„Co tady děláš?“
zeptá se mě Jiminova matka na zápraží.
„Dobrý večer,“
řeknu nejistě.
Chvíli na mě zírá.
Zdá se, že je překvapená, že mě tu vidí.
„Můžu dovnitř?“
zeptám se po chvíli trapného ticha.
„Um, jo…“ řekne a
ustupuje ze dveří, aby mě pustila dál. „Jimin je nahoře a dělá domácí úkoly.
Přišla si za ním…?“ zeptá se mě jistým výzvědným tónem.
„Vlastně,“
spustím. „Přišla jsem za vámi.“
„Vážně?“ vyhrkne
překvapeně. „Proč?“
„Nemyslíte si, že
je Jimin poslední dobou trochu… zvláštní?“
„Zvláštní? Co tím
myslíš?“
„Myslím tím jiný.
Jako by to už nebyl on.“
Zasměje se.
„Nemyslím si. Stalo se snad mezi vámi něco?“
„Ani ne. Vlastně
jsme neměli příležitost si spolu pořádně promluvit.“
„Oh,“ kývne. „Víš…
Um, nevím, jak bych ti to měla říct. Nechci ti ublížit.“
„Jestli něco víte
o tom, proč mě teď nenávidí, tak mi to řekněte.“
„Nenávidí? Neřekla
bych to přesně takhle… Do jeho života vstoupila jiná dívka.“
Ztuhnu na místě
jako solný sloup. Nemůžu se nadechnou. Pamatuji si tu červenovlasou dívku
v kožené bundě, která se na něj nepřiměřeně tiskla na benzínce.
„Víš, možná
potřebuje trochu času si vše srovnat v hlavě. Trochu prostoru by mu
pomohlo. Po dlouhé době si dává svůj život konečně dohromady a dospívá. Radosti
mládí už nemají v jeho životě žádné místo. Potřebuje víc času pro sebe a
svou přítelkyni. Jsem si jistá, že tohle chápeš.“
Takže jsem se
stala pouhou radostí mládí? Nevěřícně
zírám do její tváře, která se na mě usmívá. Ten úsměv je falešný. Dokonce se
ani nesnaží předstírat, že není. Mám pocit, že vidím jistý druh potěšení
v jejích očích. Nechápu to. Co se tady sakra děje? Copak se celý svět
obrátil proti mně? Copak jsem si jen nalhávala, že mě někteří lidé mají rádi?
Chvíli mi trvá,
než dokážu vstřebat všechna tahle hořkosladká slova. Zamžikám očima. „Oh.“
Nemůžu najít žádná vhodná slova. Najednou se mi z hlavy vypařily všechny
otázky, na které jsem se jí chtěla zeptat. Stejně ztratily svůj význam. Možná
má pravdu. Nakonec by to tohle všechno vysvětlovalo. Možná, že vliv té dívky ho
tolik změnil. Nejspíš teď přešel na školu, kam chodí ona. To ona mu dala
všechno to sebevědomí. Změnila styl jeho oblečení… Změnila všechno. Ano, to
dává smysl. Tak proč to nedokážu přijmout? I kdyby to byla pravda, chci slyšet
vysvětlení přímo od něj.
„Děkuji.“ Můj úsměv
je spíš smutný než šťastný. „Dokážu to pochopit, ale ráda bych to slyšela přímo
od něj.“
Zdá se být
nespokojená. „Jsi si jistá? Všechno může být jen horší.“
„Jsem si jistá,“
přikývnu a nejistě pohlédnu do jejího zamračeného pohledu.
„Jak jsem řekla,
je nahoře a dělá úkoly,“ řekne tvrdým tónem. „Snaž se ho zbytečně nezdržovat.“
Odvrátí svůj podrážděný obličej ode mě a odejde směrem do kuchyně.
Chvíli ještě
stojím otupěle na místě a hledím ve směru, kterým odešla. Nechápu, co se to
děje, ale jsem si jistá tím, že odpovědi najdu jedině u zdroje tohohle chaosu
posledních dní.
Polknu svůj
strach, než šlápnu na první chod. Jdu nahoru. Dveře do Jiminova pokoje jsou
otevřené, ale světlo je zhasnuté. Vejdu dovnitř, ale zdá se, že tam nikdo není.
Okno je otevřené a chladný vánek rozhání bílé záclony. Napadá mě, že možná
utekl oknem. Měla bych se prostě otočit a odejít, ale v tu chvíli mi na
mysl přijde hříšná myšlenka.
Rozhlédnu se.
Všechno vypadá přesně tak, jako když jsem tu byla naposledy. Všechno je pečlivě
roztříděné. Jimin byl vždycky perfekcionista, takže všechno v jeho pokoji
mělo svůj pořádek. Na stole byl jen počítač, několik papírů a tužka. Jdu ke
knihovně a otevřu ji. Všechny knihy jsou pečlivě seřazeny podle jmen autorů. To
vyčaruje na mé tváři úsměv. Zdá se, že nakonec alespoň malá část jeho osobnosti
je stále naživu.
Všimnu si jeho
batohu ležícího na židli. Kousnu se do rtu. Nikdy bych nenarušovala něčí
soukromí, ale ta hříšná myšlenka se zakousla ještě hlouběji do mé mysli.
Rozepnu zip a v tu chvíli se můj žaludek obrátí naruby. Z batohu se
line příšerný zápach. moje srdce začne bít rychleji. Nic uvnitř nevidím,
protože je v pokoji tma. Najednou spatřuji dvě zářící oči v temnotě
pokoje. Zírají přímo na mě. Vypadají jako oči kočky. Po chvíli si uvědomím, že
patří člověku. Začínám panikařit. Jsem tak vyděšená. Moje srdce bije jako o
závod. Chci utéct, ale jen co se otočím, plnou váhou narážím do mužské postavy.
Začnu hlasitě křičet.
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat