že je připravená zemřít rukou toho chlapce, pokud to znamená, že se alespoň Ridleymu uleví. Poznal, že to bere jako trest za své činy, který podle ní stále není dostačující, ale dokázala by se s ním smířit. Ví, že její smrt by potěšila mnoho lidí. Je si jistá tím, že na konci téhle cesty na ni nečekají lepší zítřky. Žene se přímo do podsvětí do náruče samotného Chaose, který na ni čeká už příliš dlouho a je jistě netrpělivý. Amon se ovšem s tímhle jejím rozhodnutím nikdy nesmíří. Ať její činy v režii Temnoty byly sebehorší, odpyká si svůj trest mezi živými. Zemřít je přece tak snadné. Nala nikdy nešla tou snazší cestou. Udělá cokoliv pro to, aby ji ochránil. Tahle situace pro něj znamená, že se bude muset držet na pozoru víc než kdy dřív.
 
 
Je to už několik dní, co jsou na cestách. Kráčí v naprosté tichosti, takže se jejich cesta zdá jako věčnost.
„Už vidím Narsh,“ spustí Amon tlumeným hlasem ke dvojici, která se za ním plouží tak neslyšně, že občas zapomíná, že ho stále doprovází. „Brzy budeme v sídle.“
„Konečně,“ vydechne Nala. Zastíní si dlaní oči, aby se do nich nevkrádalo oslepující letní slunce a také začíná v dálce rozeznávat obrysy skromných domků v Narshi.
Brzy se ocitají na pozemcích, které nyní spadají pod jejich správu. Krásné zahrady plné bílých a žlutých květin je už z dálky vítají. Dnes je opravdu slunné počasí. Cesta z rozsypaných kamínků křupe pod jejich nohama a protíná tak svým zvukem příjemný zpěv ptáků, kteří vřískají v korunách divokých třešní. Vládne tu docela jiná atmosféra, než v chladných zamlžených výšinách hor.
Prochází branou, u níž z každé strany stojí socha anděla ve zbroji vytesaná z bílého mramoru. V hlavní chodbě stojí Vincent a Malek a o něčem právě diskutují.
Nala se zastavuje. Vymění si krátký pohled s bývalým plukovníkem a odvrací se k Amonovi. „Půjdu zkontrolovat Martha,“ vydechne a mizí v pravém křídle hradu bez delšího rozprávění.
Amon si smutně povzdechne.
„Už jste tady,“ usměje se lehce Vincent a obrací svou pozornost ke dvojici, která zůstává stát na místě. „Co se stalo? Nala se s námi nepřijde ani přivítat?“
„To je dlouhý příběh. Na vysvětlování přijde čas později,“ odtuší poraženě Amon. „Teď jí prospěje, když bude chvíli sama.“
„Dobrá,“ pokrčí rameny bývalý plukovník a snaží se ve svém hlase skrýt jasné znepokojení. Obrací se k mladému chlapci, který pohledem zmateně tiká v nových tvářích. „Takže tohle je ten Ridley?“ uchechtne se. Tón jeho hlasu vybízí k tomu, že podle vzhledu do tohohle kluka mnoho naděje nevkládá.
„Ano,“ přikyvuje Amon jednoslovně.
„Je to ještě dítě,“ zakroutí nevěřícně hlavou Vincent. Používá stejná slova, jaká volila Nala.
„My jsme byli taky ještě děti, když jsme nastoupili do armády,“ upozorňuje bývalý major. „Pokud počítám dobře, tak ty jsi v jeho věku byl už podplukovníkem.“
„Svoji práci odvádím dobře,“ zavrčí nevrle chlapec.
„No, dobrá,“ zasměje se Vincent. „Proti takovým argumentům nemám co namítnout. Vítám tě tu. Mé jméno je Vincent Lanelli.“
Ridley mlčky přikývne.
„Vincent je jeden z těch, pro koho budeš pracovat,“ obeznámí nově příchozího Amon. „Zastává velmi důležitou roli, což je správa Narshe a tohohle sídla.“
„Zase bych se tak moc nevychvaloval. Většinu času je to jen papírování.“
Amon se na něj mile usměje. Dobře na bývalém plukovníkovi vidí, že si svou novou roli užívá a vede si v ní velmi dobře.
„Co tady dělá Malek?“
„Jak jsem říkal při tvém odchodu, probíral jsem s Gilbertem výši ohodnocení žoldáků, a tak jsem si pozval Maleka, abychom probrali i otázku daní z Narshe,“ osvětluje Amonovi Vincent. „Dělal výběrčího pro Taluse i pro Soru, a tak jsem si říkal, že na tom nebudu nic měnit. Nebyli jste tady několik dní a věci se potřebovaly dát do pohybu, takže jsem pár věcí rozhodl bez vás. Nicméně jsem všechno sepsal. Přečti si to, a pokud se ti něco nebude zdát, určitě se to dá ještě změnit.“
Amon přikývne. „Odvedl jsi skvělou práci. Večer se na to podívám, ale myslím si, že já i Nala budeme s tvými rozhodnutími souhlasit.“ Je rád, že se Vincent své nové role zhostil tak zodpovědně a s chutí. Očividně pro to má mnohem větší vlohy než on nebo Nala.
„Tak jak si představujete naši spolupráci?“ zatíná čelist Ridley. Na jeho paměti stále visí vzpomínka na múzu jeho bolesti a nenávisti, kterou spatřil po několika dlouhých letech.
Vincent opět odvrací svou pozornost směrem k němu. „Hovořil jsem o tobě s Gilbertem,“ spustí teď již vážným hlasem. „Prý si velel hodně mužům se schopnostmi z mnoha odvětví. Jsi schopný je svolat, aby pro nás pracovali? Ohodnocení vás samozřejmě nemine.“
Ridley se zamračí a zamyšleně si promne bradu. „Nač vůbec sháníte tolik žoldáků? Chcete terorizovat nějaké další nevinné lidi, kteří se vám nemůžou bránit?!“ rozohní se. „Nebo jste jenom blázni, co chtějí útočit na krále Fabulexu?“
Vincent zaraženě svraští obočí. „Proč myslíš, že bychom něco takového dělali?“
Amon jen poraženě vydechne. „Chceme táhnout proti Sapphirehallu.“
Chlapcovy oči se rozevřou překvapením. Tohle bylo jeho přáním od doby, co sapphirehallští vojáci popravili jeho rodiče. Sice měl vytypovaného jednoho konkrétního vojáka, kterému se chtěl pomstít ze všech nejvíc, což byla samozřejmě Nala, ale rozhodně si častokrát hrával s představou spálit celý Sapphirehall na popel za to, že to dovolil a za utlačování Echelonu, ve kterém se narodil, a protože jeho rodiče chtěli pro své město svobodu, zaplatili za to životem.
„Opravdu…?“ vydechne poněkud ostýchavě Ridley. „Ale ona je přeci-“
„Teď chvíli mlč a všechno se dozvíš,“ přerušuje jeho myšlenku vážným hlasem Amon.
Vincent překvapeně hledí do tváří obou mužů. „Řekne mi někdo, co se tu děje?“
„Ridley se už setkal tváří v tvář se sapphirehallskou krutostí,“ odpovídá Amon. „Myslím, že je nejvyšší čas se mu představit.“
Vincent nevěřícně vydechne. Ví, že ať to znamená cokoliv, nevěstí to nic dobrého. Není hloupí, aby mu rychle nedošlo, že to má co dočinění s Nalou. Vysvětluje to její zvláštní chování. Uvědomuje si, že před nimi stojí další velká výzva, ale je odhodlaný ji pokořit. „Své jméno jsem ti již řekl a můj nový titul taky už víš,“ spustí hlubokým a vážným hlasem. „V minulosti jsem ovšem býval plukovníkem sapphirehallské armády.“
Ridley opět vyděšeně rozevře oči dokořán.
„A já tam sloužil jako major,“ dodává za sebe Amon. „Nala, kterou si již poznal, bývala své doby také majorkou.“
„Tak proto jste mi nechtěli říct, kdo skutečně jste,“ odtuší Malek, který do této chvíle byl jen tichým přihlížejícím v pozadí, a vměšuje se tak do konverzace mezi třemi muži.
Amon k němu omluvně přikývne. Nemusí se tu už před nikým schovávat. Chce si tu mezi svými lidmi vybudovat důvěru, protože si je vědom toho, že jedině upřímnost je může dovézt k vytouženému cíli.
Ridley s překvapeným výrazem ustoupí několik kroků dozadu od dvojice bývalých důstojníků. „Děláte si ze mě srandu?!“ vyhrkne nevěřícným tónem. „To nejste zrovna malé ryby, jak jsem si myslel. Čekal jsem, že budete nějací hlupáci, co se nechali zmámit tou vražedkyní, ale vy jste nakonec všichni ze stejného těsta,“ zakroutí hlavou. „Vrazi,“ zatvrdí se a zvyšuje nepřátelský hlas. „A teď chcete táhnout proti vlastním? Jste větší parchanti, než jsem od sapphirehallských vojáků čekal.“
„Ridley-“
„Ne! Nic neříkej. Je to vlastně nepředstavitelný paradox,“ ušklíbne se nakonec. „Slyšel jsem o tom, že skupinka sapphirehallských důstojníků dezertovala po vraždě svého krále. Jste to vy, hm?“ kývne k nim tázavě hlavou, ale nečeká na žádnou odpověď. Dostal ji jen, co se mu před tím představili. „Vlastně bych vám měl poděkovat. Jen by mě nikdy nenapadlo, že toho bude součástí žena, kterou nenávidím ze všeho nejvíc. Ale zdá se, že hrátky osudu jsou nevyzpytatelné.“
„Přestaň o tom tolik přemýšlet,“ ozve se vážný ženský hlas, který opět zcela postrádá jakoukoliv emoci ve svém přednesu. Z Nalina výrazu je ovšem jasné, že si je jen snaží střežit, aby před cizíma očima neztratila masku tvrdé bojovnice. „Minulost je už pevně stanovená, ale můžeme společně změnit budoucnost. Zabít mě můžeš později.“
„Nalo!“ vyhrkne nevěřícně Vincent nad jejími slovy.
„Máš pravdu,“ zašklebí se Ridley, ale v jeho úšklebku není žádná radost jen neskrývaná nechuť k existenci téhle ženy.
Amon jen smutně sklopí pohled do země. „Potřebujeme teď, co nejvíc mužů, a hlavně dobré zvědy, kteří nám přinesou potřebné informace o dalších krocích ze severu.“
„A já potřebuji peníze,“ pokrčí rameny chlapec. „Nemám už co ztratit, takže gratuluji. Narazili jste na správného člověka. Ale mám jednu podmínku.“
„Jakou?“ zeptá se tázavě Amon.
„Budu poslouchat jenom tvoje rozkazy. Jsi sice sapphirehallský pes, ale na tom mi zase tolik nezáleží, jak by se mohlo na první pohled zdát,“ spustí. „Nebudu se zodpovídat nikomu z vás. Jen tobě!“
„Pokud s tím budou ostatní souhlasit…“
Nala přikyvuje.
„Mě to vyhovuje,“ souhlasí Vincent. Vlastně to všechno dávalo perfektní smysl. Amon měl teď na starosti vojsko a Vincent správu sídla a Narshe. Každý z nich si našel své nové místo, které mu vyhovovalo. Věří, že i Nala si brzy najde to svoje.
„Fajn,“ přikyvuje Ridley. „Během dvou dnů dám dohromady dost mužů. Jsem schopný vytvořit malou armádu a poslat své zvědy na sever,“ spustí chlapec rozhodným hlasem. „Vy jistě během těch dvou dnů dokážete dát dohromady nějaké peníze. To, že to rozhodně nebude levná záležitost, vám snad říkat ani nemusím.“
 
 
Nebe nad východním kontinentem se halí do temného hábitu noci. Nala od odchodu Ridleyho s nikým z pevnosti nemluvila. Všichni měli tolik práce, že se ani nestačili pozastavit nad její nepřítomností. Nemělo to ovšem nic co dělat s lhostejností. Chtěli jí jen dát čas srovnat si své myšlenky o samotě.
Nala vyhlíží z balkónu svého pokoje a prohlíží si jasné noční nebe poseté hvězdami. Kus mléčné dráhy se line na severu. Miluje noční oblohu zahalenou v bílém závoji posetém perlami. Připomíná jí období, které prožila na jihu, kdy se s malým Joshuou často dívali na nebe a vyprávěli si příběhy o tajemných světlech, která dle učení Světla a tmy ztotožňovala anděly.
„Je ti to líto?“ zeptá se mírným hlasem Amon, který se nepozván vkradl do jejího pokoje, aby ji zkontroloval. Jako obvykle o ni měl velkou starost a už to na něj bylo příliš dlouho na to, aby mohl dál nečině vyčkávat, až o sobě sama dá vědět.
Otáčí se přes své rameno, aby viděla jeho tvář. Vítr si pohrává s jejími vlasy a stíní jí tak ve výhledu. Zvedá ruku, aby je odhrnula ze svého výhledu jako zlatý závoj.
Amon za sebou zavírá dveře na balkon, ale nepřiblíží se k ní. Jen ji ode dveří pozoruje nečitelným pohledem. „Je ti líto Ridleyho a jeho rodičů? Je ti líto těch, kteří padli tvou rukou a jejich pozůstalých?“
„Ptáš se kvůli Faithvalley?“ otáčí se zpátky k obzoru a její holá ruka se při tom dotkne chladného zábradlí. Je to jako by se dotýkala svého vlastního srdce, tvrdého a studeného jako tenhle kámen. „Neměl by si na tu událost už myslet-“
„Ne, ptám se kvůli tobě,“ doráží hrubším hlasem a utíná její započatou větu. Její otupělý tón ho dráždí víc, než si byl schopen prve připustit. „Porazila jsi Temnotu, ale s tím mi přijde, že jsi i přestala bojovat. Nechápu, proč se to stalo. Zdála ses tak svobodná, ale pak… Když jsme potkali Ridleyho, všechna ta radost zmizela a já spatřil jen absolutní rezignaci. Chápu, že sis s jeho setkáním musela připustit, jak hrozné činy jsi udělala… odporné činy... neodpustitelné činy… Ale věřil jsem tomu, že to chceš odčinit, ať to bude stát cokoliv. Vždyť proto jsi započala celou tuhle vzpouru, není to snad pravda?“
„Nechápu, kam tím míříš…“
„Ale ano! Víš přesně, co tím chci říct. Proč jsi tam jen tak stála, když tě Ridley napadl? Proč si se nebránila? Když zemřeš, tak nesplatíš dluh, který tomuhle světu dlužíš.“
„Nejde mi o spásu. Na ní je příliš pozdě,“ zatvrdí se a její hrubý pohled se zabodává zpátky do Amonovy tváře. „Teď sice mám cíl. Zachráním Sapphirehall, ale co se mnou bude potom? Nemám právo na šťastný konec.“
Bývalý major se zamračí a nevěřícně zakroutí hlavou. „Nepoznávám tě. Kdybych byl na tvém místě, řekla bys: Přestaň se litovat a začni bojovat za to, aby sis zasloužil odpuštění.“
Její pohled jihne. „Amone, ty mě opravdu miluješ,“ vydechne a její hlas se lehce zatřese.
Nebyla to otázka, ale připuštění si reality, před kterou se snažila utéct. Namlouvala si, že se ho snaží chránit před sebou samotnou, ale pravdou bylo, že se snažila celou dobu tím popíráním chránit jen samu sebe. Nedokázala na sebe vzít zodpovědnost, že jeho srdce bude v jejích krví pokrytých rukou, že bude stačit jen malé selhání a ztratí ten nepostradatelný komfort, který jí přinášela jeho přítomnost, už napořád.
Je trochu překvapen jejími slovy, ale jeho výraz se nemění. Snaží se city, které vůči ní chová, tentokrát držet na uzdě, co to jen jde.
„To, že mě teď nepoznáváš v mnoha směrech, je proto, že ta, kterou si myslíš, že jsi znal, byla právě Temnota. To ona byla silná a nebojácná. Já… Já nejsem jako ona. Já jsem neuvěřitelně slabá a vyděšená, Amone. Bez ní nejsem nikdo. To proto pro mě bylo tak lehké propadnout její moci. Proto se mě zmocnila tak snadno v mých nejslabších chvílích. Ona nikdy nelitovala nikoho, koho zavraždila a ani jejich pozůstalých,“ přiznává s neskrývanou bolestí ve svém hlase i pohledu. „Bez se umím jen litovat…“
Jeho pohled nad její upřímností měkne. Uvědomuje si, že tentokrát na ni byl možná tvrdý neprávem. Zahanbeně šlehne pohledem do země.
„Nenávidím se za to, co jsem provedla. Ty tváře lidí, které jsem popravila, mě pronásledují ve snech každou noc. Ptáš se, jestli toho lituji? Samozřejmě. Proto je pro mě tak těžké držet Temnotu na uzdě a opět se nenechat unést jejím zdánlivým příslibem klidu.“
Jeho pohled se opět zvedá do její měsícem ozářené tváře. „Takže nakonec nejsi tak slabá, jak mi tu teď tvrdíš,“ pronese jistým hlasem do noci. „Pokud dokážeš udržet Temnotu, aby nemohla převzít zpátky kontrolu, tak dokážeš cokoliv.“
„Ty ve mně opravdu věříš i po tom všem, co ses o mě dozvěděl?“ zatřese se jí znovu hlas, ale není to chladem nýbrž dojetím.
„Tohle všechno vím už delší dobu. Sama si mi toho spoustu řekla. Takže kdybych v tebe nevěřil, odešel bych už dávno. Pravděpodobně bych se ani neúčastnil toho šíleného plánu na převrat a nejspíš bych ještě teď žil v iluzi o světě kolem sebe na severu, kdy bych svým mečem dál ukončoval nevinné životy,“ pokrčí rameny. „Teď je čas, aby sis začala věřit hlavně ty sama. Nemůžu ti více pomoci, pokud sama sobě neodpustíš. Ale věz, že na to nikdy nebudeš sama, dokud budu žít.“
S pohledem do jeho očí barvy nočního nebe si uvědomuje, že možná někde hluboko ve svém srdci i ona dokáže upřímně a nezištně milovat. Pokud tomu někdy někdo byl blízko, tak to byl právě Amon. Svou dlaní se letmo dotkne své hrudi. I navzdory chladnému večernímu vánku je teplá a její srdce bije silně a jistě.
„Ráda opakuješ, že na tobě není nic k milování, ale já si to stále nedokážu nechat vymluvit. Miluji to, co vidím,“ vydechne a jeho do teď jistý hlas lehce znejistí a jeho oči se zamží. Odmlčí se a zhluboka se nadechne, aby sebral všechnu odvahu k tomu vyslovit, co jeho srdce doopravdy cítí. „Miluji tvou sílu, ale i slabost. Protože obojí z nás dělá lidi. Za posledních pár měsíců jsem měl možnost konečně poznat tvoji lidskost, a proto jsem ti podlehl. Miluji tvůj dotek. Miluji tvou starostlivost a péči. Miluji to, jak dokážeš bojovat za to, co je pro tebe důležité. Miluji tvé pochyby, tvou zranitelnost. Miluji, jak říkáš moje jméno. Miluji jemnost tvých prstů, když mi odhrnuješ vlasy z čela. Miluji tu tvrdost, za kterou se skrývá obětavost. Miluji tebe, Nalo.“
Nastává ticho, které probíjí jen křik cikád přicházející z dálky a šumění větru v korunách stromů.
Nala zpříma hledí do jeho tváře, ve které se odráží zranitelnost. Ví, že pro Amona musí být opravdu těžké pojmenovat tyhle pocity, a ještě těžší vyslovit je nahlas.
„Amone…“
„Nemusíš na to nic říkat. Nechtěl jsem tě těmi slovy zahnat do kouta. Ať tvoje srdce bude patřit mě, Vincentovi nebo dokonce někomu úplně jinému, budu tě podporovat, aby si byla šťastná. Nevím, co by si musela udělat, abych se rozhodl tě opustit. Jsem tvůj přítel a vždycky jím budu. V dobrém, ale i v tom nejhorším. Bylo to tak, když jsme byli děti a je tomu tak i teď. Nikdy neodejdu, Nalo.“
Po její sluncem políbené tváři steče slza, ve které se zrcadlí stříbrná záře měsíce. Už to nemůže déle vydržet. Vykračuje vpřed a pevně sevře své ruce kolem Amonova pasu.
On je naproti tomu ovíjí kolem jejích ramen a stiskne ji v jistém objetí, aby tak potvrdil svá slova. Nikdy dřív si nebyl ničím tak jistý jako právě svou láskou k této ženě. Pohlcuje ho náhlá úleva, když konečně pojmenoval ty pocity a dostal je ze sebe napovrch.
Jeho prsty lehce projedou jejími na krátko střiženými vlasy, které jsou hladké jako samet. Tlukot jejího srdce ho uklidňuje. Je si jistý tím, že společně překonají cokoliv. Už to jednou dokázali. Porazili Temnotu. Není nic, co by je mohlo v této cestě za vítězstvím zastavit.
Amon se po chvíli odtahuje. Bere její obličej do svých horkých dlaní jako do kalichu a palcem setře slzy z její tváře. Její prsty při tom gestu jemně sevřou jeho zápěstí a začnou je mnout. Jeho pohled se upřeně zadívá do její zrůžovělé tváře. „Vzpomeň si na lidi v Austenu, na svou rodinu. Na Kentu a sapphirehallské občany a vojáky. Na Tsubatu, Triscall, Echelon i Arcadii. Ano, vzala jsi spoustu životů a dopustila se strašných činů, ale na druhou stranu můžeš spoustu životů ještě zachránit a zabránit jiným, aby se dopouštěli stejných činů jako kdysi ty,“ dokončuje svou řeč Amon s útěšným úsměvem na svých rtech. „Osudy nás všech jsou jen a jen v našich vlastních rukách a je tedy na nás, jak s nimi naložíme.“
Její oči jsou zaplavené slzami, ale i přes to se nedokáže ubránit úsměvu, když hledí do jeho krásné tváře, která je plná čisté něhy, kterou za celý svůj život nikdy neviděla v žádných jiných očích než těch jeho.
Natahuje svou dlaň k jeho tváři a prsty odhrnuje černé vlasy, které mu spadaly do čela. Její dech se lehce při tom gestu zatřese, jako by to tentokrát mělo znamenat něco víc než obvykle. Stahuje svou ruku k jeho hrudi a pokládá na ni svou dlaň. Cítí, jak jeho srdce bije silně a rychle.
„Měl bych už jít,“ vydechne po chvíli do ticha Amon. „Myslím, že je toho hodně, nad čím budeš dnes v noci přemýšlet.“
„Děkuji, že jsi za mnou přišel,“ vydechne s nachovýma očima upřenýma do těch jeho. „Děkuji za všechno.“
Jen se mile ušklíbne. „Už si mi děkovala mnohokrát.“ Pouští její tvář a bere její dlaně do těch svých. „Dobrou noc.“
Nala mlčky přikývne.
Pouští její ruce ze svého sevření a otáčí se ke dveřím, za kterými se ztrácí z jejího zorného pole.
Vypouští ze své hrudi dlouhý výdech. Až teď si uvědomuje, že nebyla tak uvolněná, jak si myslela. Musela se držet zpátky. Její tělo toužilo udělat nemyslitelnou věc. Když sledovala jeho rty, jak mluví o všech těch pocitech, netoužila po ničem jiném, než je políbit. Nikdy dřív nepocítila k Amonovi fyzickou přitažlivost. Připadal jí krásný, ale vždy obdivovala hlavně jeho nitro.
Dnes večer se toho hodně změnilo.
Obrací se zpátky k výhledu.
Uvědomuje si, jak byla od setkání s Ridleym slabá. Od odchodu Temnoty si už nikdy nepřála spadnou zpátky do té propasti bezedného zoufalství, aby ji opět nesváděl ten krutý hlas, který se stáhnul tam na dně a teď na ni netrpělivě vyčkává. Proto je načase zvednou hlavu vzhůru a opět bojovat. Přesně jak řekl Amon.
Amone, kdy jsi dospěl? Jaký úžasný a silný muž z tebe vyrostl… Pamatuji si, když jsme byli ještě děti a ty jsi neustále plakal a strachoval se. To už je pryč. Přerostl si mě. Teď jsem to já, kdo obdivuje tebe.
Její srdce se rozbuší při tom pomyšlení. Pokládá si ruku na hrudník a s hřejivým pocitem sleduje mléčnou dráhu na obloze. Bude silná a splní všechny sliby, které naložila na svoji hlavu. Nebude zbaběle utíkat do chřtánu smrti.
„Je zima,“ ozve se za jejími zády tentokrát Vincentův hlas.
„Překvapil jste mě,“ vyhrkne a obrací se za hlasem.
Jeho výraz se najednou změní, když spatří její zarudlou a trochu opuchlou tvář od pláče. Zdá se, že ve své hlavě přemítá o tom, co se tady dělo, než přišel.
Nakonec se jen mile usměje a přichází k ní blíž. Přehazuje přes její ramena bílou deku, kterou přinesl z jejího pokoje.
Nala ji přijme a dlaněmi si ji přitáhne pevněji k tělu.
Vincent se staví k zábradlí vedle ní a lokty se zapře do chladného kamene s pohledem zabodnutým do jasného nočního nebe.
„Viděl jsem odcházet Amona,“ spustí bývalý plukovník. „Zdál se být ustaraný.“
„Vždyť je to Amon. Ten to ani jinak neumí,“ pokrčí rameny Nala s pohledem zabodnutým na hladinu oceánu, ve které se vzhlíží kulatý měsíc.
„Mluvil jsem s ním o tom klukovi. Máme to ale smůlu, co?“ pokračuje Vincent a ignoruje její pokus o zlehčení téhle situace. „Kdo by řekl, že zrovna tady na někoho takového narazíme. Svět je vážně malé místo.“
„O něj bych si teď starosti nedělala,“ odtuší Nala vážným hlasem. „Zajímalo by mě, co chystá Sapphirehall. Už dlouho o něm nebylo nikde slyšet. To nevěstí nic dobrého.“
„Také to cítíte? Klid před bouří,“ přikyvuje Vincent a rozhlédne se po nebi, na kterém teď není ani mráček, takže odhaluje i svá nejvzdálenější tajemství. „Připravuje se něco velkého.“
„Myslíte, že jsme selhali?“
Šlehne k ní překvapeným pohledem.
„Ano, náš původní plán selhal, ale válku jsme ještě neprohráli. Pořád je tu velká naděje na úspěch,“ snaží se ji ujistit a jeho klidný hlas se zdá být jistý tím, co říká.
Konečně i Nala ubere na své vážnosti a lehce se usměje. „Jsem opravdu moc ráda, že tu teď jste. Bez vás a Amona bych se nikdy nedostala tak daleko. Pravděpodobně bych skončila už u první překážky,“ přiznává a její výraz opět chladne. „Cítím se tak slabá. Chtěla bych zpátky svoji původní sílu.“
„Emoce člověka oslabují, ale dělají z nás to, co jsme,“ ušklíbne se opět Vincent. „Ale platí to i naopak. Jen musíte najít ty správné a držet se jich,“ ujišťuje ji. „O vás v tomhle ohledu opravdu strach nemám. Najdete svou sílu již brzy.“
Jeho slova ji potěšila. Nachází díky nim v sobě odvahu opět shodit tu zeď, kterou vystavila, a nasazuje šibalský úsměv. „A o koho v tomhle směru máte strach?“
Jeho výraz náhle zvážní. Je znát, že má na mysli někoho konkrétního. „Co se děje mezi vámi a Amonem? A nesnažte se mi říkat, že nic. Dřív jsem byl možná zaslepen jen žárlivostí, ale teď jsem si jistý tím, co vidím.“
Chladný noční vánek odvál i její úsměv, po kterém zůstal na její tváři jen podrážděný škraloup. Odklání se od jeho očí barvy oceánu a zatíná čelist. „To není váš problém…“
„Takže mám pravdu. Něco se děje,“ vydechne uvědoměle, jako by do té doby doufal, že se mu bude pokoušet jeho domněnku vyvrátit i navzdory jeho slovům. „Dovolte, abych vás opravil, ale můj problém to rozhodně je. Amon je můj přítel a vy jste…“ utíná svou větu, když se jeho oči opět setkají s jejím nabroušeným pohledem.
„Co? Co jsem?!“ vyštěkne do jeho tváře. „Tak už se rozhodněte! Řeknete, že mě milujete, ale když vás nejvíc potřebuji, tak se ke mně vždycky otočíte zády! Tak co vlastně chcete? Chcete mě milovat? Chcete se mnou spát? Chcete se na mě dívat, když si myslíte, že vás nevidím?! Tak řekněte, Vincente, co pro vás tedy jsem?!“
Nastává chvíle ticha. Vincent zahanbeně shlédne ke svým rukám a snaží se najít ta slova, která jí měl říct už velmi dávno.
Nala jen podrážděně zakroutí hlavou. „Jděte pryč. Nemám teď náladu na-“
„Omlouvám se,“ vydechne bývalý plukovník a utíná tak její načatou větu. Jeho pohled se zvedne do její překvapené tváře. Nikdy by nečekala, že tahle slova někdy uslyší z jeho úst. „Nikdy jsem se vám skutečně neomluvil za to, jak jsem se k vám zachoval. Je pro mě těžké uznat chybu, ale teď vím, že jsem jich udělal víc než jen jednu. Myslel jsem…“ zatřese se mu hlas. V jeho očích se odráží světlo měsíce. Nikdy neviděla na jeho tváři tak zranitelný pohled jako právě teď. „Myslel jsem si, že vás miluji, ale ve skutečnosti se mi jen líbilo, co vidím. Vlastně jsem vás vůbec neznal. Ale moje sedmnáctileté já si myslelo, že to stačí, a tak jsem vám dal příslib, který jsem nikdy nemohl dodržet. Přísahal jsem, že vás před tou temnotou ochráním, ale ve skutečnosti jsem neměl ani tušení, co to obnáší. A nakonec, když nadešel ten čas, kdy jsem měl jednat, jsem vás zradil,“ uznává a jeho oči se náhle zamží. Kdyby Vincenta neznala, řekla by, že se mu chce plakat. Je to tak neuvěřitelný pohled, že pouští lem deky, která začíná pomalu sklouzávat z jejích zad. Vincentova ruka vystřeluje vzhůru, aby ji zachytila. Následně ji stahuje zpátky přes její holá ramena a pevně sevře oba okraje deky k sobě v místě její hrudi, aby ji udržel v teple. Jeho pohled je při tom gestu stále měkký a zranitelný. „A tu stejnou chybu jsem udělal dvakrát,“ vydechne. „Poprvé před deseti lety a naposled v tom hostinci v Marvecii. Když jste mi ukázala slabost, otočil jsem se k vám zády. Doslova. Nebyl jsem tu pro vás, když jste mě potřebovala.“
Konečně se budí z překvapení. Její ruce se zvedají k těm jeho, které stále pevně svírají deku. Bere je do svých dlaní, a tak uvolňuje jeho sevření a nechává deku volně sklouznout z jejího těla. Chladný vánek opět políbí její holá záda, až na nich vyčaruje husí kůži.
„To není tak úplně pravda,“ vydechne s pohledem intenzivně zabodnutým do jeho očí. „Byl jste tu pro mě mnohokrát před tím, ale i po tom. Já vím, že se na vás můžu spolehnout.“ Sevře jeho dlaně ještě pevněji. „Vážím si toho, že jste ke mně upřímný a vaší omluvy. Nedokážu ani vyjádřit, co to pro mě znamená. Proto bych vám měla oplatit stejně. Jsem si jistá tím, že vám nemůžu dát to, v co doufáte. Chovám k vám hluboké city a nemůžu ani popřít to, že k vám cítím nepopiratelnou fyzickou přitažlivost, ale na rozdíl od vašeho sedmnáctiletého já, si uvědomuji, že to nestačí pro to, abychom spolu byli šťastní jako celoživotní partneři.“
Bere jednu její ruku do své dlaně a pokládá si ji na tvář. Snaží se vychutnat si ten pocit jejího doteku na své kůži. Je to pravděpodobně naposledy, co ho cítí. Zavírá při tom oči a zpracovává všechno, co mu právě řekla.
Po chvíli ticha je opět otevírá. „Takže jste si nakonec zvolila Amona…“
„Ne,“ zakroutí hlavou a na jejím obličeji se objeví klidný úsměv. Prsty jemně promne jeho tvář. „Zvolila jsem si samu sebe.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top