Pro mou sestru Becky

Add Comment ,


Drahá Becky,

Bolí mě pomyšlení, že v době, kdy tohle budeš číst, budu už dávno pryč. Neměj o mě strach – mysli jen na to, že moje smrt byla rychlá a bezbolestná. Lituji jenom toho, že jsem tě tak nezodpovědně nechal samotnou, aniž by tu byl někdo, kdo se o tebe postará, až to budeš potřebovat nejvíc. Našetřil jsem nějaké peníze a zůstane tu po mě i dům, takže tohle všechno je teď tvoje. Budou udržovat tvoji dialýzu po delší dobu a měly by být více než dostatečné k pokrytí operace, pokud se v příštích letech objeví vhodný dárce.

Předpokládám, že jediná věc, kterou nebudu moci udělat, bude, být po tvém boku, držet tě za ruku, povídat si s tebou a být tvůj přítel, až nějakého budeš potřebovat.  Věř mi, že si z celého srdce vážím těch okamžiků, které jsme spolu strávili. Opravdu ano. Kdyby tu byla jiná cesta, jak utéct z toho pekla, ve kterém jsem uvězněn, chopil bych se jí v okamžiku.

Becky, poslední týden byl pro mě nesnesitelně bolestivý. Neustále jsem se třásl, začaly mi padat vlasy, o nějakém spánku se nedá ani mluvit a všechno se to akorát zhoršovalo. Neopustil jsem svůj pokoj celé tři dny. Zabarikádoval jsem se v obývacím pokoji schoulený v rohu s notebookem a tátovou pistolí. Každé bdění je strašná noční můra – oči mě pálí, když se dívám na stěny, a doslova hoří, když je zavřu, moje prsty se tak třesou, že trvá několik minut napsat třeba jen jedno slovo, a v uších mi píská tak, že bych přeslechl i koncert metalové kapely před domem.

Upřímně je to boj prostě ten notebook nezavřít a ukončit to hned teď a tady. Nebylo by to k robě fér, protože já vím, že by si z mého úmrtí vinila samu sebe. Abych tě toho ušetřil, musím ti dát vysvětlení, kde zjistíš, že jsem se do toho pekla uvrhl sám. Prosím, odpusť mi všechny ty hrozné věci, které budu popisovat v podrobných detailech a ze kterých se ti nepochybně udělá zle od žaludku. Ale jedinou cestou k tomu, jak pochopit můj problém, je, že si představíš sebe v mé kůži a uvidíš všechno tak, jak jsem to viděl já.

Všechno to začalo přibližně před měsícem jak jinak než emailem. Byl od nějakého podivína, který se poptával po videích zdravotních prohlídek na klinice. Zásadně se mělo jednat jen o pacienty ženského pohlaví. Když se na to podívám zpětně, na něco tak nechutného jsem neměl odpovídat, ale já to udělal. Řekl jsem mu, že jako doktor bych nikdy nemohl narušit pacientovo soukromí takovým způsobem, když ještě ke všemu jsou moji pacienti pouze děti. V žádném případě nebylo možné, aby se něco takového stalo, a tak jsem ho upozornil, že jestli mi ještě někdy napíše, kontaktuji policii.

On mi ovšem odepsal, Becky. Nabídl mi peníze za každé video, které mu pošlu. Hodně peněz. Mnohem víc, než si vydělám za týden. Řekl mi, že všichni pediatři, se kterými mluvil, s tou nabídkou souhlasili, ale pokud bych chtěl víc, můžeme vyjednávat. Měl jsem říct ne. Měl jsem stát nohama na zemi a nahlásit ho policii – sakra, měl jsem předpokládat, že to byla policie a všechno to bylo nahrané. Ale já to neudělal. Měl jsem strach, že nebudu schopný zaplatit za transplantaci, pokud by byl nalezen dárce, že se něco může stát s klinikou a já tak ztratím práci… Nebyl bych pak schopný zaplatit tvou léčbu. Všechny ty děsivé scenérie mi probleskly hlavou, aniž by nějaká z nich byla podložená, ale všechny se zdály v ten okamžik být reálně možné. A udělal jsem tu největší chybu svého života. Řekl jsem ano.

Přihlásil jsem se na účet pod falešným jménem a koupil jsem si malou HD kameru, kterou jsem si nechal poslat na adresu mé kamarádky, která neměla ani tušení, na co se chystám nebo co je předmětem zásilky. Umístil jsem kameru mezi květiny na vysoké nemocniční skříňce v rohu mé ordinace ihned nad lůžko, na které provádím prohlídky. Byla prakticky neviditelná, pokud bys předem nevěděla, že tam je. Byl jsem trochu nervózní, ale byl to ten typ nervozity, když zkoušíš něco zakázaného poprvé ve svém životě, jako vyplížení se ven, když jsme jako děti měli zaracha. Musel jsem potlačit skutečnost, že budu porušovat důvěru svých pacientů, někam hluboko do zákoutí mysli.

Pro mě bylo největším zájmem nenechat se chytit. Nikdo mě nepřistihl. Podařilo se mi natočit všechny prohlídky každé dívky, která přišla do mé ordinace. Zašel jsem daleko pro to, abych ukojil zvrácené potřeby svého „zaměstnavatele“, a to tím, že jsem je požádal, aby si svlékly své oblečení, i když se jednalo třeba jen o nachlazení nebo menší zranění. Když se nad tím teď zamyslím, chce se mi z toho zvracet. Ale i přes to, jak nechutné to bylo, fungovalo to – poslal jsem videa muži na druhé straně emailu a on připsal pět číslic na můj peněžní účet. Tohle všechno jen za jeden jediný den „práce“ pro něj.

Vyjasnil mi, že všechna videa koupil pouze jako gesto dobré vůle naší první spolupráce a při další dobírce bude více vybíravý. Nezáleželo mi na tom, protože jsem byl jako u vytržení. Představil jsem si sám sebe během několika měsíců jako milionáře schopného zaplatit všechny účty, který tě bude moci přestěhovat do lepší nemocnice, a samozřejmě, že si při tom i já sám budu žít jako pán. Ani jsem nepomyslel na to, jak zvrácený můj čin vlastně je. Když se vrátím zpátky, nic mi na tom nepřipadalo nenormální – mohl jsem si vydělat balík peněz a o čem moji pacienti nevěděli, jim nemohlo ublížit. Dalšího rána jsem šel do práce s tím nejhloupějším výrazem ve tváři. Tehdy jsem to viděl poprvé. Tu… věc, která měla zničit můj život v nadcházejících několika týdnech.

Z vnitřní strany dveří bylo vyřezané oko. Bylo to velmi stylizované – kosočtverec s oválem uvnitř a kruhem uprostřed. Vypadalo to jako by bylo vyřezané přímo do dřevěného rámu nějakou čepelí a tyto škrábance následně přetřeny černou barvou, ale když jsem po tom přejel prsty, dveře byly hladké. Upřímně jsem neměl ani tušení, kdo, jak a proč tohle udělal – můj první instinkt byl, že jsem byl vykraden a tohle byla lupičova značka nebo tak něco. Mohli to také být chuligáni, kteří se vloupali dovnitř a namalovali na dveře nějaké to jejich graffiti – mámin a tátův dům je pravděpodobně to nejhezčí místo v okolí, takže to je mohlo zaujmout na první pohled.

Kromě toho mě představa, že se někdo do domu vloupal, netrápila tolik, jak by asi měla – jen jsem si povzdechnul nad představou, že to budu muset později uklidit. Všechny cennosti včetně šperků a peněženky se všemi penězi jsem měl uložené v ložnici, takže tu není žádná pravděpodobnost, že by bylo ukradeno něco důležitého. Otevřel jsem dveře a odešel jsem bez toho, abych na celou záležitost dál myslel.

V práci jsem vyměnil paměťovou kartu v kameře a natočil dalších pět nebo šest prohlídek pro mého „zaměstnavatele“. Vrátil jsem se domů, aniž bych si všiml černého oka, a rychle jsem přešel do ložnice, abych mohl poslat vzorové obrázky tomu muži. Sedl jsem si na postel v oblečení z práce a otevřel jsem email. Měl jsem několik zpráv. Většina z nich byly spam nebo novinky ze stránek, na kterých jsem byl zaregistrován. Zajímavé bylo, že jeden z emailů byl bez předmětu a poslaný z mé vlastní emailové adresy.

Zvedl jsem obočí a zamyslel se nad tím, jestli jsem si dnes posílal nějaký email a zapomněl jsem na to. Vždyť to dělám skoro pořád například s nějakým důležitým odkazem nebo složkou, které budu potřebovat později. Takže nešlo o nic extra. Otevřel jsem zprávu se zvědavostí, co jsem si poslal. Tělo emailu bylo prázdné, ale byl k němu přiložený jediný soubor – obrázek s názvem „úchyl.jpg“. Moje zvědavost utrpěla. Otevřel jsem přílohu… a ihned jsem si přál, abych to neudělal.

Byla to fotografie, která vypadala jako vytažená z jednoho z videí, které jsem natočil sotva pár hodin zpátky. Přišla ke mně třináctiletá dívka s potížemi s neobvykle velkými bolestmi během menstruace a požadovala pánevní prohlídku, aby se ujistila, že je s ní všechno v pořádku. Samozřejmě, že tato prohlídka byla celá zfilmovaná a já předpokládal, že tohle bude jackpot dnešního dne pro mého „zaměstnavatel“.

Dívka na fotografii seděla roznožmo na lůžku s předpokladem, že ji prohlédnu. Byl jsem napravo od ní, nasazoval jsem si rukavice a připravoval se k prohlídce. Bylo to – přesně jak popisek obrázku naznačoval – úchylné ve všech významech toho slova a k mému zděšení jsem si nepamatoval, že by k tomu došlo.

Moje oči se zúžily, jak jsem se zoufale snažil vzpomenout si, jestli jsem vytahoval tuhle „šťavnatou“ fotografii z videa, abych potěšil svého „zaměstnavatele“, na svém pracovním notebooku nebo něco takového, ale moje vzpomínky byly prázdné. Potom jsem to uviděl. Nalevo od dívky hned vedle dveří bylo další oko. Vypadalo identicky jako to, které jsem našel na dveřích od domu možná jen trochu menší… Nebo to možná jen tak vypadalo díky perspektivě.

Moje ruce se začaly třást. Prošel jsem přímo těmi dveřmi, když jsem odcházel a, takže není možnost, abych si ho po cestě nevšiml! Obrázek nevypadal upravený, ale musel být – jak by to jinak dávalo smysl? Abych tomu přišel na kloub, rychle jsem z kapsy vytáhl paměťovou kartu z kamery a vložil ji do laptopu. Následně jsem otevřel video s prohlídkou oné dívky. Spoléhal jsem na to, že až najdu místo, kde byla pořízena fotka, ujistím se, jestli je oko viditelné, a pokud bude, prohlédnu si i zbytek videa, abych zjistil, jestli tam bylo celou dobu, a pokud ne, najdu místo, kde se poprvé objevilo.

Spustil jsem rychlé přehrávání připraven ho zastavit, až si všimnu části, kdy byla pořízena fotografie. Několik minut později video skončilo, aniž bych narazil na daný moment, kdy jsem si nasazoval rukavice. Pustil jsem ho znovu, ale tentokrát v normální rychlosti, a snažil jsem se vzpomenout di, kdy přesně nastala chvíle, kdy jsem začal prohlídku. Jenže jak jsem se tak koukal na to video, něco nebylo v pořádku. Minimalizoval jsem ho a znovu jsem se podíval na fotografii z emailu, abych je porovnal. V tu chvíli mi to došlo. Nemohl jsem najít tu chvíli, kdy jsem si nasazoval rukavice, protože tam nebyla. Úhel, ze kterého byla pořizována fotografie, byl úplně jiný. Ať byla ta kamera, která udělala snímek kohokoliv, nebyla moje.

Překvapeně jsem zaklapl laptop. V ten samý okamžik na mě pohlédlo další oko. Bylo nakreslené na zdi hned naproti mně. Nevím, kdy se tam objevilo, ale muselo to být mezi mým vstupem do místnosti a zaklapnutím počítače. Nebyla žádná pravděpodobnost, že by to udělal nějaký lupič. Ne, tohle bylo něco, co jsem nedokázal vysvětlit. Myslel jsem, že začínám šílet a to oko jsem nakreslil sám stejně, jako jsem si poslal tu fotku. Moje mysl se zoufale snažila přijít na jakékoliv logické vysvětlení, ale nejlepší, na kterou jsem mohl přijít, byla plná děr a nesrovnalostí. Konečně. Přišel jsem na vysvětlení s tím, že mám výpadky paměti – bylo to jediné kloudné vysvětlení, jak se tady vzala ta oka, jak jsem mohl zapomenout na prohlídku té dívky, a jak jsem si poslal ten email…

Vyšel jsem ven s kbelíkem barvy a celé oko na dveřích jsem přetřel. Následně jsem pokračoval i v ložnici. Sejde z očí, sejde z mysli. Tak se to přeci říká. Šel jsem si dát sprchu, a potom okamžitě do postele bez toho, abych poslal jediné video mému „zaměstnavateli“. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem šel spát tak brzy, nebo protože jsem se předtím tak vyděsil, ale nemohl jsem zamhouřit oka a celou noc jsem nespal.

Dalšího rána jsem při cestě do práce vážně uvažoval o tom, zda bych měl i nadále natáčet videozáznamy a jestli mi ty peníze stojí za to ztratit rozum. Nakonec, když jsem přijel do ordinace a zjistil jsem, že na zdi vedle dveří není namalované žádné oko, jsem se rozhodl pokračovat. Byl jsem rozhodnutý, že jsem dost silný na to, abych zvládl jakékoliv mentální problémy, s kterými se právě potýkám. Použil jsem tě jako výmluvu. Řekl jsem si, že ty potřebuješ ty peníze, které skrz tato videa vydělávám. Samozřejmě to nebyla pravda, ale potřeboval jsem nějaké ospravedlnění svých činů.

Jak jsem si usmyslel, připravil jsem opět kameru k filmování. Prvních několik pacientů byli chlapci. První dívka přišla až odpoledne. Bylo jí devět. Přišla v doprovodu otce. Řekl jsem mu, aby ji svlékl a položil na ordinační lůžko jako obvykle. Vzal jí za ruku a než ji položil, otočil se ke mně s lehkým úsměvem na tváři a řekl: „Doufám, že ji na tu kameru budete zabírat z dobrého úhlu.“

Krev v žilách mi zatuhla. Pocítil jsem mrazení v zádech a moje kolena se proměnila v papír. Muž se na mě dál usmíval. Vypadal, jakoby právě řekl tu nejvíc nevinou věc na světě. Zeptal jsem se ho, co tím myslí. Volnou rukou ukázal na kameru mezi květináči na skříni a po celou dobu zíral jenom na mě. Potom řekl: „Natáčíte každou dívku, které se dotknete, a pak ty nahrávky prodáváte online, že? Pokud má moje dcera být herečkou v dětském pornu, chci, aby vypadala, jak nejlépe to jde,“ nebo něco v tomhle smyslu. Zády jsem se přitiskl ke zdi, aby mě podepřela. Měl jsem pocit, že každou chvílí zkolabuji. Z očí mi vystříkly slzy a můj hlas se třásl, když jsem se mu snažil vysvětlit, že bych nikdy nenarušil soukromí svých pacientů tímhle způsobem. Jeho výraz se změnil. Jeho oči byly upřené na mě, když zvedal svou ruku k dceři, jakoby jsem ji měl každou chvíli roztrhat na kusy a on se jí proto snažil chránit.

„Doktore, cítíte se dobře?“ zeptal se. V tu chvíli jsem byl na pokraji kolapsu z toho nátlaku. Hádám, že moje logické myšlení v tu chvíli přestalo pracovat. Natáhl jsem se a popadl jsem kameru. Následně jsem vyběhl z místnosti s přístrojem přitisknutým na hrudi. Opustil jsem nemocnici stále oblečený v bílém plášti a v nemocničních pantoflích bez odhlášení se nebo rozloučení se sestřičkami. Jen co jsem byl venku, popadl jsem víko první popelnice a vyzvracel se dovnitř, jako bych potřeboval uvolnit všechno to odporné uvnitř mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že potřebuji opravdu pomoc.

Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem zapomněl svoji peněženku v nemocnici, a tak jsem dál pokračoval v cestě domů, který byl ještě několik mil daleko. Během chůze jsem pevně svíral kameru, jakoby to bylo moje dítě. Několikrát jsem pomyslel na to, že ji prostě zahodím, ale pokaždé, když jsem se přibližoval k nějaké popelnici, jsem měl zvláštní představu o tom, že ji policie najde a prohlídne si paměťovou kartu. Takže jsem ji dál držel v ruce a ani jsem ji neschoval do kapsy, protože jsem se bál, že mi vypadne bez toho, abych si toho všiml. Měl jsem pocit, že na mě každý kouká, jako bych byl nějaká zrůda, a nejhorší na tom bylo, že jsem nemohl říct, jestli jí opravdu jsem nebo je to jenom moje paranoia.

Když se nad tím teď zamyslím, bylo to pravděpodobně obojí. Každopádně se mi podařilo dostat se v pořádku domů. Neměl jsem u sebe klíče, – samozřejmě – takže jsem musel rozbít okno, abych se dostal do vlastního domu. Když jsem byl uvnitř, první věc, kterou jsem udělal, byla ta, že jsem projel telefonní seznam a našel si kontakt na doktora Petersona. Pamatuješ doktora Petersona – mluvil s tebou chvíli po té nehodě. To co nevíš je, že se s ním stále scházím už asi tak rok. Pomohl mi vyrovnat se s nepřítomností mámy a táty. Byl to jediný psychiatr, kterému jsem věřil, takže jsem doufal, že mi dokáže pomoci s mým šílenstvím. Jeho rozvrh byl pořádně naplněný, ale prakticky jsem uprosil sekretářku, aby mě s ním nechala mluvit, co nejdříve to půjde. Naštěstí se pro mě našlo místo hned na další den.

Po telefonátu jsem šel přímo do své ložnice. Cítil jsem se vyčerpaný po dlouhé cestě a potřeboval jsem si co nejrychleji lehnout. Hned, jak jsem vstoupil do místnosti, moje srdce přestalo na krátký okamžik bít. To oko, to hrozné, hrozné oko opět bylo na mé stěně. Ta černá čočka zírala přímo na mě a já zíral na něj, protože jsem v tu chvíli nebyl schopný soustředit se na nic jiného v pokoji. Přikročil jsem a pomalu jsem natáhl svou ruku blíž. Nemohl jsem si už být jistý, jestli tam to oko skutečně je. V ten okamžik se za mými zády vykřikl hlasitý zkreslený hlas, jako by někdo v tu chvíli zapnul televizi. Poskočil jsem a zády se zapřel o stěnu. Ruku jsem si přitlačil k srdci ve snaze ho udržet v klidu.

Naproti mně ležel na posteli polootevřený laptop. Přišel blíž a zvedl obrazovku, na které běželo video. Bylo to jedno z mých videí, ve kterém jsem prohlížel mladou dívku, která neměla ani tušení, že ji filmuji. Něco jsem říkal, pravděpodobně jsem se jí na něco ptal – těžko říct, protože můj hlas kolísal mezi vysokými a nízkými tóny, což z mého hlasu dělalo hlas démona. Sáhl jsem na spodní část laptopu, abych vytáhl paměťovou kartu… akorát, že tam žádná nebyla. Stále byla uvnitř kamery, která teď ležela vedle mě. Zamrzl jsem. Nikdy jsem nekopíroval žádné z těch videí přímo do počítače – když můj „zaměstnavatel“ chtěl některé video, nahrál jsem ho přímo na jeho server.

Použil jsem touchpad, abych pohnul se šipkou směrem k X na horní liště u přehrávaného videa. Několikrát jsem na něj klikal, ale nic se nestalo. Všechna ta videa se začala přehrávat znovu. Nechtěl jsem se na to koukat. Ne teď! Stiskl jsem knoflík na vypínání. Byla to pro mě věčnost, ale stejně se laptop nevypnul. Zavřel jsem obrazovku, ale ten hlasitý zkreslený hlas byl stále slyšet. Nakonec jsem ho popadl, otevřel dveře a po podlaze ho poslal přímo doprostřed chodby a zabouchl za sebou. Zvuky konečně ustaly.

Hodil jsem kameru pod postel. Selhal jsem ve vymýšlení lepšího místa pro úkryt. Chtěl jsem ji schovat do šuplíku, ale pak jsem si uvědomil, že tam je tátova zbraň a ve stavu, v jakém jsem v tu chvíli byl, jsem si pomyslel, že bude lepší se k ní nepřibližovat. Místo pod postelí zatím znělo jako dobrý nápad. Sejde z očí, sejde z mysli. Zbytek dne jsem strávil skroucený v pozici plodu a zoufale jsem se snažil usnout, ale kdykoliv jsem zavřel oči, stále jsem viděl jednu děsivou scénu za druhou.

Viděl jsem vedoucího nemocnice, jak přichází ke mně domů, aby mi řekl, že mě vyhazuje kvůli svému špatnému chování, a proto bude moje lékařská licence zrušena. Viděl jsem rodiče, kteří vyžadovali odškodnění za vystavování jejich dcer nechutným způsobem, jakým jsem to udělal já. Volají tisku a vytváří ze mě mediálního netvora. Viděl jsem tebe uprostřed toho všeho, jak mě odsuzuješ a říkáš mi, že už mě nikdy nechceš vidět. A nejčastěji jsem viděl hrozná videa, která jsem vytvořil, puštěna s tím stejným zkresleným zvukem jako bylo to v mém laptopu.

Nakonec přišla noc a já se třásl pod svou dekou jako bych měl horečku. Přemýšlel jsem nad tím, že bych si vzal prášky na spaní, abych se alespoň trochu vyspal, protože to byla už druhá noc, kdy jsem nezamhouřil oka, strach z nočních můr, které by mě nepochybně pronásledovaly v ničivém množství, mě od toho odradil.

Dalšího rána jsem se ani neobtěžoval jít do práce. Uvědomil jsem si, že budu vyhozen tak jako tak po tom kousku, co jsem předvedl včera. Nedostatek spánku a neustávající obrazy v mé hlavě mi dělali nevolno, takže jsem se ani nenasnídal. Chtěl jsem se koukat na televizi, ale strach z toho, že uvidím všechna ta hrozná videa na velké obrazovce, mě rychle zbavil toho nápadu. Několik hodin jsem strávil schoulený v koutku své postele. Společnost mi dělalo pouze oko na zdi. Čočka, původně hledící doleva na dveře, teď mířila přímo na mě. Přestal jsem hledat vysvětlení. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby to už přestalo! Chtěl jsem zpátky svůj život takový, jaký byl před tím než mě ten člověk - nebo co to vlastně bylo – kontaktoval. Celým svým srdcem jsem doufal, že doktor Peterson bude schopný mi pomoci. Jako obvykle se věci posunuly od hrozného k horšímu.

Ve chvíli, kdy přišel čas na mou schůzku, jsem na sebe rychle hodil první čisté oblečení, které mi přišlo pod ruku, a objednal jsem si taxi, které mě odvezlo k doktorově klinice. Zavolal si mě během patnácti minut po mém příjezdu. Zdálo se, že si nevedl příliš dobře od doby, co jsi ho viděla naposledy – jeho hlava plešatěla a zbytky vlasů, co mu zbyly, zešedivěly. Obličej – kdysi zdravě zakulacený – nesl mrzutý výraz s propadlými tvářemi. Oči měl schované za kulatými brýlemi, které odrážely většinu světla v místnosti. Všechny části jeho oblečení byly v tmavších odstínech, než byl zvyklý nosit dřív. Vypadal unaveně, a když jsem vstoupil ani se nepostavil nebo mi nenabídl potřesení rukou. Pouze pokynul k židli naproti němu, abych se posadil, což jsem udělal.

Snažili jsme se začít zlehka neutrální konverzací, ale zdálo se, že ani jeden z nás o to nestál, takže jsem rychle začal vyprávět, co mě trápí. Řekl jsem mu všechno – o videích, která jsem natočil, o očích, která se objevila v mém domě, muž v nemocnici mi řekl všechny ty divné věci, dokonce i o laptopu, který se nedal vypnout. U konce z mých očích sršely slzy. Prosil jsem ho, aby mi pomohl, aby mi vrátil zdravý rozum, abych zase mohl žít svůj starý život. Dlouze se zamyslel, skoro na několik minut, a nakonec promluvil: „Chcete vědět, co si o tom myslím?“ zeptal se. Hleděl zpříma na mě. „Myslím, že vám to přerostlo přes hlavu. Nebezpečí toho, že budete dopaden, protože si jste vědom toho, že jste na špatné straně zákona, že si užíváte všech těch zvráceností, ale nejste schopen toho nechat, vás dohání k šílenství.“

Zeptal jsem se ho, co tím myslí. „Myslím tím, že vím, kdo doopravdy jste, a co doopravdy chcete. Vím, že jste špinavý pedofil, co rád sahá na malé holčičky. Myslím, že ten váš „zaměstnavatel“ je jen výmluva – chcete ta videa pro sebe, že ano?“ Požádal jsem ho, aby přestal… Ne, žadonil jsem, aby to ukončil a pomohl mi! „Nikdo nemůže pomoci takovému nechutnému úchylovi, jako jste vy. Vaším jediným únikem je smrt!“ zakřičel na mě.

V tu chvíli jsem na pokraji hysterie. Třásl jsem se jako list a snažil jsem se najít způsob, jak se nesesypat před mužem, který na mě psychicky zaútočil, jak to někdo, kdo nespal tři noci, dokáže nejlépe. Doktor Peterson stiskl tlačítko na interkomu, aby zavolal ochranku v přízemí, která mě měla odvést. Nepotřeboval jsem už nic slyšet. Vyrazil jsem ke dveřím, proběhl jsem čekárnou a vyšel na ulici. Neměl jsem ani tušení, jak dlouho běžím. Zastavil jsem se, když jsem na konci svých sil. Schoulil jsem se na lavičku, třesoucí se v zoufalém pláči. V tu chvíli jsem to spatřil. To zatracené oko mě sledovalo ze země pod lavičkou.

Když jsem se konečně dostal domů, byl už večer. Doktor Peterson byl moje poslední naděje, abych se mohl vypořádat s touhle situací, ale on všechno udělal akorát horší. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se jen schoulil v rohu místnosti v oblečení a brečel jsem celé hodiny. Cítil jsem jako by moje mysl i moje tělo dosáhli bodu zlomu. Třásl jsem se jako list hladový, vyčerpaný a vyděšený. Když přišla noc, podlehl jsem únavě ze stresu a upadl jsem do dvouhodinového nočními můrami naplněného spánku. I když jsem měl zavřené oči, dokázal jsem vidět to oko, jak zírá přímo na mě, jako by mě soudilo za mé zločiny. Můj strach, paranoia a vina podporovali ty nejhorší pocity stále silněji a silněji. Děsil jsem se toho, co mi to oko může ještě ukázat, pokud bude takhle pokračovat.

Dalšího rána mě probudilo z polospánku několik hlasitých zacinkání, které jsem rychle rozeznal jako zvonění zvonku u dveří. Vstal jsem a dopotácel se do předsíně. Moje podvyživené a vyčerpané tělo se sotva drželo na nohou. Přitáhl jsem se k hlavním dveřím, které stále zdobilo černé oko, a zatáhl jsem za kliku. Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem udělal ohromnou chybu. Po zádech mi stékal studený pot, když si policista přede mnou sundal klobouk.

Stručně mi vysvětlil, že si sousedé stěžovali na hluk, a tak dostal povolení k prohledání mého domu. Zamrzl jsem. V těch policejních seriálech, které jsme spolu sledovali, detektivové vždycky museli bojovat s nejrůznějšími překážkami, aby dostali povolení k prohlídce… A teď přímo naproti mému obličeji je kus papíru, který dává tomu muži povolení prohledat celý můj dům jen proto, že soused zavolal 911 kvůli hluku. Vydechl jsem a ustoupil jsem na stranu, abych dovolil policistovi vejít dovnitř. Nemohl jsem se s ním dohadovat, a i kdyby neměl povolení, vsadím se, že bych ho ve svém aktuálním stavu jen těžko dokázal zastavit.

Muž ihned spatřil odhozený laptop přímo uprostřed chodby, který jsem zapomněl uklidit a hned se mě na něj zeptal. Rychle jsem mu vysvětloval jako nehodu. Podal jsem mu výmluvu o tom, že jsem ho upustil, když jsem ho přenášel do jiného pokoje. Nemyslím si, že mi to uvěřil, ale nakonec to nechal být. Přešel laptop a pokračoval přímo do mé ložnice. Nevypadalo to, že by si všiml oka na zdi… A pokud ano, tak to nijak nekomentoval. Měl bryskní připomínky ohledně nepořádku v pokoji, na což jsem zareagoval, že jsem měl mnoho práce na to, abych se o to postaral. S posměškem otevřel skříň a začal mi prohledávat oblečení.

Následně se začal soustředit na šuplíky a jednotlivě je všechny otevřel s tím, že je téměř okamžitě zase zavřel, jako by věděl, že cokoliv co hledá, není uvnitř. Stiskl jsem pěst tak tvrdě, že jsem ucítil, jak se mi nehty zarývají do masa. I když jsem se opravdu hodně snažil tomu zabránit, moje kolena se začala třást a zuby o sebe drkotat, jako bych právě byl uprostřed té nejchladnější aljašské sněhové bouře. Chtěl jsem na toho muže zařvat, aby vypadnul, vzít jeho povolení a roztrhat ho, aby mě nechal být! Ale jediné, co jsem mohl dělat, bylo zírat na něj, jak se pomalu přibližuje ke kameře ukryté pod postelí. K té kameře, která má uvnitř stále paměťovou kartu se všemi videi.

Když skončil se šuplíky, ustoupil a otočil se směrem k posteli. Stáhnul deku z povlečení a následně i polštáře hezky jeden po druhém. Následovalo prostěradlo a matrace. Pomalu jsem přistoupil k prádelníku. Policista se ohnul a jeho ruka zapátrala pod postelí. Otevřel jsem šuplík se spodním prádlem. Brzy vytáhl kameru. Stiskl jsem ruku uvnitř šuplíku. Zapnul ji a otevřel si galerii. Vytáhl jsem zbraň. Jeho oči se soustředily na perverzní video, které se přehrávalo na malé obrazovce. Neviděl, když jsem mu zamířil hlavní zezadu na hlavu a odjistil spoušť. Když uslyšel cvaknutí, otočil svou hlavu a jeho obličej se setkal s hlavní. Kousl jsem se do rtu, slzy mi stékaly po tvářích. Nemohl jsem mu dovolit, aby mě od tebe odtáhl, Becky. Prostě jsem nemohl. Proto jsem udělal jedinou věc, která v tu chvíli dávala smysl. Stiskl jsem spoušť.

Výstřel byl hlasitý, příliš hlasitý. Instinktivně jsem mrknul vyděšený jako malé dítě, které stálo příliš blízko u ohňostroje. Když jsem otevřel oči, policista ležel na podlaze v rychle se zvětšující kaluži krve. Jeho pravé oko bylo pryč, a když jsem naklonil, mohl jsem vidět koberec skrz díru v jeho hlavě. Jeho ústa byla pootevřená a z koutku mu stékala kapka slin. Tělo muže se nepatrně škubalo. Jeho ruce se třásly ještě několik sekund, než se přestal hýbat úplně.

Zápach krve, výkalů a moči prořízl vzduch. Trvalo to dlouhou chvíli, než jsem si konečně uvědomil, co jsem udělal. Zdálo se mi, že celé hodiny zírám na mužovo mrtvé tělo na podlaze a moje třesoucí se ruce drží zbraň, ze které se stále ještě kouří. Pomalu můj stisk povolil a já upustil ten kus kovu vedle jeho těla. Bylo mi zle od žaludku. Moje ruka vystřelila vzhůru a chytila mě za pusu. Vyběhl jsem na chodbu ještě před tím, než jsem se stihl pozvracet. Navzdory mému šoku jsem věděl, že poslední co můžu udělat pro muže, kterého jsem právě zavraždil je nepozvracet jeho mrtvé tělo. Jak se moje mysl začala pomalu vyrovnávat s tím činem, moje slabost se vrátila desetinásobně. Nedlouho potom jsem již nebyl schopný udržet svou váhu a moje kolena se vzdala. Zkolaboval jsem na podlahu. Cítil jsem se kompletně zničený. Brečel jsem, naříkal jsem a křičel jsem, dokud mě nezačalo bolet v krku. Potom jsem několik následujících hodin jen vzlykal. A co už vůbec nepomáhalo, bylo to, že po celou tu dobu to zatracené oko, které se objevilo na vstupních dveřích, sledovalo mé utrpení.

Přesunul jsem policistovo tělo do vany s uvědoměním, že to bude lepší místo než uprostřed mé ložnice. Následně jsem se zamknul v obývacím pokoji, schoulený na pohovce, čekající na policii až nekontrolovatelně vrazí do domu a odtáhne mě pryč. Dřív nebo později někdo bude určitě vyšetřovat policistovo zmizení. Jeho partner ho teď jistě hledá. V tu chvíli mě to napadlo. Policejní důstojníci nejsou nikdy sami. Vždycky sebou mají partnera, no ne? Tak proč byl tenhle sám? A jak mohl sehnat povolení tak rychle a snadno? A co by sousedi vlastně nahlašovali?

Nic nedávalo smysl. Spadla mi čelist, když mě napadlo, že ten policista, kterého jsem zabil, tady možná ani ve skutečnosti nebyl. Minuly hodiny od vraždy a stále nikdo nepřicházel, aby zkontroloval, co se děje. Rychle jsem zkontroloval koupelnu. Tělo bylo stále ve vaně. Ukazovalo první známky rozkladu – kůže bledla a v ovzduší se vznášel zápach. Vypadalo to hodně reálně… Ale jak jsem si mohl být jistý? Jak jsem si mohl být jistý ohledně čehokoliv, co se za tu dobu stalo?

Strávil jsem následující tři dny zabarikádovaný v obývacím pokoji v přítomnosti svých halucinací – nebo co to kurva bylo – a všechno bylo horší a horší. Kdykoliv jsem zapnul televizi, ukazovala mi pouze videa, která jsem vytvořil, nebo televizní zprávy o tom, jak mě označují za vraha a pedofila.

Včera policie konečně dorazila k mým dveřím. Nepustil jsem je dovnitř a od té doby jsou tam stále. Když zůstanu potichu a zaposlouchám se, můžu slyšet jejich hlasy, jak naléhají, abych otevřel dveře, nebo je vyrazí. Takhle to probíhá už několik hodin. Černé oko mě následovalo do obývacího pokoje. Objevilo se na zdi vedle televize krátce po tom, co jsem vstoupil. A teď…

Teď se moje existence stala skutečným živoucím peklem. Hlasy policejních důstojníků jsou každou chvílí hlasitější a hlasitější. Vidím ta videa, jak se přehrávají v každém hladkém povrchu, který vytváří nějaký odraz – okna, stůl, dokonce i vypnutá televize. Kdykoliv vezmu do ruky knihu, všechna slova se změní ve věty jako třeba: ‚Dostaneš, co si zasloužíš, ty pedofilní podivíne.‘ posledních několik týdnů jsem jen stěží mohl spát a nic jsem nejedl. Zhubl jsem víc než šest kilo během sedmi dní. Můj život se změnil v živoucí peklo.

Už to dál nemůžu vydržet, Becky. Opravdu nemohu. A je mi to tak moc líto, ale musím to ukončit, i když je tu pouze jedna možnost, která mě napadá. Oko nebude spokojeno, dokud nezaplatím za svoje zločiny. Vážně se ti moc omlouvám za všechno z hloubky své duše. Doufám, že jednoho dne, mi nakonec dokážeš odpustit. Sbohem, Becky. Miluji tě.

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku ( Atom )
Back
to top