„Co se děje?“
zavolá hlas Jiminovy mámy z přízemí.
„Nic, Matko,“
odpovídá mě dobře známí hlas za mými zády. „Jen jsem ji trochu vyděsil.“
„Hm, vyřiďte to
rychle. Už jsem jí říkala, že máš nějaké… úkoly,“ zavolá znovu. Tón jejího
hlasu se změnil ve chvíli, kdy vyslovila slovo ‚úkoly‘. Jsem tak vyděšená, že
tomu nedokážu věnovat dostatečnou pozornost.
Jimin vztekle
zafuní. „Neměj strach,“ dodává rukou praští do dveří, aby se zavřely. Druhou
rukou mě drží zezadu na krku. Když si uvědomím, že je to on, automaticky se
k němu přitisknu. Moje srdce bije jako o závod. Třesu se a nedokážu ze
sebe dostat rozumné slovo.
Jako obvykle taky
mlčí. Jenom tam nehnutě stojí s rukou tlačící na můj krk.
Najednou si
uvědomuji, co mě tak vyděsilo. Rychle pohlédnu na místo, kde stál člověk se
zářícíma očima. „Tam!“
Když se tam
podívám, nikdo tam není. Pomalu otočím svůj obličej zpátky k Jiminovi a
uvědomuji si, že se ani nepodíval tím směrem, jako kdyby věděl, že tam nic
neuvidí. V tu chvíli jsem se přistihla, že se ho skutečně začínám bát.
Byla jsem vyděšená z toho jeho chladného pohledu. Najednou jeho ruka na
mém krku silně stiskne a bolest prostoupí celé mé tělo.
„Co tady sakra
děláš? Copak nechápeš, že tě už nikdy nechci vidět?!“
„Omlouvám se. Jen
jsem chtěla nějaké vysvětlení,“ můj hlas se třese. Nikdy na mě nebyl tak tvrdý
a nikdy se mnou nemluvil tak nepřátelským tónem.
„Vysvětlení? Fajn,
tak já ti to vysvětlím,“ zavrčí jako vzteklý pes. Za krk mě táhne směrem
k posteli a následně mě na ni odhodí jako věc.
Spadnu tváří do
čerstvě povlečených peřin. Jsem vyděšená. Nemám sílu se na něj otočit, ale po
chvíli odmítání to nakonec udělám. Stojí nade mnou jako socha bez jediného
slova. Posadím se.
„Proč jsi ke mně
takový?“
„Jaký? Násilný?
Nepřátelský?“ zeptá se. „Na to je jednoduchá odpověď. Nezajímáš mě. Nechci se
už nikdy víc bát. Chápeš to?“
Překvapeně zamrkám
vlhkými řasami. „Bát čeho? Nechápu…“
„A nikdy
nepochopíš,“ řekne chladně.
„Ale já chci!
Nemůžu se tě zdát bez boje!“
„Říkáš to, jako by
mezi námi někdy něco bylo… Nevím, co se odehrává v tvé hlavě, ale my jsme
teď úplní cizinci. To není tak těžké pochopit, ne?“
„To kvůli tvé
přítelkyni?“
„Jaké
přítelkyni…?“
„Tvoje máma mi to
řekla. Jestli je to kvůli tomu, tak se nemusíš ničeho bát. Nebudu stát mezi
vámi. Chápu, že to už nikdy nebude jako dřív, ale to neznamená, že kvůli tomu
musíme vzdát našeho přátelství.“
„Um,“ zavrčí
znovu. Klekne si na své koleno, aby mohl hledět přímo do mého obličeje. „Jak
pitomá vlastně jsi?“ Nakonec jen bezmocně vydechne. Sedne si na postel vedle
mě. „Přestaň brečet.“
Utřu si tváře a
nos. Jeho hlas zní klidně a vyrovnaně. To mě také uklidňuje.
„Pořád mi věříš…“
Kývnu, i když vím,
že to nebyla otázka.
„Co mám udělat,
abych to změnil?“
Překvapeně na něj
pohlédnu. Jeho tvář je pořád tak chladná a jeho oči na mě zírají zvláštním
pohledem.
„Mám někoho
zabít?“
„O čem to mluvíš?“
„Ne, to by nic
nezměnilo. Vlastně bych se docela divil, kdyby ano,“ řekne velmi tichým hlasem
jakoby sám pro sebe. „Pořád ho miluješ tolik, že bys mu odpustila i vraždu?
Musela se stát velká chyba… Zajímavé.“
Zírám do jeho
prázdné tváře. Vypadá to, jako by nemluvil o vraždě, ale o něčem úplně
normálním. V tu chvíli si uvědomuji, že o sobě mluví ve třetí osobě.
„Ho?“
Ta nepříjemná
myšlenka, na kterou jsem myslela již dřív, si znovu prokousává cestu do mé
mysli. Hledím do těch očí a uvědomuji si, že to není Jimin, kdo na mě právě
hledí, ale pouze někdo, kdo vypadá jako on.
„Kdo jsi?“ zatřese
se mi hlas.
„Jsem hříšník…“
odpoví zvláštním tónem, jako by tahle věta měla mít hlubší význam.
„Kde je Jimin?“
S mými slovy
se na jeho tváři objeví úšklebek. „Tady.“
Přemýšlím nad
významem jeho slov ve spojení s jeho výrazem. Úšklebek mizí, ale jeho oči
se stále smějí. Najednou tuhnu. Pohlédnu směrem k batohu na židli. Sleduji
kapky nějaké tekutiny odkapávající na podlahu. Ve tmě nedokážu rozlišit barvy,
ale dobře si pamatuji ten strašný zápach linoucí se z toho batohu.
Jimine, jsi opravdu
mrtvý?
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat