Slza
Naliny oči se rozevírají
dokořán. Zrcadlí se v nich děs a hrůza. Nemůže si vzpomenout na to, jak se
dýchá. Jen hledí na sežehnuté plaňky domů ve vesnici a vrací jí to vzpomínky na
minulost, na Niflheim. Ale tohle není nějaká vzpomínka, která by si v ten
okamžik probojovala cestu na povrch.
Tohle je skutečnost.
Austen, ta milá a
zářná vesnička na jižním kontinentu je pokryta popelem. Nikde není slyšet smích
dětí, které si ještě před okamžikem hrály na dvoře. Místo něj je obklopuje jen
mrtvolné ticho. Vzduchem se nenese pronikavá vůně babiččiných buchet, které
chladnou na parapetu, ale jen zápach spálené země.
Nala se otupěle
motá mezi ohořelými domy a hledá alespoň malý náznak toho, že je tu ještě někdo
naživu. Nikde neleží žádné tělo. Musí být přeci naživu.
„Ne…“ vydechne Amon
se zmateným výrazem. Rozhlíží se kolem sebe a nevěří tomu, co právě vidí. Ještě
před několika okamžiky to tu vypadalo jako když tohle místo naposledy opouštěl.
„To přeci není možné…“
Ta tajemná žena,
která se ještě před chvílí vznášela na obloze, je už dávno pryč. Zanechala za
sebou jenom tuhle spoušť. Jen zápach kouře a smrti. Jen dvě zlomená
srdce.
Nalina otupělost
se rázem mění v hysterii, když mezi troskami spatřuje zbytky domu, který
býval dlouhou dobu jejím jediným domovem. S bolestným výkřikem se rozbíhá
jeho směrem. Ani tady není známka toho, že by tu někdo byl. Pohled zblízka
odhaluje již zahnědlé stříkance krve na zbytcích polorozpadlých stěn. Je to jako
by se všichni prostě vypařili.
„Ne!“ vykřikne
ještě hlasitěji. Po tvářích jí začínají stékat proudy slz. V zoufalém
pláči kleká do prachu před vchodem.
Amon je stále mimo
sebe. Motá se mezi sežehnutými budovami a zmateně se rozhlíží pořád a pořád
dokola. „Ne teď, když jsem konečně začínal věřit v lepší budoucnost…“ vydechne
znovu a jeho pohled se odvrátí k Nale, která se utápí v čistém
zoufalství. „To přece není… nemůže být pravda.“
Prach se začíná
pomalu usazovat a kouř pomalu rozfoukává vítr ze severu. Ta hustá mlha mizí.
Slunce se prodírá skrze ni a osvětluje hrozivé trosky domů posetých krvavými
stříkanci.
„Něco je špatně…
Co se to stalo?! Kde jsou všichni?! Proč se…?!“ vyhrkne zoufale Amon. Jeho oči
se rozevírají hrůzou. Když to vidí v záři slunce, už není tak otupělý jako
předtím. „Musí to být iluze! Nalo, tohle je jenom výplod naší fantazie!“ zvolá
směrem k ní. Začíná fáze popírání. „Celá vesnice… Ne, začínám bláznit.
Tohle se přeci nikdy nestalo! Vše je jen výplod mojí hlavy. Tohle je jen část
nějaké zvrácené fantazie… Někdo si pohrává s naší myslí…“
„Tohle není žádná
iluze!“ vyjede na něj zoufalým a zároveň rozzuřeným hlasem Nala. Staví se
naproti němu a bere jeho ramena do svých dlaní, aby jím zatřásla. „Otevři
oči, Amone. Copak to nevidíš?!“
Křičí tak hlasitě
a zoufale, ale jeho pohled je stále někde mimo. Jako by nevnímal její utrpení, jako
by si ho nechtěl připustit. Její zarudlé oči jsou bránou mnoha slz, které se na
její tváři mísí s popelem.
Amon odvrací svůj
obličej a znovu se otupěle rozhlédne kolem sebe. S bolestným úšklebkem si
promne hruď, když si začíná připouštět, že to není iluze… že to není jen noční
můra.
„Tohle není…!“
Najednou její hlas
ubírá na ráznosti. Její stisk také ochabuje. Pouští Amonova ramena. Její oči se
na malý okamžik protočí na vrch hlavy a padá k zemi. Balancovala na hraně
té pomyslné propasti na jejímž dně netrpělivě vyčkává Temnota příliš dlouho.
Lehá si na záda s hlasitým žuchnutím. Její ruce se roztáhnou do stran, jako by
se chystaly někoho obejmout, ale nemají dost síly, aby se zvedly, a tak
bez hnutí leží v tom nánosu prachu a popela. Její oči se otevřou a
pohlédnou k obloze, ale nevidí žádné světlo. Zírají zpříma do krvavých očí
jejího alter ega, které se opět chystá převzít kontrolu.
„Nalo?!“
V tu chvíli
se Amon probouzí ze svého zmatení. Rychle se k ní sklání a pokládá si její
hlavu do klína. Její tělo se nehýbe. Její oči hledí vzhůru a ani nezavadí o
jeho zmučenou tvář. Ztrácí se někde daleko od něj. Někde, kam za ní nemůže.
„Nemohu se hýbat…“
zalapá po dechu a její oči se pomalu zavírají a zase otevírají. Je jako
omámená. „Nemohu dýchat…“
Temnota se hořce
zašklebí do její vyděšené tváře. Její dlouhé černé prsty se k ní natáhnou
blíž, aby se dotkly jejích zlatých vlasů, které se s jejich dotekem ztrácí
v černotě.
„Musím zůstat
silný.“ Amon se snaží potlačit tu zoufalost, která se nekontrolovatelně hrne
do jeho tváře. Hlasitě popotáhne a zatne čelist. „Musím zůstat silný… pro ni.“
Nala stále hledí
do prázdna. „Proč musí být život tak krutý? Cožpak jsme si nevytrpěli už dost?
Je to moje vina. Proč musí mé dluhy splácet někdo jiný? Proč si nevzal můj
život? Jeho hodnota možná není vysoká, ale-“
„Přestaň takhle
mluvit!“ zastavuje její monotónní řeč. Jeho hlas nabírá na ráznosti. „Pro mě
tvůj život znamená mnoho. Nemám už nikoho… jen tebe. A ty máš zase mě. Společně
dokážeme cokoliv.“
Jeho dlaň přilne
k její tváři, která ztrácí barvu i výraz. Jeho čelo se zapře do toho
jejího. Ví, co ten pohled v jejích očích znamená. Viděl ho toho dne, kdy
přešli most od Talusovy chaty. Tehdy nerozuměl tomu, co se děje, ale od toho
dne se hodně změnilo. Od toho dne se Amon mnohému naučil. „Nalo, prosím, teď mě
nesmíš opustit. Potřebuji tě. Slíbila jsi to.“
Její oči se
zavřou. Cítí, jak černota zahaluje její vlasy a tvář do temnoty. Slyší ve své
hlavě ten chladný hlas, který šeptá ta nejsladší slůvka do jejího ucha.
„Pusť mě dovnitř. Uleví se ti…“
„Nalo, vrať se ke
mně. Bez tebe to nedokážu ustát.“
Černota se
nezastavitelně blíží k jejímu srdci. V tu chvíli se její oči do
široka rozevřou a její hruď se rozšíří v hlubokém nádechu.
Amon odtahuje svůj
obličej a tázavě na ní pohlédne.
Její oči hledí
přímo do jeho tváře, která se snaží najít nějaké odpovědi v jejím pohledu.
Na její užmoulaném obličeji se objevuje náznak útrpného úsměvu. Hledí do jeho
smutného obličeje a jemně ho prsty pohladí po líci. Dokud bude po jejím boku,
nemá Temnota šanci se znovu zmocnit její duše.
Znovu prsy přejede
po jeho tváři, až za sebou nechává čtyři dlouhé čáry od sazí. „Ach, Amone,“ vydechne.
„Můj krásný smutný Amone.“
Jeho oči opět
zmateně tikají v její tváři. „Nalo?“
Je stále smyslů
zbavená. Neví, co říká, a neví, co dělá. Amon jen smutně sklopí pohled. Jeho
srdce puká, když ji vidí v takovém stavu, ale zdá se, že Temnota se
neprodrala napovrch. Teď by to již poznal.
„Takže je vzhůru
další ze služebníků,“ ozve se neznámý mužský hlas. „Který z nich tohle
udělal? Kdo jej vzbudil? Arcadie? Sapphirehall? Předpokládám, že to byl Sapphirehall.
Nikdo jiný než sapphirehallský armádní generál. Ten, jenž zabil svého krále,
avšak je to přehlíženo. Ale každé království bojuje o svůj vlastní osud.“
Monotónním hlasem
mluví sám pro sebe, jako by ani nevnímal, že v jeho přítomnost jsou ještě
jiní lidé.
Amon zmateně
zvedne svou tvář za hlasem.
Spatřuje bytost,
která se podobá člověku. Jeho tvář je bledá a zahalená v černém šálu. Přes
ramena má přehozený plášť stejné barvy. I jeho vlasy dosahující svou délkou
jeho ramenům nesou barvu ebenu. Na čele se mu matní čelenka se znakem měsíce.
Ale člověk to není. Jeho oči nejsou lidské. Mají barvu rubínů, která září v jeho
bezvýrazné tváři, bez bělma.
Amon pokládá Nalu
opatrně na zem a zvedá se na nohy proti tajemné postavě, která se zde objevila
jako přízrak. „Kdo jsi a jak tohle všechno víš?“
Záhadný muž
s bílou tváří k němu upře svou pozornost, jako by až teď
zaregistroval, že je tu s ním. Jeho obličej postrádá jakýkoliv výraz.
Nepromluví ani slovo. Jen ho pozoruje.
„Rozumím. Tak to
nakonec je jen výplod mé fantazie,“ odtuší Amon. Postava, která stojí před ním
je jako stín. Jako temná myšlenka, kterou tu někdo zanechal v prachu a
popelu. Nebyl pro něj o nic víc skutečný než ta spoušť, která byla kolem něj. „Vincent,
Lalina i všichni ostatní jsou v pořádku. Není důvod prolévat slzy a opět
trpět v nesnesitelných mukách.“
Nala při jeho
slovech konečně vstává ze země. Její kolena se stále trochu třesou, ale udrží
se na nohou. Mlčky stojí za dvojicí, která proti sobě stojí tváří v tvář,
a pozoruje tu tajemnou bytost v černém hávu.
„Je to jen sen,“ vydechne
znovu Amon. „Krutá noční můra-“
„Tohle není sen,“
namítá prázdným hlasem ten stín. „Je mi to líto. Kdybych něco tušil
dřív, pomohl bych.“
„Kdo jsi?!“ vyštěkne
na něj Amon. „Nechci tě ve svém snu!“
„Je hrozné, že tu
přišlo o život tolik nevinných lidí,“ pokračuje dál tajemná postava muže, ale i
navzdory významu svých slov se jeho výraz nemění. „Oba jste si nepřáli nic jiného
než všem pomoci.“
„Nikdo Austen
nezničil!“ rozčiluje se Amon. Skoro jako by se snažil přesvědčit hlavně sám
sebe. „Nikdo z těch, co jsou pro mě a pro Nalu důležití, nezemřel.“
„Kéž bych tomu
dokázal věřit i já,“ vydechne muž, ale jeho tón hlasu je stále prázdný. Posouvá
svůj pohled za Amonova záda přímo na Nalu. „Je hrozné vidět tolik bolesti
v tak krásné tváři. Vidím, že si to berete za vinu, ale nedělejte to.“
Nala sklápí pohled
do země. Je zvláštní slyšet taková slova od člověka… od bytosti, se kterou se
ještě nikdy dřív nesetkala.
„Zničila tuhle
vesnici žena?“ zeptá se znovu tím stejným hlasem stín.
Amon rozevře oči
dokořán. „Ta žena! Ano… Abernant vyslal nad vesnici ženu, která vyvolala tu
explozi. Kdo… Co je zač?!“
„Těžko se dá věřit
tomu, že se po tolika letech probudila,“ odtuší muž v černém plášti. „Rytíř
nebes. Ano, tak jí svého času říkali. Isabel je její skutečné jméno.“
„Přestaň už! Chci
se probudit!“ vykřikne Amon vzteklým hlasem.
„Kéž bych vám
s tím mohl pomoci.“
„Proč by…?“
„Neznám odpovědi
na všechno. Nejsem věštec,“ pokračuje monotónním hlasem bytost s bledou
tváří. „Kdyby plukovník Crawford… Ne, nebyla to jeho vina.“
„Crawford?“
zamýšlí se Nala. V jejích očích se objevuje vzezření. To byl ten muž,
kterého poznala v Marvecii, plukovník královské gardy ve Fabulexu, Joel
Crawford. Tvrdil, že umí předpovídat budoucnost. Tahle událost byla jistě to,
co viděl ve Vincentově budoucnosti tehdy, když se s ním seznámil
v Růži a koruně. Znamená to, že to zatajil a nechal věci plynout tímhle
směrem s nějakým záměrem. Nala překvapeně rozevře oči dokořán.
„Co tu děláš?!“ zeptá
se ho Amon. „A kdo tedy jsi?!“
„Jsem Tear.“
„Tear?“ zamračí se
Amon. „Ale nejsi člověk.“
„Ne, to nejsem,“
odpovídá tím monotónním hlasem s rudýma očima upřenýma do Amonovy tváře.
Neřekne víc, než je nezbytné.
Nala zaraženě
hledí do Tearovy prázdné tváře. Stále v hlavě přemítá o tom, co má
společného s Crawfordem, ale má příliš sucho v krku od nářku a nánosu
popela v jejích plicích, aby se zmohla na nějakou otázku.
Amon se zahledí do
její tváře. S touhle událostí si uvědomil mnohé. Pochopil, co je význam
skutečného přátelství. Co je to vděk. Jak to bolí, když vidí trpět někoho, koho
upřímně miluje. Přál by si zahnat její bolest. Vsadil by vlastní život, kdyby
to pomohlo. Udělá cokoliv, aby ji ochránil… aby už nikdy nemusela trpět. Musí
to ustát. Kvůli ní musí potlačit tu bolest, která trhá i jeho srdce na
kusy.
Zatíná pěsti. Je
to těžké. Cítí se jako tenkrát, když při tažení na Echelon poprvé ztratil
jednoho z jednotky Overkills, a nakonec jejich mise za záchranou zajatců
stejně skončila krvavou lázní. Všechno bylo ztraceno. Všechno se najednou zdálo
zbytečné.
„Nedokázal jsem
nic změnit… Lidé kolem mě dál umírají…“
Nala náhle trhne
svým pohledem do jeho tváře se stopami po jejím doteku. Na malý okamžik měla
pocit, že může slyšet jeho myšlenky, ale možná to byl jen hvizd větru.
„Přeju si, aby se
to nikdy nestalo!“ Amon hlasitě zakřičí a kleká si k zemi. Jeho pěsti se
zaboří do zčernalé země.
Nala překvapeně
rozevře oči. Nikdy dřív ho v podobném stavu neviděla. Ani když se dozvěděli o
Abernantově zradě. Vždycky si držel vážnou tvář. „Amone?“
„Ten moment, kdy
jsem se rozhodl odsud odejít, byl ten nejhorší, který jsem ve svém životě
učinil,“ pokračuje ve svých mučivých myšlenkách, ale tentokrát už nahlas. „Mohl
jsem tu zůstat o něco déle. Já… proklínám ten moment! Proklínám sám sebe!
Všechno se stalo kvůli mně! Tohle má být tvá pomsta, Abernante?! Kdybych tu
nebyl v tuhle dobu, nedal by rozkaz té bytosti. Nalo, odpusť mi to.“
Žena pomalým
krokem přikročí k němu. Kleká si na zem před něj. Jednou rukou zvedne jeho
tvář k té své. Spatřuje na jeho krásném obličeji první slzu. Amon nikdy
neplakal. Někdy to vypadalo, že není schopný něčeho takového. Je to jen jedna
slza, ale pro něj to bylo to nejvřelejší a nejčistší vyjádření citů, jaké za celý
svůj život udělal.
„Pokud je to tak, jsme
vinni oba stejně,“ vydechne útěšným hlasem a palcem jemně stírá tu slzu, která
spočinula na jeho tváři. „Abernant chtěl, abychom to všechno sledovali. Věděl,
že nám tím ublíží.“
„Ne! Ty nikdy…!“
Pokládá mu prst na
ústa. „Měla jsem se do Austenu vrátit, jak si říkal,“ ušklíbne se v zoufalém
úsměvu. „Teď bych byla…“
Jeho ruce spočinou
na jejích ramenech. „Tohle neříkej! Kdyby si to udělala, nikdy bych se
s tím nesrovnal!“ vyhrkne upřímně. „Kdybych ztratil i tebe, byl bych
mrtvý.“
Nalina tvář se při
jeho slovech zatvrzuje. Její ústa se mění v tvrdou linku. Vstává ze země a
pomáhá mu postavit se na nohy. „Nemá cenu o tom dál přemýšlet,“ odtuší tvrdým
hlasem. „Byli jsme oba potrestáni. Snad za to, že jsme odhalili pravdu o Elrickově
smrti. Dřív jsem si myslela, že mě možná opravdu miluje, ale teď si uvědomuji,
že tahle chladná bestie nemůže mít city.“
Amon na ni
překvapeně pohlédne. Není si jistý tím, o kom to mluví. Neví o tom, co mezi ní
a Abernantem vlastně bylo. Jak odmítala jeho přílišnou náklonnost. Nala věděla,
že kdyby na to přišel, zničilo by ho to, a proto celé roky mlčela. Tahle
myšlenka byla vyslovena, ale neměla být nikdy jeho uším objasněna.
„Je čas odsud
odejít,“ vměšuje se do rozhovoru Tear. „Smutek, kterým je zaplněno tohle místo
mě tíží.“
„Chvíli jsem byl
mimo a utíkal jsem před realitou,“ přiznává Amon s pohledem do toho
křídově bílého obličeje. „Kdo přesně jsi?! Jak to že toho tolik víš?!“
„Musíme už jít…“
„Přestaň utíkat
otázce! Už mě to unavuje,“ zakřičí do jeho tváře. „Odpověz!“
„To Abernant je
odpovědný za to, co se tu stalo,“ pokračuje monotónním hlasem Tear a dál zcela
ignoruje jeho otázky. „Není to vina ani jednoho z vás. Není to ani má
vina. Muži, co přežili, se již vydali na cestu domů.“
„Opustili nás?“ vydechne
překvapeně Amon. „Gilbert i Ridley…“
„Nemáte se, jak dostat
z tohoto kontinentu,“ pokračuje Tear a ignoruje jeho poznámku stejně jako
všechny jeho předchozí otázky. „Přenesu vás do bezpečí.“ Se svými slovy
natahuje před sebe obě ruce dlaněmi nahoru.
Nala a Amon
nejprve tázavě pohlédnou na jeho ruce a následně na sebe navzájem, jako by
chtěli jeden od druhého ujištění, že mu mohou věřit.
Nala lehce
přikývne hlavou s pohledem do Amonových zarudlých očí plných bolesti.
Lehce svou rukou vjede do jeho dlaně, jako by se ho snažila beze slov
přesvědčit, že společně do dotáhnou až do konce.
Dvojice pohlédne
zpátky na tajemnou bytost a každý ho chytne za jednu z natažených dlaní.
Kolem nich se objevují proužky šedého světla, které obstoupí trojici kolem
dokola a zase zmizí. Amona do nosu praští zvláštní zemitá vůně snoubená
s vůní deště.
Dvojice si všímá,
že už nestojí mezi troskami Austenu. Místnost kolem nich je honosně zdobená. V čele
stojí pozlacený trůn a na něm sedí mladý muž se zlatou kšticí. Na svých
ramenech nese bleděmodrý plášť se stříbrnou výšivkou. Po jeho pravici stojí
plukovník Joel Crawford. Tear se po přenosu staví po jeho levici. Cestou se
ještě nakloní k jeho uchu, aby mu předal informace, které pro ostatní
přihlížející zůstávají skryté.
„Kde je vesnice? Co je tohle za kouzla?“
rozhlíží se Amon zmateně kolem sebe. Tahle místnost je trůnní sál
v nějakém paláci. Takhle podobně vypadala i ta v Sapphirehallu, když
se v ní ještě slavilo a veselilo, ale když ji viděl naposledy, byla
chmurná a temná a ve vzduchu se vznášel zápach smrti. „Proč jsme najednou
tady?“
„Prastará magie,
starší než vy lidé,“ odpovídá Tear svým osobitým hlasem bez náznaku emoce.
S plukovníkovou
přítomností po pravé straně trůnu si Nala rychle dává dvě a dvě dohromady.
Tenhle mladý zlatovlasý muž musí být král Fabulexu. Nastává otázka, co ho vedlo
k tomu brát do svého sídla dvojici sběhů ze Sapphirehallu a co má
společného s událostmi v Austenu.
„Takže vy jste pan
Amon,“ pokyne k němu rukou s výrazným zlatým prstenem na svém
ukazováčku muž sedící na trůnu. „A vy budete slečna Nala,“ pokračuje
s pohledem namířeným k ní. Jeho vlídné ale trochu smutné oči jsou tak
zvláštně uklidňující. „Je mi líto vaší rodiny a přátel na jihu. Nikdo
z nás netušil-“
Joel si odfrkne
s úšklebkem na své tváři. Jeho dvoubarevné oči si podle prohlíží dvojici
zmatených návštěvníků.
Mladý vládce
sklopí svůj smutný pohled do země s tichým povzdechnutím. „Kam to až Sapphirehall
dovede? Tohle je špatný čas,“ spustí a omluvně se zadívá na ty dvě tváře, které
nechápavě hledí zpátky na něj. „Jsem Kai, král Fabulexu.“
Takže je to
nakonec pravda.
„Co od nás
v tuhle chvíli může chtít král z východu?!“ vyštěkne Nala. Její emoce
stále kolísají mezi vztekem a zoufalstvím. Jediné, co ji momentálně uklidňuje
je teplo, které vychází z Amonovy dlaně.
Kai je ovšem stále
klidný a tichý. V jeho očích se odráží ta nejčistší forma smutku a
vlídnosti. „Je toho mnoho, co od vás budu žádat. Vlastně ani nevím, kde bych
měl začít…“
„Tak třeba začněte
tím, co je zač tenhle… tvor,“ kývne žena znechuceně hlavou směrem
k Tearovi. „Má něco společného s tou ženou, která zničila Austen?!“
Vládce dlouze
vydechne. „Pokud tomu máte porozumět, měl bych vám odhalit alespoň část dlouhé
historie, která je mi známa,“ spouští. „Můj otec, Kiske, převzal služby Teara
už jako malý chlapec po svém otci. Stejně tak i později já. Není to
člověk.“
Dvojice trhne
pohledem ke jmenovanému. Tear se ani jako člověk netváří. Jeho bezvýrazná tvář
se skrývá za černým šálem a ty démonské oči září na jeho ledově bílé pokožce
jako dva granáty. Lidské tvary nikdy neošálí oko znalých.
„Isabel, ta žena,
o které hovoříte, pravděpodobně má stejný původ jako Tear, ale to je všechno,
co mají společné,“ pokračuje Kai. „Tear nenese žádnou zodpovědnost za její činy
a ani o nich neměl tušení. To, že se probudila, jsme se dozvěděli, až po jejím
útoku.“
„Jestli je to… démon,“
vydechne s krátkým odstupem Amon, „nebo cokoliv tomu podobné, tak proč jste
Arcadii nepomohl? Dokázal nás přenést až sem. Vsadím se, že má stejně velkou
moc jako to druhé monstrum. Proč Arcadie neprobudila Isabel už dávno, když ji
celo dobu měli přímo pod nosem?“
„Máte mnoho otázek
a nejsem si jistý, jestli mám dostatečné odpovědi. Lidé zapomínají. Informace
se ztrácí. To, co se dochovalo nám, pro bezpečnost zůstalo jen
v uzavřených kruzích společnosti. Jejich tajemství se uchovávalo
v našem archivu. Zřejmě i Sapphirehallu se dochovaly nějaké poznámky.
Bohužel Arcadie zřejmě neměla takové štěstí,“ hádá Kai. „A k vašemu
původnímu dotazu můžu říct jen to, že kdybych vyslal Teara proti Sapphirehallu
u Austenu, přineslo by to více utrpení než užitku. Nechtěl jsem vyslat své
vojsko, aby neumírali naši lidé, a Tear sám by toho mnoho nesvedl. Po vašem
otřesném zážitku se může zdát, že jsou tyto bytosti nepřemožitelné, ale i ony
mají své nepopiratelné limity.
„Nicméně, když je
teď situace takhle vážná, tak to vypadá, že se nakonec budu muset zapojit a
vést svůj lid do války, která je zatím na prahu Arcadie,“ dodává a znovu
svýma vlídnýma očima pohlédne na dvojici, která skoro bez dechu poslouchá
všechno, co jim říká. „Dost jsem o vás slyšel. Dezertovali jste se svými
přáteli ze sapphirehallské armády. Pak jste svrhli diktátora východně
odsud. Myslím, že jeho jméno bylo Sora. Stali jste se novými správci Narshe. Dokázali
jste dát dohromady menší armádu a vedli jste ji do boje proti sapphirehallským
legiím, abyste ochránili Austen,“ ztiší se. „Je mi líto těch, kteří tu už
s vámi nemohou stát. Nejvíc mě zaskočila korupce v Sapphirehallu. To,
že armádní generál Abernant zabil krále. Byl jsem o to víc znechucen, když ho
v tom podporovala králova manželka Scarlet.“
„Jak to že tohle
všechno víte?“ vydechne překvapeně Amon. „Nikdy jsme se nepotkali.“
„Stejně jako má SZS
své muže všude po světě, tak i já mám ty své,“ osvětluje mu Kai. „Jak
jinak byste se dozvěděli o tom, že se Sapphirehall chystá zaútočit na Austen
tak nečekaně?“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat