Sapphirehallské loďstvo
se také plaví vstříc jižním ostrovům. Je už skoro na prahu samotné Arcadie, jejíž
zlaté střechy v dálce odráží paprsky slunce.
Kapitán Darks stojí na palubě jedné z lodí se svým oddílem mužů a žen z bývalé jednotky Hellraiser. Na jeho tváři jsou znatelné pochyby. Se svou ženou se nerozloučil podle svých představ. Věděl, že se chystá do opravdové války, ze které se možná už nevrátí domů.
„Nalo, proč si mě zradila?“ vydechne a jeho slova se ztrácí v mořském vánku. „Proč si zradila svou zemi, svůj domov? Asi ti nikdy neporozumím.“
Jeho pohled se ztrácí u přístavu Arcadie, který se nezastavitelně blíží. „Měl bych tě nenávidět, ale nedokážu poručit svému srdci. Bojím se toho, co přijde, až se znovu setkáme na bojišti.“
Slaine pozoruje tvář svého nejlepšího přítele z druhé lodi. Ví, co v něm tahle situace musí vyvolávat za emoce. Nastala chvíle, kdy si musel vybrat, jestli se postaví na stranu své sestry a přítele, nebo bude dál stát na straně svého domova a nové rodiny. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě.
Ale ani sám Slaine si není jistý svým rozhodnutím. Už od informace o smrti majora Triscallu se v jeho žaludku melou pochybnosti o správnosti posledních akcí Sapphirehallu, ale nikdy by Kentu nepodrazil. Bude mu oporou a jeho pravou rukou jako tomu bylo do teď. Bude věrně následovat jeho rozhodnutí, ale zároveň se ho bude snažit nasměrovat tím správným směrem. Ještě přeci není pozdě…
Na další lodi, která k Arcadii míří oklikou, se plaví brigádní generál Klei. Na jeho tváři se oproti dvěma dalším důstojníkům zračí spokojený úsměv. Shlíží z kapitánského můstku na připravenou část armády, která je ochotná vykonat každý jeho rozkaz.
„Tak konečně plujeme do Arcadie,“ brumlá si pod vousy sám pro sebe. „Ukončíme tuhle válku. Už dlouho jsem nebyl v žádné pořádné akci. Konečně nastává moje chvíle, kdy znovu tasím svoji sekeru proti nepřátelům.“
Poručice Crysta nenachází důvod k úsměvu. Kleiova slova ji spíše popuzují, a tak se mračí, když zamyšleně hledí na oceán a vzpomíná na chvíle, kdy takhle na palubě stále vedle Amona. Jeho zrada s ní velmi otřásla. Měla tušit, že se něco děje. A teď se ty temné myšlenky vkrádají i do její mysli.
Možná je už ale příliš pozdě na to, aby sapphirehallské vojsko začalo pochybovat o správnosti rozkazů, které padají na jejich hlavy.
„Amone, potkám tě u Arcadie?“
Amon a Nala stojí bok po boku před branami mocného Sapphirehallu. Po dlouhé době opět vidí jeho hradby. Nezaplavuje je ovšem radost. Jejich srdce se noří do smutku. Mají na tohle místo tolik vzpomínek.
Tady se narodil.
Tady našla své útočiště.
Tady se o něj starali jeho rodiče a vychovávali ho.
Tady vyrůstala se svým malým bráškou.
Tady poznal Nalu a zamiloval se do ní.
Tady poznala Amona a zamilovala se do něj.
Tady je Abernant zradil.
Je to Sapphirehall, jejich domov, ale ještě nikdy se jim nezdál víc cizí. Všechny jednotky, které zbyly ve městě, se ihned mobilizují u vstupní brány.
Nala i Amon se připravují do boje.
„Prorazím ti cestu k citadele,“ spustí bývalá majorka. „Potom s našimi oddíly obsadíme ulice města a potlačíme všechen zbývající odpor.“
Amon přikyvuje. Spaluje ho touha ji alespoň obejmout, když hledí do jejích nachových očí, které se doslova topí ve strachu. Není to strach ze smrti, ale naopak z toho, co se stane, pokud to přežije.
Zatíná čelist a otáčí se k jednotce žoldáků za svými zády. „Musíme dobít citadelu! Ulice jsou úzké a boj nebude jednoduchý.“ Vydává rozkaz a jednoduchým gestem vysílá celou armádu vstříc městu.
Nala se v první linii se svou skupinou hladce probíjí přes hrstku vojáků u hlavní brány.
Zdá se, že všechnu svou vojenskou sílu Abernant poslal k obsazení jihu. Konečně ho zradila jeho vlastní arogance.
Rychle postupují do srdce města, aby Nala vyčistila cestu pro Amona a jeho oddíl.
U citadely se jejich cesty rozdělují, když se Amon chystá vtrhnout dovnitř a Nala pokračuje dál do města, aby potlačila všechen zbývající odpor.
„Držte řadu a formaci, ať se děje cokoliv!“ zavelí Amon.
„Slyšeli ste ho, hoši?!“ zakřičí Gilbert. „Nakopeme prdele těm imperiálním čoklům!“
Společně vráží do citadely. Probíjí se přes vojáky, kteří ji ještě z posledních sil střeží, ale přesile se nemohou postavit.
„Tohle je moment mojí pomsty. Abernante, všechny tvoje plány se bortí. Tvoje vojsko teď v Arcadii stojí proti přesile z Fabulexu. Scarlet, i ty poneseš odpovědnost za smrt svého muže. Vy oba… Faithvalley, Austen… Obě tyto destinace byly zničeny kvůli tvé pošetilosti, Abernante! Už jen kousek a zaplatíš za všechno!“
„Nalo, doufám, že mě tentokrát poslechneš a budeš držet pozice ve městě. Nechci, aby to břímě leželo na tvých bedrech. Pomstím se i za tebe a já si ponesu ten kříž.“
Amon zastavuje své muže. „Zaujměte pozice! Odsud jdu jen já! A moje služebnice.“ Odděluje se od zbytku jednotky a vchází do sálu doufajíc, že tam nalezne Abernanta i s Isabel.
Nalina skupina dobývá poslední ulice města. Odpor vojáků byl slabý. Většina z nich se přesile vzdala dobrovolně. Žoldáci je zajišťují.
Nala se rozhlíží kolem sebe zkoumavým pohledem. „Není tu ani jediný důstojník.“
„Možná je Sapphirehall všechny vyslal na Arcadii,“ odtuší Marth, který stojí vedle ní.
„Takže i mého bratra…“ vydechne. „Tajně jsem doufala, že ho tu ještě uvidím. Kdo ví, co se teď stane.“
Cítí na své hrudi obrovskou tíhu smutku. Snažila se to dlouhou dobu popírat, ale Kenta jí chybí. Cítí lítost a zodpovědnost. Možná mu měla říct, co se chystá. Stydí se za to, že o něm někdy pochybovala. Třeba by teď všechno bylo úplně jinak.
„Všechny vojáky jsme zajistili, jak jste poručila,“ spouští Arietta směrem k Nale. „Moji muži již drží ve městě pozice. Sapphirehall byl dobyt a nyní spadá pod naši kontrolu!“
„A co civilisté?“
„Jsou v bezpečí. Většina z nich nevyšla z domu, takže došlo k minimálním zraněním a ztrátám.“
„Skvělá práce,“ přikyvuje uznale Nala. „Teď musíme doufat, že Amon a jeho muži pochodili stejně.“
„Vydáte se mu na pomoc?“ zeptá se zvědavě žoldačka.
„Teď ještě ne. Musím zařídit poslední věc,“ vydechne. „Pojďte se mnou.“
Arietta i Marth přikyvují a následují ji.
Přichází k prvnímu domu v ulici, který stojí kousek od hlavní brány do města. Tenhle dům má bohatou historii. Patříval Amonovi a jeho rodině. Před několika roky ho Kenta odkoupil pro sebe a svou novou rodinu. Amon o tom nevěděl a Kenta netušil, kdo tento dům v minulosti obýval, proto mu o tom neřekl. Nala tuto informaci zjistila, když se jí o tom Kenta zmínil v Tsubatě. Nikdy nezapomněla na to, co je tohle za dům. V tomhle domě se seznámila s Amonem. Proto jí bylo hned jasné, jaký dům její bratr myslí.
„Arietto, potřebuji, aby si ty a tvoji muži tento dům zajistili. Za každou cenu musíš ochránit všechny, kdo tam bydlí.“
„Rozkaz, Královno.“
V trůnním sále je hrobový klid. Abernant sedí na trůně a Isabel stojí vedle něj jako nehybná majestátná socha, ale neskrývá svoji přítomnost.
Amon se zastavuje přímo před trůnem. I Velafora konečně odhaluje svou podobu, když se po jeho boku objevuje ve žhnoucí záři.
„Znovu se potkáváme!“ spustí Amon a zvedá svůj zakrvácený meč špičkou namířenou směrem ke generálovi. „Kde je tvá milenka?!“
Abernant klidně sedí s rukama volně položenýma na zlatých opěradlech trůnu. Na jeho tváři se zračí přívětivý úsměv. „Myslíš královu manželku? Byla pro mě už jen přítěží. Zabil jsem ji pro naše vlastní dobro, Amone.“
Bývalý major se znechuceně zamračí. „Proč tohle všechno děláš?! Kdy jsi ztratil zdravý rozum a vyměnil jej za šílenství?“
„Měli bychom to oslavit!“ zaraduje se se šíleným úsměvem na tváři, jako by vůbec nevnímal situaci, ve které se nachází. „Konečně se vracíš ze své dlouhé pouti zase zpátky domů… Ale kdo tě to doprovází? Čekal bych po tvém boku jinou ženu. Nakonec sis to také uvědomil a zbavil ses jí?“
„Přestaň!“ vyhrkne zuřivým hlasem bývalý major. „Zabil si všechny v Austenu a za to teď zaplatíš!“
„Mátli tvoji mysl, Amone! Už od začátku. Tam si jí přeci znovu našel… Tu zhoubu, která tě stáhla s sebou na scestí,“ odtuší se znechuceným hlasem generál. Na jeho čele se při tom pomyšlení prohlubuje starostlivá vráska. Hovoří o Nale. „Amone, žij společně se mnou v novém světě.“
„V novém světě? Můj svět si již zlikvidoval. Zbyla mi už jen jediná útěcha a tu se také chystáš zničit! Kdysi jsem v tebe věřil… a v Sapphirehall. Ale pak si pošpinil všechno, co jsem následoval. Obvinil si mě, moje muže, Nalu a Vincenta z vraždy. Chtěl si nás všechny zabít.“
„V tu dobu jsi zranil moje city… Ale teď už chápu, že to byla jenom její vina. Její krása tě pobláznila stejně jako před lety mě a mnoho dalších. Ta její prohnaná duše tě stáhla do podsvětí, ale já ti to odpouštím. Společně se toho démona zbavíme! Povedu tvou ruku, až jí budeš podřezávat krk… Tak jako dřív. Stále mi můžeš věřit. Přidej se ke mně i se svým vojskem a služebnicí!“
„Posloucháš se vůbec?!“ vyhrkne Amon nevěřícně. „Říkáš mi tu, abych zabil to poslední, co na tomhle světě miluji!“
„Miluješ ji víc než svůj domov?! Jsi slepý, pokud nevidíš, že to ona ho uvrhne do záhuby. Ta žena nemá duši. Nemáš ani tušení, kolik lidí zabila zcela vědomě pro své vlastní potěšení. Byl jsem to já, kdo za ní zametal stopy. Jen tě využívá pro svoje vlastní zájmy. Postaral jsem se o to, aby neusedla na trůn tím, že jsem zabil toho slabocha, který si nezasloužil nést titul krále, ale ona si našla jinou cestu, tak jako vždycky. Zmanipulovala tě, ale pokud jí podlehneš, tak tenhle svět skončí v plamenech. Následuj mě, Amone… pro udržení Sapphirehallu a vytvoření nového císařství! Našeho císařství! Vždy jsem v tebe věřil až do noci, kdy jsi mě zradil a odhalil si pravdu, kterou jsem ti chtěl říct sám… později. Ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Stále není pozdě, Amone. Stále není pozdě na to zbavit se té nákazy a ochránit před ní Sapphirehall! Připoj se ke mně, tak jako dřív. Budeš novým armádním generálem!“ rozzáří se mu oči nadšením. „Učiním tě jím! Mám tu moc… královskou pečeť. Sapphirehall konečně povstane a podrobí si všechna ta ubohá království, která nemají právo se mu rovnat.“
Amon nesdílí jeho zápal pro vizi utopického státu. Tahle smyšlenka v jeho očích není možná… Ne za vedení šíleného samovládce. „Pečeť?! Jaký smysl to všechno má?“ ptá se ztraceným hlasem. Jeho výraz je zoufalý. „Žil jsem pro ty, které jsem mohl chránit, ale nedokázal jsem to. Přál jsem si zastavit tvoje vojska, aby se nedostala k Austenu! Jediný důvod, proč jsem to ještě nevzdal, je ona. A ty mi tu říkáš, abych ji zabil?!“ vyhrkne nevěřícně. Jeho hlas se tišší. „Všechno jsem doposud udělal špatně. Už to nenapravím, ale alespoň učiním krok k tomu, aby už kvůli tvé pošetilosti neumírali další lidé! Zabiju tě. Pomstím se tak i za Nalu. Udělám to, aby nemusela na svých bedrech nést tu tíhu.“
„Tohle tedy chceš? Potom budu muset zabít já tebe!“ zvážní generál. „Tohle je boj mezi mnou a tebou. Nechme své služebnice, ať bojují za našimi zády. Amone, tohle je ta rozhodující chvíle.“
Abernant nečeká na souhlas. Vstává z královského trůnu a roztahuje svůj modrý generálský plášť, z něhož vytahuje dlouhý a široký meč s hlavicí ve tvaru lebky. Plášť padá na podlahu a generál vyráží proti bývalému majorovi v plné rychlosti.
Velafora a Isabel na sebe pohlédnou. Strhne se souboj plný ničivého světla. Oheň se utkává s bleskem.
Ale souboj bývalých důstojníků není o nic míň dech beroucí. Oba mají nepřekonatelný bojový výcvik. Vzájemně se znají lépe než kdokoliv v citadele. Jsou spojeni city.
Amon je ovšem odhodlaný k tomu, že se jimi nenechá zmást. Nesmí být sobecký. Nedělá to přeci pro sebe, ale pro všechny, kterým zkorumpovaný generál ublížil, a ještě by mohl.
Abernant ve svých rukách svírá stejný meč, který Amon viděl v den odhalení jeho vraždy krále. Stačil by jen špatný kontakt a mohl by Amonův meč zlomit vedví. Stalo by se tak, kdyby v jeho rukách bylo více síly, ale jen těžko se může ve svém věku rovnat mladému bojovníkovi pohaněnému vztekem.
Bývalý major vystřeluje svou rukou s mečem kupředu a zasazuje Abernantovy bolestnou ránu do jeho útrob. Zranění není smrtelné, ale jen těžko s ním dokáže dál bojovat nebo vůbec stát na nohou.
Generál kleká do louže krve, která se pod ním začíná plnit.
Amonova tvář je plná nenávisti. Zamračeně shlíží na bývalého armádního generála, kterého kdysi obdivoval. Cítí se znechucen jeho činy a nepřeje si nic jiného než mu zasadit poslední smrtelnou ránu.
„Stal jsi se silnějším. Amone, potřebuji tě. Vraťme se zpět do starých časů!“ škemrá. Jeho pohled je zastřený šílenstvím. Jako by nevnímal, že jeho zranění jsou vážná. Jako by nevnímal Amonův odtažitý a znechucený výraz. „Jen my dva budeme vládnout…“
Amon pevně stiskne rukojeť svého meče, až mu do ruky vjede křeč. Nevěřícně zakroutí hlavou nad smyslů zbaveným bláznem. Je mu ho možná trochu líto, ale to nic nezmění na jeho rozhodnutí to tu s ním skoncovat. Dá mu ránu z milosti. „Vidím, že ti můj hněv stále nic neříká,“ zatíná čelist a zvedá své ostří do výše generálova krku. „Už nejsi mladý, Abernante. Můj meč tě dokázal bolestivě zranit. Postarám se o to, aby ses nedopustil už žádného dalšího utrpení! Teď to všechno ukončím.“ Se svými slovy se napřahuje.
Generál na něj hledí se zářícíma očima. Vůbec si neuvědomuje situaci, která se odehrává. Hledí na Amona s bláhovým úsměvem. Kdoví co se mu zrovna honí hlavou.
„Amone!“ vykřikne známý ženský hlas.
Jmenovaný překvapeně rozevře oči a zastavuje se v rozmachu. Obrací se za směrem toho hlasu a spatřuji ji.
Nala vtrhla do trůnního sálu a po jejím boku přichází Marth a ten podivný básník, který se jim na panství představil jako Elias.
Náhle se objeví pramínky modrého světla a v něm se zjeví i ta éterická bytost, která Nalu všude následuje jako neviditelný stín. Jeho tvář je mrazivá stejně jako jeho moc.
Mladý dědic ze Solinu popadá Abernanta zezadu za krk, aby se nikam neodplazil.
V tu chvíli se v Naliných očích objeví ta nejčistší forma bolesti. Poprvé od doby, kdy se s Abernantem viděla naposledy v chrámu na jihu, spatřuje tvář muže, který ji naučil všechno, co k životu potřebovala, a ještě něco navíc. Jako by na malý okamžik zapomněla na všechno zlé, co provedl. Po jejích tvářích začnou kanout hořké slzy a její srdce zaplaví lítost. Kleká před ním na zem a bere jeho zubožený obličej do svých dlaní.
„Prosím,“ zašeptá skoro neslyšně nakřáplým hlasem. „Prosím, řekni něco, abych ti dokázala odpustit. Já tě prosím!“
Generál se zahledí do její tváře tupým pohledem oproštěným od reality. „Nalo,“ vydechne a jemně se prsty dotkne její tváře. V tu chvíli mu začnou koutky úst cukat nahoru. To se změní v šílený a zároveň výsměšný smích, který přehluší pouze souboj služebnic v pozadí.
Žena na něj nevěřícně hledí. Nechápe, co se s tím mužem z jejích vzpomínek stalo. Ta hrdost, ke které tolik vzhlížela, je pryč. Nezbylo z ní nic. Jen troska. Ubohá napodobenina.
Amon smutně sklopí pohled. „Nechtěl jsem, abys to viděla,“ posteskne si. Nejprve pokládá své dlaně na její ramena a následně jí pomáhá postavit se zpátky na nohy. „Je úplně mimo sebe. Zešílel.“
Nala se ještě marnou chvíli vzpamatovává z toho šoku, než se konečně obrátí k Amonově tváři. „Dobyli jsme město. Všichni civilisté jsou v bezpečí. Sapphirehallští vojáci se vzdali,“ podává hlášení.
Amon přikyvuje, ale nedokáže se soustředit na nic jiného než na tu bolest, co se odráží v jejích očích. Bez dlouhého přemýšlení ji pokládá dlaň zezadu na hlavu a přitiskne si ji ke své hrudi. Ví, že teď potřebuje komfort jeho objetí a on zase toho jejího.
V tu chvíli přestávají mezi sebou bojovat obě služebnice a ta bouře světel a hromových zvuků ustává.
Yukiya opouští své místo vedle své paní a přichází ke dvojici blíž. Jeho výraz je zahleděný do tváře zlatovlasé ženy s modrou čelenkou.
„Isabel?“
Ta na něj pohlédne tázavým pohledem. „Znáš mé jméno…“
Yukiya natáhne ruku k jejím zlatým vlasům stejně jako to udělal, když poprvé uviděl Nalu ve chrámu na severu. V hlavě mu probleskne vzpomínka. Neví, jestli je to pravda nebo si s ním pouze pohrává jeho mysl, ale nechává se tím pocitem zcela pohltit. „Vím také, že blesk dokáže prolomit led.“ Jemně promne její vlasy mezi zmrzlými prsty.
Její nepřirozeně modré oči se s těmi slovy překvapeně rozšíří. Snaží se vzpomenout, co znamenají ty pocity, které v ní vyvolávají. „Nevzpomínám si,“ vydechne nakonec.
Hledí na sebe zastřenými pohledy, jako by neuměli dát najevo své city, ale zároveň jimi byli zcela pohlceni.
Nala to může cítit také. Překvapeně si promne hruď a odkloní se od Amona, aby pohlédla na svého služebníka. Chtěla by porozumět tomu, co se právě odehrává v jejím nitru, ale pravděpodobně ani on nezná odpověď.
To hrobové ticho protíná hlas, který je tak temný, že všechny zamrazí v zádech: „Nalo, Abernante, Amone… Ruce vás tří jsou tak krvavé a při tom každý z vás žádá odlišných cílů.“
„Co to je?“ vyhrkne překvapeně Amon a zmateně se otáčí kolem sebe. Jeho dlaně pevně sevřou Nalu v pažích.
Ta tuhne na místě. Ten hlas… Pamatuje si, že ho slyšela už dříve. Její paměť si nedokáže vybavit tvář ani místo, ale jen ten čistý pocit bodavé bolesti, jako by zemřel někdo blízký jejímu srdci.
Kapitán Darks stojí na palubě jedné z lodí se svým oddílem mužů a žen z bývalé jednotky Hellraiser. Na jeho tváři jsou znatelné pochyby. Se svou ženou se nerozloučil podle svých představ. Věděl, že se chystá do opravdové války, ze které se možná už nevrátí domů.
„Nalo, proč si mě zradila?“ vydechne a jeho slova se ztrácí v mořském vánku. „Proč si zradila svou zemi, svůj domov? Asi ti nikdy neporozumím.“
Jeho pohled se ztrácí u přístavu Arcadie, který se nezastavitelně blíží. „Měl bych tě nenávidět, ale nedokážu poručit svému srdci. Bojím se toho, co přijde, až se znovu setkáme na bojišti.“
Slaine pozoruje tvář svého nejlepšího přítele z druhé lodi. Ví, co v něm tahle situace musí vyvolávat za emoce. Nastala chvíle, kdy si musel vybrat, jestli se postaví na stranu své sestry a přítele, nebo bude dál stát na straně svého domova a nové rodiny. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě.
Ale ani sám Slaine si není jistý svým rozhodnutím. Už od informace o smrti majora Triscallu se v jeho žaludku melou pochybnosti o správnosti posledních akcí Sapphirehallu, ale nikdy by Kentu nepodrazil. Bude mu oporou a jeho pravou rukou jako tomu bylo do teď. Bude věrně následovat jeho rozhodnutí, ale zároveň se ho bude snažit nasměrovat tím správným směrem. Ještě přeci není pozdě…
Na další lodi, která k Arcadii míří oklikou, se plaví brigádní generál Klei. Na jeho tváři se oproti dvěma dalším důstojníkům zračí spokojený úsměv. Shlíží z kapitánského můstku na připravenou část armády, která je ochotná vykonat každý jeho rozkaz.
„Tak konečně plujeme do Arcadie,“ brumlá si pod vousy sám pro sebe. „Ukončíme tuhle válku. Už dlouho jsem nebyl v žádné pořádné akci. Konečně nastává moje chvíle, kdy znovu tasím svoji sekeru proti nepřátelům.“
Poručice Crysta nenachází důvod k úsměvu. Kleiova slova ji spíše popuzují, a tak se mračí, když zamyšleně hledí na oceán a vzpomíná na chvíle, kdy takhle na palubě stále vedle Amona. Jeho zrada s ní velmi otřásla. Měla tušit, že se něco děje. A teď se ty temné myšlenky vkrádají i do její mysli.
Možná je už ale příliš pozdě na to, aby sapphirehallské vojsko začalo pochybovat o správnosti rozkazů, které padají na jejich hlavy.
„Amone, potkám tě u Arcadie?“
❥
Amon a Nala stojí bok po boku před branami mocného Sapphirehallu. Po dlouhé době opět vidí jeho hradby. Nezaplavuje je ovšem radost. Jejich srdce se noří do smutku. Mají na tohle místo tolik vzpomínek.
Tady se narodil.
Tady našla své útočiště.
Tady se o něj starali jeho rodiče a vychovávali ho.
Tady vyrůstala se svým malým bráškou.
Tady poznal Nalu a zamiloval se do ní.
Tady poznala Amona a zamilovala se do něj.
Tady je Abernant zradil.
Je to Sapphirehall, jejich domov, ale ještě nikdy se jim nezdál víc cizí. Všechny jednotky, které zbyly ve městě, se ihned mobilizují u vstupní brány.
Nala i Amon se připravují do boje.
„Prorazím ti cestu k citadele,“ spustí bývalá majorka. „Potom s našimi oddíly obsadíme ulice města a potlačíme všechen zbývající odpor.“
Amon přikyvuje. Spaluje ho touha ji alespoň obejmout, když hledí do jejích nachových očí, které se doslova topí ve strachu. Není to strach ze smrti, ale naopak z toho, co se stane, pokud to přežije.
Zatíná čelist a otáčí se k jednotce žoldáků za svými zády. „Musíme dobít citadelu! Ulice jsou úzké a boj nebude jednoduchý.“ Vydává rozkaz a jednoduchým gestem vysílá celou armádu vstříc městu.
Nala se v první linii se svou skupinou hladce probíjí přes hrstku vojáků u hlavní brány.
Zdá se, že všechnu svou vojenskou sílu Abernant poslal k obsazení jihu. Konečně ho zradila jeho vlastní arogance.
Rychle postupují do srdce města, aby Nala vyčistila cestu pro Amona a jeho oddíl.
U citadely se jejich cesty rozdělují, když se Amon chystá vtrhnout dovnitř a Nala pokračuje dál do města, aby potlačila všechen zbývající odpor.
„Držte řadu a formaci, ať se děje cokoliv!“ zavelí Amon.
„Slyšeli ste ho, hoši?!“ zakřičí Gilbert. „Nakopeme prdele těm imperiálním čoklům!“
Společně vráží do citadely. Probíjí se přes vojáky, kteří ji ještě z posledních sil střeží, ale přesile se nemohou postavit.
„Tohle je moment mojí pomsty. Abernante, všechny tvoje plány se bortí. Tvoje vojsko teď v Arcadii stojí proti přesile z Fabulexu. Scarlet, i ty poneseš odpovědnost za smrt svého muže. Vy oba… Faithvalley, Austen… Obě tyto destinace byly zničeny kvůli tvé pošetilosti, Abernante! Už jen kousek a zaplatíš za všechno!“
„Nalo, doufám, že mě tentokrát poslechneš a budeš držet pozice ve městě. Nechci, aby to břímě leželo na tvých bedrech. Pomstím se i za tebe a já si ponesu ten kříž.“
Amon zastavuje své muže. „Zaujměte pozice! Odsud jdu jen já! A moje služebnice.“ Odděluje se od zbytku jednotky a vchází do sálu doufajíc, že tam nalezne Abernanta i s Isabel.
❥
Nalina skupina dobývá poslední ulice města. Odpor vojáků byl slabý. Většina z nich se přesile vzdala dobrovolně. Žoldáci je zajišťují.
Nala se rozhlíží kolem sebe zkoumavým pohledem. „Není tu ani jediný důstojník.“
„Možná je Sapphirehall všechny vyslal na Arcadii,“ odtuší Marth, který stojí vedle ní.
„Takže i mého bratra…“ vydechne. „Tajně jsem doufala, že ho tu ještě uvidím. Kdo ví, co se teď stane.“
Cítí na své hrudi obrovskou tíhu smutku. Snažila se to dlouhou dobu popírat, ale Kenta jí chybí. Cítí lítost a zodpovědnost. Možná mu měla říct, co se chystá. Stydí se za to, že o něm někdy pochybovala. Třeba by teď všechno bylo úplně jinak.
„Všechny vojáky jsme zajistili, jak jste poručila,“ spouští Arietta směrem k Nale. „Moji muži již drží ve městě pozice. Sapphirehall byl dobyt a nyní spadá pod naši kontrolu!“
„A co civilisté?“
„Jsou v bezpečí. Většina z nich nevyšla z domu, takže došlo k minimálním zraněním a ztrátám.“
„Skvělá práce,“ přikyvuje uznale Nala. „Teď musíme doufat, že Amon a jeho muži pochodili stejně.“
„Vydáte se mu na pomoc?“ zeptá se zvědavě žoldačka.
„Teď ještě ne. Musím zařídit poslední věc,“ vydechne. „Pojďte se mnou.“
Arietta i Marth přikyvují a následují ji.
Přichází k prvnímu domu v ulici, který stojí kousek od hlavní brány do města. Tenhle dům má bohatou historii. Patříval Amonovi a jeho rodině. Před několika roky ho Kenta odkoupil pro sebe a svou novou rodinu. Amon o tom nevěděl a Kenta netušil, kdo tento dům v minulosti obýval, proto mu o tom neřekl. Nala tuto informaci zjistila, když se jí o tom Kenta zmínil v Tsubatě. Nikdy nezapomněla na to, co je tohle za dům. V tomhle domě se seznámila s Amonem. Proto jí bylo hned jasné, jaký dům její bratr myslí.
„Arietto, potřebuji, aby si ty a tvoji muži tento dům zajistili. Za každou cenu musíš ochránit všechny, kdo tam bydlí.“
„Rozkaz, Královno.“
❥
V trůnním sále je hrobový klid. Abernant sedí na trůně a Isabel stojí vedle něj jako nehybná majestátná socha, ale neskrývá svoji přítomnost.
Amon se zastavuje přímo před trůnem. I Velafora konečně odhaluje svou podobu, když se po jeho boku objevuje ve žhnoucí záři.
„Znovu se potkáváme!“ spustí Amon a zvedá svůj zakrvácený meč špičkou namířenou směrem ke generálovi. „Kde je tvá milenka?!“
Abernant klidně sedí s rukama volně položenýma na zlatých opěradlech trůnu. Na jeho tváři se zračí přívětivý úsměv. „Myslíš královu manželku? Byla pro mě už jen přítěží. Zabil jsem ji pro naše vlastní dobro, Amone.“
Bývalý major se znechuceně zamračí. „Proč tohle všechno děláš?! Kdy jsi ztratil zdravý rozum a vyměnil jej za šílenství?“
„Měli bychom to oslavit!“ zaraduje se se šíleným úsměvem na tváři, jako by vůbec nevnímal situaci, ve které se nachází. „Konečně se vracíš ze své dlouhé pouti zase zpátky domů… Ale kdo tě to doprovází? Čekal bych po tvém boku jinou ženu. Nakonec sis to také uvědomil a zbavil ses jí?“
„Přestaň!“ vyhrkne zuřivým hlasem bývalý major. „Zabil si všechny v Austenu a za to teď zaplatíš!“
„Mátli tvoji mysl, Amone! Už od začátku. Tam si jí přeci znovu našel… Tu zhoubu, která tě stáhla s sebou na scestí,“ odtuší se znechuceným hlasem generál. Na jeho čele se při tom pomyšlení prohlubuje starostlivá vráska. Hovoří o Nale. „Amone, žij společně se mnou v novém světě.“
„V novém světě? Můj svět si již zlikvidoval. Zbyla mi už jen jediná útěcha a tu se také chystáš zničit! Kdysi jsem v tebe věřil… a v Sapphirehall. Ale pak si pošpinil všechno, co jsem následoval. Obvinil si mě, moje muže, Nalu a Vincenta z vraždy. Chtěl si nás všechny zabít.“
„V tu dobu jsi zranil moje city… Ale teď už chápu, že to byla jenom její vina. Její krása tě pobláznila stejně jako před lety mě a mnoho dalších. Ta její prohnaná duše tě stáhla do podsvětí, ale já ti to odpouštím. Společně se toho démona zbavíme! Povedu tvou ruku, až jí budeš podřezávat krk… Tak jako dřív. Stále mi můžeš věřit. Přidej se ke mně i se svým vojskem a služebnicí!“
„Posloucháš se vůbec?!“ vyhrkne Amon nevěřícně. „Říkáš mi tu, abych zabil to poslední, co na tomhle světě miluji!“
„Miluješ ji víc než svůj domov?! Jsi slepý, pokud nevidíš, že to ona ho uvrhne do záhuby. Ta žena nemá duši. Nemáš ani tušení, kolik lidí zabila zcela vědomě pro své vlastní potěšení. Byl jsem to já, kdo za ní zametal stopy. Jen tě využívá pro svoje vlastní zájmy. Postaral jsem se o to, aby neusedla na trůn tím, že jsem zabil toho slabocha, který si nezasloužil nést titul krále, ale ona si našla jinou cestu, tak jako vždycky. Zmanipulovala tě, ale pokud jí podlehneš, tak tenhle svět skončí v plamenech. Následuj mě, Amone… pro udržení Sapphirehallu a vytvoření nového císařství! Našeho císařství! Vždy jsem v tebe věřil až do noci, kdy jsi mě zradil a odhalil si pravdu, kterou jsem ti chtěl říct sám… později. Ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Stále není pozdě, Amone. Stále není pozdě na to zbavit se té nákazy a ochránit před ní Sapphirehall! Připoj se ke mně, tak jako dřív. Budeš novým armádním generálem!“ rozzáří se mu oči nadšením. „Učiním tě jím! Mám tu moc… královskou pečeť. Sapphirehall konečně povstane a podrobí si všechna ta ubohá království, která nemají právo se mu rovnat.“
Amon nesdílí jeho zápal pro vizi utopického státu. Tahle smyšlenka v jeho očích není možná… Ne za vedení šíleného samovládce. „Pečeť?! Jaký smysl to všechno má?“ ptá se ztraceným hlasem. Jeho výraz je zoufalý. „Žil jsem pro ty, které jsem mohl chránit, ale nedokázal jsem to. Přál jsem si zastavit tvoje vojska, aby se nedostala k Austenu! Jediný důvod, proč jsem to ještě nevzdal, je ona. A ty mi tu říkáš, abych ji zabil?!“ vyhrkne nevěřícně. Jeho hlas se tišší. „Všechno jsem doposud udělal špatně. Už to nenapravím, ale alespoň učiním krok k tomu, aby už kvůli tvé pošetilosti neumírali další lidé! Zabiju tě. Pomstím se tak i za Nalu. Udělám to, aby nemusela na svých bedrech nést tu tíhu.“
„Tohle tedy chceš? Potom budu muset zabít já tebe!“ zvážní generál. „Tohle je boj mezi mnou a tebou. Nechme své služebnice, ať bojují za našimi zády. Amone, tohle je ta rozhodující chvíle.“
Abernant nečeká na souhlas. Vstává z královského trůnu a roztahuje svůj modrý generálský plášť, z něhož vytahuje dlouhý a široký meč s hlavicí ve tvaru lebky. Plášť padá na podlahu a generál vyráží proti bývalému majorovi v plné rychlosti.
Velafora a Isabel na sebe pohlédnou. Strhne se souboj plný ničivého světla. Oheň se utkává s bleskem.
Ale souboj bývalých důstojníků není o nic míň dech beroucí. Oba mají nepřekonatelný bojový výcvik. Vzájemně se znají lépe než kdokoliv v citadele. Jsou spojeni city.
Amon je ovšem odhodlaný k tomu, že se jimi nenechá zmást. Nesmí být sobecký. Nedělá to přeci pro sebe, ale pro všechny, kterým zkorumpovaný generál ublížil, a ještě by mohl.
Abernant ve svých rukách svírá stejný meč, který Amon viděl v den odhalení jeho vraždy krále. Stačil by jen špatný kontakt a mohl by Amonův meč zlomit vedví. Stalo by se tak, kdyby v jeho rukách bylo více síly, ale jen těžko se může ve svém věku rovnat mladému bojovníkovi pohaněnému vztekem.
Bývalý major vystřeluje svou rukou s mečem kupředu a zasazuje Abernantovy bolestnou ránu do jeho útrob. Zranění není smrtelné, ale jen těžko s ním dokáže dál bojovat nebo vůbec stát na nohou.
Generál kleká do louže krve, která se pod ním začíná plnit.
Amonova tvář je plná nenávisti. Zamračeně shlíží na bývalého armádního generála, kterého kdysi obdivoval. Cítí se znechucen jeho činy a nepřeje si nic jiného než mu zasadit poslední smrtelnou ránu.
„Stal jsi se silnějším. Amone, potřebuji tě. Vraťme se zpět do starých časů!“ škemrá. Jeho pohled je zastřený šílenstvím. Jako by nevnímal, že jeho zranění jsou vážná. Jako by nevnímal Amonův odtažitý a znechucený výraz. „Jen my dva budeme vládnout…“
Amon pevně stiskne rukojeť svého meče, až mu do ruky vjede křeč. Nevěřícně zakroutí hlavou nad smyslů zbaveným bláznem. Je mu ho možná trochu líto, ale to nic nezmění na jeho rozhodnutí to tu s ním skoncovat. Dá mu ránu z milosti. „Vidím, že ti můj hněv stále nic neříká,“ zatíná čelist a zvedá své ostří do výše generálova krku. „Už nejsi mladý, Abernante. Můj meč tě dokázal bolestivě zranit. Postarám se o to, aby ses nedopustil už žádného dalšího utrpení! Teď to všechno ukončím.“ Se svými slovy se napřahuje.
Generál na něj hledí se zářícíma očima. Vůbec si neuvědomuje situaci, která se odehrává. Hledí na Amona s bláhovým úsměvem. Kdoví co se mu zrovna honí hlavou.
„Amone!“ vykřikne známý ženský hlas.
Jmenovaný překvapeně rozevře oči a zastavuje se v rozmachu. Obrací se za směrem toho hlasu a spatřuji ji.
Nala vtrhla do trůnního sálu a po jejím boku přichází Marth a ten podivný básník, který se jim na panství představil jako Elias.
Náhle se objeví pramínky modrého světla a v něm se zjeví i ta éterická bytost, která Nalu všude následuje jako neviditelný stín. Jeho tvář je mrazivá stejně jako jeho moc.
Mladý dědic ze Solinu popadá Abernanta zezadu za krk, aby se nikam neodplazil.
V tu chvíli se v Naliných očích objeví ta nejčistší forma bolesti. Poprvé od doby, kdy se s Abernantem viděla naposledy v chrámu na jihu, spatřuje tvář muže, který ji naučil všechno, co k životu potřebovala, a ještě něco navíc. Jako by na malý okamžik zapomněla na všechno zlé, co provedl. Po jejích tvářích začnou kanout hořké slzy a její srdce zaplaví lítost. Kleká před ním na zem a bere jeho zubožený obličej do svých dlaní.
„Prosím,“ zašeptá skoro neslyšně nakřáplým hlasem. „Prosím, řekni něco, abych ti dokázala odpustit. Já tě prosím!“
Generál se zahledí do její tváře tupým pohledem oproštěným od reality. „Nalo,“ vydechne a jemně se prsty dotkne její tváře. V tu chvíli mu začnou koutky úst cukat nahoru. To se změní v šílený a zároveň výsměšný smích, který přehluší pouze souboj služebnic v pozadí.
Žena na něj nevěřícně hledí. Nechápe, co se s tím mužem z jejích vzpomínek stalo. Ta hrdost, ke které tolik vzhlížela, je pryč. Nezbylo z ní nic. Jen troska. Ubohá napodobenina.
Amon smutně sklopí pohled. „Nechtěl jsem, abys to viděla,“ posteskne si. Nejprve pokládá své dlaně na její ramena a následně jí pomáhá postavit se zpátky na nohy. „Je úplně mimo sebe. Zešílel.“
Nala se ještě marnou chvíli vzpamatovává z toho šoku, než se konečně obrátí k Amonově tváři. „Dobyli jsme město. Všichni civilisté jsou v bezpečí. Sapphirehallští vojáci se vzdali,“ podává hlášení.
Amon přikyvuje, ale nedokáže se soustředit na nic jiného než na tu bolest, co se odráží v jejích očích. Bez dlouhého přemýšlení ji pokládá dlaň zezadu na hlavu a přitiskne si ji ke své hrudi. Ví, že teď potřebuje komfort jeho objetí a on zase toho jejího.
V tu chvíli přestávají mezi sebou bojovat obě služebnice a ta bouře světel a hromových zvuků ustává.
Yukiya opouští své místo vedle své paní a přichází ke dvojici blíž. Jeho výraz je zahleděný do tváře zlatovlasé ženy s modrou čelenkou.
„Isabel?“
Ta na něj pohlédne tázavým pohledem. „Znáš mé jméno…“
Yukiya natáhne ruku k jejím zlatým vlasům stejně jako to udělal, když poprvé uviděl Nalu ve chrámu na severu. V hlavě mu probleskne vzpomínka. Neví, jestli je to pravda nebo si s ním pouze pohrává jeho mysl, ale nechává se tím pocitem zcela pohltit. „Vím také, že blesk dokáže prolomit led.“ Jemně promne její vlasy mezi zmrzlými prsty.
Její nepřirozeně modré oči se s těmi slovy překvapeně rozšíří. Snaží se vzpomenout, co znamenají ty pocity, které v ní vyvolávají. „Nevzpomínám si,“ vydechne nakonec.
Hledí na sebe zastřenými pohledy, jako by neuměli dát najevo své city, ale zároveň jimi byli zcela pohlceni.
Nala to může cítit také. Překvapeně si promne hruď a odkloní se od Amona, aby pohlédla na svého služebníka. Chtěla by porozumět tomu, co se právě odehrává v jejím nitru, ale pravděpodobně ani on nezná odpověď.
To hrobové ticho protíná hlas, který je tak temný, že všechny zamrazí v zádech: „Nalo, Abernante, Amone… Ruce vás tří jsou tak krvavé a při tom každý z vás žádá odlišných cílů.“
„Co to je?“ vyhrkne překvapeně Amon a zmateně se otáčí kolem sebe. Jeho dlaně pevně sevřou Nalu v pažích.
Ta tuhne na místě. Ten hlas… Pamatuje si, že ho slyšela už dříve. Její paměť si nedokáže vybavit tvář ani místo, ale jen ten čistý pocit bodavé bolesti, jako by zemřel někdo blízký jejímu srdci.
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat