Vyučování se
vleklo více než obvykle. Snažila jsem se Jimina zastihnout po škole a promluvit
si s ním, ale nedostala jsem příležitost. Po vyučování prostě zmizel jako
duch. Věděla jsem, že když na něj budu čekat na našem místě, tak se ho
nedočkám. Proto jsem se rozhodla jít k němu domů. Možná bych z něj
mohla dostat nějaké vysvětlení mimo oči všech ostatních.
Nakonec jsem na
něj narazila ještě dřív, než jsem se dostala na práh jeho domu. Sedí na černé
motorce na benzínce.
„Motorka? To už je trochu moc.“
Okolí se zdá být
prázdné, tak jsem se rozhodla využít příležitosti. Přebíhám silnici a zaklepu
na jeho rameno. Stále se snažím na něj usmívat, i když na mě hledí tím chladným
pohledem. Neřekne nic. Jen na mě krátce pohlédne a jeho výraz se zdá být
zklamaný.
Nepřipouštím si
to. „Ahoj.“
Ticho.
Nejistě přešlápnu
na druhé chodidlo. „Ty máš tetování a… motorku?“ řeknu. „Myslela jsem si, že to
není tvůj styl, ale… vlastně to vypadá dobře…“
„Co ode mě chceš?“
zamračí se.
Z jeho
pohledu mi tuhne krev v žilách. Tón jeho hlasu je tak chladný. Nikdy se
mnou takhle nemluvil. V tu chvíli mizí úsměv i z mé tváře. Chtěla
bych se ho konečně zeptat, co se děje, ale nedostanu příležitost.
Z dálky
k nám přichází hlas nějaké dívky ve společnosti několika chlapců. „Hej,
Jimine, myslela jsem si, že se už s žabaři nebavíš.“
Její ruka přistane
na jeho rameni a její pobavený pohled ustrne v mé tváři. Prohlédnu si ji.
Má dlouhé červené vlasy a je celá oblečená v černém.
Jimin se jen
pobaveně zašklebí a pohlédne na ni. „Neznám ji.“
Dívka se na mě dál
výsměšně dívá. Najednou její tvář tvrdne v zamračeném výraze. „Vypadni,
holčičko.“
Nevím, co říct. Se
zamlženým pohledem sleduji Jiminův profil. Ani se na mě nepodívá. Neřekne nic,
aby ji zastavil. Podívám se na ostatní chlapce, kteří se na mě mračí. Tihle
kluci a ta dívka nejsou lidé, se kterými by se Jimin přátelil. Nechápu, co se
to děje. Lidé se mění, ale on se otočil o sto osmdesát stupňů. Jeho oblečení,
tetování, chování, dokonce i oči jako by patřili úplně jiné osobě.
Muži, kterého
nepoznávám.
Moje brada se
zatřese. Chce se mi brečet, ale určitě s tím nezačnu před nimi. Se
sklopenou hlavou se otočím k odchodu.
Za mými zády znovu
slyším hlas té dívky: „Pitomá čubka.“
Zadržuji slzy a
snažím se ignorovat smích ostatních chlapců.
…
Dny a týdny
utíkaly jako voda.
Za tu dobu se
stala spousta věcí. Náš třídní učitel se od začátku školního roku neukázal ve
škole a byl prohlášen za pohřešovaného… a Jimina jsem od té doby také neviděla
ani ve škole ani nikde jinde. Lidé v okolí začali mluvit o tom, že
přestoupil na jinou školu. Neměla jsem sílu na to jít k němu domů a ptát
se na to jeho mámy, i když jsem v hloubi svého srdce měla strach, že jeho
zmizení může souviset se zmizením učitele. Třeba se omylem zapletl do něčeho,
do čeho neměl…
Ležím na posteli
s rukama rozhozenýma do stran. Nemůžu se pohnout. Cítím velkou zátěž na
své hrudi. Nikdy dřív jsem se necítila tak sama. Celý tenhle svět je mi
posledních pár dnů tak cizí. Mám pocit, jako bych sem už nepatřila. Zajímalo by
mě, co je na mě tak špatného, že se ke mně Jimin takhle zachoval. Nakonec naše
přátelství nebylo opravdové… Ale nic mi nedává smysl. Chlapec, kterého jsem
znala, byl stydlivý a moc toho nenamluvil. Nebyl by schopný se chovat tak
sebejistě, i kdyby se sebevíc snažil.
Ne.
Chlapec, kterého
jsem potkala na benzínce, nebyl Jimin. Nebylo tam z něj nic. Jeho vlasy
jsou černé na krátko ostříhané. Jeho tvář vypadala jako Jiminova, ale jeho
tváře byly propadlé. Kromě toho neměl brýle. Měl na sobě bílé triko, černou
koženou bundu a roztrhané džíny. Něco takového by si na sebe můj Jimin nikdy
neoblékl. A to nemusím ani zmiňovat tetování na jeho krku a motorku. Největší
rozdíl byl ovšem v jeho pohledu. Byl prázdný a chladný jako celkový výraz
jeho tváře. Bylo to… Bylo to jako by neměl duši.
Samozřejmě nevěřím
ve dvojníky nebo smlouvy s ďáblem. Věřím tomu, že se muselo něco velkého
změnit uvnitř něj. Byl mým nejlepším přítelem po mnoho let, nechci se ho vzdát
tak snadno. Nemůžu ho ztratit bez boje. S touhle myšlenkou zahazuji
depresi za hlavu a moje tělo se konečně zase může volně hýbat.
Moje kroky mají jasný
cíl.
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat