Společníci
Malý ostrůvek
ležící severně od mocného království Sapphirehall se zdá být neobydlený. Vládne
mu sněhová vánice přesně jako když tu Nala byla poprvé.
Dvojice bývalých vojáků stojí na plážích s lodí od krále Fabulexu za zády a hledí na vysoké hory tyčící se před nimi, které jdou sotva rozeznat v bílé tmě. Jejich obličeje jsou i pod vrstvou huňatých kožešin červené od ledového vichru, který je seká do tváří.
„Když jsem byla mladší, zdálo se mi to tu větší,“ zašklebí se Nala a pokouší se tak rozehnat napjatou atmosféru. Cítí, jak se jí do žil vlévá nervozita. Vlastně nemá ani tušení, co je čeká za horským průsmykem. „Tohle je pohoří Warland. Říká se, že je tohle místo prokleté. Možná proto nikdy nikdo ten chrám nenašel nebo jen neměl příležitost se o tom zmínit.“
„To není zrovna uklidňující,“ znervózní Marth. „Jak víš, že tam ten chrám vůbec je?“
„Nedostala jsem se na druhou stranu hor, ale když jsem tu byla prvně, viděla jsem z vyhlídky za horskou průrvou něco v mlze, co se podobalo chrámu.“
„Podobalo chrámu? Takže ty vlastně ani nevíš, jestli je to ono?“ zhrozí se Marth ještě víc.
„Teď už se nemůžeme obrátit zpátky,“ zamračí se Crawford, který se k nim přidává od lodi.
Nala překvapeně trhne za hlasem, ale co ihned upoutá její pozornost, není arogance v plukovníkově tváři, nýbrž loď, která se za jeho zády odráží od břehů.
„Ne, tohle ne!“ vyhrkne nevěřícně žena a vybíhá vstříc pláži s nohama až po lýtka zabořenýma v návalu sněhu. „To snad není pravda!“
„Uklidni se,“ zastavuje ji Joelova vystřelená ruka. „Nepotřebujeme loď na cestu zpátky, pokud uděláš svou práci pořádně. Služebník má sílu na to, aby nás tři přenesl zpátky do Fabulexu.“
Nevěřícným pohledem trhne do jeho tváře. „Zešílel jsi?! Co když toho služebníka nenajdeme? Co když tu ani žádný není?!“
„V tom případě jsme ve velmi špatné situaci,“ pokrčí rameny a vychází kupředu. „Tak s sebou hněte.“
Nala jen oněměle hledí do jeho zad a sleduje, jak se houpavou chůzí ztrácí ve vánici před nimi.
„Neudělal to, co si myslím, že udělal, že ne?“ vyhrkne Marth a stále s naprostou hrůzou hledí na místo, kde se loď před pár okamžiky ztratila v bílé mlze. „Oni se vrátí. Určitě se vrátí, že je to tak?“
Nala mlčí.
Marth k ní trhne naštvaným pohledem. „Můžeš mi říct jediný dobrý důvod, proč ten člověk jel s námi?“
Žena poraženě vydechne a konečně se také začne brodit sněhem vstříc horám. „Na tuhle otázku nemám žádnou odpověď,“ odtuší podrážděným hlasem. „Král si nejspíš myslel, že nám tím dělá službu.“
Věří, že to Kai myslel dobře, když s nimi plukovníka poslal na tohle Stvořitelem zapomenuté místo. Určitě si myslel, že následnice sapphirehallského trůnu by měla mít tu nejlepší ochranu, pokud je stále nějaká naděje, že svou korunovací zamezí občanské válce po svržení tamního diktátora.
„Teď je naší prioritou najít toho služebníka dřív, než tady umřeme hlady nebo zimou.“
„Pokud tady ovšem je.“
Marth ji dále následuje již v naprosté tichosti do horské průrvy. Prochází dlouhou a temnou roklí vzhůru po svahu. Na jeho vrcholu je vyhlídka, o které Nala mluvila.
Trojice přichází až ke kraji. Cestu na druhou stranu tvoří roky neudržovaný most, pod kterým se šklebí hluboká horská propast, na jejíž dno není možné dohlédnout.
Crawford se zadívá do dálky, ale přes sněhovou chumelenici není vidět nic. „Nezdá se, že by tu bylo víc než jen led a sníh.“
„Musí tam být. Jsem si jistá, že…“
Vánice se uklidňuje jako znamení od Stvořitele, aby nezanevřeli na svůj úkol. Silný vítr rozfoukává mléčnou mlhu a nechává odhalit své tajemství. Na druhé straně hor se do výšky tyčí ledový chrám. Vzhledově je dost jiný než ten, se kterým se Nala setkala na jižním kontinentu. Tento vypadá jako by byl vytesán z křišťálu.
„Je to past,“ vydechne.
Oba muži na ni překvapeně pohlédnout.
„Odkrývá se, protože chce, abychom tam šli,“ pokračuje ve svojí myšlence Nala. Není to požehnání od Stvořitele. Sám chrám je k sobě zve. „Když jsem tu byla poprvé, tak jsem to nechápala, ale teď… Je to stejné jako tenkrát.“
„Nemáme moc na výběr, že ne?“ pohodí nezaujatě rameny Joel. „Takže bychom měli být vděční, že tu nějaký chrám skutečně je a teď už budeme jen doufat, že v něm najdeme, pro co jsme přišli.“
„Ale nejdřív se musíme dostat přes ten most,“ přimhouří nejistě oči Marth a pohledem spočine na dřevěných plaňkách, které se mihotají v prudkém severním větru.
„Půjdu první,“ zamračí se na nejistou dvojici Crawford. Opatrným krokem se dostává přes prvních pár prken s dlaněmi pevně ovinutými kolem lan mostu, která slouží jako zábradlí. „No tak, pojďte. Když někdo spadne, budu to já.“
Nala opatrně vyráží za ním.
Marth dvojici jistí zezadu.
Když Naliny ruce v křeči klouzají po zábradlí, je vděčná za to, že na nich tentokrát má natažené své kožené rukavice. Aniž by to čekala, Crawford ji z nenadání popadá za jedno zápěstí. Žena k němu překvapeně zvedá svůj pohled a tuhne na místě jako solná socha.
Jeho oči se děsivě zalesknou za závojem ze sněhových vloček a na jeho zčervenalé tváři se zračí osobitý úšklebek. „Vypadáš vyděšeně,“ pronese pobaveně.
V tu chvíli Nale proběhne hlavou, že tohle možná byl celou dobu jeho záměr. On je ten, kdo dokáže vidět do budoucnosti. Co když jí lhal a viděl tam něco děsivého. Třeba viděl to, jak znovu propadne Temnotě, a proto se chytil první příležitosti, aby se s nimi vydal na tohle všemi zapomenuté místo. Nemusí ho znát dlouho na to, aby věděla, že pro ochranu svého krále udělá cokoliv. Dle Gilbertových slov je to někdo, kdo se rád zbavuje nepohodlných lidí radikální cestou. V těchto nepříznivých podmínkách beze svědků by nikdo nemohl pochybovat o tom, že to byla jen nehoda. Že s Marthem podlehli přírodním živlům, a pak se může sám vydat hledat služebníka. A i kdyby ho nenašel, Kai pro svého oblíbeného vojáka jistě pošle novou loď, kdyby se dlouho nevracel. Třeba-
„Hej, co se děje?“ zavolá za dvojicí Marth, který přidává na tempu, aby je dohnal. Utíná svými slovy Naliny myšlenky, které se zcela vymykají kontrole s pohledem do těch dvoubarevných očí.
Crawford se jen znovu ušklíbne. „Už jsme na konci,“ pronese a vytáhne Nalu za ruku na pevnou zem, následně svou ruku natahuje na pomoc i Marthovi.
Nala si nepamatuje, kdy se naposledy v něčí přítomnosti cítila tak nejistě. Ne, to je lež. Pamatuje si to jako by to bylo včera. Stejné pocity v ní budil Abernant, když se s ním setkala naposledy. Crawford se jí zdál stejně prohnaný. Z téhle podobnosti s armádním generálem se jí dělá zle. Nedokáže pochopit, jak někdo jako Kai, ze kterého čiší vlídnost a dobrota, může chovat takovou důvěru k někomu, kdo je jeho pravým opakem. Je možné, že s ním Joel hraje jen nečestnou hru stejně jako ji Abernant kdysi hrál s Elrickem?
Jejich kroky je dále vedou kolem kolmé stěny jedné z hor, když konečně spatřují puklinu v jejím boku, která se před nimi rozevírá jako temná tlama do Chaosovy říše. Chumelenice sice ustala, ale stále je do tváří seká ledový vítr.
„Držte se u mě, nebo by se vám mohlo něco stát,“ odtuší Joel s tajemným úšklebkem na tváři a vstupuje do černočerné tmy jako první. Těsně po tom se trhlina rozzáří oranžovým světlem, když plukovník zapaluje louči.
„Nevím, jestli mám husí kůži z tohohle počasí nebo spíš z toho chlapa,“ zašeptá Marth přes Nalino rameno, když ho společně následují do neprobádaných chodeb skalního bludiště.
Mezitím i Amon konečně dorazil k prvnímu cíli své výpravy. Jeho loď teprve nedávno zakotvila u západních břehů. I on dal rozkaz námořníkům, aby na něj nečekali a vydali se zpět na panství, kde bude potřeba síla každého schopného muže i ženy, ať v pomoci s tréninkem nových rekrutů, tak v případné akci proti Sapphirehallu, pokud se dají věci do pohybu dřív, než se vrátí. I on spoléhá na to, že nalezne svoji služebnici, která ho bude moci přenést zpátky, jako to udělal Tear.
Podle map, které dostal od vládce východu, se vydává dál na západ. Cestou potkává vyhořelé trosky království Mel-Abah. Tohle místo ale není ani zdaleka bez života. Všímá si dobrodruhů z Cechu hrdinů, kteří rozkopávají staré ruiny a snaží se najít poklady, které se mohou skrývat pod zčernalou zemí a nánosem písku. Na volných prostranstvích jsou zabodané kříže a zapálené svíce na památku těch, kteří zde položili život. Rozloha toho místa je děsivá. Táhne se dál a dál, vesnice střídají města a na samém konci je rozpadlý královský palác, nad kterým za ty roky převzala vládu příroda.
Vše do posledního domu vypálené.
„Co se tady stalo?“
Chrám by se měl rozléhat dál na západě až za vysokou budovou, která kdysi bývala královským sídlem. Pokračuje ve své cestě a dny se střídají s nocí, když konečně nachází monumentální stavbu tyčící se do výšky několika metrů, která na něj dýchá zastrašujícím dojmem. Teď přichází na řadu ta těžší část. Musí nalézt to tajemství, které se skrývá za jeho pískovými zdmi.
Bez delších rozmyslů vchází dovnitř. Stěny chrámu na něj dýchají teplem. Přesně jak předpokládal tu funguje stejný princip teleportace jako v chrámu u Austenu. Stačí jen, aby nalezl ty správné páky a portály, a dostane se až do samotného jádra chrámu, kde by měla spát služebnice. Čím se dostává dál a dál do hlubin podzemních chodeb, pociťuje stále se stupňující teplo a uvědomuje si, že rozloha jižního chrámu nesahá tomuhle ani po základy. Bude to ještě dlouhá cesta, na které ovšem nebude sám.
Na zlatavých stěnách z písku tančí ve světle pochodní, které se samovolně rozsvěcují a následně zase zhasínají za jeho zády, tajemné stíny. Všude kolem sebe slyší podezřelé zvuky. Celkem to tu žije, ale neodvažuje se zjišťovat, co ho sleduje z temných koutů. Ve skrytu své duše doufá, že tu nenarazí na žádnou kletbu jako tomu bylo na jihu.
Nala si přeje to samé, ale mrazí ji u srdce pocit, že na ni z ledových stěn chrámu na severu dýchá něco horšího, než je prohnaný plukovník, kvůli kterému posledních několik nocí, co procházeli společně hory, jen těžko zamhouřila oko.
Zvenčí je přes zdi slyšet dunění silného větru. Je to jako by nepokračovali do podzemí, ale naopak stoupali vzhůru do té nejvyšší věže křišťálového chrámu. Pokračují bělomodrými chodbami, které jen zřídkakdy osvětlí nějaká pochodeň modrým plamenem.
Nala si je vědoma toho, že plamen takovéto barvy by měl mít vyšší teplotu než ten oranžový, ale z nějakého důvodu z něj nejde teplo vůbec žádné. Magie a fyzika si nikdy nešly ruku v ruce.
Tohle místo, tenhle chrám… Spí tu ještě něco jiného než služebník. Něco, co není o nic míň hrozivé. Možná si tentokrát ukousla příliš velké sousto. Možná, že ten skličující pocit v její hrudi je strach, skutečný a nefalšovaný strach.
„Někdo tam stojí,“ upozorní Crawford a zastavuje dvojici, která kráčí za jeho zády.
Nala dýchá rychleji. Ve světle pochodně může spatřit svůj roztřesený dech.
Mrzne tu.
Pohlédne na místo, kde několik metrů před nimi svítí další pochodeň. Ve slabém modrém světle stojí stín postavy, o které mluvil Joel před okamžikem.
„Znovu někdo ruší klid těchto prokletých zdí,“ vydechne postava bez tváře. Její silueta se nepohne ani o kousek. Jediné, čím si jsou jistí, je, že je to mužský hlas, co k nim právě hovoří, „které jsou nasáty ohromným zlem.“
„Kdo jsi?“ zeptá se plukovník důrazným hlasem. Jeho ruka ostražitě spočívá na bílo-černé hlavici meče.
„Já? Nikdo,“ odpovídá tajemná postava ve stínu. „Je dobře, že tudy už nikdo nechodí. Od té doby to zlo jenom dřímá. Nemůže tak nikomu ublížit.“
„O čem to mluvíš?“ ozve se znovu Joelův hlas.
„Mluvím o tom, že byste se měli vrátit a žít. Tady vás čeká jenom chlad, věčný a nekonečný chlad.“
„Vyjdi na světlo a ukaž se!“
S Crawfordovým přísným rozkazem, pochodeň u postavy zhasíná a tajemný obrys mizí v naprosté temnotě.
„Co to sakra bylo?!“ vyhrkne vyděšeně Marth. Lituje, že na tuhle výpravu vůbec přikývnul. Odvahu člena Overkills ztratil té noci, kdy spatřil mrtvé tváře svých společníků. Svých přátel. Mužů, o kterých si byl do té doby jistý, že jsou nepřemožitelní. Uvědomil si, že i toho nejodvážnějšího bojovníka může potkat smrt znenadání. Toho večera si uvědomil svoji smrtelnost a stalo se to jeho noční můrou, jeho největší slabostí.
„Nevím, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit. Celé tohle místo obklopuje velmi zlá magie. Cítím ji až do morku kostí.“
„Myslel jsem, že máte být elitní vojáci odkojení na krvi svých nepřátel, a ne podělané baby,“ zašklebí se pohrdavě Joel. Měří si dvojici od hlavy až k patě, jako by hledal ty obávané severské bojovníky, o kterých mluví pověsti, a nemohl je v těch dvou zarudlých tvářích najít. „Divím se, že Sapphirehall vydržel s takovou armádou tak dlouho, a ještě si vyskakuje.“
Nala se nad jeho poznámkou zamračí. „Jdeme dál,“ vyzve ho, aby ukončila jeho urážky.
„Přesně na to jsem právě myslel,“ odtuší Crawford podrážděně a vykračuje dlouhou chodbou směrem k místu, ze kterého se před chvílí vytratil záhadný přízrak.
Naráží na slepou uličku, na jejímž konci se leskne kovový podstavec se znázorněnou hlavou padlého anděla. Nala k němu beze slova přikračuje a otáčí andělovou hlavou. Celý chrám se zatřese od základů. Těsně vedle trojice se o podlahu rozletí několik špičatých rampouchů, které se oddělily od stropu.
„Sakra!“ vyhrkne Marth. „My tady vážně umřeme!“
„To bylo velmi těsné,“ pronese Crawford s pohledem upnutým na místo vedle své boty, kde se roztříštil střechýl dost velký na to, aby mu prorazil lebku, a následně zvedne káravý pohled k překvapené ženě. „Příště by nebylo od věci si dávat větší pozor, než na něco sáhneme. Nikdo tady nechce zemřít, že ne?“
Nala ho probije chladným pohledem, který si jde ruku v ruce s prostředím celého chrámu, a obchází ho, aby mohla dál pokračovat v cestě. Nemůže ovšem argumentovat s tím, že nemá tentokrát pravdu. Nečekala, že budou otřesy tak silné. Chrám na jihu se také pohyboval, ale rozhodně to nebylo tak intenzivní. Tohle bylo jako malé zemětřesení. Je to možná způsobeno tím, že tu už nikdo nebyl celá staletí nebo i déle, a tak není chrám zvyklý na to se hýbat.
„Co bylo zase tohle?!“ bere si slovo opět Marth, který sotva zvládl zpracovat, že je stále naživu.
„Přestaň vyšilovat. Bude to ještě horší,“ poznamenává Nala. Je už tak dost podrážděná plukovníkovou přítomností, a tak už nemá žádnou psychickou kapacitu na to, aby se snažila Martha ukonejšit.
Vydává se k tváři za skleněnou vitrínou.
„To mě mělo uklidnit?!“ zajíkne se bývalý voják.
„Nehodlám se tu zdržovat déle, než je opravdu nutné, pokud tu nechceme umrznout. Takže vám teď nebudu nic vysvětlovat,“ odtuší Nala a natahuje před sebe jednu ruku v kožené rukavici. „Chyťte se mě.“
Crawford se nad tím ani nepozastaví a jeho dlaň vklouzává do té její. Marth krátce zapochybuje, ale nakonec se také přidává a ovíjí svoje prsty kolem jejího zápěstí.
Nala se volnou rukou dotkne skleněné desky. Teleport je přemístí do jiné části chrámu ve zlomku vteřiny. Joel si promne spánky s bolestnou grimasou. Marth se odklání na stranu a všechen obsah svého žaludku vyprázdní na zledovatělou podlahu.
„Budeš v pořádku,“ řekne Nala s pohledem upřeným do jeho shrbených zad.
„Já tohle místo fakt nesnáším,“ vykašle ze sebe Marth a utírá svá ústa do kožešiny.
Plukovník se jen pobaveně zašklebí. „To si vážně říkáš bývalý člen elitní jednotky cvičené k zabíjení? Jestli jsou na severu všichni takoví ubožáci, tak máme válku předem vyhranou.“
„Už bylo dost těch urážek,“ zatvrdí se Nala s přímým pohledem zabodnutým do jeho pohrdavé tváře. „Teď jsme spojenci a ne nepřátelé.“
„Ach, takže v Sapphirehallu jsou ženské ostřejší než chlapi.“
Nala vytahuje z vysoké boty nůž, jehož špičku namíří přímo na plukovníkovu bradu. „Já vážně nevím, jestli tu soutěžíš o cenu za největšího arogantního sráče široko daleko, ale já mám jenom jednu trpělivost, a nemusíš mě znát nijak dobře, aby si věděl, že někdy stačí mnohem méně než pár špatných vtipů a život ohrožující podmínky, aby ten pohár přetekl,“ vydechne zcela vyrovnaným tónem, který se vůbec nehodí k významu jejích slov. „Říkal si, ať si dáváme pozor, aby se nám nestala nějaká nehoda. To samé platí pro tebe.“
Z Crawfordovy tváře ani s jejím tvrdým pohledem nemizí ten pobavený úsměv. „Vyhrožuješ mi?“
„Přesně to teď dělám,“ odpovídá sebejistě. „Nebojím se tě, ale v žádném případě ti nevěřím.“
„Nezabila bys mě,“ pohodí rameny a naklání svůj obličej blíž i navzdory noži, který trčí už tak dost blízko jeho tváři. „Chceš být přece lepší.“
Nala zatíná čelist při představě, kolik toho o ní vlastně plukovník ví. Nemá ani nejmenší představu o tom, co o ní viděl v budoucnosti lidí, se kterými se setkal a dráždí jí to. Možná zná její nejtemnější tajemství. Očividně to není člověk, který by musel chodit daleko, aby je použil proti ní.
S touhle myšlenkou její ruka vystřeluje proti jeho krku. Chladné ostří nože se jemně otře o jeho bílou kůži, která vykukuje zpod huňatého šálu.
Crawford překvapeně ustupuje krok dozadu a rukou v rukavici si přejede po nepatrném zranění, které za sebou čepel zanechala.
„Chtít někdy nestačí,“ mračí se do jeho překvapených očí. „Přestaň mě pokoušet. Kdybychom se proti sobě postavili v boji, vyhrála bych.“
Joel opět nasazuje svoji pohrdavou masku a odfrkne si. „Dobrá,“ rezignuje konečně, ale jeho výraz je stále plný úsměšků, jako by žádné z jejích slov nebral vážně. „Vzdávám se.“
Amon pohlcen jen ve své vlastní společnosti má spoustu času na to přemýšlet.
Jeho cestu mu již neozařují hořící pochodně ale žhnoucí koryta lávy. Je tu horko. Jeho zbroj ho tíží, ale odmítá se jí vzdát, dokud neodhalí všechna tajemství tohoto chrámu.
Tohle místo je úplně jiné než celé jeho okolí. Zajímalo by ho, odkud se zde vzala všechna ta láva. Jeho zneklidnění neustává ani po několika odchozených kilometrech. Zdá se, jako by tu spleť chodeb snad nikdy nekončila. Je skutečně mnohonásobně větší než chrám, který navštívil na jihu. Možná to je způsobené jen tím, že nezná pohyby chrámu, jako je znala jeho průvodkyně z jihu. Možná bloudí neustále dokola a ani si to neuvědomuje. Těžko říci kolik je právě hodin, ale on si je jistý tím, že už je příliš unavený na to, aby mohl pokračovat dál. Na malý okamžik se zastavuje, aby se najedl a ulehl ke spánku do nepohodlné polohy se zbraní křečovitě svíranou ve své ruce.
Oproti tomu na severu vládne doba mrazu. Nejen že se napětí mezi trojicí stále stupňuje, k tomu všemu se jejich zásoby nezastavitelně tenčí. Voda v jejich čutorách už dávno zamrzla. Nemají ani dostatek vrstev, aby se obrnili proti nikde nekončící zimě. Nemohou spát ze strachu, že jejich teplota klesne příliš nízko, a tak už se nikdy neprobudí.
Jediná jistota, které se Nala drží, je, že se blíží k něčemu velkému. Neví, jestli je to jejich cíl, anebo se jim chrám chystá odhalit jiné ze svých pradávných tajemství, ale chtěla, aby tohle všechno už bylo za nimi.
„Takže moje varování jste nahoře nebrali vážně,“ ozve se trojici již známý mužský hlas.
Všichni se ostražitě zahledí před sebe.
Postava schovaná ve stínu je tentokrát o něco blíže. Lze tak pohlédnou do její tváře. Je to muž s mrtvolným výrazem. Jeho oči jsou zavřené, ale zdá se, že zná přesně jejich polohu, protože mluví přímo k nim: „Odešel jsem, abyste mě nehledali a vrátili se do bezpečí. Ale jak vidím, tak vaše chamtivost vás nakonec dovedla až sem.“
„Kdo jsi?!“ ptá se znovu důrazně plukovník.
„Kdysi jsem býval členem Cechu hrdinů a moje zvědavost mě zavedla na tohle místo,“ odpovídá zaobaleně tajemná mužská postava. „Moje chamtivost…“
Nala se zamýšlí. Cech hrdinů je jí dobře známá organizace hledačů pokladů, žoldáků, lovců a dobrodruhů všeho ražení, která existuje již desetiletí. Psalo se o ní i v kronice, kterou dostala od Joela.
„Našel jsem zde ženu, která mě také odrazovala od toho, abych zašel dál do těchto ledových chodeb. Neposlouchal jsem stejně jako vy. Myslel jsem, že se jen snaží skrývat nějaký cenný poklad, a tak jsem došel až sem. Ale nevěděl jsem, že v těch nejvyšších patrech pyramidy leží pradávné prokleté zlo… tak pradávné… a zlé…“
„Mluvíš tu o služebníkovi?“ zeptá se hbitě Nala.
„Služebníkovi? Nebyl to služebník. Bylo to něco jiného. Temná myšlenka. Stín. Noční můra, která nikdy nekončí,“ odpovídá muž. „Utkal jsem se s tím zlem, ale boj netrval dlouho a já se stal tím, čím jsem teď. Jsem odsouzen žít prokletý na tomhle místě… sám, dokud nepřijde další blázen, který si se mnou vymění místo.“
„Ty jsi… mrtvý?“ zaráží se Marth.
„Ano,“ odpovídá mu postava s neměnným obličejem. „Moji přátelé našli mé tělo vyvrhnuté na pobřeží. Nevím, jak se tam dostalo. Ale v tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než aby rychle vzali nohy na ramena a zmizeli z dosahu tohohle prokletého chrámu dřív, než se jim stane něco hrozného,“ dodává. „Naštěstí měli dost zdravého rozumu, aby to udělali.“
Všichni bez dechu naslouchají jeho příběhu. Jeho hlas je plný emocí. Je tam smutek, utrpení a touha po vykoupení, i když jeho tvář je prázdná, mrtvá.
„Jste blázni, že jste došli až sem. Vraťte se zpět, než to opět probudíte.“
„Probudíme co?“ vyhrkne znovu Nala.
Vzpomíná si na kletbu, která visela nad chrámem na jihu. Na Temného posla, kterého probudil Amonův příchod. Tehdy alespoň byla připravená na to, s čím se může setkat, i když přestávala věřit, že nějaká kletba existuje. Tady nepochybuje, ale o to víc potřebuje vědět, proti čemu může čelit.
„Říkal si přeci, že tě můžeme vysvobodit, tak řekni jak?!“ naléhá dál.
Tajemný muž se odmlčí. Po chvíli ticha otevírá oči, které jsou celé černé, plné temnoty.
Nala ostražitě ustoupí krok dozadu s rukou varovně položenou na rukojeti meče, který se jí houpe u pasu.
„Říkal: Dokud nepřijde další blázen, který si se mnou vymění místo,“ cituje Joel, ale jeho oči nemíří na Nalu. Také neubírá na své obezřetnosti a pohledem dravce sleduje mystickou bytost před nimi. „Odhaduji, že to myslel tak, že někdo zaujme jeho místo. Musíme zemřít a žít tady jako zatracené duše, aby ta jeho našla klid.“
„Už je příliš pozdě na útěk,“ vydechne zcela novým hlasem zvláštní postava muže ve stínu.
Všichni tři ten hlas dobře poznávají. Tentokrát nepatří muži ale ženě.
Nala překvapeně rozevře oči dokořán. Její hruď se smrkne úzkostí. Ledový vzduch ji škrábe v krku.
„Co to má znamenat?“ zalapá po dechu Marth.
Celá postava tajemného ducha mění svou podobu. Náhle před trojicí stojí žena s vlasy zářícími jako tekuté zlato, které jsou spletené ve složitém copu a dosahují k jejím bedrům. Její opálená pleť kontrastuje s chladnou bělostí okolních stěn. Změří si trojici pronikavě fialovýma očima, když pozvedá masivní meč se zpátečními hroty. Jeho špička míří přímo na Nalu stojící mezi dvěma muži v její společnosti. Vypadá majestátně oděna do sapphirehallské uniformy majora s rudým pláštěm splývajícím z jejích ramen.
Jediný, kdo nevypadá překvapeně, je Joel, který reaguje jako první a ochranářsky zvedá zbraň k útoku. Vykročí jeden krok dopředu, aby se postavil mezi Nalu a špičku meče jejich neočekávaného protivníka.
„Co je tohle za kouzlo?!“ lamentuje zaraženě Marth.
Budí tak Nalu z jejího chvilkového transu. Ta spěšně pokládá ruku na plukovníkovo rameno a zastavuje ho ve výpadu kupředu. S vytřeštěnýma očima hledí na postavu stojící před nimi. „Kdo jsi? Jak to že vypadáš jako… já?“
„Protože já jsem ty a ty si přeješ býti mnou,“ odpovídá žena v hádance. „Ty znáš mé jméno a já zas tvé.“
Nala zmateně nakrabatí čelo. „Co-“
„To už jsi na mě opravdu zapomněla?“ vydechne nevěřícným tónem dvojnice. Její výraz je ovšem neměnný. Je tvrdý a neprostupný. Meč svírá pevně. Ani se nezatřese, jako by vážil méně než vraní pírko. Stojí vzpřímeně s hlavou hrdě zdviženou vzhůru. „Není to tak dávno, kdy jsme spolu hovořily naposledy. Vždy jsi mě nenáviděla i milovala. Nemohla jsi se mnou žít, ale beze mě nejsi nic.“
„Tohle není… nemůže být pravda.“
„Já jsem ta, jenž masakrovala města a vesnice. Mučila jsem a zabíjela. Lhala jsem svým přátelům a blízkým pro vlastní užitek, a využívala jejich důvěry, aby se jako figurky na šachovnici posouvali tam, kde jsem je chtěla mít,“ pokračuje temná Nala a na její tváři se při těch slovech konečně objevuje první emoce, která se odráží v hořkém úšklebku. Při tom v jejích očích dřímá naprostá prázdnota. „Vykonala jsem nespočet hrůzostrašných činů, ze kterých lidem vyskakovala husí kůže, a ještě jich mnoho vykonám. Podej mi ruku a možná si vzpomeneš na ty dokonalé časy plné krve a uznání.“ Bytost, která se zjevila odnikud, sklání hrot svého meče k zemi a místo něj k Nale natáhne svou dlaň.
Ta vyděšeně ustupuje a také konečně vytahuje svůj meč z pouzdra. „Přestaň s tím! Na těch časech nebylo nic dokonalého.“
„Jsme jeden člověk, jedno tělo, dvě duše. Mě nemůžeš lhát. Vím, jak opojný pocit to byl, když jsme zabily našeho prvního. Vím, jaký mír panoval v našem srdci, když jsme se procházely po Heimgratu s mečem potřísněným krví. Mohly jsme mít všechno. Celý svět by nám ležel u nohou,“ vydechne se šíleným výrazem ve svých rozšířených očích. Zdá se být znechucená tím, o co přišla. „Proč jsme se raději na plno nevěnovaly Amonovi? Jeho doteky a pohledy nás přeci umí vždycky tak rozpálit. Bylo tomu už odjakživa. Komu by záleželo na jeho skutečných pocitech? Podřídil by se nám tak či tak. Co že to říkal? Budu cokoliv, co budeš chtít, abych byl.“
„Přestaň!“ vykřikne Nala. Celé její tělo se třese, ale není to způsobeno strachem ani zimou. Do jejích žil se vlévá nekontrolovatelný vztek. „Nikdy bych mu něco takového neudělala!“
„Proč musíme být pořád tak daleko od domova? Proč se pořád musíme stavět proti vlastním lidem, vlastní zemi? O Niflheim jsme přišly kvůli tobě! O Austen také! A Sapphirehall si zahodila kvůli své sobeckosti! Já bych nikdy nezradila nebýt tvojí slabosti.“
„Přestaň s tím…“
„Ty jsi ta, která by měla sedět na dně propasti. Já jsem ta pravá. Ochráním Sapphirehall a už nikdy nedovolím, aby si ho zradila,“ zatvrzuje se žena v sapphirehallské uniformě. „Já nikdy nezaváhala nad tím, co je správné. Občas je potřeba zaplatit vysokou cenu pro ochranu toho, co milujeme. Dělala jsem to pro svůj domov.“
„To, co dělám teď, je pro můj domov!“
„Ty? Jsi jen odpad, zhoubná nákaza, nádor, který je potřeba vyříznout jinak s sebou zahubí všechno, co jsem tak dlouho budovala,“ zamračí se znechuceně dvojnice. „Nebýt těch slabošských lidských pocitů, které tě odvlekly na špatnou cestu… odvlekly tě ode mě… mohly jsme žít s klidem v našem červy prolezlém srdci. Necítily bychom výčitky, zklamání ani strach. Byly bychom šťastné,“ vydechne skoro až zasněně. „Abernante, počkej na mě. Znovu ti podám pomocnou ruku tak jako dřív. Stanu se královnou po tvém boku a podrobím si celý svět!“
V chodbách se rozezní šílený smích.
„Tohle nechci. Ne. To není štěstí…“ odvětí roztřeseným hlasem Nala. Do očí se jí začínají hrnout slzy. Celé její tělo rezonuje strachem. Bojí se toho, o čem tahle bytost mluví. Bojí se toho, že se to může stát skutečností, že už je příliš pozdě. Bojí se sama sebe. „Taková já nejsem…“
Dvojnice na ni znovu znechuceně poohlédne. „Ale nejdřív se musím zbavit tohohle břemene. Musím se zbavit tebe! Až se tak stane, všechno bude zase jako dřív. Ne. Bude to ještě mnohem lepší,“ usměje se spokojeně a znovu pozvedá svůj meč vzhůru. „Budu to zase já, kdo bude vládnout tomuhle tělu. Nech mi jej dobrovolně a já možná ušetřím ty dva přívržence, které si s sebou dotáhla. Já jsem tvá pravá podstata!“
Nala bez dechu sleduje svou tvář, na které se zračí vražedný úšklebek. Špička jejího meče padne na ledovou podlahu chrámu. Cítí se jako ochrnutá, když hledí do těch očí plných temnoty. Nemůže se pohnout. Kolem celého jejího těla se ovíjí magie, která svazuje její tělo.
Joel překvapeně upírá svou pozornost z tajemného přízraku k Nale za jeho zády. „Co sakra děláš?!“ zakřičí dopáleně, když vidí její ruku s mečem svěšenou podél jejího těla. Je v křeči.
„Jak jsem si myslela, nedokážeš nic jiného než se litovat. Prostě si to tělo vezmu a napravím všechny chyby, kterých si se dopustila.“ Se svými slovy dvojnice vyráží k útoku.
Crawford vystřeluje svoji ruku vzhůru, kterou sráží svázanou Nalu na stranu, aby ji nezasáhlo nepřátelské ostří, a v mžiku okamžiku s ním kříží to své. Zablokuje tak první úder tajemné ženy, která až při zajiskření oceli bere v potaz jeho přítomnost a její fialové oči se zabodnou přímo do těch jeho.
Její ruka s mečem rychle vrací úder a v chladných chodbách chrámu se rozezní intenzivní bouře mečů. Její síla je tak velká a hbitost nepředstavitelně rychlá, že jednoduše zahání dobře cvičeného důstojníka do kouta a jedním přesně mířeným kopancem do jeho žaludku ho posílá k zemi.
Ozve se zlověstné křupnutí, když plukovník dopadá na své zápěstí. Vykřikne bolestí a pouští svůj meč, když jeho kůží napovrch projede kost.
V tu chvíli se na řadu dostává Marth. Svým mečem na ženu zaútočí zezadu, ale je tak rychlá, že se hbitě otáčí a odráží i jeho útok.
Když jsou jejich meče překříženy, dvojnice se pobaveně zasměje do jeho odhodlané tváře. „Vzdej to, vojáku. Proč chránit někoho, kdo tebou pohrdá? Hluboko ve svém srdci tě nenávidí za to, jak si vystartoval po Amonovi. Dnem i nocí si přeje, abys ty byl mrtvý a Vincent naživu. Tvoje neschopnost je pro ni jen přítěží. Jsi břemeno, které s sebou vzala jen proto, protože ji o to požádal Amon. Nezáleží ji na tom, jestli tu dnes zemřeš stejně jako jí nezáleželo na tom, jestli zemřou tvoji přátelé té noci, kdy se rozhodla postavit proti Sapphirehallu.“
Marth překvapeně hledí do těch širokých očí plných temnoty. Tuhne na místě jako solná socha.
V tu chvíli se dvojnice zapírá plnou silou a přiráží ho ke stěně, až to hlasitě zaduní. Jeho hlava sjede po ledu a zanechává za sebou krvavou šmouhu, když klouže na zem.
Dvojnice pohlédne vzhůru a spatřuje několik rampouchů, jak se po silném nárazu třesou přesně nad tělem bývalého vojáka. Ušklíbne se a svou pěstí v okované rukavici udeří do zdi před sebou znovu s hbitým úskokem vzad.
Rampouchy povolují.
Omráčený Marth zamžourá očima, ale je ještě příliš dezorientovaný, aby zvládl rychle zareagovat. Jeden ze střechýlů ho zasahuje do ramene. Mezi ledovými stěnami se ozve další hlasitý mužský výkřik.
Během střetu Martha a temné Naly se Joel přesunul se svým zlomeným zápěstím k té skutečné. „Prober se!“
Její strachem rozšířené oči na něj pohlédnou. „Nemůžu se hýbat.“
„Samozřejmě, že můžeš,“ odbíjí její námitku.
Nala se pokouší zvednout ruku se svým mečem, ale je tak těžká, jako by ji neviditelné provazy stahovaly k zemi. Její oči se plní slzami. „Použila nějaké kouzlo…“
Joel shlédne k její ruce a následně trhne dvoubarevnýma očima zpátky do její zoufalé tváře. „Ne. Tohle nemá s magií nic společného,“ zamračí se. „Tohle je strach. Strach, který musíš překonat!“
„Já…“ zavzlyká. „Já nemůžu.“
Joel se napřímí a stahuje svou zatrpklou tvář dál od ní. „Myslel jsem, že chceš být lepší. Pomáhat lidem, aby nemuseli kvůli tobě dál umírat. Ale pokud se jí teď nepostavíš, umřeme tu všichni. Kdyby se ti to zdálo jako malá cena za tvoji neschopnost, tak doufám, že ti nebude vadit umírat s vědomím toho, že díky tvému rozhodnutí umřou i všichni v Sapphirehallu, ve Fabulexu, v Arcadii, a nakonec i na celém světě, který je nám známý i neznámý. Doufám, že dokážeš umřít s tím, že jsi neudělala vůbec nic, protože Chaos z toho bude mít velkou radost, až tě bude vítat u Brány zatracených.“
Její zrak se zvedá k jeho tváři, ale už ji nespatří.
Joel nečeká na její reakci a sám i se svým hendikepem vyráží na pomoc zraněnému Marthovi. Meč svírá ve své zdravé ruce a opět kříží své ostří s přízrakem.
Bývalá majorka to sleduje a najednou si uvědomuje něco velmi důležitého. Crawford nepřišel, aby dělal potíže. Přišel, aby ji zachránil. Přišel, aby zachránil celý svět. Pokud je někdo skutečným hrdinou tohohle příběhu, tak je to on.
V tu chvíli ho tajemná dvojnice odzbrojuje. Jeho raněná ruka mu způsobuje velké bolesti, ale nedá se to ani srovnat s tím, co ho ještě čeká. Temná Nala ho chytá pod krkem. Její síla je nadpozemská. Přiráží ho na stěnu a její temné oči se zahledí až do hlubin jeho duše.
„Jak jsem řekla: Kdybychom se proti sobě postavili v boji, vyhrála bych,“ cituje žena tichým hlasem.
Ten chladný tón opředený příslibem smrti ho zamrazí u srdce. Poprvé se zrcadlí strach i v jeho tváři. Bojí se toho, co skutečně přichází po smrti. Je to konec? Nebo nový začátek? Ještě není připravený to zjistit.
V ten okamžik mu sapphirehallská ocel projede vnitřnostmi jako naostřená břitva. Žena ještě dvakrát pootočí hlavicí meče, aby si byla jistá, že mu způsobí co největší bolest, než opět vytrhne ostří se zpátečními hroty ven.
Sníh se zabarví černou krví a Joel ztrácí vědomí jako obraný mechanismus proti návalu nesnesitelné bolesti.
Nala se konečně sbírá ze země a vyráží do akce, když její čepel vystartuje po nehlídaných zádech své dvojnice. Ta se ovšem stejně hbitě jako před tím obrací tváří v tvář své protivnici a kříží s ní svůj meč.
„Slabá,“ odráží její útok jedním rychlým pohybem.
Plukovníkovo tělo se skácí na zem.
Nala překvapeně trhne pohledem k němu. Sleduje, jak mu po bradě stékají pramínky krve. Jestli ještě není mrtvý, tak má velmi vážná vnitřní zranění. Nala musí jednat rychle, pokud chce zachránit jeho život. Na druhé straně široké chodby leží tělo Martha, který se svíjí v bolestech. Drží si ruku přiraženou ke svému rameni, ze kterého trčí ledový rampouch, a po čele mu teče krev.
Její temné já jí nedává čas se nad celou situací déle zamýšlet a téměř okamžitě vrací protiúder.
Naštěstí se jí daří v čas uskočit na stranu.
„Nedokázala jsi ochránit Alucarda, Taluse, Vincenta, Lalinu a ani tyhle dva. Mě by se tohle nikdy nemohlo stát!“ zavrčí nepřátelským hlasem přízrak a znovu proti ní vypálí plnou silou.
Zdá se, jako by si s ní dvojnice jen pohrávala. Zná přesně každý její pohyb a výpad ještě dřív, než ho udělá. Nemusí nikam spěchat.
„Vzdej se dobrovolně a já zabráním tomu, aby se to samé stalo Amonovi. Až ho srazím na kolena, donutím ho se omluvit Abernantovi. Jistě ho zase přijme.“
Nala dýchá zrychleně. Jsou to hořká a bolestná slova. Nikdy už taková nechtěla být. Slíbila si, že už se nikdy nepoddá Temnotě. Ale ten pocit viny je zpět nebo spíš nikdy nikam nezmizel. Nedokáže se mu postavit.
Dvojice bývalých vojáků stojí na plážích s lodí od krále Fabulexu za zády a hledí na vysoké hory tyčící se před nimi, které jdou sotva rozeznat v bílé tmě. Jejich obličeje jsou i pod vrstvou huňatých kožešin červené od ledového vichru, který je seká do tváří.
„Když jsem byla mladší, zdálo se mi to tu větší,“ zašklebí se Nala a pokouší se tak rozehnat napjatou atmosféru. Cítí, jak se jí do žil vlévá nervozita. Vlastně nemá ani tušení, co je čeká za horským průsmykem. „Tohle je pohoří Warland. Říká se, že je tohle místo prokleté. Možná proto nikdy nikdo ten chrám nenašel nebo jen neměl příležitost se o tom zmínit.“
„To není zrovna uklidňující,“ znervózní Marth. „Jak víš, že tam ten chrám vůbec je?“
„Nedostala jsem se na druhou stranu hor, ale když jsem tu byla prvně, viděla jsem z vyhlídky za horskou průrvou něco v mlze, co se podobalo chrámu.“
„Podobalo chrámu? Takže ty vlastně ani nevíš, jestli je to ono?“ zhrozí se Marth ještě víc.
„Teď už se nemůžeme obrátit zpátky,“ zamračí se Crawford, který se k nim přidává od lodi.
Nala překvapeně trhne za hlasem, ale co ihned upoutá její pozornost, není arogance v plukovníkově tváři, nýbrž loď, která se za jeho zády odráží od břehů.
„Ne, tohle ne!“ vyhrkne nevěřícně žena a vybíhá vstříc pláži s nohama až po lýtka zabořenýma v návalu sněhu. „To snad není pravda!“
„Uklidni se,“ zastavuje ji Joelova vystřelená ruka. „Nepotřebujeme loď na cestu zpátky, pokud uděláš svou práci pořádně. Služebník má sílu na to, aby nás tři přenesl zpátky do Fabulexu.“
Nevěřícným pohledem trhne do jeho tváře. „Zešílel jsi?! Co když toho služebníka nenajdeme? Co když tu ani žádný není?!“
„V tom případě jsme ve velmi špatné situaci,“ pokrčí rameny a vychází kupředu. „Tak s sebou hněte.“
Nala jen oněměle hledí do jeho zad a sleduje, jak se houpavou chůzí ztrácí ve vánici před nimi.
„Neudělal to, co si myslím, že udělal, že ne?“ vyhrkne Marth a stále s naprostou hrůzou hledí na místo, kde se loď před pár okamžiky ztratila v bílé mlze. „Oni se vrátí. Určitě se vrátí, že je to tak?“
Nala mlčí.
Marth k ní trhne naštvaným pohledem. „Můžeš mi říct jediný dobrý důvod, proč ten člověk jel s námi?“
Žena poraženě vydechne a konečně se také začne brodit sněhem vstříc horám. „Na tuhle otázku nemám žádnou odpověď,“ odtuší podrážděným hlasem. „Král si nejspíš myslel, že nám tím dělá službu.“
Věří, že to Kai myslel dobře, když s nimi plukovníka poslal na tohle Stvořitelem zapomenuté místo. Určitě si myslel, že následnice sapphirehallského trůnu by měla mít tu nejlepší ochranu, pokud je stále nějaká naděje, že svou korunovací zamezí občanské válce po svržení tamního diktátora.
„Teď je naší prioritou najít toho služebníka dřív, než tady umřeme hlady nebo zimou.“
„Pokud tady ovšem je.“
Marth ji dále následuje již v naprosté tichosti do horské průrvy. Prochází dlouhou a temnou roklí vzhůru po svahu. Na jeho vrcholu je vyhlídka, o které Nala mluvila.
Trojice přichází až ke kraji. Cestu na druhou stranu tvoří roky neudržovaný most, pod kterým se šklebí hluboká horská propast, na jejíž dno není možné dohlédnout.
Crawford se zadívá do dálky, ale přes sněhovou chumelenici není vidět nic. „Nezdá se, že by tu bylo víc než jen led a sníh.“
„Musí tam být. Jsem si jistá, že…“
Vánice se uklidňuje jako znamení od Stvořitele, aby nezanevřeli na svůj úkol. Silný vítr rozfoukává mléčnou mlhu a nechává odhalit své tajemství. Na druhé straně hor se do výšky tyčí ledový chrám. Vzhledově je dost jiný než ten, se kterým se Nala setkala na jižním kontinentu. Tento vypadá jako by byl vytesán z křišťálu.
„Je to past,“ vydechne.
Oba muži na ni překvapeně pohlédnout.
„Odkrývá se, protože chce, abychom tam šli,“ pokračuje ve svojí myšlence Nala. Není to požehnání od Stvořitele. Sám chrám je k sobě zve. „Když jsem tu byla poprvé, tak jsem to nechápala, ale teď… Je to stejné jako tenkrát.“
„Nemáme moc na výběr, že ne?“ pohodí nezaujatě rameny Joel. „Takže bychom měli být vděční, že tu nějaký chrám skutečně je a teď už budeme jen doufat, že v něm najdeme, pro co jsme přišli.“
„Ale nejdřív se musíme dostat přes ten most,“ přimhouří nejistě oči Marth a pohledem spočine na dřevěných plaňkách, které se mihotají v prudkém severním větru.
„Půjdu první,“ zamračí se na nejistou dvojici Crawford. Opatrným krokem se dostává přes prvních pár prken s dlaněmi pevně ovinutými kolem lan mostu, která slouží jako zábradlí. „No tak, pojďte. Když někdo spadne, budu to já.“
Nala opatrně vyráží za ním.
Marth dvojici jistí zezadu.
Když Naliny ruce v křeči klouzají po zábradlí, je vděčná za to, že na nich tentokrát má natažené své kožené rukavice. Aniž by to čekala, Crawford ji z nenadání popadá za jedno zápěstí. Žena k němu překvapeně zvedá svůj pohled a tuhne na místě jako solná socha.
Jeho oči se děsivě zalesknou za závojem ze sněhových vloček a na jeho zčervenalé tváři se zračí osobitý úšklebek. „Vypadáš vyděšeně,“ pronese pobaveně.
V tu chvíli Nale proběhne hlavou, že tohle možná byl celou dobu jeho záměr. On je ten, kdo dokáže vidět do budoucnosti. Co když jí lhal a viděl tam něco děsivého. Třeba viděl to, jak znovu propadne Temnotě, a proto se chytil první příležitosti, aby se s nimi vydal na tohle všemi zapomenuté místo. Nemusí ho znát dlouho na to, aby věděla, že pro ochranu svého krále udělá cokoliv. Dle Gilbertových slov je to někdo, kdo se rád zbavuje nepohodlných lidí radikální cestou. V těchto nepříznivých podmínkách beze svědků by nikdo nemohl pochybovat o tom, že to byla jen nehoda. Že s Marthem podlehli přírodním živlům, a pak se může sám vydat hledat služebníka. A i kdyby ho nenašel, Kai pro svého oblíbeného vojáka jistě pošle novou loď, kdyby se dlouho nevracel. Třeba-
„Hej, co se děje?“ zavolá za dvojicí Marth, který přidává na tempu, aby je dohnal. Utíná svými slovy Naliny myšlenky, které se zcela vymykají kontrole s pohledem do těch dvoubarevných očí.
Crawford se jen znovu ušklíbne. „Už jsme na konci,“ pronese a vytáhne Nalu za ruku na pevnou zem, následně svou ruku natahuje na pomoc i Marthovi.
Nala si nepamatuje, kdy se naposledy v něčí přítomnosti cítila tak nejistě. Ne, to je lež. Pamatuje si to jako by to bylo včera. Stejné pocity v ní budil Abernant, když se s ním setkala naposledy. Crawford se jí zdál stejně prohnaný. Z téhle podobnosti s armádním generálem se jí dělá zle. Nedokáže pochopit, jak někdo jako Kai, ze kterého čiší vlídnost a dobrota, může chovat takovou důvěru k někomu, kdo je jeho pravým opakem. Je možné, že s ním Joel hraje jen nečestnou hru stejně jako ji Abernant kdysi hrál s Elrickem?
Jejich kroky je dále vedou kolem kolmé stěny jedné z hor, když konečně spatřují puklinu v jejím boku, která se před nimi rozevírá jako temná tlama do Chaosovy říše. Chumelenice sice ustala, ale stále je do tváří seká ledový vítr.
„Držte se u mě, nebo by se vám mohlo něco stát,“ odtuší Joel s tajemným úšklebkem na tváři a vstupuje do černočerné tmy jako první. Těsně po tom se trhlina rozzáří oranžovým světlem, když plukovník zapaluje louči.
„Nevím, jestli mám husí kůži z tohohle počasí nebo spíš z toho chlapa,“ zašeptá Marth přes Nalino rameno, když ho společně následují do neprobádaných chodeb skalního bludiště.
❥
Mezitím i Amon konečně dorazil k prvnímu cíli své výpravy. Jeho loď teprve nedávno zakotvila u západních břehů. I on dal rozkaz námořníkům, aby na něj nečekali a vydali se zpět na panství, kde bude potřeba síla každého schopného muže i ženy, ať v pomoci s tréninkem nových rekrutů, tak v případné akci proti Sapphirehallu, pokud se dají věci do pohybu dřív, než se vrátí. I on spoléhá na to, že nalezne svoji služebnici, která ho bude moci přenést zpátky, jako to udělal Tear.
Podle map, které dostal od vládce východu, se vydává dál na západ. Cestou potkává vyhořelé trosky království Mel-Abah. Tohle místo ale není ani zdaleka bez života. Všímá si dobrodruhů z Cechu hrdinů, kteří rozkopávají staré ruiny a snaží se najít poklady, které se mohou skrývat pod zčernalou zemí a nánosem písku. Na volných prostranstvích jsou zabodané kříže a zapálené svíce na památku těch, kteří zde položili život. Rozloha toho místa je děsivá. Táhne se dál a dál, vesnice střídají města a na samém konci je rozpadlý královský palác, nad kterým za ty roky převzala vládu příroda.
Vše do posledního domu vypálené.
„Co se tady stalo?“
Chrám by se měl rozléhat dál na západě až za vysokou budovou, která kdysi bývala královským sídlem. Pokračuje ve své cestě a dny se střídají s nocí, když konečně nachází monumentální stavbu tyčící se do výšky několika metrů, která na něj dýchá zastrašujícím dojmem. Teď přichází na řadu ta těžší část. Musí nalézt to tajemství, které se skrývá za jeho pískovými zdmi.
Bez delších rozmyslů vchází dovnitř. Stěny chrámu na něj dýchají teplem. Přesně jak předpokládal tu funguje stejný princip teleportace jako v chrámu u Austenu. Stačí jen, aby nalezl ty správné páky a portály, a dostane se až do samotného jádra chrámu, kde by měla spát služebnice. Čím se dostává dál a dál do hlubin podzemních chodeb, pociťuje stále se stupňující teplo a uvědomuje si, že rozloha jižního chrámu nesahá tomuhle ani po základy. Bude to ještě dlouhá cesta, na které ovšem nebude sám.
Na zlatavých stěnách z písku tančí ve světle pochodní, které se samovolně rozsvěcují a následně zase zhasínají za jeho zády, tajemné stíny. Všude kolem sebe slyší podezřelé zvuky. Celkem to tu žije, ale neodvažuje se zjišťovat, co ho sleduje z temných koutů. Ve skrytu své duše doufá, že tu nenarazí na žádnou kletbu jako tomu bylo na jihu.
❥
Nala si přeje to samé, ale mrazí ji u srdce pocit, že na ni z ledových stěn chrámu na severu dýchá něco horšího, než je prohnaný plukovník, kvůli kterému posledních několik nocí, co procházeli společně hory, jen těžko zamhouřila oko.
Zvenčí je přes zdi slyšet dunění silného větru. Je to jako by nepokračovali do podzemí, ale naopak stoupali vzhůru do té nejvyšší věže křišťálového chrámu. Pokračují bělomodrými chodbami, které jen zřídkakdy osvětlí nějaká pochodeň modrým plamenem.
Nala si je vědoma toho, že plamen takovéto barvy by měl mít vyšší teplotu než ten oranžový, ale z nějakého důvodu z něj nejde teplo vůbec žádné. Magie a fyzika si nikdy nešly ruku v ruce.
Tohle místo, tenhle chrám… Spí tu ještě něco jiného než služebník. Něco, co není o nic míň hrozivé. Možná si tentokrát ukousla příliš velké sousto. Možná, že ten skličující pocit v její hrudi je strach, skutečný a nefalšovaný strach.
„Někdo tam stojí,“ upozorní Crawford a zastavuje dvojici, která kráčí za jeho zády.
Nala dýchá rychleji. Ve světle pochodně může spatřit svůj roztřesený dech.
Mrzne tu.
Pohlédne na místo, kde několik metrů před nimi svítí další pochodeň. Ve slabém modrém světle stojí stín postavy, o které mluvil Joel před okamžikem.
„Znovu někdo ruší klid těchto prokletých zdí,“ vydechne postava bez tváře. Její silueta se nepohne ani o kousek. Jediné, čím si jsou jistí, je, že je to mužský hlas, co k nim právě hovoří, „které jsou nasáty ohromným zlem.“
„Kdo jsi?“ zeptá se plukovník důrazným hlasem. Jeho ruka ostražitě spočívá na bílo-černé hlavici meče.
„Já? Nikdo,“ odpovídá tajemná postava ve stínu. „Je dobře, že tudy už nikdo nechodí. Od té doby to zlo jenom dřímá. Nemůže tak nikomu ublížit.“
„O čem to mluvíš?“ ozve se znovu Joelův hlas.
„Mluvím o tom, že byste se měli vrátit a žít. Tady vás čeká jenom chlad, věčný a nekonečný chlad.“
„Vyjdi na světlo a ukaž se!“
S Crawfordovým přísným rozkazem, pochodeň u postavy zhasíná a tajemný obrys mizí v naprosté temnotě.
„Co to sakra bylo?!“ vyhrkne vyděšeně Marth. Lituje, že na tuhle výpravu vůbec přikývnul. Odvahu člena Overkills ztratil té noci, kdy spatřil mrtvé tváře svých společníků. Svých přátel. Mužů, o kterých si byl do té doby jistý, že jsou nepřemožitelní. Uvědomil si, že i toho nejodvážnějšího bojovníka může potkat smrt znenadání. Toho večera si uvědomil svoji smrtelnost a stalo se to jeho noční můrou, jeho největší slabostí.
„Nevím, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit. Celé tohle místo obklopuje velmi zlá magie. Cítím ji až do morku kostí.“
„Myslel jsem, že máte být elitní vojáci odkojení na krvi svých nepřátel, a ne podělané baby,“ zašklebí se pohrdavě Joel. Měří si dvojici od hlavy až k patě, jako by hledal ty obávané severské bojovníky, o kterých mluví pověsti, a nemohl je v těch dvou zarudlých tvářích najít. „Divím se, že Sapphirehall vydržel s takovou armádou tak dlouho, a ještě si vyskakuje.“
Nala se nad jeho poznámkou zamračí. „Jdeme dál,“ vyzve ho, aby ukončila jeho urážky.
„Přesně na to jsem právě myslel,“ odtuší Crawford podrážděně a vykračuje dlouhou chodbou směrem k místu, ze kterého se před chvílí vytratil záhadný přízrak.
Naráží na slepou uličku, na jejímž konci se leskne kovový podstavec se znázorněnou hlavou padlého anděla. Nala k němu beze slova přikračuje a otáčí andělovou hlavou. Celý chrám se zatřese od základů. Těsně vedle trojice se o podlahu rozletí několik špičatých rampouchů, které se oddělily od stropu.
„Sakra!“ vyhrkne Marth. „My tady vážně umřeme!“
„To bylo velmi těsné,“ pronese Crawford s pohledem upnutým na místo vedle své boty, kde se roztříštil střechýl dost velký na to, aby mu prorazil lebku, a následně zvedne káravý pohled k překvapené ženě. „Příště by nebylo od věci si dávat větší pozor, než na něco sáhneme. Nikdo tady nechce zemřít, že ne?“
Nala ho probije chladným pohledem, který si jde ruku v ruce s prostředím celého chrámu, a obchází ho, aby mohla dál pokračovat v cestě. Nemůže ovšem argumentovat s tím, že nemá tentokrát pravdu. Nečekala, že budou otřesy tak silné. Chrám na jihu se také pohyboval, ale rozhodně to nebylo tak intenzivní. Tohle bylo jako malé zemětřesení. Je to možná způsobeno tím, že tu už nikdo nebyl celá staletí nebo i déle, a tak není chrám zvyklý na to se hýbat.
„Co bylo zase tohle?!“ bere si slovo opět Marth, který sotva zvládl zpracovat, že je stále naživu.
„Přestaň vyšilovat. Bude to ještě horší,“ poznamenává Nala. Je už tak dost podrážděná plukovníkovou přítomností, a tak už nemá žádnou psychickou kapacitu na to, aby se snažila Martha ukonejšit.
Vydává se k tváři za skleněnou vitrínou.
„To mě mělo uklidnit?!“ zajíkne se bývalý voják.
„Nehodlám se tu zdržovat déle, než je opravdu nutné, pokud tu nechceme umrznout. Takže vám teď nebudu nic vysvětlovat,“ odtuší Nala a natahuje před sebe jednu ruku v kožené rukavici. „Chyťte se mě.“
Crawford se nad tím ani nepozastaví a jeho dlaň vklouzává do té její. Marth krátce zapochybuje, ale nakonec se také přidává a ovíjí svoje prsty kolem jejího zápěstí.
Nala se volnou rukou dotkne skleněné desky. Teleport je přemístí do jiné části chrámu ve zlomku vteřiny. Joel si promne spánky s bolestnou grimasou. Marth se odklání na stranu a všechen obsah svého žaludku vyprázdní na zledovatělou podlahu.
„Budeš v pořádku,“ řekne Nala s pohledem upřeným do jeho shrbených zad.
„Já tohle místo fakt nesnáším,“ vykašle ze sebe Marth a utírá svá ústa do kožešiny.
Plukovník se jen pobaveně zašklebí. „To si vážně říkáš bývalý člen elitní jednotky cvičené k zabíjení? Jestli jsou na severu všichni takoví ubožáci, tak máme válku předem vyhranou.“
„Už bylo dost těch urážek,“ zatvrdí se Nala s přímým pohledem zabodnutým do jeho pohrdavé tváře. „Teď jsme spojenci a ne nepřátelé.“
„Ach, takže v Sapphirehallu jsou ženské ostřejší než chlapi.“
Nala vytahuje z vysoké boty nůž, jehož špičku namíří přímo na plukovníkovu bradu. „Já vážně nevím, jestli tu soutěžíš o cenu za největšího arogantního sráče široko daleko, ale já mám jenom jednu trpělivost, a nemusíš mě znát nijak dobře, aby si věděl, že někdy stačí mnohem méně než pár špatných vtipů a život ohrožující podmínky, aby ten pohár přetekl,“ vydechne zcela vyrovnaným tónem, který se vůbec nehodí k významu jejích slov. „Říkal si, ať si dáváme pozor, aby se nám nestala nějaká nehoda. To samé platí pro tebe.“
Z Crawfordovy tváře ani s jejím tvrdým pohledem nemizí ten pobavený úsměv. „Vyhrožuješ mi?“
„Přesně to teď dělám,“ odpovídá sebejistě. „Nebojím se tě, ale v žádném případě ti nevěřím.“
„Nezabila bys mě,“ pohodí rameny a naklání svůj obličej blíž i navzdory noži, který trčí už tak dost blízko jeho tváři. „Chceš být přece lepší.“
Nala zatíná čelist při představě, kolik toho o ní vlastně plukovník ví. Nemá ani nejmenší představu o tom, co o ní viděl v budoucnosti lidí, se kterými se setkal a dráždí jí to. Možná zná její nejtemnější tajemství. Očividně to není člověk, který by musel chodit daleko, aby je použil proti ní.
S touhle myšlenkou její ruka vystřeluje proti jeho krku. Chladné ostří nože se jemně otře o jeho bílou kůži, která vykukuje zpod huňatého šálu.
Crawford překvapeně ustupuje krok dozadu a rukou v rukavici si přejede po nepatrném zranění, které za sebou čepel zanechala.
„Chtít někdy nestačí,“ mračí se do jeho překvapených očí. „Přestaň mě pokoušet. Kdybychom se proti sobě postavili v boji, vyhrála bych.“
Joel opět nasazuje svoji pohrdavou masku a odfrkne si. „Dobrá,“ rezignuje konečně, ale jeho výraz je stále plný úsměšků, jako by žádné z jejích slov nebral vážně. „Vzdávám se.“
❥
Amon pohlcen jen ve své vlastní společnosti má spoustu času na to přemýšlet.
Jeho cestu mu již neozařují hořící pochodně ale žhnoucí koryta lávy. Je tu horko. Jeho zbroj ho tíží, ale odmítá se jí vzdát, dokud neodhalí všechna tajemství tohoto chrámu.
Tohle místo je úplně jiné než celé jeho okolí. Zajímalo by ho, odkud se zde vzala všechna ta láva. Jeho zneklidnění neustává ani po několika odchozených kilometrech. Zdá se, jako by tu spleť chodeb snad nikdy nekončila. Je skutečně mnohonásobně větší než chrám, který navštívil na jihu. Možná to je způsobené jen tím, že nezná pohyby chrámu, jako je znala jeho průvodkyně z jihu. Možná bloudí neustále dokola a ani si to neuvědomuje. Těžko říci kolik je právě hodin, ale on si je jistý tím, že už je příliš unavený na to, aby mohl pokračovat dál. Na malý okamžik se zastavuje, aby se najedl a ulehl ke spánku do nepohodlné polohy se zbraní křečovitě svíranou ve své ruce.
❥
Oproti tomu na severu vládne doba mrazu. Nejen že se napětí mezi trojicí stále stupňuje, k tomu všemu se jejich zásoby nezastavitelně tenčí. Voda v jejich čutorách už dávno zamrzla. Nemají ani dostatek vrstev, aby se obrnili proti nikde nekončící zimě. Nemohou spát ze strachu, že jejich teplota klesne příliš nízko, a tak už se nikdy neprobudí.
Jediná jistota, které se Nala drží, je, že se blíží k něčemu velkému. Neví, jestli je to jejich cíl, anebo se jim chrám chystá odhalit jiné ze svých pradávných tajemství, ale chtěla, aby tohle všechno už bylo za nimi.
„Takže moje varování jste nahoře nebrali vážně,“ ozve se trojici již známý mužský hlas.
Všichni se ostražitě zahledí před sebe.
Postava schovaná ve stínu je tentokrát o něco blíže. Lze tak pohlédnou do její tváře. Je to muž s mrtvolným výrazem. Jeho oči jsou zavřené, ale zdá se, že zná přesně jejich polohu, protože mluví přímo k nim: „Odešel jsem, abyste mě nehledali a vrátili se do bezpečí. Ale jak vidím, tak vaše chamtivost vás nakonec dovedla až sem.“
„Kdo jsi?!“ ptá se znovu důrazně plukovník.
„Kdysi jsem býval členem Cechu hrdinů a moje zvědavost mě zavedla na tohle místo,“ odpovídá zaobaleně tajemná mužská postava. „Moje chamtivost…“
Nala se zamýšlí. Cech hrdinů je jí dobře známá organizace hledačů pokladů, žoldáků, lovců a dobrodruhů všeho ražení, která existuje již desetiletí. Psalo se o ní i v kronice, kterou dostala od Joela.
„Našel jsem zde ženu, která mě také odrazovala od toho, abych zašel dál do těchto ledových chodeb. Neposlouchal jsem stejně jako vy. Myslel jsem, že se jen snaží skrývat nějaký cenný poklad, a tak jsem došel až sem. Ale nevěděl jsem, že v těch nejvyšších patrech pyramidy leží pradávné prokleté zlo… tak pradávné… a zlé…“
„Mluvíš tu o služebníkovi?“ zeptá se hbitě Nala.
„Služebníkovi? Nebyl to služebník. Bylo to něco jiného. Temná myšlenka. Stín. Noční můra, která nikdy nekončí,“ odpovídá muž. „Utkal jsem se s tím zlem, ale boj netrval dlouho a já se stal tím, čím jsem teď. Jsem odsouzen žít prokletý na tomhle místě… sám, dokud nepřijde další blázen, který si se mnou vymění místo.“
„Ty jsi… mrtvý?“ zaráží se Marth.
„Ano,“ odpovídá mu postava s neměnným obličejem. „Moji přátelé našli mé tělo vyvrhnuté na pobřeží. Nevím, jak se tam dostalo. Ale v tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než aby rychle vzali nohy na ramena a zmizeli z dosahu tohohle prokletého chrámu dřív, než se jim stane něco hrozného,“ dodává. „Naštěstí měli dost zdravého rozumu, aby to udělali.“
Všichni bez dechu naslouchají jeho příběhu. Jeho hlas je plný emocí. Je tam smutek, utrpení a touha po vykoupení, i když jeho tvář je prázdná, mrtvá.
„Jste blázni, že jste došli až sem. Vraťte se zpět, než to opět probudíte.“
„Probudíme co?“ vyhrkne znovu Nala.
Vzpomíná si na kletbu, která visela nad chrámem na jihu. Na Temného posla, kterého probudil Amonův příchod. Tehdy alespoň byla připravená na to, s čím se může setkat, i když přestávala věřit, že nějaká kletba existuje. Tady nepochybuje, ale o to víc potřebuje vědět, proti čemu může čelit.
„Říkal si přeci, že tě můžeme vysvobodit, tak řekni jak?!“ naléhá dál.
Tajemný muž se odmlčí. Po chvíli ticha otevírá oči, které jsou celé černé, plné temnoty.
Nala ostražitě ustoupí krok dozadu s rukou varovně položenou na rukojeti meče, který se jí houpe u pasu.
„Říkal: Dokud nepřijde další blázen, který si se mnou vymění místo,“ cituje Joel, ale jeho oči nemíří na Nalu. Také neubírá na své obezřetnosti a pohledem dravce sleduje mystickou bytost před nimi. „Odhaduji, že to myslel tak, že někdo zaujme jeho místo. Musíme zemřít a žít tady jako zatracené duše, aby ta jeho našla klid.“
„Už je příliš pozdě na útěk,“ vydechne zcela novým hlasem zvláštní postava muže ve stínu.
Všichni tři ten hlas dobře poznávají. Tentokrát nepatří muži ale ženě.
Nala překvapeně rozevře oči dokořán. Její hruď se smrkne úzkostí. Ledový vzduch ji škrábe v krku.
„Co to má znamenat?“ zalapá po dechu Marth.
Celá postava tajemného ducha mění svou podobu. Náhle před trojicí stojí žena s vlasy zářícími jako tekuté zlato, které jsou spletené ve složitém copu a dosahují k jejím bedrům. Její opálená pleť kontrastuje s chladnou bělostí okolních stěn. Změří si trojici pronikavě fialovýma očima, když pozvedá masivní meč se zpátečními hroty. Jeho špička míří přímo na Nalu stojící mezi dvěma muži v její společnosti. Vypadá majestátně oděna do sapphirehallské uniformy majora s rudým pláštěm splývajícím z jejích ramen.
Jediný, kdo nevypadá překvapeně, je Joel, který reaguje jako první a ochranářsky zvedá zbraň k útoku. Vykročí jeden krok dopředu, aby se postavil mezi Nalu a špičku meče jejich neočekávaného protivníka.
„Co je tohle za kouzlo?!“ lamentuje zaraženě Marth.
Budí tak Nalu z jejího chvilkového transu. Ta spěšně pokládá ruku na plukovníkovo rameno a zastavuje ho ve výpadu kupředu. S vytřeštěnýma očima hledí na postavu stojící před nimi. „Kdo jsi? Jak to že vypadáš jako… já?“
„Protože já jsem ty a ty si přeješ býti mnou,“ odpovídá žena v hádance. „Ty znáš mé jméno a já zas tvé.“
Nala zmateně nakrabatí čelo. „Co-“
„To už jsi na mě opravdu zapomněla?“ vydechne nevěřícným tónem dvojnice. Její výraz je ovšem neměnný. Je tvrdý a neprostupný. Meč svírá pevně. Ani se nezatřese, jako by vážil méně než vraní pírko. Stojí vzpřímeně s hlavou hrdě zdviženou vzhůru. „Není to tak dávno, kdy jsme spolu hovořily naposledy. Vždy jsi mě nenáviděla i milovala. Nemohla jsi se mnou žít, ale beze mě nejsi nic.“
„Tohle není… nemůže být pravda.“
„Já jsem ta, jenž masakrovala města a vesnice. Mučila jsem a zabíjela. Lhala jsem svým přátelům a blízkým pro vlastní užitek, a využívala jejich důvěry, aby se jako figurky na šachovnici posouvali tam, kde jsem je chtěla mít,“ pokračuje temná Nala a na její tváři se při těch slovech konečně objevuje první emoce, která se odráží v hořkém úšklebku. Při tom v jejích očích dřímá naprostá prázdnota. „Vykonala jsem nespočet hrůzostrašných činů, ze kterých lidem vyskakovala husí kůže, a ještě jich mnoho vykonám. Podej mi ruku a možná si vzpomeneš na ty dokonalé časy plné krve a uznání.“ Bytost, která se zjevila odnikud, sklání hrot svého meče k zemi a místo něj k Nale natáhne svou dlaň.
Ta vyděšeně ustupuje a také konečně vytahuje svůj meč z pouzdra. „Přestaň s tím! Na těch časech nebylo nic dokonalého.“
„Jsme jeden člověk, jedno tělo, dvě duše. Mě nemůžeš lhát. Vím, jak opojný pocit to byl, když jsme zabily našeho prvního. Vím, jaký mír panoval v našem srdci, když jsme se procházely po Heimgratu s mečem potřísněným krví. Mohly jsme mít všechno. Celý svět by nám ležel u nohou,“ vydechne se šíleným výrazem ve svých rozšířených očích. Zdá se být znechucená tím, o co přišla. „Proč jsme se raději na plno nevěnovaly Amonovi? Jeho doteky a pohledy nás přeci umí vždycky tak rozpálit. Bylo tomu už odjakživa. Komu by záleželo na jeho skutečných pocitech? Podřídil by se nám tak či tak. Co že to říkal? Budu cokoliv, co budeš chtít, abych byl.“
„Přestaň!“ vykřikne Nala. Celé její tělo se třese, ale není to způsobeno strachem ani zimou. Do jejích žil se vlévá nekontrolovatelný vztek. „Nikdy bych mu něco takového neudělala!“
„Proč musíme být pořád tak daleko od domova? Proč se pořád musíme stavět proti vlastním lidem, vlastní zemi? O Niflheim jsme přišly kvůli tobě! O Austen také! A Sapphirehall si zahodila kvůli své sobeckosti! Já bych nikdy nezradila nebýt tvojí slabosti.“
„Přestaň s tím…“
„Ty jsi ta, která by měla sedět na dně propasti. Já jsem ta pravá. Ochráním Sapphirehall a už nikdy nedovolím, aby si ho zradila,“ zatvrzuje se žena v sapphirehallské uniformě. „Já nikdy nezaváhala nad tím, co je správné. Občas je potřeba zaplatit vysokou cenu pro ochranu toho, co milujeme. Dělala jsem to pro svůj domov.“
„To, co dělám teď, je pro můj domov!“
„Ty? Jsi jen odpad, zhoubná nákaza, nádor, který je potřeba vyříznout jinak s sebou zahubí všechno, co jsem tak dlouho budovala,“ zamračí se znechuceně dvojnice. „Nebýt těch slabošských lidských pocitů, které tě odvlekly na špatnou cestu… odvlekly tě ode mě… mohly jsme žít s klidem v našem červy prolezlém srdci. Necítily bychom výčitky, zklamání ani strach. Byly bychom šťastné,“ vydechne skoro až zasněně. „Abernante, počkej na mě. Znovu ti podám pomocnou ruku tak jako dřív. Stanu se královnou po tvém boku a podrobím si celý svět!“
V chodbách se rozezní šílený smích.
„Tohle nechci. Ne. To není štěstí…“ odvětí roztřeseným hlasem Nala. Do očí se jí začínají hrnout slzy. Celé její tělo rezonuje strachem. Bojí se toho, o čem tahle bytost mluví. Bojí se toho, že se to může stát skutečností, že už je příliš pozdě. Bojí se sama sebe. „Taková já nejsem…“
Dvojnice na ni znovu znechuceně poohlédne. „Ale nejdřív se musím zbavit tohohle břemene. Musím se zbavit tebe! Až se tak stane, všechno bude zase jako dřív. Ne. Bude to ještě mnohem lepší,“ usměje se spokojeně a znovu pozvedá svůj meč vzhůru. „Budu to zase já, kdo bude vládnout tomuhle tělu. Nech mi jej dobrovolně a já možná ušetřím ty dva přívržence, které si s sebou dotáhla. Já jsem tvá pravá podstata!“
Nala bez dechu sleduje svou tvář, na které se zračí vražedný úšklebek. Špička jejího meče padne na ledovou podlahu chrámu. Cítí se jako ochrnutá, když hledí do těch očí plných temnoty. Nemůže se pohnout. Kolem celého jejího těla se ovíjí magie, která svazuje její tělo.
Joel překvapeně upírá svou pozornost z tajemného přízraku k Nale za jeho zády. „Co sakra děláš?!“ zakřičí dopáleně, když vidí její ruku s mečem svěšenou podél jejího těla. Je v křeči.
„Jak jsem si myslela, nedokážeš nic jiného než se litovat. Prostě si to tělo vezmu a napravím všechny chyby, kterých si se dopustila.“ Se svými slovy dvojnice vyráží k útoku.
Crawford vystřeluje svoji ruku vzhůru, kterou sráží svázanou Nalu na stranu, aby ji nezasáhlo nepřátelské ostří, a v mžiku okamžiku s ním kříží to své. Zablokuje tak první úder tajemné ženy, která až při zajiskření oceli bere v potaz jeho přítomnost a její fialové oči se zabodnou přímo do těch jeho.
Její ruka s mečem rychle vrací úder a v chladných chodbách chrámu se rozezní intenzivní bouře mečů. Její síla je tak velká a hbitost nepředstavitelně rychlá, že jednoduše zahání dobře cvičeného důstojníka do kouta a jedním přesně mířeným kopancem do jeho žaludku ho posílá k zemi.
Ozve se zlověstné křupnutí, když plukovník dopadá na své zápěstí. Vykřikne bolestí a pouští svůj meč, když jeho kůží napovrch projede kost.
V tu chvíli se na řadu dostává Marth. Svým mečem na ženu zaútočí zezadu, ale je tak rychlá, že se hbitě otáčí a odráží i jeho útok.
Když jsou jejich meče překříženy, dvojnice se pobaveně zasměje do jeho odhodlané tváře. „Vzdej to, vojáku. Proč chránit někoho, kdo tebou pohrdá? Hluboko ve svém srdci tě nenávidí za to, jak si vystartoval po Amonovi. Dnem i nocí si přeje, abys ty byl mrtvý a Vincent naživu. Tvoje neschopnost je pro ni jen přítěží. Jsi břemeno, které s sebou vzala jen proto, protože ji o to požádal Amon. Nezáleží ji na tom, jestli tu dnes zemřeš stejně jako jí nezáleželo na tom, jestli zemřou tvoji přátelé té noci, kdy se rozhodla postavit proti Sapphirehallu.“
Marth překvapeně hledí do těch širokých očí plných temnoty. Tuhne na místě jako solná socha.
V tu chvíli se dvojnice zapírá plnou silou a přiráží ho ke stěně, až to hlasitě zaduní. Jeho hlava sjede po ledu a zanechává za sebou krvavou šmouhu, když klouže na zem.
Dvojnice pohlédne vzhůru a spatřuje několik rampouchů, jak se po silném nárazu třesou přesně nad tělem bývalého vojáka. Ušklíbne se a svou pěstí v okované rukavici udeří do zdi před sebou znovu s hbitým úskokem vzad.
Rampouchy povolují.
Omráčený Marth zamžourá očima, ale je ještě příliš dezorientovaný, aby zvládl rychle zareagovat. Jeden ze střechýlů ho zasahuje do ramene. Mezi ledovými stěnami se ozve další hlasitý mužský výkřik.
Během střetu Martha a temné Naly se Joel přesunul se svým zlomeným zápěstím k té skutečné. „Prober se!“
Její strachem rozšířené oči na něj pohlédnou. „Nemůžu se hýbat.“
„Samozřejmě, že můžeš,“ odbíjí její námitku.
Nala se pokouší zvednout ruku se svým mečem, ale je tak těžká, jako by ji neviditelné provazy stahovaly k zemi. Její oči se plní slzami. „Použila nějaké kouzlo…“
Joel shlédne k její ruce a následně trhne dvoubarevnýma očima zpátky do její zoufalé tváře. „Ne. Tohle nemá s magií nic společného,“ zamračí se. „Tohle je strach. Strach, který musíš překonat!“
„Já…“ zavzlyká. „Já nemůžu.“
Joel se napřímí a stahuje svou zatrpklou tvář dál od ní. „Myslel jsem, že chceš být lepší. Pomáhat lidem, aby nemuseli kvůli tobě dál umírat. Ale pokud se jí teď nepostavíš, umřeme tu všichni. Kdyby se ti to zdálo jako malá cena za tvoji neschopnost, tak doufám, že ti nebude vadit umírat s vědomím toho, že díky tvému rozhodnutí umřou i všichni v Sapphirehallu, ve Fabulexu, v Arcadii, a nakonec i na celém světě, který je nám známý i neznámý. Doufám, že dokážeš umřít s tím, že jsi neudělala vůbec nic, protože Chaos z toho bude mít velkou radost, až tě bude vítat u Brány zatracených.“
Její zrak se zvedá k jeho tváři, ale už ji nespatří.
Joel nečeká na její reakci a sám i se svým hendikepem vyráží na pomoc zraněnému Marthovi. Meč svírá ve své zdravé ruce a opět kříží své ostří s přízrakem.
Bývalá majorka to sleduje a najednou si uvědomuje něco velmi důležitého. Crawford nepřišel, aby dělal potíže. Přišel, aby ji zachránil. Přišel, aby zachránil celý svět. Pokud je někdo skutečným hrdinou tohohle příběhu, tak je to on.
V tu chvíli ho tajemná dvojnice odzbrojuje. Jeho raněná ruka mu způsobuje velké bolesti, ale nedá se to ani srovnat s tím, co ho ještě čeká. Temná Nala ho chytá pod krkem. Její síla je nadpozemská. Přiráží ho na stěnu a její temné oči se zahledí až do hlubin jeho duše.
„Jak jsem řekla: Kdybychom se proti sobě postavili v boji, vyhrála bych,“ cituje žena tichým hlasem.
Ten chladný tón opředený příslibem smrti ho zamrazí u srdce. Poprvé se zrcadlí strach i v jeho tváři. Bojí se toho, co skutečně přichází po smrti. Je to konec? Nebo nový začátek? Ještě není připravený to zjistit.
V ten okamžik mu sapphirehallská ocel projede vnitřnostmi jako naostřená břitva. Žena ještě dvakrát pootočí hlavicí meče, aby si byla jistá, že mu způsobí co největší bolest, než opět vytrhne ostří se zpátečními hroty ven.
Sníh se zabarví černou krví a Joel ztrácí vědomí jako obraný mechanismus proti návalu nesnesitelné bolesti.
Nala se konečně sbírá ze země a vyráží do akce, když její čepel vystartuje po nehlídaných zádech své dvojnice. Ta se ovšem stejně hbitě jako před tím obrací tváří v tvář své protivnici a kříží s ní svůj meč.
„Slabá,“ odráží její útok jedním rychlým pohybem.
Plukovníkovo tělo se skácí na zem.
Nala překvapeně trhne pohledem k němu. Sleduje, jak mu po bradě stékají pramínky krve. Jestli ještě není mrtvý, tak má velmi vážná vnitřní zranění. Nala musí jednat rychle, pokud chce zachránit jeho život. Na druhé straně široké chodby leží tělo Martha, který se svíjí v bolestech. Drží si ruku přiraženou ke svému rameni, ze kterého trčí ledový rampouch, a po čele mu teče krev.
Její temné já jí nedává čas se nad celou situací déle zamýšlet a téměř okamžitě vrací protiúder.
Naštěstí se jí daří v čas uskočit na stranu.
„Nedokázala jsi ochránit Alucarda, Taluse, Vincenta, Lalinu a ani tyhle dva. Mě by se tohle nikdy nemohlo stát!“ zavrčí nepřátelským hlasem přízrak a znovu proti ní vypálí plnou silou.
Zdá se, jako by si s ní dvojnice jen pohrávala. Zná přesně každý její pohyb a výpad ještě dřív, než ho udělá. Nemusí nikam spěchat.
„Vzdej se dobrovolně a já zabráním tomu, aby se to samé stalo Amonovi. Až ho srazím na kolena, donutím ho se omluvit Abernantovi. Jistě ho zase přijme.“
Nala dýchá zrychleně. Jsou to hořká a bolestná slova. Nikdy už taková nechtěla být. Slíbila si, že už se nikdy nepoddá Temnotě. Ale ten pocit viny je zpět nebo spíš nikdy nikam nezmizel. Nedokáže se mu postavit.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat