Odpuštění
Crawford vychází z pokoje
pro hosty. Na jeho tváři je pobavený úšklebek, když se v chodbě míjí s
nervózním Amonem.
Toho ihned s plukovníkovým samolibým úšklebkem zaplavuje vztek. Popadá ho za límec uniformy a vztekle ho přiráží ke zdi.
„Co jsi jí provedl?!“
„Našel jsem ji ve městě a odnesl ji sem,“ pokrčí nechápavě rameny, ale z jeho výrazu je jasné, že ví, na co Amon naráží. „Zachránil jsem ji.“
Kolem prochází žena z králova služebnictva. Zamračeně na oba muže pohlédne. „Pánové, jděte si vyřizovat účty jinam,“ vynadá jim. „Nemocní potřebují klid.“
Amon arogantního plukovníka pouští.
Ten mlčky opanuje bývalého majora svým pobaveným úšklebkem a odchází.
„Můžu ji vidět?“ zeptá se starostlivě Amon služebné.
„Ještě ne,“ zamítá s přísným výrazem. „Musíme ji ošetřit rány. Je možné, že se zanítily.“ Dále ho žena již ignoruje a vchází do dveří od pokoje.
Amon se odvrací zpátky do chodby a pokračuje s tím, s čím začal, než zahlédl Crawforda vycházet z místnosti. S nervózním výrazem přechází od stěny ke stěně úzké chodby.
Muž přikyvuje.
„Nechce se nechat ošetřit,“ lamentuje služebná. „Prý to máte udělat vy.“
Amon bez delších rozmyslů vchází dovnitř.
Nala sedí na posteli s pohledem zabodnutým do země před sebou. Jednu ruku – tu s raněným ramenem – má volně položenou vedle sebe, jako by ani nepatřila k jejímu tělu a tu druhou má složenou v klíně.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Amon, ale neodvažuje se přijít blíž. Jako by jí chtěl nechat volný prostor, aby se zhluboka nadechla.
„Ne,“ hlesne. Její hlas probíjí ta nejčistší forma smutku. Zvedá hlavu a pohlédne do jeho tváře. „Můžeš mi pomoci se z toho vysvléknout?“ zeptá s tázavým pohledem. Její torzo obepíná již jen kdysi bílá košile, která je teď nasáklá zahnědlou krví a ušmudlaná od popela.
Amon mlčky přikyvuje a staví se před ní. Neohrabanými prsty se pokouší rozepnout titěrné knoflíčky na košili tak rychle jak jen může, ale zároveň velmi opatrně, aby jí nezpůsobil další bolest.
Když je konečně na konci, začne pomalu stahovat rukávy z jejích rukou. Všímá si, že přes prsa má převázaný pevný obvaz.
„Můžeš to, prosím, rozříznout?“
„Jistě…“ odpovídá, ale v jeho hlase je jasně zřetelné zaváhání.
Nala si toho všímá, a tak se na něj usměje. „To je v pořádku, Amone,“ vydechne. „Když si byl v Austenu, viděla jsem tě nahého nesčetněkrát. Budeme si tak trochu kvit.“
Amon nervózně polkne. Už jenom při představě, že ho viděla nahého od hlavy až k patě, mu zrudnou tváře.
Staví se za její záda. Roztřesenýma rukama zachytává jeden ze svých prstů za pás a do druhé dlaně bere nůž, kterým ho nařízne a přetrhne. Následně ho nechává sklouznout z jejího těla na postel.
Konečně má pocit, že se jí do plic dostává vzduch. Zhluboka se nadechne.
Jeho tvář je červenější než dozrále jablko. Očima sleduje ty perfektní křivky jejích zad, jak se propínají, když je konečně volná. Stydí se za pocity, které to v něm probouzí.
Nala se naklání na stranu a pohlédne na něj přes jedno rameno. „Děkuji,“ vydechne úlevným tónem. Nezraněnou ruku si pokládá přes prsa.
Amon opět polkne. Zahání hanebné myšlenky, které se mu honí hlavou. Není čas ani situace na to, aby se jimi nechal pohltit.
„Podívám se ti na tu ránu,“ vydechne a strhává svou pozornost k jejímu raněnému ramenu. Nejprve namáčí žínku do lavoru, který dříve přinesla služebná. Jemně otírá její ruku, ale i záda a dekolt, aby je zbavil nečistot a zaschlé krve. „Nezdá se, že by se rána zanítila, ale otevřela se. Ztratila si dost krve. Neuslyšíš to ráda, ale budeš muset chvíli odpočívat,“ upozorní ji. „Člověk neomdlí jen tak. Měl v tom prsty ten Crawford?“
„Ne,“ namítá. Její hlas je ostrý.
Amona to trochu překvapuje.
Když je její rameno obvázané, sedá si naproti ní na židli, která stojí u postele. „Dobrá. Bude lepší, když nějaký čas zůstaneš tady ve Fabulexu. Budu tu s tebou, dokud se neuzdravíš. Jen pár dnů-“
„Ne. Vrátíme se domů, Amone. Teď hned. Slibuji, že když mě teď vezmeš domů, zůstanu tam na lůžku, dokud po té ráně nezůstane jen jizva.“
Amon se mírně usměje do její úpěnlivé tváře. „Taková nabídka se neodmítá.“
Nala se k němu natahuje a obejme ho zdravou rukou pevně kolem krku.
Amon překvapeně rozevře oči. Uvědomuje si, že pustila svá prsa, aby mohla udělat tohle gesto. Takže se prakticky nahá tiskne k jeho tělu. Do tváří se mu nahrne krev. Neodvažuje se zvednout ruce, aby se dotkl jejích holých zad.
Její ústa přilnou k jeho uchu. „Nemusíš to dělat.“
„Dělat co?“
„Nemusíš si přede mnou hrát na nezničitelného. Řekl jsi, že jedna z věcí, kterou na mě miluješ, je moje slabost. Platí to stejně i naopak. V mojí přítomnosti můžeš být zranitelný. Stejně jako ty chráníš mě, chráním já tebe.“
Přál by si odtáhnout se a vidět její výraz, ale nakonec svou touhu nechává zmizet ve vůni jejích vlasů.
„Děkuji ti,“ vydechne znovu. „Děkuji, že si pro mě zůstal silný. Dost mi to pomohlo. Ale dál už se nemusíš přetvařovat. Vždycky si měl jednu neobyčejnou vlastnost, tvoje oči nikdy neuměly lhát.“
Odtáhne svou tvář a pohlédne do těch dvou studní nekonečné temnoty s náznakem úsměvu. Její prsty jemně promnou jeho ušmudlanou tvář.
Amon s překvapeným výrazem zírá do jejího obličeje. „Chceš říct slabost.“
Nala jen pokrčí rameny. „Záleží na úhlu pohledu.“
Pouští ho a sahá vedle sebe na postel, kde leží čistá košile v barvě červeného vína. Namáhavě si ji přetahuje přes hlavu s Amonovou pomocí.
„Tak pojď,“ vyzve ho a vstává z postele. „Chci být doma co nejdřív. Musíme vymyslet, jak Abernanta dostat a zabít ještě před tím, než vytáhne na Arcadii. Nedovolím mu, aby ubližoval dalším lidem. Už nebudu plýtvat časem-“
Amon ji popadá za zápěstí zdravé ruky. Zmateně k němu sehne svůj rozhněvaný pohled. Vzal její ruku tak něžně ale přes to jistě. Jeho pohled nemíří na ni, ale stále před něj na postel.
Chvíli se odmlčí, než konečně vstane a pohlédne na ni zpříma. „Jsi hrozně paličatá, že?“
„Amone, copak ty ho nechceš potrestat?“
„Ano, chci, ale nehodlám kvůli tomu riskovat tvoje zdraví. Myslíš, že by to lidé v Austenu chtěli? Že by to Vincent tak chtěl? Aby ses uhnala za vidinou nějaké pomsty na úkor vlastního života? Podívej se na sebe. Jsi bílá jako stěny tohohle města. Ztratila jsi tolik krve, že jsi zkolabovala.“
„Tohle je citové vydírání!“ zatne čelist. „Nesnáším citové vydírání.“
„Říkej si tomu, jak chceš, pokud tě to donutí zůstat alespoň chvíli v klidu, jak si mi slíbila.“
„Já své sliby plním,“ zatvrdí se.
„Dobrá,“ přikyvuje a pouští její ruku. „Půjdu to říct králi.“ Jeho kroky se rozezní po tiché místnosti.
Najednou tuhne na místě, když ucítí ruku, která se ovine kolem jeho pasu. Uvědomuje si, že je to Nala, která ho zezadu objala.
Svůj obličej zaboří do jeho zad a tlumeně zamumlá: „Ještě chvíli. Chtěla bych mluvit o tom, co se stalo. Chtěla bych mluvit… o nich.“
❥
Jen co vůz, který jim daroval král Fabulexu, zastaví u bran jejich sídla, Nala nabírá směr ke svým komnatám. Nezastavuje se ani když jim naproti vychází vstříc Marth, který se už vzpamatoval ze svých zranění a může konečně chodit a smysluplně uvažovat. Jen se za ní s překvapeným pohledem ohlédne a následně se zadívá na Amonovu zmučenou tvář s lítostným pohledem.
Dle výrazu všech žoldáků okolo je jasné, že už dobře vědí o posledních událostech a není třeba to vysvětlovat. Ridley se už o svou část postaral. Amon mu je minimálně za tohle vděčný.
Této noci vládne sídlu ticho za zesnulé.
Amon sedí ve velícím sálu u strategické mapy. Mezi prsty si pohrává s dřevěnými figurkami a pozoruje změny, které na mapě udělal. Ta ničivá prázdnota na místě, kde ještě nedávno býval Austen, se mu zarývá hluboko do srdce. Bolí to. Nemůže se zbavit toho skličujícího pocitu ve své hrudi. Přál by si ten tlak uvolnit. Jemně si prsty promne to místo na hrudníku, a pak shlédne ke své ruce. Stále se netřese. Přitom by mohl přísahat, že tohle je přesně ta situace, kdy to nedokáže ovládat. Ovšem jeho ruka je jistá. Chápe, čím to je. Jeho mysl už není zahalená nejistotou. Ví, co musí udělat.
Po místnosti se rozezní kroky.
Amon zvedá svůj zamyšlený pohled vzhůru.
„Ještě nespíš?“ odtuší překvapeně Ridley a začne nejistě přešlapovat na místě jako dítě, které bylo načapáno při nějaké lumpárně. „Nevěděl jsem, že jsi tady. Jinak bych tě nerušil.“
„V ničem mě nerušíš,“ namítá Amon v jehož zasmušilé tváři se odráží oranžové světlo zapálené svíce. „Kam máš namířeno?“
Ridley jen pohlédne na dveře do Nalina pokoje.
Amon se ostražitě napřímí, ale na nic se neptá. „Zabije tě, pokud překročíš práh těch dveří,“ odtuší, ale v jeho hlase není ani náznak humoru. Myslí svá slova vážně.
„Myslím, že to risknu,“ povytáhne pravý koutek úst výš v nejistém úšklebku.
„Poslyš, Ridley. Chápu, že se cítíš provinilý, ale neber si její slova tolik k srdci. Byla ovládaná emocemi, které se v ní kupily už dlouhou dobu. Jsem si jistý tím, že toho, co řekla, lituje.“
„Věř mi, že vím, jak se cítí,“ vydechne chlapec. „Není to tak, že bych jí měl rád, ale tenhle osud nepřeji nikomu. Ani úhlavnímu nepříteli. Chci, abyste věděli, že při vás budu stát, protože dokážu vidět dál za hranice svojí vlastní pomsty. Můžete si myslet, že jsem dítě, ale já rozumím tomu, co se tady děje.“
Amon přikývne.
„Popřeji jí jen dobrou noc a zase půjdu,“ dodává Ridley a bere za kliku, aniž by ji stisknul. „Ty bys měl jít také spát.“
Zaklepe a po vyzvání vchází do Nalina pokoje.
Amon jen mlčky pozoruje, jak mizí za dveřmi a znovu shlédne k mapě. Tentokrát se mu v hlavě honí trochu jiné myšlenky. Přemítá nad Ridleyho slovy. Obdivuje ho za jeho odvahu. Jeho vzhled je možná mladiství, ale jeho duše si zažila již příliš mnoho, aby mohl dále zůstat dítětem.
Nala stojí u otevřeného okna. Chladný večerní vítr rozevlává její vlasy. Měsíc se třpytí v jejích skleněných očích.
Ridley vchází jen kousek za práh dveří a zakládá si ruce do klína. „Je mi to líto.“
Nala nezohledňuje jeho přítomnost. Dokonce ani nereaguje na jeho hlas. Jen pevně stiskne víčka k sobě při jeho slovech.
„Přijmi moji upřímnou soustrast.“
„Jak můžeš,“ spustí zahořklým hlasem, „cítit upřímnou soustrast s někým, kdo zavraždil tvoje rodiče a nutil tě se na to dívat?“
„Odpustil jsem ti. Vlastně to bylo ještě dřív, než jsem tě poznal,“ vysvětluje Ridley zcela klidným hlasem. Na své rodiče nikdy nezapomněl, ale po těch letech bylo snazší o tom mluvit. „Nemohl bych žít dlouho s takovou nenávistí ve svém srdci. Nebylo to lehké, ale musel jsem to udělat pro sebe, a pak… bylo všechno mnohem snazší.“
Nala se k němu konečně obrací. Její pohled je plný otázek.
Sklápí pohled ke svým založeným rukám. „To neznamená, že bychom se stali přáteli, nebo že bych tě snad začal mít rád… ale už k tobě necítím tu čistou nenávist, která mě požírala roky po tom, co se to stalo. Vím, jak touha po pomstě může být skličující a oslepující. Může nadobro rozervat tvoje srdce. Já jsem se jí zbavil a odpustil jsem ti. V tu chvíli se mi začalo lépe žít,“ zvedá k ní svůj upřímný pomněnkový pohled. „Nenech se tou temnotou pohltit, Nalo. Není z ní cesty zpět.“
Nala překvapeně rozevře oči. „Co…?“
„Chtěl jsem ještě říct, že tě budu respektovat, ale vyhledávat tvou přítomnost si i nadále odpustím,“ skáče jí do řeči vyrovnaným hlasem. „Jen jsem chtěl, abys to věděla… A taky to, že je mi upřímně líto, co se stalo Lanellimu a tvojí rodině. Je jsem sice neznal, ale Vincent byl dobrý chlap. To je asi vše, co můžu říct.“
Její čelist se lehce zatřese. Chtěla by plakat. Tolik soucitu od někoho, od koho by to čekala nejméně, jí zaplavuje nespočtem smíšených pocitů.
Chlapec se bez dalších slov otáčí ke dveřím.
„Ridley?“
„Hm?“ zamručí a ohlédne se přes své rameno.
„Omlouvám se za to, co jsem řekla ve Fabulexu,“ – popotáhne. – „Omlouvám se za všechnu tu bolest, kterou sis kvůli mně musel vytrpět,“ pokračuje upřímným tónem. „Myslím to vážně. City ode mě vždy byly tak vzdálené, ale teď je můžu vnímat zcela čistě. Je mi líto, co jsem udělala tvým rodičům. Kdybych to mohla změnit, neváhala bych.“
„Ale změnit to nemůžeš,“ vydechne Ridley tichým a stále vyrovnaným hlasem. „Jak jsem už řekl, odpustil jsem ti,“ přikývne. „Ale to nemá žádný význam, pokud sobě neodpustíš i ty.“
Odchází z místnosti a mění si mezi dveřmi tak místo s Amonem, který se konečně odvažuje ji také navštívit.
„Můžu dál?“
Nala jen v tichosti přikývne.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptá se zdráhavým hlasem. Cítí, že není v jeho silách, aby jí ulehčil, ale chce jí dát vědět, že na to není sama.
Nala dál mlčí.
Amon jen poraženě vydechne. Nejspíš bude nejlepší, když jí dá více prostoru. Měla by teď hlavně odpočívat a na jeho bedrech leží velký úkol, kterému se musí vydat co nejdříve vstříc. Neví, kolik času jim ještě zbývá před tím, než bude čas se střetnou s Abernantem tváří v tvář.
Obrací svou pozornost k němu. „Omlouvám se. Neměla bych být sobecká,“ vydechne. „Nebyla jsem to jenom já, kdo ztratil rodinu a přátele. Ty jsi je ztratil také. Možná si je neznal tak dlouho, ale vím, že pro tebe znamenali hodně a Vincent byl…“
„Nechci, aby ses trápila ještě víc. Už jsme o tom mluvili ve Fabulexu.“
„Já jsem mluvila,“ opravuje ho. „Ale co ty? Myslíš si, že mě nezajímá, že se trápíš i ty?“ zakroutí nevěřícně hlavou. Je zklamaná sama ze sebe. Přikračuje k němu blíž a pevně sevře jednu jeho ruku ve své chladné dlani. „Vím, jak moc ti na něm záleželo a jemu na tobě. Vím, že jsi tam ztratil přítele, o kterém si ani nevěděl, že ho potřebuješ. Se mnou o tom můžeš mluvit, Amone. To snad víš.“
Amon pokládá dlaň své druhé ruky na hřbet té její a pevně ji sevře. „Vím,“ přikyvuje s pohledem zabodnutým do jejích nachových očích. „Ale ještě… nejsem připravený.“
Nala chápavě přikývne.
Tímto přiznáním jí odhalil jednu ze svých slabostí, které se snažil skrýt před zbytkem světa. Byl to ten nejčistší důkaz důvěry.
Lehce se na něj usměje. „Víš, co učí náboženství Světla a tmy o reinkarnaci?“
Amon jen mlčky zakroutí hlavou.
„Nezáleží na tom, jestli nás po smrti vezme Stvořitel do svého nebeského paláce anebo skončíme v údolí stínů v Chaosově chrámu. Časem se naše duše opět narodí do nového těla. A i v tom novém životě se opět setkáme s lidmi, kteří pro nás tolik znamenali ale i s těmi, které jsme nenáviděli, aniž bychom si to uvědomili. Existuje prý jen jeden jediný okamžik, který odhalí, jaký náš minulý vztah byl. Je to ta první vteřina, kdy se tomu druhému podíváš poprvé do očí. Je to tak krátký okamžik, že tomu spousta lidí nedává dostatečnou pozornost,“ usměje se a pohlédne hluboko do Amonových očí. „Věřím, že až si odbudu svůj trest v Chaosově bludišti přízraků, tak se s Vincentem opět setkám. Tu chvíli, kdy se naše pohledy sešly poprvé nikdy nezapomenu…“
Zamýšlí se a ztrácí se ve vzpomínce, ke které se nevracela často. Její kolena byla zabořená v prachu, když se k ní natáhla ruka chlapce, aby jí pomohl vstát. Její oči se zvedly do jeho obličeje. V tu chvíli poprvé pohlédla až na dno oceánu Vincentových očí.
„To je hezká teorie,“ usměje se Amon a se svými slovy si získává zpátky její pozornost. „Já v náboženství nikdy moc nevěřil, ale tohle je něco, čemu bych věřil rád.“
Nala pohodí rameny. „Není mnoho vojáků, kteří by v náboženství skutečně věřilo. Jinak by nejspíš nemohli zastávat svou práci,“ přikyvuje a jemně promne Amonovy dlaně, než je konečně pouští a opět odstupuje k oknu. Lehce se zadkem opře o okenní rám. „Ale je příjemné věřit alespoň v něco.“
Amon přikračuje krok k ní a znovu bere její ruce do svých dlaní, jako by ještě nebyl připraven je pustit.
Nala překvapeně vzhlédne do jeho tváře.
„Já věřím v nás,“ spustí a jeho černé oči zcela probijí ty její. „Věřím, že společně to dokážeme. Porazíme Abernanta a osvobodíme Sapphirehall. Nikdo nezemřel zbytečně.“
Nala se usměje. Vysmeká jednu ruku z jeho sevření a zvedá ji k jeho tváři. Jemně ji promne chladnými prsty. „Děkuji ti za všechno. Vždycky jsi věděl, co říct, abych se cítila lépe.“
Na chvíli se oba odmlčí.
Nala v Amonově tváři vidí, že má ještě něco na srdci, a tak je první, kdo protíná ticho svým hlasem: „Nepřišel si sem se mnou oplakávat jejich památku. Vidím to v tvém pohledu. Co se děje?“
Amon se zhluboka nadechuje. Je připravený ji konfrontovat s něčím, co mu vrtá hlavou už od chvíle, kdy se mu o tom král Fabulexu zmínil. „Vím, že bys měla odpočívat, ale Kai mi řekl něco, co jsem s tebou chtěl probrat ještě dnes. Nemůžu na to přestat myslet…“
„O co jde?“ vyhrkne Nala a ostražitě se napřímí. Ať je to cokoliv, co král Fabulexu Amonovi řekl, bude to jistě důležité pro jejich stávající situaci.
„O tvoji minulost.“
„Myslíš v Niflheimu?“ nakrabatí nechápavě čelo.
„Myslím tím tvůj původ,“ osvětluje Amon a konečně začíná odhalovat všechny své karty. „Víš, kdo byli tvoji rodiče?“
„Moji rodiče byli Isi a Eren Darksovi,“ zatíná čelist. Její výraz se rychle mění z nechápavého na odměřený. Ví přesně kam tahle konverzace směřuje.
„Myslel jsem pokrevní-“
„Na nich nezáleží,“ utíná jeho myšlenku ostrým hlasem a vysmeká i svou druhou ruku z jeho stisku. Svou rozhořčenou tvář otáčí směrem k noční obloze za otevřeným oknem. Stříbrný srpek měsíce se schovává za černými mraky. Dnešní noc je temná a chladná jako její srdce. „Nechci to slyšet.“
„Nalo, chápu, že je to těžké o tom mluvit, ale já ti to musím říct. Musíš vědět, že jsi-“
„Aerianka?!“ vyhrkne a její pohled trhne zpátky do jeho teď zmatené tváře. Její hruď se zmítá pod návalem nečekaného vzteku a hořkosti.
Amon na okamžik ztrácí všechna slova. Jen nechápavě hledí nazpátek do její tváře.
„Takže to víš? Jak dlouho?“
„Už ani nevím,“ pokrčí rameny a pohodí hlavou. Její hlas se utišuje. Ustupuje od Amona dál do pokoje s pohledem upřeným ke dveřím, aby nemusela čelit jeho pohledu. Zakládá si odměřeně ruce na hruď. „Elrick mi to řekl dávno před tím, než jsem se přidala k SZS a odjela na jih.“
„Věděla jsi to celou dobu? Tak proč…?“
„Já o to nestojím, Amone. Nenarodila jsem se pro vládnutí. Jediné, co doopravdy umím, je zabíjet. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to tak. Elrick byl dobrý král. Nesahala jsem mu ani po kotníky.
„Zkus se nad tím trochu zamyslet. Copak bys chtěl, aby na trůně seděl někdo jako já? Po tom všem, co ses o mě dozvěděl, bys opravdu podporoval vládu někoho, jako jsem já? O co bych byla lepší než Abernant? Roland? Nebo Theodor? Byla bych nejspíš ještě horší než všichni dohromady.
„Řekl ti Kai o mých předcích? O tom, že to šílenství, které koluje v našich žilách se dědí po generace? Když Theodor zemřel, tak se začali mezi sebou vraždit. Prolévali krev své krve. Nezáleželo jim na městě, na celé zemi, na lidech nebo na jejich vlastní rodině. Nezáleželo jim na ničem jiném než na slávě a moci.
„Já se to snažím změnit. Snažím se být… lepší. Ale kdybych se stala královnou… Nevím, co by se v takové chvíli mohlo stát. Co by Temnota mohla udělat s takovou mocí. Protože ona tam někde pořád je a čeká. Čeká až udělám chybu.
„Takovou královnu nikdo nechce, Amone,“ vydechne již tišším hlasem. Konečně se odvažuje pohlédnou do jeho zaražené tváře, která nasává každé její slovo. Její oči se zalesknou smutkem. „Musíš na chvíli odložit ty city, co ke mně chováš a opravdu se zamyslet nad tím, co je nejlepší pro Sapphirehall. To je přeci to, co oba chceme.“
Bývalý major sklání svůj zahanbený pohled do země.
„Vláda by slušela spíš tobě,“ usměje se konečně Nala a přikračuje k němu opět blíž. Položí mu dva prsty pod bradu a zvedne jeho tvář, aby na ni pohlédl. „Máš k tomu dobré předpoklady.“
Amon se stále snaží zpracovat, co mu řekla. Její přísný pohled ho přesvědčuje o tom, že svá slova myslí na smrt vážně. Věděla celou dobu, kým je, ale vzdala se trůnu pro validní důvody, se kterými nemůže argumentovat. Vlastně v jeho očích svým rozhodnutím a uvědoměním si skutečnosti stoupla ještě výš.
Na jeho tváři se objevuje náznak úšklebku. „Tak budeme vládnout spolu,“ pronese jako pokus o vtip. V hloubi duše ví, že se to nikdy nestane. On o vládu nestál o nic víc než ona. Ale svou další větu pronese s naprostou jistotou: „Budeme si vzájemně hlídat záda jako to děláme teď.“
„To by se mi líbilo,“ oplácí mu úsměv.
Nepřestává jí udivovat, jak tohohle muže miluje. S každým pohledem do jeho očí barvy noci se v tom utvrzuje víc a víc. Její srdce se náhle rozbuší jako o závod, když jí na mysl přijde nemyslitelná myšlenka.
Jemně těmi dvěma prsty přejede od brady po hraně jeho čelisti až k uchu. Zaboří se všemi prsty do jeho vlasů barvy havraních křídel a nakloní svou tvář o něco blíž k té jeho, až se téměř dotknou nosy.
„Budeš mým králem?“ zašeptá s nachovým pohledem stále zabodnutým do jeho černých očí. Možná, když bude stát po jejím boku, tak by to přeci jen šlo.
Amon je zcela zaskočen jejími slovy snoubenými s tónem jejího hlasu. Nedokáže rozeznat, jestli myslí svá slova vážně, nebo pokračuje ve vtipu, který on započal. Nicméně jeho odpověď je jasná, ať je pravda kdekoliv: „Budu cokoliv, co budeš chtít, abych byl.“
S jeho slovy může cítit jeho dech na své tváři. Lehce se zatřese. Ta slova zní v jejích uších jako příslib, který rezonuje s každou křivkou jejího těla.
„Ale musím ti teď něco říct,“ vydechne Amon a protíná tak napjaté ticho.
Lehký vánek z venku osvěží Nalinu horkou tvář. Najednou jako by odvál tu spalující touhu ho políbit, jako by snad na něco takového byla vhodná doba.
„Zítra ráno odjedu.“
Tuhne na místě jako socha. Její spodní ret se lehce zatřese nervozitou. Napřímí se a volně svěsí ruce podél boků. „Kam?“
„Kai mi totiž ještě řekl o dalších dvou chrámech se služebníky,“ spustí. „Jeden se nachází na západě a ten druhý možná na severu.“
„Chystáš se získat vlastního služebníka,“ odtuší, ale tón jejího hlasu nezní překvapeně.
Amon přikývne. „Pokud teď Abernant má Isabel, musíme posílit naše řady. Ale ani to nebude stačit proti takové síle,“ pokračuje. „Shodli jsme se s králem na tom, že bychom oba měli zkusit štěstí.
„Pokusím se najít toho na severu. Poloha chrámu ani to, jestli tam vůbec skutečně je, není známá, ale když budu mít štěstí, najdu ho.
„Ty půjdeš na jistotu. Kai mi dal nějaké mapy a spisy, kde je přesná poloha západního chrámu u Mel-Abahu. Takže kdyby se cokoliv začalo na severu dít, budeš připravená tomu čelit,“ ujišťuje ji. „Nerad tě vystavuji otevřené válce, ale nebudu riskovat posílat tě naslepo na sever. Zatím je to stále nepřátelské území.“
Od doby, kdy společně zahnali Temnotu, byli pořád spolu. Nedokáže si představit, co to bude znamenat, pokud se rozdělí na delší dobu. Ale uvědomuje si, že je ten nejvyšší čas to zjistit, aby odhalila, jestli jejich společná vláda v Sapphirehallu je jen bludná představa, nebo je tu naděje, že se to může stát jednoho dne skutečností.
„To bude ztráta času,“ zamítá jeho návrh s vážným výrazem. „Na sever pojedu já.“
„Ale, Nalo-“ chystá se protestovat Amon.
„Já vím, kde tam ten chrám je a jak se k němu dostat. Už jsem tam jednou byla.“
Amon se užasle usměje. „Tvoje zvídavost mě nikdy nepřestane překvapovat,“ vydechne a trochu se mu ulevuje. Rozhodně se mu nelíbila představa, že bude muset bloudit po severním kontinentu, který se hemží nepřáteli. „Jak si ho našla? A kde?“
„Byla to náhoda. Stalo se to na jedné misi, když jsme převáželi zásoby z Asenu do Sapphirehallu,“ vysvětluje. „Byl to triviální úkol, ale na lodi nás chytla silná bouře, která nás odvála daleko na širý oceán. Tehdy jsme uviděli ten ostrov obehnaný horami.“
„Víš určitě, že ten chrám je na tomhle ostrově?“
Přikyvuje. „Zakotvili jsme u něj a rozhodli se tam přečkat to nejhorší. Muži se schovali v nedaleké jeskyni. Nikdo z nich se mnou dál do hor nešel. Nezdálo se to jako příliš přátelské místo, ale znáš mě.“
„Musela ses tam prostě kouknout,“ ušklíbne se.
„Nikdy jsem nedošla na druhou stranu hor, ale byl tam slušný výhled,“ pokračuje, ale rozhoduje si většinu detailů o tom místě nechat pro sebe. Rozhodně se ochranářskému Amonovi nebude zmiňovat o zvláštní chladné energii, která způsobila, že i uprostřed léta na ostrově intenzivně sněžilo. O štiplavé magii, která ji pálila v nose i ústech už u samotného vchodu do horké průrvy. O prázdnotě, která zatěžkala její srdce, když spatřila zamrzlé věže vysokého chrámu, který zahlédla jen na několik nepatrných vteřin, když silný vichr rozevlál hustou mlhu na obzoru. „Pamatuji si, že jsem na horizontu spatřila budovu, co se podobala chrámu.“
„Jsi si jistá, že to místo znovu najdeš?“
Se zamračeným výrazem si založí ruce na prsa.
„Dobře, dobře,“ zasměje se Amon lehce nad její reakcí. „Už nikdy nebudu pochybovat o tvých mapovacích schopnostech. V tomhle směru jsi se nejednou osvědčila.“
„To si myslím,“ pronese podrážděně. „Hned zítra-“
„Tak počkat,“ zastavuje ji. Poznává v jejích očích rozmýšlení strategie a plánování. „Nemysli si, že jsem kvůli tomu zapomněl na tvůj slib.“
Nala rezignovaně svěsí ramena. „Týden. Déle čekat nebudu.“
Amon se vítězně usměje. „Kompromis přijat. Pro mě bude loď připravena už zítra časně z rána. Nevíme, kdy Abernant zaútočí a ani to, jak dlouhá bude cesta. Čím dřív vyrazím, tím líp.“
„Souhlasím. Udělala bych to samé, ale uzavřela jsem dohodu,“ zamračí se znovu s rukama stále založenými na hrudi.
Amon se jen pobaveně zasměje. „Jsi hrozně tvrdohlavá.“
Zamračený výraz Nale vydržel i do časného rána, kdy se vydala společně s Gilbertem, Ridleym a Marthem vyprovodit Amona na jeho další cestu.
Přikračuje k němu blíž a tiskne si hnědý plášť ke svým zmrzlým pažím. Léto končí a přichází podzim. Studený mořský vítr si pohrává s jejími zlatými vlasy a rozfoukává je kolem její hlavy. „Doufám, že si bereš na svědomí, že mě tu necháváš s těmi zvířaty.“
Amon se široce usměje a chytá ji za paže, aby je protřel a alespoň trochu ji tak zahřál. Zadívá se za její záda, kde stojí trojice mužů. Poté opět pohlédne do její tváře. „Buď na ně alespoň trochu milá. Teď si tu jediná paní ty. Nechci, aby z toho měli doživotní trauma.“
Nala jen vydechne. Už to není legrace. Amon ji opouští ještě dřív, než předpokládala. Jejich cesty se rozdělují zrovna ve chvíli, kdy by jeho přítomnost potřebovala nejvíce. Dobře ovšem ví, že je to nezbytné, a proto nevyřkne svoje pochyby, které by ho na jeho cestě akorát znepokojovaly.
Pokládá ruku na jeho černou zbroj přesně na místo, kde pod ní bije velké a silné srdce. „Vrať se brzy, Amone.“
„Budu se snažit,“ utěšuje ji. „Kdybych se ovšem ani do týdne nevrátil, vydej se na svou cestu. Sice budu trnout strachy, když se vrátím a ty tu nebudeš, ale v téhle situaci nemáme jinou možnost.“
„K tomu mě nemusíš dvakrát přemlouvat.“
„Dobrá, ale slib mi, že s sebou vezmeš i Martha. Budu se cítit o trochu jistější.“
„Chceš mě vyslat do opuštěných hor se šílencem, co se tě pokusil zabít? Máš zvláštní představy o jistotě,“ šklebí se.
„To není vtipné,“ pronese s jasnou starostí ve svém hlase. „Nezapomeň, že budeš na nepřátelském území. Kdyby Abernant zjistil-“
Pokládá prst na jeho rty, aby tak zastavila jeho poslední slova. „Nezjistí,“ ujišťuje ho a lehce se při tom pousměje. „A Martha s sebou vezmu. Slibuji.“
„Děkuji,“ přikyvuje a bere její ruku do své dlaně. „Až vyrazíš, nech sídlo na starosti Ridleymu a Gilbertovi. Snad to tu společně nesrovnají se zemí. Měli by tu zůstat, aby se postarali o výcvik a najímání nových rekrutů. Potřebujeme silnou armádu víc než kdy dřív. A také musí monitorovat, co se teď děje na severu. Cítím, že se blíží něco velkého.“
„To, že po vládě netoužím, neznamená, že nevím, jak se to dělá,“ usmívá se dál a mne jeho ruku v černé rukavici. „Už by si neměl ztrácet čas. Šťastnou cestu.“
Amon přikyvuje. Zvedá její zmrzlou ruku ke svým ústům a vtiskne polibek do její dlaně. Na rozloučenou pohlédne i ke třem mužům, kteří již od něj mají zadané všechny rozkazy, a vyráží směrem k lodi, která kotví u břehu připravená na další cestu.
Jen co loď zmizí v ranní mlze, Nalinu tvář opouští ten hraný úsměv, kterým se snažila Amona ukonejšit.
„Tak co? Už ste si to spolu konečně rozdali?“ zeptá se netaktně Gilbert, který ještě stále stojí za jejími zády.
Bývalá majorka ho probodne pohledem, který by mohl vraždit, a rozchází se směrem k hradu.
„Hádám, že to znamená ne,“ dodává hromovým hlasem žoldák a následuje ji.
„Gilberte, jak můžeš být tak necitlivý po tom, co se stalo?“ vyhrkne nevěřícně Marth. Naráží na hrozné události minulého dne.
„Necitlivej? Myslim na jejich dobro. Voba by to v takový chvíli potrebovali,“ pokračuje na svou obranu. „Pořád kolem sebe našlapujou jako na trní místo toho, aby na to konečně vlítli a trochu si voba ulevili.“
Nala jen dlouze vydechne. Je mu svým způsobem vděčná. Gilbert je momentálně jediný, kdo kolem ní nechodí po špičkách. Stále ji rozptyluje svou nevymáchanou pusou, a to jí do života přináší alespoň lehké ujištění, že některé věci zůstávajíc stejné.
„Děkuji, Bertíku, za tvou nepostradatelnou radu na vyřešení všech životních problému sexem,“ pronese sarkasticky Nala, ale její tvář se neusmívá. Vrazí do velkých dřevěných dveří vedle hradu, které vedou do stájí. Zde se zastavuje a konečně se obrací k trojici mužů, kteří jí jdou těsně v zádech. „Amon tu ovšem nějakou dobu nebude, takže tohle řešení budeme muset na nějaký čas odložit.“
Gilbert se pobaveně zašklebí. „Mohl bych podat ruku k dílu. Kdybys měla zájem, přemoch bych se.“
„Tahle nabídka zní neskutečně lákavě,“ pokračuje dál s neskrývaným sarkasmem, „ale to nepůjde, protože ani já tu nějaký čas nebudu.“
„Co to má znamenat?“ vyhrkne překvapeně Ridley, který se až do teď zdržoval jakéhokoliv komentáře k probíhající konverzaci. „Amon tě přeci žádal, abys zůstala v sídle nejméně týden, než vyrazíš. Přísahala jsi-“
„Nemusíš mi připomínat, co jsem přísahala. Věř mi, že nepatřím k lidem, kteří porušují své slovo, ale jsme ve válce,“ upozorňuje důrazným hlasem. „Každá ztracená minuta nám může leda tak uškodit. Potřebuji se na vás spolehnout víc než kdy dřív.
„Gilberte, musíš sehnat a vytrénovat co největší počet žoldáků, jaký je v tak krátkou dobu možný. Naše kohorty dost utrpěly, takže se musíme postavit zpátky na nohy,“ zalkne se při pomyšlení co jejich momentální situaci předcházelo. Část žoldáků ztratili v bitvě u Austenu, a ještě větší část přímo ve vesnici, když ji Isabel vymazala ze světových map.
„Můžeš se na mě spolehnout,“ přikyvuje žoldák jistým hlasem. „To je jasný.“
Její pohled trhne k mladému chlapci. „Ridley, ty teď máš také důležitý úkol. Musíš pečlivě monitorovat vše, co se v Sapphirehallu šustne.“
„Samozřejmě,“ ujišťuje ji i on. „Ale nemůžu tě nechat teď odejít. Slíbil jsem Amonovi-“
„Nemám čas se s tebou o tom dohadovat,“ odbíjí ho. Přechází k jednomu z kožených sedel a bere ho do svých rukou. „Vyrážím do Fabulexu, kde poprosím krále o loď na sever. Přechod přes hory zabere dost času, ale nemám to tam dostatečně zmapované, takže nedokážu odhadnout, kdy se vrátím… a jestli vůbec.“ Přehazuje sedlo na hřbet jedné světlé izabely. „Oba jste velice schopní. Vím, že se o všechno postaráte. Kdyby se cokoliv stalo a já se nevrátila, nečekejte na mě a vyrazte do bitvy.“
„Buď v klidu. Já se vo všechno postarám,“ přikyvuje Gilbert a tentokrát v jeho hlase není ani náznak vtipu.
Nala děkovně přikývne. „Děkuji ti. Vážím si tvé oddanosti.“ Její pohled trhne k chlapci po její levici. „Ridley?“
Jmenovaný zatíná naštvaně čelist. Její rozhodnutí se mu příčí, ale nemůže pominout to, jaká je situace. „Dobře. Ale pokud se Amon vrátí a ty tu ještě nebudeš, úplně to odvede jeho pozornost od probíhajících akcí a může se kvůli tomu zhroutit celá naše strategie.“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou žena a rukou mávne na Martha, který zatím jen mlčky zírá před sebe. Její gesto mu napoví, aby si také osedlal jednoho z koní. „Kdyby k tomu skutečně došlo, Amon musí chápat, kde jsou priority. Nenechá se tím rozhodit. Počítal s tím, že se může stát, že tu nebudu, když se vrátí.“
„Hm…“ zamručí pochybovačně Gilbert.
Nala jen dlouze vydechne. „Vím, že ho dokážete přesvědčit. Pokud ho budete následovat, všechno dobře dopadne. Jsem si tím jistá,“ snaží se je ještě naposledy ujistit. Její pozornost se přesune k poslednímu z trojice mužů, který se vedle ní snaží osedlat letního vraníka. „Marthe, ty pojedeš se mnou. Nebudu s sebou brát více mužů kromě pár námořníků. Musíme vzít v potaz, že vyrážíme na nepřátelské území. Proto je potřeba, aby ta akce proběhla rychle a tiše. Velká flotila by mohla rozpoutat v okolí Sapphirehallu rozruch.“
Marth zapne popruh koni na břiše a následně k ní zvedne svůj nejistý pohled. „Jsi si jistá, že s sebou chceš zrovna mě? Od té naší vzpoury jsem dělal spíše problémy. A to s Vincentem…“
„Na to teď nemysli,“ namítá a zabodává svůj jistý pohled do jeho tváře. „Kdyby tu byl, určitě by s mým rozhodnutím souhlasil. Jsi dobrý voják a já ti věřím.“
Marth překvapeně rozevře své oči.
„Kromě toho mě o to žádal i Amon, takže ti očividně věří i on,“ dodává Nala. „Dobrá tedy. Teď, když jsme si vše vyjasnili, nemá cenu dál ztrácet čas.“
Toho ihned s plukovníkovým samolibým úšklebkem zaplavuje vztek. Popadá ho za límec uniformy a vztekle ho přiráží ke zdi.
„Co jsi jí provedl?!“
„Našel jsem ji ve městě a odnesl ji sem,“ pokrčí nechápavě rameny, ale z jeho výrazu je jasné, že ví, na co Amon naráží. „Zachránil jsem ji.“
Kolem prochází žena z králova služebnictva. Zamračeně na oba muže pohlédne. „Pánové, jděte si vyřizovat účty jinam,“ vynadá jim. „Nemocní potřebují klid.“
Amon arogantního plukovníka pouští.
Ten mlčky opanuje bývalého majora svým pobaveným úšklebkem a odchází.
„Můžu ji vidět?“ zeptá se starostlivě Amon služebné.
„Ještě ne,“ zamítá s přísným výrazem. „Musíme ji ošetřit rány. Je možné, že se zanítily.“ Dále ho žena již ignoruje a vchází do dveří od pokoje.
Amon se odvrací zpátky do chodby a pokračuje s tím, s čím začal, než zahlédl Crawforda vycházet z místnosti. S nervózním výrazem přechází od stěny ke stěně úzké chodby.
Muž přikyvuje.
„Nechce se nechat ošetřit,“ lamentuje služebná. „Prý to máte udělat vy.“
Amon bez delších rozmyslů vchází dovnitř.
Nala sedí na posteli s pohledem zabodnutým do země před sebou. Jednu ruku – tu s raněným ramenem – má volně položenou vedle sebe, jako by ani nepatřila k jejímu tělu a tu druhou má složenou v klíně.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Amon, ale neodvažuje se přijít blíž. Jako by jí chtěl nechat volný prostor, aby se zhluboka nadechla.
„Ne,“ hlesne. Její hlas probíjí ta nejčistší forma smutku. Zvedá hlavu a pohlédne do jeho tváře. „Můžeš mi pomoci se z toho vysvléknout?“ zeptá s tázavým pohledem. Její torzo obepíná již jen kdysi bílá košile, která je teď nasáklá zahnědlou krví a ušmudlaná od popela.
Amon mlčky přikyvuje a staví se před ní. Neohrabanými prsty se pokouší rozepnout titěrné knoflíčky na košili tak rychle jak jen může, ale zároveň velmi opatrně, aby jí nezpůsobil další bolest.
Když je konečně na konci, začne pomalu stahovat rukávy z jejích rukou. Všímá si, že přes prsa má převázaný pevný obvaz.
„Můžeš to, prosím, rozříznout?“
„Jistě…“ odpovídá, ale v jeho hlase je jasně zřetelné zaváhání.
Nala si toho všímá, a tak se na něj usměje. „To je v pořádku, Amone,“ vydechne. „Když si byl v Austenu, viděla jsem tě nahého nesčetněkrát. Budeme si tak trochu kvit.“
Amon nervózně polkne. Už jenom při představě, že ho viděla nahého od hlavy až k patě, mu zrudnou tváře.
Staví se za její záda. Roztřesenýma rukama zachytává jeden ze svých prstů za pás a do druhé dlaně bere nůž, kterým ho nařízne a přetrhne. Následně ho nechává sklouznout z jejího těla na postel.
Konečně má pocit, že se jí do plic dostává vzduch. Zhluboka se nadechne.
Jeho tvář je červenější než dozrále jablko. Očima sleduje ty perfektní křivky jejích zad, jak se propínají, když je konečně volná. Stydí se za pocity, které to v něm probouzí.
Nala se naklání na stranu a pohlédne na něj přes jedno rameno. „Děkuji,“ vydechne úlevným tónem. Nezraněnou ruku si pokládá přes prsa.
Amon opět polkne. Zahání hanebné myšlenky, které se mu honí hlavou. Není čas ani situace na to, aby se jimi nechal pohltit.
„Podívám se ti na tu ránu,“ vydechne a strhává svou pozornost k jejímu raněnému ramenu. Nejprve namáčí žínku do lavoru, který dříve přinesla služebná. Jemně otírá její ruku, ale i záda a dekolt, aby je zbavil nečistot a zaschlé krve. „Nezdá se, že by se rána zanítila, ale otevřela se. Ztratila si dost krve. Neuslyšíš to ráda, ale budeš muset chvíli odpočívat,“ upozorní ji. „Člověk neomdlí jen tak. Měl v tom prsty ten Crawford?“
„Ne,“ namítá. Její hlas je ostrý.
Amona to trochu překvapuje.
Když je její rameno obvázané, sedá si naproti ní na židli, která stojí u postele. „Dobrá. Bude lepší, když nějaký čas zůstaneš tady ve Fabulexu. Budu tu s tebou, dokud se neuzdravíš. Jen pár dnů-“
„Ne. Vrátíme se domů, Amone. Teď hned. Slibuji, že když mě teď vezmeš domů, zůstanu tam na lůžku, dokud po té ráně nezůstane jen jizva.“
Amon se mírně usměje do její úpěnlivé tváře. „Taková nabídka se neodmítá.“
Nala se k němu natahuje a obejme ho zdravou rukou pevně kolem krku.
Amon překvapeně rozevře oči. Uvědomuje si, že pustila svá prsa, aby mohla udělat tohle gesto. Takže se prakticky nahá tiskne k jeho tělu. Do tváří se mu nahrne krev. Neodvažuje se zvednout ruce, aby se dotkl jejích holých zad.
Její ústa přilnou k jeho uchu. „Nemusíš to dělat.“
„Dělat co?“
„Nemusíš si přede mnou hrát na nezničitelného. Řekl jsi, že jedna z věcí, kterou na mě miluješ, je moje slabost. Platí to stejně i naopak. V mojí přítomnosti můžeš být zranitelný. Stejně jako ty chráníš mě, chráním já tebe.“
Přál by si odtáhnout se a vidět její výraz, ale nakonec svou touhu nechává zmizet ve vůni jejích vlasů.
„Děkuji ti,“ vydechne znovu. „Děkuji, že si pro mě zůstal silný. Dost mi to pomohlo. Ale dál už se nemusíš přetvařovat. Vždycky si měl jednu neobyčejnou vlastnost, tvoje oči nikdy neuměly lhát.“
Odtáhne svou tvář a pohlédne do těch dvou studní nekonečné temnoty s náznakem úsměvu. Její prsty jemně promnou jeho ušmudlanou tvář.
Amon s překvapeným výrazem zírá do jejího obličeje. „Chceš říct slabost.“
Nala jen pokrčí rameny. „Záleží na úhlu pohledu.“
Pouští ho a sahá vedle sebe na postel, kde leží čistá košile v barvě červeného vína. Namáhavě si ji přetahuje přes hlavu s Amonovou pomocí.
„Tak pojď,“ vyzve ho a vstává z postele. „Chci být doma co nejdřív. Musíme vymyslet, jak Abernanta dostat a zabít ještě před tím, než vytáhne na Arcadii. Nedovolím mu, aby ubližoval dalším lidem. Už nebudu plýtvat časem-“
Amon ji popadá za zápěstí zdravé ruky. Zmateně k němu sehne svůj rozhněvaný pohled. Vzal její ruku tak něžně ale přes to jistě. Jeho pohled nemíří na ni, ale stále před něj na postel.
Chvíli se odmlčí, než konečně vstane a pohlédne na ni zpříma. „Jsi hrozně paličatá, že?“
„Amone, copak ty ho nechceš potrestat?“
„Ano, chci, ale nehodlám kvůli tomu riskovat tvoje zdraví. Myslíš, že by to lidé v Austenu chtěli? Že by to Vincent tak chtěl? Aby ses uhnala za vidinou nějaké pomsty na úkor vlastního života? Podívej se na sebe. Jsi bílá jako stěny tohohle města. Ztratila jsi tolik krve, že jsi zkolabovala.“
„Tohle je citové vydírání!“ zatne čelist. „Nesnáším citové vydírání.“
„Říkej si tomu, jak chceš, pokud tě to donutí zůstat alespoň chvíli v klidu, jak si mi slíbila.“
„Já své sliby plním,“ zatvrdí se.
„Dobrá,“ přikyvuje a pouští její ruku. „Půjdu to říct králi.“ Jeho kroky se rozezní po tiché místnosti.
Najednou tuhne na místě, když ucítí ruku, která se ovine kolem jeho pasu. Uvědomuje si, že je to Nala, která ho zezadu objala.
Svůj obličej zaboří do jeho zad a tlumeně zamumlá: „Ještě chvíli. Chtěla bych mluvit o tom, co se stalo. Chtěla bych mluvit… o nich.“
❥
Jen co vůz, který jim daroval král Fabulexu, zastaví u bran jejich sídla, Nala nabírá směr ke svým komnatám. Nezastavuje se ani když jim naproti vychází vstříc Marth, který se už vzpamatoval ze svých zranění a může konečně chodit a smysluplně uvažovat. Jen se za ní s překvapeným pohledem ohlédne a následně se zadívá na Amonovu zmučenou tvář s lítostným pohledem.
Dle výrazu všech žoldáků okolo je jasné, že už dobře vědí o posledních událostech a není třeba to vysvětlovat. Ridley se už o svou část postaral. Amon mu je minimálně za tohle vděčný.
❥
Této noci vládne sídlu ticho za zesnulé.
Amon sedí ve velícím sálu u strategické mapy. Mezi prsty si pohrává s dřevěnými figurkami a pozoruje změny, které na mapě udělal. Ta ničivá prázdnota na místě, kde ještě nedávno býval Austen, se mu zarývá hluboko do srdce. Bolí to. Nemůže se zbavit toho skličujícího pocitu ve své hrudi. Přál by si ten tlak uvolnit. Jemně si prsty promne to místo na hrudníku, a pak shlédne ke své ruce. Stále se netřese. Přitom by mohl přísahat, že tohle je přesně ta situace, kdy to nedokáže ovládat. Ovšem jeho ruka je jistá. Chápe, čím to je. Jeho mysl už není zahalená nejistotou. Ví, co musí udělat.
Po místnosti se rozezní kroky.
Amon zvedá svůj zamyšlený pohled vzhůru.
„Ještě nespíš?“ odtuší překvapeně Ridley a začne nejistě přešlapovat na místě jako dítě, které bylo načapáno při nějaké lumpárně. „Nevěděl jsem, že jsi tady. Jinak bych tě nerušil.“
„V ničem mě nerušíš,“ namítá Amon v jehož zasmušilé tváři se odráží oranžové světlo zapálené svíce. „Kam máš namířeno?“
Ridley jen pohlédne na dveře do Nalina pokoje.
Amon se ostražitě napřímí, ale na nic se neptá. „Zabije tě, pokud překročíš práh těch dveří,“ odtuší, ale v jeho hlase není ani náznak humoru. Myslí svá slova vážně.
„Myslím, že to risknu,“ povytáhne pravý koutek úst výš v nejistém úšklebku.
„Poslyš, Ridley. Chápu, že se cítíš provinilý, ale neber si její slova tolik k srdci. Byla ovládaná emocemi, které se v ní kupily už dlouhou dobu. Jsem si jistý tím, že toho, co řekla, lituje.“
„Věř mi, že vím, jak se cítí,“ vydechne chlapec. „Není to tak, že bych jí měl rád, ale tenhle osud nepřeji nikomu. Ani úhlavnímu nepříteli. Chci, abyste věděli, že při vás budu stát, protože dokážu vidět dál za hranice svojí vlastní pomsty. Můžete si myslet, že jsem dítě, ale já rozumím tomu, co se tady děje.“
Amon přikývne.
„Popřeji jí jen dobrou noc a zase půjdu,“ dodává Ridley a bere za kliku, aniž by ji stisknul. „Ty bys měl jít také spát.“
Zaklepe a po vyzvání vchází do Nalina pokoje.
Amon jen mlčky pozoruje, jak mizí za dveřmi a znovu shlédne k mapě. Tentokrát se mu v hlavě honí trochu jiné myšlenky. Přemítá nad Ridleyho slovy. Obdivuje ho za jeho odvahu. Jeho vzhled je možná mladiství, ale jeho duše si zažila již příliš mnoho, aby mohl dále zůstat dítětem.
Nala stojí u otevřeného okna. Chladný večerní vítr rozevlává její vlasy. Měsíc se třpytí v jejích skleněných očích.
Ridley vchází jen kousek za práh dveří a zakládá si ruce do klína. „Je mi to líto.“
Nala nezohledňuje jeho přítomnost. Dokonce ani nereaguje na jeho hlas. Jen pevně stiskne víčka k sobě při jeho slovech.
„Přijmi moji upřímnou soustrast.“
„Jak můžeš,“ spustí zahořklým hlasem, „cítit upřímnou soustrast s někým, kdo zavraždil tvoje rodiče a nutil tě se na to dívat?“
„Odpustil jsem ti. Vlastně to bylo ještě dřív, než jsem tě poznal,“ vysvětluje Ridley zcela klidným hlasem. Na své rodiče nikdy nezapomněl, ale po těch letech bylo snazší o tom mluvit. „Nemohl bych žít dlouho s takovou nenávistí ve svém srdci. Nebylo to lehké, ale musel jsem to udělat pro sebe, a pak… bylo všechno mnohem snazší.“
Nala se k němu konečně obrací. Její pohled je plný otázek.
Sklápí pohled ke svým založeným rukám. „To neznamená, že bychom se stali přáteli, nebo že bych tě snad začal mít rád… ale už k tobě necítím tu čistou nenávist, která mě požírala roky po tom, co se to stalo. Vím, jak touha po pomstě může být skličující a oslepující. Může nadobro rozervat tvoje srdce. Já jsem se jí zbavil a odpustil jsem ti. V tu chvíli se mi začalo lépe žít,“ zvedá k ní svůj upřímný pomněnkový pohled. „Nenech se tou temnotou pohltit, Nalo. Není z ní cesty zpět.“
Nala překvapeně rozevře oči. „Co…?“
„Chtěl jsem ještě říct, že tě budu respektovat, ale vyhledávat tvou přítomnost si i nadále odpustím,“ skáče jí do řeči vyrovnaným hlasem. „Jen jsem chtěl, abys to věděla… A taky to, že je mi upřímně líto, co se stalo Lanellimu a tvojí rodině. Je jsem sice neznal, ale Vincent byl dobrý chlap. To je asi vše, co můžu říct.“
Její čelist se lehce zatřese. Chtěla by plakat. Tolik soucitu od někoho, od koho by to čekala nejméně, jí zaplavuje nespočtem smíšených pocitů.
Chlapec se bez dalších slov otáčí ke dveřím.
„Ridley?“
„Hm?“ zamručí a ohlédne se přes své rameno.
„Omlouvám se za to, co jsem řekla ve Fabulexu,“ – popotáhne. – „Omlouvám se za všechnu tu bolest, kterou sis kvůli mně musel vytrpět,“ pokračuje upřímným tónem. „Myslím to vážně. City ode mě vždy byly tak vzdálené, ale teď je můžu vnímat zcela čistě. Je mi líto, co jsem udělala tvým rodičům. Kdybych to mohla změnit, neváhala bych.“
„Ale změnit to nemůžeš,“ vydechne Ridley tichým a stále vyrovnaným hlasem. „Jak jsem už řekl, odpustil jsem ti,“ přikývne. „Ale to nemá žádný význam, pokud sobě neodpustíš i ty.“
Odchází z místnosti a mění si mezi dveřmi tak místo s Amonem, který se konečně odvažuje ji také navštívit.
„Můžu dál?“
Nala jen v tichosti přikývne.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptá se zdráhavým hlasem. Cítí, že není v jeho silách, aby jí ulehčil, ale chce jí dát vědět, že na to není sama.
Nala dál mlčí.
Amon jen poraženě vydechne. Nejspíš bude nejlepší, když jí dá více prostoru. Měla by teď hlavně odpočívat a na jeho bedrech leží velký úkol, kterému se musí vydat co nejdříve vstříc. Neví, kolik času jim ještě zbývá před tím, než bude čas se střetnou s Abernantem tváří v tvář.
Obrací svou pozornost k němu. „Omlouvám se. Neměla bych být sobecká,“ vydechne. „Nebyla jsem to jenom já, kdo ztratil rodinu a přátele. Ty jsi je ztratil také. Možná si je neznal tak dlouho, ale vím, že pro tebe znamenali hodně a Vincent byl…“
„Nechci, aby ses trápila ještě víc. Už jsme o tom mluvili ve Fabulexu.“
„Já jsem mluvila,“ opravuje ho. „Ale co ty? Myslíš si, že mě nezajímá, že se trápíš i ty?“ zakroutí nevěřícně hlavou. Je zklamaná sama ze sebe. Přikračuje k němu blíž a pevně sevře jednu jeho ruku ve své chladné dlani. „Vím, jak moc ti na něm záleželo a jemu na tobě. Vím, že jsi tam ztratil přítele, o kterém si ani nevěděl, že ho potřebuješ. Se mnou o tom můžeš mluvit, Amone. To snad víš.“
Amon pokládá dlaň své druhé ruky na hřbet té její a pevně ji sevře. „Vím,“ přikyvuje s pohledem zabodnutým do jejích nachových očích. „Ale ještě… nejsem připravený.“
Nala chápavě přikývne.
Tímto přiznáním jí odhalil jednu ze svých slabostí, které se snažil skrýt před zbytkem světa. Byl to ten nejčistší důkaz důvěry.
Lehce se na něj usměje. „Víš, co učí náboženství Světla a tmy o reinkarnaci?“
Amon jen mlčky zakroutí hlavou.
„Nezáleží na tom, jestli nás po smrti vezme Stvořitel do svého nebeského paláce anebo skončíme v údolí stínů v Chaosově chrámu. Časem se naše duše opět narodí do nového těla. A i v tom novém životě se opět setkáme s lidmi, kteří pro nás tolik znamenali ale i s těmi, které jsme nenáviděli, aniž bychom si to uvědomili. Existuje prý jen jeden jediný okamžik, který odhalí, jaký náš minulý vztah byl. Je to ta první vteřina, kdy se tomu druhému podíváš poprvé do očí. Je to tak krátký okamžik, že tomu spousta lidí nedává dostatečnou pozornost,“ usměje se a pohlédne hluboko do Amonových očí. „Věřím, že až si odbudu svůj trest v Chaosově bludišti přízraků, tak se s Vincentem opět setkám. Tu chvíli, kdy se naše pohledy sešly poprvé nikdy nezapomenu…“
Zamýšlí se a ztrácí se ve vzpomínce, ke které se nevracela často. Její kolena byla zabořená v prachu, když se k ní natáhla ruka chlapce, aby jí pomohl vstát. Její oči se zvedly do jeho obličeje. V tu chvíli poprvé pohlédla až na dno oceánu Vincentových očí.
„To je hezká teorie,“ usměje se Amon a se svými slovy si získává zpátky její pozornost. „Já v náboženství nikdy moc nevěřil, ale tohle je něco, čemu bych věřil rád.“
Nala pohodí rameny. „Není mnoho vojáků, kteří by v náboženství skutečně věřilo. Jinak by nejspíš nemohli zastávat svou práci,“ přikyvuje a jemně promne Amonovy dlaně, než je konečně pouští a opět odstupuje k oknu. Lehce se zadkem opře o okenní rám. „Ale je příjemné věřit alespoň v něco.“
Amon přikračuje krok k ní a znovu bere její ruce do svých dlaní, jako by ještě nebyl připraven je pustit.
Nala překvapeně vzhlédne do jeho tváře.
„Já věřím v nás,“ spustí a jeho černé oči zcela probijí ty její. „Věřím, že společně to dokážeme. Porazíme Abernanta a osvobodíme Sapphirehall. Nikdo nezemřel zbytečně.“
Nala se usměje. Vysmeká jednu ruku z jeho sevření a zvedá ji k jeho tváři. Jemně ji promne chladnými prsty. „Děkuji ti za všechno. Vždycky jsi věděl, co říct, abych se cítila lépe.“
Na chvíli se oba odmlčí.
Nala v Amonově tváři vidí, že má ještě něco na srdci, a tak je první, kdo protíná ticho svým hlasem: „Nepřišel si sem se mnou oplakávat jejich památku. Vidím to v tvém pohledu. Co se děje?“
Amon se zhluboka nadechuje. Je připravený ji konfrontovat s něčím, co mu vrtá hlavou už od chvíle, kdy se mu o tom král Fabulexu zmínil. „Vím, že bys měla odpočívat, ale Kai mi řekl něco, co jsem s tebou chtěl probrat ještě dnes. Nemůžu na to přestat myslet…“
„O co jde?“ vyhrkne Nala a ostražitě se napřímí. Ať je to cokoliv, co král Fabulexu Amonovi řekl, bude to jistě důležité pro jejich stávající situaci.
„O tvoji minulost.“
„Myslíš v Niflheimu?“ nakrabatí nechápavě čelo.
„Myslím tím tvůj původ,“ osvětluje Amon a konečně začíná odhalovat všechny své karty. „Víš, kdo byli tvoji rodiče?“
„Moji rodiče byli Isi a Eren Darksovi,“ zatíná čelist. Její výraz se rychle mění z nechápavého na odměřený. Ví přesně kam tahle konverzace směřuje.
„Myslel jsem pokrevní-“
„Na nich nezáleží,“ utíná jeho myšlenku ostrým hlasem a vysmeká i svou druhou ruku z jeho stisku. Svou rozhořčenou tvář otáčí směrem k noční obloze za otevřeným oknem. Stříbrný srpek měsíce se schovává za černými mraky. Dnešní noc je temná a chladná jako její srdce. „Nechci to slyšet.“
„Nalo, chápu, že je to těžké o tom mluvit, ale já ti to musím říct. Musíš vědět, že jsi-“
„Aerianka?!“ vyhrkne a její pohled trhne zpátky do jeho teď zmatené tváře. Její hruď se zmítá pod návalem nečekaného vzteku a hořkosti.
Amon na okamžik ztrácí všechna slova. Jen nechápavě hledí nazpátek do její tváře.
„Takže to víš? Jak dlouho?“
„Už ani nevím,“ pokrčí rameny a pohodí hlavou. Její hlas se utišuje. Ustupuje od Amona dál do pokoje s pohledem upřeným ke dveřím, aby nemusela čelit jeho pohledu. Zakládá si odměřeně ruce na hruď. „Elrick mi to řekl dávno před tím, než jsem se přidala k SZS a odjela na jih.“
„Věděla jsi to celou dobu? Tak proč…?“
„Já o to nestojím, Amone. Nenarodila jsem se pro vládnutí. Jediné, co doopravdy umím, je zabíjet. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to tak. Elrick byl dobrý král. Nesahala jsem mu ani po kotníky.
„Zkus se nad tím trochu zamyslet. Copak bys chtěl, aby na trůně seděl někdo jako já? Po tom všem, co ses o mě dozvěděl, bys opravdu podporoval vládu někoho, jako jsem já? O co bych byla lepší než Abernant? Roland? Nebo Theodor? Byla bych nejspíš ještě horší než všichni dohromady.
„Řekl ti Kai o mých předcích? O tom, že to šílenství, které koluje v našich žilách se dědí po generace? Když Theodor zemřel, tak se začali mezi sebou vraždit. Prolévali krev své krve. Nezáleželo jim na městě, na celé zemi, na lidech nebo na jejich vlastní rodině. Nezáleželo jim na ničem jiném než na slávě a moci.
„Já se to snažím změnit. Snažím se být… lepší. Ale kdybych se stala královnou… Nevím, co by se v takové chvíli mohlo stát. Co by Temnota mohla udělat s takovou mocí. Protože ona tam někde pořád je a čeká. Čeká až udělám chybu.
„Takovou královnu nikdo nechce, Amone,“ vydechne již tišším hlasem. Konečně se odvažuje pohlédnou do jeho zaražené tváře, která nasává každé její slovo. Její oči se zalesknou smutkem. „Musíš na chvíli odložit ty city, co ke mně chováš a opravdu se zamyslet nad tím, co je nejlepší pro Sapphirehall. To je přeci to, co oba chceme.“
Bývalý major sklání svůj zahanbený pohled do země.
„Vláda by slušela spíš tobě,“ usměje se konečně Nala a přikračuje k němu opět blíž. Položí mu dva prsty pod bradu a zvedne jeho tvář, aby na ni pohlédl. „Máš k tomu dobré předpoklady.“
Amon se stále snaží zpracovat, co mu řekla. Její přísný pohled ho přesvědčuje o tom, že svá slova myslí na smrt vážně. Věděla celou dobu, kým je, ale vzdala se trůnu pro validní důvody, se kterými nemůže argumentovat. Vlastně v jeho očích svým rozhodnutím a uvědoměním si skutečnosti stoupla ještě výš.
Na jeho tváři se objevuje náznak úšklebku. „Tak budeme vládnout spolu,“ pronese jako pokus o vtip. V hloubi duše ví, že se to nikdy nestane. On o vládu nestál o nic víc než ona. Ale svou další větu pronese s naprostou jistotou: „Budeme si vzájemně hlídat záda jako to děláme teď.“
„To by se mi líbilo,“ oplácí mu úsměv.
Nepřestává jí udivovat, jak tohohle muže miluje. S každým pohledem do jeho očí barvy noci se v tom utvrzuje víc a víc. Její srdce se náhle rozbuší jako o závod, když jí na mysl přijde nemyslitelná myšlenka.
Jemně těmi dvěma prsty přejede od brady po hraně jeho čelisti až k uchu. Zaboří se všemi prsty do jeho vlasů barvy havraních křídel a nakloní svou tvář o něco blíž k té jeho, až se téměř dotknou nosy.
„Budeš mým králem?“ zašeptá s nachovým pohledem stále zabodnutým do jeho černých očí. Možná, když bude stát po jejím boku, tak by to přeci jen šlo.
Amon je zcela zaskočen jejími slovy snoubenými s tónem jejího hlasu. Nedokáže rozeznat, jestli myslí svá slova vážně, nebo pokračuje ve vtipu, který on započal. Nicméně jeho odpověď je jasná, ať je pravda kdekoliv: „Budu cokoliv, co budeš chtít, abych byl.“
S jeho slovy může cítit jeho dech na své tváři. Lehce se zatřese. Ta slova zní v jejích uších jako příslib, který rezonuje s každou křivkou jejího těla.
„Ale musím ti teď něco říct,“ vydechne Amon a protíná tak napjaté ticho.
Lehký vánek z venku osvěží Nalinu horkou tvář. Najednou jako by odvál tu spalující touhu ho políbit, jako by snad na něco takového byla vhodná doba.
„Zítra ráno odjedu.“
Tuhne na místě jako socha. Její spodní ret se lehce zatřese nervozitou. Napřímí se a volně svěsí ruce podél boků. „Kam?“
„Kai mi totiž ještě řekl o dalších dvou chrámech se služebníky,“ spustí. „Jeden se nachází na západě a ten druhý možná na severu.“
„Chystáš se získat vlastního služebníka,“ odtuší, ale tón jejího hlasu nezní překvapeně.
Amon přikývne. „Pokud teď Abernant má Isabel, musíme posílit naše řady. Ale ani to nebude stačit proti takové síle,“ pokračuje. „Shodli jsme se s králem na tom, že bychom oba měli zkusit štěstí.
„Pokusím se najít toho na severu. Poloha chrámu ani to, jestli tam vůbec skutečně je, není známá, ale když budu mít štěstí, najdu ho.
„Ty půjdeš na jistotu. Kai mi dal nějaké mapy a spisy, kde je přesná poloha západního chrámu u Mel-Abahu. Takže kdyby se cokoliv začalo na severu dít, budeš připravená tomu čelit,“ ujišťuje ji. „Nerad tě vystavuji otevřené válce, ale nebudu riskovat posílat tě naslepo na sever. Zatím je to stále nepřátelské území.“
Od doby, kdy společně zahnali Temnotu, byli pořád spolu. Nedokáže si představit, co to bude znamenat, pokud se rozdělí na delší dobu. Ale uvědomuje si, že je ten nejvyšší čas to zjistit, aby odhalila, jestli jejich společná vláda v Sapphirehallu je jen bludná představa, nebo je tu naděje, že se to může stát jednoho dne skutečností.
„To bude ztráta času,“ zamítá jeho návrh s vážným výrazem. „Na sever pojedu já.“
„Ale, Nalo-“ chystá se protestovat Amon.
„Já vím, kde tam ten chrám je a jak se k němu dostat. Už jsem tam jednou byla.“
Amon se užasle usměje. „Tvoje zvídavost mě nikdy nepřestane překvapovat,“ vydechne a trochu se mu ulevuje. Rozhodně se mu nelíbila představa, že bude muset bloudit po severním kontinentu, který se hemží nepřáteli. „Jak si ho našla? A kde?“
„Byla to náhoda. Stalo se to na jedné misi, když jsme převáželi zásoby z Asenu do Sapphirehallu,“ vysvětluje. „Byl to triviální úkol, ale na lodi nás chytla silná bouře, která nás odvála daleko na širý oceán. Tehdy jsme uviděli ten ostrov obehnaný horami.“
„Víš určitě, že ten chrám je na tomhle ostrově?“
Přikyvuje. „Zakotvili jsme u něj a rozhodli se tam přečkat to nejhorší. Muži se schovali v nedaleké jeskyni. Nikdo z nich se mnou dál do hor nešel. Nezdálo se to jako příliš přátelské místo, ale znáš mě.“
„Musela ses tam prostě kouknout,“ ušklíbne se.
„Nikdy jsem nedošla na druhou stranu hor, ale byl tam slušný výhled,“ pokračuje, ale rozhoduje si většinu detailů o tom místě nechat pro sebe. Rozhodně se ochranářskému Amonovi nebude zmiňovat o zvláštní chladné energii, která způsobila, že i uprostřed léta na ostrově intenzivně sněžilo. O štiplavé magii, která ji pálila v nose i ústech už u samotného vchodu do horké průrvy. O prázdnotě, která zatěžkala její srdce, když spatřila zamrzlé věže vysokého chrámu, který zahlédla jen na několik nepatrných vteřin, když silný vichr rozevlál hustou mlhu na obzoru. „Pamatuji si, že jsem na horizontu spatřila budovu, co se podobala chrámu.“
„Jsi si jistá, že to místo znovu najdeš?“
Se zamračeným výrazem si založí ruce na prsa.
„Dobře, dobře,“ zasměje se Amon lehce nad její reakcí. „Už nikdy nebudu pochybovat o tvých mapovacích schopnostech. V tomhle směru jsi se nejednou osvědčila.“
„To si myslím,“ pronese podrážděně. „Hned zítra-“
„Tak počkat,“ zastavuje ji. Poznává v jejích očích rozmýšlení strategie a plánování. „Nemysli si, že jsem kvůli tomu zapomněl na tvůj slib.“
Nala rezignovaně svěsí ramena. „Týden. Déle čekat nebudu.“
Amon se vítězně usměje. „Kompromis přijat. Pro mě bude loď připravena už zítra časně z rána. Nevíme, kdy Abernant zaútočí a ani to, jak dlouhá bude cesta. Čím dřív vyrazím, tím líp.“
„Souhlasím. Udělala bych to samé, ale uzavřela jsem dohodu,“ zamračí se znovu s rukama stále založenými na hrudi.
Amon se jen pobaveně zasměje. „Jsi hrozně tvrdohlavá.“
❥
Zamračený výraz Nale vydržel i do časného rána, kdy se vydala společně s Gilbertem, Ridleym a Marthem vyprovodit Amona na jeho další cestu.
Přikračuje k němu blíž a tiskne si hnědý plášť ke svým zmrzlým pažím. Léto končí a přichází podzim. Studený mořský vítr si pohrává s jejími zlatými vlasy a rozfoukává je kolem její hlavy. „Doufám, že si bereš na svědomí, že mě tu necháváš s těmi zvířaty.“
Amon se široce usměje a chytá ji za paže, aby je protřel a alespoň trochu ji tak zahřál. Zadívá se za její záda, kde stojí trojice mužů. Poté opět pohlédne do její tváře. „Buď na ně alespoň trochu milá. Teď si tu jediná paní ty. Nechci, aby z toho měli doživotní trauma.“
Nala jen vydechne. Už to není legrace. Amon ji opouští ještě dřív, než předpokládala. Jejich cesty se rozdělují zrovna ve chvíli, kdy by jeho přítomnost potřebovala nejvíce. Dobře ovšem ví, že je to nezbytné, a proto nevyřkne svoje pochyby, které by ho na jeho cestě akorát znepokojovaly.
Pokládá ruku na jeho černou zbroj přesně na místo, kde pod ní bije velké a silné srdce. „Vrať se brzy, Amone.“
„Budu se snažit,“ utěšuje ji. „Kdybych se ovšem ani do týdne nevrátil, vydej se na svou cestu. Sice budu trnout strachy, když se vrátím a ty tu nebudeš, ale v téhle situaci nemáme jinou možnost.“
„K tomu mě nemusíš dvakrát přemlouvat.“
„Dobrá, ale slib mi, že s sebou vezmeš i Martha. Budu se cítit o trochu jistější.“
„Chceš mě vyslat do opuštěných hor se šílencem, co se tě pokusil zabít? Máš zvláštní představy o jistotě,“ šklebí se.
„To není vtipné,“ pronese s jasnou starostí ve svém hlase. „Nezapomeň, že budeš na nepřátelském území. Kdyby Abernant zjistil-“
Pokládá prst na jeho rty, aby tak zastavila jeho poslední slova. „Nezjistí,“ ujišťuje ho a lehce se při tom pousměje. „A Martha s sebou vezmu. Slibuji.“
„Děkuji,“ přikyvuje a bere její ruku do své dlaně. „Až vyrazíš, nech sídlo na starosti Ridleymu a Gilbertovi. Snad to tu společně nesrovnají se zemí. Měli by tu zůstat, aby se postarali o výcvik a najímání nových rekrutů. Potřebujeme silnou armádu víc než kdy dřív. A také musí monitorovat, co se teď děje na severu. Cítím, že se blíží něco velkého.“
„To, že po vládě netoužím, neznamená, že nevím, jak se to dělá,“ usmívá se dál a mne jeho ruku v černé rukavici. „Už by si neměl ztrácet čas. Šťastnou cestu.“
Amon přikyvuje. Zvedá její zmrzlou ruku ke svým ústům a vtiskne polibek do její dlaně. Na rozloučenou pohlédne i ke třem mužům, kteří již od něj mají zadané všechny rozkazy, a vyráží směrem k lodi, která kotví u břehu připravená na další cestu.
Jen co loď zmizí v ranní mlze, Nalinu tvář opouští ten hraný úsměv, kterým se snažila Amona ukonejšit.
„Tak co? Už ste si to spolu konečně rozdali?“ zeptá se netaktně Gilbert, který ještě stále stojí za jejími zády.
Bývalá majorka ho probodne pohledem, který by mohl vraždit, a rozchází se směrem k hradu.
„Hádám, že to znamená ne,“ dodává hromovým hlasem žoldák a následuje ji.
„Gilberte, jak můžeš být tak necitlivý po tom, co se stalo?“ vyhrkne nevěřícně Marth. Naráží na hrozné události minulého dne.
„Necitlivej? Myslim na jejich dobro. Voba by to v takový chvíli potrebovali,“ pokračuje na svou obranu. „Pořád kolem sebe našlapujou jako na trní místo toho, aby na to konečně vlítli a trochu si voba ulevili.“
Nala jen dlouze vydechne. Je mu svým způsobem vděčná. Gilbert je momentálně jediný, kdo kolem ní nechodí po špičkách. Stále ji rozptyluje svou nevymáchanou pusou, a to jí do života přináší alespoň lehké ujištění, že některé věci zůstávajíc stejné.
„Děkuji, Bertíku, za tvou nepostradatelnou radu na vyřešení všech životních problému sexem,“ pronese sarkasticky Nala, ale její tvář se neusmívá. Vrazí do velkých dřevěných dveří vedle hradu, které vedou do stájí. Zde se zastavuje a konečně se obrací k trojici mužů, kteří jí jdou těsně v zádech. „Amon tu ovšem nějakou dobu nebude, takže tohle řešení budeme muset na nějaký čas odložit.“
Gilbert se pobaveně zašklebí. „Mohl bych podat ruku k dílu. Kdybys měla zájem, přemoch bych se.“
„Tahle nabídka zní neskutečně lákavě,“ pokračuje dál s neskrývaným sarkasmem, „ale to nepůjde, protože ani já tu nějaký čas nebudu.“
„Co to má znamenat?“ vyhrkne překvapeně Ridley, který se až do teď zdržoval jakéhokoliv komentáře k probíhající konverzaci. „Amon tě přeci žádal, abys zůstala v sídle nejméně týden, než vyrazíš. Přísahala jsi-“
„Nemusíš mi připomínat, co jsem přísahala. Věř mi, že nepatřím k lidem, kteří porušují své slovo, ale jsme ve válce,“ upozorňuje důrazným hlasem. „Každá ztracená minuta nám může leda tak uškodit. Potřebuji se na vás spolehnout víc než kdy dřív.
„Gilberte, musíš sehnat a vytrénovat co největší počet žoldáků, jaký je v tak krátkou dobu možný. Naše kohorty dost utrpěly, takže se musíme postavit zpátky na nohy,“ zalkne se při pomyšlení co jejich momentální situaci předcházelo. Část žoldáků ztratili v bitvě u Austenu, a ještě větší část přímo ve vesnici, když ji Isabel vymazala ze světových map.
„Můžeš se na mě spolehnout,“ přikyvuje žoldák jistým hlasem. „To je jasný.“
Její pohled trhne k mladému chlapci. „Ridley, ty teď máš také důležitý úkol. Musíš pečlivě monitorovat vše, co se v Sapphirehallu šustne.“
„Samozřejmě,“ ujišťuje ji i on. „Ale nemůžu tě nechat teď odejít. Slíbil jsem Amonovi-“
„Nemám čas se s tebou o tom dohadovat,“ odbíjí ho. Přechází k jednomu z kožených sedel a bere ho do svých rukou. „Vyrážím do Fabulexu, kde poprosím krále o loď na sever. Přechod přes hory zabere dost času, ale nemám to tam dostatečně zmapované, takže nedokážu odhadnout, kdy se vrátím… a jestli vůbec.“ Přehazuje sedlo na hřbet jedné světlé izabely. „Oba jste velice schopní. Vím, že se o všechno postaráte. Kdyby se cokoliv stalo a já se nevrátila, nečekejte na mě a vyrazte do bitvy.“
„Buď v klidu. Já se vo všechno postarám,“ přikyvuje Gilbert a tentokrát v jeho hlase není ani náznak vtipu.
Nala děkovně přikývne. „Děkuji ti. Vážím si tvé oddanosti.“ Její pohled trhne k chlapci po její levici. „Ridley?“
Jmenovaný zatíná naštvaně čelist. Její rozhodnutí se mu příčí, ale nemůže pominout to, jaká je situace. „Dobře. Ale pokud se Amon vrátí a ty tu ještě nebudeš, úplně to odvede jeho pozornost od probíhajících akcí a může se kvůli tomu zhroutit celá naše strategie.“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou žena a rukou mávne na Martha, který zatím jen mlčky zírá před sebe. Její gesto mu napoví, aby si také osedlal jednoho z koní. „Kdyby k tomu skutečně došlo, Amon musí chápat, kde jsou priority. Nenechá se tím rozhodit. Počítal s tím, že se může stát, že tu nebudu, když se vrátí.“
„Hm…“ zamručí pochybovačně Gilbert.
Nala jen dlouze vydechne. „Vím, že ho dokážete přesvědčit. Pokud ho budete následovat, všechno dobře dopadne. Jsem si tím jistá,“ snaží se je ještě naposledy ujistit. Její pozornost se přesune k poslednímu z trojice mužů, který se vedle ní snaží osedlat letního vraníka. „Marthe, ty pojedeš se mnou. Nebudu s sebou brát více mužů kromě pár námořníků. Musíme vzít v potaz, že vyrážíme na nepřátelské území. Proto je potřeba, aby ta akce proběhla rychle a tiše. Velká flotila by mohla rozpoutat v okolí Sapphirehallu rozruch.“
Marth zapne popruh koni na břiše a následně k ní zvedne svůj nejistý pohled. „Jsi si jistá, že s sebou chceš zrovna mě? Od té naší vzpoury jsem dělal spíše problémy. A to s Vincentem…“
„Na to teď nemysli,“ namítá a zabodává svůj jistý pohled do jeho tváře. „Kdyby tu byl, určitě by s mým rozhodnutím souhlasil. Jsi dobrý voják a já ti věřím.“
Marth překvapeně rozevře své oči.
„Kromě toho mě o to žádal i Amon, takže ti očividně věří i on,“ dodává Nala. „Dobrá tedy. Teď, když jsme si vše vyjasnili, nemá cenu dál ztrácet čas.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat