Mezitím Abernant
v druhé místnosti pokračuje pomalým krokem k zašlému oltáři. Nad ním
se v éterickém světle vznáší postava ženy. Má dlouhé zlaté vlasy a v nich
modrou čelenku. Její tělo je oděno do stříbrné zbroje s modrou látkou pod
ní. Žena má zavřené oči a zdá se, že spí. V pozadí jsou do stěny vytesané
tři obličeje. Jejich oči jsou také zavřené.
V Abernantových očích se zableskne jiskra naděje. „Nakonec je to pravda,“ raduje se užaslým hlasem při pohledu na spící ženu. „Scarlet kvůli tobě nechala zabít vlastního manžela. S jeho pečetí byla schopna dostat se k archivům a vyčetla, co potřebovala vědět,“ vydechne a pak se zamračí. „Opět jsem to já, kdo dělá špinavou práci.“
Postoupí o krok blíž s pohledem stále usazeným na bytosti v prchavém světle. „Přišel jsem, abych tě vysvobodil z tvého spánku. Ty jsi zářivá hvězda naděje Sapphirehallu a strážce nového císařství. Povedeš nás novou cestou. Dávám ti svobodu!“ vyhrkne a pokládá svou ruku na kamennou desku oltáře, která je popsána znaky v neznámém jazyce, který je tak starý jako země sama.
V tu chvíli odnikud vzejde silný poryv větru. Rozhází Abernantovy prošedivělé vlasy kolem celé jeho hlavy.
„Ach, cítím to.“
Oči ženy se rozevřou dokořán a stejně tak i oči vytesaných tváří do zdi, které září bílým pronikavým světlem. Ty ženy jsou velmi nepřirozeně modré a jejich duhovky tak široké, že téměř překrývají celé bělmo jejích očí.
Tlaková vlna Abernanta odstrčila od oltáře o něco dál. Jeho pohled spočine na postavě vznášející se v éteru. Její zlaté vlasy jsou rozevláté kolem její hlavy.
„Vyšlo to.“
„Kde to jsem?“ vydechne žena s kamennou tváří. Shlédne svým pohledem k postavě muže krčící se pod oltářem.
Abernant se na ni přátelsky usměje. „Neboj se mě. Jsem tvůj přítel.“
Najednou se kolem ní objeví proužky modrého světla a její postava v nich mizí.
Armádní generál se zmateně rozhlédne kolem sebe. „Ne! Kam jsi odešla?! Vždyť to já jsem tě osvobodil,“ začíná panikařit.
V tu chvíli se žena objeví přímo před ním.
Abernant si oddechne. „Och, jen si šla o něco blíž.“
Její tělo znovu probleskne bělomodrým světlem.
Abernant se při té myšlence spokojeně usměje. „Tvoje aura… Takže jsi skutečně Rytíř nebes.“
„Rytíř nebes?“ vydechne bezduše žena a nechápavě nakroutí hlavu na stranu jako pes.
„Možná jsi teď zmatená a vyděšená. Tohle není místo, kde bys měla být. Tvým domovem je teď Sapphirehall.“
„Sapphirehall?“ opakuje znovu jeho slova tím prázdným hlasem bez emocí.
„Království severně odsud po moři. Ušel jsem dlouhou cestu, než jsem se k tobě dostal.“
„Ke mně?“ vydechne znovu, ale její hlas je stále bez jediného náznaku emoce. Shlédne ke svým rukám, jako by si až s jeho slovy uvědomovala, že je skutečná.
„Byla jsi tu dlouho uvězněná v nekonečném spánku,“ osvětluje jí Abernant. „Já prolomil bariéru, která tě tu držela. Chráním tě tak před nepřáteli, kteří tu mohou být každou chvílí. Chystali se ti ublížit.“
„Před nepřáteli?“ Zvedne opět pohled do jeho tváře a její tělo opět probleskne bělomodrým světlem.
V Abernantově očích zazáří vypočítavost. „Jsem rád, že jsem to stihl před nimi,“ odtuší. „Jsou tu lidé, kteří ti chtějí ublížit.“
V tu chvíli do místnosti vbíhá jeden ze čtyř sapphirehallských vojáků, kteří přišli s Abernantem jako jeho doprovod. Amon a Nala akorát dorazili do zapadlých kopek chrámu a vypořádávají se se zbytkem vojáků ve vedlejší místnosti.
„Můj pane! Ti zrádci Flare a Darks-“ spustí spěšně, ale v tu chvíli svou řeč utíná, když za generálovou postavou spatřuje ženu, která jako by poletovala nad zemí.
V tu chvíli se kolem její postavy opět objevují proužky světla. Přemístí se tváří v tvář vojákovi a zvedá ruku jeho směrem. „Nepřítel!“
Její světelná aura smete vojáka jako smítko. Jeho kůže se smršťuje, jako by mu sebrala všechny roky života. K zemi padá už jen seschlá mrtvola, která vypadá, jako by tu ležela už spoustu let.
Abernant na tu podívanou hledí užaslým pohledem. Je uchvácen a nedokáže své nadšení déle skrývat. Tohle je ta síla, kterou hledal. Síla, kterou ovládne celý svět.
Tajemná žena bez jediného náznaku hanby nad svým činem obrací svou pozornost zpátky ke generálovi, který se směje, jako by právě získal doživotní rentu. Snáší se na podlahu. Jen co se podrážky jejích okovaných bot sejdou se zemí, éterické světlo, které ji do teď obklopovalo, rázem mizí. Její vlasy se ustálí kolem jejího obličeje a na okamžik budí mylný dojem toho, že je jen dalším vojákem z mnoha. Jediné, co tuto domněnku vyvrací jsou ty nepřirozeně modré oči a bezduchý výraz.
„Vzpomínáš si na své jméno?“ zeptá se jí po chvíli generál.
„Jméno?“ zamýšlí se. „Moje vzpomínky… Isabel?“
„Vzpomínáš si ještě na něco ze svého minulého života, Isabel?“
„Nevzpomínám si na nic,“ odpovídá žena. „Vím, že na tom nezáleží. Vy jste ten, kdo mě vzbudil, pak vám tedy nabízím svoje služby. Přijměte je.“ Isabel si kleká na jedno koleno jako skutečný rytíř a pokorně sklání hlavu.
„Přijímám,“ ušklíbne se spokojeně Abernant.
Isabel opět vstává na nohy a podává mu ruku. „Můžeme tedy vyrazit, kam si jen budete přát, můj pane.“
„Vy nikam nepůjdete!“ ozve se hlasitý ženský hlas. Nala vchází do místnosti jako první. Její tvář je plná utrpení. Rána na rameni se jí otevřela a po její ruce stékají na podlahu pramínky krve. Meč drží druhou rukou, ale její sevření není pevné a jisté jako tomu bývalo zvykem. Její tělo je oslabeno vedlejšími účinky bylin. Nedokáže ani rozeznat tváře dvojice, která právě stojí před ní, ale dle hlasu dobře poznala, že jeden z nich je Abernant, a to jí stačí, aby se její tvář zkřivila v nenávistném výraze, když se konečně znovu shledává s tím zrádcem a vrahem.
Během okamžiku do místnosti vbíhá i Amon. Jeho oči spočinou na mrtvém vojákovi u nohou záhadné ženy, která okamžitě poutá svou pozornost směrem k nim.
„Abernante…?“ vydechne zmateně Amon a zpozorní, když spatřuje neznámou tvář, která se ochranářsky staví před jmenovaného. Její oči nejsou lidské. Kromě toho to, co cítí ve vzduchu je jako silný parfém, kterým se někdo snaží zakrýt zápach hniloby. Je to magie. Tahle je cítit jinak než ta ve zbytku chrámu. Zvedá se mu z toho žaludek.
Nala zaslepená nenávistí nevidí ovšem nic jiného než cíl svého příchodu. Je odhodlaná Abernanta srazit na kolena bez ohledu na okolnosti.
Amon dobíhá svou společnici a chytá ji za paži, aby jí zastavil ve výpadu. V jejím stavu to není nijak těžké. Cítí z tajemné ženy ten podivný zápach magie, který ještě nikdy dřív necítil, a tuší, že nejde o nic dobrého. Abernant se usmívá. To mu jeho domněnky jen potvrzuje.
„Kdo jsi?“ vydechne zmateně Amon a hledí do těch nepřirozeně modrých očí, které jsou doširoka rozevřené.
Nedočká se odpovědi. Abernant pokládá ruku na ženino rameno a stále hledí na dvojici bývalých vojáků. Jejich tváře ho naplňují radostí. Ta Naly je plná vzteku a skroucená v bolestné grimase a odporu. Ta Amonova je zmatená.
„Zdrž je, než se dostanu ven,“ poroučí zlatovlasé ženě s modrou páskou přes čelo. „Ale nezabíjej je.“
„Můj pane, nemusíte ztrácet svůj drahocenný čas. Podejte mi ruku a já vás odsud přenesu, kam budete chtít, během okamžiku,“ pronese žena a opět k němu natahuje svou dlaň.
Abernant k ní ani neshlédne a jen se ušklíbne do tváří zmatených přihlížejících. „To nebude třeba. Potřebuji si ještě promyslet pár věcí. Procházka mi v tom pomůže.“
Isabel v tichosti přikývne.
„Amone. Nalo,“ přikývne k nim s pobaveným úšklebkem na rozloučenou.
Místností se prožene oslepující proud bílého světla. Nala se jen těžko rozkoukává, ale uvědomuje si, že Abernant s nimi už nesdílí jednu místnost. Chystá se vyběhnout za ním, ale z ničeho nic se před dveřmi objevuje ta záhadná žena s bezvýrazným obličejem.
Bývalá majorka překvapeně nakrabatí opocené čelo. „Jak si…?“
Isabel na ni zpříma hledí nelidskýma očima. „Kdo jsi?“
Nala se jen nepřátelsky zamračí. „Kdo jsi ty?!“
„Tvoje krev nese zvláštní vůni,“ pokračuje žena a zcela ignoruje její rozhořčení a otázky.
Bývalá majorka neví, co by na to měla říct. Její mysl je natolik otupená bylinami, že nedokáže rozeznat realitu od své představivosti. Nedokáže říct, jestli se toto skutečně děje, nebo je to jen výplod její fantazie.
Na druhou stranu Amon nemá o čem pochybovat. Je si jistý tím, co vidí, i když se tomu dá jen těžko uvěřit. Tahle žena není člověk. Její schopnosti jsou daleko za hranicemi lidskosti.
„Odstup z cesty,“ zatvrzuje se, když se z překvapení dostává zase k sobě. Ať je tahle žena kdokoliv… cokoliv, dostane se přes ní k Abernantovi za každou cenu.
Isabel jen mlčky zvedá ruku jeho směrem.
Amon na ni nechápavě hledí, když ho její intenzivní pohled probíjí skrz na skrz. Neví, co má toto gesto znamenat. Mělo se snad něco stát?
Žena opět nakloní hlavu na stranu jako pes. Zdá se být zmatená. To je poprvé, co dvojice od svého příchodu vidí v její tváři nějakou emoci.
Zmatení ovšem rychle mizí a její ruka i pohled se obrátí směrem k Nale.
V tu chvíli jmenovanou projede neskutečná bolest. Její rameno je jako v ohni. Bolest probíjí celé její tělo jako elektrický proud a krev z rány srší všude kolem. Ozve se hlasitý výkřik a Nala padá k zemi.
Amon s děsem v očích přiskakuje k ní a bere jí do náruče. Ta intenzivní vůně květin snoubená s mrtvolným zápachem se mu opět dere do nosu.
„Tvoje krev nese zvláštní vůni,“ opakuje ta zvláštní bytost bezduše s pohledem upřeným na raněnou ženu. „Tak zvláštní…“
„Zastav ho!“ vyhrkne Nala do Amonovy tváře. Její obličej se kroutí v bolestech. Tiskne si zdravou ruku k ráně a krev jí v proudech protéká mezi prsty. „O mě se teď nestarej. Je to jen fyzická bolest. Zvládnu to.“
„Kolem mě nikdo z vás dvou neprojde,“ zatvrzuje se zlatovlasá žena. „Můj pán dal jasné rozkazy. Nikdo z vás se odsud ani nehne, dokud nebude pryč.“
„Tvůj pán?“ vydechne zmateně Amon. Všiml si, že tak Abernanta oslovila již před tím, ale byl natolik zmatený z celé situace, že se nad tím nestihl prve pozastavit.
Isabel opět ignoruje jeho otázku. „Tvoje přítelkyně je zraněná a velmi slabá kvůli něčemu v její krvi,“ odtuší a probije ho chladným pohledem těch nepřirozeně širokých duhovek. Zvednutou ruku sevře v pěst.
V tu chvílí Nalu probíjí další nával bolesti. Vykřikne v útrpném sevření.
„Nehneš se z této místnosti, nebo ji budu mučit, jak se mi zlíbí,“ dodává chladně.
V tu chvíli se Nala vzepře. Vymaňuje se z Amonova sevření a v krutých bolestech se staví na třesoucí se nohy. Celé její tělo se klepe. Z posledních sil zvedá meč vzhůru hrotem mířícím do jejího obličeje. Ten se mihotá ze strany na stranu, jak se její ruce třesou.
Isabel na ni pohlédne tím prázdným pohledem. „Jsi silná. Divím se, že můžeš ještě vstát,“ odtuší a znovu použije svou světelnou auru, aby Nale způsobila ještě větší bolest.
Ta jen útrpně zavzlyká, ale stále se drží na nohou s mečem v rukách. „Běž už, Amone!“ zatíná čelist, aby držela bolestivé skřeky uvnitř své hrudi. „Dokud stojím na nohou, dokážu bojovat. Nesmí nás zabít. Přikázal jí to,“ vydere ze sebe. Meč v jejích rukách se stále třese stejně jako její celá postava. „A očividně na tebe její síla nefunguje. Vzpomínáš si na to, co jsem ti řekla, když jsme tu spolu byli poprvé?“
„Nalo…“ vydechne Amon. Jeho oči jsou rozevřené překvapením a zděšením. Uvědomuje si, na co naráží. Je dle jejích slov senzitivní a zdá se, že to pro něj neznamená jen schopnost vycítit magii, ale i být vůči ní imunní.
„Amone, běž už! Řekla jsem, že to zvládnu-“
„Ne,“ zatvrdí se jmenovaný s pohledem upřeným do jejích zad.
Nala by se na něj chtěla ohlédnout za své rameno, ale v žádném případě nechce spustit z očí tajemnou ženu před ní.
„Co?“ vyhrkne.
„Řekl jsem, že nikam nepůjdu,“ pokračuje Amon a přikračuje k ní blíž. Konečně pohlédne do její tváře, když se staví naproti ní a jednu ruku položí na její dlaně, které pevně svírají rukojeť meče. „Nejsi nesmrtelná,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. Následně lehce zatlačí na její ruce, aby sklonila meč k zemi. „Ani nemusíš být.“
„Ale Abernant-“
„Dostaneme ho, ale ne dnes,“ ujišťuje ji s očima zabodnutýma do těch jejích. Je v nich jistota, kterou teď potřebovala vidět. „Dostaneme ho a zaplatí za všechno, co provedl. Ani tenhle démon ho nedokáže ochránit před trestem, který si zaslouží. To ti přísahám.“
„Démon?“ vydechne opět žena, která je jen v tichosti pozoruje od východu. Již déle nepoužívá svou moc. Není to třeba, dokud dvojice zůstává na svých místech.
„Řekl jsem, že na to nejsi sama. Že budu stát po tvém boku v tom dobrém i v tom nejhorším,“ pokračuje dál Amon. „A tohle je celkem špatné, nemyslíš?“
Její zrak sice nedokáže jasně vidět, ale Amonova slova si nacházejí cestu rovnou k jejímu srdci a naplňují její oči slzami. Najednou se její kolena podlamují.
Amon ji spěšně podepře a kleká si na kolena, aby ji mohl sevřít ve svém náručí.
Zcela se mu odevzdává. Její tvář je vyčerpaná. Sotva udrží víčka od sebe. Všechnu svou zbývající energii vypotřebovala na to, aby se postavila tomu kouzlu a síle bylin. Aby dokázala, že ji nic nemůže srazit na kolena. Že stačí na všechno sama. Teprve v Amonově náručí si uvědomuje, jak zbytečné to bylo.
Pohled bývalého majora se mění na vzteklý a s ním šlehne k tajemné ženě bez výrazu. „Zůstaneme tady.“
Isabel na jeho slova nic neříká a dál pozoruje dvojici širokýma modrýma očima.
Amon zvedá Nalinu tvář ke svému obličeji. Jemně odhrne všechny vlasy z jejího čela. Nedokáže hledět do té tváře, když v ní vidí tolik utrpení. Budou mít ještě příležitost Abernanta potrestat za jeho činy, ale ne za tuhle cenu.
„Budeš v pořádku?“
Nala otevírá oči. Sleduje ten smutný a ustaraný pohled, který je temnější a krásnější než noční obloha. Její prsty jemně sjedou po jeho tváři. Ta její je klidná. Možná se i usmívá.
„Bolest je pryč,“ vydechne. „Tvoje tvář je tak krásná, i když jsi smutný…“
Amon na ni překvapeně hledí. Ztratila spoustu krve. To a vedlejší účinek bylin způsobují, že mluví z cesty.
„Nevšiml jsem si, že si se při tom pádu praštila do hlavy,“ pronese Amon pokus o vtip, aby trochu odlehčil téhle zoufalé situaci, ale místo toho se jeho hlas zlomí v tu nejnevhodnější chvíli. Přistihuje se, že má skutečný strach z toho, že mu Nala umírá v náručí.
Jeho skleněný pohled se zvedá zpátky ke zlatovlasé ženě v brnění. „Udělám cokoliv, pokud jí teď pomůžeš. Tvoje magie-“
„Vzpouzela se. Překvapuje mě, že ustála tak silnou magii a stále ještě drží pohromadě,“ odtuší nezaujatě Isabel. „Ale je naživu. To byla jediná podmínka mého pána.“
„Já tě prosím!“ vyhrkne zoufale bývalý major.
Isabel sklání svůj pohled do země, jako by to zvažovala. „Mohla bych jí dát trochu síly, ale nevím, proč bych to měla dělat. Je naživu, a to jediné je důležité.“
„Hlupáčku, neměl si promarnit takovou příležitost kvůli mně,“ usměje se znovu Nala a snaží se posadit.
„Neměla bys-“
„Huš!“ odtuší do jeho tváře. „Jediné, co potřebuji, je, abych tě měla na blízku a získám všechnu sílu světa. Ty jsi moje síla.“
Isabel opět nakloní hlavu na stranu.
Nale se začíná vracet barva do obličeje. „Jsem na tom už mnohem líp,“ vydechne. Tón hlasu hovoří o pravém opaku, ale do jejího těla se konečně vrací síla. Její pohled se zvedne k ženě, která ji zaujatě pozoruje. „Kdo jsi? Co si myslela tím, že je Abernant tvůj pán?“
Isabel opět ignoruje všechny otázky. Sklání pohled ke svým rukám. „Opět se cítím plná energie,“ odtuší. „Konečně si mě někdo vyžádal. Našel se někdo, kdo mě potřebuje.“
„Co to znamená?“ zeptá se zmateně Amon.
Zvedá vzhůru ten prázdný pohled. „Už nikdy se nepřibližujte k mému pánovi.“
Nala se těžkopádně zvedá na nohy. Amon ji celou dobu jistí, aby nespadla. Isabel zvedá znovu ruku. Amon instinktivně skáče mezi ní a Nalu.
„Jinak vás oba zabiju,“ dodává, ale jako by se rozmyslela a svou ruku stahuje zpátky k tělu. „Svůj úkol jsem splnila. Můj pán bezpečně opustil chrám a teď je na své lodi. Slyším jeho myšlenky… Čeká na můj návrat.“
„Počkej!“ vykřikne Amon.
Ale objeví se jen paprsky bělomodrého světla a žena v nich mizí jako poslední paprsek slunce.
„Prostě zmizela,“ vyhrkne Nala a klopýtne.
Amon ji rychle podepře. „Měla bys ještě odpočívat.“
„Nemám, na co čekat,“ vydechne. „Chci jít hned do Austenu za svou rodinou a Vincentem.“
Amon přikyvuje. S jeho pomocí se dostávají z chrámu znovu na denní světlo. I navzdory Naliným zraněním jdou svižně ke svému cíli. Účinek bylin vyprchal, a tak je její mysl opět čistá, i když ji teď svazuje silná bolest v rameni.
Asi po hodině vychází z lesa na louky u Austenu. Už z dálky vidí rozesmáté tváře dětí na dvoře. Nejspíš je dospělí poslali ven, aby jim nepřekáželi pod rukama, když ošetřují zraněné vojáky a žoldáky.
Nala je už tak blízko. Stačí jen přejít přes tyhle louky a bude mít možnost je zase všechny stisknout v náručí. Jen pár kroků.
„Jsme tady,“ vydechne s úsměvem na tváři a pohlédne na Amona, který ji stále věrně podpírá v podpaží.
Ten jí úsměv oplácí.
Ale najednou její tvář zakryje stín a úsměv z ní padá, jako by ho odvál vítr.
„Co se děje, Nalo?“ ptá se starostlivě Amon překvapen její náhlou změnou nálady.
„Něco špatně. Blíží se něco moc zlého,“ kroutí odmítavě hlavou žena.
„Už je dobře. Jsi zase doma,“ snaží se jí utišit Amon, ale do nosu ho náhle praští intenzivní květinová vůně parfému snoubená se zápachem zkaženého masa.
Před nimi probleskne bělomodré světlo, ve kterém se objevuje ta tajemná bytost lidských tvarů jejíž pohled má od toho lidského velmi daleko. Tentokrát se chodidly nedotýká země. Lehce se vznáší ve svém stříbrném brnění několik centimetrů nad trsy trávy a kolem celého jejího těla pulzuje zvláštní éterická síla, která rozevlává její vlasy a ozařuje celé její tělo.
„Co jsi zač?!“ vyhrkne Amon a ochranářsky schová Nalu za svá záda. Viděl její moc již v chrámu, ale tohle je zase kousek navíc, který mu byl do teď skryt.
„Nevím,“ odpovídá žena s prázdným pohledem.
„Proč jsi tady?!“ vyhrkne vzteklým hlasem Nala.
„Dostala jsem úkol, se kterým jsem tady na vás měla počkat.“
„O čem to zase mluvíš?!“ zvýší hlas i Amon.
„Držte oči otevřené,“ vydechne žena a z nenadání se zvedá do vzduchu.
Nala ji sleduje. V hlavě se jí honí nejrůznější myšlenky, když se lehce snáší nad vesnicí.
„Ne! Tohle nemůže!“ vyhrkne, jako by její ústa znala odpověď dříve než její mysl. Pouští se Amonova ramena, které jí doposud sloužilo jako opěrný bod a rozbíhá se vstříc vesnici. Její tvář je plná zoufalství. Ten zlý pocit pohlcuje celé její nitro.
„Nalo!“ zavolá za ní Amon a rozbíhá se jejím směrem.
V ten samý okamžik čistě modrou oblohu bez jediného mráčku protne ostrý blesk.
V Abernantových očích se zableskne jiskra naděje. „Nakonec je to pravda,“ raduje se užaslým hlasem při pohledu na spící ženu. „Scarlet kvůli tobě nechala zabít vlastního manžela. S jeho pečetí byla schopna dostat se k archivům a vyčetla, co potřebovala vědět,“ vydechne a pak se zamračí. „Opět jsem to já, kdo dělá špinavou práci.“
Postoupí o krok blíž s pohledem stále usazeným na bytosti v prchavém světle. „Přišel jsem, abych tě vysvobodil z tvého spánku. Ty jsi zářivá hvězda naděje Sapphirehallu a strážce nového císařství. Povedeš nás novou cestou. Dávám ti svobodu!“ vyhrkne a pokládá svou ruku na kamennou desku oltáře, která je popsána znaky v neznámém jazyce, který je tak starý jako země sama.
V tu chvíli odnikud vzejde silný poryv větru. Rozhází Abernantovy prošedivělé vlasy kolem celé jeho hlavy.
„Ach, cítím to.“
Oči ženy se rozevřou dokořán a stejně tak i oči vytesaných tváří do zdi, které září bílým pronikavým světlem. Ty ženy jsou velmi nepřirozeně modré a jejich duhovky tak široké, že téměř překrývají celé bělmo jejích očí.
Tlaková vlna Abernanta odstrčila od oltáře o něco dál. Jeho pohled spočine na postavě vznášející se v éteru. Její zlaté vlasy jsou rozevláté kolem její hlavy.
„Vyšlo to.“
„Kde to jsem?“ vydechne žena s kamennou tváří. Shlédne svým pohledem k postavě muže krčící se pod oltářem.
Abernant se na ni přátelsky usměje. „Neboj se mě. Jsem tvůj přítel.“
Najednou se kolem ní objeví proužky modrého světla a její postava v nich mizí.
Armádní generál se zmateně rozhlédne kolem sebe. „Ne! Kam jsi odešla?! Vždyť to já jsem tě osvobodil,“ začíná panikařit.
V tu chvíli se žena objeví přímo před ním.
Abernant si oddechne. „Och, jen si šla o něco blíž.“
Její tělo znovu probleskne bělomodrým světlem.
Abernant se při té myšlence spokojeně usměje. „Tvoje aura… Takže jsi skutečně Rytíř nebes.“
„Rytíř nebes?“ vydechne bezduše žena a nechápavě nakroutí hlavu na stranu jako pes.
„Možná jsi teď zmatená a vyděšená. Tohle není místo, kde bys měla být. Tvým domovem je teď Sapphirehall.“
„Sapphirehall?“ opakuje znovu jeho slova tím prázdným hlasem bez emocí.
„Království severně odsud po moři. Ušel jsem dlouhou cestu, než jsem se k tobě dostal.“
„Ke mně?“ vydechne znovu, ale její hlas je stále bez jediného náznaku emoce. Shlédne ke svým rukám, jako by si až s jeho slovy uvědomovala, že je skutečná.
„Byla jsi tu dlouho uvězněná v nekonečném spánku,“ osvětluje jí Abernant. „Já prolomil bariéru, která tě tu držela. Chráním tě tak před nepřáteli, kteří tu mohou být každou chvílí. Chystali se ti ublížit.“
„Před nepřáteli?“ Zvedne opět pohled do jeho tváře a její tělo opět probleskne bělomodrým světlem.
V Abernantově očích zazáří vypočítavost. „Jsem rád, že jsem to stihl před nimi,“ odtuší. „Jsou tu lidé, kteří ti chtějí ublížit.“
V tu chvíli do místnosti vbíhá jeden ze čtyř sapphirehallských vojáků, kteří přišli s Abernantem jako jeho doprovod. Amon a Nala akorát dorazili do zapadlých kopek chrámu a vypořádávají se se zbytkem vojáků ve vedlejší místnosti.
„Můj pane! Ti zrádci Flare a Darks-“ spustí spěšně, ale v tu chvíli svou řeč utíná, když za generálovou postavou spatřuje ženu, která jako by poletovala nad zemí.
V tu chvíli se kolem její postavy opět objevují proužky světla. Přemístí se tváří v tvář vojákovi a zvedá ruku jeho směrem. „Nepřítel!“
Její světelná aura smete vojáka jako smítko. Jeho kůže se smršťuje, jako by mu sebrala všechny roky života. K zemi padá už jen seschlá mrtvola, která vypadá, jako by tu ležela už spoustu let.
Abernant na tu podívanou hledí užaslým pohledem. Je uchvácen a nedokáže své nadšení déle skrývat. Tohle je ta síla, kterou hledal. Síla, kterou ovládne celý svět.
Tajemná žena bez jediného náznaku hanby nad svým činem obrací svou pozornost zpátky ke generálovi, který se směje, jako by právě získal doživotní rentu. Snáší se na podlahu. Jen co se podrážky jejích okovaných bot sejdou se zemí, éterické světlo, které ji do teď obklopovalo, rázem mizí. Její vlasy se ustálí kolem jejího obličeje a na okamžik budí mylný dojem toho, že je jen dalším vojákem z mnoha. Jediné, co tuto domněnku vyvrací jsou ty nepřirozeně modré oči a bezduchý výraz.
„Vzpomínáš si na své jméno?“ zeptá se jí po chvíli generál.
„Jméno?“ zamýšlí se. „Moje vzpomínky… Isabel?“
„Vzpomínáš si ještě na něco ze svého minulého života, Isabel?“
„Nevzpomínám si na nic,“ odpovídá žena. „Vím, že na tom nezáleží. Vy jste ten, kdo mě vzbudil, pak vám tedy nabízím svoje služby. Přijměte je.“ Isabel si kleká na jedno koleno jako skutečný rytíř a pokorně sklání hlavu.
„Přijímám,“ ušklíbne se spokojeně Abernant.
Isabel opět vstává na nohy a podává mu ruku. „Můžeme tedy vyrazit, kam si jen budete přát, můj pane.“
„Vy nikam nepůjdete!“ ozve se hlasitý ženský hlas. Nala vchází do místnosti jako první. Její tvář je plná utrpení. Rána na rameni se jí otevřela a po její ruce stékají na podlahu pramínky krve. Meč drží druhou rukou, ale její sevření není pevné a jisté jako tomu bývalo zvykem. Její tělo je oslabeno vedlejšími účinky bylin. Nedokáže ani rozeznat tváře dvojice, která právě stojí před ní, ale dle hlasu dobře poznala, že jeden z nich je Abernant, a to jí stačí, aby se její tvář zkřivila v nenávistném výraze, když se konečně znovu shledává s tím zrádcem a vrahem.
Během okamžiku do místnosti vbíhá i Amon. Jeho oči spočinou na mrtvém vojákovi u nohou záhadné ženy, která okamžitě poutá svou pozornost směrem k nim.
„Abernante…?“ vydechne zmateně Amon a zpozorní, když spatřuje neznámou tvář, která se ochranářsky staví před jmenovaného. Její oči nejsou lidské. Kromě toho to, co cítí ve vzduchu je jako silný parfém, kterým se někdo snaží zakrýt zápach hniloby. Je to magie. Tahle je cítit jinak než ta ve zbytku chrámu. Zvedá se mu z toho žaludek.
Nala zaslepená nenávistí nevidí ovšem nic jiného než cíl svého příchodu. Je odhodlaná Abernanta srazit na kolena bez ohledu na okolnosti.
Amon dobíhá svou společnici a chytá ji za paži, aby jí zastavil ve výpadu. V jejím stavu to není nijak těžké. Cítí z tajemné ženy ten podivný zápach magie, který ještě nikdy dřív necítil, a tuší, že nejde o nic dobrého. Abernant se usmívá. To mu jeho domněnky jen potvrzuje.
„Kdo jsi?“ vydechne zmateně Amon a hledí do těch nepřirozeně modrých očí, které jsou doširoka rozevřené.
Nedočká se odpovědi. Abernant pokládá ruku na ženino rameno a stále hledí na dvojici bývalých vojáků. Jejich tváře ho naplňují radostí. Ta Naly je plná vzteku a skroucená v bolestné grimase a odporu. Ta Amonova je zmatená.
„Zdrž je, než se dostanu ven,“ poroučí zlatovlasé ženě s modrou páskou přes čelo. „Ale nezabíjej je.“
„Můj pane, nemusíte ztrácet svůj drahocenný čas. Podejte mi ruku a já vás odsud přenesu, kam budete chtít, během okamžiku,“ pronese žena a opět k němu natahuje svou dlaň.
Abernant k ní ani neshlédne a jen se ušklíbne do tváří zmatených přihlížejících. „To nebude třeba. Potřebuji si ještě promyslet pár věcí. Procházka mi v tom pomůže.“
Isabel v tichosti přikývne.
„Amone. Nalo,“ přikývne k nim s pobaveným úšklebkem na rozloučenou.
Místností se prožene oslepující proud bílého světla. Nala se jen těžko rozkoukává, ale uvědomuje si, že Abernant s nimi už nesdílí jednu místnost. Chystá se vyběhnout za ním, ale z ničeho nic se před dveřmi objevuje ta záhadná žena s bezvýrazným obličejem.
Bývalá majorka překvapeně nakrabatí opocené čelo. „Jak si…?“
Isabel na ni zpříma hledí nelidskýma očima. „Kdo jsi?“
Nala se jen nepřátelsky zamračí. „Kdo jsi ty?!“
„Tvoje krev nese zvláštní vůni,“ pokračuje žena a zcela ignoruje její rozhořčení a otázky.
Bývalá majorka neví, co by na to měla říct. Její mysl je natolik otupená bylinami, že nedokáže rozeznat realitu od své představivosti. Nedokáže říct, jestli se toto skutečně děje, nebo je to jen výplod její fantazie.
Na druhou stranu Amon nemá o čem pochybovat. Je si jistý tím, co vidí, i když se tomu dá jen těžko uvěřit. Tahle žena není člověk. Její schopnosti jsou daleko za hranicemi lidskosti.
„Odstup z cesty,“ zatvrzuje se, když se z překvapení dostává zase k sobě. Ať je tahle žena kdokoliv… cokoliv, dostane se přes ní k Abernantovi za každou cenu.
Isabel jen mlčky zvedá ruku jeho směrem.
Amon na ni nechápavě hledí, když ho její intenzivní pohled probíjí skrz na skrz. Neví, co má toto gesto znamenat. Mělo se snad něco stát?
Žena opět nakloní hlavu na stranu jako pes. Zdá se být zmatená. To je poprvé, co dvojice od svého příchodu vidí v její tváři nějakou emoci.
Zmatení ovšem rychle mizí a její ruka i pohled se obrátí směrem k Nale.
V tu chvíli jmenovanou projede neskutečná bolest. Její rameno je jako v ohni. Bolest probíjí celé její tělo jako elektrický proud a krev z rány srší všude kolem. Ozve se hlasitý výkřik a Nala padá k zemi.
Amon s děsem v očích přiskakuje k ní a bere jí do náruče. Ta intenzivní vůně květin snoubená s mrtvolným zápachem se mu opět dere do nosu.
„Tvoje krev nese zvláštní vůni,“ opakuje ta zvláštní bytost bezduše s pohledem upřeným na raněnou ženu. „Tak zvláštní…“
„Zastav ho!“ vyhrkne Nala do Amonovy tváře. Její obličej se kroutí v bolestech. Tiskne si zdravou ruku k ráně a krev jí v proudech protéká mezi prsty. „O mě se teď nestarej. Je to jen fyzická bolest. Zvládnu to.“
„Kolem mě nikdo z vás dvou neprojde,“ zatvrzuje se zlatovlasá žena. „Můj pán dal jasné rozkazy. Nikdo z vás se odsud ani nehne, dokud nebude pryč.“
„Tvůj pán?“ vydechne zmateně Amon. Všiml si, že tak Abernanta oslovila již před tím, ale byl natolik zmatený z celé situace, že se nad tím nestihl prve pozastavit.
Isabel opět ignoruje jeho otázku. „Tvoje přítelkyně je zraněná a velmi slabá kvůli něčemu v její krvi,“ odtuší a probije ho chladným pohledem těch nepřirozeně širokých duhovek. Zvednutou ruku sevře v pěst.
V tu chvílí Nalu probíjí další nával bolesti. Vykřikne v útrpném sevření.
„Nehneš se z této místnosti, nebo ji budu mučit, jak se mi zlíbí,“ dodává chladně.
V tu chvíli se Nala vzepře. Vymaňuje se z Amonova sevření a v krutých bolestech se staví na třesoucí se nohy. Celé její tělo se klepe. Z posledních sil zvedá meč vzhůru hrotem mířícím do jejího obličeje. Ten se mihotá ze strany na stranu, jak se její ruce třesou.
Isabel na ni pohlédne tím prázdným pohledem. „Jsi silná. Divím se, že můžeš ještě vstát,“ odtuší a znovu použije svou světelnou auru, aby Nale způsobila ještě větší bolest.
Ta jen útrpně zavzlyká, ale stále se drží na nohou s mečem v rukách. „Běž už, Amone!“ zatíná čelist, aby držela bolestivé skřeky uvnitř své hrudi. „Dokud stojím na nohou, dokážu bojovat. Nesmí nás zabít. Přikázal jí to,“ vydere ze sebe. Meč v jejích rukách se stále třese stejně jako její celá postava. „A očividně na tebe její síla nefunguje. Vzpomínáš si na to, co jsem ti řekla, když jsme tu spolu byli poprvé?“
„Nalo…“ vydechne Amon. Jeho oči jsou rozevřené překvapením a zděšením. Uvědomuje si, na co naráží. Je dle jejích slov senzitivní a zdá se, že to pro něj neznamená jen schopnost vycítit magii, ale i být vůči ní imunní.
„Amone, běž už! Řekla jsem, že to zvládnu-“
„Ne,“ zatvrdí se jmenovaný s pohledem upřeným do jejích zad.
Nala by se na něj chtěla ohlédnout za své rameno, ale v žádném případě nechce spustit z očí tajemnou ženu před ní.
„Co?“ vyhrkne.
„Řekl jsem, že nikam nepůjdu,“ pokračuje Amon a přikračuje k ní blíž. Konečně pohlédne do její tváře, když se staví naproti ní a jednu ruku položí na její dlaně, které pevně svírají rukojeť meče. „Nejsi nesmrtelná,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. Následně lehce zatlačí na její ruce, aby sklonila meč k zemi. „Ani nemusíš být.“
„Ale Abernant-“
„Dostaneme ho, ale ne dnes,“ ujišťuje ji s očima zabodnutýma do těch jejích. Je v nich jistota, kterou teď potřebovala vidět. „Dostaneme ho a zaplatí za všechno, co provedl. Ani tenhle démon ho nedokáže ochránit před trestem, který si zaslouží. To ti přísahám.“
„Démon?“ vydechne opět žena, která je jen v tichosti pozoruje od východu. Již déle nepoužívá svou moc. Není to třeba, dokud dvojice zůstává na svých místech.
„Řekl jsem, že na to nejsi sama. Že budu stát po tvém boku v tom dobrém i v tom nejhorším,“ pokračuje dál Amon. „A tohle je celkem špatné, nemyslíš?“
Její zrak sice nedokáže jasně vidět, ale Amonova slova si nacházejí cestu rovnou k jejímu srdci a naplňují její oči slzami. Najednou se její kolena podlamují.
Amon ji spěšně podepře a kleká si na kolena, aby ji mohl sevřít ve svém náručí.
Zcela se mu odevzdává. Její tvář je vyčerpaná. Sotva udrží víčka od sebe. Všechnu svou zbývající energii vypotřebovala na to, aby se postavila tomu kouzlu a síle bylin. Aby dokázala, že ji nic nemůže srazit na kolena. Že stačí na všechno sama. Teprve v Amonově náručí si uvědomuje, jak zbytečné to bylo.
Pohled bývalého majora se mění na vzteklý a s ním šlehne k tajemné ženě bez výrazu. „Zůstaneme tady.“
Isabel na jeho slova nic neříká a dál pozoruje dvojici širokýma modrýma očima.
Amon zvedá Nalinu tvář ke svému obličeji. Jemně odhrne všechny vlasy z jejího čela. Nedokáže hledět do té tváře, když v ní vidí tolik utrpení. Budou mít ještě příležitost Abernanta potrestat za jeho činy, ale ne za tuhle cenu.
„Budeš v pořádku?“
Nala otevírá oči. Sleduje ten smutný a ustaraný pohled, který je temnější a krásnější než noční obloha. Její prsty jemně sjedou po jeho tváři. Ta její je klidná. Možná se i usmívá.
„Bolest je pryč,“ vydechne. „Tvoje tvář je tak krásná, i když jsi smutný…“
Amon na ni překvapeně hledí. Ztratila spoustu krve. To a vedlejší účinek bylin způsobují, že mluví z cesty.
„Nevšiml jsem si, že si se při tom pádu praštila do hlavy,“ pronese Amon pokus o vtip, aby trochu odlehčil téhle zoufalé situaci, ale místo toho se jeho hlas zlomí v tu nejnevhodnější chvíli. Přistihuje se, že má skutečný strach z toho, že mu Nala umírá v náručí.
Jeho skleněný pohled se zvedá zpátky ke zlatovlasé ženě v brnění. „Udělám cokoliv, pokud jí teď pomůžeš. Tvoje magie-“
„Vzpouzela se. Překvapuje mě, že ustála tak silnou magii a stále ještě drží pohromadě,“ odtuší nezaujatě Isabel. „Ale je naživu. To byla jediná podmínka mého pána.“
„Já tě prosím!“ vyhrkne zoufale bývalý major.
Isabel sklání svůj pohled do země, jako by to zvažovala. „Mohla bych jí dát trochu síly, ale nevím, proč bych to měla dělat. Je naživu, a to jediné je důležité.“
„Hlupáčku, neměl si promarnit takovou příležitost kvůli mně,“ usměje se znovu Nala a snaží se posadit.
„Neměla bys-“
„Huš!“ odtuší do jeho tváře. „Jediné, co potřebuji, je, abych tě měla na blízku a získám všechnu sílu světa. Ty jsi moje síla.“
Isabel opět nakloní hlavu na stranu.
Nale se začíná vracet barva do obličeje. „Jsem na tom už mnohem líp,“ vydechne. Tón hlasu hovoří o pravém opaku, ale do jejího těla se konečně vrací síla. Její pohled se zvedne k ženě, která ji zaujatě pozoruje. „Kdo jsi? Co si myslela tím, že je Abernant tvůj pán?“
Isabel opět ignoruje všechny otázky. Sklání pohled ke svým rukám. „Opět se cítím plná energie,“ odtuší. „Konečně si mě někdo vyžádal. Našel se někdo, kdo mě potřebuje.“
„Co to znamená?“ zeptá se zmateně Amon.
Zvedá vzhůru ten prázdný pohled. „Už nikdy se nepřibližujte k mému pánovi.“
Nala se těžkopádně zvedá na nohy. Amon ji celou dobu jistí, aby nespadla. Isabel zvedá znovu ruku. Amon instinktivně skáče mezi ní a Nalu.
„Jinak vás oba zabiju,“ dodává, ale jako by se rozmyslela a svou ruku stahuje zpátky k tělu. „Svůj úkol jsem splnila. Můj pán bezpečně opustil chrám a teď je na své lodi. Slyším jeho myšlenky… Čeká na můj návrat.“
„Počkej!“ vykřikne Amon.
Ale objeví se jen paprsky bělomodrého světla a žena v nich mizí jako poslední paprsek slunce.
„Prostě zmizela,“ vyhrkne Nala a klopýtne.
Amon ji rychle podepře. „Měla bys ještě odpočívat.“
„Nemám, na co čekat,“ vydechne. „Chci jít hned do Austenu za svou rodinou a Vincentem.“
Amon přikyvuje. S jeho pomocí se dostávají z chrámu znovu na denní světlo. I navzdory Naliným zraněním jdou svižně ke svému cíli. Účinek bylin vyprchal, a tak je její mysl opět čistá, i když ji teď svazuje silná bolest v rameni.
Asi po hodině vychází z lesa na louky u Austenu. Už z dálky vidí rozesmáté tváře dětí na dvoře. Nejspíš je dospělí poslali ven, aby jim nepřekáželi pod rukama, když ošetřují zraněné vojáky a žoldáky.
Nala je už tak blízko. Stačí jen přejít přes tyhle louky a bude mít možnost je zase všechny stisknout v náručí. Jen pár kroků.
„Jsme tady,“ vydechne s úsměvem na tváři a pohlédne na Amona, který ji stále věrně podpírá v podpaží.
Ten jí úsměv oplácí.
Ale najednou její tvář zakryje stín a úsměv z ní padá, jako by ho odvál vítr.
„Co se děje, Nalo?“ ptá se starostlivě Amon překvapen její náhlou změnou nálady.
„Něco špatně. Blíží se něco moc zlého,“ kroutí odmítavě hlavou žena.
„Už je dobře. Jsi zase doma,“ snaží se jí utišit Amon, ale do nosu ho náhle praští intenzivní květinová vůně parfému snoubená se zápachem zkaženého masa.
Před nimi probleskne bělomodré světlo, ve kterém se objevuje ta tajemná bytost lidských tvarů jejíž pohled má od toho lidského velmi daleko. Tentokrát se chodidly nedotýká země. Lehce se vznáší ve svém stříbrném brnění několik centimetrů nad trsy trávy a kolem celého jejího těla pulzuje zvláštní éterická síla, která rozevlává její vlasy a ozařuje celé její tělo.
„Co jsi zač?!“ vyhrkne Amon a ochranářsky schová Nalu za svá záda. Viděl její moc již v chrámu, ale tohle je zase kousek navíc, který mu byl do teď skryt.
„Nevím,“ odpovídá žena s prázdným pohledem.
„Proč jsi tady?!“ vyhrkne vzteklým hlasem Nala.
„Dostala jsem úkol, se kterým jsem tady na vás měla počkat.“
„O čem to zase mluvíš?!“ zvýší hlas i Amon.
„Držte oči otevřené,“ vydechne žena a z nenadání se zvedá do vzduchu.
Nala ji sleduje. V hlavě se jí honí nejrůznější myšlenky, když se lehce snáší nad vesnicí.
„Ne! Tohle nemůže!“ vyhrkne, jako by její ústa znala odpověď dříve než její mysl. Pouští se Amonova ramena, které jí doposud sloužilo jako opěrný bod a rozbíhá se vstříc vesnici. Její tvář je plná zoufalství. Ten zlý pocit pohlcuje celé její nitro.
„Nalo!“ zavolá za ní Amon a rozbíhá se jejím směrem.
V ten samý okamžik čistě modrou oblohu bez jediného mráčku protne ostrý blesk.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat