Konec prázdnin.
Pro studenty
nejhorší období roku. Já jsem se ovšem probudila s úžasným pocitem. Je to
jako by mi ze srdce spadnul velký kámen. Cítím, že tenhle školní rok bude něčím
speciální. Nejdůležitější ovšem je, že dnes se vrátí můj nejlepší přítel Jimin.
Nedostala jsem od něj žádnou zprávu přes celé léto, což mu nebylo podobné. Měla
jsem trochu strach, ale jeho máma mě ujistila, že není, čeho se bát. Řekla, že
Jimin odjel na ozdravný pobyt do zahraničí, odkud nemůže poslat zprávu. Jen
jsem se ujistila, že se vrátí na zahájení školního roku a na víc jsem se už
neptala. Věděla jsem, že mi o tom bude vyprávět, až se vrátí.
Nedočkavě čekám
pot velkým stromem před hlavní bránou na školní pozemek. Tohle je naše místo,
kde jsme se potkávali každé ráno, a potom jsme společně šli do školy. Moje
srdce netouží po ničem jiném než ho znovu spatřit. Hledám ten roztomilý obličej
s baculatými tvářemi a brýlemi s černými obroučkami v davu
přicházejících studentů. Jeho typickým znakem také byly ulíznuté hnědé vlasy a nejistý
výraz. Většinou ve svých rukách nesl knihy, které si půjčil z knihovny. Je
vážně moc chytrý. Vždycky jsem ho za to obdivovala. Kromě toho je to ten
nejmilejší kluk, jakého znám. Jeho zářivý úsměv dokáže prozářit i ty
nejchmurnější dny.
Přešlapuji ze
strany na stranu. Nádvoří se vyprázdnilo, ale po mém nejlepším příteli není
nikde ani stopa. Shrbím smutně ramena a otočím se k hlavním dveřím do
budovy.
Sedám si na své
místo ve třídě. Židle vedle mě je prázdná. Najednou k ní přijde jedna ze
studentek a pokládá si svůj batoh na lavici.
„Promiň, ale tady
už někdo sedí,“ řeknu s nejistým úsměvem.
Dívka nic neříká.
Překvapeně na mě hledí. Nakonec si bere svůj batoh do ruky a vyhledává si místo
v zadní řadě. Zazvoní zvonek, který ohlašuje začátek vyučování. Po
Jiminovi není nikdy ani stopa. Jsem zklamaná. Doufala jsem, že ho konečně
uvidím, ale nakonec o něm nemám zase žádnou zprávu. Pokud se dnes neukáže ve
škole, půjdu k němu domů a zjistím, co se děje. Jeho máma na mě vždy byla
milá.
Tajně pod lavicí
odemykám obrazovku svého mobilu. Jimin se vždycky nerad fotil, takže mám jen
jednu jeho fotku. Je rozmazaná, protože se mi snažil zabránit v tom ji
vyfotit, ale vždycky když se na ni podívám, vyčaruje to úsměv na mé tváři.
Najednou mě vyruší
bouchnutí dveří. Do třídy vchází nový student. Sako své školní uniformy má
přehozené přes rameno a… Moje oči se doširoka otevřou překvapením, když
pohlédnu do jeho tváře.
„Jimine, slovo
‚dochvilnost‘ vám nic neříká, že?“ zakroutí nevěřícně hlavou učitel.
Mlčí. Má prázdný
výraz. Stojí na místě jako solný sloup a zírá do učitelovy tváře.
V tu chvíli
začne být učitel nejistý. Hádám, že také není zvyklý na tohle jeho chování.
Kromě jeho arogance a nevhodného oblečení tu bylo ještě něco zvláštního… Jeho
vlasy jsou mnohem kratší a mají černou barvu. Jeho tvář je mnohem hubenější. A
ten prázdný výraz…
„Sedněte si,“
řekne učitel po chvíli a ukáže rukou směrem do třídy.
Zvednu ruku nad
hlavu a s úsměvem na něj zamávám. „Jimi!“
Konečně se
Jiminovy tmavě hnědé oči podívají mým směrem. Zatají se mi dech, ale snažím se
dělat jakoby nic. Ukážu směrem na prázdné místo vedle mě. Na jeho tváři se
objeví arogantní úšklebek. Sedne si na místo o dvě řady přede mnou.
Všichni kolem si
začínají šuškat. Nikdo neznal tuhle… temnou stránku jeho osobnosti. Ztrácím
slova. S překvapeným výrazem a otevřenými ústy sleduji odraz arogantního
muže, který mi je cizí. Pevně sevřu víčka k sobě a znovu je otevřu, abych
se probudila z téhle noční můry, ale nic se nezměnilo.
Snažím se domyslet
si, co se asi mohlo stát. Vykloním se do uličky, abych viděla na Jimina přes
záda studenta, který sedí přede mnou. Dívá se přímo na učitel. V tu chvíli
si všímám další změny. Zezadu na krku má tetování. Pokud mi do teď na tomhle
připadalo něco divného, tak to tohle jenom potvrdilo. Jimin by se nikdy
nenechal tetovat. Bál se jehel a ani se mu to nelíbilo.
Znovu se narovnám.
Moji tvář stále neopustil ten překvapený výraz. Jaká ‚ozdravný pobyt‘ dokáže
změnit roztomilého baculatého kluka v něco… takového?! Musím se zhluboka
nadechnout. Neměla bych dělat unáhlené závěry. Lidé se mění a puberta dokáže
s člověkem pořádně zamávat. Možná chtěl jen změnit image, ale to přeci nic
nemění na našem přátelství. Usměji se sama pro sebe. Když se nad tím zamyslím,
tak ten jeho nový vzhled je vlastně docela přitažlivý. Vypadá trochu starší.
Vytrhnu kus papíru
ze sešitu a napíšu na něj krátký vzkaz. Následně prstem šťouchnu do ramene
chlapce sedícího přede mnou a ukážu mu, komu má ten vzkaz předat. Chlapec se
natáhne před sebe a hodí kus papíru na Jiminovu lavici. Ten si ho bere do ruky
a bez toho, aby ho otevřel, ho zmuchlá v dlani a odhodí ho na druhou
stranu třídy.
Pokud jsem si do
teď myslela, že je všechno v pohodě, tak jsem rychle změnila názor.
Kdo je tenhle muž?
Kam zmizel Jimin?
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat