Dohoda
Celé
sídlo na východních plážích východního kontinentu se zmítá v hlasitých
tónech hudby a veselém vyzpěvování již dost podnapilých občanů Narshe a žoldáků
z Gilbertovy jednotky.
Vincent se rozhodl jako správný správce uspořádat oslavu, na které chtěl všem oficiálně představit nové pány a také tím trochu odlehčit tu napjatou atmosféru v těchto nepříznivých časech.
Zdá se, že obyvatelé Narshe si rychle zvykly na změny, které zde noví páni zavedli po vyhnání Sory, jehož černá ruka je jenom terorizovala. Vidinu slavnosti na přivítání nových pánů přijali s otevřenou náručí a každý se na ní podílel svým dílem. Přinesli alkohol i jídlo. Muzikanti naladili své nástroje a postarali se o navození příjemné atmosféry.
Všechno se najednou v tomhle shluku zdá být lehčí. Jejich nepříznivá situace se skutečně začala měnit k lepšímu, i když Amon nedokáže z hlavy vyhnat jeden důležitý fakt, který jim to všechno může ještě pořádně zkomplikovat. Dobře si vzpomíná na Ridleyho slova, která pronesl, než odešel sehnat více lidí pro jejich armádu proti Sapphirehallu. Jeho předpokládaný návrat měl být během dvou dnů. Ta doba již uplynula, ale on se ještě nevrátil a nedal jim ani žádnou zprávu. Nechce myslet na nejhorší, ale v jejich situaci si nemůže pomoci.
Jen dlouze vydechne do prázdna a dál pozoruje veselé tanečníky, kteří se točí v kruhu v hlavním sále do rytmu smyčcových nástrojů a flétny. Ví, že tahle událost utuží vztahy mezi všemi v sídle i lidmi z Narshe.
Jeho oči mihnou napravo ke stolům, kde je stejně veselo jako na parketu. Spatřuje Gilberta a jeho žoldáky, jak se smějí, když s nimi Nala hraje kostky a při každé prohře do sebe obrací jeden pohárek s vínem za druhým. Zdá se, že i oni konečně našli společnou notu.
Nala dnešního večera vypadá úchvatně. Její tělo obepínají splývavé smaragdově zelené šaty z hedvábí a šifonu. Vypadá jako lesní víla s ruměncem ve tváři.
S lehkým úšklebkem se Amon znovu vrací ke svým myšlenkám. Spadl mu kámen ze srdce, když se Marth konečně po několika dnech probral, i když ještě nebyl schopen vstát a slavnosti se tedy neúčastní. Nicméně stejně odmítá s kýmkoliv mluvit. Nejspíš ho sžírá pocit viny a hanby nad svým činem. Amon mu nechává prostor, aby se se svými výčitkami vypořádal. Až bude připraven, sám si přijde promluvit. Důležité je, že je naživu a vrátil se do reality.
„Nad čím přemýšlíš?!“ vykřikne podnapilá Nala, která se k zamyšlenému Amonovi přitočila od hazardního stolu, a drká do něj loktem.
„Ach, to nic,“ probouzí se ze svého zamyšlení a zvedá pohled do její rozjařené tváře, která teď nese narůžovělý nádech. Tahle slavnost se skutečně vydařila.
Najednou ho popadá za nadloktí a odtahuje ho do středu parketu. Její ruce ho pevně obejmou kolem krku.
Cítí, jak se na něj pověsila celou vahou svého těla a její nohy zakopávají jedna přes druhou, ale nedělá mu žádný problém ji vést. „Jsi opravdu hodně opilá,“ pronese s upřímně pobaveným úsměvem ve své líbezné tváři. Sevře ji pevně kolem pasu, aby jí tak zajistil pevnější oporu.
„Nebo ty nejsi dost,“ vyhrkne s krátkým škytnutím.
Amon se opět jen pobaveně zasměje. Je rád, že ji vidí tak uvolněnou. Po jejich posledním rozhovoru se bál, jaký to na ní bude mít vliv. Zdála se tak demotivovaná, ale teď opět vidí naději na lepší zítřky v jejích nachových očích.
Vincent sleduje tančící dvojici, která se vesele směje, z druhé strany sálu. V ruce svírá stříbrný kalich s vodou, která mu při tom pohledu hořkne v ústech. Nemůže potlačit ten nepříjemný pocit žárlivosti, který ho sžírá zevnitř. Hlavně když ho při jejich posledním rozhovoru odmítla a teď se objímá s jiným mužem přímo před jeho očima. S jediným mužem, kterým se skutečně bývalý plukovník cítil ohrožen. S mužem, kterého nazýval svým přítelem, ale i přes to se nedokázal smířit s tím, že by skončila po jeho boku.
„Nepiješ?“ ozve se milý dívčí hlas po jeho levici.
Jeho zamyšlený pohled trhne tím směrem. Spatřuje nádhernou dívku se zlatými vlasy spletenými ve složitém copu se stužkami a blankytně modrýma očima plnýma něhy. Na její tváři se zračí milý úsměv.
Vincent jí úsměv okamžitě oplácí, když v její tváři plné něžných rysů poznává Lennu, Malekovu dceru, kterou zachránili před hrozným osudem ze Sorovy krutovlády. „Přestal jsem už dávno.“
Lenna s úsměvem přikývne.
„Vypadáš nádherně,“ složí jí gentlemanský kompliment.
Ani zdaleka nepřeháněl. Její krása je dnešního večera dechberoucí. Její pleť jako by zářila. Je jasně poznat, že se konečně začala zotavovat z hrůz, které ji v tomhle sídle potkaly. Nedokázal přesně říct, jestli se i její nitro uzdravuje, ale její oči mluvily o tom, že se jí minimálně velmi ulevilo.
„Děkuji,“ usměje se zářivým úsměvem. „Kompliment od tebe mě vždycky potěší.“
Vincent se polichoceně zasměje. Rád s ní mluvil. Cítil se v její přítomnosti dobře. Byla sice o dost mladší než on, ale cítil se s ní uvolněně jako by s ní mohl mluvit o čemkoliv. Když se zotavovala ze všech útrap, které pod vládou Sory musela snášet, chodíval ji navštěvovat každý den, aby si byl jistý, že bude v pořádku. Stali se z nich díky tomu dobří přátelé, kteří si důvěřovali, i když se znali jen krátkou dobu.
„Jak se cítíš?“
„Vlastně už dobře,“ kývne hlavou Lenna na jeho otázku. „Ty změny, které tu od vašeho příchodu proběhly, tomu velmi pomohly. Podpora mého otce a tvoje také,“ usměje se znovu a svýma pomněnkovýma očima zapátrá přímo do těch jeho. „Myslím, že jsem konečně zase připravená věřit mužům a otevřít své srdce.“
Vincent se mile usměje. „To rád slyším. Přísahám, že dokud tu budu, tak se ti už nikdy nic špatného nestane. O to se postarám.“
„Věřím ti.“
Znovu se na sebe usmějí a následně v tichosti odkloní své pohledy k tanečnímu parketu. Lenna zapátrá ostřížím zrakem ke dvojici Amona a Naly. Poznává v nich další nové pány, které jim Vincent dnešního večera představil.
„Sluší jim to spolu,“ pronese mile.
Na Vincentově tváři její slova vyčarují zamračený výraz. „Nejsou spolu,“ odsekne podrážděně.
Lenna překvapeně trhne pohledem ke svému příteli, který s ní ještě nikdy nemluvil takovým tónem. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že-“
„Ty se nemáš za co omlouvat. Neměl bych s tebou takhle mluvit,“ zpytuje svědomí bývalý plukovník. „Prosím, odpusť mi.“
Lenna se znovu lehce pousměje. „Nic se nestalo. Opravdu,“ ujišťuje ho a znovu se nadechuje. „Vlastně jsem za tebou přišla s otázkou,“ spustí, aby odvedla řeč příjemnějším směrem. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by si se mnou zítra nepovečeřel. Otec bude teď pár dnů v Marvecii, takže bychom měli dost času na to se více poznat.“
Vincent zmateně pohlédne do jejích očí plných očekávání. Je mu to líto. Už je to dlouho, kdy o něj projevila tak upřímný zájem krásná dívka jako je Lenna. Kdyby k tomu došlo několik let zpátky, neváhal by ani chvíli a okamžitě by přijal nabídku strávit s ní pár hřejivých chvilek o samotě. Bylo by mu jedno, že až ráno odejde, rozerve tak její srdce na kusy. Ani by se neohlédl. Ale teď všechno vnímal jinak. Byla pro něj důležitá a nechtěl by jí ublížit. Nechtěl nikomu ublížit.
„Lenno, jsi krásná a ještě mladá. Máš celý život před sebou. Nepromarni ho snahou o někoho jako jsem já.“
„Co tím chceš říct?“ zakroutí nechápavě hlavou. „Nejsi špatný člověk. Máš dobré srdce.“
„Které ovšem patří někomu jinému…“ vydechne a opět pohlédne na Nalu, jak se s úsměvem pohupuje v rytmu hudby a její tmavě zelené šaty se vlní s ní.
„Ach, no jistě. Teď to dává smysl,“ usměje se Lenna, když najde cíl jeho pohledu. Její úsměv je milý. Nezdá se být jeho odmítnutím raněná. Naopak v jejích očích svou upřímností ještě stoupl. „Pokud ji opravdu máš tak rád, tak ji nenech odejít s někým jiným.“
Získává si tak opět Vincentův oceánově modrý pohled, který na ni zaraženě hledí. „Nevybrala si mě.“
Otočí se k němu s pozitivním úsměvem. „A řekla ti, že si vybrala někoho jiného?“ zeptá se a zvedne u toho tázavě obočí. „Život je příliš krátký na to, abychom jen nečinně přihlíželi, jak nám štěstí utíká mezi prsty. Já možná nemůžu získat tvoje srdce, ale ty stále můžeš získat to její. Jen pro to musíš něco udělat. Nemyslím si, že si někdo, kdo se tak snadno vzdává. Nebo se snad pletu?“
Vincent se přistihuje, jak nepopiratelně obdivuje tuhle dívku. Nebyla jenom krásná, ale byla i moudrá a neskutečně silná.
Mezitím se Nala stále zavěšená na Amonově krku snaží udržet na gumových nohách.
„Nechceš se na chvíli posadit?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a zvedá svůj pohled do jeho tváře. „Omlouvám se.“
Amon se pobaveně zasměje. „Proč se omlouváš? Můžeme tančit, jak dlouho budeš chtít…“
„Omlouvám se, že jsem tě nechala tak dlouho čekat,“ vydechne. Tón jejího hlasu se změnil. Už se neusmívá.
Amon překvapeně nakrabatí čelo. Uniká mu význam jejích slov.
„Řekl jsi, že mě miluješ a já tomu věřím, ale nejsi na mě připravený, Amone.“
Bývalý major se snaží zpracovat všechna slova, kterými ho zavaluje. Je pro něj těžké porozumět tomu, co se mu tím snaží říct. Ani neví, jakou by jim měl přikládat váhu, když je tak opilá.
Nakonec se jeho oči zahledí do těch jejích. „Počkáš na mě?“
„Co?“ přimhouří překvapeně oči Nala.
„Počkáš na mě, až budu připravený, anebo mi chceš říct, že já nemám čekat na tebe?“ pronese zcela vážně.
Nala se lítostně usměje. Chystá se říct něco, co její srdce rozlomí na kusy. Uvědomuje si to až teď, když hledí do jeho smířené tváře. Milovala ho jako nikdy nikoho, ale i přes to byl čas nechat ho konečně jít. „Amone, vážím si našeho přátelství příliš na to, abych to nechala zajít někam dál.“
Neříkalo se jí to snadno. Možná proto, že to nebyl skutečný důvod jejího rozhodnutí. Ale ve svém podnapilém stavu se necítila na nějaké komplikované vysvětlování. Slyšel jí opakovat už mnohokrát, že na ní není nic k milovaní, že si nezaslouží šťastný konec. Musel z toho být už unavený. Tahle výmluva byla přijatelná a snad definitivní.
Najednou jako by mu vyschlo v krku. Očekával, že to takto může dopadnout, ale nebyl připravený to slyšet. Bylo to něco, na co se nedalo připravit. Musí dodržet slib, který jí nedávno dal. Zůstane po jejím boku do úplného konce, ať její srdce bude patřit komukoliv. Miloval ji tolik, že jí nepřál nic jiného než štěstí bez ohledu na to, s kým ho najde.
„Nalino!“ ozve se hromový hlas za jejími zády a už po ní chňapá svalnatá ruka nevychovaného žoldáka. „Slíbila si, že se vrátíš na druhý kolo!“
Její oči se ovšem neodrhnou od Amonovy zaražené tváře ani na okamžik. Teď ho nemůže nechat samotného.
„Jen běž,“ usměje se Amon a vysmeká se ze sevření jejích rukou. „Respektuji tvoje rozhodnutí, ale chtěl bych teď být chvíli sám.“
Sleduje jeho záda, jak mizí v davu tanečníků. Chtěla by za ním vyrazit a omluvit se mu, ale ví, že teď bude nejlepší dát mu prostor srovnat si svoje myšlenky. Dluží mu toho tolik, že tohle je to nejmenší, co pro něj může udělat.
„Přestaň se pořád vochomejtat kolem těch dvou teploušů a poď si trochu zašpásovat s vopravdovejma chlapama,“ zahřmí znovu Gilbertův hlas.
Cítí jeho ruku na svém rameni, ale nemůže se očima odtrhnout od místa, kde ještě před chvílí stál Amon. Rozčíleně zatne čelist a popadá Gilbertovu ruku. V mžiku okamžiku se k němu obrací čelem a jeho ruku zkroutí do nepřirozené pozice. „Takhle o Amonovi mluvit nebudeš, Bertíku!“
„No jo, no jo. Tak pardónek!“
Amon se mezitím vymotává z davu. Jeho pohled zavadí o Vincenta, který stojí u sloupu s Lennou po svém boku. Na chvíli se zastavuje, když se jeho pohled setká s tím jeho.
Bývalý plukovník pokládá pohárek na stranu a svižným krokem se rozchází směrem mezi tanečníky.
Lenna se nad tím mile usměje. Je ráda, že ji vzal za slovo a jde si za svým snem. Život byl příliš krátký na to, aby člověk litoval, že něco nezkusil. Poznala to na vlastní kůži mezi zdmi tohoto sídla. Proto byla dost odvážná na to, aby ho oslovila, a necítila se raněná jeho odmítnutím.
Amonův pohled sleduje Vincenta až konečně dorazí ke svému cíli.
Ruce bývalého plukovníka se ovíjí kolem Nalina pasu a doslova ji poponáší několik metrů od opilého žoldáka na samotný kraj sálu.
Amon jen shlédne ke svým botám a s hlavou sklopenou mizí za dveřmi svého pokoje.
Nala překvapeně hledí do Vincentovy tváře. Neví, jak by ve svém stavu měla zareagovat.
Jeho obličej se naklání nad tím jejím. Jeho oceánově modré oči ji opanují uhrančivým pohledem. „Možná máte krátkou paměť, ale řekl jsem vám, že vás už nenechám odejít. Teď nemám jediný pádný důvod se držet zpátky.“
Ztrácí slova. Bez dechu pozoruje jeho tvář, která se nezadržitelně přibližuje k té její. Jeho hrubé ruce berou její tvář do kalichu, když se jeho ústa konečně sejdou s těmi jejími. V tu chvíli jako by se všechno kolem nich zastavilo a utichlo.
Najednou se dlaněmi zapře do jeho hrudi a odstrkuje ho od sebe. „Vincente,“ vydechne. Celé její tělo se chvěje vzrušením, ale nesmí to nechat zajít příliš daleko. „Řekla jsem vám, že s vámi nemůžu být…“
„Nemůžete nebo nechcete? To jsou dvě zcela odlišné věci,“ doráží.
Nala mlčí.
„Kašlu na to. Buďte se mnou alespoň dnes v noci. V naší situaci nemůžeme vědět, co přinese zítřek. Třeba je tahle noc naše poslední. Nechci zemřít bez toho, že jsem to alespoň nezkusil.“
S jeho slovy si Nala opět vybaví celkem nedávnou vzpomínku, kterou se snažila vytlačit ze své mysli. Opět vidí před svýma očima Joelův výraz, když se jeho ruka sešla s tou Vincentovou. Uvědomuje si, jak jsou jeho slova pravdivá. Sice nevěděla, co tehdy plukovník Fabulexu ve Vincentově budoucnosti viděl, ale realita toho, že každý další den může být ten poslední, byla v jejich situaci více než skutečná.
Na její tváři se najednou objevuje potutelný úšklebek. Pokud do dnešního večera cítila k Vincentovi fyzickou přitažlivost, dnešního večera ji nehodlá potlačovat. Chytá ho pevně za košili a přitahuje ho zpátky k sobě.
„Doufám, že jste i dost odvážný na to nést následky.“
Celé sídlo téměř utichlo. Všichni vesničané se vrátili do svých domovů a žoldáci se rozmístili po hradě tak, kde se zrovna naskytlo místo na spaní. Od stěn sídla se odráží jen hlasité chrápání.
Amon se konečně odvažuje vystrčit nos ze dveří svého pokoje. Neměl chuť se s někým bavit, a tak čekal, až bude většina lidí již pryč. Ven ho vyhnal hlad.
Otevírá dveře jen na škvírku a vykoukne ven, aby se ujistil, že nenarazí třeba do Gilberta, který by svým hromovým hlasem zburcoval celý hrad. Jeho oči ovšem padnou na někoho docela jiného.
Nala se konečně také vrací do své komnaty a v závěsu za ní kráčí Vincent. Zastavují se před dveřmi.
„Užila jste si oslavu?“
Nala vráží bokem do dveří a staví se mezi futra. „Užila, ale mohlo by to být ještě trochu lepší.“
„Skutečně? Můžu pro to ještě něco udělat?“
„Jsem si jistá, že můžete,“ usměje se potutelně a za ruku ho táhne do svého pokoje.
Když se za nimi potichu zaklapnou dveře, Amon se přistihuje, že poprvé v životě ho zaplavuje sobecký pocit žárlivosti. Závidí Vincentovi. To je pro něj něco docela nového a trochu ho to vyvádí z míry.
Nala kočičí chůzí vchází dál do pokoje.
Vincent zůstává nejistě stát u dveří. Uvědomuje si, že je nervózní, což bylo něco, co se mu nestávalo často. Nala byla jediná osoba, která to dokázala.
„Je hezké vás vidět v tak dobrém rozpoložení,“ spustí Vincent a snaží se tak prolomit to ticho nabité zvláštní energií. „Zdá se, že jste se už zbavila svého těžkého břemene.“
Nala se opře zadkem o desku stolu a pohlédne zpátky na něj. Ví, že naráží na Temnotu. Ne že by se o ní v tuhle chvíli chtěla bavit, ale nejspíš je to nezbytné, aby se Vincent cítil dostatečně komfortně. Možná má pocit, že ho sem pozvala jenom její temná polovina.
„Ano, zbavila,“ pronese a upije ze svého pohárku vína, který si sebou přinesla. Před očima jí probleskne okamžik, kdy Temnota utichla. Opět před sebou vidí ty nádherné oči barvy noci, které nesly výraz raněné srny. Opět cítí Amonův stisk ruky, který ji vyvedl zpátky na světlo. Její srdce se při té myšlence rozbuší, ale teď není ta správná doba myslet na jiného muže. „Doufám, že tentokrát je to už nadobro.“
„To rád slyším,“ přikývne Vincent.
Nala pokládá pohárek vedle sebe na stůl a její oči se opět zaměří na něj. „Pojďte blíž,“ vyzve ho s potutelným úsměvem.
Vincent přikročí několik kroků až k ní.
Její ruce se okamžitě zvednou k jeho hrudi. Svými dlaněmi ho začne lehce hladit. Cítí horkost pod svýma rukama a rychlé bušení jeho srdce.
„Chtěl jste se mnou strávit noc, ale ta se už pomalu blíží ke konci,“ spustí. „Řekněte, co byste chtěl dělat teď, Vincente?“
Jeho dech se lehce zatřese, když vysloví jeho jméno s uhrančivým pohledem zabodnutým do jeho očí. Nevěřil tomu, že by mohl být někdy v přítomnosti nějaké ženy tak nervózní, tak nepřipravený na její očividné návrhy.
Nala ovšem nečeká na jeho odpověď a přejímá iniciativu. Zvedá své dlaně k jeho obličeji a přitahuje si jeho hlavu blíž. Následně ho svými plnými rty políbí na ty jeho. Je to dlouhý polibek plný vážně.
Jeho ruce lehce klouzají po jejích bocích a stehnech.
Její prsty zapátrají k zavazování jeho kalhot.
V tu chvíli se Vincent odtáhne. „Jste opilá,“ vyhrkne. „Nechci, abyste toho ráno litovala.“
„Litovala? Hm…“ poklepe si prstem na bradu s předstíraným zamyšlením.
Následně se k němu opět natáhne blíž. Jednu ruku mu dává za hlavu a pevně sevře jeho vlasy, když se její ústa přiblíží k jeho uchu. „Myšlenky na vás krátily nejednu dlouhou chvíli, když jsem byla sama,“ zašeptá a druhou rukou mu projede po švu kalhot přesně mezi nohama.
Vincent zatíná čelist, aby se udržel. „Neskutečně mě pokoušíte,“ procedí mezi zuby.
Nala se pobaveně zasměje. Bere znovu do ruky pohárek s vínem a přechází od stolu ke křeslu u okna. Pohodlně si sedá a dlouze upije.
„Tak se tomu nebraňte,“ pokrčí rameny, když odklání pohárek od vlhkých rtů. „Chci to stejně jako vy. Jen pro dnešní noc. Nechci zemřít bez toho, že jsem to alespoň jednou v životě nezkusila,“ z části cituje jeho slova, která mají svůj vlastní význam.
Pohlédne na ni. Zdá se si být jistá tím, co říká.
„Takže jste nikdy nebyla s jiným mužem?“
Nala se zasměje. „Nebyla,“ zakroutí pusou. „Ale věřím, že s vašimi zkušenostmi mě něco naučíte.“
„Poprvé to nemusí být vůbec příjemné.“
„Určitě se budete snažit to udělat tak příjemné, jak to nejvíc půjde,“ usměje se znovu a spaluje ho svým intenzivním pohledem.
Vincent se lehce zasměje a sklání svůj zčervenalý obličej do země. Vždy si byl vším jistý a nenechal se rozhodit. Nikdo by nedokázal bývalého plukovníka dostat do takové situace.
Nikdo. Jen ona.
Nedokáže uvěřit tomu, že zrovna s Nalou diskutuje o něčem takovém. Nikdy nebyl stydlivý, ale když hledí do její sebevědomé tváře, nemůže si pomoci.
„Vypadáte víc nervózní, než jsem já,“ pronese znovu pobaveně Nala.
Bývalý plukovník zvedá svůj zahanbený pohled zpátky k ní. Ještě naposledy se chce ujistit, že je skutečně připravená udělat tenhle krok. Nicméně v její tváři nevidí nic jiného než absolutní jistotu.
„Teď si klekněte na kolena a odproste mě za to, že musím čekat tak dlouho,“ ušklíbne se Nala. Ještě jednou upije ze svého pohárku, který tím zcela vyprázdní, a pokládá ho na malý kulatý stolek vedle křesla. Nechává své ruce volně ležet na opěradlech.
„Jak si přejete,“ polevuje Vincent a konečně se zcela uvolňuje. Nevidí v její tváři žádnou pochybnost. Nic, co by mohlo zastavit jeho následující jednání.
Přichází k ní blíž. Jeho oči shlíží k těm jejím. Lehce nadzvedá její bradu, aby na něj zpříma pohlédla.
„Na kolena,“ rozkáže znovu Nala tichým hlasem plným smyslnosti. Její ústa zůstávají trochu pootevřená, aby jimi mohl unikat její roztřesený dech plný vzrušení.
Vincent se jen pobaveně usměje. Kleká si před ní, takže teď ona shlíží k němu. Její oči ho naprosto hypnotizují, když svými velkými dlaněmi klouže po jejích nohách a při tom vyhrnuje její smaragdově zelené šaty do výšky jejích stehen. Jejich oční kontakt se přeruší, když jeho ústa jemně přilnou k její hladké kůži na vnitřní straně stehen. Cítí, jak se pod jeho polibkem lehce zatřese. Její kůže je horká a voní jako slunce.
Nala zaklání hlavu dozadu a zcela se ponořuje do toho příjemného pocitu, který se rozlévá po celém jejím těle s jeho dotekem a polibky. Cítí, jak si jeho ústa pomalu probíjí cestu stále výš a výš, až ucítí zvláštní pocit v podbřišku, který ji překvapí. Na zlomek okamžiku otevírá oči s lehkým zalapáním po dechu, ale brzy se zase oddává blaženému pocitu, který jí přináší jeho ústa. Cítí jeho dlaně na svých bocích, ale brzy se nedokáže soustředit již na nic jiného než na stále se stupňující napětí v jejím podbřišku a horkost, která zcela pohlcuje celé její tělo.
Cítila to již dříve, ale ve spojení s dotekem jeho dlaní a něžností jeho úst je to tentokrát nepopsatelně intenzivnější. Znovu zalapá po dechu a z jejích úst se náhle vydere měkký vzdech. Její dlaně se zaboří do jeho měsíčně bílých vlasů.
Vincent se odklání a na jeho tváři se zračí vítězný úsměv. Nikdy se ve svém životě necítil lépe, než když cítí, jak se její tělo třese pod jeho rukama a její dech svádí závod s větrem.
Přitahuje se k ní blíž a znovu ji dlouze políbí. Jeho ruce ji nadzvednou do svého náručí a bez toho, aby se jejich ústa rozpojila, ji odnáší, až k její posteli. Pokládá ji na záda a drahnou chvíli ji jen pozoruje, jak odevzdaně leží s rukama roztaženýma do stran. Tenhle pohled je pro něj jen těžko uvěřitelný.
Je jeho.
Její dlaně se k němu opět natáhnou a sedá si, když ho začne opět hladit po hrudi a ledabyle rozepínat jeden knoflík košile po druhém. Kousne se u toho nervózně do rtu a stále ho opanuje svým nachovým pohledem.
Nedokáže slovy popsat, co to v něm budí za pocity. Má co dělat, aby se dokázal ovládat a hned z ní nestrhal hedvábné šaty.
Každý její pohyb je tak smyslný. Chytá cípy košile a přetahuje ji přes jeho hlavu. Odhaluje se jí tak jeho postava plná vzpomínek na armádu. Chtěla by políbit každou z těch jizev v doufání, že vyblednou a zmizí.
Nepokračuje. Dlaněmi se zapře do postele za svými zády a ušklíbne se. Její tvář mluví úplně jiným druhem pohledu. „Budete na mě jenom zírat?“
Bere její slova jako výzvu. Rukama znovu začne vyhrnovat její šaty, ale tentokrát je přetáhne přes její hlavu a odhazuje je někam za sebe na podlahu. Tím se mu odhalí i zbytek jejího opáleného těla. Natahuje se k ní a znovu ji políbí, zatímco její prsty zápasí se zavazováním jeho kalhot.
Vincent si užívá, jak se mu odevzdává. Jak chřadne pod jeho doteky a polibky.
Nala zavírá oči a vychutnává si ten opojný pocit jeho úst na svém krku, jak v jemných pohybech mne její pokožku.
Jeho ústa tančí po každém centimetru její kůže. Slyší její rozechvělé výdechy, které ho stimulují v o něco ráznějším pokračování. Promne její prsa a jeho polibky jsou horlivější. Vychutnává si její jemné vzdechy a jak žhne pod jeho rukama.
Znovu se cestičkou z polibků vrací k jejím ústům. Políbí ji a Nala tentokrát polibek zakončí jemným kousnutím do jeho spodního rtu.
Vincent se jednou rukou zapře do polštářů za její hlavou a tu druhou pokládá na její stehno. Horké polibky prolíná pohyb jeho těla, kterým jemně pohne vstříc tomu jejímu.
Její oči se otevírají, když na ruce ucítí pohlazení. Spatřuje ten oceánově modrý pohled, ve kterém bylo tak snadné se utopit.
„Dobré ráno,“ vydechne Vincent do ticha.
Nala se na něj ještě plná blaženosti z minulé noci usměje. „To tedy je.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„To vždycky potřebujete slyšet slova uznání?“ zašklebí se. „Jak namyšlený vlastně jste?“
Vincent se zasměje. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jste na mě po tom včerejšku zcela nezanevřela.“
Nala jen pokrčí rameny.
„Dobrá,“ zasměje se znovu Vincent. Její dobrá nálada a vtipkování mu dosvědčují, že svou úlohu splnil. „Venku už je světlo, takže naše společná noc je oficiálně u konce. Asi bych měl už jít.“
Kdyby si mohl teď něco přát, tak by to bylo, aby ta chvíle nikdy neskončila. Jen co se za ním zavřou dveře jejího pokoje, tak se jí pravděpodobně už nikdy nebude moci dotknout tak jako předešlou noc. I když si vzal Lennina slova k srdci a rozhodně se nehodlá tak snadno vzdávat, dobře ví, že pokud je někdo tvrdohlavý a nezlomný, tak je to právě Nala.
Ta na něj pohlédne se zářivým úsměvem. Hbitě se vyšvihne na kolena a obkročmo se nad něj nakloní. „Myslím, že můžete ještě chvíli zůstat.“
Vincent se cítí zase nervózní. Její vlasy září ve svitu vycházejícího slunce jako zlatá koruna. Má ho naprosto ve své moci. Nedokáže ten pocit popsat, ale poznává, že ho ještě nikdy dřív necítil. Nikdo neměl takovou sílu jako ona. Byl doslova očarován a nedokázal s tím bojovat.
Jeho dlaně se zvedají k jejímu tělo a sjedou po jejích holých rukách.
„Nejdřív mi řekněte, jaká jsem byla na začátečnici?“ zeptá se se šibalským pohledem.
Jeho ruce sjedou na její boky. „Nikdy jsem neměl lepší.“
Nala si jen odfrkne. „No tak, nechte toho,“ zamračí se. „Nemusíte mi ustavičně lichotit.“
„Myslím to vážně,“ stojí si za svým. „Jste můj sen, který se stal skutečností. Proto by to s nikým jiným nikdy nemohlo být lepší. Miluji vás.“
V její tváři se odrazí náznak studu. Jiné ženě by se nejspíš rozbušilo srdce, kdyby jí bývalý plukovník řekl tato slova s takovou jistotou. Její srdce bylo ovšem klidné. Chovala k němu velmi silné city, ale ani to nestačilo na to, aby mu mohla jeho slova opětovat.
Její dlaň spočine na jeho tváři a jemně ji promne svými prsty. Shýbá se k němu blíž, aby ho mohla ještě jednou políbit. Aby mohla ještě jednou pocítit teplo jeho těla a doteků. Aby se mohla odevzdat té touze, po které její tělo tolik lačnilo. Aby se s ním mohla ještě naposledy pomilovat.
Uběhly dva týdny.
Pár rekrutů se k nim mezitím přihlásilo samo, ale zřejmě se jednalo jen o ty, kteří neměli kam jinam složit hlavu. Nicméně, jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. V jejich situaci ocenili jakoukoliv pomoc, která se jim nabízela.
V co už opravdu nikdo nedoufal byl návrat Ridleyho, který sebou nakonec přivedl slibovanou malou armádu. Všichni nakonec usoudili, že jen potřeboval trochu času na to, aby si celou situaci probral v hlavě a asi i menší dovolenou od pobytu na hradě s svým úhlavním nepřítelem.
Jediné, na čem záleželo, bylo, že trojice bývalých důstojníků měla konečně něco kolem stovky žoldáků a pár výzvědných agentů, kteří se aktivně infiltrovali na sever.
Za těch pár týdnů vybrali i nějaké daně do hradní pokladnice, takže měli čím zaplatit slibovanou odměnu. Malek svou práci prozatím odváděl dobře.
Ale je tu jedna věc, která bývalému majorovi nedává v poslední době spát. Stále musí myslet na Austen. Je rozhodnutý ho ochránit. Jeho vůle je v tomhle stejně silná jako ta Nalina. Lituje, že nedokázal to stejné udělat i pro Sapphirehall, ale pevně věří, že i to se jim nakonec podaří. Teď se musí soustředit na ty, co jsou vtáhnuti do víru nepříznivých událostí. Ochrání Austen a pomůže Arcadii. Abernant nemá právo dále nosit svoji hodnost a už vůbec ne královskou korunu. Společně bývalí důstojníci ukončí boje na jihu a vyvedou pravdu na světlo.
„Budoucnost bude taková, jakou si ji stvoříme.“
Vincent se na něj jen pobaveně zašklebí. „Je dobré, že už vstáváš,“ pokývá hlavou. „Čeká nás spousta práce.“
Amon se zamýšlí nad tím, jestli se Vincent v jejich přátelství necítí až příliš komfortně, když se bez pozvání vkradl do jeho pokoje a sledoval ho, jak spí.
„Jak dlouho tu už jsi?“ vyhrkne poněkud podrážděně. Vybavila se mu vzpomínka na brigádního generála za jeho služby v Sapphirehallu, a to je opravdu něco, s čím nikdo nechce začínat svůj den.
„Buď v klidu. Sotva jsem přišel.“
„Klepání ti nic neříká?“ rdí se Amon s dekou přitaženou ke své hrudi.
Vincent se opět jen pobaveně zasměje a sedá si na kraj postele. Své torzo lehce natočí směrem k Amonovi. Tahle situace je pro bývalého majora stále více a více ponižující. „Kdyby si nechtěl, aby sem někdo vešel, tak by ses přeci zamkl.“
„Vincente…“
„Já vím, já vím,“ mávne rukou. „Promiň mi to. Některé zvyky se prostě nedají odnaučit. Asi mě svým způsobem stále baví uvádět tě do nepříjemných situací,“ zubí se na něj spokojeným úsměvem. „Ale pokud chceš ujištění, tak se nemáš za co stydět.“
„Vincente! Okamžitě vypadni!“ vykřikne dopálený Amon, jehož tvář žhne studem. Popadá jeden z péřových polštářů a hází ho bývalému plukovníkovi do obličeje.
Vincent se hlasitě zasměje a svižně se zvedá zpátky na nohy, aby uskočil Amonově ráně.
„Jen tě škádlím. Klepal jsem a za normálních podmínek bych sem bez vyzvání takhle nevtrhl, ale mám pro tebe něco důležitého. Určitě tě to bude zajímat.“
„To si nemohl říct hned?“
Bývalý plukovník popadá z opěradla židle kalhoty, které rychle hází po Amonovi. Následně se otáčí zády, aby mu dal alespoň trochu soukromí, zatímco spustí: „Naši zvědi jsou už v pohybu. Ridley je má na starosti, takže informace se dozvíme od něj. Jak zněla dohoda, tak je nebude předávat nikomu jinému než tobě. Takže by si měl s sebou hodit. Na tohle jsme čekali.“
Amon se snaží rychle natáhnout kalhoty na nohy bez zbytečného protahování. „Kde je Nala? Pokud má Ridley nové informace o Sapphirehallu, měla by to také slyšet.“
Vincent přimhouří oči. Od jejich milostného vzplanutí se již nic podobného neopakovalo. Dal na Lenninu radu a stále se snažil o její pozornost, ale Nala mu dala jasně najevo, že se jednalo jen o jednorázovou záležitost přesně jak předpokládal. Ale i tak se jeho pýcha a žárlivost nedokázala s jejím rozhodnutím tak snadno smířit.
„Když jsem ji viděl naposledy, byla s Marthem,“ odpovídá po chvíli. Na jeho tváři se stále zračí zamračený výraz. „Říkala, že potom bude cvičit naše nové lučištníky.“
„Jako vždy nezahálí,“ usměje se Amon a snaží se ignorovat Vincentovu náhlou změnu nálady. Co bylo mezi ním a Nalou pro něj zůstávalo tajemstvím. Nechtěl do toho zasahovat, protože to byla jen jejich věc, ale ani on si nemohl nevšimnout lehkého napětí, kterým se vždy naplnila místnost, když se v ní sešli.
„Přesně tak,“ přikyvuje Vincent stroze a na patách se opět obrací čelem k němu. Ruce má založené na bedrech. „Malek se přišel zastavit s daněmi z Narshe. Zdá se, že jsme na tom finančně lépe, než jsme předpokládali.“
„Ach, nakonec se skutečně všechno v dobré obrací, hm?“ usmívá se dál a snaží se neohrabanými prsty zapnout košili.
„Poslední dobou tu bylo rušno, takže jste neměli moc času na povídání. Rád by tě tu oficiálně přivítal,“ pokračuje dál důležitým hlasem.
„Hned se za ním zastavím.“
Vincent přikývne a na okamžik se odmlčí, když sleduje bývalého majora, jak se konečně souká do vysokých kožených bot.
„Amone,“ vydechne. „Až k tomu dojde, budeme se muset postavit proti sapphirehallským legiím, proti vlastním lidem.“
Tuhne během zasouvání cípu košile do kalhot a smutně vydechne. „Až budeme muset, tak se jim postavíme. Není jiná možnost,“ odtuší s poněkud utrápeným výrazem. „Co Marth?“
„Ne, že bych jeho společnost nějak vyhledával, ale zdá se, že jediný, s kým tu teď mluví, je stejně Nala.“
„Nepřekvapuje mě to,“ vydechne smířeným hlasem Amon. „I kdyby nechtěl, ona umí být neodbytná.“
Vincent se pobaveně usměje. „Jdu přivítat naše nové rekruty. Až všechno vyřídíš, rád bych s tebou prodiskutoval naše plány do budoucna.“
„Dobře,“ přikyvuje. „Najdu tě.“
Vincent přikyvuje a chystá se k odchodu. Ještě se k Amonovi obrací mezi dveřmi s pobaveným úšklebkem. „A, Amone, byl bych nerad, kdyby si vylekal všechny naše služebné.“ Laškovně mrkne okem a zavírá za sebou dveře do pokoje.
Amon zmateně shlédne ke svému pasu. Z poklopce mu čouhá cíp košile. Rychle si ho rovná a pevně uvazuje kalhoty, aby nedošlo k nějaké nechtěné konfrontaci jeho mužství s okolím. Přes trapnou situaci ho u srdce hřeje příjemný pocit. Uvědomuje si, jak se s Vincentem sblížili.
„Usmíváš se jako sluníčko na hnoji,“ zasměje se hrdelním hlasem Gilbert, když Amon vychází ze svých komnat do plánovací místnosti. „To se Vincent asi po ránu činil.“
„Gilberte,“ zakroutí nevěřícně hlavou Amon. Svírá ho nutkání poklepat si prstem na čelo.
„Pardónek, šéfe, po ránu si nějakej nedůtklivej“ posune si nejistě černou čelenku, aby více odhrnula jeho rezavé vlasy z čela. „Rači se pudu podívat na trénink chlapů.“
„Gilberte, ještě chvíli, prosím,“ zastavuje ho spěšně správce. „Jak to vypadá s najímáním nových rekrutů?“
Obrací na něj svou pozornost. „Žádný nový se k nám nehlásej. Špatně to vedeš. Talus měl o dost víc mužů. Je vidět, že si ještě zelenáč,“ zašklebí se.
Amon jen poraženě vydechne. „Nech si svoje poznámky pro sebe.“
„Ptal ses, tak sem vodpověděl,“ pokrčí širokými rameny žoldák. „Tak já mizim,“ zvedne pobaveně obočí a rychle se vzdaluje z jeho přítomnosti.
Malek a Ridley, kteří celé scéně přihlíželi, se na sebe zaraženě podívají.
„Ridley, rád tě zase vidím,“ pokyne upřímně Amon s úsměvem jeho směrem. „Poslední dobou ses tu moc nezdržoval.“
„Neměl jsem zájem sdílet stejný prostor s… ní. Teď, když jsem dodal dostatek svých mužů, bude mít snad co na práci a nebude se tu tolik zdržovat,“ zavrčí znechuceně. Mluví o Nale, která stále dráždí jeho nervy svou pouhou přítomností. „Viděl jsem ji s oddílem lučištníků před hradem. Nerad to přiznávám, ale s lukem to opravdu umí. Vzhledem k jejím proporcím mě to trochu překvapuje,“ zašklebí se. V jeho oku opět zazáří hravá jiskra, která od jejich setkání někam zmizela, ale zdá se, že s odstupem času se zase začíná vracet zpět. Možná je to pravda a čas skutečně dokáže zahojit jakoukoliv ránu.
Amon zaraženě nakrčí čelo. Není si přesně jistý tím, o čem to mladý Ridley mluví.
Ten si jeho zmateného pohledu všímá. „No, víš, co myslím, ne?“ zvedne tázavě obočí a následně zvedá své dlaně do výše hrudníku a udělá z nich dva kalichy. „Na západních ostrovech žijí v lesích ženy, které si svá prsa řežou, aby mohly lépe manipulovat s lukem, ale ona i s jejím-“
„Dobrá! Rozumím, co chceš říct,“ zastavuje jeho přednášku vysokým hlasem Amon. Do obličeje se mu opět hrne barva. Konečně si i on uvědomuje, kam tím mladík míří.
Ridley si při jeho reakci odkašle a zvážní. Zakládá si ruce za záda. „Taky to je její jediná dobrá vlastnost,“ dodává poslední větu k tématu velmi vážným hlasem. „Nicméně, jak už jsem říkal před chvíli, dodal jsem vám dost mužů. Máte teď v rukách moji armádu a v tebe jsem vložil i svou důvěru. Slyšel jsem, že tu máte nějaké volné pokoje, takže na oplátku bych se tu rád zabydlel.“
„Na oplátku?“ zaráží se Amon.
„Ano, máš s tím problém?“
„Ne,“ zasměje se pobaveně. „Ale pokud nemáš, kde složit hlavu, tak si to mohl říct i jiným způsobem. Pokud vím, tak za svoje služby si dostal dostatečně zaplaceno.“
Malek pokývá souhlasně hlavou.
„No, dobrá. Chtěl jsem vypadat důležitě. Je pravda, že kdybych měl kam jít, tak bych se v těchto prostorách nezdržoval, když je tu ona… Ale zpátky na Rovero se mi nechce. Myslím si, že od vaší návštěvy je Jula dost nedůtklivá,“ zamýšlí se a při té představě se celý oklepe.
„Jako náš informátor by si rozhodně měl zůstat v sídle. Budeme teď potřebovat všechny informace z první ruky,“ přikyvuje Amon. „A jsou tu přeci i tvoji muži.“
Ridleyho mladiství vzhled a způsob jednání v něm budí zvláštní pocity. I když je v jeho očích spousta bolesti – zejména, když se dívá do tváře Naly, jejíž jméno mu nejde na jazyk – stále se sem tam objeví ta mladistvá jiskra a adolescentní poznámka, která Amona pobaví. Trochu toho mladého rozruchu tu již potřebovali. Nezdá se, že by byl poháněn pomstou a kul nějaké plány na Nalino odstranění. Svou důvěru zcela odevzdal do rukou Amona, a všechno ostatní se snaží vypustit z hlavy. Prozatím je jeho hlavní cíl získat dost peněz zastavením Sapphirehallu, a tak ho bere za svého hlavního nepřítele.
„Dobrá, tak to je ode mě asi zatím vše. V Narshi se mám sejít s jedním ze svých lidí, takže až se vrátím, budu tě informovat.“
Amon přikyvuje a propouští ho tak ze své přítomnosti. Svoji pozornost odvrací k Malekovi, který ho se spokojeným úšklebkem sleduje.
„Ach, mladý pane, jako byste se doslova narodil pro vládnutí,“ pochlebuje mu.
„Kdepak. Mám schopné lidi, tím to je. Všechno je to hlavně Vincentova zásluha,“ namítá s úsměvem.
„Jste příliš skromný,“ zvedne obočí. „Ale vidím, že máte spoustu práce a nechci vás dlouho zdržovat, takže přejdu rovnou k věci. Jak vám již pan Lanelli řekl, tak mám na starosti vybírání daní a správu hradní pokladnice. Ještě když tu žil pan Talus, pracoval jsem pro něj a zastával stejnou funkci. Když se pevnost vyprázdnila, zůstal jsem se svou dcerou v Narshi. Byl jsem znechucen, když jsem pracoval pro Soru, ale teď budu rád pracovat pro vás,“ usměje se stařec. „Vidím, že máte dobré srdce a stále jsem vám zavázán za záchranu mé dcery a celé vesnice. Vážím si toho, že se tu o to tak dobře staráte.“
„Jistě,“ ujišťuje ho Amon a přátelsky mu pokládá ruku na rameno. „Já jsem rád, že pro nás pracuješ.“
„Děkuji, pane,“ pokyne pokorně hlavou. „Každý týden v tento den a v tuto hodinu do pokladnice přináším vaše daně. Pokud byste na mě měl jakýkoliv dotaz, víte, kde bydlím.“
„Dobrá, děkuji mnohokrát za tvoji oddanost.“
„To já bych vám měl děkovat za všechno, co jste pro nás vy a vaši partneři udělali,“ usměje se znovu stařec. „Tak se tu mějte pěkně a zase za týden se uvidíme.“
„Dávej na sebe pozor, Maleku,“ vyprovodí ho s milými slovy před sídlo.
Jeho pohled ustrne na skupině mužů a žen s luky, kteří se snaží mířit na připravené terče. Nala si s tím tady opravdu vyhrála. Připravila jim výborné cvičiště jen z pár kousků dřeva a slámy. Zdá se, že je konečně i ona na svém místě.
Vincent se rozhodl jako správný správce uspořádat oslavu, na které chtěl všem oficiálně představit nové pány a také tím trochu odlehčit tu napjatou atmosféru v těchto nepříznivých časech.
Zdá se, že obyvatelé Narshe si rychle zvykly na změny, které zde noví páni zavedli po vyhnání Sory, jehož černá ruka je jenom terorizovala. Vidinu slavnosti na přivítání nových pánů přijali s otevřenou náručí a každý se na ní podílel svým dílem. Přinesli alkohol i jídlo. Muzikanti naladili své nástroje a postarali se o navození příjemné atmosféry.
Všechno se najednou v tomhle shluku zdá být lehčí. Jejich nepříznivá situace se skutečně začala měnit k lepšímu, i když Amon nedokáže z hlavy vyhnat jeden důležitý fakt, který jim to všechno může ještě pořádně zkomplikovat. Dobře si vzpomíná na Ridleyho slova, která pronesl, než odešel sehnat více lidí pro jejich armádu proti Sapphirehallu. Jeho předpokládaný návrat měl být během dvou dnů. Ta doba již uplynula, ale on se ještě nevrátil a nedal jim ani žádnou zprávu. Nechce myslet na nejhorší, ale v jejich situaci si nemůže pomoci.
Jen dlouze vydechne do prázdna a dál pozoruje veselé tanečníky, kteří se točí v kruhu v hlavním sále do rytmu smyčcových nástrojů a flétny. Ví, že tahle událost utuží vztahy mezi všemi v sídle i lidmi z Narshe.
Jeho oči mihnou napravo ke stolům, kde je stejně veselo jako na parketu. Spatřuje Gilberta a jeho žoldáky, jak se smějí, když s nimi Nala hraje kostky a při každé prohře do sebe obrací jeden pohárek s vínem za druhým. Zdá se, že i oni konečně našli společnou notu.
Nala dnešního večera vypadá úchvatně. Její tělo obepínají splývavé smaragdově zelené šaty z hedvábí a šifonu. Vypadá jako lesní víla s ruměncem ve tváři.
S lehkým úšklebkem se Amon znovu vrací ke svým myšlenkám. Spadl mu kámen ze srdce, když se Marth konečně po několika dnech probral, i když ještě nebyl schopen vstát a slavnosti se tedy neúčastní. Nicméně stejně odmítá s kýmkoliv mluvit. Nejspíš ho sžírá pocit viny a hanby nad svým činem. Amon mu nechává prostor, aby se se svými výčitkami vypořádal. Až bude připraven, sám si přijde promluvit. Důležité je, že je naživu a vrátil se do reality.
„Nad čím přemýšlíš?!“ vykřikne podnapilá Nala, která se k zamyšlenému Amonovi přitočila od hazardního stolu, a drká do něj loktem.
„Ach, to nic,“ probouzí se ze svého zamyšlení a zvedá pohled do její rozjařené tváře, která teď nese narůžovělý nádech. Tahle slavnost se skutečně vydařila.
Najednou ho popadá za nadloktí a odtahuje ho do středu parketu. Její ruce ho pevně obejmou kolem krku.
Cítí, jak se na něj pověsila celou vahou svého těla a její nohy zakopávají jedna přes druhou, ale nedělá mu žádný problém ji vést. „Jsi opravdu hodně opilá,“ pronese s upřímně pobaveným úsměvem ve své líbezné tváři. Sevře ji pevně kolem pasu, aby jí tak zajistil pevnější oporu.
„Nebo ty nejsi dost,“ vyhrkne s krátkým škytnutím.
Amon se opět jen pobaveně zasměje. Je rád, že ji vidí tak uvolněnou. Po jejich posledním rozhovoru se bál, jaký to na ní bude mít vliv. Zdála se tak demotivovaná, ale teď opět vidí naději na lepší zítřky v jejích nachových očích.
Vincent sleduje tančící dvojici, která se vesele směje, z druhé strany sálu. V ruce svírá stříbrný kalich s vodou, která mu při tom pohledu hořkne v ústech. Nemůže potlačit ten nepříjemný pocit žárlivosti, který ho sžírá zevnitř. Hlavně když ho při jejich posledním rozhovoru odmítla a teď se objímá s jiným mužem přímo před jeho očima. S jediným mužem, kterým se skutečně bývalý plukovník cítil ohrožen. S mužem, kterého nazýval svým přítelem, ale i přes to se nedokázal smířit s tím, že by skončila po jeho boku.
„Nepiješ?“ ozve se milý dívčí hlas po jeho levici.
Jeho zamyšlený pohled trhne tím směrem. Spatřuje nádhernou dívku se zlatými vlasy spletenými ve složitém copu se stužkami a blankytně modrýma očima plnýma něhy. Na její tváři se zračí milý úsměv.
Vincent jí úsměv okamžitě oplácí, když v její tváři plné něžných rysů poznává Lennu, Malekovu dceru, kterou zachránili před hrozným osudem ze Sorovy krutovlády. „Přestal jsem už dávno.“
Lenna s úsměvem přikývne.
„Vypadáš nádherně,“ složí jí gentlemanský kompliment.
Ani zdaleka nepřeháněl. Její krása je dnešního večera dechberoucí. Její pleť jako by zářila. Je jasně poznat, že se konečně začala zotavovat z hrůz, které ji v tomhle sídle potkaly. Nedokázal přesně říct, jestli se i její nitro uzdravuje, ale její oči mluvily o tom, že se jí minimálně velmi ulevilo.
„Děkuji,“ usměje se zářivým úsměvem. „Kompliment od tebe mě vždycky potěší.“
Vincent se polichoceně zasměje. Rád s ní mluvil. Cítil se v její přítomnosti dobře. Byla sice o dost mladší než on, ale cítil se s ní uvolněně jako by s ní mohl mluvit o čemkoliv. Když se zotavovala ze všech útrap, které pod vládou Sory musela snášet, chodíval ji navštěvovat každý den, aby si byl jistý, že bude v pořádku. Stali se z nich díky tomu dobří přátelé, kteří si důvěřovali, i když se znali jen krátkou dobu.
„Jak se cítíš?“
„Vlastně už dobře,“ kývne hlavou Lenna na jeho otázku. „Ty změny, které tu od vašeho příchodu proběhly, tomu velmi pomohly. Podpora mého otce a tvoje také,“ usměje se znovu a svýma pomněnkovýma očima zapátrá přímo do těch jeho. „Myslím, že jsem konečně zase připravená věřit mužům a otevřít své srdce.“
Vincent se mile usměje. „To rád slyším. Přísahám, že dokud tu budu, tak se ti už nikdy nic špatného nestane. O to se postarám.“
„Věřím ti.“
Znovu se na sebe usmějí a následně v tichosti odkloní své pohledy k tanečnímu parketu. Lenna zapátrá ostřížím zrakem ke dvojici Amona a Naly. Poznává v nich další nové pány, které jim Vincent dnešního večera představil.
„Sluší jim to spolu,“ pronese mile.
Na Vincentově tváři její slova vyčarují zamračený výraz. „Nejsou spolu,“ odsekne podrážděně.
Lenna překvapeně trhne pohledem ke svému příteli, který s ní ještě nikdy nemluvil takovým tónem. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že-“
„Ty se nemáš za co omlouvat. Neměl bych s tebou takhle mluvit,“ zpytuje svědomí bývalý plukovník. „Prosím, odpusť mi.“
Lenna se znovu lehce pousměje. „Nic se nestalo. Opravdu,“ ujišťuje ho a znovu se nadechuje. „Vlastně jsem za tebou přišla s otázkou,“ spustí, aby odvedla řeč příjemnějším směrem. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by si se mnou zítra nepovečeřel. Otec bude teď pár dnů v Marvecii, takže bychom měli dost času na to se více poznat.“
Vincent zmateně pohlédne do jejích očí plných očekávání. Je mu to líto. Už je to dlouho, kdy o něj projevila tak upřímný zájem krásná dívka jako je Lenna. Kdyby k tomu došlo několik let zpátky, neváhal by ani chvíli a okamžitě by přijal nabídku strávit s ní pár hřejivých chvilek o samotě. Bylo by mu jedno, že až ráno odejde, rozerve tak její srdce na kusy. Ani by se neohlédl. Ale teď všechno vnímal jinak. Byla pro něj důležitá a nechtěl by jí ublížit. Nechtěl nikomu ublížit.
„Lenno, jsi krásná a ještě mladá. Máš celý život před sebou. Nepromarni ho snahou o někoho jako jsem já.“
„Co tím chceš říct?“ zakroutí nechápavě hlavou. „Nejsi špatný člověk. Máš dobré srdce.“
„Které ovšem patří někomu jinému…“ vydechne a opět pohlédne na Nalu, jak se s úsměvem pohupuje v rytmu hudby a její tmavě zelené šaty se vlní s ní.
„Ach, no jistě. Teď to dává smysl,“ usměje se Lenna, když najde cíl jeho pohledu. Její úsměv je milý. Nezdá se být jeho odmítnutím raněná. Naopak v jejích očích svou upřímností ještě stoupl. „Pokud ji opravdu máš tak rád, tak ji nenech odejít s někým jiným.“
Získává si tak opět Vincentův oceánově modrý pohled, který na ni zaraženě hledí. „Nevybrala si mě.“
Otočí se k němu s pozitivním úsměvem. „A řekla ti, že si vybrala někoho jiného?“ zeptá se a zvedne u toho tázavě obočí. „Život je příliš krátký na to, abychom jen nečinně přihlíželi, jak nám štěstí utíká mezi prsty. Já možná nemůžu získat tvoje srdce, ale ty stále můžeš získat to její. Jen pro to musíš něco udělat. Nemyslím si, že si někdo, kdo se tak snadno vzdává. Nebo se snad pletu?“
Vincent se přistihuje, jak nepopiratelně obdivuje tuhle dívku. Nebyla jenom krásná, ale byla i moudrá a neskutečně silná.
Mezitím se Nala stále zavěšená na Amonově krku snaží udržet na gumových nohách.
„Nechceš se na chvíli posadit?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a zvedá svůj pohled do jeho tváře. „Omlouvám se.“
Amon se pobaveně zasměje. „Proč se omlouváš? Můžeme tančit, jak dlouho budeš chtít…“
„Omlouvám se, že jsem tě nechala tak dlouho čekat,“ vydechne. Tón jejího hlasu se změnil. Už se neusmívá.
Amon překvapeně nakrabatí čelo. Uniká mu význam jejích slov.
„Řekl jsi, že mě miluješ a já tomu věřím, ale nejsi na mě připravený, Amone.“
Bývalý major se snaží zpracovat všechna slova, kterými ho zavaluje. Je pro něj těžké porozumět tomu, co se mu tím snaží říct. Ani neví, jakou by jim měl přikládat váhu, když je tak opilá.
Nakonec se jeho oči zahledí do těch jejích. „Počkáš na mě?“
„Co?“ přimhouří překvapeně oči Nala.
„Počkáš na mě, až budu připravený, anebo mi chceš říct, že já nemám čekat na tebe?“ pronese zcela vážně.
Nala se lítostně usměje. Chystá se říct něco, co její srdce rozlomí na kusy. Uvědomuje si to až teď, když hledí do jeho smířené tváře. Milovala ho jako nikdy nikoho, ale i přes to byl čas nechat ho konečně jít. „Amone, vážím si našeho přátelství příliš na to, abych to nechala zajít někam dál.“
Neříkalo se jí to snadno. Možná proto, že to nebyl skutečný důvod jejího rozhodnutí. Ale ve svém podnapilém stavu se necítila na nějaké komplikované vysvětlování. Slyšel jí opakovat už mnohokrát, že na ní není nic k milovaní, že si nezaslouží šťastný konec. Musel z toho být už unavený. Tahle výmluva byla přijatelná a snad definitivní.
Najednou jako by mu vyschlo v krku. Očekával, že to takto může dopadnout, ale nebyl připravený to slyšet. Bylo to něco, na co se nedalo připravit. Musí dodržet slib, který jí nedávno dal. Zůstane po jejím boku do úplného konce, ať její srdce bude patřit komukoliv. Miloval ji tolik, že jí nepřál nic jiného než štěstí bez ohledu na to, s kým ho najde.
„Nalino!“ ozve se hromový hlas za jejími zády a už po ní chňapá svalnatá ruka nevychovaného žoldáka. „Slíbila si, že se vrátíš na druhý kolo!“
Její oči se ovšem neodrhnou od Amonovy zaražené tváře ani na okamžik. Teď ho nemůže nechat samotného.
„Jen běž,“ usměje se Amon a vysmeká se ze sevření jejích rukou. „Respektuji tvoje rozhodnutí, ale chtěl bych teď být chvíli sám.“
Sleduje jeho záda, jak mizí v davu tanečníků. Chtěla by za ním vyrazit a omluvit se mu, ale ví, že teď bude nejlepší dát mu prostor srovnat si svoje myšlenky. Dluží mu toho tolik, že tohle je to nejmenší, co pro něj může udělat.
„Přestaň se pořád vochomejtat kolem těch dvou teploušů a poď si trochu zašpásovat s vopravdovejma chlapama,“ zahřmí znovu Gilbertův hlas.
Cítí jeho ruku na svém rameni, ale nemůže se očima odtrhnout od místa, kde ještě před chvílí stál Amon. Rozčíleně zatne čelist a popadá Gilbertovu ruku. V mžiku okamžiku se k němu obrací čelem a jeho ruku zkroutí do nepřirozené pozice. „Takhle o Amonovi mluvit nebudeš, Bertíku!“
„No jo, no jo. Tak pardónek!“
Amon se mezitím vymotává z davu. Jeho pohled zavadí o Vincenta, který stojí u sloupu s Lennou po svém boku. Na chvíli se zastavuje, když se jeho pohled setká s tím jeho.
Bývalý plukovník pokládá pohárek na stranu a svižným krokem se rozchází směrem mezi tanečníky.
Lenna se nad tím mile usměje. Je ráda, že ji vzal za slovo a jde si za svým snem. Život byl příliš krátký na to, aby člověk litoval, že něco nezkusil. Poznala to na vlastní kůži mezi zdmi tohoto sídla. Proto byla dost odvážná na to, aby ho oslovila, a necítila se raněná jeho odmítnutím.
Amonův pohled sleduje Vincenta až konečně dorazí ke svému cíli.
Ruce bývalého plukovníka se ovíjí kolem Nalina pasu a doslova ji poponáší několik metrů od opilého žoldáka na samotný kraj sálu.
Amon jen shlédne ke svým botám a s hlavou sklopenou mizí za dveřmi svého pokoje.
Nala překvapeně hledí do Vincentovy tváře. Neví, jak by ve svém stavu měla zareagovat.
Jeho obličej se naklání nad tím jejím. Jeho oceánově modré oči ji opanují uhrančivým pohledem. „Možná máte krátkou paměť, ale řekl jsem vám, že vás už nenechám odejít. Teď nemám jediný pádný důvod se držet zpátky.“
Ztrácí slova. Bez dechu pozoruje jeho tvář, která se nezadržitelně přibližuje k té její. Jeho hrubé ruce berou její tvář do kalichu, když se jeho ústa konečně sejdou s těmi jejími. V tu chvíli jako by se všechno kolem nich zastavilo a utichlo.
Najednou se dlaněmi zapře do jeho hrudi a odstrkuje ho od sebe. „Vincente,“ vydechne. Celé její tělo se chvěje vzrušením, ale nesmí to nechat zajít příliš daleko. „Řekla jsem vám, že s vámi nemůžu být…“
„Nemůžete nebo nechcete? To jsou dvě zcela odlišné věci,“ doráží.
Nala mlčí.
„Kašlu na to. Buďte se mnou alespoň dnes v noci. V naší situaci nemůžeme vědět, co přinese zítřek. Třeba je tahle noc naše poslední. Nechci zemřít bez toho, že jsem to alespoň nezkusil.“
S jeho slovy si Nala opět vybaví celkem nedávnou vzpomínku, kterou se snažila vytlačit ze své mysli. Opět vidí před svýma očima Joelův výraz, když se jeho ruka sešla s tou Vincentovou. Uvědomuje si, jak jsou jeho slova pravdivá. Sice nevěděla, co tehdy plukovník Fabulexu ve Vincentově budoucnosti viděl, ale realita toho, že každý další den může být ten poslední, byla v jejich situaci více než skutečná.
Na její tváři se najednou objevuje potutelný úšklebek. Pokud do dnešního večera cítila k Vincentovi fyzickou přitažlivost, dnešního večera ji nehodlá potlačovat. Chytá ho pevně za košili a přitahuje ho zpátky k sobě.
„Doufám, že jste i dost odvážný na to nést následky.“
❥
Celé sídlo téměř utichlo. Všichni vesničané se vrátili do svých domovů a žoldáci se rozmístili po hradě tak, kde se zrovna naskytlo místo na spaní. Od stěn sídla se odráží jen hlasité chrápání.
Amon se konečně odvažuje vystrčit nos ze dveří svého pokoje. Neměl chuť se s někým bavit, a tak čekal, až bude většina lidí již pryč. Ven ho vyhnal hlad.
Otevírá dveře jen na škvírku a vykoukne ven, aby se ujistil, že nenarazí třeba do Gilberta, který by svým hromovým hlasem zburcoval celý hrad. Jeho oči ovšem padnou na někoho docela jiného.
Nala se konečně také vrací do své komnaty a v závěsu za ní kráčí Vincent. Zastavují se před dveřmi.
„Užila jste si oslavu?“
Nala vráží bokem do dveří a staví se mezi futra. „Užila, ale mohlo by to být ještě trochu lepší.“
„Skutečně? Můžu pro to ještě něco udělat?“
„Jsem si jistá, že můžete,“ usměje se potutelně a za ruku ho táhne do svého pokoje.
Když se za nimi potichu zaklapnou dveře, Amon se přistihuje, že poprvé v životě ho zaplavuje sobecký pocit žárlivosti. Závidí Vincentovi. To je pro něj něco docela nového a trochu ho to vyvádí z míry.
❥
Nala kočičí chůzí vchází dál do pokoje.
Vincent zůstává nejistě stát u dveří. Uvědomuje si, že je nervózní, což bylo něco, co se mu nestávalo často. Nala byla jediná osoba, která to dokázala.
„Je hezké vás vidět v tak dobrém rozpoložení,“ spustí Vincent a snaží se tak prolomit to ticho nabité zvláštní energií. „Zdá se, že jste se už zbavila svého těžkého břemene.“
Nala se opře zadkem o desku stolu a pohlédne zpátky na něj. Ví, že naráží na Temnotu. Ne že by se o ní v tuhle chvíli chtěla bavit, ale nejspíš je to nezbytné, aby se Vincent cítil dostatečně komfortně. Možná má pocit, že ho sem pozvala jenom její temná polovina.
„Ano, zbavila,“ pronese a upije ze svého pohárku vína, který si sebou přinesla. Před očima jí probleskne okamžik, kdy Temnota utichla. Opět před sebou vidí ty nádherné oči barvy noci, které nesly výraz raněné srny. Opět cítí Amonův stisk ruky, který ji vyvedl zpátky na světlo. Její srdce se při té myšlence rozbuší, ale teď není ta správná doba myslet na jiného muže. „Doufám, že tentokrát je to už nadobro.“
„To rád slyším,“ přikývne Vincent.
Nala pokládá pohárek vedle sebe na stůl a její oči se opět zaměří na něj. „Pojďte blíž,“ vyzve ho s potutelným úsměvem.
Vincent přikročí několik kroků až k ní.
Její ruce se okamžitě zvednou k jeho hrudi. Svými dlaněmi ho začne lehce hladit. Cítí horkost pod svýma rukama a rychlé bušení jeho srdce.
„Chtěl jste se mnou strávit noc, ale ta se už pomalu blíží ke konci,“ spustí. „Řekněte, co byste chtěl dělat teď, Vincente?“
Jeho dech se lehce zatřese, když vysloví jeho jméno s uhrančivým pohledem zabodnutým do jeho očí. Nevěřil tomu, že by mohl být někdy v přítomnosti nějaké ženy tak nervózní, tak nepřipravený na její očividné návrhy.
Nala ovšem nečeká na jeho odpověď a přejímá iniciativu. Zvedá své dlaně k jeho obličeji a přitahuje si jeho hlavu blíž. Následně ho svými plnými rty políbí na ty jeho. Je to dlouhý polibek plný vážně.
Jeho ruce lehce klouzají po jejích bocích a stehnech.
Její prsty zapátrají k zavazování jeho kalhot.
V tu chvíli se Vincent odtáhne. „Jste opilá,“ vyhrkne. „Nechci, abyste toho ráno litovala.“
„Litovala? Hm…“ poklepe si prstem na bradu s předstíraným zamyšlením.
Následně se k němu opět natáhne blíž. Jednu ruku mu dává za hlavu a pevně sevře jeho vlasy, když se její ústa přiblíží k jeho uchu. „Myšlenky na vás krátily nejednu dlouhou chvíli, když jsem byla sama,“ zašeptá a druhou rukou mu projede po švu kalhot přesně mezi nohama.
Vincent zatíná čelist, aby se udržel. „Neskutečně mě pokoušíte,“ procedí mezi zuby.
Nala se pobaveně zasměje. Bere znovu do ruky pohárek s vínem a přechází od stolu ke křeslu u okna. Pohodlně si sedá a dlouze upije.
„Tak se tomu nebraňte,“ pokrčí rameny, když odklání pohárek od vlhkých rtů. „Chci to stejně jako vy. Jen pro dnešní noc. Nechci zemřít bez toho, že jsem to alespoň jednou v životě nezkusila,“ z části cituje jeho slova, která mají svůj vlastní význam.
Pohlédne na ni. Zdá se si být jistá tím, co říká.
„Takže jste nikdy nebyla s jiným mužem?“
Nala se zasměje. „Nebyla,“ zakroutí pusou. „Ale věřím, že s vašimi zkušenostmi mě něco naučíte.“
„Poprvé to nemusí být vůbec příjemné.“
„Určitě se budete snažit to udělat tak příjemné, jak to nejvíc půjde,“ usměje se znovu a spaluje ho svým intenzivním pohledem.
Vincent se lehce zasměje a sklání svůj zčervenalý obličej do země. Vždy si byl vším jistý a nenechal se rozhodit. Nikdo by nedokázal bývalého plukovníka dostat do takové situace.
Nikdo. Jen ona.
Nedokáže uvěřit tomu, že zrovna s Nalou diskutuje o něčem takovém. Nikdy nebyl stydlivý, ale když hledí do její sebevědomé tváře, nemůže si pomoci.
„Vypadáte víc nervózní, než jsem já,“ pronese znovu pobaveně Nala.
Bývalý plukovník zvedá svůj zahanbený pohled zpátky k ní. Ještě naposledy se chce ujistit, že je skutečně připravená udělat tenhle krok. Nicméně v její tváři nevidí nic jiného než absolutní jistotu.
„Teď si klekněte na kolena a odproste mě za to, že musím čekat tak dlouho,“ ušklíbne se Nala. Ještě jednou upije ze svého pohárku, který tím zcela vyprázdní, a pokládá ho na malý kulatý stolek vedle křesla. Nechává své ruce volně ležet na opěradlech.
„Jak si přejete,“ polevuje Vincent a konečně se zcela uvolňuje. Nevidí v její tváři žádnou pochybnost. Nic, co by mohlo zastavit jeho následující jednání.
Přichází k ní blíž. Jeho oči shlíží k těm jejím. Lehce nadzvedá její bradu, aby na něj zpříma pohlédla.
„Na kolena,“ rozkáže znovu Nala tichým hlasem plným smyslnosti. Její ústa zůstávají trochu pootevřená, aby jimi mohl unikat její roztřesený dech plný vzrušení.
Vincent se jen pobaveně usměje. Kleká si před ní, takže teď ona shlíží k němu. Její oči ho naprosto hypnotizují, když svými velkými dlaněmi klouže po jejích nohách a při tom vyhrnuje její smaragdově zelené šaty do výšky jejích stehen. Jejich oční kontakt se přeruší, když jeho ústa jemně přilnou k její hladké kůži na vnitřní straně stehen. Cítí, jak se pod jeho polibkem lehce zatřese. Její kůže je horká a voní jako slunce.
Nala zaklání hlavu dozadu a zcela se ponořuje do toho příjemného pocitu, který se rozlévá po celém jejím těle s jeho dotekem a polibky. Cítí, jak si jeho ústa pomalu probíjí cestu stále výš a výš, až ucítí zvláštní pocit v podbřišku, který ji překvapí. Na zlomek okamžiku otevírá oči s lehkým zalapáním po dechu, ale brzy se zase oddává blaženému pocitu, který jí přináší jeho ústa. Cítí jeho dlaně na svých bocích, ale brzy se nedokáže soustředit již na nic jiného než na stále se stupňující napětí v jejím podbřišku a horkost, která zcela pohlcuje celé její tělo.
Cítila to již dříve, ale ve spojení s dotekem jeho dlaní a něžností jeho úst je to tentokrát nepopsatelně intenzivnější. Znovu zalapá po dechu a z jejích úst se náhle vydere měkký vzdech. Její dlaně se zaboří do jeho měsíčně bílých vlasů.
Vincent se odklání a na jeho tváři se zračí vítězný úsměv. Nikdy se ve svém životě necítil lépe, než když cítí, jak se její tělo třese pod jeho rukama a její dech svádí závod s větrem.
Přitahuje se k ní blíž a znovu ji dlouze políbí. Jeho ruce ji nadzvednou do svého náručí a bez toho, aby se jejich ústa rozpojila, ji odnáší, až k její posteli. Pokládá ji na záda a drahnou chvíli ji jen pozoruje, jak odevzdaně leží s rukama roztaženýma do stran. Tenhle pohled je pro něj jen těžko uvěřitelný.
Je jeho.
Její dlaně se k němu opět natáhnou a sedá si, když ho začne opět hladit po hrudi a ledabyle rozepínat jeden knoflík košile po druhém. Kousne se u toho nervózně do rtu a stále ho opanuje svým nachovým pohledem.
Nedokáže slovy popsat, co to v něm budí za pocity. Má co dělat, aby se dokázal ovládat a hned z ní nestrhal hedvábné šaty.
Každý její pohyb je tak smyslný. Chytá cípy košile a přetahuje ji přes jeho hlavu. Odhaluje se jí tak jeho postava plná vzpomínek na armádu. Chtěla by políbit každou z těch jizev v doufání, že vyblednou a zmizí.
Nepokračuje. Dlaněmi se zapře do postele za svými zády a ušklíbne se. Její tvář mluví úplně jiným druhem pohledu. „Budete na mě jenom zírat?“
Bere její slova jako výzvu. Rukama znovu začne vyhrnovat její šaty, ale tentokrát je přetáhne přes její hlavu a odhazuje je někam za sebe na podlahu. Tím se mu odhalí i zbytek jejího opáleného těla. Natahuje se k ní a znovu ji políbí, zatímco její prsty zápasí se zavazováním jeho kalhot.
Vincent si užívá, jak se mu odevzdává. Jak chřadne pod jeho doteky a polibky.
Nala zavírá oči a vychutnává si ten opojný pocit jeho úst na svém krku, jak v jemných pohybech mne její pokožku.
Jeho ústa tančí po každém centimetru její kůže. Slyší její rozechvělé výdechy, které ho stimulují v o něco ráznějším pokračování. Promne její prsa a jeho polibky jsou horlivější. Vychutnává si její jemné vzdechy a jak žhne pod jeho rukama.
Znovu se cestičkou z polibků vrací k jejím ústům. Políbí ji a Nala tentokrát polibek zakončí jemným kousnutím do jeho spodního rtu.
Vincent se jednou rukou zapře do polštářů za její hlavou a tu druhou pokládá na její stehno. Horké polibky prolíná pohyb jeho těla, kterým jemně pohne vstříc tomu jejímu.
❥
Její oči se otevírají, když na ruce ucítí pohlazení. Spatřuje ten oceánově modrý pohled, ve kterém bylo tak snadné se utopit.
„Dobré ráno,“ vydechne Vincent do ticha.
Nala se na něj ještě plná blaženosti z minulé noci usměje. „To tedy je.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„To vždycky potřebujete slyšet slova uznání?“ zašklebí se. „Jak namyšlený vlastně jste?“
Vincent se zasměje. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jste na mě po tom včerejšku zcela nezanevřela.“
Nala jen pokrčí rameny.
„Dobrá,“ zasměje se znovu Vincent. Její dobrá nálada a vtipkování mu dosvědčují, že svou úlohu splnil. „Venku už je světlo, takže naše společná noc je oficiálně u konce. Asi bych měl už jít.“
Kdyby si mohl teď něco přát, tak by to bylo, aby ta chvíle nikdy neskončila. Jen co se za ním zavřou dveře jejího pokoje, tak se jí pravděpodobně už nikdy nebude moci dotknout tak jako předešlou noc. I když si vzal Lennina slova k srdci a rozhodně se nehodlá tak snadno vzdávat, dobře ví, že pokud je někdo tvrdohlavý a nezlomný, tak je to právě Nala.
Ta na něj pohlédne se zářivým úsměvem. Hbitě se vyšvihne na kolena a obkročmo se nad něj nakloní. „Myslím, že můžete ještě chvíli zůstat.“
Vincent se cítí zase nervózní. Její vlasy září ve svitu vycházejícího slunce jako zlatá koruna. Má ho naprosto ve své moci. Nedokáže ten pocit popsat, ale poznává, že ho ještě nikdy dřív necítil. Nikdo neměl takovou sílu jako ona. Byl doslova očarován a nedokázal s tím bojovat.
Jeho dlaně se zvedají k jejímu tělo a sjedou po jejích holých rukách.
„Nejdřív mi řekněte, jaká jsem byla na začátečnici?“ zeptá se se šibalským pohledem.
Jeho ruce sjedou na její boky. „Nikdy jsem neměl lepší.“
Nala si jen odfrkne. „No tak, nechte toho,“ zamračí se. „Nemusíte mi ustavičně lichotit.“
„Myslím to vážně,“ stojí si za svým. „Jste můj sen, který se stal skutečností. Proto by to s nikým jiným nikdy nemohlo být lepší. Miluji vás.“
V její tváři se odrazí náznak studu. Jiné ženě by se nejspíš rozbušilo srdce, kdyby jí bývalý plukovník řekl tato slova s takovou jistotou. Její srdce bylo ovšem klidné. Chovala k němu velmi silné city, ale ani to nestačilo na to, aby mu mohla jeho slova opětovat.
Její dlaň spočine na jeho tváři a jemně ji promne svými prsty. Shýbá se k němu blíž, aby ho mohla ještě jednou políbit. Aby mohla ještě jednou pocítit teplo jeho těla a doteků. Aby se mohla odevzdat té touze, po které její tělo tolik lačnilo. Aby se s ním mohla ještě naposledy pomilovat.
❥
Uběhly dva týdny.
Pár rekrutů se k nim mezitím přihlásilo samo, ale zřejmě se jednalo jen o ty, kteří neměli kam jinam složit hlavu. Nicméně, jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. V jejich situaci ocenili jakoukoliv pomoc, která se jim nabízela.
V co už opravdu nikdo nedoufal byl návrat Ridleyho, který sebou nakonec přivedl slibovanou malou armádu. Všichni nakonec usoudili, že jen potřeboval trochu času na to, aby si celou situaci probral v hlavě a asi i menší dovolenou od pobytu na hradě s svým úhlavním nepřítelem.
Jediné, na čem záleželo, bylo, že trojice bývalých důstojníků měla konečně něco kolem stovky žoldáků a pár výzvědných agentů, kteří se aktivně infiltrovali na sever.
Za těch pár týdnů vybrali i nějaké daně do hradní pokladnice, takže měli čím zaplatit slibovanou odměnu. Malek svou práci prozatím odváděl dobře.
Ale je tu jedna věc, která bývalému majorovi nedává v poslední době spát. Stále musí myslet na Austen. Je rozhodnutý ho ochránit. Jeho vůle je v tomhle stejně silná jako ta Nalina. Lituje, že nedokázal to stejné udělat i pro Sapphirehall, ale pevně věří, že i to se jim nakonec podaří. Teď se musí soustředit na ty, co jsou vtáhnuti do víru nepříznivých událostí. Ochrání Austen a pomůže Arcadii. Abernant nemá právo dále nosit svoji hodnost a už vůbec ne královskou korunu. Společně bývalí důstojníci ukončí boje na jihu a vyvedou pravdu na světlo.
„Budoucnost bude taková, jakou si ji stvoříme.“
Vincent se na něj jen pobaveně zašklebí. „Je dobré, že už vstáváš,“ pokývá hlavou. „Čeká nás spousta práce.“
Amon se zamýšlí nad tím, jestli se Vincent v jejich přátelství necítí až příliš komfortně, když se bez pozvání vkradl do jeho pokoje a sledoval ho, jak spí.
„Jak dlouho tu už jsi?“ vyhrkne poněkud podrážděně. Vybavila se mu vzpomínka na brigádního generála za jeho služby v Sapphirehallu, a to je opravdu něco, s čím nikdo nechce začínat svůj den.
„Buď v klidu. Sotva jsem přišel.“
„Klepání ti nic neříká?“ rdí se Amon s dekou přitaženou ke své hrudi.
Vincent se opět jen pobaveně zasměje a sedá si na kraj postele. Své torzo lehce natočí směrem k Amonovi. Tahle situace je pro bývalého majora stále více a více ponižující. „Kdyby si nechtěl, aby sem někdo vešel, tak by ses přeci zamkl.“
„Vincente…“
„Já vím, já vím,“ mávne rukou. „Promiň mi to. Některé zvyky se prostě nedají odnaučit. Asi mě svým způsobem stále baví uvádět tě do nepříjemných situací,“ zubí se na něj spokojeným úsměvem. „Ale pokud chceš ujištění, tak se nemáš za co stydět.“
„Vincente! Okamžitě vypadni!“ vykřikne dopálený Amon, jehož tvář žhne studem. Popadá jeden z péřových polštářů a hází ho bývalému plukovníkovi do obličeje.
Vincent se hlasitě zasměje a svižně se zvedá zpátky na nohy, aby uskočil Amonově ráně.
„Jen tě škádlím. Klepal jsem a za normálních podmínek bych sem bez vyzvání takhle nevtrhl, ale mám pro tebe něco důležitého. Určitě tě to bude zajímat.“
„To si nemohl říct hned?“
Bývalý plukovník popadá z opěradla židle kalhoty, které rychle hází po Amonovi. Následně se otáčí zády, aby mu dal alespoň trochu soukromí, zatímco spustí: „Naši zvědi jsou už v pohybu. Ridley je má na starosti, takže informace se dozvíme od něj. Jak zněla dohoda, tak je nebude předávat nikomu jinému než tobě. Takže by si měl s sebou hodit. Na tohle jsme čekali.“
Amon se snaží rychle natáhnout kalhoty na nohy bez zbytečného protahování. „Kde je Nala? Pokud má Ridley nové informace o Sapphirehallu, měla by to také slyšet.“
Vincent přimhouří oči. Od jejich milostného vzplanutí se již nic podobného neopakovalo. Dal na Lenninu radu a stále se snažil o její pozornost, ale Nala mu dala jasně najevo, že se jednalo jen o jednorázovou záležitost přesně jak předpokládal. Ale i tak se jeho pýcha a žárlivost nedokázala s jejím rozhodnutím tak snadno smířit.
„Když jsem ji viděl naposledy, byla s Marthem,“ odpovídá po chvíli. Na jeho tváři se stále zračí zamračený výraz. „Říkala, že potom bude cvičit naše nové lučištníky.“
„Jako vždy nezahálí,“ usměje se Amon a snaží se ignorovat Vincentovu náhlou změnu nálady. Co bylo mezi ním a Nalou pro něj zůstávalo tajemstvím. Nechtěl do toho zasahovat, protože to byla jen jejich věc, ale ani on si nemohl nevšimnout lehkého napětí, kterým se vždy naplnila místnost, když se v ní sešli.
„Přesně tak,“ přikyvuje Vincent stroze a na patách se opět obrací čelem k němu. Ruce má založené na bedrech. „Malek se přišel zastavit s daněmi z Narshe. Zdá se, že jsme na tom finančně lépe, než jsme předpokládali.“
„Ach, nakonec se skutečně všechno v dobré obrací, hm?“ usmívá se dál a snaží se neohrabanými prsty zapnout košili.
„Poslední dobou tu bylo rušno, takže jste neměli moc času na povídání. Rád by tě tu oficiálně přivítal,“ pokračuje dál důležitým hlasem.
„Hned se za ním zastavím.“
Vincent přikývne a na okamžik se odmlčí, když sleduje bývalého majora, jak se konečně souká do vysokých kožených bot.
„Amone,“ vydechne. „Až k tomu dojde, budeme se muset postavit proti sapphirehallským legiím, proti vlastním lidem.“
Tuhne během zasouvání cípu košile do kalhot a smutně vydechne. „Až budeme muset, tak se jim postavíme. Není jiná možnost,“ odtuší s poněkud utrápeným výrazem. „Co Marth?“
„Ne, že bych jeho společnost nějak vyhledával, ale zdá se, že jediný, s kým tu teď mluví, je stejně Nala.“
„Nepřekvapuje mě to,“ vydechne smířeným hlasem Amon. „I kdyby nechtěl, ona umí být neodbytná.“
Vincent se pobaveně usměje. „Jdu přivítat naše nové rekruty. Až všechno vyřídíš, rád bych s tebou prodiskutoval naše plány do budoucna.“
„Dobře,“ přikyvuje. „Najdu tě.“
Vincent přikyvuje a chystá se k odchodu. Ještě se k Amonovi obrací mezi dveřmi s pobaveným úšklebkem. „A, Amone, byl bych nerad, kdyby si vylekal všechny naše služebné.“ Laškovně mrkne okem a zavírá za sebou dveře do pokoje.
Amon zmateně shlédne ke svému pasu. Z poklopce mu čouhá cíp košile. Rychle si ho rovná a pevně uvazuje kalhoty, aby nedošlo k nějaké nechtěné konfrontaci jeho mužství s okolím. Přes trapnou situaci ho u srdce hřeje příjemný pocit. Uvědomuje si, jak se s Vincentem sblížili.
„Usmíváš se jako sluníčko na hnoji,“ zasměje se hrdelním hlasem Gilbert, když Amon vychází ze svých komnat do plánovací místnosti. „To se Vincent asi po ránu činil.“
„Gilberte,“ zakroutí nevěřícně hlavou Amon. Svírá ho nutkání poklepat si prstem na čelo.
„Pardónek, šéfe, po ránu si nějakej nedůtklivej“ posune si nejistě černou čelenku, aby více odhrnula jeho rezavé vlasy z čela. „Rači se pudu podívat na trénink chlapů.“
„Gilberte, ještě chvíli, prosím,“ zastavuje ho spěšně správce. „Jak to vypadá s najímáním nových rekrutů?“
Obrací na něj svou pozornost. „Žádný nový se k nám nehlásej. Špatně to vedeš. Talus měl o dost víc mužů. Je vidět, že si ještě zelenáč,“ zašklebí se.
Amon jen poraženě vydechne. „Nech si svoje poznámky pro sebe.“
„Ptal ses, tak sem vodpověděl,“ pokrčí širokými rameny žoldák. „Tak já mizim,“ zvedne pobaveně obočí a rychle se vzdaluje z jeho přítomnosti.
Malek a Ridley, kteří celé scéně přihlíželi, se na sebe zaraženě podívají.
„Ridley, rád tě zase vidím,“ pokyne upřímně Amon s úsměvem jeho směrem. „Poslední dobou ses tu moc nezdržoval.“
„Neměl jsem zájem sdílet stejný prostor s… ní. Teď, když jsem dodal dostatek svých mužů, bude mít snad co na práci a nebude se tu tolik zdržovat,“ zavrčí znechuceně. Mluví o Nale, která stále dráždí jeho nervy svou pouhou přítomností. „Viděl jsem ji s oddílem lučištníků před hradem. Nerad to přiznávám, ale s lukem to opravdu umí. Vzhledem k jejím proporcím mě to trochu překvapuje,“ zašklebí se. V jeho oku opět zazáří hravá jiskra, která od jejich setkání někam zmizela, ale zdá se, že s odstupem času se zase začíná vracet zpět. Možná je to pravda a čas skutečně dokáže zahojit jakoukoliv ránu.
Amon zaraženě nakrčí čelo. Není si přesně jistý tím, o čem to mladý Ridley mluví.
Ten si jeho zmateného pohledu všímá. „No, víš, co myslím, ne?“ zvedne tázavě obočí a následně zvedá své dlaně do výše hrudníku a udělá z nich dva kalichy. „Na západních ostrovech žijí v lesích ženy, které si svá prsa řežou, aby mohly lépe manipulovat s lukem, ale ona i s jejím-“
„Dobrá! Rozumím, co chceš říct,“ zastavuje jeho přednášku vysokým hlasem Amon. Do obličeje se mu opět hrne barva. Konečně si i on uvědomuje, kam tím mladík míří.
Ridley si při jeho reakci odkašle a zvážní. Zakládá si ruce za záda. „Taky to je její jediná dobrá vlastnost,“ dodává poslední větu k tématu velmi vážným hlasem. „Nicméně, jak už jsem říkal před chvíli, dodal jsem vám dost mužů. Máte teď v rukách moji armádu a v tebe jsem vložil i svou důvěru. Slyšel jsem, že tu máte nějaké volné pokoje, takže na oplátku bych se tu rád zabydlel.“
„Na oplátku?“ zaráží se Amon.
„Ano, máš s tím problém?“
„Ne,“ zasměje se pobaveně. „Ale pokud nemáš, kde složit hlavu, tak si to mohl říct i jiným způsobem. Pokud vím, tak za svoje služby si dostal dostatečně zaplaceno.“
Malek pokývá souhlasně hlavou.
„No, dobrá. Chtěl jsem vypadat důležitě. Je pravda, že kdybych měl kam jít, tak bych se v těchto prostorách nezdržoval, když je tu ona… Ale zpátky na Rovero se mi nechce. Myslím si, že od vaší návštěvy je Jula dost nedůtklivá,“ zamýšlí se a při té představě se celý oklepe.
„Jako náš informátor by si rozhodně měl zůstat v sídle. Budeme teď potřebovat všechny informace z první ruky,“ přikyvuje Amon. „A jsou tu přeci i tvoji muži.“
Ridleyho mladiství vzhled a způsob jednání v něm budí zvláštní pocity. I když je v jeho očích spousta bolesti – zejména, když se dívá do tváře Naly, jejíž jméno mu nejde na jazyk – stále se sem tam objeví ta mladistvá jiskra a adolescentní poznámka, která Amona pobaví. Trochu toho mladého rozruchu tu již potřebovali. Nezdá se, že by byl poháněn pomstou a kul nějaké plány na Nalino odstranění. Svou důvěru zcela odevzdal do rukou Amona, a všechno ostatní se snaží vypustit z hlavy. Prozatím je jeho hlavní cíl získat dost peněz zastavením Sapphirehallu, a tak ho bere za svého hlavního nepřítele.
„Dobrá, tak to je ode mě asi zatím vše. V Narshi se mám sejít s jedním ze svých lidí, takže až se vrátím, budu tě informovat.“
Amon přikyvuje a propouští ho tak ze své přítomnosti. Svoji pozornost odvrací k Malekovi, který ho se spokojeným úšklebkem sleduje.
„Ach, mladý pane, jako byste se doslova narodil pro vládnutí,“ pochlebuje mu.
„Kdepak. Mám schopné lidi, tím to je. Všechno je to hlavně Vincentova zásluha,“ namítá s úsměvem.
„Jste příliš skromný,“ zvedne obočí. „Ale vidím, že máte spoustu práce a nechci vás dlouho zdržovat, takže přejdu rovnou k věci. Jak vám již pan Lanelli řekl, tak mám na starosti vybírání daní a správu hradní pokladnice. Ještě když tu žil pan Talus, pracoval jsem pro něj a zastával stejnou funkci. Když se pevnost vyprázdnila, zůstal jsem se svou dcerou v Narshi. Byl jsem znechucen, když jsem pracoval pro Soru, ale teď budu rád pracovat pro vás,“ usměje se stařec. „Vidím, že máte dobré srdce a stále jsem vám zavázán za záchranu mé dcery a celé vesnice. Vážím si toho, že se tu o to tak dobře staráte.“
„Jistě,“ ujišťuje ho Amon a přátelsky mu pokládá ruku na rameno. „Já jsem rád, že pro nás pracuješ.“
„Děkuji, pane,“ pokyne pokorně hlavou. „Každý týden v tento den a v tuto hodinu do pokladnice přináším vaše daně. Pokud byste na mě měl jakýkoliv dotaz, víte, kde bydlím.“
„Dobrá, děkuji mnohokrát za tvoji oddanost.“
„To já bych vám měl děkovat za všechno, co jste pro nás vy a vaši partneři udělali,“ usměje se znovu stařec. „Tak se tu mějte pěkně a zase za týden se uvidíme.“
„Dávej na sebe pozor, Maleku,“ vyprovodí ho s milými slovy před sídlo.
Jeho pohled ustrne na skupině mužů a žen s luky, kteří se snaží mířit na připravené terče. Nala si s tím tady opravdu vyhrála. Připravila jim výborné cvičiště jen z pár kousků dřeva a slámy. Zdá se, že je konečně i ona na svém místě.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat