Neústupní
Z bitevního
pole přicházejí vojáci i žoldáci se svými raněnými. Jeden muž z Nalina
oddílu přivádí i zraněnou bojovnici.
„Nalo?!“ vytřeští vyděšeně oči Amon, když spatřuje její krví nasáklou košili.
„Vypadá to hůř, než to ve skutečnosti je. Je to jen škrábnutí,“ mávne zdravou rukou bývalá majorka.
Žoldák ji posadí na jednu z dřevěných beden s vybavením. Na její tváři se objeví bolestná grimasa.
„Ukažte,“ vydechne Vincent a svižně k ní přikračuje blíž. „Podívám se vám na to.“
„Děkuji,“ vydechne pokorně Nala. Dokáže číst v jeho pohledu jasnou starost, ale nedokáže myslet na nic jiného než na to, že ho ochránila. Nemusel se boje účastnit, a to bylo jediné, na čem jí momentálně záleželo. Sice stále nevěděla, co plukovník Fabulexu skutečně viděl v jeho budoucnosti, ale představu měla jasnou.
„Co jste tam dělala?“ pokračuje zamračeně Vincent, zatímco se snaží z jejího ramene stáhnout košili a zároveň jí při tom způsobit co nejmenší bolest. „Víte, jaký jsem měl o vás strach?“
„Chtěla jsem jen ještě naposledy vidět tvář svého bratra.“
„Naposledy?“ vyhrkne překvapeně. „Ne, Nalo, tohle nebylo naposledy. Až tohle všechno skončí, až odhalíme Abernantovy intriky, tak ho opět uvidíte a všechno bude lepší.“
Nala se pokouší vyloudit na své tváři úsměv. Dobře věděla, že i kdyby to bylo tak snadné a skutečně všechno dopadlo, jak Vincent předpovídá, už se nikdy s Kentou na sebe nebudou dívat jako dřív. Stalo se toho příliš na to, aby to mohli jen tak hodit za hlavu. Ne teď, když viděla ve tváři svého bratra touhu nechat jí zasadit smrtelnou ránu.
„Máte štěstí, že něco vydržíte… A že Sapphirehall má úplně neschopné lučištníky,“ usměje se nakonec pobaveně Vincent. Snaží se tak zahnat tu chmurnou náladu, ve které Nala kvůli Kentově reakci je. „Není to nic vážného, ale ten šíp bude muset ven silou.“
Nala ignoruje jeho lékařské rozhodnutí skoro, jako by ho neposlouchala. „Myslíte, že mě nenávidí?“
Vincent jen poraženě vydechne. „Kdyby vás nenáviděl, tak by vás nechal zabít bez jediného mrknutí oka. Je to přeci voják Sapphirehallu a vy jste teď jeho nepřítel.“
„Třeba si myslí, že tohle je pro mě dostatečný trest,“ zašeptá smutně. „Život vyhnance.“
„Žila jste tak v podstatě posledních deset let,“ odtuší. „Jen nechtěl ztratit tvář před svými vojáky. To je vše. Za doby naší služby v Sapphirehallu, bychom se v takové situaci zachovali úplně stejně.“
Nala přikyvuje. Její pohled zapátrá do jeho hlubokých očí barvy oceánu. „Děkuji vám za vaši podporu. Stále nedokážu uvěřit tomu, že i po tom všem při mně tak věrně stojíte.“
„Vidím, že pro mě stále máte slabost,“ ušklíbne se sebevědomě Vincent, ale je to jen hraný akt, za který se snaží skrýt své raněné srdce.
Nala se pobaveně zasměje. V tu chvíli jí ramenem projede neskutečná bolest, když Vincent bez jejího vědomí prudce vytrhává šíp z jejího masa. „Vy proradný parchante!“ zakřičí z plných plic.
Vincent si jen pobaveně odfrkne. „Ale-ale, kam zmizela všechna ta vděčnost?“
Nala podrážděně zavrčí.
„Rána se brzy zatáhne,“ řekne bývalý plukovník. „Myslím, že nebude problém, abyste s tou rukou pohybovala. Ale měla byste se šetřit,“ pokračuje. „Tady máte něco na bolest.“
Nala si bere do dlaně hrst sušených bylin. Okamžitě je sní a zapíjí je vodou z čutory. V ústech se jí usazuje odporná zelená chuť, která se mísí s hlínou a krví, které jí v puse zůstaly po boji. Podrážděně si odplivne na stranu a odkašle si, když jí suché byliny začnou škrábat v krku.
Vincent opouští její přítomnost, aby zkontroloval ostatní muže, kteří shromažďují zraněné a snaží se jim pomoci.
Nala se zahledí na bitevní pole.
Amon stojí opodál a rozhlíží se kolem sebe po té spoušti, kterou po sobě zanechali. „Zemřelo hodně mužů na všech stranách,“ odtuší a prohlíží si tváře zabořené do bláta. „Je tohle ta pravda, kterou chceme?“
„Ať je to, jak chce, stále jsme vojáci,“ vydechne Vincent se zkroušeným výrazem. Přikračuje blíž ke svému příteli a pokládá mu ruku na rameno. „Tohle byla a stále je naše role. Ochránili jsme vesnici. Sapphirehallská vojska se stáhla. Za to jsme teď bojovali a uspěli jsme.“
„Slyšela jsem, co říkal Kenta,“ vměšuje se do rozhovoru Nala a přidává se ke dvojici. „Abernant je stále někde na tomhle kontinentu. Nejspíš někde v blízkosti vesnice. Útok na ni byla pravděpodobně jen zástěrka, jak odvést pozornost Arcadie od jeho skutečných úmyslů na tomhle kontinentu.“
„Generál Arcadie říkal to samé,“ odtuší Vincent. „Jestli je to pravda, tak je to naše šance.“
Amon zpozorní. Zdá se mu, že jedno z těl u jeho nohou se pohnulo. Je tomu skutečně tak. Jeden voják v sapphirehallské uniformě je stále naživu. Okamžitě se k němu sehne.
„Hej, slyšíš mě?!“
„Ten hlas… Znám ten hlas… Majore…“
„Je tu jeden zraněný! Pohyb!“ zavelí Nala.
Jeden z žoldáků rychle přibíhá k jejich pozici. Tázavě na ni pohlédne. „Ale, madam, je to nepřítel.“
„Poslouchej rozkazy,“ zavrčí hrubým hlasem Vincent.
„Ano, pane,“ přikyvuje žoldák a sklání se ke zraněnému vojákovi.
Nala také přikládá svou ruku k dílu. Pomalu z vojáka sundají rozšklebený krunýř z oceli. Následně roztáhne roztrženou uniformu. Rány na jeho břiše jsou velmi vážné a hluboké. Jen těžko dokáže zamezit krvi, aby se z rány nehrnula ven. Její barva je sytě rudá až černá. Je jí jasné, že vykrvácí do několika minut.
„Chtěl jsem… být… v Overkills…“ pokračuje tlumeným hlasem zraněný voják. Jeho oči míří do nebe, jako by nevnímal svět kolem sebe a jen se potácel v dávných vzpomínkách. „Ale nebyl jsem… dostatečně…“
„Teď se nehýbej!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Snaží se zastavit krvácení, ale marně. Krev jí protéká mezi prsty.
Amon k ní pohlédne tázavýma očima.
Nala jen smutně sklopí pohled a poraženě zakroutí hlavou. Nemůže mu více pomoci.
Amon smutně zatne pěsti.
„Majorko,“ vydechne voják jejím směrem, a pak odklání svůj pohled k Vincentovi. „Plukovníku, proč jste… zabili… našeho krále?“
„My jsme to nebyli, vojáku,“ vyhrkne Amon. „Chtěli jsme jen zastavit tohle zbytečné umírání a zjistit královy plány. Byl už mrtvý, když jsme tam přišli. Celé to byl plán generála Abernanta a královy manželky Scarlet. Máš mé slovo.“
„Věřím vám… Myslím, že jsem zaslechl… kam se vydal generál…“
„Kam?“ zpozorní Vincent.
„Chrám… západně odsud… Byli jsme oddílem… který měl zadržet případné akce Arcadie… Nikdy nám nešlo o tu vesnici… Měli jsme jen poskytnout… generálovi čas… Nic víc nevím…“ dodává. „Ale chtěl bych vám… ještě říct…“ Najednou plamen života v jeho očích uhasíná jako svíce ve vichřici. Hledí prázdnýma očima vzhůru do oblohy a jeho ústa se již nehýbou.
„Je mrtvý,“ vydechne Nala s útrpným výrazem ve tváři. Do nedávna měla pocit, že dokáže zachránit každého, komu poskytne svou lékařkou pomoc, ale není tomu tak. Nechápe, proč ji tahle smrt tolik zasáhla. Pod jejíma rukama přeci umíralo tolik lidí. Tohle bylo ovšem jiné. Zvedá zakrvácenou dlaň k jeho tváři a zavírá jeho prázdné oči na cestu na věčnost.
Amon zatíná pěsti ještě pevněji. Jeho zmučená tvář vypadá, že by mohla každou chvílí začít plakat, ale nestane se tak. Je silný. Tohle ho posílilo. Ví, že musí vydržet, dokud nepotrestá ty, kteří jsou za to zodpovědní. Udělá to pro tohohle vojáka i pro všechny ostatní, které poznamenala krutost Abernanta a jeho sobecká rozhodnutí na úkor životů jiných. Pouští jeho tělo pomalu ze svého sevření a vstává ze země.
„Tihle všichni si zaslouží pohřeb.“
„Naši chlapci se o to postarají,“ ujišťuje ho Vincent mírným hlasem a rukou dává rozkaz žoldákům. „Neboj se.“
„Mám na tebe teď prosbu, Vincente, vydejme se se zraněnými do Austenu. Chtěl bych se ujistit, že jsou všichni v pořádku.“
Vincent přikyvuje. Dává dohromady pár mužů schopných nést ty, kteří se nemohou postavit na vlastní nohy, a zbytek nechává na bitevním poli, aby se postarali o těla.
„Vezměte raněné a vydáme se pro pomoc do Austenu,“ spustí bývalý plukovník k žoldákům. „Ostatní zůstanou tady a postarají se o mrtvé. Ještě nás čeká spousta práce, než se budeme moci vydat domů.“
Už z dálky Nala poznává plot jejího nejoblíbenějšího místa na téhle zemi. Za tím plotem leží Austen. Chystají se k němu přes louky rozpínající se na jihu. Když vesničané z dálky vidí příchod neočekávaných žoldáků, mizí ve svých domovech.
„Tak tohle je ten pověstný Austen, kde jste strávila velkou část života?“ vydechne Vincent a rozhlédne se po skromných domcích. Všechno je tu tak klidné a malebné.
Nala přikyvuje s náznakem úsměvu na tváři.
„Vyřiďte jim můj pozdrav a že se brzy zase setkáme,“ pronese Amon směrem ke dvojici bývalých důstojníků před sebou.
„Ty nejdeš s námi?“ zeptá se zaraženě Vincent směrem k němu.
„Musím se vydat do toho chrámu. Už jsem ho jednou procházel. Bude rychlejší, když půjdu sám a vy tu zůstanete s našimi muži a seženete jim pomoc. Sám si říkal, že je to naše šance…“
„Já jdu s tebou!“ vyhrkne Nala. „Jestli tam Abernant stále někde je, tak si ho najdu! Málem jsem umřela strachy, když jsem se dozvěděla, že chce útočit na Austen! Tohle mu neprojde. Znám chrám lépe než ty. Se mnou se nemůžeš ztratit a ušetří nám to spoustu času. Kromě toho síla dvou bude proti němu jistější.“
„Vždyť jsi zraněná! A tohle je tvůj domov. Čekala jsi tak dlouho, aby ses sem mohla vrátit.“
„Ještě chvíli to vydržím. Teď jim již nic nehrozí,“ zatvrdí se. „Moje zranění není tak zlé. Už ho skoro necítím. Dokud se držím na nohou, tak mohu bojovat!“
„Vincente, řekni jí něco,“ vyhrkne starostlivým tónem směrem ke jmenovanému Amon.
Ten jen poraženě vydechne a pokrčí rameny. „Znáš Nalu. Je tvrdohlavá,“ zamračí se znepokojeně. „Pokud chce jít, tak ji nikdo nezastaví. Kromě toho to zranění opravdu není tak vážné. Mám ale trochu strach ohledně těch bylin, co jste si před chvíli vzala. Můžou mít vedlejší účinky. Měla byste si teď odpočinout.“
„Jsem si toho vědoma,“ ohrazuje se podrážděně. „Už jsem řekla, že budu v pořádku. Nenechám Amona jít samotného do chřtánu toho vraha.“
Vincent zvedne tázavě obočí. „Co je to vlastně za chrám, do kterého se to chystáte? Kdy jste tam byli?“
„Můj bratranec Joshua, kterého za chvíli jistě poznáte, tam zaběhl v době, kdy tu Amon přebýval s jeho amnézií.“
„Byla to moje vina,“ dodává jmenovaný. „A tak jsem se rozhodl ho hledat. Nala mi v tom pomohla. Bez ní bych ho nikdy nenašel.“
„Znám ten chrám do posledního kamínku. Když jsem tu pracovala pro SZS, měla jsem dost času tenhle kontinent a všechno na něm pečlivě zmapovat.“
Vincent se pousměje. „Vážně jste si tu užili docela dost dobrodružství za ten měsíc a půl, co si byl nezvěstný, hm?“
Nala i Amon na něj pohlédnou nechápavými výrazy. Vincent jen pohodí rameny bez dalšího komentáře.
„I když to místo znáte tak dobře, jak říkáte, buďte opatrní,“ pokračuje Vincent již vážným hlasem. „Já dohlédnu na situaci tady a dám vědět všem Naliným příbuzným.“
„Nestrachujte se,“ usměje se jeho směrem Nala. „Vaší prioritou je teď vzít všechny zraněné k mojí sestřenici Lalině. Ta se o ně dobře postará.“
„Nejsem si moc jistý tím, jak na ni zapůsobí sebranka neznámých žoldáků, ale snad ji příliš nepolekáme.“
„Toho se nemusíte bát. Zná vaši tvář,“ ujišťuje ho Nala. Když přijela do Austenu, zvědavý nos Laliny neopomněl čichat v jejích zavazadlech, kde našla jejich společný obrázek. Byla ještě dítě, a tak se na ni Nala nemohla zlobit. Vyprávěla jí proto krátký příběh o Vincentovi a jejich společné minulosti. „A ví, kdo jste.“
„Opravdu?“ usměje se polichoceně bývalý plukovník, ale není čas, aby se vyptával na detaily, i když touží po tom vědět, jak a co o něm Nala říkala.
„Nikdy jsem na vás nezapomněla, Vincente,“ vydechne. Ví, že by možná neměla tyhle věci teď vytahovat. Nechtěla v něm opět probudit falešné naděje na jejich společnou budoucnost, ale z nějakého důvodu cítila, že je ta pravá chvíle mu to opět připomenout.
Vincent se jen ušklíbne. „Postarám se o to, aby se všichni ranění dostali do těch správných rukou.“
„Děkuji ti,“ řekne s upřímným pohledem Amon.
„Nemusíš mi děkovat,“ usměje se na něj Vincent a pokládá mu dlaně na obě ramena s pohledem mířeným do jeho očí barvy noci. „Od doby, co nás spojuje společný nepřítel, nás spojuje i přátelství. Nevěřím tomu, že by se mohlo stát cokoliv, co by to mohlo změnit.“
Amon přimhouří oči. Má pocit, že se mu svými slovy snaží naznačit ještě něco. Něco, čemu zcela nerozumí. Jediné, na čem v této chvíli ale skutečně záleží je, že ač to ještě pár měsíců zpět znělo absolutně nemyslitelně, skutečně se po všech těch letech stal přítelem plukovníka Vincenta Lanelliho. Ne, stal se přítelem Vincenta Lanelliho, správce Talusova sídla a vesnice Narsh.
Na Nalině tváři se roztáhne velký úsměv. Nikdy by nečekala, že něco takového uslyší zrovna z Vincentových úst. Neskutečně ji hřeje u srdce být toho svědkem. Tihle muži pro ni znamenali mnoho.
„Vincente, máš mou důvěru,“ přikyvuje Amon. Když Vincentovy dlaně sklouznou z jeho ramen, poplácá ho po paži s náznakem lehkého úsměvu. „Postarej se o Lalinu. Až bude po všem, tak bych ji rád zase viděl.“
„Tak to bude určitě nějaká pěkná slečna,“ ušklíbne se Vincent. „Už se těším, až se s ní setkám.“
Nala si zamračeně zakládá ruce do boků. „Vincente, je to ještě dítě!“ pohrozí mu. „A hlavně její oči patřily jenom Amonovi.“
Bývalý plukovník se pobaveně zasměje a po krátké odmlce pokračuje: „Neztrácejme už čas rozhovorem. Tihle muži potřebují rychle ošetřit a Abernant na vás nejspíš nebude čekat celý den. Měli byste už vyrazit.“
„Brzy se vrátíme,“ ujišťuje ho Amon. „Vyřiď Lalině, že se těším, až ji znovu potkám a ostatním také.“
Nala se pobaveně zasměje. „Brzdi, Amone, nebo v ní vzbudíš mylné dojmy.“
Zmateně na ni pohlédne. Jediné, co k Lalině cítil, byla čistá vděčnost.
Nala si s jeho pohledem uvědomuje, že si možná svou poznámku měla nechat od cesty. Nejednalo se o nic víc než o chabý pokus skrýt svou žárlivost za vtipkování. Bylo to něco, co jí nebylo podobné. Něco, co spíš sedělo na Vincenta. Svou reakcí překvapila i samu sebe. Věděla, že se její city k Amonovi stále prohlubují. Věděla, že ho miluje tak jako nikdy nikoho. Ale až do této chvíle by jí nenapadlo, že ta láska je skutečná. Že to, co začalo jako posedlost, jako sobecká touha ho vlastnit, se změnilo v city tolik odlišné a přes to v něčem tolik podobné. Stalo se to ve chvíli, když se rozhodla ho nechat jít. Když se rozhodla vzdát se svojí sobeckosti a posedlosti jednou pro vždy i s tím rizikem, že se jednoho dne zcela utopí v té Temnotě svého nitra. Byla ochotná se ho vzdát, pokud to znamená, že jednoho dne bude šťastný daleko z jejího dosahu.
Díky rychlému tempu se k chrámovým zdím obrostlým divokým porostem dostávají během chvíle. Jeho vzhled se od posledně vůbec nezměnil. Vchází dovnitř vyvrácenými dveřmi.
Nala zpozorní. Něco je přece jiné, než když tu byla naposledy. „Slyšíš to?“ zašeptá.
Amon se zaposlouchá do zvuku kroků, které se odráží od kamenných zdí chrámu.
„Řekla bych, že je to tak pět mužů. Nikdo z okolí sem nechodí. Znamená to, že Abernant je ještě tady!“
S jejími slovy vyráží rychle kupředu.
„Tohle místo vrací vzpomínky,“ prohodí Amon do zvláštní sladkotrpké vůně, která se stále vznáší ve vzduchu, zatímco jim jedna louče za druhou ozařují cestu. Jeho tvář je bezvýrazná, ale v tónu hlasu je slabý náznak nostalgie.
„Raději bych se k tomu nevracela,“ odtuší Nala. Její hlas se zdá být velmi soustředěný na svou misi. Probíhá chodbami chrámu, jako když vlk zavětří pach své kořisti.
Dostávají se až do nejzazších chodeb chrámu. Otevírají se před nimi tři cesty. Na ně si Amon dobře pamatuje. Tehdy se v jedné z nich chystal otočit podstavcem, který měl ukrývat něco, co nemělo spatřit světlo světa.
„Ale dál už nic přeci není,“ rozpomíná se Amon a obrátí se na Nalu.
Ta s rozevřenýma očima dravce přemítá mezi třemi cestami. Nemyslí při tom na bolest, která jí z ramene vystřeluje až do hlavy. Nemyslí na pot, který v pramíncích stéká po jejím čele i navzdory tomu, že po cestě mezi kamennými zdmi chrámu je neprovází nic víc než mrtvolný chlad. Nemyslí na rozmazané obrazy, které se kroutí před jejíma očima jako břišní tanečnice, protože byliny, které před nějakou dobou pozřela, začínají konečně působit. Její úkol je mnohem důležitější. Teď nadešla ta chvíle, kdy Abernant zaplatí za všechny svoje hříchy.
„Pamatuji si, že je tu ještě jeden portál, ale chrám mi nikdy nedovolil tam vkročit. Nikdy jsem k němu nenašla podstavec. Asi ho odkrývá jen jednou za určitou dobu. Nenapadá mě jiné místo,“ odpovídá Nala a na čele se jí vyryje starostlivá vráska. „Možná proto Abernant vyčkával. Možná proto zaútočil právě teď, a tak nečekaně.“
„Kde je to místo?“
„Musíme touhle chodbou,“ navede ho kývnutím své hlavy. Najednou se na její tváři objeví bolestivý výraz a lehce zavrávorá.
Amon ji překvapeně popadá za zápěstí, aby nalezla ztracenou rovnováhu. Konečně si ji pořádně prohlédne. Její tvář je bledá. Oči má široké. Kůže pod jeho dotekem je horká a zpocená. Vypadá, že se sotva drží na nohou.
„Nalo…“
„Teď ne, Amone,“ hlesne a zakroutí odmítavě hlavou. Snaží se nabrat zbývající sílu a ignorovat, že se tvář jmenovaného před jejíma očima vymyká zákonům fyziky. „Musíme vyrazit hned!“
„Samozřejmě,“ přikyvuje. Ví, že nemá cenu s ní argumentovat. „Ale bude lepší, když se budeš držet za mnou. Můžeš to pro mě udělat?“
Mlčky přikyvuje.
Amon se rychle rozbíhá do chodby, do které ho navedla. Nala ho do ní následuje hnána touhou po pomstě.
Rozzáří se poslední dvojice pochodní. Na konci chodby se před nimi vztyčí portál. Podle tváře uvnitř je otevřený. Nala instinktivně zvedá svůj meč vzhůru a obrací se na Amona.
„Tak je to tu,“ zhluboka se nadechne a natahuje k němu svou ruku. „Amone?“
Ten zvedá vzhůru i svůj meč. Zasune svou ruku do její dlaně a přikývne. V tu chvíli ona položí svou sevřenou pěst s mečem na stěnu portálu. Společně se přemístí do malé místnosti.
Nala opět zavrávorá a zády se musí opřít o chladnou zeď. Meč v jejích rukách je najednou tak těžký, i když bolest v jejím rameni konečně ustupuje. Byliny ovšem neotupují pouze bolest, ale i všechny její smysly. Rozhodně není schopná v tomhle stavu bojovat, ale nechce se vzdát, když už je tak blízko. Na tenhle okamžik čekala velmi dlouho.
Amon tentokrát slabost jejího těla nijak nekomentuje. Jen se skrčí vedle ní do stínu u stěny. „Někdo tu je,“ zašeptá.
Plíživě se společně přemístí k výklenku, který zakrývá portál. Amon vykoukne za roh. Čtyři sapphirehallští vojáci stojí v pozoru před vchodem do další místnosti.
„Nevidím Abernanta,“ zašeptá znovu. „Možná je v té místnosti vedle.“
„V tom případě nemá cenu se dál schovávat,“ pronese Nala.
Amon se na ni ještě naposledy podívá, aby se ujistil. Pohled na její upocenou tvář, která nese snad všechny odstíny bílé a zelené, mu ovšem na jistotě nepřidává.
Nala sevře svůj meč v obou rukách co nejpevněji ve svém stavu dokáže a přikývne.
Oba vycházejí do světla pochodní. Čtyři vojáci okamžitě zpozorní a tasí své zbraně.
„Vy zrádci!“ vykřikne jeden z nich.
„My nejsme ti, kdo vás zradili,“ spouští Amon. „Celou dobu to byl Abernant!“
„Lži!“ vyštěkne na něj znovu voják. „Zabili jste krále. Je tu jen jeden trest pro vlastizrádce!“
„Nalo?!“ vytřeští vyděšeně oči Amon, když spatřuje její krví nasáklou košili.
„Vypadá to hůř, než to ve skutečnosti je. Je to jen škrábnutí,“ mávne zdravou rukou bývalá majorka.
Žoldák ji posadí na jednu z dřevěných beden s vybavením. Na její tváři se objeví bolestná grimasa.
„Ukažte,“ vydechne Vincent a svižně k ní přikračuje blíž. „Podívám se vám na to.“
„Děkuji,“ vydechne pokorně Nala. Dokáže číst v jeho pohledu jasnou starost, ale nedokáže myslet na nic jiného než na to, že ho ochránila. Nemusel se boje účastnit, a to bylo jediné, na čem jí momentálně záleželo. Sice stále nevěděla, co plukovník Fabulexu skutečně viděl v jeho budoucnosti, ale představu měla jasnou.
„Co jste tam dělala?“ pokračuje zamračeně Vincent, zatímco se snaží z jejího ramene stáhnout košili a zároveň jí při tom způsobit co nejmenší bolest. „Víte, jaký jsem měl o vás strach?“
„Chtěla jsem jen ještě naposledy vidět tvář svého bratra.“
„Naposledy?“ vyhrkne překvapeně. „Ne, Nalo, tohle nebylo naposledy. Až tohle všechno skončí, až odhalíme Abernantovy intriky, tak ho opět uvidíte a všechno bude lepší.“
Nala se pokouší vyloudit na své tváři úsměv. Dobře věděla, že i kdyby to bylo tak snadné a skutečně všechno dopadlo, jak Vincent předpovídá, už se nikdy s Kentou na sebe nebudou dívat jako dřív. Stalo se toho příliš na to, aby to mohli jen tak hodit za hlavu. Ne teď, když viděla ve tváři svého bratra touhu nechat jí zasadit smrtelnou ránu.
„Máte štěstí, že něco vydržíte… A že Sapphirehall má úplně neschopné lučištníky,“ usměje se nakonec pobaveně Vincent. Snaží se tak zahnat tu chmurnou náladu, ve které Nala kvůli Kentově reakci je. „Není to nic vážného, ale ten šíp bude muset ven silou.“
Nala ignoruje jeho lékařské rozhodnutí skoro, jako by ho neposlouchala. „Myslíte, že mě nenávidí?“
Vincent jen poraženě vydechne. „Kdyby vás nenáviděl, tak by vás nechal zabít bez jediného mrknutí oka. Je to přeci voják Sapphirehallu a vy jste teď jeho nepřítel.“
„Třeba si myslí, že tohle je pro mě dostatečný trest,“ zašeptá smutně. „Život vyhnance.“
„Žila jste tak v podstatě posledních deset let,“ odtuší. „Jen nechtěl ztratit tvář před svými vojáky. To je vše. Za doby naší služby v Sapphirehallu, bychom se v takové situaci zachovali úplně stejně.“
Nala přikyvuje. Její pohled zapátrá do jeho hlubokých očí barvy oceánu. „Děkuji vám za vaši podporu. Stále nedokážu uvěřit tomu, že i po tom všem při mně tak věrně stojíte.“
„Vidím, že pro mě stále máte slabost,“ ušklíbne se sebevědomě Vincent, ale je to jen hraný akt, za který se snaží skrýt své raněné srdce.
Nala se pobaveně zasměje. V tu chvíli jí ramenem projede neskutečná bolest, když Vincent bez jejího vědomí prudce vytrhává šíp z jejího masa. „Vy proradný parchante!“ zakřičí z plných plic.
Vincent si jen pobaveně odfrkne. „Ale-ale, kam zmizela všechna ta vděčnost?“
Nala podrážděně zavrčí.
„Rána se brzy zatáhne,“ řekne bývalý plukovník. „Myslím, že nebude problém, abyste s tou rukou pohybovala. Ale měla byste se šetřit,“ pokračuje. „Tady máte něco na bolest.“
Nala si bere do dlaně hrst sušených bylin. Okamžitě je sní a zapíjí je vodou z čutory. V ústech se jí usazuje odporná zelená chuť, která se mísí s hlínou a krví, které jí v puse zůstaly po boji. Podrážděně si odplivne na stranu a odkašle si, když jí suché byliny začnou škrábat v krku.
Vincent opouští její přítomnost, aby zkontroloval ostatní muže, kteří shromažďují zraněné a snaží se jim pomoci.
Nala se zahledí na bitevní pole.
Amon stojí opodál a rozhlíží se kolem sebe po té spoušti, kterou po sobě zanechali. „Zemřelo hodně mužů na všech stranách,“ odtuší a prohlíží si tváře zabořené do bláta. „Je tohle ta pravda, kterou chceme?“
„Ať je to, jak chce, stále jsme vojáci,“ vydechne Vincent se zkroušeným výrazem. Přikračuje blíž ke svému příteli a pokládá mu ruku na rameno. „Tohle byla a stále je naše role. Ochránili jsme vesnici. Sapphirehallská vojska se stáhla. Za to jsme teď bojovali a uspěli jsme.“
„Slyšela jsem, co říkal Kenta,“ vměšuje se do rozhovoru Nala a přidává se ke dvojici. „Abernant je stále někde na tomhle kontinentu. Nejspíš někde v blízkosti vesnice. Útok na ni byla pravděpodobně jen zástěrka, jak odvést pozornost Arcadie od jeho skutečných úmyslů na tomhle kontinentu.“
„Generál Arcadie říkal to samé,“ odtuší Vincent. „Jestli je to pravda, tak je to naše šance.“
Amon zpozorní. Zdá se mu, že jedno z těl u jeho nohou se pohnulo. Je tomu skutečně tak. Jeden voják v sapphirehallské uniformě je stále naživu. Okamžitě se k němu sehne.
„Hej, slyšíš mě?!“
„Ten hlas… Znám ten hlas… Majore…“
„Je tu jeden zraněný! Pohyb!“ zavelí Nala.
Jeden z žoldáků rychle přibíhá k jejich pozici. Tázavě na ni pohlédne. „Ale, madam, je to nepřítel.“
„Poslouchej rozkazy,“ zavrčí hrubým hlasem Vincent.
„Ano, pane,“ přikyvuje žoldák a sklání se ke zraněnému vojákovi.
Nala také přikládá svou ruku k dílu. Pomalu z vojáka sundají rozšklebený krunýř z oceli. Následně roztáhne roztrženou uniformu. Rány na jeho břiše jsou velmi vážné a hluboké. Jen těžko dokáže zamezit krvi, aby se z rány nehrnula ven. Její barva je sytě rudá až černá. Je jí jasné, že vykrvácí do několika minut.
„Chtěl jsem… být… v Overkills…“ pokračuje tlumeným hlasem zraněný voják. Jeho oči míří do nebe, jako by nevnímal svět kolem sebe a jen se potácel v dávných vzpomínkách. „Ale nebyl jsem… dostatečně…“
„Teď se nehýbej!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Snaží se zastavit krvácení, ale marně. Krev jí protéká mezi prsty.
Amon k ní pohlédne tázavýma očima.
Nala jen smutně sklopí pohled a poraženě zakroutí hlavou. Nemůže mu více pomoci.
Amon smutně zatne pěsti.
„Majorko,“ vydechne voják jejím směrem, a pak odklání svůj pohled k Vincentovi. „Plukovníku, proč jste… zabili… našeho krále?“
„My jsme to nebyli, vojáku,“ vyhrkne Amon. „Chtěli jsme jen zastavit tohle zbytečné umírání a zjistit královy plány. Byl už mrtvý, když jsme tam přišli. Celé to byl plán generála Abernanta a královy manželky Scarlet. Máš mé slovo.“
„Věřím vám… Myslím, že jsem zaslechl… kam se vydal generál…“
„Kam?“ zpozorní Vincent.
„Chrám… západně odsud… Byli jsme oddílem… který měl zadržet případné akce Arcadie… Nikdy nám nešlo o tu vesnici… Měli jsme jen poskytnout… generálovi čas… Nic víc nevím…“ dodává. „Ale chtěl bych vám… ještě říct…“ Najednou plamen života v jeho očích uhasíná jako svíce ve vichřici. Hledí prázdnýma očima vzhůru do oblohy a jeho ústa se již nehýbou.
„Je mrtvý,“ vydechne Nala s útrpným výrazem ve tváři. Do nedávna měla pocit, že dokáže zachránit každého, komu poskytne svou lékařkou pomoc, ale není tomu tak. Nechápe, proč ji tahle smrt tolik zasáhla. Pod jejíma rukama přeci umíralo tolik lidí. Tohle bylo ovšem jiné. Zvedá zakrvácenou dlaň k jeho tváři a zavírá jeho prázdné oči na cestu na věčnost.
Amon zatíná pěsti ještě pevněji. Jeho zmučená tvář vypadá, že by mohla každou chvílí začít plakat, ale nestane se tak. Je silný. Tohle ho posílilo. Ví, že musí vydržet, dokud nepotrestá ty, kteří jsou za to zodpovědní. Udělá to pro tohohle vojáka i pro všechny ostatní, které poznamenala krutost Abernanta a jeho sobecká rozhodnutí na úkor životů jiných. Pouští jeho tělo pomalu ze svého sevření a vstává ze země.
„Tihle všichni si zaslouží pohřeb.“
„Naši chlapci se o to postarají,“ ujišťuje ho Vincent mírným hlasem a rukou dává rozkaz žoldákům. „Neboj se.“
„Mám na tebe teď prosbu, Vincente, vydejme se se zraněnými do Austenu. Chtěl bych se ujistit, že jsou všichni v pořádku.“
Vincent přikyvuje. Dává dohromady pár mužů schopných nést ty, kteří se nemohou postavit na vlastní nohy, a zbytek nechává na bitevním poli, aby se postarali o těla.
„Vezměte raněné a vydáme se pro pomoc do Austenu,“ spustí bývalý plukovník k žoldákům. „Ostatní zůstanou tady a postarají se o mrtvé. Ještě nás čeká spousta práce, než se budeme moci vydat domů.“
❥
Už z dálky Nala poznává plot jejího nejoblíbenějšího místa na téhle zemi. Za tím plotem leží Austen. Chystají se k němu přes louky rozpínající se na jihu. Když vesničané z dálky vidí příchod neočekávaných žoldáků, mizí ve svých domovech.
„Tak tohle je ten pověstný Austen, kde jste strávila velkou část života?“ vydechne Vincent a rozhlédne se po skromných domcích. Všechno je tu tak klidné a malebné.
Nala přikyvuje s náznakem úsměvu na tváři.
„Vyřiďte jim můj pozdrav a že se brzy zase setkáme,“ pronese Amon směrem ke dvojici bývalých důstojníků před sebou.
„Ty nejdeš s námi?“ zeptá se zaraženě Vincent směrem k němu.
„Musím se vydat do toho chrámu. Už jsem ho jednou procházel. Bude rychlejší, když půjdu sám a vy tu zůstanete s našimi muži a seženete jim pomoc. Sám si říkal, že je to naše šance…“
„Já jdu s tebou!“ vyhrkne Nala. „Jestli tam Abernant stále někde je, tak si ho najdu! Málem jsem umřela strachy, když jsem se dozvěděla, že chce útočit na Austen! Tohle mu neprojde. Znám chrám lépe než ty. Se mnou se nemůžeš ztratit a ušetří nám to spoustu času. Kromě toho síla dvou bude proti němu jistější.“
„Vždyť jsi zraněná! A tohle je tvůj domov. Čekala jsi tak dlouho, aby ses sem mohla vrátit.“
„Ještě chvíli to vydržím. Teď jim již nic nehrozí,“ zatvrdí se. „Moje zranění není tak zlé. Už ho skoro necítím. Dokud se držím na nohou, tak mohu bojovat!“
„Vincente, řekni jí něco,“ vyhrkne starostlivým tónem směrem ke jmenovanému Amon.
Ten jen poraženě vydechne a pokrčí rameny. „Znáš Nalu. Je tvrdohlavá,“ zamračí se znepokojeně. „Pokud chce jít, tak ji nikdo nezastaví. Kromě toho to zranění opravdu není tak vážné. Mám ale trochu strach ohledně těch bylin, co jste si před chvíli vzala. Můžou mít vedlejší účinky. Měla byste si teď odpočinout.“
„Jsem si toho vědoma,“ ohrazuje se podrážděně. „Už jsem řekla, že budu v pořádku. Nenechám Amona jít samotného do chřtánu toho vraha.“
Vincent zvedne tázavě obočí. „Co je to vlastně za chrám, do kterého se to chystáte? Kdy jste tam byli?“
„Můj bratranec Joshua, kterého za chvíli jistě poznáte, tam zaběhl v době, kdy tu Amon přebýval s jeho amnézií.“
„Byla to moje vina,“ dodává jmenovaný. „A tak jsem se rozhodl ho hledat. Nala mi v tom pomohla. Bez ní bych ho nikdy nenašel.“
„Znám ten chrám do posledního kamínku. Když jsem tu pracovala pro SZS, měla jsem dost času tenhle kontinent a všechno na něm pečlivě zmapovat.“
Vincent se pousměje. „Vážně jste si tu užili docela dost dobrodružství za ten měsíc a půl, co si byl nezvěstný, hm?“
Nala i Amon na něj pohlédnou nechápavými výrazy. Vincent jen pohodí rameny bez dalšího komentáře.
„I když to místo znáte tak dobře, jak říkáte, buďte opatrní,“ pokračuje Vincent již vážným hlasem. „Já dohlédnu na situaci tady a dám vědět všem Naliným příbuzným.“
„Nestrachujte se,“ usměje se jeho směrem Nala. „Vaší prioritou je teď vzít všechny zraněné k mojí sestřenici Lalině. Ta se o ně dobře postará.“
„Nejsem si moc jistý tím, jak na ni zapůsobí sebranka neznámých žoldáků, ale snad ji příliš nepolekáme.“
„Toho se nemusíte bát. Zná vaši tvář,“ ujišťuje ho Nala. Když přijela do Austenu, zvědavý nos Laliny neopomněl čichat v jejích zavazadlech, kde našla jejich společný obrázek. Byla ještě dítě, a tak se na ni Nala nemohla zlobit. Vyprávěla jí proto krátký příběh o Vincentovi a jejich společné minulosti. „A ví, kdo jste.“
„Opravdu?“ usměje se polichoceně bývalý plukovník, ale není čas, aby se vyptával na detaily, i když touží po tom vědět, jak a co o něm Nala říkala.
„Nikdy jsem na vás nezapomněla, Vincente,“ vydechne. Ví, že by možná neměla tyhle věci teď vytahovat. Nechtěla v něm opět probudit falešné naděje na jejich společnou budoucnost, ale z nějakého důvodu cítila, že je ta pravá chvíle mu to opět připomenout.
Vincent se jen ušklíbne. „Postarám se o to, aby se všichni ranění dostali do těch správných rukou.“
„Děkuji ti,“ řekne s upřímným pohledem Amon.
„Nemusíš mi děkovat,“ usměje se na něj Vincent a pokládá mu dlaně na obě ramena s pohledem mířeným do jeho očí barvy noci. „Od doby, co nás spojuje společný nepřítel, nás spojuje i přátelství. Nevěřím tomu, že by se mohlo stát cokoliv, co by to mohlo změnit.“
Amon přimhouří oči. Má pocit, že se mu svými slovy snaží naznačit ještě něco. Něco, čemu zcela nerozumí. Jediné, na čem v této chvíli ale skutečně záleží je, že ač to ještě pár měsíců zpět znělo absolutně nemyslitelně, skutečně se po všech těch letech stal přítelem plukovníka Vincenta Lanelliho. Ne, stal se přítelem Vincenta Lanelliho, správce Talusova sídla a vesnice Narsh.
Na Nalině tváři se roztáhne velký úsměv. Nikdy by nečekala, že něco takového uslyší zrovna z Vincentových úst. Neskutečně ji hřeje u srdce být toho svědkem. Tihle muži pro ni znamenali mnoho.
„Vincente, máš mou důvěru,“ přikyvuje Amon. Když Vincentovy dlaně sklouznou z jeho ramen, poplácá ho po paži s náznakem lehkého úsměvu. „Postarej se o Lalinu. Až bude po všem, tak bych ji rád zase viděl.“
„Tak to bude určitě nějaká pěkná slečna,“ ušklíbne se Vincent. „Už se těším, až se s ní setkám.“
Nala si zamračeně zakládá ruce do boků. „Vincente, je to ještě dítě!“ pohrozí mu. „A hlavně její oči patřily jenom Amonovi.“
Bývalý plukovník se pobaveně zasměje a po krátké odmlce pokračuje: „Neztrácejme už čas rozhovorem. Tihle muži potřebují rychle ošetřit a Abernant na vás nejspíš nebude čekat celý den. Měli byste už vyrazit.“
„Brzy se vrátíme,“ ujišťuje ho Amon. „Vyřiď Lalině, že se těším, až ji znovu potkám a ostatním také.“
Nala se pobaveně zasměje. „Brzdi, Amone, nebo v ní vzbudíš mylné dojmy.“
Zmateně na ni pohlédne. Jediné, co k Lalině cítil, byla čistá vděčnost.
Nala si s jeho pohledem uvědomuje, že si možná svou poznámku měla nechat od cesty. Nejednalo se o nic víc než o chabý pokus skrýt svou žárlivost za vtipkování. Bylo to něco, co jí nebylo podobné. Něco, co spíš sedělo na Vincenta. Svou reakcí překvapila i samu sebe. Věděla, že se její city k Amonovi stále prohlubují. Věděla, že ho miluje tak jako nikdy nikoho. Ale až do této chvíle by jí nenapadlo, že ta láska je skutečná. Že to, co začalo jako posedlost, jako sobecká touha ho vlastnit, se změnilo v city tolik odlišné a přes to v něčem tolik podobné. Stalo se to ve chvíli, když se rozhodla ho nechat jít. Když se rozhodla vzdát se svojí sobeckosti a posedlosti jednou pro vždy i s tím rizikem, že se jednoho dne zcela utopí v té Temnotě svého nitra. Byla ochotná se ho vzdát, pokud to znamená, že jednoho dne bude šťastný daleko z jejího dosahu.
❥
Díky rychlému tempu se k chrámovým zdím obrostlým divokým porostem dostávají během chvíle. Jeho vzhled se od posledně vůbec nezměnil. Vchází dovnitř vyvrácenými dveřmi.
Nala zpozorní. Něco je přece jiné, než když tu byla naposledy. „Slyšíš to?“ zašeptá.
Amon se zaposlouchá do zvuku kroků, které se odráží od kamenných zdí chrámu.
„Řekla bych, že je to tak pět mužů. Nikdo z okolí sem nechodí. Znamená to, že Abernant je ještě tady!“
S jejími slovy vyráží rychle kupředu.
„Tohle místo vrací vzpomínky,“ prohodí Amon do zvláštní sladkotrpké vůně, která se stále vznáší ve vzduchu, zatímco jim jedna louče za druhou ozařují cestu. Jeho tvář je bezvýrazná, ale v tónu hlasu je slabý náznak nostalgie.
„Raději bych se k tomu nevracela,“ odtuší Nala. Její hlas se zdá být velmi soustředěný na svou misi. Probíhá chodbami chrámu, jako když vlk zavětří pach své kořisti.
Dostávají se až do nejzazších chodeb chrámu. Otevírají se před nimi tři cesty. Na ně si Amon dobře pamatuje. Tehdy se v jedné z nich chystal otočit podstavcem, který měl ukrývat něco, co nemělo spatřit světlo světa.
„Ale dál už nic přeci není,“ rozpomíná se Amon a obrátí se na Nalu.
Ta s rozevřenýma očima dravce přemítá mezi třemi cestami. Nemyslí při tom na bolest, která jí z ramene vystřeluje až do hlavy. Nemyslí na pot, který v pramíncích stéká po jejím čele i navzdory tomu, že po cestě mezi kamennými zdmi chrámu je neprovází nic víc než mrtvolný chlad. Nemyslí na rozmazané obrazy, které se kroutí před jejíma očima jako břišní tanečnice, protože byliny, které před nějakou dobou pozřela, začínají konečně působit. Její úkol je mnohem důležitější. Teď nadešla ta chvíle, kdy Abernant zaplatí za všechny svoje hříchy.
„Pamatuji si, že je tu ještě jeden portál, ale chrám mi nikdy nedovolil tam vkročit. Nikdy jsem k němu nenašla podstavec. Asi ho odkrývá jen jednou za určitou dobu. Nenapadá mě jiné místo,“ odpovídá Nala a na čele se jí vyryje starostlivá vráska. „Možná proto Abernant vyčkával. Možná proto zaútočil právě teď, a tak nečekaně.“
„Kde je to místo?“
„Musíme touhle chodbou,“ navede ho kývnutím své hlavy. Najednou se na její tváři objeví bolestivý výraz a lehce zavrávorá.
Amon ji překvapeně popadá za zápěstí, aby nalezla ztracenou rovnováhu. Konečně si ji pořádně prohlédne. Její tvář je bledá. Oči má široké. Kůže pod jeho dotekem je horká a zpocená. Vypadá, že se sotva drží na nohou.
„Nalo…“
„Teď ne, Amone,“ hlesne a zakroutí odmítavě hlavou. Snaží se nabrat zbývající sílu a ignorovat, že se tvář jmenovaného před jejíma očima vymyká zákonům fyziky. „Musíme vyrazit hned!“
„Samozřejmě,“ přikyvuje. Ví, že nemá cenu s ní argumentovat. „Ale bude lepší, když se budeš držet za mnou. Můžeš to pro mě udělat?“
Mlčky přikyvuje.
Amon se rychle rozbíhá do chodby, do které ho navedla. Nala ho do ní následuje hnána touhou po pomstě.
Rozzáří se poslední dvojice pochodní. Na konci chodby se před nimi vztyčí portál. Podle tváře uvnitř je otevřený. Nala instinktivně zvedá svůj meč vzhůru a obrací se na Amona.
„Tak je to tu,“ zhluboka se nadechne a natahuje k němu svou ruku. „Amone?“
Ten zvedá vzhůru i svůj meč. Zasune svou ruku do její dlaně a přikývne. V tu chvíli ona položí svou sevřenou pěst s mečem na stěnu portálu. Společně se přemístí do malé místnosti.
Nala opět zavrávorá a zády se musí opřít o chladnou zeď. Meč v jejích rukách je najednou tak těžký, i když bolest v jejím rameni konečně ustupuje. Byliny ovšem neotupují pouze bolest, ale i všechny její smysly. Rozhodně není schopná v tomhle stavu bojovat, ale nechce se vzdát, když už je tak blízko. Na tenhle okamžik čekala velmi dlouho.
Amon tentokrát slabost jejího těla nijak nekomentuje. Jen se skrčí vedle ní do stínu u stěny. „Někdo tu je,“ zašeptá.
Plíživě se společně přemístí k výklenku, který zakrývá portál. Amon vykoukne za roh. Čtyři sapphirehallští vojáci stojí v pozoru před vchodem do další místnosti.
„Nevidím Abernanta,“ zašeptá znovu. „Možná je v té místnosti vedle.“
„V tom případě nemá cenu se dál schovávat,“ pronese Nala.
Amon se na ni ještě naposledy podívá, aby se ujistil. Pohled na její upocenou tvář, která nese snad všechny odstíny bílé a zelené, mu ovšem na jistotě nepřidává.
Nala sevře svůj meč v obou rukách co nejpevněji ve svém stavu dokáže a přikývne.
Oba vycházejí do světla pochodní. Čtyři vojáci okamžitě zpozorní a tasí své zbraně.
„Vy zrádci!“ vykřikne jeden z nich.
„My nejsme ti, kdo vás zradili,“ spouští Amon. „Celou dobu to byl Abernant!“
„Lži!“ vyštěkne na něj znovu voják. „Zabili jste krále. Je tu jen jeden trest pro vlastizrádce!“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat