Slib
„Znám tyhle oči,“ vydechne plukovník s pohledem
zabodnutým do překvapené tváře. Dlouho neváhá a strhává jí pískovou roušku
z úst. „Jsi jí tolik podobná, a přesto jsi někdo úplně jiný.“
„Vincente…“
V tu chvíli začne Kůrka spokojeně vrtět ocasem.
Nala na něj hledí s překvapeným pohledem. Za těch deset let, co tu nebyla, tolik zestárl. Přivezla si ho z mise ještě jako malé štěně a teď už je to prošedivělý velký pes. Ale zdá se, že se o něj plukovník stará dobře.
Ten ji pouští s odměřeným pohledem. „Kam pospícháte? Ujíždí vám loď?“
Nala sklápí svůj překvapený pohled do země a rychle si natahuje roušku zpátky přes pusu. Vincent není jediný, kdo tu zná její tvář. Netušila, že setkání s plukovníkem v ní může vyvolat takový rozruch pocitů, a tak snadno odvést její pozornost.
„Mám Amona v patách.“
„Je jako obtížný hmyz,“ zašklebí se s hořkou poznámkou na ústech. Rychle popadá mladou ženu za paži a hrubou silou ji odtahuje do úzké boční uličky. „Počkejte tady. Postarám se o něj.“ Otáčí se a odchází k hlavní bráně.
Nala vše sleduje ze svého úkrytu.
Plukovník se nejprve baví s vojáky. Následně tam z davu vybíhá i major. Vincent ho zastavuje a o něčem s ním diskutuje. Už na dálku je cítit ta hustá atmosféra. Amon se rozhlíží kolem sebe.
V tu chvíli rychle Naliny oči mizí z jeho zorného pole. Snad ji nezahlédl. Po několika minutách slyší rychlé kroky mířící k ní.
„Klid. To jsem já,“ vydechne Vincent s vážnou tváří a stále s tím odtažitým přednesem.
Popojdou o několik kroků dál do uličky. Ani jeden nenachází ta správná slova, jak začít konverzaci.
Po krátké odmlce se toho tedy ujímá Vincent: „Jak už je to dlouho?“
„Letos to bude deset let.“
„Jistě,“ přikyvuje a konečně se pobaveně ušklíbne. „Vypadáte staře.“
Nala nijak na jeho poznámku nereaguje. Ví, o co se snaží. Znala ho dobře na to, aby věděla, že své nepohodlí vždycky skrýval za nevhodný humor.
Vincent opět zvážní. „Tak co, byla jste odevzdat hlášení pro Abernanta?“
„Kromě jiného. Byla jsem si promluvit se svým informátorem.“
„Informátorem?“ zamračí se s nechápavým výrazem plukovník.
„Vincente…“ načíná svou odpověď jeho jménem, ale pak se zaráží, jako by našla vhodnější slova. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Co je to za otázku?“
„Já bych to udělala,“ odpovídá za sebe a ignoruje jeho dotaz. „Vy víte, k čemu se schyluje. Přijde válka. Největší válka kontinentů, jakou si tahle země pamatuje. Začne to Echelonem… Vlastně už začalo.“
„Povězte, Nalo, co vám to udělali?“ zeptá se tázavým tónem Vincent. „To jste za tu dobu úplně zešílela? Možná jste na území Arcadie už příliš dlouho.“
„Neodpověděl jste na mou otázku,“ naléhá znovu a snaží se ignorovat všechny jeho poznámky, které jí zraňují. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Ovšem,“ ustupuje.
„Já chci zastavit TUHLE válku. Pokud bude třeba, postavím se proti Elrickovi. Je šílený-“
„Okamžitě s tím přestaňte,“ utíná starostlivým hlasem její větu. Stále někde hluboko uvnitř něj je ten nepochopitelný zájem o její osobu. „Popraví vás za vlastizradu.“
„Jste opravdu takový?“ zaváhá s bolestným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Ne. Nepatříte k těm, co se nechají slepě využívat. Zkuste se zamyslet nad tím, o čem jsem mluvila.“
Nala si přehazuje kapuci přes hlavu a mizí.
„Přísahala jsem…“ vydechne Nala skoro neslyšně.
Temný přízrak nakrabatí čelo.
„Přísahala jsem Vincentovi,“ řekne znovu již důrazným hlasem. Zvedá svůj tvrdý pohled do tváře, kterou vídává každý den v zrcadle.
„Přísahala jsem Amonovi!“
Zatíná pěsti.
„Přísahala jsem Lydii.“
V jejím obličeji je stín, který tančí v modrém světle hořící pochodně.
„Já tuhle válku zastavím!“ vykřikne z plných plic a znovu vybíhá proti své soupeřce.
Uvědomuje si, co je jejím posláním. Rozhodla se, že udělá všechno pro to, aby pomohla tomuhle světu za to, kým byla, když ji ovládala Temnota. Položila by i svůj život, ale ne bez boje. Ne, to jí není podobné. Od střetu s Ridleym ví, jaká je její cesta.
Chladnými chodbami se opět nese řinčení oceli. Tentokrát je to ovšem temná Nala, která je zahnaná do kouta. Skutečná Nala si uvědomila, že když jí zná její temná polovina tak dobře, tak to znamená, že i ona zná stejně dobře ji, a rozhodla se to použít ve svůj prospěch. Jedním rychlým máchnutím svého meče utíná hlavu tajemnému přízraku z její minulosti.
Ten se ztrácí v chladném vzduchu jako černá mlha a brzy se stává jen noční můrou, která mizí hned, jak se oči zadívají do vycházejícího slunce.
Ovládne ji náhlá úleva, ale i vyčerpání. Její ruka je tak těžká. Pouští meč na zem a podlamují se jí kolena. Dříve, než její hlava padne na podlahu, ji mužská ruka chytá do náručí.
„Nalo! Nalo.“
„Marthe? Ty žiješ,“ vydechne úlevně.
„Bolí to jako svině,“ vyhrkne bývalý voják s bolestnou grimasou. V jeho rameni po rampouchu zůstala pořádná díra. „Takže jsem si jistý tím, že jsem ještě naživu.“
Nala se usměje. Ještě nikdy ho neslyšela použít sprosté slovo. Zdá se, že na něj má Gilbert špatný vliv. Je za to v tuhle chvíli velmi vděčná.
Marth si prohlíží její unavenou tvář. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není. Jen jsem trochu vyčerpaná,“ oklepe se a zdá se, že její slova jsou pravdivá. Uvědomuje si, že se její únava nemůže rovnat s tím, čím si prošli její společníci.
S tou myšlenkou se v její tváři objeví zděšený výraz. „Crawford!“
Okamžitě se po čtyřech doplazí až ke jmenovanému. Vyděšeně rozevře oči k otevřené ráně na jeho břiše, ze které se řine černá krev a vnitřnosti.
Joel se na ni ušklíbne. „Jsem v pohodě. Je to jen škrábnutí,“ zalže chabě. Jeho hlas se příliš třese jako celé jeho tělo na to, aby mohl přesvědčivě lhát. Dokonce ani ten sebestředný úšklebek na jeho tváři nevydržel dlouho.
Nala opatrně rozhrnuje jednotlivé vrstvy jeho oblečení, ale nemá ani tušení, co si se zraněním takového rozsahu počít. „Musím okamžitě zastavit to krvácení!“ vyhrkne a obrací se na Martha. „Jdi najít služebníka, a co nejrychleji se vrať! Pokusím se ho zatím udržet naživu. Nesmíme si dovolit ztrácet čas.“
„Já?“ vyhrkne překvapeně bývalý člen Overkills.
„Ne…“ vyhrkne Joel a z posledních sil chytá Nalu za ruku. „Musíš to být ty… Ty jsi jediná naděje…“
Marth nerozumí tomu, o čem Joel mluví, ale chápe, že je Nala důležitá pro budoucnost. Nepotřebuje vědět jak, aby pronesl svá další slova: „Jsem také bývalý voják, takže vím, jak se ošetřují rány. Zůstanu tu s ním a udělám všechno pro to, aby přežil.“
Nala k němu kývne s děkovným výrazem. Uvědomuje si, že jediným logickým řešením je vyrazit pro služebníka. I když je vyčerpaná, bude rychlejší než zraněný Marth. Ještě na okamžik tikne pohledem k Joelovi.
„Jdi! Nemysli si, že se mě zbavíš tak lehko…“ zachroptí raněný voják.
„A ty si nemysli, že tě nechám umřít jako hrdinu.“
Nala se déle nerozmýšlí. Ví, že tu hraje o vteřiny.
Mezitím se Amon při své cestě žhnoucími chodbami chrámu na západu zbavil všech svých vrstev, až na jeho těle zůstala jen propocená černá košile a kalhoty stejné barvy. Nemohl už déle nést břemeno své zbroje. Ať ho na jeho cestě čeká jakékoliv nebezpečí, nemohl by se mu postavit, kdyby se upekl zaživa.
Konečně nachází cestu až na samotný konec katakomb. Poznává, že železný podstavec před ním je jiný než ty předešlé. Ten, na který právě narazil, znázorňuje plamen a je horký na dotek. Amon s ním otáčí svou zpocenou dlaní a následně vyhledává portál, který jím otevřel. Kráčí dál do tunelu a konečně nachází osamocenou tvář se specifickým výrazem. Pokládá na ni svou ruku.
Dostává se do místnosti s rudo-oranžovými stěnami, ze kterých se odráží záře pochodní. U portálu stojí dvě ze zlata odlité sochy orlů. Dlouhý sál končí u oltáře, nad kterým se vznáší žena v červených šatech a černém brnění. Její vlnité vlasy jsou rudé jako oheň, dosahují až k jejím kotníkům. Za jejími zády jsou ve stěně vytesané tři tváře se zavřenýma očima. Žena spí.
Amon bez dechu přichází blíž.
„Je to dívka. Je tak mladá… jako Lalina. Ale ve skutečnosti jí je přes stovky let.“
Amon zpanikaří a ustupuje o krok dál s očima zastíněnýma vlastní rukou.
Po chvíli vzhlédne k ženě, která se stále vznáší nad oltářem s rukama roztaženýma do stran jako by vzývala nějaké prastaré božstvo. Ale její oči shlíží přímo k němu. Mají černou barvu stejně jako ty jeho.
„Jak s ní mám jednat?“ zamyslí se nejistě Amon a skoro bez dechu sleduje tu podivně krásnou tvář ozářenou žhnoucími plameny. „Já… potřebuji tvoje služby…?“
„Ano, potřebujete,“ odpovídá žena unaveným hlasem a pomalu připaží. Zdá se, že jeho otázku bere zcela vážně, i když to ani jako otázku nemínil. „Dokážu to z vás vycítit.“
„Já…“ Amon se snaží najít další slova, ale ty se nikde neobjevují.
„Po tolika letech spánku, lidé opět ruší můj klid. Proč musím nést tuhle odpovědnost?“
Amon jen dál zírá na tajemnou postavu ženu a nenachází žádná slova, kterými by odpověděl na její otázku. Neví, jestli ta odpověď vůbec na tomhle světě ještě někde existuje.
Její temný pohled je stále upřený přímo do jeho slonovinové tváře. „Jsem Velafora, služebnice ohně a destrukce,“ představí se.
„Dobrá…“ vydechne nejistě.
Je trochu zmatený jejím přístupem. Tón jejího hlasu je prázdný, ale její slova jsou plná hněvu. Nedokáže to popsat, ale cítí to. Poznává, že v její přítomnosti je něco jiné, než když se sešel s Isabel nebo Tearem. Cítí pocity, které nepatří jemu.
„Velaforo, jak už jsi řekla, potřebuji tvou pomoc a sílu. Chci zastavit toho, kdo nevyužívá svou služebnici k dobrému,“ nachází konečně ta správná slova, která vydere z hloubky svého raněného srdce. „Jsi schopná mi pomoci? Dokážeš bojovat s jiným služebníkem… démonem… prostě s někým, jako jsi ty?“
„Jsem,“ odvětí jistým hlasem bez emocí, ale Amon může cítit silný závazek v tom jednoduchém slovu. Cítí úctu a respekt, které doprovází. „Potom tedy přijměte mé služby.“
„Přijímám,“ přikyvuje bývalý major.
Kolem ženy se náhle objeví plamenná záře zlatých a rudých paprsků světla. Je to jako znamení zpečetění jejich smlouvy. Náhle se v nich ztrácí, jako by nikdy neexistovala.
„Kam jsi zmizela?!“ vyhrkne zmateně Amon a rozhlíží se po zdánlivě prázdné místnosti.
„Zamaskovala jsem svoji přítomnost před zraky ostatních, můj pane. Neodhalím ji, nebudete-li chtít vy sám.“
„Takže, když se vydám do Sapphirehallu, abych zastavil toho, který rozsévá jen zkázu, budeš mě následovat?“ zeptá se opatrně do prázdna.
„Zničím vaše nepřátele na vaše přání. Nenechám kámen na kameni, budete-li po tom toužit, můj pane.“
„Věřím ti,“ přikyvuje Amon a otáčí se k východu.
Pokud teď vlastní její sílu, může se vrátit do Fabulexu. Potom ho už nic nemůže zastavit v tom, aby vyhledal Abernanta a Scarlet a pomstil se za všechny, kterým bylo ublíženo.
I když jedna věc by ho mohla ještě zdržet… „Um, Velaforo?“
„Ano, můj pane?“ ozve se hlas v jeho hlavě.
„Asi budu potřebovat tvoji pomoc už teď.“
Tajemná žena se před ním opět objevuje se svojí kamennou tváří. „Co si přejete?“
„Poslal jsem svoji loď i s celou posádkou domů a říkal jsem si, jestli jsi schopná jako další dva služebníci, o kterých vím, nás přenést tam, kam bude potřeba…“
„Samozřejmě, můj pane.“ Natahuje před sebe svou hebkou ruku, která vypadá, jako by patřila porcelánové panence. „Zadejte souřadnice.“
Abernant kráčí trůnním sálem. Jeho krok je jistý stejně jako úšklebek na jeho vousaté tváři. Kráčí vstříc trůnu, na kterém se roztahuje Scarlet se spokojeným výrazem v obličeji.
„Ach, králíčku!“ zajásá a zatleská při tom rukama jako malé dítě, které dostalo vysněnou hračku. Hbitě se staví na nohy. „Tak našel si ji? Byla to nakonec pravda?“
Abernant vystupuje několik schodů k trůnu. Jemně ji hřbetem ruky pohladí po tváři a láskyplně se na ni usměje. „Scarlet,“ vydechne její jméno. „Nebýt tvojí pomoci a lásky nikdy bych ji nebyl schopen vyhledat.“
Na královnině tváři se roztáhne bělostný úsměv plný nadšení a její oči zazáří. „Takže ji máme? Ukaž mi ji!“
„Ještě ne,“ odbíjí ji, ale jeho pohled je plný něhy, když ji dál jemně laská na tváři.
Scarlet pokládá své dlaně na Abernantova ramena a její oči zasněně hledí přímo do těch jeho. „Králíčku, máme v rukou nesmírnou moc, po které jsme tak toužili!“ Její sladký dech se otře o jeho tvář. „Miluji tě.“
Její ústa se přitisknou k těm jeho.
Opětuje jí vášnivý polibek a jeho dlaně jemně kloužou po jejím těle.
„Svého manžela jsi zastoupila dobře,“ hořce se na ni usměje, když odtahuje svou tvář od té její. „Díky tobě, mám to, co jsem chtěl.“
Jednou rukou dál hladí její tvář. Tu druhou pokládá na hlavici svého meče, který pomalu a elegantně vytáhne z pouzdra. Jeho špičku opře o černobílé dlaždice. Ani na okamžik neodtrhne svůj pohled od její teď překvapené tváře.
Královna nejistě pohlédne na lesklé ostří. Její dech se zrychluje, ale snaží se předstírat klid. Úsměv jí opadá z obličeje a mění se na tvrdou linku. „Nezapomeň, že jsem to byla já, kdo objevil všechny ty spisy, králíčku. Já jsem královna Sapphirehallu,“ připomíná mu vážným hlasem a znovu zvedá oči k němu. „Společně teď-“
Abernantova ruka v jemném pohlazení sjede před její líci až na její rameno. V tu chvíli všechna něžnost z jeho doteku mizí. Pevně ji sevře ve své ruce a tím umlčuje její načatou větu.
„Au, co to-“ vyhrkne s překvapeným výrazem zabodnutým do jeho obličeje Scarlet.
Na jeho tváři se stále zračí ten mírný úsměv. „Přišel jsem převzít královskou pečeť. Teď, když mám ji…“ odtuší. Lehce zvedá svou ruku s mečem výš a bez velké námahy začne jeho ostří pomalu zasouvat do jejího břicha. Druhou rukou si ji stále přidržuje za rameno a tiskne ji proti čepeli.
„Ty… jsi… předstíral…“ vydechne trhavým hlasem královna. Krůpěj krve ji steče po bradě na Abernantovo předloktí.
Generál se naklání k jejímu uchu. „Nikdy jsem tě nemiloval,“ zašeptá tím sladkým hlasem milence, aby jí ještě naposledy ukázal, jak snadné pro něj bylo s ní hrát tuhle hru celé ty dlouhé roky. „Na světě žije jediná žena, která kdy byla hodná mých citů.“
„Ty…“ zachrčí, ale místo slov se z jejího hrdla vydere zakuckání, když se začíná dusit vlastní krví.
Na Abernantově tváři tak spočine několik kapek.
Královniny oči se zavírají na cestu na věčnost.
Generál ji od sebe odstrkuje a nechává její tělo tlít na královském trůnu stejně jako to před tím udělal s Elrickem. Neobtěžuje se ani s tím, aby otřel čepel svého meče.
Obrací se k bezvládnému tělu zády a schází schody doprostřed dlouhého sálu. Jeho výraz je znepokojený. Kapičky krve, které odpadávají z ostří meče, za ním tvoří přerušovanou cestičku.
„Nalo,“ vydechne sám pro sebe. Zavírá oči a zhluboka se nadechne nosem, „miloval jsem tě a ty jsi mi vzala všechno!“ vyštěkne podrážděně a jeho oči se opět rozevírají dokořán. Jeho hlas se odráží od prázdných stěn trůnního sálu.
„Amon byl jediný, komu jsem kdy věřil. Vychoval jsem ho. Ty jsi ho zmámila svou lstí a on se ke mně otočil zády,“ zatíná čelist. Jeho pohled spočine na jeho ruce, která stále pevně svírá rukojeť meče, až jeho klouby zbělají.
„Stále není pozdě. Zabiju tě a on se ke mně vrátí. Všechno bude zase jako dřív,“ vydechne zasněně, ale náhle se do jeho tváře opět nahrne vlna vzteku: „Vidíš, k čemu si mě to donutila?!“ vykřikne z nenadání.
Odpoví mu pouze ozvěna, která je rychle následovaná naprostým tichem.
„Nikdy bych nepomyslel na to, že bych se nechal zlákat takovými myšlenkami. Byla jsi mi vším, ale Amon je pro mě důležitější než láska. Láska je jen sobecký pocit, který zabíjí,“ pokračuje již mírným hlasem. Shlédne nejprve ke své zakrvácené čepeli a následně se ohlédne zpátky k trůnu, na kterém bezvládně leží tělo bývalé královny.
„Hraješ si na mučednici, ale my všichni jsme přinesli mnoho obětí. Cítím, že již brzy přijde čas, kdy se s ním konečně znovu setkám tváří v tvář…“ vydechne a odklání svůj pohled zpátky k východu. „Amone…“
Po generálově odchodu Isabel odhaluje svoji přítomnost. Pramínky světla obestoupí její postavu a ona se ve svém brnění objevuje na místě, kde ještě před pár okamžiky stál Abernant. Svou kamennou tváří pohlédne na mrtvé tělo jeho milenky. Nechápe jeho jednání, ale není na ní, aby ho soudila. Musí následovat svého pána.
Nala probíhá ledovým chrámem, až konečně naráží na železný podstavec, který celou dobu tak intenzivně hledala. Jsou na něm znázorněny sluneční hodiny a celý je obrostlý ledovými krystaly.
Svou roztřesenou rukou v rukavici se ho dotýká. Na malý okamžik se zamyslí, jestli tenhle poklad za všechno to utrpení skutečně stojí. Ale již nemá cenu se tím zabývat. Co se stalo, stalo se. Nikdo to už nemůže vrátit.
Jak se dočetla v té obsáhlé knize historie, Tear, služebník krále Fabulexu, dokázal vyléčit epidemii na východě. Možná tenhle dokáže vyléčit Joelova zranění. Nenechá ho zemřít, ať je jakýkoliv.
Spěšně otočí hodinami. Celý chrám se opět zatřese, až jí podjedou nohy na zledovatělé podlaze a padá k zemi. S bolestným výrazem se sbírá zpátky a vyráží kupředu, kde ze zdi vykukuje poslední teleport. Se zatajeným dechem sahá na prosklenou vitrínu.
Místnost za ní je chladná stejně jako zbytek chrámu. Všude po stěnách září krystaly nepředstavitelných velikostí. Nala se zahledí před sebe, kde se nad kamenným oltářem vznáší tělo spícího muže s páskou přes oko. Jeho vlasy jsou černé s výrazným namodralým odleskem. Na ramenou má připnutý černý plášť a jeho tělo obepíná tmavě modrá uniforma se stříbrným vyšíváním.
Hlasitě polkne a vykročí směrem k němu. Pod nohama jí zapraská sníh. Překvapeně shlédne a pak se podívá nad hlavu. Ve střeše je díra, kterou sněží dovnitř. Musí se nacházet na samotném vrcholku chrámu.
Promrzlá si promne ruce a znovu pohlédne na tajemnou spící bytost. Bílé denní světlo ozařuje jeho pobledlou tvář. Je to velice krásný muž. Pravděpodobně nejkrásnější, kterého kdy viděla. Nebyla na něm jediná nedokonalost, stejně jako na Isabel nebo Tearovi. Tyhle bytosti oplývají nadpozemskou krásou a věčným mládím. Není divu, že slabou mysl dokážou tak snadno zmást.
„Je skutečný,“ vydechne přes zmodralá ústa. Zaplavuje ji nával úlevy. Pomalu už přestávala věřit, že opravdu existuje, ale teď se tu vznáší přímo před ní.
Její dech se třese. Nemá už mnoho času. Proto bez delších rozmyslů přikračuje k desce před sebou. Prsty přejede po vyrytém písmu. Je to velmi starý jazyk, ale jako lingvistka ho dobře zná. Ví, co musí udělat, aby tu bytost probudila. Všímá si zářivého kovového výčnělku, který vystupuje z desky. Podezíravě přimhouří oči a raději vytahuje svůj nůž, kterým se řízne do prstu.
Ve chvíli, kdy na desku dopadne krůpěj její krve, tváře vytesané do kamene za oltářem otevřou své bíle zářící oči. Mladý muž udělá totéž. Náhle energie, která obklopovala jeho tělo, mizí a muž se snáší na desku oltáře. Vyčerpaně kleká na jedno koleno s pěstí zapřenou do zasněženého kamene a hlavou sklopenou. Jeho tvář teď zcela zakrývají černé vlasy s modrým nádechem.
„Kdo jsem?“ vydechne udýchaně, jako by právě uběhl maraton. „Co je tohle za místo?“
Jeho pohled se zvedá vzhůru a zamíří přímo do Naliny překvapené tváře, která se nachází hned naproti té jeho. Jeho oko nese barvu kaštanů. Je hluboké a vyniká oproti jeho světlé kůži.
„A kdo jste vy?“
Nala ztrácí dech. Najednou neví, co by mu měla povědět. Roztřeseným hlasem spustí: „Já… Mé jméno je Nala Darks. Jsem ta, která tě vzbudila,“ odpovídá na jeho otázku. Když se konečně se svými slovy probouzí z prvotního údivu, pokračuje: „Právě se nacházíme v chrámu na severním kontinentu v pohoří Warland.“ Snaží se, aby její hlas zněl jistě. „Také nevím, kdo přesně jsi. Ale ty bys přeci měl… Nebo jsi skutečně zapomněl úplně všechno?“ uvědomuje si se vzpomínkou na to, co se dočetla ve starodávné kronice.
Najednou cítí nečekanou lítost ve svém srdci vůči tomuhle muži. Zamýšlí se nad tím, jaké to je žít život bez vzpomínek. Vždyť právě události z naší minulosti utváří to, kým jsme. Cožpak je skutečně jen nástrojem bez osobnosti, který je určený sloužit? Tenhle osud je trest. Co musel spáchat, aby si zasloužil tak hrozný trest?
„Ta síla, která koluje mým tělem… Cítím, že jsem ji kdysi ovládal.“
Muž se odráží rukou od kamenné desky oltáře a svižně se vzpřímí. Jeho zdravé oko shlédne k jeho rukám. Prohlíží si je, jako by snad viděl své tělo poprvé za život.
Nala se podezíravě zamračí. Je úplně jiný, než si ho představovala. Vypadá tak nevinně a zmateně.
Náhle opět shlédne k ní. Kolem celé jeho postavy se objeví chladné modré světlo, které do sebe natahuje okolní sníh a rozvíří ho téměř kolem celé místnosti. Mizí v něm, ale jen na zlomek okamžiku. Rázem se zase objevuje přímo před ní.
Žena nejistě ustupuje. Její dech se třese nervozitou. Potom, co viděla, co dokáže Isabel, a co se dočetla, že dokázala Velafora, si není jistá, jestli je v bezpečí. Zdání o jeho nevinnosti v tomhle případě rozhodně klame. Jeho krása v sobě skrývá příslib smrti.
Služebníkův výraz se mění, když hledí do její tváře. Zdá se být zaujatý jejím vzezřením. Natahuje k ní ruku a jemně se dotkne jejích vlasů konečky bílých prstů.
Nala bez dechu sleduje jeho ruku.
„Vaše vlasy vypadají jako zlato,“ zamýšlí se. Z jeho výrazu je patrné, že se ztrácí někde daleko. „Viděl jsem už takové vlasy. Znal jsem jejich hebkost a vůni.“
„Takže si pamatuješ na něco ze své minulosti?“ vydechne nejistě Nala. Zaplavují ji pocity, kterým nerozumí. Cítí náhlou náklonnost k tomuto muži, kterého nikdy dřív nespatřila. Je naprosto unesena jeho půvabem a elegancí v každém jeho pohybu. Nerozumí tomu a vyvádí jí to z míry. Cožpak je stejně tak slabá jako mnozí, co tyhle bytosti opět přivedli k životu, a nakonec naprosto podlehli jejich kouzlu?
Jeho pohled znovu tikne do jejích překvapených očí. „Vaše tvář…“ vydechne a svou rukou se dotkne její líce. „Blesk dokáže prolomit led.“
Žena se rychle odtahuje. Jeho prsty ji nepříjemně zamrazí na tváři i přes to, že už je promrzlá až na kost. Promne si líci a překvapeným pohledem se zadívá do jeho obličeje. Najednou jí dochází, že to, co cítí, nejsou její pocity. Tím zvláštním pokrevním poutem je teď sdílí s tímhle zvláštním přízrakem. Jsou to jeho pocity.
Muž shlédne ke svým prstům. „Moje ruce jsou studené jako led. Jsou chladné jako moje srdce,“ odvětí prázdným tónem.
Nala najednou pocítí nepříjemný mráz, který zaplaví celou její hruď. Jestli jí do teď byla zima zvenčí, teď se probojovala až do jejího nitra. Všechno, co do teď cítila, je pryč. Bolí to. Její srdce jí bolí. Dá se to jen těžko ustát. Zalapá po dechu.
V tu chvíli tajemný muž opět upíná svou pozornost k ní. Jeho tvář je prázdná jako tváře ostatních služebníků, ale v jeho oku se zračí starost. Přikračuje opět k ní a pokládá jí svou dlaň na místo, kde pod vrstvou oblečení bije její srdce. S jeho dotekem ta bolest ustupuje a její tělo je opět schopné bojovat s okolním mrazem.
„Děkuji,“ vydechne s pohledem upřeným do jeho prázdné tváře. Uvědomuje si, že udělal něco, aby jí ulevil. I když se zdá být zmatený, tak stále chápe, že je jeho posláním jí pomáhat a chránit ji.
„Tyhle ruce…“ odtuší znovu muž s pohledem upřeným na své rozevřené dlaně. „Zachytil jsem jednu vzpomínku, než zmizela v prudkém světle. To slovo…“ zamýšlí se a chytá se za hlavu, jako by ho bolela. „Yukiyo… O něco mě úpěnlivě prosila… Žena se zlatými vlasy. Držel jsem ji v těchto rukách,“ pokračuje a znovu odtáhne své dlaně od obličeje, aby na ně zas a znovu pohlédl a vybavil si tu situaci. V jeho tváři se objevuje bolestný výraz. „Nepamatuji si to!“
„Nevím, jestli ti tahle informace k něčemu pomůže, ale co jsem se dočetla, tak se zdá, že vlivem času bytosti tobě podobné přichází o své vzpomínky,“ osvětluje mu Nala. Zdá se, že z něj žádné informace nedostane, a tak je na ní, aby mu jeho laskavost oplatila a pokusila se mu ulevit, protože ho očividně ta ztráta paměti trápí. Stále soucítí s jeho utrpením.
„Takže je tu více takových jako jsem já?“ zeptá se zmateně muž a opět na ní upírá svou pozornost.
„Ano, ale o tom si můžeme promluvit později,“ odtuší Nala. „Takže tvé jméno je Yukiya?“
Zmateným pohledem dál visí v její tváři a lehce přikývne, jako by si sám nebyl jistý svou odpovědí. Volně svěsí své ruce podél těla a jeho výraz rázem postrádá všechny předešlé emoce. „Cítím ve vás velmi známou energii,“ vydechne. Náhle si opět kleká na jedno koleno a skloní hlavu. „Vy mě potřebujete a já potřebuji vás. Pak tedy přijměte moje služby.“
„Já je přijímám,“ přikyvuje Nala a následně přikračuje blíž k němu. Stahuje si jednu rukavici a svou holou dlaň pokládá na temeno jeho hlavy. Jeho černé vlasy jsou na dotek jako samet. „Jen mi řekni, jestli dokážeš vyléčit zranění.“
„Nepamatuji si toho mnoho ze svého minulého života, ale možná teď budu mít čas vzpomínat,“ odtuší muž. „Ta síla, která koluje mým tělem, jistě dokáže i takový zázrak.“
„Dobrá,“ ulevuje si Nala.
Yukiya vstává ze země a přikyvuje. „Nabízím vám svou moc, která vás ochrání na vaší cestě. Moc, která je odteď ve vašich rukách. Dávám vám svou duši a udělám, o co mě požádáte, má paní. Jen řekněte, co mám udělat?“
„Jeden muž, se kterým jsem přišla, je vážně zraněný. Leží v chodbách chrámu. Potřebuji, abys ho našel a vyléčil,“ vyhrkne spěšně Nala.
„Vydejme se tedy na cestu. Cítím jeho blízkou přítomnost,“ řekne a natahuje před sebe svou ruku. „Můžeme se tam přenést hned.“
Nala přikyvuje a bez váhání ho popadá za nataženou dlaň.
Amon se rozhlédne kolem sebe. Rychle si uvědomuje, že ho Velafora nepřenesla na panství na východě, ale zpátky do vypáleného města Mel-Abah. Zamyšleně přimhouří oči a pohlédne na svou služebnici, která od něj odstoupila na pár kroků.
„Velaforo?“
„Omlouvám se, můj pane,“ vydechne žena. Amon s jejími slovy pocítí zvláštní tíhu na své hrudi. Opět poznává, že jsou to její pocity. „Měla jsem vás odvést, kam jste si žádal, ale cítím něco zvláštního. Je to… vzpomínka?“
„To je v pořádku,“ odtuší Amon. I on cítí hluboké pouto s touto bytostí. Jeho pohled míří do jejích zad. Její rudé vlasy vlají ve větru jako krvavá vlajka.
„Někdo volá mé jméno,“ pokračuje Velafora a její oči hledí na trosky ve svých dobách královského paláce. „Všude jsou plameny. Slyším křik lidí. Nepamatuji si, co říkali.“
Amon se zamýšlí. Nezná celý příběh o tom, co se v Mel-Abahu stalo. Kai s ním nesdílel detaily, které byly popsány v kronice, kterou Nala dostala od Joela, ale dokáže si dvě a dvě dát rychle dohromady. Po tom, co poznal, že Velafora ovládá oheň, není pochyb, že vypálení tohoto města má na svědomí ona.
„Měli bychom pokračovat, můj pane,“ nasazuje opět neprostupný výraz a obrací svou pozornost zpátky k Amonovi. Její bledá ruka se k němu opět natahuje. „Omlouvám se za zdržení.“
„Pokud potřebuješ víc času, můžeme se tu ještě porozhlédnout,“ namítá nejistě Amon. I když ví, že tu stíhá souboj s časem. Strávil týdny na své cestě po tomhle kontinentu a v chodbách chrámu bez toho, aby měl jedinou informaci o tom, co se děje na severu. Nicméně všechno kolem jeho služebnice je pro něj tak nové. To náhlé splynutí jejich pocitů ho nutí k tomu jí pomoci, ať se jedná o cokoliv. „Možná by sis ještě na něco vzpomněla.“
„Ne. To, co cítím, je jen popel,“ namítá žena s prázdným výrazem ve tváři. „Moje vzpomínky jsou zahaleny v kouři.“
„Už mi nezbývá moc času,“ vydechuje Joel. Jeho tvář je bez barvy. Ztratil příliš mnoho krve. Z posledních sil chytá Martha za jeho ruku, kterou se snaží zastavit krvácení.
Bývalý voják zmateně pohlédne do jeho tváře. „Slíbil jsem, že tě zachráním, tak to teď nevzdávej.“
„To vás učí na severu?“ procedí mezi zuby. Mezi každým slovem se snaží znovu nadechnout, protože jeho plíce jsou zmrzlé. „Krmit umírající nadějí?“
Mart hledí do jeho tváře se zaťatou čelistí.
„Myslím, že jste oba dobře věděli, že jsem už dávno mrtvý, když jste viděli to zranění,“ pokračuje trhaným hlasem plukovník. „Já svoji smrt viděl v tvojí budoucnosti tehdy ve Fabulexu, když jsme se spolu seznámili.“
Marth si dobře vzpomíná na to, co mu Nala řekla o Joelových schopnostech ještě před tím, než se s ním poprvé setkal. Chtěla, aby byl připravený. Takže mu bylo dobře známe, že plukovník Fabulexu dokáže vidět budoucnost pomocí doteku. Tehdy v knihovně si ovšem vůbec neuvědomil, že když se jejich holé dlaně sešly, mohl skutečně vidět do jeho budoucnosti.
„Tak proč ses i přes to přidal k téhle výpravě?“ vyhrkne s očima překvapeně rozevřenýma dokořán. „Dle toho, co mi o tobě Nala říkala, se ti to moc nepodobá.“
Joel se pokouší o úšklebek, ale je na to až příliš slabý. Další pramínek krve steče po jeho bradě. „Nejsem hrdina. Vůbec nešlo o tebe nebo o Nalu. Upřímně jste mi oba ukradení,“ tlačí ze sebe. „Já sloužím jen svému králi. Když chráním ji, chráním tím jeho. Alespoň doufám.“
„Mrtvý ho moc neochráníš,“ namítá Marth, ale svými slovy se jen snaží držet jeho pozornost, aby se neodevzdal do spárů smrti. „Vydrž to ještě chvíli. Nala se určitě brzy objeví i s tím démonem a pomůže ti.“
„Nech toho. Pokud mi chceš opravdu pomoci, tak mi sundej rukavici,“ vyzývá ho.
Marth shlédne k jeho zdravé ruce. Uvědomuje si, o co mu jde.
„Musím to vědět,“ vydává ze sebe Crawford. „Musím vědět, jestli jsem zemřel zbytečně.“
Bývalý voják přikyvuje. Stahuje mu rukavici ze ztuhlé ruky a následně stahuje jednu svou. Jeho dlaň vjede do té plukovníkovi.
V tu chvíli se Joelovy oči ztrácí někde v dálce.
„Fungovalo to?“ zeptá se Marth nejistě. Sleduje při tom Crawfordovu tvář, která se zdá být zmatená.
„Ano,“ vydechne jednoslovně plukovník. „Musíš pro mě něco udělat.“
Nachází v sobě poslední zbytky síly a chytá bývalého vojáka za límec. Následně si přitahuje jeho ucho ke svým ústům, aby mu sdělil svá poslední slova. V tu chvíli se stisk jeho ruky uvolňuje, a pak jen volně spadne vedle jeho nehybného těla.
Zemřel.
„Vincente…“
V tu chvíli začne Kůrka spokojeně vrtět ocasem.
Nala na něj hledí s překvapeným pohledem. Za těch deset let, co tu nebyla, tolik zestárl. Přivezla si ho z mise ještě jako malé štěně a teď už je to prošedivělý velký pes. Ale zdá se, že se o něj plukovník stará dobře.
Ten ji pouští s odměřeným pohledem. „Kam pospícháte? Ujíždí vám loď?“
Nala sklápí svůj překvapený pohled do země a rychle si natahuje roušku zpátky přes pusu. Vincent není jediný, kdo tu zná její tvář. Netušila, že setkání s plukovníkem v ní může vyvolat takový rozruch pocitů, a tak snadno odvést její pozornost.
„Mám Amona v patách.“
„Je jako obtížný hmyz,“ zašklebí se s hořkou poznámkou na ústech. Rychle popadá mladou ženu za paži a hrubou silou ji odtahuje do úzké boční uličky. „Počkejte tady. Postarám se o něj.“ Otáčí se a odchází k hlavní bráně.
Nala vše sleduje ze svého úkrytu.
Plukovník se nejprve baví s vojáky. Následně tam z davu vybíhá i major. Vincent ho zastavuje a o něčem s ním diskutuje. Už na dálku je cítit ta hustá atmosféra. Amon se rozhlíží kolem sebe.
V tu chvíli rychle Naliny oči mizí z jeho zorného pole. Snad ji nezahlédl. Po několika minutách slyší rychlé kroky mířící k ní.
„Klid. To jsem já,“ vydechne Vincent s vážnou tváří a stále s tím odtažitým přednesem.
Popojdou o několik kroků dál do uličky. Ani jeden nenachází ta správná slova, jak začít konverzaci.
Po krátké odmlce se toho tedy ujímá Vincent: „Jak už je to dlouho?“
„Letos to bude deset let.“
„Jistě,“ přikyvuje a konečně se pobaveně ušklíbne. „Vypadáte staře.“
Nala nijak na jeho poznámku nereaguje. Ví, o co se snaží. Znala ho dobře na to, aby věděla, že své nepohodlí vždycky skrýval za nevhodný humor.
Vincent opět zvážní. „Tak co, byla jste odevzdat hlášení pro Abernanta?“
„Kromě jiného. Byla jsem si promluvit se svým informátorem.“
„Informátorem?“ zamračí se s nechápavým výrazem plukovník.
„Vincente…“ načíná svou odpověď jeho jménem, ale pak se zaráží, jako by našla vhodnější slova. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Co je to za otázku?“
„Já bych to udělala,“ odpovídá za sebe a ignoruje jeho dotaz. „Vy víte, k čemu se schyluje. Přijde válka. Největší válka kontinentů, jakou si tahle země pamatuje. Začne to Echelonem… Vlastně už začalo.“
„Povězte, Nalo, co vám to udělali?“ zeptá se tázavým tónem Vincent. „To jste za tu dobu úplně zešílela? Možná jste na území Arcadie už příliš dlouho.“
„Neodpověděl jste na mou otázku,“ naléhá znovu a snaží se ignorovat všechny jeho poznámky, které jí zraňují. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Ovšem,“ ustupuje.
„Já chci zastavit TUHLE válku. Pokud bude třeba, postavím se proti Elrickovi. Je šílený-“
„Okamžitě s tím přestaňte,“ utíná starostlivým hlasem její větu. Stále někde hluboko uvnitř něj je ten nepochopitelný zájem o její osobu. „Popraví vás za vlastizradu.“
„Jste opravdu takový?“ zaváhá s bolestným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Ne. Nepatříte k těm, co se nechají slepě využívat. Zkuste se zamyslet nad tím, o čem jsem mluvila.“
Nala si přehazuje kapuci přes hlavu a mizí.
***
„Přísahala jsem…“ vydechne Nala skoro neslyšně.
Temný přízrak nakrabatí čelo.
„Přísahala jsem Vincentovi,“ řekne znovu již důrazným hlasem. Zvedá svůj tvrdý pohled do tváře, kterou vídává každý den v zrcadle.
„Přísahala jsem Amonovi!“
Zatíná pěsti.
„Přísahala jsem Lydii.“
V jejím obličeji je stín, který tančí v modrém světle hořící pochodně.
„Já tuhle válku zastavím!“ vykřikne z plných plic a znovu vybíhá proti své soupeřce.
Uvědomuje si, co je jejím posláním. Rozhodla se, že udělá všechno pro to, aby pomohla tomuhle světu za to, kým byla, když ji ovládala Temnota. Položila by i svůj život, ale ne bez boje. Ne, to jí není podobné. Od střetu s Ridleym ví, jaká je její cesta.
Chladnými chodbami se opět nese řinčení oceli. Tentokrát je to ovšem temná Nala, která je zahnaná do kouta. Skutečná Nala si uvědomila, že když jí zná její temná polovina tak dobře, tak to znamená, že i ona zná stejně dobře ji, a rozhodla se to použít ve svůj prospěch. Jedním rychlým máchnutím svého meče utíná hlavu tajemnému přízraku z její minulosti.
Ten se ztrácí v chladném vzduchu jako černá mlha a brzy se stává jen noční můrou, která mizí hned, jak se oči zadívají do vycházejícího slunce.
Ovládne ji náhlá úleva, ale i vyčerpání. Její ruka je tak těžká. Pouští meč na zem a podlamují se jí kolena. Dříve, než její hlava padne na podlahu, ji mužská ruka chytá do náručí.
„Nalo! Nalo.“
„Marthe? Ty žiješ,“ vydechne úlevně.
„Bolí to jako svině,“ vyhrkne bývalý voják s bolestnou grimasou. V jeho rameni po rampouchu zůstala pořádná díra. „Takže jsem si jistý tím, že jsem ještě naživu.“
Nala se usměje. Ještě nikdy ho neslyšela použít sprosté slovo. Zdá se, že na něj má Gilbert špatný vliv. Je za to v tuhle chvíli velmi vděčná.
Marth si prohlíží její unavenou tvář. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není. Jen jsem trochu vyčerpaná,“ oklepe se a zdá se, že její slova jsou pravdivá. Uvědomuje si, že se její únava nemůže rovnat s tím, čím si prošli její společníci.
S tou myšlenkou se v její tváři objeví zděšený výraz. „Crawford!“
Okamžitě se po čtyřech doplazí až ke jmenovanému. Vyděšeně rozevře oči k otevřené ráně na jeho břiše, ze které se řine černá krev a vnitřnosti.
Joel se na ni ušklíbne. „Jsem v pohodě. Je to jen škrábnutí,“ zalže chabě. Jeho hlas se příliš třese jako celé jeho tělo na to, aby mohl přesvědčivě lhát. Dokonce ani ten sebestředný úšklebek na jeho tváři nevydržel dlouho.
Nala opatrně rozhrnuje jednotlivé vrstvy jeho oblečení, ale nemá ani tušení, co si se zraněním takového rozsahu počít. „Musím okamžitě zastavit to krvácení!“ vyhrkne a obrací se na Martha. „Jdi najít služebníka, a co nejrychleji se vrať! Pokusím se ho zatím udržet naživu. Nesmíme si dovolit ztrácet čas.“
„Já?“ vyhrkne překvapeně bývalý člen Overkills.
„Ne…“ vyhrkne Joel a z posledních sil chytá Nalu za ruku. „Musíš to být ty… Ty jsi jediná naděje…“
Marth nerozumí tomu, o čem Joel mluví, ale chápe, že je Nala důležitá pro budoucnost. Nepotřebuje vědět jak, aby pronesl svá další slova: „Jsem také bývalý voják, takže vím, jak se ošetřují rány. Zůstanu tu s ním a udělám všechno pro to, aby přežil.“
Nala k němu kývne s děkovným výrazem. Uvědomuje si, že jediným logickým řešením je vyrazit pro služebníka. I když je vyčerpaná, bude rychlejší než zraněný Marth. Ještě na okamžik tikne pohledem k Joelovi.
„Jdi! Nemysli si, že se mě zbavíš tak lehko…“ zachroptí raněný voják.
„A ty si nemysli, že tě nechám umřít jako hrdinu.“
Nala se déle nerozmýšlí. Ví, že tu hraje o vteřiny.
❥
Mezitím se Amon při své cestě žhnoucími chodbami chrámu na západu zbavil všech svých vrstev, až na jeho těle zůstala jen propocená černá košile a kalhoty stejné barvy. Nemohl už déle nést břemeno své zbroje. Ať ho na jeho cestě čeká jakékoliv nebezpečí, nemohl by se mu postavit, kdyby se upekl zaživa.
Konečně nachází cestu až na samotný konec katakomb. Poznává, že železný podstavec před ním je jiný než ty předešlé. Ten, na který právě narazil, znázorňuje plamen a je horký na dotek. Amon s ním otáčí svou zpocenou dlaní a následně vyhledává portál, který jím otevřel. Kráčí dál do tunelu a konečně nachází osamocenou tvář se specifickým výrazem. Pokládá na ni svou ruku.
Dostává se do místnosti s rudo-oranžovými stěnami, ze kterých se odráží záře pochodní. U portálu stojí dvě ze zlata odlité sochy orlů. Dlouhý sál končí u oltáře, nad kterým se vznáší žena v červených šatech a černém brnění. Její vlnité vlasy jsou rudé jako oheň, dosahují až k jejím kotníkům. Za jejími zády jsou ve stěně vytesané tři tváře se zavřenýma očima. Žena spí.
Amon bez dechu přichází blíž.
„Je to dívka. Je tak mladá… jako Lalina. Ale ve skutečnosti jí je přes stovky let.“
Amon zpanikaří a ustupuje o krok dál s očima zastíněnýma vlastní rukou.
Po chvíli vzhlédne k ženě, která se stále vznáší nad oltářem s rukama roztaženýma do stran jako by vzývala nějaké prastaré božstvo. Ale její oči shlíží přímo k němu. Mají černou barvu stejně jako ty jeho.
„Jak s ní mám jednat?“ zamyslí se nejistě Amon a skoro bez dechu sleduje tu podivně krásnou tvář ozářenou žhnoucími plameny. „Já… potřebuji tvoje služby…?“
„Ano, potřebujete,“ odpovídá žena unaveným hlasem a pomalu připaží. Zdá se, že jeho otázku bere zcela vážně, i když to ani jako otázku nemínil. „Dokážu to z vás vycítit.“
„Já…“ Amon se snaží najít další slova, ale ty se nikde neobjevují.
„Po tolika letech spánku, lidé opět ruší můj klid. Proč musím nést tuhle odpovědnost?“
Amon jen dál zírá na tajemnou postavu ženu a nenachází žádná slova, kterými by odpověděl na její otázku. Neví, jestli ta odpověď vůbec na tomhle světě ještě někde existuje.
Její temný pohled je stále upřený přímo do jeho slonovinové tváře. „Jsem Velafora, služebnice ohně a destrukce,“ představí se.
„Dobrá…“ vydechne nejistě.
Je trochu zmatený jejím přístupem. Tón jejího hlasu je prázdný, ale její slova jsou plná hněvu. Nedokáže to popsat, ale cítí to. Poznává, že v její přítomnosti je něco jiné, než když se sešel s Isabel nebo Tearem. Cítí pocity, které nepatří jemu.
„Velaforo, jak už jsi řekla, potřebuji tvou pomoc a sílu. Chci zastavit toho, kdo nevyužívá svou služebnici k dobrému,“ nachází konečně ta správná slova, která vydere z hloubky svého raněného srdce. „Jsi schopná mi pomoci? Dokážeš bojovat s jiným služebníkem… démonem… prostě s někým, jako jsi ty?“
„Jsem,“ odvětí jistým hlasem bez emocí, ale Amon může cítit silný závazek v tom jednoduchém slovu. Cítí úctu a respekt, které doprovází. „Potom tedy přijměte mé služby.“
„Přijímám,“ přikyvuje bývalý major.
Kolem ženy se náhle objeví plamenná záře zlatých a rudých paprsků světla. Je to jako znamení zpečetění jejich smlouvy. Náhle se v nich ztrácí, jako by nikdy neexistovala.
„Kam jsi zmizela?!“ vyhrkne zmateně Amon a rozhlíží se po zdánlivě prázdné místnosti.
„Zamaskovala jsem svoji přítomnost před zraky ostatních, můj pane. Neodhalím ji, nebudete-li chtít vy sám.“
„Takže, když se vydám do Sapphirehallu, abych zastavil toho, který rozsévá jen zkázu, budeš mě následovat?“ zeptá se opatrně do prázdna.
„Zničím vaše nepřátele na vaše přání. Nenechám kámen na kameni, budete-li po tom toužit, můj pane.“
„Věřím ti,“ přikyvuje Amon a otáčí se k východu.
Pokud teď vlastní její sílu, může se vrátit do Fabulexu. Potom ho už nic nemůže zastavit v tom, aby vyhledal Abernanta a Scarlet a pomstil se za všechny, kterým bylo ublíženo.
I když jedna věc by ho mohla ještě zdržet… „Um, Velaforo?“
„Ano, můj pane?“ ozve se hlas v jeho hlavě.
„Asi budu potřebovat tvoji pomoc už teď.“
Tajemná žena se před ním opět objevuje se svojí kamennou tváří. „Co si přejete?“
„Poslal jsem svoji loď i s celou posádkou domů a říkal jsem si, jestli jsi schopná jako další dva služebníci, o kterých vím, nás přenést tam, kam bude potřeba…“
„Samozřejmě, můj pane.“ Natahuje před sebe svou hebkou ruku, která vypadá, jako by patřila porcelánové panence. „Zadejte souřadnice.“
❥
Abernant kráčí trůnním sálem. Jeho krok je jistý stejně jako úšklebek na jeho vousaté tváři. Kráčí vstříc trůnu, na kterém se roztahuje Scarlet se spokojeným výrazem v obličeji.
„Ach, králíčku!“ zajásá a zatleská při tom rukama jako malé dítě, které dostalo vysněnou hračku. Hbitě se staví na nohy. „Tak našel si ji? Byla to nakonec pravda?“
Abernant vystupuje několik schodů k trůnu. Jemně ji hřbetem ruky pohladí po tváři a láskyplně se na ni usměje. „Scarlet,“ vydechne její jméno. „Nebýt tvojí pomoci a lásky nikdy bych ji nebyl schopen vyhledat.“
Na královnině tváři se roztáhne bělostný úsměv plný nadšení a její oči zazáří. „Takže ji máme? Ukaž mi ji!“
„Ještě ne,“ odbíjí ji, ale jeho pohled je plný něhy, když ji dál jemně laská na tváři.
Scarlet pokládá své dlaně na Abernantova ramena a její oči zasněně hledí přímo do těch jeho. „Králíčku, máme v rukou nesmírnou moc, po které jsme tak toužili!“ Její sladký dech se otře o jeho tvář. „Miluji tě.“
Její ústa se přitisknou k těm jeho.
Opětuje jí vášnivý polibek a jeho dlaně jemně kloužou po jejím těle.
„Svého manžela jsi zastoupila dobře,“ hořce se na ni usměje, když odtahuje svou tvář od té její. „Díky tobě, mám to, co jsem chtěl.“
Jednou rukou dál hladí její tvář. Tu druhou pokládá na hlavici svého meče, který pomalu a elegantně vytáhne z pouzdra. Jeho špičku opře o černobílé dlaždice. Ani na okamžik neodtrhne svůj pohled od její teď překvapené tváře.
Královna nejistě pohlédne na lesklé ostří. Její dech se zrychluje, ale snaží se předstírat klid. Úsměv jí opadá z obličeje a mění se na tvrdou linku. „Nezapomeň, že jsem to byla já, kdo objevil všechny ty spisy, králíčku. Já jsem královna Sapphirehallu,“ připomíná mu vážným hlasem a znovu zvedá oči k němu. „Společně teď-“
Abernantova ruka v jemném pohlazení sjede před její líci až na její rameno. V tu chvíli všechna něžnost z jeho doteku mizí. Pevně ji sevře ve své ruce a tím umlčuje její načatou větu.
„Au, co to-“ vyhrkne s překvapeným výrazem zabodnutým do jeho obličeje Scarlet.
Na jeho tváři se stále zračí ten mírný úsměv. „Přišel jsem převzít královskou pečeť. Teď, když mám ji…“ odtuší. Lehce zvedá svou ruku s mečem výš a bez velké námahy začne jeho ostří pomalu zasouvat do jejího břicha. Druhou rukou si ji stále přidržuje za rameno a tiskne ji proti čepeli.
„Ty… jsi… předstíral…“ vydechne trhavým hlasem královna. Krůpěj krve ji steče po bradě na Abernantovo předloktí.
Generál se naklání k jejímu uchu. „Nikdy jsem tě nemiloval,“ zašeptá tím sladkým hlasem milence, aby jí ještě naposledy ukázal, jak snadné pro něj bylo s ní hrát tuhle hru celé ty dlouhé roky. „Na světě žije jediná žena, která kdy byla hodná mých citů.“
„Ty…“ zachrčí, ale místo slov se z jejího hrdla vydere zakuckání, když se začíná dusit vlastní krví.
Na Abernantově tváři tak spočine několik kapek.
Královniny oči se zavírají na cestu na věčnost.
Generál ji od sebe odstrkuje a nechává její tělo tlít na královském trůnu stejně jako to před tím udělal s Elrickem. Neobtěžuje se ani s tím, aby otřel čepel svého meče.
Obrací se k bezvládnému tělu zády a schází schody doprostřed dlouhého sálu. Jeho výraz je znepokojený. Kapičky krve, které odpadávají z ostří meče, za ním tvoří přerušovanou cestičku.
„Nalo,“ vydechne sám pro sebe. Zavírá oči a zhluboka se nadechne nosem, „miloval jsem tě a ty jsi mi vzala všechno!“ vyštěkne podrážděně a jeho oči se opět rozevírají dokořán. Jeho hlas se odráží od prázdných stěn trůnního sálu.
„Amon byl jediný, komu jsem kdy věřil. Vychoval jsem ho. Ty jsi ho zmámila svou lstí a on se ke mně otočil zády,“ zatíná čelist. Jeho pohled spočine na jeho ruce, která stále pevně svírá rukojeť meče, až jeho klouby zbělají.
„Stále není pozdě. Zabiju tě a on se ke mně vrátí. Všechno bude zase jako dřív,“ vydechne zasněně, ale náhle se do jeho tváře opět nahrne vlna vzteku: „Vidíš, k čemu si mě to donutila?!“ vykřikne z nenadání.
Odpoví mu pouze ozvěna, která je rychle následovaná naprostým tichem.
„Nikdy bych nepomyslel na to, že bych se nechal zlákat takovými myšlenkami. Byla jsi mi vším, ale Amon je pro mě důležitější než láska. Láska je jen sobecký pocit, který zabíjí,“ pokračuje již mírným hlasem. Shlédne nejprve ke své zakrvácené čepeli a následně se ohlédne zpátky k trůnu, na kterém bezvládně leží tělo bývalé královny.
„Hraješ si na mučednici, ale my všichni jsme přinesli mnoho obětí. Cítím, že již brzy přijde čas, kdy se s ním konečně znovu setkám tváří v tvář…“ vydechne a odklání svůj pohled zpátky k východu. „Amone…“
Po generálově odchodu Isabel odhaluje svoji přítomnost. Pramínky světla obestoupí její postavu a ona se ve svém brnění objevuje na místě, kde ještě před pár okamžiky stál Abernant. Svou kamennou tváří pohlédne na mrtvé tělo jeho milenky. Nechápe jeho jednání, ale není na ní, aby ho soudila. Musí následovat svého pána.
❥
Nala probíhá ledovým chrámem, až konečně naráží na železný podstavec, který celou dobu tak intenzivně hledala. Jsou na něm znázorněny sluneční hodiny a celý je obrostlý ledovými krystaly.
Svou roztřesenou rukou v rukavici se ho dotýká. Na malý okamžik se zamyslí, jestli tenhle poklad za všechno to utrpení skutečně stojí. Ale již nemá cenu se tím zabývat. Co se stalo, stalo se. Nikdo to už nemůže vrátit.
Jak se dočetla v té obsáhlé knize historie, Tear, služebník krále Fabulexu, dokázal vyléčit epidemii na východě. Možná tenhle dokáže vyléčit Joelova zranění. Nenechá ho zemřít, ať je jakýkoliv.
Spěšně otočí hodinami. Celý chrám se opět zatřese, až jí podjedou nohy na zledovatělé podlaze a padá k zemi. S bolestným výrazem se sbírá zpátky a vyráží kupředu, kde ze zdi vykukuje poslední teleport. Se zatajeným dechem sahá na prosklenou vitrínu.
Místnost za ní je chladná stejně jako zbytek chrámu. Všude po stěnách září krystaly nepředstavitelných velikostí. Nala se zahledí před sebe, kde se nad kamenným oltářem vznáší tělo spícího muže s páskou přes oko. Jeho vlasy jsou černé s výrazným namodralým odleskem. Na ramenou má připnutý černý plášť a jeho tělo obepíná tmavě modrá uniforma se stříbrným vyšíváním.
Hlasitě polkne a vykročí směrem k němu. Pod nohama jí zapraská sníh. Překvapeně shlédne a pak se podívá nad hlavu. Ve střeše je díra, kterou sněží dovnitř. Musí se nacházet na samotném vrcholku chrámu.
Promrzlá si promne ruce a znovu pohlédne na tajemnou spící bytost. Bílé denní světlo ozařuje jeho pobledlou tvář. Je to velice krásný muž. Pravděpodobně nejkrásnější, kterého kdy viděla. Nebyla na něm jediná nedokonalost, stejně jako na Isabel nebo Tearovi. Tyhle bytosti oplývají nadpozemskou krásou a věčným mládím. Není divu, že slabou mysl dokážou tak snadno zmást.
„Je skutečný,“ vydechne přes zmodralá ústa. Zaplavuje ji nával úlevy. Pomalu už přestávala věřit, že opravdu existuje, ale teď se tu vznáší přímo před ní.
Její dech se třese. Nemá už mnoho času. Proto bez delších rozmyslů přikračuje k desce před sebou. Prsty přejede po vyrytém písmu. Je to velmi starý jazyk, ale jako lingvistka ho dobře zná. Ví, co musí udělat, aby tu bytost probudila. Všímá si zářivého kovového výčnělku, který vystupuje z desky. Podezíravě přimhouří oči a raději vytahuje svůj nůž, kterým se řízne do prstu.
Ve chvíli, kdy na desku dopadne krůpěj její krve, tváře vytesané do kamene za oltářem otevřou své bíle zářící oči. Mladý muž udělá totéž. Náhle energie, která obklopovala jeho tělo, mizí a muž se snáší na desku oltáře. Vyčerpaně kleká na jedno koleno s pěstí zapřenou do zasněženého kamene a hlavou sklopenou. Jeho tvář teď zcela zakrývají černé vlasy s modrým nádechem.
„Kdo jsem?“ vydechne udýchaně, jako by právě uběhl maraton. „Co je tohle za místo?“
Jeho pohled se zvedá vzhůru a zamíří přímo do Naliny překvapené tváře, která se nachází hned naproti té jeho. Jeho oko nese barvu kaštanů. Je hluboké a vyniká oproti jeho světlé kůži.
„A kdo jste vy?“
Nala ztrácí dech. Najednou neví, co by mu měla povědět. Roztřeseným hlasem spustí: „Já… Mé jméno je Nala Darks. Jsem ta, která tě vzbudila,“ odpovídá na jeho otázku. Když se konečně se svými slovy probouzí z prvotního údivu, pokračuje: „Právě se nacházíme v chrámu na severním kontinentu v pohoří Warland.“ Snaží se, aby její hlas zněl jistě. „Také nevím, kdo přesně jsi. Ale ty bys přeci měl… Nebo jsi skutečně zapomněl úplně všechno?“ uvědomuje si se vzpomínkou na to, co se dočetla ve starodávné kronice.
Najednou cítí nečekanou lítost ve svém srdci vůči tomuhle muži. Zamýšlí se nad tím, jaké to je žít život bez vzpomínek. Vždyť právě události z naší minulosti utváří to, kým jsme. Cožpak je skutečně jen nástrojem bez osobnosti, který je určený sloužit? Tenhle osud je trest. Co musel spáchat, aby si zasloužil tak hrozný trest?
„Ta síla, která koluje mým tělem… Cítím, že jsem ji kdysi ovládal.“
Muž se odráží rukou od kamenné desky oltáře a svižně se vzpřímí. Jeho zdravé oko shlédne k jeho rukám. Prohlíží si je, jako by snad viděl své tělo poprvé za život.
Nala se podezíravě zamračí. Je úplně jiný, než si ho představovala. Vypadá tak nevinně a zmateně.
Náhle opět shlédne k ní. Kolem celé jeho postavy se objeví chladné modré světlo, které do sebe natahuje okolní sníh a rozvíří ho téměř kolem celé místnosti. Mizí v něm, ale jen na zlomek okamžiku. Rázem se zase objevuje přímo před ní.
Žena nejistě ustupuje. Její dech se třese nervozitou. Potom, co viděla, co dokáže Isabel, a co se dočetla, že dokázala Velafora, si není jistá, jestli je v bezpečí. Zdání o jeho nevinnosti v tomhle případě rozhodně klame. Jeho krása v sobě skrývá příslib smrti.
Služebníkův výraz se mění, když hledí do její tváře. Zdá se být zaujatý jejím vzezřením. Natahuje k ní ruku a jemně se dotkne jejích vlasů konečky bílých prstů.
Nala bez dechu sleduje jeho ruku.
„Vaše vlasy vypadají jako zlato,“ zamýšlí se. Z jeho výrazu je patrné, že se ztrácí někde daleko. „Viděl jsem už takové vlasy. Znal jsem jejich hebkost a vůni.“
„Takže si pamatuješ na něco ze své minulosti?“ vydechne nejistě Nala. Zaplavují ji pocity, kterým nerozumí. Cítí náhlou náklonnost k tomuto muži, kterého nikdy dřív nespatřila. Je naprosto unesena jeho půvabem a elegancí v každém jeho pohybu. Nerozumí tomu a vyvádí jí to z míry. Cožpak je stejně tak slabá jako mnozí, co tyhle bytosti opět přivedli k životu, a nakonec naprosto podlehli jejich kouzlu?
Jeho pohled znovu tikne do jejích překvapených očí. „Vaše tvář…“ vydechne a svou rukou se dotkne její líce. „Blesk dokáže prolomit led.“
Žena se rychle odtahuje. Jeho prsty ji nepříjemně zamrazí na tváři i přes to, že už je promrzlá až na kost. Promne si líci a překvapeným pohledem se zadívá do jeho obličeje. Najednou jí dochází, že to, co cítí, nejsou její pocity. Tím zvláštním pokrevním poutem je teď sdílí s tímhle zvláštním přízrakem. Jsou to jeho pocity.
Muž shlédne ke svým prstům. „Moje ruce jsou studené jako led. Jsou chladné jako moje srdce,“ odvětí prázdným tónem.
Nala najednou pocítí nepříjemný mráz, který zaplaví celou její hruď. Jestli jí do teď byla zima zvenčí, teď se probojovala až do jejího nitra. Všechno, co do teď cítila, je pryč. Bolí to. Její srdce jí bolí. Dá se to jen těžko ustát. Zalapá po dechu.
V tu chvíli tajemný muž opět upíná svou pozornost k ní. Jeho tvář je prázdná jako tváře ostatních služebníků, ale v jeho oku se zračí starost. Přikračuje opět k ní a pokládá jí svou dlaň na místo, kde pod vrstvou oblečení bije její srdce. S jeho dotekem ta bolest ustupuje a její tělo je opět schopné bojovat s okolním mrazem.
„Děkuji,“ vydechne s pohledem upřeným do jeho prázdné tváře. Uvědomuje si, že udělal něco, aby jí ulevil. I když se zdá být zmatený, tak stále chápe, že je jeho posláním jí pomáhat a chránit ji.
„Tyhle ruce…“ odtuší znovu muž s pohledem upřeným na své rozevřené dlaně. „Zachytil jsem jednu vzpomínku, než zmizela v prudkém světle. To slovo…“ zamýšlí se a chytá se za hlavu, jako by ho bolela. „Yukiyo… O něco mě úpěnlivě prosila… Žena se zlatými vlasy. Držel jsem ji v těchto rukách,“ pokračuje a znovu odtáhne své dlaně od obličeje, aby na ně zas a znovu pohlédl a vybavil si tu situaci. V jeho tváři se objevuje bolestný výraz. „Nepamatuji si to!“
„Nevím, jestli ti tahle informace k něčemu pomůže, ale co jsem se dočetla, tak se zdá, že vlivem času bytosti tobě podobné přichází o své vzpomínky,“ osvětluje mu Nala. Zdá se, že z něj žádné informace nedostane, a tak je na ní, aby mu jeho laskavost oplatila a pokusila se mu ulevit, protože ho očividně ta ztráta paměti trápí. Stále soucítí s jeho utrpením.
„Takže je tu více takových jako jsem já?“ zeptá se zmateně muž a opět na ní upírá svou pozornost.
„Ano, ale o tom si můžeme promluvit později,“ odtuší Nala. „Takže tvé jméno je Yukiya?“
Zmateným pohledem dál visí v její tváři a lehce přikývne, jako by si sám nebyl jistý svou odpovědí. Volně svěsí své ruce podél těla a jeho výraz rázem postrádá všechny předešlé emoce. „Cítím ve vás velmi známou energii,“ vydechne. Náhle si opět kleká na jedno koleno a skloní hlavu. „Vy mě potřebujete a já potřebuji vás. Pak tedy přijměte moje služby.“
„Já je přijímám,“ přikyvuje Nala a následně přikračuje blíž k němu. Stahuje si jednu rukavici a svou holou dlaň pokládá na temeno jeho hlavy. Jeho černé vlasy jsou na dotek jako samet. „Jen mi řekni, jestli dokážeš vyléčit zranění.“
„Nepamatuji si toho mnoho ze svého minulého života, ale možná teď budu mít čas vzpomínat,“ odtuší muž. „Ta síla, která koluje mým tělem, jistě dokáže i takový zázrak.“
„Dobrá,“ ulevuje si Nala.
Yukiya vstává ze země a přikyvuje. „Nabízím vám svou moc, která vás ochrání na vaší cestě. Moc, která je odteď ve vašich rukách. Dávám vám svou duši a udělám, o co mě požádáte, má paní. Jen řekněte, co mám udělat?“
„Jeden muž, se kterým jsem přišla, je vážně zraněný. Leží v chodbách chrámu. Potřebuji, abys ho našel a vyléčil,“ vyhrkne spěšně Nala.
„Vydejme se tedy na cestu. Cítím jeho blízkou přítomnost,“ řekne a natahuje před sebe svou ruku. „Můžeme se tam přenést hned.“
Nala přikyvuje a bez váhání ho popadá za nataženou dlaň.
❥
Amon se rozhlédne kolem sebe. Rychle si uvědomuje, že ho Velafora nepřenesla na panství na východě, ale zpátky do vypáleného města Mel-Abah. Zamyšleně přimhouří oči a pohlédne na svou služebnici, která od něj odstoupila na pár kroků.
„Velaforo?“
„Omlouvám se, můj pane,“ vydechne žena. Amon s jejími slovy pocítí zvláštní tíhu na své hrudi. Opět poznává, že jsou to její pocity. „Měla jsem vás odvést, kam jste si žádal, ale cítím něco zvláštního. Je to… vzpomínka?“
„To je v pořádku,“ odtuší Amon. I on cítí hluboké pouto s touto bytostí. Jeho pohled míří do jejích zad. Její rudé vlasy vlají ve větru jako krvavá vlajka.
„Někdo volá mé jméno,“ pokračuje Velafora a její oči hledí na trosky ve svých dobách královského paláce. „Všude jsou plameny. Slyším křik lidí. Nepamatuji si, co říkali.“
Amon se zamýšlí. Nezná celý příběh o tom, co se v Mel-Abahu stalo. Kai s ním nesdílel detaily, které byly popsány v kronice, kterou Nala dostala od Joela, ale dokáže si dvě a dvě dát rychle dohromady. Po tom, co poznal, že Velafora ovládá oheň, není pochyb, že vypálení tohoto města má na svědomí ona.
„Měli bychom pokračovat, můj pane,“ nasazuje opět neprostupný výraz a obrací svou pozornost zpátky k Amonovi. Její bledá ruka se k němu opět natahuje. „Omlouvám se za zdržení.“
„Pokud potřebuješ víc času, můžeme se tu ještě porozhlédnout,“ namítá nejistě Amon. I když ví, že tu stíhá souboj s časem. Strávil týdny na své cestě po tomhle kontinentu a v chodbách chrámu bez toho, aby měl jedinou informaci o tom, co se děje na severu. Nicméně všechno kolem jeho služebnice je pro něj tak nové. To náhlé splynutí jejich pocitů ho nutí k tomu jí pomoci, ať se jedná o cokoliv. „Možná by sis ještě na něco vzpomněla.“
„Ne. To, co cítím, je jen popel,“ namítá žena s prázdným výrazem ve tváři. „Moje vzpomínky jsou zahaleny v kouři.“
❥
„Už mi nezbývá moc času,“ vydechuje Joel. Jeho tvář je bez barvy. Ztratil příliš mnoho krve. Z posledních sil chytá Martha za jeho ruku, kterou se snaží zastavit krvácení.
Bývalý voják zmateně pohlédne do jeho tváře. „Slíbil jsem, že tě zachráním, tak to teď nevzdávej.“
„To vás učí na severu?“ procedí mezi zuby. Mezi každým slovem se snaží znovu nadechnout, protože jeho plíce jsou zmrzlé. „Krmit umírající nadějí?“
Mart hledí do jeho tváře se zaťatou čelistí.
„Myslím, že jste oba dobře věděli, že jsem už dávno mrtvý, když jste viděli to zranění,“ pokračuje trhaným hlasem plukovník. „Já svoji smrt viděl v tvojí budoucnosti tehdy ve Fabulexu, když jsme se spolu seznámili.“
Marth si dobře vzpomíná na to, co mu Nala řekla o Joelových schopnostech ještě před tím, než se s ním poprvé setkal. Chtěla, aby byl připravený. Takže mu bylo dobře známe, že plukovník Fabulexu dokáže vidět budoucnost pomocí doteku. Tehdy v knihovně si ovšem vůbec neuvědomil, že když se jejich holé dlaně sešly, mohl skutečně vidět do jeho budoucnosti.
„Tak proč ses i přes to přidal k téhle výpravě?“ vyhrkne s očima překvapeně rozevřenýma dokořán. „Dle toho, co mi o tobě Nala říkala, se ti to moc nepodobá.“
Joel se pokouší o úšklebek, ale je na to až příliš slabý. Další pramínek krve steče po jeho bradě. „Nejsem hrdina. Vůbec nešlo o tebe nebo o Nalu. Upřímně jste mi oba ukradení,“ tlačí ze sebe. „Já sloužím jen svému králi. Když chráním ji, chráním tím jeho. Alespoň doufám.“
„Mrtvý ho moc neochráníš,“ namítá Marth, ale svými slovy se jen snaží držet jeho pozornost, aby se neodevzdal do spárů smrti. „Vydrž to ještě chvíli. Nala se určitě brzy objeví i s tím démonem a pomůže ti.“
„Nech toho. Pokud mi chceš opravdu pomoci, tak mi sundej rukavici,“ vyzývá ho.
Marth shlédne k jeho zdravé ruce. Uvědomuje si, o co mu jde.
„Musím to vědět,“ vydává ze sebe Crawford. „Musím vědět, jestli jsem zemřel zbytečně.“
Bývalý voják přikyvuje. Stahuje mu rukavici ze ztuhlé ruky a následně stahuje jednu svou. Jeho dlaň vjede do té plukovníkovi.
V tu chvíli se Joelovy oči ztrácí někde v dálce.
„Fungovalo to?“ zeptá se Marth nejistě. Sleduje při tom Crawfordovu tvář, která se zdá být zmatená.
„Ano,“ vydechne jednoslovně plukovník. „Musíš pro mě něco udělat.“
Nachází v sobě poslední zbytky síly a chytá bývalého vojáka za límec. Následně si přitahuje jeho ucho ke svým ústům, aby mu sdělil svá poslední slova. V tu chvíli se stisk jeho ruky uvolňuje, a pak jen volně spadne vedle jeho nehybného těla.
Zemřel.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat